Britská šlechta v Českých zemích

BRITSKÁ ŠLECHTA V ČESKÝCH ZEMÍCH

RENATA KOŠŤÁLOVÁ VRATISLAV KOŠŤÁL

Barrister & Principal

Záštitu této knize, za kterou autoři velmi děkují, poskytla Její Excelence paní Jan Thompson, velvyslankyně Jejího veličenstva královny a vlády Spojeného království Velké Británie.

Za finanční podporu projektu této publikace autoři a nakladatelství upřímně děkují Asociaci energetických manažerů, stejně jako řadě nadšených zájemců o českou a britskou historii.

Věnováno památce Ladislava Vajnara.

© Vratislav a Renata Košťálovi, 2018 © nakladatelství Barrister & Principal, 2018 ISBN 978-80-7364-076-7 Fotografie označené jako „foto VK“ značí, že se jedná o fotografie Vratislava Košťála.

Autorem kreseb erbů je Vratislav Košťál.

Veškeré neoznačené fotografie pocházejí z veřejných zdrojů, zejména z Wikimedia Commons, nebo byly poskytnuty současnými vlastníky dotčených historických objektů.

ÚVODEM Vážený čtenáři, vážená čtenářko, předkládaná knížka vznikala jako svědectví dob minulých, z nichž vybírá několik příběhů povětšinou původem normanských šlechtických rodů, jejichž příslušníci zavítali do našeho středoevropského prostoru až ze vzdálených britských ostrovů. I s ohledem na tuto pevnou zeměpisnou vazbu jsme touto knížkou pojímané šlechtické rody nazvali politicky a historicky poněkud nepřesným termínem britská šlechta. V našem pojetí totiž zahrnuje anglické, skotské a irské nobilitované rody, které se zakoupily na panstvích, později velkostatcích, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Mnozí příslušníci těchto rodů si svá panství v českých zemích vyválčili či jinak zasloužili za nejrůznější skutky ve prospěch habsburského a habsbursko-lotrinského císařského domu. Počátky příchodu obvykle katolických příslušníků rodů z Ostrovů lze klást do dob třicetileté války. Právě tehdy v důsledku rekatolizační politiky vládnoucích Habsburků stoupla poptávka po majetkovém zapojení evropské katolické šlechty do pozemkového uspořádání v českých zemích, zvláště pak v návaznosti na druhou vlnu konfiskací spojenou s vraždou vévody Albrechta z Valdštejna a jeho věrných vojenských druhů v Chebu roku 1634, která majetkově povznesla například rody Leslie, Butlerů, Deverouxů, Gordonů či Geraldinů.

Právě katolická skotská a irská šlechta cítila v důsledku náboženských represí a povstání probíhajících v jejich vlastních královstvích za vlády Stuartovců, protestantské diktatury Olivera Cromwella, království Oranžských a později pod taktovkou hannoverské dynastie Windsorů, že pasivní přijímání útlaku je potřeba vyměnit za vstřícnou politiku podpory vlády katolického náboženství s možností kariérního vzestupu. Proto za tímto účelem dorazila do naší země, aby zde válčila za habsburskou dynastii, anebo, poněkud později, studovala na pražské univerzitě, protože v domácím prostředí jí bylo vzdělávání odpíráno.

Některé rody se u nás objevily jen epizodicky, aby se vzápětí ztratily v propadlišti dějin. Jiné zde naopak zapustily pevnější kořeny a setrvaly u nás po několik generací. V případě přicházející britské šlechty se každopádně právě v českých zemích velmi vhodně protnula její poptávka po klidném katolickém prostředí s nabídkou volných panství, konfiskovaných původním českým šlechtickým rodům, které v mnoha případech, ostatně rovněž z náboženských důvodů, emigrovaly do jiných zemí, aby tam nalezly nový život.

Mezi vybranými rody britské šlechty, jimž se věnuje tato kniha, tedy zprvu nacházíme lovce vojenské fortuny z dob třicetileté války, kořistící na osiřelém majetku zavražděného vévody a jeho nejbližších velitelů. Chebská vražda vlastně do značné míry uvedla britskou šlechtu do českého prostředí, a to nikoliv v nejlepším světle. Ta se zde následně vcelku pevně etablovala kolem své vlastní instituce, jíž se stal irský hybernský klášter františkánů, založený v Praze roku 1629 díky kardinálu Harrachovi. Tato instituce se od svého počátku snažila vychovávat irské mnichy pro účely jejich následného vysílání do Irska trpícího pod anglickou nadvládou.

Teprve později přicházeli noví představitelé ostrovních imigrantů s rodokmenem, jako byli politici, úředníci, církevní hodnostáři (Hamiltonové), vojevůdci bojující s Turkem i Prusem (Brownové z Monte Annie či Loudonové)

a diplomaté, ale i významní vysokoškolští profesoři, zejména v oboru lékařství (Smithové z Balroe, Mac-Nevenové). Reprezentovali přívětivější tvář šlechty imigrující z britských ostrovů, která do českého prostředí vnesla esenci Albionu.

Příslušníci britské šlechty se také v průběhu 19. století připojují k industrializaci českých zemí (páni ze Skene, Parishové ze Senftenberka). Mnozí dokonce uspěli i na úrovni celého rakousko-uherského soustátí v nejvýznamnějších státních funkcích a zasáhli do celoevropského dění. Jako příklad může sloužit dlouholetý premiér Rakouska-Uherska, hrabě Eduard Taaffe.

Knížku jsme koncipovali spíše jako přehlednou encyklopedii těch britských šlechtických rodin, které „zabloudily“ do českých zemí a posléze se s nimi i pozemkově svázaly. Jednotlivé rody jsme rozdělili do třech skupin podle zeměpisných oblastí britských ostrovů, odkud pocházely, přičemž jsme si vědomi, že zařazení toho či onoho rodu mezi anglickou, skotskou či irskou šlechtu je mnohdy problematické. Často je totiž skutečný původ zastřen, či alespoň rozostřen, když řada těchto rodů pochází původně z kontinentu a rekrutovala se z řad normanské (čili vlastně francouzské) šlechty, domestikované po normanské invazi Anglie za Viléma Dobyvatele (1066) a jejím dalším rozpínání do Skotska a Irska (1169). Každý z popisovaných rodů je uveden rodinným erbem, vnášejícím do českého prostředí předtím neobvyklé figury bizarních štítonošů ze vzdálené keltsko-normanské mytologie. Následují statě popisující nejen erb, ale i pradávný cizorodý původ a úspěch těchto rodin v uplynulých staletích a konečně i osudy rodových příslušníků působících v českých zemích. Třešničkou na dortu poznání v této knize je seznámení s panskými sídly, která jim v Čechách, na Moravě a ve Slezsku poskytla střechu nad hlavou, jež zvelebili či zcela nově postavili, a tím obohatili genius loci české krajiny.

Přejeme vám ničím nerušené čtení a příjemný zážitek se střípky české historie, v nichž se naše dějiny tentokrát protínají s prostředím Anglie, Irska a Skotska.

Renata a Vratislav Košťálovi Kladno, prosinec 2017

I.

ANGLICKÉ STOPY V ČESKÝCH ZEMÍCH

BUTLEROVÉ Z CLONEBOUGH (1634–1810)

POPIS RODOVÉHO ERBU Butlerové ve svém velmi složitém, na šest polí děleném štítu nosili srdeční štítek, který byl dále čtvrcen s dalším srdečním štítkem uprostřed. Původní a velmi prastaré erbovní znamení Butlerů nalézáme v prvním a šestém poli štítu, kde se opakuje modrá pilovitá hlava štítu se čtyřmi zuby, zatímco zbývající dvě třetiny pole jsou zlatá se třemi zuby. Druhé pole štítu, v němž se nachází tři zlaté poháry v červeném poli, upomínají na dědičný úřad Butlerů jako nejvyšších číšníků Irska. V červeném třetím poli stojí stříbrná labuť se zlatou zbrojí a nad ní po stranách dva zlaté kruhy. Toto pole reprezentuje hrabství Carrick. Toto hrabství zastupuje i výplň pátého, stříbrného pole, v němž se prochází červený lev s modrou zbrojí. Konečně čtvrté pole vyplňuje hermelínová kožešina, na níž je rozložený červený trnitý ondřejský kříž z erbu spřízněného rodu Fitzgeraldů (Geraldinů). Čtvrcený srdeční štítek kombinuje v prvním a čtvrtém stříbrném poli černou orlici se zlatou zbrojí a korunou a ve druhém a třetím poli, které je červené, pak nacházíme erbovní znamení hrabství Haimhausen, které rod v Rakousku vlastnil. Zde na zeleném trávníku vyrůstá stříbrný dům s červenou střechou, černými dveřmi a oknem s okenicemi, stříbrným komínem a dvěma vikýři. V srdečním modrém štítku leží zlatý půlměsíc a nad ním zlatá šesticípá hvězda.

V klenotu je na přilbici vloženo pět střídavě červených a stříbrných pštrosích per, za nimiž se k vzletu připravuje stříbrný sokol se zlatou zbrojí. Přikryvadla jsou modro-zlatá, respektující použitou barevnost hlavního erbovního znamení rodu Butlerů. Štít nesou štítonoši stojící na zlatých arabeskách, vpravo stříbrný sokol se zlatou zbrojí a zlatými rolničkami, vlevo pak bájný stříbrný gryf bez křídel, tzv. „male griffin“. Právě tato v české heraldice neobvyklá figura má zlaté rohy a zlatou zbroj a kolem krku ji obtáčí zlatá koruna, ze které visí volně obtočený zlatý řetěz. Celek doplňuje zlatým písmem vyvedené latinské rodové heslo na modré pásce „DUM SPIRO SPERO“. Doslovně přeložené do češtiny toto heslo hlásá, že „dokud dýchám, doufám“.

HISTORICKÉ KOŘENY RODU Název rodu Butlerů pochází z irštiny a původně zněl de Buitléir, nicméně nejdříve se francouzsky psal le Boteler či le Botiller. Všechny tyto výrazy odkazují na označení dědičného úřadu správce Irska, zastávaného příslušníky rodu, byť prapůvodní význam tohoto jména odkazuje na správce vinného sklípku (butuiller).

Kořeny tohoto rodu každopádně nalézáme v Normandii, stejně jako u mnoha později britských šlechtických rodin. Po normanském dobrodružství Viléma Dobyvatele v 11. století se rod usadil nejprve ve Walesu, vzápětí se však jeho příslušníci ve 12. století zúčastnili anglo-normanské invaze do Irska, kde se také trvale usadili. V Irsku se primárně usídlil Theobald le Botiller FitzWalter, lord z Prestonu, který sloužil králi Jindřichovi II. Anglickému (1154–1189). Záhy získal úřad ceremoniálního vrchního sluhy s právem nalévat víno korunnímu 9

princi Janovi. Poté doprovázel krále Jana do Irska, aby mu pomohl zachránit normanský vliv na ostrově. Za to získal půdu v oblasti Baggotrath v hrabství Dublin a pozemky u Stein River, dnes náležející Trinity College v Dublinu. Založil také opatství, na němž se v Irsku usídlil. Po svém návratu do Anglie jej král Jan poctil dědičným úřadem správce (butler) a lorda Irska a v roce 1194 získal úřad šerifa oblasti Lancashire. Jeho syn Theobald II. Butler byl prvním nositelem současné verze jména Butlerů.

Theobaldův nejstarší bratr Hubert Walter Butler z Ormondu zastával vysoké pozice v království, stal se mimo jiné arcibiskupem z Canterbury a lordem kancléřem Anglie. Zároveň Butlerové v té době zastávali úřad hlavních majordomů (guvernérů) Irska. Edmund Butler, hrabě z Carricku (1268–1321) byl druhým synem Theobalda III. Butlera (1242–1285), 4. hlavního majordoma Irska. Edmundův syn James Butler za své věrné služby králi obdržel titul Celkový pohled na zámek Kilkenny, 1. hraběte z Ormondu. Tehdy se rodojedno ze sídel rodu Butlerů vým sídlem Butlerova klanu stal hrad Kilkenny (1391), odkud rod kontroloval irské oblasti Ormondu, Éile, Ikerrin a část Osraige. Ostatně na tomto hradě rodina sídlila až do roku 1967! Pierse Butlera, 8. hraběte z Ormondu (1467–1539), známého také jako Rudý Piers, jmenoval král roku 1522 hlavním guvernérem Irska.

Jeho nejstarší syn se jmenoval James Butler, 9. hrabě z Ormondu (1501–1546).

Za své věrné služby byl v roce 1535 povýšen na vikomta z Thurles. Zemřel však za záhadných okolností na otravu jídlem na hostině v paláci Ely v Holbornu. Pokračovatelem rodu se stal jeho nejstarší syn Thomas Butler, 10. hrabě z Ormondu (1531–1614), lord pokladník Irska a jedna z nejvýznamnějších osobností druhé poloviny Anglie 16. století. Byl bratrancem královny Alžběty I. Anglické. Královna jej nazývala svým “manželem na zapřenou” a chovala k němu velkou důvěru jako ke všem svým bratrancům z irské větve. Ormond pro ni nechal vybudovat v tudorovském stylu hrad Carrick, na kterém nechal postavit na tu dobu velmi drahé červené komíny. Hrad měl být Alžbětě k dispozici, pokud by se rozhodla navštívit Irsko. Ani přes svou snahu a plánovaní návštěv v roce 1602 a 1603 však Alžběta na tomto hradu nikdy nepobývala.

Jednou z nejvýznamnějších rodových postav hlavní větve Butlerů byl syn Thomase Butlera, vikomta z Thurles (1596–1619), který se jmenoval James Butler, 1. vévoda z Ormondu a 1. hrabě z Brecknocku a jenž velel kavalérii v Irsku. Bojoval proti irské katolické konfederaci a později s králem Karlem II. proti Oliveru Crom- Thomas Butler z Ormondu na obraze wellovi. V padesátých letech 17. století s ním od van der Meulena pobýval v exilu a po jeho návratu do Anglie se 10

stal vůdčí postavou anglické a irské politiky a zastával řadu vládních postů. Jamesův vnuk James Fitzjames Butler, 2. vévoda z Ormondu (1665–1745) byl irský politik a voják, jehož ovšem v roce 1715 během jakobínského povstání označili za zrádce, a tak přišel o své anglické tituly. Odešel do francouzského exilu, kde také zemřel. V roce 1758 zemřel jako poslední v přímé linii i jeho bratr Charles Butler, 3. vévoda z Ormondu, a titul vévody z Ormondu tak zanikl.

Hraběcí linie Butlerů v pobočné větvi Butlerů z Kilcashe (viz níže) ovšem pokračovala Jamesem Wandesfordem Butlerem, 19. hrabětem z Ormondu (1777–1838), který se etabloval jako zdatný politik. Narodil se jako v pořadí druhý syn Johna Butlera, 17. hraběte z Ormondu. V roce 1796 byl zvolen poslancem irské dolní sněmovny za město Kilkenny.

Až do vydání zákona o Unii v roce 1801 poté zastupoval hrabství Kilkenny v irském parlamentu. Od roku 1801 byl pak členem britské dolní sněmovny. Po smrti svého staršího bratra Waltera, 18. hraběte z Ormondu, se v roce 1820 stal 19. hrabětem z Ormondu. Jako blízký přítel prince regenta byl po jeho korunovaci na krále Jiřího IV. (1820–1830) pasován nejprve na hraběte Ormonde z Llanthony a v roce 1825 dokonce na markýze z Ormondu. V této době patřilo Butlerům mnoho významných irských panství se zámky Knocktopher, Gowran, Dunfert, Poolestown, Nehorn, Callan, Ballycallan, Damagh, Kilmanagh a Urlingford. Hlavní rodová linie však vymřela v první polovině 20. století, přesněji v roce 1937.

Kromě hlavní rodové linie se Butlerové rozštěpili do mnoha pobočných linií, které se usadily na jiných panstvích, zejména v Leinsteru a Munsteru. Větev Butlerů z Dunboyne je odvozena od syna Theobalda Butlera, 4. hlavního majordoma Irska, Thomase Butlera z Dunboyne (1271–1329), jenž byl roku 1324 zvolen do irského parlamentu. V roce 1329 bojoval v bitvě u Ardnocher, kde byl také smrtelně zraněn příslušníky nepřátelského klanu Geoghegan. Posledním, 12. baronem z Dunboyne byl John Butler (1731–1800), římskokatolický biskup z Corku a Rossu. Na rozdíl od svých dvou bratrů Pierce a Edmonda, kteří si vybrali vojenskou kariéru 11

James Butler, 2. vévoda z Ormondu na obrazu od Michaela Dahla

Ormond Castle, rodové sídlo vévodské a markýzské větve rodu Butlerů

Portrét Jamese Wandesforda Butlera, markýze z Ormondu

a bojovali ve válkách o rakouské dědictví, si John vybral kněžskou dráhu.

Studoval v Římě a v roce 1758 se vrátil do Irska. O pět let později se stal biskupem v Corku a Rossu. Vzhledem k tomu, že hrozilo, že rodina nezajistí pokračovatele rodu, požádal v roce 1786 papeže o možnost uzavřít sňatek, ten však jeho žádosti nevyhověl. I přesto se v roce 1787 oženil s Marií, dcerou Theobalda Butlera a přestěhoval se na rodinné sídlo – zámek v Dunboyne v hrabství Meath, kde se narodila i jejich dcera, která však ještě v dětském věku zemřela.

Další vedlejší větev rodiny Butlerů je odvozena od Johna Butlera z Clonamicklon (1305–1330), nejmladšího syna Edmunda Butlera, hraběte z Carricku (1268–1321). John Butler se přestěhoval na sever Irska do Slieveardagh Hills v Clonamicklon a v hrabství Tipperary založil mladší větev rodiny, z níž později vzešli také vikomti z Ikerrinu a hrabata z Carricku. Mezi nejvýznamnější členy tohoto klanu patří Pierce Butler, 4. vikomt Ikerrin (1679–1711), profesionální voják, jehož roku 1690 jako přívržence katolických jakobitů zbavili šlechtických titulů, které mu však byly o osm let později navráceny. Jako velmi zdatný voják bojoval ve válkách o španělské dědictví a získal hodnost plukovníka. Nakonec se dočkal dokonce povýšení do hodnosti brigádního generála. Thomas Butler, 6. vikomt Ikerrin (1683–1720) se stal knězem a vojenským kaplanem v armádě ve Flandrech. Jeho syn Somerset Butler, 1. hrabě z Carricku a 8. vikomt Ikerrin (1718–1774) byl jmenován členem královské rady Irska. V roce 1748 byl jako druhý svého rodu povýšen do stavu hraběte z Carricku. Jeho syn Henry Butler, 2. hrabě z Carricku (1746–1813) patřil mezi britské politiky a v letech 1768–1774 zasedal v parlamentu za Killyleagh. Společensky významnou členkou této rodové větve byla rovněž nedávno zesnulá Gina Fratini (1931–2017), dcera Somerseta Butlera, 7. hraběte z Carricku, která se narodila v Kobe v Japonsku a většinu svého života prožila v Indii. Stala se významnou a uznávanou módní návrhářkou, jejíž modely jsou vystavovány ve Viktoriině a Albertově muzeu v Londýně.

Větev Butlerů z Cahiru pro změnu sídlila na hradu Cahir na ostrově v řece Suir v hrabství Tipperary. Je odvozena od Jamese Butlera, 3. hraběte z Ormondu (?–1405). Šlechtický titul barona z Cahiru získal roku 1543 Thomas Butler, 1. Baron Cahir (Caher) (?–1558). Tato větev však záhy vymřela jeho synem Thomasem II. Butlerem, 2. baronem z Cahiru (1568–1626), byť byl dvakrát ženat.

Edmund Butler z Cloughgrenan (1534–1602) byl druhorozeným synem Jamese Butlera, 9. hraběte z Ormondu. Založil další rodovou větev, která získala území Oremond, Eligarty a Ikerrin v hrabství Tippery. Současníci jej však označovali za rebela, neboť jako jeden z mála Butlerů vystupoval proti anglické koruně kvůli některým sporným územím. Účastnil se několika povstání proti královně a v roce 1596 byli dva jeho synové Piers a James dokonce popraveni v Thurles svým vlastním strýcem, Thomasem Butlerem.

Nejmladší syn 8. hraběte z Ormondu, Richard Butler (1500–1571), založil mladší, dodnes žijící větev Hrad Cahir býval sídlem rodové větve Butlerů z Cahiru Butlerů z Mountgarret. V roce 1560 12

již zasedal v parlamentu a od roku 1550 se pyšnil titulem 1. vikomta z Mountgarret. Jeho vnuk Richard Butler, 3. vikomt Mountgarret (1578–1651) se za irskou katolickou konfederaci účastnil irských válek v letech 1641–1653. Edmund Butler, 11. vikomt Mountgarret (1745–1793) zase v letech 1776–1779 zastupoval hrabství Kilkenny jako člen parlamentu v irské sněmovně. Jeho syn Edmund Butler v roce 1793 získal titul hraběte z Kilkenny, neboť tento hrad získal a vikomti Mountgarretové na něm Zámek Nidd Hall patří mezi současná rodová sídla Butlerů sídlili až do roku 1967. Edmund Butler, 14. vikomt Mountgarret (1844–1912) však díky dědictví jako své sídlo od roku 1890 zvolil zámek Nidd Hall. V roce 1895 se stal vysokým šerifem v Yorkshire a v roce 1911 mu byl udělen titul baron Mountgaret z Nidd Hall. V současné době tuto rodovou větev Butlerů zastupuje Piers James Richard Butler, 18. vikomt Mountgarret (naroz. 1961) a Edmund Henry Richard Butler (naroz. 1962).

Větev Butlerů z Cloughgrenan se odvozuje od druhého syna Jamese Butlera, 9. hraběte z Ormondu, jímž byl Edmund Butler z Cloughgrenan (1534–1602).

Tato větev ovládala panství v oblasti Cloughgrenan kolem města Carlow. Zde také sídlila na zámku Tulleophelim (Tullowphelim), postaveném ještě před rokem 1450 Jamesem Butlerem, 4. hrabětem z Ormondu.

Butlerové z Kilcash a Thurles, kteří v osmnáctém století převzali štafetu hlavní rodové linie, svůj původ odvozují od Johna Butlera z Kilcash, třetího syna 9. hraběte z Ormondu, (? – 1570), jenž se usadil na území Kilcash nedaleko Clonmel v hrabství Tippery. Část svého života strávil soudními spory o území, které vedl proti králi Jakubu I. Ty byly také důvodem jeho londýnského uvěznění, za mřížemi ostatně zůstal celých osm let. Jeho syn viceadmirál Thomas Butler, 6. hrabě z Ossory (1634–1680) žil nejdříve v Irsku a poté ve Francii. Po svém návratu do Londýna v roce 1652 byl Oliverem Cromwellem shledán podezřelým ze sympatií k exilovým royalistům a skončil na rok ve vězení. Po svém propuštění se uchýlil do Holandska, kde se oženil s Emilií von Nassau a v roce 1660 patřil k družině doprovázející krále do Anglie.

Zastával mnoho významných postů v irském parlamentu i v armádě a v roce 1660 byl jmenován lordem komorníkem, jímž zůstal až do své smrti. Hrabě byl také velmi blízkým přítelem Viléma Oranžského a v roce 1677 se v Holandsku připojil ke spojenecké armádě, v níž velel britským jednotkám při jejich tažení na belgický Mons. Roku 1680 jej sice jmenovali guvernérem britského Tangeru v severní Africe, zemřel však dříve, než stačil Lelyho portrét tento úřad převzít.

Thomase Butlera z Ossory 13

Pro pozdější poměry v českých zemích byla neopominutelnou pobočnou větví odnož Butlerů z Polestownu a Roscrea. Rovněž tato větev Butlerů má svůj prvopočátek u Jamese Butlera, 3. hraběte z Ormondu. Mezi významné členy Polestownů patřil Richard Butler z Polestownu (1395–1443), který bojoval za anglického krále proti Irům. Peter Butler z Roscrea byl druhým synem Edmonda Butlera z Polestown. Založil tedy mladší rodovou větev Butlerů z Polestownu, označenou Roscrea. Peterův prasynovec Walter Butler z Roscrea měl se svojí manželkou Catherine de Burgh tři syny, ti však zemřeli, aniž by zanechali potomky. Jejich druhorozeným synem byl právě Walter Butler z Roscrea (1600–1634), nám dobře známý spiklenec, který sloužil v císařské armádě pod velením Albrechta z Valdštejna a byl také zapojen do jeho vraždy. Ferdinand II. Habsburský mu za jeho zradu udělil šlechtický titul hraběte z Hessbergu. Jím také větev Butlerů z Roscrea vymřela.

OSUDY PŘÍSLUŠNÍKŮ RODU V ČESKÝCH ZEMÍCH

Rod Butlerů z Clonebough je v českých zemích spjat se jménem Waltera Butlera z Roscrea (1600–1634). Ten odešel do Evropy v řadách vojska vyslaného anglickým králem Jakubem I. do Čech, aby zde bojovalo po boku jeho zetě, zimního krále Fridricha Falckého proti habsburské dynastii. Situace se však pro Butlera významným způsobem změnila po prohrané bitvě na Bílé hoře a mladý Ir proto vstoupil do služeb císařského vojska. Ve třicetileté válce se roku 1631 střetl se skotským Mackayovým plukem a následně upadl s Walterem Lesliem do švédského zajetí, ze kterého jej propustili až po vyplacení výkupného. Roku 1632 velel pluku irských dragounů, jenž původně patřil jeho strýci Jakubu Butlerovi, hraběti z Ormondu. Počet mužů v Butlerově pluku stoupl z původních tří set až na tisícovku mužů. Plukovník Walter Butler poté se svým plukem bojoval pod velením Albrechta z Valdštejna. A byl to právě on, kdo se následně podílel nejen na spiknutí proti svému veliteli, ale i na jeho potupné vraždě v Chebu v roce 1634. Právě Butler poslal již na konci února 1634 do Vídně zvláštní depeši se zprávou o vévodově usmrcení. Císař jej, jako jednoho z hlavních iniciátorů Valdštejnovy vraždy odměnil zlatým řetězem, povýšil do stavu říšských hrabat a udělil mu titul císařského komorníka. V naturáliích získal jako odměnu panství Doksy s Novým Berštejnem a Deštnou. Dlouho se však z těchto císařských poct netěšil, protože zemřel ani ne rok po Valdštejnově násilném skonu, a to v Schorndorfu koncem prosince roku 1634 v důsledku zranění utrpěných v bitvě u Nordlingenu.

Ze svého manželství, uzavřeného roku 1632 s Annou Marií z Donína, se mu narodila pouze jedna dcera Eleonora Constantie. Anna Marie Butlerová byla po Walterově smrti povinna vyplatit jednoměsíční žold butlerovskému pluku a další částku ve výši 25 850 zlatých, která náležela jako podíl na vraždě Valdštejna plukovníku Robertu FitzGeraldovi (Geraldinovi). Po splnění těchto podmínek si panství Doksy mohla ponechat. Nicméně tím pro ni po smrti manžela spory neskončily. Byla nucena čelit sporu o dědictví vyvolanému Walterovými 14

příbuznými z rodové větve Butlerů z Clonebough, a to proto, že se roku 1644 podruhé vdala, tentokrát za Jana Kryštofa Ferdinanda z Heissensteinu, a jemu odkázala statky získané z manželství s Walterem Butlerem.

Až roku 1657 rozhodl císař o předání třetiny panství Doksy Theobaldu Butlerovi z Clonebough a Thomasi hraběti Butlerovi z Clonebough. O rok později toto císařské rozhodnutí stvrdil podpis smlouvy mezi Butlery a hrabětem z Heissensteinu. Na jejím základě získali Butlerové zámek Nový Berštejn s dvorem a městem Dubou a několik vsí. Thomas Theobald zemřel roku 1669 a jeho statky zdědil syn Thomase hraběte Butlera, Edmund Theobald Butler z Polestownu (zemř. 1684). Ten měl již v době, kdy mu toto dědictví připadlo, měšťanské právo na Novém Městě pražském. Po vzoru svého otce vstoupil také Edmund Theobald do císařské armády a v roce 1678 mu byl udělen český inkolát. V roce 1681 byl povýšen do hraběcího stavu s titulem hraběte Butlera z Clonebough.

Se svojí ženou Annou Butlerovou z Clonemore měl tři syny a dvě dcery. Dědicem otcových statků byl Edmundův prvorozený syn Theobald Antonín Walter hrabě Butler z Clonebough (zemř. 1714), který se oženil s Eleonorou Antonií Kustoschovou ze Zubří a Lipky. Manželé měli celkem tři děti, dvě dcery a syna Theobalda Václava hraběte Butlera z Clonebough (naroz. 1699), jenž se oženil s Marií Susanne hraběnkou Haimhausenovou z Bavorska. V jeho době byl renesanční zámek v Novém Berštejně roku 1720 přestavěn v barokním slohu.

Nicméně o tři roky později toto panství Theobald Václav Butler prodal a rodina se vystěhovala z Čech do Bavorska, kde on sám nejprve získal titul komořího a roku 1736 úřad nejvyššího polesného v Horní Falci.

V Bavorsku rod sídlil na zděděném zámku Heimhausen, a to až do roku 1892, kdy zámek prodal. Jejich potomci již v Čechách nežili. Někteří z nich sloužili v armádě a jiní zastávali především posty na dvoře bavorského krále – zejména Maxmilián Kajetán hrabě Butler z Clonebough (1777–1827) a jeho nejstarší syn Theobald Karl hrabě Butler z Clonebough (1803–1879).

Patrně mezi lety 1805–1810 Butlerové, i když v Čechách již nepobývali, investičně na přechodnou dobu pro nezleZámek Heimhausen sloužil jako tilého Theobalda Karla Butlera získali sídlo Butlerů z Clonebough zámek Proseč u Pošné se statkem Nový až do prodeje roku 1892 Dvůr. Arthur Alexander Ladislaus hrabě Butler z Clonebough (1846–1904) byl Theobaldovým synem a v 19. století se kvůli ztrátě rodového zámku Heimhausen odstěhoval do čínské Šanghaje, kde roku 1904 zemřel. Jeho syn Theobald Butler z Clonebough (1899–1945) se vrátil zpátky do Evropy a usadil se nejdříve v Berlíně. Z prvního manželství neměl žádné potomky a z druhého manželství s Irenou Karin Helgou Rossewsky se jim v nacistickém Německu narodily tři děti. Ke konci války se rodina přestěhovala z Berlína do Neubrandenburgu, kde ji však 29. dubna 1945 vyvraždila postupující Rudá armáda. Rod Butlerů z Clonebough, jehož předkové byli spjati s českými zeměmi, tímto činem definitivně vymřel po mužské linii a nepokračovala v něm ani větev Arthurova bratra Theodora Paula Marii Butlera z Clonebough (1849–1930), který si jako své působiště vybral severní Ameriku. V Clevelandu se 15

oženil s dcerou německých emigrantů Louisou Augustou Röderovou, s níž měl syna Waltera Harolda hraběte Butlera z Clonebough a dceru Emmu Eleonoru.

Rodina se nicméně ještě před první světovou válkou rozhodla vrátit zpátky do Evropy a usadit se v Londýně, kde Theodor roku 1930 zemřel. Hrabě Walter Harold Butler z Clonebough (1877–1931) se v USA oženil s Louisou Shearerovou, s níž měl však pouze jedinou dceru Alici Louisu, která zemřela roku 1984 v Anglii. Tak Butlerové z Clonebough vymřeli i po přeslici.

RODOVÁ PANSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH Doksy (1634–1680) Severočeské Doksy tvoří centrum Máchova kraje. Velmi hezké městečko leží na břehu Máchova jezera a dominuje mu rozsáhlý sídelní areál dobře spravovaného barokního zámku, jenž před třemi staletími náležel původem anglické šlechtě Butlerů z Clonebough. Vstup rodu Butlerů do českého prostředí byl předeRozlehlý areál zámku v Doksech získali Butlerové jako vším projevem mimořádné chuti odměnu za vraždu vévody frydlantského, foto VK Habsburků po posílení vlastní armády, bojující za Ferdinanda II. Habsburského s bouřícími se protestantskými stavy. Pro tyto účely se náramně hodil i Walter Butler z Roscrea, který sloužil pod vévodou Albrechtem z Valdštejna. Právě jeho lví podíl na fyzické likvidaci Albrechta z Valdštejna byl císařem po chebské vraždě v roce 1634 odměněn zejména dokeským panstvím s renesančním zámkem.

Vraťme se nicméně do hlubší historie Doks, které vznikly jako poddanské městečko ve správě královského hradu Bezděz, dodnes dominantě celého kraje. Hrad Bezděz, jakož i Doksy samotné založil pod názvem Hirschberg roku 1264 král Přemysl Otakar II. Král tehdy plánoval, že z městečka vybuduje královské město, svoji ekonomickou oporu v tomto koutu království. Jeho tragická smrt v bitvě na Moravském poli roku 1278 však městu určila jiný osud. Král Václav II. o město ztratil zájem a zamýšlel vybudovat přímo pod hradem Bezdězem novou metropoli. Tento počin ovšem také nenabyl konkrétnějších obrysů, protože král musel výměnou za vojenskou pomoc proti polskému pretendentovi trůnu Vladislavu Lokietkovi nucen bezdězské panství zastavit Hynku Berkovi z Dubé, místnímu vlivnému feudálovi. Ten získal svolení vybudovat nové město kvůli zdroji vody dále od hradu Bezdězu. Dal mu jméno Bělá pod Bezdězem. Doksy tak shodou okolností splakaly nad výdělkem a zůstaly jen poddanským městečkem, byť se i s celým bezdězským panstvím vrátily do rukou králů z rodu Lucemburků. V roce 1367 však z rozkazu krále založil v sousedství města Doksy purkrabí Bezdězu Tista z Albrechtic rozlehlý rybník, pro nějž se později ujalo jméno Máchovo jezero.

Královská vláda na Doksách, potažmo na Bezdězu, skončila v roce 1429, kdy celek získal nejprve magnát Jan z Michalovic a po něm ve druhé polovině 15. století 16

páni z Cimburka. Doksy zůstaly součástí bělského panství až do roku 1553.

Tehdy zemřel Jan mladší Špetle z Janovic a jeho dcera Salomena z Janovic dědictvím získala právě Doksy s Bezdězem. Starý a nepohodlný hrad Bezděz však již nevyhovoval Janovi z Vartemberka, novému majiteli panství od roku 1588.

Ten si přímo v Doksech postavil nový renesanční zámek, který v roce 1595 prodal Berkům z Dubé.

Mocný rod Berků z Dubé se na Doksech objevil poprvé a naposledy, neboť Václav Berka z Dubé se zúčastnil stavovského povstání a po jeho porážce na Bílé hoře v roce 1620 narychlo opustil království. Doksy mu proto byly okamžitě konfiskovány, a to ve prospěch nikoho menšího, než byl tehdejší císařský vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Ale ani novému pánovi nebylo dopřáno to štěstí, aby si zámku užil delší dobu. V roce 1634 byl v Chebu zavražděn a Doksy propadly konfiskaci podruhé. Zámek putoval do rukou Waltera Butlera z Roscrea, jednoho z hlavních organizátorů Valdštejnovy vraždy v Chebu. Nový majitel však v zámeckých zdech pobyl sotva rok, než v prosinci 1634 zemřel na následky zranění z bitvy u Nordlingenu. Na Doksech poté hospodařila vdova Anna Marie Butlerová, rozená z Donína. Za ní však bylo panství hned dvakrát zmenšeno císařskými rozhodnutími. Nejprve v roce 1638, kdy musela odstoupit městečko Mšeno s Lobčí rodu Geraldinů jako výplatu podílu tohoto rodu na chebské vraždě. Druhé dělení dokeského panství vyvolal o deset let později její sňatek s Janem Kryštofem Ferdinandem z Heissensteinu, jemuž panství předala.

To se však nelíbilo příbuzným zesnulého hraběte z větve Butlerů z Clonebough, kteří iniciovali soudní spor, v jehož důsledku došlo k rozdělení dokeského panství tak, že jeho třetinu s městem Dubou a zámkem v Novém Berštejně roku 1657 získali Butlerové z Clonebough. Vdova Anna Marie Butlerová pak na zámku strávila dalších třiadvacet let, než jej roku 1680 prodala Arnoštu Josefovi hraběti z Valdštejna.

Butlerové do konstrukce dokeského zámku nijak nezasáhli a spokojili se s jeho renesanční podobou. Tak tomu ovšem nezůstalo za jejich nástupců, hrabat Valdštejnů, která prakticky okamžitě zahájila práce na barokní přestavbě zámku, jež se protáhly až do první poloviny 18. století. Celek se dočkal rozšíření o hlavní věž a boční trakt, zbylá dvě křídla byla na fasádách i v interiérech barokizována, došlo ke zřízení zámecké kaple sv. Kříže a zámek obklopil park se sochami, dále upravený v průběhu 19. století ve stylu anglického krajinářského romantismu. Doksy se tak staly novým reprezentativním sídlem Valdštejnů, jímž zůstaly až do konfiskace československým státem v roce 1945. Poté zámek sloužil nejrůznějším účelům, včetně potřeb armády. Po roce 1991 postupně přešel nejprve do majetku Libereckého kraje a v roce 2015 se majitelem zámku stalo

Pohled na zahradní průčelí zámku v Doksech, foto VK

17

Pohled do nádvoří dokeského zámku, foto VK

město Doksy, které pokračuje v jeho rekonstrukci a hledání využití v centru velmi oblíbeného rekreačního regionu.

Jedná se o rozsáhlé a členité trojkřídlé sídlo s mohutným dvoupatrovým středním traktem s kamennými opěráky a různorodými protáhlými patrovými bočními křídly. Zámek oživuje asymetricky umístěná třípatrová hranolová věž s mohutnou bání, kterou zakončuje otevřená polygonální lucerna. Levý trakt v krátkých frontách pro změnu ukončují velmi pěkné raně barokní obloučkové štíty s propracovanou profilací fasád.

Lobeč (1634–1638) Lobečský zámek Butlerové vlastnili jen opravdu velmi krátce, pouhé čtyři roky, a to proto, že nedokázali najít společnou řeč s Robertem Geraldinem, příslušníkem dále popisovaného rodu, na vyplacení podílu z odměny za zavraždění vévody Albrechta z Valdštejna v Chebu roku 1634.

Po Valdštejnově vraždě totiž některé statky za svou účast na organizaci spiknutí získal od císaře přímo Walter Butler z Roscrea.

Nádvorní průčelí lobečského zámku, který za Butlerů Ten však ještě téhož roku jako ještě v barokní podobě neexistoval, foto VK Valdštejn zemřel a jeho vdova Anna Marie Butlerová s dcerou se k vyrovnání dluhu ve výši třiceti tisíc zlatých neměly. Geraldinové nakonec se svou stížností u císaře uspěli a roku 1638 byla vydána císařská rezoluce, která Lobeč přiřkla náhradou i s městečkem Mšenem právě Robertu Geraldinovi.

Abychom o lobečském zámku v této knize nepsali dvakrát, zmíníme se v souvislosti s Butlery pouze o době, která předcházela nástupu tohoto rodu na Lobeč, zatímco u Geraldinů se věnujeme době jejich vlády a novějším osudům zámku. Lobeč bývala malým rozdvojeným statkem, připomínaným prvně v roce 1323 v majetku Přísnobora z Lobče v tzv. manské části. To byla část zvaná Dolní Lobeč a podléhající manství hradu Bezdězu, která přešla na Jindřicha z Mutěnic. Svobodná část panství se nazývala Horní Lobčí a zde již v této době stávala gotická tvrz Hrzánů z Harasova. Za husitských válek byla tvrz vypálena a zanikla. Obě části Lobče spojil teprve o dalších sto let později, v roce 1513, Jan Lobecký z Lobče. Za něho byla tvrz obnovena v renesančním slohu a sídlem rodu následně zůstala po celé šestnácté století až do roku 1601. Barbora z Lobkowicz tehdy celek přikoupila k panství bezdězskému.

Tvrz poté sloužila spíše potřebám správy panství, což se nezměnilo ani v roce 1620, kdy Doksy s Lobčí Václavu Berkovi z Dubé zkonfiskoval císař za jeho aktivní roli ve stavovském povstání z let 1618–1620. O tři roky později tvrz v Lobči spolu s celým panstvím Doksy získal vévoda Albrecht z Valdštejna. Jeho úkladná vražda v Chebu zorganizovaná katolickou armádní klikou cizáckých žoldnéřů zpečetila existenci Valdštejnova Frýdlantského vévodství. Doksy i s Lobčí v roce 1634 proto obratem putovaly do rukou Waltera Butlera z Roscrea, 18

hlavního organizátora vražedného chebského divadla. Z lobečské tvrze se však netěšil dlouho, protože krátce po svém představeném zahynul v bitvě u Nordlingenu. O čtyři roky později se však Lobeč od Doks trvale odděluje a končí v rukách Roberta Geraldina, dalšího z chebských spiklenců, o němž píšeme dále v této knize.

Nový Berštejn (1634–1723) Jen malý kousek od městečka Dubá v nádherné oblasti pískovcových měst Kokořínska vyrůstá hlavní sídelní zámek anglické rodiny Butlerů v českých zemích – Nový Berštejn.

Byl vystavěn v rozsáhlém ohrazeném parku na okraji Dubé a dnes se v něm dá ubytovat, neboť současní vlastníci Miroslav a Markéta Slezákovi se o něj nejen výborně starají, ale provozují v něm i stylový historický hotel. Zámek dnes tvoří výrazná patrová dvoukřídlá budova. Hlavní trakt Barokní podobu zámku v Novém Berštejně je zdobnější a kryje jej mansardová vtiskli právě Butlerové, foto VK střecha vrcholící hranolovou vížkou s lucernou a hodinami. Obě podélná průčelí středního traktu také předstupují mělké centrální trojosé rizality s poloobloukovými portály v rozvilinových štukových rámech.

Předchůdce dnešního sídla, renesanční zámek, zde vznikl po roce 1547, když statek dědictvím po otci získal Adam Berka z Dubé. Zdědil totiž jen pustnoucí hrad Starý Berštejn, a proto se rozhodl blíže k sídelní rodové Dubé postavit v letech 1556–1567 sídlo nové, které nepříliš originálně nazval Novým Berštejnem.

Původně zde pravděpodobně stávala stará gotická tvrz. Před rokem 1586 zámek získal jeho starší syn Jiří Berka z Dubé. Jeho mladší bratr Václav Berka z Dubé jej od něho koupil roku 1618. Za stavovského povstání se Václav Berka vyšvihl až na nejvyššího zemského sudího. I proto po porážce stavovského odboje v roce 1620 kvapně opustil Čechy a opuštěný Nový Berštejn propadl konfiskaci.

V roce 1623 konfiskát kupuje frýdlantský vévoda Albrecht z Valdštejna, jeden z největších vojevůdců třicetileté války. Jemu však bylo souzeno pouhých jedenáct let držby.

Ironií osudu se právě novoberštejnské panství po násilné Valdštejnově smrti v Chebu roku 1634 dostalo do rukou jednoho z hlavních osnovatelů chebské vraždy, hraběte Waltera Butlera z Roscrea. Ten získal kompletní dokeské panství, nicméně to se již po smrti Waltera Butlera začalo zmenšoNadvorní průčelí hlavního sídla vat, a to nejprve oddělením Lobče se Butlerů v Čechách, foto VK 19

Mšenem ve prospěch Geraldinů a posléze v roce 1658 i oddělením Dubé s Novým Berštejnem.

Důvodem pro odštěpení novoberštejnského statku od Doks byla svatba vdovy Anny Marie Butlerové s Janem Kryštofem z Heissensteinu a přepsání vdovina majetku na jejího druhého manžela. Proti tomu rodina Butlerů z Clonebough protestovala až u císaře, který nakonec po téměř třinácti letech rozhodl ve prospěch hraZahradní průčelí Nového Berštejna, foto VK běcí rodiny Butlerů z Clonebough.

Na rozdíl od jiných statků tak Butlerové na Novém Berštejně přežili déle než do roku 1680, kdy byly samotné Doksy prodány Valdštejnům. Na zámku se poté usídlili Theobald a Thomasi Butlerové z Clonebough a po jejich smrti v roce 1669 Thomasův syn Edmund Theobald Butler z Polestownu. Další generaci rodu Butlerů na Novém Berštejně představoval Edmundův syn Theobald Antonín Walter hrabě Butler z Clonebough. Nejvýznamnějším vlastníkem z rodu Butlerů byl až poslední majitel zámku Theobald Václav hraběte Butler z Clonebough, který se však výhodně oženil v Bavorsku.

Nicméně právě v jeho době byl zámek po roce 1720 přestavěn v barokním slohu.

Nicméně o tři roky později zámek Nový Berštejn s Dubou prodal a Butlerové odešli z českých zemí na barokní zámek v bavorském Heimhausenu. Tím sice skončila éra Butlerů na Novém Berštejně, nicméně jeho barokní podoba je do značné míry svědkem zásadní přestavby právě ze sklonku jejich vlády.

Dostavba prvního patra a bočních traktů zámku však spadá již do doby dalšího majitele zámku, Karla Rudolfa hraběte Sweerts-Sporcka. Od roku 1810 pak novoberštejnské panství kupují hrabata z Valdštejna, kterým již dlouho patřily sousední Doksy. Valdštejnové zámek neobarokně upravili jak v exteriéru, tak v interiérech a na zámku sídlili až do roku 1918. Tehdy o sídlo v rámci první pozemkové reformy přicházejí. Až do roku 1939 se na zámku střídali nešlechtičtí majitelé – nejprve generální rada Škodových závodů Tomáš Maglič a po roce 1935 Růžena Jirátová-Kabátová. Uměleckým centrem se zámek stal za druhé světové války, kdy jej vlastnila rodina baronů von Wedel-Parlow. Jim zámek po válce v roce 1945 zkonfiskoval československý stát.

Neutěšené časy pak zámek prožíJídelna na zámku Nový Berštejn, foto VK val až do roku 1990 – střídavě sloužil různým účelům, nejdéle zde sídlila zvláštní internátní škola. Kvůli zanedbané údržbě zámku dokonce v osmdesátých letech minulého století hrozila demolice. Té nakonec zabránila privatizace objektu, který v roce 1991 koupil Miroslav Karel Slezák. Během následujících čtyř let byl zámek vzorně opraven a oživení se dočkal i zámecký park. Zámek od té doby slouží jako oblíbené hotelové zařízení s důstojným golfovým zázemím.

20

Nový Dvůr (1805–1810) Klasicistní zámek Nový Dvůr, dnes součást obce Kámen v jižních Čechách na Pacovsku, vznikl vlastně až v době, kdy zdejší panství Butlerům již nepatřilo. Zdejší zajímavou památku tvoří protáhlá jednopatrová budova s valbovým zastřešením, kterou v centru hlavního průčelí předstupuje mělký trojosý rizalit vrcholící trojúhelníkovým štítem. Před něj je představen přízemní balkon spočívající na čtveřici kamenných sloupů. Ve štítě nacházíme erbovní kartuši Schererů.

Butlerům náležel i zámek Nový Dvur Nad ním je pak do střechy vystavěna Vysočině, foto VK na hranolová věž s dalšími dvěma podlažími a přilbicí na vrcholu.

Butlerové Nový Dvůr jako hospodářské stavení získali zřejmě někdy kolem roku 1805 od hrabat Vernierů de Rougemont spolu s panstvím Proseč, o němž píšeme dále. Již roku 1810 od nezletilého hraběte Theobalda Karla Butlera z Clonebough hospodářský dvůr i s Prosečí koupil Ferdinand Scherer z Neuhofstalu. Tento podnikavý šlechtic záhy u dvora zřídil přádelnu a o pět let později pak výrazný klasicistní zámek, který se nám jako doklad této prvotně industriální éry zachoval až dodnes, i když nikoliv v úplně perfektním stavu. Po Schererech se tu od roku 1861 vystřídali Třebičtí, kterým zámek náležel až do konce druhé světové války. V roce 1945 byl zkonfiskován československým státem a předán oborovému podniku Škrobárny Havlíčkův Brod. Nový majitel využíval někdejší klasicistní přádelnu jako provoz škrobárny a do zámku umístil kanceláře a byty svých zaměstnanců. Bytovým potřebám ostatně zámek, již dávno znovu v soukromých rukách, slouží i v současné době.

Proseč (1805–1810) Zámek v Proseči stojí jen malý kousek od města Pacova a tvoří jej velmi rozsáhlá dvoukřídlá jednopatrová budova nepravidelného půdorysu, kterou na krajích hlavního traktu flankují nízké válcové obranné věže. Mansardové střechy zámku oživuje nad vstupní branou otevřená polygonální lucerna s vysokou jehlanovitou střechou a do nádvoří se na tomtéž místě otevírá krátký segment zasklených patrových arkád. Zámek zaujímá mírné návrší zarostlé anglickým parkem, ohrazeným pilířovým plotem.

Nádvorní průčelí zámku Proseč u Posně, epizodicky vlastněného Butlery, foto VK

21

Dnes se nachází ve velmi dobrém stavu po rekonstrukci, jež následovala po zničujícím požáru zámku v roce 2001. Zámek se díky ní proměnil v domov důchodců. Objekt je nyní v majetku kraje Vysočina.

Butlerové z Clonebough jej do svého vlastnictví na začátku devatenáctého století získali jen krátce. Tehdy byl zakoupen pro Theobalda Karla Butlera z Clonebough, nicméně v roce 1810 i s Novým Dvorem opět prodán dále Ferdinandu Schererovi z Neuhofstalu. Vláda Butlerů na Proseči byla tedy v zásadě jen formální a v dějinách zámku představuje pouhou epizodu. Zdejší zámek měl přitom již tehdy za sebou velmi dlouhou historii gotické tvrze, kterou založili rytíři z Proseče po roce 1362.

Malé rytířské sídlo na začátku patnáctého století těžce poškodily události husitských válek. Bylo však opraveno a až do roku 1463 je pak vlastnil Jan Zajíc z Házmburka. Poté statek koupil Petr Malovec z Malovic, aby jej připojil ke svému hradu Kameni. Na rozdíl od hradu Kamene, který museli po velké přestavbě hned na počátku 18. století prodat, si Malovcové z Malovic Proseč podrželi až do roku 1759. Kvůli ztrátě hlavního sídla Malovcové přikročili k přestavbě tvrze na barokní zámek. V roce 1759 musel Jan Vít Malovec z Malovic prodat i prosečský zámek. Kupcem se stal hrabě Adolf Felix z Pöttingu, jenž na zámku sídlil až do jeho prodeje v roce 1803.

Na další dva roky panství koupil František hrabě Vernier de Rougemont, aby jej však následně obratem prodal Butlerům. Jak jsme již uvedli, Butlerové se na zámku nezdržovali a po pouhých pěti letech jej prodali Ferdinandu Schererovi z Neuhofstalu, podnikateli, v jehož rodě vydržel až do roku 1861. Posledními soukromými majiteli velkostatku pak byli Třebičtí, a to až do roku 1945. Jejich vlastnictví zámku toho roku ukončila konfiskace československým státem.

Objekt připadl Okresnímu národnímu výboru v Pelhřimově. V té době se do objektu nastěhoval domov důchodců, přičemž těmto účelům slouží až do současné doby.

22

DEVEROUXOVÉ (1635–1651)

POPIS RODOVÉHO ERBU Rodový erb Deverouxů v horní třetině štítu vyplňuje velmi stará erbovní figura třech červených kotoučků. Jedná se o francouzské erbovní znamení symbolizující svaté hostie. Říká se jim také třešňové koláčky (torteaux). Jejich přítomnost odkazuje na katolické i francouzské kořeny této šlechtické rodiny. Pro francouzskou heraldiku je však typické i hermelínové pole vyplňující celou plochu štítu, jež je navíc ještě dělena červeným břevnem.

Nad štít vystupuje helma s červeno-stříbrnými přikryvadly a klenotem. Ten tvoří stříbrná psí hlava se zlatým uchem. Použitý klenot odkazuje na panství Hereford v Anglii, jež rodina vlastnila. Obdobně i oba hlavní štítonoši – jeleni v přirozených barvách se zlatou zbrojí – odkazují na erbovní figury reprezentující hrabství Ballymagir v Irsku, kam se rod z Anglie dále vystěhoval.

HISTORICKÉ KOŘENY RODU Toto francouzsky znějící rodové jméno má své kořeny ve francouzské Normandii a souvisí se slovem d´Évreux, pravděpodobně odvozeným od starobylého normanského města Évreux. Velmi často se s ním setkáváme právě v souvislosti s příchodem Normanů na britské ostrovy, a především pak do Anglie a později i do Irska, kde se toto jméno hojně vyskytuje. Britské genealogické encyklopedie přitom neuvádějí, zda Deverouxové přišli z Anglie do Irska, nebo tomu bylo naopak.

Podoba tohoto jména a jeho přepis od d´Évreux přes le Ewrus až k Deveroux (či jiným podobám jako Deverois a další) byla nejdříve spojována s mladší větví normandských vévodů z normandského města Évreux ve Francii. Richard d´Évreux byl nejstarším synem Roberta II., arcibiskupa rouenského a hraběte z Évreux. V listině krále Viléma I., datované 26. března 1038, je Richard uveden jako mecenáš opatství v Jumiège. Společně se svojí manželkou Godechildis založili kostel Saint-Sauveur d´Évreux. Jeho syn William D´Évreux byl jedním z mála známých společníků Viléma Dobyvatele ve slavné bitvě u Hastingsu 14. října roku 1066. Na této invazi se podílel svým darem osmdesáti lodí.

V roce 1106 bojoval za krále Jindřicha I. v bitvě u Tichebray. Zemřel na mrtvici 16. dubna 1118 a nezanechal žádného dědice.

Jeho strýc William d´Éveroux patřil k normanské šlechtě, která stála po boku Viléma Dobyvatele při jeho invazi do Británie. I on byl synem Roberta II., arcibiskupa z Rouenu a pravděpodobně také stoupencem vévody Viléma v době upevňování jeho vlády v Normandii. S největší pravděpodobností byl William také členem duchovenstva a v pozdějších generacích rodiny Devereux měli její členové dědičný titul kaplanů králů Jindřicha a Štěpána a zastávali i významné posty v připravovaných úřadech ministerstva financí. S manželkou Hawisou d´Échauffour měl William pouze jednu dceru, Juditu d´Évreux, která se měla stát ženou krále Rogera I. Sicilského. Tímto svazkem by rod d´Évreux býval vymřel po meči, kdyby se však z Williamova svazku s neznámou ženou nenarodili dva dědicové v mužské linii – William a Roger Deverouxové.

Záznamy k osobě Rogerova syna Bartoloměje Deverouxe se objevují v darovací listině Jana, biskupa z Norwiche, kterou tato větev rodiny Devereux věnovala 25

nějaké statky arcibiskupství Suffolk a převorství v Dodnash. V roce 1214 získal Bartoloměj panství Startson Hall a byl povýšen na lorda z Harwicku. Jeho vnuk Ralf Devereux tento statek v roce 1308 prodal a počínaje tímto datem již nejsou v této linii k dispozici žádné další archivní záznamy.

Naproti tomu jeho bratr William Devereux je zmiňován v době vlády králů Viléma I., Viléma II. a Jindřicha I. Anglického. Jeho rozsáhlá pozemková panství se v roce 1086 rozkládala Sporé zříceniny kdysi pevného v Herefordu a v Gloucesteru, jakož pohraničního hradu Lyonshall i v Domesday. Společně s rodinami Baskervillesů a Pichardsů patřili Devereuxové k významným rytířským rodinám začátku 12. století. Byli to právě jeho potomci, z nichž se v pozdějších dobách stali vikomti z Herefordu a hrabata z Essexu. Jeho synové Robert a Walter Devereux, lordové z Lyonshallu se stali za vlády krále Jindřicha I. mecenáši opatství v Brecnocku.

Walter Devereux, lord z Lyonshallu (1173–1197) žil v době vlády krále Jindřicha II. Anglického a Richarda I. Anglického a spravoval hrad v Lyonshallu.

Jeho syn Walter Deveroux se připojil jako doprovod k družině Milese z Gloucesteru, 1. hraběte z Herefordu. V občanské válce mezi králem Štěpánem a císařovnou Matildou získal Walter mnohé. Jako sympatizant Matildy byl poté, co její syn Jindřich II. získal trůn, po zásluze odměněn. Po vymření hrabat z Herefordu v roce 1155 se Walter Deveroux se svým synem Johnem Deverouxem připojili k družině Humphreye II. de Bohun, lorda z Trowbridge, již jako vikomti z Herefordu. Po jeho smrti se John Devereux z Bodenham a Decies (1193–1244) připojil k družině dosud nezletilého Williama de Braose a v jeho zájmu vedl válečná tažení ve Walesu a ve Francii. Vzhledem k blízkým vazbám s rodem de Braose a dalšími významnými rody de Longchamp a Marshal získali Devereuxové již v roce 1071 držbu půdy také v Irsku.

John patřil také k nejdůležitějším osobnostem družiny Richarda Marshala, 3. hraběte z Pembroke. Vzhledem ke sporu mezi hrabětem a králem Jindřichem III. nicméně John Devereux své statky v Irsku ztratil. Jeho syn Walter II. Devereux (1221–1291) sloužil nejdříve králi, nicméně v bitvě u Eveshamu v roce 1265 se postavil na stranu jeho odpůrců.

Nejmladší syn Waltera I. Deverexe a bratr Johna a Štěpána Deverouxe, Nicholas Deveroux ze Chantson (1196–1240) byl podporovatelem Waltra de Lacyho v Irsku, kde působil jako správce jeho majetků. Dětství s největší pravděpodobností strávil společně se svými bratry na panství svého otce v Herefordshire. Jeho nejstarší syn, Nicolas II. Devereux z Chanstonu (1220–1265), žil za vlády krále Jindřicha III. Rodina Devereux byla tehdy prominentní rytířskou rodinou a Nicolas Deveroux se snažil hrát vůdčí sjednotitelskou úlohu v pásmu tzv. Welsh Marches, tedy na územích mezi Anglií a Walesem. Nicholas Deveroux stejně jako jeho bratranci Walter Devereux z Bodenhamu a Bromwiche, syn Johna Deverouxe, a William Devereux, syn Štěpána Deverouxe, podporovali krále proti rebelům, včetně účasti v tzv. druhé baronské válce, občanské válce mezi barony a royalisty podporujícími krále Jindřicha III. Nicholas, stejně 26

jako jeho bratranec William, s největší pravděpodobností padl v bitvě u Eveshamu dne 4. srpna 1265. Pokračovatelem rodu se tak stal Hugh Devereux.

Johnův starší bratr Štěpán Devereux (1191–1228) stál vždy na straně krále, jímž byl v roce 1219 jmenován pověřencem pro oblast Eyre v Herefordu a později pověřencem pro otázky justice v Herefordu. V roce 1223 se účastnil vojenské výpravy proti Velšanům. Se svojí manželkou Isabel Cantilupe zplodil celkem čtyři děti, z nichž syn William Devereux (1219–1265) byl ustanoven za Štěpánova dědice. Williamova syna, Williama ml. Devereuxe (1244–1314), barona z Lyonshall, pozvali na zasedání parlamentu 8. března 1299, aby jej zde jmenovali lordem Deverois. Ze své pozice majitele hradu Lyonshall kontroloval v době vlády králů Edwarda I. a Edwarda II. strategickou hranici s Walesem. Byl prvním členem rodiny, kterému bylo nabídnuto místo v parlamentu. William ml. Devereux se s největší pravděpodobností postavil v bitvě u Falkirku 22. července 1298 po bok krále Edwarda I. proti Williamu Wallacovi, jenž byl v této bitvě poražen. Vzhledem k pokročilému věku však standartu rodu Devereux nesli jeho synové Walter a John Devereuxovi. Oba jeho synové bohužel zemřeli ještě za jeho života a pokračovateli rodu se tedy stali až jeho vnuci, Štěpán Devereux z Bodenhamu a Burghope (1290–1350) a William Devereux z Frome (1293–1336). Štěpán Devereux se společně se svým bratrem Johnem Devereux z Manne a se svým synem aktivně účastnil války Edwarda III. ve Skotsku a ve Francii.

V roce 1340 získal důvěru krále a byl pověřen úkolem vybrat pro krále devítinu úrody obilí, ovcí a vlny v Herefordshiru, čímž parlament zabezpečoval platby králových vojenských výprav na kontinentu. Podobným úkolem parlament Štěpána pověřil ještě několikrát i v letech 1346, 1348 a 1349. Jeho bratranec William Devereux z Frome byl spjat s hradem Lyonshall, který mu však v roce 1330 pro zradě zkonfiskoval král. V roce 1331 žádal Devereux krále o navrácení tohoto hradu, nicméně jeho žádost byla zamítnuta, William se však i přesto až do konce svého života považoval za lorda z Lyonshallu. Jeho syn William Devereux z Frome (1314–1384) měl tři syny, Johna Devereuxe z Moor, Thomase Devereuxe z Hillu a Williama Devereuxe, o nichž však prameny mlčí.

Syn Štěpána, William Devereux (1315–1377), sloužil v letech 1362–1372 jako nejvyšší úředník v Herefordshire a v tomto regionu zabezpečoval pro krále finanční a materiální podporu pro vojenské výboje ve Francii. V roce 1373 kvůli tomu strávil rok ve vojenském ležení v Calais. Těsně před smrtí roku 1377 zastával dokonce post soudního lékaře. Je pochován v herefordské katedrále.

Jeho syn Walter (I.) Devereux (1339–1383) zastupoval Herefordshire v letech 1382–1383 v parlamentu a byl také jmenován soudním úředníkem pro zajištění míru v Herefordu v roce 1382. Jeho syn, opět Walter (II.) Devereux (1361–1402) zastával stejné funkce jako otec. Měl čtyři syny, Waltera, Richarda, Johna a Thomase. Nejvýznamnějším z nich byl nejstarší Walter (III.) Devereux (1387–1420).

Za jeho života byl velšskými nájezdníky poničen hrad Lyonshall, v samém srdci Devereuxova území. Walter společně se svým bratrancem Johnem Devereuxem vznesli restituční nároky na tento hrad. Společně s bratry, sirem Johnem a sirem Richardem, následoval krále Jindřicha V. do Francie. Walter zde bojoval v bitvě u Agincourt. Další příslušník rodu, sir Walter Devereux z Bodenhamu a Weobley, baron z Chartley (1411–1459), syn Waltera III. Deverouxe, loajálně podporoval Richarda, 3. vévodu z Yorku během tzv. Války růží. Jako člen družiny Edwarda IV. zemřel v bitvě u Bosworthu, významné bitvě této války mezi domy Lancasterů a Yorků, jejichž poslední král Richard III. zde rovněž položil život. Walter měl dvě dcery a čtyři syny, včetně Johna Devereuxe, 8. barona 27

Ferrers z Chartley. Vzhledem k tomu, že jeho otec byl věrným příznivcem poraženého krále Richarda III., přišel John Deveroux o řadu svých statků.

S první manželkou Cecily Bourchierovou měl syna Waltera Devereuxe (1488–1558). Ten z rodiny své matky zdědil titul vikomt herefordský. Jako dvořan a poslanec dosáhl na řadu významných postů a na sklonku života patřil do úzkého poradního výboru krále, stal se vice-lordem pro oblast justice a zástupcem Staffordshire. Z prvního manželství s lady Mary Grey měl tři syny, z nichž nejvýznamnějším byl Richard Devereux, jehož syn Walter Devereux (1541–1576) se stal 1. hrabětem z Essexu a královým generálem. Na přání královny Alžběty I. byl v Dublinu jmenován knížetem maršálem pro Irsko, nicméně krátce po příjezdu jej někdo otrávil.

S manželkou Lettice Knollysovou přivedl Walter Devereux na svět pět dětí.Z nich nejznámější byl Robert Devereux, 2. hrabě z Essexu (1565–1601).

Jeho prababičkou z matčiny strany byla Mary Boleynová, sestra Anny Boleynové – matky královny Alžběty I. Patřil k nejpřednějším šlechticům království a oblíbencům královny Alžběty I. Se svými politickými ambicemi to dotáhl až na post generála, následně mu ovšem bylo nařízeno domácí vězení.

Během tzv. devítileté války v Irsku v roce 1599 tam totiž vedl jedno nepříliš úspěšné vojenské tažení.

Jen o dva roky později stál v čele převratu proti anglické vládě své královny a sympatizoval s katolíky.

Za své činy byl shledán vinným z velezrady a odsouzen k popravě stětím. 25. února 1601 se shodou okolností stal posledním odsouzencem popraveným v Toweru. Jeho syn Robert Devereux III. (1591–1646) zastával také funkci generála a hlavního velitele parlamentní armády, známé podle typických krátkých sestřihů vlasů jako „kulaté hlavy“. Jeho politickou kariéru nicméně zastínila vycházející hvězda Olivera Cromwella a v roce 1646 také na svoji funkci rezignoval a následně zemřel. S ním také vymřela hraběcí větev Devereuxů z Essexu.

Jeho nástupcem v herefordské vikomtské linii se stal vnuk sira Waltera Devereuxe (1488–1558), prvního vikomta z Heresfordu, Walter Devereux, 5. vikomt z Herefordu (1578–1657). Rovněž on byl významným anglickým politikem, v letech 1614–1624 zasedal v dolní komoře poslanecké sněmovny a rodině zajistil dědičný titul vikomtů a pevné politické postavení na další staletí. Rod tehdy sídlil na zámku Bromwich Hall, který nechal v letech 1557–1585 vystavět Edward Devereux.

28

Walter Devereux, 1. hrabě z Essexu

Robert Devereux, 2. hrabě z Essexu, milec královny Alžběty I.

Robert Devereux, třetí a poslední hrabě z Essexu

Z jeho tří synů byl nejvýznamnější Leicester Devereux, 6. vikomt z Herefordu. Oba jeho synové Leicester ml. Devereux, 7. vikomt z Herefordu (1673–1682) i Edward Devereux, 8. vikomt z Herefordu (1675–1700) zemřeli velmi mladí a titul vikomtů tak přešel na jejich velšského bratrance Price Devereuxe z Vaynor Parku (1664–1740), který se stal 9. vikomtem z Herefordu a zasedal v parlamentu za hrabství Montgomery. Jeho syn Price ml. Devereux, 10. vikomt z Herefordu (1694–1748) byl členem parlamentu za torye v Montgomery a posléze také v letech 1719–1720 zastával funkci šerifa v Breconu. Přímá linie vikomtů z Herefordu pokračovala 11. vikomtem, jímž byl Edward Devereux (1710–1760).

Henry Fleming Lea Devereux, 14. vikomt z Herefordu (1777–1843) si vybudoval především vojenskou kariéru. Titul 15. vikomta z Herefordu pak přešel až na jeho druhorozeného syna, Roberta Devereuxe (1809–1855), který působil jako správce farnosti v Little Herefordu. Na jeho prvorozeného syna Roberta Charlese Devereuxe (1865–1952) přešel titul 17. vikomta z Herefordu. Robert Charles zasedal v letech 1898–1904 v radě hrabství Brecon. Jeho syn Robert Milo Leicester Devereux, 18. vikomt z Herefordu (1932–2004) sídlil na zámku Hampton Court a zasedal ve Sněmovně lordů britského Parlamentu. V současné době je nositelem titulu 19. vikomta z Herefordu jeho syn Robin de Bohun Devereux (naroz. 1975).

V hlavní rodové linii se tedy rod Devereux dožil současnosti. Sledování historie této rodiny však není počínaje 17. století jednoduché, protože nejednotně používané jméno tohoto rodu působilo anglickým písařům řadu potíží. A tak se v řadě historických pramenů můžeme setkat s různými podobami jména Devereux, jako například Deverox, Deveroux, Devroux, Ebroux či Deverous. Rod se také během času podstatněji rozvětvil do několika anglických, velšských i irských větví, nazývaných podle sídelních panství Sallystown, Battlestown, Adamstown, Taghmon, Coolhull, Carrigmannon, Ballyshann či Tombhaggard. Se jménem této šlechtické rodiny se pojí také řada nověji získaných statků jako například irský hrad Ballymagir.

Zajímavou odbočkou rodové historie Devereuxů představuje jejich emigrace v rámci koloniálních výprav do Ameriky. John Devereux založil novou větev rodiny ve státě Massachusetts a v severních oblastech budoucích Spojených států amerických.

Do Connecticutu zase z Anglie přijel Jonathan Devereaux (1668–1717/1726), jehož rodina se později 29

Zámek Bromwich Hall postavil Edward Devereux na konci 16. století

Zamek Hampton Court v hrabství Herefordshire, sídlo rodu

Robert Milo Devereux, 18. vikomt z Herefordu

Současná hlava rodu – Robert de Bohu Deveroux, 19. vikomt z Herefordu

usídlila v okolí New Yorku a v severozápadních oblastech. On sám se však na začátku 18. století vrátil do Anglie, kde také roku 1717 nebo 1726 zemřel.

V Americe ovšem zanechal svého syna, Jonathana II. Devereaux, který se narodil v Connecticutu v roce 1716. Tento syn po sobě zanechal celkem deset dětí, z nichž Jonathan III. Devereaux (1750–1803) se přestěhoval do státu New York a sloužil zde v armádě. Jejich potomci tady žijí až do současné doby.

Kolem roku 1650 se pro změnu datuje příjezd Johna Deverickse (1635–?) do amerického Jamestownu. Jeho rodina se později rozšířila do Marylandu, Virginie a Missouri. John měl dva syny Johna ml. (1674–1722) a Thomase (1678–?). Oba synové a jejich potomci hospodařili na rodinných plantážích v Marylandu. Jen výjimečně se s nimi setkáváme i při službě v armádě, jako tomu bylo u Josepha Deverrickse (1711–?). Rovněž příslušníci této rodové větve se patrně dožili současnosti.

OSUDY PŘÍSLUŠNÍKŮ RODU V ČESKÝCH ZEMÍCH

O Walteru Deverouxovi (zemř. 1639), který přišel do našich zemí původně jako kadet, respektive nájemný žoldnéř, jenž si získal pozornost několika významných skotských vojevůdců rakouských císařských armád, toho v zásadě mnoho nevíme.

Nebýt jeho nechvalně proslulého činu – vraždy generalissima Albrechta Eusebia z Valdštejna, vévody frýdlantského, jeho jméno by zřejmě zmizelo v propadlišti času. Nejen proto neznáme ani datum jeho narození, ani nelze s přesností potvrdit, zda byla jeho rodina úzce spjata s essexsko-herefordskou, nebo ballymagirskou rodovou odnoží.

První zprávy o Walteru Deverouxovi pocházejí z roku 1613, kdy stvrzuje ve Vídni svým podpisem přijetí padesáti rýnských zlatých od Edmonda

Zobrazení Valdštejnovy vraždy v Chebu, vpředu vrah Walter Deveroux

30