Václav Čtvrtek
POHÁDKA O MYSLIVCI A VÍLE
Ilustrace Dora Salaquardová
Václav Čtvrtek
Pohádka o myslivci a víle Odpovědná redaktorka Magdalena Konečná Sazba a obálka Bohdan Bobo Lukáš Ilustrace Dora Salaquardová Vydalo nakladatelství Barrister & Principal Martinkova 5, 602 00 Brno www.barrister.cz e-mail: distribuce@barrister.cz tel.: 545 211 015 Brno 2010 2. vydání, v nakladatelství Barrister & Principal první vydání text © Václav Čtvrtek – dědicové, 1978 illustrations © Barrister & Principal, o. s., 2010 ISBN 978-80-87474-01-3
Jak myslivec Robátko lil broky
Stalo se to za časů, kdy se pušky ládovaly horem; a kdo si brok sám neulil, ten ho taky neměl. Každý týden dostával myslivec Robátko od hraběte vzkaz, aby střelil tři párky koroptví. Jeden párek k páteční snídani, druhý k pátečnímu obědu a třetí na pátek k večeři.
Robátko si hodil pušku na rameno, pískl na psa Turka a vypravili se do polí. Robátko střílel koroptve a Turek mu je nosil. Když jich bylo šest, došel s nimi myslivec Robátko do panského domu ve městě. Hrabě přísně dbal, aby nikdy nepřišel o páteční koroptví pohodování. Tak to šlo celý čas, až jednou všecko pokazila bába Lukáška, co přes den poklízela v myslivně. Ten den se Robátko vypravil na koroptve, ale nedostal se ani přes práh. Na prahu myslivny sedí bába Lukáška a přebírá do mísy hrách. Hrášek po hrášku jí padá mezi prsty a Lukáška povídá:
5
„Naber si, Robátko, hrachu, budeš ho potřebovat.“ Robátko se babí radě zasmál: „Co s hrachem? Nejdu přece krmit lesní holuby.“ „A co nabiješ do inty?“ povídá mírně Lukáška. Robátko si sáhl ke kožené torbičce u boku. Kutálí se v ní jen jediný brok. Myslivec Robátko poslal Turka zpátky pod lavici, pušku zas pověsil na hák a povídá: „Vystřelit, to umí každý, ale lít broky, to k tomu patří taky.“ Odešel do zadní světnice pro pánvičku a pro formu na lití broků. Když ale hledal olovo, nebyl ho v šuplátku ani kousek. „Čím já teď střelím páteční koroptvičky pro hraběte?“ povídá si Robátko. Hrabě byl vzteklík a vždycky musel dostat, co chtěl. Dojít pro olovo do města, to by Robátko musel přes celý les. „Nevrátil bych se do večera,“ řekl si a začal brousit po myslivně. Hledal něco olověného, aby se to dalo rozlít na broky. A nikde nic. V myslivně bylo dost železa, našel by se i kousek mědi, jen olovo ne. Teprve když Robátko potřetí probíhal stavení od půdy až po sklep, všiml si v kuchyni na stole hromádky věcí. Odkládala je tam vždycky přes den bába Lukáška, aby ji při práci netížil kapsář. Večer zas tu drobotu složila pod sukni a odnesla ji s sebou domů do chalupy. „Babí poklady,“ povídá Robátko; rozhrábl rukou hromádku na stole – a po dlani se mu vine růženeček. Růženeček, co na pouti prodávají za dva krejcary, velká láce, malá krása. Ale každé zrnko je z olova! Robátko utopil růženeček v dlani a rovnou s ním do kuchyně. „Našels?“ povídá od hrachu Lukáška. „Našel.“ „Aby ti ty broky byly požehnaný,“ povídá bába. „O to by ani nebyl strach,“ vesele si pomyslel Robátko. Roztavil růženeček na pánvi a ulil si broky. Broky nasypal do kožené torbičky, pušku si hodil na rameno a na hlavu si posadil klobouk s jezevčí ozdobou. Pes Turek už mu čekal u nohy. Šli spolu střílet tři párky pátečních koroptví pro hraběte.
6
Jak Robátko naládoval a vystřelil
Pod samým krajem lesa je bramborové pole. Tam se Robátko zastavil a povídá Turkovi: „Rozhlídni se po koroptvích. Já si zatím naláduju.“ Turek se posadil a přebíral nosem vítr. Robátko nabíjel pušku. Nasypal do hlavně mírku prachu, dal pevnou ucpávku ze zaječích chlupů, aby se síla z prachu měla oč opřít, přisypal růženečkové broky a všechno to utěsnil koudelí. Natáhl kohoutek, otřel rukávem křesací kámen a znova povídá Turkovi: „Teď mi zvedni koroptve do povětří a já po nich střelím.“ Turek se rozběhl křížem přes bramborové řádky. Robátko za ním šlape měkkou půdou. Vyletělo hejno koroptví. Zvedlo se Turkovi málem pod nosem a neslo se přes brambořiště k šípkovému houští. Myslivec Robátko si hodil pušku k tváři a stiskl.
7
Rána. Rána a kouř. A v šípkovém houští si někdo bolestně vzdychl. Robátko se zastavil vpůli kroku a cítí, jak se mu bramborový hrůbek pomalu propadá pod nohama. „Je tam někdo?“ křikl. A v houští nic. Robátko poslal Turka. Jenže Turek udělal sotva několik kroků proti slaboučkému větříku, který vál přes šípky, a najednou jako by se všema čtyřma chytil do želez. Přisedl na schlíplý ocas, nosem namířil k nebi a začal zpívat smutnou psí písničku. „Já tam v keřích někoho střelil,“ vylekal se Robátko. Krok za krokem došel k houští, vtáhl ruce do rukávů myslivecké kazajky a rozhrnul šípky. Co tam leželo, to tam leželo. Nebyl to člověk, ale zas se zdálo, jako by to člověk byl. Dlaně to mělo plné zralých šípků, celé to bylo obrostlé mechem a místo vlasů mělo na hlavě jelení lišejník. Robátko rozšlápl šípkový keř, aby se mohl pevněji postavit.
8
„Co jsi zač?“ povídá. Mechem obrostlý divous se pomaloučku převalil na bok, hodil po Robátkovi šípkem a zahuhlal: „Hej hej.“ Robátko uhnul před šípkem. „Neházej, stejně nedohodíš. Radši pořádně pověz, co jsi zač.“ Divous se převalil na druhý bok a vzdychl: „Hej hej.“ Robátkovi se zpotila inta v dlani. „Tak aspoň pověz, jestli jsi střelený!“ Divous na to: „Hej hej.“ To už Robátkovi začalo pod zeleným mysliveckým kloboukem svítat. Uhodil se rukama do kolen. „Vždyť ty jsi hejkal!“ „Hej hej,“ zahuhlal hejkal; z dlaní se mu rozsypaly zralé šípky a padl zády do proutků, protože byl opravdu zle střelený. V první chvíli Robátko nevěděl, co by měl udělat rozumného.Vystrčil hlavu z houští a křikl na psa Turka: „Je to střelený hejkal!“ Turek strachy usypal hrst chlupů a až domů se vezl po vlastním ocase. Robátko postával nad postřeleným hejkalem a pořád ještě nevěděl, co by měl udělat. Nakonec si hejkala naložil na záda a nesl ho lesem. Jak se blížil k myslivně, šel pořád pomaleji. Hejkal byl těžký, ale těžší bylo přemýšlení, co asi bába Lukáška řekne tomu, že si Robátko nese do stavení lesní strašidlo.
9
Jak Lukáška kurýrovala hejkala
Bába Lukáška nejdřív neříkala nic. Otevřela zeširoka dveře do myslivny a dívala se, jak Robátko s hejkalem na zádech rejduje přes práh. Složil hejkala na postel ustlanou kanafasem a sám si sedl ke stolu. „Je to hejkal,“ povídá a kouká všude jinam, jen ne bábě do očí. „Vida,“ řekla Lukáška, jako by si byl Robátko přivedl na návštěvu strýčka. „Ale já ho střelil. Mířím po koroptvích, trefím hejkala,“ vzdychl si Robátko. Lukáška se pomaloučku posadila proti němu ke stolu. „To už tak bývá. Kdo střílí broky litými z růženečku, snadno trefí strašidlo.“ Robátko si vjel rukou do kapsy. „Já vám ten růženec zaplatím, Lukáško!“ Lukáška mávla nad krejcary rukou.
10
„Tím bys toho spravil. Kdo si začne s růženečkovými broky, penězi se z toho nevyplatí.“ Robátkovi zatrnulo ve vláskách vzadu na krku. „A čím, Lukáško?“ „To se dovíš,“ usmála se z vrásek bába Lukáška. Chvíli se dívala, jak se z hejkala na všecky strany rozlézají po posteli mravenci. Pak vstala od stolu a pročesala hejkalovi mechový kožich prsty jako hřebenem. Sebrala mravence do dlaně a vysypala je z okna. „Co jsi, Robátko, trel, to jsi trel. Teď si tu s tím buď.“ Robátko prosil: „Snad byste mě tu nenechala s hejkalem, Lukáško!“ „Nechala,“ povídá Lukáška a na tvrdých chodidlech klapala ke dveřím. „Co myslivec střelí, o to ať se taky postará!“ Vtom si hejkal na posteli vzdychl. Světnicí zaševelilo, jako když smutný podzimní vítr vane přes rákos. Bába Lukáška se otočila od dveří. „Už ani zahejkat nesvede. Je s ním zle.“ Vzala z kamen misku horké vody, z bidla stáhla čisté plátýnko a přisedla si k posteli. Ostrými nehty vybírala hejkalovi z mechového kožichu broky a házela je zpátky do kožené torbičky, jen to cvrnkalo. Každou ránu po broku vymyla horkou vodou a pomázla hojivým balzámem z lahvičky. „Třiatřicátý,“ povídá, „a ten je poslední.“ Od postele už nevstala, kurýrovala hejkala dál. Bylo to těžké kurýrování, protože pro hejkaly platí jiné recepty než pro lidi. Hraběcí koroptve Robátkovi docela vylítly z hlavy. Už třetí den seděl a díval se, jak hejkal stůně v kanafasu, nepije a nejí, sotva dýchá a tratí se. Čtvrtý den Lukáška poslala Robátka, aby po lese sháněl lomikrat, narubník a hezlivku. Než ty tři byliny šťastně našel, celý se uondal, protože nerostou každému na očích. Lukáška z nich uvařila čaj tak silný, že musela držet hrneček oběma rukama, aby se nerozskočil. Hejkalovi podestlali záda vysoko polštáři a Lukáška povídá: „Otevři ústa, nebo jak se tomu u vás říká.“
11
Nalila do hejkala celý hrneček čaje najednou. A jako by nenalila. Nic nebylo horší, ale taky ne lepší. Hejkal měl oči zavřené a dech mu šel pomaloučku. Potom se to najednou všecko zhoršilo. Lukáška už chtěla říct amen. Robátko se chystal za pokání přerazit pušku o koleno. Jenže vtom zas všecko vzalo obrátku, protože z lidí začne vyhánět nemoc už první lžička medicíny, ale u hejkalů je to jinak. Teprve poslední lok si prorazí cestu až ke kořínku nemoci a tak se zdraví vrací vlastně pozpátku. Za hodnou chvíli potom, co dopil čaj z lomikratu, narubníku a hezlivky, poposedl hejkal v polštářích a vzdychl: „Hej.“ Na druhé zahejkání v něm ještě pro slabost nebylo. Až zas za chvíli spustil nohy z postele a řekl: „Hej hej.“ A vyvalil se z polštářů a duchen, rozkročil se uprostřed světnice a nejsilnějším hejkalím hlasem, který dokáže ženskou vyhnat z lesa a mužského popohnat, až mu vrže v koženkách, křikl: „Hej hej hej!“ To mu tak pomohly Lukáščiny tři byliny. Bába Lukáška vstala od postele, roztřásla si pomačkanou sukni a povídá: „Co se zkazilo, to se zas napravilo. Běž si, hejkale, kam patříš.“ Robátko otevřel dveře a hejkal vyběhl z myslivny rovnou do lesa. Přeskakoval keříky borůvčí a silně hejkal. U každého mraveniště postál a plnými hrstmi se poházel mravenci. Než Ne se ztratil v nízkém smrčí, otočil se a zavolal k myslivně: „Robátko, máš to u mě!“ „Jak to myslel?“ lekl se myslivec Robátko. Bába Lukáška, která se vyznala, mu to všecko vysvětlila. „Dobře to myslel,“ povídá. „Hejkalové mají jen půl paměti. Že jsi ho střelil, už zapomněl. Chce ti oplatit, že jsi ho raněného donesl do myslivny.“ „Já mu o nic nestojím,“ hodil hlavou Robátko. „Neodříkej se,“ řekla Lukáška, „budeš to moc potřebovat. Už tři dny čeká hrabě na tři párky pátečních koroptví.“ Robátko se popadl za hlavu, že bude mít s panem hrabětem pěkný tanec.
12
Jak šel Robátko s koroptvím raportem k hraběti Druhý den ráno si Lukáška navlíkla až po loket rukáv od staré myslivecké kazajky a dala se do leštění Robátkových holínek. Robátko postrkoval po stole hrneček s kafem a mezi zuby mu vězelo dávno ukousnuté sousto chleba. Přemýšlel, jak to hraběti nejlíp povědět o koroptvích. Ať myslel tak nebo tak, Lukáška na to vždycky řekla: „Povídej si, co chceš, všecko bude špatně.“ „Půjdu na to rovně, jako když střelí,“ rozhodl se nakonec Robátko. „Řeknu, že koroptve přinesu až příště.“ Lukáška podala Robátkovi vyleštěné holínky. „Jen jestli tě hrabě nechá tak dlouho mluvit.“ Robátko se oblékl do mysliveckých šatů, obul si vyleštěné holínky, foukl do jezevčí ozdoby za kloboukem a vydal se do města. Psa Turka a pušku nechal doma, protože se to nehodí do panských salónů. Lukáška se chvíli dívala z okna, jak Robátko jde lesem a stíny se za ním kladou jako závory.
13