Oates - Dvacet rad rodičům - ukázka by Barrister&Principal

Kim

Oates

20 rad

pro rodiče

aneb Praktický návod, jak bez větších karambolů vychovat své děti Jaká úleva! Nemusíme být dokonalými rodiči, děti také nejsou dokonalé!

Barrister & Principal

Předmluva

Bože, co já bych za to dala, kdyby Kim Oates sepsal tenhle malý klenot o šestatřicet let dřív, když se mi narodilo první dítě! Dnešní mámy a otcové jsou zahlceni daleko větším kvantem informací než my, kteří jsme se stali rodiči v sedmdesátých letech. Navíc na ně okolí vyvíjí daleko větší tlak, aby dosáhli nesplnitelných met, a méně naslouchají moudrým radám starších generací a, skoro se to až stydím říct, i našich profesionálů. Ze mne už se mezitím stala bezhlavě milující babička tří naprosto úžasných (jak jinak) vnoučat a v hluboké úctě se skláním před tím, jak mé dcery se svými partnery zvládají děti i všechny ostatní stránky svých rušných životů. Množství informací poletujících „v éteru“ o tom, jak správně vychovávat děti, je obrovské a stále se rozrůstá. A jako na potvoru se z velké části jedná o informace mylné, inspirované komerčními tlaky a nepodložené faktickými důkazy. To pak, ať už přímo nebo nepřímo, vyvolává naprosto zbytečný stres, pokles sebevědomí a deprese i u těch nejinteligentnějších rodičů. A přitom teď máte řešení celého problému přímo na dosah! Knihu 20 rad pro rodiče od Kima Oatese nechávejte vždy položenou hned vedle postele a po jednom výtisku věnujte i všem svým přátelům, kteří mají vlastní potomky, nebo pracovníkům ve zdravotnictví, kteří o děti pečují a radí rodičům co s nimi. Jsem přesvědčena, že pokud se o děti staráte profesionálně, zajímáte se o ně a zaujímají pevné místo v centru vašeho života i práce, dáte si záležet, aby se doporučení, která rozdáváte rodičům, zakládala na co nejkvalitnějším výzkumu. Profesor Oates své rady v této knize v maximální míře opírá o striktní vědecká fakta, ale vysvětluje je takovým způsobem, abyste vše bez problémů pochopili. Jeho poznatky se nezakládají pouze na výzkumu, vycházejí i z dlouhých let vlastní profesionální práce s rodiči a dětmi – a dokonalé znalosti všech situací, které mohou nastat, pozitivních i negativních. Kim vysvětluje výchovu v celém jejím kontextu a dává čtenáři pocit, že může být svým dě-

tem tím nejlepším rodičem. Také rozbíjí řadu mýtů – oněch často neuváženě pronášených komentářů, ze kterých pak rodiče čerpají mylné informace. Tohle je velice přínosná a důležitá součást celé knihy. Svá doporučení prokládá i řadou příkladů ze života, které skvěle ilustrují, proč je konkrétní záležitost důležitá a jakým způsobem může daná rada něco změnit. Tyto příběhy považuji za velice přínosné, protože autorův text oživují a jasně dokládají, že když se jeho rad nebudete držet, můžete tím dítěti zkomplikovat život. A naopak ukazují výhody toho, když se jich rozhodnete uposlechnout. Tato kniha je o tom, že pokud své děti skutečně vroucně milujete, pak jim nebudete kupovat všechno, po čem zatouží, ale věnujete jim svůj čas; je o tom, že pokud vám na nich opravdu záleží, nastavíte jim hranice a ukázňujete je, jestliže zlobí, ale na druhou stranu je pochválíte, když se chovají hezky; je o tom, že pokud je skutečně máte rádi, nevynášíte do nebes každou drobnost, která se jim povede, ale oceníte je jen tehdy, když si to zaslouží. Je to kniha, která přináší užitek rodičům, dětem i všem, kdo o ně pečují. Díky, Kime! Profesorka Fiona Stanleyová, profesorka Západoaustralské univerzity, vyhlášená Australanem roku 2003 a je australskou vyslankyní dobré vůle UNICEF. V roce 2014 byla otevřena nemocnice, pojmenovaná na její počest.

Rada č. 1: Stačí, když budete dost dobrý rodič

Nikdo netouží odvádět při výchově špatnou práci. A přesto se přes veškerou snahu neustále dostáváme s vlastními dětmi do konfliktu. Proč k tomu dochází? Často existuje rozpor mezi tím, co bychom chtěli dělat a co opravdu děláme. Abychom tento nesoulad vyřešili, musíme napřed porozumět tomu, jak se děti vyvíjejí a jaké jsou jejich schopnosti a úroveň chápání v různém věku. A musíme se s nimi naučit komunikovat. Komunikovat s dětmi znamená něco jiného než s nimi pouze mluvit – to je snadné. Komunikace vyžaduje, abychom jim opravdu naslouchali a snažili se jim porozumět a dívat se na věci jejich očima. Přitom se ovšem nemusíme vzdávat rodičovské autority – to ani náhodou – zato se musíme naučit, jak tuto autoritu využívat a kdy ji prosazovat. Musíme rozpoznat okamžiky, kdy je vhodné uplatnit autoritu silněji a kdy ji naopak utlumit a nahradit ji komunikačními prostředky odpovídajícími věku dítěte. (Viz Rada č. 5: Buďte autoritativní, ne autoritářští) Všichni máme jen ty nejlepší úmysly. Svoje děti milujeme. Proto nás tolik trápí, pokud vyvstane nějaký konflikt. Jenže dobré úmysly a láska samy o sobě nestačí – potřebujeme zvládnout umění, jak jim svou lásku projevovat takovým způsobem, aby z našich dětí vyrostli šťastní, vyrovnaní, čestní a sympatičtí dospělí.

Čeho se rodiče bojí Je běžné, pokud máte strach, jestli jste dobrý rodič. Tady je pár věcí, které často dělají rodičům starost, a také několik rad a uklidňujících slov. Zvládám to dobře? Všichni rodiče mají strach, jestli dělají vše, co je v jejich silách. Někteří se bojí víc než jiní. Je normální, že vás to trápí, ale většina z vás si při výchově vede opravdu velice dobře a většina dětí přečká výchovu bez vážných následků. Někteří podléhají obavám, že v očích druhých nejsou jejich rodičovské schopnosti dostatečné. To plyne z touhy být dokonalým rodičem. A někteří nejen že chtějí být dokonalí, oni si navíc přejí, aby všichni ostatní věděli, jak jsou dokonalí. Chtějí, aby se z dětí staly živoucí důkazy jejich úžasných výchovných metod.

Chraňte se před pokušením porovnávat sami sebe s jinými rodiči a jejich děti s těmi svými. Srovnávání vede jen k závisti a zahořklosti. Jakmile si jednou uvědomíte, že nemusíte být dokonalými rodiči, stačí jen „dost dobří“, potřeba srovnávat se vytratí jako pára nad hrncem. Další se zase obávají, že by mohli svým dětem emocionálně ublížit, pokud nebudou své rodičovské povinnosti plnit naprosto bezchybně. Je pravda, že soustavně špatná výchova může u dětí postupem času vyvolat vážné problémy – problémy, které mohou přetrvat až do dospělosti – ale žádný z nás nedokáže jednat správně úplně vždy a za všech okolností. Občasné selhání ještě neznamená katastrofu. Daleko spíše dětem ublíží celkové klima v domácnosti, kde nejsou stanovena jasná pravidla, kde děti cítí, že si musí rodičovskou lásku zasloužit, kde nemají příležitost naučit se sebekontrole a kde se necítí doceňované. Oproti tomu děti, které vyrůstají v rodinách, kde vládne bezpodmínečná láska, respekt a jednoznačné vedení, život většinou zvládají bez jakýchkoli problémů – i když to jejich rodiče z času na čas zmrší. (Viz Rada č. 2: Milujte bezpodmínečně)

Nezkazím svoje dítě? Tohle býval běžný zdroj obav u předchozí generace, kdy okolí rodiče pravidelně varovalo, jak je nebezpečné děti přehnaně hýčkat. Určitý strach z rozmazlování ovšem přetrvává i nadále. Některé rady, které udělovali odborníci rodičům v padesátých a šedesátých letech, dnes působí až poněkud směšně, například: „Nechte dítě brečet, dokud ho to samotné nepřestane bavit.“ „Když pomočí postýlku, naplácejte mu na zadek,“ nebo „Nikdy mu nesmíte prozradit, že jste ho adoptovali.“ Rady tohoto druhu ničemu nepomáhaly a byly kontraproduktivní. Představa, že byste neměli utišit plačící dítě ze strachu, abyste ho snad náhodou nezkazili, přežívá v určitých kruzích dodnes. Zkazit se může mléko, pokud si nepohlídáte datum spotřeby, ale dítě zkazit nemůžete. Děti je třeba nakrmit, jestliže mají hlad, ukonejšit, když je něco rozruší, a poskytnout jim co nejvíce příležitostí, aby se usmívaly a navazovaly blízký vztah se svými rodiči. Právě tímhle způsobem se malé děti učí, z toho, jak na ně lidi mluví, hrají si s nimi a konejší je. Také jim prospívá pevný řád a rutina, pokud ovšem nejsou v rozporu s uspokojováním základních potřeb.

Celá situace se poněkud změní, když se děti začnou vyvíjet a vnímat své okolí a lidi kolem sebe. To je doba, kdy je třeba stanovit jasné hranice a poskytnout jim co nejvíc příležitostí, aby se naučily regulovat své chování (předstupeň osvojování sebekontroly). Tato schopnost provázená konzistentním rodičovským přístupem a láskou, kterou si dítě nemusí ničím zasloužit, pomáhá vašemu potomkovi naplnit svůj potenciál.

Existuje tolik protichůdných rad! Jistě, ze všech stran se na nás hrne spousta všelijakých doporučení. Je to svým způsobem průmysl. A koukněte na sebe, zase hledáte rady v další knížce! Nenechte se tou záplavou zastrašit. Vůbec je nemusíte číst. Nemusíte jim všem věřit a rozhodně se jimi nemusíte řídit. Průmysl zabývající se výchovnými radami přináší spousty užitečných informací, ne všechny jsou ale stejně kvalitní a neměli byste je brát jako striktní, nezpochybnitelná pravidla. Jak taky, když jednotliví odborníci přicházejí se zcela protichůdnými názory? Tady platí do jisté míry totéž, co pro dobře míněné rady příbuzných a přátel (viz Jak se vypořádat s dobře míněnými radami). Pokud vám připadají rozumné, pokud zabírají a pokud vnášejí do vaší domácnosti pohodu – obzvlášť ve vztazích mezi rodiči, dětmi a sourozenci – pak stojí za to. Pokud se vám zdají maličko divné, jsou vám proti srsti nebo nedávají smysl – a především pokud kvůli nim doma máte jenom trápení – vykašlete se na ně.

Jak vysoko bych měl nastavit laťku? Různí rodiče přistupují k výchově odlišně. Někteří jsou přísnější a cítí větší potřebu mít všechno pod kontrolou, jiní jsou spíš pohodáři. Oba výchovné styly jsou v naprostém pořádku, pokud nezacházejí do extrémů. S tím, jak se budou vaše rodičovské schopnosti postupem času zlepšovat, dozná váš přístup nejspíš určitých změn. Někteří rodiče si toho od svých ratolestí hodně slibují, obzvlášť pokud jde o jejich prvorozené. Na vysokých očekáváních není nic špatného, pokud jsou realistická a nepřesahují schopnosti daného dítěte. Tady pomůže určitá znalost dětského vývoje, protože teprve s ní dokážete posoudit, co vaše dítě v konkrétním věku opravdu dokáže zvládnout a na co už jeho možnosti nestačí. Je naprosto normální věřit v úspěchy svých dětí, pokud stojíte

nohama pevně na zemi a vycházíte z jejich vrozených dispozic, věku a úrovně vývoje. (Viz Rada č. 4: Seznamte se s tím, jak vypadá normální chování v různém věku) Nerealisticky vysoká očekávání z vaší strany mohou u dítěte vyvolat chronický pocit selhání. Dítěti postupně dochází, že není v jeho silách naplnit tužby svých rodičů, takže nakonec třeba dospěje k závěru, že to ani nestojí za pokus. Jak si dítě postupně osvojuje různé dovednosti a pokud rodiče jeho snahu odpovídajícím způsobem oceňují, získává sebedůvěru a reálnou představu o vlastních schopnostech. Jestliže mu ovšem schází povzbuzení, aby tyto dovednosti rozvíjelo a dál se učilo, nebo jsou pravidla chování uplatňována nekonzistentně, nejspíš si nepovede zdaleka tak dobře.

Co když mě mé dítě přestane mít rádo? Někteří rodiče se bojí, že je dítě nebude mít rádo. Problémy pravděpodobně vyvstanou, pokud mají rodiče pocit, že je jejich potomci musí za všech okolností zbožňovat. Nezapomínejte, že i vaše dítě má své city. Občas se na vás naštve. A někdy si to možná i zasloužíte. To neznamená, že vás nemá rádo. Láska, vztek, zklamání a smutek mohou docela dobře koexistovat vedle sebe, stejně jako vy své dítě stále milujete, i když vám zrovna přijde obzvlášť protivné. Pokud máte strach, že lásku svého dítěte ztratíte, přináší to s sebou nebezpečí, že mu budete neustále podstrojovat, dáte mu všechno, po čem zatouží, a dovolíte mu dělat, co se mu zachce. Jestliže se dítě naučí, že když si chce prosadit svou, stačí říct, že vás nemá rádo, nebo pohrozit, že vás rádo mít přestane, rozhodně mu neustupujte, vždyť kdo je pak v rodině pánem?

Dost dobrý rodič Mám pro vás skvělou zprávu. Nemusíte být dokonalý rodič. Nemusíte být ani téměř dokonalí. Rodiče jsou obyčejní lidé s normálními emocemi – a jejich výchova občas není zrovna na ideální výši. Nemusíte být Super máma ani Zázračný taťka – stačí, když budete dost dobrý rodič. Termín „dost dobrá matka“ zavedl anglický pediatr Donald Winnicott. Bruno Bettelheim později v USA tento pojem rozšířil na „dost dobrého rodiče“.

A nic víc opravdu není potřeba, stačí, když budete dostatečně dobří. Nemusíte se cítit provinile, pokud nejste dokonalý rodič. To není nikdo. Nikdo takový ani po téhle planetě nechodí.

Děti jsou přizpůsobivé Děti potřebují lásku, jasně vymezené hranice, neměnná pravidla, pozitivní stimulaci, péči a respekt vůči vlastním pocitům. Všechny tyhle věci byste jim měli poskytovat v maximální možné míře, ale pokud se vám nedaří naplňovat jejich potřeby vždy a za všech okolností, nezanechá to na nich psychické jizvy po zbytek života. Nemusíte mít pocit, že tančíte mezi vejci. Raný věk člověka sice je důležitý, ale děti nejsou zas až tak psychicky křehké, jak by si člověk možná myslel. Dětství, obzvlášť ty první roky, je dobou zranitelnosti, ale také pružnosti a přizpůsobivosti. Protože jsou děti přizpůsobivé, dokáží se poučit ze zkušeností, vzpamatovat se ze svých pádů a zadaptovat se. Potřebují pozitivní, důslednou výchovu, ale s občasným rodičovským selháním se většinou vyrovnají bez problémů.

Stavte na svých silných stránkách Každý se vyznačujeme určitými vlastnostmi. S některými jsme se už narodili, další jsme získali v dětství a jiné si osvojili až v pozdějších fázích života. Sem může patřit mimo jiné smysl pro humor, dobrá prostorová orientace, sportovní zdatnost, sebevědomí, výtvarné či hudební vlohy, šetrnost, duchovní dimenze života, velkorysost, kuchařské umění, vědomí vlastní ceny nebo schopnost plánovat dopředu. Při troše štěstí jste si našli partnera, který s vámi některé tyto vlastnosti sdílí, ale má i další stránky, které vhodně doplňují ty vaše a kompenzují oblasti, v nichž třeba nejste zrovna nejsilnější. Jelikož mají děti po padesáti procentech genů od obou rodičů, logicky tak něco z našich osobností podědí. A protože jsme jejich vzory, odpozorují od nás i další vlastnosti a osvojí si je. Stavte na svých silných stránkách – využijte jich v rámci výchovy a obohaťte jimi své děti.

FOTO

CO BY SI RODIČE PŘÁLI PRO SEBE Většina lidí přistupuje k rodičovským povinnostem zpočátku s velkými ideály. Někteří možná toužili po dítěti řadu let. Jiné zase těhotenství trochu zaskočilo. Další se stali rodiči prostě proto, že se to tak dělá, a protože chtěli zažít tu radost z dětí. Ale bez ohledu na to, jak konkrétně ke svému potomstvu přišli, si většinou přejí v podstatě totéž.

Ochránit své děti Tohle je přirozený instinkt. Přejeme si ochránit své ratolesti před jakoukoli úhonou, zraněním, nemocí i špatnými vlivy. Ačkoli je pravda, že existují i rodiče, kteří svým dětem záměrně ubližují, drtivá většina jich touží po tom, aby žily jejich děti v bezpečí a chráněné. Dosáhnout správné rovnováhy v míře takové ochrany ovšem bývá občas obtížné. Někteří rodiče to s bezpečností svých dětí přehánějí, zatímco jiní je nestřeží dost.

Zajistit potřeby svých dětí Snažíme se, aby měly naše děti dostatek jídla, oblečení, střechu nad hlavou i řadu materiálních věcí, které jsou v naší společnosti k dostání. Do jaké míry jim dopřáváme právě ty materiální věci, to záleží na tom, co si můžeme dovolit a nakolik se necháme ovlivnit tím, čím vlastní potomstvo zahrnují naši přátelé, sousedi a kolegové. Mají na nás vliv pochopitelně i požadavky našich dětí. A jejich přání zase často ovlivňuje to, jaké věci dostávají jejich kamarádi, nebo působení televizní reklamy. Je to ošidná věc. Hrozí, že jim toho dáme příliš mnoho nebo naopak moc málo. Pokud naše děti vidí, že jsme stejně štědří k ostatním jako k nim, pomáhá jim to pochopit význam velkorysosti, obzvlášť vůči těm méně šťastným. Důležité je nevykupovat si materiálními dárky náš osobní čas a zájem o ně. I když si to možná neuvědomují, je pro naše děti nejcennější právě čas, který jim věnujeme.

Aby nás naše děti milovaly a respektovaly Žádný rodič nechce žít s pocitem, že ho jeho dítě nemiluje nebo že si ho neváží. Mnozí puberťáci procházejí obdobím, kdy se za své rodiče stydí, případně

mají pocit, že jsou táta s mámou totálně mimo, vůbec nerozumí modernímu životu a vlastně nechápou ani je. Převážná většina ale své rodiče přesto stále miluje a respektuje, i když se na ně občas naštvou nebo jim odsekávají. Děti se učí lásce a respektu od svých rodičů. Pokud je vychováváme s láskou a důsledností, bereme ohled na jejich pocity a jdeme jim dobrým příkladem tím, že přistupujeme ke všem svým ratolestem bez rozdílu, zvyšujeme tím pravděpodobnost, že i ony nás budou milovat a respektovat – i když se s námi třeba kvůli něčemu pohádají nebo se na nás naštvou.

Abychom své děti vychovali co nejlépe Většina rodičů zvládá svou roli bez problémů. Zčásti tomu napomůže, pokud pochopíte, že nemusíme být dokonalí rodiče, stačí, když budeme dost dobří. Pokud nás samotné v dětství vychovávali správně, máme na startovní čáře určitou výhodu. Ale i bez toho se můžeme učit: ze zkušeností, od svého partnera (obzvlášť pokud jeho vychovávali dobře), od svých přátel, z vizuálních i poslechových médií a, jak jinak, i z knížek!

Přečkat výchovu bez pocitů frustrace a vyčerpání Výchova často dokáže být vyčerpávající. Občas si ji sami děláme únavnější, než je nezbytně nutné, pokud se snažíme vyhovět každému dětskému rozmaru, hádáme se kvůli věcem, na kterých ve skutečnosti nezáleží, nebo vyplňujeme život svých potomků různými aktivitami tak bezezbytku, že z toho nakonec podléhají vyčerpání i oni. V takovém případě dětem neponecháváme žádný čas, aby si hrály, ať už samy nebo s kamarády, nebo aby se prostě jen tak flinkaly – zkrátka na všechny ty věci, které jsou velice důležitou součástí dětství. V ideálním případě se na výchově v moderní rodině podílejí oba rodiče. Když se k tomu postaví zodpovědně a břímě starostí si rovnoměrně rozdělí nebo pokud jeden pravidelně přichází druhému na pomoc, zůstanou sice rodičovské povinnosti i nadále únavné, ale už ne vyčerpávající. Občas mohou vypomoci i dědečkové a babičky nebo dobří kamarádi, zejména pokud jste na výchovu sami.

Aby nás ostatní považovali za dobrého rodiče Tohle je taková past, do které byste mohli snadno spadnout. Je přirozené, pokud si přejeme, aby ostatní rodiče viděli, jak skvěle si vedeme, ale nemusí

nás hned považovat za dokonalé. Pokud nás mají za rodiče průměrné, kteří se ale usilovně snaží a dokáží se poučit z chyb, naprosto to stačí.

Abychom nám zbývala i trocha času pro sebe Rodiče, kteří žijí jen pro své děti, se vystavují riziku zklamání a frustrace. Nemůžeme přece očekávat, že nám role rodiče sama o sobě zajistí pocit osobního naplnění. Není to fér vůči sobě samým a vlastně ani vůči zbytku rodiny, především našemu partnerovi. Rodiče jsou jen lidé, jako všichni ostatní, a potřebují čas, kdy mohou být sami sebou, chovat se dospěle. Pocit seberealizace musí zčásti čerpat i z jiných aktivit a také z přátelských vztahů s dalšími dospělými, které jim dopřejí občasný oddych od rodičovských povinností. Pokud v této oblasti dosáhnou rovnováhy, stávají se z nich nejen lepší rodiče, ale také lepší vzory pro své děti.

Právo dopouštět se chyb Na chybách není nic špatného. Je normální, pokud cítíte obavy, vztek, vinu, zmatek, připadáte si neschopní nebo přepracovaní, obzvlášť pokud se vaše děti nechovají tak, jak by podle vašeho názoru měly. Je pošetilé pokoušet se vychovat dokonalé děti. Všichni chybujeme, když se snažíme řešit problémy, při komunikaci s partnerem i se svými potomky. Všichni rodiče jsou přesvědčeni, že by výchovu mohli zvládat o hodně lépe, a občas se cítí provinile; tohle není jen váš případ. Důvěřujte svým instinktům, většinou bývají správné. I když je normální dopouštět se chyb, můžeme se z nich poučit. Děti jsou milující, odpouštějící a přizpůsobivá stvoření. Stejně tak i většina rodičů. Z chyb se učíme a jejich prostřednictvím i dospíváme. Dokonalí rodiče chyby nedělají, jenže ono nic takového jako dokonalý rodič neexistuje. Být dostatečně dobrým rodičem je zcela dostačující.

Rada č. 2: Milujte bezpodmínečně

Milovat dítě bezpodmínečně znamená, že taková láska si neklade žádné podmínky; absolutně žádné. Milujeme ho prostě proto, že je to naše dítě. Nemusí si naši lásku nijak zasloužit, ona tady zkrátka je a tak to bude už napořád. Tento stav je neměnný a neotřesitelný. Existuje velký rozdíl mezi láskou a slepým podvolováním. Jedním z úkolů rodičů je usměrňovat své děti, aby se chovaly společensky přijatelně. Nemusíme pokaždé schvalovat věci, které dělají, ale budou se cítit bezpečněji, pokud budou vědět, že je milujeme za všech okolností, bez ohledu na to, co provedly, dokonce i když se na ně zlobíme.

Giorgio procházel ve dvou letech stádiem, kdy mu činilo nesmírné potěšení splachovat záchod. Zrovna ho na něj začali učit chodit, a tak usoudil, že to musí být nějaké ohromné kouzlo, když ty poklady v míse odnese voda. Vždyť ho přece rodiče za nově nabyté dovednosti při používání toalety tolik chválili a sami mu ukázali, jak ji splachovat. Jednoho dne potřebovala maminka vyzvednout Giorgiovu sestřičku Dianu z mateřské školy, jenže nemohla najít klíčky od auta. Chodila z pokoje do pokoje a snažila se vzpomenout, kde je nechala. Když procházela kolem koupelny, uslyšela nic dobrého nevěštící zvuk splachovaného záchodu. Giorgio, obdařený zvídavou myslí, se rozhodl zjistit, co se stane s klíčky od auta, když je spláchnete. Jeho matce se je nakonec podařilo ze dna mísy vydolovat, jenže elektronický systém otevírání dveří už nefungoval. Giorgiova máma musela rychle najít náhradní řešení, jak Dianu vyzvednout. Sehnání nových klíčků bylo ovšem komplikovanější, jelikož si vyžádalo stopadesátikilometrovou cestu z jejich domku na venkově k nejbližšímu prodejci aut. Giorgiovu mámu to pořádně vytočilo. Byla naštvaná. Nepřestala mu ale dávat najevo, že ho má ráda. Postupem času jí začala docházet i humorná stránka celé situace a nejednou pak tuhle historku dávala k dobrému. Giorgio vyrůstal s vědomím, že ať už provedl cokoli, byl vždy milován – i když ho třeba pokárali nebo potrestali, jak se mu to v dětství stávalo často.

Bezpodmínečná láska není to, co si myslíte Při bezpodmínečné lásce nejde o to nechat děti dělat, na co mají chuť. Občas mají rodiče pocit, že mohou svou lásku projevovat tím, že budou děti rozmazlovat – poddávají se jejich přáním, nechají je vyvádět, co se jim zamane, a dělají všechno to, co mají rády, dokonce jim tolerují nepěkné chování – ale to je pokřivené chápání lásky. Vlastně se jedná o jakousi formu úplatku. Dítě se rychle naučí, že získá prakticky cokoli, pokud pohrozí, že přestane mít rodiče rádo, jestliže mu neustoupí. Naučí se, že rodiče pod tlakem téhle techniky rychle kapitulují. Tady se láska stala komoditou, prostředkem k vyjednávání. Děti se cítí milovány, jestliže se jim dostává v pravidelné a štědré míře projevů náklonnosti. Demonstrovat tyto city tím, že je obdarováváte materiálními věcmi, jim nedokáže nahradit bezpodmínečnou lásku.

Milujte je za všech okolností Milujte je, když vám dělají radost. Milujte je, když vás zklamou. Milujte je, když se na ně zlobíte. Děti nás dokáží odměnit mnoha různými způsoby, od prvního nesmělého úsměvu miminka, přes dárek, který vyrobí ve školce a pyšně ho předají na Den matek, až po to, jak se vám rozběhnou vstříc, když se vracíte domů z práce. Dokážou být tak roztomilé. A když jsou roztomilé, je snadné je milovat. Jenže děti nás také umí zklamat. Třeba nedostojí při plnění určitého úkolu nebo v určité roli našim očekáváním. (Pochopitelně to může být i tím, že jsou naše očekávání nerealisticky vysoká.) Také nás mohou zklamat tím, jak se vůči nám chovají, hlavně před svými přáteli, tím, jaké kamarády si vybírají, nebo některým svým rozhodnutím. Rodičovská úloha zčásti spočívá v tom, že se dokážeme vyrovnat s vzestupy i pády, které život přináší. Ovšem jak tyto úspěchy, tak nezdary musí vždy provázet bezpodmínečná láska. Občas nejsme zrovna nadšení z některého postoje nebo chování svých dětí. Možná pocítíme zklamání, protože je hrozně moc milujeme a jsme nešťastní, že nám provedli tohle nebo támhleto. Jenže děti musí vědět, že naše láska nezávisí na tom, co dělají. Nemusí být zasloužená. Prostě je.

Jednoho dne, to bylo Giorgiovi osmnáct, slíbil své nové přítelkyni, že ji vyzvedne na autobusové zastávce a půjdou spolu k němu domů, kde ji čekal oběd a seznámení s rodiči. Měl zpoždění, takže se rozhodl, že si vypůjčí rodinné auto, aby na místo schůzky dorazil včas a ještě na ni navrch udělal dojem, když ji domů odveze. O dovolení nepožádal, protože předpokládal, že se vrátí do patnácti minut. Jenže tolik pospíchal s odjezdem, že omylem zařadil zpátečku a najel s vozem do zahradní zídky. Škodu způsobil takovou, že auto muselo strávit pár dnů u karosáře. Giorgiův táta byl vzteky bez sebe, že má auto poničené. A obzvlášť ho namíchlo, že se Giorgio rozhodl vzít si ho bez dovolení. Dal Giorgiovi zcela jasně na vědomí, že jeho chování neschvaluje. Probral s ním, jak by měl vypadat odpovídající trest, a nakonec se dohodli, že Giorgio uhradí navýšení pojistky z výdělků ve fast foodové pobočce, kde pracoval o víkendech. Takhle Giorgio pochopil, že i když to, co provedl, bylo špatné a jeho rodiče to rozzlobilo a zklamalo, pořád ho mají rádi a může se na ně vždycky spolehnout.

Milujte je takové, jaké jsou Děti se cítí v bezpečí, pokud vědí, že je přijímáme takové, jaké jsou. Akceptujeme přece jejich fyzické rysy, aniž bychom se na nich snažili něco měnit, a stejně tak musíme přijímat i věci, které patří k jejich osobnostní výbavě: jejich intelekt a citovou stránku.

Giorgiův kamarád Ben vždycky působil dojmem, že on se snad do maléru nikdy ani dostat nemůže. Vyznačoval se nezvyklou opatrností a až úzkostlivou starostlivostí, jak by jeho rodiče zareagovali, kdyby se nechoval slušně a nebral ohled na jejich přání. Benův problém spočíval v tom, že k němu rodiče přistupovali metodou cukru a biče. Vzorné chování a poslušnost odměňovali láskou a náklonností, včetně toho, že mu dokolečka opakovali, jak moc ho milují. Zato prohřešky už od raného věku provázely řeči, jak je ošklivý, že ho nemají rádi, že když se chová takhle, tak si jejich lásku nezaslouží. V důsledku toho se z Bena stal abnormálně poslušný kluk. Dělal všechno, co bylo v jeho silách, aby si lásku svých rodičů zasloužil. Jenže měl pocit, že pořád není dost dobrý a že nikdy nenaplní svůj potenciál. Ben vyrůstal v přesvědčení, že ho rodiče milují pro to, jak se chová, a protože dělá, co má – ale nemohl si být opravdu jistý, že ho budou mít rádi za všech okolností. Vlastně mu naopak dávali jasně najevo, že jej milují jen tehdy, když je hodný, a že tato láska je něco, co si musí zasloužit. Takovýhle přístup mu ovšem komplikoval navazování zdravých vztahů v dospělosti. A protože se většinu rodičovských dovedností učíme právě z toho, jak vychovávali nás (viz Rada č. 3: Pochopte, proč jste takoví, jací jste), když se jemu samotnému narodily děti, bylo pro něj obtížné milovat je bezpodmínečně.

Naše děti sice provádějí věci, kterými nás zklamou nebo naštvou, ale tím že jim ukazujeme cestu a usměrňujeme je, soustředíme se na jejich chování, ne osobnost. Pokud dáváme svým dětem najevo, že nesplňují naše očekávání, začnou si připadat nechtěné a cítí, že naše láska je podmíněná, ne bezvýhradná. (Viz Rada č. 7: Oddělujte chování a osobnost) Pokud děti vnímají, že jsou milovány bez jakýchkoli omezujících podmínek, představuje to pro ně skvělý základ pro zdravý emocionální vývoj. Z emocionálně zdravých dětí pak vyrůstají emocionálně zdraví dospělí, kteří se dokáží vyrovnat s nevyhnutelnými osobními konflikty, zklamáními a ztrátami, jež nás celý život provázejí. Dovedou si vychutnat úspěch, ale nenechají se srazit na kolena nezdarem. Budují si sebedůvěru a zdravý úsudek a nemají problém navazovat přátelství. Stávají se z nich dobří partneři a dobří rodiče. Tyto doved-

nosti se u nich formují už v útlém mládí, když zjistí, že láska jejich rodičů není ničím omezovaná. Bezpodmínečná láska ze strany rodičů je klíčovou podmínkou zdravého citového vývoje a duševní pohody.

JSOU NÁZORY JEDNADVACÁTÉHO STOLETÍ NA VÝCHOVU DĚTÍ SPRÁVNÉ? V minulosti provázela výchovu dětí řada skutečně neobvyklých praktik. Dnes, v jednadvacátém století, jsme přesvědčeni, že chápeme potřeby dětí správně, ale kdo ví, co by nám na to řekli ode dneška za sto let? Je ovšem dost nepravděpodobné, že by se kyvadlo vychýlilo zpátky k některým metodám minulosti, jež se zakládaly spíše na nevědomosti a dojmech než na důkazech.

Všechny rady pocházely od mužů, kteří se na výchově dětí sami nijak nepodíleli

Většinu prací na toto téma sepisovali v minulosti muži, ačkoli je věnovali ženám. Tehdy se zkrátka soudilo, že otcové nejsou pro výchovu potomků nijak důležití. V osmnáctém století byli lidé přesvědčeni, že i když děti působí sladce a nevinně, rodí se se sklonem ke zlu. To znamenalo, že výchova se musí zaměřit na to, aby je tohoto zla zbavila, což vysvětluje některé velice tvrdé metody, o kterých se můžeme dočíst. Jejich doporučení nijak zvlášť neusilovala o to, aby měly ze sebe matky dobrý pocit. V jedné knize z roku 1916 se tvrdilo, že „to myslí dobře, ale schází jim vědomosti“. Dětská kolika se přičítala na vrub „zlostným matkám“ a běžně se věřilo, že pokud má matka „špatné myšlenky“, může to jejímu dítěti uškodit. Jeden spisovatel z devatenáctého století tvrdil, že devadesát devět případů deformací u dětí (podle všeho měl na mysli děti, které se narodily s fyzickými handicapy) je důsledkem zanedbávání v rodině nebo nevhodného chování matky! Další varoval před nebezpečím kojení trvajícího déle než devět měsíců, jelikož může způsobit slepotu matky a mozkové choroby miminka.

„Vědecká“ výchova dětí Dvacátá léta minulého století přinesla zrod „vědecké“ metody výchovy. Byla značně tvrdá, jelikož odrážela politické klima na Západě po ruské revoluci. Z výchovných rad plynulo, že nedostatečná přísnost bude mít za následek socialistické názory. Matkám se doporučovalo, aby si s dětmi v prvních čtyřech až šesti měsících života vůbec nehrály. Prý by své děti měly nechat vyplakat, nesměly je brát do náručí nebo se je snažit ukonejšit. Otcům se žádné rady neudělovaly, protože podle obecného přesvědčení nebyli pro výchovu dětí podstatní. Existovaly striktní rozpisy, kdy má dítě jíst a kdy spát. Chodit na nočník se mělo začít učit ve dvou měsících. Jeden odborník doporučoval děti neobjímat ani nelíbat, protože „mateřská láska je nebezpečný nástroj, který může zničit šance dítěte na budoucí štěstí“. Jediný doporučovaný fyzický dotyk bylo krátké potřesení rukou každé ráno. Takové názory byly plně v souladu s dřívějším viktoriánským přesvědčením, že „děti by mělo být vidět, a ne slyšet“.

Dětství bývalo smutné Dětství muselo být pro ty malé človíčky, jejichž rodiče se řídili podobnými radami, dost bezútěšné. Je možné, že rozumní rodiče většinu podobných doporučení ignorovali, ale určitě se našlo dost takových, kteří by se cítili velice provinile, kdyby se jich nedrželi do písmenka. Teprve když se v roce 1946 objevila kniha The Common Sense Book of Baby and Child Care (Jak se zdravým rozumem pečovat o kojence a děti) od Benjamina Spocka, kyvadlo se zhouplo zpátky směrem k něžnějšímu a laskavějšímu přístupu vůči dětem i rodičům.

Některé věci se nikdy nezmění Zatímco módní vlny přicházejí a odcházejí, některé věci zůstávají neměnné. Většina rodičů se chová rozumně a zvládá svou roli bez ohledu na to, co jim kdo radí. A většina dětí je dostatečně přizpůsobivá, i když jistě stojí za upozornění, že tato přizpůsobivost má větší šanci se uplatnit, pokud dítě, především v raném věku, naváže se svými rodiči pevný a trvalý vztah. Klíčovým úkolem výchovy je dosáhnout rovnováhy mezi adekvátní mírou dohledu a právem dítěte na svobodu. Být úspěšným rodičem v podstatě vyžaduje, abyste svým dětem správným tempem popouštěli otěže.

S Milesem jsem se setkal poprvé, když jej otec přivedl k nám na kliniku, abychom mu vyšetřili astma. Když nás navzájem představili, zeptal jsem se: „A kolik ti je, Milesi?“ Miles s odzbrojující upřímností charakteristickou pro jeho věk odpověděl: „Jsou mi čtyři, ale tatínek chce, abych všem říkal, že je mi pět.“ Milesův otec se maličko začervenal. Přidal synovi jeden rok, aby mohl o rok dřív nastoupit do školy. Přál si, aby Miles dospěl co nejrychleji. S Milesem a jeho tátou jsem zůstal ve styku i v následujících letech. Bylo jasné, že se otec chlapci snaží zkrátit dětství. Podle všeho doma nezavedl mnoho pravidel, a navíc tato pravidla uplatňoval nedůsledně. Když bylo Milesovi devět, nosil účes teenagera, dohlíželi na něj jen zřídkakdy a dovolovali mu toulat se venku, většinou se staršími dětmi. Až příliš brzy se seznámil s alkoholem, ale jeho otci to vrásky nedělalo, ospravedlňoval ho slovy: „Aby z Milese vyrostl pořádný chlap, musí se naučit snést nějaké to pivo.“ Bohužel tím Miles přišel o část dětství. V raném mládí mu scházel jakýkoli řád a rodiče mu nedopřáli mnoho příležitostí, aby se naučil sebekázni. V touze z něj učinit muže mu otec povolil otěže příliš rychle. Oproti tomu rodičům Edwiny, která v prvních měsících života trpěla vážnou chorobou, zase dělalo problém dopřát jí aspoň trochu svobody. Možná za to mohl fakt, že v pouhých čtyřech měsících málem zemřela, a pro ně se pak zřejmě stalo životním posláním chránit ji za každou cenu, takže jí ani neumožnili dospívat. Ještě když bylo Edwině skoro patnáct, vybírali jí šaty, nedovolili jí číst knížky pro puberťáky, příliš se o ni báli, aby ji pustili někam s kamarády, a namísto aby ji zapojovali do zásadních rozhodnutí, dělali je rodiče jednoduše za ni, aniž by to s ní pořádně probrali. Edwina měla milou povahu a domov jí připadala bezpečný a příjemný, jenže když dospěla a najednou se musela probíjet životem bez cizí pomoci, činilo jí velké problémy rozhodovat se samostatně.