Daniela Hammer-Tugendhatovรก Ivo Hammer Wolf Tegethoff
Vila TugendhaT ludwiga Miese Van der rohe Rodinný dům Tugendhatových památka UNESCO
nakladatelství Barrister & Principal
Kniha vychází s laskavou finanční podporou Ministerstva kultury ČR
a Statutárního města Brna
© Daniela Hammer-Tugendhatová, Ivo Hammer, Wolf Tegethoff, 2013 © Barrister & Principal, o. s., 2013 ISBN 978-80-7485-012-7
Daniela Hammer-Tugendhatová, Ivo Hammer, Wolf Tegethoff Vila TugendhaT ludwiga Miese Van der rohe RoDInný Dům TugenDHaTovýcH památka UNESCO oBsah 1
Předmluva
7
Daniela Hammer-Tugendhatová, Ivo Hammer, Wolf Tegethoff 2
Proč tato kniha?
10
Daniela Hammer-Tugendhatová 3
Ke stavbě vily Tugendhat
18
Grete Tugendhatová 4
Život ve vile Tugendhat
28
Daniela Hammer-Tugendhatová 5
Fritz Tugendhat jako fotograf
46
Daniela Hammer-Tugendhatová 6
Lze ve vile Tugendhat bydlet?
58
Daniela Hammer-Tugendhatová 7
Vyjádření obyvatel vily Tugendhat
66
Grete a Fritz Tugendhatovi 8
Architekt a stavebník Grete Tugendhatová
72
9
Vzpomínky Ireny Kalkofenové
76
10
,Vila’ Tugendhat: Obytný dům moderny v siločarách své doby
86
Wolf Tegethoff 11
Surface is Interface. Dějiny vily Tugendhat v Brně 1938–1997 a kritéria péče
152
Ivo Hammer 12
Materialita. Průzkum a restaurování vily Tugendhat 1997–2012
178
Ivo Hammer 13
Proslov při příležitosti otevření vily Tugendhat 29. 2. 2012
254
Daniela Hammer-Tugendhatová Přílohy 14
Katalog nábytku
258
Nina Franziska Schneiderová a Wolf Tegethoff 15
Glosář a seznamy k materialitě
286
Ivo Hammer 16
Seznam literatury
302
17
Autoři a zdroje fotografií
318
18
Autoři – medailony
320
1 / Předmluva
V roce 2001 prohlásila UNESCO vilu Tugendhat v Brně jako jednu z nejvýznamnějších staveb moderní architektury za součást světového kulturního dědictví. Na základě monografie, kterou v roce 1998 (anglicky: 2000) vydali Daniela Hammer-Tugendhatová a Wolf Tegethoff, popisují tři autoři komplexní aspekty tohoto domu: soukromé, historické a uměleckohistorické, aspekty teorie architektury a konzervátorské vědy. V této publikaci přibyly některé nové prvky: Osobní vzpomínky guvernantky Ireny Kalkofenové (1909–2004), autentické vyjádření v oné době jediné pamětnice, která v domě žila jako dospělá. Další dosud neuveřejněný obrazový materiál z majetku rodiny, především černobílé fotografie Fritze Tugendhata. Daniela Hammer-Tugendhatová prezentuje experimentální umělecké barevné fotografie Fritze Tugendhata, vytvořené technikou, kterou počátkem třicátých let používali amatéři jen velice vzácně a jejíž dochování lze označit za senzaci. Wolf Tegethoff se zabývá vztahem investorů a architekta a aktualizuje katalog nábytku. Dějiny vily od roku 1997, vědecký konzervátorský průzkum materiality domu včetně jeho výsledků a poznámek k metodice a technice restaurování v letech 2010–2012. To vše popisuje, včetně činnosti mezinárodní komise expertů THICOM, Ivo Hammer. Tento autor sestavil také glosář a seznam literatury. Ivo Hammer se zde poprvé pokusil analyzovat materialitu stavby klasické moderny a interpretovat ji v estetickém kontextu. Součástí příspěvku jsou také fotografie vily Tugendhat po restaurování (září 2012). Ke knize je pro zájemce a odborníky připojeno CD s fotografiemi a dokumentací vědeckého konzervátorského průzkumu. Vzhledem k rozsahu knihy musel bohužel odpadnout příspěvek Franze Schulzeho. Nepřetiskujeme již ani Benátskou chartu, je přístupná na internetu, např. http: / / www.restauro.cz / archiv / Bencharta.htm Publikace vychází současně v angličtině a v němčině. Autoři jsou zavázáni vděčností mnoha osobám a institucím, některé z nich jsou uvedeny v zastoupení dalších:
Ruth Guggenheim-Tugendhatová, Josef Zwi Guggenheim, Eduardo Tugendhat, Gotthart Wunberg, Monika Wagnerová a Agnes Szökrön-Michlová; Dieter Reifarth se svým týmem (Maren Krügerová, Filipp Goldscheider, Rainer Kromers, Kurt Weber a další) vytvořil nejen umělecky adekvátní dokumentární film o vile Tugendhat, který by nebyl možný bez Inge Classenové, Reinharda Brundiga a Marieanne Bergmannové. Dieter Reifarth vykonal i vlastní výzkumnou práci, předkládanou dokumentaci podpořil mnoha cennými radami a vyrobil vysoce kvalitní scany zde publikovaných fotografií; June Finferová poskytla filmový materiál k interview s Irenou Kalkofenovou; Jon Soung Kimm ze Soulu, bývalý zaměstnanec ateliéru Ludwiga Miese van der Rohe v Chicagu, nám dal k dispozici své fotografie vily Tugendhat ze září 2012; další fotografie poskytli David Židlický (Brno), Gerlind a Peter Zerweckovi (Norimberk), Vila Tugendhat – Studijní a dokumentační centrum a Miloš Budík (Brno). Děkujeme newyorskému Museum of Modern Art (MoMA), zejména kurátorům Barrymu Bergdollovi a Paulu Gallowayovi. Děkujeme i rodině Ludwiga Miese van der Rohe, zejména Dirku Lohanovi a Franku Herterichovi. Díky patří také účastníkům mezinárodních vědeckých konzervátorských průzkumů CIC, sponzorům, zejména rodině Heinze Dullingera (Salcburk), studentům, přírodovědcům a vyučujícím; jako jejich zástupce uveďme alespoň tato jména: Karol Bayer, Jiří Novotný a Jakub Ďoubal (Univerzita Pardubice, Litomyšl), Josef Chybík, Hana Ryšavá a Vladimír Šlapeta (Vysoké učení technické v Brně, Fakulta architektury), Anneli Ellesatová, Gerti Maierbacher-Leglová, Christel Meyer-Wilmesová, Jan Schubert (†), Nicole Riedlová, Ursula Schädler-Saubová, Karin Petersenová, Henrik Schulz, Erwin Stadlbauer (HAWK Vysoká škola aplikovaných věd a umění v Hildesheimu), Gabriela Kristová, Martina Griesser-Stermschegová a Tanja Bayerová (Univerzita užitého umění ve Vídni), Thomas Danzl (Vysoká škola výtvarných umění v Drážďanech), Friederike Waentigová (Vysoká škola CICS v Kolíně nad Rýnem), Peter Szalay (Slovenská akademie věd, Bratislava); podporu výzkumnému projektu CIC poskytlo prezidium HAWK Hildesheim (Johannes Kolb, Hubert Merkel, Martin Thren a Manfred Glombik), Hornemannův institut (Angela Weyerová, Barbara Hentschelová), vedení Univerzity užitého umění ve Vídni (Gerald Bast, Barbara Putz-Plecková), Muzeum města Brna (Pavel Ciprian, Iveta Černá, Dagmar Černoušková, Eliška Veselovská), Veletrhy Brno (Kamil Trávníček) a konečně statutární město Brno (Roman Onderka, Daniel Rychnovský a Robert Kotzian). Pomocí i radou přispívali také Miroslav Ambroz, Axel Werner (Hannover, †), Jürgen Pursche (Mnichov), Josef Janeček a Jarmila Kutě-
jová (Brno), Ferdinand a Margit Trauttmansdorffovi (Praha). Děkujeme i kolegyním a kolegům z mezinárodní komise expertů pro památkovou obnovu vily Tugendhat THICOM (Iveta Černá, Thomas Danzl, Wessel de Jonge, Alex Dill, Petr Kroupa, Karel Ksandr, Arthur Rüegg, Vladimír Šlapeta, Miloš Solař a Zdeněk Vácha, Josef Štulc, Ana Tostõesová, Ruggero Tropeano, Martin Zedníček), firmám, restaurátorům a řemeslníkům ( jmenujme alespoň Michala Maláska, Ladislava Chládka, Michala Pecha); zvláštní dík patří Petru Dvořákovi (Brno), který vykonal neocenitelnou práci jako překladatel, organizátor a komunikátor. říjen 2013 Daniela Hammer-Tugendhatová, Ivo Hammer, Wolf Tegethoff
2
Proฤ TaTo kniha? Daniela Hammer-Tugendhatovรก
Brněnská vila Tugendhat je nejvýznamnějším soukromým obytným domem, který Mies van der Rohe za svého evropského působení postavil. Kromě toho nadále existuje a je díky písemným a vizuálním pramenům dobře zdokumentována – jako málokterá jiná stavba z tohoto období. V naší publikaci ji představíme z různých, částečně i neobvyklých úhlů pohledu. Jsem nejmladší dcera stavebníků Grety a Fritze Tugendhatových. S vydáním knihy o domě rodičů jsem dlouho váhala. Zdálo se mi, že odborná a soukromá stránka jsou příliš úzce provázány. Ve vile jsem nikdy nežila, protože jsem se narodila teprve poté, co moji rodiče emigrovali. Jsem historička umění, nikoliv architektury. Touto knihou však mohu široké veřejnosti zpřístupnit dosud nezveřejněné materiály. Pro projekt knihy se podařilo získat Wolfa Tegethoffa, jednoho z nejlepších znalců architektury Miese van der Rohe. Tegethoff, jenž se vilou Tugendhat intenzivně zabýval již ve své disertační práci o Miesových vilových a krajinných projektech, dokončil v roce 1997 výzkumný projekt organizace World Monuments Fund v rámci přípravného výzkumu pro obnovu vily a jejího zařízení. V průběhu zmíněného projektu poprvé kompletně zpracoval přibližně 700 dochovaných plánů a původních nákresů z ateliéru Miese van der Rohe, které se v současnosti z převážné části nalézají v Miesově archivu v Museum of Modern Art (MoMA) v New Yorku a z menší části pak v archivu Muzea města Brna. Jeho příspěvek poskytuje po úvodu do architektova díla fundovaný vhled do historie plánování a stavby vily. Vycházeje z tehdejší diskuse o obyvatelnosti vily Tugendhat, Tegethoff příkladným způsobem analyzuje obytné koncepty moderny. Můj manžel Ivo Hammer, který pracuje jako konzervátor / restaurátor a kunsthistorik, se zabývá materiální substancí vily a jejím zachováním. Výzkum materiálů, jejich povrchů a jejich proměn v průběhu času je předpokladem jak pro uměleckohistorickou interpretaci, kritickou k pramenům, tak i pro zachování stávající stavební substance i dochovaného zařízení. Rovněž rekonstrukce chybějících částí stavební substance a nábytku se musí zakládat na přesné znalosti původní substance. Ve dvou příspěvcích informuje Ivo Hammer o historii domu po roce 1945, o kritériích jeho údržby, o vědeckých konzervátorských výzkumech, které uskutečnil v rámci mezinárodní spolupráce po roce 2003, a o aspektech obnovy vily. Při zahájení restaurátorských prací na vile Tugendhat v roce 2010 byl Ivo Hammer městem Brnem jmenován předsedou mezinárodního expertního sboru THICOM (Thugendhat House International Commission).
12 / PRoč TaTo knIHa? Z pramenného materiálu, který se v knize představuje veřejnosti částečně poprvé, jde především o originální fotografie pořízené mým otcem. Tyto snímky umožňují jiný pohled na dům, a to ve dvou aspektech: Zaprvé jejich prostřednictvím dochází ke zřetelné korektuře vztahu mezi architekturou a přírodou. Opakovaně uveřejňované záběry vily se opírají o de Sandalovy originály, jež představují dům těsně po dokončení v zimě 1930 / 31. Tento aspekt se dotýká všeobecného problému architektonické fotografie. Praxe je většinou taková, že se fotografické snímky pořizují ihned po dokončení stavby; ukazují tudíž architekturu v purifikované podobě. V případě vily Tugendhat tato okolnost působí mimořádně příkře. Mies plánoval ve spolupráci se zahradní architektkou Gretou Roderovou úzké propojení architektury s přírodou, jež se následně uskutečnilo formou intenzivního osazení fasády, zahrady a terasy rostlinami. Zmíněné vzájemné působení mezi vnitřním a vnějším prostředím bylo jedním ze zásadních záměrů při koncepci domu. Plně se však projevilo teprve poté, co výsadba zeleně svým vzrůstem dosáhla plánovaného stavu. Teprve z otcových fotografií, které pořizoval až do roku 1938, je možné si plně představit zamýšlené estetické působení domu.
Grete Tugendhatová a František Kalivoda na konferenci v Brně 17. ledna 1969
Ernst Tugendhat na křesle Barcelona
PRoč TaTo knIHa? / 13 A zadruhé: Fotografie odrážejí soukromý pohled. Jsou to snímky, jež názorně ukazují, jak naše rodina ve vile žila. Architektura se tvoří pro lidi, lidé ji obývají a užívají. Architektonické fotografie, na nichž se obyvatelé domu nevyskytují, zprostředkují formalistický, estetizující dojem. Fotografie zachycující architekturu není jednoduše jejím „objektivním“ znázorněním, je vždy zároveň i její interpretací. I dokonalé, částečně retušované a ručně kolorované de Sandalovy fotografie zprostředkují určitý obraz této architektury: Dům se stává uměleckým dílem. K této purifikující a formalistické recepci přispěl zásadní měrou Philip Johnson svou výstavou o díle Miese van der Rohe, která se uskutečnila Vila Tugendhat, pohled ze zahradního schodiště spuštěným oknem do hlavního obytného prostoru
v MoMA v roce 1947.1 Již ve stejném roce se
Herbert Tugendhat jde z dětského pokoje na terasu
turní teoretik Bernard Rudofsky, který se zasa-
proti takovému vnímání postavil architekt a kulzoval o to, aby se součástí hodnocení moderní architektury stal soukromý každodenní život. Ve svém článku Problems of Design: Packaging the Human Body poznamenává, že tento způsob fotografování architektury staví do pozadí „the unpleasant suggestion that people live in houses“. Rudofsky dále píše, že se tímto způsobem
1
Již v rámci výstavy „The International Style: Architecture since 1922“, jež se konala v MoMA v roce 1932, přispěli Henry-Russel Hitchcock ml. a Philip Johnson svými černobíle reprodukovanými fotografiemi k přijímání moderní architektury zredukované na styl.
14 / PRoč TaTo knIHa?
Vila Tugendhat, zahradní průčelí od jihovýchodu, de Sandalo, asi 1930
vytváří transcendentní obraz architektonicky ztvárněných interiérových prostor, beze stop po lidech, ba že se tu myšlenka na lidskou existenci snad dokonce ani nevyskytuje. Zdůrazňuje, že se mu nejedná o kritiku Miese van der Rohe, nýbrž pouze o formu recepce této architektury, podporovanou lidmi, jako je Philip Johnson s jeho paradigmatem zvaným „International Style“. Otázka, jež nás zajímá, zní podle Rudofského následovně: „[...] how did [the Tugendhats] fit into [the house’s]
PRoč TaTo knIHa? / 15
Vila Tugendhat, zahradní průčelí od jihovýchodu, Fritz Tugendhat, asi 1935
immaculate beauty? Had they been reduced to ,perambulant exhibits of industrial merchandise?’ or were thay a sad profanation of their impeccable surroundings.“2 Fotografie mého otce jsou zároveň odpovědí na Rudofského otázku: Ukazují, jak lidé v tomto domě žili. 2
Felicity Scott, Underneath Aesthetics and Utility: The Untransposable Fetish of Bernard Rudofsky, in: Assemblage 38 / 1998, Massachusetts Institute of Technology, str. 59–89.
4
Život Ve Vile TugendhaT Daniela Hammer-Tugendhatová
Grete Tugendhatová1 se narodila v roce 1903 v Brně v bohaté židovské průmyslnické rodině. Její rodiče Marianne a Alfréd Löw-Beerovi patřili k rozvětvené rodině, která se velmi významným způsobem podílela na industrializaci Československa. Provozovala několik textilních továren, cukrovarů a cementáren, a to nejen v Brně a v blízké Svitávce, nýbrž i ve slezské Zaháni (dnes Żagań, dříve německý Sagan) a v Rakousku. Moje matka vyrůstala v secesní, ze stavitelského hlediska velkoryse pojaté vile. Po nedokončených vídeňských studiích ekonomie se v roce 1922 provdala za průmyslníka Hanse Weisse ze Zaháně v (tehdy německém) Slezsku. Tak se stalo, že v letech 1922–1928 žila v Německu. Seznámila se zde se soudobým uměním a architekturou, mimo jiné také s díly Miese van der Rohe. V Berlíně navštěvovala dům historika umění Eduarda Fuchse, který Mies v roce 1911 postavil pro obchodníka s uměleckými předměty Perlse. Po rozvodu se v roce 1928 provdala za mého otce Fritze Tugendhata.2 Pocházel z méně zajištěných poměrů, rovněž ale z brněnské židovské rodiny působící v textilním průmyslu. Ve výrobě vlněných látek zajímala mého otce, který chtěl původně studovat medicínu, především technická stránka věci a navrhování kvalitních látek, jež by vyhovovaly i esteticky. O obchodní stránku zájem neměl a v tomto směru neprojevoval nadání. V létě 1928 se uskutečnil první rozhovor mých rodičů s Miesem. V září téhož roku se přijel architekt do Brna na pozemek podívat. Poté ihned začal s plánováním. Nabídku na pavilon v Barceloně obdržel 1. července 1928, v říjnu měl plán v hrubých rysech navržen. Tvrzení, které se v literatuře často vyskytuje, totiž že barcelonský pavilon přispěl k rozhodnutí mých rodičů, je nesprávné. V dopise Nicholasu Taylorovi ze Sunday Times z 23. května 1970 matka výslovně uvádí, že plány na Miesův pavilon v Barceloně neznala. Plánování vily Tugendhat začalo tedy pravděpodobně dokonce již o něco dříve. Intenzivní fáze plánování barcelonského pavilonu probíhala teprve na jaře 1929. Stavební práce na vile Tugendhat byly zahájeny v červnu 1929; v prosinci 1930 se rodiče spolu s oběma dětmi, Hannou a Ernstem, mohli nastěhovat. 1 2
V některých dokumentech z doby Československé republiky nacházíme i českou variantu jména Markéta. V některých dokumentech z doby Československé republiky nacházíme i českou variantu jména Bedřich.
34 / ŽIvoT ve vIle TugenDHaT
V zahradě
Zahradní schodiště
Ernst Tugendhat u schodů v zahradě
Horní terasa, Hanna se sestřenicí Doris a kamarádkou Gretel
Pohled do zahrady, s Gretou Tugendhatovou
Zahradní terasa
měrou dojem z prostoru. Závěsy slouží k jeho předělení a podobně jako stěna z makassarského ebenu nebo onyxu přispívají k jeho rytmizaci. Vše, co se týkalo textilu, bylo doménou Lilly Reichové, zatímco Mies se původně o tuto oblast nestaral. Dokonce bych se odvážila nastolit tezi, že v barvách a textiliích, které hrají ve vile Tugendhat tak zásadní roli, byla určující Lilly Reichová.3 Vedle ní a zahradní architektky Grety Roderové se na zařízení domu podílela ještě třetí žena – Alen Müller-Hellwigová, umělecká textilní designérka z Lübecku. Utkala světlý a tmavý koberec z ručně spředené přírodní ovčí vlny; koberce byly umístěny před i za onyxovou stěnou. Docho3
Daniela Hammer-Tugendhat, Kann man / Frau / Kind im Haus Tugendhat leben? In: Dörte Kuhlmann, Kari Jormakka (editoři), Building gender. Architektur und Geschlecht, Wien 2002, str. 145–162; Sonja Günther, Lilly Reich 1885–1947, Innenarchitektin, Designerin, Ausstellungsgestalterin, Stuttgart 1988 (katalog k soubornému dílu); Christiane Lange, Ludwig Mies van der Rohe & Lilly Reich, Furniture and Interiors, Ostfildern 2006.
ŽIvoT ve vIle TugenDHaT / 35
Horní terasa, Ernst Tugendhat s Renate Schwarzovou
Horní terasa, Ernst s bratrancem Frankem Löw-Beerem
Horní terasa, Hanna a Ernst se sestřenicí Margret Löw-Beerovou
Pohled od východu na zimní zahradu
Horní terasa
Ernst v zimní zahradě
vala se pozoruhodná korespondence mezi ní a Lilly Reichovou, dokládající pečlivost, s níž byl v domě propracován každý detail. Alen Müller-Hellwigová zaslala Lilly Reichové, která jí práce zadala, utkané vzorky, a ta připojila návrhy na změnu a komentář jako: Vzorek je velmi krásný, ale možná by odstín mohl jít ještě víc do béžova, nopky by mohly být větší a vzdálenosti mezi nimi nepatrně širší.4 Přes den otec pobýval v textilní továrně. Matka chodila skoro každé dopoledne do kanceláře Ligy pro lidská práva, kde byla členkou představenstva a od roku 1933 v Lize organizovala
4
Dopisy se nacházejí v Archivu Alen Müller-Hellwigové, ve výňatcích byly otištěny v: Susanne Harth, Erinnerungen an eine Zeit des Aufbruchs: Alen Müller und ihr Weg in die Moderne, in: Jahrbuch des Museums für Kunst und Gewerbe Hamburg, sv. 9 / 10, 1990 / 91, str. 195–232, zde str. 215n. Co nejsrdečněji děkuji panu Wilhelmu Hornbostelovi za upozornění na tuto studii.
38 / ŽIvoT ve vIle TugenDHaT V horním poschodí se nacházely oba rodičovské pokoje, dětské pokoje a pokoj vychovatelky Ireny, který byl plánován jako pokoj pro budoucí třetí dítě. Matčin pokoj byl ve shodě s bytovou typologií bohatých měšťanských vrstev navržen jako čistě dámský. Kromě postele, nočního stolku, pohovky, koberce z bílé jehněčí kožešiny
Obývací pokoj, psací stůl a knihovna
a kosmetické poličky se zrcadlem tu byl už jen skleněný stolek se solitérem – židlí zvanou Brno s potahem třešňově rudé barvy a z chromované ploché oceli. V matčině pokoji visely obrazy, které měla nejraději: skica ženy s podepřenou hlavou – olej od Augusta Renoira, obraz s venkovským námětem od Constanta Troyona a obraz s květinovým motivem mylně připisovaný Vincentu van Goghovi. Pokud se matka nevěnovala dětem, trávila hodně času četbou. Jelikož Mies pro dámský pokoj nenavrhl – jak typické! – psací stůl, sedávala velmi často v otcově pokoji nebo, méně často, u velkého psacího stolu
Pohled od vstupu na zimní zahradu
v knihovně ve velkém obývacím pokoji. Místnosti prozrazovaly jasně určené rozdělení podle pohlaví: na rozdíl od matčiny ložnice byl otcův pokoj koncipován jako asketická pracovna, přestože otec doma nepracoval. Podobně je na půdorysu označen prostor za onyxovou stěnou jako pánský pokoj. Grete Tugendhatová však v praktickém životě tato rozlišení podle pohlaví překračovala, aniž by je ovšem vědomě
Obývací pokoj, pohled z knihovny ke vstupu, s vitrínou od Lilly Reichové
ŽIvoT ve vIle TugenDHaT / 39 reflektovala. Nebyla zaměstnaná, protože to u ženy její společenské vrstvy tehdy nebylo obvyklé, přesto byla velmi vzdělaná a intenzivně se zabývala zejména uměním a filozofií. Pokoj obou chlapců Ernsta a Herberta byl zařízen Obývací pokoj, posezení před onyxovou stěnou
dětským nábytkem, na rozdíl od pokoje starší sestry Hanny však nikoliv podle návrhů Miese van der Rohe nebo Lilly Reichové. Stůl v jejím pokoji sloužil na hraní, dělaly se tu úkoly a večer posloužil jako místo pro společnou večeři, což jistě předpokládalo jistou míru pořádkumilovnosti a čistoty. Jídlo se z kuchyně přiváželo výtahem. Druhou postel v pokoji používala Irene Kalkofenová, když byl její pokoj dán k dispozici některému z hostů. Děti měly vlastní koupelnu. Irene mi vyprávěla, že ji fascinovalo zejména rozdělení umyvadla, jehož menší část byla určena na čištění zubů.
Stůl v jídelně
Kachlíky v koupelně a v kuchyni a mycí stůl s původními armaturami byly odstraněny běStůl v jídelně, dvakrát zvětšený
hem renovace v polovině 80. let. V pokoji vychovatelky Ireny stál matčin starý klavír. Irene mi vyprávěla, jak se rodičů zmocnila panika, když jednou Mies ohlásil svou návštěvu. Jasné bylo jedno – klavír, kus nábytku, který Mies nenaplánoval, musí pryč. Rozhodlo se schovat jej do sklepa, což ale vzhledem k úzkému
5
FriTz TugendhaT jako FoTograF Daniela Hammer-Tugendhatovรก
Můj otec byl amatérský filmař a experimentoval i s barevnou fotografií. Ve sklepě měl velkou temnou komoru, v níž své fotografie a filmy spolu se svým šoférem vyvolával. V obývacím pokoji jsou vlevo od vchodu dveře do menší místnosti, jejíž funkci mohla vysvětlit teprve moje matka na mezinárodní konferenci o zachování domu v roce 1969. Stávala tu „lokomotiva“, 32milimetrová filmová promítačka. Obrovské plátno se věšelo před skleněné průčelí a kinosál byl perfektní. Při prvním bridžovém turnaji v nově postaveném domě našli hosté vstup ze schodiště do obývacího pokoje zahrazený lanem. Otec skrytou kamerou filmoval zaražené nebo dotčené reakce jednotlivých návštěvníků, během večera film vyvolal a jako zakončení ho promítl překvapeným hostům. Na konci filmu se objevila scéna, jak Herbert převlečený za Turka z „létajícího koberce“ elegantně přeletí přes překážku – filmový trik. Děti ovšem měly nejraději starší film, který otec natočil ještě za svobodna se svými sourozenci, příběh s lupiči a detektivy. Tyto filmy otec bohužel poslal před emigrací k překopírování na 16milimetrový materiál zrovna do Berlína. Už nikdy nepřišly zpátky. Fritz Tugendhat experimentoval i s barevnou fotografií, tehdy ještě novou a obtížnou technikou, kterou používalo jen málo amatérských fotografů. Historička umění a odbornice na dějiny fotografie Monika Faberová tuto techniku popsala přesněji: Jsou to „pinatypie“ a „duxochromie“. Obě techniky jsou založeny na tom, že se pro každý obrázek musí zhotovit tři různé negativy (žlutý, červený, modrý), které potom dají barevný pozitiv, který se „přetiskne“. Tři takové vrstvy otisknuté přes sebe dají barevný pozitiv. Jednodušší postup, duxochromie, se zjevně těšil větší oblibě od té doby, kdy hamburská firma Herzog v roce 1929 začala dodávat potřebné chemikálie. Specifická barevnost, která tak vznikala, je podle Moniky Faberové „pro dnešního pozorovatele takříkajíc datovatelná a mimoděk se spojuje s obrazovou produkcí nečetných a o to známějších fotografů, jako je třeba Američan Paul Outerbridge. Že se dochovaly soukromé snímky touto technikou, je senzační výjimka“.1 Na rozdíl od černobílých fotografií můj otec u náročných barevných fotografií zaměřil svůj zájem na inscenovaná zátiší. Charakteristické je spojení uměleckých nároků a technického experimentu, když například do autoportrétu se zátiším zabuduje proužky Agfa ke kontrole správnosti barev. Oblíbenými motivy jsou květy a rostliny, které se, jak napsal, „jako solitéry zářivě odrážejí od pozadí“ a přispívají ke zútulnění místnosti. Tyto fotografie jsou jakýmsi jeho uměleckým komentářem k domu. 1
Monika Faber, Eine Auseinandersetzung mit der Villa: Fritz Tugendhat als Amateurphotograph, in: Ilsebill Barta, Wohnen in Mies van der Rohes Villa Tugendhat, fotografiert von Fritz Tugendhat 1930–1938, Museen des Mobiliendepots, Wien 2002, str. 11–14, zde str. 14.
Pohled na vilu Tugendhat ze zahrady
ZimnĂ zahrada
Zahradní máky na bílé lavici před onyxovou stěnou
Zátiší v obývacím pokoji s rukou Fritze Tugendhata
Košík ovoce
Čtoucí Grete Tugendhatová na chaise longue
210 / MATERIALITA
Vila Tugendhat, horní terasa, jihovýchodní fasáda, detail (výška fotografie cca 5 cm), pilotní práce; čistě řemeslný způsob odstraňování ztvrdlých vrstev nátěrů vede ke značnému poškození (levá polovina), zatímco restaurátorské očištění do značné míry zachovává originální povrch (pravá polovina)
Vila Tugendhat, obývací pokoj; konzervace poškozeného originálního stucco lustra překrytím (téměř) identickým materiálem
Vila Tugendhat, horní terasa, severovýchodní fasáda, pilotní práce; Michal Pech snímá zábaly s uhličitanem amonným, sloužící k odstranění sádrové krusty
Vila Tugendhat, horní terasa, severovýchodní fasáda, pilotní práce; odstranění sádrové krusty pomocí zábalu s uhličitanem amonným (levá polovina) obnovuje i původní odstín
Vila Tugendhat, zahradní průčelí, pohled od jihu, po památkové obnově 2010–12; porost na suterénu a schodišti do zahrady je součástí estetické koncepce Ludwiga Miese van der Rohe
Vila Tugendhat, horní terasa, severovýchodní fasáda, pilotní práce; šetrné odstraňování ztvrdlých nátěrů na fasádní omítce pneumatickým mikrokladivem
Vila Tugendhat, schodiště do zahrady po památkové obnově 2010-12; stupně z krásného travertinu Tivoli jsou vyměněné; původně byl řez kolmo na geologické sedimentační linie (cross cut) viditelný na čelních plochách stupnic; nedostatečně vypracované okapní nosy vedou k průsaku vody do omítky
MATERIALITA / 211
Vila Tugendhat, travertinové schodiště z obývacího pokoje do vestibulu po památkové obnově 2010–12; kámen i omítka jsou v jedné rovině
Vila Tugendhat, obývací pokoj, po památkové obnově 2010–12; linoleum na podlaze, podsvícená stěna, stucco lustro, elektrický vypínač s kruhovou skleněnou podložkou, prosklené vstupní dveře s lakovaným kovovým rámem, lakované dveře do přípravny, travertinové schodiště s chromovaným zábradlím, lampa z mléčného skla a poniklovaná kování
Vila Tugendhat, vstupní fasáda, po památkové obnově 2010–12; rekonstruované zasklení matným sklem, nátěr kovových rámů modrošedou olejovou barvou, do značné míry zachovaná originální patina opláštění pilířů, tradiční vápenný nátěr fasádní omítky; dlažba z r. 1985; výška atiky byla upravena podle původních plánů
Vila Tugendhat, zimní zahrada, pohled na jihozápad, po památkové obnově 2010–12; rozmanitá, až matoucí hra odrazů a průhledů
Vila Tugendhat, originální vstupní dveře a rekonstruovaná skleněná stěna po památkové obnově 2010–12; podle denní doby a osvětlení se proměňuje transparentnost matovaného skla, na této fotografii působí téměř jako sklo mléčné
Vila Tugendhat, zahradní průčelí, pohled od západu, po památkové obnově 2010–12; natřená originální omítka v šikmém osvětlení ukazuje původní živý povrch; příčné nosníky markýz musely být ze statických důvodů zesíleny; při srovnání s historickými fotografiemi je patrná vysoká kvalita rekonstruovaného zasklení
Vila Tugendhat, obývací pokoj, psací stůl v knihovně, pohledna jihovýchod, po památkové obnově 2010–12; v zimě sem navzdory zimní zahradě vniká více světla
212 / MATERIALITA
Vila Tugendhat, dolní terasa, pohled na sever; podlaha s částečně doplněným travertinem Tivoli; zbytky originální patiny na opláštění pilířů byly obroušeny; rekonstruované severozápadní prosklení směřuje matovanou stranou na terasu, zatímco severovýchodní sklo je matovanou stranou otočeno do přípravny.
Vila Tugendhat, pokoj Fritze Tugendhata, pohled na severovýchod, s otevřenými originálními dveřmi, po památkové obnově 2010–12 s rekonstruovaným mobiliářem; vzor koberce u postele neodpovídá originálu; modrý lak na proutěném výpletu pružících židlí je vymyšlený
Vila Tugendhat, horní terasa, pohled na východ, po památkové obnově 2010–12; půlkruhová lavice a pokoje chlapců a Hanny, v pozadí archeologické okno (campione), ukazující originální povrch fasády; do velké míry se zachovalo originální patinování na opláštění pilířů
Vila Tugendhat, pokoj Fritze Tugendhata, pohled na severozápad, po památkové obnově 2010–12; vestavěná skříň s dveřmi z palisandru Rio je originální, vše ostatní rekonstrukce
Vila Tugendhat, pokoj chůvy, detail, po památkové obnově 2010–12; nové lakování kovového rámu tradiční olejovou barvou se kvůli nedostatku času již nemohlo vybrousit podle originálu
Vila Tugendhat, pokoj Grety Tugendhatové, pohled na západ, po památkové obnově 2010–12, s rekonstruovaným mobiliářem; přesný odstín červené barvy na taburetu Barcelona a na židli Brno z ploché oceli se nedochoval
MATERIALITA / 213
Vila Tugendhat, obývací pokoj, pohled od vchodu k jihu, po památkové obnově 2010–12; v létě je prostor za onyxovou stěnou dost tmavý
Vila Tugendhat, obývací pokoj, pohled ze zimní zahrady na sever, po památkové obnově 2010–12; zeleň křesel Barcelona a taburetu neodpovídá původnímu odstínu; při srovnání s historickými fotografiemi je patrný rozdíl mezi originálním ručně tkaným kobercem a kobercem současným
Vila Tugendhat, pokoj Grety Tugendhatové, pohled na sever, s otevřenými dveřmi do předsíňky a vestibulu, po památkové obnově 2010–12; oboje dveře a vestavěná skříň jsou originální, vše ostatní rekonstrukce; botník se dochoval na dnes neznámém místě
Vila Tugendhat, koupelna rodičů, po památkové obnově 2010–12; vápencová dlažba, kachličky a veškeré instalace jsou rekonstruované
Vila Tugendhat, pokoj Hanny Weissové, pohled na severovýchod, po památkové obnově 2010–12; veškeré zařízení s dýhou Zebrano, stůl s (krémovým) broušeným lakem a pružící židle v dětském provedení (výplet neznámé barvy) jsou rekonstrukce