PROGRAM
Č T VR TEK / 4. 4. 10:00 DISKUZE | SETKÁNÍ/ENCOUNTER / DF JAMU, Aula - 202 / 180 ́ 11:00
This is not your Karenina / DF JAMU, 013 / 45 ́ / OFF
13:30
Disappearing Future / Lotyšsko / Studio Marta / 120 ́ / MP /JP
14:00
BODYMIND GAME / Irina Andreeva / Astorka / 150 ́ / W
14:30
OEDIPUS / Filipíny / DnO / 60 ́ / MP
17:00
She Only Came to Use the Telephone / Chorvatsko / HaDi / 90 ́/ MP /JP
17:00
Romulus the Great / Rakousko / DHNP / 90 ́/ MP
17:00
Disappearing Future / Lotyšsko / Studio Marta / 120 ́/ MP
17:00
Life Sentence - The Worst Will Stay / DF JAMU, 013 / 70 ́ / OFF
17:00
Workshop of African drums - Get into the rhythm! / Astorka / 180 ́ / W
20:00
Romulus the Great / Rakousko / DHNP / 90 ́ / MP /JP
21:00
MEETING POINT PARTY - Dance Equals Regenerate / Ponrepo / OFF party
1
EDITORIAL Kéž bychom mohli proletět jako tichý vánek divadelním foyer a nahlédnout do myslí diváků v očekávání. Co by se honilo jejich hlavami? „Ten termín odevzdání seminárky byl tento týden, nebo až příští? Neměl bych jet domů už v pátek, abych všechno stihl? Zapomněla jsem zaplatit nájem! A co směny na příští týden? Musím napsat tomu a té, jemu a onomu, odepsat oné a poslat tomu tamto.“ Kolika z nich by asi vířily hlavou podobné myšlenky? Myšlenky namotávají lidskou pozornost a odtahují ji z příjemné debaty nad vínem, cigaretového small talku nebo z jen prostého zasnění se nad krásou nočního Brna. Tolikrát se nám to stalo! Člověk se ani nenaděje a mysl ho doslova unese jiným směrem, sbalí ho v podpaží, hodí do černé dodávky s nápisem Budoucnost (a pozor na Minulost, to je ještě horší gang!) a je konec. Mindfullness, uvědomění, život v přítomném okamžiku, vědomě tady a teď, síla bdělé pozornosti a tak dále, dnes tak často zmiňovaná slova a fráze, až je skoro sprosté o nich psát úvodník. A přeci jen mi to nedalo a chci vám na dnešek i do dalších festivalových dnů popřát.. .. aby se otevřel divadelní sál, někteří z vás v rozechvění, jiní v rozveseleném rozhovoru, jste vstoupili a usadili se na svá místa. Abyste nechali spolu s oponou odejít všechna přehrávání si minulého, myšlenkové konstrukty, plánování praktického a dali tak odpočinout své mysli. Abyste se nechali unést a vtáhnout pocity, idejemi a obrazy na jevišti. Abyste prožili svou vlastní osobní katarzi. A abyste na konci se slzami dojetí v očích vyšli před divadlo a – pobavili se o společném prožitku při debatě nad vínem či jen při cigaretovém small talku. Sára Ciancimino, Editorka
2
REVIEWS / MAIN PROGRAMME ➝
CHEKHOV. NEXT
YAROSLAVL STATE THEATER INSTITUTE
SKORO Dvojitá inscenace Čechovova Medvěda a Frielovy Afterplay, vytvořena studenty Yaroslavl State Theater Institute, byla velmi lákavým bodem dnešního programu. Zcela bílá scéna spolu s drzým (tedy alespoň jsem myslel) názvem „Chekhov. Next“ naznačovala čerstvý pohled na rezavějící práce A. P. Čechova. Právě proto mě mrzelo, že se tato “skoro fraška” skoro dotýkala mnoha témat, byla skoro moderní a skoro zajímavá. Divákům byl nabídnut relativně doslovný vhled do světů osamělé vdovy a dvou čechovských lhářů, a právě to byl moment, kdy jsem ucítil lehké zklamání. Pokládal jsem si otázky: Jaké je spojení těchto dvou příběhů? Jedná se o zkoumání dynamika vztahů muže a ženy? Měla být v prvním příběhu akcentována Čechovova zatuchlost, aby mohla být srovnána s mnohem novější Afterplay? Anebo (a ta představa mě doteď děsí) byla jediným pojítkem vodka? Schopnost Anastasie Klimushkiny pohánět vpřed nesnesitelně dlouhou druhou část inscenace byla obdivuhodná, ostatně stejně jako schopnosti všech dalších herců. Skutečně jsem cítil, jako by bojovali za to, aby se na sterilní scénu, která byla divákům představena, dostala špetka lidskosti. Nicméně nerozumím tomu, proč jsem měl pocit, že režijní složka neustále hercům podkopává nohy velkými bílými dveřmi ze supermarketu, které vedly do zadní části jeviště, melodramatickým klavírem umístěným v levé části jeviště a hudbou, která připomínala hospodský jukebox ve čtyři hodiny ráno. V poslední části, kde jsou charaktery zrušeny a herci společně tančí (čest choreografovi), jsem pocítil překvapivou vlnu úlevy. Tohle představení mi připomínalo bývalého přítele, kterého vlastně nechcete nenávidět, ale zároveň vám ani trochu nechybí. Věčnými slovy Ariany Grande: thank u, next. Martin Modrý, JAMU 4
JE VODK A ODPOVEĎOU NA VŠE TKO? Psychologický realizmus, veľa vodky a bláznivé tance. Divadelná škola z Ruska, Yaroslavl State Theater Institute, sa festivalovému publiku predstavila s inscenáciou Chekhov. Next, ktorá vznikla na motívy textov írskeho dramatika Briana Friela. Okrem toho sa tvorcovia inšpirovali drámami Antona P. Čechova – Ujo Váňa, Tri sestry, Čajka a jednoaktovkou Medveď. Práve Čechovova jednoaktovka je v réžii Olega Nagornichnikha a v interpretácii študentov herectva vynikajúcim príkladom tradície ruskej divadelnej školy, založenej na deklamatívnom herectve a psychologickom realizme. Vďaka silnému prežívaniu a vášňam vznikajú dynamicky nasýtené obrazy, umocnené tancami troch dievčat v splývavých bielych šatách. Príbeh o postupne sa rodiacom ľúbostnom vzťahu, v ktorom nechýbajú humorné situácie, oživujú herci širokou škálou nielen vonkajších, ale aj vnútorných prostriedkov – od hrdého postoja, zopätých rúk, až po uvedomenie si rodiaceho sa citu, ktorý klíči v ich vnútri. Z drámy Ujo Váňa vybral inscenačný tím postavu Sone Serebrjakovej, z Troch sestier Andreja Prozorova a zasadili ich do prostredia kaviarne na začiatku 20-tych rokov minulého storočia. Ich stretnutie osciluje na hranici spomienok (Andrejove Tri sestry, útek Nataše, beznádejná láska k Michailovi) a prítomnosti, v ktorej sa odhaľujú činy z minulosti (Andrej sa prizná, že nehrá v opernom orchestri, ale na ulici spolu s priateľom hrajúcim na balalajku). Režisér veľmi nápaditým spôsobom vkladá do inscenácie motívy z ostatných Čechovových drám. Napríklad rozhovor o stromoch je vtipnou alúziou na Višňový sad, tri herečky sediace vedľa seba, animujúc knihy, odkazujú na Tri sestry a Čajku zároveň. Práve v druhej časti inscenácie režisér najvýraznejšie pracuje so žánrom frašky – spomeňme scénu, keď Andrej hovorí, že jeho „malé dievčatká“ (tri sestry) už štyridsať rokov snívajú o odchode
do Moskvy. Z režijno-dramaturgického hľadiska naráža inscenácia na pár úskalí. Prejavuje sa to najmä v dynamike – zatiaľ, čo hladina energie je v prvej polovici nesmierne dynamická, druhá polovica foto: Liborna rozhovor Máca sa mení pri vodke, v ktorom absentuje kulminačný bod. Atmosféru ruského prostredia z obdobia skorých 20-tych rokov umocňuje aj jednoduchá scénografia – biele posuvné panely a dobový mobiliár (krídlo, biely stôl so stoličkami). Otázkou však ostáva, na čo sa dramaturgicko-režijná koncepcia snaží poukázať? Na problematiku medziľudských vzťahov? Či na to, že vodka by pri inscenovaní Čechova nemala chýbať? Domnievam sa, že tesnejšia previazanosť medzi oboma príbehmi by uľahčila interpretačný výklad inscenácie. Miroslava Košťálová, VŠMU
5
ACCORDANCE!
ACADEMY OF PERFORMING ARTS IN BRATISLAVA
VYSERME SE NA NAŠE IDEÁLY! Po apokalypse. Všude kolem binec a chaos. Hromady starých novin, poházené pytle s odpadky, roztahané archy prázdného papíru a vrak vrtulníku. Smetiště jako místo pro život, smetiště jako místo pro politiku. Vítejte v imaginární zemi. Nebo ve skutečné? Určitě více budou vědět politici v kvádrech, kteří se snaží o blahobyt všech, zejména o ten svůj. Potři se červenou a budeš patřit k nim, červená totiž vládne všemu. Představení v retrospektivě. Od havárie se vraťme do minulosti. „Kdo vlastně jsme? Proč ještě žijeme?“ ptají se trefně dva (anti)hrdinové, Mataj a Bartoloměj, na začátku výletu do historie. Mají šanci si někdy odpovědět? Kdo ví. Archivní záběry demonstrujících davů, v nichž nelze přehlédnout česko-slovenskou vlajku, rudou hvězdu, srp a kladivo. Počkat, tohle nemůže být fiktivní svět, tohle je země Čechů a Slováků před osmdesátým devátým. Debaty Mataje a Bartoloměje face to face. Tak co, kolego, na čí jsi straně? Důležité je držet se nových
6
směrnic, osobní názor se na dobu neurčitou odkládá stranou, a tak pořád dokola. Debaty o ničem. Jako bychom se ocitli v Havlových absurdních dramatech. Nicota. Z tohohle bordelu se už nedá dostat. Mataj jako zarytý komunista – kariérista. Bartoloměj jako bezmocný demokrat – idealista. Vysereme se na své ideály a budeme šťastní, to je rada nad zlato. Odpůrce ať drží hubu, ať mluví vůdce! Musíme najít nepřítele, který za všechno může. Jestli někdo touží po spokojenosti, ideálním místem pro bytí se stává blázinec. Tam všemu vládne pohoda, byť lidi mají na sobě svěrací kazajku, ale věci jsou tam takové, jaké ve skutečnosti nebudou, třeba že Trump nebude prezident. A kdyby na tohle absurdní divadlo někdo přišel, budeme dělat, že jsme demokrati, vzorem třeba Babiš. Aha, jsme zpět v současnosti, vlastně se nic nezměnilo… Petra Kupcová, UPOL
IDEÁLY JSOU NAIVNÍ! Jakou šanci má člověk, který bojuje sám proti všem? Stejnou otázku si v komunistickém Československu pokládalo mnoho lidí, kteří museli žít v nesvobodě a nesouhlasili s absurditou každodenního života. Dystopický obraz reality. Absurdita pohřbívá ideály, jež jsou označovány za podrývače tradičních hodnot. Cenzura a manipulace s informacemi pro dobro lidu, protože člověk je přece v bezpečí, dokud je konejšen v nevědomosti. Inscenace Accordance! studentů VŠMU dává divákům možnost nahlédnout do imaginární země, kde má jedinec jen jednu možnost k výběru, protože ostatní nejsou v souladu se souzvukem kolektivu. Bílá a červená barva, jakožto kontrast mezi svobodou a nesvobodou, je kombinace, jež dynamicky rámuje celou scénu i jednotlivé divadelní složky. Každá z postav má červené označení v podobě stigmatu na tváři či módního doplňku. Jediné místo, které dosud nebylo poskvrněno, je blázinec neboli tzv. „rekreační zařízení‘‘. Zde divák pochopí, že zrůdy vládnou všemu a člověk, který by položil život za pokrok, je brán jako nebezpečný šílenec ohrožující společnost. Inscenace je doplněna o historické záznamy, které jsou promítány na balící papír visící z balkonu. Dokumenty o ideologii Sovětského svazu v 60. letech a masakru na studentech při demonstracích v divácích rezonují, jelikož se jedná o část naší historie, která v nás, i po dvou generacích, stále doznívá. Kristýna Staroštíková, MUNI/JAMU
7
OEDIPUS
DE LA SALLE-COLLEGE OF SAINT BENILDE
DIY AKČŇÁK VE STŘEDOZEMI Starověké Řecko. Kdesi před palácem. Oidipus už není král, Iokasté je po smrti a Antigona nesmí pohřbít svého bratra. Kreón jí to zakázal a Kreón je král. Antigona je Oidipova dcera a spoustu toho podědila. Kreontovi a Antigoně to v paláci moc neklape. Je to zkrátka povedená rodinka. De la Salle – vysoká škola svatého Belindy pojala nesčetněkrát zpracovanou Sofoklovu trilogii po svém, tři tragédie v jedné během šedesáti minut. Děj se odehrává retrospektivně. Začíná dialogem Antigony a Kreonta, pak se vrací zpět k nákaze, která na počátku Krále Oidipa sužuje Théby, aby se přes pátrání po Oidipově osudu a minulosti vrátil zpět k morálnímu sporu královské dcery a jejího strýce. Zmizelo Řecko, představa bílých mramorových sloupů i moudří muži v tógách. Namísto toho jsme vrženi do prazvláštního světa zalitého rudým světlem, obývaného dlouhovlasými „elfy”, jako vystřiženými z fantasy filmů z přelomu milénia. Palácové hradby nahradily ze stropu spuštěné cáry tylu, které krom jiného slouží jako roztříštěná projekční plocha. Pryč jsou dlouhé monology poslů a věštců, text se stává akcí. Násilí je vytaženo ven před palác a je všem na očích. Herecká akce se opírá o výraznou pohybovou stylizaci s přesným rytmem a gestem. Scény soubojů jsou v duchu asijských bojových umění. A tak se čas od času přesouváme od emočně vypjatých dialogů do akčního filmu.
8
Téměř všechny rekvizity jsou z přírodních materiálů a mnohé z nich navíc hercům umožňují zvukově doplňovat a rytmizovat pohyb na scéně, takže i většina hudební složky inscenace vzniká tady a teď. Chór i jednotlivé postavy jsou skryty pod zlatými polomaskami. Pouze tehdy, když skutečně poznávají pravdu a docházejí upřímnosti k sobě samým, tehdy, když se stávají lidmi a postaví se za své morální hodnoty, máme možnost pohlédnout jim přímo do tváře. Leňa Dobrovolná, JAMU
ZAMASKOVANÝ OIDIPUS Z FILIPÍN Téměř každý, kdo má něco společného s divadlem, zná postavy Oidipa a Antigonu a jejich tragický příběh. Pro inscenaci Oedipus v podání studentů z filipínské katolické školy De la Salle byla tato znalost více než nutná. Anebo taky ne – „nezasvěcení“ si mohli užívat a nasávat energii, zápal pro hru a obdivuhodné pohybové výkony studentů. Po pár minutách, kdy jsem zjistila, že nemá cenu a ani nejde stíhat číst rychlé titulky, vnímat ukřičené dialogy a jít s volně poskládanou předlohou Sofoklových her Antigona, Král Oidipus a Oidipus na Kolonu a Antigonou Jeana Anouilha, jsem se raději zaměřila na tvar jako takový. Filipínci do Brna totiž přivezli mě dosud zcela neznámé tradiční divadlo masek, o kterém jsem popravdě slyšela pouze ze školy. Hrací prostor již od začátku připomíná rituální místo (na scéně jsou dvě šály, na podlaze jakási mandala a v zadní části cáry rudě nasvícené látky), ve kterém se nakonec jakýsi obřad opravdu odehraje. Herci na sobě mají zdobené masky, někteří dokonce dlouhé paruky připomínající indiánské vlasy. Jsou bosí a oblečeni do krásných hábitů a ornamentálních barevných kostýmů. Inscenace je pro mě jednou velkou přehlídkou cirkusových dovedností, akrobacie a simulací bojových umění za zvuků bubínku, různých chřestítek a nástrojů z mušlí. Studenti na jevišti tančí, běhají, dělají kotrmelce a jiné kousky, staví různé konstrukce z těl, a přitom navíc velmi zapáleně až agresivně pronášejí s velkým patosem (a zároveň s velkou úctou) repliky velkých řeckých tragédií. Nevím, zda je to tím, že v Evropě na takovou formu divadla nejsme zvyklí, ale deklamované herectví s velkými gesty, které sice masky vyžadují, ve spojení s „rituálními“ pohyby a scénografií, se ale naprosto míjí s účinkem a působí tak v malém prostoru Divadla na Orlí bohužel až směšně a amatérsky.
Oedipus z De la Salle mi zkrátka celou dobu připomínal show známé skupiny Cirque du Soleil - akorát se slovy. Kéž by studenti v budoucnu zvolili stejnou cestu. Pohybově totiž inscenace neměla chybu! Jestliže téma letošního festivalu je Setkání léči, tak i přes všechny herecké, režijní a dramaturgické nedostatky, je víc než dobře, že Filipínci sem přenesli kus své kultury a zprostředkovali tak mladým divákům pohled na současné neevropské divadlo. Sarah Slavíčková, DAMU
9
MY ANXIETY PAX A WEAPON
AST NATIONAL ACADEMY OF THEATRE ARTS IN KRAKOW DIVOKÝ ODVAR SEBADEŠTRUKCIE Moja nenávisť/odpor/zlosť je moja zbraň. Ktorékoľvek slovo si zvolíme za to správne, odkazuje na deštruktívnosť, cyklickosť či beznádej. Nenávisť alebo akýkoľvek druh odporu sa ako leit motív niesol celou inscenáciou. Okrem neho sa vyskytovali ďalšie motívy a témy – medziľudské vzťahy, láska, spoločnosť ako taká, téma ekológie a pod. Všetko sa objavovalo paralelne vedľa seba, vzájomne prelínalo či spájalo. Začiatočný energicky nabitý výstup šialeného profesora, ktorý objavil stroj času, pôsobil prvotne ako začiatok sci-fi pretaveného do divadelného priestoru. Inscenácia však nabrala obrátky úplne iným smerom. Prostredníctvom stroja času, na ktorý inscenačný tím použil staré polorozpadnuté auto, sa cestovateľ Guliver (postavu v každom výstupe zahral iný herec) prenášal do rôznych období, spoločenstiev, kútov sveta. Skrz jeho cestovanie boli ukázané nepoznané formy života, vzťahy k ľuďom... Gulliverovi sa však nikde nepáčilo a mal potrebu cestovať v čase ďalej. S nádejou, že to bude lepšie. Opis pôsobí možno rozprávkovo, no spracovanie
10
poľských kolegov bolo naopak nečakane divoké a svojské. Scéna zaplnená kúskami papierikov, chladničkami rôznych veľkostí, mikrovlnných rúr a rozpadnutého auta, bola variabilnejšia, ako sa na prvý pohľad zdalo. Primárne spĺňali funkciu domácich spotrebičov, ale nahrádzali aj stoličky či „múry“, po ktorých herci chodili. Miestami scéna pôsobila zbytočne preplnene. Prirodzenosť a patetické psychologické prežívanie poľskí kolegovia minimalizovali. Postavy kreovali rôznymi variáciami štylizácií. Tie pridávali nielen na autenticite kreovaných postáv, ale aj na celkovom „drajve“ inscenácie. Vtipné „sci-fi“ prevedenie cestovania v čase bolo zároveň drsným odkazom na večnú nespokojnosť. S nadhľadom a vtipom reflektovali na stále aktuálne problémy spoločnosti, ktoré vo väčšine prípadov vedú k (seba)deštrukcii a zničeniu. Napriek tomu, si to nikto z nás neuvedomuje. Bibiána Švecová, VŠMU
REVIEWS / OFF-PROGRAMME ➝
11
IN THE SOLITUDE Z NIČOHO NIČ Telá. Pohyby - pomalé a rýchle. Ohlušujúca hudba. Svetlo. Nič - niečo, niečo, niečo a zas nič. Môj odkaz na „nič” nemá negatívny podtext. Účinky autorského projektu In the solitude boli naopak veľmi pozitívne, dokázali nabiť človeka poriadnou dávkou energie. Z „ničoho” sa to všetko začalo. Každý jeden z nás začína svoj život z ničoho, od nuly, ako kus nepopísaného papiera. Od úplného začiatku, z „ničoho” začínali aj performeri, ktorí z detského sveta postupne kreovali dve dospelé osoby. Priateľov, známych či partnerov. V rovine osobnej alebo verejnej. Akciu performerov dopĺňali bežné každodenné slová so silným filozofickým podtextom. Miestami svetelný dizajn upriamoval pozornosť na postavy a jednotlivé časti tiel, inokedy zvýrazňoval ich siluety a obrysy. Podobne aj ohlušujúca (elektronická, techno?) hudba, s niekoľkými decibelmi navyše, ktorá oproti konaniu performerov nebola taká výrazná. „Životné” prechody z detského veku do dospelosti a opätovný návrat do detstva odkazoval na prázdnotu a samotu. Na začiatku nášho bytia začíname od nuly. Dospievanie a samotný život je zaujímavejší, bohatší na nové známosti a priateľov, zážitky, životné peripetie, intenzívne využívanie sociálnych sietí... napriek tomu sa cítime osamotení a prázdni. A nakoniec aj tak zostávame sami, bez ničoho, doslova s holým zadkom. Presne ako na začiatku. Máme toho veľa a aj tak nemáme nič. Máme veľa priateľov a aj tak sme sami. Ty sa necítiš niekedy sám v dave ľudí? Bibiána Švecová, VŠMU
12
foto: Radovan Dranga
ECHO „JAKÉ SLOVO Z PŘEDSTAVENÍ VÁM ZŮSTALO V HLAVĚ?“
CHEKHOV.NEX T: Marie Mlatečková, JAMU Štěpán Plucar, JAMU: Ne. Zdislava Začalová, JAMU: Vodka. Zuzana Šicková, VŠMU: Entusiasmus.
ACCORDANCE!: Veronika Onheiserová , JAMU Eliška, JAMU: Pravda. Milena, JAMU: Červená. Students from UNI Graz: Snít. Litovat. Marek Horoščák, pedagog JAMU: Prázdnota. František, JAMU: Mandarinky. Marek, JAMU: Prvý. Roman, JAMU: Plán. Klarin, pracující: Neobratná. OEIDIPUS: Alba Muñoz Da Glória, JAMU Adela Ohnheiserová, JAMU: Silný. Jonathan Peller, ADK Ludwigsburg: Art thou. Simon Kluth, ADK Ludwigsburg:Tělo.
13
VŠMU’S POINT OF VIEW Kde bolo, tam bolo, kde sa voda sypala a piesok sa lial...bol jeden festival SETKÁNÍ/ENCOUNTER. Spojil množstvo škôl a ľudí, ktorí sa venujú umeniu a milujú ho v akejkoľvek forme. Priniesol do všetkých sŕdc a duší slobodu. V krátkom čase na malom priestore. Spojil ľudí rôznych národností, kultúr a pričinil sa o vznik nových priateľstiev a vzťahov. Takto sa to už desaťročia opakuje každý rok. Vďaka tomu môžeme jeden rok sledovať interpretáciu antiky v réžii izraelskej umeleckej školy, či Čechova v poňatí ruského psychologického realizmu. Batôžtek plný rôznych režijných poetík sa každý rok nabaľuje a vďaka tomu vzniká mimoriadne inšpiratívna rozprávka o stretávaní škôl od Českej republiky až po Filipíny. Kde bolo, tam bolo, boli raz ľudia, ktorí vďaka svojej odhodlanosti, chuti a láske k divadlu vybudovali krajinu, kde jedno stretnutie strieda druhé. Miroslava Košťálová, Bibiána Švecová, VŠMU
14
BEHIND THE SCENES Pred vyše rokom som si na prvej oficiálnej schôdzke k festivalu zaumienil, že si spočítam hodiny, ktoré prácou na festivale strávim. Vydržalo mi to približne prvý mesiac. Dnes ,sediaci značnú časť dňa a noci na redakcií festivalu, odhadujem, že to budú stovky a stovky hodín práce. Ilúzie, sny a plány sa v priebehu času menili na realitu, dostávali stále reálnejšie kontúry. Pred rokom mi to prišlo nepredstaviteľné - treba si uvedomiť,
A Vy, milí návštevníci - v momente keď držíte bulletin, programovú skladačku alebo sa pozeráte na rollupy, citylight a bannery pamätajte na fakt, že za každou pilulkou stoji šikovný človek. Prajem Vám príjemný festival a veľa zábavy. A nezabudnite - Setkání léčí ;) Adam Harton, vedúci sekcie Propagace
že festival organizujú študenti popri vlastnom štúdiu. Po škole sme tak často do noci, narozdiel od klasických študentov, pracovali na festivale. Tento režim mi nepochybne veľa vzal, na druhú stranu je festival pre nás všetkých neopakovateľnou skúsenosťou. Keď opadnú starosti a my zabudneme na polená, ktoré sme museli počas roku preskakovať, budeme na festival nepochybne spomínať celý život, nech nás to zaveje kamkoľvek. Propagácia má jedno špecifikum - všetko čo vytvoríte vidia všetci a tak je Vám každá Vaša chyba niekoľkokrát vytknutá. To nás však veľa naučilo. Že Vám jedno logo sponzora bude vždy chýbať, nech máte akokoľvek dokonalý systém. Že sa samolepka dá nalepiť obrátene aj keď sú na nej obrovské šípky. Že 3D tlačiarne sú fajn, pokým netlačíte 24/7 celé týždne (ešte raz prepáčte pán Gruna). Že textilných náramkov nikdy nie je dosť. Že vytvárať web cez “SunLight CMS” je pomerne odvážny krok. Že v bulletine je toľko chýb, koľkokrát ho kontrolujete. A mnoho iných príbehov. Teraz ale bez pátosu - neviem čím som si zaslúžil tak skvelý tím. O väčšine výstupov sme nemali ani páru a ich postupy sme sa učili za pochodu. Outdoorové výstupy, správa webu, sociálne siete, fotenia, trilióny rôznych grafík a v neposlednom rade redakcia, na ktorej tento článok píšem. Za to všetko patrí obdiv Vám - Barča, Sára, Anet, Monika ako aj Sára, Vendy a celé ATD.
15
BEHIND THE SCENES GRAFIČKA A T VŮRKYNĚ FESTIVALOVÉHO VIZUÁLU MONIKA ŘEHÁKOVÁ: CELÝ MŮJ ŽIVOT SE NYNÍ SKLÁDÁ JEN Z PILULEK Pilulky. Právě ty jsou základem letošního festivalového vizuálu, který vytvořila Monika Řeháková, studentka Audiovizuální tvorby a divadla na JAMU. Pilulkám a vizuálu věnovala v posledním roce veškerý svůj volný čas. Jak se díky tomu změnil její pohled na svět?
Paní Moniko, díky festivalu ENCOUNTER jste přičichla ke grafice. Jak se to stalo? Já velmi ráda čichám k věcem kolem sebe, takže mě zajímalo, jak je cítit taková pilule. Přičichla jsem k ní a zjistila jsem, že mi opravdu voní, a proto jsem si řekla, že by bylo skvělé takovou krásnou vůni přenést na papír a skrze celý festival každému tuto pilulkovou vůni dopřát. Jak si myslíte, že vás toto přičichnutí ovlivní v celém následujícím profesním životě? Myslím, že toto přičichnutí znamená obrovskou změnu v mém životě. Už jsem se dala na víru v pilulky a teď jsou celým mým životem, který se skládá jen z pilulek. Jakoukoliv výzvu, která ke mně nyní přichází, si vždycky převedu do pilulek a představuju si, jak bych jednala, kdybych já byla ta zrzavá pilulka a šla někam - představuju si, co by se stalo v tom pilulkovém světě. Takže tohle mi do budoucna hodně dá, protože teď už vlastně vím, jak ke všemu přistupovat. V pilulkovém úhlu pohledu je najednou všechno jednodušší a vím, že teď díky němu dokážu mnohem víc. Takže se dá říct, že teď, jak tu spolu sedíme, mě nevnímáte jako člověka, ale jako jednu z pilulek svého pilulkového světa? Ano, ano, přesně tak to je. Zmínila jste pilulku se zrzavými vlasy - co s ní máte společného? Ta pilulka se zrzavými vlasy představuje v mém pilulkovém světě mě samotnou: převede veškeré mé emoce do jednoduchých tvarů. Stejně jako je
16
pilulka zjednodušená do mě, tak si já zjednodušuju celý svět kolem mě tak, aby všechno ideálně sedělo. A zrzavé vlasy symbolizují mě, protože já mám taky zrzavé vlasy. Můžete přiblížit, v čem spočívá studium Audiovizuální tvorby a divadla na JAMU? V menší míře se zabýváme právě užitou grafikou. Především ale spočívá v tom, že se na svět díváme skrze fotoaparát a skrze kameru. Ale jak jsem zmínila výše, moje oko poslední dobou vnímá všechno kolem úplně jinak, přes pilulky - takže se teď jimi snažím zaplnit každou fotografii a každý záznam, který udělám. 2x Sára
WORKSHOP | SETKÁNÍ/ENCOUNTER POHYB( Y ) NÁHOD Obedujem na Orlí. „Môžem si Vás natočiť?“ opýtala sa mladá dáma v tričku s nápisom „šickovporadku“ Zuzana ŠICKOVÁ. „Môžete“, (hltajúc rezeň) prikyvujem účastníčke intenzívneho scénického workshopu Attilu Antala. Sympatia. Zhovárame sa bez predsudkov. „Na čo to video potrebuješ?“ vyzvedám. „Domáca úloha od Attilu. Téma stretnutie. Má tam byť jeden neznámy človek, náhodne oslovený v Brne, v konkrétnom priestore“, konkretizuje Zuzka. Večer sme spolu v HaDivadle (Chekchov.Next). Zistím, že prišla z VŠMU a veľmi rada tancuje. Neskôr, v redakcii Meeting point, sa garde obráti. A vznikne interview v pohybe, o pohybe. Študuješ prvým rokom réžiu a dramaturgiu bábkarskej tvorby na VŠMU. Čo ťa priviedlo na ENCOUNTER? Túžba po novej skúsenosti. Vidina novej príležitosti. Attila si účastníkov tohtoročného kurzu vybral sám. Rada som medzi nimi.
Je Attila jasným lídrom skupiny? Áno je, ale proces tvorby neriadi direktívne. Naopak, kladie dôraz na využitie autenticity jednotlivca a obojstrannú komunikáciu. Tým sa vzájomne spoznávame. Zatiaľ vznikla veľmi zaujímavá choreografia vychádzajúca zo spojenia našich osobností. Ako ťa inšpirujú noví kolegovia? Svojou SLOBODOU pohybového prejavu. Attila je Maďar, Ty Slovenka. Platí teória podobnosti národnostných temperamentov? Platí. Rozumieme si. Dopredu „daná“ harmónia. Spoločná história nepustí (smiech). Aké zviera ťa štýlom pohybu dokáže fascinovať? LAŇ bežiaca do bezpečnej vzdialenosti. Zuzana Tašká, JAMU
Si priamo v dejisku diania (dnes druhý deň). Ako to na workshope vyzerá? Máte pevný režim? V skupine je nás aktuálne 9 (mix Slovákov a Čechov). Máme pevný časový režim. Len jednu krátku prestávku na obed. Tréningy sú v skúšobni Divadla na Orlí, neskôr sa presunú do Divadla Husa na provázku. Po rozcvičke sa venujeme cvičeniam zameraným na vzájomné naladenie sa, vnímanie, rytmus, pohyb v priestore. Hlavný dôraz je kladený na výstavbu záverečného kolektívneho performance. Neustále pracujeme s hlavným motívom stretávania. Stretávanie/objavovanie nového... Uvedomujem si TU, že žiadne stretnutie nie je náhodné. A vždy vie priniesť obohatenie. To, že sme sa tu v Brne my dve stretli, je toho dôkazom. Ja robím rozhovor s Tebou a ty so mnou. A ešte včera sme o sebe nevedeli. 17
HUMANS OF ENCOUNTER KOORDINÁTORKA FESTIVALU JÚLIA PECKOVÁ: VĎAKA FESTIVALU SA MEDZI NAMI V ÚZKOM ORGANIZAČNOM TÝME VY T VORILI SILNÉ PUTÁ Funkci koordinátorky 29. ročníku festivalu zastává Júlia Pecková, studentka třetího ročníku Divadelního produkce. Co díky této roli získala a na co bude ráda vzpomínat? A jak bude trávit první týden po festivalu?
foto: Aneta Jindrová
Jak časově náročná je funkce koordinátorky festivalu? Celé prípravy festivalu pre mňa začali už v apríli minulého roku, kedy sme sa so spolužiakmi rozdeľovali do sekcií a riešili sme prípravy týkajúce sa komunikačnej témy festivalu alebo vizuálu. Na sto percent začali prípravy so začiatkom semestra, od septembra. V prípade koordinátorskej funkcie sa v podstate jedná o full-time job. Čím je festival bližšie, tým častejšie trávim ja ako koordinátorka - ale aj ostatní vedúci sekcií- v škole približne 12 hodín denne. Takže je to veľmi časovo náročné. Co všechno tvoje funkce obnáší? Pozícia koordinátorky má viacero rovín. Tým najprimárnejším je snažiť sa skoordinovať veci tak, aby
18
všetko a všetci byli spokojní, a aby všetko nejakým spôsobom fungovalo. Komunikujem so študentským organizačným týmom, čo je dokopy 39 ľudí, s ktorými sa stretávame každý týždeň na Malých festivalových radách a vzájomne si predávame informácie – ktoré potom predávam vedeniu školy. Takže moja funkcia obnáša prepájanie študentského organizačného tímu s vedením fakulty a festivalu, čo je pán dekan, riaditeľ festivalu, supervízia a ďalší. Co je pro tebe jako pro koordinátorku nejnáročnější? Som veľká trémistka. Keď som sa dostala do pozície koordinátorky, bola to moja najväčšia výzva, prekonať strach z verejného vystupovania. Uve-
domovala som si, že to je súčasť tejto pozície. Je však dobré, že s tým človek prichádza do kontaktu stále. Keď sa človek deň, čo deň s niekým rozpráva a verejne vystupuje, je všetko o niečo ľahšie ako na začiatku, ale neprestali to pre mňa byť dennodenné výzvy. Pomerne náročné je aj to, že človek komunikuje s veľkým počtom ľudí a každý človek potrebuje individuálny prístup a spôsob komunikácie. Je rozdiel medzi štýlom rozhovoru so študentmi a pedagógmi. Musela som sa naučiť, a stále sa učím, hľadať tú tenkú hranicu, aký slovník používať, čo komu povedať, akým spôsobom, ideálne tak aby sme sa pochopili. A která část tě na tvé funkci nejvíce baví? Baví ma pozorovať to, ako môže mať na jednu vec deväť ľudí rozličný názor. Baví ma hľadať kompromisy v týchto jednotlivých postojoch a názoroch. Baví ma prekonávať výzvy, či už je to tréma, alebo je to nachádzanie konsenzu v rozličných sférach. V tomto vidím tú hravosť, vymýšľanie rôznych riešení, ktoré sa ponúkajú a ktoré sú nutné nájsť. Je něco, co se ti díky této funkci přihodilo, a na co nikdy nezapomeneš? V pondelok pred festivalom som bola v Dobrém ránu, takže som od 6:30 do 8:00 bola prvýkrát v živote v České televízii. V utorok 26. 3. sme potom mali tlačovú konferenciu, prvýkrát v živote som napríklad hovorila na mikrofón na vernisáži k výstave fotografií, ktorá ešte stále prebieha v Kabinete múz. To sú veci, na ktoré si myslím nikdy nezabudnem. Sú to pre mňa obrovské novinky, na ktoré som nebola zvyknutá a veľa mi dali. Prípravy festivalu mi dali aj to, že sa náš úzky organizačný tým, ktorí tvoríme my tretiaci absolvujúci na festivale, veľmi ako kolektív zblížil. Vytvorili sa medzi nami pomerne silné putá, pretože sa naozaj stretávame týždeň čo týždeň už skoro rok. To je
podľa mňa niečo, na čo budeme všetci spomínať na všetky problémy, ktoré vznikli, na všetko, čo sme zvládli, čo sme nezvládli, všetko, čo sme zlepšili, ale aj omylom zhoršili. Jaké máš plány na první týden po festivalu? Hneď v nedeľu po festivale nás so spolužiakmi čaká postprodukcia. Budeme upratovať školu, posielať ďakovné listy a tak ďalej. Veľa voľna nás teda nečaká, ale so spolužiakmi plánujeme ísť na chatu a užiť si po dlhšej dobe dni voľna. Plus by sme mali všetci písať bakalárku a dokumentáciu absolventského projektu.Takže povinnosti nekončia, len prichádzajú nové. Jaké ozdravné setkání jsi za poslední dobu zažila? Ako ozdravné stretnutia vnímam schôdzky s organizačným tímom, pretože sa počas nich ukazuje vzájomné prepojenie a spojenie, ktoré vzišlo z našej spoločnej práce. Nehovoriac o tom, že je vždy povzbudivé stretnúť sa s priateľmi a vzájomne sa motivovať, že prípravy a festival zvládneme. V každom prípade, našťastie som u žiadneho doktora inak nebola, takže v tomto „praktickom“ zmysle – žiadne ozdravné stretnutie. Sára Matůšová
19
SWEET RE-LEAF - kolik to stálo? - padesát - tohle šedesát pět, to si příště koupím to tvoje - ale tohle je malý Nemají tady čepované pivo. - kámo, tady nikdo není - no, oni to všichni včera trochu přehnali “Brčka ani točený pivo nemáme” *v pozadí hraje Ben Cristovao* - kam jdete? - někam, kde mají pivo - reálně je víc lidí venku, co kouří, než vevnitř “No money, no funny” - studenti, kteří se neživí prodejem drog nebo obchodem se šrotem, nemaj absolutně šanci si cokoliv koupit nebo objednat Veronika Onheiserová, JAMU
20
MEETING POINT THE INTERNATIONAL FESTIVAL OF THEATRE SCHOOLS SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2019
Editor-in-Chief Sára Matůšová The Head of the Editorial Office Sára Ciancimino Typesetting Vendula Hlaváčková Assistants of the Head Adam Harton Barbora Laierová Aneta Tkadlecová Proofreading of the Czech Version Lucie Říhová, Kateřina Balíková, Karolína Ondrová Translators Kristína Melišová, Frederika Halfarová, Adam Dudek, Martin Modrý, Martina Součková, Markéta Štefanová, Lenka Dobrovolná, Eliška Houserová Proofreading of the English Version Adrian Hundhausen Publisher The Janacek Academy of Music and Performing Arts in Brno Divadelní fakulta Mozartova 1 662 15 Brno IČ: 621156462 / DIČ: CZ62156462
21