Plovárna by Great Content s.r.o.

Přeložil Hynek Bečka

1. KAPITOLA

Když vykročíte ze stanice metra Brixton, do uší vás udeří maškaráda ocelových bubnů, monotónní šum dopravy a volání chlápka na rohu: „Bůh vás miluje,“ dokonce i na ty, kteří si lásku nezaslouží. „Lístky do Brixton Academy na dnešní večer,“ křičí u východu ze stanice nějaký překupník. „Prodám, nebo koupím lístky do Brixton Academy!“ Lidé v davu kývnutím hlavy odhánějí roznašeče letáků a potulné kazatele, kteří se snaží vecpat brožurky do jejich rukou sevřených v pěst. Protlačíte se zástupy a projdete kolem rastafariána nabízejícího před Starbucksem vonné tyčinky a cédéčka. Naproti přes ulici stojí Morley’s, samostatný obchodní dům, který tu je už od nepaměti. „Love Brixton,“ hlásají neonová písmena ve výloze sousedního outletu TK Maxx. Dnes je ulice okrášlena jarními květinami vystavenými před obchodem: narcisy, tulipány, vzrostlými pivoňkami. Florista je postarší muž v zelené zástěře, se zlatým řetězem kolem krku a s hlínou za nehty. Ať je počasí jakékoliv, nabízí k prodeji „Promiň“ a „Miluji tě“ za rozumnou cenu. Zabalí vám je do hnědého papíru a převáže mašlí. Hned vedle stanice je Electric Avenue: lidé se tam mačkají mezi stánky, v nichž se dá najít cokoliv od zeleniny po nabíječky k telefonu. Ve vzduchu voní melouny a páchnou 5

ryby, vyskládané na pultech s ledem, který během dne pomalu mění barvu z bílé na růžovou. Ten pohled člověku připomene, že nejen žlutý sníh je nevhodný k snědku. Prodavači na sebe pokřikují ceny, trumfují se ve slevách, jako by po sobě házeli létajícím talířem. Rychle ho chyť a zase hoď zpátky. „Tři za deset liber, třizadesetliber.“ „Ať netratíte, tři za pět liber, TŘIZAPĚTLIBER!“ „Tři za pět liber? Já dám za pětilibrovku pět!“ Mladá matka s dítětem za sebou táhne nákupní tašku, obratně se vyhýbá rozpadlým kartonovým krabicím a banánovým listům. Jde pomalu, čas od času se zastaví a podívá se na zeleninu, zvedne ji a ohledává asi tak, jako když šlechtitel psů zkoumá štěně. Ty kusy, které uzná za hodné výběru, vymění za hrst mincí, jež vydoluje ze dna kabelky. Nějaký muž si fotí stánek před sebou, oči upřené na barvy ovoce a zeleniny na displeji svého telefonu. Pak vyrazí směrem k Icelandu, koupit si mražený polotovar. Na druhé straně ulice kráčí Kate rychle opačným směrem, vrací se domů z práce, z redakce novin Brixton Chronicle. Na to, aby si prohlížela zeleninu, nemá čas. Snad by ani nevěděla, co vlastně hledat. Třebaže je jaro, Kate stále žije pod temným mrakem. Mrak ji sleduje, kamkoliv jde, a i když dělá, co může, nikdy se jí nedaří mu uniknout. Proplétá se davem, zoufale touží zabouchnout za sebou dveře svého bytu a zalézt do postele. Když není v práci, většinu času tráví v posteli. Venku na ulici se pokouší nevnímat zvuky kolem ve snaze zabránit tomu, aby ji úplně zahltily a zamotaly jí hlavu. S hlavou skloněnou při chůzi zírá na chodník. „S dovolením,“ řekne a protáhne se kolem buclaté postarší dámy, aniž by zvedla oči. 6

„Promiňte,“ odpoví Rosemary a nechá Kate projít. Sleduje záda mladé ženy, jak se od ní vzdalují. Dívka není nijak velká, světle hnědé vlasy v culíku jí poskakují kolem ramen, jak rychle odchází pryč. Rosemary se usmívá, zavzpomíná, jaké to bylo, mít naspěch. V osmdesáti šesti člověk zas tak často utíkat nepotřebuje. Místo toho zvolna opouští trh, držíc nákup, a míří do svého bytu na rohu Brockwellského parku. Je oblečená skromně, ale elegantně v kalhotách, pohodlných botách a v lehkém kabátě. Jemné, šedivé, vlnité vlasy si stáhla sponkou, aby jí nepadaly do tváře. V průběhu let se její tělo změnilo tak, že už sama sebe skoro ani nepozná, ale oči má pořád stejné – jsou zářivě modré a vždycky se usmívají, i když ústa zůstávají klidná. Tento den v týdnu chodí Rosemary nakupovat. Už obešla všechny svoje oblíbené obchody a stánky, pozdravila zelináře Ellise a nese si hnědou papírovou tašku naplněnou jídlem na celý týden. Zastavila se v antikvariátu, který provozuje Frank se svým přítelem Jermainem. Všichni tři si chvíli povídali, Rosemary seděla u okna vedle jejich zlatého retrívra Klíčka. Očima hledala v policích nějakou novinku nebo něco, co třeba přehlédla minulý týden. Ráda se tu zastavuje a nasává zatuchlou vůni stovek starých knížek. Po návštěvě knihkupectví si se svou kamarádkou Hope vždycky dává kousek dortu v jejich oblíbené kavárně v Brixton Village, zastřešeném trhu na konci Electric Avenue. Pro Rosemary a Hope to ovšem stále je Granville Arcade, stařičké tržiště a jediné místo, kde mohla Hope sehnat karibská jídla, která jí, když se ve dvanácti letech přestěhovala do Brixtonu, zoufale chyběla. Teď je to tu plné nezávislých obchůdků, restaurací a stánků. Na tu změnu si pořád nemohou zvyknout, ale rády sem chodí do oné kavárny, kde 7

už je mladý číšník zná a začne jim chystat objednávku, sotva je zahlédne skrze okno. A ty zákusky jsou výborné. Jakmile Rosemary vstoupí do Village, zaplaví ji vůně koření a hlasy lidí, kteří štěbetají nad jídlem u stolků rozmístěných v uličkách. Ty vůně i ty zvuky už díky svým pravidelným návštěvám dobře zná. Trh je prostorný a v některých podnicích si můžete půjčit deku a přehodit si ji při jídle přes ramena nebo položit na klín. Ze stropu vysoko nahoře visí řady lampionů, takže to tu vypadá jako o Vánocích, přestože je jaro. Hope a Rosemary pijí kávu a klábosí. Hope s hrdostí vykládá o své vnučce Áiše a dceři Jamile. Jako obvykle mají práce nad hlavu. Rosemary s láskou vzpomíná, jak Jamila, její kmotřenka, složila lékařské zkoušky. Poslala jí tehdy květiny a blahopřání, které začínalo slovy: „Drahá doktorko...“ Jako každý týden Hope a Rosemary vzpomínají na doby, kdy společně pracovaly v knihovně. „Pamatuješ, jak se tě Robert poprvé odvážil pozvat na rande?“ usmívá se Rosemary. Robert, manžel Hope, pracoval jako řidič autobusu, než před pár lety odešel do důchodu, a když byli oba mladí, vždycky, když mu skončila směna, zamířil do knihovny a pokukoval po její neodolatelné postavě. „Že mu to ale trvalo,“ odpoví Hope. „Nikdy nezapomenu, jak ses vždycky vytratila přerovnávat knihy, když přišel, aby mu nezbylo než se bavit se mnou.“ Obě ženy se dají do smíchu. Na tuhle část týdne se vždycky těší. Teď ale Rosemary začínají bolet nohy, a tak se chystá vyrazit domů. „Za týden ve stejnou dobu?“ loučí se Rosemary, obejme svou přítelkyni a najednou jí dojde, že Hope je šedesát osm 8

let. Také už není nejmladší. Sevře ji o něco pevněji. Rosemary si nemůže pomoci, ale vždycky ji bude vidět jako tu veselou dívku, která coby osmnáctiletá začínala v knihovně a o niž Rosemary vždycky mateřsky pečovala. „Ve stejnou dobu za týden,“ řekne Hope a naposledy zamává, než vyrazí ulicí na opačnou stranu, aby vyzvedla Áišu ze školy. (To je její nejoblíbenější část dne.) Rosemary projde kolem lidí namačkaných na autobusové zastávce a přejde křižovatku, na jejímž rohu stojí staré kino. Názvy filmů promítaných tento týden září bílým písmem na černé tabuli. Naproti je velké náměstí, kde v křeslech pokuřují postarší pánové a kolem nich jezdí puberťáci na skateboardech. Čím víc se vzdaluje od stanice metra, tím méně je kolem obchodů a místo nich se objevují činžáky a řadové domky. Nakonec dorazí k Hootananny, rozpadající se hospodě, proslulé svým výběrem kapel. Nad lavičkami před vchodem, kde sedí parta lidí kouřících a pijících pivo, se vznáší pach marihuany. Tady odbočí doleva na cestu, která lemuje park, a míří k věžáku, kde bydlí. Starý a často rozbitý výtah tentokrát funguje. Vydechne úlevou. Rosemary bydlí v tomhle bytě skoro celý život. S manželem Georgem se sem nastěhovali, když budova, stejně jako jejich manželství, voněla novotou. Dveřmi vejdete přímo do obývacího pokoje, kde se nejpůsobivěji vyjímá knihovna, zakrývající úplně celou stěnu po pravé straně. Do vedlejší kuchyně se sotva vejde stůl se dvěma židlemi a televize umístěná na pračce. Když Rosemary vybalí nákup, přejde přes obývák a vyjde na balkon. Na šňůře visí její námořnicky modré plavky, třepotají se ve větru jako vlajka. Jsou tu i nějaké rostliny, pár květináčů s levandulí, nic moc 9

exotického, to by nebyla ona. Odtud Rosemary vidí, jak se pod ní rozkládá celý Brockwellský park, výhled, který má jen málo společného s ruchem na Electric Avenue. Jaro se právě probouzí a park se zahalil do čerstvé zeleně. Vidí stromy, tenisové kurty, zahrady a starý panský dům, ve kterém se teď pořádají různé akce a prodává se tam zmrzlina a sladkosti do upatlaných dětských rukou. Kolem parku se táhnou dvě železniční tratě. Jedna opravdová, která protíná jižní Londýn, a jedna miniaturní, která funguje jen v létě a jen pro velmi malé děti. Slunce pomalu zapadá a Rosemary se dívá, jak si lidé užívají prodlužující se dny a procházejí se po práci. Běžci stoupají do kopce a pak se zase vracejí dolů. A na kraji parku, skoro pod jejím balkonem, se kolem dokonalého obdélníku zářivě modré vody obtáčí nízká budova z červených cihel. Přes bazén jsou natažená lana, která oddělují jednotlivé dráhy, dohlédne odsud i na ručníky rozsypané po jeho okolí. Koupající se vznášejí ve vodě jako květiny. To místo zná moc dobře. Je to plovárna. Její plovárna.

2. KAPITOLA

Každé ráno cestou do práce míjí Kate neznámé tváře. Čekají na autobus, vybíhají z okolních domů a míří do zaparkovaných aut. Potkává ale i takové, které zná. Vídá je den co den, pozoruje, jak mění oblečení podle toho, jaké je počasí, a jak tím stvrzují běh čtyř ročních období. Na hlavní třídě projde kolem vytáhlého blonďáka s vysokým čelem, který nosí černou koženou bundu, ať už je zima, nebo svítí slunce. Podle toho, ve kterém úseku cesty se s ním na chodníku střetne, pozná, jestli jde pozdě do práce. Když je to na začátku této ulice, má ještě čas na rychlý šálek kávy, když někde jinde, musí přidat do kroku, napůl běžet, napůl klopýtat. Pak je tu ta tmavovlasá dívka s výrazem ve tváři, který prozrazuje její zaujetí hudbou, již poslouchá. Pokyvuje hlavou do rytmu a někdy si i zpívá. Často ji doprovází mladík v martenskách. Když jsou spolu, sluchátka nechává volně viset kolem krku, jdou ruku v ruce a povídají si. Dneska je sama. Jak prochází okolo, Kate na ni málem kývne, než si uvědomí, že vlastně vůbec neví, kdo to je. Neví, jak se jmenuje, nebo kam to vlastně každý den míří, v opačném směru než Kate. Nikdy se neseznámily, ale její tvář Kate rozpozná stejně jasně jako obchod H&M na hlavní třídě, stejně jako 11

kino nebo trh. Ta žena je stejně tak součástí Brixtonu jako cihly, které čtvrť tvoří. Jarní obloha se z ničeho nic zatáhne a začne pršet. Kate si vynadá, zapomněla si vzít deštník. Přeháňka ji celou promočí, a když dorazí do redakce Brixton Chronicle, crčí z ní voda. Vstoupí dovnitř a na schodech potká fotografa Jaye. Usměje se na ni skrz své rudozlaté vousy, kudrnaté vlasy mu rámují hlavu jako svatozář. Je vysoký a mohutný, ale rysy v obličeji má spíš jemné. Zabírá skoro celé schody. Zatím ještě na ničem nespolupracovali, ale vždycky se ráno pozdraví, nebo na sebe mávnou, když se náhodou potkají v Brixtonu. Člověk by řekl, že se usmívá pořád, a i v těch nejhorších dnech dokáže vyvolat úsměv také v ní, ačkoliv to její ústa nikdy nechtějí prozradit. „Dobré ráno,“ řekne a protáhne se kolem ní na úzkých schodech. Z jeho silného přízvuku je poznat, že pochází z jižního Londýna. „Dobré ráno. Vyrážíš ven?“ „Jo, musím něco nafotit,“ mávne rukou směrem k pouzdru, co mu visí přes rameno. „K rozhovoru. Na místě staré hospody se otevírá nová restaurace. Táta si ještě pamatuje, že tam chodil na pivo, když mu bylo jako mně.“ „Aha, tak se třeba ještě potkáme,“ odpoví mu Kate. „A nezapomeň si vzít…“ Než stačí dokončit větu, Jay máchne rukou ještě jednou, tentokrát směrem k deštníku, který má připevněný vzadu na batohu. Kate přikývne a zamíří k sobě do kanceláře. „Šla sis zaplavat?“ zeptá se její šéf, zatímco si rozkládá promočený kabát přes opěradlo židle. Phil Harris je muž, jehož tělu se nikdy nedostalo slušného zacházení. Tváře má neustále zarudlé. Mají stejnou 12

barvu jako klaret, který do sebe každý večer v místní hospodě klopí se svojí ženou, a pokud se dá věřit drbům, někdy i s někým, kdo vůbec jeho žena není. Harrisův pupek, na jehož vzezření se podepsalo impozantní množství snědených steaků s hranolky, se podobá gumovému záchrannému kruhu s tím rozdílem, že ho ve skutečnosti táhne do hrobu. Není bohatý – nikdy se neprosadil u celostátních novin – ale co má, to utratí za jídlo a pití. Kate zavrtí hlavou. „Ne, jenom jsem zmokla. Vlastně ani neumím plavat.“ To je lež. Umí plavat. Kdyby omylem spadla do bazénu, dokázala by se dostat až ke kraji. Teoreticky ví, jak by asi měla hýbat rukama a nohama, aby se udržela na hladině. Ale plavky si na sebe naposledy oblékla, když byla ještě teenager. Ve škole měli hodiny plavání, ale jakmile je mohla vypustit, udělala to. Došlo k tomu kolem puberty, kdy dívkám připadají vlastní těla jako nepohodlné šaty, ze kterých by se nejraději vykroutily. Dobře si pamatuje na tu proměnu. Z vřeštící a hihňající se smečky holek se stala zamlklá skupinka dívek stojící na břehu, s rukama obtočenýma kolem ramen, aby zakryly hanbu svých dokonalých, odporných těl. „Tak to by mohl být problém,“ řekne Phil. „Mám pro tebe práci na plovárně. Plavat samozřejmě nemusíš, ale mohlo by ti to pomoct vystihnout ten příběh, však to znáš, pochopit, o co vlastně jde.“ Kate si vybaví pachuť chlóru na jazyku a strach z toho, že bude před svými vrstevnicemi polonahá. Aniž by jí Phil vysvětlil cokoliv dalšího, hodí k ní přes hromadu knih, která odděluje jejich stoly, přeložený leták. Přistane jí na klávesnici. Na přední straně je černobílá fotografie bazénu pod širým nebem. Lze na ní vidět vysoko umístěné 13

skákací prkno a muže, zamrzlého uprostřed skoku, s rukama rozpaženýma jako křídla vlaštovky. Když brožuru rozloží, uvidí barevnou fotku, na níž je, jak předpokládá, současná plovárna: zářivě modrá voda a děti, které se rukama přidržují okraje a divoce kopou nohama. „Zachraňte naši plovárnu,“ napsal kdosi ručně velkými písmeny na přední stranu letáku. Kate čte, co stojí uvnitř: „Naše plovárna, která byla založena roku 1937, je v ohrožení. Radní ji nabídli kvůli nedostatku financí k odkoupení, čehož využila soukromá společnost Paradise Living. Chtějí z naší milované plovárny udělat soukromou tělocvičnu. Necháme si to líbit? Jestli chcete naší iniciativě pomoci, promluvte si se zaměstnanci v Brockwellské plovárně.“ Úplně dolů na kraj papíru někdo ještě připojil úhledným rukopisem: „Plavci z Brockwellské plovárny.“ Kate připadá, jako kdyby tenhle leták někdo vyrobil doma u kopírky, jen s pomocí lepidla a nůžek. A není daleko od pravdy. „Chcete, abych psala o tomhle?“ zeptá se. Momentálně Kate do Brixton Chronicle přispívá články o ztracených domácích mazlíčcích a plánovaných objížďkách nebo o rekonstrukcích. Takové ty zprávy, které najdete v novinách skoro vzadu, ale ne úplně vzadu, kde je sport. Takové zprávy, které nikdo nečte. Tím by se před svými školiteli, kteří jí pomohli vystudovat magistra na žurnalistice, nechlubila. Její máma si je nicméně ještě pořád vystřihuje a lepí do sešitu, čímž to dělá ještě horším. „Až budeš jednou slavná, budeš mít radost, že jsem si je schovávala,“ řekne vždycky a Kate se o to víc propadne do hanby, kterou už beztak kolem sebe nosí jako plášť. „Jo,“ řekne Phil. „Řekl bych, že by to mohlo stát za to. Vědělas, že Paradise Living nedávno v Brixtonu postavilo celé čtyři bloky? Prodávají byty za miliony. Asi si myslí, že když 14

budou mít na Brockwellské plovárně soukromou tělocvičnu jen pro členy, budou moct ty ceny ještě natáhnout.“ Podívá se na Kate. „Hele, říkalas, že chceš příběh. Tohle je přesně pro tebe.“ Než se Kate vůbec začala bavit s lidmi, kamarádila se s příběhy. Našla si je, schovávala se mezi nimi v knihovně a choulila se do jejich stránek. Přetvořila si v mysli samu sebe do podoby Hermiony Grangerové nebo Georginy ze Slavné pětky nebo Catherine Morlandové z Opatství Northanger a snažila se stát tou postavou alespoň na jeden den. Když začala chodit na druhý stupeň základní školy, jediní kamarádi, které znala, se ukrývali na stránkách oblíbených knížek. Sedávali vedle ní v knihovně, zatímco se tajně cpala sendvičem, přikrčená za rozevřenou knížkou, aby si toho paní knihovnice nevšimla. (Paní knihovnice o tom ovšem vždycky věděla, ale tvářila se jakoby nic.) Teď jí vyprávějí příběhy cizí lidé. I tehdy, když se jen vyptává majitele kočky, která se zaběhla, Kate pečlivě poslouchá. Chovatele často překvapí, jak zvláštní otázky jim klade. „Jaká je vaše nejstarší vzpomínka na pana Fouska?“ „Jak odlišně by se váš život asi vyvíjel, kdybyste si nekoupila Micku?“ „Kdyby Bělinka mohla říct jednu jedinou větu, co by to asi bylo?“ Nakonec své rozhovory oseká na holá fakta. „Hledá se Mourek, tříletý mourovatý kocour, rodina Oliverových ho pohřešuje od třetího září. Nálezce čeká odměna.“ Ale v hlavě si všechny ty příběhy dobře pamatuje, otáčí je sem a tam jako stránky milované, stařičké knihy. Tenhle příběh je od šéfredaktora nahrávka na smeč a ona to nehodlá pokazit.

3. KAPITOLA

Bez plavců vypadá bazén bezúčelně a ztraceně. Je brzy ráno, plavčík ospale a mlčenlivě stahuje plastový kryt. Ze svého balkonu Rosemary vidí, jak z vody stoupá pára, jako by to byla živá bytost a dýchala. Třebaže se nebe už zbarvilo do modra, okolní vzduch je chladný jako led. Pevně uchopí misku s horkou ovesnou kaší a pozorně sleduje, jak se plavčík souká do své mikiny a mizí uvnitř budovy hned poté, co dokončil svou práci a vypustil vodní hladinu na svobodu. Panuje ticho, dokud se neobjeví dvojice kachen, které přistanou na hladině a divoce kolem sebe cákají. Mají bazén samy pro sebe. Rosemary se na ně ráda dívá. Dva ptáci, kteří si jen tak plují uprostřed prázdného bazénu a slunce se mezitím tříští do tisíce střípků v modravé vodě. Nakonec dorazí první návštěvníci. Nikdo z nich neřekne ani slovo, snad kvůli časné hodině a únavě, ale snad také proto, aby nenarušili ten klid a nevyplašili kachny. Znají je dobře a plavou kolem nich, dokud se ptáci nezvednou a neodlétnou pryč přes zdi plovárny. Plavčík trůní na své židličce, je pozorný jako rozhodčí na tenise. Dohlíží na plavce, jak se pohybují sem a tam, noří se pod vodu a zase nad ni. Je to pro něj jakási ranní meditace, stejně jako pro Rosemary, která dojí svoji 16

snídani, vrátí se zpátky do bytu a popadne tašku s plavkami a ručníkem. Má ji připravenou vždy na stejném místě, hned vedle dveří. Každé ráno dorazí Rosemary na plovárnu v sedm hodin. Když se převlékne, otevře dveře kabinky a vkročí do chladného vzduchu. Zajíkla by se, kdyby mohla. Místo toho dojde na kraj bazénu, v myšlenkách asi o tři minuty dříve než ve skutečnosti. Tělo už nemá tak silné jako mysl. Ve stáří se chtě nechtě musela naučit trpělivosti. Zatímco se blíží ke schůdkům, prohlíží si ostatní plavce. Hladina je plná paží, rozrážejících její povrch. Rozeznat může jen tváře těch, co zrovna plavou prsa. Když slézá po schůdkách, připadá si jako strom ve větru. Její větve praskají. Pustí se a voda ji celou přijme, nechá se obejmout jejím chladem, zvyká si na něj, a než se hladce odrazí od kraje, už jí okolní zima nevadí. Pomalu vplouvá do oblak páry. Nedohlédne na konec, ale ví, že tam je, a že když bude kopat nohama, dřív nebo později jej dosáhne. Rosemary je osmdesát šest let, ale ve vodě její věk ztrácí význam. V Brixtonu strávila Rosemary celý svůj život. Dokonce i za války byla jedním z mála dětí, které neposlali pryč. Pokud zrovna nebyla voda v bazénu vypuštěná, protože se hasiči museli starat o časté požáry, byla plovárna otevřená a Rosemary sem chodila, jak jen mohla. Nejdřív se trochu styděla, že si tu tak plave, zatímco její otec a jeho přátelé bojují. Taky jí někdy šlo o život, třeba když jednou bomby dopadly do parku za plovárnou a na Dulwich Road, která se táhla podél něj. Vzpomíná si, jak tudy druhý den procházela a viděla rodiny s prázdnýma očima, jak se hrabou v ruinách a snaží se zachránit, co se dá, zatímco jim jejich sousedi přicházejí na pomoc. 17

Ale přes to přese všechno plovárna pořád stála. A jak měsíce ubíhaly, nedalo se to vydržet. Jako kdyby vás nutili příliš dlouho sedět vystrojenou u nedělního oběda. Nakonec prostě musela přiběhnout, sundat si blůzu a setřást boty a být znovu jako každé jiné dítě. Tehdy, za války, byla plovárna skoro opuštěná. Děti z Brixtonu většinou odvezli z města do bezpečí venkova. Muži byli pryč a ženy pracovaly, takže se těžko sháněli plavčíci. Rosemary měla často modravou, studenou vodu jen pro sebe. I přes zdi, které obkružují plovárnu, slyší, jak ze zastávky vyráží autobus. Zaslechne i vlak, zastavil na Herne Hill, než bude pokračovat směrem k Loughborough Junction. Celý její život se točí kolem těchto jmen. Jsou tu kopce: Tulse Hill, Brixton Hill, Streatham Hill, Herne Hill. Pak „vesnice“: Dulwich, West Norwood, Tooting. Jsou pro ni stejně známé jako chuť zubní pasty, kterou cítí v ústech. Pozná čísla autobusových linek jen podle jejich tvarů a silnice podle toho, jak zní. A-ppach, Stra-de-lla, Dal-keith, Hooling-bourne, Tal-ma. Dřív si pamatovala i každou výlohu, to je ale čím dál tím těžší. Někdy má pocit, jako by s ní někdo hrál nějakou hloupou hru. Pokaždé, když nějaký obchod, který znala, nahradí jiný, musí si ve své pomyslné mapě vygumovat starý podnik a přepsat ho jménem nové kavárny nebo realitní kanceláře. Těžko se v tom vyznat, ale dělá, co může. Kdyby to všechno zapomněla, zůstala by ztracená ve městě, které už nezná a které už jí nepatří. Ráda by, aby někdo ocenil všechno, co za ta léta nasbírala. Možná, že kdyby ze své paměti vymazala všechna ta jména ulic a obchodů, zbylo by tam místo na něco užitečného, třeba na nový jazyk nebo na pletení. Pletení by rozhodně mohlo přijít vhod, zvlášť v zimě. 18

Rosemary plave prsa, pomalu, klidně a vyrovnaně, pravidelně noří hlavu pod hladinu a zase ji zvedá, voda jí teče do uší. Před sebou vidí své svraštělé prsty. Je to vodou, nebo stářím? Vždycky ji to překvapí. Dívky nemívají svraštělé prsty. Je přece mladá dívka, která plave pod dohledem velikých odtikávajících hodin a pozorného plavčíka, jenž si hraje v prstech s píšťalkou. Šla si zaplavat, než vyrazí do práce, do knihovny. Bude se muset převléknout co nejrychleji, aby nepřišla pozdě. Z vlasů jí bude ještě odkapávat voda, až se bude proplétat mezi regály. „Tak co, už jsi přeplavala kanál, Rosy?“ zasměje se George, když se večer vrátí domů. „Ještě na tom pracuju.“ Teď je ale knihovna zavřená a George už tu není. Zastaví se na mělčím konci bazénu a opře se o zeď, pak zvolna vyleze po schůdkách ven. Představí si svoji plovárnu jako soukromou tělocvičnu pouze pro rezidenty a rozechvěje se, ačkoliv ji okolní chlad už dávno nijak nevyvádí z míry. Jakmile je nahoře, přestává být dívkou, bolestně si uvědomuje, že má něco jako kolena. Svých kolen si dřív, když byla mladá, nikdy nevšímala, teď jsou součástí jejího života, stejně jako kartička na autobus pro seniory. Součástí života, jíž pohrdá. Vždycky si stejně koupí lístek. Jde o princip.

4. KAPITOLA

Cestou domů Kate prochází kolem obytných domů, které lemují hlavní třídu. Čas od času, jak míjí přízemní byty, zvedne oči od chodníku a nakoukne do oken. Představuje si, jaké příběhy se uvnitř asi odehrávají. V jídelně zrovna sedí rodina u večeře. Ve tvářích se jim odráží blikající televize a osvětluje jejich výrazy plné nudy, překvapení i smutku. Jinde cvičí holčička na housle z druhé ruky. Z pátého patra paneláku se nečekaně do daleka nesou tóny Bachovy sonáty. Na balkoně pod budoucí houslistkou si mladý pár mezi sebou podává jointa. Jsou oblečení, ale nohy mají bosé. Stojí u sebe tak blízko, že se svými těly takřka dotýkají. Ta nasládlá vůně je to první, co žena z vedlejšího bytu ucítí, jakmile dorazí domů z práce. Otevře dveře na balkon, odloží kabát na pohovku, lehne si na ni, složí ruce na břiše a zhluboka dýchá. V přízemí večeří postarší manželé. Sedí oba na stejné straně stolu a z okna své kuchyně sledují lišku, jak probíhá zahradou přiléhající k domu. Když dojedí, chytnou se pod stolem za ruce. Ve velkém řadovém domě bydlí rodina. Každý její člen teď pobývá v jiném pokoji jako na vlastním, vyhraněném území, ale přesto všichni zůstávají sjednocení pod jednou 20

vlajkou. Vedle se dvě holčičky oblékly do kostýmů, jedna je princezna, druhá Spiderman, a právě skáčou po posteli sem a tam. Za některými okny se skrývají smutné příběhy, za jinými lze najít smích a lásku, možná ne viditelnou na první pohled, ale takovou, která tiše prorůstá všechny místnosti v domě jako huňatý koberec. Kate jde po ulici a představuje si, že kdesi ve městě žije někdo, kdo je jí podobný, kdo taky sedí sám a opuštěný ve svém pokoji a ujídá burákové máslo přímo ze sklenice. Přemýšlí, jestli by ji všichni ti cizí lidé pochopili, kdyby jim řekla to, s čím se neodvážila svěřit ani své rodině. Že se někdy nemůže ani zvednout z postele a že už zapomněla, jaké to je, být šťastná. Přirozeně nikomu neprozradí, že se cítí sama. Když je vám něco přes dvacet, neočekává se od vás, že budete osamělí. Máte mít spoustu přátel, chodit s trochu divnými kluky, odjíždět na bláznivé dovolené a dávat si tam bizarní drinky. Prostě se máte mít skvěle. Na Facebooku vidí, jak lidé slaví svoje narozeniny, chodí na večírky a zjevně si užívají život, jak to jen jde. Všichni ti lidé z displeje jejího telefonu doslova září. Jako kdyby jim naservírovali život přímo pod nos a na ni už nic nezbylo. Tak jí to alespoň připadá. Nikomu neřekne, že se často cítí jako vykuchaný plyšový medvídek, kterého pohodili na lavičku v metru. Jenom si tajně přeje, aby ji někdo zvedl a odnesl domů. Kate bydlí v domě se čtyřmi dalšími lidmi, dva studují a další dva někde pracují, ale není si jistá, kde přesně. Dorazí každý v jinou dobu a zabouchnou za sebou dveře od pokoje, někdy je akorát mine, když míří do (jediné) koupelny. Slyšela je vzdychat při sexu (tenké stěny), vytahovala jejich vlasy a chlupy z výlevky ve sprše, ale neví, kde 21

žili předtím, než se přistěhovali sem, nebo jaké filmy mají nejraději. Vlastně je vůbec nezná. A oni zase vůbec neznají ji. Nicméně, o čem by si s nimi tak mohla povídat? O sourozencích? Ano, má starší sestru, Erin. O rodičích? Máma, otčím a vlastní otec, který žije se svou přítelkyní na ostrově Antigua a volá jí jenom při zvláštních příležitostech, jako jsou narozeniny, Vánoce, promoce. „Všechno nejlepší, Kate.“ „Díky, tati. Máte tam hezké počasí?“ „To si piš. Máte tam hnusně?“ „To si piš.“ „Chybíš mi.“ „Ok. Tak čau, tati.“ „Ahoj, Kate.“ Kate a Erin vyrostly na předměstí Bristolu, společně s mámou a nevlastním tátou Brianem. Máma pracovala v reklamní agentuře, nosila bláznivé kombinace barev a ráda vyprávěla vtipy. Brian byl spíše zamlklejší typ, akademik. Zaměřoval se na tak zvláštní úsek středověké historie, že Kate vždycky zapomněla, který to je. Nosil huňaté vlněné svetry a kulaté brýle, o kterých Erin prohlásila, že se mezi jejími spolužáky zase dostávají do módy, což ho dost pobavilo. Přistěhoval se, když bylo Kate sedm let. Tehdy byla moc malá na to, aby mohla cokoliv ovlivnit. Její život se prostě děl, namísto toho, aby ho vytvářela ona sama. Erin, o šest let starší, si udržovala větší odstup. Byla jako kočka, když přijde návštěva, obezřetná a připravená kdykoliv zmizet pod gaučem, jakmile neznámý udělá jakýkoliv prudší pohyb. Ale v průběhu let si na sebe všichni čtyři zvykli, a nakonec působili skoro jako opravdová rodina. 22

Měli své určené role a zhostili se jich dobře. Máma je brala do galerií a ptala se, co si myslí o vystavených obrazech a jaké pocity v nich vyvolávají. Brian jim četl nahlas z novin, pomáhal s úkoly a občas strčil Erin nějaké peníze, když chtěla jít ven s kamarády. Kate a Erin měly také přidělené role – Kate byla nesmělá mladší sestřička, pořád ponořená v knihách, Erin byla ve všem hlasitější, pořád Kate popoháněla a kontrolovala. A čas od času jí dopřála svou náklonnost, jako když dáte pamlsek dobře vycvičenému psovi. Než nastal Katein první den na druhém stupni základní školy, pomohla jí sestra upravit stejnokroj tak, aby na první pohled nevypadala ani jako šprtka, ale ani jako nějaký vyložený sígr. Všechno se odvíjelo od délky sukně a od počtu proužků na kravatě. Na vysokou chodila Kate také v Bristolu. Částečně proto, že bylo levnější bydlet u rodičů, a zároveň kvůli tomu, že se ještě necítila připravená odejít. Pak odešla do Londýna na magisterské studium a našla si práci v Brixtonu, v redakci místních novin. Kate si od přestěhování do Londýna slibovala, že tu alespoň potká nějaké nové lidi. Ale utekly už dva roky, a pořád nic. Má kolem sebe jenom spolubydlící, kteří se předhánějí v tom, kdo dokáže vytvořit největší horu špinavých talířů, a zřejmě mají dojem, že černé fleky plísně jsou tou nejlepší výzdobou koupelny. Kamarádi z Bristolu všichni zůstali v rodném městě a přijet za ní do Londýna, se jim moc nechtělo. Tvrdili, že raději budou trávit čas tam, kde všechny znají, a že když dostanou chuť večer někam vyrazit, v Bristolu to taky jde. Londýn je podle nich moc drahý, tak nechápou, proč by se tam měli tahat. Co se týče peněz, měli pravdu, ale Kate si také nemohla dovolit pořád za nimi jezdit. Asi před rokem 23

se přestala do Bristolu vracet. Nikdo si toho nevšiml, a tak se svými kamarády od té doby nemluvila. Svoji samotu někdy prožívá jako nával nevolnosti, jindy jako tupou bolest kdesi za očními víčky nebo jako tíhu působící, že jsou její končetiny příliš těžké na to, aby je unesla. Když už musí jet metrem, ráda si čte Time Out a představuje si, co všechno by mohla dělat. Možná by mohla zkusit rychlorandění v Shoreditch nebo tancování se sluchátky při tiché diskotéce na střeše mrakodrapu v City. Anebo by mohla zajít do jednoho z těch koktejlových barů, kde se taky pořádají retro akce, a jen tak z legrace se třeba naučit, jak uháčkovat kalhoty. Pak si ale vždycky uvědomí, že na rychlém rande jenom stále dokola opakujete svoje jméno a povolání dalším a dalším lidem, které jste v životě neviděli, že tichá diskotéka je pěkná nuda, když nemáte nikoho, s kým byste tam šli, a že háčkovat retro kalhoty je o dost méně legrační, když se nad tím smějete úplně sami. Takže místo toho zamíří po práci hned domů, pokud tedy není její lednička úplně prázdná. V takovém případě se ještě zastaví v místním supermarketu, rychle popadne jednu ze svých oblíbených hotovek a tu lahev vína, která je zrovna ve slevě. Dorazí domů, počká tři minuty, než se jí v mikrovlnce ohřeje večeře, a pak za sebou konečně zabouchne dveře od pokoje. Nemá velkou ložnici, ale vejde se tam manželská postel a malý psací stůl. Není tu žádná knihovna, takže všechny knížky jsou pečlivě vyskládané ve sloupečcích podél stěn. Na stole se vyjímá notebook a takřka uschlá kytka, kterou jí pořídila máma, když se sem nastěhovala. „Ať se v novém domově cítíš jako ryba ve vodě,“ stojí na přání ve tvaru rybky, pořád přilepeném na květináči. 24

Doma si otevře víno, posadí se s ním na postel a dívá se na dokumenty s názvy jako Chlapec, který si chce useknout ruku. A pláče, protože, ač se to může zdát zvláštní, moc dobře ví, jaké to je, chtít uniknout z vlastního těla. Nebo pokud by únik nebyl možný, alespoň od sebe to tělo nožem odřezat. A není to tím vínem? Vždycky ho vypije o skleničku víc, než by měla. Alkohol jí rozmlží vnímání, ale to je pořád lepší než vědomí hrozného strachu, dosedajícího na její ramena, a představa černého mraku, halícího její hlavu. Jde spát hodně pozdě. Zírá do zářícího displeje notebooku dlouho do noci a doufá, že v něm najde nějakou útěchu, nějaké spojení s lidmi, kterým počítače také září do tváře. Když už ji hledání unaví, položí notebook vedle postele. Často pak pláče a pláče a její slzy se vsakují do polštáře. Snaží se být co nejvíc potichu, aby ji náhodou nezaslechli spolubydlící, ale někdy zjistí, že už jen lapá po dechu, jako kdyby se topila. Když takhle vzlyká, není si najednou jistá, jestli vlastně nechce, aby ji někdo zaslechl. Aby zaklepal na dveře, utěšil ji, řekl jí, že všechno bude v pořádku. To se ale nikdy nestane. Nakonec jí dojdou slzy, leží ve tmě s vytřeštěnýma očima a v hlavě má dokonalé prázdno. A potom konečně usne.