Legiobanka - Architektura, lidé, příběhy by [[* Carton Clan

ARCHITEKTURA , LIDÉ, PŘÍBĚHY

Nakladatelství Titanic Praha 2015

Voják v poli Fráňa Šrámek 1

Vrátím-li se domů – půjdu naší ulicí, půjdu naší ulicí, pomalu a tiše, shledám se s chodníkem, se všemi okny, promluví někdo, neodpovím. Pak ale uvidím, pak ale uvidím podivnou věc. Seschnu se touhou, až já ji uvidím, až já ji uvidím, a já jí řeknu: Domečku, krbe můj, hnízdo... Na každém schůdku, ach, jak se seschnu, to bude bitva! To bude bojování, vstříc mi půjde krásná paní, do hluboké trávy padnu, do hluboké trávy. Do hluboké trávy – vrátím-li se domů, usednu k ženě, tři dny s ní nespustím očí. V noci budu u ní tiše spát. Ráno krásné, ach, krásné budou na pokrývce její ruce. Povím jim všechno. A budu čist. Pak vstanu, zaliji květiny v oknech. Naleznu pod jejich lístky zelený, blažený život. Budu jak rolník a pastýř. Nebudu voják. To bude krásné.

Ze sbírky Splav. František Borový, Praha 1916.

Texts © Jiří Filip, Daniela Karasová, Jiří T. Kotalík, Danica Kovářová, Jakub Kunert, Zdeněk Lukeš, 2015 Photographies © Ester Havlová, Pavel Frič, Filip Šlapal, 2015 Editor © Yvonna Fričová, 2015 Typodesign © Carton Clan, 2015 Edition © Nakladatelství TITANIC, 2015 ISBN 978-80-86652-55-9

První československý odboj a čs. legie Jiří Filip, Československá obec legionářská

Na počátku 20. století český národ disponoval všemi atributy moderního národa, kromě vlastního státu. Habsbursko-lotrinské soustátí ztrácelo postupně svoji dějinnou roli ochrany malých národů před tlaky z Východu i ze Západu. Jako druhořadý spojenec se ocitalo ve vleku Německa, vedeno představou, že společné vítězství ve válce mu umožní vyřešit, a to razantním způsobem, sílící vnitřní národnostní problémy. Vypuknutí první světové války v létě 1914 vedlo většinu českých politiků k vyčkávání a zachování loajality monarchii. Jinak smýšleli pouze jednotlivci. Mezi ně patřil i filosof a demokratický politik profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Předpokladem mezinárodního uznání práva Čechů a Slováků na vlastní stát měla být přímá účast našich vojáků ve válce po boku armád Dohody. S tímto plánem Masaryk odešel v prosinci 1914 do emigrace. V té době již podstoupily svůj bojový křest první československé jednotky v armádách Dohody, které vznikly z iniciativy krajanských organizací záhy po vypuknutí války – v ruském Kyjevě Česká družina (12. srpna 1914) a ve Francii v rámci Cizinecké legie rota Nazdar (23. srpna 1914). Prakticky ve stejné době se čeští krajané žijící v Srbsku účastnili bojů s rakousko-uherskou armádou v armádě srbské. Na konci října 1915 založil T. G. Masaryk v Paříži první politický orgán zahraničního odboje Český komitét zahraniční. Komitét vydal 14. listopadu 1915 provolání, kterým vyhlašoval otevřený boj Rakousko-Uhersku. Na jaře 1916 byl komitét přeměněn na Československou národní radu v Paříži jako ústřední orgán odboje s postupně budovanými odbočkami v Rusku, Itálii, Británii, Švýcarsku a USA.

Mezitím již prožila Česká družina svá první bojová nasazení na východní frontě. Rozdělena byla na poloroty a čety a přidělena jednotkám 3. armády, u které prováděla průzkumnou činnost. Rozvědčíci získávali zajatce i cenné informace a mnozí z nich obdrželi vysoká ruská vyznamenání. Úspěchy při činnosti družiny vedly v lednu 1915 k povolení dalšího náboru nejen krajanů, ale v operačním prostoru 3. armády i dobrovolníků ze zajatců. Tím rostl počet našich dobrovolníků tak, že v bitvě u Zborova 2. července 1917 byla nasazena celá Československá střelecká brigáda složená ze tří pluků. Vítězství u Zborova bylo nejen v Rusku, ale i v zahraničí využito propagačně a politicky. Prozatímní vláda povolila neomezený nábor a emisaři se rozjeli do dalších zajateckých táborů. Do konce roku 1917 měly československé jednotky již téměř čtyřicet tisíc mužů. Po říjnové bolševické revoluci se naši legionáři rozhodli přemístit do Francie, kde by mohli na straně Dohody pokračovat ve válce proti Centrálním mocnostem. Vývoj politické a vojenské situace nakonec vedl k řešení přesunout se vlastním pořádkem do Vladivostoku napříč Ruskem po Transsibiřské magistrále. Po třech měsících bojů s bolševiky se 31. srpna 1918 celá magistrála od Volhy až po Tichý oceán ocitla v československých rukou. Zásluhou Čechoslováků bylo zablokováno obrovské množství (půl milionu až milion) německých, rakouských a maďarských zajatců v ruských zajateckých táborech na Sibiři a v Kazachstánu. Spolu s příchodem americké armády do Francie to byl rozhodující moment, kterým se poměr sil v první světové válce definitivně změnil ve prospěch Dohody. Od prosince 1919 do 2. září 1920 bylo z Vladivostoku vypraveno 42 lodních transportů, kterými bylo z Ruska do vlasti přepraveno celkem 72 644 osob; 4 914 invalidů, 3 004 důstojníků, 53 455 vojínů a poddůstojníků, 1 726 žen a 717 dětí. Ve Francii složila rota Nazdar po ukončení výcviku v Bayonne 12. října 1914 slavnostní přísahu na červenou korouhev s českým, stříbrně vyšitým lvem. Na frontu do Champagne odjela rota Nazdar 23. října 1914 a v sestavě Marocké divize prožila v zákopech celkem klidné období až do dubna 1915, kdy byla divize přesunuta k Arrasu. Zde 9. května zaútočila na 8

kótu 140 na hřebenu Falaise de Vimy. Rota Nazdar byla nasazena v první linii na pravém křídle celého armádního sboru a utrpěla těžké ztráty. Padlo 42 dobrovolníků a kolem stovky jich bylo zraněno. Do roku 1918 prošlo Cizineckou legií přibližně šest set československých dobrovolníků, z nichž zhruba dvě stě padlo a na tři sta jich bylo zraněno. Koncem roku 1917 se podařilo ve Francii soustředit na deset tisíc československých dobrovolníků z celého světa. Přes dva a půl tisíce jich připlulo z USA, převoz šestnácti set legionářů z Ruska projednal s ruskou vládou T. G. Masaryk, přijela rota zajatců z Rumunska, přišli čeští důstojníci ze srbské armády a rakousko-uherští zajatci ze Srbska a Itálie. V Cognacu byl 12. ledna 1918 vytvořen 21. československý střelecký pluk a v Jarnacu 20. května 1918 22. československý střelecký pluk, čímž vznikla Československá střelecká brigáda ve Francii. Na závěr výcviku se 30. června 1918 konala v Darney před francouzským prezidentem Raymondem Poincaré slavnostní přísaha a předání praporu. V září byla brigáda odvelena do Champagně a počátkem října do Argonne k Vouziers na řece Aisne. Zde se 21. československý střelecký pluk zapojil od 20. října do těžkých obranných bojů o vesnici Terron a 22. československý střelecký pluk byl nasazen do protiútoku s cílem dobýt nevysokou kótu 153 severně od vesnice Chestres. Po těžkých bojích byly vyčerpané československé jednotky v noci na 31. října vystřídány francouzskými pluky a brigáda odešla na odpočinek. Po válce byla odeslána do Československa, kde se účastnila bojů na Těšínsku a Slovensku. Československý vojenský odboj v Itálii vznikl nejpozději a jeho rozvoj byl poměrně pomalý. V Itálii nebyly větší skupiny krajanů, kteří by akci podpořili, a Itálie sama do války vstoupila až v květnu 1915. V italských zajateckých táborech se poté sice nalézalo množství českých a slovenských zajatců, ale byli rozptýleni po mnoha táborech. Teprve na počátku roku 1917 byli soustředěni v táboře Santa Maria Capua Vetere u Nea pole. Tam byl 17. ledna 1917 založen Československý dobrovolnický sbor, v jehož čele stál sokolský náčelník J. Čapek, který vedl tělovýchovný a vojenský výcvik. V létě byli Češi a Slováci přesunuti do Paduly u Salerna a v říjnu měl sbor již na čtyři tisíce mužů. 10

Zvýšená aktivita generála M. R. Štefánika přiměla 21. dubna 1918 italskou vládu k podepsání dohody o zřízení samostatného československého vojska v Itálii, jehož velitelem byl jmenován generál A. Graziani. Díky okamžitému přílivu tisíců dobrovolníků z řad zajatců, vznikla ve Folignu 6. československá střelecká divize o dvou střeleckých brigádách. Jako první zasáhl v červnu 1918 do bojů na Piavě I. prapor 33. československého střeleckého pluku, který v důsledku chyb sousedních italských velitelů utrpěl značné ztráty u Santa Dony a Fossalta. Po dokončení výcviku se divize v polovině srpna přesunula na Monte Altissimo, kde obsadila úsek od Gardského jezera k městečku Brentonico. Svůj největší boj svedla 21. září 1918 o kótu Doss Alto. Italští legionáři drží smutné prvenství v počtu popravených. Pokud byl některý legionář zajat a poznán, neunikl rychlému vojenskému soudu a poté šibenici nebo zastřelení. V průběhu války takto přišlo o život přinejmenším 47 italských legionářů, většinou z výzvědných rot. Po skončení první světové války byla 17. listopadu 1918 v Padově divize reorganizována na Československý armádní sbor o dvaceti tisících mužích. Od 15. do 26. prosince byl sbor přepravován v 73 transportech do vlasti, kde byl nasazen v bojích o Těšínsko a Slovensko.

Banka českos lovenských legií Jakub Kunert, Česká národní banka

Snad žádný finanční ústav v naší historii nevyvolával a dosud nevyvolává takové vzrušení jako Banka československých legií, nazývaná také Legiobanka.1 Její vznik je spojen s působením československých legionářů na Rusi, kde jí bylo svěřeno zajišťování finančních transakcí československých legionářů a péče o využití ruských surovinových zdrojů. K založení ústavu banky došlo 18. listopadu 1918 v Irkutsku2 a podle záměru zakladatelů se po návratu legionářů do vlasti měla stát ústředím legionářských družstevních organizací. Přestože měla od svého vzniku akciový charakter, její správa vždy vycházela z principů legionářské vzájemnosti: akcionáři měli být výlučně legionáři nebo jejich rodinní příslušníci, kteří se pak podíleli i na činnosti jejích statutárních orgánů. Když se banka v polovině roku 1920 přesunula do Prahy, jednalo se již o peněžní ústav, jenž mohl těžit především ze zkušeností, které jeho zaměstnanci-legionáři nabyli v Rusku. Právě doba prvních dvou let jeho působení v zemi zmítané bolševickou revolucí zapříčinila, že se nad Legiobankou v představách současníků začal vznášet mlhavý opar tajemství. Od dvacátých let minulého století se objevila obvinění, že v pozadí jejího hospodářského úspěchu je ukořistěný a ztracený ruský zlatý poklad. Ačkoliv nelze zcela vyloučit, že nějaká část z něho

Více o historii Banky československých legií viz Daniela Brádlerová, Banka československých legií v letech 1920–1925, in: Peníze v proměnách času. Acta numismatica Bohemiae, Moraviae et Silesiae 2, Ostrava 1998, str. 145–155; Daniela Brádlerová, Banka československých legií v letech 1919–1938, Diss na FFUK v Praze 2005; Josef Faltus, Banka československých legií v Praze, in: František Vencovský (ed.), Dějiny bankovnictví v českých zemích, Praha 1999, s. 332–336. Pro poznání historie tohoto peněžního ústavu je klíčový archivní fond Banky československých legií, který spravuje Archiv České národní banky (dále jen AČNB).

Již od října 1918 působila Vojenská spořitelna československých legií na Rusi, jež spravovala úspory československých legionářů. Získávání vkladů od legionářů, ale i místních obyvatel zajišťovalo 84 sběren působících při jednotlivých vojenských útvarech, jež byly dislokovány po celé Sibiři. Srov. např.: Josef Kašpar (red.), Prager Börsenwerte 1925/1926, Praha 1925, s. 262–263.

se skutečně mohla ocitnout v jejích depotech, hlavní pramen jejího zisku v Rusku představovaly exportní a importní obchody, subvencované vklady dříve vzniklé vojenské spořitelny a rozprodej vojenských zásob.3 V Československu se Banka československých legií po své úřední registraci (19. 7. 1921) brzy etablovala na finančním trhu. Velikostí svého akciového kapitálu (70 milionů Kč) i sítí poboček4 se zařadila mezi středně velké bankovní ústavy. Významně expandovala také na Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde záhy ovládla řadu malých místních akciových bank, z nichž část později přetvořila na své pobočky.5 Ve své obchodní činnosti se zaměřovala na úvěrování družstev se zastoupením legionářů a dále podniky specializované na oblast obchodu a stavebního průmyslu. Do roku 1938 vytvořila průmyslový koncern, tedy okruh závislých podniků, který čítal sedmnáct společností.6 Mimo nich se pak společně s dalšími peněžními ústavy podílela na financování dalších šestnácti významných československých firem.7

Jedním z dokladů, že depoty Banky československých legií skutečně nebyly naplněny drahými kovy z tzv. Kolčakova zlatého ešalonu (ruského zlatého státního pokladu), může být v roce 1920 odprodej pouhých 71,5 kg zlata Bankovnímu úřadu ministerstva financí, který plnil funkci tehdejší cedulové banky. Srov. AČNB, fond Národní banka Československá, NBČ/1/13, Protokol Bankovního výboru při ministerstvu financí z 26. 3. 1920, s. 3, k. č. 1.

V roce 1925 již měla 14 filiálek, 4 expozitury a 6 sezonních směnáren. Tuto svou síť do roku 1938 rozšířila o dalších pět filiálek. Viz Josef Kašpar (red.), Československé bursovní papíry 1938–1939, roč. XIV., Praha 1938, s. 318–320 (též poznámky 6 a 7).

Banka získala vliv i na několik peněžních ústavů v zahraničí: Latvijas Privatsbank v Rize, Svoboda a spol. bankovní závod ve Vídni, Dobrovoljačka banka v Záhřebu (dříve Komerciajalna banka d. d. v Záhřebu) a Banca Romana S. A. v Satu Mare. Josef Kašpar (red.), Československé bursovní papíry 1927–1928, roč. III., Praha 1927, s. 308–310.

Průmyslový koncern banky tvořily následující podniky: Centrokomise, čsl. akc. obchodní společnost v Praze; Naftaspol, akc. spol. pro dovoz a obchod minerálními oleji v Praze; Techod, realitní, obchodní a průmyslové podnikání, spol. s r. o. v Praze; Plamja, nakladatelství a knihkupectví, spol. s r.o. v Praze; Legiografie, graf. a vydavatel. podniky legionářské akc. spol. v Praze; Komenský, vydavatelská a literární spol. s r. o. v Bratislavě; Pragoferra, akc. spol. pro výrobu kovového zboží v Praze; Pragovar, akc. pivovar v Praze; Legiolom, společnost s r. o. v Bratislavě; Keramika, společnost s r. o. v Blovicích; Legie, akciová pojišťovna v Praze; Československá rejdařská společnost s r. o. v Praze; Techna, společnost s r. o. v Praze; Janyška a spol., akciová společnost na výrobu klobouků ve Valašském Meziříčí, Messinger a Glesinger, spol. s r. o. v Mor. Ostravě; Bohemia, mezinárodní dopravní akciová společnost v Praze; Česká kolonisační společnost s r. o. v Praze.

Konsorciální účasti banky byly následující: Akciová společnost Mladoboleslavského lihovaru, Mladá Boleslav; Solné mlýny, společnost s r. o. v Olomouci; Tatranská elektrická vicinálna dráha, úč. spol. v Starém Smokovci; Vltavsko-Labská doprava, společnost s r. o. v Praze; Československá plavební akciová společnost Labská v Praze; Československá plavební akciová společnost Dunajská v Praze; Čedok, Českoslov. cestovní a dopravní kancelář, spol. s r. o. v Praze; Bohemie, mezinárodní dopravní akciová společnost v Praze; Silika, akciová společnost pro výrobu stavebních hmot v Řeži u Prahy; Slovenka, továrna na pletené zboží v Turčanskom Sv. Martině; Hotel Sport, Hrebienok; Radiotechna společnost s r.o. v Přelouči; Užhorodský kamenolom, akc. spol. v Užhorodě; Užhorodský liehovár, rafineria a svobodne skladiště, úč. spol., Užhorod; Metallum, kovohuť, společnost s r. o. ve Zdicích; Rudolf Jakl, společnost s r. o. v Praze.

Díky této hospodářské činnosti, zkušenostem jejího managementu a specializaci na legionářské podnikání se bance podařilo úspěšně proplout dobami dobrými i zlými, deflační krizí, konjunkturou druhé poloviny dvacátých let i Velkou hospodářskou krizí. Její rozvoj ukončila nacistická okupace. Byla přinucena vypustit ze svého názvu odkaz na dřívější Československou republiku a přejmenovat se nejprve na Legiobanku a v roce 1940 na neutrální Českomoravskou banku (vzhledem k perzekuci legionářů a legionářských organizací německou okupační správou).8 Vyhlášením samostatnosti Slovenska ztratila své tamní afilované peněžní ústavy. V roce 1943 byla v důsledku snah o koncentraci a germanizaci protektorátního peněžnictví likvidována. Její obchody převzal až na výjimky Kreditanstalt der Deutschen, specifický nacionálně německý finanční ústav družstevního typu, který byl napojen na nejvýznamnější představitele bývalé sudetoněmecké strany.9 Záhy po ukončení druhé světové války a osvobození Československa se obnovená Legiobanka aktivně zapojila do poválečné obnovy a stala se likvidátorem německé Deutsche Bank Union. Po znárodnění akciových bank (podle dekretu prezidenta republiky č. 102/1945 Sb.) se začalo diskutovat o možnosti sloučení stávajících bankovních ústavů. V roce 1948 byla do Legiobanky včleněna Zemědělská banka a v březnu 1948 byla sama Legiobanka včleněna do Živnostenské banky n. p., čímž se její téměř třicetiletá úspěšná, ale i pohnutá historie uzavřela.

Compass. Finanzielles Jahrbuch 1940, Praha 1940, s. 244–248.

9 Compass. Finanzielles Jahrbuch 1944, Praha 1944, s. 243.

Těm, kteří přijdou po nás...

Bance československých legií, založené v Rusku na Sibiři na podkladě svolení příslušných československých politických úřadů, dostává se po přesídlení do vlasti úředního zmocnění k pokračování v bankovní činnosti na ustavující valné hromadě dne 29. června 1921 (…). V době přesídlení Banky československých legií do Prahy, tehdy chudé na vhodné nové bankovní místnosti, přijala naše banka s povděkem pohostinství ve Štefánikových kasárnách na Smíchově, které brzy musela zaměniti za nové místnosti v Hotelu de Saxe v Praze II. Hybernské ulici, jež stejně z důvodů technických i bezpečnostních sloužily jen za její dočasné působiště. Na tomto místě nebylo lze obchodně i administrativně se vyvíjeti pro nevhodnost hotelových pokojíčků, nebylo místa pro vhodnou bankovní směnárnu a podobných druhých účelových místností a co bylo nejdůležitější a pro pozdější opuštění tohoto místa rozhodující, byl příkaz vládních kruhů, abychom s ohledem na rostoucí cizinecký ruch, vyžadující pro zahraniční hosty velmi mnoho hotelového prostoru, pronajatou část Hotelu de Saxe opustili, a to v termínu velmi krátkém. Za místo pro budoucí trvalý stánek banky nalezl místopředseda její správní rady JUDr. Augustin Straka, advokát v Praze, rozsáhlé staveniště pěti starých domů mezi ulicí Na Florenci a Na Poříčí, z nichž č. 1046 t. zv. Pivovar u Bucků a č. 1047 t. zv. Pivovar u Rozvařilů byl frontou obrácen do Poříče, kdežto další 3 domy čp. 1496, 1685 a 1686 jsou obráceny do Florence. Těchto pět vyjmenovaných domů tvoří téměř pravidelné čtvercové staveniště. Správní rada Banky československých legií se rozhodla pro vybudování svého paláce na místě býv. Pivovaru u Bucků na Poříčí č. 22 dle návrhu architekta Gočára a skonsumovala k tomuto účelu polovinu hloubky celého staveniště. Palác tento byl vybudován ve dvou etapách od roku 1921 do r. 1923. V tomto paláci vytvořily rovnoběžně s bankou svůj hospodářský život také podniky bankou zakládané. 1

„Zprávu o novostavbě Legiobanky v Praze II./1047, na Poříčí 24“ z 31. března 1939 uloženou v kopii v Archivu České národní banky uvádí tato poznámka: „Jak bylo dávným zvykem, měla býti tato listina s přísl. položena ve vhodné schránce do základů novostavby. Poněvadž však základy stavby a ostatní kostra je z betonu, obávali jsme se, aby v době, kdy by přišlo k event. rozbourání stavby, obsah schránky v betonových kvádrech bezsledně nezanikl. Proto odlišně od dřívějšího zvyku uložili jsme schránku do místnosti vrchního ředitele a doprovodili slovně celý průběh stavby od jejího počátku...“

Ulice Na Poříčí nese svůj název od roku 1894 podle stejnojmenné osady (Porecze), kudy již v 10. století procházela jedna z nejstarších veřejných cest ku Praze. Gruntovní záznamy z posledních let panování Karla IV. (1370–1376) zaznamenaly v místech dnešní Legiobanky dva domy. Od roku 1408 jeden z nich patřil novoměstskému rychtáři Ondřeji Šilinkovi a ulici se začalo říkat Šilinková. Byly v ní tři slavné hospody s vlastními pivovary: U Bílé labutě (na jejím místě otevřela v roce 1939 firma Brouk a Babka obchodní dům od architektů Josefa Kittricha a Josefa Hrubého), U Bucků (foto nahoře; pivovar se zahradou ustoupil po první světové válce Gočárově budově Legiobanky, nesmrtelnost si však zajistil karbanickou hláškou „U Bucků zhasli“, kterou se v mariáši označuje poslední hra) a sousední pivovar s kabaretním restaurantem U Rozvařilů (zbouraný v roce 1937 kvůli rozšíření bankovního paláce; v pasáži v přízemí sloužil až do roku 2008 stejnojmenný legendární bufet; v podzemním koncertním sále nové budovy od září 1939 působil soubor divadla D 34 E. F. Buriana – nyní divadlo Archa). Na snímku z roku 1936 (vpravo) je dům U Rozvařilů s Legiobankou v pozadí.

S t a v e b n í

p r o g r a m

bankovního domu „Banka československých legií“ v Praze1 Budova bankovní budiž disponována na pozemku čp. 1046 v Praze-II, stavební parcela 1460/1, při čemž však jest pamatovati na budoucí rozšíření banky na pozemku čp. 1496, staveb. parcele 1460/2. Vzhledem k tomu, že v dohledné době nebudou okolní domy, zvláště hist. památný dům „U Sluníčka“, zbořeny, je žádoucno i vyřešení ústupu na novou regulační čáru. Zvláštní pozornost budiž věnována průčelí do ulice „Na Poříčí“, v jehož monumentalitě buď vyjádřena základní myšlenka legií. Vnitřní uspořádání jednotlivých místností musí odpovídati moderním požadavkům bankovních domů: S o u t e r r a i n Celý půdorys budiž podsklepen. Sklepní místnosti buď spojeny šachtou pro dopravu zboží z ulice „Na Florenci“. 1. Tresor pro obecenstvo, přístupný hlavním schodištěm

s přilehlou čekárnou a místností pro úředníka.

2. Tresor pro banku, přístupný zvláště. 3. Místnost pro ústřední topení s přilehlou místností pro strojníka,

místnost pro palivo, sklady pro zboží „Centrokomise“,

sklady pro zboží Mezinárodní dopravní společnosti „Bohemia“,

depot na popel.

P ř í z e m í Toto je hlavně určeno pro přímý styk banky s obecenstvem. Vchod pro obecenstvo bude z ulice „Na Poříčí“, pro bankovní úřednictvo průchodem z ulice „Na Florenci“. 1. Obchodní místo dopravní společnosti „Bohemia“ do hlavního průčelí

s výtahem na listiny do vlastních úřadoven ve vyšším patře.

2. Informační místnost „Centrokomise“, spojená s úřadovnami. 3. Vestibul s loží pro vrátného a telefonem pro obecenstvo. 4. Hlavní schodiště pro obecenstvo, vedoucí ze souterrainu až do nejvyššího patra.

Požadavky na uspořádání budoucího bankovního domu podle kopie uložené v archivním fondu Banky československých legií v Archivu České národní banky.

5. Hlavní dvorana bankovní, prostupující dvůr (o ploše cca 500 m2), osvětlená světlíkem shora, která zároveň bude jediným zdrojem světla a vzduchu pro přilehlé bankovní místnosti: informace, směnárnu, likvidaturu, pokladny, vklady na knížky, emise, akont, legionářská družstva, kteréžto úřadovny budou odděleny pouze přepážkami. 6. Schodiště pro vnitřní komunikaci, vedoucí k „safes“ v souterrainu a na úřadovnu v mezzaninu. 7. Zvláštní vchod pro úředníky a schodiště vedoucí z přízemí do nejvyššího patra. 8. Šatna pro úředníky, pissoiry a klosety oddělené pro úředníky a úřednice. 9. Pissoir a klosety oddělené pro obecenstvo. M e z z a n i n Ředitelství banky: representační předsíň, přijímací pokoj ředitele, pracovna ředitele, zástupce ředitele, sekretáře, zasedací síň správní rady. Navazující oddělení se zázemím pro úřednictvo. P r v n í

p a t r o

Pojišťovna (předsíň, pracovny ředitele, jeho zástupce a sekretáře, korespondenční oddělení, archiv, expedice, zázemí). Bankovní kanceláře (účtárny, korespondence, výpravna, místnost pro kopírování, šatny, klosety oddělené a pissoir pro úřednictvo). Výtahy pro spisy, centrála místního telefonu a potrubní pošty. D r u h é

p a t r o

Úřadovny Mezinárodní dopravní společnosti „Bohemia“. T ř e t í

p a t r o

Advokátní kanceláře a úřadovny „Centrokomise“. Č t v r t é

p a t r o

Úřadovny pro další společnosti koncernu. M a n s a r d a Byt vrátného, erární byty pro zřízence banky a společností, depot pro záložní knihy, spisy, nábytek, zásoby tiskovin. 27

Styl Legiobanky Zdeněk Lukeš a Pavel Panoch 1

Říjnové vyhlášení samostatnosti v roce 1918 se stalo nejen mezníkem v oblasti politických dějin moderního českého národa, ale také rozhraním kulturním, neboť se jím „změnil (…) celý terén, ovzduší, ba sám životní podklad“ domácího umění.2 Josef Gočár patřil mezi první tvůrce, kteří se po převratu dali do služeb demokratického Československa se snahou vytvořit pro mladou republiku nový výtvarný styl, jenž by zhmotňoval perspektivy nového státu a dokládal jeho kulturní tradici a vyspělou uměleckou úroveň. Ideově se opíral mimo jiné o úvahy historika umění V. V. Štecha, který za charakteristické rysy novodobého českého umění označil slovanskou ornamentálnost, lyričnost a svébytné rozvíjení folkloristické tradice.3 Respektovat hlas národní tradice nabádal autory také historik umění Jindřich Čadík, který varoval před nebezpečím příklonu domácích umělců k „hluchému bezpohlavnému interna tionalismu“.4 Na průsečíku Štechovy teorie a Gočárovy invence vyrostl svérázný národní styl, nazývaný také popřevratový sloh, styl Legiobanky, národní dekorativismus či rondokubismus5. Josef Gočár si emoční působivost i formovou soudržnost nového stylu, živenou sytými barvami a radostnou plasticitou vnějšího pláště, nejprve prověřoval (v letech 1919–1920) na několika projektech

Podle Zdeněk Lukeš (ed.), Josef Gočár. Nakladatelství Titanic, Praha 2010, str. 86–117.

Václav Vilém Štech, Včera: Výbor z článků z r. 1910–1920. Jan Štenc, Praha, 1921.

Tamtéž, str. 221.

Jindřich Čadík, O národnosti v umění. Dílo XIII, 1915–1917, str. 169–194 (zvl. 169). Naproti tomu arch. Otakar Novotný „národní notu“ české architektury kritizoval jako povrchně naroubovanou formu předstírající ryzí domácí původ (viz Otakar Novotný, Jan Kotěra a jeho doba. Orbis, Praha 1958, s. 64).

Jan E. Koula, Nová česká architektura a její vývoj ve 20. století. Česká grafická unie, Praha 1940, str. 30–41. K termínu „rondokubismus“ viz Oldřich Starý, Česká moderní architektura. Stavba IV, 1925–1926, str. 193. Při snaze o definici oficiální architektury raných dvacátých let O. Starý píše: „Vyskytlo se i slovo ,rondo-kubismus‘, naprosto nepřiléhající.“ Termín se na čas ujal díky stati Marie Benešové Rondokubismus (Architektura ČSR XXVIII, 1969, str. 303–317). Rostislav Švácha pak pro označení tvorby let 1920–1923 razí označení třetí kubistický styl. Viz Švácha, Lomené, hranaté a obloukové tvary. Gallery, Praha 2000, str. 49–51.

provizorních dřevěných staveb, inspirovaných dřevěnými venkovskými chalupami6. Národně akcentovaný dekorativismus byl však stylem stvořeným pro daleko významnější úkoly.7 Vše, co si předtím vyzkoušel, zúročil v letech 1921–1923 v pražské Legiobance, jejíž reprezentativní a důstojný palác měl symbolizovat nejen úspěch a bohatství bankovního domu, ale také význam legií pro československý stát. Svůj první projekt z roku 1921 Josef Gočár po určitých úpravách zaslal do užší soutěže, konané v následujícím roce.8 Pětipatrová budova s mansardou o pěti okenních osách působí skutečně monumentálním dojmem. Autor k tomuto účinu využil snad všechny finesy: průčelí je plasticky pojednáno vysokým řádem polosloupů a segmenty okenních parapetů. Ukončuje ho mohutná těžká římsa, podepřená půlvácovými konzolami. Podobně dramaticky je členěno i mansardové patro, kryté měděným plechem. Fasáda je provedena v „národní“ barevnosti z probarveného umělého kamene, parter s centrálně umístěným portálem a výkladci je krytý červenými a bílými kamennými deskami. Bujná reliéfní skladba válců, polokoulí, kruhů a jejich výsečí na hřmotném bankovním průčelí vrcholí vlasteneckým vyprávěním pískovcového vlysu sochaře Otto Gutfreunda s motivem návratu legionářů a poválečné mírové práce a čtyřmi mohutnými konzolami s figurálními hlavicemi od Jana Štursy, které znázorňují vítězné bitvy legionářů na různých bojištích Evropy. Stavba je výrazně zasunuta za uliční čáru a dekorativní prvky nápaditě přecházejí na kolmou štítovou zeď sousedního pozdně barokního domu. Přes tolik dekoru je díky tektonice budovy její výraz velice důstojný. Na rozdíl od kubistických staveb, v nichž se autorům zpravidla nedařilo přenést tvarosloví – až na detaily – do interiérů, zde se oblouč kové a válcové prvky objevují uvnitř prakticky všude: ve vestibulu při-

Domek pro vývoz do Holandska pro Ing. J. Fultnera, československý výstavní stánek pro mezinárodní veletrh v Lyonu, hudební pavilón pro park v lázních Bohdaneč, domky letištní správy v areálu letiště ve Kbelích u Prahy (obr. vlevo nahoře; dva z nich jsou nyní zrekonstruované a přemístěné do Zoo Praha).

Přestože se styl národního dekorativismu využíval především pro reprezentativní státní budovy a úřady nebo stavby finančních ústavů (Gočár mj. navrhl radnici pro Zlín a realizoval Brněnskou banku v Jindřišské ulici v Praze či pobočku Anglo-československé banky v Hradci Králové), nechal Josef Gočár jeho vitální plastický repertoár zaznít na prahu dvacátých let také na fasádě továrny na nábytek v Třebíči (obr. vlevo dole) a v několika rodinných a bytových domech (vila Josefa Sochora ve Dvoře Králové nad Labem, vila Adolfa Keyzlara v Červeném Kostelci a snad i přestavba domu Františka Myšáka se známou cukrárnou ve Vodičkově ulici v Praze).

Definitivní plány byly schváleny v květnu 1922 a celá stavba č. p. 1046/II. kolaudována 12. června 1923.

světleném kupolí, v rozměrné bankovní hale, na schodišti, v kleci výtahu, na chodbách i jako plošná dekorace stěn v bankovních místnostech. Nejkrásnějším prostorem je bankovní hala, vestavěná do dvorního traktu a sevřená postranními křídly. Skleněný strop haly tvoří průnik tří válcových ploch, z nichž ta střední je nejmohutnější. Pokud jde o její kompozici, byl Gočár bezesporu ovlivněn Wagnerovou modernistickou Poštovní spořitelnou ve Vídni (1904), ovšem na rozdíl od puristického interiéru vídeňského klasika je sál Legiobanky pojednán opět ve znamení oblouků, kružnic a válců – klenbou počínaje, přes mozaiku na podlaze, dekoraci pilířů nebo betonových klenebních pasů, dřevěných pultů, až po ciferník hodin v čele haly. Úspěch dokončené stavby byl značný. Národní dekorativismus, dosud známý jen v hravé poloze Gočárových nebo Janákových dřevěných objektů, se představil jako vskutku seriózní styl pro účely nové republiky. Legiobanka se stala jeho stěžejní stavbou (společně se souběžně realizovaným pardubickým krematoriem od Pavla Janáka), začalo se dokonce hovořit o „stylu Legiobanky“, který „hmotu staveb ní podřizuje opět fantazii a tvoří z fasády i prostoru plastické těleso“.9 Rozpoutala však i generační názorový souboj. Mladí architekti, kteří byli okouzleni moderním klasicismem Plečnikovým a nacházeli vzory v práci avantgardních architektů německého Bauhausu, ruských konstruktivistů a zejména Švýcara Le Corbusiera, zůstali k novému a veřejností obdivovanému stylu10 chladní a nešetřili kritikou. „Pro toto poválečné období, myšlenkově pokračující ve výtvarně sochařském názoru na architekturu, nemáme jména,“ píše člen Devětsilu Jan E. Koula. „Posměšné jméno rondokubismus, jež jsem tehdy četl, vyjadřuje správně, že toto období je jen pokračováním předválečného kubismu. O zduchovnění, o kterém snil kubismus, není potuchy. Spíše vlny nacionalismu se obrazily v české architektuře. Folklor, který působil v době Jana Kotěry a Dušana Jurkoviče na nacionalizování vídeňské secese, redukuje se v této době na pouhé fasádnictví. Je to vlastně krok

Zdeněk Wirth – Antonín Matějček, Česká architektura 1800–1920. Jan Štenc, Praha, 1922, str. 86.

10 Pavel Janák ve stati Čtyřicet let nové architektury za námi – pohled zpět (Architektura 2, 1940, str. 129 až 132) rozpoznal v dobovém „obratu k lidovosti“ reakci na artismus před rokem 1918: „Nyní architekt hledal formy, které by vycházely vstříc obecnému lidovému chápání. Tu se již i v něm samém počíná velký obrat od osobité uměleckosti k poslání široké obecné pochopitelnosti i užitečnosti.“

zpět k historismu XIX. století (…) Banka Josefa Gočára v Praze na Poříčí z r. 1922 je jedním z nejplastičtějších projevů této dekorativní válcové architektury (…) K výzdobě průčelí – neboť jiný úkol tyto stavby nema jí – jest užito velkorysých forem, ale analyzujeme-li je blíže (…) jsou to surrogáty klasických tvarů sloupů, pilastrů, říms etc.“11 Dnešní pohled z odstupu mnoha dekád je jistě ke Gočárově stavbě mnohem vlídnější. On sám však v následujících letech tuto formu opustil a postupně přešel k avantgardní architektuře. A tak již v polovině dvacátých let vznikají jeho slavné královéhradecké školy ve stylu holandského cihelného racionalismu, na sklonku dekády pak svými návrhy moderních vil na Babě v pražských Dejvicích a zejména projektem kostela sv. Václava v Praze-Vršovicích zakotvil ve vlnách konstruktivismu a funkcionalismu. Nakonec i přístavba druhého paláce v sousedství Legiobanky pro téhož investora na konci třicátých let již byla zcela ve znamení avantgardní architektury. Když se však na obě průčelí podíváte, je zřejmé, že autor nové budovy byl vůči svému staršímu, poněkud divokému sousedu velmi ohleduplný – zopakoval formáty oken a protáhl Gočárovu římsu. Architektem byl totiž František Marek – Gočárův žák z pražské AVU.

11 Jan E. Koula, Nová česká architektura a její vývoj ve 20. století, 1940, str. 39–40.

Český příspěvek evropskému dekorativismu Daniela Karasová 1

Pro označení Gočárova poválečného stylu oficiální architektury ve službách nové Československé republiky (realizovaného mezi léty 1920–1925) hýří historici umění mnoha pojmy. Nejdiskutovanějším je název rondokubismus, který připomíná, že styl poněkud paradoxně vyšel z kubismu, ale obohatil ho o kruhové a válcové formy, navíc vybavené výraznou „národní“ barevností. Přestože Gočárova kubistická tvorba bývá považována ve srovnání s ostatními kubisty za „nejkubističtější“, nelze pominout, že i ve vrcholném období tohoto stylu (1912–1914) nesou některé jeho návrhy mobiliáře rysy příbuzné klasicismu, empíru a biedermeieru, a to nejen z hlediska typologie, ale i forem.2 Po roce 1915 Gočárovy návrhy již paralelně vedle návrhů klasicizujících směřovaly ke kombinaci kubistických, resp. geometrických forem s tvary oblými. Považujeme-li nábytek za tzv. malou architekturu, kterou tvoří architekti, nikoli dekoratéři, pak můžeme použít označení rondokubismus i na nábytek a interiér. Stejně tak lze na tento styl aplikovat označení dekorativis mus, od kterého je už jen krok k termínu art déco.3 Ať už tento poválečný styl nazýváme rondokubismem, nebo českým dekorativismem (teoretik Karel Teige neváhal použít termín

Podle Daniela Karasová, Interiérová a nábytková tvorba Josefa Gočára. In: Zdeněk Lukeš (ed.), Josef Gočár. Nakladatelství Titanic, Praha 2010, str. 284–295.

Odlehčení objemů a zploštění povrchu od kubistického krystaloidního zprohýbání je patrné již na nábytku, který vznikal pro Václava Rabase (1914), zvlněné linie a obliny charakterizují nábytek pro Helenu Johnovou (1915), ale jsou přítomné už i v některých ložnicích z roku 1913.

Termín art déco poprvé použila Yvonne Brunhammerová v katalogu výstavy Les Années 1925, kterou uspořádalo v roce 1966 Musée des Arts décoratifs v Paříži. Katalog měl oddíly Art déco, Bauhaus, Stijl a Esprit Nouveau. Touto výstavou byl styl art déco „objeven“, a to ve městě, ve kterém před více než čtyřiceti lety vznikl. (Viz Alena Adlerová, České užité umění. Odeon, Praha 1983, str. 21, pozn. 6.) Francouzské a vůbec evropské art déco charakterizují rysy novoklasicismu, návratu k historickým stylům a inspiraci uměním exotických zemí, využití exkluzivních a vzácných materiálů pro exkluzivní zákazníky, ale také jakási volnost až nevázanost. To však neplatí o českém dekorativismu.

bludný nacionální dekorativismus4), souvislost s předválečným kubismem můžeme hledat v osobnostech jeho hlavních představitelů Gočára a Janáka. Jeho vyvrcholením byla česká účast na výstavě dekorativního umění v Paříži v roce 1925. „Tento systém nepočítal již s výtvarně odůvodněným vyvíjením plastičnosti zvnitřku navenek jako kubismus,“ konstatoval v roce 1930 historik umění Zdeněk Wirth, „ale jen s pádným účinkem aplikova ných hmot a jich robustní profilace a barvy.“5 A Jan E. Koula dodává: „Po světové válce lze u nás mluvit několik let o ‚všeobecném zválcování průčelí i bytových zařízení‘. V podstatě není rozdílu mezi vystupujícími válci či jehlany. Obé je pouhopouhá hra tvarů, která nezlepší organismus stavby, jen zdraží stavbu. (…) České architektuře bylo ještě dlouho zápasit, než se vymanila z tohoto laciného ozdobnictví, zvláště ve vnitřním zařízení, v nábytkářství, malbě pokojů, v textiliích atd. Na venkovských stavbách ještě dlouho strašily dozvuky této neblahé obloučkové periody, právě tak zhoubné pro vkus širokých venkovských vrstev, jako byla secese.“6 Přestože byla Legiobanka mladšími Gočárovými současníky silně kritizována,7 s odstupem mnoha desetiletí není pochyb, že umělecky celistvé řešení její monumentální architektury, vnitřních prostorů i zařízení jako výsledek spolupracujících tvůrců – Gesamtkunstwerk – představuje významnou hodnotu, která je originální českou součástí evropského dekorativismu. Skutečným klenotem je bankovní hala s proskleným klenutým stropem, dlažbou, obložením stěn z barevného mramoru, nábytkem a detaily v červenobílém provedení. Výtvarně a barevně výrazné byly i další prostory, které jsou dodnes schopné dobře sloužit původnímu účelu, od místnosti pro zasedání správní rady, ředitelského interiéru či reprezentativní sloupové předsíně v mezzaninu, tzv. kolumbária, až po schodiště, výtah nebo podzemní trezory. V interiérech sjednocovaných

Viz Karel Teige, Moderní architektura v Československu. Edice Mezinárodní soudobá architektura, Odeon, Praha, 1930.

Zdeněk Wirth, Josef Gočár. Volné směry 27, 1929–1930, s. 253.

Jan E. Koula, Nová česká architektura a její vývoj ve 20. století. Česká grafická unie, Praha 1940, str. 39.

Snad nejvíce rondokubismus ležel v žaludku Karlu Teigemu, který ho častoval posměšnými jmény jako architektonická uprkovština, zkubizovaná secese, biedermeierovština, nacionální romantismus, dekorativisující fasádnictví zamilované do křiklavých barev; blud uměleckého průmyslu, tradicionalismus a paséismus, nacionální kondelíkovské a kdedomovující poblouznění, architektura svérázová, obloučková, těstovitá... Viz Karel Teige, Moderní architektura v Československu. Edice Mezinárodní soudobá architektura, Odeon, Praha 1930.

veselou barevností ladil každý detail elegantních svítidel, mříží, zábradlí, členění oken a dveří, klik a zámků, těles ústředního topení s nábytkem, vitrajemi a symbolickými motivy výmaleb stropů i stěn (spolupracujícím designérem byl František Kysela). Pro tyto i mnohé jiné rondokubistické interiéry je příznačná inspirace lidovým uměním. Její přítomnost lze v české tvorbě vystopovat již od druhé poloviny 19. století a pak zejména v souvislosti s všeslovanskou národopisnou výstavou v Praze v roce 1895.8 Nacházíme ji v secesních návrzích Kotěrových, u jeho kolegy Jana Kastnera a dalších profesorů pražské Uměleckoprůmyslové školy, je v centru zájmu družstev Zádruha a Artěl a s výjimkou ortodoxního raného kubismu, programově odmítajícího jakýkoli dekor, se opět vrací s rondokubismem a s českou podobou stylu art déco.9 Sběratelství národopisných artefaktů se v té době stalo programem žen z intelektuálních kruhů10, ale lidové vzory a vzorníky sbíral též vídeňský Josef Hoffmann11 a o národopis a lidovou tvorbu – keramiku, kroje a výšivky, které též sbíral – se zajímal i architekt Josef Gočár. Bytostný dekoratér František Kysela, jeden ze zakladatelů Pražských uměleckých dílen, věrný druh a spolupracovník kubistů, dokázal ve dvacátých letech rozvést národopisné inspirace do moderních symfonií tvarů a barev v nástěnných malbách a doplňcích interiérů ve světě zcela nevídaným způsobem.12 Pokud jde o autentický Gočárem navržený mobiliář, zachovala se pouze část nábytkového zařízení z haly, kanceláří a ředitelny – velký kruhový stůl na centrálním podnoží, dva typy podkovovitých křesel s koženým čalouněním, dvou a vícemístné lavice pro čekárny, několik typů věšáků a stojan na noviny, odkladní stolky, vše ve dvou kontrastních barevných tónech bezprostředně navazujících na celkové řešení interiérů z hlediska forem i barevnosti.

Objevování kořenů kultury a národopisné tendence jsou patrné již v období historizujících stylů – neobaroka, neorenesance, jak vidno v díle Jana Kouly, Antonína Wiehla, otce české neorenesance, nebo Dušana Jurkoviče.

Paradoxem jsou např. Janákovy kubistické a rondokubistické dózy z produkce firmy Graniton, Rydl & Thon Svijany-Podolí, dekorované svéráznými lidovými vzory s růžičkami, granátovými jablíčky a ptáčky.

10 Viz např. výšivkový salon Alice Masarykové od Josipa Plečnika, vitríny s výšivkami od Josefa Gočára v interiéru Olgy Drtinové či dekorativní police na lidovou keramiku Jana Kotěry pro Kamilu Heverochovou. 11 V jeho rodišti v Brtnici se mj. dochoval sborník moravských lidových výšivek. 12 Kromě výmalby interiérů Legiobanky viz např. výmalba zámku v Novém Městě nad Metují z doby jeho modernizace ve dvacátých letech či interiéry lázeňského hotelu Hviezdoslav na Štrbském plese v Tatrách.

Jan Štursa: Zborov

Jan Štursa: Na Magistrále

Reliéfní hlavice pilastru tesaná z tvrdého pískovce, výška 2,3 m, 1922–1923

Zárodkem legií se stala hned na počátku války Česká družina – carem schválená samostatná vojenská jednotka o tisíci mužích v rámci ruské armády tvořená krajany usedlými v Rusku. Slavnostní přísaha a svěcení praporu jednotky proběhlo 11. října 1914 na Sofijském náměstí v Kyjevě. Mohutným přílivem převážně českých, ale i slovenských dobrovolníků z řad rakousko-uherských válečných zajatců a dezertérů, kteří se v průběhu války rozhodli svou vojenskou činností podpořit boj proti Rakousko-Uhersku a Německu, pak československé legie v Rusku početně sílily. V bitvě u Zborova dne 2. července 1917 prolomilo tři rakouské obranné linie 3 500 příslušníků Československé střelecké brigády, kteří získali 3 300 zajatců včetně 66 důstojníků a množství těžké techniky.

Události přelomu let 1917 a 1918 (bolševická revoluce v Rusku, zhroucení východní fronty, brestlitevské příměří) vyvolaly přesun vojsk Centrálních mocností i zajatců z Ruska a jejich nasazení na západní frontu k rozhodujícím bojům první světové války. Jednotky Československého armádního sboru v Rusku však vyrazily opačným směrem – po železnici do Vladivostoku, odkud chtěly pokračovat námořní cestou na francouzské bojiště podpořit vojska Dohody. Během tzv. sibiřské anabáze významně zasáhly do občanské války mezi bolševiky a bělogvardějci. Od května do konce léta 1918 postupně ovládly prostory východního Ruska, Uralu, Sibiře a Dálného východu podél Transsibiřské magistrály od Volhy po Tichý oceán. Lodními transporty se od podzimu 1919 do září 1920 přepravilo z Vladivostoku zpět do vlasti přes sedmdesát tisíc československých legionářů.

Jan Štursa: Doss Alto

Jan Štursa: Vouziers

Reliéfní hlavice pilastru tesaná z tvrdého pískovce, výška 2,3 m, 1922–1923

Střelecké pluky 6. a 7. československé střelecké divize v Itálii byly postupně vytvořeny na základě povolení italské vlády ze dne 21. 4. 1918 z necelých dvaceti tisíc dobrovolníků z řad zajatců rakouské armády české a slovenské národnosti. V červnu 1918 utrpěly značné ztráty při bojích na Piavě. Zato velmi úspěšně čelil 33. československý střelecký pluk a část 34. pluku 21. září 1918 rakouskému útoku na opěrný bod jihotyrolské fronty – strategickou kótu 703 na alpském vrcholku Doss Alto.

Ve Francii přísahalo 250 příslušníků první československé jednotky roty Nazdar již 12. října 1914 v Bayonne. Na konci války čítaly československé jednotky na deset tisíc legionářů. Československá pěší brigáda asi šesti tisíc střelců, začleněná do francouzské armády, byla ve dnech 18.–27. října 1918 nasazena do útočné operace v severovýchodní Francii u města Vouziers, kde čelila posledním německým protiútokům, posíleným prudkým bombardováním a plynovými útoky. Po vzoru francouzské Cizinecké legie (označení pro elitní jednotky zahraničních dobrovolníků jiné národnosti) se pak v novém Československu ujal pro příslušníky našeho zahraničního odboje z „revolučních dobrovolných vojsk“ název legionáři.

Důvodová zpráva k pojetí vlysu pro Legiobanku Otto Gutfreund (rukopis, 1921)

Vlys znázorňuje návrat legií. Autor téma návratu k rodině a práci volil, nechtěje oslavovati ničivou válku na průčelí ústavu, jehož posláním jest podporovati práci a tvořivé podnikání. Rozčlenění vlysu na pět větších polí po pěti figurách a šest menších polí po dvou až třech odpovídá architektonickému členění fasády. Středem vlysu jest Vlast vítající rozevřenou náručí vracející se legionáře. Po obou stranách po ženské postavě, po levé Mír, odebírající pušku francouzskému legionáři, po pravé Práce, podávající ruskému legionáři s vyhrnutými již rukávy lopatu a motyku. Na obě strany rozvinují se pak výjevy návratu a vítání v scény, přestože v sebe uzavřené dodržují společný rytmus dostředivým pohybem vracejících se a odstředivým pohybem vítajících. Dvě krátká pole nejblíže středu znázorňují: vpravo návrat ruského legionáře k matce, tedy citový moment návratu, vlevo vítání italského legionáře sokolem v kroji, který zde představuje veškeré oficielní uvítání. Další dvě široká pole znázorňují různé fáze návratu k rodině, legionář bez bot a kabátu chová dítě v peřince, zatímco starší kluk s přilbou přes uši mu drží zbraně a plášť, na protějším poli druhý s fajfkou ukazuje na glóbu své putování. Aby se naznačila uzavřenost domova, jsou obě scény orámovány z jedné strany hranou zdi. Kvůli plynulosti děje jsou však v obou polích skupiny dvou mávajících dívek, které formálně vázány na řečené skupiny dějové s nimi nesouvisejí a přenášejí akci na další dvě krátké skupiny.

V levé krátké skupině francouzský legionář objímá ženu v rozlétnuvších se dveřích. V pravé korespondující skupině rovněž francouzský legionář, vítán družičkou, vchází do slavobrány, na kterou leze kluk. Krajní dvě dlouhé skupiny znázorňují jednak mladou ženu, uctívající vrátivší se ruské, francouzského a italského legionáře bábovkou, džbánkem a vánočkou, jednak matku, objímající syna – italského legionáře, a vedle francouzský legionář chlubí se dvěma přátelům, ruským legionářům, svým dorůstajícím děckem. Dvě úzké skupiny zakončují vlys. Tedy v místě, kde pohyb vracejících se ustává, když vrátivší se již přešli, jsou věnována oplakávání těch, kteří se nevrátili. V levém poli je rodina naříkající nad rakví syna, jehož kosti jedině se vracejí, vpravo otec, matka a sestra pláčí nad ověnčenou helmou hrdiny. Vlys po obou stranách uzavírají dvě úzká pole, kde dostředivý pohyb vracejících se i odstředivý vítajících ustal. Jsou to dvě skupiny oplakávající ty, kteří se nevrátili.

„...legionář bez bot a kabátu chová dítě v peřince, zatímco „...matku, objímající syna – italského legionáře,

starší kluk s přilbou přes uši mu drží zbraně a plášť...“

a vedle francouzský legionář chlubí se dvěma přátelům, ruským legionářům, svým dorůstajícím děckem...“

„...francouzský legionář objímá ženu v rozlétnuvších se dveřích...“

„...vítání italského legionáře sokolem v kroji, který zde představuje veškeré oficielní uvítání...“

„...skupina oplakávající ty, kteří se nevrátili...“

„...mladá žena, uctívající „Středem vlysu jest Vlast vítající rozevřenou náručí vracející

vrátivší se ruské, francouz

se legionáře. Po obou stranách po ženské postavě, po levé

ského a italského legionáře

Mír, odebírající pušku francouzskému legionáři, po pravé

bábovkou, džbánkem

Práce, podávající ruskému legionáři s vyhrnutými již rukávy

a vánočkou...“

lopatu a motyku.“ „...druhý s fajfkou ukazuje na glóbu své putování...“

„...návrat ruského legionáře k matce, tedy citový moment návratu...“

„...francouzský legionář, vítán družičkou, vchází do slavobrány, na kterou leze kluk...“

„...skupina oplakávající ty, kteří se nevrátili...“

Z účetní knihy

Kupní hodnota starých budov a pozemku

č. 1046 I:

č. 1046 II:

67 162 398 Kč2 127 183 512 Kč

Architekt Josef Gočár (plány)3:

120 000 Kč

Stavitel arch. V. Nekvasil:4 Zednické práce

5 683 843 Kč

Čalouníci, dlaždiči, elektrické vedení, hromosvod, kameníci,

kanalizace, klempíři, kováři, lakýrníci a natěrači,

mramoráři, pancéřové dveře, parketáři, pokrývači,

sklobetonáři, tesaři, truhláři, výtahy, vzduchová pošta,

ústřední topení

4 324 018 Kč

Archiv České národní banky, fond Banky československých legií/73 (1–1).

Přepočet hodnoty tehdejší koruny na dnešní měnu nelze z mnoha důvodů přesně stanovit; velmi zjednodušeně by se snad dala srovnat s kurzem eura či dolaru aktuálním v roce 2015 (20–30 Kč).

Na základě předložených plánů povolila dne 12. 8. 1921 Rada hlavního města Prahy stavbu pětipatrového domu o plošné výměře 2 274,60 m2 (přední budova) a 2 849,49 m2 (dvorní křídlo a dvorana). Dne 16. 8. 1921 proběhlo výběrové řízení na realizaci stavby a ze čtyř přeložených nabídek zakázku získalo sdružení podnikatelů V. Nekvasil & Dr. ing. K. Skorkovský. Nabídková cena činila 3 292 161 Kč.

Rodinný podnik Václav Nekvasil, stavební a. s. v Praze-Karlíně řídil po smrti zakladatele Václava Nekvasila (1840–1906) jeho nejstarší syn Ing. arch. Otakar (1869–1933), činný stejně jako otec v mnoha správních radách a aktivní jako politik a poslanec; za první světové války byl členem českého domácího odboje Maffie. K nejvýznamnějším zakázkám jedné z největších českých stavebních firem (později s pobočkami v Nymburce, Hradci Králové, Třinci, Českém Těšíně a Ústí nad Labem) patřila vedle mnohých obchodních, úřednických a bankovních paláců, průmyslových podniků, nádraží apod. např. stavba branického pivovaru, sanatoria v Podolí, pavilonů bohnické psychiatrické léčebny, Akciových ledáren v Praze-Braníku, tiskárny bankovek v Růžové ulici v Praze, pražských paláců Koruna, Adria, Škoda, YMCA, Městské knihovny na Mariánském náměstí, Husova sboru ve Vršovicích, Rašínova gymnázia v Hradci Králové, kavárny Avion v Těšíně, mohyly Míru na Slavkovském bojišti, pěchotních srubů v Darkovičkách atd. Koncem dvacátých let firma zaměstnávala více než tři a půl tisíce lidí a měla samostatné oddělení kalkulací a rozpočtů, projekce, světlotisku, nákupní, stavební, betonářské, oddělení pro stavby průmyslové, oddělení technické a statické revize, dopravní oddělení a autosprávkárnu, oddělení právní, finanční a administrativní, archiv a vzorkovnu, provozovala vlastní pilu v Jílovém a stavební ohradu. Po smrti Otakara Nekvasila podnik stagnoval a upadl do insolvence, za protektorátu už jen živořil. V roce 1948 byl znárodněn a jeho majetková podstata začleněna do Československých stavebních závodů, národního podniku v Praze.

Dr. ing. Karel Skorkovský:5 Bourací práce hvozdu a přilehlých budov pivovaru U Bucků (1920)

80 000 Kč

Betonářské práce

1 834 448 Kč

Prof. František Kysela: Návrh malířské výzdoby Malířské návrhy

5 000 Kč

Martin Fessl (malířské práce)

24 000 Kč

101 581 Kč

Firma A. Štolba Praha (zámečníci a pasíři),

truhlářství K. Slavíček Brno,

truhlářství Fr. Plzák Praha,

Pražské umělecké dílny

408 519 Kč

Jan Štursa (sochařská výzdoba)

139 352 Kč

Otto Gutfreund (sochařská výzdoba)

100 980 Kč

Karel Skorkovský (1881–1959) získal koncesi pro stavební a betonářskou činnost v roce 1912. Slibný rozvoj jeho podniku, který se zaměřil na pokládání železobetonových stropů v pražských domech, přerušila první světová válka; K. Skorkovský se jako důstojník zdravotního sboru dostal do ruského zajetí a pak do československých legií. Za první republiky se firma Dr. Ing. Karel Skorkovský, civilní inženýr stavební a stavitel, akciová společnost, Praha XII specializovala na skelety budov, mostní konstrukce a ve třicátých letech též na výstavbu opevnění podél československých hranic. V Praze stavěla např. palác Adria, Poštovní spořitelnu na Václavském náměstí 42, Veletržní palác či Libeňský most. Pobočné závody v Brně a Bratislavě pracovaly na silnicích (např. na dálnici Praha–Brno), letištích a na úpravách řek. Firma zanikla roku 1948 znárodněním; byla začleněna do národního podniku Stavby silnic a železnic.

Josef Gočár (1880–1945) Zdeněk Lukeš 1

Josef Gočár je mimořádnou osobností české kulturní scény první poloviny dvacátého století. Patřil spolu s Pavlem Janákem, Otakarem Novotným, Rudolfem Stockarem, Ladislavem Machoněm či Bohumírem Kozákem k silné generaci projektantů, jež si získala respekt na domácí scéně i za hranicemi a pro niž bylo typické, že se dokázala úspěšně přizpůsobit rychlým stylovým proměnám. Také Gočárova tvorba prošla složitým vývojem od secese, přes modernu, kubismus, národní dekorativismus, tzv. holandský racionalismus a moderní klasicismus až po avantgardní styly – konstruktivismus a funkcionalismus. Přitom v každé éře zanechal velmi výrazné stopy a několik jeho staveb se stalo přímo ikonami jednotlivých stylů, což v plné míře platí pro jeho modernistický Wenkeův obchodní dům v Jaroměři, kubistický palác U Černé Matky Boží v centru Prahy, budovu pražské Banky československých legií coby prototyp tzv. národního dekorativismu či jednu z „vlajkových lodí“ českého funkcionalismu: kostel sv. Václava v Praze-Vršovicích. Kromě toho tu však je celá plejáda dalších Gočárových staveb, jež byly navrženy s vytříbeným vkusem, invencí a smyslem pro celek i detail. A pak jsou tu také mnohé studie a nerealizované projekty, které přesto vyvolávaly vášnivé debaty: stačí připomenout projekt na dostavbu Staroměstské radnice z roku 1909 nebo různé varianty areálu Státní galerie na pražské Kampě či na Letné. Kromě staveb Gočár navrhoval také vnitřní zařízení, nábytek a, ve spolupráci s dalšími špičkovými umělci, dekoroval četné interiéry. Významné byly i jeho návrhy pomníků a hrobek, vytvořené opět společně s řadou respektovaných českých výtvarníků: Stanislavem Suchardou, Janem Štursou, Otto Gutfreundem, Františkem Kyselou, Bohumilem Kafkou nebo Karlem Dvořákem, s nimiž byl ve stálém uměleckém i lidském kontaktu. Byl rovněž prvotřídním urbanistou, jak dokazují především jeho práce pro Hradec Králové, kde se mu podařilo vytvořit živé moderní městské centrum. 1

Podle Zdeněk Lukeš (ed.), Josef Gočár. Nakladatelství Titanic, Praha 2010, str. 12–13.

Josef Gočár (na snímku vpravo se svými žáky a spolupracovníky na AVU) byl ovšem také skvělým pedagogem a důstojným nástupcem svého velkého učitele Jana Kotěry. Mezi studenty byl oblíben pro svou velkorysost a noblesu. Ostatně mohli s ním diskutovat v pražských kavárnách, kam denně chodil – vždy elegantní v anglickém obleku a s nezbytným doutníkem v ruce. Jeho školou architektury při pražské Akademii výtvarných umění prošlo několik desítek posluchačů, z nichž řada výrazným způsobem ovlivnila domácí scénu zejména ve třicátých letech, ale v některých případech ještě mnoho let po válce. Patřili k nim Jaroslav Fragner, Josef Havlíček, Ladislav Žák, Jan Sokol, Jan Gillar, Pavel Smetana, Evžen Rosenberg, Jan Rejchl, František Zelenka a mnozí další, jejichž jména jsou synonymem avantgardní éry. Gočárův ateliér na AVU si získal takový respekt, že ho dokonce navštěvovali i již hotoví architekti – někteří absolventi pražské techniky nebo Uměleckoprůmyslové školy. Gočár byl rovněž iniciátorem vzniku Pražských uměleckých dílen, předsedou Skupiny výtvarných umělců v éře kubistických experimentů, předsedou spolku Mánes, členem Československé akademie věd a umění i rektorem Akademie výtvarných umění v Praze. Jeho všestrannému dílu se dostalo mezinárodního respektu. Byl rytířem francouzského Řádu čestné legie a zahraničním korespondentem Královského institutu britských architektů (RIBA) a sledoval dění na evropské architektonické scéně. Hodně cestoval a vzorem mu byly zejména moderní stavby holandské a německé. Prostřednictvím své mistrovské školy na Akademii byl ve stálém kontaktu s nejmladší generací. Nejnadanější posluchače nechal pracovat ve svém ateliéru a bezesporu i díky tomu byl stále informován o nejnovějším dění ve světové architektuře, což mu zejména ve třicátých letech umožňovalo držet krok s jejím překotným vývojem a neustrnout ve stojatých vodách dekorativismu a klasicismu, jako se to stalo jiným jeho vrstevníkům.

Jan Štursa, Otto Gutfreund a František Kysela a jejich spolupráce s Josefem Gočárem na pražské Legiobance Jiří T. Kotalík

K dotvoření Legiobanky – Gočárovy vrcholné architektonické realizace – kongeniálně přispěli přizvaní výtvarníci: malíř a designér František Kysela a sochaři Jan Štursa a Otto Gutfreund, kteří spolu s Josefem Václavem Myslbekem tehdy tvořili špičkovou triádu českého sochařství: Myslbek klasickým pojetím plastického tvaru, Štursa hloubkou citu a silou sochařského cítění a Gutfreund výrazem a experimentálností moderní formy. František Kysela (1881–1941), jeden z nejvlivnějších užitkových návrhářů a designerů meziválečného období. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole u K. V. Maška a poté na Akademii výtvarných umění u profesora Hanuše Schwaigera. Generačně patřil k mladým členům Spolku výtvarných umělců Mánes, uměleckého uskupení Osma a poté Skupiny umělců výtvarných, kteří v roce 1909 odešli z Mánesa a založili nový časopis Umělecký měsíčník, propagující kubismus. Kysela byl aktivním členem této skupiny a oddaným přítelem umělců a architektů v ní sdružených. První velké realizace vytvořil ve spolupráci s Janem Kotěrou (Národní dům v Prostějově; 1907, Muzeum v Hradci Králové; 1912), velmi intenzivně spolupracoval i s Pavlem Janákem (např. v případě krematoria v Pardubicích či při komplexní adaptaci interiérů na zámku v Novém Městě nad Metují). Od roku 1913 působil na Uměleckoprůmys61

lové škole jako profesor dekorativní malby a od roku 1921 až do své smrti vedl speciální školu užité grafiky. Věnoval se vedle malby i návrhům vitrají a mozaik (např. pro katedrálu sv. Víta), plakátů, knižních vazeb, ilustrací, potahových textilií, tapet, goblénů, kostýmů, šperků, užitkového skla, divadelních výprav apod. Vytvořil rovněž řadu návrhů pro družstvo Artěl, Svaz čs. díla, nábytkářský podnik UP Bučovice, firmu Sochor i pro Gočárovy Pražské umělecké dílny. Proslulý je i jako autor známek a bankovek, mimo jiné v roce 1920 provedl výtvarnou podobu československého státního znaku a standarty prezidenta republiky. František Kysela se stal jedním z protagonistů tzv. národního slohu, jakési české varianty pestře barevného dekorativismu či „rondokubismu“ ovlivněného evropským hnutím art déco. Vytvořil řadu kompletních souborů, které reprezentovaly Českou republiku na mezinárodní scéně, např. na Světové výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925, pro kterou navrhl osm rozměrných tapiserií s názvem Řemesla. Garantem celé expozice a autorem českého pavilonu byl tehdy právě Josef Gočár. S Gočárem Kysela spolupracoval už na prvním československém pavilonu pro mezinárodní výstavu (Lyon; 1920) a na dalších realizacích (např. na již zbourané vile Josefa Sochora ve Dvoře Králové), z nichž nejvýznamnější byla právě Legiobanka, kde měl Kysela velký podíl na barevném řešení exteriérů i interiérů, návrhů výmalby, textilií, leptaných oken, vitrají ve skleněné klenbě nad bankovní halou, mříží atd. Výrazně přispěl k jejímu syntetickému pojetí, a stal se tak jedním ze spolutvůrců tzv. stylu Legiobanky. Jan Štursa (1880–1925), žák Myslbekův, profesor a rektor na Akademii výtvarných umění v Praze. Patřil do své předčasné smrti ke stěžejním osobnostem českého moderního sochařství. Ovlivněn francouzským sochařstvím (Rodinova výstava v Praze 1902, cesta do Paříže 1904) rozvíjel zejména osobitou figurální tvorbu založenou zpočátku na transpozici životních zkušeností (Píseň hor pro kašnu v rodném Novém Městě na Moravě; 1905). Na vlastní kůži zažil hrůzy první světové války a ze zákopů haličské fronty si přinesl řadu skic, které přetavil v osobité kreace typu Pohřeb v Karpatech nebo Raněný. Ve svých dílech rád opěvoval krásu ženského těla (Toileta, Eva, Dar nebes a země) a byl i vyhledávaným portrétistou. Jeho veřejné realizace jako Humanita 62

Otto Gutfreund: Proporční studie k Masarykovu pomníku pro Hradec Králové

Jan Štursa: Studie k Válečným fúriím pro hlavici Legionbanky František Kysela: Návrh padesátikoruny z druhé emise státovek platné v letech 1922–1924

a Práce na Hlávkově mostě v Praze a pomníky, např. Svatopluka Čecha či Bedřicha Smetany, patří k tomu nejlepšímu, co bylo v dějinách českého umění vytvořeno. Velmi často a intenzivně spolupracoval s architekty a svými monumentálními realizacemi doplňoval veřejné budovy např. Jana Kotěry, Pavla Janáka či Josefa Gočára. S Josefem Gočárem se sešel při spolupráci dokonce opakovaně; poprvé v roce 1909 při finálním osazování pomníku herečky Hany Kvapilové v Kinského sadech v Praze na Smíchově. Jejich společným dílem je i finální prezentace Štursovy sochy Vítěze na vysokém pylonu v areálu škol v Hradci Králové a poté na fasádě oficiálního československého pavilonu na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži 1925. Jako aktivní člen Spolku výtvarných umělců Mánes a Skupiny umělců výtvarných patřil Jan Štursa k velkým vlastencům a zúčastnil se zápasu o tvář moderní kultury mladé republiky. Jeho tvorba je charakteristická pádnou modelací objemů, takže úkol vytvoření čtyř monumentálních hlavic pro Gočárovu fasádu Legiobanky byl pro něj velkou výzvou. Na základě dramaticky rozevlátých skic hledal v letech 1923–1924 tvar, který by plnil funkci robustního architektonického článku a zároveň dotvořil ornamentálně-dekorativní charakter Gočárem navrženého průčelí v českém národním stylu. Místo uvažovaných hlav válečných furií a litic nakonec zvolil symbolické portréty vojáků připomínající jejich válečné hrdinství na hlavních legionářských bojištích. Obří hlavice vysoké 230 cm byly vytesány do tvrdého pískovce. Některé velké realizace již Jan Štursa nestačil (přes vítězství v soutěžích) dokončit – např. pomník J. A. Komenského určený pro Naarden či pomník T. G. Masaryka pro Hradec Králové. Právě zakázku na nadživotní pomník prezidenta-osvoboditele získal po Štursově smrti Otto Gutfreund (1887–1927). Tento sochař zasažený výboji mezinárodní avantgardy a jeden z protagonistů sochařského kubismu se v okamžiku výbuchu první světové války nacházel v Paříži. Bez váhání vstoupil do Cizinecké legie, aktivně se zapojil bojů v Alsasku a poté prošel internačním táborem, takže se činnosti československých legií ve Francii nemohl zúčastnit. Vytvořil však kolekci válečných kreseb a po válce též kolorované sošky vojáků. Gutfreund je též pravděpodobně autorem dosud užívaného loga Československé 64

obce legionářské. Po návratu do osvobozené vlasti se postupně prosadil jako vynikající modelér se smyslem pro narativnost příběhu, zejména v řadě prací ze slohového období civilismu, v nichž reagoval na vývoj moderního postkubistického sochařství (Muž u selfaktoru, Rodina, pomník Babičky v Ratibořicích). Tyto ve své době velmi osobité realistické polychromované plastiky byly velice žádané; např. podle sádrových modelů sošek legionářů s přesnými detaily výstroje a výzbroje (zhotovených na objednávku Památníku odboje v letech 1924–1926) se celou první republiku průmyslově vyráběly keramické odlitky. Prostřednictvím společného členství v uměleckém spolku se znal s Josefem Gočárem a několikrát s ním spolupracoval na veřejných zakázkách. Při řešení úkolu pro Legiobanku (od roku 1921) zprvu uvažoval o volných figurálních plastikách s emblémy a znaky, ale nakonec zvolil nízký klasicizující reliéf jako záměrný kontrast ke Štursovým pádným plastikám a malebně dekorativní fasádě. Kompozici zvládl v nepatetické, ale účinné a přesvědčivé formě vlysu navazujícího na nadčasový odkaz vrcholné antiky. Téma Návrat starodružiníků nebo též Vítající vlast s alegoriemi Mír a Práce vykreslil sochař jako dojímající apoteózu života a smrti. V té době již byl renomovaným umělcem a profesorem Uměleckoprůmyslové školy. Jeho předčasná smrt byla velkou ztrátou nejenom pro českou výtvarnou kulturu; jeho dílo je dnes oceňováno i v mezinárodním kontextu.

Současnost Danica Kovářová

Současný život budovy Banky československých legií je z části i dnes zasvěcen bankovním službám. Provozuje je zde Československá obchodní banka, která se koncem 20. století, konkrétně mezi roky 1992 a 1994, postarala o rekonstrukci a dostavbu všech budov tvořících dnes tzv. Palác Archa. Levá část parteru s detaily i většími prvky jedinečné architektury Josefa Gočára a designu Františka Kysely se otevřela široké veřejnosti uprostřed léta 2014. Za dekorativně pojatými historickými dveřmi a prosklenými stěnami s kruhovými a válcovými ornamenty se nachází nově vybavený multifunkční prostor, který je nejen stylovou kavárnou s názvem Barista, ale také galerií jednoho obrazu a prodejnou s vybranými předměty současného špičkového českého, resp. československého designu, převážně šperky, sklem, porcelánem a keramikou. Stejně jako v tematicky příbuzných obchodech Kubista a Futurista stojí za jejich výběrem i za vším ostatním majitel a kurátor František Staněk, od roku 2012 předseda správní rady Nadace českého kubismu, který se vedle hledání dobových originálů zasluhuje též o reedice historických dekorativních předmětů, např. podle art déco vzorníků kdysi legendárních keramiček Graniton nebo Ditmar Urbach či navržených na začátku 20. století architekty, jako byl Josef Gočár, Pavel Janák a Vlastislav Hofman.

Do jeho cílevědomých snah živit tuto uměleckou a řemeslnou tradici, dál ji rozvíjet a hledat spojitosti se současností patří i pobídky mladých českých designérů, aby pro prodejní galerie Kubista (otevřenou roku 2003 v domě U Černé Matky Boží na Uhelném trhu v Praze) a Futurista (resp. Futurista Universum fungující od roku 2009 coby základna pro současnou architekturu, fotografii, design a umění, přednášky a prezentace) a nyní i pro Baristu navrhovali moderní objekty přímo inspirované kubismem či obecně stylem art déco. K udržování a zpřítomňování nejlepší tradice české architektury, užitého umění a uměleckého řemesla napomáhá i činnost popularizační – výstavní a publikační, která chce toto „rodinné stříbro“ předávat dalším generacím.

Zdráv buď národe československý! Zůstávej ratolestí rostoucí, přijdiž čas Tvůj! Rostiž a vzkvétej svobodný ve vlastech Svých a ve velké bratrské rodině národů světa pro štěstí Svoje i pro blaho příštího osvobozeného lidstva! 1

Z „národní přísahy“, vykonané dne 13. dubna 1918 ve Smetanově síni Obecního domu. Viz Cyril Merhout, Dokumenty našeho osvobození: provolání, vyhlášky, sněmovní řeči, projevy presidenta Spojených států amerických, noty ministrů a jiné politické akty, týkající se osudů českého národa za světové války až do prvního poselství presidenta Masaryka. Bedřich Kočí, Praha 1919.

Partnerem knihy je Archa Barista

ARCHITEKTURA, LIDÉ, PŘÍBĚHY

Texty Jiří Filip, Daniela Karasová, Jiří T. Kotalík, Danica Kovářová,

Jakub Kunert, Zdeněk Lukeš, Pavel Panoch

Fotografie Ester Havlová, Pavel Frič, Filip Šlapal Reprodukce Archiv České národní banky (fond Banka československých legií); Archiv Československé obce legionářské; Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea v Praze (Muzeum architektury a stavitelství, fond č. 14 Josef Gočár) Editorka a odpovědná redaktorka Yvonna Fričová Grafická úprava a sazba Carton Clan

Vydalo Nakladatelství Titanic, spol. s r. o. Plzeňská 1923/222, 150 00 Praha 5, telefon +420 257 211 257, www.titanic.n.cz ISBN 978-80-86652-55-9 1. vydání, Praha 2015 Tisk Indigoprint s. r. o.