Časopis SCOOL! ISSUE 46

SCOOL! STUDENTSKÝ MAGAZÍN GYMNÁZIA V ZASTÁVCE / 46

EDITORIAL

Zdravíčko všichni, kdo jste hned nepřeskočili dál, jak asi víte, právě jste otevřeli poslední číslo časopisu SCOOL! V tomto kalendářním roce.

Taková příležitost by si žádala malou rekapitulaci, tak se do toho rovnou pusťme – za rok 2015 měl časopis na kontě 6 čísel, 62 článků, 11 redaktorů a 2 šéfredaktory. To jsou slušná čísla, nemyslíte? A proč vlastně téma světlo? Když se řekne světlo, někdo si může představit světlou budoucnost, někdo světlo života a někdo světlo na konci tunelu, což mě přivádí k tomu, že od tohoto čísla si slibujeme, že každý čtenář by si mohl z našeho menu vybrat. Jak jste si už asi všimli, mívám čas od času sklony se rozkecat, tedy rozepsat, takže tady bych svůj monolog utnul. Teď už mi zbývá jen jediná milá povinnost, a to popřát Vám všem za celou redakci veselé Vánoce, krásné prázdniny a bohatého Ježíška.

OBSAH

03 Ksichknížka 04 Jednou větou 06 Svět světla 08 Vědění bez vidění 12 Absolvent - Jaroslav Světlík 14 Mikuláš 2015 + Fotoreport 16 Když je temnota jemnější 17 Válka o proud 18 Ve stínu světla 20 Milý Ježíšku!

21 Anketa 22 Betlémské světlo 23 Každý den může být světlý 24 První rozhlasová hra na světě 25 Poslední světlo 26 Zábava 27 Kalendář

08 Vědění bez vidění Jaké je to učit se bez zraku?

Projekt našich studentů.

12 Absolvent - Jaroslav Světlík Exluzivní rozhovor s absolventem našeho gymnázia a současným starostou města Rosice.

SCOOL! - MAGAZÍN GYMNÁZIA V ZASTÁVCE / č. 46. prosinec 2015

SCOOL!

Šéfredaktor: Vladimír Buchar Redakce: Barbora Simajchlová, Lucie Hamarová, Michaela Bučková, Jan Hruškovič, Kateřina Lánská, Ludmila Volavá Korektury: Eva Kokešová Grafika: Lucie Hamarová

web: scool-mag.cz facebook: facebook.com/CasopisSCOOL email: scool-mag@seznam.cz tel: 732 659 640

2 2 o b sa h

cover design: Dan Růžička: Budiž světlo tisk: POINT CZ, s.r.o.

G TGM TGM

BE SCOOL! PŘIDEJ SE K NÁM I TY!

Gymnázium Gymnázium Zastávka Zastávka Komunitní Komunitní organizace organizace Timeline Timeline

Informace Informace

Fotky Fotky

To To se se mi mi líbí líbí

Další Další

Škola Škola hrou hrou Relaxační Relaxační centrum centrum obklopené obklopené lesy lesy vv nejhezčím nejhezčím kraji kraji České České republiky republiky Toto Toto se se líbí: líbí: 265 265 nadějným nadějným studentum studentum Čajovna Čajovna Čajovna

Zatopit Zatopit

Zavolat Zavolat Zuzanku Zuzanku

Vyhlásit rozhlasem Vyhlásit rozshlasem rozshlasem

ObecZastávka Zastávka Obec Obec Zastávka

Jsme Jsme členy Jsmečleny členy mensy mensy mensy

Podporují Podporují nás Podporujínás nás

Zdeněk sdílí ss Maturanti 2015 Zdeněk Máša Máša sdílípro Maturanti 2015 Mezinárodní úřad míry a váhy 4.

4. květen květen 17. prosinec

Opovažte Postěžujte Postěžujtese sisisi stěžovat!

G TGM

Gymnázium TGM v Zastávce Protikorupční skupina Kobra Protikorupční skupina Kobra prošetřuje prošetřuje učitele učitele gymnázia gymnázia 15.

29.

29.prosinec duben duben

Kdo koho?!

Kdo podplácí podplácí koho?!

Hledáme nového zvoníka… teda školníka!

Quasimodo Tak já to tedy beru, šéfe!

Jaderná elektrárna Dukovany 13. prosinec

Přejeme všem krásnou třetí adventní neděli.

Někdy Někdy světlo světlo na na konci konci tunelu tunelu může může být být i i vlak. vlak. –– (cítí (cítí se se pobaveně) pobaveně) Byla zavedena nová jednotka vkg!

Vánoční Gymnázium kilogram na začátku odpovídá přibližně hmotnosti 1kg cukroví. Ale Zastávka Gymnázium Zastávka po pozření jeho hmotnost exponenciálně zvyšuje. Podle soustavy SI je 30.

30.se duben duben vánoční kilogram definován jako 1/120 hmotnosti mezinárodního prototypu SK120údržby uloženého u Mezinárodního úřadu vyřazeno pro míry azvukové váhy VVSanta rámci předmaturitní inventáře škole rámciKlause předmaturitní údržby inventáře škole jeje dočasně dočasně vyřazeno zvukové v Sévres. zařízení uživatele zařízení uživatele Eva Eva Kokešová Kokešová .. VV současnosti současnosti dostupní dostupní verze verze ss titulky titulky nebo nebo ss dabingem dabingem V. V. Křivánkové Křivánkové To se nelíbí Nikomu To Tose selíbí líbíZkouška Zkouškasirén sirén Přidejte Přidejtekomentář komentář

Zuzanka Já to věděla!

Eva Eva Kokešová Kokešová do do skupiny skupiny Občanské Občanské sdružení sdružení Za Za levné levné zájezdy zájezdy 14. duben 14. dubenLeitner Zbyněk Haha!

Asi Asi se se dám dám na na politiku! politiku! Hezky Hezky se se tam tam sedí sedí aa zájezdy zájezdy maj maj proplacený! proplacený!

Novinky.cz – Pavel Školník Studnýka byl označen v příspěvku 10. prosinec

Toto Toto se se líbí líbí Gymnazijní Gymnazijní společnosti společnosti aa Dobře Dobře vám vám tak tak

Na půdě Gymnázia v Zastávce byl objeven hledaný recidivista, který se úspěšně vydával za školníka. Policie ČR ho zadržela právě ve chvíli, kdy se snažil ukrást levé přední kolo bílému renaultu.

Martin Martin Dojiva: Dojiva: Já Já vám vám říkal, říkal, že že to to nemáte nemáte danit!!! danit!!!

G TGM

Gymnázium TGM v Zastávce 5. prosinec

Lenka Lenka Krejčíková, Krejčíková, Lenka Lenka Mášová Mášová aa Radek Radek Hakl Hakl via via RUMkeeper RUMkeeper 18.

18. duben duben Bitva o lístky na stužkovák začala…

Byla Byla to to dřina, dřina, ale ale vždycky vždycky když když sisi sáhnete sáhnete na na dno, dno, tak tak jeje to to krásnej krásnej pocit! pocit!

Just Just completed completed 21 21 bottles bottles run run with with RUMKeeper RUMKeeper Duration Duration 1:54:15 1:54:15 || Bottles Bottles burned burned 21 21 Speed Speed per per bottle bottle 5:44 5:44 Average Average speed speed per per bottle bottle 11.05 11.05 bpH bpH

Toto Toto se se nelíbí nelíbí Všem Všem maturantům maturantům zz češtiny češtiny Zuzanka: Zuzanka: AA určitě určitě budeš budeš potřebovat potřebovat asistentku, asistentku, žejo? žejo?

Track Track your your drinking drinking via via RUMKeeper RUMKeeper Cpt. Cpt. Jack Jack Sparrow: Sparrow: Did Did someone someone say say RUM???

RUM???

To se líbí Oktávě a Čtvrtému ročníku

Pavel Pavel Školník Školník Studýnka: Studýnka: AA řidiče? řidiče?

To se líbí Quasimodovi

Dobyvatelé Bohatství země// Vojtěch Řezáč, oktáva Vybraní studenti oktávy se letos již podruhé účastní celostátní multioborové soutěže Bohatství země, kterou pořádá Masarykova univerzita Brno. Soutěžící mají za úkol zpracovat výhledový plán na 30 let pro společnost, která se zabývá ukládáním oxidu uhličitého do hornin. Po důkladné

přípravě vytvoří skupina zúčastněných studentů studii, kterou se pak bude snažit obhájit před odbornou komisí. Závěrečný workshop se bude konat v březnu v Beskydech.

Držíme našim soutěžícím palce, aby opět obstáli v náročné konkurenci.

Výchovný koncert// Adéla Janzová, sekunda Stejně jako imatrikulace nebo divadelní představení maturantů patří k oslavě Dne studenstva i výchovný koncert.

Letos si pro nás připravila své vystoupení cimbálová kapela Réva, která nám ukázala, že na cimbál se nemusejí hrát jen lidové písně, ale třeba i rock a další jeho alternativy.

04

jednou větou...

Kromě samotného poslechu známých písní v netradičním provedení mohli studenti soutěžit o hodnotné ceny (žvýkačky a vizitky).

Mendelování se sekundou// Michaela Drápová, Anežka Ondráčková, sekunda Sekundáni navštívili 18. listopadu 2015 Mendelovu univerzitu v Brně. Při příležitosti mezinárodní akce GIS DAY si vyzkoušeli různé technologické zázraky z oblasti IT. Tím začala

spolupráce naší sekundy s MENDELU, která bude pokračovat dalšími exkurzemi na specializovaném IT pracovišti univerzity.

Den otevřených dvěří// Adéla Janzová, sekunda Dne 2. 12. 2015 se jako již tradičně otevřely dveře naší školy i pro veřejnost. Návštěvníci se mohli společně se svými studentskými průvodci podívat do všech učeben a náležitě si vše vyzkoušet. Největšímu obdivu se těšily laboratoř chemie a učebna informatiky. V angličtině bylo pro návštěvníky dokonce nachystáno občerstvení a celá akce proběhla skvěle a snad díky pomoci všech zúčastněných získáme spoustu nových zájemců o studium.

Úspěchy našich ajťáků// redakce 7. 12. 2015 vyvrcholila celostátní soutěž Kraje pro bezpečný internet. Student sekundy Danylo Popovyč se umístil mezi třemi nejlepšími a byl pozván na Krajský úřad Jihomoravského kraje, kde získal krásnou cenu – notebook ACER. Dalším úspěšným reprezentantem školy je septimán Jan

Hruškovič, který zvítězil v celostátní soutěži BenQ školní ajťák 2015. V obrovské konkurenci cca 7 500 účastníků získal náš student v náročném testu největší počet bodů a domů si odnesl hodnotnou cenu v podobě monitoru, herní myši, předplatného dvou časopisů a kartonu BigShocku pro celou třídu.

jed n o u v ě t o u . . .

05

Svět světla Jan Hruškovič, septima Zcela jistě vám neuteklo, že tématem tohoto SCOOL!u je „Světlo“. Má to svůj důvod. Možná si někteří z vás všimli, že letos je Mezinárodní rok světla. V tomto článku bych rád napsal vše možné i nemožné o světle, věřím, že se spolu dozvíme spoustu nových a někdy i užitečných věcí.

Co vlastně světlo je? Z fyzikální podstaty se jedná o obyčejné elektromagnetické záření, respektive o jeho viditelnou část, kterou je naše oko schopno zachytit. Přesněji jde o elmg. záření o vlnové délce 390–790 nm. Záření s menší vlnovou délkou se nazývá ultrafialové (některá zvířata dokáží rozpoznat) a s větší vlnovou délkou infračervené. Světlo má dokonce různé charakteristiky – svítivost, světelný tok, barva, koherence,… „Nositelem“ světla je částice nazvaná foton, která ovšem nemá žádnou hmotnost. Fotony se pohybují, nečekaně, rychlostí světla a podle teorie relativity nemůže foton předběhnout žádná částice s hmotností. Dokážu si představit váš aktuální pohled, tak radši od fyziky pryč.

Výročí a přednášky O roce světla se můžete dozvědět spoustu informací na stránce www.roksvetla.cz. Rok světla byl vyhlášen nejenom kvůli nediskutovatelné významnosti světla, ale také proto, že většina objevů souvisejících se světlem byla uskutečněna v letech končících pětkou. A mimochodem, letos neslavíme jenom rok světla, ale také stoleté výročí Einsteinovy obecné teorie relativity (jejíž část sepsal mimo jiné při svém působení na matematicko-fyzikální fakultě v Praze). Není to ale tak, že by byl vyhlášen mezinárodní rok něčeho a nic se nestalo. Po celý rok se nejen v České republice koná spousta akcí a přednášek o světle. Jejich dlouhý výpis najdete právě na výše uvedených stránkách roku světla. A koho by zajímaly spíše online přednášky, tomu doporučím fyzikální čtvrtky, což jsou veřejné odborné přednášky, které

2

se konají na fyzikální fakultě při ČVUT v Praze a jejichž záznam lze najít na internetu. Najdete tam spoustu zajímavých přednášek nejen o světle, ale i například o jaderné energii, s kterou zase souvisí letošní výročí 30 let od spuštění Jaderné elektrárny Dukovany.

Nezdravé svícení LaSeRy Umělé světlo má bezpochyby velký význam v každodenním životě. V noci by se nám těžko chodilo a jezdilo potmě, dívalo do černého displaye mobilu, počítače či televize. Bez těchto věcí si každodenní život bezesporu nedokážeme představit. Světlo ale může být v jistém smyslu škodlivé.

Mnozí odsuzují klasické žárovky, protože většinu elektřiny, kterou spotřebují, užijí spíše na teplo než světlo. Budiž, ale barva světla, kterou žárovky produkují, je přirozenější, žlutá, podobně jako denní světlo ze Slunce. Novodobý trend – LED žárovky místo těch klasických ale také v jistém ohledu není správný. LED žárovky produkují hodně světla z modrého spektra, které narušuje činnost mozku. Toto se nejvíce projeví zejména ráno a při usínání. Večer bychom neměli k takovémuto zdroji přijít nejméně hodinu před spaním.

Možná si řeknete, že to je v pohodě, ale není. Mobily, počítače, televize – tyhle všechny přístroje mají display fungující na principu LED podsvícení, takže „čumění do mobilu“ před spaním je docela nezdravé a pro dosažení kvalitního spánku zcela nevhodné. I když většina lidí bez mobilu v ruce v dnešní době ani neusne. Opačně se tohle používá ale třeba v domovech důchodců ráno. Lidem se tam ráno právě

pouští takovýto zdroj světla, aby je více nabudil a probudil.

Takže asi nejlepší bude před spaním místo čekování fejsbůku a posílání sexy fotek ve spodním prádle přes snap si sednout někam do křesla s čajem a knížkou a číst si.

Ano, jak naivní myšlenka…

LaSeRy Starší čtenáři si možná vzpomenou na dětství a upustí slzu, když uvidí následující obrázek: Pro neznalé – Laser asi za 30 Kč, made in China, jako děti jsme s tím blbli pořád, a kdo měl více čepiček s různými tvary promítaných objektů, byl pán! Ano, i lasery zmíním, protože jejich využití je nesmírně velké. Upustíme od těchto laserů – hračiček a ukazovátek. Většinou se lasery používají v průmyslu a medicíně. Spousta z vás nosí brýle, a jak jistě víte, laserová operace očí vám může s tímto hadicapem pomoci. Laserový paprsek totiž dokáže soustředit velké množství energie na malou plochu. Toho se využívá například při řezání materiálů. Doma ale také alespoň jeden laser máte. V optických CD a DVD mechanikách (BlueRay samozřejmě také), kde se pomocí něj zapisují data na optický disk. Dnes se lasery hojně používají ve vědě a výzkumu. A jak jistě víte, do laseru se nikdy nedívejte, mohl by vám poškodit zrak.

SCOOL!

ISSUE 46

Spásná energie ze Slunce?

Světlo ze Slunce – asi nejběžnější a nejpřirozenější zdroj světla, se kterým se denně setkáváme. Světlo ze Slunce k nám cestuje zhruba 8 minut. Takže když se díváme na Slunce tak vlastně vidíme jeho podobu před 8 minutami…

Možná vás někdy napadla otázka Proč je obloha modrá, když Slunce svítí žlutě/oranžově..? Odpověď je jednoduchá – při průchodu atmosférou se mění jeho vlnová délka, a proto můžeme vidět ve dne modrou oblohu a navečer oranžový až červený západ Slunce. Světlo, respektive záření ze Slunce nám ale může posloužit i jinak, než že nám posvítí ve dne. Slunečních elektráren je v České republice víc než mnoho. Fungují díky fotovoltaickým článkům, které pracují na principu fotovoltaického jevu - Foton s dostatečnou energií může v polovodičovém materiálu uvolnit elektron z valenčního do vodivostního pásu.

Na jeho původním místě vznikne tzv. díra - elementární kladný náboj. Je-li v polovodičovém materiálu vytvořen PN přechod (dioda), pohybují se tyto náboje směrem k elektrodě se stejnou polaritou. Jsou-li elektrody propojeny vnějším obvodem, vzniká na PN přechodu působením světla napětí a proud - PN přechod se stává zdrojem. (Wikipedia) O tom, že tento způsob přeměny světla v elektrickou energii není až tak složitý vás může přesvědčit třeba Michael Bátrla, bývalý student našeho gymnázia, který se se svou SOČkou popisující nové materiály pro organickou fotovoltaiku umístil na 3. místě v celostátním kole soutěže SOČ a mimo jiné byl pozván na prestižní Intel ISEF do Los Angeles. Více v některém z minulých čísel neméně prestižního vydání našeho časopisu.

Trocha biologie...

Také bych rád zmínil světlušku. A teď nemyslím ten nadační fond, ale ty malé potvůrky, které létají a světélkují koncem června. Přesněji světluška větší – brouk z čeledi světluškovitých. Ano, skutečně brouk, i přes lidový název „svatojánská muška“. Lítat mohou pouze menší samci, ale větší samice mají mnohem více světelných orgánů. Světélkují díky specifické fotochemické reakci luciferinu. Zajímavé je, že svícení mohou světlušky zapínat a vypínat podle vlastní vůle. A proč vlastně takto světélkují? Jednoduše – dávají tím najevo svou připravenost k páření.

Shrňme to – využívejte světlo, jak jen bude potřeba, neplýtvejte při tom ale zbytečně elektrickou energií (ty nálepky „ZHASÍNÁME“ nad vypínači ve škole stále platí!) a nečumte do těch mobilů před spaním.

přečtěte si více o světle na www.roksvetla.cz

S V Ě t svě t l a

07

foto: R. Malý

Vědění bez vidění// S Mírou Je to preventivní projekt, který si klade za cíl přinést žákům a učitelům možnost vnímat vyučování méně běžnými smysly.

Je představitelné učit se ve škole bez zraku? Je vůbec možné učit se společně s takto handicapovanými spolužáky?

Jaké pocity a zážitky měli žáci ze dne stráveného ve škole jako nevidomí, nám přináší následující příspěvek.

Jaké to je, přijít o zrak? Co to pro nás vidoucí znamená?

To nezjistíme, dokud si to sami nezkusíme. Několik z nás mělo tu možnost. Je to rozhodně zkušenost, na kterou se hned tak nezapomíná. Třeba nás přiměje k větší solidaritě.

Kdo ví…

Není to jen o tom dávat pozor, abyste do něčeho nevrazili.

Celý svět vám zmizí jako vygumovaný obrázek a co vy?

Sami. Ve tmě. Nepochybuji, že všichni z nás, kdo ten den chodili se zavázanýma očima, si vybrali nějakého svého „průvodce“ a tomu průvodci museli důvěřovat. Celý tento projekt prakticky spočíval na důvěře. Pokud jste nevěřili, narazili jste. Někteří zase narazili, protože věřili příliš. Cílem očividně bylo, krom zjištění jak se cítí postižení, i upevňování vztahů.

A pocity? Je to přinejmenším zneklidňující. Spoléhat se jen na hůlku a navigátora. Časem se ale nejspíš dá naučit, se tímto způsobem pohybovat, poté co si „zmapujete“ prostor.

Závěr? Zážitek, který nechci, aby se opakoval, ba co hůř, aby byl trvalý. Nevidět ty, které máte rádi, třebas jen na jeden den, je dost depresivní.

Ale ta radost, když je spatříte poté, co si sundáte šátek…

Ten den, jsem ve škole nikoho neviděla, nicméně nemohu prohlásit, že tam nikdo nebyl.

Kateřina Kolibáčová, prima

082 P r o j e k t

Být den slepá, bylo pro mě výzvou.

Nezvládla bych to ale bez svých přátel, kteří mě celý den vodili. Hlavně děkuji Natálce Burešové, mému celodenního vodiči, a také Peti Lánské za krmení na obědech. :D Jako slepá jsem mnohem více vnímala výklady v hodinách. Byla to pro mě obrovská zkušenost! „Zavřu oči, abych lépe slyšela.“:) Veronika Antošová, sekunda Když jsem ráno vešla do školy, bylo to jako každý den, ale teď jsem měla všude okolo sebe tmu. Občas jsem viděla nějaké barvy, ale ten pocit, že se nikomu nemůžu podívat do tváře, ani co má na sobě, mě hrozně ubíjel. Většině „slepých“ se chtělo ve všech hodinách spát, ale mně se to nedařilo. Byla jsem závislá jen na svých uších, protože jsem oči „neměla“. Chtěla jsem vědět, co se kolem mě děje, a tak jsem spoléhala na své uši. Myslím si, že bychom měli slepé brát stejně jako ostatní lidi a že bychom jim měli pomáhat stejně, jako nám celý den pomáhali spolužáci.

Sára Ondráčková, prima

Hned u vchodu u školníka jsme si měli zakrýt oči šátkem či lyžařskými brýlemi šátkem vycpané a vytáhnout hůl, která nám celý den bude sloužit jakožto slepecká hůl. Hned první čtyři schody byly velice náročné, naštěstí se hned našel někdo, kdo byl ochotný mi s nimi pomoci.

Když jste připraveni o zrak, je nutné dát větší důraz na jiné smyslové orgány jako sluch, hmat a v neposlední řadě čich. Ale i tak orientovat se na škole je velice těžké, a tak potřebujete člověka, který by vám pomohl. A sama jsem se přesvědčila, že je jich tu hodně, ochotných lidí, kteří podrží dveře, navedou na schody anebo se jen zeptají, zda nepotřebuji pomoct. A pocity? Celý den se mi jaksi nezdál reálný, bez zraku mi přišlo, jako by se to celé dělo jen v mé hlavě. Moc doufám, že se ještě podobná či stejná akce bude konat, je to inspirativní a určitě bych zúčastnila.

Markéta Zejdová, prima Ve škole za slepce jsem to nějak přežil, jen jednou jsem naletěl kolenem na roh lavice. Chvíli jsem si myslel, že budu chodit i bez jedné nohy. A možná jsem omylem srazil pár lidí na chodbě, když jsem přecházel z učebny a pomalu zdolával schody. Nejtěžší z celého dne pro mě bylo jít slepý na záchod. Pisoár jsem radši neriskoval. Výuka se mi zdála občas tak táhlá, obzvlášť když někdo diktoval, že jsem si dával pozor, abych neusnul. Po mé zkušenosti musí být pro slepce nejnudnější matika. No kdo z nás by

přece chtěl počítat kvadratické rovnice poslepu. Chemii jsem ještě nějak zvládl, se zavázanýma očima mi nezbývalo nic jiného než vnímat výklad. Ani mobil jsem nemohl vytáhnout, když jsem se nudil. Potom jsme ještě měli angličtinu. Ta byla asi z celého dne nejlepší, protože jsme mohli mezi sebou mluvit anglicky. V biologii jsme poznávali zástupce živočichů podle zvuků, které vydávají. To mě docela bavilo. A nakonec výtvarka. Tam jsme toho moc dělat nemohli. Měli jsme kreslit poslepu, ale já jsem měl to štěstí, že jsem si vzal bílou pastelku, a tak jsem toho namaloval opravdu hodně. Jako slepý bych nikdy nechtěl skončit.

Ondřej Odehnal, druhý ročník Světlo denní, necítil jsem.

Ze školy mé stalo se temné místo, namísto gymnázia blázinec.

Já nevěděl kam šlápnout...

Tahali mě spolužáci a já se tak cítil být slepým psem. Že jsem jim nevěřil, to byl problém můj, nebylo mi nevidomému jisto.

Strach a posměch mě pohlcoval více a více...

Pak nic - šero v mysli a samá tma - někdy zvuky a obrazy žádné.

Chvíli krásně, avšak spíše bezradný jsem byl každou chvíli.

Byl jsem pomatený.. jen schránka... slepý šílenec.

Martin Macháček, druhý ročník

„Být den slepá, bylo pro mě výzvou.“ P r oj e kt

09

foto: R. Malý

Studenti vykonávali všechny denní činnosti stejně jako každý jiný den...

122 O s o b n o s t r e g i o n u

Dnešní den byl zážitkem, který si budu pamatovat ještě dlouho. Upřímně, už nikdy bych to nechtěl zažít, i když tohle bylo jen „ubohých“ pár hodin. Pocity jako znuděnost, stísněnost, totální dezorientace byly často namístě.

Nejhorší však byly nájezdy spolužáků na mou nevidomou osobu, která se nemohla vůbec bránit. Společně s nimi to však byly přesuny po chodbách v době přestávek, kvůli velkému počtu ostatních lidí, do kterých jsem několikrát „ťuknul“ svou pomocnou hůlkou. Když uvidím nějakou sbírku charity pro nevidomé, po této zkušenosti určitě přispěji.

Roman Dvořák, druhý ročník Tento den jsem si užila. Už asi vím, jak se musí lidé cítit s takovýmto hendikepem.

Musím říct, že to mají velice těžké, např. byla jsem na obědě a skoro jsem se nemohla ani najíst, kámoška mi jídlo přinesla, nakrájela, ale vůbec to není lehké se poslepu najíst; nebo v tělocviku, nemohla jsem hrát hru, takže jsem celé dvě hodiny seděla…

Ještě bych řekla, že zraku bychom si měli vážit a chránit jej a ne ničit si ho tím, že se budeme koukat celý den do počítače na televizi atd… Zrak je třetí nejdůležitější orgán, který máme, je těžké se bez něj obejít… To je asi všechno, co bych k tomu řekla. Jsem ráda, že jsem se takového projektu mohla zúčastnit.

Silva Vitorýnová, prima První pocity z mého slepého dne byla bezmoc a zmatenost. Najednou nic nevidíte, nemáte žádnou jistotu a nevíte, kde jste. Nejtěžší byla první hodina. Měli jsme zrovna zeměpis a během něj mě hrozně bolely oči a pořád jsem si musel upravovat šátek. Potom v angličtině mi paní učitelka nekompromisně řekla, že mě moje indispozice neomlouvá ve psaní dopisu, a tudíž jsem byl nucen psát poslepu celý anglický dopis, a ani jsem nevěděl, jestli píšu rovně, křivě nebo jestli vůbec píšu na papír a ne na stůl. Třetí a čtvrtou hodinu jsem si užil nejvíc z celého dne. Hudební výchova je pro slepce úžasná, protože když nevidí, tak se víc soustředí na sluch a ostatní a není rozptylován ničím jiným. Ale hraní na flétnu pro mě bylo trochu oříškem, ale nakonec jsem zvládl i to. Ve francouzštině mají taky výhodu, protože francouzština je rytmický a melodický jazyk. Ale matematika, předmět, který nepřipouští fantazii, musí být pro slepce utrpením. Když pan učitel něco rýsoval na tabuli, měl jsem problémy především. Ale před matematikou mě ještě čekal oběd. Špagety se sýrem byly výborné. Naštěstí mě jedna kamarádka krmila, a tak jsem se nemusel starat o to, jestli si vidličkou nevypíchnu oko. Tento den pro mě byl obrovskou zkušeností. Jedno přísloví říká, že zážitek nemusí být pozitivní ani negativní, důležité je to, jestli je intenzivní. Pro mě toto přísloví platilo po celý den, jelikož jsem zažil i několik pádů.

Jakub Novák, sekunda V naprosté tmě se mi zdálo, že dávám větší pozor a jsem klidnější. Na druhou stranu hodiny se mi zdály delší a nevěděl jsem, co se kolem mě děje. Párkrát jsem sice zakopl,

SCOOL!

ISSUE 46

ale i tak jsem si tuto zkušenost užil a doporučoval bych ostatním, ať si to taky zkusí.

Zdeněk Kunc, sekunda Můj první pocit z toho, že jsem měla zavázané oči a nic neviděla, byla nedůvěřivost vůči ostatním. Bála jsem se, že mě někdo chytne za ruku a navede tam, kam já nechci.

Ale nakonec se mi nic takového nestalo a místo toho se mě několik lidí ujalo a celý den mě vodilo ze třídy do třídy a na další místa po škole. Zjistila jsem však, že je to velmi nepříjemné. Nic nevidíte a také třeba nevnímáte, když na vás někdo mluví a neřekne vaše jméno. Je to zvláštní pocit. Když jsem však po skočení školy mohla otevřít oči, byla jsem sice ráda, ale bylo to velmi bolestivé pro zrak. Nechtěla bych, aby se mi něco takového někdy v životě stalo.

A navíc, když si představíte, že už byste nikdy neuviděli světlo. Je velká škoda, že si to vlastně ani nedokážeme představit. I když si zavážeme oči šátkem, tak je to určitě ve skutečnosti jiné, než si všichni myslí.

Kateřina Bauerová, prima Věci týkající se hendikepovaných lidí mě vždycky fascinovaly, proto jsem se bez váhání do projektu „Slepota“ zapojila. Slepí lidé to totiž nemají vůbec jednoduché. Každý jejich krok je doprovázen nejistotou z pádu a každý v jejich blízkosti pro ně může znamenat hrozbu. Překvapuje mě nezdolná síla, díky které dokáží každé ráno vstát a vydat se vstříc světu, který nevidí. Lituji je, protože nikdy neuvidí světlo nebo barvy. Možná to je sobecké, ale jsem ráda, že mezi ně nepatřím. I necelý den, kdy jsem měla možnost „vidět“ svět nevidomýma očima pro mě byl náročný. Sice se mi líbil důvtip, se kterým učitelé a spolužáci celou situaci zvládli, ale nedokážu si představit, že bych tímto způsobem dokázala žít. Díky tomuto experimentu jsem si začala víc vážit svých krátkozrakých očí a světla, jež mě doprovází životem.

Klára Jungwirthová, druhý ročník Nic jsem neviděla. Celých sedm hodin jsem byla zahalená do tmy prostřednictvím šátku a lyžařských brýlí.

Přede mnou jen černočerná tma. Nevím vůbec, jestli to můžu považovat za černou, je to spíše barva zavřených očí. Jestli mi nerozumíte, zkuste si je zavřít. A když už jste v tom, představte si, že přesně toto vidíte celý život. Nic jiného. Přesně toto jsem si dnes vyzkoušela. Bylo to celkem deprimující.

Mojí velkou oporou byla moje trekingová hůlka a samozřejmě moje kamarádka. I když mě dvakrát zavedla do cizí učebny a pak utekla nebo si dělala legraci, že je tam ještě jeden schod a on už tam nebyl a já se málem rozplácla o podlahu, i tak jí moc děkuju za trpělivost a pomoc.

Musí být hrozné nikdy nevidět tváře lidí. Vím, že mi lidi něco říkali, ale nevím, jak u toho vypadali. Nemám ten obraz.

Jako by to vůbec nebylo. Už si ten šátek víckrát dobrovolně nedám. Chci všechno vidět! Byl to pro mě opravdu silný zážitek. A výhoda dnešního dne? Můžete prospat celý tělocvik a nikdo neřekne ani půl slova.

Vendula Jarošová, prima

pr o j e kt 11

Všechno, co jsem v životě potřeboval, jsem se naučil na gymnáziu Mnozí z vás (přinejmenším žáci paní učitelky Fikerové) v minulých týdnech jistě zaregistrovali na půdě naší školy novou tvář. A dlužno dodat, že tvář usměvavou a sympatickou. Kvůli dlouhodobé nepřítomnosti paní Fikerové byl o zástup v hodinách chemie požádán Mgr. Jaroslav Světlík, pro kterého to ovšem nebyl příchod do neznámého prostředí. Pan Světlík je totiž absolventem našeho gymnázia. Tohoto faktu jsme samozřejmě využili a připravili pro vás rozhovor typu „dva v jednom“, tedy rozhovor s vyučujícím a absolventem zároveň. A díky tomu tu s námi pan Světlík stále zůstává.

Co se vám vybaví, když se řekne Gymnázium v Zastávce? Na co nebo na koho nejraději vzpomínáte? Inspiroval vás k výběru povolání některý z učitelů? Potkal jste nějakého osvíceného učitele? Jaký jste byl žák?

Na svá studia na Gymnáziu v Zastávce vzpomínám velmi rád. Byla to úžasná léta s úžasnými kantory a ještě úžasnějšími spolužáky. Prostě pohodové čtyři roky, na které se nezapomíná. Díky velikosti, nechci říci malosti, gymnázia jsme se všichni osobně znali, od prváků až po čtvrťáky, a vznikala tak nádherná symbióza názorů i společných akcí.

Někdy i velmi náročných. Jak pro žáky, tak pro učitele. Někdy i pro veřejnost. I veřejnou bezpečnost. Právě na tyto akce, kurzy, výlety, taneční, ... velmi rád vzpomínám. Žákem jsem byl docela úspěšným, i když jsem studiu moc nedával, stačilo mi dávat ve škole trochu pozor a sem tam se mrknout pak doma do svých sešitů. S kantory jsem vycházel dobře, pedagogickou hvězdou byl pro mne pan učitel Rada, který mne přivedl k následnému studiu chemie na vysoké škole.

Učitele osvícené jsem při svém studiu nezaregistroval, osvícenství se ostatně v té době příliš nenosilo.

Jak vás tato škola vybavila do života? Jaký je váš vztah ke vzdělávání vůbec?

Myslím si, že bych mohl parafrázovat literárního klasika s menší obměnou: „Všechno, co jsem opravdu potřeboval v životě znát, jsem se naučil na gymnáziu v Zastávce“. Nelžu.

Na vysoké jsem si připadal, jako bych opět byl v mateřské škole. Tam z nás dělali tehdejší prolustrovaní „kantoři“ úplné

122 a b s o l v e n t

blbce. Gymnázium jsem měl opravdu rád.

Vzdělání je jedna z nejdůležitějších věcí v životě, to je jasné. Jsem osobně ale velmi zklamán ze současné úrovně vzdělávacího procesu v naší republice. Nároky na studenty se neustále snižují, přitom se učí spousta zbytečností, které člověk v životě nikdy nevyužije. Bohužel ani rodiče si neuvědomují, že investice do vzdělání se vždy vyplatí. Velký rozdíl je i v úrovni jednotlivých škol. Pokud se v čele ministerstva školství neobjeví nějaký bývalý „osvícený“ pedagog, který bude mít o praxi přehled a neučiní ráznou reformu, pak dopadneme hodně špatně.

Na gymnázium jste se po letech vrátil, ale v roli učitele, jaké z toho máte dojmy?

Když jsem tuto možnost, za kterou velmi vedení gymnázia děkuji, dostal, zajásal jsem. Učit studenty mne vždy velmi bavilo, mladí lidé mne nabíjejí energií, mají neotřelé nápady, kdysi jsem ze školství odcházel velmi nerad. Takže ten měsíc mé „praxe“, navíc v mé oblíbené chemii mi propláchl hlavu a já nemusel dvakrát v týdnu dopoledne myslet na spoustu pitomostí a různých prudičů, se kterými se setkávám jako starosta ve svém úřadu. Bohužel jsem zjistil, že zapomínám a hodně věcí jsem si musel zopakovat a znovu se naučit, abych to pak mohl studentům vysvětlit. Ale celkově to byla to pro mne velmi příjemná změna. Samozřejmě také kvůli tomu, že jsem nemusel dělat tu spoustu administrativy a dalších blbostí, které musí současný učitel zvládat a věnovat jim více času než vlastnímu pedagogickému procesu. Byl to prostě RELAX!

V současné době vykonáváte již druhé období ve funkci starosty V Rosicích. Co vám tato práce bere a co dává?

Tato práce mi dala možnost seznámit se spoustou zajímavých i podivných lidí. Hodně jsem se toho naučil, člověk pochytí hodně informací a zkušeností z práva, stavařiny, po čase se vyznáte v projektech, pořád se můžete učit. To mne baví. Ale také jsem záhy zjistil, že to není vůbec lehká funkce. Řídit kolos s rozpočtem přes sto milionů je někdy docela mazec. Navíc jsem byl zvyklý ze svého podnikání, že si své kolegy mohu vybrat, a když mezi nimi objevím nějakého lempla, pak letí. Na radnici to nejde, co vám lidi zvolili, to máte a musíte to respektovat. Že pak vznikají problémy, nikoho nezajímá. Také mi tato funkce vzala poslední špetku soukromí. Ale s tím jsem počítal.

Kolik vám zbývá volného času a jak jej nejraději trávíte?

S volným časem problém nemám. Již jsem se odnaučil mít zapnutý mobil po celý víkend. Volný čas trávím aktivně sportem, díky tomu, že jsem hodně let pracoval v cestovním ruchu, miluji cestování.

Do naší školy chodí i přes ideální dopravní spojení poměrně málo studentů z Rosic? Čím by se to dalo vysvětlit?

To je přímo nevysvětlitelný úkaz. Kdybych měl děti, které chtějí jít na gymnázium, poskytující všeobecné vzdělání, pak by nebylo o čem se bavit. Za nás jsme byli rádi, že nemusíme nikam daleko jezdit, že jsme brzy doma.

Vystačili jsme si sami s vlastními aktivitami. Dnes každý mladý člověk se snaží stát se členem nějaké širší komunity a Brno k tomu láká. Je v něm více možností zábavy, sportu, kultury. Není to o úrovni našeho gymnázia. Ta byla vždycky dobrá.

Využíváte ve funkci starosty zkušenosti z učitelství? (Například na zasedání zastupitelstva) Vidíte, to mne nenapadlo. Mít tak někdy po ruce v radě nebo zastupitelstvu to ukazovátko! Dělám si srandu. Určitě ale používám metodu přesvědčování, a když se někdo hlásí o slovo, tak ho vyvolám. Jako ve škole.

Toto číslo je na téma světlo, co se vám pod ním vybaví? / Co se vám vybaví v souvislosti se „světlem“?

Světlo miluji! Však jsem Světlík, ne? Nemám rád tmu

a tmavé prostory, když něco dělám, potřebuji nutně světlo nejen díky svému slábnoucímu zraku, ale hlavně k dokonalým zrakovým požitkům.

Bojíte se potmě?

Ani ve dne!

Někteří žáci a učitelé si vyzkoušeli jeden den ve škole bez světla (bez vidění). Troufnul byste si taky?

Troufnul, ale nerad. Netrpím žádnou fobiíí ze tmy, ale nedovedu si život ve tmě představit. Obdivuji hendikepované lidi se zrakovým postižením, že se s tím dovedou úspěšně vyrovnat.

Kdybyste mohl mít nějakou superschopnost, která by to byla a proč?

Já bych chtěl být neviditelný a umět se přesouvat v čase.

Jsem neskromný, že? Ale obě schopnosti spolu souvisejí.

Proč být neviditelný? Jakých bych se mohl dopouštět šprýmů a taškařic, ze kterých by byli ostatní lidé mimo! To by mne bavilo. To nejsem tak zlomyslný, dělal bych to jen těm, co nějakým způsobem machrují, že jsou víc než ostatní a že všemu rozumí. Třeba bych začal u našich politiků. To by se třeba divil ministr financí, kdyby měl každé ráno na stole postavené sněhuláky ze svých úžasných koblih!

A cestování v čase? To souvisí s mojí cestovatelskou vášní. Podívat se pěkně zpět do minulosti, budoucnost mne nezajímá, tu si vytváříme sami. Ve světě třeba do antického Říma, omrknout v Egyptě Kleopatru, v Čechách zase kněžnu Libuši, zda to byla opravdu vhodná a důstojná partnerka pro pořádného Oráče.

Co byste si přál co nového roku? Co byste popřál naší škole?

Do nového roku bych si přál, aby byl klidný a příliš se nelišil od těch minulých. Aby Evropa byla i nadále místem bezpečným pro spokojený život, kde platí NAŠE zákony, kterými se musíme VŠICHNI bez výjimek řídit. Vidíte, nemyslím na sebe, ale i na všechny ostatní. O tom to starostování je.

Gymnáziu bych popřál, aby již nikdy nemělo existenční problémy, byla by velká škoda, kdyby nějakým bezprecedentním politickým rozhodnutím přišlo Rosicko o výbornou střední školu, která vychovala spoustu odborníků a úspěšných lidí. Popřál bych gymnáziu také hodně šikovných studentů a ještě šikovnějších učitelů, bez kterých by to nešlo

Mgr. Jaroslav Světlík Maturita v roce 1977, třídní učitel: Jaroslava Pragerová, Milena Leitnerová Další studium: Učitelství M - CH na Pedagogické fakultě v Brně Zaměstnání: dřívější: učitel, OSVČ, jednatel spol. s r.o. nynější: starosta města Rosice

Den, kdy se ot

162

foto: septima, třetí ročník

tevřelo peklo...

ISSUE 45

17

Když je temnota jemnější...// Lucie Hamarová, sexta Cesta se za okny míhala v zdánlivě klidném tempu v temnotě zimní večerní krajiny. Z autorádia vyhrávala známá oblíbená kapela své písničky na dobrou noc všem věrným posluchačům a topení jelo na plné obrátky. Sandra se usmívala, částečně z okna a částečně na svůj a Lukasův odraz na skle. „Nejedeme moc pozdě?“ prohodila se smíchem Laura, sedící vzadu. „Kdepak, jen jsou tři v noci a máme asi čtyři hodiny zpoždění,“ odvětila Sandra a jízlivě se pousmála. Bylo jasné, že kvůli sněhovým vánicím a ucpaným silnícím už vyhlášenou party nestihnou. Ale kupodivu to trojici nevadilo. Bavili se i tak výborně a ani pár hodin v koloně tyhle optimisty nedokázalo vyvést z míry. „Myslím, že jsme to už mohli otočit,“ zamumlal Lukas, vypnul rádio a zasunul do přehrávače svoje oblíbené CD. „Ber to tak, že pro jednou budeme mít frajerský zpoždění.“ „Myslím, že čtyři hodiny nejsou zpoždění, ale nedoražení,“ zasmál se Lukas a šťouchl Sandru do žeber.

Na pár minut se rozprostřelo příjemné ticho přerušované jen hudbou linoucí se z přehrávače. Každý z nich byl ve svém myšlenkovém světě daleko od ostatních.

Od večerního nečasu se počasí uklidnilo a místo sněhových vánic, byla silnice před nimi jen jemně poprašována slabým deštěm. Lukas byl trochu nervózní. Vlastníkem řidičského průkazu nebyl tak dlouho, aby si mohl věřit ve špatném počasí, na namrzlé silnici a hluboko uprostřed noci. Kdyby jel sám, bylo by to ještě něco jiného, ale takhle… Zmocnila se ho zlá předtucha. Lukasovy myšlenky se ovšem po pár minutách odebraly jinam a uklidnily ho. „Myslíte, že vůbec budeme u Sama moct přespat? Po takové party?“ zeptala se Laura, zatímco si vytahovala z přihrádky deku. Jeli už nějakou dobu a začínala ji přemáhat únava. Laura byla vždy pro každou srandu, pro každý výlet a povyražení, ale když to trvalo moc dlouho, začínala u toho klimbat. „Jsem si jistý, že Sam pro nás bude mít vždycky místo,“ zívl Lukas a sjel rukama kousek níž po volantu. „Nechceš vystřídat, Lukasi?“ zeptala se starostlivě Sandra, když zahlédla stopy únavy v Lukasově tváři. „Nesmysl…,“ odvětil s úsměvem a posunul ruce zase trochu výš. Ve skutečnosti byl opravdu unavený. Víčka mu sama klesala únavou, co minutu alespoň dvakrát. Ruce se mu zdály jako ze železa, bylo nemožné je udržet ve správné poloze. Nohy na pedálech mu těžkly a přistihl se, že každou chvíli myšlenkami zalétává jinam.

Sandra se protáhla. „Nechcete si zahrát nějakou hru? Je tu docela mrtvá zábava.“ „Neblbni, Sandy, víš přece, jak dopadnou naše monopoly a vlastně každá hra, kterou my tři začneme hrát,“ zasmál se Lukas při vzpomínce na jejich poslední deskovku. Sandra se zapitvořila a znovu začala koukat z okna ven.

Tmu najednou prořízlo ostré světlo. Všechno se seběhlo hrozně rychle a zároveň příšerně pomalu. Všude bylo spoustu světla a naprosté ohlušující ticho, které bilo do uší. Nákladní vůz se před nimi ze zatáčky vyřítil naprosto znenadání.

Bublina ticha jakoby v momentě praskla, děj se zrychlil a malé osobní auto se třemi pasažéry v plné rychlosti nabouralo do nákladního vozu.

Ticho, ticho, tma. Ticho, ticho, tma, Ticho, ticho… Nic jiného tady nebylo. Vlastně co je to nic? Je to ticho a tma? Je to prostor všeho, co známe a bez všeho, co můžeme registrovat? Sandra nevěděla, kde je, nevěděla ani, kdo je. Ticho a tma ustupovaly… Ale ustupovaly velmi pomalu, ani jeden se nechtěl vzdát svého místa v Sandřině světě. Připadalo jí to jako dny, týdny, měsíce a roky.

Nejprve začínala vidět slabé světlo. Přidaly se drobné hluky, trochu připomínající šumění vody, šepot listů a lidskou řeč, kterým ale nebylo rozumět. Trvalo ještě dlouho dobu, než se zvuk vyostřil natolik, aby Sandra mohla slyšet svoje jméno. Když se tak stalo, otevřela oči. První, co uviděla, bylo spousta světla. Bylo všude a oslepovalo ji. Když si trochu navykla, uviděla svoji matku. Jenže kde to byli? Bílá místnost, neosobně zařízená, úsporné zářivky. Nemocnice. Sandra se usmála a poprvé po dvou týdnech promluvila. „Ahoj mami.“Její hlas zněl skřípavě a škrábavě. Sandřina matka se k ní nahnula, obejmula ji a rozplakala se. Sandra byla ráda, že zase vnímá, žije. Ovšem její matka nevypadala, že pláče radostí, ale smutkem. „Co se stalo, mami?“ „Laura, Lukas…“, hlas se jí zlomil.

Pochopení Sandru udeřilo jako obrovská pěst a zasadilo jí do krku knedlík. Chtěla se rozběhnout a vyřvat si hlasivky dokud nepadne únavou. Jenže nohy ji neposlouchaly. Nadzvedla se, nedbajíc hadiček, které ji vedly z paží do prazvláštních přístrojů a zahleděla se na splasklou peřinu v místě, kde obvykle bývaly její nohy.

Světlo. Proč jen musela znovu vidět světlo, když temnota byla jemnější…

16 P ov í dka

Válka o proud// Erik

Mühlberger, druhý ročník

Válka o proud je neoficiální název pro spor, který probíhal v 19. století mezi T. A. Edisonem a N. Teslou. Šlo o to, zda je lepší stejnosměrný či střídavý proud. Spor se rychle přenesl do podnikatelské roviny a kvůli tomu se postupně vyhrocoval. Poté, co Tesla objevil princip střídavého proudu a uvedl jej do praxe, snažil se jeho zavedení prosadit po celé Evropě. Neúspěch ho ale dovedl do Ameriky, kde byl na doporučující dopis zaměstnán u Edisona. Tesla mu nastínil přednosti střídavého proudu a navrhoval jeho zavedení.

Edison, který by však zavedením střídavého proudu ztratil značné finanční prostředky ve svém podnikání se stejnosměrným proudem, se však rozhodl Teslu umlčet. „Nikolo, podívej se, jsi mladý, talentovaný a jistě i plný zajímavých nápadů, ale myslím si, že ten tvůj střídavý proud nikdo chtít nebude. Lidé se nových věcí bojí a nevěří jim. Radši mi pomoz se zlepšením efektivity strojů v mé továrně. Dám ti za to 50 000 $.“ Nikola s tím spokojený rozhodně nebyl, ale ty peníze by se mu opravdu hodily, a tak tento těžký úkol přijal. Po vykonané práci přišel Tesla za Edisonem a požadoval své peníze. Edison se s nesmlouvavým výrazem v obličeji pouze pousmál a řekl: „Až se z tebe stane skutečný Američan, teprve pak tento vtip oceníš.“ Tesla z toho byl smutný, ale hlavně měl na Edisona velkou zlost.

Po fiasku s nezaplacenou prací se Tesla odhodlal a odešel z jeho služeb. „Než-li pracovat pro tebe, to radši pracovat proti tobě!“ těmito slovy se Nikola loučí a odchází vstříc sólové dráze. Za pomocí různých sponzorů se snaží prosadit střídavý proud. Získal vybavenou laboratoř a začal pracovat na vylepšení transformátorů a všeobecně systému distribuce střídavého proudu. Přelomové pro jeho snahu bylo setkání s Georgem Westinghousem. Ten Teslovi přednesl velmi lukrativní nabídku na výstavbu elektrárny, kterou vynálezce přijal.

Edison cítil v Teslově výzkumu ohrožení svých podnikatelských aktivit. Zahájil tedy kampaň, která měla jeho snahy zdiskreditovat. Edison například prohlásil: „Mým osobním přáním je zcela zakázat používání střídavého proudu. Je stejně nebezpečný, jako zbytečný, a je naprosto k ničemu.“ Nebo: „Jakákoliv jím vyvíjená zařízení dříve nebo později uživatele zabijí.“ Jako součást kampaně bylo představeno i elektrické křeslo, na kterém byl usmrcen na smrt odsouzený vrah William Kemmler.

Kromě této snahy také Edisonovi zaměstnanci demonstrovali účinky střídavého proudu tak, že veřejně usmrcovali živá zvířata. Ve společnosti to vzbudilo silné pohoršení a kampaň byla úřady prohlášena za nemravnou a nezákonnou. Úřady pak Edisonovi uložily pokutu a Edison musel s kampaní přestat. Tyto pomluvy však nemohly Teslu vy-

SCOOL!

ISSUE 46

vést z míry, spíše naopak. „Myslíš si, že mě těmito chabými slovy zameteš pod koberec stejně, jako tvá služebná zametá nedopalky, které potají kouří ve tvé kanceláři?“

Tesla prohlásil svoje odpůrce za parazity, kteří se snaží zničit jeho dosavadní práci. V roce 1893 se v Chicagu konala výstava, která měla být osvětlena elektrickým proudem.

Edison se se svojí společností přihlásil jako první. Cena, za kterou by proud na výstavu dodal, byla však dvakrát větší než cena, za kterou by proud dodal Tesla. „Gratulujeme, pane Teslo, získáváte tuto velmi důležitou zakázku. Doufám, že nás nezklamete!“ Nezklamal, a co víc, předvedl úctyhodný výkon - 200 lamp a světel vytvořilo překrásnou kulisu pro výstavu a všechny nadchla myšlenka stejného systému pouličního osvětlení ve všech městech.

Definitivní porážkou se pro Edisona staly jeho neúspěšné snahy o získání zakázky na stavbu vodní elektrárny na Niagarských vodopádech. Tu naopak získal Tesla za podpory sponzorů, především pak Westinghouse Electric Corporation a o pár let později byla elektřina z elektrárny vedena až do New Yorku, což by Edisonův systém nedokázal.

Když zhasnou světla Když rtuť klesá a zhasnou světla, máme své vlastní noci vítání.

Andělům padají na zem křídla, když si strach dává s chtíčem setkání.

Cítím přicházet tvé nebohé tělo, stisknutím tlačítka ztichnou města.

Cítím přicházet tvé znavené tělo, sebepoškozováním zhasnou světla.

Když zhasnou světla a spadnou stěny, zníme stejně jako krvelačná zvířata.

Linie se zkříží a padnou i zábrany a my zemřeme, když zhasnou světla.

Když denní světlo upadá do noci, bestie rvou velké kusy života.

Chceme jít ven a chopit se moci, ale nejde to. Zhasla totiž světla.

Když v mých očích denní světlo povstává, dlouhá noc odchází zpátky na jinou stranu.

Na malý okamžik se to správným stává, já však živý už moc dlouho nezůstanu.

Cítím přicházet tvé nebohé tělo, stisknutím tlačítka ztichnou města.

Cítím přicházet tvé znavené tělo, sebepoškozováním zhasnou světla.

17

foto: wallpaperup.com

Ve stínu světla// V. L. K. P.

První jiskry Náš malý český Prométheus, Štorchův Kopčem, vynalezl pracný způsob získání ohně a světla. Třel dřevo o dřevo, zahřál se velice, ale kýžený výsledek se nedostavil. Dřel se jako Robinson na pustém ostrově, pak usedl a jal se přemýšlet. Napadlo ho pomoci si lukem, jehož tětivou otáčel kolíkem tak efektivně, až vznikla jiskra.

Podobně se zachoval i novodobý trosečník na Tajuplném ostrově, Cyrus Smith. Když vyhasl oheň, zapálený poslední sirkou, poslal kamarády na lov, sedl si u vyhaslého ohniště a přemýšlel. Pak spojil pryskyřicí dvě sklíčka od hodinek, vyplnil je vodou a takto získanou lupou zapálil. Z výše uvedeného plyne, že světlem lidského pokroku je obyčejná lenost. Raději hodinu přemýšlet, než pět minut pracovat.

drahé, křesadla málo dostupná, louče hořely rychle. Jak se smrklo, šlo se spát se slepicemi. Lidé v těch časech zato měli více přirozených, ba nadpřirozených světel než my, v osvíceném dvacátém prvním století, kteří jsme neustále oslňováni zářivkami, veřejným osvětlením, ohňostroji, protijedoucími vozidly, stále puštěnou televizí, obrazovkami počítačů. Což teprve zákeřné a všudypřítomné záblesky mobilních telefonů!

Na bezmračné obloze v noci svítilo obrovské množství hvězd, Mléčná dráhy byla opravdu mléčnou. Hned za humny, v temném lese, bylo lze potkat různá světýlka, bludičky, Karafiátovy broučky, vodníky proměněné v lucerny, které tiše pluly při březích řek, nebo rybníků. Vodník též potřeboval světlo, jak dobře víme z Erbena: „Sviť měsíčku, sviť, ať mi šije niť…“ Sýčkové mile skuhrali u spoře osvětlených okýnek, zalepených blánou z vepřového měchýře.

Rudě svítily oči vlků, v závěsu za nimi se blyštěly bílé tesáky hraběte Drákuly. Jak šťastni museli být Jeníček a Mařenka, když po dlouhém klopýtání temným hvozdem konečně spatřili svítící okno perníkové chaloupky. Navíc co světla a tepla užili, když na pozvání roztomilé babičky vstoupili dovnitř. Thomas Alva nás o to vše připravil.

Světlo provází člověka dějinami v různých podobách.

Temný středověk Jaká krásná doba musel být středověk, jak barvitý život ve světle, stínu i tmě! Světlo a tma limitovaly a též okrašlovaly život našich předků více než dnes. Světlo svíček bylo

Osvícené osvícenství Henrik Ibsen napsal: „Člověk si nikdy nemá brát své nejlepší kalhoty, když jde do boje za světlo svobody a zapravdu“.

Nevíme, jaké si navlékl Jan Hus, ale ještě po šesti stech

První den svého pracovního týdne stvořil bůh světlo, a tím oddělil světlo od tmy.

Teprve čtvrtého dne vyrobil světla na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí. Tím bylo zaděláno na základní problém. Člověk chtěl od počátku pánaboha napodobit a různým způsobem si chtěl svítit sám. Prométheus to provedl způsobem zcela lidským a oheň zkrátka bohům ukradl, přičemž za to tvrdě zaplatil.

18 16 ve st í n u sv ě tla

letech se rozzáří oči mnohých našich pracujících, když mají šestého července den volna. Snad se jako znalec filosofie utěšil výrokem Senecovým: „Čím jasněji oheň hoří, tím rychleji uhasne“. „Revoluce přináší světlo pro lid,“ vyslovil se francouzský politik Joseph Fouché. Zapomněl dodat, že revoluční světlo může též nabrat podobu posledního záblesku gilotiny nebo výstřelu popravčí čety.

Náš Havlíček Borovský převedl roli světla do reálného života člověka devatenáctého, potažmo dvacátého století. „Policie, jako kočky ráda potmě chodí, v jasném světě veřejnosti nerada se brodí“.

... revoluční světlo může též nabrat podobu posledního záblesku gilotiny...

Světlé včerejšky Hluboce se nás také dotýká světlo v průmyslu a stavebnictví. Kdo by neznal nádhernou modř fotovoltaických elektráren v kontrastu se žlutí řepkových polí. Žárovka zpívá, Antonín umírá. (J. Wolker)

Svátek světla na Kraví hoře V úterý 22. prosince se budou na Kraví hoře dít podivuhodné věci.

Budova Hvězdárny a planetária Brno rozvibruje okolí hudbou i světlem a oslaví jeden z nejkrásnějších přírodních svátků – zimní slunovrat.

Vstupenky si kupovat nemusíte, jen se teple oblečte. Projekce se budou pravidelně opakovat od 17. do 22. hodiny. V jeden, jediný den roku 2015 přijde zážitek, na který se nezapomíná. Každý foton letící nad Kraví horou s sebou ponese poselství o výjimečnosti našeho Slunce. Každý tón o kráse vesmíru kolem nás. www. hvezdarna.cz

Jan Perner, významný podnikatel v oblasti železniční infrastruktury devatenáctého století, chtěl při jízdě vlakem vidět světlo na konci jím projektovaného tunelu. Bylo to poslední, co viděl. Kdyby žil dnes, jistě by se z dopravního prostředku nevykláněl. Jako špičkový odborník by jistě věděl, že jediný tunel na světě, na jehož konci nemůže být vidět světlo, se jmenuje Blanka.

Kéž by se nám rozsvítilo Není možno pominout, že světlo zasahuje i do gastronomie. J. A. Savarin, francouzský právník, politik a znalec umění kuchařského soudil, že: „Objev nového jídla přinese pro člověka více světla než objev hvězdy“. Bude to možná pravda, neboť mnohé hvězdy, jejichž světlo vidíme, už neexistují.

Ve škole je světlo velmi důležité. Není to žádné světlo, řekne se o neprospívajícím žákovi. Zhasínejte světlo, musí se šetřit, říká pan ředitel. Přísun světla do třídy organizuje vyučující, proto žáci nemají svévolně manipulovat žaluziemi.

Trestuhodná věc je, když venku svítí slunce, žaluzie jsou zatažené a ve třídě pracují všechna světla na plný výkon!

Milý Ježíšku!

Milý Ježíšku, tenhle dopis píši každý rok, ale letos… Letos to bude jiné.

Jsem spokojená s tím, co mám. Samozřejmě nový telefon a spousta oblečení by se vždycky hodily. Každopádně jsem spokojená, ale přála bych si víc klidu a víc času. Klid jen tak pro sebe na relax a čas na kamarády, přítele a rodinu. Občas bych si přála utéct do vlastní reality a stopnout čas. Chci se konečně pořádně vyspat a nepřemýšlet nad tím, co zase nestíhám. Amen.

L. P. Milý Ježíšku, na Vánoce si přeji, aby mě adoptoval Dan Bilzerian.

M. L. Milý ježíšku Přál bych si nějakou novou hračku. Celý rok jsem byl hodný a zatím mám samé jedničky a jednu dvojku. Taky bych si přál, aby jsme byli zdravý.

D. K.

Milý Ježíšku, kdybys existoval, tak bys zajisté měl velké schopnosti, protože donést celému světu dárky v jednu chvíli asi není jen tak, ne snad? Takže bys zajisté dokázal splnit i to, abychom žili věčně, všichni byli zdraví, bohatí a co víc, šťastní. Nebylo by to krásné? Jistě, ale úplně nemožné.

Takže buďme rádi, že žijeme v této naší realitě, kde je i zlo i nespravedlnost, ale na druhou stranu štěstí, ale obojí je v rovnováze, a tak to má být. Milý Ježíšku, zůstaň v dětských snech a nadějích, že opravdu někde jsi. Je hezké, že děti mohou doufat, ale ve skutečném životě to funguje jinak.

A. G. Milý Ježíšku, přála bych si hromadu věcí, jako každý rok koneckonců.

To si takhle říkám, ale když dojde na psaní tohohle dopisu, nenapadá mě jedna jediná, doslova. Aspoň z těch hmotných a v rámci možností splnitelných ne. Zato těch nesplnitelných mám víc než dost. Bohužel ani jedna nepůjde uskutečnit. Vlastně když o tom tak přemýšlím, zlatá rybka a možnost mít tři přání by byl docela skvělý dárek.

V. S.

Chtěl bych chytit zlatou rybku?

Nejspíš ne… Zní to sice úžasně, mít tři jakákoli přání, ale asi bych nevěděla, co si vybrat. Mám spoustu přání od malých, bezvýznamných až po „velká“, nesplnitelná. Bylo by těžké vybrat „ta správná přání“. A ať bych vybrala cokoli, asi bych toho časem litovala… Navíc je stokrát lepší pocit dosáhnout něčeho kvůli a díky sobě a ne jen tak.

L. V. Moje odpověď je ne. Proč? Protože si myslím, že věci by měly mít svůj řád a plynout tak, jak jsou. Ač jsou věci zdánlivě špatné, nebo dobré, záleží na našem pohledu. Každá událost a věc v našem životě má svoji užitečnou roli, která nás má potěšit, poopravit nebo poučit. Nemůžeme ze svého života vyřadit věci špatné, protože bychom si nevážili věcí dobrých. A nemůže ani vyřadit věci dobré, protože naše touha po štěstí by nás udolala do velkého smutku.

L. H. Ano, protože v tom, jak svět nyní vypadá, by snad zlatou rybku potřeboval každý. První přání by bylo, ať mají všichni moji kamarádi a rodina štěstí. Druhé přání by byla jednička z fyziky. Třetí přání by bylo dalších 100000000000! přání.

M. V.

Zlatou rybičku bych rád chytil, ale nechtěl bych nějaká přání, která by mohla skončit špatně. Například vědět správnou odpověď na jakoukoliv otázku. Časem bychom se zbláznili nebo by prostě nebylo co dělat. Mně osobně by stačily nějaké peníze nebo něco drobného, co se může hodit. Jako například schopnost vyčarovat jídlo dle přání nebo toaletní papír, když dojde. Nebo prostě jednoduše více přání.

P. O. Myslím si, že v této době by jakákoliv „nadpřirozená“ pomoc nebyla namístě. Na světě je mnoho věcí a bohužel nejenom těch dobrých. Kdyby měl mít jeden člověk na světě tři přání, hned by mu to všichni záviděli a snažili se škodit. Kdybych já měl tři přání, tak si je nechám na nějakou situaci, která by si to vyžadovala.

L. H. Chtít můžu, bohužel žádná taková neexistuje. Pokud chce člověk něčeho dosáhnout, musí pro to něco udělat, ne o tom snít nebo si to přát.

E. K.

16 20 v á no č n í p ř á n í s e pt i m y a s e x t y u . . .

Anketa// Michala Bučková, Kateřina Lánská, septima Tuto anketu doprovázela naše zvědavost a musím říct, že jsme opravdu spokojené s rozličností odpovědí. Z našeho průzkumu vyplývá, že na naší škole máme spoustu superhrdinů, co se ve tmě vůbec nebojí, ale jen málo se přiznalo, že se tmy opravdu bojí. Bylo zde několik zajímavých poznámek, kdy ze se tmy bojíte nejvíc, jako třeba: hřbitov, pole nebo při venčení psa večer či při pronásledování masovým vrahem. Jinak jste většinou odpovídali, že se bojíte v případě, že jste sami nebo v temném lese.

Druha část naší ankety se vztahovala na podmínky při usínání. Naprostá většina usíná za tmy. Jsou tu jedinci, kteří

Někdy 45

Ano 63

vůbec za světla usnout nemůžou, ale naopak je jich pár, kteří světlo potřebují a prostě bez něj neusnou. Bylo tu i pár pokusů i vtip, např.: „K usínání potřebuji maminku.“ Jako vtip dobrý, ale jestli je to pravda, tak je celkem smutné, že zhruba 16tiletý student je tak fixovaný na maminku. Potom jsme zde měly poznámky stylu „po dobrém sexu“… k tomu se radši vyjadřovat nebudeme… jako nejvtipnější poznámku považujeme tu od studenta, který vymyslel větu: „Nemáme doma elektriku, ale zapalují si svíčku každou noc“.

Vyhrál tak naši nevyhlášenou soutěž! Gratulujeme a těšíme se na Vaše příští odpovědi.

1) Bojíte se tmy?

2) Usínáte ve tmě nebo při světle?

Počet respondentů - 195

Ne 87

Tma 107

Je mi to jedno 67 Světlo 21

Tipněte si, kdo by mohl říct (využijte možnosti): V. Řezáč, R. Cizler, F. Kašík, D. Maděránek, oktáva 1) 0EdA= ∑q=>B*dA=0…a bylo světlo A) Leitner B) Máša C) Mášová 2) A za chvíli pozná světlo světa.

A) Dolíhalová B) Ondroušek C) Máša 3) Kolego, byl mi dnes do domu zaveden svítiplyn.

A) Ondroušek B) Sedláková C) Kokešová 4) Snad se mi o svaťáku rozsvítí.

A) Máša B) R.Malý C) Maturant 5) Jmenuji se Světlanka.

A) Smejkalová B) Kokešová C) Dolíhalová 6) Svítící žížala? Kdo tam co házel?

A) Hejda B) Leitner C) R. Malý 7) Světlo není, žijeme ve tmě. Aby světlo dorazilo do cíle, musí urazit polovinu vzdálenosti, pak další a další polovinu, a vlastně nebude svítit vůbec.

A) Leitner B) Hakl C) Pan Kroutil

1)B 2)A 3)a 4)C 5)A 6)C 7)C 8)A 9)c 10)c 11)A 12)c 13a

Kvíz - Buďte osvíceni!

Víte, že….. …. tma je důležitá pro tvorbu melatoninu? Největší množství tohoto hormonu je produkováno, pokud je živočich část dne ve tmě. Tato látka v těle řídí regulaci celoročního rytmu a její nedostatek může u člověka způsobit zvýšené riziko různých typů zhoubných onemocnění.

8) Světlo je nutné pro správný chod fotosyntézy ZELENÝCH rostlin.

A) Hejda B) Dvořáčková C) J. Malý 9) Pokud vám ta zkumavka začla svítit, vý-Bůch, co se stalo.

A) Fikerová B) Máša C) Dojiva 10) Zase nesvítí světlo v jedničce, Kokešová má dnes smůlu.

A) Dojiva B) Sedláková C) Pan školník 11) Včera vyplo pouliční osvětlení, seřvala jsem starostu a ředitele ČEZu. A) Trojanová B) Dvořáčková C) Smejkalová 12) Já si na vás u té maturity posvítím.

A) Fikerová B) Leitner C) Kokešová 13) A nezapomeňte zhasnout v hale!

A) J. Malý B) Kokešová C) Pan školník

anketa, kvíz

21

Více informací včetně seznamu dalších akcí najdete na oficiálních stránkách: www.betlemskesvetlo.cz

Betlémské světlo V l a d i m í r B u c h a r, s e p t i m a 1986, kdy se v sousedním Rakousku několik pracovníků Lineckého rozhlasu rozhodlo ozvláštnit tamější sbírku pro nevidomé a zrakově postižené děti Světlo ve tmě. Tyto obětavce totiž napadlo zorganizovat cestu až do dalekého Betléma, do jeskynní kaple, v níž se měl narodit Ježíš Kristus, a dovézt odtud světlo v podobě malého plamínku do Lince jako výraz poděkování všem, kteří jakkoliv nadaci pomohli. Aby však byla nadále jasná spojitost akce s nadací Světlo ve tmě, bylo zajištěno, že na cestu vyrazilo jedno z dětí a malý televizní štáb.

Po svém návratu se toto světélko šířilo dále s takovým úspěchem, že o rok později byli k šíření přizváni také rakouští skauti, aby se betlémské světlo mohlo dále šířit. S tím byla spojena také nutná změna v organizaci a centrum akce bylo přeneseno do Vídně. Odtud se pak mohlo začít

18 16

Betlémské světlo v Popůvkách Popůvky, Náves 22. 12. 17:00-19:00

šířit dále do Evropy. Právě Vídeň je pro tuto akci nadále důležitým místem, každý rok se zde totiž schází skautské delegace z různých evropských státu a při slavnostní mši je každé skupině světlo předáno. Vyslané delegace jej pak po návratu dále šíří a jinak tomu není ani u nás. Po naší vlasti je betlémské světlo skauty rozváženo vlakem podle veřejně dostupných rozpisů a každý, kdo má zájem, si může odnést trošku svého betlémského světla domů.

Tato tradice, která se u nás stále drží, dokonce je možná oblíbenější než dříve, nám samozřejmě otevírá možnosti veřejných akcí, kde hromadně přibývá hrdých majitelů již několikrát zmiňovaného plamínku. Vybral jsem dvě akce, které byste mohli navštívit a kde byste si mohli užít pohodovou, snad i přátelskou atmosféru.

Vánoce na brněnské radnici Brno, Nová radnice 23. 12. 10:00-18:00

foto: libkak.rajce.idnes.cz

Každý den může být světlý...

Barbora Simajchlová, sexta Představili jste si někdy den bez světla? A byl by to vůbec den? Pro někoho možná ano, pro někoho možná ne. Světlem ale začíná a končí náš den, náš týden a náš život. Znovu tu máme otázku. Je doopravdy světlo jen to, co vidíme?

A znovu. Pro někoho ano, a pro někoho ne. Pro někoho je světlo i jen hezká myšlenka nebo úsměv. Zkusili jste někdy se jen tak z ničeho nic usmívat na cizí lidi? Já to dělám denně. Většina lidí uhne pohledem a úsměv neoplatí, ale pár lidí se usměje zpět. Mám z toho pak hezký pocit třeba pro další hodinu. A ten úsměv mě nestál nic a dal mi toho pak tolik. To je světlo pro mě.

Nejde jen o světlo, které vidíme, ale hlavně o to, které cítíme. Může být špatný den, může být špatný týden a nebo může být i špatné století. Ale je doopravdy špatné? Nebo temné? Jak si ho, kdo nazve. Na co čekat na velké věci, aby nám prosvětlily den, nestačí i drobnosti? To, že ráno dobře vstaneme, to ,že si v autobuse máme kam sednout,

Pár příběhů k zamyšlení Měla jsem asi půl hodiny do odjezdu vlaku, a tak jsem si sedla do čekárny a něco ťukala do mobilu. Když jsem šla na nástupiště, přišel ke mně kluk a beze slova mi podal list vytržený ze sešitu. Na něm jsem byla nakreslená já, jak si smskuju.

Jednou, v den, kdy jsem si připadala vážně hrozně (mastný vlasy, neučesaná, nenamalovaná), mě na ulici zastavil chlapec s větou: ‚‘Ahoj, jen jsem ti chtěl říct, že ti to dneska sluší.‘‘ Usmál se a odešel. I když nevím, co mi ten den teda slušelo.

Dělám v obchodě, jednou tam přišel hodně starý pán, už ani nevím, co sháněl, ale když odcházel, mezi dveřmi se zastavil a řekl mi, že až bude anděl, přijde mě navštívit. Bylo to krásný a nikdy na to nezapomenu.

zdroj: vinted.cz

to, že si máme s kým sednout, to, že uslyšíme naši oblíbenou písničku. Je toho tolik, co ten den prosvětlí, ale my mu nedáme šanci.

Co to jeden den zkusit? Mít světlý den. Radovat se ze všeho a to špatné obrátit v něco hezkého. Většina lidí to nedokáže; tak nebuď jako oni a zkus to nějak jinak. Oni poznají, že jsi šťastný a věř mi, že budou chtít taky. Můžeš jim i říct, jak jsi to udělal, a pomoct jim v tom a je jen na nich, jestli se rozhodnou se začít radovat z maličkostí. Já si dřív koupila malý diář a každý den jsem si zapisovala tu věc, ze které jsem se daný den těšila. Začni si to zapisovat! Až budeš mít špatnou náladu a uvidíš, z čeho ses dokázal radovat, bude ti hned líp. A co, že to byla třeba sleva na nějakou věc nebo dočtená knížka a nebo nově nalezená písnička.

To všechno se počítá. Tohle všechno ti zlepší den. A tvůj den bude světlý a ani k tomu nebudeš potřebovat to pravé denní světlo.

Občas si připravím do školy o jednu svačinu navíc a po cestě jí někomu dám. Většinou je dávám bezdomovcům, ti to totiž čekají ze všeho nejmíň a udělá jim to největší radost. Jeden se dokonce rozbrečel dojetím.

Babička pracuje v takové malinké knihovně na vesnici a lidi jí nosí staré knížky, které už chtějí vyhodit. Některé si nechá, některé zařadí do knihovny a ostatní rozdává lidem, co zná, podle toho, o co se zajímají. Knížky, které nikdo nechce a nehodí se do knihovny začala dávat do autobusové zastávky s nápisem „Jednu odnes, druhou přines. Knížky se nevyhazují“ ..

Vyrábím kartičky s různými citáty nebo s nápisy „Usměj se“ a nenápadně je trousím po ulicích, nechávám na zastávkách, na lavičkách, atd. Věřím na náhody a doufám, že by mohly třeba někomu pomoct nebo zvednout náladu. Ú va h a 23

Divadlo Járy Cimrmana// Záskok V době Cimrmanova hereckého kočování byla většina hospodských sálů a sokoloven již elektrifikována. Ale poměrně často se stávalo, že uprostřed představení došlo k přerušení dodávky proudu a celé divadlo se ponořilo do tmy. Zapalovat svíčky či petrolejová lampy bylo po požáru Národního divadla přísně zakázáno.

Muselo se tedy čekat, až se závada odstraní. Pro tyto nepříjemné chvíle čekání napsal Cimrman vtipnou scénickou vložku, která se celá odehrávala potmě. Když jsem ji v pozůstalosti herce Oty Plka našel, uvědomili jsme si, že tu Jára Cimrman dávno před vynálezem rozhlasu položil základ rozhlasové hře. Posuďte sami. Prosím, zhasněte světlo. (zhasne se) 1.HEREC: Velevážené publikum, zůstaňte na svých místech. V důsledku poruchy elektrického osvětlení sehrajeme veselý výstup „Tma jako v pytli“.

KREJČÍ: Manželko, nevadí ti, že odcházím z domova a nechávám tě tu samotnou v našem bytě, který je zároveň krejčovskou dílnou? ŽENA: Nevadí. Vím, že jako krejčí musíš za svými zákazníky z domu, když nám tak často vypínají světlo a ty nevidíš na práci.

KREJČÍ: Tak sbohem, manželko. ŽENA: Sbohem, manželi. A nebouchej dveřmi, ať neprobudíš dědečka, který spí ve vedlejší místnosti.

Je pryč, už jsem se bála, že neodejde. Za chvilku totiž přijde můj milenec František Křižík. Má továrnu na elektřinu a udělá poruchu, kdykoli chceme vystrnadit manžela z domu.(Ozve se zaklepání) To jsi ty, miláčku?

Pojď dál, vzduch je čistý.

KŘIŽÍK: Konečně tě držím ve svých rukách. Ó, jaké máš pevné boky. ŽENA: To je krejčovská panna, Františku.

KŘIŽÍK: Promiň. A teď? Nejsi panna? ŽENA: Ale Františku!

KŘIŽÍK: Už tě poznávám. Kdybys byla panna, měla bys tady odsud k podlaze dřevěnou štangli. ŽENA: Kde jsi, Františku?

KŘIŽÍK: Tady, miláčku. Smím tě políbit? ŽENA: Polib mě, Františku.

KŘIŽÍK: Mně připadá, že máš v puse fajfku. ŽENA: Dědo!? Vy jste tady?

DĚDA: Jo. Hledám svíčku. Kdo to tu s tebou je, že mě pořád oblizuje. ŽENA: To je Venouš. Můj muž a tvůj syn. Běž spát. Najdu svíčku sama.

DĚDA: Tak já jdu spát. Dobrou noc.

KŘIŽÍK: Konečně sami, drahá. Celý život bych ti chtěl takhle klečet u nohou. ŽENA: Kleč, Františku, kleč.

DĚDA: Poslyš, snacho, vrátil jsem se. Nějak se mi nezdá

16 24

ten hlas. Jsi to opravdu ty, Venouši? Kde jsi? Aha tady. A co že jsi tak malej? ŽENA: Dědo, Venouš teď odešel. Tohle je sousedovic malý Mirek. Jeho mamince zase došel ocet.

DĚDA: K čemu potřebuje tolik octa? Vždyť seš tu každej den.

(Ozve se klepání) ŽENA: Kdo je?

MIREK: Dobrý večer, jsem sousedovic malý Mirek.

Mamince zase došel ocet.

DĚDA: To jsem blázen… Říkalas, že tady ten, co ho držím za vlasy, je sousedovic malý Mirek. ŽENA: Sousedi mají dva malé chlapce.

DĚDA: A oba jsou Mirkové? ŽENA: Ano. Mají dva malé Mirky. Vy už taky nic neudržíte, dědo.

DĚDA: Jednoho Mirka jsem udržel.

(Ozve se klepání) ŽENA: Kdo je?

SOUSEDKA: Dobrý večer. Jsem vaše sousedka. Není tady náš Mirek?

DĚDA: Jsou tady oba vaši Mirkové.

SOUSEDKA: Oba. Já mám jen jednoho Mirka.

DĚDA: Vidíš, snacho, sousedka je mladší, a taky udrží jen jednoho.

KREJČÍ: To jsem rád, že jsem neodešel za svými zákazníky a svůj odchod jsem jen předstíral. ŽENA: Probůh manželi, tys byl celou dobu zde ?

KREJČÍ: Ano. Konečně jsem se dozvěděl, proč nám tak často vypínají proud. Pojď sem Křižíku! Kde jsi? Á, tady klečíš.

MIREK: Já jsem Mirek.

KREJČÍ: Promiň Mirku. Tak tohle je Křižík.

KŘIŽÍK: Já jsem taky Mirek.

KREJČÍ: Nekecej. Je jenom jeden Mirek. Druhej je tu na ocet. Křižíku, pamatuj si, ještě jednou vypneš elektriku...

KŘIŽÍK: Slibuju, že nevypnu, pane mistře. Se zálety jsem dneškem skoncoval. Buď moje nová oblouková lampa, nebo vaše stará.

(Rozsvítí se) Viděli jste, přátelé, respektive slyšeli, jak Cimrman využil výpadku proudu, který divadelní představení zpravidla ochromí, k pobavení publika.

Scénku „Tma jako v pytli“ hrála jeho společnost několik let se stejně bouřlivým ohlasem, jakého jsme byli svědky dnes, a to až do roku 1913, kdy navštívil představení František Křižík s chotí. Sám Křižík by byl přešel celou záležitost s humorem, ale jeho paní trvala na tom, že scénka musí být stažena z repertoáru a výpadky proudu musí přestat.

PRVNÍ ROZHLASOVÁ HRA NA SVĚTĚ

foto: libkak.rajce.idnes.cz

Poslední světlo Sedím na studené podlaze v malinkaté místnosti a všude kolem sebe cítím chlad. A možná i cizí přítomnost. Samozřejmě mi říkali, že tu se mnou nikdo není, přesvědčovali mě a přemlouvali, jenže já je vidím. Všichni kolem jsou slepí. Pokaždé jen teatrálně nadzvednou matraci u mé postele a dívají se pod ni, jakoby snad oni byli tak hloupí a schovávali se právě tam.

Když skončí s prohlídkou postele, na které jsem od příchodu sem ještě ani jednou nespala, zkoumají všechny rohy místnosti a pořád dokola hlasitě opakují: „Nikdo tady není, vidíš? Jen ty a my.“ A oni.

Nikdy to neřeknu nahlas, ale v duchu si to myslím. Ne, já to vím. Jsou tady a mluví na mě, den po dni mě dohánějí k šílenství. Když jsem sem přišla, chvíli jim trvalo, než mě našli, ale nebylo to tak dlouho jako dřív. Už v tom byli zběhlí. Neustále se zlepšují. Mnohokrát jsem se jich ptala, proč mě nenechají na pokoji, proč si nejdou vyřídit ty věci, jež je tady drží, jenže se mi od nich dostává jen jediné vyhýbavé odpovědi: Ty jsi jediná, kdo nám doopravdy rozumí. Jen ty nám můžeš pomoct.

Nevíme proč, prostě to cítíme.

Dřív mi říkali, že je to zázrak, že se mi něco takového přihodilo.

Dodnes to prohlašuje většina lidí, jenže jen proto, že s mým údělem neměli možnost ani chvíli žít. Zkuste si představit neustálý šum rádia, přes den celkem nepatrný, člověk si na něj časem zvykne, jenže v noci je to mnohem horší. Jen si představte, že někdo tohle pokažené rádio zesílí a vy máte pocit, že vám praskne lebka, rozletí se na milion kousků a tam, kde dřív byl váš mozek, je teď už jen díra. Tak přesně takhle se cítím, jen místo šumu rádia mám v hlavě bezpočet naříkajících, smějících se a konverzujících hlasů. Je to k zešílení.

Když vezmeme v úvahu dnešní politickou situaci…

Já nechci být mrtvá, slyšíte mě?! Nechci BÝT MRTVÁ, propánaboha! …přišlo mi to neskonale vtipné, když…

Kde je můj chlapeček? Můj malinký chlapeček, kam se ztratil?

Prosím vás, neviděli jste mého malého chlapce? Je asi takhle vysoký,… …a medvěd povídá: „Jestli tady bude někdo podvádět, tak mu rozbiju tu jeho rezatou špičatou držku!“ Je to jako na přeplněném nádraží. Hlasy se překřikují, mluví jeden přes druhý, skáčou si do řeči a vytváří tak neprostupnou bariéru, která se nedá přelézt. Zůstala jsem za ní uvězněná a vysvobodí mě jedině smrt. Nebo se za to alespoň modlím.

Ale jsou tady i takové, jež nejsou tak bezohledné jako všechny ostatní. Respektive jediný z nich. Patří mladému vojákovi z první světové války, je tu už tak dlouho, že se řadí k těm rozum-

SCOOL!

ISSUE 46

nějším a rozvážnějším. Byl jeden z prvních, kteří mi vyprávěli příběh své smrti. Jenže ho nikdy nedokončil. Vždy ho něco vyrušilo nebo se naopak nepřinutil pokračovat. Pobízela jsem ho, aby vyprávěl, ale většinou mi přestal odpovídat, tak jsem to vzdala. Nevím, proč ho vyprávěl právě mě, ale byla jsem mu za to neskutečně vděčná, protože jeho příběh mi pomáhal alespoň na chvíli zapomenout na realitu.

Dnes za mnou však přichází sám, vystupuje z všeho toho zmatku a odvádí mě za ruku do jediného tichého koutku, jež umí vytvořit jen takoví, jako je on.

Chtěl bych ti dneska vyprávět.

Už jen tahle věta mi dokáže vykouzlit úsměv na rtech. „Tak povídej,“ zašeptám do tmy. Zhluboka se nadechne a spustí, jako už tolikrát před tím.

Už jsem ti vyprávěl, že jsem se narodil na hájovně poblíž jedné malé vesničky v Polsku, jejíž jméno teď není podstatné. Většinu svého života jsem strávil v lese a učil se jeho zákonům. Byl jsem víc zvíře, než člověk, takže bylo pochopitelné, že jsem neměl mnoho přátel. A možná že právě pro to jsem se stal terčem posměšků, jakmile jsem nastoupil do školy. Moji spolužáci mě z nějakého důvodu nenáviděli a nezapomněli mi to nejlépe každý den dávat najevo.

Ale jednoho dne to přehnali. A sice v den, kdy kolem naší vesničky procházela polská vojska. Stáli jsme tehdy celá třída u cesty a s očima navrch hlavy je sledovali. A právě tehdy mě jeden z mých spolužáků postrčil dopředu, až jsem klopýtl a upadl přímo před velitelem. „Copak to tu máme,“ pronesl s úšklebkem a zvedl mě za paži ze země. „Mladý voják.“ Bojovně jsem vystrčil bradu. „Nechci do armády, jednou budu hajným.“ Velitel si mě tehdy změřil pohledem, na který nikdy nezapomenu. „Uvidíme,“ řekl tiše a i se svým vojskem odpochodoval vstříc smrti.

Následující léta byla pro mě utrpením. Každou noc jsem se budil ze sna zbrocený potem a křičel, že budu hajný. Otec to nechápal. Ale v létě, tehdy mi bylo čerstvých sedmnáct, měl pochopit. Protože si pro mě přišli. „Kde je ten budoucí hajný?“ zeptali se ostře a já jsem předstoupil. Hrubě mě postrčili kupředu a já jsem ani neměl možnost rozloučit se s otcem.

Příští den jsem už spal na tvrdém kavalci a brečel do polštáře.

Naklonil se ke mně jeden kluk a řekl mi, ať nebrečím jako malá holka. Stali se z nás nejlepší přátelé.

Pokračování na straně 26...

P O S L E D N Í S V Ě T L O 25

Ve válce to bylo kruté, častokrát jsme viděli umírat naše lidi po stovkách, což bylo na denním pořádku. My jsme měli první dny opravdové štěstí, přežili jsme, a nemuseli jsme ani zabíjet. Jenže po týdnu jsme byli nuceni zabít své první protivníky. Tomu mému nemohlo být víc než patnáct, když se proti mně řítil se zápalnou lahví v ruce. Tehdy mě napadlo, jestli takoví jako on nejsou hodni opravdové zbraně, když si musí poradit je s tímto málem.

Nechtěl jsem ho zabít, chtěl jsem ho jen zastrašit svou odřenou puškou, jenže jsem zapomněl, že je nabitá a vzpomněl si ve chvíli, kdy mu kulka zasáhla srdce. Přiběhl jsem k němu a před očima se mi udělaly černé skvrny. Zabil jsem člověka. V tom okamžiku se mi obrátil žaludek a já se vyzvracel do ušlapané trávy. Tak moc jsem ho chtěl znovu přivést k životu, jenže to nešlo. Stokrát jsem se mu omlouval a prosil ho o odpuštění, i přes fakt, že mě už nikdy nemohl slyšet. A právě tehdy měla přijít daň za mou nelidskost. Ve chvíli, kdy jsem se zvedal ze země a otíral si ústa rukávem, zasáhla mě nepřátelská střela do břicha. V agónii jsem se znovu poroučel k zemi. Zem pode mnou a pod mrtvým chlapcem se zbarvila doruda. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to je moje krev. Cítil jsem, že tento svět brzy opustím. Rána byla hluboká a každou vteřinu mě odtrhovala od mého krátkého života plného bolesti a strachu. To, co mi bylo souzeno vidět naposled, byl můj nejlepší přítel, držící mě v náručí a šeptající své sbohem přes závoj slz, jež očišťovaly mou tvář.

Polední jeho slova, co jsem ještě stihl zachytit, byla: „Pomstím tvou smrt, to se neboj.“ Jenže moje smrt nemohla být pomstěna, když jsem sám byl vrahem.

Touto větou jeho vyprávění končí. Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy. Pláču za jeho krátký život, pláču za jeho první a jedinou oběť, pláču za jeho smrt. Chtěla bych to všechno vrátit, teď když znám celý příběh, jenže to není v mých silách. Už už chci něco říct, když mě přeruší cizí hlas. Říkáš, že měl zápalnou láhev? A nic víc.

Ano, jen tu, řekne můj voják tiše. Že mu nebylo víc než patnáct let? Pokračuje neznámý dál a můj voják se rozčílí.

Ano, bylo mu sotva patnáct, co chceš ještě vědět? Jaká byla jeho poslední slova? Jak vypadala jeho tvář, když umíral?

Ne, protože já znám jeho poslední slova.

Až teď si všimnu, že všechny hlasy na chvíli ztichly. Naslouchají tomuto rozhovoru a pro mě se to ticho stává rajskou hudbou.

Užívám si to, i když bych neměla.

Nevěřím ti. Kdo vůbec jsi?

Na malý okamžik se rozhostí ticho a potom se všem hlasům okolo zatají dech. Co se stalo? Co? Poprvé to chci vidět. Poprvé za svůj život si přeju, aby bylo světlo.

Já jsem ten, kdo je pronesl. Tehdy, na tom bojišti jsem řekl: Prosím, já nechci umřít. Ještě ne.

Slyším, jak můj voják zalapá po dechu. Představuju si, jak v tom pokoji padne na kolena a tiše prosí chlapce o odpuštění. Prosí ho, aby mu odpustil, že udělal tak ohavnou věc, že uhasil svíčku tak mladého života, jen proto, že ti nad námi si to tak přáli.

Tiše pláče a naříká, až dokud chlapec znovu nepromluví.

Už dávno jsem ti odpustil. Nebyla to tvoje vina.

A přesně v ten okamžik se objeví to světlo a já je všechny spatřím. Jejich užaslé bledé obličeje, vznášející se ve vzduchu, oči upřené na dva mladé muže v koutě místnosti. Objímají se a ten starší pláče. Potom pomalu otočí hlavu, upře na mě tmavé oči a bezhlesně vytvaruje rty jediné slovo.

Děkuju.

A pak oba zmizí. Všechny oči se upřou na mě. Světlo zhasne.

Dnes v noci si asi vyslechnu spoustu příběhů.

Barbora Holubářová, sexta

26

Z á bava

Zábava Když bůh řekl „budiž světlo“, Chuck Norris čekal, až poprosí.

Pesimista vidí v tunelu tmu.

Optimista vidí světlo na konci tunelu.

Realista vidí světla vlaku.

Strojvůdce vidí tři blbce na kolejích.

Ptá se soudce muže: „Kolik vám je vlastně let?“ „Světlo světa jsem spatřil před třiceti lety.“ Soudce pohotově odpoví: „A kolik let jste byl slepý?“ Chuck Norris nevidí světlo, světlo vidí Chucka Norrise. „Stiskl mi ruku, pak mě vzal do svého pokoje, zhasl světlo, natáhl paži a zeptal se mě: Líbí se ti mé žluté fosforeskující hodinky?“ Chuck Norris nikdy nevypíná světlo. On vypíná tmu.

Láska je světlem života…manželství, to je účet za elektrický proud.