Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Vltava 1/2015 by Český rozhlas Vltava

ců přízniv a ů č ha posluc k í n t e l t ava 5 Čt vr las Vlt h z o 1 | 201 r ý e Česk stanic

Jiří Trnka Z cyklu „Sen noci svatojánské“ Foto: Archiv Jana Trnky

Narozeniny v D-Dur

Stabat Mater

Scarlattiho sonáty

Den slezských varhan

10 08

11 08

Pražské jaro

Kabinet

Jón Kalman Stefánsson

Vítr ze slatin

12 08

14 08

19 14

Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015

Hugo Vaníček

Evropské metropole

Rostislav Valušek

20 14

21 14

23 14

Četba na pokračování

Legionář

Vladimír Holan a William Shakespeare

Rozhovor s Hanou Blažíkovou

Umění slyšet

Studio, které se zapsalo do dějin

Kaplanka

Svjatoslav Richter

Vážení posluchači a členové Klubu Vltava, v programu naší stanice dojde v březnu k několika změnám, které vyplývají z rozhodnutí svěřit prostor mezi devatenáctou a dvacátou hodinou kolegům z Radia Wave. Onen čas byl od roku 2002 na Vltavě vyhrazen mladší generaci posluchačů. Pořad Čajovna se stal jedním z nejúspěšnějších na Vltavě. Jeho publikum se ale za 13 let posunulo do věku střední generace, která se už mimo jiné zajímá i o ony televizní zprávy, proti nimž jsme Čajovnu záměrně nasadili. Čajovna tak může opustit své večerní hnízdo a vnést trochu alternativního ducha i do jiných fází dne. V 15.30 budeme ve všedních dnech vysílat Odpolední Čajovnu, jejíž zejména hudební obsah se přelije i do následující Mozaiky. Trylek se posune na 14.30. V sobotu a neděli ve 23.15 pak nabídneme Noční Čajovnu, v níž budeme představovat mladé umělce a osobnosti se zajímavým pohledem na svět. Z hlediska celku Českého rozhlasu, který má za úkol oslovit všechny generace, je to krok potřebný. Věřím, že ho přijmete s porozuměním, a v nových pořadech najdete inspirativní podněty. Lukáš Hurník

34 Profil – Jiří Trnka

Průvodce světem kultury Program stanice Český rozhlas Vltava Program stanice Český rozhlas Jazz Klub Vltava Partneři Klubu Vltava

36 37 44 46 47

Výročí

vymýšleli vysílací systém opravdu na zelené louce. Vrcholem důmyslnosti bylo, když zařídili, aby na konci bloku, dojde-li při poskládání skladeb a komentářů za sebe k časové disproporci, systém sám zařadil Scarlattiho sonátu…

D -Dur t de se t l e

Jen jednu věc jsme bohužel museli změnit. Znělku. D-dur jsme odstartovali emotivními romantickými akordy, do nichž robotická bytost počítačovým hláskem odrecitovala: „Český rozhlas Dé dur, klasická hudba v digitální kvalitě.“ Posluchačům se ale ten žert nelíbil, takže jsme museli nahradit robota Tomášem Černým.

v ysí l á n í

Narozeniny v D-dur Stanice český rozhlas D-dur se v roce 2005 stala splněným snem nás redaktorů, kteří jsme se v té době na Vltavě starali o klasickou hudbu. Stanice Vltava byla vždy smíšenou stanicí, pod jejíž střechou se potkávala klasická hudba s jazzem, literaturou, rozhlasovými hrami a kulturní publicistikou. Je to velmi velkorysý koncept, který posluchačům nabízí široké přesahy mezi všemi odvětvími kultury a umění. Existují ale lidé, kteří opravdu do hloubky poznali svět vážné hudby, vtáhl je do sebe a oni do sebe vdechli krásu jeho hudby. Takoví posluchači se nechtějí rozptylovat výlety do jiných uměleckých žánrů, chtějí setrvat v abstraktním světě klasické hudby. Když se po přelomu milénia začaly objevovat možnosti vysílat na internetu, vytvořili jsme v hudební redakci návrh na čistě vážnohudební stanici a odevzdali ji tehdejšímu generálnímu řediteli Václavu Kasíkovi. Z počáteční utopie se začala rodit realita. Ředitel Kasík tehdy zauvažoval velmi pragmaticky: „Český rozhlas má tři programové pilíře: zpravodajství, kulturu a vzdělávání. Vytvoříme tedy tři digitální stanice: zpravodajské Česko, vzdělávací Leonardo a hudební D-dur.“ Při vzniku vážnohudební digitální stanice bylo potřeba vyřešit řadu technických a programových otázek. Název je odvozen od tóniny, která je považována za nejjásavější, zároveň D naznačuje její digitálnost. Stanice především musela být levná, nemohla mít žádné zaměstnance. Bylo

tedy jasné, že musí být vysílána z počítače, automaticky, bez doteku lidské ruky. Naopak, onen dotek musí být z vysílání slyšet. Nechtěli jsme vyrobit internetový juke box náhodně vysílající hity klasické hudby. Rozhodli jsme se pro autorskou dramaturgii, kde každý redaktor sestaví 4 hodinový blok hudby, v němž budou skladby proloženy jeho vlastním komentářem vysvětlujícím, proč je dobré si tu či onu skladbu vyslechnout. A podle jakého klíče budeme skladby sestavovat? Mají být na D-dur pořady věnované tu komorní, tu symfonické, tu operní hudbě? Došli jsme k závěru, že budoucí posluchači stanice budou natolik vyspělí, že nebudou vnímat hranice mezi podobory klasické hudby jako bariéry. Na koncertech se z organizačních důvodů většinou nekombinuje symfonická hudba s komorní, ale v rozhlase to jde. Hlavním klíčem k řazení kompozic v D-dur bude tedy zvukový kontrast. Po orchestru nechť zazní klavír, po něm sbor a pak dechové kvinteto. D-dur jsme spustili 1. 5. 2005 v 8.00 znělkou a hlasem kolegy Libora Dřevikovského, který ohlásil Dvořákovu 6. symfonii, neboť jest psána v tónině D dur. Asi nad námi a stanicí D-dur vyšla před deseti lety šťastná hvězda. Na koncepci stanice jsme od té doby nemuseli měnit vůbec nic. Ani po technické stránce nedošlo k dramatickému výpadku, ač tehdy kolegové z techniky

Nedávno mi hlásil dr. Jiří Grygar, že v astronomické observatoři v Argentině, v těch kopulích kryjících dalekohledy a radary, hraje celý den D-dur. To by svědčilo o tom, že je splnitelná i naše další naděje, že D-dur není jen pro „vážné zájemce o vážnou hudbu“, ale že osloví i ty méně zaposlouchané vnímatele, kteří oceňují relaxační schopnosti klasické hudby. D-dur má – myslíme si – před sebou nadějnou budoucnost. Až se mezi posluchače a hlavně do jejich aut rozšíří digitální vysílání DAB, bude program D-dur ideálním společníkem k cestování. Uklidní řidiče, ale nenechá je usnout. D-dur nabízí klasické hodnoty prostřednictvím nejnovějších technických vymožeností, jaké nám dnešní doba nabízí. Pokud víme, je to jediná stanice na světě, která vysílá v bezztrátovém formátu OGG 256, tedy v nejvyšší dostupné zvukové kvalitě. D-dur také nemá na Síti konkurenci v množství nahrávek, z nichž může vybírat. A nejsou to jen statisíce cédéček, ale i vlastní snímky Českého rozhlasu a k tomu nahrávky, které získáváme z Mezinárodní hudební výměny sítě EBU, která sdružuje všechny veřejnoprávní rozhlasy v Evropě. D-dur, jakožto dceřinná stanice Vltavy, dokáže posluchačům nabídnout to, co Vltava ve své pestrosti nedokáže: soustředění na hodnoty, které jsou zakódovány v umělecké hudbě. A to soustředění stojí za to. Prvního května tedy oslavíme desáté narozeniny s nadějí, že skutečná zletilost na tuto stanici teprve čeká. Lukáš Hurník

Výročí

Stabat mater Jakuba Jana Ryby Jakub Šimon Jan Ryba se narodil 26. října 1765 v Přešticích na jižním Plzeňsku; zemřel 8. dubna 1815 v Rožmitále pod Třemšínem. Hudba zaujímala významné místo v jeho životě od dětství; komponovat se pokoušel už jako šestiletý. Jeho otec si přál, aby dosáhl vyššího vzdělání – roku 1780 ho proto poslal do školy k piaristům do Prahy. Ryba tu dostal příležitost všestranně zužitkovat svůj mimořádný hudební talent – hrál na violoncello, studoval kompozici, účinkoval v kostelích a psal skladby, které se brzy začaly v opisech šířit po Praze. Měl zájem o univerzitní studium; otec ho však už roku 1783 povolal domů, poněvadž se v Nepomuku uprázdnilo učitelské místo. Roku 1785 složil Ryba v Praze učitelskou zkoušku; v roce 1786 nastoupil do školy v Mníšku pod Brdy, od roku 1788 trvale působil v Rožmitále. Vedle běžných předmětů vyučoval hudební výchovu, zavedl opakovací hodiny pro starší mládež, pro školu psal učebnice i písně. Pro rožmitálské kostely sestavoval ve funkci regenschoriho pomůcky k řízení kůru i liturgické příručky a komponoval chrámové písně. Zabýval se také hudební teorií, lingvistikou a vlastivědou, překládal z několika jazyků. Psal duchovní i světskou hudbu, dnes – s výjimkou České mše vánoční z roku 1796 – neprávem pozapomenutou; za jeho života se jeho tvorba naopak těšila tak velkému zájmu, že se v dobových hudebních sbírkách objevovala i pod jménem Haydnovým a Händelovým. Rybova pozice v Rožmitále však neodpovídala ani jeho výtečné skladatelské pověsti, ani tomu, že vyšší úřední autority považovaly jeho pedagogickou činnost za vzorovou. Důvody, pro které spáchal sebevraždu, zůstávají stále nejasné. Mohl trpět depresemi, protože neměl možnost plně rozvinout a uplatnit svůj umělecký talent, který by byl zřejmě více vynikl, kdyby byl mohl zůstat v Praze. K tomu, že si sáhl na život, ho mohlo dohnat i to, že byl svými bezprostředními nadřízenými opakovaně považován za konfliktního člověka, který své povinnosti plní buď příliš svědomitě, nebo vůbec ne.

Období, kdy komponoval Stabat mater pro Plzeň, patřilo v životě Jakuba Jana Ryby k nejšťastnějším epizodám. Text Stabat Mater zhudebnil celkem třikrát: z toho dvakrát v českém překladu. Třetí, latinská verze, vznikla z podnětu Františka Křepelky – plzeňského učitele a regenschoriho chrámu sv. Bartoloměje, jenž znal Rybovu duchovní tvorbu, vážil si jí a často ji prováděl. Dopis, ve kterém Křepelka navrhoval, aby Ryba napsal pro Plzeň větší dílo, kupříkladu oratorium, dostal skladatel na počátku roku 1805. Během šesti týdnů pilné práce vzniklo pozoruhodné dílo, které svědčí o tom, že jeho autor dobře znal obsazení a schopnosti souboru, který měl František Křepelka k dispozici – interpretačně náročné vokální party svěřil čtyřem sólovým hlasům, při orchestraci bohatě využil zejména dechové nástroje. Rozměrná skladba je rozdělená do dvanácti částí; významnou roli tu hrají dvě sborová čísla – fugatové první líčí pocity matky, oplakávající umírajícího syna, druhé kompozici uzavírá prosbou o přijetí duše umírajícího do ráje. Jakub Jan Ryba připsal své třetí zhudebnění Stabat Mater nikoli Františku Křepelkovi, nýbrž Františku Václavu Mattasovi, plzeňskému radnímu a inspektorovi hudebního kůru chrámu sv. Bartoloměje. Dedikace byla přijata vděčně; Ryba později věnoval kůru chrámu sv. Bartoloměje a plzeňskému magistrátu další dvě svoje kompozice – Slavnostní mši d moll a offertorium Magnus est Dominus. Byl to pravděpodobně František Václav Mattas, kdo doporučil radě magistrátu, aby Rybova pro Plzeň složená díla ocenila přiměřeně jejich hodnotě. Rada se rozhodla učinit to způsobem vskutku mimořádným: koncem května téhož roku udělila Rybovi čestné právo plzeňského měšťana. Kromě dekretu obdržel i finanční odměnu, zaznamenanou v Knize pamětní královského krajského města Plzně: „Roku 1805 obdržel rožmitálský učitel Jakub Ryba za velikou mši, již pro kostel sv. Bartoloměje zvláště komponoval, 100 zlatých od městské rady zdejší.” Michaela Freemanová

Novodobá uvedení Stabat mater byla zatím dvě, obě v Plzni, jedno v hudebním nastudování Adama Viktory, druhé v péči Andrease Kröpera. Letošní koncert řízený Vojtěchem Spurným je prvním novodobým uvedením díla na moderní nástroje spojeným s jeho prvním zvukovým záznamem. Český rozhlas vysílá koncert 29. 3. 2015 od 18.00 hod. v přímém přenosu na stanici Vltava a poskytuje současně program řadě členských veřejnoprávních rádií sdružených v EBU. Nakladatelství Českého rozhlasu chystá vydání partitury. (Petr Veber, vedoucí hudební redakce Českého rozhlasu Vltava) Hlas tenoru z oratoria Stabat Mater J. J. Ryby (1805). Národní muzeum – České muzeum hudby

s chutí pustili do cvičení Scarlattiho, mají zároveň řadu dalších dávno sjednaných závazků. Proto i při dosavadní značné „zadanosti“ nám natáčení bude dělat ještě pár let radost. Už za pouhý rok se ze Scarlattiho stala docela obšírná agenda...

„Scarlatti opět na klavír!“ – po prvním roce „Prohlížela jsem si ty Scarlattiho sonáty a upřímně řečeno jsou všechny dojemně krásné. Ráda natočím vlastně cokoliv (podobně jak to navrhují pánové Klánský a Wiesner). Zatím bych si třeba dovolila přiklonit k ucelenějšímu kompletu od K 60 do K 75 nebo i dál, hodlám se to teprve učit…,“ reagovala na nabídku známá pianistka Slávka Vernerová-Pěchočová. Když jsme před rokem zahájili cyklus „Scarlattiho sonáty opět na klavír“, šli jsme tak trochu do mlhy, netušili jsme, jakou odezvu návrh u oslovených vyvolá. Nadšení, s jakým se pustili do studia Scarlattiho, však překonalo veškerá očekávání. Někteří se rozhodli ihned, Scarlatti je už léta jejich „srdeční“ autor. Jiní si zprvu vyžádali čas na rozmyšlenou, sonátami se chtěli pro jistotu nejprve „prohrát“ – za všechny Igor Ardašev: „Děkuji za poskytnutí času na rozmyšlenou – rád se projektu zúčastním.“ Jitka Čechová, další naše přední klavíristka, svůj návrh v lednu 2015 pojala opravdu důkladně: „Domenico Scarlatti tvoří oblíbenou součást mého repertoáru již od dětských let, ráda se projektu zúčastním. Prokousávala jsem se v posledních dnech neuvěřitelným množstvím Scarlattiho sonát a posílám seznam, který bych eventuálně mohla speciálně pro tento projekt nastudovat, pokud byste měla zájem o větší množství mé interpretace :-).“ Ivo Kahánek na to šel podobně: „Zakoupil jsem za tímto účelem další dva díly Henleho urtextového

výběru Scarlattiho sonát, projdu Váš seznam a co nejdříve Vám pošlu další sonáty, které bych natočil …“ Abychom se v tom množství Scarlattiho sonát neutopili nebo nezdvojili, neboť jich plánujeme natočit 555 (slovy pět set padesát pět), řídím se katalogem K. Označuje se tak seznam cembalisty Ralpha Kirkpatricka, který sonáty seřadil chronologicky. Dalším je L – Alessandro Longo. Ten sice v některých sonátách chybí, navíc jeho klíč k číslování je trochu jiný než u Kirkpatricka, přesto je tato dvojí identifikace nutná. Někdy přibíráme i další katalogy. V několika případech jsme srovnávali notový zápis sonát, které nemají přesné zařazení, v Henle Urtext jsou označeny jako Erstausgabe bez zařazení do K či L. Oba interpreti poslali scan první strany, a tak jsme se vyhnuli opakování téže skladby. Stejně jako v celém cyklu i v tomto případě platilo pravidlo časové. Některé návrhy se totiž míjejí nejen o hodiny, ale někdy doslova o minuty stejného dne. Přednost dostane vždy ten, kdo sonátu nabídl jako první. Toto neosobní kritérium jsem zvolila bez ohledu na kohokoli. Ivo Kahánek k tomu podotkl, že „princip kdo dřív přijde… samozřejmě naprosto respektuji, ostatně je to asi jediný způsob, jak to udělat. A kromě toho si myslím, že nám Scarlattiho sonáty hned tak nedojdou...“ Má pravdu, protože ačkoliv se všichni oslovení pianisté

Kromě našich renomovaných pianistů jsem oslovila a ještě oslovím i některé zatím méně známé klavíristy tak, jak postupně poslouchám jejich různé nahrávky na internetu – pokud možno hlavně Scarlattiho a Bacha. Příjemným interpretačním překvapením se pro nás všechny (včetně přísných nahrávacích týmů!) stala Barbora Krištofová Sejáková, členka Tria Bergerettes: „Všechny sonáty z ´našeho seznamu´ jsem již natočila a už se mi po Scarlattim začalo stýskat – kdyby byla některá sonáta neobsazená a kdybyste měli zájem o mé služby, budu ráda.“ Scarlattiho polyfonie je prostší než ta Bachova, ale nikoli méně působivá. Znamenité nahrávky vznikají zásluhou Ivo Kahánka, Miroslava Sekery, ve Švédsku pobývajícího Bohumila Stehlíka či Vojtěcha Spurného. Jejich přednes Scarlattiho sonát je precizní, s velkým nadhledem v jakémkoli tempu, v pomalých někdy až meditativních sonátách neobyčejně plastický, s minimální pedalizací a vycizelovaným úhozem. Vojtěch Spurný je také cembalista a Scarlattiho hraje na oba nástroje s vědomím jejich odlišnosti. Postupně se připojí Karel Košárek, Martin Kasík, Václav Mácha, Miroslav Sekera, Adam Skoumal, Daniel Wiesner a další klavíristé. Internetové stránky s dosavadními nahrávkami se připravují ke spuštění na začátek května 2015, tedy rok poté, co jsme projekt Scarlattiho sonát oficiálně představili v přímém přenosu z rozhlasového Studia 2 na Vinohradech. Web bude sonáty nabízet zájemcům ke stažení, všechny příznivce Scarlattiho tam však čeká i řada dalších překvapení…Internetové stránky budou pravidelně doplňovány dalšími natočenými sonátami.

Vladimíra Lukařová hudební dramaturgyně Českého rozhlasu Vltava

Putování s varhanami na Janáčkově máji 2015

Český rozhlas Vltava: 31. 5. 2015 – Den slezských varhan

Čtyři putovní přenosy v jeden den – i do tak náročného projektu se pustí náš Český rozhlas v rámci festivalu Janáčkův máj, jehož ředitel a dramaturg Jaromír Javůrek naplánoval na neděli 31. května „varhanní výlet“. Ten bude mít čtyři zastavení – dvě v moravské části Ostravy a dvě ve Slezsku – v Hlučíně a Ludgeřovicích. Všechny čtyři nástroje, na které zahraje postupně Tomáš Thon, Petr Rahnoha, Petr Čech a Pavel Rybka, mají slezský původ. Ten vždy krátce na úvod koncertu představí varhaník Jaroslav Tůma. Varhany v kostele sv. Václava v centru Ostravy (první zastavení) jsou svým způsobem nejmladší, byť se jedná o pozdně barokní nástroj. Do kostela byly instalovány na podzim roku 2011 a v minulosti desítky let chátraly v obci Vlkovice u Fulneku. Dva roky jej restaurovali varhanáři z dílny Kánský a Brachtl z Krásných Louček u Krnova a jeho opravou strávili přes šest tisíc pracovních hodin. Podařilo se. V malebném kostele sv. Václava pár kroků od centrálního náměstí stojí dnes nejen nejstarší, ale rovněž nejkrásnější varhanní nástroj v Ostravě, na který přijíždějí hrát varhaníci z široka daleka. Na koncertě, kterým přenos zahájíme, vystoupí vedle varhaníka Tomáše Thona také hobojista Dušan Foltýn a trumpetista Pavel Hromádka. Na programu bude hudba především českých mistrů období baroka. Druhým zastavením bude kostel sv. Jana Křtitele v Hlučíně. Posluchači, kteří budou chtít být u všech koncertů, mohou využít festivalový autobus, který je doveze v tomto případě na vystoupení Petra Rajnohy, který přednese skladby Jana Křtitele Kuchaře, Jana Pieterszoona Sweelincka, Johanna Sebastiana Bacha a Felixe Mendelssoh-

na-Bartholdyho. Nový varhanní nástroj postavený opět varhanáři z Krásných Louček u Krnova byl v hlučínské farnosti posvěcen před devíti lety a je součástí kostela, který vznikal v několika slohových obdobích od gotiky až po její pseudo styl. Třetí zastávkou je obec Ludgeřovice, která se nachází na cestě mezi Ostravou a Hlučínem. Vzhledem k tomu, že varhanní koncerty se v tomto místě v rámci Janáčkova máje konají každoročně, před nadmíru poučeným publikem a navíc tedy opět v přímém přenosu i pro rozhlasové posluchače zahraje varhaník Petr Čech, který má k slezskému kraji velmi blízko. Provede Fantazii z dílny zakladatele tradice české varhanní improvizace Josefa Kličky, ale i Fantazii Ference Liszta. Dvoumanuálové varhany v kostele sv. Mikuláše v Ludgeřovicích patří svého druhu mezi největší varhanní nástroje ve Slezsku. Byly postaveny v třicátých letech 20. století slavnou firmou Rieger z Krnova a už tenkrát se mluvilo o zvlášť vydařeném zvuku nástroje. Před deseti lety opět krnovští varhanáři provedli generální opravu tohoto nástroje a ta se naštěstí nadmíru povedla. Den se slezskými varhanami bude ukončen v koncertním sále Janáčkovy konzervatoře a gymnázia v Ostravě. Do nové budovy se střední umělecká škola přestěhovala z nevyhovujících prostor v roce 1996 a rok na to byl v koncertním sále postaven firmou Rieger-Kloss nový varhanní nástroj, který je velice často využíván nejen studenty školy. Den se slezskými varhanami ukončí Pavel Rybka, ostravský varhaník, který pro festival nastuduje Symfonii pro varhany H dur č. 8 op. 42 Charlese-Marie Widora.

Kostel sv. Václava v Ostravě

Ne u všech varhanních koncertů budeme v neděli 31. května v přímém přenosu až do konce. Přece jen musíme vytvořit našim technickým osádkám aspoň malou časovou rezervu na přemístění z jednoho místa na druhé. Už teď jsou ale jasné začátky přenosů: 15.00 Ostrava, kostel sv. Václava – 16.30 Hlučín, kostel Jana Křtitele – 18.00 Ludgeřovice, kostel sv. Mikuláše – 19.30 Ostrava, Janáčkova konzervatoř. Live přenosy pro vás připravuje společně s mistrem zvuku Lubomírem Výrkem a hudebním režisérem Františkem Mixou Renáta Spisarová. Renáta Spisarová

Festival

Iván Fischer, Jurij Těmirkanov, Masaaki Suzuki, Antonio Pappano, Vasilij Petrenko Foto: Pražské jaro

Jubilejní sedmdesáté Pr a žské jaro

Program jubilejního 70. ročníku festivalu Pražské jaro přináší 45 koncertů se širokým dramaturgickým rozpětím – od hostování velkých zahraničních symfonických orchestrů přes koncerty komorní hudby až po specifické projekty přinášející premiéry nových děl či hudbu starších epoch v autentické interpretaci. V květnu do Prahy na pozvání Pražského jara zavítá mimořádně silná sestava zahraničních symfonických orchestrů v čele se svými šéfdirigenty – Petrohradská filharmonie s Jurijem Těmirkanovem, NDR Sinfonieorchester Hamburg s Thomasem Hengelbrockem, Royal Liverpool Philharmonic s Vasilijem Petrenkem, Bu-

dapest Festival Orchestra s Ivánem Fischerem a v neposlední řadě Orchestra dell‘Accademia Nazionale di Santa Cecilia se sirem Antoniem Pappanem, kteří se v Praze představí vůbec poprvé. Do programu festivalu bylo zakomponováno několik dramaturgických linií s akcentací symfonických děl Johannesa Brahmse, Gustava Mahlera a Dmitrije Šostakoviče . Stará hudba Pro milovníky poučené interpretace „staré hudby“ jsou v 70. ročníku festivalu připraveny skutečné skvosty. Legendární soubor Akademie für Alte Musik Berlin přiváží instrumentální program sestavený z barokních děl

vážící se k tematice vodního živlu, jenž vyvrcholí Händlovou Vodní hudbou. Vůbec poprvé se českému publiku představí Bach Collegium Japan se svým uměleckým vedoucím Masaakim Suzukim. V čistě bachovském programu složeném ze dvou nástrojových koncertů a dvou vokálně-instrumentálních děl se představí i česká sopranistka Hana Blažíková. Neobvyklým zážitkem pak bude koncert klavíristky Viviany Sofronitsky v Anežském klášteře, která představí díla skladatelů 18. a 19. století ve zvuku kopií mistrovských dobových klávesových nástrojů z dílny Paula McNultyho v rámci jednoho večera.

nadpis

Moderní hudba Stejně bohatě je v dramaturgii festivalu zastoupena i hudba moderní. Na Pražském jaru vystoupí orchestr BERG se světovou premiérou díla, které na objednávku Pražského jara píše mladý český skladatel Petr Wajsar. V české premiéře zazní Songs of Wars I Have Seen světově proslulého Heinera Goebbelse, který do Prahy přijede osobně, aby dílo inscenoval. Česká moderní tvorba je významně zastoupena také na dalších koncertech – kupříkladu Rapsodické variace Klementa Slavického si do svého debutového koncertu vybral dirigent Marek Šedivý, který rovněž zařadil Koncert pro hoboj a orchestr svého vrstevníka, skladatele Martina Hyblera. Sólového partu se zhostí vítěz soutěže Pražského jara 2014, francouzský hobojista Johannes Grosso. Vokální tvorba skladatele Jana Hanuše zase zazní na koncertu Kühnova dětského sboru a rovněž v programu Pražského filharmonického sboru, který Hanušovo Poselství op. 66 dává do kontextu vokální tvorby světových autorů soudobé hudby – Sira Johna Tavenera, Velja Tormise a Erica Whitacrea. Orchestrální Štafetu Jana Hanuše, jehož sté výročí narození takto v programu Pražského jara 2015 připomínáme, si vybral Pietari Inkinen na úvod svého inauguračního koncertu. V první půli tohoto koncertu pak ještě zazní Apotheosis ze Symfonie č. 6 „Vincentiana” soudobého finského skladatele Einojuhaniho Rautavaary. Adam Plachetka uvádí mladé pěvce Čtyřnásobný debut mladých pěvců na Pražském jaru, který se odehraje v jediný festivalový večer, je obohacením letošního ročníku festivalu. S nápadem přišel talentovaný basbarytonista Adam Plachetka, člen Umělecké rady Pražského jara, který nad koncertem převzal uměleckou záštitu a také se čtveřicí talentovaných pěvců sám vystoupí. Na debutový večer ve Dvořákově síni Rudolfina se SOČR a dirigentem Tomášem Braunerem vybral Plachetka čtyři mladé sólisty: sopranistku Michaelu Kuštekovou, mezzosopranistku Simonu Mrázovou, tenoristu Petra Nekorance a barytonistu Romana Hozu. Pavel Trojan

Pr a žské jaro na Vltavě

Po Roce české hudby a Polském roku na Vltavě není letošek v hlavních dramaturgických obrysech orientován ve vysílání k žádné národní kultuře, ale k tématu vyjádřenému logem hrdina.cz. V programu Pražského jara se k tomu nejlépe váže Šostakovičova Leningradská symfonie, umělecky zrcadlící válečná léta a historicky skutečně autenticky, velmi těsně spojená s německou blokádou hrdinsky odolávající ruské severní metropole. Cítíme a víme už dnes, že navzdory dobové ideologii je to dílo nadčasové hodnoty. V přímém přenosu by měla monumentální hudební freska zaznít 16. května v podání Petrohradské filharmonie, tělesa, pro něž byla psána. Mimochodem – Jurij Těmirkanov, který má s orchestrem přijet, je jeho šéfdirigentem od roku 1988, od svých padesáti. Narodil se v roce, kdy se stal šéfem Leningradské filharmonie Jevgenij Mravinskij, dirigent světové premiéry několika Šostakovičových symfonií, včetně této Sedmé. Mravinskij stál v čele celých zmíněných padesát let, než ho Těmirkanov, jeho žák, vystřídal. Tak dlouhé dirigentské éry a taková úzká umělecká návaznost se skutečně jinde nevidí! Ve vysílání by se měl s naprostou samozřejmostí objevit také přímý přenos úvodního koncertu festivalu. Má vlast bude tentokrát 12. května kompletně v zahraničních rukou. Thomas Hengelbrock je šéfdirigentem Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku od roku 2011, kdy vystřídal Christopha von Dohnányie. Hengelbrockův životopis je na dirigenta symfo-

nických programů méně obvyklý. Začínal jako houslista, zakládal a dirigoval postupně několik orchestrů specializovaných na starou hudbu a její historicky poučenou interpretaci včetně užívání dobových nástrojů; stál u zrodu pěveckého sboru; režíruje; spolupracuje se soudobými skladateli… ale byl a je také zván k renomovaným velkým orchestrům. Uvidíme, jak bude naslouchat Smetanovi…! Pražské jaro na Vltavě, to by měly být letos především orchestry. Zahraničními hosty jsou totiž také Královská liverpoolská filharmonie s Vasilijem Petrenkem a Dvořákovou Sedmou na samý závěr festivalu 3. června, Budapešťský festivalový orchestr s Ivánem Fischerem, Orchestr Národní akademie sv. Cecilie z Říma s Antoniem Pappanem, Akademie für alte Musik z Berlína a Wiener Akademie. A stranou nezůstanou ani orchestry domácí: Česká filharmonie by se měla objevit na Vltavě v přímém přenosu tak, jak ji bude řídit Jukka-Pekka Saraste a mikrofony budou i u koncertu rozhlasových symfoniků. Orchestrálního doprovodu a přímého přenosu se jako každoročně dočkají také finalisté obou oborů soutěže Pražského jara, tentokrát flétnisté a klarinetisté. I to jsou svého druhu „hrdinové“… Ale hrdinské téma nemusí naplňovat vltavské vysílání bezvýhradně. Některé koncerty budou prostě hudebními svátky, tak jak jsou, bez dalších přívlastků.

Petr Veber

Kabinet

K abinet zaplněný bizarními lidmi a předmět y Émile Ajar Foto: Wikimedia Commons

Český rozhlas Vltava: pondělí–pátek, 9.30–9.50 hod., Kabinet – hry: pátek, 9.30–9.50 hod.

V květnu 2014 se změnou schématu zavedl Český rozhlas na stanici Vltava novou programovou řadu Kabinet. V půl desáté dopoledne místo esejí, které jsme vysílali mnoho let, byla zařazena humoristická povídka a na konci týdne hra. Co příjemnějšího si může člověk poslechnout u dopolední kávy? Při hledání vhodných textů se ukázalo cosi překvapivého: doba, v níž žijeme, je poměrně rozesmátá, potrpí si na historky a bizarní jednání a situace, ale humoru v ní moc není. Mnohé typy humoru se vyčerpaly, třeba takzvaný humor laskavý, tak uctívaný a tak typický pro český literární mainstream. A taky humor hospodský, na němž je sice postaveno nejedno české literární dílo, který se ale v současné době utopil ve žvástech kopírujících televizní pořady. Téměř naprosté zkáze propadl humor slovní, protože jazyk, hlavní nástroj tohoto humoru, podlehl devastaci, která, přirovnáme-li jazyk k architektuře, se rovná demolici. To, co vyrůstá na místě vznešených větných staveb, je plevel a slumy. Při hledání humorných textů (i s tím, že mít humor nemu-

sí zrovna znamenat být k popukání, spíše to znamená vidět jinak nebo, řečeno s Vladislavem Vančurou, „lépe vědět“) jsme leccos objevili ve světě. Se třemi autory a jejich texty, připravovanými pro Kabinet, bychom vás chtěli seznámit.

ho tvůrce. Émile Ajar bylo zcela neznámé jméno, kvalita knihy však prozrazovala zkušeného Mistra. A když následující Ajarův román Život před sebou získal dokonce Goncourtovu cenu, vypukl v pařížském literárním světě doslova hon na autora.

Život s krajtou První z nich je Francouz a žil s krajtou. Tedy – jeho hrdina, osamělý Pařížan Cousin. Je snad blázen, když touží, aby ho každý večer někdo pevně objímal? Ostýchavý statistik by to dovolil snad ještě slečně Dreyfusové, protože ta – stejně jako jeho milovaný had – má prapůvod v Africe. Cousinovy groteskní cesty k jiným lidem se zaplétají a sukují jako onen had, a podobnými oklikami a kličkami se vlní i jeho originální jazyk, jímž své příběhy vypráví. Hned v úvodu se nás pokusí zmást výzvou: „Hlavně z toho nedělejte literaturu, to téma totiž stojí za to.“

Dnes už je ta historie známá, takže to připomeňme rovnou: zaživa ho nedostali. Teprve když roku 1980 zemřel proslulý spisovatel Romaine Gary, jeho posmrtné doznání odhalilo, že za Émila Ajara se schovával on, když chtěl svléct svou starou kůži jako ona krajta.

Novela Život s krajtou vzbudila před třiceti lety ve Francii literární senzaci. Nejen díky svým literárním kvalitám, ale také kvůli neznámé (a úzkostlivě tajené) identitě své-

Romaine Gary se narodil roku 1914 v Moskvě (nebo ve Vilnu) jako nemanželský syn neúspěšné ruské herečky Niny Kacewové, za druhé světové války už jako Gary získal řadu válečných vyznamenání coby spojenecký pilot, stal se úspěšným francouzským diplomatem a spisovatelem, režíroval několik filmů, s různými spisovatelskými pseudonymy koketoval celý život. Émile Ajar byla Garyho identita poslední a nejdůslednější, přispěla k jeho slávě – a možná i k jeho dobrovolné smrti. Sám sobě utéct

Kabinet

nedokázal. Jak říká jeho hrdina Cousin: „Krajta si namáhavě vysleče kůži, ale ta nová je zase stejná…“ Najednou někdo klepe na dveře Židovský humor je založen na sebeposměchu. Současný izraelský prozaik Etgar Keret (nar. 1967) píše skvělé povídky, vycházející z nejslavnějších tradic židovské literatury, jež přetváří v krutě humorný obraz současného světa. Zpochybňuje hranice mezi vysokou a nízkou kulturou. Průběh událostí je často líčen z pohledu dítěte nebo lidí, kteří se dostali na okraj společnosti. Je antirasistický, existenciální, píše o osamělosti, o nesnesitelném tlaku individualismu, o depresích a chudobě, o vztahu lidí na Středním východě k Americe, o ruských emigrantech v Izraeli, o televizi a dokumentarismu, kterým jsme teď tak posedlí, prostě o lecčem, o čem se píše odjakživa a přece dosud ne. Je to celkem smutné psaní o neřešitelnosti našich životů, obdařené neodolatelným a osvobodivým humorem, pramenícím v totálním pesimismu nad údělem člověka v globalizovaném světě.

Etgar Keret

Gonçalo M. Tavares

Foto: Wikimedia Commons

Foto: Archiv G. M. Tavarese

Svým dílem se Keret řadí mezi generaci mladých izraelských spisovatelů, kteří začali působit v polovině 90. let 20. století. Patří mezi nejpřekládanější autory píšící hebrejsky. O jeho významu svědčí také to, že roku 2010 obdržel francouzský Řád umění a literatury. Keret je také autorem filmových scénářů, od roku 1995 přednáší na katedře filmu na Telavivské univerzitě a na Ben Gurionově univerzitě v Negevu. Spolu se svou manželkou, herečkou Širou Gefenovou, bydlí v Tel Avivu. Pan Kraus, pan Brecht a pan Tavares Gonçalo M. Tavares (nar. 1970 v Angole), patří k nejvýraznějším současným portugalským autorům, je autorem řady románů ověnčených mnoha cenami. V roce 2011 byl hostem v Praze na Světě knihy. Do češtiny je přeloženo několik jeho knih o různých „pánech“, kteří spolu bydlí v jedné literární Čtvrti a jmenují se jako významné postavy světové literatury – Valéry, Walser, Brecht, Beckett, Calvino, Kraus, Breton, Cortázar, Kafka, Borges – a píší

stručné, jízlivé a vypointované komentáře k současnému světu, vedoucí jak ke smíchu, tak k zamyšlení. Tak například Pan Brecht přichází vyprávět úsměvné, někdy lehce banální, jindy jinotajně hluboké historky, v nichž se v zájmu avizovaného úspěchu často řežou nohy a ruce, a vstupuje do téměř prázdného sálu. Když s výkladem skončí, sál je tak nabitý lidmi, že se odtamtud nemůže dostat ven. Vtipné komentáře knížky Pan Kraus a politika o neschopnosti, omezenosti a hlouposti Šéfa a jeho dvou přičinlivě podlézavých Asistentů vznikaly původně jako fejetony pro noviny. Při jejich četbě se setkáváme s až neuvěřitelnou aktuálností a smutně realistickým vyzněním. Šéfovy nápady, jak řešit problémy s daněmi, s volbami a s demokracií vůbec, jsou totiž méně absurdní, než bychom vlastně chtěli. Portugalský ironik, narozený v bývalé africké kolonii, píše smělé knihy, které dosvědčují, jak mnoho společného máme jako obyvatelé jisté „čtvrti“, zvané Evropská unie.

Alena Zemančíková, Ludvík Němec

10 Četba na pokračování

se tu neutají, žádné vztahy, strasti ani radosti. Především ale kdesi hlouběji zaznívají otázky: odkud a kam směřujeme? Autor provokuje, ironizuje, ale neodpovídá. Odpověď je ponechána na čtenáři či posluchači (Český rozhlas Vltava vysílal jako četbu na pokračování). Stefánsson za román roku 2005 obdržel nejprestižnější Islandskou literární cenu a byl nominován na Cenu severské rady.

Foto: Wikimedia Commons

Peklo je nevědět, jestli je člověk živ ý, nebo mrtv ý

Jón Kalman Stefánsson (nar. 1963) se dnes řadí mezi významné islandské spisovatele. Nejprve začal publikovat poezii, první sbírka básní mu vyšla v roce 1988. V následujících letech se přiklonil k románové tvorbě, ale nikdy se nevzdal výrazně poetického vidění světa. Sbírkou povídek Strouhy v dešti (1996) se přihlásil ke svému zásadnímu námětu: islandskému venkovu. Tam zasazuje již svůj starší příběh nazvaný Letní světlo, a pak přijde noc (dybbuk, 2009, překlad Helena Kadečková). „Román je nádherně vřelým zřetězením příběhů islandských venkovanů. Přesvědčivě dokládá, že život někdy jako by měl na menších místech větší rozměry,“ píše se v recenzi na české vydání knihy (H. Březinová, Respekt, 34/2009). Místem děje je vesnice na západě Islandu, čítající asi čtyři stovky obyvatel. Ocitáme se v 90. letech 20. století, v době převratných změn ve společnosti, což ovšem hrdinové knihy jaksi pomíjejí, a i když jeden z nich na čas uniká ze zdánlivě upadajícího venkova do hlavního města a dál do ciziny, opět se vrátí, navzdory trendu moderní doby. Vypravěčem je kolektivní vědomí celé vesnice. Nic

Následující román Ráj a peklo (dybbuk, 2012, překlad Marta Bartošková) nabízí ještě intenzivnější čtení. Jeho téma, boj člověka s mořem, využité jako obraz zápasu nejen existenčního, ale také hluboce existenciálního, nacházíme v literatuře často. Zde se ocitáme v islandské rybářské osadě asi před sto lety ve fjordu poblíž severního pólu, kde drsné počasí a nevyzpytatelné moře jsou tím, co určuje chod lidských osudů. Všechny obyvatele živí lov ryb, a tak rybáři neustále vyplouvají na moře. „…Pevnina pořád klesá do tmy a do moře, brzy se ale na východě objeví světlo. Muži vidí pár hvězd, všelijaké mraky, modré, skoro černé, světlé i šedé, a nebe se neustále mění, jako lidské srdce. Bárdur supí a cosi si pro sebe mumlá, celý zadýchaný…. Srdce jim všem bije jako o závod. Srdce je sval, který přečerpává krev, příbytek bolesti, samoty, radosti, jediný sval, který nám v noci občas nedá spát. Příbytek nejistoty: jestli se probudíme živí, jestli nám v dešti zmokne seno, jestli budou ryby brát, jestli mě miluje, jestli se vydá přes vrchovinu, aby mi to řekl, nejistota o Bohu, o smyslu života, ale také o smyslu smrti. Muži veslují a jejich srdce čerpají krev a nejistotu o rybách a o životě, o Bohu ovšem ne, to ne, to by se neodvážili vydat na takovéhle skořápce, na téhle otevřené rakvi na širé moře.“ S věčným střídáním běsnících živlů, bouřek, vánic a mrazů, je boj o život roven odolávání peklu a jediné, co připomíná opak, je starý pastorův překlad Miltonova Ztraceného ráje. I ten se však nakonec ukáže jako prokletí. Autor pracuje s tématy jako touha, samota či smrt, ale jeho styl vyprávění působí jednoduše, nenásilně. Stejně jako v předchozí knize je tu zásadním tématem hledání smyslu života, jež se v tomto případě „děje“ prostřednictvím vyprávění. To nám totiž podle spisovatele dává možnost zachytit a uvidět cestu: „Naše slova jsou takoví záchranáři,

jsou neustále v akci a mají za úkol zachránit uplynulé události a vyhaslé životy před černou dírou zapomnění...“ Jakkoli jsou nám románové postavy časově vzdálené a jejich kontury jsou neostré, vnímáme je jako jasné ztělesnění lidských přání a snů po obyčejném, ale lepším životě. Navzdory nepřízni osudu se totiž obyvatelé osady nevzdávají naděje a „věnují se“ životu, přestože se může zdát jen jako sled tmavých dní přetrhaný pouze několika zářivými chvílemi. Je ale špatné chtít od života něco víc než jenom čekání na konec? „…Kamenitá výspa, na které se rozprostírá Městys, vybíhá jako ohnutá ruka do úzkého fjordu a dosahuje téměř až k protějšímu břehu. Moře za výspou je chráněné proti větru a v zimě zamrzá, je z něj jedno velké kluziště a my vždy pískneme na měsíc a vyrazíme z domků s bruslemi v rukou. Často tu bývá bezvětří, protože nás před vichrem chrání hory, ale nesmíš si myslet, že tu máme ustavičný klid. Mezi horami také sílí fujavice, která vztekle vtrhne do fjordů, polární vichry plné touhy zabíjet, které vše, co není přivázané, odvanou a už nikdy nevrátí. Prkna, lopaty, vozíky, střešní desky, celé střechy, holínky na pravou nohu, ideje, vlažná vyznání lásky. Vítr zaburácí mezi horami, rozvzteklí moře, na domy se nalepí slaná krusta a sklepy zatopí voda. Když se vítr utiší a my můžeme vyjít ven, aniž bychom přitom zemřeli, jsou ulice poseté mořskými řasami, jako by na nás moře kýchlo. Bezvětří se ale vždycky vrátí, snesou se na nás andělská křídla a my stojíme na pláži a posloucháme, jak se pomalé vlnky s tichým šploucháním lámou, neklid opadne, krev se v žilách zpomalí. Moře se promění v lákavou postel, do které si toužíme lehnout s vědomím, že nás ukolébá k spánku, kajky se s ustavičným brebentěním pohupují na vlnách a pomyšlení na ty, které moře sebralo, už tolik nebolí….“

Vladimíra Bezdíčková

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování. 18.–27. 3. 2015 | 18.30–19.00 hod.

On Air Rádia Wave na Vltavě

Vítr ze slatin Několik až příliš zvědavých otázek irského novináře přiměje Arthura Bella Nichollse k tomu, aby zasedl k psacímu stolu a pokusil se k nim vyjádřit. Je rok 1879 a on se musí vrátit zpět v čase, do dob, kdy prožíval nejšťastnější část svého života na malé faře v Yorkshiru. Tak začíná příběh muže z rozhlasové hry Vítr ze slatin, který pro cyklus Hry a dokumenty nové generace napsala mladá slovenská autorka Simona Nyitrayová. Vzpomínky kdejakého stárnoucího vikáře by málokterého žurnalistu sotva zajímaly. Jenže vikář Nicholls pomáhal na faře jistého Patrika Brontëho a pobýval ve společnosti jeho nadaných dcer. A dokonce se do této rodiny přiženil. Shodou okolností se stal manželem jedné z nejslavnějších britských romanopiskyň – Charlotty Brontëové. Šedesátiletý Nicholls se proto rozpomíná na to, jak usiloval o ruku této neobyčejné ženy, kterou nebylo snadné získat. Nejen proto, že vzbudit zájem vzdělané, chytré, talentované a půvabné spisovatelky bylo obtížné, ale také proto, že si její otec nepřál, aby se provdala. Znovu si připomíná rok 1854, kdy na faře v Haworthu nechtěně vyvolal konflikt s Patrikem Brontëm. Jakoby znovu prožíval spor mezi dcerou a otcem, ale také obdo-

bí opětované lásky, jíž nebylo dopřáno dlouhého života. Ve hře Vítr ze slatin vytvořila autorka fiktivní příběh několika lidí, které spojuje pobyt na nehostinném místě stejně intenzivně jako fakt, že kvůli častým úmrtím v rodině zůstali vzájemně jeden druhému. Osobnost známé literátky je zde záměrně představována z pozice manžela a otce, kteří ji bezmezně, ale každý jinak, milovali. Díky tomu není Charlotta Brontëová nikterak mytizovaná, sledujeme ji, jakožto výjimečnou ženu, ale s běžnými touhami a problémy. Vítr ze slatin je dramatickým debutem Simony Nyitrayové, která se už v Českém rozhlase představila jako režisérka mikrohříčky Čistej vzduch. Na VŠMU a JAMU vystudovala divadelní režii a dramaturgii. Spolupracuje s divadly jako režisérka, překladatelka a dramatizátorka. V rozhlasové inscenaci se pod jejím vedením v hlavních rolích představí Sylva Vespalcová, Pavel Vacek a Pavel Zatloukal. Premiéra proběhne 26. 4. 2015 v 19.00 hodin v pořadu On Air Radia Wave na Vltavě.

od 2. března 2015 denně | 19.00 – 20.00 hodin Radio Wave dostalo od 2. března šanci oslovit větší množství posluchačů. Český rozhlas se rozhodl poskytnout tomuto rádiu pro mladé vysílací prostor na stanici Vltava, a vytvořit tak na VKV programovou řadu pro publikum do 30 let, kterou v současné době postrádá. Radio Wave bude na Vltavě vysílat každý večer hodinový proud hudby, reportáží či rozhovorů. Pořad Čajovna se přesouvá do nových vysílacích časů.

Čajovna pondělí–pátek | 15.30–16.00 sobota–neděle | 23.15–24.00

Hana Hložková

12 Událost

PROJEKT PLZEŇ EHMK 2015

Co si vlastně představujeme, když se řekne Plzeň? Bude to především pivo a třeba Škodovka. Průmysl je totiž jednou z hlavních součástí kultury města. Plzeň byla 8. září 2010 mezinárodní porotou vybrána jako kandidát na titul Evropské hlavní město kultury 2015 za Českou republiku. Ve finále soutěže zvítězila nad Ostravou. Oficiálně titul EHMK 2015 Plzeň získala schválením Radou ministrů kultury v Bruselu 19. května 2011. Cílem akce EHMK je zapojit hlavní kulturní aktéry města do realizace projektu, posílit jejich aktivity a zviditelnit plzeňská témata. Západočeská metropole se proměnila v Evropské hlavní město kultury 2015. Projekt odstartoval 17. ledna slav-

nostním Otevřením Plzně. Lidé zažijí v Plzni to, co v žádném jiném městě – velkolepý celoroční multižánrový projekt. Představení nového cirkusu, výstavy, koncerty, divadelní a taneční představení, vzdělávací projekty a akce ve veřejném prostoru. Rozsáhlý program stojí na několikaleté práci týmu, desítek institucí a partnerských organizací ve městě i v regionu. Evropské hlavní město kultury je považováno za jeden z nejúspěšnějších projektů EU. Je určen pro města, ale význam má pro celý region. Město, které se pro daný rok stává evropskou kulturní metropolí, je vyhledávaným cílem turistů. Nezanedbatelné jsou ekonomické přínosy projektu. Titul Evropské hlavní město kultury dlouho-

době pozitivně působí v oblastech ekonomického a sociálního rozvoje, cestovního ruchu, obnovy kulturních zařízení a infrastruktury. Projekt EHMK podporuje spolupráci mezi umělci členských zemí EU, především v rámci mezinárodních kulturních sítí. Uskutečňují se koprodukční projekty se zahraničními partnery. Důraz je kladen na rozmanitosti kultur a rozšíření programu stávajících festivalů, které splňují kritéria EHMK. Projekt vnuká občanům zájem o kulturu jiných zemí. Spolupráci s občany a kulturními aktéry symbolizují projekty Arts managementu, koprodukce kulturních událostí roku 2015 s místními kulturními organizacemi a fenomén dobrovolnictví. Do projektu jsou zapojeny

Petr Forman, Jiří Trnka David Dimitri | Foto: Mario Del Curto

desítky organizací a aktérů z Plzně a regionu. Realizaci projektu Plzeň EHMK 2015 pomáhá více než 100 dobrovolníků. Čtyři témata pro Plzeň jsou: Umění a technologie, Vztahy a city, Tranzit a menšiny, Příběhy a prameny. Čtyři témata můžeme připodobnit ke čtyřem plzeňským řekám Úhlavě, Úslavě, Radbuze, Mži – jako čtyři plzeňské proudy. Umění a technologie vybízí ke komunikaci s tím, co je Plzni vlastní. Tím je průmysl, řemeslo, byznys. Zároveň přináší propagaci tvůrčích odvětví, dovednosti, kreativity. S tímto tématem je spojena velkolepá retrospektivní výstava Jiřího Trnky, festival Sezóna nového cirkusu a řada projektů s odkazem na průmyslovou historii Plzně nazvaná Továrny na předměstí. Vztahy a city odkazují k veřejnému prostoru, jak vypadá a jak se k němu chováme. Tento programový proud uvádí základní projekt s názvem Veřejný prostor. Zve a pobízí veřejnost k diskusi. Projekt Zen Plzeň (Město jako výstava) chce upozornit na zanedbaná a omšelá místa v centru Plzně. Sedm těchto míst v Plzni bude oživováno nejrůznějšími uměleckými vstupy, jako jsou hravé instalace. Umělci se pokusí problematická místa Plzně svým

Foto: Archiv Plzeň EHMK

uměleckým zásahem ukázat v novém světle. Jednoho místa se ujmou také studenti Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara. Další projekt s názvem Skryté město má podpořit služby a inovaci cestovního ruchu

i zahraničí. Renomovaný divadelník Petr Forman přijal nabídku stát se uměleckým ředitelem společnosti Plzeň 2015. Jeho úkolem bylo připravit hlavní uměleckou část projektu EHMK.

Tranzit a menšiny přináší sérii moderovaných diskusí, otevřených workshopů a výstav. Západočeská galerie připravuje výstavu artefaktů Gottfrieda Lindauera, plzeňského malíře, který proslul portréty novozélandských Maorů. Bude to první retrospektivní výstava tohoto rodáka z Plzně, který odešel v roce 1874 na Nový Zéland a vytvořil tam unikátní kolekci portrétů maorských obyvatel. Výstava potrvá od 6. května do 20. září.

Zahájení bylo spojeno s představením nových zvonů na katedrále sv. Bartoloměje. Zvony se staly nejsilnějším příběhem slavnosti Otevření Plzně jako EHMK 2015 i díky tomu, že se na ně lidé sami složili. Plzeňská filharmonie nahrála skladbu, která vznikla právě pro slavnostní zahájení, Symfonii zvonů, skladatele a dirigenta Marka Ivanoviče. Plzeňská filharmonie se představí v rámci EHMK také řadou speciálních koncertů. Unikátní byl hudební doprovod tanečního souboru Les Slovaks na scéně Nového divadla v lednu 2015. Připraveny jsou tři speciální projekty. Camera machine skladatele a dirigenta Romana Z. Nováka je projekt multimediálního hudebního představení, který propojí celou škálu uměleckých výrazových prostředků. Koncert se uskuteční v industriálním prostoru DEPA 2015. Na projektu se podílejí Ateliér Animované tvorby a Ateliér Aplikované malby Fakulty umění a designu Ladislava Sutnara ZČU a Ateliér výchovné dramatiky Neslyšících Divadelní fakulty JAMU. Na zámku Kozel bude mít premiéru skladba Petra Vajsara, inspirovaná Vodní hudbou Georga Friedricha Händela. Umělec a totalita je

Příběhy a prameny jsou pojítkem všech předchozích témat. Tento programový proud má podpořit cestovní ruch založený na osobnostech spojených s Plzní, jakými jsou například Adolf Loos nebo Ladislav Sutnar. Díky tomuto tématu lze objevit barokní skvosty v okolí Plzně. Chystá se velkolepá akce Devět týdnů baroka, plných hudby, ohňostrojů, prohlídek, slavností po celém plzeňském regionu. Organizační štáb v lednu 2015 měl sedmdesát členů, přes šedesát procent týmu jsou Plzeňané. Na projektu se podílejí desítky programových partnerů z tuzemska

Foto: Plzeň EHMK

hudebně literární projekt Plzeňské filharmonie a Českého noneta. Jedna jeho část se odehraje v plzeňské věznici Bory. Jednou z hlavních akcí, zařazenou v hudebním programu, je koncert americké kapely Lynyrd Skynyrd, která zahraje poprvé v České republice, a to 1. května na zahájení slavnosti svobody. Termín si vybrali její členové sami s ohledem na 70. výročí osvobození Plzně americkou armádou. Kapela se proslavila především skladbou Sweet Home Alabama, která se stala jednou z nejoblíbenějších písní takzvaného jižanského rocku. 28. října se v ČEZ Aréně Plzně představí britská hardrocková skupina Deep Purple. Jejich desky výrazně ovlivnily hardrockové dění na celém světě. Ke stěžejním pilířům rockové hudby patří jejich hity Black Night, Hush, Child In Time či Smoke On The Water. Velké téma projektu PLZEŇ EHMK 2015 představují industriální prostory. Jedním z nich je depo, bývalá vozovna dopravních podniků v Cukrovarské ulici. V depu se uskuteční taneční, divadelní i cirkusová představení ve spolupráci s partnerskými festivaly a v rámci sezóny nového cirkusu. Depo se stane také sídlem workshopů a kreativních firem. V Plzni budou velké výstavy. Jednu z nich připravuje sochař Čestmír Suška ze skupiny Tvrdohlaví, který tvoří sochy z vyřazených kovových objektů. Jeho výstava reSTART začne v dubnu a potrvá do konce prosince. Výstava Mnichov – zářící metropole umění 1870–1918

Západočeské galerie je jedním z hlavních projektů Plzeň EHMK 2015. Mnichov se stal v druhé polovině 19. století jedním z hlavních evropských uměleckých center, když se zejména malířství Mnichovské školy stalo mezinárodně uznávaným a oceňovaným fenoménem. Projekt obsáhne dobu od roku 1870 do roku 1918, tedy dobu od slavné éry Mnichovské školy až po nástup avantgardy. Na výstavě jsou zastoupeni umělci představující slavnou malířskou mnichovskou školu, mnichovský Jugendstil a avantgardní hnutí skupiny Der Blaue Reiter. Jsou mezi nimi jména jako Carl Theodor von Piloty, Gabriel von Max, Franz von Lenbach, Wilhelm Leibl, Franz von Stuck, Vasilij Kandinskij, Alexej von Javlenskij nebo Paul Klee. Výstava zahrnuje i tvorbu českých umělců působících v Mnichově té doby – Václav Brožík, Alfons Mucha, Joža Uprka, Jakub Schikaneder, Emanuel Krescenc Liška, Ludvík Kuba, Jan Autengruber a další. Výtvarná díla klíčových českých a zahraničních umělců slavné éry Mnichovské školy jsou zapůjčena z několika zemí Evropy. Výstava detailně vypovídá o tvůrčím spolužití umělců, bohémů a myslitelů v 19. století. Zároveň je příkladem současné skvěle fungující českoněmecké přeshraniční spolupráce. Výstavu připravil Roman Musil (ředitel Západočeské galerie v Plzni) a Aleš Filip (Masarykova univerzita v Brně). Výstava trvá od 28. 1. do 6. 4. 2015. Výstavní expozice nazvaná Ateliér Jiřího Trnky se představí v prostorách Galerie města Plzně a Galerie Jiřího Trnky. Výstava prezentuje Jiřího Trnku nejen jako umělce, ale i člověka. Zahrnuje Trnkův životní příběh. Výstavu lze shlédnout od 17. ledna až 10. května. Instalaci, která představí všechny výrazné postavy a dějové linie Trnkovy pohádky Zahrada pod názvem Zahrada 2, bude možno vidět v Západočeském muzeu v Plzni od 26. února do 24. května. Projekt Jiří Trnka a svět animace se uskuteční v rámci festivalu Finále 2015, kde bude uvedena digitalizovaná podoba Trnkových Starých pověstí českých. Ostrava, nebo Plzeň. Vyhrála Plzeň. Je to správné? Na otázku odpovídá programový ředitel Plzeň EHMK 2015 Jiří Sulženko: „Obě dvě přihlášky Plzně i Ostravy byly velmi kvalitní. Ten rozdíl jednoho hlasu není takový, aby se

mohlo říct, že jedna přihláška byla horší nebo lepší. Ostravská práce je vidět i dneska. Ostrava si vede skvěle v řadě ohledů. Mají například výborný festival Ostravské hudební slavnosti, Festival ostravské hudby, Festival Ostrava Kamera Oko, skvělé Centrum kultury a projekt úplné rekonstrukce dolní oblasti Vítkovic. To jsou úžasné projekty, které byly inspirované kandidaturou.“ Ke kultuře patří také chování lidí, oblékání, čistota v ulicích. Plzeň EHMK 2015 lidé mnohdy vnímají jako někoho, kdo by měl vyřešit všechny problémy města. Na rozkopané ulice nebo přítomnost bezdomovců v centru lze upozorňovat. Nástroje projektu EHMK jsou umělecké, kulturní. Programový ředitel Jiří Sulženko k tomu dodává: „Naše nástroje jsou v oblasti plánování nebo diskuse, aby se lidé více starali o místo, kde žijí, aby sami se aktivně zajímali o to, jestli ta ulice bude, či nebude uklizena, aby sami se aktivně zapojili do zlepšování města, nečekali, až to někdo udělá za ně. Proto jsme založili festival Anděl fest, kdy nám dobrovolníci pomáhají uklízet město. Proto máme program Pěstuj prostor, kam lidi můžou přispívat názory, co upravit a i sami s tím pomoct.“ Plzeň 2015 není přehlídkou jenom plzeňské kultury, ale je přehlídkou plzeňské chuti spolupracovat na evropské úrovni nebo inspirovat Evropu svojí evropskou kvalitou. V projektu EHMK se počítá s tím, že některé kulturní akce se stanou tradicemi. Projekt není jen pro ty, co žijí kulturou, ale pro všechny. Lidé musí něco zažít. Plzeň v roce 2015 má ambice být výkladní skříní kultury celé ČR. Smyslem akce je rovněž ukázat, že i mimo hlavní centra, jako jsou Praha či Brno, může existovat významný kulturní život. Projektu Plzeň 2015 bude věnován Týden ČRo Vltava z Plzně vrcholící Víkendovou přílohou a přímým přenosem Prodané nevěsty z Divadla J. K. Tyla v sobotu 25. 4. 2015.

Miroslav Buriánek, PPRR (poslední plzeňský rozhlasový režisér)

nadpis 15

Duch a síla aneb Farář v batteldessu

Jemný obličej, kulaté brejličky, kněžský kolárek. Kdo by čekal růžolícího velebného pátera a jemnocitného nepraktického intelektuála, mýlil by se. Tento má na sobě vojenskou uniformu a na hlavě černý baret. A za sebou účast v bojích II. světové války. Nadporučík P. Hugo Vaníček (1906–1995). Když v šedesátých letech začal psát své paměti, příznačně je nazval Duch a síla a v první kapitole „Londýn“ můžeme číst Vaníčkův popis sebe sama: „Bylo odpoledne 13. července 1939. Otec Václav, mladý jezuita české provincie, vystoupil v Harwichi z lodi. S tou trochou angličtiny, kterou s námahou vpravil do svého nelingvistického mozku v Praze, vyřídil stěží nejpotřebnější při prohlídce pasu a zavazadel. S blahým pocitem překonání posledních obtíží uvelebil se opak v pohodlném oddělení vlakové soupravy. „Děkuji ti Bože za šťastné vyváznutí z tolika nebezpečenství a za přistání v zemi svobody. Provázej mne i v díle a veď bezpečně k vytouženému cíli.“ Za statečnost válečný kříž Autobiografické vyprávění P. Hugo Vaníčka je věnováno rokům 2. světové války, kdy se autor aktivně zapojil do československého zahraničního odboje na Západě. Jako mladý jezuitský kněz odjel v létě 1939 z obsazené vlasti do Londýna, kde se měl připravit na cestu do africké misie. Zde jej však zastihl začátek války. Krátce na to se dobrovolně přihlásil do řad československé zahraniční armády a stal se jedním ze zakladatelů její duchovní služby. Jako jediný kněz se zúčastnil ústupových bojů ve Francii v červnu 1940 a byl za statečnost vyznamenán Čs. válečným křížem 1939. Po evakuaci do Velké Británie dále sloužil u čs. pozemních jednotek jako duchovní, ale také se velmi obětavě angažoval v rámci osvětové služby. Koncem války byl polním kaplanem 1. tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády na frontě u severofrancouzského přístavu Dunkerque.

Hugo Vaníček, z obálky knihy Duch a síla, nakl. Akademia

Duch proti síle A jak připomíná editor Vaníčkových pamětí, historik Jiří Plachý: „Kniha vzpomínek Hugo Vaníčka je do jisté míry unikátní. Poprvé vycházejí válečné vzpomínky katolického kněze, nevojáka a bytostného pacifisty, který však ani na chvíli neváhal a místo do africké misie dobrovolně a mezi prvními vstoupil do řad formující se zahraniční armády. Mnohého překvapí samotný fakt, že nebyl jediný – do konce války oblékly batteldress s nášivkou Czechoslovakia na dvě desítky katolických kněží a více než čtyři desítky řeholníků, z nichž nejméně šest položilo život v boji za svobodu vlasti. Páter Vaníček byl však zřejmě jediným, který o tom vydal tak rozsáhlé a podrobné svědectví. Vedl vytrvalý, avšak i z jeho pohledu marný boj Ducha proti Síle“. Po válce v internaci Neméně zajímavé i pohnuté byly Vaníčkovy osudy po 2. světové válce – stal se vojákem z povolání a dosáhl hodnosti majora duchovní služby. Po komunistickém

převratu byl postaven mimo službu a krátce vězněn za to, že zprostředkoval zatčeným odeslání necenzurovaného dopisu. Roku 1949 byl za to Vaníček odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a 30. září 1949 propuštěn z armády. Byl internován a teprve v roce 1953 se mohl vrátit do duchovní služby, avšak pouze v okrajových farnostech. Kněžské povinnosti vykonával až do roku 1990. P. Hugo Vaníček je podle svého přání pohřbený v Roudnici nad Labem, kde prožil „nejklidnější“ léta svého bouřlivého života. Jana Franková

Český rozhlas Vltava: Osudy, 27. 4.–8. 5. 2015, všední dny | 11.30–12.00 hod; repríza nasledujicí všední den | 0.05–0.35 hod.

16 Pařiž – Place Charles de Gaulle Étoile, příklad „Haussmannizace“ Foto: Yann Athus-Bertrand, yannarthusbertrand.cor

Neskutečná města

— Ach, staré Paříže již není (tvar svůj mění žel! město rychleji, než srdce smrtelných); (Charles Baudelaire, Labuť) Když Baudelaire vylíčil, jak nešťastná labuť bloudí zdevastovanou krajinou Haussmannovy Paříže, kde se všude bourá a staví a majestátní zvíře se snaží umýt v prachu dávno vyschlé stoky, dokonale zachytil pocit neklidu, únavy a odcizení, který nás zastihne ve stále se měnícím moderním městě. Nic není stálé, „vše trvalé se mění v páru“ slovy Baudelairova vrstevníka Karla Marxe. Město se musí stále obnovovat, redefinovat a člověk nestihne s ním držet tempo.

Je Paříž jiná, má však mysl zádumčivá jak dřív je! paláce, šik domů, lešení, a stará předměstí, vše jinotaj mi skrývá, mé drahé vzpomínky jsou těžší kamení. O sto padesát let později zase rostou některá evropská města závratným tempem. Do roku 2029 se předpovídá, že Vídeň bude mít o čtvrt milionu víc obyvatel než dnes a v průběhu příštích deseti let by měl počet obyvatel Londýna vyrůst o milion. Svět se mění a města nemají na výběr, než se adaptovat. Ale změny bývají málokdy vítány. Sám Baron Haussmann, který jako pařížský prefekt v průběhu necelých dvou desetiletí (1853–1870) dohlížel

na jeden z nejdrastičtějších asanačních projektů v dějinách, nebyl vůbec překvapen, že ho za to Pařížané neměli rádi: „Udělal jsem tu neodpustitelnou chybu, že jsem jim narušoval jejich každodenní návyky.“ Dnes je mu vše odpuštěno. Dokonce zůstalo něco z jeho vizionářského duchu ve fantazii a ambicích dnešních francouzských veřejných činitelů: velké stavební projekty – „Les Grands Projets“ – které inicioval prezident Mitterrand v osmdesátých letech, přímo navázaly na tradici Napoleona III. a Haussmanna. Stavby jako Pyramida v Louvru, Velký oblouk ve finanční čtvrti La Défense a Národní knihovna svou teatrálností a hrou s geometrií mají hodně společného s Haussmannovými bulváry.

Města zdaleka nejsou jenom z cihel a malty. Žijí v naší fantazii, v našich vzpomínkách, obavách a traumatech, v archeologických vrstvách jejich dávnější minulosti, v mýtech a ve snech. Ale naše představy o městech často bývají vzdálené od skutečnosti. Kdo by čekal, že v deštivém Londýně v létě prší o celou třetinu méně než v Praze? Londýnský smog je taky spíš věc minulosti a Sherlock Holmes by se v dnešním nemlhavém Londýně asi necítil doma. Vlastně se nikdy nemohl cítit v Londýně doma, protože neexistoval a ani neexistuje jeho slavná adresa 221B Baker Street. Mýty však trvají a alespoň pro cestovní ruch mohou být velmi užitečné: Londýn Sherlocka Holmese, Praha Franze Kafky a krásný modrý Dunaj ve Vídni. Ve skutečnosti teče Dunaj silně regulovaným kanálem zcela mimo centrum města a rozhodně není nejromantičtějším vodním tokem na světě: „Pokud se dá říct, že Vídeňák něco nenávidí víc než sám sebe a ostatní obyvatele jeho holuby posraného města, tak je to voda,“ píše Vídeňák Andreas Dusl. Největší symbol moderního Berlína – zeď – je taky nápadná svou nepřítomností. Anebo snad se ještě zachoval ve virtuálním Berlíně, který nosíme v hlavě, a nejen v kýčovitých záběrech Wendersova Nebe nad Berlínem. Jedna moje berlínská známá pokaždé, když přechází z jedné části Berlína do druhé, cítí něco zvláštního, nepopsatelného, i když na místě, kde bydlí, už nic nenaznačuje, že tam kdysi byla zeď. Asi

bychom neměli být překvapeni: tady se před 25 lety stalo něco opravdu zázračného a zázraky zanechají stopy.

Pařiž – Pyramidy v Louvru | Wikimedia Commons

Londonská City z Greenwiche | Foto: Hannah Vaughan

Mezi všemi částmi mozaiky, které spolu tvoří naše představy o městě, existují tisíce vazeb. Urbanismus je nesmírně složitá věda a velkoměsto není něco, co by se dalo redukovat na čísla, anebo, jak si myslí někteří politici, řídit jako podnik. Můžeme se naučit od jiných měst, ale převzít celé urbanistické koncepce od nich nikdy nebude možné. Mezitím města rostou klidně dál a tím se stále více komplikuje život jejich obyvatel. Je paradoxní, že přelidněný, chaotický a nepohodlný Londýn k sobě přitahuje stále víc lidí z celého světa. Tím získává novou dynamiku. Přestávají platit stará pravidla. Donedávna nesměla žádná budova být vyšší než třicet metrů, dnes jsou výškové limity už tatam a v Londýně se zrovna staví přes sto výškových budov – kanceláří i luxusních bytů. Když se počítají všechna předměstí, má britská metropole neuvěřitelných dvacet milionů obyvatel. A podobně jak v Haussmannově Paříži všude se bourá a staví. Na místě v Oxford Street, kde ještě před pěti lety stálo divadlo Astoria z roku 1893, je dnes obrovská stavební jáma, zůstaly jen vzpomínky, a pár kilometrů na východě od srdce města vznikla celá nová městská část – i s novým poštovním směrovacím číslem E20 – tam, kde donedávna stály opuštěné továrny.

Londonská City | Foto: Thomas Vaughan

Ale londýnský růst se hodně liší od pařížského z poloviny devatenáctého století. Přestavba Paříže vyšla z politického rozhodnutí Napoleona III. Dal prefektovi Hauss mannovi volnou ruku, aby bez souhlasu parlamentu vyvlastnil majitele všech budov a parcel v okolí bulvárů, které se měly stavět nebo rozšířit. Dnešní rozvoj Londýna nevychází z vůle autokratického vůdce. Naopak Londýn je plný fragmentů minulých ztroskotaných ambiciózních urbanistických plánů pařížského typu, které vždy narazily na odpor vlastníků pozemků. Ani po velkém požáru roku 1666 se nepodařilo obnovit město podle nového mustru. Ne – dnešní divoký růst vychází z role Londýna jako uzlu globálního kapitálu. Každý den se v Londýně

18 Dokument

Michael Edwards

Herschel Glück

provádí miliardy neviditelných finančních transakcí, většinou s penězi, které nepochází z Británie a ani tam nejsou nasměrovány. Londýn je jen „obsluhuje“ a londýnským trhům stačí, když v městě zůstane zlomek těchto nepředstavitelných sum. Současný vývoj Londýna má však jeden velmi důležitý společný rys s Haussmannovou Paříží. Nevychází z vůle obyvatel. Urbanista Michael Edwards už čtyřicet let sleduje vývoj Londýna a jeho varování asi platí – i když v menší míře – pro všechny evropské metropole: „Jeden z největších problémů je, že převažuje obraz Londýna jako velmi úspěšného globálního města, které koncentruje neuvěřitelnou moc v bankovním a finančním sektoru. A součást této představy o Londýně je, že jakákoliv intervence by mohla ohrožovat tuto křehkou rovnováhu, tuto husu, která snáší zlatá vajíčka, díky kterým se máme dobře. To znamená, že je těžké vůbec kritizovat tento model. Ale musíme to dělat, protože Londýn produkuje chudobu ve stejné míře jako bohatství. Lidé s nižším nebo s průměrným příjmem nevydělávají o nic víc než kdekoliv jinde, ale musí přežít v extrémně drahém městě. Nájmy jsou vyšší než kdekoliv jinde v Evropě, a když chcete koupit byt, taky musíte platit nejvyšší ceny v Evropě. To vede k obrovským problémům. Pro lidi jako já, kteří se snaží nějak jinak nastavit plánování Londýna, začíná být skoro nemožné najít způsoby, aby úspěch Londýna nevedl zároveň k chudobě.“ Londýn ale má velkou tradici občanského aktivismu. Nebýt tvrdohlavého boje místních obyvatel, historiků architektury a tisíců dalších Londýňanů, krásná čtvrť kolem

bývalého zeleninového trhu Covent Garden by už vůbec neexistovala. V sedmdesátých letech ji měl nahradit obrovský developerský projekt. Dnes je jednou z nejoblíbenějších a nejhezčích čtvrtí celé metropole. A kupodivu je dnes víc dostupného bydlení v okolí Covent Garden než před čtyřiceti lety. I tak je Michael Edwards pesimistický. Obává se, že kdyby se takový případ opakoval v dnešním Londýně, už by se tu čtvrť nepodařilo zachránit: „Tlaky ze strany hospodářských zájmů a trhu s nemovitostmi jsou nesouměřitelně větší než v sedmdesátých letech a je těžší tomu čelit, i když fungují dobré mechanismy, které umožňují veřejnou účast v procesu rozhodování. Ekonomické vztahy se nedají vůbec srovnat.“

A čtvrť Spitalfields začíná pomalu být tak oblíbená jako Covent Garden, a to jak u Londýňanů, tak i u turistů. Kontinuita v diskontinuitě dává místu jedinečný duch. Článek vznikl k sérii dokumentů o evropských metropolích (Londýn, Paříž, Berlín, Vídeň a Praha) David Vaughan

Český rozhlas Vltava: Radiodokument, 27. 5. 2015 | od 21.45 hod.

Můžeme být rádi, že ceny pozemků a nemovitostí v Praze ještě nejsou na úrovni Londýna nebo Paříže. Tlaky v Praze a jiných českých městech jsou výrazně nižší, ale tradice občanské angažovanosti je rovněž slabší. Pokud se hlas občanů v příštích letech nezvedne a nebudou nastoleny nové mechanismy pro diskusi a rozhodování, aby se občané a developeři mohli vzájemně považovat za partnery, dříve nebo později zjistíme, že doba pro úspěšné projekty jako Covent Garden bude i tady pryč. V jedné věci nás může příklad Londýna uklidnit. Kdo se bojí „vln přistěhovalců“, by se měl podívat na dějiny pestré londýnské čtvrti Spitalfields, kterou založili protestantští uprchlíci z Francie v 18. století. Postupně se asimilovali a pak tu dlouho žili převážně Židé; na ulicích byla místo francouzštiny slyšet jidiš. Dnes tu ale slyšíme bengálštinu a v hlavní ulici Spitalfieldsu Brick Lane je všude cítit vůně asijských koření. Židy, kteří se postupně přestěhovali do lepších čtvrtí, nahradili přistěhovalci z Bangladéše. Jejich mešita na rohu Brick Lane a Fournier Street byla kdysi synagoga a původně francouzský protestantský kostel. Co tomu říká rabín Herschel Glück z nedaleké čtvrti Stoke Newington? „To je normální. Čtvrtě se mění. Londýn je ve stavu neustálé proměny, pořád se obnovuje. A to je jedna z dobrých vlastností města… Nakonec je Británie silnější díky těmto přistěhovalcům. Všichni Spojenému království něco dali a díky nim je naše země silnější.“ Londýnská city byvalaSynagoga? | Foto: thomas Vaughan

Osudy 19

Rostislav Valušek Osudy

Má mysl záhadou se hemží den co den. Žít v básních bez lží jen. Čas her a malin nezralých Básník, překladatel, esejista, grafik a vydavatel Rostislav Valušek je celoživotně spjat s Olomoucí, v níž se 18. června 1946 narodil. Jeho dětství ovlivnili rodiče a zejména babička, která jej od nejútlejšího věku vedla k víře. Vyučil se zámečníkem a při zaměstnání pak vystudoval gymnázium. V roce 1968 do jeho života brutálně vstoupila okupace naší země pěti vojsky Varšavské smlouvy. Společně se dvěma kamarády přemalovával dopravní značky a snažil se okupantům škodit co nejvíc, aniž by si uvědomoval, jaké jim tehdy hrozilo nebezpečí. Rostislav Valušek pobyl od počátku roku 1969 v emigraci v SRN, ale po půl roce se vrátil do vlasti. Uč se, hochu, moudrým býti V letech 1969–1974 studoval Rostislav Valušek na Husově bohoslovecké fakultě v Praze. Vysvěcení na kněze Církve československé husitské získal v roce 1975. Zprvu obdržel

státní souhlas k vykonávání praxe duchovního, který jej zavedl na vesnickou faru v Lužné. Tam ovšem působil jen krátce, protože státní souhlas mu byl odebrán. Jeho absolventská písemná práce k první státní zkoušce (jáhenské svěcení) měla název František Bílek a jeho styl jako gesto k vyjádření života. Práce ke druhé státní zkoušce (kněžské svěcení) nesla název Dva zdroje vědomí smrti v díle Jakuba Demla. Obě osobnosti patří k Valuškovým oblíbeným. Texty přátel V době normalizace cítila řada lidí u nás potřebu vyjadřovat se kriticky k tehdejšímu režimu, což bylo prostřednictvím oficiálních médií nemožné. V Olomouci vznikly Texty přátel, které jsou podle badatelů nejstarší samizdatovou edicí v Československu. „Nás to vedlo k tomu,“ říká Valušek, „že jsme nejenom publikovali své věci, ale snažili jsme se je dělat výtvarně krásně, tzn. graficky, výzdobou. Chtěli jsme napodobit Starou Říši, krásnou knihu. Používali jsme ji jako vstupenku k lidem, kterých jsme si vážili. Dneska si nedovedu představit, že bych drze – a to mládí takové je – zazvonil na Václava Černého a měl s sebou překlad Péguyho esejů, které jsem sehnal po antikvariátech, aby mě přijal. Je to takové legrační, když řeknu, že normalizace byla vlastně nejkrásnějšími léty mého života, protože mi umožnila setkání s lidmi, kterých jsem si vážil. Kdyby toho nebylo, tak jsem se s nimi nikdy nesetkal a nebyl přijat.“ Rostislav Valušek patřil

podle básníka Jiřího Kuběny mezi olomoucké Tři krále – společně s Eduardem Zachou a Petrem Mikešem. Podle posledního sčítání vyšlo v edici 360 textů. Rostislav Valušek vydával kromě Textů přátel i vlastní edici Enato, v níž se snažil o ještě výtvarně bohatší ztvárnění. Tři králové brzy vzbudili pozornost StB, která se je snažila zlomit. Rostislava Valuška se jeden z nich, zvaný Rybí oko, snažil soustavně a velmi drsně přimět ke spolupráci, ale marně. Valušek působil rovněž ve volném olomouckém uměleckém sdružení Ars klub, kde se účastnil autorských čtení a výstav. Aby nemohl být stíhán pro příživnictví, pracoval v několika manuálních profesích: byl skladníkem, topičem, kulisákem v divadle a čerpačem. Čas nových nadějí Listopad 1989 jej zastihl právě ve funkci čerpače v maringotce. Nová doba mu umožnila opět návrat k profesi duchovního. Roku 1991 konečně obdržel certifikát pro vykonávání kněžské profese s titulem Mgr. Biskup Československé církve husitské mu nabídl působení v Husově sboru v Olomouci, ale Rostislav Valušek nastoupil jako venkovský farář v Horce nad Moravou, kde působí dodnes. Konečně také mohla být jeho díla vydávána oficiálně. Pět jeho básnických sbírek – Milostivé léto, Ztotožňování, Léthé ve snu, Duše s vytrhanou podlahou a Slepé rameno melancholie, doplněných o Jiné básně, vyšlo v souboru nazvaném Stejně blízko i daleko (2014 Kniha Zlín). Kromě básnické a esejistické tvorby vytvořil Rostislav Valušek rovněž rozsáhlé dílo výtvarné, jemuž dominují grafické práce. To v času tísně něha tkví uvnitř písně. Zní ve mně. Němě. Jan Sulovský

Český rozhlas Vltava: Osudy 30. 3.–3. 4. 2015 | 11.30 hod., připravil Jan Sulovský, režie Michal Bureš

20 Četba na pokračování

Markéta Pilátová: Tsunami blues

Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová (1973) vystudovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde pak šest let působila jako odborná asistentka. Dva roky pracovala jako lektorka na katedře slavistiky ve španělské Granadě. V roce 1997 odjela do Mexika na stáž, během níž překládala román mexické spisovatelky N. Lazo do češtiny a psala doktorskou práci z lingvistiky. Později procestovala jako novinářka řadu latinskoamerických zemí. Románová prvotina M. Pilátové s názvem Žluté oči vedou domů čerpá z autorčina pobytu v Brazílii,

kde učila česky potomky českých emigrantů. Dokonalá a blízká znalost prostředí inspirovala autorku k napsání sedmi povídek pro pořad Příběhy z konce světa z cyklu Pokračování za pět minut (ČRo Vltava). Pro Český rozhlas Vltava napsala i povídku Dlužníci upíra, inspirovanou pobytem na Kubě, kam se dostala jako účastnice humanitární mise. V roce 2009 vyšel autorčin druhý román Má nejmilejší kniha, jemuž byl věnován rozhlasový pořad Schůzky s literaturou (2010). Kubánské zkušenosti a kontakty posloužily jako inspirace při psaní třetího románu s názvem Tsunami blues (Torst 2014). Příběh je zasazen do současnosti, ale jeho kořeny spočívají hluboko ve 20. století. Mladá trumpetistka Karla přijde v roce 2004 v Thajsku kvůli vlnám tsunami o rodiče i o schopnost hrát a komponovat hudbu. Díky kubánskému emigrantovi Lázarovi se Karla naučí španělštinu.

Pole orná a válečná Ani devadesát let, jež letos uplynou od vydání Vančurova druhého románu Pole orná a válečná, jako by nestačilo k objektivnějšímu posouzení a zakotvení této ojedinělé knihy v české literatuře. Snad je to i tím, že už v době svého vzniku to byla kniha moderní i archaická současně, a nejen svým jazykem; snad za to může i nepochybná monumentálnost této knihy, tohoto velkého a tragického gesta proti válečnému zmaru. A bezpochyby i jistá čtenářská obtížnost, jež se proměňuje v labužnický zážitek spíše při pomalém, ba troufnu si říct i hlasitém čtení..., jako by přímo předurčovala knihu pro rozhlasové zpracování. Navzdory bohaté metaforičnosti a básnivému expresionismu ovšem Vančurova próza rozhodně není lyrická, matafory a další básnická výzbroj zde neslouží jako barokní ornament k přizdobení hotové stavby, ale právě ze silných básnických obrazů vyrůstá jako z temného podhoubí celý příběh, či spíše trs příběhů. Příběh starého barona Danowitze, majitele ouhrovského dvora,

a jeho dvou synů: chvástavého důstojníka Ervína a přihlouplého kněze Josefa. Příběhy ouhrovských zemědělců, z nichž nejvíce vyčnívá volák a vesnický idiot František Řeka, ubožák a vrah, který až ve válce najde svou slávu. Příběh první světové války, hlavní postavy celé knihy. A pole orná nejsou v očekávaném kontrastu k těm válečným, svět předválečné české vesnice, jež Vančura tak dobře znal, je zpodobněn jako citově i duchovně vyprázdněný, bez jakýchkoli vazeb k půdě či tradici; svět, z něhož mnozí muži odcházejí do války takřka rádi a s úlevou. K menší známosti, ba – ostýchám se říct – i k jistému zapomenutí románu pak bezpochyby přispělo i to, že na rozdíl od jiných Vančurových próz se nedočkal filmového zpracování – a zřejmě už ani nedočká. Pro takovou adaptaci mu chybí jednotnější děj, autor nás zahlcuje spíše galerií sugestivních básnických obrazů, a marně budeme také hledat výraznější ženské postavy. Je to román k recitaci, k deklamaci, litanie pro umělecký hlas a citlivé uši.

Znalost španělštiny jí pak umožní vyrazit se stárnoucí hispanistkou Jenůfou, jejíž život skrývá nejedno dávné tajemství, na dobrodružnou výpravu na Kubu. Cesta, jejímž cílem je podpora odpůrců totalitního režimu, se nevyvíjí dobře a na scénu vstupují mocné stíny minulosti… Autorka osvědčila vynikající znalost každodenního kubánského života a dokázala vytvořit dobře promyšlenou zápletku s prvky špionážního románu. Třináctidílnou četbu na pokračování z románu současné české prozaičky připravil Jiří Vondráček. Režie Vlado Rusko. Petr Turek

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování, od 6. 3. 2015, vždy v 18.30 hod.

Domnívám se, že tak metaforicky i emočně silné vylíčení válečných hrůz nemá v české próze obdoby; a v poezii snad jen v nedokončeném cyklu Potopa Františka Halase, napájeném ze stejných (otrávených) studní o dvacet let později. A není to snad ani ironií dějin, ale spíše naplněním vytušeného osudu, že autor tak sugestivních válečných a protiválečných stránek byl jednou z prvních obětí mezi českými umělci té války následující; to už je jeden z příznaků velké literatury, že nebývá jen varováním, ale někdy i věštbou. Oslněni, okouzleni a někdy i vyděšeni Vančurovým temným jazykem nezapomínejme (ani dnes: zvláště dnes) ani na tento danajský dar velkého kouzelníka. Román Pole orná a válečná do desetidílné četby na pokračování upravil Ludvík Němec, v brněnském studiu Tvůrčí skupiny regiony natočil režisér Zdeněk Kozák s Igorem Barešem v hlavní roli. Ludvík Němec, slovesný dramaturg

Český rozhlas Vltava: od 27. 5. 2015 | každý den 18.30

Osudy 21

Jeden ze zapomenut ých – plukovník Josef Jiří Švec

Český rozhlas Vltava: Osudy | 16. –20. 3. 201516. –20

Jméno plukovníka Josefa Jiřího Švece – této legionářské legendy – bylo v neblahých létech naší země vymazáváno z paměti národa. Stejně tak jako jména mnoha jiných statečných osobností, bez nichž by naše republika nikdy nevznikla. Za nacismu i komunismu byly Švecovy sochy ničeny, byly rozbíjeny i pamětní desky; památka na něj mizela lidem z očí, z literatury, z dějin. Jen v archivech a starých knihách se dalo dozvědět, kdo tento pozoruhodný muž byl, v co věřil a čemu obětoval svůj život. Pocházel ze starého selského rodu na Vysočině. Narodil se roku 1883 v malé vesničce Čenkov nedaleko Třeště. Po studiích nastoupil jako učitel na národní školu v Třebíči, kde se setkal se Sokoly a jejich ideály. Sokolské myšlenky – bratrství a fyzická i mravní zdatnost – ho zcela nadchly. Byla to však především sokolská čest, která se mu stala životním krédem a té zůstal věrný i ve své smrti. Aby mohl šířit sokolské myšlenky dál, rozhodl se odjet do Ruska jako učitel sokolského tělocviku. Byl však nejenom Sokol, ale i vlastenec, proto po vyhlášení 1. světové války vstoupil v Kyjevě do České družiny, která měla pomáhat ruské armádě v boji proti Němcům a Rakousko-Uhersku. Čeští družiníci, jak si zpočátku říkali, si chtěli

svým nasazením vybojovat svobodu vlasti a Švecův cíl byl stejný. Byl rozhodnutý sloužit své zemi a řádně pro ni bojovat jako prostý vojín, jeho kvality ho však předurčovaly k postavení velitele, což posléze přijímal. Družiníci, kterých bylo na počátku na 900 mužů, byli na frontě nasazeni k ruským plukům jako rozvědčíci. Vedli si dobře a Švecovi vojáci i on sám prokazovali mimořádné schopnosti. Protože družiníků neustále z českých zajatců přibývalo, směli se zformovat do československého vojska. Po rozvratu ruské armády v revolučním roce 1917 a po velkém úspěchu československé brigády u Zborova, když je po říjnové revoluci navštívil Masaryk, bylo jich už 50 tisíc. Legionářské vojsko mělo v Rusku sehrát důležitou roli svým postojem k sovětské vládě – která je ale vtáhla do bojů – a mělo se přesunout přes Sibiř na frontu do Francie. Josef Švec si od počátku války až po tažení na město Penzu psal deník, který je dokladem tvrdého vojenského života. Aby legionáři mohli postupovat dál na východ, museli Penzu dobýt v boji proti obrovské přesile bolševiků. Celému vítěznému boji velel sám Švec. Právě zde

započalo jeho vrcholné vojenské období neskutečných vítězství nad přesilou rudých, přes vysilující boje až k vyčerpanosti své i vojáků. Válka v Evropě končila, československé vojsko v Rusku se však muselo, k návratu domů, dostat do Vladivostoku. Unavení a také bolševickou propagandou zdemoralizovaní vojáci už ale nechtěli bojovat a odmítli splnit příkaz svého velitele divize, plukovníka Švece. Bylo zákonité, že v tomto rozvráceném čase odpovědný a čestný Švec sáhl po dobrovolné smrti, když jeho slova u bratrů vojáků přestala platit. Jeho čin otřásl jak vrchním velením, tak vojáky. Ti pak znovu do bojů nastoupili. Pohřeb plukovníka Josefa Jiřího Švece 28. října 1918 na Sibiři v Čeljabinsku tak působil jako symbolická oběť všech legionářů, kteří do základů naší republiky položili své životy. Mladé Československo si jejich obětí vážilo; naopak naše společnost těmto zapomenutým hrdinům zůstává mnoho dlužná. Přinejmenším alespoň znalost jejich vkladu do naší svobody. Ludmila Klukanová

Novinky ve vysílání stanice Vltava

Český rozhlas D-dur

Čajovna pondělí–pátek | 15.30–16.00 sobota–neděle | 23.15–24.00

Pravidelné bohoslužby od 1. ledna 2015 každou neděli | 9.00–10.00

klasická hudba v nejvyšší kvalitě 24 hodin denně

„On Air Rádia Wave“ na Vltavě od 2. března 2015 denně | 19.00–20.00 hodin

Od 1. ledna bylo přesunuto vysílání pravidelných bohoslužeb z Českého rozhlasu Dvojka na Vltavu. Stanice Vltava je tak zařadila k celému rannímu bloku pořadů zaměřených na etická a duchovní témata, mezi které patří v 6.45 pořad Etická knihovna, v 7.35 Ranní slovo nebo v 8.00 Duchovní hudba.

Přehled odpoledního programu na Vltavě pondělí–pátek 12.00 Zprávy, kulturní servis 12.10 Hudební galerie 14.30 Trylek 15.00 Psáno kurzívou 15.20 Hrdina.cz 15.30 Odpolední Čajovna 16.00 Mozaika 17.00 Slovo o… 17.30 Zprávy 17.45 Jazzový podvečer 18.30 Četba na pokračování 19.00 On Air Radia Wave

Spolu s pravidelnými bohoslužbami bude Vltava vysílat také mimořádné mše, jako jsou např. vánoční, velkopáteční apod. Více o pořadech s tématem etiky a víry v Českém rozhlase naleznete na rozhlas.cz/nabozenstvi.

Novinka na webu D-dur Exkluzivní záznamy koncertů k on-line poslechu na jeden týden po odvysílání. Vybíráme pro vás záznamy významných přenosů poskytovaných zejména v rámci mezinárodní hudební výměny.

Přehled odpoledního programu na Vltavě neděle 14.00 Souzvuk 15.00 Nedělní koncert 16.30 Magazín o programu 16.45 Ad libitum 17.45 Jazzový podvečer

www.d-dur.rozhlas.cz

Souzvuk 23

Považuji Shakespeara za největšího básníka všech dob

Těmito slovy vyjádřil svůj vztah k Williamu Shakespearovi básník Vladimír Holan. Jan Werich, s nímž Holan po dvacet let bydlel pod jednou střechou, „velkého alžbětince“ oslovil přímo, a sice svým proslulým dopisem, v němž Shakespearovi omluvně vysvětluje, proč v jeho dramatu Jindřich IV. vytáhl do popředí postavu Johna Falstaffa, avšak Vladimír Holan šel ještě dál – ujednal si schůzku přímo s králevicem dánským, u sebe doma, v onom pověstném domě U Sovových mlýnů 7. Skladba Noc s Hamletem, psaná v letech 1949–1956, dodnes patří k vrcholům české moderní poezie a lze jen litovat, že z Noci s Ofélií, kterou Holan začal psát na počátku 70. let, zůstalo jen několik pozoruhodných fragmentů. Metaforický běs Co mají tito dva básníci společného? Podle literárního historika Jiřího Opelíka je to „metaforický běs“, jímž byli oba posedlí a dokládá to citací z francouzského filozofa Hippolyta Taina: „Sloh Shakespearův jest složeninou zběsilých výrazů. Žádný člověk nepodrobil slova podobné tortuře.“ Nepsávalo se u nás něco podobného – v dobrém i ve zlém – také o Vladimíru Holanovi? A zřejmě na tomto místě mohou zaznít i slova Josefa Topola z jeho stati Člověk jménem Shakespeare: „Většina jeho hrdinů jsou bytosti duchovní: tolik zmítaní slastí nebo utrpením dovedou ještě pojmenovat to utrpení i slast, dovedou ještě v nejhlubším zármutku, ochromeni hrůzou vydávat svědectví.“ Dobu, během níž vznikala jeho Noc s Ham-

foto?

Vladimír Holan | Foto: © ČTK, 1972

letem, označil Holan v jednom rozhovoru za nejkrutější léta svého života a dodal: „Byl by ovšem omyl chápat tuto báseň pouze jako výraz událostí jen tehdejších, neboť mně vždycky šlo o člověka a jeho drama vůbec, o jeho lidský úděl a neblahý osud, který žije za všech dob.“ Ustavičná přítomnost génia V žádném jiném díle českého básníka není uhranutí Shakespearem a světem jeho her tak patrné, jako v poezii Vladimíra Holana. „Poddajná zralost Shakespearova zve ke zvůli“, píše v úvodu své Noci s Hamletem. V tomto básníkovi – podobně jako v Mozartovi, Máchovi či Dostojevském – Holan spatřoval jakýsi předobraz génia, určující osobnost uměleckou i myslitelskou. Vzpomeňme verš, kterým uzavřel svá Mozartiana: „Ale génius je ustavičná přítomnost...“ A právě Shakespeare pro něj takovou ustavičnou přítomností byl. Kromě již zmíněných velkých skladeb jsou Shakespearem inspirovány Holanovy četné kratší básně, roz-

troušené po jeho básnických knihách od konce třicátých let až po sám závěr jeho tvorby, tedy sbírku Sbohem? z roku 1977. Holanovy shakespearovské inspirace mají nejčastěji povahu poznámek pod čarou a svébytných komentářů k Shakespearovu dílu, místy působí dojmem jakýchsi „apokryfů“; Holan vytvořil cosi na způsob mytologie, v níž se způsobem velmi svébytným setkávají postavy a prolínají motivy z různých Shakespearových příběhů (výmluvným příkladem je pasáž z Noci s Hamletem, v níž Hamlet přijíždí do Verony svádět Julii) a do níž je nakonec vtažen i Shakespeare sám: „vždyť i šaty po Shakespearovi / byly z garderoby Hamleta...“ Petr Adámek

Český rozhlas Vltava: Souzvuk, 29. 3. 2015 | 14.00–15.00 hod.

24 Rozhovor

Klasika a to druhé, čemu se v hudbě také věnujete, mají nějakou spojitost, nebo přepínáte mezi dvěma jinými světy? Narážíte na to, že se také věnuji rockové hudbě. Hudbu vnímám jako jednolitý celek, nerozlišuji kvalitativně mezi hudbou takzvaně klasickou a hudbou třeba jazzovou, rockovou a podobně. V hudbě mě vždy zajímalo jen to, jestli mě něčím osloví – a styl je pro mě podružný. Také často provozuji hudbu středověkou – a dá se i ta nazývat klasickou…? Samozřejmě ale každý styl vyžaduje trochu jiný přístup, to také na sobě pociťuji, když se mezi těmito světy pohybuji. Nejde jen o způsob zpěvu nebo hraní, ale i o trochu jiné vnímání. Je třeba poznat, co je v kterém stylu důležité a co tam naopak nemá své místo.

Hana Blažíková a Den staré hudby

Jaké historické časové rozpětí vnímáte jako „starou hudbu”? Sama přesně nevím, co by měl tento pojem označovat – je to všechna hudba do smrti Bacha? A proč? Trochu to pokulhává. Zní to jako označení něčeho, co již nežije, je dávno překonané a sedá na to prach. Ale od Bacha hluboko do minulosti se táhne dlouhá řada naprosto odlišných hudebních stylů a struktur, velmi různorodý hudební jazyk, který označením „stará hudba” smažeme v jednu nevýraznou masu! Pro mě osobně je „starou hudbou“ ještě hudba středověku a rané renesance, protože je založena na jiných principech a zní našemu uchu jinak a překvapivě. A to už vůbec nemluvím třeba o pokusech o vzkříšení hudby antické, ta přece nemá s hudbou baroka už vůbec nic společného.

Narozeniny Johanna Sebastiana Bacha jsou ve velké rodině Eurorádia datem vhodným pro soustředěnou oslavu staré hudby – uměleckého druhu, oboru a fenoménu. Ve vltavském vysílání se letos kolem 21. března seskupuje řada exkluzivních hudebních programů a mezi nimi i dva nebo tři, v nichž figuruje jméno sopranistky Hany Blažíkové: interpretky s nezaměnitelným hlasem, přední specializované tuzemské vokální umělkyně, jejíž akční rádius je čím dál víc výrazně me-

Lidé kolem staré hudby – interpreti a posluchači – bývali tak trochu alternativní komunitou, býval to i výraz životního stylu… V době, kdy jsem na scénu staré hudby u nás přišla já, už byl tento životní styl zřejmě pasé. S žádnou alternativní komunitou jsem se – bohužel – nesetkala, i když je pravda, že jsem vyslechla mnoho historek z počátků této éry. V dnešní době už není hradba mezi klasickými hudebníky a „starohudebníky” tak vysoká, mnohdy se oba světy prolínají, oba se od sebe také navzájem učí. Samozřejmě například v Praze je jen několik ansámblů, všichni se mezi sebou známe a i přátelíme a komunita to

Foto: Petra Hajská

zinárodní. Zpívá se soubory Václava Lukse, Jany Semerádové, Marka Štryncla, Roberta Huga nebo Adama Viktory, ale třeba také s Philippem Herreweghem. Je členkou souboru Tiburtina Ensemble, objevuje se sólově, ale také s gotickou harfičkou… A někdy v jiných souřadnicích, tedy někde úplně jinde, dokonce s baskytarou. Nabídky na projekty, v nichž by se míchala rocková a klasická hudba, však odmítá.

Foto: Petra Hajská

Hana Blažíková zpívala v pražském dětském sboru Radost a věnovala se hře na housle. Po hudebním gymnáziu byla přijata na Pražskou konzervatoř, kde v roce 2002 absolvovala ve třídě pěveckého pedagoga Jiřího Kotouče. Studovala také hudební vědu.

rozhodně není velká. Ale jako lidé jsme rozdílní, vedeme různé životy a ke staré hudbě nás přivedly často velmi odlišné důvody. Před čtvrtstoletím po otevření hranic bylo jasné, že jsme ve staré hudbě kvůli nedostatku informací a kontaktů hodně pozadu. Dohnali jsme už zpoždění? Myslím, že od devadesátých let si už spousta hudebníků pocházejících z Čech a Moravy vydobyla ve světě velké renomé. Troufla bych si říct, že rozdíl byl už téměř smazán. Co ale u nás stále chybí, je vzdělávací instituce, kde by hudebníci mohli předklasickou hudbu studovat. Pokud se chcete staré hudbě věnovat podrobněji, musíte zamířit na některou ze škol do zahraničí – a spousta vystudovaných muzikantů tam poté i zůstává... K souborům staré hudby patří mezinárodní obsazení, působení v několika současně... Ano, je u nás možná až nedostatek zpěváků zabývajících se na úrovni barokní a starší hudbou. Někdy můžete mít i pocit, že stále do kola slyšíte ty samé lidi. Co se ale dá dělat, když většina mladých zpěváků o tuto hudbu nejeví zájem. Všichni chtějí být operními hvězdami a řada

z nich snad ani netuší, že existuje nějaká hudba před Mozartem… Ale když se vydáte za hranice, zjistíte, že tam je zájem mladých zpěváků o tuto hudbu veliký a s tím samozřejmě narůstá i konkurence. Konkurence je zdravá a žene člověka vpřed, nutí ho na sobě pracovat. Snažím se nikdy nebrat jako samozřejmost, že zpívám s určitými lidmi a ansámbly, vždyť na světě je tak obrovské množství dobrých zpěvaček! Problém malého množství specializovaných hudebníků u nás také dělá vrásky dirigentům, často dochází ke kolizi termínů a pak je to bolavé pro obě strany. Rozhodně si ale nemyslím, že by to znamenalo, že tyto ansámbly hrají stejně – zde je zásadní role dirigenta či vedoucího souboru – a každý z nich je natolik odlišný, že je to slyšet i na výsledku. Co se týče mezinárodního obsazení, tak to je ve světě naprosto běžné. U nás se stále ještě hodně držíme domácích zpěváků i hudebníků, cizinec v českých ansámblech bývá výjimkou. Domnívám se, že to je hlavně tím, že pozvat si cizince stojí poměrně víc peněz – a co si budeme povídat: kultura na tom u nás není zrovna nejlépe, aby šlo nad podobnými výdaji vždy mávnout rukou. Je poslouchání staré hudby v některých zemích spojeno s elitářstvím? Nebo s módou? Myslím, že v dnešní době už ne. Stará hudba už si dokázala najít své publikum, a ti, kterým se doopravdy nelíbila a kteří ji poslouchali jen z nějaké módy, už dávno odpadli. Pravda je, že najednou máme pocit, že třeba barokní hudby je všude kolem nás plno, v mnoha evropských zemích se hrají barokní opery naprosto rovnocenně vedle oper romantických. Zpěváci se už striktně nedělí na ty, kteří se věnují pouze jednomu druhu hudby. Jen u hudebníků to je díky dobovým nástrojům trochu složitější… A barokní „hity“ zná téměř každý. Ale já myslím, že to je hlavně proto, že tato hudba konečně ukázala, že není méněcennou starší sestrou hudby pozdější, ale že je pořád živoucí a že má dnešnímu člověku co sdělit. Jak vnímáte Bacha – je jeho hudba „něco víc“, nebo jedna z mnoha? Obojí. Bach v kontextu své doby byl samozřejmě také „jeden z mnoha“, svou hudbu neskládal proto, aby světu dokazoval, jak je výjimečný – i když věřím, že si byl

Rozhovor 25

své výjimečnosti dobře vědom – ale jako oslavu Boha. A hlavně také z méně poetických důvodů: jako zdroj obživy, pro peníze. V tom se nelišil od většiny skladatelů své doby. V čem se ale zjevně lišil, byl hudební jazyk. Ten si vytvořil tak svébytný, že si ho téměř nelze splést s nikým jiným. Teď budu mluvit z pozice zpěvačky, vyjadřovat se k Bachovým instrumentálním dílům bych si netroufla. Pro mě osobně je jednoznačně Bachova hudba „něco víc“, měla jsem tu čest zpívat desítky jeho kantát a všechna jeho větší vokálně instrumentální díla a ke všem jsem si vytvořila hluboký vztah. Není to jen obdiv k naprosto dokonalé řemeslné práci, užití kontrapunktu a harmonie, ale hlavně pocit, že v jeho hudbě je navíc obsaženo obrovské množství emocí – těžký smutek, beznaděj, ale právě i naděje a radost. A všechny tyhle emoce jsou skutečné, nejde jen o pouhé naplnění afektové teorie. Spojení slova a hudby u Bacha často vytváří tak dokonalý celek, jaký si nezadá s pozdějšími skladateli písní – se Schubertem, Schumannem a dalšími. Letos vysíláme vaše bachovské nahrávky s Philippem Herreweghem, uměleckým vedoucím Collegia Vocale Gent. Jak se s ním pracuje? Je v něčem jedinečný? Spolupracuji s ním pravidelně už deset let a musím říct, že práce s ním je velmi obohacující a jedinečná. Jsem velmi vděčná, že jsem se s ním osobně setkala a že jsem mohla poznat jeho hudební myšlení. Naučila jsem se od něj mnoho věcí: opravdu vnímat to, co zpívám, vědět, co tím chci vyjádřit, a chápat hudbu skrze text. Také je na něm vidět, že hudbu doopravdy hluboce prožívá a že je své práci maximálně oddaný. Jak to děláte, že vám to zpívá tak, jak vám to zpívá? Co si budeme povídat, za vším stojí především práce na sobě a láska k tomu, co dělám. A věčně se sebou nejsem spokojená. Snažím se nepodlehnout falešné iluzi úspěchu. To mě neustále táhne ke cvičení. Také se snažím zůstat věrná svému ideálu hudby a zpěvu, vycházím z toho, že zpěv by měl působit hlavně přirozeně. Nikdy bych se nechtěla vzdát přirozeně znějícího hlasu a možnosti zpívat i jiné styly než klasiku! Petr Veber

„Stále kolem sebe slyšíme hluk. Proč si k sobě nepustit něco, co mě zklidní, co mě nabije? Vltava to prostě umí.“ Ze své lásky k rozhlasové stanici, znějící ve všech místnostech domácnosti včetně koupelny, se takto v našem éteru opakovaně vyznává Andrea Komárková. Ta se spolu s dalšími věrnými posluchači stala tváří rozhlasové propagační kampaně, jejímž cílem je připomenout veřejnosti, že stanice Vltava přináší významné kulturní události i do nejmenších obcí Česka a záleží na každém člověku, zda dovede kvalitní rozhlasový obsah vnímat. Odtud také nový staniční slogan „umění slyšet“. V říjnu loňského roku jsme tak oslovili téměř dvacet příz nivců Vltavy a fotograf ČRo Khalil Baalbaki je zachytil pro první prosincovou část kampaně. S příběhy a oblíbenými pořady těchto posluchačů se můžete seznámit na webové adrese vltava.rozhlas.cz/posluchači. Pro druhou fázi kampaně, kterou na plakátech, v časopisech či na webu uvidíte během března, jsme vybrali

čtyři z posluchačů a nafotili je v prostředí, kde rozhlas nejčastěji poslouchají. „Když si člověk ráno nebo večer zapne Vltavu a je tam něco zajímavého, je sice reálně v posteli, ve vaně nebo v obýváku, ale zároveň se dostává do úplně jiného světa. Právě tuto situaci jsme chtěla v kampani zachytit,“ říká Adéla Knajzlová, která je spolu s Jakubem Šolínem součástí grafického studia ČRo. Fantazijní svět, který krásná hudba či rozhlasové hry evokují, zpřítomnila svými ilustracemi Barbora Olmrová. Celou scénu zvěčnila fotograf ka Lenka Hatašová. Vznik této části kampaně provázely nevšední úkazy na rozhlasových chodbách. Zatímco v atriu studiového domu kouzlili maskéři a vizážisté, mezi hlasatelnami a redakcemi bylo možné potkat spěchající postavy skryté kupříkladu za velkou krabicí plnou – považte – pěny! Jen zasvěcení pak věděli, proč se v improvizovaném fotoateliéru nedaleko archivu a vysílacích pracovišť, objevila vana. Proč do ní fotografka citýruje tu paní (posluchačku Andreu Komárkovou) a proč ta paní celé tři hodiny

poslušně máchá ve vzduchu taktovkou, jako by chtěla nad svou pěnovou lázní dirigovat fantaskní rej čajových konviček, psacích strojů, hudebních nástrojů a dalších motivů, vyobrazených na ilustrovaném pozadí scény a evokujících žánry zastoupené v programu Vltavy.

Z rozhovoru Tomáše Černého s posluchačkou Andreou Komárkovou Jak vlastně člověk vůbec hledá cestu k rozhlasu? Já jsem to měla asi jednodušší o to, že rozhlas u nás hrál od mého dětství, prostě nedělní pohádka v rozhlase. Naši nám nepovolovali v televizi dietlovské seriály asi do mých patnácti let. Vím, že jsem záviděla spolužákům – byla jsem úplně mimo. Naši prostě řekli ne, to nemáš zapotřebí a dneska s nimi velmi souhlasím. A bohužel pro moje děti to dělám stejně.

KREATIVNÍ TÝM KAMPANĚ

Proč myslíte bohužel? Starším dětem, kterým je 19 a 17 let, televize vůbec nechybí, nějak to zvládli bez ní a mají svůj svět, studium a celkem i čtou. U toho osmiletého jsme ale museli trošku bojovat a jsme u něj v nemilosti. Ten by na televizi koukal rád. Ale nebyl by ani čas, abychom si spolu promluvili, aby si hrál. Bývám potěšena tím, že když u nás hraje Vltava, tak on sice někdy i remcá: „jéžiš zase Vltava“, ale zároveň všechno poslouchá a vstřebává, poslouchá slovo od slova.

Myslíte, že rozhlas víc oslovuje emotivní lidi a vůbec, že oproti televizi probouzí emoce? Je tolerantnější, řekla bych. V televizi je takový diktát: jak všichni vypadáme, co máme na sobě… určuje pozlátko, které člověka velmi svazuje. Kdo nastavuje hranice, že dneska má mít žena 90-60-90? To jsme si nastavili sami, ale zároveň to pořád udržujeme i televizí, protože tam přesně je ten obraz. A když je někdo trošku jiný, není úplně atraktivní nebo není úplně mlád a podobně, tak v televizi skoro není. Ale život je přece o něčem úplně jiném. Lenka Pitronová, Tomáš Černý

Video "making of" najdete na našem youtube kanálu www.youtube.com/cro3vltava nebo sledujte kampaň na www.facebook.com/vltava3

Khalil Baalbaki: Od roku 1983 žije v Praze, kde vystudoval dokumentaristiku na FAMU. V roce 1993 začal pracovat jako profesionální fotograf v oblasti portrétů, módy, reklamy a reportáží. Fotil však také průběh expedic v Africe nebo Libanonu a kromě fotoaparátu ovládá stejně dobře také kameru. Od roku 2006 je oficiálním kameramanem a fotografem Českého rozhlasu. Lenka Hatašová: Už téměř dvacet let fotografuje osobnosti českého šoubyznysu. S fotoaparátem však dříve prošla i tenisovými kurty grandslamu, válečnými bojišti nebo zeměmi Střední Ameriky. Poslední roky se specializuje zejména na stylizovaný portrét, pro přední společenská média fotografuje známé české osobnosti. Barbora Olmrová: Narodila se roce 1984 v Pyšelích u Benešova. Vystudovala Výtvarnou školu Václava Hollara a Fakultu umění a designu na ZČU v Plzni, obor Ilustrace a grafický design u akad. mal. Josefa Mištery. V současné době žije a pracuje v Praze. Věnuje se malbě, ilustraci a grafickému designu. www.behance.com/olmbar Adéla Knajzlová: Na vysoké škole v německém Augsburgu vystudovala komunikační design. Následně na ZČU v Plzni studovala v magisterském oboru Ilustraci, kde se převážně věnovala grafice. V roce 2012 nastoupila do grafického oddělení Českého rozhlasu. www.behnace.com/knajzl Jakub Šolín: Po studiích Výtvarné školy Václava Hollara odjel do Japonska studovat kaligrafii a grafický design. Pracoval na volné noze jako ilustrátor a grafik, zkušenosti získal také v uznávaném Studiu Najbrt. V Českém rozhlase začal jako grafik působit v roce 2012. www.solin.cz

Já umím hráti, my umíme tak y, a to na studio, jak se na ně hraje? Jaroslav Krček | Foto: Archiv

Když po listopadu 1989 začali do České republiky přijíždět všelijací věrozvěstové hudební moderny s „novinkami“, které jsme tu dávno znali, zkonstatoval člen jednoho takového akusmatického centra ve Francii, že jsme se u nás dosud nenaučili vnímat zvukové studio jako hudební nástroj a máme tedy v tomto směru co dohánět. My jsme si mysleli totéž o něm, neboť z představení známé Janáčkovy opery odešel o přestávce v domnění, že už je konec, ale ten jeho postřeh byl určitě moudrý bez ohledu na oprávněnost či neoprávněnost kritického ostnu. Nejstarší tuzemské profesionální experimentální studio mělo v té době téměř doslouženo a o hudbě, která

v něm za čtvrtstoletí jeho existence vznikla, věděli v té době už jen zasvěcení. O mnoho jiné to nebylo ani v 50. letech minulého století, kdy k nám začaly první informace o elektronické hudbě pronikat se značným zpožděním nejen oproti zemím jako Francie, Německo, Itálie, ale i třeba oproti sousednímu Polsku, kde už v té době finišovali s přípravami na zahájení provozu v novém Experimentálním studiu Varšavského rozhlasu. Na začátku roku 1961 proběhla na stránkách Literárních novin diskuse na téma „Hudba, která se rodí v laboratoři“, mezi diskutujícími byli mimo

jiné i hudební skladatelé Jarmil Burghauser, Svatopluk Havelka, Jan Rychlík, Vladimír Šrámek nebo Václav Trojan. Zúčastnění se vesměs shodli, že by bylo dobré mít někde k dispozici elektronické studio, aby se podobné debaty mohly vést i s oporou praktických zkušeností, a přes nezbytné administrativní a edukativní aktivity vykrystalizovalo nakonec rozhodnutí zřídit elektronickou laboratoř v Plzni, kde má Český rozhlas budovu, která byla jako jediná ve střední Evropě vybudována přímo pro potřeby rozhlasového vysílání a vybavena nejmodernější technikou.

Studio 29

Dnes se „modernost“ tehdejšího technického vybavení zdá úsměvná a v Plzni jsou některé prostory v rozhlase přístupné jako muzeum, jehož součástí je i panel věnovaný elektronickému studiu. Ve své době ale v tomto studiu vznikaly skladby, které se i po skoro padesáti letech dají poslouchat jako zajímavá a plnohodnotná umělecká díla, a nikoliv jako pouhé etudy nebo experimenty. Pamětníci vzpomínají na iniciační osobnost Miloslava Kabeláče: na úvodních seminářích pro skladatele se ujal kompozičních praktik, sám pracoval ve studiu krátce na začátku 70. let a hlavně – tvorbu elektronické hudby podpořil vahou své autority. Studio fungovalo od roku 1967 do poloviny 90. let a za tu dobu v něm čtyřiatřicet skladatelů vytvořilo celkem 119 skladeb. Někteří hudební tvůrci se do studia vraceli (Rudolf Růžička, Jan Málek, Arnošt Parsch), pro některé byla práce ve zvukové laboratoři jen testovací zastávkou (Ivo Jirásek, Ivo Bláha, Jan Slimáček), někteří z elektroakustické hudby učinili své estetické krédo. To byl zejména Karel Odstrčil a Miroslav Hlaváč. Ze všech skladatelů, kteří v Elektronickém studiu v Plzni působili, vytvořil Karel Odstrčil nejvíc skladeb, autonomních i scénických hudeb k baletům či filmům. Mnoho let pracoval na elektronických portrétech slavných osobností, jednotlivé skladby byly věnovány Einsteinovi, Madame Curie, Kafkovi, Gándhímu, Hemingwayovi, Louisovi, Amundsenovi, Gagarinovi, Agathě Christie a nakonec je pak všechny spojil do cyklu Kabinet voskových figur. Díky Karlu Odstrčilovi se také podařilo přenést misi elektronické hudby i do prvních let po listopadu 1989, protože založil Společnost pro elektroakustickou hudbu a obnovil soutěž, jejíž jediný ročník se stihl v Plzni uskutečnit ještě předtím, než začalo studio čím dál více strádat nezájmem a nedostatkem podpory ze strany oficiálních kulturněpolitických struktur. Samotné studio zaniklo hlavně proto, že vývoj technologií pokročil do té míry, že zařízení pro záznam a editaci zvuku včetně kreativních úprav začala být dostupná jak rozměrem, tak cenou i jednotlivcům a rozhlasové studio ztratilo svou nenahraditelnou roli. Také elektroakustická hudba přestala být chápána jako samostatný žánr, jak tomu bylo v dobách opojení z nových zvuků, a stala se

mnohem spíš dalším, respektive jedním z mnoha zvukových parametrů, které skladatel či hudebník zohledňuje v práci s materiálem hudební kompozice. Hudba je živá, pokud zní. Život elektronické hudbě vytvořené v rozhlasových studiích zajišťuje většinou rozhlas zařazováním do vysílání. Za starých časů – v 60. a ještě i 70. a 80. letech – se sem tam pořádaly i koncerty elektroakustické hudby a pokud některá ze skladeb nebyla pro živého interpreta „a pás“, mohli jsme strávit devadesát minut v křesle v auditoriu a hledíce na reproduktory vpravo a vlevo na pódiu poslouchat elektronickou hudbu, aniž bychom pak měli komu zatleskat. To už se dnes prakticky nedělá, elektroniku lze včlenit do klasického instrumentaria. Jakou šanci na život ale mají ty staré skladby? Jak často je slyšíme z rozhlasového vysílání? Přitom jsou mezi nimi opravdu jedinečné projekty. Například půlhodinové oratorium Zdeňka Lukáše s názvem Nezabiješ, pro něž vytvořil libreto Zdeněk Barborka z holých vět o tom, kdo kdy v historii koho zabil počínaje Kainem, který zabil Abela, a konče někým, kdo zabil Vladislava Vančuru. Nebo téměř čtyřicetiminutová hudebnědramatická freska Václava Kučery Lidice, za niž autor v roce 1972 získal prestižní rozhlasovou cenu Prix d´Italia. Nebo žánrově zcela unikátní kompozice Jaro-

Původní přistroje ESČR v Plzni

slava Krčka Rozmluvy s časem (sám skladatel ji označuje za koncert pro dva hlasy a šest hudebníků). Elektronická dimenze hudebnězvukového materiálu je skvělým prostředkem k reflexi takzvaných věčných témat (vlast, oběť, válka/mír, věrnost/zrada, smrt a podobně), touha po jejichž uměleckém uchopení může tvůrce snadno zahnat do pasti tendenčnosti nebo vlastní naivity. Známe to: divák či posluchač se pak z pocitu trapnosti až rdí. V české nové hudbě je dosud nepřekonaným příkladem ztvárnění takových náročných témat skladba Miloslava Kabeláče E fontibus Bohemicis / Z letopisů českých. V šesti částech cyklu evokuje autor základní symboly české státnosti – pražský chrám sv. Víta (tato věta je vytvořena ze zvuků zvonu Zikmund), Karla IV., Kosmovu kroniku a husitství. Nezbytný patos je kryt zvukovou inovativností, v skrytu navíc ještě nesmírným tvůrčím a pracovním nasazením v průběhu shromažďování materiálu ke kompozici a jeho editace. Experimentální studio Českého rozhlasu v Plzni je uzavřenou kapitolou – hudba, kterou v něm vytvořili významní čeští skladatelé druhé poloviny 20. století si však zaslouží, aby se nad ní vody nezavřely. Wanda Dobrovská

30 Dokument Gabriela Horáková Foto: AČR

Sestr a ve zbr ani „Já, voják ozbrojených sil, vědom si svých občanských a vlasteneckých povinností, slavnostně prohlašuji, že budu věrný České republice. Budu vojákem statečným a ukázněným a budu plnit ustanovení vojenských předpisů. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně a připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení. Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život. Tak přísahám!“ (text slavnostní vojenské přísahy) Splňuje všechny podmínky. Je zdravotně způsobilá, má vhodný psychologický profil. Vystudovala Evangelickou teologickou fakultu a k tomu lékařskou psychologii na 1. LF Univerzity Karlovy. Třináct let byla farářkou v Křížlicích a rok v United Reformed Church v Británii. Je obeznámena s obsahem služby vojenského kaplana a fyzicky dostatečně zdatná pro vstup do Armády České republi-

ky. Rodina, manžel a otec tří dorůstajících dětí s tímto rozhodnutím souhlasí. Stejně jako každý voják absolvovala přísné podmínky přípravy a výcviku. 29. května 2013 byla nadporučík Gabriela Horáková vyslána Českobratrskou církví evangelickou k vojenské duchovní službě. Do Armády ČR tak vstoupila první kaplanka – žena a matka. Asi 30 km severovýchodně od Brna na horním toku řeky Hané leží posádkové město Vyškov s největším centrem vzdělávání a výcviku Armády České republiky. Pravidelně se tu zabezpečuje základní výcvik, kariérové kurzy, kurzy přežití v boji i příprava do zahraničních misí. Právě sem nastupují noví adepti povolání profesionálního vojáka. Jejich motivy bývají různé: pravidelný, jistý plat a zázemí, touha po adrenalinu a dobrodružství, potřeba překonat sám sebe a své limity, tu a tam ideály jako odva-

ha, čest a potřeba chránit. Ne každý ví, do čeho jde, a ne všichni zvládnou úspěšně dokončit tříměsíční základní výcvik. Gabriela sem už rok dojíždí z Brna, kde bydlí její rodina. I ona svůj nový úkol spíš jen tušila. Drobná žena mezi osvaleným mužstvem, intelektuálka a duchovní v prostředí drilu, chlapáckých gest a drsných vtipů. Přes veškerou předešlou přípravu jí bylo jasné, že až tady si musí ujasnit, kým pro vojáky může a má být. Co a jakým způsobem jim může nabídnout. Jak si zachovat svou autenticitu a zároveň změnit dosavadní návyky včetně slovníku. Být srozumitelná. Důvěryhodná. Jednoznačná. Nic nevnucovat, ale být nablízku a k dispozici. Začala s nimi běhat, střílet, házet granátem i chodit na pivo. Zvykla si absolvovat taktické přesuny v terénu s plnou zátěží, jen místo zbraně mít po ruce lékárničku, placatici rumu a Bibli. Postupně se stala přirozenou součástí organismu. Parťákem, který respektuje a má respekt. Umí naslouchat a dá se s ním mluvit o čemkoli. Jen tak může někoho v pravý čas podepřít, nabídnout jiný úhel pohledu a třeba dodat kuráž. A skutečnost, že je žena, je nakonec pro ni i pro vojáky přívětivá. Tím spíš může být zpovědní vrbou, la madre, která dodá sílu, útěchu i praktickou pomoc, bez ohledu na to, v co voják věří a v co ne. Ostatně, jakkoli to může znít paradoxně, úkolem vojenských kaplanů rozhodně není obracet na víru. Ani o věcech vyznání se nemluví, pokud se někdo přímo nezeptá. Jde o křehčí věci. Pokud má obstát, voják musí něčemu nebo někomu věřit. Svým schopnostem, svému veliteli, své jednotce, poslání a sebepřekonání, i když k ideálu bývá často daleko. Kdo zaručí morální kvality velitele? „Jednotka se trhá na skupiny, nevěříme si vzájemně.“ Když v uzavřené komunitě cvičené pro extrémní zátěž pokradmu zazní tahle stížnost, je zle. Tím spíš, když se voják svým slibem zavázal k bezvýhradnému uposlechnutí rozkazu. Vojenská přísaha se skládá v rámci základního výcviku zhruba po měsíci. Armáda by se měla řídit Kodexem vojáka ozbrojených sil a etiku přednášejí také vojenští kaplani. Mravní hodnoty je nutné vštěpovat už na začátku kariéry profesionálního vojáka. Voják bude schopen posuzovat nejen výkon, ale i chování a etické ukotvení. Mimořádná důvěra pak bude nutná v obzvlášť těžkých a kontroverzních úkolech, které v seminářích

nadpis 31

etiky s Gabrielou taky probírají. Někomu snad až tady dojde, že kdo se dá na vojnu, bude muset nejen střílet, ale možná taky zabít. A tím terčem může být i dítě – ozbrojený kluk uprostřed tržiště, obalený náloží s výbušninou a schopný čehokoli. Nebo vlastní lidé v době občanských nepokojů – naštěstí dnes jen velmi teoreticky. Armáda může být nasazená kamkoli a voják má být poslušný. Skloubení víry v život a respekt k životu s bojovou pohotovostí k obraně je zneklidňující a bolí. Po třech měsících výcviku člověk začne chápat princip kolektivní solidarity; jednotka běží rychlostí nejpomalejšího, střílí ten, kdo má nejvíc nábojů. Vydržet zátěž a zvyknout si na bolest. A když se to nedá snést, madre Gabriela umí povzbudit – „tohle nic není, počkej, až se jednou přihlásíš mezi Komanďáky“. Ví o čem mluví, doprovázela je do tábora v lese, mluvila s nimi a modlila se za ně před akcí i po ní. Kurz Komando je v armádě elitní záležitostí a těch, kteří ho úspěšně absolvovali, není mnoho. Ve Vyškově se koná dvakrát ročně a předchází mu síto výběrového řízení. Kurz si klade za cíl dostat účastníky na pokraj vlastních fyzických a duševních sil a otestovat budoucí velitele v umění velet pod zátěží, která se blíží reálným bojovým podmínkám. Instruktorem se může stát jen člověk, který se sám kurzu v roli cvičícího zúčastnil a získané dovednosti si osobně vyzkoušel v zahraniční misi. I když jsou adepti samí zkušení velitelé a vojáci, tady mohou čelit zranění a chvílím, kdy si sáhnou na dno svých sil a jen někteří je budou umět překonat. V listopadu 2014 kurz úspěšně absolvovalo jen 12 z 62 účastníků. Obstát v Komandu je záležitostí osobní cti a prestiže a také možností dostat se na velitelská místa v rámci zahraničních operací. Zahraniční mise ostatně v určitý čas čeká i vojenské kaplany, Gabrielu nevyjímaje. Bude to Afghánistán? Nebo Mali? Zatím jen tuší, kam by mohla být poslána, ale v současném světě může být za dva roky všechno jinak. Zatím zná jen vyprávění jiných kaplanů a ostřílených velitelů. Ví, jaké pozdravy, dopisy a zprávy si vyměňují vojáci v misi s rodinou. Jak jsou ty vztahy důležité a jak jsou v nich přitom bezbranní. Ví, jak je zasáhne každé úmrtí kolegy, který patřil k jejich vojenské rodině. „Byl

Z výcviku ve Vyškově | Foto: Gabriela Horáková

to dobrý chlap, voják, profík.“ To je hodnota, která se cení. Gabriela se snaží pronikat do hlubin vztahů, které životem v kasárnách, při výcviku a na základnách vznikají, a snaží se porozumět, co všechno pro ně taková ztráta znamená. A umět dát správnou útěchu v pravý čas. Sama bývá s vlastní rodinou mnohem pravidelněji, vychovává děti, radí se s mužem, svěřuje se přátelům. Ale všichni vědí, že za čas na delší dobu zmizí a bude posílat podobné zprávy, jako jiní vojáci. Vědí to a není to snadné. Ale Gábina věří své cestě a zatím je odhodlána jít, kam bude poslána.

Radka Lokajová autorka a spolupracovnice ČRo Vltava, radiodokument se připravuje do vysílání

Velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov je největší centrum vzdělávání a výcviku AČR. Za deset let jím prošlo přes sto tisíc osob, zabezpečuje základní výcvik, kariérové kurzy, přípravu příslušníků aktivní zálohy, přípravu do zahraničních misí, ale také například kurzy speciální přípravy pro krizové situace pro novináře a nevládní organizace a elitní bojový kurz AČR – Komando. Vojenská duchovní služba v Armádě České republiky byla obnovena rozkazem ministra obrany v roce 1998. Jejímu vzniku předcházela asi dvouletá jednání mezi ministerstvem obrany a křesťanskými církvemi v ČR. Specifikem české vojenské duchovní služby je jednotnost, v níž české křesťanské církve stojí v partnerském vztahu vůči AČR. Vojenský kaplan je přímo podřízen veliteli útvaru, u kterého vykonává svou službu. V současné době slouží v Ozbrojených silách ČR 29 vojenských kaplanů z osmi křesťanských církví.

32 Výročí

Foto: Decca, Erwin Dorling

20. března 2015 si připomeneme sté výročí narození Svjatoslava Richtera, jednoho z nejslavnějších pianistů všech dob. Jeho umění fascinuje dnešní posluchače neméně, než fascinovalo Richterovy současníky, a jeho pohnuté životní osudy by mohly být námětem pro román.

„Ten člověk je génius“

Richter se narodil 20. 3. 1915 na Ukrajině nedaleko Žitomiru v rusko-německé rodině. Jeho otec byl profesionální hudebník. Občanská válka oddělila roku 1918 rodiče od syna a malého Svjatoslava vychovávala po tři roky jeho teta. Roku 1921 se rodina opět spojila a odstěhovala se do Oděsy. Tam získal Svjatoslav od svého otce základy hudebního vzdělání. Přestože nikdy nestudoval soustavně hru na klavír a jako klavírista byl v podstatě samouk, projevil schopnosti natolik fenomenální, že jej v patnácti letech angažovala oděská opera jako korepetitora. V březnu roku 1934 odehrál v Oděse svůj první recitál. V roce 1937 začal studovat na moskevské konzervatoři u proslulého klavírního pedagoga Heinricha Neuhause (jeho žáky byli mj. Emil Gilels a Radu Lupu). Už při přijímací zkoušce prý Neuhaus o Richterovi prohlásil: „Ten člověk je génius“. Mezi oběma umělci se během tříletého Richterova studia vyvinul neobyčejně krásný vztah: Richter mluvil o Neuhausovi jako o svém druhém otci, zatímco Neuhaus o Richterovi jako o svém nejlepším žákovi, „od něhož se bude stále učit a jehož bude do smrti obdivovat“. Druhá světová válka způsobila naprostý rozvrat Richterovy rodiny. Richterův otec byl obviněn ze špionáže a v říjnu 1941 popraven, matka opustila na konci války Oděsu spolu s německými okupanty a Richter se s ní znovu sešel až téměř po dvaceti letech. V roce 1949 získal Richter Stalinovu cenu, díky níž mu bylo mj. umožněno vycestovat za hranice Sovětského svazu – i když pouze do zemí „socialistického tábora“. Jeho první zahraniční cesta vedla do Československa, nejdříve do Teplic, kde 5. 5. 1950 odehrál svůj vůbec první zahraniční recitál. V témže roce hrál u nás ještě v Praze, Brně, Gottwaldově a Bratislavě. Od té doby vystupoval v Československu mnohokrát a získal si u našeho publika nesmírnou oblibu.

ORIGINÁLNÍ INTERAKTIVNÍ VÝSTAVA k novému loutkovému filmu MALÁ Z RYBÁRNY

Neuvěřitelný je také počet dochovaných nahrávek. Richter má údajně nejrozsáhlejší diskografii ze všech pianistů. Umělec nerad nahrával ve studiu, a tak – přestože studiových snímků existuje samo o sobě množství víc než úctyhodné – v počtu stojí vysoko nad nimi záznamy živých vystoupení. Ty jsou postupně zveřejňovány a neustále se objevují nové. Řadu pozoruhodných live nahrávek tuzemské provenience nabízejí také naše firmy Supraphon a Radioservis.

Foto: © Siegfried Lauterwasser | DG

S výjezdem do západních zemí měl Richter dlouho problémy. Až poté, co byl v roce 1955 jmenován národním umělcem, a po uvolnění politické situace v roce 1956 mohl cestovat za „železnou oponu“. V květnu 1960 vyjel do Finska a v říjnu téhož roku do USA, kde jeho turné vyvrcholilo sérií koncertů v Carnegie Hall. Vstupenky na jeho recitály v Carnegie Hall byly údajně vyprodány během několika málo hodin po zveřejnění anonce v The New York Times. Triumfální úspěch americké cesty znamenal počátek Richterovy velkolepé světové pianistické kariéry. V následujících dvaceti letech odehrál Richter každoročně v průměru 70 koncertů. Vystupoval především v Evropě, ale podnikl také řadu významných koncertních cest do Japonska, USA a Kanady. Šíře jeho repertoáru vzbuzovala úžas už za jeho života a vzbuzuje ho doposud. Sám pianista říkal, že může nabídnout osmdesát různých sólových programů s díly od baroka po současnost. K jeho nejoblíbenějším autorům patřili Haydn, Schubert, Chopin, Schumann, Liszt, Brahms a Prokofjev. S Prokofjevem pojilo Richtera dlouholeté přátelství – klavírista mj. premiéroval jeho 6., 7. a 9. klavírní sonátu, přičemž poslední sonátu mu skladatel dedikoval.

na motivy příběhu o lásce Malé mořské víly.

Za nahrávku druhého Brahmsova klavírního koncertu s Chicago Symphony Orchestra a Erichem Leinsdorfem získal Richter roku 1961 Grammy Award – jako první sovětský umělec vůbec. Za svůj celoživotní přínos v oboru hudebních nahrávek byl v roce 2012 uveden do Gramophone Hall of Fame. Nespočet hudebních kritiků a recenzentů se snažilo postihnout, co je na Richterově hře tak výjimečného. Britský hudební kritik Bryce Morrison, považovaný dnes za jednu z největších autorit v oboru klavírní interpretace, o Richterovi napsal: „Osobitý, prostý, heroický, rezervovaný, lyrický, virtuózní a především nesmírně enigmatický.“ Daleko jednodušeji a možná výstižněji charakterizoval Richtera Arthur Rubinstein. Poté, co ho slyšel hrát poprvé, řekl: „Nebylo na něm opravdu nic zvláštního. Jen jsem si najednou uvědomil, že mi zvlhly oči a po tvářích mi stékají slzy.“ V posledních letech hrál Richter jen za svitu malé lampičky, která osvětlovala noty na klavíru, zatímco zbytek sálu byl ponořený do tmy. Zdůvodňoval to tím, že se posluchači mohou soustředit pouze na hudbu a nemusí sledovat interpreta. Závěrečné roky svého života prožil umělec v Paříži, v čer vnu 1997 se vrátil do Ruska. Zemřel 1. 8. 1997 v Moskvě. Věroslav Němec

MALOSTRANSKÁ BESEDA v Praze 2. 4. – 28. 6. 2015

sleva 30% z ceny vstupného pro členy Klubu Vltava SOUTĚŽNÍ OTÁZKA O VOLNÉ VSTUPENKY NA VÝSTAVU:

„Kdo je autorem pohádky Malá mořská víla?“

Český rozhlas Vltava: 20. 3. 2015

Odpovědi na soutěžní otázku volejte na linku Klubu Vltava 221 552 686.

34 Profil

Poslední Gal v zahradě své imaginace Portrét Jiřího Trnk y

Foto: Archiv

ilustroval Karafiátovy Broučky (jeho podoba „Broučků“ se stala součástí české národní paměti), Hauffovu Karavanu a namaloval obrazový triptych Český Betlém. Po válce se podílel na vzniku studia kresleného filmu Bratři v triku. Filmem Pérák a SS reagoval na události v protektorátu. V následujícím roce založil studio loutkového filmu. V roce 1947 natočil „loutkovou suitu“ Špalíček s hudbou Václava Trojana a o rok později první celovečerní loutkový film Císařův slavík. Do Trnkovy filmografie patří také Staré pověsti české, Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka s komentářem Jana Wericha (neznám lepší filmové zpracování Švejka, včetně hraného filmu, vycházející Haškovu způsobu vyprávění), Bajaja, Dva mrazíci, celovečerní Sen noci svatojánské, z 60. let Kybernetická babička nebo Ruka, díla, ve kterých originálním způsobem komentuje podoby moci manipulující život moderního člověka. Několik čtenářských generací obdivuje jeho ilustrace Pohádek tisíce a jedné noci, Andersenových Pohádek, Nezvalovy

Aničky skřítka a Slaměného Huberta od Vítězslava Nezvala a další tituly. Podílel se na přípravě české expozice tří světových výstav: v New Yorku (1939 s jeho málo známou diorámou Svatba u Broučků), Bruselu (1958), Montrealu (1967). Imaginace Trnkovy knihy Zahrada (1962), kterou nejen ilustroval, ale i napsal, okouzlila nejen čtenáře a filmaře, ale i rozhlasové tvůrce: v našem archivu – vedle řady pořadů s Trnkou a o Trnkovi – máme i četbu na pokračování s Karlem Högrem a skvělou rozhlasově inspirovanou inscenaci Jiřího Horčičky. Svou Zahradu psal v košířské usedlosti Turbovka s romantickou zahradou (můžeme si klást otázku, jestli tu zahradu stvořil Trnka, nebo ona jeho), v čase, kdy na Plzeňské ulici pod Turbovkou byli prý slyšet ještě slavíci. V roce 1967 byl Jiří Trnka jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Obdivovali ho jako ilustrátora. Filmy proslavily jeho jméno po celém světě. Trnku malíře podceňovali, třebaže on sám se na prvním místě za malíře považoval.

Ilustrace z knihy Zahrada | Foto: Archiv Jana Trnky

Nejvýraznějším projevem českého umění je lyričnost. Tato lyričnost není ale rozcitlivělá ani uplakaná, má svoji velikost a rozhodnost na pravém místě, má svého Nerudu s Havlíčkem a hlavně má též humor – zná úsměv i smích i posměch. České umění nebylo nikdy titanské ani extatické ani spasitelské a idealistické, je reálné, protože bylo a je lidské, zabývá se lidmi, jací jsou, hodní, zlí, chytří i hloupí, a i když je zle, raději se směje, než pláče. Vzpomeňme jen Haška a jeho Švejka. Možná, že příští pantomima bude mít blíže k hokeji než k divadlu, a proč ne. Myšák Mickey je velmi a velmi vzdálen od Oidipa. Jiří Trnka

Jiří Trnka (24. 2. 1912 Plzeň – 30. 12. 1969 Praha) výtvarník, ilustrátor, sochař, malíř, loutkář, kostýmní výtvarník, scenárista a režisér, jeden ze zakladatelů českého animovaného filmu vyrostl v rodině, kde se podomácku vyráběly hračky a loutky. V roce 1923 se seznámil s Josefem Skupou a začal hrát loutkové divadlo. Po studiích téměř rok provozoval vlastní loutkové Dřevěné divadlo. V roce 1939 se proslavil ilustracemi ke knize Míša Kulička. Jako scénograf spolupracoval s divadly. Během války

Profil 35

Vlastně celý život Trnku provázela „arcimboldovská setkání“ svého druhu: mezi jeho přátele a spolupracovníky patřili loutkař Josef Skupa, divadelník Jiří Frejka, scenárista Jiří Brdečka, básník František Hrubín a Jan Werich. Všechna ta mimořádná přátelství inspirovala Trnkova mimořádná díla. A malíř inspiroval své přátele, Jiří Voskovec mu v dopise napsal: „Posílám Vám fotografii, neb herec nemůže věnovat než svůj ksicht. To je jeho štětec i plátno. Vám malířům plátna fresky po Vás zůstanou. Nám to každej večer zvadne jako neprodaný karafiáty v květinářství. Cokoli my komedianti uděláme, je přibito na prkno času jako víko na rakev. P. S. Buďte na sebe hodnej… myslete na starý Řeky.“

Foto: Archiv Jana Trnky

Trnkovy podoby Francouzským filmovým kritikům jeho majestátný zjev evokoval posledního Gala, Vercingetorixe nebo Rodinova Balzaka. Samé těžké váhy. Trnkovi se ozývali i „obyčejní“ lidé, třeba René Berchaud, profesor francouzštiny na technické střední škole v Besançonu: „… Bajaja byl podstatným zážitkem v mém životě, zážitkem vzrušující poezie… než jsem Vám začal psát, viděl jsem v jedné filmové revui Vaši fotografii. A to mi nahnalo strachu… Bál jsem se Vašich knírů, které Vám dodávají vzhled tak vážný a impozantní… A potom jsem myslel na Bajaju a psal jsem jemu.“ Jiní Trnkovi příznivci se domnívali, že by dobře zapadl do umělecké družiny Škrétovy nebo Brandlovy. Umělec propůjčuje ve svých filmech svou tvář loutkám, jako staří mistři postavám svatých, například loutce Přemysla ve Starých pověstech nebo vozky v Árie prérie. Je to projev sebejistoty? Sebeironie? Parodie? Trnkova smyslu pro humor? Trnka se rád portrétuje. Svou tvář propůjčuje času jako jeviště. Až žensky jemný muž jakoby z obrazu Tamary Lempické, ovšem s poněkud sveřepým výrazem čtenáře filosofa Ladislava Klímy, se na dalších autoportrétech proměňuje v sebevědomého a silného kníratého knechta z času třicetileté války s jizvou na levé tváři jevící se jako pozůstatek nelítostné půtky. Jizvu způsobila opera-

ce. V těchto obrazech cítíme jakousi samotu, podobnou samotě, kterou Trnka mistrovsky inscenuje kolem svých loutek ve Starých pověstech. Ne náhodou umístili tvůrci letošní Trnkovy výstavy v Plzni nazvané Ateliér malířovy autoportréty v jejím úvodu. Právě na tomto místě si divák může uvědomit sveřepý, umanutý, nebojácný způsob Trnkova probíjení se životem a světem umění, který ovšem nepostrádá empatii, smysl pro křehkost a krásu. Arcimboldovská společnost podle Jiřího Trnky „Zajímá mě Arcimboldo,“ řekl jednou Trnka podle Jaroslava Bočka. „Maloval jednak výborně realistické portréty, jednak portrétní fantazie složené z ryb, zeleniny, věcí, nebo třeba obraz Herodesa z dětských tělíček. Má zvláštní grotesknost, kterou obdivovali surrealisté. Ten člověk žil v zajímavé společnosti. Na Rudolfově dvoře se sešli hvězdáři, chemici, mechanici, výkvět tehdejšího vědeckého světa. Určitě si museli občas sesednout u vína a povídat si o všech těch fantastických objevech, které lidstvo tehdy uskutečnilo… Chtěl bych pozvat několik dnešních vědců a hovořit s nimi o světě, o důsledcích objevů na život člověka a ty úvahy bych nějak spojil s Arcimboldovými obrazy.“

Z nerealizovaných Trnkových projektů nejvíce postrádám životopisný film o Matěji Kopeckém, pro který počítal s Vlastou Burianem. Film měl být napůl hraný, napůl loutkový, ale Trnka si pohrával s myšlenkou natočit výhradně hraný film. Asi nejen mně chybí film o rytíři Falstaffovi, který Trnka plánoval s Werichem. Werich měl Falstaffa hrát, Trnka se měl postarat o režii a výtvarnou stránku filmu. Dokonce už začali psát scénář… Loutky a česká krajina Ještě před tím než Jiří Trnka vyvolal revoluci v animovaném filmu, způsobil pozdvižení v říši loutek: stvořil loutku jako originální bytost a nahradil tak loutku jako náhražku člověka-herce. Trnka je jedním z největších výtvarných „tvůrců“ české krajiny: jeho zahrady, lesy, věkovité stromy obývané trpaslíky se staly archetypy naší krajiny. Od svého dětství Trnka pokorně vstupoval do Ladovy krajiny: „Věřím na Ladovy vesničky a hospody a věřím, že se tam jednou nastěhuji a že budu sedět pod lípou a dívat se, jak se nad krajem stmívá a třepetá se první hvězda.“ Jiří Kamen

36 Průvodce

PRŮVODCE S VĚTEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství )

Jeden svět 2.–11. 3. 2015 Narušit předsudky, pohodlné nevědomí a fámy šířené českou společností – to je cílem 17. ročníku festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který své publikum přivítá výzvou „Praskněte své bubliny!“. Jeden svět se uskuteční v Praze od 2. do 11. března 2015 a následně v dalších 33 městech České republiky. www.jedensvet.cz

Orchestr BERG 15. sezona 9. 3.–8. 12. 2015 Orchestr BERG, jeden z nejvýznamnějších propagátorů současné hudby u nás, oslaví v roce 2015 již patnáct let soustavné činnosti. Za tu dobu představil přes stovku novinek ve světové premiéře a ještě více děl významných světových skladatelů v premiéře české. Své posluchače zve i na netradiční místa, unikátní byl například nedávný koncert v rozestavěné stanici metra Petřiny. Pro svou 15. narozeninovou sezónu objednal hned 15 nových skladeb, z toho 5 s filmem a 5 s tancem. Pokud chcete být u toho, neváhejte a pořiďte si abonentku. Jako člen klubu Vltava k ní navíc získáte exkluzivní pozvání na neveřejnou zkoušku orchestru. www.berg.cz

Plzeň 2015

JazzFesT Brno 15. 3.–17. 6. 2015

Plzeň se 17. ledna stala oficiálně Evropským hlavním městem kultury pro rok 2015. Na centrálním plzeňském náměstí vznikl prostor k společenskému setkávání, jehož součástí je i rozhlasové studio. Takzvaný Meeting point bude hostit program Českého rozhlasu v průběhu celého roku. Plzeň letos nabídne více než 600 akcí. Český rozhlas je hlavním mediálním partnerem, z místa bude informovat a zapojí se také do programu. S živým vysíláním a doprovodným programem na náměstí se představí 14. 3. ČRo Dvojka a její Výlety s Dvojkou, na 2. 5. je připraven Den s Dvojkou, 14. a 29. 5. pořad Noční Mikrofórum. Stanice Vltava bude 29. 3. vysílat přímý přenos koncertu Stabat Mater Jakuba Jana Ryby ze Smetanovských dnů a na týden od 20. 4. připraví další přímé přenosy klasické i jazzové hudby včetně živého vysílání z náměstí. Rádio Junior nabídne 7. 4. v Meeting pointu speciální program u příležitosti Dne vzdělanosti a 14. 5. k Noci literatury. V rámci plzeňských Slavností osvobození se můžete od 1. 5. těšit na Týden s Českým rozhlasem. Sledujte akce Českého rozhlasu v programu Plzně 2015. www.plzen2015.cz

JazzFestBrno letos na jaře vstupuje do čtrnáctého ročníku a do Brna opět přiveze plejádu vynikajících hudebníků a zajímavých tvůrčích projektů. Vrchol festivalu v červnu obstarají Chick Corea a Bobby McFerrin při svém prvním společném vystoupení v Česku, ale už teď se můžete těšit na celou řadu dalších umělců, kteří vám zpříjemní jarní měsíce. Festival odstartuje 15. března navrátilec a úžasný izraelský pianista Shai Maestro, kterého svým sólovým recitálem podpoří jeho jedinečný klavíristický kolega z USA Craig Taborn. O dva dny později se představí královna jazzu a R’n'B Dianne Reeves – se čtyřmi cenami Grammy a čerstvou nominací za album Beautiful Life. V průběhu března a dubna do Brna přijedou další velké osobnosti současného jazzu napříč generacemi i kontinenty. www.jazzfestbrno.cz

Collegium 1704 slaví 10 let 30. a 31. 3. 2015 Collegium 1704 slaví své 10. výročí ve velkém stylu. Na dvou koncertech v pražském Rudolfinu 30. a 31. března provede Mši h moll Johanna Sebastiana Bacha, která je úzce svázána s historií souboru. Byl to právě Bach a jeho Mše h moll, kterou představilo Collegium 1704 v roce svého vzniku v rámci projektu Bach – Praha – 2005. Pouhých deset let stačilo Václavu Luksovi na to, aby vybudoval jeden z nejuznávanějších světových souborů specializovaných na hudbu 17. a 18. století. Nahrávka Mše h moll

v podání Collegia 1704 uhranula kritiky od BBC po Austrálii, v létě s tímto dílem vystoupí Collegium 1704 na samotných Salzburger Festspiele. Výročí oslaví také rezidenčním pobytem na slavném Bachfestu v Lipsku. Velikonoční pražské provedení Bachovy Mše h moll, kterou její první vydavatel Hans-Georg Nägeli označil za „největší hudební dílo všech dob a národů“, slibuje velkou událost. Na obě provedení v Rudolfinu vstupenky rychle mizí – výročí Collegia 1704 tak společně s Bachem oslaví přes dva tisíce posluchačů. Je totiž rozhodně co slavit. www.collegium1704.com

Zlínfest 29. 5. –4. 6. 2015 Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež je nejstarším festivalem tohoto typu na světě a letos slaví 55. výročí. Je zaměřen na hraný, animovaný a studentský film a nabízí také řadu doprovodných akcí pro celou rodinu. Hlavní nesoutěžní sekce Dny evropské kinematografie bude tentokrát věnována Německu. Tradiční minisekce zlatého fondu tak letos nabídne klenoty Fritze Langa, Wernera Herzoga, Rainera Wernera Fassbindera a dalších renomovaných režisérů. Cenu za tvůrčí přínos si ze Zlína odveze letošní jubilant Adolf Born, chybět nebude ani přehlídka jeho filmů. www.zlinfest.cz

Doporučujeme: Noc kostelů 29. 5. 2015 www.nockostelu.cz

Program 37

VÁŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber (petr.veber@rozhlas.cz)

16.30 | Hlučín, kostel sv. Jana Křtitele. Petr Rajnoha. 18.00 | Ludgeřovice, kostel sv. Mikuláše. Petr Čech. 19.30 | Ostrava, Janáčkova konzervatoř. Pavel Rybka.

housle. – Sarasate: Navarra. – Cikánské melodie. Sólisté Václav Hudeček, Petr Matěják, Jan Mráček a Josef Špaček, dirigent Tomáš Brauner.

11. 3. | 19.30 | Přímý přenos z Rudolfina. Dvořák: V přírodě. – Martinů: Houslový koncert č. 2. – Beethoven: Symfonie č. 6 Pastorální. Sólistka Julia Fischer, Česká filharmonie, dirigent David Zinman.

Další koncert y POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů

SPECIÁLNÍ PROJEKTY 20. 3. | Den se Svjatoslavem Richterem 21. 3. | Den staré hudby. Projekt Eurorádia. Záznamy koncertů souboru Tiburtina z 20. 1., souboru Capella Mariana z 27. 2. a kontratenoristy Andrease Scholla z Norimberka z 21. 1. 2015 29. 3. | 19.00 | Přímý přenos Velikonoční den Eurorádia z Měšťanské besedy v Plzni. Závěr festivalu Smetanovské dny. Ryba: Stabat Mater. Sólisté, Český filharmonický sbor Brno a Plzeňská filharmonie, dirigent Vojtěch Spurný. 1. 5. | Den D-dur na Vltavě Hudební programy k 10. výročí sesterské digitální hudební stanice .

88. koncertní sezona Symfonického orchestru Českého rozhlasu 2014/15 Přímé přenosy z Rudolfina 2. 3. | 19.30 | Beethoven: Leonora III. – Schumann: Koncert pro klavír a orchestr. – Dvořák: Symfonie č. 5. Sólista Ivo Kahánek, dirigent Heiko Mathias Förster. 16. 3. | 19.30 | L. Hurník: Souvětí. – Bruch: Koncert pro housle a orchestr g moll. – Brahms: Symfonie č. 1. Sólista Michael Barenboim, dirigent Ondrej Lenárd. 13. 4. | 19.30 | Brahms: Koncert pro klavír č. 2. – Dvořák: Symfonie č. 7. Sólista Jan Simon, dirigent Ondrej Lenárd. 4. 5. | 19.30 | Mahler: Symfonie č. 9. Dirigent Ondrej Lenárd.

3. 3. | 2 0.00 | Weinberger: Švanda dudák. Předehra k opeře. – Blodek: Koncert pro flétnu a orchestr D dur. – Puccini: Intermezzo z opery Manon Lescaut. – Martinů: Koncert pro dvoje housle a orchestr. Severočeská filharmonie Teplice, sólisté Žofie Vokálková, Bohuslav Matoušek a Jakub Junek, dirigenti Oliver Dohnányi a Alfonso Scarano. Záznamy ze 4. a 11. 1. 2014. 4. 3. | 19.30 | Přímý přenos z Obecního domu. Vaughan-Williams: Fantazie na téma Thomase Tallise. – Šostakovič: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1. – Haydn: Missa in angustiis „Nelsonmesse“. Sólisté Jiří Bárta, Marie Fajtová, Sylva Čmugrová, Václav Lemberk a Pavel Švingr. Kühnův smíšený sbor a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK řídí Graeme Jenkins. 8. 3. | 15.00 | Koncert laureátů soutěže B. Martinů. Hrají Quasi trio, Kalliopé trio a Sedláčkovo kvarteto. Záznam z 2. 1. 2014.

25. 5. | Operetní večer 31. 5. | Den slezských varhan Přímé přenosy komentovaných částí varhanních koncertů. 15.00 | Ostrava, kostel sv. Václava. Tomáš Thon.

Přímé přenosy z Obecního domu 30. 3. | 19.30 | Saint-Saëns: Introdukce a Rondo Capriccioso. – Massenet: Meditace z opery Thais. – Waxman: Fantazie Carmen. – Rossini: Hedvábný žebřík. – Čajkovskij: Valse scherzo. – Vivaldi: Koncert h moll pro čtvery

9. 3. | 20.00 | Brahms: Klavírní koncert č. 2. – Elgar: Cockaigne. Předehra. – Lutoslawski: Koncert pro orchestr. Sólista Emanuel Ax, Česká filharmonie, dirigent Edward Gardner. Záznam z 11. 12. 2014

15. 3. | 15.00 | Přímý přenos z kostela sv. Rodiny. Koncert pro hospice. Vaňhal: Stabat mater 22. 3. | 15.00 Zpěvy ze synagog v Jeruzalémě, New Yorku, Vídni, Berlíně a Wrocławi. Zpívá sbor při synagoze u Bílého čápa, dirigent Stanisław Rybarczyk. Záznam koncertu z Hradce Králové z 26. 11.2014. 23. 3. | 20.00 | Bach: Mše h moll. Sólisté Hana Blažíková, Margot Oitzinger, Robin Blaze, Thomas Hobbs a Peter Kooij. Collegium Vocale Gent a Vratislavský barokní orchestr řídí Philippe Herreweghe. Záznam koncertu ve Vratislavi z 9. 2. 2014 24. 3. | 19.30 | Přímý přenos z kostela sv. Šimona a Judy. Bach: Mache dich, mein Geist, bereit. – Es ist das Heil uns kommen her. – Missa in A. Collegium Marianum, La capilla real de Madrid, umělečtí vedoucí Óscar Gershensohn a Jana Semerádová. 26. 3. | 21.20 | Bach: Ich hatte viel Bekümmernis. – Magnificat. Hana Blažíková, Margot Oitzinger, Robin Blaze, Thomas Hobbs, Peter Kooij, Collegium Vocale Gent, řídí Philippe Herreweghe. Záznam koncertu z 5. 2. 2014 ve Vratislavi. 4. 4. | 20.00 Händel: Mesiáš

PROGRAM

Změna programu vyhrazena

38 Program

6. 4. | 19.30 | Přímý přenos z kostela sv. Šimona a Judy. Bach: Ouvertura g moll. – Moteto Lobet den Herrn, alle Heiden. – Velikonoční kantáty „Bleib bei uns, denn es will Abend werden“ a „Erschallett, ihr Lieder". Sólisté Lenka Cafourková, Barbora Polášková, Jakub Kubín a J. M. Procházka, sbor a orchestr Czech Ensemble Baroque řídí Roman Válek. 14. 4. | 20.00 | Martinů: Předehra. – Bruch: Koncert g moll. – Bizet: Symfonie C dur. Sólistka Hana Kotková, Komorní filharmonie Pardubice, dirigent Sebastiano de Filippi. Záznam ze Sukovy síně v Pardubicích ze 4. 3.

trio. – Ullmann: Dva hebrejské sbory. – Smyčcový kvartet č. 3. Účinkují Komorní soubor Variace a Smíšený komorní sbor Česká píseň Plzeň. 28. 4. | 20.00 Bach/Stokowski: Toccata a fuga d moll. – Mahler: Adagietto. – Wajsar/Pavlíček a jejich rozmluva s Johannem Sebastianem. Záznam koncertu SOČR z 20. 4. sólista Michal Pavlíček, dirigent Jan Kučera. 29. 4. | 19.00 | Přímý přenos ze Španělského sálu. Jarní Gala festivalu Struny podzimu. Daniel Hope – housle.

15. 4. | 20.00 | Studio live. Účinkuje Trio Bergerettes.

3. 5. | 15.00 | Koncert ke 100. výročí narození Jana Hanuše. Záznam z 21. 3.

19. 4. | 20.00 | Přímý přenos ze sálu Peklo v Plzni. Dvořák: V přírodě. – Karneval. – Othello. – Janáček: Amarus. Sólisté Aleš Briscein a Ivan Kusnjer, Pražský filharmonický sbor a Plzeňská filharmonie, dirigent Tomáš Brauner

11. 5. | 20.00 | Klusák: Concerto grosso. – Dvořák: Serenáda pro smyčce. – Beethoven: Trojkoncert. Komorní filharmonie Pardubice, Dvořákovo trio, Petr Altrichter. Záznam z 26. 3.

20. 4. | 12.10 | Rossini: Hedvábný žebřík. – Chopin: Koncert č. 1 e moll. – Beethoven: Symfonie č. 7. Záznam koncertu SOČR z 24. 3. Sólista Jan Simon, dirigent Ondrej Lenárd. 21. 4. | 20.00 | Chválu vzdejte Hospodinu. Záznam ze Staré synagogy v Plzni z 18. 3. De Victoria: Lamentace proroka Jeremiáše. – Rossi: Ein Keloheinu. – Al naharot Bavel. – Elohim Hashivenu. – Schulhoff: Pět kusů pro smyčcové kvarteto. – Klein: Trio pro smyčcové nástroje. – Mendelssohn-Bartholdy: Richte mich, Gott. – Krása: Tanec pro smyčcové

17. 5. | 15.00 | Beethoven: Měsíční svit. – Ravel: Pavana. – Sonatina. – Prokofjev: Preludium. – Sonáta č. 3. Martin Kasík – klavír. Záznam z Rudolfina z 21. 3. 24. 5. | 15.00 | Beethoven: Kvartet c moll op. 18 č. 4. – Janáček: Kvartet č. 1. – Dvořák: Klavírní kvintet A dur op. 81. Hrají Jerusalem Quartet a David Mareček. Záznam z Rudolfina z 23. 3.

Pražské jaro 12. 5. | 20.00 | Přímý přenos z Obecního domu. Smetana: Má vlast. Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu, dirigent Thomas Hengelbrock. 13. 5. | 16.00 a 20.00 | Přímý přenos z Rudolfina. Finále mezinárodní interpretační soutěže v oboru flétna. 14. 5. | 16.00 a 20.00 | Přímý přenos z Rudolfina. Finále mezinárodní interpretační soutěže v oboru klarinet.

29. 5. | 20.00 | Přímý přenos z Obecního domu. Mozart: Kouzelná flétna. Předehra. – Klavírní koncert Es dur. – Brahms: Symfonie č. 1. Sólistka Maria João Pires, Budapešťský festivalový orchestr, dirigent Iván Fischer. 30. 5. | 20.00 | Přímý přenos z Obecního domu. Webern: Passacaglia. – Korngold: Houslový koncert D dur. – Brahms: Symfonie č. 4. Sólistka Vilde Frang, Česká filharmonie, dirigent Jukka-Pekka Saraste.

16. 5. | 20.00 | Přímý přenos z Obecního domu. Šostakovič: Symfonie č. 7 Leningradská. Hraje Petrohradská filharmonie, dirigent Jurij Těmirkanov.

31. 5. | 20.00 | Přímý přenos z Obecního domu. K. Slavický: Rapsodické variace. – Hybler: Hobojový koncert. – Čajkovskij: Symfonie č. 4. Sólista Johannes Grosso, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Marek Šedivý.

20. 5. | 20.00 | Přímý přenos z Rudolfina. Marais: Tempête z Alcyone. – Delalande: Suita z Les Fontaines de Versailles. – Telemann: Overture C dur. – Vodní hudba. Účinkuje Akademie staré hudby Berlín

1. 6. | 2 0.00 | Přímý přenos z Rudolfina. Zkouška orchestru. Program České filharmonie, Marka Ebena a Jiřího Bělohlávka. Záznam z 5. 5.

24. 5. | 20.00 | Přímý přenos z Rudolfina. Beethoven: Houslový koncert D dur. – Schubert: Symfonie C dur Velká. Hrají Benjamin Schmid a Vídeňská akademie, dirigent Martin Haselböck. 28. 5. | 20.00 | Přímý přenos z Obecního domu. Verdi: Síla osudu. Předehra. – Čajkovskij: Variace na rokokové téma. – Sibelius: Symfonie č. 2 D dur. Sólista Jan Vogler, Orchestr Národní akademie sv. Cecilie Řím, dirigent Antonio Pappano.

3. 6. | 20.00 | Přímý přenos z Obecního domu. Brahms: Klavírní koncert d moll. – Dvořák: Symfonie č. 7. Sólista Paul Lewis, Královská liverpoolská filharmonie, dirigent Vasilij Petrenko.

Program 39

AK ADEMIE & STUDIO LIVE středa | 20.00–21.45 18. 3. Ke 100. výročí narození Svjatoslava Richtera 25. 3. O muzikologu Arnoldu Dolmetschovi 1. 4. Pavel Jurkovič 8. 4. Výlety pana Broučka 15. 4. Studio live Trio Bergerettes 22. 4. Medailon Studia pro experimentální hudbu ČRo Plzeň 6. 5. Jan Hanuš 27. 5. Houslista Jiří Bezděkovský TELEFONOTÉK A pondělí–pátek | 9.50–11.27 Živě vysílaný hudebně- a kulturně-publicistický pořad s nahrávkami především klasické hudby, se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti včetně osobností z oblasti vědy, historie, architektury či medicíny. Alespoň dvakrát za měsíc zveme posluchače do Studia 2 v budově rozhlasu na Vinohradské 12, vysíláme a kde se mohou přímo setkat s našimi hosty

a vyslechnout si často i živé hudební produkce. Pozvání do Telefonotéky v tomto období přijali např. členové klarinetového kvarteta Clarinet Factory a Haasova kvarteta, flétnista Jiří Stivín, dirigenti Marko Ivanovič, Roman Válek a Jan Kučera, cembalistka Monika Knoblochová, barytonista Martin Bárta, režisér a člověk mnoha umění Ondřej Havelka, sbormistr Pražského filharmonického sboru Lukáš Vasilek, houslista Ivan Ženatý, slavista a profesor dějin ruské literatury Oldřich Richterek, choreografka a divadelní a operní režisérka Nina Vangeli, malíř a grafik Jiří Anderle, skladatel a sbormistr Petr Fiala atd.

HUDEBNÍ FÓRUM pondělí–čtvrtek | 23.15–24.00

MUSICA ANTIQUA čtvrtek | 21.20–22.45 5. 3. 12. 3. 19. 3. 2. 4. 9. 4.

Hudba piaristických skladatelů Postní responsoria J. D. Zelenky Svatý Josef v hudbě českých barokních mistrů. Pohřební duchovní moteta dvorního skladatele krále Slunce – Jeana-Baptista Lullyho. Monteverdi: Ballo Delle Ingrate a Combattimento di Tancredi e Clorinda. Účinkuje Cappella Musicale di S. Petronio di Bologna, řídí Sergio Vartolo.

HUDEBNÍ FÓRUM SPECIÁL pátek–sobota | 23.15–00.55

EUPHONIAsobota | 13.00–13.59

V této programové řadě se v roce 2015 zaměřujeme na některá významná výročí. Na konec března a na duben pro Vltavu připravuje nový cyklus Michaela Freemanová, která se ve své muzikologické práci specializuje na tzv. starou hudbu. Rok 2015 je totiž rokem Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela, oba slaví 330 let od data narození – a právě těmto dvěma velikánům bude cyklus patřit. Nový rozhlasový cyklus připravil i Ladislav Ščerbanič a věnoval ho osobnosti a dílu Karola Szymanowského, polského skladatele, který byl svého času v úzkém spojení s Prahu a jeho díla se tu uváděla např. hned po Paříži a leckdy dřív než v samotném Polsku.

6. 3. Otevřená mysl zdrsněného zvuku. Kde nejsou hranice, nejsou kritéria – o svobodě tvorby se skladatelem Jiřím Kadeřábkem. 20. 3. Agon Orchestra – 30 let. Předposlední část cyklu o legendě české hudební scény přelomu tisíciletí.

FORTISSIMO sobota | 16.00–16.59 Koncert ze skladeb, které zatřásly hudebním světem LITURGICK Ý ROK neděle | 7.00–7.35 Liturgický rok v hudbě 15. a 16. století – cyklus připravený Martinem Horynou

Další hudební pořady DUCHOVNÍ HUDBA neděle | 8.00–8.59

• PRELUDIUM pondělí–pátek | 4.45–5.35

• PARTITURY RONDO neděle | 21.00–22.59

pondělí–neděle | 5.45–6.29

• HUDEBNÍ GALERIE

pondělí–pátek | 12.10–14.30

1. 3.–2. 4. Bělohlávek diriguje Dvořáka a Martinů (3.–6. část cyklu) 19. 4. sborové skladby Zdeňka Šestáka 26. 4. a 3. 5. sborové skladby 20. Století (2 části) 10. 5. a 17. 5. Antické náměty v opeře 17. a 18. století (1. a 2. část cyklu)

• TRYLEK

pondělí–pátek | 14.30–15.00

• RANNÍ KONCERT

sobota | 7.00–7.59

• HUDEBNÍ GALERIE sobota–neděle | 12.10–12.59

• CONCERTO & CONCERTINO sobota | cca 15.10–15.56

• OPERNÍ MAGAZÍN SLOVO O HUDBĚ úterý | 17.00–17.30

sobota | 17.00–17.30 (1x měsíčně)

• V ÝROČÍ TÝDNE

sobota | 17.30–17.44

40 Program

• VARHANY

úterý | střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Velké jablko s Petrem Markem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem. středa | Zapomenutí hrdinové synkopy s Ondřejem Havelkou a Pavlem Klikarem, Jazz Forum Jiřího Starého a Jazz Café s Alešem Bendou. čtvrtek | Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Otakar Svoboda, Jiří Starý, Marian Friedl a Václav Vraný. pátek | střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc. sobota | Sladké je žít ( jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz). neděle | Jazzové lelkování s Alešem Bendou.

NOČNÍ VLNA JAZZU neděle | 1.30–2.30 (střídavě Brno, Ostrava)

OÁZA sobota | 5.00–5.45 Relaxační hudbu vybírá Jiří Mazánek.

JAZZ & WORLD LIVE sobota | 1.00–03.00 Jazzová a etnická hudba z koncertních pódií

LITERATURA A ROZHLA SOVÁ HRA

pondělí | Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem. úterý | střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou. středa | střídavě Swing z Brna a Ostravy. Jazz Fresh Petra Kalfuse a Big Band Story Jakuba Doležala čtvrtek | střídavě Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem a Planeta jazzem posetá s Eliškou Svobodovou. pátek | klasický jazz uvádí Luboš Zajíček.

EURORADIO JAZZ SEASON pátek | 22.30–24.00 Satelitní přenosy jazzových koncertů:

on air radia wave 19.00–20.00 Proud hudby a slova ze sesterské stanice.

JAZZOV Ý PODVEČER 17.45–18.30

JAZZOV Ý KLUB noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30 K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda.

JAZZ, ALTERNATIVA , ETNO, WORLD MUSIC, FOLK , ROCK JAZZOVÁ HUDBA

JAZZOFON všední dny | 9.00–9.30

pondělí | střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou.

27. 3. Záznam jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Bulharska. 24. 4. Záznam jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Plzně. 29. 5. Záznam jazzového koncertu Evropské vysílací unie ze Slovinska.

Vedoucí Tvůrčí skupiny Drama Hynek Pekárek (hynek.pekárek@rozhlas.cz)

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ODPOLEDNÍ ČA JOVNA pondělí–pátek | 15.30–16.00 Alternativní hudební směry, world music a další mezižánrové fúze. ODPOLEDNÍ MOZAIK A pondělí–pátek | 16.00–17.00 Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music.

noční ča jovna sobota a neděle | 23.15–24.00 SVĚT JINÉ HUDBY pondělí a pátek | 22.30–23.00 Alternativní hudbu představuje Petr Slabý, fúze s etnickou hudbou Ivana Radechovská. MEZI DRAKEM A HADEM sobota a neděle | 3.00–4.00 Magickou předjitřní hodinku s hudbou k meditaci připravují Ivana Radechovská a Jiří Mazánek.

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně 18.30–19.00 6. 3.–18. 3. | Markéta Pilátová: Tsunami blues (13 částí ) 19. 3.–28. 3. | Jón Kalman Stefánsson: Ráj a peklo (10 částí ) 28. 3.–7. 4. | Hana Andronikova: Nebe nemá dno (10 částí ) 8. 4.–19. 4. | Michel Houellebecq: Mapa a území (12 částí ) 20. 4.–1. 5. | Vlastimil Třešňák: Melouch (12 částí ) 2. 5.–7. 5. | Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky (6 částí ) 8. 5.–21. 5. | Jiří Kovtun: Pražská ekloga (14 částí ) 22. 5.–26. 5. | Virginia Woolfová: Jakobův pokoj (5 částí ) 27. 5.–5. 6. | Vladislav Vančura: Pole orná a válečná (10 částí )

OSUDY všední dny | 11.30-12.00 repríza následující všední den | 0.05-0.35 Rozhlasové memoáry. 2. 3.–13. 3. | Radko Pytlík (10 částí ) 16. 3.–20. 3. | Josef Jiří Švec (5 částí )

Program 41

MODERNÍ POVÍDK A pondělí | 22.00–22.30 2. 3. Rjúnosuke Akutagawa: Nos 9. 3. Jiří Neduha: Pohyblivý svátek 16. 3. Eugene Ionesco: Bahno 23. 3. Lenka Sobotová: Zlatá písmenka 30. 3. David Herbert Lawrence: Kdysi 6. 4. Petr Pazdera Payne: Cécile, léto, podzim, netopýr 13. 4. Hafid Bouazza: Ztracený syn 20. 4. Stanislav Mareš: Vigilie 27. 4. B. V. Nielsen: Nejmenší umění na světě 4. 5. Miloš Doležal: Svině Bohouš 11. 5. Adám Bodor: Plus minus jeden den 18. 5. Bohumil Hrabal: Schizofrenické evangelium 25. 5. Kirill Bulyčov: Haló, je tam Nina?

POVÍDK A sobota | 11. 30–12. 00 7. 3. 14. 3. 21. 3. 28. 3.

Jaroslav Boček: Zábavy rabbiho Löwa Julio Cortázar: Změna osvětlení Zdeněk Matěj Kuděj: Světoví lidé Mechthild Lichnowsky: Bůh se modlí

4. 4. Zdeněk Němeček: Kátinka 11. 4. Jaroslav Putík: Zelený lučištník 18. 4. Panait Istrati: Sára a její bary 25. 4. Ignát Hermann: Oko 2. 5. Lukasz Debsk: Káva 9. 5. František Langer: Vnitřní zrak 16. 5. Charles East: Kde hudba hrála 23. 5. Jaroslav Havlíček: Zlodějíček 30. 5. Vladimir Nabokov: Návštěva muzea

NOČNÍ BIBLIOTÉK A neděle | 2. 30–3.00 1. 3. Montague Rhodes James: Mezzotinta 8. 3. Josef Heyduk: Židův prsten 15. 3. Robert Hugh Benson: Vyprávění faráře od svatého Filipa 22. 3. Helena Hodačová: Medailónek 29. 3. Gustavo Adolfo Bécquer: Miserere 5. 4. Věroslav Mertl: Malá smrt pana Gromuse 12. 4. Joseph Conrad: Laguna 19. 4. Andrej Giňa: Škypár 26. 4. Thomas Hardy: Tradice z roku 3. 5. František Gellner: Štika 10. 5. Alphonse Allais: Absintové a jiné příběhy 17. 5. Helena Hodačová: Přátelství 24. 5. Charlotte Riddellová: Dveře dokořán 31. 5. Karel Michal: Kokeš

SCHŮZK Y S LITERATUROU neděle | 20. 00–21. 00 1. 3. Hrdinský praotec 8. 3. Ilse Weberová: Kdy skončí naše utrpení 15. 3. Petr Král: Zpráva o místech 22. 3. Stanislav Zedníček: Již z dětství znám tu mléčnou běl 29. 3. Kamil Fiala: Literát z okruhu Moderní revue 5. 4. Jan Zahradníček: Zprůsvitňování bolestí mě ještě čeká 12. 4. Max Zweig: Sám sobě hrdinou 19. 4. Rudolf Těsnohlídek: Temný fjord 26. 4. Rodina Franze Kafky 3. 5. Český historický román v období protektorátu 10. 5. Podivní Vikingové 17. 5. Já, Jan Čep z Myšlichovic 24. 5. Juhan Seppäla: Velké příběhy 31. 5 Vladimír Binar: Píšu vám z Tahiti SOUZVUK neděle | 14. 00–15. 00 1. 3. Tomáš Vondrovic: Otlučený zázrak 8. 3. Judith Schalansky: Atlas odlehlých ostrovů 15. 3. Ivan Blatný: Nad městem letěly šaškovy střevíce 22. 3. Jiřina Salaquardová: Když hudba byla ještě mou maminkou 29. 3. Vladimír Holan: Zapadá lůna v Shakespearovi 5. 4. Josef Topol: Byla to Léthé 13. 4. Li-Po: Je lidský život krátký sen 20. 4. Jaro poezii

27. 4. Ladislav Čepelák: Kreslím na poli, přijdu! 4. 5. Svědectví Kounicových kolejí 11. 5. Jacques Prévert: Je muž a je žena 18. 5. Kjongho Songu: Měsíc mysli úplně kulatý 25. 5. Marina Cvetajevová: Poéma konce 31. 5. Fráňa Šrámek: Nejkrásnější růže kvetou v Sobotce na hřbitově

SVĚT POEZIE sobota 22. 45–23. 00 7. 3. 14. 3. 21. 3. 28. 3. 4. 4. 12. 4. 19. 4. 26. 4. 3. 5. 10. 5. 17. 5. 24. 5. 31. 5.

Stanisław Barańczak: S chirurgickou přesností Rudolf Mayer: Básně Ko Un: Květy okamžiku Rostislav Valušek: Slepé rameno melancholie Jan Jakub Ryba: Z básní rožmitálských Josef Lederer: Sopka islandská Sattasaí – sbírka sedmi set strof Luděk Marks: Stín svícnu Wang Wej: Ptačí křik Petr Uhlíř: Dukelským vojákům Jerzy Szymik: Řím Jiří Tomášek: Putujeme ke svým Jacek Podsiadlo: Pod světlem

NEDĚLNÍ VERŠE 12.05–12.10 1. 3. Geoffrey Scott: Pták, který se vám podobá 8. 3. Gertruda Gruberová-Goepfertová: Kmín 15. 3. František Halas: Do zbraně

42 Program

22. 3. Jaroslav Seifert: Jarní den 29. 3. Jaromír Zelenka: Poslední báseň 5. 4. Josef Topol: Poříčí 12. 4. Karel Toman: I dechlo jaro v srdce mé 19. 4. Gilbert Keith Chesterton: Víno a voda 26. 4. Charles Baudelaire: Krásná loď 3. 5. Jaroslav Seifert: Kralupské korzo 10. 5. Robinson Jeffers: Nesmírný západ slunce 17. 5. Dante Alighieri: O lásce mluví všechny myšlenky mé 24. 5. Torquato Tasso: Seděl jsem jednou sám a samotinký 31. 5. Jan Twardovski: Spěchejme

SNY neděle | 0.00–0.05 Slova ze sna a do snů. 1. 3. 8. 3. 15. 3. 22. 3. 29. 3. 5. 4. 12. 4. 19. 4. 26. 4. 3. 5. 10. 5. 17. 5. 24. 5. 31. 5.

Bohumila Grögerová Jan Zrzavý Aloysius Bertrand René Descartes Moravská pohádka Starozákonní text z 1. knihy Mojžíšovy Bohumil Hrabal Alena Prokopová Karel Jaromír Erben Carl Gustav Jung Miroslav Huptych Věra Jirousová Text z Tisíce a jedné noci Federico García Lorca

ETICK Á KNIHOVNA neděle | 6.35–6.55 1. 3. Buddha: O sebeovládání 8. 3. Petr Chelčický: O nespravedlivém uspořádání společnosti 15. 3. Jean-Marie Guyau: O lásce, odvaze a víře 22. 3. Henri Frédéric Amiel: O hledání životní pravdy 29. 3. Josef Suk: O mravnosti 5. 4. Myšlenky řeckých tragiků o pravdě, moci a právu 12. 4. Cato: Morální naučení 19. 4. Dopisy Sókrata a jeho žáků 26. 4. Nesmrtelná slova o lásce 3. 5. Platón: Obrana Sókrata 10. 5. Demokritos: O mravní odpovědnosti 17. 5. Stobaios: O smyslu zákonů 24. 5. Ralph Waldo Emerson: O radosti a cti 31. 5. David Hume: O spravedlnosti

PSÁNO KURZÍVOU všední dny | 15.05–15.20 Úvahy a fejetony. SLADKÉ JE ŽÍT sobota | 17.45–18.30 Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz. DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ všední dny | 13.00–13.10 pořady k projektu Hrdina.cz: Jan Burian: Moji hrdinové v písních; Hrdinové v poezii

STRÁNK Y NA DOBROU NOC denně | 23.00-23.15 Krátké prózy a výňatky z próz. K ABINET pondělí–čtvrtek | 9.30-9.50 Krátké povídky.

7. 5. 14. 5. 21. 5.

J.-C. Carrière: Normální okruh Svatopluk Čech: Výlet pana Broučka do 15. století Viktor Dusil: Snídaně v osm, oběd ve dvanáct

K ABARET V ÉTERU poslední čtvrtek v měsíci | 20.00 KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý 21.30 3. 3. Marek Horoščák: Muž, který ztratil humor a žena, co neexistuje 10. 3. Anna Gusková: Schaulust 17. 3. Petr Michálek: Domeček 24. 3. Helmut Bez: Smrt v divadle 31. 3. Josef Topol: Hodina lásky 7. 4. Mark O´Rowe: Terminus 14. 4. Jaromír Ptáček: Bez názvu 21. 4. Marek Epstein: Pescho 28. 4. Ludvík Aškenazy: Doktor Faustík aneb Nová hra s ďáblem 5. 5. Jiří Homola: Noc moudrých mužů 12. 5. Daniela Fischerová: Cesta k pólu 19. 5. Nietta La Scala: Ztracený hlas 26. 5. Peter Karvaš: Sedm svědků

HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek | 20.00 5. 3. 12. 3. 19. 3. 2. 4. 9. 4. 16. 4. 23. 4.

Agatha Christie: Svědkyně obžaloby Ilja Hurník: Profesor Morus Ephraim Kishon: Sallach Jiří Roth: Odepsaní G. K. Chesterton: Rychlovka Jiří Horák: Říjen v Carlsbadu František Nepil: Noc a skála

K ABINET – HRY pátek | 9.30–9.50 mimořádně i v jiné dny v týdnu 6. 3. Petr Hudský: Retardace 13. 3. Václav Havel: Ela, Hela a stop 20. 3. Eduard Bass: Lili 27. 3. Muza Pavlovová: Cesta ke slávě 3. 4. Dario Fo: Zrození potulného komedianta 22. 4. Joann Sfar: Rabínův kocour (1. část) 23. 4. Joann Sfar: Rabínův kocour (2. část) 24. 4. Joann Sfar: Rabínův kocour (3. část) 1. 5. H. H. Munro-Saki: Byzantská omeleta 8. 5. Václav Daněk: Za všechno můžou Japonci 15. 5. Petr Hudský: Zlatý důl 22. 5. Karel Hvížďala: Veverky na tři řádky 29. 5. Neil Labute: Jednu vyber + Na začátku

Program 43

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota | 14.00

Zpr avoda jst ví a publicistik a , dokument y

Radiodokument středa | 21.45

RADIOATELIÉR patek | 22.00

7. 3. Vladislav Vančura: Alchymista 14. 3. Nathaniel Hawthorn: Šarlatové písmeno 21. 3. Eduardo de Filippo: Filumena Marturano 28. 3. Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba 4. 4. Noëlle Chatelet: Žena Vlčí mák 11. 4. Carlo Goldoni: Kavárnička 18. 4. William Shakespeare: Veselé paničky windsorské 25. 4. Johann Wolfgang Goethe: Torquato Tasso 2. 5. Ladislav Stroupežnický: Paní mincmistrová 9. 5. Karel Čapek: Bílá nemoc 16. 5. Federico García Lorca: Krvavá svatba 23. 5. Victor Hugo: Ruy Blas 30. 5. Euripiés: Ifigenie v Aulidě

Vedoucí Redakce volné tvorby Jiří Kamen ( jiri.kamen@rozhlas.cz)

4. 3. Peter Leonard Braun: Hyeny 11. 3. Jan Herget: Eduard Cupák – puntičkář s podmanivým hlasem 18. 3. Hugo Lavett: Smrt u jezera 25. 3. Tři pohledy na Komenského. Gabriela Albrechtová, Hana Maliníková: Hra školou. Andrea Hanáčková: Škola pro hlavu, ruce a srdce. Eva Nachmilnerová: Ozvěny paměti Petra Nikla a Proverbia Miloše Štědroně 1. 4. Marie Poláková: Hlas ze šumavské pouště 8. 4. Petr Slinták: Kantorem na Vojvodině 15. 4. Miloš Doležal, Jiří Vondráček: Cirkus na faře aneb Pepito neplivej! 22. 4. Michal Lázňovský: Tvář za obrazem 29. 4. Miriam Škudlová: Čimelice, léta 60. 6. 5. Miloš Doležal: Tarzane, do rojnice! 13. 5. Eva Blechová: Zpátky do Evropy! 20. 5. Eva Weissweiler, Friedelind Wagner: Eine politische Biographie 27. 5. David Vaughan: Ještě jednu kávu!

6. 3. Slawomir Kupczak: Report 13. 3. Francisco Javier Torres 20. 3. Ajznbon – Pražské vlaky 27. 3. PremEdice – Tomáš Reindl: Hlas ze Šumavské pouště 3. 4. Musica Nova 2014 soutěžní akustické rezonance z celého světa #1 10. 4. Musica Nova 2014 – soutěžní akustické rezonance z celého světa #2 17. 4. Musica Nova 2014 – soutěžní akustické rezonance z celého světa #3 24. 4. PremEdice – Evan Kent, Tae Hong Park: CityGram 1. 5. Matthew Adkins: Project 60 8. 5. Miroslav Kabeláč: E fontibus Bohemicis 15. 5. Anja Djordjevic: Canzone Distorte 22. 5. Alan Courtis, B. J. Nilsen: Nijmegen Pulse 29. 5. PremEdice – Gerald Fiebig: Echoes of Industry

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle 10.30 8. 3. | John Knittel: Via Mala – (8. část) 15. 3–29. 3. | Michal Lázňovský: Případ Martina Guerra – (1.-3. část) 5. 4.–26. 4. | Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír – (1.–4. část) 3. 5.–24. 5. | Wilkie Collins: Žena v bílém (1.–4. část) 31. 5. | Karel Josef Beneš: Uloupený život (1. část)

Hry a dokument y nové generace poslední neděle v měsíci | 19.00

Mozaik a pondělí–pátek | 6.30–9.00 a 16.00–17.00 Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby s jakou se na jiných stanicích nesetkáte. Slovo o pondělí–pátek | 17.00–17.30 Každodenní půlhodinka se všemi hlavními obory, o kterých stanice Vltava vysílá. Pondělí o literatuře, úterý o hudbě, středa o filmu, čtvrtek o designu, výtvarném umění a architektuře, pátek o historii, sobota o divadle a neděle o náboženství. Víkendová příloha stanice Vltava sobota | 8.00–11.30 Kulturně-publicistický týdeník. 210 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek zaměřených na životní styl. Připravují Jiří Kamen a Tomáš Černý.

NOČNÍ ČA JOVNA sobota a neděle | 22.45–23.00 Alternativní kulturní publicistika.

K aždý den

DENNÍ PROGRAM STANICE ČESK Ý ROZHLAS JAZZ

Nová stanice Českého rozhlasu vysílající pouze jazz v širokém žánrovém rozpětí od jeho počátků po aktuální fúze. Program akcentuje současnou evropskou a českou produkci. Od 1. března 2013 nahrazuje internetové rádio Euro Jazz. Na celém území ČR naladíte tento program digitálně (set-top-box, satelit, kabelové TV, IPTV, DAB) a přes internet. web: jazz.rozhlas.cz e-mail: jazz@rozhlas.cz

0.00 Modern Mainstream 1.00 Modern and Experimental 2.00 Experimental 4.00 Modern Mainstream

14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00

Jazz na druhou. Grundfunk Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Český jazz Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Grundfunk

Pondělí Středa 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 14.45 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00 22.45

Fokus. New York Sound Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Francie Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. New York Sound Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy Mostly Bop

6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 14.30 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00 22.30

Fokus. Free Jazz Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Skandinávie Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Free Jazz Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy Mostly Bop

Úterý Čt vrtek 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00

Fokus. Český jazz Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Velká Británie Modern Mainstream Mostly Bop

6.00 7.00 8.00 9.00 10.00 10.30 11.00 11.15

Fokus. Future Shock Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Bigband Panoráma Modern Mainstream Album týdne Nová alba

12.00 12.30 13.00 14.00 14.20 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00 22.20

Evropská vlna. Polsko Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Jazzové novinky Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Future Shock Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Jazzové novinky Mostly Bop

Pátek 6.00 7.00 8.00 9.00 10.00 10.30 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 15.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00

Fokus. 'Round Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Jazzofon Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Německo Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. 'Round Bop Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy

Program ČRo Jazz 45

23.00 Mostly Bop Sobota 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 20.00 21.00 23.00

Fokus. Jazzrock a funk Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Rakousko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Jazzrock a funk Album týdne Modern Mainstream Jazz Club Modern Mainstream Mostly Bop

Modern Mainstream Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. Modern and Experimental Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby. Experimental Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. Mostly Bop Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. Evropsk á vlna Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každý den z jiné země v pravé poledne.

Neděle 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 23.00

Fokus. Pop Jazz Hour Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Slovensko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Pop Jazz Hour Album týdne Modern Mainstream Mostly Bop

Album t ýdne Redaktoři Českého rozhlasu Jazz vybírají zásadní jazzovou nahrávku týdne. Nová alba Nová alba sledujeme za vás. Poslouchejte výběr z nejnovějších jazzových nahrávek. Bigband Panoráma Přehled nahrávek více i méně známých jazzových orchestrů a big bandů současnosti (Reprízy z Vltavy).

Jazzofon Luboš Zajíček vybírá archivní jazzové nahrávky, které byly natočeny v období do dvacátých a raných třicátých let minulého století anebo představuje novější záznamy, které se k tomuto období vztahují (Reprízy z Vltavy). Jazz Club – Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů.

Jazz na druhou: Vybíráme z Vltavy – Nestihli jste svůj oblíbený jazzový pořad na Vltavě? Zde máte druhou šanci. Grundfunk – Zásadní funkový pořad českého éteru rozjíždějí Viktor Mašát a DJ Maceo (Reprízy z Radia Wave).

Fokus

Jazzové novink y – Co se děje, kam zajít? Zjistíte v aktuálním jazzovém zpravodajství.

New York Sound – Souhrn toho nejlepšího z Mekky jazzu za poslední dekádu. Každé pondělí od šesti do sedmi.

Rozhovor měsíce – Profilová interview s jazzmany, kteří mají co říct. Každý první pátek v měsíci ve 14.00.

Česk ý jazz – Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů.

TAK TO SLYŠÍM JÁ – Hádankový pořad, ve kterém testujeme sluch známých jazzmanů. Vysíláme každý čtvrtý pátek v měsíci ve 14.00.

Free Jazz – Pouze free jazz a související žánry každou středu od šesti. Future Shock – Nu-jazz, e-jazz, acid-jazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chce, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti. 'Round Bop – Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. Jazzrock a funk – Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. Popjazz hour – Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

46 Klub Vltava

RE F L E K T OR

KLUB VLTAVA

Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program. Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí. Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti. Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje. Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www stránkách Klubu. Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky). Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

P o dě l t e se s ná m i o r e f le k své ná t or @ r zor y. o z h la s .c z

Klub Vltava

Setk ání klubu Vltava

Český rozhlas Vltava Vinohradská 12 120 99 Praha 2

Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty.

informační linka Klubu Vltava tel.: 221 552 686, 221 552 677 e-mail: klub.vltava@rozhlas.cz vltava.rozhlas.cz/klub

Setkání se konají vždy 1. čtvrtek v měsíci od 19.00 hod. v Galerii Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2.

VÁŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA , Magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových tipech a dalších novinkách z vysílání informováni v týdenních intervalech, rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi, pokud registraci doporučíte také svým přátelům.

Připojit se k nám můžete také na Facebooku: www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

Partneři 47

Aktuální nabídku naleznete na vltava.rozhlas.cz/klub. Sekci partnerů budeme postupně rozšiřovat o partnery Klubu ČRo Dvojka, sledujte proto dvojka.rozhlas.cz/klub.

HUDBA Česk á filharmonie 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 Tel.: 227 059 227 info@cfmail.cz, www.ceskafilharmonie.cz PKO – Pražsk ý komorní orchestr 20% sleva na vstupenky na jednotlivé abonentní koncerty Petrská 29, 110 00 Praha 1 tel.: 274 772 697 agency@pko.cz , www.pko.cz Symfonick ý orchestr ČRo 10% sleva na nákup jednotlivých vstupenek | 20% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky: Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1 Obecní dům, Náměstí Republiky 5, Praha 1 Reprezentační prodejna ČRo, Vinohradská 12, Praha 2 tel.: 221 551 350 socr@rozhlas.cz, socr.rozhlas.cz

Symfonick ý orchestr hl. m. Prahy FOK 10% sleva na všechny koncerty pořádané FOK Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 tel.: 222 002 336 pokladna@fok.cz, www.fok.cz Orchestr BERG Sleva 20% na abonentní koncerty. INFO: tel.: 604 205 937 www.berg.cz Česk á kultura, o.s. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby palenicek@ceskakultura-os.cz, www.ceskakultura-os.cz Collegium 1704 o. p. s. Pořadatel cyklu Hvězdy barokní opery 10% sleva z ceny vstupného Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 tel.: 246 052 456 info@collegium1704.com, www.collegium1704.com Collegium Marianum Pořadatel MHF Letní slavnosti staré hudby | 10% sleva z ceny vstupného Pokladna: Maďarské kulturní středisko, Rytířská 27, Praha 1, tel.: 224 229 462, 731 448 346, vstupenky@letnislavnosti.cz www.letnislavnosti.cz

Aerofilms s.r.o. Přenosy z londýnského Národního divadla a Royal Shakespeare Company 10% sleva z ceny vstupného (na každé představení max. 2 vstupenky na jednu členskou kartu) tel.: 224 947 566 info@aerofilms.cz | www.divadlovkine.cz

DIVADLA Národní divadlo Národní divadlo, Ostrovní 1, Praha 1 Stavovské divadlo, Železná 24, Praha 1 Státní opera, Wilsonova 4, Praha 1 Nová scéna, Národní 4, Praha 1 Činohra Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20 % slevou na vybrané tituly.: 16. 4. a 18. 5. | Nová scéna ND Ch. Levin: Strasti života 20. 4. a 2. 5. 2015 | Národní divadlo A. Mnouchkinová: Dokonalé štěstí aneb 1789 21. 4. a 20. 5. 2015 | Stavovské divadlo A. P. Čechov: Strýček Váňa 16. 5. a 17. 5. 2015 | Stavovské divadlo 1914 Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. tel.: 224 901 419 akce@narodni-divadlo.cz, www.narodni-divadlo.cz

Národní divadlo Brno 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: 542 158 111 info@ndbrno.cz, www.ndbrno.cz Divadlo Viola až 50% sleva z ceny vstupného na vy braná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844 www.divadloviola.cz Divadlo Ponec 30% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem (netýká se hostů a festivalů) Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h) office@tanecpraha.cz, www.divadloponec.cz Moravské divadlo Olomouc sleva 10% od sezony 2015/16 Třída Svobody 33, 779 00 Olomouc tel.: 585 500 500 pokladna@mdol.cz, www.moravskedivadlo.cz Experimentální prostor NoD 10% sleva na divadelní představení s výjimkou festivalů a zahraničních produkcí. Dlouhá 33, 110 00 Praha 1 tel.: 723 706 249. prnod@roxy.cz a nod.roxy.cz

Partneři

Partneři Klubu Vltava

48 Partneři

ÝT VARNÉ UMĚNÍ Galerie Rudolfinum Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) galerie@rudolfinum.org, www.galerierudolfinum.cz

ARS VIVA cest y za uměním Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6 tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 arsviva@arsviva.cz, www.arsviva.cz KNIHY, ČASOPISY, CD

Galerie hlavního města Prahy 20% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám. 1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz Topičův salon 50% sleva z ceny vstupného Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 topicuvsalon@volny.cz, www.topicuvsalon.cz

Členské v ýhody

Společnost Franze K afk y 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 227 452 mail@franzkafka-soc.cz, www.franzkafka-soc.cz Radioservis, a. s. Hudební a knižní vydavatelství ČRo. Slevy při nákupu v Reprezentační prodejně ČRo, Vinohradská 12, Praha 2: 15% sleva na tituly Radioservisu 10% sleva na tituly vydavatelství OneHotBook 5% sleva na ostatní sortiment prodejny Sleva při nákupu v e-shopu, objednávky na eshop@rozhlas.cz, Olšanská 5, 130 00 Praha 3, tel.: 272 096 310: 15% sleva na tituly Radioservisu www.radioservis-as.cz

SANQUIS ON-LINE Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu – 30% sleva na roční předplatné predplatne@sanquis.cz, www.sanquis.cz

Libri, spol. s. r. o. 20% sleva z ceny knih Neklanova 27, 128 00 Praha 2 tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 libri@libri.cz, www.libri.cz

Opera PLUS Informační magazín o opeře, hudbě a tanci operapluscz@gmail.com www.operaplus.cz

Žaket – k artografické v ydavatelst ví 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 info@zaket.cz, www.zaket.cz

Nakladatelst ví Romeo 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 jirijosek@volny.cz, www.jirijosek.com Nakladatelst ví LIK A KLUB až 25% sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10 tel.: 222 541 166 likaklub@volny.cz, www.likaklub.cz Nakladatelst ví Carpe diem 20 % sleva z ceny knih při nákupu na eshop.carpe.cz Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 737 444 221mailto:carpe@carpe.cz, carpe@carpe.cz, www.carpe.cz

Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava. Odpovědi volejte na klubovou linku 221 552 686. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte prů kazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolu- práce vyhrazena.

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava | XX. ročník | číslo 1 |

Nakl adatelst ví ATLANTIS, spol. s r. o. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221 atlantis-brno@volny.cz, www.atlantis-brno.cz Nakladatelst ví BASET až 15% sleva na vybrané publikace redakce: Vinohradská 134, 130 00 Praha 3, tel.: 244 402 705 Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 uhlir@baset.cz, www.baset.cz Nakladatelst ví LABYRINT až 20% sleva na vybrané publikace redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 | tel. a fax: 224 922 422 labyrint@labyrint.net, http://labyrint.net

březen–červen 2015 | Vychází 4× ročně | použité foto Jiřího Trnky: © ČTK – Alexandr Hampl, 1962 Evidenční číslo MK ČR E 14038 | Šéfredaktor: Luboš Stehlík | Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Český rozhlas, Adéla Knajzlová Tisk: BB Partner, s. r. o. | Distribuce: A. L. L. Production, s. r. o. | Český rozhlas Vltava šéfredaktor stanice Lukáš Hurník | Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: vltava@rozhlas.cz

Nakladatelst ví TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 titanic.n@gmail.com, www.titanic.n.cz

LITERATURA

HUDBA

PŘÍBĚHY ČECHŮ,

KTEŘÍ USPĚLI V CIZINĚ

GENIUS LOCI

DESIGN

WWW.XANTYPA.CZ

Pražské jaro 2015 Přímé přenosy na stanici Vltava

ARCHITEKTURA DIVADLO

VÝTVARNÉ

UMĚNÍ

12. 5. | 20.00 13. 5. | 16.00 a 20.00 14. 5. | 16.00 a 20.00 16. 5. | 20.00 20. 5. | 20.00 24. 5. | 20.00 28. 5. | 20.00 29. 5. | 20.00 30. 5. | 20.00 31. 5. | 20.00 3. 6. | 20.00

ROZHOVORY SPECIÁLNÍ KOMENTÁŘE REPORTÁŽE TEMATICKÁ K AKTUÁLNÍM UDÁLOSTEM ČÍSLA U

Bedřich Smetana: Má vlast Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro – finále, obor flétna Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro – finále, obor klarinet Petrohradská filharmonie Akademie staré hudby Berlín Vídeňská akademie Orchestr Národní akademie sv. Cecilie Řím Budapešťský festivalový orchestr Česká filharmonie Symfonický orchestr Českého rozhlasu Královská liverpoolská filharmonie

Změna programu přenosů vyhrazena.

ČESKÉ DYNAS TIE

NÁS I VE SVĚT Ě

FILM

vltava.rozhlas.cz

Andrea Komárková zdravotní sestra posluchačka Vltavy

Ponořte se do klasiky, opery, jazzu a swingu