Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Vltava 2/2014

ců přízniv a ů č ha posluc k í n t e l rt ava 14 Čt v las Vlt h z o 2 | 20 r ý e Česk stanic

Joska SkalnĂ­k Vize / Vision 2013, acryl, canvas, 100x100 cm

02

06

07

08

Rafael Kubelík

Varšavské povstaní

Robert Brylewski

Antologie německé moravské literatury

10

11

08 12

08 14

Dvořákovy opery

Karel Poláček – Esteve Soler

Polní pošta

Sarajevo

08 15

16 08

17 08

08 18

První světová válka

Válečné deníky

Jan Neruda

Richard Strauss

20

14 21

14 22

14 23

Abú Bakr Ibn Tufajl

Alice Munroová

Cabaret Calembour

Tove Janssonová

14 24

25

26

27

Andrzej Stasiuk

Scarlatti – Concertino Praga

Festivaly

Adieu Paris

28

29

30

31

Experiment „z bažin”

NODO

Umění umírat

Hodina polštiny

32

34

Zapomenutí hrdinové

Profil Josky Skalníka

Vážení posluchači a členové Klubu Vltava, rád bych vám poděkoval, s jakou moudrostí a tolerancí jste přijali nové vysílací schéma Vltavy.

Některým z vás jsme asi různými přesuny vysílacích časů udělali nepořádek v životním rytmu, kdoví, jestli jsme některé z vás dokonce neztratili. Vězte ale, že nové uspořádání vzniklo na základě dlouhodobého průzkumu potřeb kulturních posluchačů – nejen zkušených posluchačů Vltavy, ale i těch potenciálních, které se z existenčních důvodů musíme pokusit oslovit.

Moc pěkné jsou vaše ohlasy na dopolední Telefonotéky.

I pro nás je cenné setkávat se dennodenně s tolika umělci, vědci a lidmi, kteří kulturu a umění považují za nezbytnou součást svého života. Jsme hrdí na to, že takové osobnosti spolu s publikem naší stanice obývají vltavské povodí.

Lukáš Hurník

Průvodce světem kultury Program stanice Český rozhlas Vltava Program stanice Český rozhlas Jazz Klub Vltava Partneři Klubu Vltava

36 37 44 46 47

2

Výročí

Století R afael a Kubelík a

Foto: Zdeněk Chrapek

Výročí

Byl to vždy stísněný pocit, který přepadl šťastlivce, jimž se poštěstilo podívat se na Západ, když se jejich autobus blížil od Weidhausu po tehdy ještě úzké silnici k starému, velmi nevstřícnému lesnímu hraničnímu přechodu v Rozvadově. Pocit ze šťastného návratu domů zastínila obava z nelaskavé prohlídky, jež mohla zabavit věci, které si dotyčný domů dovážel jako svátost. Pisatel těchto řádků vzpomíná na úzkostné dotyky s vinylovými deskami uloženými pod sedadlem na skříňce s pracovním náčiním. Na jedné z nich byla 1. symfonie Gustava Mahlera v nahrávce Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, který řídil Rafael Kubelík. Ta radost, když vše prošlo a deska ležela netknutá pod sedadlem! A což teprve její poslech doma!

Neuplynulo ani pět let, a když slyšel Rafael Kubelík tuto pisatelovu příhodu vyprávět, upřímně se rozesmál se slovy: „Vy jste se tehdy domníval, že pohraničník bude obdařen takovým hudebním přehledem, že bude znát mé jméno?“ V té době jsme připravovali na stanici Český rozhlas Vltava pořad CD Laser s prvním ucelenějším cyklem nahrávek Rafaela Kubelíka v novodobé historii. Málokdo tušil, že pan dirigent si toho povšimne natolik, že přijde jeho pozvání na soukromé neformální dvouhodinové posezení bez mikrofonu v jeho pražském bytě. Žádný rozhlasový mikrofon by nedokázal zachytit pocit čehosi neskutečného, jaký si šťastný návštěvník z tohoto setkání tehdy odnášel…

Jméno Rafael Kubelík, které se předcházející režim snažil všemi prostředky uvrhnout v zapomnění, na nás působilo nekonečnou řadu let doslova magicky. Nebylo to vzrušení z čehosi zakázaného. Byla to touha slyšet alespoň jedinou nahrávku mimořádného umělce, kterého uznával celý svět, dirigenta, který šířil slávu české hudby daleko za hranicemi své staré vlasti. Naši umělci měli v minulém režimu ve světě velký zvuk. I přes velké problémy jich do světa vyjížděly desítky, ba stovky. Podíl Josefa Suka, Ivana Moravce, Karla Ančerla, Václava Neumanna, Libora Peška, Smetanova kvarteta, České filharmonie, Pražského filharmonického sboru a dalších umělců a ansámblů na šíření české hudební tvorby v době socialismu byl neocenitelný a úctyhodný. Rafael Kubelík

však působil stabilně v čele světově proslulých orchestrů a operních domů, jejichž produkce ovlivňuje umělecké směřování celé planety a jen přiblížení se k nim ojedinělým hostováním znamená i pro nejlepší umělecké osobnosti nejprestižnější metu. Rafael Kubelík natočil například v Chicagu, Bostonu, ve Vídni a v Mnichově Smetanovu Mou vlast – pokaždé u jiného světového labelu, který má trhy po celém světě, s Berlínskými filharmoniky pořídil komplet Dvořákových symfonií ještě dříve, než u nás doma Česká filharmonie, poprvé v Evropě natočil s jedním orchestrem všechny symfonie Gustava Mahlera.

Dodnes je tato už více než čtyřicet let stará nahrávka považovaná za vzorovou.

Teprve po roce 1990 se zvýšil zájem hudbymilovných zájemců – domácích i zahraničních – poznat místo, kde se Rafael Kubelík v roce 1914 narodil – novogotický zámek z druhé poloviny 19. století v Býchorech, vesnici ležící asi 9 km severovýchodně od Kolína. V letech 1904 až 1916 jej vlastnil slavný český houslista Jan Kubelík a zde se narodil významný světový dirigent. Otec měl na svého syna Rafaela od nejútlejšího dětství až po dospělý věk zásadní vliv. O svém vztahu k otci i o jeho vlivu na celý svůj umělecký život Rafael Kubelík na vrcholu své dráhy vzpomínal: „Je pravda, že určité věci nelze přenášet z jedné bytosti na druhou. A nelze je také bez výhrady přijímat. Ale je též mnoho takových hodnot, které jsou přenosné. Otcovo porozumění a jeho kladné stanovisko k mému počínání podporovalo moji sebedůvěru, kterou – alespoň si tak myslím – často mnozí hudebníci postrádají. Podle mého mínění není pravý hudebník člověkem jdoucím jen a jen za úspěchem. Řekl bych, že není povrchní.

Pravý hudebník žije svůj vnitřní život, přemýšlí, domýšlí, cítí a honba za úspěchem je mu cizí. Proto potřebuje hudebník ve svém růstu tak naléhavě morální podpory od nejbližší spřízněné duše. Mně byl vždy otec nejblíže, byl mi vždy nejlepším přítelem.“ (Z vysílání Svobodné Evropy v 80. letech.)

Otec dbal, aby syn poznal co nejvíce různých prostředí a kultur. Pravidelně s ním jezdil do Itálie. V Abazzii (dnešní chorvatské Opatiji) dokonce koupil vilu. Rafael už od devíti komponoval. Napsal klavírní sonátu a na základě zmíněných italských cest dokonce i symfonickou

báseň Moře! Otec však mu tuto činnost rezolutně zapověděl („Teď toho nech, až budeš mít svého učitele!“). Ve svých čtrnácti, kdy nastoupil na Pražskou konzervatoř, už byl hudebně zdatným adeptem. Studoval housle (absolvoval jako kdysi před lety jeho otec rovněž Paganiniho Houslovým koncertem č. 1), skladbu a potom dirigování. Tehdy už veřejně působil jako dirigent a skladbou se potom po celý život zabýval více pro potěšení než s vizí velkého komponisty, byť později vytvořil početné dílo, v němž nechybí ani čtyři opery. Svůj dirigentský debut uskutečnil, když mu bylo dvacet – a rovnou s Českou filharmonií.

V 30. letech dvacátého století panoval v Praze skvělý a rozvitý hudební život. Rafael Kubelík se ho zdaleka neúčastnil pouze jako začínající umělec, nýbrž jako jeho oddaný a pozorný posluchač a pozorovatel. K jeho bohaté praxi a zkušenostem bezesporu přispěla i jeho dlouhodobá umělecká cesta do Ameriky v roce 1935, na níž v mnoha koncertech doprovázel na klavír svého otce při jeho recitálech. Už dva roky po svém debutu u České filharmonie se stal v roce 1936 jejím stálým dirigentem. Její tehdejší dlouholetý šéf Václav Talich zároveň zastával místo šéfa opery Národního divadla a byl často zván do zahraničí. V mladém charismatickém dirigentovi měl vynikajícího a od počátku u orchestru i publika respektovaného zástupce. V září 1937 připadl Kubelíkovi závažný úkol – vést filharmonii za náhle onemocnělého šéfa na prestižním zájezdu do Anglie a západní Evropy. Zhostil se toho výtečně a výrazně tím upevnil svou pozici u našeho prvního orchestru. Velkou zkušenost pro budoucí působení na operních scénách mu přineslo dvouleté souběžné působení v čele opery brněnského Národního divadla. Když se v roce 1942 Václav Talich rozhodl pro velké pracovní zaneprázdnění opustit Českou filharmonii a věnovat se pouze Národnímu divadlu, stal se jeho nástupcem mladý inspirující šéf, jehož umělecké ambice, zajímavá osobnost a tehdy už nemalé zkušenosti s životem a provozem orchestru dávaly nejlepší naděje a prognózy. Ty se záhy začaly vyplňovat. Česká filharmonie otevřela svou novou kapitolu, probíhající v těžkých dobách Protektorátu a ústící do nového života po osvobození v roce 1945. Pamětníci vzpomínají

3

4

Vyročí

republiky sloužilo jako Parlament a podobné tendence se začaly objevovat i po válce). O rok později stál Rafael Kubelík u zrodu mezinárodního festivalu Pražské jaro, který v následujících letech Česká filharmonie pořádala.

Poválečná léta, jež se s větším či spíše menším úspěchem snažila přiblížit první republice, byla naplněna bohatým kulturním životem, v případě filharmonie pak dalším uměleckým rozkvětem.

Foto: Decca

na Rafaela Kubelíka jako na tehdejší hvězdu koncertních pódií, jež umocňovala dojem z koncertů nejvyšších uměleckých parametrů. Václav Talich byl jedinečným analytikem, každý jeho koncert byl umělecky dokonale stabilní, propracovaný do nejmenšího detailu. Kubelík se velmi řídil vlastní, často i momentální intuicí a dbal o přesvědčivý výsledný tvar – menší svázaností efektnější a plnokrevnější. Byl vlastně Talichovým protipólem, byť generačně mladším. Jako šéf stál u řady nových historických událostí. Mezi ně patřilo postátnění České filharmonie – dekretem prezidenta republiky Eduarda Beneše skončily především doby existenčních nejistot. Orchestr tím nebyl nucen přijímat ponižující umělecké úkoly a mohl se plně věnovat umělecké práci. Dalším přínosem bylo nové definitivní získání stálého sídla – Rudolfina (za 1.

V roce 1948 došlo k závažnému zlomu souvisejícímu s únorovým převzetím moci komunistickou stranou.

Na podzim Rafael Kubelík odcestoval se svou ženou – významnou houslistkou Ludmilou (Lálou Bertlovou) a dvacetiměsíčním synem Martinem do Velké Británie, odkud se už nevrátil. Význam tohoto kroku byl v posledním dvacetiletí mnohokráte skloňován a je dostatečně známý. Nejen v oficiálních kruzích, ale i v samotné České filharmonii nebyl přijímán jednoznačně, ba u mnohých bez ohledu na politické přesvědčení zapůsobil kontraproduktivně. Smíšený pocit z náhlého odchodu z osobních důvodů uprostřed činorodé práce, byť v nově nastupujícím totalitním režimu, tehdy leckdo těžko překonával. Na počátku sezony stál orchestr před velmi těžkým úkolem. Šéfem dokonale připravenou sezonu začínal bez něho a otázka jeho nástupce byla velmi mlhavá. Jak známo, definitivně se jím stal až o dva roky později formou politického dosazení Karel Ančerl. Jen málokdy v historii v takovýchto situacích dochází k tak úžasnému nečekanému happy endu, jako o několik let později v případě Ančerlově! Teprve po letech postupného prozření pochopila většina občanů Kubelíkův čin jako veskrze morální a úctyhodný. Jeho návrat k pultu České filharmonie v roce 1990 se pak stal celonárodní manifestační událostí! Sám Rafael Kubelík jej měl prostřednictvím médií i přímými prohlášeními možnost nejednou vysvětlit naprosto jednoznačně: „Odešel jsem dobrovolně do exilu, protože věřím, že duch nesmí být spoután politikou. Pokládám se za člena veliké umělecké rodiny lidstva, která 2000 let bojuje o svobodu ducha na humanisticko-křesťanských základech. Tuto rodinu nesmí zradit žádný umělec. Musí pro ni dýchat, žít. Posláním každého umělce je rozvinovat volně podle vlastních představ ducha, otevřeně pronášet kréda vlastního přesvědčení a jednat podle

vlastního svědomí. Jak jsem už řekl, opustil jsem Československé dobrovolně. Opustil jsem svou vlast, abych neopustil svůj národ.“ (Z vysílání Svobodné Evropy v 80. letech.)

Situaci po svém odchodu z Československa neměl ani Rafael Kubelík snadnou, byť se už od počátku svého nového života mohl věnovat své profesi. V Anglii už měl dojednanou smlouvu. Prof. Carl Ebbert ho pozval na doporučení dirigenta Bruno Waltera na festival do Edinburghu k inscenaci Dona Giovanniho. Potom ovšem v Londýně zůstal bez práce. Jeho významný anglický kolega Sir Adrian Boult mu zajistil dirigování koncertů v BBC. Po roce v exilu pak přišly dvě nabídky na stálé zaměstnání: být nástupcem Bouleho v Symfonickém orchestru BBC, anebo jít k renomovanému Chicagskému symfonickému orchestru. Šestatřicetiletý dirigent se rozhodl pro post prestižnější. V tříletém období provedl v Chicagu 65 moderních skladeb a základní díla světového repertoáru. A zanechal tam hluboký dojem, který přetrvává dodnes. Když Chicagský symfonický orchestr slavil v roce 1991 své stoleté působení, pozvali tam Rafaela Kubelíka – své šéfovské posty si tam tehdy předávali odcházející Sir Georg Solti a přicházející Daniel Barenboim. Po Chicagu přišla – na základě skvělého nastudování Janáčkovy Káti Kabanové – nabídka od Královské opery Covent Garden. Tam působil čtyři roky – velmi úspěšně, byť velké rozčarování mu v závěru způsobil a k odchodu přiměl jeho ješitný kolega, jinak vynikající světový dirigent Sir Thomas Beecham. Napsal do novin ostrou výhradu, že na postu hudebního ředitele této světové scény „sedí další cizinec“. V té době byl Rafael Kubelík stálým hostem nejlepších světových těles. Renomovaná firma Deutsche Grammophon si ho podržela exkluzivní smlouvou. Pro beethovenovský cyklus mu například nabídla nejlepší orchestry planety – z Londýna, Amsterodamu, Berlína, Izraele, Bostonu, Paříže, Vídně, Clevelandu a Mnichova.

Takové dnes těžko představitelné příležitosti se nedočkal žádný světový dirigent. Se všemi těmito tělesy Kubelík samozřejmě pracoval. Poslední jmenovaný – Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu v Mnichově – se stal jeho posledním hudebním domovem. Avšak málem tomu tak nebylo! V roce 1973 se měl Rafael Kubelík totiž stát historicky prvním hudebním ředitelem Metropolitní opery.

Výročí

Jako dirigent tam působil pouze v letech 1972–1974. Jeho přítel Göran Gentele, generální intendant MET, který tuto funkci pro něho připravoval, však předčasně zemřel a s nikým jiným Kubelík spolupracovat nechtěl. A tak zůstal věrný Mnichovu a vytvořil Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu doposud nejšťastnější éru. Špičkové, teprve jedenáct let trvající těleso převzal v roce 1961 od jednoho z nestorů německých dirigentů Eugena Jochuma. Kubelíkova šéfovská éra zde potom trvala do roku 1979 (dirigoval však až do roku 1985) a na stovky jeho koncertů v Herkulově sále mnichovské Rezidence se vzpomíná dodnes. Pro své umělecké mistrovství, ale v prvé řadě i pro své vzácné lidské vlastnosti zde byl milován nejen orchestrem, ale i publikem.

Rafael Kubelík prožil velmi bohatý umělecký život, zakalený pouze tvrdou skutečností, že se v době své aktivní činnosti nemohl vrátit či alespoň navštívit svou starou vlast. Se svou druhou ženou Elsie Morison (australskou operní pěvkyní; první žena mu zemřela v roce 1961) a rodinou žil střídavě ve Švýcarsku a v USA. Hlavní své bydliště, které velmi miloval, měl v nádherném přírodním prostředí na břehu Vierwaldstätterského jezera v Kastanienbaumu (místo vzdálené necelých sedm kilometrů jihovýchodně od centra Luzernu). Tam pozval v roce 1969 celou Českou filharmonii a obdaroval každého člena pamětní medailí připomínající nedávné srpnové události. Členům orchestru pak byly samozřejmě našimi oficiálními orgány odebrány – příznačný jev totality! Druhým Kubelíkovým domovem byl i dům v La Quinta v Kalifornii, v rovněž krásném prostředí, blahodárném pro léčbu jeho těžké artrózy.

Pád komunismu umožnil Rafaelu Kubelíkovi návrat do Čech a nám všem pak vzácnou možnost tohoto legendárního umělce spatřit na koncertním pódiu. Praha ho přivítala v roce 1990 už časně zjara, aby strávil řadu týdnů aklimatizace, než předstoupil po 42 letech opět před Českou filharmonii. Vedle obou zahajovacích koncertů Pražského jara ještě Mou vlast dirigoval na Staroměstském náměstí – podobně jako po skončení války v roce 1945. Své síly tam spojily filharmonie Česká a Slovenská a Státní filharmonie Brno. Česká filharmonie jej jmeno-

vala svým doživotním čestným šéfdirigentem. Bohužel měli jsme možnost vidět ho dirigovat už pouze jednou – téhož roku na podzim. S filharmonií potom ještě absolvoval zájezd do Japonska, avšak svůj následující pobyt v Austrálii musel přerušit a z důvodu vážného zhoršení svého zdravotního stavu se předčasně vrátit domů, do Švýcarska. I nadále se živě zabýval vývojem situace u nás, ale i v České filharmonii. Bohužel nutno konstatovat, že s řadou událostí velmi nesouhlasil a do smrti se s nimi nevyrovnal (s odchodem Jiřího Bělohlávka z postu šéfdirigenta na základě hlasování orchestru a záhy zvláště s rozdělením Československa). I tato fakta patří k celkovému pohledu na život a vzácné dílo tohoto českého umělce. Mnoho jeho názorů a myšlenek je dodnes nesmírně zajímavých a i přes státoprávní změny a desítky

Foto © Siegfried Lauterwasser / DG

užitečných i kontroverzních událostí aktuálních!

Jeden za všechny: „... Proč musí české srdce sloužit cizí lži? Věřit, že v budoucnosti bude všechno harmonické a etické, mravní, silné a československé. Dokud člověk nemá čisté svědomí, nemůže být svobodný. Svoboda může být jedině tehdy, když je to nejvyšší stupeň discipliny. Svobody nemůžeme proto dosáhnout jen tak lehce.“ (Po svém návratu do Prahy v roce 1990.)

Rafael Kubelík zemřel v roce 1996 v Kastanienbaumu.

Urna s jeho popelem byla uložena téhož roku na vyšehradském Slavíně vedle urny jeho otce.

Bohuslav Vítek

5

6

nadpis

Neznámý povstalec, konec srpna 1944. Autor: Eugeniusz Haneman

uchování politické nezávislosti i územní celistvosti Polska, tak i osudy příslušníků Zemské armády bojujících v partyzánské válce proti Hitlerovým jednotkám. Příslušníky polské povstalecké armády totiž na dobytých územích postupně zatýkala a odzbrojovala sovětská tajná služba NKVD a na výběr měli buď pokračování v boji v řadách polských armádních jednotek ovládaných komunisty, nebo stalinský koncentrák.

Srovnat se zemí První den povstání však skončil drtivou porážkou povstalců. Německé vedení se o jejich plánu předem dozvědělo od svých konfidentů. Dobývání dobře opevněných strategických objektů bylo nesmírně náročné, mimo jiné i proto, že povstalci disponovali pouze ručními zbraněmi.

Mezitím i sovětské vedení, které ještě v polovině července 1944 prostřednictvím Rádia Moskva vyzývalo obyvatele Varšavy k povstání, stačilo změnit rétoriku a vůdce Zemské armády označilo za „hrstku mocichtivých zločinců“.

Rudá armáda opevněná na druhém břehu Visly, nechala město vykrvácet. Hrdinný boj povstalců proti početné a dobře vyzbrojené německé přesile přesto trval celých třiašedesát dnů. Kapitulaci vedení Zemské armády podepsalo 2. října 1944. Bilance byla úděsná a dodnes se

Rozhlasový Páteční večer Odpovědi na otázku po smyslu i významu Varšavského povstání by se při příležitosti jeho výročí chtěli dopátrat autoři (Miloš Doležal a autor těchto řádků) připravovaného Pátečního večera na Vltavě, který bude vysílán právě 1. srpna. Rozhlasová kompozice by měla být složena z rozhovorů s odborníky (například Dariusz Gawin, zástupce ředitele Muzea Varšavského povstání), posledními žijícími pamětníky (Jerzy Kłoczowski, Władysław Bartoszewski) i současnými tvůrci (Jan Komasa, režisér nového filmu o Varšavském povstání) a z dobových zvukových záběrů a autentické hudby.

Oper ace Bouře ve Varšavě Zříceniny katedrály sv. Jana, Staré Město, léto 1945. Autor Ryszard Witkowski

Jaroslav Šubrt

Pohled na ulici Krakowske Przedmieście před kostelem sv. Kříže koncem srpna 1944.

Autor Eugeniusz Haneman

První srpnový den letošního roku si Polsko připomene významné výročí – uplyne sedmdesát let od vypuknutí Varšavského povstání.

Mezi gestapem a NKVD Dne 31. července 1944 v podvečerních hodinách vydal vrchní velitel povstalecké Zemské armády Tadeusz „Bór“ Komorowski svým jednotkám stručný rozkaz: „Zítra v 17.00 zahájit ve Varšavě operaci Bouře.“ Tato bojová iniciativa, která už nějaký čas probíhala ve východních částech země, byla posledním zoufalým pokusem polského podzemí uchránit svou vlast před důsledky Stalinova plánu na poválečné uspořádání Evropy. V sázce bylo jak

v Polsku vedou spory o tom, zda Varšavské povstání mělo vůbec nějaký smysl. Odhaduje se, že během bojů padlo kolem šestnácti tisíc příslušníků Zemské armády, kolem dvaceti tisíc bylo raněných, z toho pět tisíc těžce. Do německého zajetí se jich dostalo kolem patnácti tisíc. Počet obětí mezi civilním obyvatelstvem se odhaduje na zhruba čtvrt milionu. Půl milionu obyvatel Varšavy muselo opustit svůj domov. Nenávratné materiální škody utrpělo město jako takové. Po porážce povstání vydal Hitler rozkaz, aby Varšava byla „beze stop srovnána se zemí“. Zcela zničeno bylo i její historické centrum, včetně chrámů, historických budov, po staletí shromažďovaných kolekcí soch, obrazů, nábytku, knih i vzácných rukopisů.

7

ních skupin v letech osmdesátých, chaotická léta devadesátá až po současnost. To vše z perspektivy hudebníka, alternativního umělce, člověka, který se nebál a nebojí mít vlastní názor a který to umí zdůvodnit. V knize se vypráví o věcech vážných (střetnutí s brutálností komunistických oddílů bezpečnosti) i o věcech groteskních a absurdních (paní ze státního úřadu cenzury např. přepsala verš „tráva je spásou národa“ na mravokárné „tráva je prokletím národa“). Je to ale především kniha o hudbě, která lidem otevírala oči. Ta hudba se poslouchala i v Československu.

Svobodné Polsko se nezrodilo jen v gdaňsk ých loděnicích! „Vedli jsme úplně jiné životy než ostatní. Lišili jsme se i zevnějškem. Kariéra nám byla u prdele, studium, vojna a práce zrovna tak. To nám přidávalo na sebevědomí a bezprostřednosti.“ Knihu Punk a reggae v Babylonu s podtitulem Autobiografie – rozhovor Rafała Księżika s Robertem Brylewskim vydalo v roce 2014 pražské nakladatelství SMRŠŤ v překladu Michaela Alexy. Robert Brylewski (nar. 1961) je jedním z nejvýznamnějších představitelů polského punk rocku, nové vlny, reggae a alternativní hudby, je spoluzakladatelem kapel Kryzys, Brygada Kryzys, Izrael a Armia.

Rafał Księżik (nar. 1970) je novinář a hudební kritik. Je spoluautorem autobiografií hudebníků Tomasze Stańka a Tymona Tymańského a autorem první polské monografie o americkém spisovateli Williamovi S. Burroughsovi.

Rozhovor s frontmanem hned několika významných polských kapel se netýká jen hudby, ale i dějin Polska posledních padesáti let – od dětství v šedesátých letech přes dospívání v letech sedmdesátých a zakládání hudeb-

Pamětníci, ale nejen oni, se dozvědí mj. mnohé o vzniku významných alb polského rocku 80. let: „Čekáme, čekáme / čekáme na signál / z centrály / všichni na jedné vlně / centrála spasí nás – tato neustále opakovaná mantra, která otvírá album Centrála – budila dost extrémní interpretace, od mystických k politickým.

Centrála – to byly spíš gdaňské loděnice, Leszek, srpen 1981, ‚Solidarita. Zvítězíme‘. V tom textu se dá najít mnoho vrstev, mystický motiv, vztah k absolutnu. Ale pro mě je ta píseň výsledkem euforického prožívání masopustu Solidarity. Za komunistů jsme neměli tušení, že existuje něco jako ‚společnost obyvatel‘. Masa lidí prostě má ohromnou sílu – a najednou nebylo nic takového potřeba vytvářet, opoziční společenství se vytvořilo samo od sebe. Dokázali jsme se jako národ sjednotit v těžké době, jak se ale ukázalo, jenom na chvíli. Mimo to mám pocit, že mnoho tehdy působících lidí se teď stydí za své tehdejší projevy a nezištnost, protože jim to připadá naivní.

O hypnotické Centrále koluje mnoho historek. Například taková, že jde o efekt Tomkových meditačních vjemů, nebo že vznikla náhodou, když se na kytaře porouchaly snímače. Existuje takové zařízení, phaser, zvuk potom lítá nahoru a dolů. Když na kytaře zahraješ a moll a F dur, pak se díky phaseru melodie sama vytvoří, nastavíš si délku jednotlivých vln, zacyklíš to, a máš Centrálu.“ Petr Turek

Český rozhlas Vltava: Pokračování za pět minut z knihy vzpomínek polského hudebníka Roberta Brylewského a s hudbou kapel Brygada Kryzys a Izrael | 15. 8. 2014, 20.00 hod.

8

Událost

Antologie německé moravské literatury

a etablování tohoto donedávna ještě velmi „nesamozřejmého předmětu bádání“ (Ingeborg Fialová) jak v tuzemské, tak především v zahraniční germanistice. Dále si klade centrum také cíle pedagogické a popularizační – naplňuje tím své přesvědčení o nutnosti veřejně působit, krok za krokem narovnávat pokřivený obraz (nejen literárních) dějin zemí Koruny české a tak přispět k nekončící práci vyrovnávání se s vlastními dějinami. Etický rozměr tohoto snažení výstižně formuloval dávno před založením olomouckého centra bystrý aforista Otto von Leixner: „První základní podmínkou existence je pravdivost vůči sobě samému; z ní vyplývá sebepoznání, jež je matkou mírnosti vůči bližnímu. Tvrdost vůči druhému je takřka vždy známkou charakteru, který sám sebe nezná a považuje se proto za lepšího, než jaký je.“

Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci připravilo ojedinělý počin. Je jím dvousvazková Antologie německé moravské literatury. Jeden svazek této publikace přináší originální texty, druhý svazek jejich překlady do češtiny.

Kniha vznikla jako výsledek práce olomouckého Centra pro výzkum německé moravské literatury na Filozofické fa-

kultě Univerzity Palackého v Olomouci, instituce založené v roce 1998 olomouckými germanisty L. Václavkem, L. Topoľskou, I. Fialovou a J. Krappmannem. Svou píli a zájem upírají vědci z centra ke třem základním cílům.

Vědeckým cílem je dlouhodobý a soustředěný výzkum německého písemnictví spjatého s teritoriem Moravy

Německý vědec Dietger Pforte se ve své zásadní studii o německojazyčné antologii s humornou nadsázkou zmiňuje o manýrách vydavatelů, o výtkách, jakými obvykle častují své předchůdce: „Není pro vydavatele antologie nic snazšího, než obvinit své kolegy – rivaly již mrtvé či ještě žijící – z neschopnosti a svou vlastní antologii vychválit jako něco zcela nového, a tak ji jako non plus ultra oddělit od záplavy jakýchsi taky-antologií.“ Přesto je zcela samozřejmé, že kaž­dý autor pociťuje nutnost vysvětlit, proč je zrovna jeho kniha potřebná a přínosná. Tuto nutnost dle mého názoru pociťují mnohem intenzivněji autoři antologií, kteří čtenářům nabízejí ‚produkty‘ nikoli vlastní, nové a neokoukané, ale cizí, často již známé a ‚staré‘. Snad právě proto se každý antologista snaží vysvětlit pohnutky svého počinu a také – vymezuje se vůči svým ‚rivalům‘ – naznačit, čím je zrovna jeho výběr toho „nejlepšího, nejkrásnějšího nebo charakteristického“ (Pforte) jedinečný, nový, lepší, zajímavý.

Událost

Žánr antologie je prastarý. Za vůbec prvního antologistu je označován řecký filozof Meleagros z Gadar (1. stol. př.

Kr.). Dějiny německé a české literatury zaznamenaly její rozkvět v 19. a 20. století. Připustíme-li, že málokteré lidské skutky jsou ‚nevinné‘ a postrádají jasný záměr, tak se shodneme, že i vydavatelé antologií vždy sledovali jasné cíle, ať už to přiznávali či nikoliv. Ty mohly být osobní, jako v případě tzv. privátních antologií, které vznikaly jako opisy krásných míst z děl klasiků a měly sloužit k předčítání v kruhu rodiny či nejbližších přátel. Jejich cílem bylo uchovat pro nejbližší to, o čem se antologista domníval, že stojí za to uchovat pro svou krásu a moudrost. Od prvopočátku byl tedy antologista také nejdříve čtenářem, čtenářem vášnivým, jeho sběr byl současně jeho vyznáním. Vedle privátních cílů sledoval ale tento druh publikací i společenské cíle; ve vyhraněných případech býval degradován na soubor dokazovacího materiálu, na kladivo v třídním, národním, rasovém a jiném boji.

Vydavatelé Antologie německé moravské literatury se od intencionálnosti svého počinu nedistancují. Už pojem „německá moravská literatura“ v sobě skrývá program: Obrací se jednak proti dlouhodobému potlačování faktu, že na území dnešní České republiky po dlouhá století existovaly spolu, vedle sebe a nakonec i proti sobě české a německé písemnictví. Obrací se ovšem dále proti zažitému stereotypu, který dělí německé písemnictví z území Čech, Moravy a Slezska na humanistickou, pokrokovou literaturu tzv. Pražských německých literátů a sudetoněmecký zbytek. Zatímco obvyklému čtenáři v souvislosti s prvním pojmem většinou bleskne hlavou jméno Kafka (jež se postupem doby proměnilo ve vynikající marketingový trik) a tedy i představa kvality, bývá literatura tzv. sudetoněmecké provincie paušálně označována jako agresivně nacionalistická, fašistická, revanšistická a především jako esteticky méněcenná. Nad skutečností, že jsou mnozí z autorů, kteří figurují v antologiích s názvy jako Prager deutsche Erzählungen (Pražské německé povídky), více spjati s onou difamovanou sudetoněmeckou provincií, přivírají jejich vydavatelé oči – etiketa Pražská německá literatura atestuje kvalitu. Vědomé omezení na ty auto-

ry, kteří jsou buď biograficky či dílem spjati s regionem Moravy, vychází tedy nejen z programového a praktického vymezení účinnosti Centra pro výzkum německé moravské literatury, ale také z již naznačené snahy upozornit čtenářské publikum na skutečnost, že německojazyčná literatura z území Moravy nabízí kvalitní literární texty, povídky a novely, které překvapí svou vícevrstevnatostí a specifickou poetikou.

Vydavatelé se ale při koncepci publikace a výběru jmen (celkem 25 spisovatelů) neřídili vydavatelskou praxí již existujících literárních antologií vztahujících se k německé Moravě. Nechtěli se spoléhat pouze na známá jména, která jsou už kanonizována. Tak má čtenář možnost se seznámit s texty nejen známých spisovatelů, jako je R. Musil, L. Winder, R. von Schaukal, E. Weiß, či ‚obvyklých podezřelých‘ jako M. von Ebner-Eschenbachová, F. von Saar, J. J. David a ‚moravský Cooper‘ Ch. Seals­ field. Vydavatelé vědomě nerezignovali na lákavou možnost napínání a posouvání elastických hranic zmíněného kánonu, nechtěli se ani vyhnout riziku, které spočívá v tom, že postaví vedle textů výše zmíněných autorů, jejichž kvalita je zaručena vědeckým a čtenářským zájmem, ukázky z tvorby takových spisovatelů, jejichž jména jsou dnes již zapomenutá a neznámá, jako např. brněnský naturalista Ph. Langmann, opavský rodák E. W. Freißler, olomoucký autor fantastických románů Fr. Spunda, mikulovský autor textů z židovského ghetta E. Kulke či surrealista ze Zlatých Hor L. W. Rochowanski.

Cílem publikace, která se v následujících měsících stane námětem a výchozím bodem několika literárních i publicistických pořadů Českého rozhlasu Vltava, jež se tomuto tématu soustavně věnuje, nebylo koloristicky dokladovat výskyt moravských reálií v literární produkci těchto autorů, sestavovat koláž citátů a krátkých ukázek.

Vydavatelé se rozhodli čtenáři nabídnout ucelené, nekrácené literární texty, protože mají za to, že k vystižení poetiky zvolených autorů je třeba větší plochy. Kniha je tudíž souborem kratších prozaických textů (skic, anekdot, povídek, novel), textů natolik rozsáhlých a nehermetických, že umožňují čtenářům, aby si vytvořili relativně

přesný obraz o literárních kvalitách představovaných spisovatelů, a textů natolik krátkých a ucelených, že nejsou jako pouhá ukázka z tvorby těchto autorů zavádějící a mohou povzbudit k další četbě.

Kurt Pinthus, vydavatel známé antologie expresionistické lyriky Menschheitsdämmerung (Soumrak lidstva), si jednou povzdechl, že antologie obvykle v přeneseném smyslu zavraždí své vydavatele. Vydavatelé a překladatelé této antologie ovšem doufají, že nebude tak zle. Pakliže se český i německý čtenář nad vybranými texty zastaví, aby se zamyslel, když ho obohatí či pobaví, splnila pro ně tato publikace svůj účel, pak přispěli svou měrou k dosáhnutí cíle, který sugestivně vystihl Harald Salfellner v předmluvě k útlému výběru Deutsche Erzählungen aus Mähren (Německé povídky z Moravy): „Na Moravě jednou – doufejme – bude žít generace mladých lidí, kteří se budou chtít dozvědět o ‚těch Němcích‘, kteří tam kdysi žili. Snad jim vytane na mysli ono velké kulturní bohatství, které jejich předci tak lehkověrně zavrhli. Až k tomu dojde, budou ti mladí lidé s námahou číst zašlé nápisy na fasádách rozpadlých budov, budou se pokoušet rozluštit věty na pískovcových sochách. Budou se snažit odhalit a rekonstruovat to, co generace před nimi ničily.

Budou pociťovat zvláštní tíseň, když rozluští na staré budově sotva čitelné slovo Volksschule, a budou pociťovat bolest nad tím, když si přečtou ve starých knihách o obyvatelích domu v nějaké jihlavské uličce. Je to bolest, která je v psychiatrii dobře známá, kterou způsobuje zdolávání a překonávání neurózy.

Tato generace bude mít za zlé svým předkům, jak nerozvážně se kdysi za vším pokusili udělat tlustou čáru, také si ovšem bude s nelibostí uvědomovat, kolik z dnešních byrokratů smíření užívá onoho ‚česko-německého usmiřování‘ v prvé řadě jako možnost dělat kariéru. Tato budoucí generace, která upustí od vyprázdněné a tisíckrát opakované floskule ‚zlepšení německo-českých vztahů‘ a bude pociťovat vyhnání Němců jako velkou ztrátu také pro zbylé české obyvatele Moravy, tato generace bude chápat jako obohacení, že se může zabývat dědictvím těchto ‚kolonistů a imigrantů‘ (Masaryk).“

Lukáš Motyčka

9

10

Foto: Zdeněk Chrapek

Tři Dvořákov y opery s Gerdem Albrechtem

V srpnu se v rámci operních večerů setkáme se třemi operami Antonína Dvořáka – Králem a uhlířem, Vandou a Dimitrijem. Trojici snímků spojuje jméno dirigenta Gerda Albrechta. Ten je u nás znám především z poloviny 90. let, když byl šéfdirigentem České filharmonie – a vyvolávalo to řadu sporů a diskusí. Jako operního dirigenta jsme Albrechta zažívali méně často, přestože opera byla možná jeho nejvýraznějším působištěm. Albrecht byl u nás znám svým zájmem o méně uváděná díla české hudby, a k těm zajisté můžeme počítat, s výjimkou Rusalky, prakticky všechny Dvořákovy opery. A jejich nahrávky patří v Albrechtově diskografii k těm velmi zajímavým položkám.

Dráha dirigenta Gerda Albrechta vedla přes řadu německých operních scén. Narodil se v Essenu 19. července 1935 a zemřel letos 2. února v Berlíně. Pocházel z hudební rodiny: matka byla pianistkou a otec Hans Albrecht hudebním vědcem staré německé školy. Po studiích v Kielu a Hamburku zvítězil jako dvaadvacetiletý v dirigentské soutěži v Besanconu. Nejprve nastoupil jako asistent v opeře ve Stuttgartu (1951), v roce 1961 se stal prvním dirigentem v Mohuči a o dva roky později nejmladším německým Generálním hudebním ředitelem v Lübecku. Odtud přešel v roce 1966 na stejný post do Kasselu. V roce 1972 se stal stálým dirigentem v Německé opeře v Berlíně a v letech 1972–1980 vedl Orchestr Tonhalle v Curychu. Po přestávce, kdy byl pouze hostujícím dirigentem, se v roce 1988 stal Generálním hudebním ředitelem Státní opery v Hamburku, kterým byl až do roku 1997, souběžně s působením v Praze. Na roky 1993–1996 připadá známá kapitola v čele České filharmo-

nie. Po odchodu z Prahy a z Hamburku vedl Dánský rozhlasový orchestr v Kodani a byl šéfem orchestru Yomiuri v Tokiu. Tolik stručná hudební dráha tohoto muže, který je v německém kontextu zapsán interpretacemi romantiků, ale také soudobou hudbou – Rihmem, Henzem, Schnittkem či Ligetim. Co vnesl do Dvořákových oper, to budeme mít možnost sledovat během tří srpnových večerů na Vltavě.

Nejprve zařazujeme Krále a uhlíře, kterého Dvořák přepracoval tak výrazně, že existují dvě velmi rozdílné verze díla, z nichž Albrecht nahrál tu poslední. Skladatel operu poprvé zkomponoval už v roce 1871, ale stáhl partituru z divadla, přestože se už zkoušelo, a pustil se do komponování prakticky znovu. Druhá verze měla premiéru až v roce 1874 v Prozatímním divadle a i ta prošla ještě dalšími úpravami. Libreto napsal plzeňský notář Bernard Guldener a upravil Václav Juda Novotný. Uvádíme nahrávku, která vznikla jako záznam živého koncertního provedení v roce 2005 v Kolíně nad Rýnem s Rozhlasovým orchestrem WDR. Mezi pěvci najdeme Dalibora Jenise jako Krále Matyáše, Petra Mikuláše jako Matěje a Lívii Ághovou jako Lidušku.

V roce 1876 byla v Prozatímním divadle uvedena Dvořákova další opera Vanda. Po českém námětu zpracoval látku původně polskou – ale odkazuje především na dávnou slovanskou minulost celkově. A nemůžeme přehlédnout podobné motivy s námětem Smetanovy Libuše. Vanda je dcera knížete Kraka a po jeho smrti má nastoupit na trůn – ale obává se toho a hledá oporu u Slavoje, kterého miluje. O Vandu se však zároveň uchází německý

kníže Roderich, který ovšem chce sňatkem spojit svou říši a polskou. To Vanda odmítá, nicméně po mnoha zápletkách končí její příběh tragicky, sama skočí do vod Visly. Libreto pochází od Václava Beneše Šumavského.

Vandu natočil Gerd Albrecht rovněž v Kolíně nad Rýnem s Rozhlasovým orchestrem WDR v roce 1999, opět jako záznam koncertního provedení. Titulní roli zpívá Olga Romanko a mezi pěvci zaujme Peter Straka jako Slavoj a Ivan Kusnjer ve dvojím partu Lumíra a Rodericha.

Po Vandě složil Dvořák dvě komické opery, Tvrdé palice a Šelmu sedláka, a po nich další velkou operu na námět ze slovenské historie. A zvolil často zpracovávanou látku o sporech mezi nástupci na ruský trůn, kterou literárně zpracoval jak Schiller, tak Puškin. Dvořák složil na libreto Marie Červinkové Riegrové velkoryse koncipovanou historickou operu, která měla premiéru v Novém českém divadle v roce 1882. Dimitrij je z uváděných Albrechtových nahrávek nejstarší a je s Českou filharmonií, předcházela a předznamenala dirigentovo působení v čele orchestru. Spoluúčinkuje Pražský filharmonický sbor, titulní roli zpívá Leo Marian Vodička a Marinu Magdalena Hajóssyová. V dalších rolích pak Drahomíra Drobková a znovu také Lívia Ághová, Peter Mikuláš či Ivan Kusnjer. Snímek pochází z února roku 1989 a vznikal ve Dvořákově síni Rudolfina.

Jindřich Bálek

Český rozhlas Vltava: v sobotu 9. , 16. a 23. 8. 2014

nadpis 11

Dvakrát k v ýročí 1. světové válk y Podzemní město Karla Poláčka Poláčkova pentalogie představuje vrcholné dílo, v němž autorův výzkum malého člověka nabývá charakteru sociální studie, odhalující nelidskou tvář maloměstského člověka. Dílo zachycuje závěr soumraku habsburské monarchie v osudech anonymního malého města (uváděného pouze jako Okresní město).

Třetí část Poláčkovy pentalogie z času první světové války nese název Podzemní město (1937) a volně navazuje na romány Okresní město (1936) a Hrdinové táhnou do boje (1936). Děj románu nás přenáší do zákopů 1. světové války kdesi v Haliči. V zákopech panuje chlad a bezútěšnost. Na povrchu země je jen rozervaná krajina s krátery po minách, opuštěné trosky stavení.

Proti pokroku.

Proti lásce.

Proti demokracii.

Český rozhlas se v červnu zapojí do projektu, který netradičním způsobem představuje současnou dramatiku.

13.–15. června se v Centru současného umění DOX uskuteční interaktivní divadelní instalace nazvaná Proti pokroku. Proti lásce. Proti demokracii. Je inspirovaná stejnojmennou trilogií vycházející hvězdy španělské (respektive katalánské) dramatiky Esteve Solera. Za provokativním názvem se skrývá soubor krátkých textů, v nichž autor s břitkým humorem podrobuje tvrdému zkoumání „nezpochybnitelné hodnoty“ současné západní společnosti.

Trilogie, jejíž první část autor napsal v roce 2008, byla k dnešnímu datu přeložena do devíti jazyků, uvedena ve více než 40 inscenacích po celém světě a oceněna na-

V zákopech vládne ponuré bezčasí: „Nikdo nepočítal dny, slepené v jednom chuchvalci. V podzemním městě nebylo žádného rozdělení času, neboť den byl podoben noci a všední den měl stejnou tvář jako svátek.“ V nehrdinských obrazech všedního života zákopů Karel Poláček zachytil své osobní zážitky z východní fronty.

Vojáci se jen beze smyslu posouvají sem a tam, poslušni nepochopitelné strategie důstojníků. Vojenské rozkazy se rozléhají nad světem, který už dávno přestal fungovat. Uprostřed všeho toho nesmyslného zmatku jsou lidé, kteří se uprostřed toho všeho snaží najít si pro sebe kousek místa. Bezútěšnost se stala všeobecným faktem: „Svět byl obrazem podmračného života šílencova, jehož koná-

příklad francouzskou cenou Godot, nebo cenou na berlínském Stückemarktu. Českému publiku představilo Solera poprvé Divadlo LETÍ, které loni v lednu v rámci svých scénických skic uvedlo první část trilogie Proti pokroku. Celý soubor Solerových textů se organizátoři rozhodli prezentovat formou interaktivní divadelní instalace. Oslovili divadelní, filmové a rozhlasové tvůrce, aby s využitím svých uměleckých disciplín zaplnili holešovický DOX nejrůznějšími podobami Solerových vizí.

Návštěvníky DOXu pak o červnovém víkendu čeká pouť dehumanizovaným městem blízké budoucnosti, kde se manželství uzavírají na dobu určitou, nadnárodní společnosti autorizují vlastní náboženství a mladí lidé pod dohledem užívají pilulky lásky, které otupují strach z hypoték a života na dluh. Rozhlasové inscenace podle Solerových krátkých her s názvem Manželská smlouva, Pilulka lásky a Osmnáctiny natočila režisérka Martina Schlegelová, dlouholetá režisérka a vedoucí Divadla LETÍ, která v tomto roce posílila řady stálých režisérů Českého rozhlasu. V DOXu si je návštěvníci budou moci vychutnat jako netradiční zvukovou instalaci. Rozhlasovou premié-

Český rozhlas Vltava: od 9. 8. 2014 | 18.30 hod.

ní zdá se být na první pohled rozumné, ale směřuje k bludnému cíli.“ Podzemní zákopové město je válečnou paralelou k mírovému okresnímu městu. Také jeho obyvatelé, vojáci, jen neradi opouštějí své kryty (noční hlídky, práce v poli, odvšivování a návštěva nevěstince v blízkém městečku), a když v závěru příběhu musí opustit zákopy navždy, s lítostí se za nimi ohlížejí jako za bývalým domovem. Čtrnáctidílnou četbu na pokračování z románu českého spisovatele připravil Jiří Vondráček.

Petr Turek

Esteve Soler | Foto: Wikimedia Commons

ru, při které ke zmíněné trojici přibude ještě hříčka s názvem Nové náboženství, uvede Český rozhlas Vltava v úterý 17. června v 21. 30 v Klubu rozhlasové hry.

Renata Venclová (s využitím tiskových materiálů Divadla LETÍ)

12 Polní pošta

Svědect ví dopisů a deníků o Velké válce „Do armád válčících států bylo povoláno kolem 70 milionů mužů, z nichž přibližně 10 milionů padlo, 20 milionů bylo zraněno a 7 milionů zajato. Každý z nich byl odtržen od své rodiny a přátel s jedinou možností kontaktu prostřednictvím korespondence. Mezi jejich domovy a válečnými liniemi proudilo obrovské množství dopisnic a dopisů, z nichž je na první pohled patrné, že je psali i ti, pro které to před válkou nebylo obvyklé. Ať už byly napsány vytříbeným rukopisem, nebo nejistou rukou a plné gramatických chyb, vždy obsahovaly základní myšlenku: „Netrpělivě čekám na zprávy od vás.“ (P. Čtvrtník, J. Galuška, P. Tošnerová: Poštovnictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku) Dopisy na březové kůře Nejrozsáhlejším projektem stanice Vltava z pořadů, kterými budeme připomínat události a příběhy z 1. světové války, bude cyklus nazvaný Polní pošta. Půjde o kompozice z dopisů a deníků z českých front první světové války a odpovědí ze zázemí, které nám poskytli posluchači stanice Vltava. Dopisy a deníky nám posíláte už rok a můžete tak činit i nadále. Pořad připravují Pavla Horáková a Jiří Kamen. První část cyklu Každý dopis má svůj příběh vysíláme na začátku června.

Z reakcí našich posluchačů vybírám pasáž z dopisu Daliborky Vackové z Opatovic. „Posílám opis dopisu formát 25x8,5 cm s datem 3. 6. 1915, neboť proužek papíru na 3x stočený by se – bezmála stoletý – rozpadl. Korespondenční lístky z březové kůry, psané inkoustovou tužkou, už neexistují – ve čtyřicátých letech se ještě daly číst.

Je to dopis mého staříčka Antonína Vrány z Vysoké č. 19, Hustopeče nad Bečvou, rodem z Uhřičic u Kojetína. Byl starostou a rukoval už v prosinci 1914 na výzvu císaře Františka Josefa a z války se už nevrátil, prohlášen jako nezvěstný. Manželka Emilie zůstala s 200 ha polností a pěti dětmi sama. Nejstarší Marie – moje maminka – měla 14 let, její bratr 11 a nedosáhli na koně okšírovat

chomoutem, potřebovali stoličku. Bída byla taková, že maminka na kávovém mlýnku semlela ječmen a udělala placky, které píchaly osinami, ale ošidil se žaludek.

Všechno šlo na válku, doma nic nezůstalo. Přišla španělská chřipka s vysokými teplotami, až jí spadly vlasy a hořela svíčka. Ale přežila… Mám po ní památku – šicí stroj, který bude mít rovněž sto let.“ S dopisem paní Vackové koresponduje psaní Václava Gayera z Jezeřan, který nám poskytla Hana Janišová Maršovic. „Březen 1915, okolí Zakšov, Michalov (řeka Nida), 55. pěší pluk, IV. prapor.

Poněvadž zde je hojně břízového lesa, naskytla se nám příležitost posílati domů lístky z březové kůry jako zvláštnost. K tomu účelu jsme šplhali jako kočky po stromech olupujíce kůru. Za čas bylo celé prostranství stromu zbaveno svojí pokožky. Místo co jedni hráli vesele karty, neboť tak jako ve válce v poli, náruživý a hazardní hráči včas míru se nedovolili hráti, my zase ‚sekta druhá‘ jsme náruživě loupali stromy.“

Sníh, mráz, víno, dělostřelba a hraběnka z Vídně V Polní poště budeme citovat z rukopisné Vzpomínky z války rusko-rakouské v roce 1914/1915 Jaroslava Jíry, desátník, u polní nemocnice 1/9 z Terezína. Jírovy zápisky velmi plasticky líčí jeho válečné dobrodružství, autor je vedl soustavně, jsou psány krásným a snadno čitelným písmem a mají slušnou stylistickou úroveň. Z jeho zápisků z února a března 1915 z haličské fronty jsem sestavil jakousi literární koláž. Strohost, lapidárnost neokázale vypovídají o utrpení aktérů Velké války.

21. únor | Zemřeli nám už zde čtyři nemocní a jsou na zdejším hřbitově pochováni. Samí mladí hoši – Češi.

Prostý křížek zdobí jejich rovy. Dnes nemáme mnoho nemocných. Večer přišla k nám hraběnka Hadíková z Vídně jako ošetřovatelka. Starší korpulentní dáma.

Mám službu. Je teplý den, silnice plná bláta.

28. únor | Silný mráz. Krásný den. Fasovali jsme víno.

V poledne slyšeti střelbu děl.

1. březen | Léčení dětí poraněných explozí šrapnelu.

Mráz. Hraběnka všem se omrzela. Ráda by poroučela a mimo oběda ji není vidět zde. Přišel nový kuchař pro důstojníky. Nemám chuť k jídlu. Večer rybičky smažené na ceresu. V krámě u žida k dostání švýcarský sýr, čokoláda, ryby, pomeranče, buchty, máslo. Ale vše velmi drahé!

3. březen | Padá sníh a fouká. Rusové jsou v Užovském průsmyku. 10. a 26. divise tam bude poslaná, aby je vytlačila. Večer přípravy na případný útok. Fouká celou noc. Mám službu. Mužstvo spí.

4. březen | Padá sníh. Máme 15 až 20 nemocných denně.

Mnoho se svrabem. Dostal balíček se salámem. Hraběnka přeložena pryč.

5. březen | Chladno. Poletuje sníh. 26. pluk těžkých houfnic jede ku předu rovněž i pluk císařských myslivců. Dostali jsme dva duševně nemocné. Hraběnka dnes odjela.

6. březen | Nefasujeme již víno, poněvadž ve čtvrtek se jich několik opilo. Bernt byl uvázán. Padá sníh celý den, v noci mrzne. Slyšeti střelbu z děl. Dnes snad 26. divise útok na ruské posice.

7. březen | K večeru letěl náš aeroplán v krutém mrazu ve vzduchu a pustil dolu depeši, která dopadla as ¼ hod. od vesnice.

8. březen | Začíná útok našeho vojska na ruské posice.

Ráno od dvou hodin hřmí děla bez přestání celý den. Je velmi prudký mráz. Tyrolští myslivci vítězným útokem dobyli výšiny, museli se přitom broditi ale na kolena vodou přes řeku. Nepřítel as 6 km zahnán. K večeru vedou 460 zajatých Rusů. Zajatci vypadají úplně dobře. Máme 70 raněných.

9. březen | Od časného rána hřmí děla. Posice dělostřelectva jsou as 6 km od nás. Padá sníh a začíná vánice.

V poledne vedou as 160 Rusů zajatých. Dělostřelba celý den. V noci od 8 do 12 hod prudký útok. Posloucháme, jak hřmí děla a rachotí rána z ručnic a strojních pušek.

Krása a smutek bojů. Bitvy 1. světové války Vladimíra Bezdíčková pro prázdninová vydání programové řady Slovo o historii redakčně připravuje s překladatelkou Miloslavou Slavíčkovou devět kapitol z dosud česky nevydané knihy švédského historika Petera Englunda Krása a smutek bojů. První světová válka ve 212 krátkých kapitolách. V úvodu své knihy sledující osudy devatenácti přímých účastníků války autor poznamenává, že se nesnažil zrekonstruovat průběh války, ale její emocionální rozměr. Přitom Englund pracuje s autentickými dokumenty souvisejícími s postavami, o kterých píše. Čtenáři této knihy s jejími hrdiny se stávají účastníky známých bitev na západní a východní frontě, ale také v Dolomitech nebo ve východní Africe. Další údaje o prázdninovém čtení z Englundovy knihy se dozvíte z článku Vladimíry Bezdíčkové v tomto vydání vltavského magazínu.

Bitvy 1. světové války, to je další programová řada naší stanice věnovaná tématu Velké války. Jde o série šesti rozhlasových dokumentů, které vytvořil tým autorů ve spolupráci s historiky Vojenského historického ústavu.

První dokument Bitva o Halič – Stejný čas pro vítězství i tragedie, který vysíláme na konci května v řadě Radiodokument, sleduje příběhy tří vojáků, kteří bojovali v rakousko-uherské uniformě v Haliči. Ani jeden z nich nepočítal,

Foto: Wikimedia Commons

že se dostane do přímého boje, a jen jediný z těch tří se vrátil domů. Zachovaly se jen letmé zápisky z posledních dnů v podobě deníků a korespondence jako svědectví o tom, jak vítězství v jedné bitvě může být současně tragedií tisíců vojáků. Dokument Bitva o Halič natočila v režii Petra Mančala Bronislava Janečková.

V cyklu pokračujeme na konci června pořadem Bitvy na Drině – tažení plné omylů; Srbská fronta jako ukázka domýšlivosti a nepřipravenosti rakouské armády. Druhý díl scenáristy Daniela Moravce a režiséra Vlada Ruska nás zavede prostřednictvím dvou hlavních postav do Srbska, kdy v onom neklidném létě roku 1914 podél řeky Driny probíhaly boje rakousko-uherské a srbské armády. Na rakouské straně tehdy v uniformě stál i novinář a spisovatel Egon Ervín Kisch, který zanechal o průběhu těchto bojů deníkové svědectví. Jako vrchní velitel armády v Srbsku byl jmenován Oskar Potiorek, který vypracoval vlastní a smělý plán útoku. Útok se změnil v dobrodružnou akci, ve které padlo přes 270 tisíc vojáků. K výročí zahájení prvních bojů připravuje stanice Vltava dvě speciální vydání Víkendové přílohy – 28. června a 28. července.

Jiří Kamen

14

měrou zcela změnily vývoj Evropy ve 20. století. O 78 let později, v roce 1992, postihla Sarajevo tragédie v podobě války v Bosně a Hercegovině, která vypukla po rozpadu bývalé Jugoslávie v návaznosti na vlnu rozpadů komunistických diktatur ve Střední a Východní Evropě konce 80. let. Ztráty na lidských životech, materiálních a kulturních statcích byly fatální. Jedním z míst zasažených bombardováním byla unikátní a historicky cenná budova Národní knihovny v Sarajevu, jejíž levý trakt byl zcela zničen. Budova byla v následujících letech rekonstruována a její dveře se veřejnosti prvně otevřou koncertem Vídeňských filharmoniků.

Vzpomínkový koncert Vídeňských filharmoniků bude přenášen světovými televizními a rozhlasovými společnostmi. Evropská rozhlasová unie (EBU) vyjednala vysílací práva pro všechny své členské země a Český rozhlas Vltava bude koncert vysílat přímým přenosem; členové

Vídeňských filharmoniků, v jejichž čele stane Franz Welser-Möst, se vzdali honoráře za vystoupení; před sarajevskou Národní knihovnou bude instalována velkoplošná obrazovka přenášející koncert divákům ve volném prostranství. Program koncertu je sestaven ze skladeb spjatých ať již fakticky anebo symbolicky s dobou tzv. Belle Epoque, tedy s dobou, kdy se nejenom v umění začínala ostře střetávat tradice a avantgarda a evropská společnost na prahu 20. století začínala stále naléhavěji hledat svoji novou identitu. Vídeňští filharmonikové za řízení Franze Welsera-Mösta přednesou Andante cantabile – variace na císařskou hymnu „Zachovej nám, Hospodine…“ Josepha Haydna, Symfonii č. 7 h moll „Nedokončenou“, D 759 Franze Schuberta, Tři skladby pro orchestr, op. 6 Albana Berga, Píseň osudu na verše Friedricha Hölderlina, op.

54 Johannesa Brahmse a choreografickou báseň La Valse Maurice Ravela.

Libor Dřevikovský

Na památku Sar a jeva „Všechno se začalo v Sarajevu, které v té době patřilo Rakousku-Uhersku. Je zajímavé sledovat, jak se dějiny 20. století začínají dramatem v Sarajevu, aby se uzavřely v témže městě jinou tragédií s téměř stejnými příčinami a za téměř stejných okolností. Jakoby celé dějiny století byly vtěsnané do těchto krvavých závorek, jakoby toto město bylo shrnutím všech neštěstí, která postihla Evropu…“ (Frédéric Mitternad: Svržení orli.

Pád Romanovců, Habsburků a Hohenzollernů.)

V den 100. výročí sarajevského atentátu (28. 6. 1914) – zavraždění rakouského arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a jeho choti vévodkyně Žofie – se v Národní knihovně v Sarajevu uskuteční koncert orchestru Vídeňských filharmoniků. Je plánován jako hlavní část pietního programu věnovaného reflexím, analýzám a vzpomínkám spojeným s událostmi let 1914–18, které zásadní

Český rozhlas Vltava: sobota 28. 6. 2014 | 18.15 hod.

Válka 15

Krása a smutek bojů.

První světová válka ve 212 krátk ých kapitolách

Ukázka: Úterý 24. srpna 1914

Pál Kelemen přijíždí na haličskou frontu

Foto: Wikimedia Commons

Peter Englund vystudoval archeologii a historii na Univerzitě v Uppsale, od roku 2001 působí jako profesor historie na University College of Film, Radio, Television and Theatre ve Stockholmu. Roku 2002 získal Literární cenu Selmy Lagerlöfové. Švédského autora proslavila už v roce 1988 jeho kniha Poltava, popisující bitvu u Poltavy v roce 1709 mezi švédským králem Karlem XII. a ruským carem Petrem Velikým. Dílo bylo přeloženo do řady světových jazyků.

Další práce Nepokojná léta. Historie třicetileté války byla oceněna prestižní Augustovou cenou a bývá považována za jeden z nejlepších moderních popisů třicetileté války.

Na tento text volně navázala kniha Nepřemožitelný, ve které se autor zabýval historií první severní války. V češtině vyšla ještě Stříbrná maska, kniha věnovaná životu švédské královny Kristiny.

Ve svých dílech Peter Englund kombinuje popis dějin s životopisy méně známých jednotlivců. Velmi často nezůstává jen u zásadních historických faktů, ale používá odboček, popisuje i způsob myšlení či všední život dané doby.

To je i případ poslední knihy Stridens skönhet och sorg.

Första världskriget i 212 korta kapitel. (Krása a smutek bojů.

První světová válka ve 212 krátkých kapitolách)

Autor v úvodu svého díla, v němž sleduje osud devatenácti osobností, píše: „Tohle je kniha o první světové válce. Není však o tom, co byla světová válka – tedy o jejích příčinách, průběhu, zakončení a jejích důsledcích, ale o tom, jaká byla... Nesnažil jsem se zrekonstruovat průběh války, nýbrž emocionální svět války.”

Překladatelka a literární historička Miloslava Slavíčková vybrala z celkového počtu devět osobností – devět osudů (celá kniha dosud do češtiny přeložena nebyla).

Sledujeme příběhy skutečných lidí, jedinců neznámých nebo zapomenutých, z různých společenských vrstev.

Kniha staví na rozmanitých dokumentech, které tito lidé po sobě zanechali.

Autor o svých hrdinech píše: „Zatímco se v povědomí veřejnosti stala první světová válka synonymem blátivých zákopů na západní frontě, mnoho z těchto postav se ocitlo na jiných bojištích, na východní frontě, v Alpách, na Balkáně, ve východní Africe a Mezopotámii. Většina z nich je mladá, je jim okolo dvaceti let. Někteří padnou, někteří jsou oslavováni, jiní končí jako tělesné trosky.

Někteří válku na počátku vítají, ale zkušenost je naučí ji nenávidět; jiní ji nenávidí hned od prvního dne; jeden z nich ji miluje od začátku až do konce. Jeden zešílí, jiný ztratí sluch. Mají různé osudy, společenské role, pohlaví a národnost, ale spojuje je skutečnost, že je válka o mnoho připravila: o mládí, iluze, naději, soucit – o život.“ Vladimíra Bezdíčková na základě překladu Miloslavy Slavíčkové

Z počátku se nemohl zbavit pocitu, že jsou to vlastně zase jen manévry. Začalo to v Budapešti. Pál si vzpomíná, jak ho lidé pozorovali, když nakládal zavazadla do drožky, jak se – v husarské uniformě – prodíral nepřehledným zástupem lidí na východním nádraží a jak si ve vlaku vybojoval místo v uličce na stání.

Po teplé, ale nepříšli namáhavé cestě vlakem se Kelemen přihlásil u husarského pluku v Szebenu; při příjmu se na něj ani nepodívali, jen mu řekli, kam má jít. Později odpoledne, v záplavě paprsků srpnového slunce, se odebral do mobilizační stanice v Erfalu – a ubytoval se u jednoho sedláka.

Pak následovaly rutinní příkazy jeden za druhým: převzetí výstroje včetně koně a sedla; výplata žoldu; předlouhé, nesnesitelně dlouhé probírání praktických pokynů v přetopené místnosti, kde lidé omdlévali, ale tok slov se valil dál a dál.

Pak se výjev proměnil.

Nejprve následoval noční pochod k přistavenému vlaku. Pak pomalá jízda, při níž v každé stanici čekaly nadšené davy, „hudba, pochodně, víno, deputace, vlajky. Jásot: Sláva armádě! Sláva, sláva!“ Potom vyložení nákladu, první pochod.

Dosud však žádný náznak, že jde o válku; ještě pořád by to mohly být manévry. Teple modrá obloha, zápach koňského trusu a potu, vůně sena.

Vladimíra Bezdíčková

16

Dvakrát k v ýročí 1. světové válk y Karel Stuchl: Z Hradešic do Vladivostoku a zpět

Autor válečných deníků z let 1914–1920 Karel Stuchl se narodil 1. května 1892, po absolvování učitelského ústavu se stal učitelem v Hradešicích na Klatovsku. Záhy – v prosinci 1914 – odešel jako poddůstojník c. a k. Rakousko-uherské armády bojovat do první světové války.

Do svobodného Československa se vrátil jako český legionář v Rusku až v roce 1920. Zemřel v roce 1966. Jeho pečlivě vedené válečné deníky objevil jeho syn Miroslav až v roce 1998.

Deníky zahrnují (s občasnými přestávkami) období od 17. 12. 1914 do 3. 6. 1920.

Celkem 400 popsaných stran je unikátním svědectvím o osudech a proměnách české mysli v kotli světové války a ruské revoluce, v časech úsilí o vznik samostatné Československé republiky.

Z doprovodného textu autora pořadu, legionářova syna Miroslava Stuchla: „Byl to velmi kultivovaný člověk, při pobytu na frontách si vedl soustavně zápisky o událostech, osobních pocitech, názorech na frontové, společenské i politické události, načež z toho vznikl rozsáhlý válečný deník. Podle mínění mnohých mají jeho zápisky značnou faktografickou i literární hodnotu. Můj otec byl velmi uzavřený člověk. Nepamatuji se, že by se někdy pustil do vyprávění o válce kromě jediné výjimky – jak v ruském zajetí kradli ze hřbitova dřevěné kříže na topení. A já se, ke své škodě, netázal. Deníky mi ukázaly otce, jak jsem ho neznal. (…) Válečný deník ukazuje pozorovatelskou bystrost, schopnost úvahy, citové zaujetí. Otcovy pozdější deníky jsou už jen věcné záznamy života rodinného a učitelského. Měl-li otec literární nadání, vzedmulo se pouze, když mimořádné válečné zážitky zaplavily mladou duši.“ A na závěr dvě ukázky z válečných deníků Karla Stuchla: „20. prosince 1914. Příjemný, slunečný zimní den. Chvilkami pozoruji své spolucestující, kteří jsou pod mým

dozorem. Jsem velitelem vagonu. Vojáci jsou dílem Češi, ostatní Němci. První noc, kdy téměř všichni byli důkladně zpiti vínem, hádkám a křiku nebylo konce. Později docíleno jakési dohody, ačkoliv naši Němce stále nenávidí.“ „3. dubna 1915. Ustupujeme statečně s veselým humorem až do poledne. S námi jde jakýsi poručík a vtipkuje, že prý na Vzkříšení budeme v Budapešti. Rusové jsou nám stále v patách a jejich patroly jdou nám téměř za samými zády. Jsou v tom oboru pravými mistry.“

Dvanáctidílnou četbu na pokračování z válečných deníků českého legionáře připravil a uvádí Miroslav Stuchl.

V režii Markéty Jahodové účinkuje Lukáš Hlavica. Pořad byl natočen v roce 1999.

Petr Turek

Český rozhlas Vltava: od 28. 7. 2014, vždy v 18.30 hod.

Foto: Wikimedia Commons

Portrét Jana Nerudy od Jana Vilímka

Výročí 17

Zdroj: Wikimedia Commons

K am s ním, aneb nerudovské v ýročí Letošního devátého července uplyne 180 let od narození Jana Nerudy. Taková výročí bývala svého času podnětem k větším či menším oslavám. Oslavence se zmocňovala nejen média, což se děje ještě dnes třeba v případě Hrabalově či Kunderově, ale i studentstvo, spolky, politici a vůbec „národní velikáni“ všeho druhu. V Nerudově případě nelze naštěstí letos nic podobného očekávat.

Literatura ztratila funkci národního piedestalu, spisovatelé se sice ještě zkoušejí u maturity, ale impulsem ke kvartálním návalům národní hrdosti jsou už dávno sportsmeni. Nežli na dekorativně oživené hroby, praveno s názvem Sabinovy prózy, dojde v souvislosti s Nerudou spíše na slova z titulu jeho patrně nejznámějšího fejetonu: Kam s ním?

Odpověď může být dvojího druhu. Nejprve literárně historická. Ta může rozšířit obecné povědomí o Nerudově tvorbě. Kdo dnes ví o Nerudových veselohrách a tuší, že mladý spisovatel byl na počátku šedesátých let oceňován především jako dramatik? Že dokonce dostal nabídku stát se dramaturgem činohry Prozatímního divadla? Kdo četl alespoň některé jeho výtvarné, hudební či literární kritiky? A tuší, že právě Neruda byl svého času jedním z bojovníků za Čechy podceňovaného Bedřicha Smetanu? Kdo pročetl jeho překvapivé cestopisné obrázky nejen z Paříže či Blízkého východu, ale třeba i ze severních Čech, tehdy pravda osídlením ještě takřka bezezbytku německých? Literárně historický pohled ale může také pomoci postihnout hodnotu a význam Nerudova díla. Přitom se nejedná o záležitost jednoduchou a jednosměrnou. Střední škola nám (snad ještě stále) kreslí obraz Nerudy jako průkopníka literárního realismu a koryfeje almanachu Máj. Víme ale, že Neruda se postupně od Máje distancoval a jeho čtvrtý svazek z roku 1862 dokonce ostře odsoudil? Tušíme, že

programově sice realismus hlásal, ale jeho první prózy, shrnuté do knižního souboru Arabesky (1864), jsou stejnou měrou realistické jako pozdně romantické? Známe Nerudovo rané kosmopolitní stanovisko, vyhrocené proti vlastenčení. Máme ale na paměti, že svou básnickou dráhu završil psaním vlastenecky vypjatých básní Zpěvů pátečních? A co více: v osmdesátých letech byl někdejší horlitel proti národovectví schopen ve fejetonech oslavovat české nápisy na dětských slintáčcích, či na škatulkách od sirek. V textech pozdního Nerudy ale zároveň najdeme i absurdní grotesku, blízkou humoru Jaroslava Haška. Nebo poetizující líčení zeleninových a masných trhů nebo švestkových knedlíků či šparglu, jaké bychom hledali kupříkladu v Hrabalových Postřižinách. A konečně čtyřicet let před Teigem, Nezvalem a poetisty Neruda ve fejetonech proklamoval „novou krásu“ předměstských cirkusů.

Literárně historický pohled je ale pro většinu publika jistě málo atraktivní. Ostatně právě v duchu Nerudově by obecenstvo mělo hlasitě vznést otázku: a co dnes s tím?

Jak nás může zaujmout přímo Neruda, a to bez balastu druhotných výkladů? Dnešní čtenář opravdu projede

okolo mnoha svazků Nerudových sebraných spisů bez zájmu a uspokojení. Ale cosi přece zůstává. Bylo by velmi dobré uspořádat nový výbor z Nerudových fejetonů.

Viděli bychom například, jak česká politika druhé poloviny 19. století trpěla mnoha bolestmi, které přisuzujeme pouze politice naší doby. A ještě bychom se královsky bavili autorovou ironií a stylem, o jakém si dnešní žurnalisté mohou nechat jen zdát. U básní bychom museli být velmi obezřetní: ono se totiž dnes lyrice obecně příliš nepřeje a „nerozumí“. Ale dobrý výbor by se také dal pořídit.

Především tu ovšem zůstávají prózy. Některé z Arabesek stojí za přečtení. Zejména ale Povídky malostranské: jsou souborem takřka dokonalých povídek, jaký každá literatura hned tak nemá. Detailní realismus starého světa je v nich doplněn ironií, humorem a v neposlední řadě pohledem pod povrch věcí, lidských vztahů, soudů i osudů.

To vše podáno stylem, který ani dnes nepotřebuje skoro žádné úpravy, aby mohl být čten. Ostatně: víte, jaká je poslední, kouzelně sebeironická věta Povídek malostranských? „Ať mi přijde Neruda ještě jednou s nějakou Povídkou malostranskou!“ Dalibor Tureček

Enšpíglova šibalst ví i slz y

Richard Str auss 150. v ýročí narození

18 Výročí

Garmisch, 31. července 1914: „Milá paní Hofmannsthalová! Dostal jsem od Huga lístek na rozloučenou. Kam Hugo narukoval? Básníky by skutečně mohli nechat doma, vždyť je dost jiných, kteří se dají použít jako ‚kanónenfutr‘ – kritiků, režisérů i s jejich nápady atd. Já jsem i dnes ještě pevně přesvědčen, že válka nebude, ta drobná šarvátka se Srbskem brzy skončí, a třetí dějství Ženy beze stínu přece jen dostanu. Ať ty zatracené Srby vezme čert! Váš upřímně oddaný dr. Richard Strauss.“

Richard Strauss (1864–1949) se mýlil. „Drobná šarvátka“ se Srbskem přerostla v do té doby největší celosvětový konflikt a vrhla stíny, které nikdy nezmizely. Symfonickými básněmi, biblickou Salome, antickou Elektrou a Ariadnou a valčík tančícím rokokem v Rosenkavalierovi se Strauss dostal na špici své doby. Jeho poslední předválečnou premiérou byl balet Legenda o Josefovi 14. května 1914 v Paříži. V srpnu, po vyhlášení války, přišel Strauss o úspory uložené v Anglii. „Týden jsem byl skutečně deprimován,“ napsal ve vzpomínkách, „ale pak jsem se vrátil ke své Ženě beze stínu.“ Rok 1914 přinesl Straussovi druhý čestný doktorát, v Mnichově po něm byla pojmenována ulice a na jeho rodném domě se octla pamětní deska. Téhož roku napsal na Hofmannsthalův text Kantátu pro mužský sbor a capella. Text je téměř prorocký: Zdatného muže štěstí rychle vynese nahoru, kde může být mnohým k užitku, mnohým však také přivodí trýzeň.

Někteří jeho moc zneužívají, jiní mu závidí, další se vlichocují. Ten nahoře slouží tomu, kdo mu ke štěstí dopomohl, doprovázen hodnocením – osvědčil se.

Padesátiletý Richard Strauss byl války ušetřen, o deset let mladšímu Hofmannsthalovi se naštěstí brzy podařilo dostat do týlu. Opera Žena beze stínu měla premiéru roku 1919 ve Vídni, téhož roku nastoupil Strauss spolu s Franzem Schalkem do čela Dvorní opery. Roku 1920 se konal první ročník Salcburského festivalu, u jehož zrodu stál Strauss spolu s Hofmannsthalem. Svou autoritou zaštítil vznik Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, byl jmenován čestným členem Vídeňských filharmoniků a k šedesátinám roku 1924 následovaly další pocty. Téhož roku měl premiéru balet Šlehačka na skladatelovo vlastní libreto. Tančily v něm marcipány, perníčky a pralinky a děti se cpaly dorty a šlehačkou. Ve vzpouře cukrovinek v přeplácaném žaludku chtěl vidět list Arbeiter-Zeitung paralelu k Hitlerovu puči z listopadu 1923. Strauss však chtěl pouze pobavit – a získat část náhrady za ztracené úspory. Musel sklidit výtku, že jeho balet, ač umístěn do prostředí vídeňské cukrárny, je doprovázen hudbou, v níž není nic vídeňského, a hlavně není právě vkusné předvádět na jevišti šlehačkové orgie, když v obchodech scházejí základní potraviny.

Výročí 19

Hluché roky Když Franz Schalk Straussovi vyčetl, že se Dvorní opeře málo věnuje, vzdal se ředitelského místa s rozhodnutím, věnovat se pouze skladbě. Ale po „měšťanské komedii“ Intermezzo nastal útlum. S Hofmannsthalem upravil Strauss Beethovenovy Ruiny athénské, finanční injekci poskytla zakázka jednorukého klavíristy Paula Wittgensteina, ale ředitelský plat chyběl. I proto souhlasil s uvedením svého Rosenkavaliera na filmové plátno. Plánované americké turné němého filmu se Straussovou hudbou ztroskotalo – Američané Evropu mezitím předběhli zvukovým filmem. Pět let pracovali Strauss s Hofmansthalem na opeře Egyptská Helena: „Trčím na místě a nemohu dál, chtěl bych tomu dát čistý, prosvětlený styl Goetheho Ifigenie, ale nemohu najít hudbu, která by byla ještě pro uši z roku 1925 dost charakteristická, bez tzv. realismu Salome, a už vůbec ne excentrická, jako je dnešní moderna, která slyší jen americkýma (nechci urazit černochy!) ušima,“ psal Strauss.

Premiéra Egyptské Heleny se uskutečnila v červnu 1928 v Semperově opeře v Drážďanech a dirigent Fritz Busch později vzpomínal: „Obdivoval jsem jeho umění, ten překypující talent, takže jsem jeho méně sympatické vlastnosti přehlížel. Projevovaly se s tak otevřenou naivitou, že mu je ani člověk nemohl mít za zlé.“ Busch ale také postihl leccos, co se naplno projevilo v příštím období. „Strauss byl nositelem úžasných nadání, přesto jimi nebyl proniknut a posedlý jako jiní velcí umělci, ve skutečnosti je pouze ‚nosil‘ jako oblek, který se dá odložit,“ píše Busch. „On, který vnitřně stál v příkrém rozporu s nacionálně socialistickou ideologií, v praxi uplatňoval jedno z jejích hlavních hesel – správné je to, co je pro mě výhodné.“ Ve vleku politiky Roku 1929 zemřel Hugo von Hofmannsthal. Premiéra posledního společného díla, Arabelly, se uskutečnila, když už byl u moci Adolf Hitler, 1. června 1933 opět v Drážďanech. V listopadu téhož roku se Strauss stal prezidentem Říšské hudební komory. Měsíc předtím zabránili nacionální socialisté dirigentům Otto Klempererovi a Bruno Walterovi realizovat koncerty u lipského Gewandhaus­

orchestru. „Namísto Bruna Waltera předstoupil před publikum, nadšeně pozdravován, Richard Strauss, který se nedal zastrašit výhružnými dopisy a židovskými provokacemi z Ameriky,“ psalo se v Zeitschrift für Musik.

Ve vstupní řeči k zahájení práce Říšské hudební komory Strauss hovořil o jejím vzniku jako o „nejdůležitější etapě na cestě k nové výstavbě našeho společného německého hudebního života“ a poděkoval Hitlerovi a Goebbelsovi, že umožnili tuto cestu nastoupit.

Pak přišly události kolem Mlčenlivé ženy, opery na libreto Stefana Zweiga. Pro Hitlera a Goebbelse byl Strauss v čele Říšské hudební komory potřebný, židovského libretistu tolerovali pod podmínkou, že se jeho jméno nikde neobjeví. Zweigovi, který roku 1934 Německo opustil, Strauss psal: „Napište mi ještě pár pěkných libret a zůstane to v tajnosti, dokud oba nevypozorujeme okamžik, kdy s tím můžeme vylézt.“ Strauss ale na libretistově jméně na plakátě trval, takže nacistické veličiny účast na premiéře 24. června 1935 v Drážďanech odřekly a další představení byla odvolána. Straussovy dopisy Zweigovi mělo pochopitelně v rukou gestapo. Pohár přetekl a vše se sečetlo: židovský libretista, židovský vydavatel, intendant drážďanské opery byl ženat se Židovkou, a nadto byla Židovka Straussova snacha. 14. července přinesl nacistický list Völkischer Beobachter zprávu: „Prezident Říšské hudební komory dr. Richard Strauss požádal prezidenta Říšské kulturní komory dr. Goebbelse, aby ho s ohledem na jeho věk a podlomené zdraví uvolnil z funkce...“ Den předtím napsal Strauss Hitlerovi dopis, v němž žádal o rozhovor, aby mohl podat „vůdci“ vysvětlení: „Vzhledem ke svému životnímu dílu opravdu nepotřebuji ujišťovat, že onen dopis nevyjadřuje můj světový názor... Vám vždy oddaný Richard Strauss.“ Povinný pozdrav „Heil Hitler“ scházel. Odpověď od Hitlera skladatel nedostal. „Pokání“ projevil Stauss zkomponováním hymny k zahájení Olympijských her roku 1936. Následovaly ještě čtyři opery. Rok před vypuknutím války měl premiéru Den míru, příběh, odehrávající se roku 1648. Libretista Josef Gregor vyšel z náčrtku Stefana Zweiga: „Proč bojujeme celé ty roky? Za odvěkou moc císaře? Za mocnou vůli nové víry? Nebo jen z nenávisti?“ ptá se v závěru opery velitel obléhající armády. A pro Lásku Danae pou-

žil Gregor náčrtek Hugo von Hofmannsthala. Roku 1944 se Strauss dožil osmdesátky a tisk byl říšským vedením upozorněn, aby nezveřejňoval o skladateli žádné větší články. Láska Danae měla mít premiéru při Salcburském festivalu 1944, po atentátu na Hitlera však byl festival odvolán a uskutečnila se pouze podivná generální zkouška: „Snad se setkáme v lepším světě,“ řekl po jejím skončení Strauss zpěvákům a orchestru.

V následujících měsících se Strauss dozvídal o náletech, které zničily operní budovy v Mnichově, Berlíně, Drážďanech i Vídni. Pod tímto dojmem vznikly komorní Metamorfózy, v nichž se vynoří smuteční pochod z Beethovenovy Eroiky. Se životem se Strauss rozloučil hluboce citovými Čtyřmi posledními písněmi, jakýmsi shrnutím všeho, co vytvořil pro lidský hlas a orchestr. V samém závěru se ozve výsměšný motivek Enšpígla pod šibenicí. Ve Straussově životě šly vždy vážné momenty ruku v ruce s fraškou, tak jako se je pokusil propojit v Ariadně na Naxu; anglický kritik Neville Cardus dokonce nazval Strausse „tragickým komediantem“. Richard Strauss zanechal velké dílo, jedno z nejvýznamnějších ve 20. století. A věčnou otázku, do jaké míry má být hodnota díla měřena morálním kreditem svého autora.

Vlasta Reittererová

Hugo von Hofmannsthal a Richard Strauss (1912)

20

dalších etnik, kultur a náboženství; Syřané, Peršané, Berbeři, Turci a v neposlední řadě také Židé. Židovský myslitel Moše ben Majmon (Maimonides) ovlivnil například Tomáše Akvinského. Mnohé myšlenky Ibn Rushda (Averroes) přejal Jan Viklef. Na Avicennu (Ibn Síná) se ve svém díle odvolávali Jan Hus či Jan Amos Komenský.

Jinou pozoruhodnou osobností byl Abú Bakr Ibn Tufajl, na západě známý jako Abubacer.

Abú Bakr Ibn Tufa jl Živ ý, syn bdícího Středověká arabská robinsoniáda jako inspirace pro třetí tisíciletí

V dnešní době nejrůznějších islamofobních nálad je třeba připomínat trvalé hodnoty arabské kultury a vzdělanosti. Rozvzpomenout se na to, že úspěchy evropské civilizace stojí také na arabských základech. Že byly doby, kdy arabští učenci a umělci výrazně inspirovali Evropu.

Zlatým věkem v tomto směru bylo období středověku.

Po více než čtyři století stáli Arabové v čele mnoha oborů lidské činnosti.

Po Mohamedově smrti Arabové postupně ovládli obrovské území. Kdyby se například v našem dvanáctém století vydal nějaký muslimský cestovatel z Portugalska do dnešního Íránu, domluvil by se na své cestě bezpečně arabsky a každý pátek by mohl zajít do mešity. Tak rozlehlé bylo tehdejší islámské impérium. Centrem filosofického myšlení a kulturního rozkvětu bylo na západě Španělsko, které muslimští panovníci nazvali al-Andalus. Andalusie byla místem nejintenzivnější kulturní výměny mezi křesťany, židy a muslimy. Společně se severní Afrikou tvořila zvláštní politický, hospodářský, etnický a kulturní celek al-Maghrib. Do Cordóby či Toleda se vydávali studenti a učenci z celé Evropy, aby se seznámili s novinkami z oblasti lékařství, matematiky, astronomie, chemie (alchymie), filosofie či architektury. Nebyli to jen arabští, muslimští vzdělanci, ale také příslušníci

Ibn Tufajl se narodil kolem roku 1110 ve Wádí Áš, v grenadském Guadixu. Byl lékařem, filosofem, spisovatelem i státním úředníkem. Vykonával funkci sekretáře guvernéra Ceuty a Tandži (dnešního Tangeru). Zřejmě působil též jako vezír, tedy ve funkci ministerského předsedy, a qádí, tedy soudce. Žil v Marrákeši, odkud často zajížděl do rodného al-Andalusu. Byl členem skupiny intelektuálů, kteří usilovali o rozvoj poznání, zvláště v duchovních vědách. Stal se dokonce osobním lékařem a důvěrníkem samotných vládců tehdejší almohádské říše. Dlouholetý Tufajlův patron Abú Ja´qúb Júsuf i jeho nástupce Abú Júsuf Ja´qúb, zvaný al-Mansúr (Vítězný) byli nejenom schopní a vzdělaní muži, ale bohužel také fanatici, před jejichž vládou hledali útočiště v jiných zemích jejich křesťanští a židovští poddaní. Pocházeli ze stejného kmene Qajs podobně jako Ibn Tufajl, jehož osobu chovali ve velké úctě. O tom svědčí mj. i fakt, že se Abú Júsuf Ja´qúb osobně zúčastnil i Ibn Tufajlova pohřbu v Marrákeši v roce 1185.

Jako lékař zastával Ibn Tufajl moderní názory. Byl obhájcem pitvy, která byla důležitá pro hlubší poznání anatomie. Ovšem v době, kdy byly pitvy zakázané, byl jeho postoj považován za kacířský. Z jeho tvorby se dochovalo 7 700 veršů o různých nemocech, korespondence s lékařskou tematikou s filosofem a jeho lékařským nástupcem u dvora, Ibn Rušdem. O traktátu Tajemství orientální moudrosti o duši víme zprostředkovaně jen tolik, že ho napsal. Přesto se stal jedním z nejznámějších autorů své doby, a to díky svému jedinečnému alegorickému románu Živý, syn bdícího, který napsal patrně v letech 1169–1182. Jde o nejvydávanější a nejpřekládanější dílo klasické arabské literatury hned po Koránu a Pohádkách tisíce a jedné noci.

Živý, syn bdícího je imaginární životopis Hajje ibn Jaqzána, člověka s podivuhodným osudem, který žije od narození na opuštěném ostrově, vychován gazelou.

Jako filosof samouk se oddává samostatnému poznávání řádu a zákonů světa a dobírá se těch nejabstraktnějších výšin lidského myšlení. Hajjova zkušenost je vykládána jako mystická cesta. Jeho počiny připomínají rané fáze mystického islámu – súfismu. Přesto byl mystický aspekt Tufajlova díla do nedávna opomíjen. Sám autor se skutečně některým stránkám súfismu vyhýbal. Výraz súfí v jeho textu nenajdeme. Chybí tu také jakákoli narážka na lásku – k Bohu i mezi lidmi – která jinak patří k súfijské kultuře. Přesto si zaslouží, aby byl po právu řazen k průkopníkům propojení filosofie a mystiky.

Málokterý středověký arabský spis zapůsobil na evropskou kulturu tak silným vlivem na poli krásné literatury i filosofie. Ve 13. století byl příběh přeložen do hebrejštiny, poté do latiny. Anglický překlad nejspíš četl také Daniel Defoe a zřejmě se jím nechal inspirovat při psaní Robinsona Crusoe. Čím může Hajjův příběh překvapovat dnešní čtenáře? Řadou názorů, které zní až překvapivě aktuálně. Připomínají například téma vnitřní emigrace, jaké jsme i u nás za minulého režimu poznali. Hajjův samostatně rozvinutý kodex racionálně střízlivé stravy má zase mnoho společného s některými dnešními ekologickými snahami či zdravou, racionální stravou. Zaujmout můžou i myšlenky odsuzující materiální hrabivost, téma sociální solidarity.

A v neposlední řadě román upoutá vynikající stylistickou úrovní, kterou nám v češtině věrně přiblížil Ivan Hrbek.

Luboš Kropáček v roce 2009 Hrbkův překlad z roku 1957 revidoval, některá sporná místa nově přeložil a obohatil svým překladem Ibn Tufajlovy Předmluvy, tzv. Muqaddimy, která v prvním vydání chyběla.

V současnosti se hodně mluví o arabské revoluci. Živý, syn bdícího představuje, s trochou nadsázky řečeno, jakousi arabskou revoluci zevnitř. Rozhodně mnohé z ní by nebylo špatné si uvědomit i jinde na světě.

Lucie Němečková

Alice Munroová | Foto: Axel Öberg, ČTK

Četba na pokračovaní 21

rálního guvernéra. Následovala další ocenění v Kanadě i v zahraničí. České publikum ji asi nejvíce zaznamenalo až v roce 2009, kdy se spekulovalo o tom, že by mezinárodní Man Bookerovu cenu mohl získat Arnošt Lustig. Nakonec ji dostala právě Alice Munroová. V češtině jí zatím vyšly čtyři knihy: výbor Už dávno ti chci něco říct, sbírka Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel, dílo Útěk a Příliš mnoho štěstí. O vydávání knih Alice Munroové se soustavně stará nakladatelství Paseka, pro které se stala jednou z profilových autorek.

Alice Munroová a její literární zbraň Nobelovu cenu za literaturu získlala v roce 2013 Alice Munroová. Četbu na pokračování z jejího díla jsme připravili na počátek října, stojí však zato připomenout si s předstihem její literární osobnost. Životní příběh dvaa­ osmdesátileté spisovatelky Alice Mun­roové, pocházející z jižního Ontaria v Kanadě, je v jistém smyslu příběhem moderní anglicky psané kanadské literatury. Nobelovu cenu získala proto, že je „mistryní současné povídky“, jak říká oficiální zdůvodnění. A i sama Munroová uvedla pro televizní stanici CBC, že udělení Nobelovy ceny „přiměje lidi vidět povídku jako důležité dílo a nikoli jen něco, čím se zabýváte, než napíšete román“. Tajemník Švédské akademie Peter Englund charakterizoval autorčino dílo velmi lapidárně slovy: „Malí lidé, velké pocity.“ Munroová bývá přirovnávána k americkým autorům takzvané jižanské prózy. Co ji s nimi spojuje, je pevná svázanost s konkrétním, jasně vymezeným prostředím a regionem – v jejím případě je to farmářský kraj venkova jižního Ontaria, země s mocným kouzlem a složitou lokální historií, včetně jejích temných, nepřiznávaných stránek.

Narodila se na farmě v malém městě Wingham v jihozápadním Ontariu, jehož prostředí se různým způsobem vždy zobrazovalo v jejích prozaických souborech. Její schopnost detailního pozorování dobře známého venkova a maloměsta, vnímavé studie nenápadných postav, to všechno během let postupně vytvořilo jemně prokreslené dílo mapující život „obyčejných lidí“ autorčina rodného kraje.

V centru povídek stojí především ženské hrdinky prožívající zdánlivě poklidné životy, pod jejichž povrchem probíhá mohutný vývoj hlubokých prožitků a silných emocí vedoucí k dramatickému rozuzlení a prudkému, překvapivému zvratu – pro nějž kritici někdy používají joyceovský termín „epifanický moment“.

První texty začala Munroová uveřejňovat v časopisech – později se pak stala jednou z předních autorek listů jako The New Yorker, The Atlantic Monthly, The Paris Review nebo kanadský The Tamarack Review, který uveřejnil její první povídku už v roce 1960. Hned první knižně vydaný soubor textů Tanec šťastných stínů vynesl Munroové nejvýznamnější literární ocenění v Kanadě, Cenu Gene-

Munroová velmi brzy zjistila, že právě v malém, skromném formátu povídky spočívá podstata jejího talentu a její nejsilnější spisovatelská zbraň. Zdá se, že letošní nejvyšší ocenění potvrdilo letité autorčino přesvědčení, že povídka je plnohodnotným žánrem, svébytnou literární formou schopnou plného vyjádření komplexity lidské a umělecké zkušenosti.

Z díla Alice Munroové jsme připravili třídílnou četbu na pokračování – titulní povídku z knihy Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel. Munroová postupně „jde“ s několika zcela rozdílnými postavami a velmi pozvolna odkrývá zápletku. O tom, že milostný vztah staré panny je postaven na podvržených dopisech dvou zlomyslných školaček, se dozvíme až v poslední třetině, autorka si přesto schovává ještě jednu pointu. Závěr je vlastně happyendový – a dokonale ukazuje její schopnost pohledu z několika úhlů současně.

Munroová se nedávno svěřila novinářům z Globe and Mail, že po vydání své poslední, v pořadí již čtrnácté sbírky povídek Dear Life (Drahý život) se chystá odejít do spisovatelského důchodu. Je otázka, zda po čerstvém úspěchu, jímž je první Nobelova cena pro kanadskou literaturu vůbec, toto rozhodnutí nezmění.

Alena Zemančíková

22 Kabaret

Cabaret Calembour před mikrofonem

Český rozhlas Vltava: Kabaret v éteru Kalavečer na vlnách vysílá ve čtvrtek 26. 6.

20.00 hod.

jsme improvizaci. Až později jsme si troufli kabaretiéry na chvilku opravdu být a průběh večera ponechat na náhodě. Kalavečery se tedy v rámci naší produkce nejvíce blíží žánru kabaretu v pravém slova smyslu – tedy večeru rozmanitostí, pružnému, z velké části improvizovanému.

Kdo má při třídění přineseného materiálu poslední slovo a právo rozhodnout, co v Kalavečeru nakonec bude a co ne? A už jste zažili za pět let své existence nějakou „vztahovou“ krizi?

Měli jsme krize, jako v každém vztahu. Onen čertík, který mezi nás čas od času vyskočí, je zakletý právě v tom, že poslední slovo nemá nikdo. Proto se všechno musí – je na to teď takové módní slovo – „vykomunikovat“. Někdy je to zdlouhavé a únavné. Ale zdá se mi, že už pomaličku přicházíme na to, že trialog nevzniká tak, že každý píše své repliky, ale že společně vymyslíme jeho náplň, jeden to pak nahodí a další dva v následných kolech dotáhnou.

V rámci nové řady rozhlasových kabaretů uvádíme v červnu na Vltavě skupinu Cabaret Calembour, kterou před pěti lety založili tehdejší spolužáci z činoherní katedry pražské DAMU Milan Šotek (obor dramaturgie), Igor Orozovič a Jiří Suchý z Tábora (obor herectví).

Všem byla společná záliba v poetice divadel malých forem a chuť rozvíjet tradici českého literárního kabaretu.

Jak název skupiny napovídá, pro Cabaret Calembour je typický vytříbený slovní humor založený na jazykové hře, samozřejmostí jejich produkcí jsou však také původní, živě provozovaná hudební čísla. Pro rozhlasové posluchače si CC připravili částečně improvizovaný Kalavečer, ve kterém slibují například zmizení slona, hru o konci koněspřežné tramvajové dopravy v Čechách a reportáž z MS v hokeji 2030. V předvečer natáčení jsme poslali tvůrcům pár otázek, na které odpověděl Milan Šotek.

Od roku 2009, kdy jste s Cabaretem Calembour poprvé vystoupili, jste u ctitelů kabaretního žánru dosáhli značné proslulosti. Na repertoáru máte čtyři představení, pravidelně vyprodáváte Divadlo Kampa, Studio Y nebo

Redutu. Vzpomenete si ještě, s jakými vyhlídkami jste začínali?

Z přebytku mladistvých sil a chuti „odskočit si“ z činoherní katedry k autorskému divadlu jsme se jednoho dne založili. A chystali se vystoupit před rodiči, přáteli a kolegy. Po celou dobu příprav zde samozřejmě byla obava, zda se tomu někdo bude smát. Vzpomínám si, že když jsme poprvé četli aktovku Borůvčí, zračilo se souboru v očích: „Ten kluk neumí napsat normální větu!“ Jsem přesvědčen, že divadlo tohoto typu musí klapnout napoprvé. Že tady je každý reparát zbytečný. Ale 24. května 2009 přišly publiku ty „nenormální“ věty díky bohu k smíchu.

Vedle kabaretních večerů a představení s víceméně ustálenou podobou (Čertovská kvidoule, Cvidoule di Campo, Plejtvák) pořádáte s kolegy tzv. Kalavečery. Proč jste s nimi začali a jaké místo mají vedle stálého repertoáru Cabaretu Calembour?

Naše první představení byla de facto kabaretními inscenacemi, pevně ukotvenými textem. To jsme si přinesli z činohry. Hráli jsme naučené role kabaretiérů. Hráli

Je pro vás Kalavečer připravovaný pro rozhlas něčím speciální – kromě toho, že pro posluchače nebudete vidět?

Záznam improvizovaného večera je do značné míry svazující. Na živo, teď a tady, se dá docela dobře pracovat třeba s trapností, s tím, že vás honem nic nenapadá…

Pro to by ovšem posluchač nemusel mít zpětně už tolik pochopení. Rádi bychom se připravili lépe než na standardní kalavečer, z nahrávky se pak přece jenom stane předmět doličný. Ale těžko říct, jakou hysterii způsobí, až naše posluchačky zjistí, že neuslyší, jak je Igor svlečený do půl těla.

Kolik slovních kalambúrů jste si pro rozhlasový kabaret připravili? Mimochodem, je to podmínka každého vystoupení – vymyslet nebo použít nový kalambúr? Nemůže vám někdy jejich zásoba dojít?

Mám spíše opačný problém. Napsat něco bez slovních hříček. Normální dialog kluka a holky u snídaně, který by nepůsobil jako lekce z českého jazyka. Svým způsobem obdivuji autory „soup-oper“, že dokáží žít bez kalambúrů. Tedy také tentokrát, v rozhlase, jich zazní opravdu hodně. Je to taková naše poznávací značka.

Ptala se Renata Venclová

23

Tove Janssonová: Kniha léta

Malá ryba

dramaloci z Karlových Varů

Na letošní rok připadá 100. výročí narození finskošvédské (ve Finsku žijící, švédsky píšící) malířky a spisovatelky Tove Janssonové (9. srpna 1914–27. června 2001).

zasluhují i její prózy a povídky pro dospělé. I v nich se uplatňuje průzračně jasný styl, radost, hravost, nevyčerpatelná fantazie a smysl pro humor.

Pro české čtenáře je autorčino jméno neoddělitelně spojeno s populárními skřítky muminky. Příběhy z Muminího údolí jsou u nás známy již od osmdesátých let, během let devadesátých jsme se pak dočkali všech jejích knih z muminí série a uveden a vydán na DVD byl i kreslený seriál z roku 1990. Údolí, ve kterém se odehrává většina dobrodružství, zabydlují zvířata, skřítci a nejrůznější tvorové. Stejnou pozornost jako muminí příběhy ovšem

Před časem vydalo nakladatelství Argo knížku krátkých vyprávění Dcera sochaře, vyprávějících o dětství Tove Janssonové. V podobném duchu se nese i Kniha léta, kterou vydalo roku 2011 nakladatelství Plus v překladu Heleny Chvojkové. Autorka v ní vypráví příhody malé dívky, která s tatínkem a babičkou tráví letní dny na ostrově Klovharun ve Finském zálivu. Malá prostořeká Sofie si užívá volného času, divoké přírody, nespoutaného moře a hlavně babičky.

Právě moře, proměnlivé počasí, strohá severská příroda, dlouhé dny a světlé noci dotvářejí jedinečnou atmosféru drobných příběhů. Sofie je zvídavá, někdy trochu paličatá a protivná; sledujeme, jak si pro sebe objevuje svět a utváří si na něj mnohdy překvapivé názory. Babička se Sofií drží ve všem krok. Má pro ni velké pochopení, v ní samotné zůstalo mnoho dětského a hravého a také smysl pro určité tajemno, to vše kořeněné svéráznou životní moudrostí. Zatímco tatínek přes den většinou pracuje ve svém ateliéru, babička se Sofií se někdy spolu, jindy každá o samotě, toulají po skalnatém pobřeží, pronikají do vnitrozemí, pozorují divoké ptáky a rybaří, v močálech si vystaví svoje malé Benátky. Jejich touhy, sny, obavy i chvilkové vrtochy se promítají do rozhovorů, někdy vášnivých a urputných, jindy do debat bezprostředních a dojemných. Minipříběhy vnučky a její svérázné babičky jsou zachyceny s vtipem a hlubokým porozuměním pro citové nejistoty dětství i nástrahy stáří. Kniha léta se úspěšně vyhýbá jakémukoli sentimentu či náznaku poučování. Je svěží, psaná s radostí a nadhledem.

Vladimíra Bezdíčková Tove Janssonová | Foto: Hans Gedda (zdroj: Wikimedia Commons)

Pro nový formát krátkých literárních a dramatických útvarů, které našly své místo ve vltavském dopoledním vysílání, připravujeme původní hru Petra Pýchy Malá ryba. Autor sám svůj text s nadsázkou vnímá jako základní kámen nového žánru – dramaloci – dramatického příběhu zásadně spjatého s městem, v němž se odehrává. Duch a kontext místa určují téma, ovlivňují plynutí příběhu.

První dramaloci zasadil Petr Pýcha do víru událostí Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Představí se v plném lesku – největší očekávání budí ohlášený příjezd Richarda Gera, zasloužené pozornosti se dostává i novému snímku Saši Gedeona. A stranou blesků, červených koberců a šampaňského brázdí karlovarské ulice taxikář Roman, se kterým neustále někdo vymetá, a zdá se, že je předurčený jenom k tomu, aby té slávě sloužil…

Nebo ne?

Petr Pýcha začal s Českým rozhlasem autorsky spolupracovat nejprve ve dvojici se spisovatelem Jaroslavem Rudišem (například hry Salcburský guláš, Lidojedi), v roce 2013 pak sám získal druhou cenu v soutěži Českého rozhlasu o původní rozhlasovou hru s textem Benzína Dehtov. Stejně jako při předchozí spolupráci bude i tentokrát Pýchův text režírovat Aleš Vrzák. V autorově hledáčku jsou samozřejmě další města s potenciálem pro vznik dramaloci – Dobříš, Nymburk, Litoměřice… Stejně tak může být zrod nového žánru výzvou pro další autory.

Premiéru Malé ryby připravuje Český rozhlas Vltava k zahájení letošního ročníku MFF v Karlových Varech na pátek 4. července 2014.

Klára Novotná

24 Polský rok

Dvakr át Andrzej Stasiuk

Na vltavských vlnách zazní v průběhu měsíce června a července dva pořady, věnované tvorbě významného polského prozaika, ale také i dramatika Andrzeje Stasiuka, které připravilo brněnské rozhlasové studio.

Noc Původně divadelní hra s výmluvným podtitulem Slovansko-germánská lékařská tragická fraška se zabývá konfrontací kultur Západu a Východu. Ironickým hle­dáčkem autora je přibližován zejména vztah mezi národem polským a německým. Děj hry je soustředěn kolem konfliktu mezi mladým zlodějem aut a bohatým klenotníkem, který neohroženého lupiče zastřelil při ochraně svého majetku.

Zatímco tělo mrtvého bylo odvezeno do rodné domoviny, jeho srdce má posloužit jako transplantát pro člověka ze západní Evropy. Ne­dobrovolný dárce orgánu má díky úmluvě se svou duší možnost zjistit, komu jeho srdce připadne. Při setkání s nynějším vlastníkem – v situaci mezi životem a smrtí, dochází k velkému rozčarování a obavám zejména na straně nového „majitele“ cenné části těla.

Je totiž zmítán pochybnostmi o tom, zda zůstane Němcem, nebo ho přemohou „nepřátelské“ slovanské geny.

Stasiukovo brilantní drama nespočívá jen v humorné nadsázce, týkající se ztráty národnostní identity, ale také v promyšlené struktuře hry, využívající mj. principů starověkého chóru, ale také středověkých hádek duše s tělem. V překladu Ireny Lexové upravila hru pro rozhlas Hana Hložková. Režie se ujal Radim Nejedlý, hudbu složil Martin Kyšperský. Premiéra proběhne 28. 6. 2014 ve 14.00 v rámci Rozhlasového jeviště.

Schůzky s literaturou Andrzej Stasiuk narozený 25. září 1960 ve Varšavě je významným polským prozaikem a básníkem, je také autorem mnoha fejetonů a článků. Jako mladý rebel po opakovaném vyloučení z gymnázia nedokončil střední školu.

V první polovině osmdesátých let 20. století se angažoval v pacifistickém hnutí (Ruch Wolność i Pokój), později dezertoval z armády a rok a půl strávil ve vězení. Pro své kolegy se stal zrádcem v roce 1987, kdy opustil Varšavu a usadil se daleko od kulturního dění v obci Czarne (dnes žije v obci Wołowiec) v Nízkých Beskydech v polsko-slovenském pohraničí nedaleko známého dukel­ského průsmyku. Spolu se svou manželkou Monikou Sznajderman zde založil nakladatelství Czarne.

Počátky jeho tvorby jsou spojovány s literární skupinou bruLion, kde mezi jinými publikovala také polská autorka Olga Tokarczuk. Několikrát byl nominován na polskou nejprestižnější literární cenu NIKE, kterou nakonec obdržel v roce 2005 za esejistickou knihu Cestou do Babadagu, ale získal také řadu jiných významných ocenění, například v roce 1995 cenu Nadace Kościelských, nebo prestižní cenu Nagroda Literacka Gdynia roku 2010 v kategorii próza za knihu Taksim.

Andrzej Stasiuk | Foto: B. Friedrich, ČTK

Popularitu v mnoha zemích si získal také díky překladům svých knih do angličtiny, francouzštiny, němčiny, ale také holandštiny, nebo rumunštiny a dalších. V českém překladu jako první vyšly Haličské povídky (2001), následovalo Jak jsem se stal spisovatelem (2004), Dukla (2006), Cestou do Babadagu (2008), Bílá vrána (2012).

Stasiuk je bystrým pozorovatelem a výborným vypra­ věčem, v jeho tvorbě se projevuje inspirace jemu dobře známým pohraničím, tedy prostředím horských vesniček, životem horalů. Poslední jmenovaná kniha je potom reflexí jeho vzpomínek na cesty po střední a východní Evropě (Slovensku, Ukrajině, Rumunsku, atd.). Autorova fascinace cestováním nejen po Balkáně a východní Evropě, ale i Německu se objevuje také v dalších knihách, například Moja Europa. Dwa eseje o Europie zwanej Środkową (spolu s J. Andruchowyczem), Fado, Dojczland, nebo Dziennik Pi-

sany Później. Kromě prózy má na svém kontě mimo jiné sbírku poezie Wiersze miłosne i nie, ale také dramata, v češtině se objevily Noc, Temný les a Čekání na Turka (2013).

O jeho popularitě v Polsku svědčí také biografický film Człowiek zwany „Świnia“ natočený v roce 1999 (rež. A. Czernecka a D. Pawelec).

Schůzky s literaturou, v nichž se polonistka Marcela Býčková věnuje prozaickému dílu Andrzeje Stasiuka, vysíláme 20. 7. 2014 ve 20.00 hodin.

Hana Hložková (Rozhlasové jeviště), Marcela Býčková (Schůzky s literaturou)

25

Scarlatti opět na klavír!

Domenico Scarlatti povýšil původně instruktivní literaturu na umění. Jeho sonáty jsou mistrovské miniatury, které hráče provedou technickými úskalími rychlých pasáží, tercií, sext, oktáv, rozkladů, skoků, repetovaných tónů, řetězců ozdob atd. Zároveň představí půvab nástroje, který se pokoušejí ovládnout. Scarlatti tak činí elegantně, mnohdy s humorem – ostatně právě on je autorem slavné Kočičí fugy. Složil ji prý na téma, které mu „zadala“ kočka, která přeběhla po klávesách….

Scarlatti své sonáty určil cembalu, jinak v té době ani nebylo možno. Časem se staly jedním z repertoárových pilířů většiny cembalistů. Klavíristé měli a mají poněkud smůlu – trend dobově poučené interpretace je i s jejich nástrojem odsunul na vedlejší kolej. Hrát Scarlattiho na klavír se léta považovalo za neautentické. Ostatně

podobně se vedlo i Bachovi. V jeho případě se ale našlo několik prvotřídních pianistů, kteří ho nahrávali vzdor všem puristům a dokázali, že Bach zní znamenitě. Dobře temperovaný klavír se Svjatoslavem Richterem je podle mě dosud nepřekonatelný...

Za více než 20 let, kdy na Vltavě natáčíme s „autentiky,“ jsme dali dostatečně najevo, že s trendem dobově poučené interpretace souzníme. Nyní přichází čas vrátit Scarlattiho pianistům, či spíše – pomoci jim ho objevit.

Vltava má v příštích letech v plánu natočit komplet jeho sonát na klavír. Rádi bychom, aby se tyto skladby vymanily z dosavadního až příliš těsného kabátu – v současné době jsou u nás součástí učebních osnov na konzervatořích a hudebních akademiích, na koncertech plní roli přídavku. Sice efektního, ale „jen“ přídavku. Věřím, že by mohly časem osvěžit koncertní programy, které se většinou donekonečna opakují. Možná jsem naivní, ale doufám, že někteří z oslovených interpretů Scarlattiho sonáty časem zařadí do svého stálého repertoáru. Určitě tím potěší všechny milovníky vycizelovaného úhozu a úsporné pedalizace. V případě studiového nahrávání pro Vltavu jim v tomto pomůže i prozíravě vybraný nový

letos osmačtyřicáté...

Zlatá šedesátá – to by mohlo platit také u mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga, která vznikla v roce 1966. Desítky let prověřily životaschopnost rozhlasového klání, kde platí nejvyšší interpretační kvalita – porotce zaujme jen dokonalý výkon na zvukové nahrávce. Po třech letech se tu střídají

obory klavír, housle, violoncello a kytara, komorní soubory a dechové obory, v nichž se soutěžilo letos. Mezi nejvýraznějšími nadějemi zazářili dnes už slavní umělci, například klarinetistka Sabine Meyer, flétnista Michael Kofler, trumpetista Giuliano Sommerhalder, hornista Radek Baborák, klarinetista Vlastimil Mareš a hobojistka Jana Brožková. V letošním 48. ročníku se pak utkali na základě anonymních nahrávek talentovaní flétnisté, hobojisté, klarinetisté, fagotisté a trumpetisté. Porota ocenila nejlepší kandidáty, mezi nimiž jsou interpreti z Bulharska, Maďarska, Německa, Ruska, Slovinska

Steinway v rekonstruovaném Studiu 1 Českého rozhlasu na Vinohradech. Steinway přivezli z Hamburku pianisté Jan Simon a Ivo Kahánek. Klavír je sice ještě „v záběhu“, ale už nyní zní velmi dobře.

Všichni oslovení pianisté jsou velmi vstřícní. Profesor Ivan Klánský, vedoucí klavírního oddělení na HAMU, byl tak nadšen, že se nabídl nastudovat ty sonáty, do kterých se nikomu z dalších účastníků „nebude chtít“. Stejně tak Daniel Wiesner.

Sonát je přibližně 550. Někteří oslovení poslali dokonce plán výhledový – budou natáčet v několika etapách. Návrhy se postupně hromadí, sonáty, které by se zdvojovaly, je už nyní nutno odmítat. Všichni to chápou. Přednost dostává ten, kdo „Kirkpatricka a Longa“ do svého návrhu uvedl jako první. Ale vzhledem k tomu, že sonát je několik stovek, se zatím vždy podařilo najít další, které dosud nebyly „obsazeny“. Projekt jsme představili za účasti publika v dopoledním koncertu v sobotu 3. května.

Vladimíra Lukařová

a České republiky. Mimořádně úspěšní byli dva naši patnáctiletí muzikanti: titul absolutního vítěze náleží klarinetistovi Matouši Kopáčkovi, první cenu ve svém oboru získal i trumpetista Vilém Hofbauer. Na koncertě vítězů v pražském Rudolfinu musí všichni laureáti před rozhlasovými mikrofony a publikem obhájit své výkony ze soutěžních nahrávek. Laureáti a nositelé čestných uznání se jako vždy zúčastní Jihočeského festivalu Concertino Praga, který se koná na přelomu jara a léta v poutavém prostředí krásných jihočeských měst, mimo jiné v Jindřichově Hradci a Českém Krumlově. Mladé instrumentalisty čekají komorní koncerty a rovněž spolupráce se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.

Stanislava Střelcová

26 Festival

Dvakr át z letních festivalů

Hudební přehlídky v Litomyšli a v Českém Krumlově patří v letních týdnech k těm největším u nás. Liší se od sebe, přestože se obě konají ve známých památkově chráněných městech s krásnými zámky. Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl těží víc z mimořádně bohatých kulturních tradic města, k nimž patří i výsada rodiště prvního klasika české hudby, a obrací se hodně na publikum v regionu, který nemá stálé vlastní operní divadlo. Na programu jsou koncerty i operní představení. V jižních Čechách sázejí víc na silný turistický provoz, na blízkost Rakouska, na proslulost destinace; specifických hudebních tradic nacházejí v regionu méně a celé opery nehrají. Oba festivaly se však mohou pyšnit něčím, co zdaleka není k nalezení všude: je to genius loci, jedinečnost místa vyzařujícího výjimečné spojení krásy, pohody, přívětivosti, historických hodnot a vstřícnosti. Z obou festivalů i letos stanice Vltava zprostředkuje v přímém přenosu hudební události.

V Litomyšli je to závěrečný koncert, při němž se v obvyklých kulisách hlediště zbudovaného na zámeckém nádvoří představí v roli hráče na lesní roh – spolu s Kateřinou Javůrkovou – a vedle toho i v roli dirigenta vynikající muzikant Radek Baborák. Vystoupí se svým tělesem Česká Sinfonietta, které je rezidenčním orchestrem festivalu Smetanova Litomyšl. Program, koncipovaný plně v duchu Roku české hudby, vyvrcholí Dvořákovou Novosvětskou symfonií, ale vedle děl Bohuslava Martinů a Františka Antonína Růžičky je v něm předtím pochopitelně přítomna i Smetanova hudba. A to hned dvakrát: jednak v podobě symfonické básně Vltava, jednak ve skladbě Na cestě z Litomyšle, kterou si festival objednal u skladatele Lukáše Hurníka; nová kompozice ve formě symfonické fantazie je inspirována stejnojmenným motivem Bedřicha Smetany zaznamenaným při jeho cestě z Litomyšle roku 1867. Dne 6. července má v úvodu koncertu premiéru.

V Českém Krumlově zachytí rozhlasové mikrofony v přímém přenosu operní recitál německého tenoristy Jonase Kaufmanna, mimořádně charismatického pěvce, o němž už média hovoří jako o někom, kdo by mohl být jednou označován za nejlepšího tenoristu vůbec. Takové pojmenování by dnes asi mnozí přisoudili, přinejmenším mezi osobnostmi druhé poloviny dvacátého století, legendárnímu Lucianu Pavarottimu. Jonas Kaufmann, který je na vrcholu sil, budí ovšem obdiv nejen hlasovým obdarováním, ale i svou všestranností. Málokterý z tenoristů si mohl a může dovolit to, co on. Na světových scénách exceluje jak v kantilénách italského a francouzského repertoáru, tak v německém repertoáru, a to včetně a především v dramaticky vypjatých hrdinských rolích oper Richarda Wagnera. Pěvec už vystoupil v České republice třikrát; dvakrát měl v Praze klasický recitál s áriemi, potřetí přijel letos na jaře s úplně jiným projektem: se Schubertovým písňovým cyklem Zimní cesta, v němž svůj velký hlasový fond obdivuhodně zkáznil. Je hvězdou i v kinosálech – v přenosech ze světových divadel, naposledy z Metropolitní opery jako opravdu ideální Massenetův Werther, ale předtím z New Yorku třeba ve Wagnerově Valkýře nebo z Londýna v Bizetově Carmen. Zaujal i v Pucciniho Děvčeti ze Západu a v Tosce… Titulů by byla řada. Jedinečnost Kaufmannova pěveckého projevu spočívá v kombinaci temně zbarveného, velkého, krásného a sebejistého hlasu se schopností ztišit se z hrdinných poloh až k naléhavé jemnosti. Na jevišti působí pravdivě a přesvědčivě, jeho projev je emotivní. Zpívá naplno. V Českém Krumlově sólistu doprovodí 18. července Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Koncert se odehraje na open air scéně zřízené na parkovišti pod zámkem – na místě, kam před několika málo lety přilákal několik tisíc diváků tenorista Plácido Domingo.

Petr Veber

Radek Baborák | Foto: archiv RB

Jonas Kaufmann | Foto: Decca, Felix Broede

27

Adieu Paris

Vladimír Křivánek | Foto: archiv V. Křivánka

Anotace V melancholických kulisách Paříže, dodnes zpřítomňujících pohnuté osudy prokletých básníků, výtvarníků a dalších umělců z přelomu 19. a 20. století, se odvíjejí prchavé chvíle nevšedního milostného citu. Velkolepého ve své romantické předurčenosti, ve své tragičnosti, protože prožívaného navzdory běžným konvencím i osudovým životním danostem, a tudíž předem neuskutečnitelného a nemožného. Nová Křivánkova básnická sbírka intimních veršů je niternou zpovědí pulsující uvnitř úsporných a gnómicky broušených čtyřverší jako naléhavá zpráva ze světa viděného skrze ztracenou lásku a zmar a zároveň skrze vzpomínky na letmé okamžiky pařížského štěstí. Obsahem této zprávy je potom hořká osobní konfese, bilance a loučení s jednou mimořádnou životní etapou, pomíjivost života a neopakovatelné drama lidského bytí. Mistrností formy a především hluboce prožitou zkušeností každého slova navazuje Křivánek na ty vzácné momenty českého a světového básnictví, kdy poezie nebyla povoláním, ale posláním a osudem.

(Pavel Hájek) Profil Vladimíra Křivánka Básník, literární historik, vysokoškolský pedagog, editor a překladatel. Narodil se 7. května 1951 v Kolíně. Vystudoval češtinu a historii na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1977 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. V letech 1990–2005 byl odborným asistentem a posléze docentem na katedře české literatury Pedagogické fakulty UK. Jako vysokoškolský

pedagog působil rovněž na Literární akademii, na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci a od roku 2008 na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové.

Od roku 1998 je rovněž vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu AV ČR. V letech 2008–2011 byl předsedou Obce spisovatelů. Se svými verši poprvé vystoupil na veřejnost roku 1968 v poetické vinárně Viola. Časopisecky publikuje od roku 1977. Vladimír Křivánek se věnuje jednak vlastní básnické tvorbě (doposud vydal devět sbírek), jednak práci literárněhistorické a recenzní. Jeho niterná poezie, v níž lze vystopovat vlivy Josefa Hory, Jana Skácela a Vladimíra Holana, navazuje na meditativní linii českého moderního básnictví a klade si často základní existenciální otázky. Jako literární historik se Křivánek nejprve prezentoval knihami věnovanými dvěma významným osobnostem české literatury 19. století: Karlu Hynku Máchovi a Janu Nerudovi. Mezi kritickým a historickým uvažováním oscilují také autorovy studie a eseje shrnuté v souborech Býti básníkem v Čechách a Kolik příležitostí má báseň. Roku 2010 vydal v olomouckém nakladatelství Aleš Prstek monografii Vladimír Holan básník. Vladimír Křivánek žije v Praze.

Rozhovor s nakladatelem Alešem Prstkem.

Jaká je filozofie vaší nakladatelské práce?

Nevím, zda se to dá nazvat filozofií, ale základem mé nakladatelské práce je přátelství a vztahy s lidmi, kterým knihy vydávám. Jsou to zhruba dvě knihy za rok a proces vzniku si pamatuji zatím u každé z nich.

Jak dlouhá je cesta od rukopisu k hotové knize?

Rukopis je málokdy definitivní podoba knihy. Zatím jsem žádnou knihu nevydal za kratší dobu než jeden rok.

Teoreticky je možné zalomit sbírku za jeden den, ráno si to zkontrolovat, poslat autorovi k autorské korektuře a do týdne jít do tisku. Ale nikdo z nás by si v tu chvíli nebyl jistý, co jsme to vlastně udělali. Knížka má mít duši a příběh.

Některá nakladatelství produkují kvalitní literaturu, ale současně vydávají i herecké memoáry a kuchařky.

Myslíte, že se bez podobné úlitby obejdete?

Dotuji svoje nakladatelství z peněz, které vydělám prací DTP operátora a produkčního. Nemohu si dovolit vydávat nákladné publikace. Držím se poezie, která mi umožňuje dělat komplexní hezké knihy.

Co vám učarovalo na Křivánkově básnické sbírce Adieu Paris?

Znám Vladimíra Křivánka přes deset let. Jsme přátelé.

Navštěvujeme se a bavíme se o obyčejných věcech. Povídáme si o svém životě. Děláme si jeden z druhého legraci.

Vladimírovi se oplatí naslouchat. Adieu Paris je knížka s největším příběhem, jakou jsem zatím vydal. Bohatý vším, co jsem ztratil, / co prošlo kolem mě / jak luční kvítí podél trati // Bohatý chudý jsem.

Ptal se Jan Sulovský

28 Čajovna

Experiment „z bažin“ Hana Mikolášková a Lukáš Dolejší | Foto: Hana Hložková

Poslední nedělní Čajovna v červenci patří již tradičně cyklu Hry a dokumenty nové generace, ve kterém se obvykle představují v rozhlase debutující autoři, režiséři a herci. I když realizační tým inscenace Krysička, šváb, moucha a jezeveček tvoří až na jedinou výjimku již osvědčení tvůrci, formálně a tematicky vyhrocená hra a její experimentální zpracování nás přimělo zařadit ji do této nekonvenční programové řady. Součástí Čajovny je rozhovor, který bude již tradičně následovat po poslechu hry. Autor a režisérka v něm pohovoří nejen o tomto konkrétním inscenačním pokusu, ale proběhne i malé bilanční ohlédnutí za jejich rozhlasovou spoluprací, neboť oba působili v Českém rozhlase Brno. Dramatik a dramaturg Marek Horoščák a bývalá slovesná režisérka Hana Mikolášková se při rozhlasovém natáčení opět sešli právě díky svéráznému a nejednoznačnému textu, o němž se ve hře praví, že byl „objeven v bažinách“.

Neplánovaná trilogie „o Brně“ Když Hana Mikolášková režírovala v roce 2007 pozoruhodný text Jako v pytli od Martina Koláře, stejně jako mistr zvuku Lukáš Dolejší, netušila, že ji téma v ní obsažené, totiž ironický pohled na kolorit životů obyvatel v jednom „nejmenovaném městě“, nečekaně potká ještě dvakrát. Po Opravdu rozhlasové hře, jak zněl Kolářův podtitul, se v roce 2011 setkala s titulem, který už má ono téma přímo v názvu – Brno pod Brnem. Petra Kovářová svou hru tenkrát charakterizovala jako „tragikomedii

o jednom dějství, jedné nemoci, jednom ufonovi, dvou Brňanech a několika smutcích“. V podobě Krysičky, švába, mouchy a jezevečka se pomyslná trilogie o městu, které bylo vystavěno na bažinách a jeho obyvatelé jsou proto velmi specifičtí, prozatím uzavírá.

I když má každá ze zmíněných her jiný styl či umělecký rukopis, tak všechny spojuje několik stejných prvků. Je to zvláštní humor, důmyslná hra s asociacemi, posedlost slovními hříčkami a soubor poznámek, podporujících zvukovou imaginaci. Téma Brna je v nich viděno očima nelítostného kritika, jenž je zároveň horlivým patriotem, neboť by o dění ve zmíněném městě nemohl zasvěceně referovat. Situace, ze které vzniká zápletka hry Jako v pytli, vychází z výroku „chodit kanálama“. Martin Kolář nechal skočit do kanálu dva herce – váženého barda a populárního baviče, aby v nedůstojném prostředí společně hledali cestu do rozhlasu. Petra Kovářová se v Brně pod Brnem zaměřila na dva místní fenomény – tajuplné podzemí a komplex občanů, kteří žijí ve druhém největším městě republiky, které je k jejich smůle velkou vesnicí.

Krysička, šváb, moucha a jezeveček Završení výše popsané trilogie není náhodné, neboť text, který nyní dostává podobu rozhlasové inscenace, vznikl již v roce 2007 na objednávku Divadla Polárka a jeho projektu scénických čtení Ohně v bažinách aneb My máme taky jaro – v Brně! Za nápadem „shromáždit neformální

skupinu předních brněnských, ale i mimobrněnských dramatiků, kteří by fenomén nové české hry přiblížili mladému divákovi tematikou mytologie a pohádkovosti Brna a okolí“, stála právě i Hana Mikolášková.

Rozhlasová verze hry, nyní doplněná podtitulem Promluva o tom, o čem není třeba hovořit, se od té původní v lecčems liší. Zásadnější proměnou prošlo rozvrstvení textu do pěti hlasů, jimž vévodí pomyslný průvodce. Ten se vynořuje z bezčasí a pomocí čtyř podivných bytostí vypráví příběh o místu, jehož obyvatelé jsou řízeni „pařátným systémem“, který je – i přes své nevýhody – pro život na bahnitém podloží v podstatě dokonalý. Téma zatuchlosti a stojatých vod je volně přeneseno na bytí v takovém prostředí, a díky vtipným slovním obratům evokuje zcela konkrétní životní zkušenosti.

V režii Hany Mikoláškové dochází skrze interprety Jiřího M. Procházku, Sylvu Vespalcovou, Tomáše Sýkoru, Marii Vančurovou a Vojtěcha Johaníka k důmyslné kompozici hlasů a hudebně-zvukové improvizaci. Herci byli vedeni k autenticitě, jež navozuje atmosféru fiktivního bažinatého prostředí. K vědomému „kejklování“ nejen s bublajícím močálem a jízdou dopravními prostředky byl vyzván i mistr zvuku Lukáš Dolejší. Premiéra proběhne 27. 7. 2014 v 19.00 v Čajovně.

Hana Hložková

Opera 29

Opera 21. století na NODO v Ostravě Bernhard Lang

Martin Smolka

Petr Kotik

Mojiao Wang

Pauline Kim Harris

Lydia Brotherton

NODO 2012 – Salvatore Sciarrino Infinito nero | Foto, vše: Archiv NODO

Dny nové opery Ostrava, zkráceně NODO, je jediný festival v ČR, který má ambice iniciovat a prezentovat nová operní díla našich i zahraničních skladatelů; renomovaných operních tvůrců i těch, pro které je objednávka opery první výzvou. Zkoumá nové výrazové možnosti a prostředky operního žánru a klade otázky o smyslu hudebního divadla v 21. století. Poprvé se NODO konalo v roce 2012 v návaznosti na festival Ostravské dny. Letošní druhé bienále tak reaguje na překvapivě velký zájem publika o novou operu.

V Ostravě se na sklonku června uskuteční v obou operních domech a v multižánrovém centru Cooltour celkem pět operních produkcí, většinou ve světových premiérách.

Festival zahájí opera Rej (2012) rakouského skladatele Bernharda Langa (25. 6.) ve spolupráci se Schwetzinger

SWR Festspiele. Libreto podle stejnojmenné hry Arthura Schnitzlera napovídá, že je to „kus o sexu, přeřezávání pout k vášním, konec romance“. Den poté (26. 6.) bude uvedena první objednávka festivalu: opera Sezname, otevři se! Martina Smolky. Autor k ní poznamenal: „Je to zvláštní opera, ve které se nezpívá, ale mluví. Šeptá se i volá, někdy se pečlivě tká jedno slovo, jindy chrlí dlouhé výčty chaoticky přes sebe.“ Libretista Jiří Adámek se nechal volně inspirovat Seznamy Umberta Ecca. Pátek 27.

6. patří dvojici skladatelů Petr Kotík (objednávka komorní opery Mistrovská díla na text Gertrudy Steinové) a Rudolfu Komorousovi (opera No no miya z roku 1988 podle japonského divadla nó). Festival uzavře v sobotu 28. 6. třicetiletá skladatelka z Pekingu Mojiao Wang a další objednávka festivalu: opera Encounter o podobě vnitřní svobody člověka v moderní společnosti.

S mezinárodním orchestrem pro novou hudbu Ostravská banda spolupracují dirigenti Rolf Gupta, Petr Kotík a Ondřej Vrabec. Do Ostravy se sjedou zpěváci od nás, z Německa, Maďarska i USA. Spoluúčinkuje sbor Canticum Ostrava s Jurijem Galatenkem i ostravský balet.

NODO pořádá Ostravské centrum nové hudby a Národní divadlo moravskoslezské.

Hlavní mediální partner festivalu Český rozhlas Vltava uvede v přímém přenosu světovou premiéru opery Martina Smolky Sezname, otevři se! (26. 6. v 19.00) a zaznamená další tři operní představení.

Renáta Spisarová

30

Umění umír at pomoci sténajícímu za zdí a vystavit tak vlastní život témuž, noční stavby barikád. Mít dvě cihly už znamenalo postavit si kamna a zásoba suchého chleba výhru, nejluxusnějším bytem bylo pevné sklepení a sud s vodou.

Peníze rychle přestaly platit. Během dvou povstaleckých měsíců bylo uzavřeno v úkrytech 256 svateb, za prstýnky sloužily podložky či matky šroubů a nevěsta z rána už večer mohla být vdovou. Čas jako by se zrychlil trojnásob a život získal nezvyklou intenzitu, slovo „nyní“ bylo nápadně podobné spojení „v hodině smrti“, ale zároveň nebylo kam spěchat:

„Ve vzpomínkách na sebe budu upřímný v podrobnostech, možná až moc zevrubný, ale zato to bude jen pravda.“ 1. srpna 2014 uplyne sedmdesát let od takzvané „Hodiny W“, jež odstartovala Varšavské povstání. Stalo se tak v pět hodin odpoledne 1. srpna roku 1944; vše mělo proběhnout rychle, během dvou týdnů mělo být po všem, čekalo se, že spojenci zasáhnou, Němci byli oslabení a Rudá Armáda už stála pod Varšavou. Finální scénář ale vypadal jinak. Rozpoutané povstání skončilo až kapitulací povstalců 3. října 1944, po dvou měsících tuhých bojů, Varšava na levém břehu Visly byla srovnána se zemí, zahynulo 150–200 tisíc Varšavanů a bylo zničeno nezměrné množství kulturních památek.

Toto povstání, již třetí během druhé světové války v hlavním městě Polska, patří mezi nejdůležitější události v novodobých dějinách země a dodnes budí emoce a spory o jeho interpretaci a hodnocení. Na jedné straně se ozývají hlasy vyzdvihující morální sílu národa, který se dokázal postavit přesile a bojoval o svou nezávislost jak

proti okupantům, tak proti Sovětům – chtěl oslabit jejich podíl na svém osvobození, a tím zpochybnit legitimnost ovládnutí národa z Moskvy. Na druhé straně kritika zmiňuje především příliš vysokou a zbytečnou daň, kterou Polsko zaplatilo v počtu obětí a rozsahu zničení, což se mohlo předvídat, stejně jako neúspěch celého Povstání.

Mironu Białoszewskému (1922–1983) bylo tehdy dvaadvacet let, ale teprve ve svých pětačtyřiceti dokázal tento významný polský básník, prozaik a divadelník sepsat, co tehdy v letních měsících 1944 ve Varšavě jako očitý svědek prožil. Památník z Varšavského povstání se téměř okamžitě stal jeho nejslavnějším dílem. Deníkovou formou, v úsečných větách, běžným mluveným jazykem, zaznamenal tok vzpomínek obnažené paměti, která si ovšem přiznává vlastní nedostatečnost. Bez patosu a heroismu nás provádí syrovostí bezprostředního zážitku z bombardovaného města. Dotýkáme se lidí, kteří se ocitli v mezní situaci, pozorujeme jejich strategie přežití.

Sledujeme zdánlivě nepochopitelnou, nutkavou potřebu přemísťovat se z místa na místo ve vedru a všudypřítomném kouři, intenzitu krátkých přátelství, dilemata, zda

„... pamatuju si, že dveře už byly pryč. Ta tlustá ženská z Obchodní ulice přece spala na dveřích od záchodu. Takže záchodové kabiny neměly dveře. Pamatuju si závěsy. Všude. Kabiny byly vždycky všechny plné, a tak každý čekal, až na něj přijde řada. A tlachalo se. To, že tam nebyly dveře, nikomu nevadilo. Nikdo si nikoho nevšímal, ani se nestyděl. Nikdo taky nebyl netrpělivý, protože kam by měl člověk pospíchat? Lidi klábosili.

S těmi vedle, co čekali, s těmi, co byli na záchodě, co už, co ještě. S těmi, co tam byli kvůli společnosti, nebo jen tak. S těmi, co čůrali. I s těmi, co šli kolem.“ Autor v Památníku píše, že Varšavské povstání bylo jeho největším (a již uzavřeným) životním zážitkem, a proto pro něj bylo nezbytné se ho pokusit popsat. Dokonce se zmiňuje, že je vlastně vděčný, že ho prožil právě jako jeho účastník přímo ve středu dění, uprostřed hořícího města, jelikož dříve litoval, že to první válečné povstání z roku 1939 znal jen z doslechu. Toto pozoruhodné svědectví do češtiny přeložila Daniela Lehárová.

Eva Rysová

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování z prózy Mirona Białoszewského Památník z Varšavského povstání, od 23. srpna 2014 | vždy v 18.30 hod.

Čajovna 31

Foto: Helena Kočmídová

Hodina polštiny s písničkou

Český rozhlas Vltava: Čajovna 7. června | 19.00 hod.

Hodina polštiny s Beatou Bocek.

Rozumíte polsky? Asi jsme na tom podobně: V zásadě rozumíme, ale v jednotlivých slovíčkách si úplně jisti nejsme. Občas dokonce narazíme na výrazy zcela neznámé anebo povědomé, avšak znamenají něco úplně jiného než podobně znějící slůvka česká. Pozor na trapasy – „zachód“ například znamená „západ“ a „hledat“ se také řekne polsky jinak než česky.

Kdo by nám mohl s orientací pomoci lépe než čeští Poláci? Tlumočníci k pohledání! A proč si nevzít na pomoc písničku, když máme Beatu Bocek nebo Dorotu Barovou? České písničkářky, které mimo jiné píší a zpívají písničky v polštině.

Beata Bocek: polština je zvukomalebná.

Pochází z Dolního Žukova, vesničky pod Českým Těšínem. Krátce se učila na klavír, ale brzy se rozhodla jít vlastní cestou, nezatíženou metodickými šablonami.

Zpívá a písničky vymýšlí snad od svých dvanácti let.

Její hlavní hudební předností je zpěv plný barev, energie, emocí a improvizační svobody. K tomu se doprovází na vše, co se právě hodí: na kytaru, akordeon, ukulele, flétnu koncovku, africkou mbiru, perkuse. Spolupracovala s kapelou Ležérně a vleže. Příležitostně si staví doprovodné skupiny, kterým v poslední době říká... a hosté. Příležitostně si staví doprovodné skupiny, kterým v poslední době říká... a hosté. S Jitkou Šuranskou a Lucií Redlovou vystupují jako MDŽ. Z původně muzikoterapeutického projektu vznikla další sestava s písničkami dle měsíců v roce Víc než rok. Vystudovala speciální pedagogiku a v Rožnově pod Radhoštěm pracovala pro sdružení Iskérka. Od srpna je na volné noze, necelý rok hrála a cestovala po Novém Zélandu a dalších zemích.

V létě se opět chystá na české festivaly. Zpívá polsky, čes-

ky, francouzsky, anglicky. Mluví hlavně „po naszymu“, tedy onou typickou slezskou směsicí polštiny, moravské češtiny, slovenštiny, němčiny a dalších jazyků všech etnik, které spolu v této oblasti žily.

O své identitě říká: „Polskou národnost mám. Slezské nářečí, slezština se víc blíží polskému jazyku než českému.

Necítím se ale ani jako Polák, ani jako Čech. Cítím se jako Slezan. Chodila jsem do základní školy s polským vyučovacím jazykem, ale přemýšlím v češtině. Texty píšu spisovnou polštinou, protože slezské nářečí nemá pravidla. Nejsem folkař ve smyslu básníka, který zpívá.

Vždycky nejdřív slyším v hlavě nějakou melodii, kterou si zaznamenám na diktafon a pak teprve skládám text.

Proč polsky? Především kvůli zvukomalebnosti polského jazyka. Není tak tvrdý. A taky se mi v něm snadněji vyjadřují moje myšlenky. Přijdou mi poetičtější, než kdybych je napsala česky.“ Dorota Barová: polština krásně šelestí.

Pochází z Třince, vystudovala hru na violoncello na ostravské konzervatoři. Při dalším studiu, v Brně na oboru hudební vědy, potkala krajanku Andreu Konstankiewicz, rovněž violoncellistku. Společně začaly muzicírovat a z jejich improvizací začaly brzy vznikat skladby.

Jejich přirozeným doplňkem se stal zpěv. Vzniklo duo Tara Fuki, dodnes příležitostně účinkující a nová alba nahrávající. Dorota prošla nespočtem kapel, jako Lippany, Chorchestr nebo Asyl Akt. Začala skládat hudbu pro divadla a filmy. Dnes ji můžeme slyšet v tolika projektech, že je možná ani všechny nevypočítáme: Vertigo Quintet, DoMa Ensemble s Marcelem Bártou, Kuzmich Orchestra s Josefem Ostřanským (zde dokonce hraje na basovou kytaru), Bucinatores Orchestra, akustický projekt „Pár míst“ Anety Langerové.

Ke své českopolské identitě poznamenává: „Moje maminka je Polka, pochází z Lublina. Když jsem byla malá, máma mluvila polsky a táta česky, takže tyto dva jazyky jsem používala souběžně. Často jsem jezdila za babičkou do Polska a chodila na polskou základku, takže do svých

pubertálních let jsem v polštině myslela, počítala a zdály se mi i polské sny. Pak na střední škole se to začalo lámat a čeština teď převažuje. I na malého syna teď přirozeně mluvím česky (zpívám mu polsky), ale babička na něj mluví polsky a těším se, až mu budu číst polské pohádky.

Cítím se být pořád tak půl na půl.

Polština je pro mne naprosto malebný jazyk, asi víc než čeština. Líp se mi v ní zpívá. Všechno tak krásně šelestí a Poláci, když mluví, tak vlastně zpívají. Je to opravdu melodický jazyk, podobně jako francouzština.“ V pořadu vždy zazní pěkná písnička s polským textem, který písničkářka přečte verš po verši i bez hudby. Jako obyčejný Čech, který polštinu vnímá intuitivně skrze její podobnost s češtinou, se pokusím bez přípravy, rovněž verš po verši, odhadnout, o čem asi pojednává. Někdy se strefím přesněji, někdy budu potřebovat pomoc zpěvačky, která vše uvede na pravou míru. Mezi řečí se samozřejmě rád zeptám i na bližší inspirace a okolnosti vzniku toho či onoho textu. Pak si písničku nebo její část poslechneme znovu. Budeme ji nyní vnímat v trochu jiném světle?

Aleš Opekar Foto: archiv D. Barové

Český rozhlas Vltava: Čajovna 21. června | 19.00 hod.

Hodina polštiny s Dorotou Barovou.

32 Jazz

Minut y před natáčením Zapomenut ých hrdinů

Je úterý 25. března 2014, tedy necelého tři čtvrtě roku poté, co mně, mým kolegům a posluchačům udělal radost Ondřej Havelka svou kladnou odpovědí na dotaz, zdali by nechtěl připravovat jazzový pořad pro stanici Český rozhlas Vltava. Blíží se jedenáctá, venku poprchává a rozhlasový kolega Tomáš Černý právě umě zaparkoval dlouhou služební Škodovku do poslední volné skulinky mezi záplavou vozů poblíž panelového domu, v němž bydlí Pavel Klikar. Pan Klikar je přítelem, spolupracovníkem a inspirátorem Ondřeje Havelky ve věci takzvaně klasického jazzu, hlavně ovšem spolutvůrcem pořadu Zapomenutí hrdinové synkopy, který máme za chvíli natáčet.

Kolega Tomáš Černý bývá přítomen všem natáčením jako režisér a nahrávací technik. Já se účastním nejčastěji při e-mailovém a telefonickém domlouvání drobností kolem; osobně bývám přítomen hlavně, když dojdou fotografie z natáčení pro web a musím pořídit nové.

U dveří bytu nás vítá Pavel Klikar. Důvodem, proč natáčíme zde a nikoliv běžně v rozhlasovém studiu, je fakt, že Pavel Klikar, mimo jiné významný odborník na období jazzu zhruba do roku 1940, ale také praktik nezávislého životního stylu, na sebe vzal těžký úkol a celodenně se stará o svoji vážně nemocnou maminku. Sděluje nám, že Ondřej Havelka ještě nedorazil, ale to nevadí, protože stejně musíme vyřešit technickou kvalitu nahrávek. Některé záznamy skladeb jsou totiž k dispozici v různých verzích od různých restaurátorů. Tomáš Černý vytahuje z igelitky mikrofony, montuje je na stojan a instaluje kotoučový stereomagnetofon Nagra, jehož analogový zvuk má i dnes po desetiletích lepší kvalitu než produkce levných digitálních nahrávadel. Jedno takové digitální šumítko mám u sebe já, pro reportážní účely ho zapínám a pokládám na plastový povrch elektronického pianina stojícího v místnosti.

„Máte u sebe notebook? Potřeboval bych, abyste si do počítače natáhli jiné verze skladeb,“ říká Pavel Klikar. My jsme notebook neměli. Do toho ovšem zatelefonoval Ondřej Havelka: „Dobrý den, já se moc omlouvám, zdržel jsem se v zácpě. Dorazím tak za deset minut.“ Kostrbatě se ptám, zdali má u sebe notebook, že potřebujeme z cédéček nahrát nějakou dodatečnou hudbu. Stále mě posvátně děsí jeho umělecká aura. Pan Havelka naštěstí u sebe notebook má, čímž rozhání nemilou představu komplikací s výměnou nahrávek za lepší verze. Pavel Klikar mezi tím již pouští hudbu: „....třeba tady bych přidal výšky. Je to testovací snímek vyrobený zakázkově pro divadlo, ale velmi čistá nahrávka, takže bych jen zvýraznil sykavky (…) Tento díl byl složitější na přípravu.“ Vysvětluje. „Máme téma Ranný bílý jazz v Kalifornii, které neobsahuje tolik příkladů, aby šlo snadno vykreslit plastické střídání zpívaných věcí s instrumentálkami, zároveň pomalých a rychlejších skladeb. Mně to dalo

skutečně tři neděle práce. I Honza Hochsteiger (pozn. redakce: technický spolupracovník Pavla Klikara) měl hodně práce s přípravou nahrávek.“ Dorazil Ondřej Havelka a abychom se nezdržovali, rychle začínáme vkládat nově vybrané rekonstrukce nahrávek do počítače. Pavel Klikar se rozhovořil ke skladbám: „Ondro, to je nejlepší kapela v Americe. Herb Wiedoeft byl absolutně nejlepší a právě on je hrdina synkopy, protože pár dní po tom, co tuto nahrávku pořídil, mimochodem byl čerstvě po druhé ženatý, jeli s kapelou na kšeft v mlze po dálnici za strašného provozu, naboural, zlomil si tři žebra, která pronikla do plic, dostal zápal plic a za tři dny zemřel. Nejslavnější kapelník v Kalifornii...“ V průběhu čekání na skladby přišla řeč na premiéru Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, již režíroval právě

Jazz 33

Ondřej Havelka a která proběhla ve čtvrtek před necelým týdnem. Pavel Klikar nadšeně referuje: „Ondro, viděl jsem v televizi záznam z Lišky. Brouk s tenisovými raketami místo křídel, to je taková legrace.“ Pan Havelka ovšem obrací: „No, zrovna teď vycházejí kritiky a nejsou úplně nadšené. Naštěstí se dost výrazně rozcházejí s diváckým ohlasem. Ale holt kritici mají v popisu práce hledat chyby a jejich osobní názor je nutné respektovat. Jen mě vždycky mrzí, že když už vedle kritického pohledu najdou i klady, a musím říct, že v případě Bystroušky toho pozitivního bylo také dost, že stejně výrazně nedokážou pochválit, jak je tomu ve zvyku třeba v zahraničí.

Nejde o to, že bych to tak nutně potřeboval já, ale dost nutně to potřebuje opera obecně. Teda myslím operní divadlo u nás.

Může se také stát, že za pár let opera zanikne, protože nebude komu hrát a tudíž o čem psát.“ Pavel Klikar na to konto zavzpomíná na vlastní zkušenost se starou hudbou, která je jeho druhým oborem a hudební láskou: „Strašné, někteří nic neumějí a dovedou se živit jen tím, že ‚kydají.‘ Ono to teda není lehké napsat kritiku. Já jsem jich psal několik a trpěl jsem, když to byli moji známí, o kterých jsem psal. Například houslista Reinhard Goe­ bel: poranil si při cvičení levou ruku a za dva roky se naučil hrát na opačnou stranu. Pak hrál na violu. Samozřejmě, oproti dřívějšku už to nebylo tak dobré a já jsem to musel zmínit.

I když dělal, co se dá, nemohl jsem napsat, že to bylo dobré, když tam byly chyby. Jak to udělat a nezranit? Snažil jsem se a stejně mi od té doby nezavolal... O Goebelovi vysílali taky pořad z Brna, ale nevyznělo to dobře. Kolegyně o něm nejdřív mluvila krásně a pak řekla, že je cvok i co se týče hudby, místo toho, aby se mu klaněla. Goebel mi jednou ráno v půl čtvrté volal, bylo to ještě v době, kdy ochrnul a znova se učil hrát. Říkal: ‚Pavle, poslouchej, můj trilek: palalala. Slyšíš to? Hraju trilek pravou rukou‘ Já mu říkám: ‚to je hezké, ale je půl čtvrté.‘ On na to: ‚Ale běž! Poslouchej, teď ti zahraji stupnici.‘ Pak přijel a tři dny nás proháněl na zkouškách souboru Musica Antiqua Köln. Ona mu vytýkala rychlá tempa a dynamiku a on říkal: ‚Já to mám nastudováno z traktátů tam a tam, takže hrajem!‘ Tři dny nás honil. Já jsem měl mozoly, bolavé šlachy, nikdo mu nestačil. S houslemi chodil od jednoho muzikanta k druhému a každého opravoval. Každý od něj za rok odešel, protože to nesnesl. Byl jsem jiný? Nebyl.“ Pavel Klikar odchází zkontrolovat maminku do vedlejšího pokoje.

Tomáš Černý v nastalé chvilce ticha vznáší dotaz: „No a co bude dalšího?“ Odpověď Ondřeje Havelky s odkazem na předchozí debatu v odlehčeném duchu: „Nic.“ A pak vážněji: „Teď asi delší dobu opravdu nic. Nějaké nabídky na opery mám, ale váhám. Příští jaro bych měl dělat v Národním divadle muzikál s Melody Makers, ale trochu se bojím velkého jeviště. Herci jsou tam nuceni mluvit strašně nahlas, takže aby nemuseli, bude třeba zřejmě kromě zpěvu přizvučovat i dialogy.“ Já se ptám, zdali pan Havelka pozve zpěváky a zpěvačky s moderní muzikálovou technikou zpěvu, nebo s dobovou dikcí. On na to: „Musí to být lidi, kteří umějí zpívat a nejsou poznamenaní manýrami současné pop-music. Dobovou dikci jim přiblížím. Ale nechci ani tak zvaný herecký zpěv – takové to intonačně a rytmicky přibližné recitování. Máme dvě verze. S Martinem Vačkářem jsme napsali filmový scénář na motivy života Jiřího Traxlera. Odehrává se to v rozmezí let 1939 a 1949 a Martin to teď přepisuje do divadelního tvaru... Když to četla moje sedmnáctiletá dcera, byla nadšená. Teda spíš to obrečela. Je to příběh lásky ve znamení

jazzu na pozadí té blbé doby. Taky je tam třeba figura typického kolaboranta, který to peče nejdřív s Němci a pak s komunisty.

No a když nevyjde tohle, tak máme v záloze jiný muzikál – Má férová Josefína, který jsme už před dvaceti lety realizovali.“ Do hudebního archivu Pavla Klikara vchází jeho majitel, což je znamením, že přípravy se chýlí ke konci a my můžeme směle začít natáčet dubnový pořad Zapomenutí hrdinové synkopy. Pavel Klikar se usazuje na vrzající židličku vedle Ondřeje Havelky, který po chvilce ticha zahajuje: „Dobrý podvečer, dámy a pánové. Opět vás zdravíme z hudebního archivu Pavla Klikara. Chceme vám znovu představit zapomenuté hrdiny synkopy a dovolte mi, abych hned v úvodu zopakoval poslání tohoto pořadu: My s Pavlem Klikarem bychom totiž rádi představovali muže a ženy, kteří se věnovali jazzové hudbě 20. a 30. let, ale neměli tolik štěstí, aby se jimi zabývala média nebo nahrávací studia, a tak o nich mnoho nevíme, přestože byli stejní nebo lepší než ti hvězdní.“ Václav Vraný Ondřej Havelka a Pavel Klikar | Foto: Václav Vraný

34 Profil

Vprostřed snu Medailon v ý tvarníka Josk y Skalníka Frágnerovy elektrárny. Skalník bydlel blízko nádraží, jeho maminka pracovala u dráhy. V Kolíně se zrodil nejen kvapík Na motoru Františka Kmocha, ale také originální výtvarná kultura, jejíž portfolio vytvářel solitér české meziválečné avantgardy malíř Zdenek Rykr, fotograf Jaromír Funke a malíři Jiří Balcar a František Foltýn, za kterými z Prahy přijížděl Josef Sudek a Jindřich Chalupecký. Skalník se těch schůzek mohl účastnit.

Joska Skalník je originální výtvarník, malíř a grafik, solitér, jehož dílo se nedá zařadit do nějak přesně vymezené kategorie českého současného umění, ale dnes je už okamžitě rozpoznatelné a nezaměnitelné.

Jeho malba je v podstatě symbolická jak ve volbě svých znaků, tak ve své zprávě a sdělení. Od barevnosti až po tvary, vše je v těchto obrazech vedeno snahou po vyjádření obsahu metafyzického, transcendentálního.

Jakýsi stav mezi bděním a sněním, naplněný vizemi vycházejícími z dávných mýtů i z aktuálních tužeb. Vše je také nasyceno prožitkem hudby.

Anna Fárová Narodil se v Praze (1948), ale dětství prožil v Kolíně.

Ve městě se dvěma řekami, s jednou v labském korytu a s druhou železniční, která se z nádraží s obrovským kolejištěm rozlévá do všech světových stran. Její severní větev se obtáčí kolem chrámu moderní architektury,

Jsme v Kolíně šedesátých let, Miloš Forman tady natáčí Černého Petra s geniálním hereckým výkonem neherce a dirigenta Kmochovy kapely Jana Vostrčila, jehož způsob humoru můžeme považovat za kolínský. Skalník studuje Střední uměleckoprůmyslovou školu a propadá modernímu umění. Čte Borise Viana, Nadsamce Alfreda Jarryho (na džínovou bundu si připnul skleněnou kuličku pověšenou na řetízku, Nadsamcovu slzu). Hltá odeonské knížky z edice Malá řada soudobé prózy a zároveň obdivuje jejich obálky od Zbyňka Sekala. Ještě na zkoušku, takříkajíc do šuplíku, navrhuje obálky knih a gramofonových desek. Ostatně se tím hlásí ke kolínské tradici: Rykr jako výtvarník pracoval pro Orionku, dodnes se prodává čokoláda Kofila s jeho černouškem na etiketě; Balcarovy typografické úpravy časopisů Světová literatura a Divadlo ze šedesátých let vypadají dodnes moderně. V bytě u nádraží poslouchá Skalník, kterému vlasy narostly do obrysu účesu Boba Dylana, skupinu Fugs.

A hlavně maluje. Už v Kolíně se Skalník vypracoval do podoby, jakou známe dnes: maluje, pokouší se o užité umění, zajímá ho hudba, literatura. Jeho účes a způsob oblékání, ani oblíbená hudba nebo názory na moderní umění a na svobodu nejen uměleckou okresní establishment, který považoval za subversivní čin i kouření dýmky, nadšením nenaplňovaly. A tak svým způsobem předjímaly Skalníkova pozdější střetnutí s mocí. V některých ohledech se Skalník jeví jako tradicionalista: dýmku kouří už asi padesát let, ani účes nezměnil. Skalník je i mužem paradoxů, narýsoval se v Kolíně, a autor těchto řádků, který se s ním zná už od šedesátých let, ví, že se

mu tenkrát víc než Kolín líbila nedaleká Kutná Hora, tehdy umírající město, kde se jako kdysi v Bruggách zastavil čas a kde kanály vlámského města nahrazovaly středověké důlní štoly, do kterých se město propadalo.

Jako inspirovaný čtenář Jacka Kerouacka, jehož Říjen v Železniční zemi vyšel také ve zmíněné odeonské edici, na konci šedesátých naskočil Skalník v Kolíně do nákladního vlaku směr Praha. A Kolínu tak aspoň symbolicky zamával na rozloučenou. Na symboliku gest si Joska Skalník potrpí.

Modrý ateliér „Věřím na prostor. Když jsem poprvé uviděl tenhle ateliér, hned jsem věděl, že je to to pravé místo pro mě. Místo, které jsem si během řady let vysnil. Jsou lidé, které když vyhodíte z jejich prostoru, nejsou schopni tvořit. K nim patřím i já,“ řekl Joska Skalník v jednom rozhovoru. Měl Bájné obzory / Storied Horizons | 2011, acryl, canvas, 100x100 cm

Profil 35

štěstí, ne každému se podaří potkat svůj sen. Skalník snil o ateliéru přišpendleném k vrcholkům stromů, ateliéru s velkým oknem, do kterého bude bez zábran vstupovat obloha. Ateliér našel u Riegrových sadů, vlastně nad nimi. Vídeňský malíř Hundertwasser objevil svůj ateliér-sen v historizující věžičce domu v ulici Am Graben.

Ateliér je opticky přišpendlený ke střechám Hofburgu.

Možná by stálo za to zamyslet se, jestli by se mezi těmito dvěma malíři nenašly nějaké paralely. Návštěvník Skalníkova ateliéru zaregistruje značný výskyt modré barvy, i když je venku zataženo. Modrobílá miska s hašlerkami, modré hrnečky na čaj, modré židle a samozřejmě jeho obrazy. „Od osmdesátých let jsem se zcela oddal modré, která se stala dominantou jak v mých obrazech, tak v instalacích, kolážích, grafice i objektech. Propadl jsem jí až fanaticky, modrá má pro mne nekonečně mnoho odstínů.

Modrá je barvou fantazie, vznešenosti, nostalgie i melancholie, naděje a duchovnosti. Modř je mezi barvami nejpodivuhodnější, je barvou božstev, záhad a dávných mýtů,“ vysvětluje malíř. Jindy vypráví, že jako malý chlapec byl nemocný a často se vyskytoval ve zdravotnických zařízeních, kde byly na zdech kachlíčky laděné do bleděmodré barvy a v nemocničních sálech svítily chromované reflektory. Navíc se často díval do nebe a snil.

Josku Skalníka potkaly tragické události, které těžce poznamenaly jeho život, tragická úmrtí mladšího bratra Honzy a dcery Lenky. Modrá barva pro něj znamenala i určitou terapii. „Když se to všechno podělalo, učarovala mi modrá. Je to barva naděje.“ Imaginace a otevřenost Ke svým životním vášním brzy přidává divadlo. Důležitá je Skalníkova spolupráce s Činoherním klubem. Okouzlila ho divadelní atmosféra, pohybující se na hraně skutečnosti a snu. Rád vzpomíná na svá setkání se Ctiborem Turbou. Ambivalence neskutečné skutečnosti podněcuje jeho imaginaci a prostupuje celé jeho výtvarné dílo. V divadelním světě Skalník zase potkává svůj sen. Ale vůbec první sen, který potkal, byla hudba. „Hudba je všeobjímající a z uměleckých disciplín je úplně nejdál. Obraz, film, literatura – všechno je něčím omezené…“, pravil Skalník. I ve vztahu k hudbě platí Skalníkova otevřenost

pro různé umělecké obory a žánry. Poslouchá jazz, rock, operu, klasickou i etnickou hudbu. Jeho rukopis na obálkách knížek a obalech gramodesek poznáte na první pohled.

Na svých obrazech často opakuje své oblíbené prvky: bílá oblaka, geometrické útvary nebo volné tahy štětcem přes monochromní plochu. „Podle mého přesvědčení dokumentuje nejlépe Skalníkovu myšlenkovou syntézu o barvě a tvaru obrazový triptych, nazvaný Alegorie jednoho snu. Jako by nejlépe obracel umělcovu pozornost k jeho duchovnímu rodišti, jako by byl přímým projevem filosofie tantrismu,“ napsala Vlasta Čiháková-Noshiro.

Vprostřed událostí Brzy po absolvování střední školy se stává osobností v centru dění. S Karlem Srpem zakládá legendární Jazzovou sekci. „Bavilo mě to, protože jsem měl možnost vytvořit její výtvarnou tvář,“ vzpomíná Skalník.

Jazzová sekce se v nesvobodném státě chová svobodně: sdružuje přátele jazzu a rocku, pořádá koncerty, vydává informační tiskoviny, a i knihy o moderní hudbě, filosofii a výtvarném umění. Do dějin české literatury vstoupilo první vydání knihy Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala. Tehdejším režimem bylo označeno za provokaci a značně přispělo ke Skalníkovu odsouzení k nepodmíněnému trestu. Při výslechu na něj policajti útočili, jak mohla Hrabalova „Anglického krále“ Jazzová sekce vydat, jak ta kniha souvisí s hudbou. Skalník tichým hlasem odpověděl: „Pánové, tam vzádu je stránka, kde Bohumil Hrabal píše, jak knihu psal na automatické mašině, psacím stroji značky Perkeo v určitém rytmu, tak je to hudební partitura.“ V orwellovském roce 1984 Skalník organizoval Minisalon. Vyzval celkem 284 českých a slovenských výtvarníků, aby bez tematického zadání vytvořili artefakt do dřevěné krabičky o rozměrech 15 × 15 × 5 cm. Zpátky se mu vrátila díla od 244 autorů.

Skalníkovo krátké polistopadové angažmá na pražském Hradě je dostatečné známé, včetně jeho podílu na po-

Kompozice / Composition | 2003, colage, 60x86 cm

době nového státního znaku. V roce 1996 se uskutečnila velká umělcova výstava v pražském Mánesu nazvaná Cesta do snu. K umělcovým padesátým narozeninám natočila režisérka Judita Křížová biografický film Skalník modrý. Malíř i v posledních letech pracuje v ateliéru u jižního okraje Riegrových sadů. Jeho díla jsou zastoupena v galeriích po celém světě. Výstavou v Japonsku začalo Skalníkovo asijské dobrodružství, v němž Asie a Skalník v sobě objevili vzájemnou sympatii. Působí jako art director ve své galerii Abstrakt. A stále kouří dýmku.

Jiří Kamen

36 Průvodce

PRŮVODCE S VĚTEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství )

TANEC PRAHA 26. 5.–26. 6. 2014 V Praze a dalších českých městech v červnu pokračuje 26. ročník mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla Tanec Praha. Událostí sezony je vystoupení kanadské Compagnie Marie Chouinard, která se 25. a 26. 6. představí v Hudebním divadle Karlín. Dvě výjimečná představení v jednom večeru – Henri Michaux: Mouvements a Svěcení jara. Stejně jako každý rok se můžete těšit i na bohatý doprovodný program, ve kterém nebudou chybět diskuze, site-specific projekty, výstava, workshopy, projekce filmů a účast na Cinema Royal. www.tanecpraha.cz

MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL KUTNÁ HORA 7.–14. 6. 2014 Dramaturgii 10 koncertů VII. ročníku kutnohorského festivalu, který se uskuteční ve dnech 7.–14. 6. 2014 v historických objektech v Kutné Hoře, připravil umělecký ředitel, violoncellista Jiří Bárta. V letošním Roce české hudby je pozornost věnována velkým osobnostem, jako jsou Smetana, Dvořák, Janáček, Suk a Martinů, ale festival se poprvé ve své historii ve větší míře dotkne i tvorby autorů předválečné generace, tragicky spjaté

s osudy evropské židovské populace v době nacistické okupace (Gideon Klein, Erwin Schulhoff ). Těšit se můžeme na řadu domácích i zahraničních interpretů, kteří se budou společně připravovat na slavnostní koncerty (C. Chapelle, K. Lifschitz, M. Raison a další ). www.mfkh.cz

náře. Akce se uskuteční v prostorách Anežského kláštera. Výtěžek z koncertu 11. 6. bude věnován na podporu Domova sv. Karla Boromejského, který se věnuje péči o seniory. www.jakubzahradnik.com

LETNÍ SLAVNOSTI STARÉ HUDBY 14. 7.–6. 8. 2014 MUSICA ORBIS 2014 18. 6.–15. 7. 2014

CENA PAVLA KOUTECKÉHO 10. 6. 2014 Cena Pavla Kouteckého byla založena pro připomenutí tragicky zesnulého režiséra Pavla Kouteckého, výrazné osobnosti dokumentárního filmu. Slovy organizátorů je udělována „jeho pokračovatelům, trpělivým pozorovatelům světa se schopností sdělit své pocity a postřehy filmem“. V porotě zasedají vždy výrazné osobnosti nejen z filmového světa a vítěz získává skleněný objekt od Reného Roubíčka a peněžní cenu. Týden před slavnostním vyhlášením v Divadle Archa (10. 6. 2014) budou na různých místech v Praze a v dalších českých městech probíhat projekce nominovaných filmů pro veřejnost. www.cenakoutecky.cz

JE JEN JEDNA HUDBA 11.–12. 6. 2014 Koncertní projekt Je jen jedna hudba sestává z provedení premiérových děl hudebního skladatele, klavíristy a básníka Jakuba Zahradníka, který se od roku 2000 věnuje již jen autorské tvorbě.

V posledních letech skládá duchovní a vážnou hudbu a píše k ní texty i scé-

penek na každý koncert zdarma. Pokud máte o volné vstupenky zájem, volejte na 221 552 686 nebo pište na mail klub.vltava@rozhlas.cz.

Koncertní cyklus zahraničních umělců vstupuje do svého 2. ročníku v nebývalém rozsahu a kvalitě. Po dvou květnových koncertech se v červnu a v červenci v Rudolfinu a Obecním domě v Praze představí dalších 5 orchestrů a souborů z předních škol a univerzit USA a Velké Británie. V červnu to bude respektovaný mládežnický orchestr z Pittsburghu (18. 6.) a orchestr jedné z nejlepších hudebních škol USA – Bard College Conservatory z New Yorku (21. 6.). Ten pod taktovkou Leona Botsteina vystoupí se světoznámou sopranistkou Dawn Upshaw, pětinásobnou držitelkou Grammy, která se tak českému publiku představí vůbec poprvé. V červenci cyklus pokračuje třemi koncerty. Představí se nám California Youth Symphony (3. 7.) a poté mladí hudebníci z Velké Británie, Eton Symphony Orchestra (4. 7.), z elitní chlapecké školy, kterou navštěvovali i členové královské rodiny, princové William a Harry. Cyklus Musica Orbis 2014 uzavře Dvořákova Stabat Mater v podání 150členného sboru Chorus of Westerly z USA, za doprovodu komorního orchestru Virtuosi Pragenses (15. 7.). www.concert.cz Pořadatelé koncertní řady Musica Orbis nabízejí členům Klubu Vltava 30 vstu-

Letní slavnosti staré hudby jsou jedinou festivalovou přehlídkou hudby historických slohů v Praze.

Dramaturgická linie 15. ročníku festivalu s názvem Slasti a Milosti bude sledovat kontrast mezi světskou a duchovní tvorbou s poukazem na rozličnost hudebních nástrojů a forem. Letošní ročník přispěje k oslavám Roku české hudby, a to zejména uvedením děl autorů 18. století, kteří se v českých zemích narodili a odešli do emigrace. Hosty festivalu budou opět špičkoví zahraniční interpreti, především z evropských zemí. www.letnislavnosti.cz

vs. Interpretation 17.–19. 7. 2014 Největší světová jména improvizace se sejdou 17.–19. 7. v Praze na festivalu s názvem vs. Interpretation. Ambiciózní akce se bude snažit přijít na to, jaké jsou hranice v lidské komunikaci a jaké jsou formy improvizace nejen v hudbě, ale i v tanci a multimédiích. Součástí festivalu budou nejen koncerty, ale i přednášky a workshopy, kde vystoupí respektované osobnosti – I. Bittová, P. Oliveros, P. Kotík, D. Rothenberg, M. Popp, Dawn of Midi, G. Lewis a další. Program se bude odehrávat v prostorách Roxy/NoD. www.agosto-foundation.org

Program 37

VÁ ŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber (petr.veber@rozhlas.cz)

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY SPECIÁLNÍ PROJEKTY 8. 6. | Speciální den Eurorádia věnovaný Richardu Straussovi ke 150. výročí narození. Záznam koncertu v Salle Pleyel v Paříži. Hrají Antoine Tamesti a Filharmonický orchestr Franc. rozhlasu, dirigent Myung-Whung Chung.

11. 6. | Den s Richardem Straussem.

Záznam koncertů v RAI Auditorium v Turíně (22. 1. 2013) a v sále Philharmonie v Berlíně (23. 3. 2013). Hrají Pierpaolo Toso, Ula Uliijona, Národní symfonický orchestr RAI, dirigent Juraj Valčuha, Radek Baborák a Rozhlasový symfonický orchestr Berlin, dirigent Marek Janowski.

Přímý přenos koncertu ze Semperovy opery v Drážďanech. Zpívají Nina Stemme, Anja Harteros a Camilla Nylund, hraje Staatskapelle Dresden, dirigent Christian Thielemann.

26. 6. | Dny nové opery Ostrava.

Martin Smolka: Sezname, otevři se!

Přímý přenos. Účinkují Jan Mikušek, Daniel Šváb, Pavol Smolarik, Vendula Holičková, Bára Mišíková ad., sbor Canticum Ostrava a Ostravská banda, dirigent Ondřej Vrabec.

29. 6. | Den s Rafaelem Kubelíkem.

Ke stému výročí narození dirigenta.

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů 1. 6. | Záznam varhanního koncertu v Krnově. Hraje Beppino Delle Vedove (Mendelssohn-Bartholdy: Sonáta č. 3. – Brahms: Herzlich tut mich erfreuen – Herzlich tut mich verlangen. – Bach: Sonáta č. 5.

1. 6. | Záznam klavírního recitálu z festivalu Pražské jaro z 15. 5. Hraje Roman Rabinovich (Bach, Schumann, Smetana).

2. 6. | Záznam Polského rozhlasu z koncertů ve Varšavě ze srpna 2013. Hrají Royal String Quartet, Nelson Goerner ad.

(Nowakowski: Klavírní kvintet Es dur. – Schubert: Klavírní kvintet A dur Pstruh.

– Lutoslawski: Smyčcový kvartet.

3. 6. | Přímý přenos z Pražského jara.

Hraje Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr, sólistka Hilary Hahn, dirigent Paavo Järvi (Brahms: Houslový koncert. – Dvořák: Symfonie č. 8 Anglická) 9. 6. | Záznam koncertu Bamberských symfoniků na Pražském jaru.

Zpívá Violeta Urmana, dirigent Jonathan Nott (Strauss, Mahler) 15. 6. | Světová klavírní tvorba. Záznam koncertu v Rudolfinu z 26. 4. Hraje Carlo Grante (Chopin: 24 preludií. – Novák: Capricinia. – Janáček: Sonáta).

22. 6. | Festival Kutná Hora. Záznam koncertu z 10. 6. Hrají Corinne Chapelle, Jiří Bárta, Bennewitzovo kvarteto, Michel Raison, Martina Bačová, Karel Untermüller, Jakub Tylman a Tomáš Karpíšek (Schulhoff: Duo pro housle a violoncello. – Janáček: Smyčcový kvartet č.

2. – Kramář-Krommer: Kvintet pro klarinet, dvoje housle a violoncello).

22. 6. | Concertino Praga. Přímý přenos koncertu laureátů rozhlasové soutěže z pražského Rudolfina.

23. 6. | Lucernský festival 2013. Záznam koncertu z 23. 8. Diriguje Claudio Abbado (Schubert: Nedokončená symfonie. – Bruckner: Symfonie č. 9).

27. 6. | Jihočeský festival Concertino Praga. Přímý přenos koncertu laureátů rozhlasové soutěže z Jindřichova Hradce.

28. 6. | Koncert k výročí 1. světové války.

Přímý přenos ze Sarajeva. Hrají Vídeňští filharmonikové, dirigent Franz Welser-Möst (Haydn: Variace z Císařského kvartetu. – Schubert: Nedokončená symfonie. – Berg: Tři kusy pro orchestr. – Brahms: Píseň osudu. – Ravel: La Valse).

5. 7. | Festival Uprostřed Evropy / Mitte Europa. Záznam koncertu z Kynšperka nad Ohří z 20. 6. Účinkuje Danubius Octet Singers (Kedrov, Česnokov, Liszt, Janáček, Suchoň).

6. 7. | Jihočeský festival Concertino Praga. Záznam koncertu laureátů rozhlasové soutěže z Českého Krumlova z 23. 6.

6. 7. | Smetanova Litomyšl.

Přímý přenos závěrečného koncertu 56. ročníku operního festivalu. Hrají Kateřina Javůrková a Radek Baborák – lesní rohy, Dalibor Karvay – housle, orchestr Česká Sinfonietta, dirigent Radek Baborák (Hurník: Na cestě z Litomyšle.

– Smetana: Vltava. – Růžička: Koncert pro dva lesní rohy. – Dvořák: Romance. – Martinů: Thunderbolt P-47. – Dvořák: Novosvětská symfonie).

7. 7. | Záznam koncertu ve Staré opeře ve Frankfurtu nad Mohanem z 13. 6. Účinkují Pavla Vykopalová (soprán), Český filharmonický sbor Brno a Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr, dirigent Eliahu Inbal (Mahler: Totenfeier.

– Bernstein: Symfonie č. 3 Kaddish).

13. 7. | Jihočeský festival Concertino Praga. Záznam koncertu laureátů rozhlasové soutěže z Českých Budějovic z 26. 6.

14. 7. | Záznam koncertu v Théâtre des Champs-Élysées v Paříži (z 23. 1.). Hrají Anne Gastinel a Orchestre National de France, dirigent Daniele Gatti (Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr.

– Mahler: Symfonie č. 1).

18. 7. | Recitál Jonase Kaufmanna.

Přímý přenos operního koncertu z Festivalu Český Krumlov. Hraje SOČR, dirigent Jochen Rieder.

20. 7. | Jihočeský festival Concertino Praga. Záznam koncertu laureátů rozhlasové soutěže z Třeboně z 25. 6.

PROGR AM

Změna programu vyhrazena

38 Program

26. 7. | Festival Český Krumlov.

Přímý přenos. Účinkují SOČR a Ivan Ženatý, dirigent Ion Marin (Dvořák: Karneval. – Koncert pro housle a orchestr. – Novosvětská symfonie).

27. 7. | Jihočeský festival Concertino Praga. Záznam koncertu laureátů rozhlasové soutěže z Bechyně z 24. 6.

Přímé přenosy a záznamy koncertů z festivalu BBC Proms, ze Salcburského festivalu a dalších letních přehlídek

OPERNÍ VEČER sobota | 20.00 7. 6. Strauss: Ariadna na Naxu 14. 6. Smetana: Čertova stěna 21. 6. Weber: Oberon 28. 6. Berg: Vojcek 5. 7. Gluck: Orfeus a Eurydika 12. 7. Gluck: Ifigenie na Tauridě 19. 7. Verdi: Síla osudu 26. 7. Mozart: Cosi fan tutte 2. 8. Rimskij-Korsakov:

Carská nevěsta 9. 8. Dvořák: Král a uhlíř 16. 8. Dvořák: Vanda 23. 8. Dvořák: Dimitrij

AK ADEMIE & STUDIO LIVE středa | 20.00–21.45 4. 6. Studio live. Přímý přenos

koncertu ze Studia 1.

Zpívá Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu 18. 6. F. Schubert: epilog života 25. 6. Rafael Kubelík 2. 7. Martin Kubelík o svém otci

9. 7. Benedetto Marcello

TELEFONOTÉK A pondělí–pátek | 9.50–11.27 Živě vysílaný hudebně a kulturně-publicistický pořad s nahrávkami především klasické hudby, se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti včetně osobností z oblasti vědy, historie, architektury či medicíny.

HUDEBNÍ GALERIE pondělí–pátek | 12.10–15.00 Odpolední koncert klasické hudby s přestávkou věnovanou literatuře.

MUSICA ANTIQUA čtvrtek | 21.20–22.45 Pořady o staré hudbě a její interpretaci, záznamy koncertů 5. 6.

12. 6.

Syn slavného otce – Roland Marais Teodorico Pedrini: Koncert v Zakázaném městě.

V červenci repríza čtyřdílného cyklu Bach a jeho duchovní okruh aneb Hudební rodiny velkého Johanna Sebastiana.

HUDEBNÍ FÓRUM SPECIÁL pátek, sobota | 23.15–00.55 Pořad o soudobé hudbě.

FORTISSIMO sobota| 16.00–16.59 Nejznámější skladby ve fonotéce rozhlasových symfoniků.

LITURGICK Ý ROK neděle | 7.00–7.35 Rok české hudby Cyklus Liturgický rok na českých a moravských kůrech v 17. a 18. století.

DUCHOVNÍ HUDBA neděle, 8.00–8.59 1. 6. | Soulad teorie a praxe.

A ntonín Rejcha 8. 6. | Zlomená křídla.

Jan Václav Hugo Voříšek 15.–29. 6. | Kapitoly z hudebních dějin pražské katedrály (1344–2014) 5. –6. 7. | Vrcholný středověk a renesance v Čechách 13. 7.–3. 8. | O hudbě citolibských mistrů s hudebním skladatelem a muzikologem Zdeňkem Šestákem.

10. 8. | Hudba ke cti Panny Marie napříč staletími – Salve Regina II. 17. 8. | Heinrich Ignác Franz Biber – rytíř rakouské hudby 24. a 31. 8. | Na dvoře císařském a biskupském (pětidílný cyklus).

Hudba v Praze za císaře Rudolfa II.

především na letošní Rok české hudby a na některá významná výročí, která přináší. V červnu bude ještě pokračovat cyklus, ve kterém nás se Zdeňkem Fibichem seznamuje Marek Štilec, který se Fibichovi věnuje nejen jako badatel, ale také jako dirigent souborné nahrávky Fibichova orchestrálního díla. Od druhé poloviny června vysíláme další cyklus, věnovaný velkému českému skladateli – Josefu Bohuslavu Foerstrovi: Poutník se vrací. Na základě své stejnojmenné knihy pořady připravil Antonín Džbánek; téma rozdělil do tří částí. Následovat budou vzpomínky prvního ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta, které pro rozhlas v šesti kapitolách připravil muzikolog Oldřich Pulkert. Jeden z pořadů bude rovněž věnován Josefu Páleníčkovi, vynikajícímu českému klavíristovi i skladateli, od jehož narození uplyne 9. července 100 let.

Další hudební pořady

• PRELUDIUM pondělí–pátek | 4.45 – 5.35

• PARTITURY RONDO neděle | 21.00–22.59 Pořad o nahrávkách klasické hudby a zvukových nosičích všech formátů

pondělí–neděle | 5.45–6.29

• TRYLEK

pondělí–pátek | 15.20–15.49

• HUDEBNÍ FÓRUM

pondělí–čtvrtek | 23.15–24.00

SLOVO O HUDBĚ úterý | 17.00–17.30 Lehce vzdělávací pořady Da Capo Lukáše Hurníka, pořady Posluchárna i aktuální publicistika

• RANNÍ KONCERT

EUPHONIA sobota | 13.00–13.59 V této programové řadě se zaměřujeme

• OPERNÍ MAGAZÍN

sobota | 7.00–7.59

• HUDEBNÍ GALERIE sobota a neděle | 12.10–12.59

• CONCERTO & CONCERTINO sobota | cca 15.10–15.56

sobota | 17.00–17.30 (jednou měsíčně v řadě Slovo o divadle)

Program 39

• V ÝROČÍ TÝDNE sobota | 17.30–17.44 • VARHANY neděle | 10.00–10.30 • ZVONY neděle | 12.00–12.05 repríza v pondělí 0.00–0.05 • KRÁSNÉ HLASY neděle | 13.00–13.59 • NEDĚLNÍ KONCERT neděle | 14.00–15.59

JAZZ, ALTERNATIVA , ETNO, WORLD MUSIC, FOLK , ROCK JAZZOVÁ HUDBA JAZZOFON všední dny | 9.00–9.30 pondělí | Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem. úterý | střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou. středa | střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy. ćtvrtek | střídavě Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem a Planeta jazzem posetá s Eliškou Svobodovou. pátek | klasický jazz uvádí Luboš Zajíček.

JAZZOV Ý PODVEČER 17.45–18.30 pondělí | střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou.

úterý | střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Velké jablko s Petrem Markem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem. středa | Zapomenutí hrdinové synkopy s Ondřejem Havelkou a Pavlem Klikarem, Jazz Forum Jiřího Starého a Jazz Café s Alešem Bendou. ćtvrtek | Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Otakar Svoboda, Jiří Starý, Marian Friedl a Václav Vraný. pátek | střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc. sobota | Sladké je žít ( jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz). neděle | Jazzové lelkování s Alešem Bendou.

NOČNÍ VLNA JAZZU neděle 1.30–2.30 (střídavě Brno, Ostrava)

EURORADIO JAZZ SEASON pátek | 22.30–24.00

HUDEBNÍ FÓRUM víkend 23.15–24.00

Satelitní přenosy jazzových koncertů: 20. 6. Repríza záznamu jazzového koncertu souboru Concept Art Orchestra – šest mladých českých jazzových skladatelů združených v projektu Prague Six představí novou tvorbu. Vysíláme v rámci Evropské vysílací unie z České republiky.

25. 7. Repríza jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Estonska.

29. 8. Repríza jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Norska.

sobota | střídavě Svět jiné hudby.

Alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý.

Etnohrátky. Tematické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská neděle | Oáza s Jiřím Mazánkem a první neděli v měsíci Ambient s Josefem Sedloněm. Hudba pro meditaci a rozjímání

JAZZOV Ý KLUB noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30 K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda.

JAZZ & WORLD LIVE sobota | 00.55–03.00 Jazzová a etnická hudba z koncertních pódií

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ČAJOVNA 19.00–20.00 Hudba a styl nové generace ALBUM TÝDNE pondělí-pátek | 22.30–23.00 Aktuální desku s alternativní hudbou představí na dvakrát Aleš Opekar

MEZI DRAKEM A HADEM sobota a neděle | 3.00–4.00 Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují Ivana Radechovská a Jiří Mazánek.

ODPOLEDNÍ MOZAIK A pondělí–pátek | 15.00–16–00 Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music, kterou vybírá kolektiv externích spolupracovníků: Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžka, Kateřina Andršová, Eliška Svobodová.

LITER ATUR A A ROZHLA SOVÁ HR A vedoucí Tvůrčí skupiny Drama Hynek Pekárek (hynek.pekárek@rozhlas.cz)

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně 18.30–19.00 8. 6.–16. 6. | Feri Lainšček: Nedotknutelní (9 částí ) 17. 6.–21. 6. | Jiří Klobouk: Odetta (5 částí ) 22. 6.–3. 7. | Torgny Lindgren: David a Bat-šeba (12 částí ) 4. 7.–15. 7. | Marie Stryjová: Nad rovinou (12 částí ) 16. 7.–17. 7. | Ivan Margolius: Praha za zrcadlem (2 části) 18. 7.– 27. 7. | Stephen Crane: Rudý odznak odvahy (10 částí ) 28. 7.–8. 8. | Karel Stuchl: Z Hradešic do Vladivostoku a zpět (12 částí ) 9. 8.–22. 8. | Karel Poláček: Podzemní město (14 částí ) 23. 8.–2. 9. | Miron Bialoszewski: Památník z Varšavského povstání (10 částí )

40 Program

OSUDY všední dny | 11.30–12.00 repríza následující všední den 0.05–0.35 Rozhlasové memoáry.

9. –13. 6. | Oldřich Hamera (5 částí ) 16.–27. 6. | Agata Tuszynska: Singer. Krajiny paměti (10 částí ) 30. 6.–4. 7. | Eva Fuková (5 částí ) 7. –11. 7. | Václav Cílek (5 částí ) 14.–25. 7. | Antonín Jaroslav Liehm (10 částí ) 28. 7.–1. 8. | Dagmar Steinová: Co zbylo v paměti (5 částí ) 4.–15.8. | Josef Svoboda (10 částí ) 18.–22. 8. | Petr Kotík (5 částí ) 25.–29. 8. | Mnislav Zelený Atapana (5 částí )

16. 6. Magdalena Tulli: Bronek 23. 6. Richard Weiner: Blahosklonný den 30. 6. Karel Michal: Kokeš 7. 7. Zbigniew Kruszinski:

Na pevnině a na moři 14. 7. Petr Pazdera Payne: Vetřelci 21. 7. Michel Tournier:

Kéž tonu v radosti 28. 7. Karel Pecka: Pohořelý básník 4. 8. Andrzej Pilipiuk: Stopy nohou ve výkopu 11. 8. Milada Součková:

Indiánská povídka 18. 8. Bohumil Hrabal: Legenda o Lamertzových jehlách 25. 8. Gustaw Herling-Grudzinski: Suor Strega

POKRAČOVÁNÍ ZA PĚT MINUT pátek 20.00–22.00

POVÍDK A sobota | 11.30–12.00

11. 7. Marek Lawrynowicz:

Kino Špaček 25. 7. Gustav Herling-Grudzinski:

Lunatický útulek 1. 8. Varšavské povstání (Páteční večer) 8. 8. Tajnosti hradu Tollenšteina 15. 8. Robert Brylewski:

Punk a reggae v Babylonu 22. 8. Abu Bakr Ibn Tufajl: Živý, syn Bdícího 29. 8. Gabriel García Márguez: Zpověď trosečníka

1. 6. Doppo Kunikida:

Vrátka z bambusu 8. 6. Gustavo Adolfo Bécquer:

Polibek 15. 6. Karel Michal: Jak Pupenec k štěstí přišel 22. 6. Herbert Ernest Bates: V tutéž dobu na stejném místě 29. 6. Victor Hugo: Dítě ve tmě 5. 7. Josef Matějka: Malý prorok 12. 7. Frank Wedekind: Starý nápadník 19. 7. Ray Bradbury: Stroj Kilimandžáro 26. 7. František Langer: Železný vlk 2. 8. William Faulkner: Průrva 9. 8. Alexandra Berková: A dívala se, jak to všechno odplouvá 16. 8. Witold Gombrowicz: Banket 23. 8. Arnošt Goldflam: Neobvyklá příhoda. Noc

MODERNÍ POVÍDK A pondělí | 22.00–22.30 2. 6. Tor Age Bringsvaerd: Jakou mě chceš 9. 6. Alek Popov: Zelný cyklus

NOČNÍ BIBLIOTÉK A neděle | 2.30–3.00

1. 6. Katherine Mansfieldová:

Moderní manželství 8. 6. Jaroslav Durych: Sen Albrechta Dürera 15. 6. Voltaire: Jeannot a Colin 22. 6. Jaromír John: Teta Lála 29. 6. Guy de Maupassant: Otec a syn 6. 7. Jan Neruda: Benátská zrcadla 13. 7. Zikmund Winter: Pro tu lásku 20. 7. Restif de la Bretonne: Sára aneb Poslední milostné dobrodružství pětačtyřicátníka 27. 7. Fráňa Šrámek: Rorejsova vojna 3. 8. Věra Stiborová: Mouchy 10. 8. Alphonse Daudet: Bandita jménem Quastana 17. 8. Stanislav Vodička: Planina ticha 24. 8. Alena Wagnerová: Zahrada se spisovateli

SCHŮZK Y S LITERATUROU neděle | 20.00–21.00 1. 6.

8. 6.

15. 6.

22. 6.

29. 6.

13. 7.

20. 7.

27. 7.

3. 8.

10. 8.

Marcin Kurek: Oleandr Přátelství (korespondence Franz Kafka – Max Brod) Peer Hultberg Bertha von Suttner: Vzlety lidstva Richard Weiner: Kostajnik Olga Spalová Andrzej Stasiuk Karl Wilhelm Fritsch: Výlet do Jeseníků Opilá noc aneb Skamandriti v Čechách Kostelec nebo Náchod (Josef Škvorecký)

17. 8.

24. 8.

31. 8.

Slawomir Mrožek: Moje jméno bude: Baltazar Josef Jedlička: Milý pane Wilde Svět jako z Brueghela (Wojciech Wencel)

SOUZVUK neděle | 16.00–17.00 1. 6. Pavel Kolmačka: Jednou větou 8. 6. Judith Schalansky: Atlas odlehlých ostrovů 15. 6. Tušivá rozpomnění (Jezerní básníci) 22. 6. Jmenovali jej Jakube (Deml a čeští básníci) 29. 6. Eugéne Ionesco: Otvírám oči do tmy 6. 7. Gustav Mahler: Žiji dovnitř 13. 7. Filosofie vína (Béla Hamvás, Li Po) 20. 7. Vincent van Gogh: Ze živého masa tvořit 27. 7. Ladislav Novák + Zdeněk Král:

Pocta J. Pollockovi 3. 8. Saint John-Perse: Milenci moře 10. 8. Hermann Hesse: Hodiny na zahradě 17. 8. Albert Camus: Zápisník 24. 8. Jan Kochanowski: Z básní 31. 8. Jindřich Prucha: Železné hory

SVĚT POEZIE sobota | 22.45–23.00 7. 6.

14. 6.

21. 6.

Ondřej Fibich: V kuchyni nám visel Walesa Marek Skwarnicki: Počátek světa Jitka Brůnová: Tiché ozvěny světla

Program 41

28. 6.

5. 7.

12. 7.

19. 7.

26. 7.

2. 8.

9. 8.

16. 8.

23. 8.

Giovanni Giudici: Ta Bovary jsem já Václav Daněk: Gurmán Pantagruel Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki: Šnečku šnečku vystrč růžky Jiří Valja: Nohama v blátě Jan Polkowski: Na cestě, soumrak Jaromír Zelenka: Roztočená věž budišovská Czeslaw Milosz: Bodlák, kopřiva Stanislav Zedníček: Fragmenty poslední ruky Marcin Swietlicki: Kruh všeho

NEDĚLNÍ VERŠE každý den | 12.05–12.10 1. 6.

8. 6.

15. 6.

22. 6.

29. 6.

6. 7.

13. 7.

20. 7.

27. 7.

3. 8.

10. 8.

17. 8.

24. 8.

31. 8.

František Daniel Merth: Červen Czeslaw Milosz: Lískové houštině Josef Hora: Co bylo mé, už není moje Wislawa Szymborska: Prospekt Emil Juliš: V Železnicích Karel Toman: Červenec František Hrubín: Cestou k řece Jiří Valja: Vlaky Fráňa Šrámek: Raport Richard Weiner: Cesta Wilfred Owen: Dulcet et decorum est Stanislav Zedníček: Šestý smysl Czeslaw Milosz: Lidské příběhy Fráňa Šrámek: 30. srpen 1914

SNY neděle | 0.00–0.05 Slova ze sna a do snů.

1. 6. Cyprian Kamil Norwid

8. 6. Richard Weiner 15. 6. Text české lidové balady 22. 6. Petr Nikl 29. 6. Edgar Allan Poe 6. 7. Petr Král 13. 7. Alena Čechová 20. 7. Co patnáct dětí říkalo o snech 27. 7. Henri Barbusse 3. 8. Ludwig Tieck 10. 8. Pět proslulých snů z dějin 17. 8. Antonio Tabucchi 24. 8. Zdeněk Hron

SLADKÉ JE ŽÍT sobota | 17.45–18.30 Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz.

ETICK Á KNIHOVNA neděle | 6.35–6.55

K ABINET pondělí–čtvrtek | 9.30–9.50 Krátké prózy a výňatky z próz.

1. 6. Jean Jacques Rousseau: O kořenech morálního zdraví 8. 6. Johann Gottlieb Fichte: O poslání člověka 15. 6. Henri Bergson: O dvojí mravnosti 22. 6. Mahátma Gándhí: O pravdě 29. 6. Pierre Teilhard de Chardin: Chuť žít 6. 7. Martin Luther King: O smíření ras 13. 7. Platón: O Atlantidě 20. 7. Seneca: O hněvu 27. 7. Z dopisů Senecových 3. 8. Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě samému 10. 8. Aristotelés: O správě státu 17. 8. Basileios: O užitku z četby 24. 8. Kébés z Théb: Obraz života 31. 8. Rámakrišna: Vesmírné evangelium PSÁNO KURZÍVOU všední dny | 15.05–15.20 Úvahy a fejetony.

DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ všední dny | 13.00–13.10 Místa a jména – cyklus básnických putování.

STRÁNK Y NA DOBROU NOC denně | 23.00–23.15 Krátké prózy a výňatky z próz.

KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý | 21.30 3. 6. Franz Kafka: Proměna 10. 6. Sebastian Goy: Čirikí 17. 6. Esteve Soler: Proti pokroku 24. 6. Jethro Spencer McIntosh: Adolf Stalin 1. 7. Mark Ravenhill: Bazén (bez vody) 8. 7. Jiří Haussmann: Velkovýrobna ctností 15. 7. Jaromír Ptáček: Slečny pro všední den 22. 7. Ilja Hurník: Seance 29. 7. Oldřich Daněk: Dialog v doprovodu děl 5. 8. Mike Barlett: Smluvní vztahy 12. 8. Per Schreiner: Najednou 19. 8. Liisa Marjatte Järvinen: Sauna lásky 26. 8. Jesper Halle: Muž činu

HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek | 20.00 5. 6. Ivan Vyskočil: Cesta do Úbic 12. 6. Tiziano Scarpa: Popcorn 19. 6. Pavel Kohout-Jelena Mašínová:

Pech pod střechou 3. 7. Jaroslav Rudiš-Petr Pýcha: Léto v Laponsku 10. 7. Andrzej Mularczyk: Happening aneb Noční komedie 17. 7. Bernhard Schlink: Spravedlnost podle Selba – 1. část 24. 7. Bernhard Schlink: Spravedlnost podle Selba – 2. část 7. 8. Jaroslaw Iwaskiewicz:

Léto v Nohantu 14. 8. Bohumil Hrabal:

Příliš hlučná samota 21. 8. Jiří Just: Drama na gauči

K ABARET V ÉTERU čtvrtek | 20.00 26. 6. Cabaret Calembour 31. 7. Rádio Ořechovka 28. 8. Semafor

K ABINET – HRY pátek | 9.30–9.50 6. 6. Ludvík Aškenazy: Beethoven 13. 6. Ludvík Aškenazy: Mozart 20. 6. Slawomir Mrožek: Voda 27. 6. Jan Hladík: Příprava na atentát Miloslav Vojtíšek: Pro pajšl!

4. 7. Petr Pýcha: Malá ryba 11. 7. Jan Neruda: Páně Kobercova ženitba 18. 7. Anton Pavlovič Čechov: Medvěd

42 Program

25. 7.

1. 8.

8. 8.

15. 8.

22. 8.

29. 9.

Roman Ráž: Nepodplatitelný Max Eva Blechová: Verdun – 2 mikrohry Marie Kubátová: Jak to bylo s vdovou Dorothy L. Sayersová: Muž bez tváře Jiří Pokorný: Sláva, nazdar výletu Georges Courteline: Hortensie, ulehni

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota | 14.00 7. 6. Karel Steigerwald: Neapolská choroba 14. 6. Alejandro Casona: Stromy umírají vestoje 21. 6. L. A. Seneca: Faidra 28. 6. Andrzej Stasiuk: Noc 5. 7. Jean-Claude Brisville:

Rozhovor pana Descarta 12. 7. Viktor Dyk: Ondřej a drak 19. 7. Jean Anouilh: Antigona 26. 7. Frank Wedekind: Probuzení jara 2. 8. Miroslav Krleža: V táboře 9. 8. Jean Racine: Britanicus 16. 8. Anton Pavlovič Čechov: Ivanov 23. 8. Lion Feuchtwanger: Ďábel v Bostonu 30. 8. František Hrubín: Oldřich a Božena

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle | 10.30 8. 6. | Boleslaw Prus: Faraon (10. část) 15. 6.–31. 8. | Alexandre Dumas: Královna Margot (1.-12. část)

ČAJOVNA poslední neděle v měsíci Hry a dokumenty nové generace.

Radiodokument středa | 21.45

Zpr avoda jst ví a publicistik a , dokument y Vedoucí Redakce volné tvorby Jiří Kamen ( jiri.kamen@rozhlas.cz) Mozaik a pondělí–pátek | 6.30–9.00 a 16.00–17.00 Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy tisku, hosté ve studiu, soutěže.

Originální výběr hudby s jakou se na jiných stanicích nesetkáte.

Slovo o pondělí–pátek | 17.00–17.30 Každodenní půlhodinka se všemi hlavními obory, o kterých stanice Vltava vysílá.

Pondělí o literatuře, úterý o hudbě, středa o filmu, čtvrtek o designu, výtvarném umění a architektuře, pátek o historii, sobota o divadle a neděle o náboženství.

Víkendová příloha stanice Vltava sobota | 8.00–11.30 Kulturně-publicistický týdeník. 210 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek zaměřených na životní styl. Připravují Jiří Kamen a Tomáš Černý.

4. 6. E. Blechová: V Trinksaifen jsme byly doma Osudy tří německých žen, které se narodily ve 20. letech minulého století na hranicích tehdejšího Československa.

11. 6. J. Slavičínský: Na kraji světa (22.15) Jak se v současnosti žije v místech, kde po válce noví obyvatelé vystřídali německé starousedlíky, v kraji s vysokou nezaměstnaností a nádhernou přírodou...

18. 6. M. Doležal a J. Vondráček: Cirkus na faře aneb Pepito neplivej! O válečném zimování a o skautské záchraně zbloudilé velbloudice mezi Vysočinou a Prahou.

25. 6. Bitvy 1. světové války II D. Moravec: Bitvy na Drině – tažení plné omylů. Pohled autentického svědectví z deníků E. E. Kische v konfrontaci s plány vrchního velitele armády v Srbsku Oskara Potiorka.

2. 7. Setkání u kulatého stolku: Dětské lásky Výběr toho nejlepšího z pořadů Michala Lázňovského v nichž profesor Ivan Vyskočil a jeho přátelé Jan Klusák, Jiří Just a Přemysl Rut vedou vážné i nevážné řeči na zvolené téma.

9. 7. Setkání u kulatého stolku: Prázdniny 16. 7. Setkání u kulatého stolku: Jídlo 23. 7. Setkání u kulatého stolku: Pořádání světa

30. 7. Bitvy 1. světové války III 6. 7. Setkání u kulatého stolku: Alibismus 13. 7. Setkání u kulatého stolku: Návrat k přírodě 20. 7. Setkání u kulatého stolku: Rušivé elementy 27. 7. Bitvy 1. světové války IV Radioateliér pátek | 22.00–22.30 6. 6.

13. 6.

20. 6.

27. 6.

4. 7.

11. 7.

18. 7.

25. 7.

1. 8.

8. 8.

15. 8.

22. 8.

29. 8.

Cestou za konkrétní poezií Boca Loca Lab v zrcadle tvorby E. Jandla Pocta L. Novákovi J. Rataj: „Prostě namočim štětec do města, rozmáchnu se a! … uvidíme“ M. Vojtěchovský: Stalker M. Verandi: Prague – Imaginary fragments J. Trojan: Perla A. Dancer, M. Kindernay: Walking Sound M. Guštar: Abakus J. Adámek: Tiká tiká politika E. Rosenzveig: I Don’t Understand; Czech Politics P. Novotný: Havarijní řád A. Bosetti: Gloriously Repeating

R Rudolfinum

O O O O O O O O O Obecní dům

klasika s noblesou

nové horizonty

Ondrej Lenárd — šéfdirigent

Tomáš Brauner — hlavní hostující dirigent

10 koncertů — 10 splněných přání

6 koncertů — 6 neobyčejných večerů

Vladimír Válek Libor Pešek Petr Altrichter

klasika | rock | jazz | film

Ivan Ženatý Michael Barenboim Ivo Kahánek Michal Kaňka

rocker Michal Pavlíček a klasik Václav Hudeček Jan Kučera, Nicholas Collon, Vahan Mardirossian Jan Mráček, Petr Matěják, Alexander Ghindin, Marek Zvolánek Rozhlasový Big Band Gustava Broma a také moderátoři Lucie Výborná a Jan Pokorný

Více na socr.rozhlas.cz Pro členy klubu Vltava poskytujeme na jednotlivé vstupenky slevu 10 % .

K aždý den

DENNÍ PROGR AM STANICE ČESK Ý ROZHLAS JAZZ

Nová stanice Českého rozhlasu vysílající pouze jazz v širokém žánrovém rozpětí od jeho počátků po aktuální fúze. Program akcentuje současnou evropskou a českou produkci. Od 1. března 2013 nahrazuje internetové rádio Euro Jazz.

Na celém území ČR naladíte tento program digitálně (set-top-box, satelit, kabelové TV, IPTV, DAB) a přes internet. web: jazz.rozhlas.cz e-mail: jazz@rozhlas.cz

0.00 Modern Mainstream 1.00 Modern and Experimental 2.00 Experimental 4.00 Modern Mainstream

Pondělí 6.00

7.00 8.00

9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00

14.45 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00

22.45

Fokus. New York Sound Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Francie Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou.

Vybíráme z Vltavy Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. New York Sound Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou.

Vybíráme z Vltavy Mostly Bop

Úterý 6.00

7.00 8.00

9.00 11.00 11.15 12.00

12.30

Fokus. Český jazz Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna.

Velká Británie Modern Mainstream

13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Grundfunk 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Český jazz 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou.

Grundfunk

Středa 6.00 Fokus. Free Jazz

7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop

9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna.

Skandinávie 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou.

Swing Session 14.30 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Free Jazz 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou.

Swing Session 22.30 Mostly Bop

Čt vrtek 6.00

7.00 8.00

9.00 10.00

Fokus. Future Shock Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Bigband Panoráma

10.30 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00

14.20 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00

22.20

Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Polsko Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou.

Jazzové novinky Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Future Shock Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou.

Jazzové novinky Mostly Bop

Pátek 6.00

7.00 8.00

9.00 10.00 10.30 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00

15.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00

23.00

Fokus. 'Round Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Jazzofon Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Německo Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. 'Round Bop Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy Mostly Bop

Program ČRo Jazz 45

Sobota

6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 20.00 21.00 23.00

Fokus. Jazzrock a funk Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Rakousko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Jazzrock a funk Album týdne Modern Mainstream Jazz Club Modern Mainstream Mostly Bop

Neděle

6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 23.00

Fokus. Pop Jazz Hour Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Slovensko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Pop Jazz Hour Album týdne Modern Mainstream Mostly Bop

Modern Mainstream Napříč jazzovou současností i minulostí.

Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím.

Modern and Experimental Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby.

Experimental Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače.

Mostly Bop Nejen bopovou klasikou je člověk živ.

V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead.

Evropsk á vlna Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každý den z jiné země v pravé poledne.

Album t ýdne Redaktoři Českého rozhlasu Jazz vybírají zásadní jazzovou nahrávku týdne.

Nová alba Nová alba sledujeme za vás.

Poslouchejte výběr z nejnovějších jazzových nahrávek.

Bigband Panoráma Přehled nahrávek více i méně známých jazzových orchestrů a big bandů současnosti (Reprízy z Vltavy).

Jazzofon Luboš Zajíček vybírá archivní jazzové nahrávky, které byly natočeny v období do dvacátých a raných třicátých let minulého století anebo představuje novější záznamy, které se k tomuto období vztahují (Reprízy z Vltavy).

Jazz Club – Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů.

Jazz na druhou: Vybíráme z Vltavy – Nestihli jste svůj oblíbený jazzový pořad na Vltavě?

Zde máte druhou šanci.

Grundfunk – zásadní funkový pořad českého éteru rozjíždějí Viktor Mašát a DJ Maceo (Reprízy z Radia Wave).

Fokus

Swing Session – Just swing! Ta pravá hudba pro středeční odpoledne.

Uvádí Kamil Hála (Reprízy z Vltavy).

New York Sound – Souhrn toho nejlepšího z Mekky jazzu za poslední dekádu. Každé pondělí od šesti do sedmi.

Jazzové novink y – Co se děje, kam zajít? Zjistíte v aktuálním jazzovém zpravodajství.

Česk ý jazz – Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů.

Rozhovor měsíce – Profilová interview s jazzmany, kteří mají co říct.

Free Jazz – Pouze free jazz a související žánry každou středu od šesti.

Future Shock – Nu-jazz, e-jazz, acid-jazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chce, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti.

'Round Bop – Pouze bop a hard-bop.

Pro ty, kteří stále nemají dost.

Jazzrock a funk – Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít.

Popjazz hour – Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

46 Klub Vltava

RE F L E K T OR

KLUB VLTAVA

Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program.

Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí.

Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti.

Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další.

Jejich počet se stále rozšiřuje.

Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www stránkách Klubu.

Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky).

Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

P o dě l t e se s ná m i o r e f le k své ná t or @ r zor y. o z h la s .c z

Klub Vltava

NA DVOJKU DO ÁČK A

Český rozhlas Vltava Vinohradská 12 120 99 Praha 2

Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty.

informační linka Klubu Vltava tel.: tel.: 221 552 686, 221 552 677 e-mail: klub.vltava@rozhlas.cz vltava.rozhlas.cz/klubvltava

Setkání se konají vždy 1. čtvrtek v měsíci od 19.00 hod. ve Studiu 2 Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2.

NALAĎTE SI... ČESKÝ ROZHLAS VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO-MĚSTO — 90,4 | OLOMOUC — 107,2 | BŘECLAV — 96,3 | SLAVÍČ — 107,9 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89,9 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ

VÁ ŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA , Magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových tipech a dalších novinkách z vysílání informováni v týdenních intervalech, rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi, pokud registraci doporučíte také svým přátelům.

VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV – KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 |

Připojit se k nám můžete také na Facebooku: www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36 |

47

Aktuální nabídku partnerů, u kterých mohou členové Klubu Vltava uplatnit slevy, sledujte také na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava.

Členské v ýhody Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, předložte při nákupu členský průkaz s platným kuponem pro daný kalendářní rok.

Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

HUDBA

Symfonick ý orchestr hl. m. Prahy FOK 10% sleva na všechny koncerty pořádané FOK Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 tel.: 222 002 336 pokladna@fok.cz, www.fok.cz

PKO – Pražsk ý komorní orchestr 20% sleva na vstupenky na jednotlivé abonentní koncerty Petrská 29, 110 00 Praha 1 tel.: 274 772 697 agency@pko.cz www.pko.cz

Orchestr BERG Sleva 20% na abonentní koncerty.

INFO: tel. 604 205 937, www.berg.cz

DIVADLA

Česk á kultura, o.s.

Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby palenicek@ceskakultura-os.cz, www.ceskakultura-os.cz

Česk á filharmonie 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 Tel.: 227 059 227 info@cfmail.cz, www.ceskafilharmonie.cz

Collegium 1704 o.s.

Pořadatel cyklu Hvězdy barokní opery 10% sleva z ceny vstupného Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 tel.: 246 052 456 info@collegium1704.com, www.collegium1704.com

Symfonick ý orchestr Českého rozhlasu 30% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413 socr@rozhlas.cz, www.socr.rozhlas.cz

Collegium Marianum Pořadatel 14. MHF Letní slavnosti staré hudby | 10% sleva z ceny vstupného Pokladna: Maďarské kulturní středisko, Rytířská 27, Praha 1, tel.: 224 229 462, 731 448 346, vstupenky@letnislavnosti.cz www.letnislavnosti.cz

Národní divadlo Opera Národního divadla Denní pokladny jsou otevřeny každý den od 10.00 do 18.00 v Provozní budově Národního divadla (Ostrovní 1) a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6). Činohra Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20 % slevou na vybrané tituly.: 6., 8. a 17. 6. | 19.00 Národní divadlo J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul.

Počet vstupenek je omezený.

Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1 tel.: 224 901 419 j.tycova@narodni-divadlo.cz, www.narodni-divadlo.cz Národní divadlo Brno 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: 542 158 111 info@ndbrno.cz, www.ndbrno.cz

Divadlo Viola až 50% sleva z ceny vstupného na vy­ braná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844 www.divadloviola.cz Divadlo Ponec 30% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem (netýká se hostů a festivalů) Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h),

222 721 531 (17–20h) office@tanecpraha.cz, www.divadloponec.cz Moravské divadlo Olomouc až 50% sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 779 00 Olomouc tel.: 585 500 500 (předprodej vstupenek) pokladna@mdol.cz, www.moravskedivadlo.cz Experimentální prostor NoD 10% sleva na divadelní představení s výjimkou festivalů a zahraničních produkcí. Dlouhá 33, 110 00 Praha 1 tel.: 723 706 249. prnod@roxy.cz. www.nod.roxy.cz

Partneři

Partneři Klubu Vltava

48 Partneři

V ÝT VARNÉ UMĚNÍ

KNIHY, ČASOPISY, CD

Galerie Rudolfinum Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) galerie@rudolfinum.org, www.galerierudolfinum.cz

Společnost Franze K afk y 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 227 452 mail@franzkafka-soc.cz, www.franzkafka-soc.cz

Galerie hlavního města Prahy 20% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově.

Mariánské nám. 1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz Topičův salon 50% sleva z ceny vstupného Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 topicuvsalon@volny.cz, www.topicuvsalon.cz

Radioservis, a. s.

Hudební a knižní vydavatelství Českého rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas.

25% sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog Objednávky: Olšanská 5, 130 00 Praha 3 tel.: 272 096 310 eshop@rozhlas.cz 10% sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 12, Praha 2 tel.: 221 551 350

ARS VIVA cest y za uměním Specializovaná cestovní kancelář.

Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6 tel.: 233 324 099 arsviva@arsviva.cz, www.arsviva.cz

SANQUIS ON-LINE Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu – pouze v elektronické verzi.

30% sleva na roční předplatné predplatne@sanquis.cz, www.sanquis.cz Opera PLUS internetový portál o opeře, hudbě a tanci info@operaplus.cz, www.operaplus.cz Jiří Josek – Nakladatelst ví Romeo 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 jiri.josek@seznam.cz, www.jirijosek.com Nakladatelst ví LIK A KLUB až 25% sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10 tel.: 222 541 166 likaklub@volny.cz, www.likaklub.cz Nakladatelst ví Carpe diem Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD 20% sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 519 423 378 carpe@carpe.cz, www.carpe.cz

Libri, spol. s. r. o.

20% sleva z ceny knih Neklanova 27, 128 00 Praha 2 tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 libri@libri.cz, www.libri.cz Žaket – kartografické vydavatelství 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 info@zaket.cz, www.zaket.cz Nakl adatelst ví ATLANTIS, spol. s r. o.

20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221 atlantis-brno@volny.cz, www.atlantis-brno.cz Nakladatelst ví BASET až 15% sleva na vybrané publikace redakce: Vinohradská 134, 130 00 Praha 3, tel.: 244 402 705 expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 uhlir@baset.cz, www.baset.cz Nakladatelst ví LABYRINT až 20% sleva na vybrané publikace redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 | tel. a fax: 224 922 422 labyrint@labyrint.net, www.labyrint.net

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava

Grafická úprava a sazba: Český rozhlas, Adéla Knajzlová

XIX. ročník | číslo 1 | červen–srpen 2014 | Vychází 4×ročně

Tisk: Litera Brno | Distribuce: SEND, předplatné s. r. o.

použité foto: R. Kubelík | Petr Berger, ČTK

Český rozhlas Vltava

Evidenční číslo MK ČR E 14038

šéfredaktor stanice Lukáš Hurník

Šéfredaktor: Luboš Stehlík

Vinohradská 12, 120 99 Praha 2

Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková

tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: vltava@rozhlas.cz

Nakladatelst ví TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 titanic.n@gmail.com, www.titanic.n.cz

Vysílací schéma stanice Vltava Čas 0.00

Pondělí

Klasická hudba Úterý

Středa

Čtvrtek

Kulturní informace a publicistika Pátek

Osudy

Slovesné umění (drama, próza, poezie) Čas

Sobota

Jazz, etno a další hudební žánry Neděle

0.00

Hudební fórum– speciál

1.00

Jazzová noc

Jazzová noc

Jazz & World Live 1.00 Mezi drakem a hadem 3.00 Vysílá ČRo Jazz 4.00

Noční bibliotéka 2.30 Mezi drakem a hadem 3.00 Vysílá ČRo Jazz 4.00

Partitury

Partitury

Noční bibliotéka 1.00

Noc s klasikou a stanicí ČRo D-dur

2.00

2.00

3.00

3.00

4.00

4.00 Preludium

5.00

5.00 Partitury

6.00 7.00 8.00 9.00

6.00 Mozaika zpravodajství z kultury, soutěže o vstupenky na prestižní kulturní akce

Jazzofon

Soukromý dotazník

Etická knihovna

7.00

Ranní koncert

Duchovní hudba a slovo

8.00

Víkendová příloha kulturně-publicistický týdeník o životním stylu

9.00

Ad libitum

Kabinet 10.00 11.00

Telefonotéka 9.50 živě vysílaný hudebně a kulturně-publicistický pořad s hosty a nahrávkami především klasické hudby, se soutěží a dotazy posluchačů

13.00

Zprávy, kulturní servis

12.00

Povídka

Fonogramy

Zprávy, kulturní servis

Polední zvony a verše

Hudební galerie 12.10

Hudební galerie 12.10 odpolední koncert s literární přestávkou

14.00 15.00

Seriál

11.00

Osudy 12.00

Varhanní koncert

10.00

Psáno kurzívou

13.00

Euphonia

Krásné hlasy

14.00

Rozhlasové jeviště a Concerto & Concertino

Nedělní koncert

16.00

Fortissimo

Souzvuk

17.00

15.00

Trylek 15.20 16.00 17.00 18.00

Mozaika – zpravodajství z kultury Slovo o literatuře

Slovo o hudbě

Slovo o filmu

Slovo o výtv. umění

Slovo o historii

Slovo o divadle

Slovo mezi nebem a zemí

Zprávy, kulturní servis

Výročí týdne

Magazín o programu

Jazzový podvečer 17.45

Jazzový podvečer 17.45

18.00

Četba na pokračování

Četba na pokračování

19.00

Čajovna – hudba a styl nové generace

20.00

Koncertní sezóna

Akademie

Hra pro tento večer

Páteční večer

21.00

19.00

Čajovna – hudba a styl nové generace

20.00

Operní večer to nejlepší z MET, La Scaly a dalších operních domů

21.00

22.00

Moderní povídka

23.00

Stránky na dobrou noc

Klub rozhlasové hry 21.30

Hudební fórum (HF) – soudobá hudba 23.15

Radiodokument 21.45

Musica antiqua 21.20 Radioateliér

22.00 23.00

HF – speciál

Schůzky s literaturou Rondo svět nahrávek klasické hudby

Stránky na dobrou noc Hudební fórum – etno a další hudební žánry 23.15

reklama united island

Současná česká dramatika na webu Vltavy Bohumil Hrabal, Jaroslav Rudiš, David Drábek v podání Oldřicha Kaisera, Tatiany Vilhelmové, Pavly Tomicové a dalších skvělých herců.

Poslouchejte 2.–30. 6. 2014 zdarma on-line www.vltava.rozhlas.cz

ZASTAVTE SE NA JAZZ STAGE ČESKÉHO ROZHLASU NA STŘELECKÉM OSTROVĚ