Necítila jsem osamělost. Cítila jsem bezpečí, jistotu a sílu těchto světů. Energii. Přítomný okamžik. Neposkvrněnost. Krásu snů. Krásu dětství, jeho pestrobarevné plátno, které stále vnímám celým svým .
s
V nich jsem si budovala laskavé a vřelé domovy, ve kterých jsem nalézala poklady života, básně a útěchu. Létala jsem skrze lesy radosti. Každý jasný den a každý večer jsem se schovávala do svého zlatého ateliéru, který byl uvnitř mé říše.
Již jako dítě jsem si tvořila nezměrné světy plné senzací a imaginací. Byly to ostrovy, které se vznášely daleko nad krajinami hrůz a strašidel.
2014
Kresba A4, bez názvu, centropen, 2014
⸨AŽ USNU,⸩ PŮJDU SE NA SEBE PODÍVAT
☺☹☺☹☺☹☺☹☺☹☺×☺☹☺☹☺☹☺☹☺☹☺☹☺☹☺☹☺☹☺☹☺☹☺☹☺☹
Ovlivnilo mě to na mé cestě. A tak jsem se ventilovala skrze umění - psala jsem básně, poslouchala hudbu, kreslila jsem si, nacházela nebe jiných světů.
Ale často mě bolelo být. Chtěla jsem . Má dětská skořápka byla naštípnutá. Vnímala jsem, jak mnou prorůstají kořeny bolesti a trápení, které vycházely z úrovně podvědomí a prenatálního prožitku, což jsem si v té době neuvědomovala, a kvůli problémům na základní škole, nepochopením a zlomyslným chováním některých jedinců sílily.
Vnější svět mě spíše obtěžoval. Nerozuměla jsem jeho nastavení a nastavení společnosti. Bála jsem se ji. Nechápala jsem tu zlobu a nenávist. Realita se mi zdála bezohledná, a tak jsem raději unikala ze školy a vracela se zpět do vřelosti svých říší, které mi dávaly smysl. Cítila jsem svou křehkost a napojení na duchovní roviny.
TADY JE SVĚTLO
1. kresba A4, kterou jsem vytvořila ve škole, Děti ve stromech, centropen a tuš, 2014
PLÁTNO ŽIVOTA BARVY NEBESKÝCH POLÍ ZTRÁCÍ, VĚČNÉ MLČENÍ MĚ DO BEZEDNÉ NÁRUČE VRACÍ, V NÍ NAVŽDY SNÍM O NEBI, O KVĚTINĚ, KTEROU V NĚM ZASADÍM.
smR*elné přání, DUCHOVÉ A PŘÍZRAKY dětství přichází ke mně přes zamyšlené oceány☹ ŘÍJEN MĚ VYDECHL DO TANCE SVLEČENÉHO LISTÍ A ODSTÍNŮ ŽLUTÉ, DO PODZIMNÍHO VZDECHU, KDY STÉBLA TRÁVY RANNÍ ROSOU SLÁBLY, CESTY SE HÝBALY, MATKY VYPRÁVĚLY POHÁDKY, LÁSKOU A PÉČÍ ZAHŘÍVALY DOMOV, LEMOVÁNÍ DĚTSKÉ KOLÉBKY. NYNÍ JSOU VŠAK SVĚTY DOTČENY MUČIDLEM, STROMY UMÍRAJÍ, ZEMĚ ZARŮSTÁ PLEVELEM.
TADY SE RODÍM A UMÍR*M KAŽDÝ DEN
SEN
Kresba A4, bez názvu, centropen, 2014
0 DÍVÁM SE NA BĚLAVOU MODŘ A SLYŠÍM RŮST TRÁVU TESKLIVÉHO RÁJE, PLOUT JARNÍ VZDUCH MEZI RŮŽOVÝMI KVĚTY, ROZTÁVAT TŘPYTIVÝ SNÍH DO POTOKŮ TOUHY A NADĚJE, POLETOVAT NAROZENÉHO MOTÝLA NAD LOUKOU PAMPELIŠEK A TY, CÍTÍŠ, JAK SE ČERNÁ RŮŽE V KLIDU KYMÁCÍ, S NÍ VNITŘEK KOLÉBKY, MATČINA NÁRUČ KRVÁCÍ.
VŠECHNY STÍNY V ATELIÉRU, VŠECHNY STÍNY MĚ ZABÍJEJÍ
Kresba A4, Ukolébavka, centropen, 2014
ü A PEKELNÉ KYVADLO, VŠECHNY STÍNY V ATELIÉRU, VŠECHNY STÍNY MĚ Začala jsem kreslit pouhé dva měsíce před talentovými zkouškami. Do té doby jsem pouze tvořila v rámci výtvarných hodin na základní škole, ale v tomto výtvarném směru jsem se svou sestrou, Denisou Ponomarevovou, velmi vynikala. Tvořily jsme pro různé školní soutěže a školní časopis Béda. Velkou podporu jsme měly od naší již bývalé třídní učitelky Evy Doubravské a za to jí velmi děkuji. Avšak v té době mě nenapadlo se umění věnovat hlouběji. V deváté třídě jsem se musela rozhodnout, na jakou půjdu střední školu. Již si nepamatuji, jak jsem došla k rozhodnutí, že si podám přihlášku na uměleckou školu, jenom si vybavuji, že to bylo zcela intuitivní.
Kresba A4, bez názvu, centropen, 2014
vytrhávám nervózní ROSTLINY ⸙ a vypínám jejich křiklavě barevná světýlka
Kresba A4, bez názvu, centropen, 2014
NAD MÝM HROBEM V KOLÉBCE ŽIVOTA - PŘÍRODY, LEMOVANÝM MRTVÝM LISTÍM A SLUNEČNÍMI PAPRSKY, ZMRZLÉ TRAVNATÉ VLÁSKY CÍTÍ STÁLE MEZI SEBOU RADOSTNÉ CHVĚNÍ MOTÝLÍCH KŘÍDEL, LETNÍ DOTEKY, TEPLO SLUNÍCÍCH SE TĚL A TOULAVÉ BOTY PŘÁTEL. JE TO PRYČ.
Kresby A4, Spánek v lese a Spojení, centropen, 2014
Přechod na střední školu byl tolik intenzivní. Věděla jsem, že zde mám své místo a že umění je , kterou chci jít. Umění je pro mě možnost, jak se napojit sama na sebe, vést se svým duchem, poznat se, prozkoumávat potlačené nebo zapomenuté složky, které jsou uložené v nejhlubších komorách nevědomí. Drží mě v nejniternější blízkosti se svým jádrem duše. Tvoření mi umožňuje cestovat skrze prazvláštní prostory, které jsou absolutní, nekonečné. V těchto prostorách často nacházím , které mi odhalují pozůstatky bolestí, trosky těžkých prožitků, prenatální život, naprosto křehkou a vnímavou bytost, hledící do snímků svých snů, do propasti mezi realitou a sněním, a toužící po radosti, lásce a rovnováze. Umění je nejosobnějším portálem, prostředek ke sdílení se. Být uvnitř a zároveň venku.
a stále věřím, že někdy je i jeden ubohý verš celá báseň a jedna báseň je NĚKDY poezie celého
Z počátku, když jsem svou tvorbu představovala širšímu okolí, někteří lidé reagovali vyděšeně a jiným se mé umění líbilo, nacházeli se v něm, obdivovali jej. Někdy jsem se ocitala v konfrontaci s určitými lidmi. Někteří mi kladli ? otázky, jestli nechci kreslit něco pozitivního, jiní se ptali, jestli jsem psychicky v pořádku. Často jsem nevěděla, jak jim odpovědět, protože v té době jsem se teprve začala poznávat. Přesto jsem si uvědomovala svou citlivost a vnímavost. Duchovnost.
Kresba A4, bez názvu, centropen, 2014
Kresba A4, Melancholie, centropen a tuš, 2014
Mé prázdné tělo je prý jen na kelímky od vypitého vesmíru a slupky z prohnilých bludů
BÁSEŇ PROROSTLÁ BAKTERIÍ, MUSÍM SI JI POŘÁD ZNOVA A ZNOVA ČÍST, TO JSEM JÁ, SLOVO NA KONCI PRVNÍHO VERŠE, KTERÉ SE SE SMRTÍ RÝMUJE. POLIB MĚ NAKAŽLIVOU PLÍSNÍ, SLABÉ TĚLO POD TVOU POSTELÍ ROZLOŽÍ SE V MOTÝLÍ KŘÍDLA A ODLETÍ, NEŽ VOSY Z TVÝCH KAPES VYPADNOU MRTVÉ, POKLEKNU A ZASMĚJI SE. ZHROUTÍM SE.
Někteří lidé se bojí mé křehkosti, někteří se bojí mé tvorby, někteří se bojí o mě. Přemýšlím nad tím a přemýšlím nad svou tvorbou. Nikdy jsem ji nevnímala jako m*rbidní, spíše znepokojující. To ano. Je symbolická. Vykresluje potemnělé plátno člověka a lidství, které je orámované zdeformovanými vjemy, děsuplností reality, pomíjivostí hmotných i emočních forem, traumaty, bolestmi, neradostí. Je to hrůzná sféra, se kterou rezonují pouze mé určité vnitřní kódy, které jsou uložené daleko v podvědomí a jejichž původ sahá pravděpodobně do období prenatálního života, kdy jsem byla v naprostém napojení s matčiným duševním ostrovem, který v dětství prožil nejhorší bolestivé otřesy. Tyto energie mají tendence člověka přesahovat, nedají se ovládat, a tak mě častokrát stáhly do úplné prázdnoty a bezmoci, aniž bych znala jejich původ. Zkreslovaly mi mé vnímání života a společnosti a to způsobilo, že jsem každou živou bytost a každý den viděla jako smutný ☹ a pomíjivý obraz, který nemá smysl. Viděla jsem to jako pravdu a to bylo děsivé . Toužila jsem po . Toto vědomé přání rozjel proces pomalého odcházení, pomalého nevědomého úpadku, který se projevil duševními potížemi ☹☹☹. Kresba A4, bez názvu, centropen, 2014
a
a
h
JSEM NEMOCNÁ ZMAČKANÁ KRESBA NACPANÁ V MEZEŘE ZA TVOU POSTELÍ, MATKO, LEHNI SI KE MNĚ, UMÍR*M, POHLAĎ MĚ, ROZHRAB LISTÍ A NAJDI
a Jsem
h
RÁNO PŘICHÁZÍ, ROZPLAKÁVÁ, JAKO PRSTY TLAČÍ SE NA VÍČKA NEVYSPALÉ DANIELY, RÁNO PROMÍTÁ SNÍMKY ZŠEDIVĚLÝCH OBRÁZKŮ, NÁDORY BLEDÝCH MRAKŮ, NÁDORY SLZ NA HLADINĚ ŘEKY, RÁNO JDE PO ROZBITÉ DLAŽBĚ JAKO KŘEČ, PROCHÁZEJÍCÍ SE MÝM LÝTKEM, RANO JDE PO BOLAVÝCH ZÁDECH SEBEVRAHŮ, JEJICHŽ MALÍŘ DNE MÁ JENOM TEMPERU BEZMOCI A ZTVRDLÝ ŠTĚTEC BEZNADĚJE. RÁNO JE NŮŽ, PŘEŘEZÁVAJÍCÍ MALÉ NITĚ SPÁNKU, RÁNO JE SMRT HVĚZD A BÍLÉ BARVY MĚSÍCE.
ve, uvnitř, pod
h
Kresba A4,, centropen a tuš, 2014
a
h
TMA ŠKRÁBE VYRÁŽKU OBLOHY, ŠKRÁBE SLUNCE NEBESKÝCH PLOTEN, ABY SE CHLADNÝ PODIVNÝ MĚSÍC NESPÁLIL. JÁ VÍM, VŠAK STEJNĚ PŘIJDE RÁNO JAKO ŠÍP, RÁNO OLOUPE SLUPKU MÉHO MĚSÍCE A SNÍ TO ŠÍLENSTVÍ, BÍLOU TASEMNICI SPÁNKU.
a
Kresby A4, bez názvu, centropen, 2014
Kresby A4, bez názvu, centropen, 2014
☺ spím, zatímco mi zlá bytost leží na hrudi, abych nemohl a dýchat ☺
A JÁ JSEM HADRA NASÁKLÁ ČERNOU ŽLUČÍ A BOLESTÍ HLAVY, JSEM PRASKLÁ STRUNA, KTERÁ CHCE SPÁT.
nebe má prázdné plato hvězd a krabici , já mám rýmu poezie a kapesník od krve básní ,
OKNO
BDÍM V KŘOVÍ ÚPLŇKU, KŘOVÍ NOCI A POMALU SE KE MNĚ KUTÁLÝ SLUNCE. MÁM V HLAVĚ ZAHRADU POEZIE, LÁMU STONKY KVĚTIN, TRHÁM LISTY, HRABU HLÍNU, KTEROU SYPU MEZI STRÁNKY DENÍKU A MYSLÍM SI, TO JSOU VERŠE, KRÁSNÉ VERŠE. ZATÍMCO HOŘÍ KŘOVÍ, HOŘÍ KŘOVÍ SLUNEČNÍM OHNĚM, POSNÍDÁM POMERANČ RÁNA, NEŽ PLESNIVÝ MESÍC SLEZE Z MÉHO NEHTU, JSEM NOC A MÁM PRSTY POLOŽENÉ NA KOLEJI ROZJETÉ TRAMVAJE.
Kresby A4, Umírající větvička a Paranoik, centropen a tuš, 2014
a
Kresba A4, bez názvu, centropen, 2014
HLEDÁM PUPEČNÍ SŇŮRU K HORKÉMU MATČINÝMU POBŘEŽÍ, VOŇAVOU POMNĚNKU OBLÉKNUTOU DO SYMBOLU VZPOMÍNEK, MÍSTO TOHO V KRVAVÝCH RANÁCH NACHÁZÍM PILULKY PLNÉ SLUNEČNÍCH PAPRSKŮ, KOMORU ODLOŽENÝCH MALEB MÉ SEBEVRAŽDY I VOSÍ HNÍZDA ŠKOLY. JE MI NA ZVRACENÍ. ŽIVOT JE ŽLUTÁ KYSELÁ VODA ROZJETÉHO KOHOUTKU, TEKOUCÍ DO LÁHVÍ ŽÍZNIVÝCH NEMOCÍ A TMA JE RELIKVIÁŘ, KTERÝ V SOBĚ NESE MODŘ TICHÉ OBLOHY, OSTATKY SLUNCE A RÁJE.
☺ ZVESELA ☺
Kresby A4, Umělcova radost a Paranoidní obličeje, centropen a tuš, 2014
Mám děravou a své místo mám v popelu, mi prasklo, vypadl z něj žloutek a drobný m*tvý hmyz, co se podobá uschlým h
VŠUDE JSOU PSYCHOLOGOVÉ, CO Z KŮŽE STAHUJÍ MÉ BÁSNĚ, STAHUJÍ Z KŮŽE MÉ KRESBY, HLEDAJÍ MŮRU, KTERÁ DO NICH VLETĚLA A ZABILA SE.
srdce slepené samolepkami a lepidlem na dřevo, DOKTOŘI HLÁSÍ, tady v krabičce jsou a před tebou nedopitá báseň o sebevr*ždě Nejčastěji kreslím figury, postavy. Niternou rovinu duše, její proudy a vazby přenáším do vzhledu těchto fyzických těl skrz deformaci či strukturu. Tyto KRIPLONOIDNÍ bytosti, přízraky symbolizují nepříjemné emoční stavy - smutek, sklíčenost, úzkost, prázdnotu, bezmoc apod. Do jejich skořápky intuitivně zapisuji vlastní zkušenosti. Je to spontánní proces. Na počátku své tvorby jsem kreslila matky s , embrya. V kresbách, kde se tyto bytosti objevují, zdůrazňuji vztah a provázaní, těžkosti a destrukce. Jsou to symboly zrození a umír*ní, života a sm*ti, existence lidství. Svou tvorbu považuji spíše za kreslenou poezii, kterou je někdy nesnadné pochopit.Na jejím porozumnění závisí vnímání člověka.
DEN PADÁ Z OLOUPANÉHO NEBE, TAK NOC PŘICHÁZELA JSEM TICHÝM SVĚDKEM TOHO, KAŽDÉ UPLYNULÉ DNY, JAK CIZOPASNÍK JI JEHO DUŽINU DNES ZASE VYSTÁLA FRONTU I SEMÍNKO PAPRSKŮ. NA SVOU VEČEŘI A ZATLAČILA MĚ DO ČERNÉ PLASTELÍNY, LISUJE MĚ VE SVÉ KNIZE JAKO KOPRETINU. LEŽÍM POD LISTÍM SVÝCH VERŠŮ A NEMOHU USNOUT, DOUFÁM, ŽE JITRO BRZY ZE MĚ SLOUPNE TY STRUPY ZTVRDLÉ TEMPERY. STRUPY TMAVÝCH ODSTÍNŮ A MĚNÍCÍCH SE STÍNŮ, STRUPY, KTERÝMI SI ZAPLNÍM ŠTĚRBINU ZA GAUČEM.
Kresba A4, Pohřbený na hoře Potěšení, centropen, 2014
☹
pořezej mě , jsem shrbený stonek uschlé byliny JSEM PŘECITLIVĚLÝ PLEVEL POLÁMANÝ DEŠTĚM A RANNÍ ROSOU, POŠLAPANÝ HRAD Z PÍSKU NA POBŘEŽÍ, SLEDUJ OCEÁNY MALBY ŽIVOTA, DOKUD NEVYBLEDNOU, SLEDUJ JE SE MNOU, DOKUD SE HVĚZDY NENASYPOU DO TVÝCH OČÍ, SPOLU DOKONČÍME OMALOVÁNKU TOHO MRTVÉHO BLÁZNA. MILUJI TĚ . A TY, SLUNCE, JSI ŽLOUTEK NA PÁNVI SVÉ SMRTI, SVATÝ OBRÁZEK NA ZÁDECH LESKLÝCH ČERNÝCH BROUKŮ TOULAJICÍCH SE PO ČEPELÍCH TRÁVY. JEDNOU TAKÉ ZEMŘ*Š.
Kresby A4, bez názvu, centropen, 2014
Vidím žíly a veselý obrázek NA dně kaluže , Máčí se, Mění se, Trápí se, Mezi těžkým kamením a naplavenými odpadky, Topím se BOLÍ MĚ NOHY A CHCI SPÁT, ALE TICHO NENÍ POD TALÍŘKEM, KLIDNĚ SEDÍCÍM V KOUTĚ STOLU ANI POD TVÝMI TOULAVÝMI BOTAMI ČI MALEBNÝM OBRAZEM NA ZDI. NENÍ NIKDY A BOJÍM SE, ŽE SE KORÁBY MÉHO VERŠOVÁNÍ POTOPÍ DŘÍV, NEŽ MĚ OBEJMEŠ. TY JSI BĚLIDLO MÉ DUŠE, KDYŽ NA OSTROVĚ V OKU A EVROPĚ MYSLI VZNIKNOU ČERNÉ FLEKY A MÍSTO HLAVY JE NÁHROBEK A SNÍH PADÁ ZA ŠUPINY RYB, CO SE VÁLÍ NA POHOVCE BŘEHU A ČEKAJÍ, AŽ SE DĚJINY VÝTVARNÉ KULTURY VTISKNOU DO JEJICH KOSTÍ.
Kresba A4, bez názvu, centropen, 2014
LEŽÍM MEZI RYBNÍKY A se rozpouští a jeho šňůra je pohřb*ná v chladné zemi, Můj stroj hrabe díru do zmrzlé půdy pro toto odložené plátno a vyčerpané baterky
☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺
PORTRÉT DUŠEVNÍ TASEMNICE
☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺
☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺
☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ PROSINEC 2014
SEBEVR*ŽEDNÁ PÁRTY
Kresba A4, Obětování, centropen, 2014
PŘEMÝŠLÍM, ŽE PO TĚCH LETECH MÁ MATČIN KABÁT STÁLE V SOBĚ NOC A ZHNILÉ LISTÍ A NA POVRCHU SLUNEČNÍ PAPRSKY A VOŇAVOU ZELEŇ. JÁ TEN KABÁT NENOSÍM A DOUFÁM, ŽE CHYTNU ŠVÁBA SVÉ SMRTI, CHTĚLA BYCH ŽÍŽALY ŽIL VYSVOBODIT A NECHAT JE UTÉCT KE KOŘENŮM V KVĚTINOVÝCH POLÍCH. V PLYNOVÉ TROUBĚ MÉ BEZNADĚJE DEHYDRATOVANÉ KRAJINY ŽIVOTA UMÍRAJÍ A OTEC BĚŽÍ MINOVÝM POLEM MATČINÝCH RAN, TÁHNE ZA SEBOU PAPÍROVÉHO DRAKA, CO NECHCE VZLÉTNOUT, NECHCE VZLÉTNOUT K NEBI MALÝCH POHYBUJÍCÍCH SE BĚLAVÝCH OBRÁZKŮ NEBO K BOŽÍ SVATOZÁŘI.
Ü
2
2014
Kresba A4, Matčin klíč, centropen, 2014
HLÍNA Kresba A4, Rodinná konstelace, centropen, 2015
Uvnitř své kolébky za mřížemi z větviček a listí vytrhávám si kabely a hezké drátky
2015
ZOO-LOS/(F)T 100 mg
☹
3
Bílé země melancholiky, sebevr*žda je tupý padající sníh , který je spořičem mé obrazovky Nejcitlivější pobřeží mé malby , kout osamělé krajiny pro strhané květy d, zlomené větve a mé tělo. Kde jsi? Pořád tě hledám. Ráno, vyfotila jsem bělavé nebe svýma očima Ā Ā. Tu fotografii jsem utopila v řece.
#
GENERÁTOR RAD×STI
Kresba A4 ze série Kriplonoidi, centropen, 2015
Někdy když sedím ve šk*lní lavici a zvonek křičí , obrazovka mi zrní a praská , potom se celý stroj zadrhne v hlíně a já se snažím utéct
Říjen mě vydechl do hlíny mezi slunečnicová semínka a zahrabané listí, potom mě políbil anděl a já zapomněla. Jsem zkřivený stonek s diagnózou smutného květu, jsem větvička s otiskem boží ručičky a zčernalou popáleninou. Mé srdce je bipolární tranzistor. Držím se konce šňůry papírového draka, letíme nad zamyšleným oceánem, který pro mě uchovává jednu smrt. Jen jednu. Nejsem homosexuální ani materiální. Jsem duch. A miluji.
7 o
Kresba A4 ze série Kriplonoidi, centropen, 2015
☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ ☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺
Kresba A4 ze série Kriplonoidi, centropen, 2015
Série kreseb, nesoucí název Kriplonoidi, definuje nejniternější tenze, temné duševní útroby, vykreslující se do fyzického těla člověka, do jeho pomíjející skořápky, která se mění, transformuje pomocí informace, myšlenek, emočních kódů, vzorců a energie. Také ukazuje člověka jako bytost, která je v nejužším propojení s morfujícícm se organismem vztahů - vztahem mezi dítětem a matkou, vztahem s jinými bytostmi a odhaluje složitou stavbu rodinných kořenů a stromů života , které byly erozí tíživých ☹ strastí několikrát vytrženy ze země.
☺☺☺☺
☺☺☺☺
☺☺☺☺☺☺☺☺ ☺☺☺☺☺☺ ☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺
☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ ☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺
☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ ☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ ☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ ☺☺☺☺
Sedím na zemi. Z kapes vytahuji uschlou zkroucenou pampelišku. Z peněženky vyndávám peníze a fotografie každého ročního období. Zapaluji je. Hoří. Mezitím déšť propadá větvičkami jako ty propadáš alkoholu.
Ve tmě hledám vypínače, Pak cítím, jak ze zápěstí motoru vypadávají a přetrhnuté dráty a ty jiskří, zatímco oblečení hoří , Sterilizujte mi duši
ZOO ZVÍŘÁTKA (NE)KRMIT, (NE)ZAB*JET
☺ ☺
Skrz křoví padají na mě ŽILETKY a elektrické pájky RODINNÝ OBRÁZEK
Kresba A4 ze série Kriplonoidi, centropen, 2015
Připravuji se na zimu. Balím si věci, kresby a plátna do igelitových tašek. Na otevřené rány dávám lepící pásku. A všechny utrhnuté květiny a zbytek dětské skořápky, které uchovávám v krabicích, odnesu do nejprázdnější krajiny. A pak se lesy skloní k hlíně.
Miluji své přátele. Miluji své sestry a rodiče. Líbí se mi fotografie osamělého ptačího létání a balet lesů, ledové pláně se všemi prasklinami, anatomie a kosti. Mívám sny o krvavém mase i mimozemských lodích. Modlím se ke světlu. Ale okno mám pokryté černou barvou, kterou se snažím seškrábat. Krvácím.
Kresba A4 ze série Kriplonoidi, centropen, 2015
Mrznu s andělíčkem v ve sněhu a pláču , Přeji si trochu sm*ti a malého barevného motýlka h, poletující v jarní vzpomínce
ODP*LIT SE DO VESMÍRU
☺
UVNITŘ JE PEKLO, KOSTIČKY, A MALÉ SKOŘÁPKY
K
I
Y
M
J
Plátno je poškrábané, okno je poškrábané. Světlo se ke mně dostává pouze skrz rouru. Již nemohu. Nemohu sledovat ptáky, jak po obloze létají. Nemohu se podívat ani na les. Znechutil se mi spánek. A večerní veršování. Již nemohu.
Zakašlej na mě ještě jednou, prosím. Mlčím jako ryba, která si lehla na břeh a čeká, až ji slunce vypálí šupiny a kosti. Asi je potřeba se zpopelnit.
Kresba A4 ze série Kriplonoidi, centropen, 2015
KNIHOVNA KATARZÍ DIAGNÓZA SMUTNÝCH KVĚTŮ NA PLÁŽI BÍLÝCH DOKTORŮ, ŽALOSTNÉ KVĚTY, CO OPADALY Z MÉ DUŠE JEN NA PÁR CHVIL, JAK OTISKY OTCOVÉHO ŠTĚTCE NA MALBĚ TVÉHO DĚTSTVÍ, NIKDY ZCELA NEODEJDOU, JAK OSAMĚLÁ ROSA ZRANĚNÁ ODPOLEDNÍM POČASÍM, SE STEJNĚ KAŽDÉ RÁNO VRACÍ, ABY MĚ ROZESMUTNILY.
# 540
Kresby ze skicáku A6 s názvem Knihovna katarzí vytvořené centropenem v období mezi měsíci leden–květen 2015
Odkryla jsem kámen a nalezla schoulené brouky zatlačené v půdě, podobající se ztrápeným pacientům a ústavním vílám E Svítí mi hlava a svítí rány dořezané květiny, jsem v pohodě jako sebevražda mé básně, vybily se mi baterky a rozbila se mi nabíječka. Ležela jsem pod vodou a nedokázala se vynořit, Přemýšlela jsem, že zapalím les a dořežu se ke kosti své smrti.
Série kreseb , mající název KÓDY, vypovídá o křehké duševní kostře, která se vyznačuje svou vysokou senzitivností a temnostech , projektující se do stavby těl, ty se rozpadají, trouchniví, skomírají. V kresbách se také objevují konstrukce paralelních světů, bytosti složené z organických a morfujících se struktur, nenarozené duše promítající se do m*tvé hmoty, pláně destruktivních energií , složitý rodinný příběh.
f
a
Kresba A4 ze série Kódy, centropen, 2015
×
zakládám ohníčky v lesích, jiskry z nich vyskakují a hned pohasínají. Poznamenaly mě kořeny stromu, jsou tak pořezané a smutné, pokryté lepidlem a obvazy. Prorostly mnou jako kříže.
Kresba A4 ze série Kódy, centropen, 2015
MAMI, TATI, DRAHÉ SESTŘIČKY, NÁDHERNÍ KAMARÁDI, ☻ miluji vás R E C Y K L A C E
HELL WELL
#
NEDOTÝKAT SE! (KUMULACE AGRESE )
21 g
DUŠE SEBEVR*HŮ
DESTRUKČNÍ STROJ
s
×
Zhasínáš rozkvět léčivých bylin , vytahuješ elektrické ☺ ☺ ☺ šňůry skrz bláto ☺ ☺ ☺ ☺ a posvátnou půdu ☺
Chci se popálit. Chci tolik milovat. Chci plakat. Chci chytat motýli a sníst jejich barvy. Chci vyskočit z okna. Chci se svléknout a běžet v radosti. Chci se odpálit do rovnováhy vesmíru a rorztříštit se v dětské draky a ve voňavé květy. Chci pohlédnout na obrázek Boha a cítit všechny řezné rány. Protože pak se snad budu cítit naživu.
☺
☺
☺
☺
☺ ☺ ☺
☺
☺
g
☺ ☺
☺ ☺
☺
☺
☺ ☺
☺
☺
☺ ☺
Kresba A4 ze série Kódy, centropen, 2015
☺
h
h h
h h
h
h h
h
h
h
Kresba A4 ze série Kódy, centropen, 2015
h
h
OKÉNKO
KRÁLOVSTVÍ
PŘÁTELÉ Z VESMÍRU
STÁDO PARAZITUJÍCÍCH BYTOSTÍ
Brouci se mil*jí ve vyčerpané květině , zalejvám ji horkou vodou, Ne, necítím se naživu Dítě se plazí k mámě, plíží se trávou zalitou slunečním vitamínem. Střepy vysklených oken a duší leží kolem něj, nevšímá si jich, běží na pískoviště, zatímco mává s palčáky na rukách Bohu a jeho veselým obrázkům. Celý září. Je čerstvý. Blikne světlo i slunce na obloze, střeva básní se mi rozlévají do tvého popelníku. Zakašlej na mě ještě jednou a věř, že to zakopu do země.
Kresba A4 ze série Kódy, centropen, 2015
jsi atrapa anděla a a máš svářečku k políbení mého srdce Zatímco krajinou zní zvuky praskajícího skla a třepot kolabujících motýlů, rozpadám se a znova dávám dohromady, střípky, jiskry a odlesky. A vedle mě jsi ty, smutná figurína s pořezanými končetinami, která ze mě sloupává rozbitou skořápku. Přeji si. Cítit.
Večer, když mi lékař z boží svatozáře sype bílý prášek za rámeček srdce, vídám fotografie roztékajícího sněhu i němé filmy, kde se tupé pily zařezávají do stromů. Červení draci létají kolem vypínačů a já blázním, sleduji, jak se skály hroutí a najednou stojím před tesklivým mořem, před posmutnělou malbou dětské vzpomínky.
ASI KAMARÁD
Kresba A4 ze série Kódy, centropen, 2015
Mám zMRZlé nohy a polystyren v hlavě, maluješ si láskyplnou malbu Do SRDCE, a ohýbአsněhu Nevkládej mou duši do
Stromy se deformují jako páteře dětí, trpící skoliózou. Zkřivené kosti a pampelišky rozházené mezi pařezy a zbytkami kmenů. Tento zničený les vypadá jako architektura bolesti. Mé bolesti. Černobílá fotografie krajiny, ne, to je jen další smutný snímek v mých očích. Když je žárovka rozbitá a elektřina nejde, slunce moc nesvítí. V mé ulitě.
FOTOGRAFIE EDENU // PŘEDCI U STROMU ZROZENÍ
A když se stane, že obloha zesvětlí a slunce vyjde, pak mě bolí oči a celá duše. Protože tam, tam mě slunce zneklidňuje, a všechno se zdá jako sen. Často jsem přemýšela nad tím, jaké by to bylo vzít svou ulitu a zakopat ji do hlíny předtím, než se utopím v řece a na jejím konci mě mlýny rozdrtí. Rozdrtí. Kresba A4 ze série Kódy, centropen, 2015
Sedím v hmoždíři, ruce, nohy mám rozdřené na písek, zkřehlé kvítí i na malé větvičky ⸙,
Utrhla jsem květinu a rozplakala se, duši mám pomalovanou, plevel mi roste z mozku a naráží do lebky popálené papírky přání, které děti složily a hodily do ohniště, létají k nebi, zatímco sedím v blátě, hraji si s kamínky a bezdůvodně hrabu. Hrabu mrtvý hmyz, dřevěné tříšky, prach, ztuhlé krusty země drobky skal na jednu stranu, na jednu hromadu. Necítím nic.
Kresba A4 ze série Kódy, centropen, 2015
2015
voda mi teče do uší a vesmír mi zakrývá snímky poezie