MRAVENIŠTĚ POEZIE Daniela Ponomarevová
VOSKOVÁ SVÍČKA Tma okusuje kouty i pestrobarevná pobřeží, pokoj je omalovánka a já jsem vosková svíčka, která čeká na svého vraha, život je pro mě mdlý, unavený dřevěný kolíček, visící z prádelní šňůry, prázdná miska od ovesné kaše, hrnek čaje, do kterého mi smutní klauni naplivali. Nařízla jsem cesty, řezákem jsem našla cesty, když si andělé křídla od lidských výkalů čistili. Jsem jenom vosková svíčka, která čeká na svého vraha. Maminko, maminko, to je bolest, to je bolest, přijď, škrtni zápalkou. Nech mě odejít. Ať je nebe špinavější, ať je nebe špinavější. Jsem jenom vosková svíčka, která vyhořela.
Dopsána v 17:24, pá 18. března 2016
ráno Ráno přichází, rozplakává, jako prsty tlačí se na víčka nevyspalé Daniely, ráno promítá snímky zšedivělých obrázků, nádory bledých mraků, nádory slz na hladině řeky, ráno jde po rozbité dlažbě jako křeč, procházející se mým lýtkem, ráno jde po bolavých zádech sebevrahů, jejichž malíř dne má jenom temperu bezmoci a ztvrdlý štětec naděje. Ráno je nůž, přeřezávající malé nitě spánku, ráno je smrt hvězd a bílé barvy Měsíce. Ráno, kdy bledost vstává z obličeje dobrého křesťana, snídající marmeládu sertralinu každý den, jen nemocní a osamělí jdou spát, protože vědí, že ráno je pouze rohlík, topící se v hrnku kávy. Jen nemocní a osamělí vytrhali peří z křídel andělů pro svou peřinu, která se brzy setká se škrábanci, potem i s nažloutlou močí jejich snů. Lituji je, snadno se pořežou, když uvadají, tak jako uvadají kopretiny na opilé tváři mé matky, sestry i švagra. A já tak šťastná kašlu krve báseň, oh, ta poezie vyplivnutá do umyvadla života, ta ztracená poezie schoulená na cárách mé paměti. Báseň tohoto rána budu si pamatovat.
Dopsána v 6:56, čt 24. března 2016
maso poezie Tma škrábe vyrážku oblohy, škrábe slunce z nebeských ploten, aby se chladný podivný Měsíc nespálil. Já vím, však stejně přijde ráno jako šíp, ráno oloupe slupku mého Měsíce a sní to šílenství, bílou tasemnici spánku. Těším se až rozbřesk rozbije vejce noci, hodí mi její skořápky na postel jako prázdné ulity, do nichž se budu moci schovat, ukrýt se před životem, před světem. Do té doby má tužka ujde ještě několik kilometrů linek a čar a texty veršů zasadím do lesa sešitu. A možná ještě doženu svůj štětec, který utopím v pestrých močálech a namaluji Eden. Cítím, jak mi večer pokládá pomník na oči, jak sen jako niť prolézá tiše skrz otvor stříbrné jehly spánku, zatímco řežu do masa poezie, protože hledám, hledám pupeční šňůru k horkému matčinýmu pobřeží, voňavou pomněnku obléknutou do symbolu dětských vzpomínek, místo toho v krvavých ranách nacházím pilulky plné slunečních paprsků, komoru odložených maleb mé sebevraždy, vosí hnízda školy. Je mi na zvracení. Život je žlutá kyselá voda rozjetého kohoutku, tekoucí do láhví žíznivých nemocí a tma je relikviář, který v sobě nese modř tiché oblohy, ostatky slunce a ráje. A já jsem hadra nasáklá černou žlučí a bolestí hlavy, jsem prasklá struna, která chce spát, jsem jenom papír, procházející tiskovou formou únavy a ty jsi smrt, kterou sním k večeři, až dořežu kusy masa poezie.
Dopsána v 7:12, pá 1. dubna 2016
bláto KAMENÍ ZE SNU Vítr obrací ochrnuté listí a milující se ryby v potocích, já vytrhávám stohy trávy z louky života a jím plevel. Z kořenů pomněnek, co vykopala jsem ze záhonu paměti, vypadávají mrtvoly polámaných pastelek a mrtvoly textů písní, za které se stydím. Strkám si bláto do kapes, nejsem šťastná, opravdu nejsem, brzy zasadím své vnitřnosti k narciskám. Zmrzlé a popraskané větvičky ztrouchnivělých stromů lámou se, lámu je. A všude jsou psychologové, co z kůže stahují mé básně, stahují z kůže mé kresby, hledají můru, která do nich vletěla a zabila se.
Ohnutá orosená stébla víček a pole zmodralých kruhů, sluneční třísky přicházejí k očím jako hozené granáty, ospalé oči schazují své náhrobky a skáčou pod kola nadrženého slunce, probouzím se do úst velryby, mám rybník rýmy a hlavu zaplněnou kamením, které mi sen vymočil ze svého bolavého měchýře, žalostný sen, kde byla jsem smutnou rybou ve vaně, v malé vaně psychiatrické čekárny. Jsem jen ohryzané jablko se shnilým listem na konci šťopky, co leží zavřené a osamělé v matčině krabičce od svačiny. Ždímám verše z kusů svého oblečení a rozkňubávám vidličkou své nedojezené jídlo na talíři poezie. Hledám kousek ploutve pro své srdce, protože nořím se pod hladinu inkoustové skvrny, zatímco světlo tahá noci zátku z vany.
Dopsána v 8:20, po 10. dubna 2016 v 7:18, po 11. dubna 2016
ČeRNÉ FLEKY Radiátory bolesti mého pokoje topí již od první zmizelé pampelišky, pálí mě, já rozdrolený květ, ležící v plamínku smutku, drobek chleba smetený na podlahu tvé lítosti, nosím černé spáleniny a bojím se, že mě podzim najde dřív, než tě uvidím. V plynové troubě mé beznaděje dehydratované krajiny života umírají a otec běží minovým polem matčiných ran, táhne za sebou papírového draka, co nechce vzlétnout, nechce vzlétnout k nebi malých pohybujících se bělavých obrázků nebo k boží svatozáři. Bolí mě nohy a chci spát, ale ticho není pod talířkem klidně sedícím v koutě stolu ani pod tvými toulavými botami či pod malebným obrazem na zdi, není nikde a bojím se, že se koráby mého veršování potopí dřív, než mě obejmeš. Ty jsi bělidlo mé duše, když na ostrově v oku a v Evropě mysli vzniknou černé fleky a místo hlavy je náhrobek a sníh padá za šupiny ryb, co se válí na pohovce břehu a čekají, až se dějiny výtvarné kultury vtisknou do jejich kostí. Mám hlavu nacpanou v kamnech psychologa, zabiju se, říkám, a ty maminko, jsi zoufalá květina namočená v savu, vosy, které jsi vypustila, zalézají do nahnilích jablek a staré pampelišky kroutí se v malý věnec. Jsi zoufalý motýl zavřený ve skleničce od jogurtu, brčkem opatrně piješ z nádoby života a fialoví ti prsty. Jsi šťastná? Vystrhala sis chomáč přátel, odloupala jsi omýtku našich životů, jsi šťastná? Nasypala sis mravence do mléka a posnídala jsi smrt, vyhrabala jsi mě z hlíny své duše, protože já jsem semínko, které v tobě nevyklíčí - v lásku. Jsi šťastná?
Dopsána v 5:23, so 14. května 2016
Shrbený stonek Pořezej mě žiletkou, já shrbený stonek uschlé byliny a rozžvejkané maso na talíři poezie, chci umřít, tancuji na jehlici snu a přemývám nadobí vzpomínek. Zasypej mě střepami fotek, zažloutlými papíry či vylisovanými květy, co leží v knihách vzácného dětství. Jsem přecitlivělý plevel polámaný deštěm a ranní rosou, Jsem pošlapaný hrad z písku na pobřeží, sleduj oceány malby života, dokud nevyblednou, sleduj je se mnou, dokud se hvězdy nenasypou do tvých očí, spolu dokončíme omalovánku toho mrtvého blázna. Miluji tě. A ty slunce, jsi žloutek na pánvi své smrti, svatý obrázek na zádech lesklých černých brouků, toulajících se po čepelích trávy. Jednou také zemřeš.
Dopsána v 6:16, so 17. května 2016
dŮM MÉ HLAVY Pohladíme kožešinu mrtvoly naděje a obujeme si boty ztraceného dítěte a projdeme se křovím skicáku, kde lístky chovají svou kresbu jako matka chová svého novorozence, co dozrávalo v nemocničním skleníku a objevíme žalostnou inkoustovou kaňku, která vznikla místo oka na tváři malé úzkostlivé dívenky, oh, ten černý vesmír kaňky, černá kaňka vesmíru, co plné je mraveniští a černých mravenců, nesoucí mrtvou housenku do domu mé hlavy, kde každý šuplík je plný nožů, které rozpáraly břicho radosti, do něhož jsme ze zvědavosti nahlédli a zjistili, že v něm není nic než jen prázdnota. Prázdnota. A tak počkám, až mi hlava odpadne, abych se mohla znova zasmát, pomalu se drobné rány v cihlové zdi mého domu zaplňují papírkami s nesplněnými sliby a s přáním umřít.
Dopsána v 21:39, so 16. července 2016