SKLIZEล Daniela Ponomarevovรก
10 2 17 Mám děravou lebku a své místo mám v popelu, srdce mi prasklo, vypadl z něj žloutek a drobný mrtvý hmyz, co se podobá uschlým motýlům. Mám rozbitou ulitu a světlo rozteklé po stole tvé beznaděje, malé bolavé cesty zaplněné strupami, které nikdy neuvidíš, protože mám dlouhé rukávy, a slunečnicové semínko, které jsem do tvé duše nedokázala zasadit. Sněhové vločky již nepadají, dopis je spálený, jeho pozůstatky se sněhem mizí. Všichni andělé se utopili uvnitř tvé studny a teď je máš všechny, máš je všechny - zavřené ve své kleci. Neboj, s první rozkvetlou pampeliškou budu pryč.
ZIMA JE PRYČ
Uschlí pavouci na parapetě, lednový obrázek oslavy a kalendář plný bolesti. Slunce znervózňuje, Jsem mě horký čaj proti tvým rtům, cití se smutně, takmám ráda bych jej spolkla, pojď se mnou, pro tebe knihu s obrázky ptáků a samotou lesa, odlomila své poezie prokterou jeho paprsky. a listinukousek vyděděnců života, společně spálíme. Mé prázdné tělo je prý jen odpadkový koš Podívej, pro tebe vlaštovku, co zjsem ti složila z papíru. na kelímkymám od vypitého vesmíru a slupky prohnilých bludů. Prý to bolí, když se pořežeš o papír, Nenávidím křik otce, křičí celý večer do krabice, já ale si nic necítím, kterou sám vyrobil.ty nic necítíš. Skleničky alkoholu jsou jeho poslušní psi, Vypila jsi sklenku měsíčního světla, které po hlavě a všichni otrávení a znudění lidé cítilarád jsi hladí ten popel v ústech. jeNenechala zase rádi drbou na břichu. jsi mi ani trochu poezie, Nenávidí, a tak stojím a čekám, až se stébla pod mýma nohama zazelenají. nevadí, teď jsem tady, sedím u topení Mám nahá chodidla zabořená ve zbytku sněhu, aacítím se smutně ve tvých žlutýchtakalhotech, tak stojím a čekám, dokud bolest nepřestane. kouřím trávu jako kdybych si četla modlitební knížku třeba být takkresbu temná, tak opilá, tak unavená. aNení řežu báseň, sekám a kreslím si cestu po ruce. Nech to jít, nech to spadnout, ať se to Je skvělé vykopat si díru a zahodit do ni svourozbije. hlavu. Dopij svůj hořký čaj a prohlaš mě za mrtvou, seškrabávám zbytek tapety z bílé stěny svého srdce.
Mám lebku slunce a své místo mám díru v popelu, Beruděravou léky, dokud nevypálí do mé hlavy, srdce mi prasklo, vypadl z něj žloutek a mrtvý hmyz, cítím se jako ta zmačkaná vlaštovkadrobný ve tvém koši, co se podobá uschlým motýlům. plazila jsem se úzkou norou bolesti. Mám rozbitou ulitu a světlo rozteklé po stole tvé beznaděje, malé bolavé cesty zaplněné strupami, Jsem nemocná stejně jako ty, jsmenikdy občani své poruchy. které neuvidíš, protože mám dlouhé rukávy, jediné, cosemínko, miluješ,které je má poezie. aAle slunečnicové jsem do tvé duše nedokázala zasadit. Sněhové vločky již nepadají, dopis je spálený, Lesem mé duše chodí divní jeho pozůstatky se sněhem mizí.doktoři, naše pláže modlitby jsou smutné. Všichni andělé se utopily uvnitř tvé studny Jen to nech jít, nech to spadnout, ať se to rozbije. aJen teď ulehni je máš všechny, do trávy, máš je zavřené probuzené ve své kleci. půdy pod tebou. pociť všechny vábení, -pohodlí Neboj, s první rozkvetlou pampeliškou pryč. Ráno je plné vypitých snů o smrti abudu nedojezené poezie. A není třeba být tak temná, tak opilá, tak unavená. Ty, padáš, padáš na podlahu mé ignorace, já, jdu dál, ty si leť, kam chceš.
×A×× Jaro, odkryj ze mě zbytek zimní skořápky, postarej se o zmrzlé stonky a kůry stromů. Sněženky, lesy v mé duši, lesy kolem mě zelenají, mám vanu plnou slunce a v krmítku hlavy Zrní, tak šťastný sedím na tvém zlatavém jevišti a chytám jiskry života do rukou.
STROM DUŠE Výstava jarních květin z tvých smutných herbářů se nekoná, na pohovce se válí dvě malá křídla, špinavá skleněnka, mrtvé dřevo a ztrouchnivělá kůra. Sleduješ ten strom, vidíš, jak je má duše pokroucená a popraskaná? Ah, strom mé duše. Podívej se však pozorně, nadále rosteš ke slunci.
JEHLIČÍ Mé srdce vypadá jako želví krunýř, do něhož mi nacpali mrtvé listí, popel a kousky z plesnivého dříví. S houbou nasáklou slunečními paprsky utíkám tvou temnou komorou a pak - stojím sama v lese, stojím v prázdné lodi jara. Ptačí hnízda se drolí skrz javorové větvičky na mou hlavu, jehličí se zabodává do bláta jako injekce, kůra hnije, mech je zmačkaný od nadržených milenců, vlaštovky mě míjí, a jenom sekvenci snímků pučejících květů a bělavé sněženky, rostoucí ze sněhu, mám před očima, když je víčkama uzavřu do tmy a skryji je před rakovinou nebes. Sklizeň smutné poezie nastala, slunce má pro mě jen krátké paprsky a z duhy zbyl zčernalý oblouk. Nerozumíš těmto veršům, to nevadí. Já nerozumím pouštím, nerozumím lučním kobylkám, proč tak drze skákají, nerozumím květináčům na parapetech, co drží rostliny v zajetí, nerozumím matkám, které týrají své děti. Nepláču. Spím.
KOMPOST Otcovy letadla na obloze dětské duše, ráno je ve smutných světů v matčině vzpomínce všechny památky a architektura bolesti se staví uvnitř její hrudi, ale má jenom sirup s třešňovou příchutí na kašel. Já mám chodidla plná šrámů a černých kamínků, srdce slepené samolepkami a lepidlem na dřevo, v kapse mi leží pár zvadlých sněženek, z postele mi trčí kružítko a seznamy krve. Kosti. Anorektické nohy a paže vypadají vždy jako stonky slunečnice, hlásí doktoři, tady v krabičce jsou hvězdy a před tebou nedopitá báseň o sebevraždě. Raději mě bodni nožem. Svět je stejně karikatura ráje, příroda kompot v jeho špinavé misce. Úkryt snílků je zatopený vodou a veselé mouchy poletují nad čmáranicí života. Má páteř, skoliotická větev, Asi ulehnu do kompostu.
Z-LOM Dětská říše, veselé krajiny a malebný ostrov sraček v platě Zoloftu a na malířské paletě, využívám nejlepší prostředky, jak být šťastná. Vzdvihám ruce ke slunci. Vítám. Oslavuji. Brzy půjdu.
A-U Utrhneš list těsně před spadnutím a pak jej rozdrolíš v ruce, rozšlápneš ulitu hlemýždě a potom doufáš, že byla prázdná.
To je jedno. Je to jedno.
DVA
1+1=1
Naděje tady je.
JE TO DOBRÉ Lebky na stromech a hrob nedaleko silnice, větve bez listů vypadá jako cevní systém v těle člověka, krevní obraz říká, kudy poezie poteče. Elektrické vysílače rostou z půdy a ptáci letí nad střechami cigaretových krabiček. Vylejvám ze sklenice vodu zakalenou motýlími křídlami, které zima zbavila barev. Slunce se rozlilo po dešťové louži přede mnou, dýka v zádech hraje mi skvělé písně. Je to dobré, bude to dobré. Až kresba vysaje krvavou skvrnu ze stromu. A já to nechám ležet na zemi.
PAMPELIŠKY Pampelišky se hroutí, davy polámaných větví se válí v poezii jako spálení lidé. Malba snu, fotografie jara uhořely a já, jejich těla pouštím po řece. Klepu se, když na dně řeky vídám svou cestu. Lesy domova a dětství, lesy milovaných přátel, lesy snů a probdělích večerů, lesy lásky, lesy cítění, lesy souznění, lesy bolesti, mrtvé lesy, pařezy vzpomínek. Láska mi básně sedřela z kosti, konečně pokácej ten strom.
HŘEBÍ(ČE)K Pryskyřice teče z rány stromu, cítím ji uvnitř lebky. Skála se drolí a duše plave v bazénu. Hřebík, zaseklý ve dřevě, kterým ses mrzačil, rezaví a já stojím v řece. Otevři mi srdce a nasyp do něj hlínu, bude to krásná poezie. Viděla jsem obrázek ráje v pokoji čerta, rostliny namačkané v šuplíku tvého stolku. Třpytkami z dětských snů jsem si zasypala hrob. Starám se, soucítím. Je mi to líto.
TEN STROM ZŮSTAL, OPUSTILI JSME HO.
A nemohu s tím nic dělat. Než jít.
S-BOHEM O(D)POUŠTÍM ... Již víc nepochybuj, již víc se netrap. Překročíme bažiny i dešťovou kaluž, ve které zůstaly vraky papírových lodiček, rozmáčené a potrhané. Ony se rozpustí, ony zmizí. A roztrhané zčernalé stránky nacpané v noře odlétnou za svíčky pampelišek. Pozvedni ruce ke slunci, obejmi rozkvetlou jabloň zanechá stopy, květy na vřelé pláži tvé krásné duše. Uzdrav se, najdi se, nenech lebku na hrudi promluvit. Utíkej na místo, kde jsi kdysi objevil duhu, zatímco se tma skláněla k městu. Odpočiň si, ulehni do hebkosti i zlata lučních rostlin, zpívají o medu dětství a nevzpoutaném létaní nad řekami, o sladkostech života a radostném chvění. Laskání přátel mezi nocí a dnem. V laskavosti, v naději, v porozumění. ... Neboj.
Bude to dobré. Přeji hodně štěstí. Miluji tě.