Základy sociologie

Eliška Novotná

ZÁKLADY SOCIOLOGIE

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

www.grada.cz

jako svou 3207. publikaci

Odpovědná redaktorka Jana Jindrová

Návrh obálky, sazba a zlom Denisa Kokošková

Fotografie z archivu autorky a jejích přátel

Počet stran 192

Vydání 1., 2008

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

Husova 1881, Havlíčkův Brod

© Grada Publishing, a.s., 2008

ISBN 978-80-247-2396-9

Mgr.

1. Uvedení do sociologie

Sociologie je jednou ze sociálních věd. Má svůj předmět a používá obecnou metodologii vědy. Je otevřenou vědou, která hledá, zkoumá a pochybuje o všem, včetně sebe samé. Není normativní vědou (neříká, jaká má společnost být), ale zkoumá společnost, jaká je. „Řekneme-li to jinak, bádání sociologie vědění se musí zaměřit spíše na obyčejné ‚vědění‘ než na ‚ideje‘. Právě z tohoto vědění je spletena síť významů, bez nichž by společnost nemohla existovat“ (2; str. 22).

Neradí: „lidé by se měli domluvit na společném postupu“, nesoudí: „kdyby se lidé domluvili na společném postupu“ a nehodnotí: „je hrozné (skvělé), že se lidé (ne)domluví na společném postupu“. Říká: „v té či oné situaci se takoví či makoví lidé domluvili na společném postupu a lze s určitou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že v podobných situacích budou podobní lidé jednat podobně“.

Při kladení otázek a hledání odpovědí na ně se sociologie vyvíjí necelých 200 let.

1.1 Předmět a metoda sociologie

Předmětem sociologie jsou sociální jevy. Sociální je vše, co se děje mezi lidmi. Podmínkou sociálních dějů je tedy to, že lidé jsou spolu, sdružují se. Nejsnazší je říci, že tvoří společnost (o pár stránek dále si řekneme, že to nemusí být právě ona) – a proto bývá někdy sociologie označována za vědu o společnosti. Nejsnazší je říci, že to, co se děje mezi lidmi, je jejich jednáním (později si řekneme, že nejenom jím) – a proto bývá někdy sociologie označována za vědu o sociálním jednání. Jevy jsou pozorovatelné. Sociologie tedy věnuje pozornost tomu, co se děje mezi lidmi – nikoli v lidech.

ZÁKLADY SOCIOLOGIE

vé k poznatku, že sociální dění není zákonité, opustili jednoduchou představu příčiny a důsledku a přijali postupně v síti závislostí sociálních jevů princip pravděpodobnosti. Analýza sociálních jevů předpokládá jejich výběr (z neznámé množiny všech sociálních jevů vybírám ze mně známé množiny sociálních jevů na základě mnou stanovené hypotézy závislosti některé sociální jevy a ostatní pomíjím). Protože vše, konec konců, nějak souvisí se vším, a já nemohu zkoumat vše, zkoumám tu část celku, jejíhož zkoumání jsem schopen a o níž předpokládám, že jejím prostřednictvím získám znalost nejen o zkoumaném partikulárním, ale jeho prostřednictvím též o nezkoumaném globálním. Proces výběru částí z celku bývá mnohdy nazýván rámcováním a prostor v rámci výzkumným polem

Rámcování nejen umožní poznávat sociální jevy, ale může nás také při nezahrnutí důležitého prvku do rámce zavést do slepých uliček nepravých, tzv. kvazizávislostí, a poznání tak bytostně ohrozit (6; kap. 1).

V situaci propršelé dovolené omezím např. svoji analýzu na očekávání informačního programového servisu a operativně vytvořené nabídky pro děti a ostatním očekáváním nebudu věnovat pozornost (což je moje rozhodnutí, které může být zcela chybné).

Výsledek analýzy sociálních jevů je interpretován (někdy je interpretace odmítána jako spekulace). Pojem interpretace naznačuje možnost volby jednoho z možných výkladů, zatímco pojem výklad je o takovou volbu ochuzen. Výklad předpokládá jediný „správný“ význam sociálního jevu a interpretace pluralitu jeho významů. Interpretace je výkladem, pro který se interpretující rozhodne, význam sociálnímu jevu dává konkrétní aktér v konkrétní sociální situaci; „... je důležité přijmout koexistenci různých interpretací nejistého a složitého světa“ (21; str. 68).

Zjištěnou situaci v penzionu interpretuji např. tak, že spokojenost hostů z devíti pokojů je ovlivněna počasím (hosty ze sedmi pokojů uspokojí zajištění odpoledního programu pro děti a hosty z osmého a devátého pokoje poskytnutí informací o kulturních programech v okolí), a spokojenost hostů z dalších dvou pokojů nikoliv (možná jsem usoudila, že hosté z desátého pokoje nebudou se svojí dovolenou spokojeni nikdy a na spokojenost hostů z jedenáctého pokoje nemá počasí vliv).

Zatímco analytické postupy se lze naučit a seriózní interpretace dat je věcí profesionality a etických principů, sociologická imaginace při interpretaci analýzy sociálních jevů je považována za nepřenosný dar. „Tato imaginace znamená schopnost přecházet od jednoho pohledu ke druhému ... a chápat souvislosti mezi nimi... Co nutí imaginaci spojovat všechny představy a fakty dohromady, dodávat představám význam a faktům smysl? ... Jejím jádrem je slučování představ považovaných dosud za neslučitelné... Vyžaduje jak jistou hravost mysli, tak úporné úsilí dobýt se smyslu světa, které technik obvykle postrádá. Snad je vyškolen příliš dobře, příliš přesně. Člověka lze vyškolit jenom v tom, co je již známo; školení ho proto někdy zbavuje schopnosti hledat nové cesty...“ (13; str. 11, 229).

Především je při rámcování, formulování hypotéz, volbě kritérií v průběhu analýzy a při její interpretaci nezbytné propojení empirické a teoretické sociologie. Potřebují se a propojují vzájemně do jedné sociální vědy – sociologie.

Jejím cílem není shromažďovat fakta o sociálních jevech (to by byla pouhou sociografií), jejím cílem není ani poskytovat informace o sociálních jevech (to by nepřesáhla svoji analytickou fázi) – jejím cílem je získat znalost sociálních jevů. „Znát neznamená pouze něco prožívat, ale chápat význam... Znát ... znamená interpretovat význam...“ (7; str. 41–42).

1.5 Stěžejní paradigmata

Na trvalé základní otázky jsou nalézány různé odpovědi. Ty se různí především podle paradigmat, jichž jsou jejich autoři nositeli. Rozmanitost existuje samozřejmě i uvnitř každého paradigmatu. Pojem paradigma bývá nejčastěji vykládán jako „úhel pohledu“, „východisko“, „světový názor“ či „víceméně koherentní soubory předpokladů a představ“ (12; str. 25).

Na základě paradigmat se někteří lidé spojují do politických stran a politické strany s jiným viděním světa jsou jim cizí. Použijeme-li pro vysvětlení politická paradigmata, pak na otázku „co chceme“, tak častý mezititulek volebních programů, odpoví jinak liberální, jinak demokratická a jinak konzervativní politická strana. Pokud se jejich odpovědi příliš neliší, snažíme se najít mezi řádky rozdílnost postupů při dosahování stejných cílů. Uplatníme-li politická paradigmata na sociologickou otázku „kdo jsme“, odpoví liberál pravděpodobně, že je to věcí každého, demokrat, že je to věcí diskuse, a konzervativec poukáže třeba na „zlaté české ručičky“.

V moderní sociologii jsou nejrozšířenější tři paradigmata: historicky nejstarší je konsenzuální paradigma (strukturně-funkcionální, někdy též zkráceně funkcionální); jeho odpůrci dali vzniknout konfliktnímu paradigmatu a nejnovější je interakční paradigma.

Historicky jsou začátky lidstva spojovány s konfliktem a konsenzus je považován za důsledek sociálního vývoje; to vede zastánce konfliktního paradigmatu k přesvědčení o „přirozenosti“ konfliktu (konsenzus – dohoda, smír – je až součástí kultury). „Vzájemný vztah primitivních skupin je

podle známých poznatků ... téměř bez výjimky nepřátelský. Nejpřesvědčivější důkaz přinášejí snad Indiáni, u nichž platilo, že každý kmen byl principiálně ve válečném stavu s každým jiným kmenem, s nímž neměl výslovně uzavřenou mírovou smlouvu...“ (19; str. 38).

Z hlediska jednotlivce můžeme paradigmata charakterizovat s pomocí dvou kritérií: Paradigma

Kritérium Význam jednotlivceSpoluúčast jednotlivce

konsenzuální

jedinec je jedním z mnoha, zaměnitelným „kolečkem v soukolí“

jedinec se z vlastní vůle účastní činností spolu s ostatními, protože je s nimi v souladu

konfliktní

jedinec se prosazuje v sociální soutěži, ve které je buď vítězem, nebo poraženým

jedinec se pod nátlakem poslušně účastní činností spolu s ostatními

interakční

jedinec je neopakovatelným aktivním spolutvůrcem tohoto světa

jedinec je aktérem sociální sehrávky, kterou interpretuje

Funkcionální a konfliktní paradigmata přinášejí zcela odlišné modely společnosti. Funkcionální model zdůrazňuje celek jako homogenní systém, který vychází ze souladu hodnot a norem a proměňuje se pomalu. Stojí na spolupráci, odpovědnosti a solidaritě, základem moci je legitimní autorita. Konfliktní model zdůrazňuje různost partikulárních zájmů, které vedou k podvolení a moci a k dynamickým změnám.

Sejdou-li se nositelé tří paradigmat, bude každý z nich popisovat, analyzovat a vysvětlovat týž sociální jev podle svého paradigmatu, až se čtvrtý neangažovaný pozorovatel podiví: mluví všichni o tomtéž?

Někteří hosté při deštivém počasí v penzionu pomáhají při zajišťování programu pro děti, strpí jejich křik a dupot, „protože jsme tady společně a je třeba něco udělat s tím, aby se děti zabavily a nezlobily chudáky rodiče“, jiní nesou organizování dětských aktivit nelibě, na křik a dupot si stěžují („ať s nimi něco ti rodiče udělají, ať tady někdo zjedná pořádek“) či před ním prchají a další v průběhu této konfliktní situace třeba napadne, jak provozovat penzion pro rodiny s dětmi. O Vánocích budou každý vzpomínat na „svoji“ dovolenou.

Pojmy

Sociální jev – teoretická a empirická sociologie – zákon a pravděpodobnost – sociografie a analýza – rámcování a výzkumné pole – výklad a interpretace významu – sociální změna – sociální statika a dynamika – pozitivismus – sociologický výzkum – kulturní a sociální antropologie – analytická a chápající sociologie – klasická a moderní sociologie –mikrosociologie a makrosociologie – funkcionální, konfliktní a interakční paradigma.

Kontrolní otázky

1. Co je předmětem sociologie?

2. Jaká je metoda sociologie?

3. Co je sociografie?

4. Kdy a v jaké sociální situaci vznikla sociologie?

5. Kdo je zakladatelem sociologie, kdo je jejím „duchovním otcem“ a kdo je zakladatelem české sociologie?

6. Jak souvisí sociální statika a dynamika s časem?

7. Co je pozitivismus?

8. Co bylo míněno výroky „zlatý věk je před námi“, „svoboda k rozumu“, „poznat, předvídat, jednat“?

9. Kdy se začala rozvíjet americká sociologie a jak ji lze charakterizovat?

10. Co byla britská kulturní antropologie?

11. Co znamenala weberovská analytická a chápající sociologie?

12. Z jakých zdrojů, v jaké sociální situaci, kde a kdy vznikla moderní sociologie?

13. Co je předmětem mikro- a makrosociologie?

14. Jaké jsou základní otázky sociologie?

15. Jaká jsou stěžejní paradigmata moderní sociologie?

16. Podle jakých kritérií můžeme z hlediska jednotlivce charakterizovat paradigmata moderní sociologie?

17. Jaké dva dichotomické modely společnosti vznikly na základě paradigmat moderní sociologie?

18. Co byste řekli k pokusu o interakční model společnosti?

Ukázky textů

Sociální jevy

Čeho oči nevidí, toho srdce neželí.

Červenka, M., Blahoslav, J. Česká přísloví.

Praha: Odeon, 1970, str. 68

Sociální statika

Stojatá voda ráda se zsmradí.

Červenka, M., Blahoslav, J. Česká přísloví.

Praha: Odeon, 1970, str. 37

Sociální dynamika

Metronom změn je nastaven na presto prestissimo. Dostáváme se do zběsile rychlého víru. Tolik toho už víme a tolik nového se každý den objevuje, že překračuje schopnosti jedince se v tom vyznat. Ztrácíme rovnováhu. Potácíme se a ztrácíme cestu. Přesycení informacemi, vydávajícími se za vědění, nás přetěžuje a vede k zhnusení; nadmíra vědění, maskujícího se jako moudrost, vyvolává zoufalství. Možnosti plně automatizovaného myšlení nás odsuzují do role bláznů. Jsme svedeni jako Faust Mefistofelovým slibem, že se nám dostane všeho poznání, zřekneme-li se myšlení; budeme spaseni a ocitneme se opět jako nevinní v rajské zahradě. V ráji bez myšlení.

A právě universita je tím místem, kde lidé mysleli a kde myslet musí. Budou-li správně živeny, mohou se myšlenky mladých ukázat jako velmi trvanlivé. Rozumí se samo sebou, že to musí být myšlenky střízlivé, fundované a hluboké.

Všude se setkáváme s nedožvýkaným tabákem učenosti. Učíme se postupy a ne smysl. Naši filosofové, reprezentující jednotu myšlení a svědomí, jsou nuceni k tomu, aby – podobně jako rukojmí, které nutí, aby si před popravou vykopali vlastní hroby – prokazovali efektivitu vynaložených nákladů. Naši duchovní, kteří mají potěšovat smutná srdce tím, že uschopňují ducha k transcendování konečného, jsou znevažováni politikou a dobročinnými bazary.

Systém je ohraničen, má vstupy a výstupy. Ty jsou jak materiální, tak nemateriální. Výstup jednoho systému je vstupem jiného systému atd.

Prvky systému tvoří jeho strukturu. Všechny prvky systému jsou pro něj stejně významné, protože všechny plní nějakou funkci. Zatímco prvky se obměňují, vznikají a zanikají, systém trvá. Prostřednictvím vstupů a výstupů se systém permanentně adaptuje na své prostředí (obměnou, vznikem a zánikem prvků) a tato adaptace vytváří v systému trvalé napětí. Napětí v systému má i své vnitřní zdroje (rozdílné individuální a skupinové vzorce chování). Znamená to, že napětí systém strukturuje.

Systém stále tíhne k rovnovážnému stavu. V tomto stavu homeostázy je v systému optimální míra napětí a on funguje (prosperuje). Systém je ohrožen významným odchýlením od rovnovážného stavu, tzn. jak příliš velkým, tak příliš malým napětím.

Ve vesnici A se „nic neděje“; zastupitelé se sejdou, aby schválili starostovi výkazy došlé „shora“, zanadávají nad jejich nepochopitelností a zanaříkají nad dalším odstěhovaným mladým párem. Po čase se dohodnou, že samospráva je k ničemu a státní správa nesrozumitelná, a vzchopí se k zahájení procesu zániku obce. Mají za to, že si vesnice polepší, stane-li se částí obce C. Možná se za pár let opraví v jejich vesnici i silnice. Původně uvažovali o obci B, ta by dala do pořádku silnici asi dříve, ale její starosta je „blázen“, pořád něco organizuje, zakládá, někam zve, něco požaduje a zřejmě by museli do nějakých výborů, komisí a kdo ví čeho ještě. To obec C je jistota – nic moc nedá, ale také nic moc nepožaduje.

5.2 Sociální pozice

Prvky sociálního systému jsou sociální pozice. Ty jsou funkcionální, tzn. že systém si vytváří takové pozice, které jsou pro něj funkční, a ty jsou pro něj všechny stejně významné. Pozice se do jisté míry v adaptačních procesech obměňují, tzn. že ty, které ztratily svoji funkčnost, zanikají a nově vznikají ty, které jsou nezbytné pro plnění nových funkcí. Tak pomalu dochází k restrukturalizaci systému.

K obsazování pozic dochází v různých systémech různým způsobem (jmenováním, konkurzem, násilím, korupcí, protekcí ap.). Potíž vzniká při obsazování těch pozic, po nichž není „poptávka“: zájem o ně je povzbuzován pomocí různých nástrojů (prestiž pozice, moc s pozicí spojená, odměna k pozici příslušející ap.).

Pro základní školu jako sociální systém (subsystém systému základního školství) je stejně důležité obsadit pozici učitele češtiny jako obsadit pozici uklizeče. Její fungování ohrožuje stejnou měrou jak chybějící češtinář, tak neuklizená škola. Zatímco atraktivnost pozice učitele může být dána např. její prestiží či relativní volností nakládání s časem, pozice uklizeče může být přitažlivá z jiných důvodů.

Pozice jsou obsazovány jednotlivci, kteří jejich obsazením získají pro systém funkcionální význam. Jiný význam nemají. Některé pozice jsou obsazovány jednotlivci bez jejich přičinění (to jsou tzv. připsané pozice), o obsazení jiných sociálních pozic více či méně usilujeme (to jsou tzv. získané pozice). Každý aktér obsazuje jak v průběhu svého života, tak