KURZ DÍVÁNÍ - DMYTRO NIKITIN SROVNÁNÍ PROPAGAČNÍ GRAFIKY A UMĚLECKÉHO DÍLA
Eugèn Delacroix - Svoboda vede lid na barikády
Severokorejská protiamerická propaganda
Tato práce se zabývá porovnáním severokorejského propagandistického plakátu (datace neznámá) a obrazu Svoboda vede lid na barikády od Eugèna Delacroix (1830). Série severokorejských plakátů mluví poměrně jasným jazykem děje, postav a jejich výrazů. Není pochyb, kdo je v tomto vyprávění na straně zla a kdo je obětí. Překvapivě podobná kompozice Delacroixova obrazu je také bohatá na silná gesta, bouřlivé osobnosti postav a jasný příběh. Romantická témata války, hrdinství, útlaku a smrti řídí estetiku obou výjevů. Paralely v kompozici volají po interpretaci - postavením obrazu vedle sebe se totiž rozdíly v rolích kompozičně podobných postav začínají vyjasňovat. Zajímavou spojnici obou obrazů, která se jeví o to názorněji při pohledu na podobnou kompozici, je vztah Marianne (která se stala symbolem svobody a triumfu republiky), zobrazené na obraze z 19. století, k snad nejsilnějšímu symbolu americké volnosti a demokracie – Soše Svobody. Ačkoli se autor návrhu sochy Frédéric Auguste Bartholdi přímo nehlásil k bojovné estetice Delacroixa, jde o stejnou postavu, jen zobrazenou v klidnějším postoji. Zvláštní posun rolí postavy, která je na obou obrazech symbolem (ať už triumfující, nebo padlé) svobody, poukazuje snad na snahu popřít ideologický význam původní postavy pomocí její nápodoby a deformace. Zatímco je žena na obraze z 19. století znázorněna jasně jako vůdčí, nepokořená postava, jíž následuje dav, korejský plakat ukazuje ženu jako svázanou, vedenou vstříc nejasnému osudu. Vyplývá to ze základního účelu obrazů - zatímco první má vzbudit hrdost, druhý slouží k rozšíření strachu před kapitalistickým nepřítelem. Rozdílné je možná už základní vnímání role ženy na obou obrazech (a tedy obecně i v rozdílných společnostech). Bojovná a silná, samostatná – vůdkyně francouzské revoluce proti bezbranné matce, jemné, zranitelné bytosti, ke které vztahuje ruce malé dítě. Jasné gesto “kupředu”, zvednutá ruka s praporem proti spoutané postavě s beznaději v očích. Zatímco Delacroixův obraz je komponován na šířku, korejský plakát je rozvržen svisle. Přes tento základní rozdíl, je v kompozici velmi čitelná podobnost v postoji a umístění tří postav – stojící ženy, další ženy, vzhlížející k hlavní postavě výjevu, a muže, který následuje jdoucí ženu s puškou. Role tohoto muže je však na korejském a francouzském obrazech téměř opačná. Jeden k ženě vzhlíží a je
2
rozhodnut společně s ní bojovat, druhý je věznitelem a má úmysl ji ublížit. Když si opět vzpomeneme na Sochu Svobody, znázorňující Marianne, která je hlavní postavou romantického výjevu a dost možná kompozičním (snad i obsahovým) zdrojem pro korejský plakát, stává se role amerického vojáka vnitřně rozporuplnou, protiřečící si - utlačuje totiž základní symbol americké svobody. Jde tedy možná nejen o jednoduchý pokus o zastrašení, ale i o kritiku amerického systému, který začíná podkopávat sám sebe a dostává se do vnitřních rozporů a protikladů. Prvoplánové gesto nebo promyšlená symbolika? Podobné postoje obou ženských postav dávají vyniknout dalšímu detailu – zatímco Svoboda má odhalený hrudník (a nijak se nesnaží ho zakrývat), korejská žena je plně zahalena a pro jistotu je holém hrudníku svázaná provazem. Je otázkou, jestli je v tom třeba hledat hlubší propojení významů; je také jasné, že v cenzurou spoutaném prostředí, by obraz s odhaleným poprsím neprošel. Popředí kompozic obou obrazů tvoří oběti násilného děje. Ve francouzském obraze jsou jimi muži – vojáci a dělníci, korejský obraz jako hlavní oběti ukazuje starce, ženy a děti. Nejde tu tedy o hrdinsky padlé za ideály, ale o nevinný lid. Opět tedy je u plakátu zřejmá snaha vytvořit soucitný pocit se slabým utlačovaným a stupňovat nenávist ke zlému pokořovateli. V pozadí obou obrazů se odehrávají dynamické výjevy boje a trosek budov. Výrazným odchýlením od francouzského obrazu je nepřítomnost další ústřední postavy, chlapce, stojícího napravo od Svobody. Již na Delacroixově obraze může barevnosti oblečení působit lehce nepatřičně. Jako by se do scény připletl náhodou. Doplňuje kompozici obrazu, význam jeho postavy je však nejasný. Na jeho místě se na korejském plakátě odehrává další scéna násilí na domorodých obyvatelích. Zdá se tedy, že autor plakátu pro záhadnou postavu nenašel roli a místo hádanek předkládá další jasnou zprávu.
Tématické (i kompoziční) paralely mezi propagandistickými korejskými plakáty a západním uměním se dají vyčíst i na dalších příkladech. Téma popravy se objevuje mimo jiné v díle Goyi (Poprava 3. května), Maneta (Poprava mexického císaře Maxmiliána) či u Picassa (Masakr v Koreji). Postava v bílé košili (snad symbol vnitřní čistoty; u Picassa přenesen do ženské nahoty) v 3
emotivním projevu posledního vzdoru si vynucuje divákovy sympatie. Zajímavé
na dalším korejském obraze je, že v jasně rozdělené kompozici jsou vrazi na stejné straně, jako popravovaný. V evropských obrazech poprav střed obrazu odděluje „dobro od zla“. Korejský plakát se tímto pravidlem neřídí a promíchává zástupce obou skupin. Je tedy otázkou, jakou roli hraje kompoziční dělení na 2 poloviny. Snad jde o prvek exemplárnosti činu – nalevo jsou aktéři, napravo - hlediště (lid). Tedy ne jen hodný a zlý, ale i přihlížející (a tedy poučovaný). Je otázkou, zda autor plakátu tuto skutečnost kritizuje (toto „divadlo“ je pořádané nepřáteli) nebo je to spíš podvědomá snaha navyknout společnost na takovýto způsob jednání (exemplární trest jako nástroj systému). Je zajímavé, nakolik korejská propaganda čerpá z tradice západního umění. Zda tak činí, aby účelovým pozměněním poukázala na slabé stránky západní civilizace, či z pouhého nedostatku invence, je tématem pro další podrobnější studium.
Francisco Goya - Poprava 3. května
Pablo Picasso - Masakr v Koreji
4
5
další propagandistické severokorejské plakáty zdroje: https://www.facebook.com/weirdretro?fref=ts