Šumavské povídání 3 aneb Co v kronikách nenajdete

Jaroslav Pulkrábek

ŠUMAVSKÉ POVÍDÁNÍ aneb Co v kronikách nenajdete (svazek třetí)

Volary 2015

Vydalo

Nakladatelství Petr Čmerda - DriftBooks jako e-knihu č. 11 rok vydání 2015 (pouze elektronické vydání) odpovědný redaktor: Marika Petrmanová konverze do elektronických formátů: Jakub Rákosník ilustrace: © Marika Petrmanová 2012 - 2015 © Jaroslav Pulkrábek 2009 - 2015 Vydáno ve spolupráci: PRACHATICKÝ DENÍK

ISBN 978-80-87741-29-0 (ePub) ISBN 978-80-87741-30-6 (MobiBook)

Milí čtenáři, říká se "do třetice všeho dobrého i zlého", v pohádkách má král obvykle tři syny nebo dcery; Popelka měla tři oříšky, a kouzelný dědeček či zlatá rybka vám vyplní vždy pouze a jenom tři přání. Trojka také patří mezi hlavní čísla numerologie přináší prý energii fyzickou, psychickou i duchovní. Trojka je prostě pozoruhodné číslo a já pevně doufám, že třetí výběr pověstí, bájí a příběhů ze staré Šumavy, které píše Jaroslav Pulkrábek již šestým rokem (tedy dvakráte tři), nám splní ono základní přání každého spisovatele a nakladatele a bude se líbit i čtenářům (tedy – doufám, že vice jak třem…)

Když jsem v roce 2012 oslovil Jaroslava s přáním, že bych chtěl z jeho pověstí udělat elektronickou knihu, zabručel něco jako"…proč ne" a ve spolupráci s Prachatickým deníkem a prachatickou knihovnou vznikl první výběr s názvem Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete. Byla to také první kniha, kterou jsme vydali pod hlavičkou DriftBooks. Tento titul navíc ovlivnil zaměření našeho malého elektronického nakladatelství směrem k vydávání regionální šumavské literatury. Je to náš nejprodávanější titul. Prostě kniha přímo osudová – inu – vždyť jí tehdy nad kolébkou stály tři (!) sudičky: Jana Vandlíčková, šéfredaktorka Prachatického deníku, která vymyslela rubriku "Vypráví se, že…“ a oslovila Jardu coby autora, Hana Mrázová, ředitelka prachatické

knihovny, která se pověstí ujala s vervou jí vlastní, a Marika Petrmanová, jejíž ilustrace pověsti skvěle doplňují.

Rok poté jsme se vrhli na druhý výběr padesáti příběhů. Těšil jsem se na to, že se znovu potkáme jako tým. Těšil jsem se na setkání u kávy s ilustrátorkou Marikou, kdy po prvních pěti minutách pracovního hovoru sklouzneme úplně jinam, místo kávy stojí najednou na stole orosený půllitr a po dvou hodinách se rozcházíme s tím, že se musíme co nejdříve sejít a probrat ty ilustrace. Těšil jsem se na setkání s Jardou nad zmrzlinovým pohárem, kdy po prvních pěti minutách pracovního hovoru řešíme celý svět a zároveň na celý svět zapomínáme. Ale kniha přesto pomalu, ale jistě vzniká. Její torza poletují internetem, zhmotňují se na monitoru a z desítek podob se rodí ta jediná, nejlepší.

Třetí výbor vznikal nejdéle a nejklopotněji. Člověk by si řekl, že už to půjde samo, máme zkušenosti, víme co a jak, prostě rutina. Ale život umí rázně zamíchat s našimi představami.

Umí vykouzlit situace, které vás od práce odvádějí nebo ji přímo znemožňují. Ale důležité je, aby čtenář vůbec nepoznal, jak těžko kniha vzniká. Jak nám nad hlavami zvoní Damoklovy meče, jak nás tlačí termíny a jak se "deadline" posouvá o další měsíce. Důležité je, aby čtenář díky příběhům zapomněl na svět kolem sebe. Aby ho fantazie autora dokázala unášet do světnic starých šumavských chalup, do temných šumavských lesů, aby se dokázal smát rázovitým postavičkám a by ho dokázaly dojmout lidské tragédie, které přináší leckdy tak krutý život. Šumava je drsný kraj – říká se – a něco na tom jistě bude.

Stačilo pár desítek let, aby se vylidnila, zpustla a ztratila svou lidskou tvář. Ovšem Jaroslav Pulkrábek jí umí skrze své

povídání znovu oživit. Znovu se můžeme procházet po návsích dávno zaniklých vesniček, nakouknout do kostelů, které zbořil neúprosný čas a hloupost podivné ideologie. Chodit po cestách, které jsou dnes zarostlé. Šumava je v Pulkrábkových pověstech opět plná lidí. A tam, kde jsou lidé, jsou také radosti i strasti. Tam se rodí děti, ale také se umírá, ať už přirozeně, či kvůli válkám, tragédiím nebo vlastní rukou. Tam si lidé povídají, zpívají, tančí, ale také pomlouvají, lžou a hašteří se. Šumava je v nich plná lásky a něžnosti, ale také pláče a neštěstí. A… Ale to už si přečtěte sami. Do třetice všeho dobrého…

Petr Čmerda, nakladatel

Oříšková Berta Volary Jen málokdo ve Volarech věděl, že Oříšková Berta se vlastně jmenovala Kristýna a oříšky neměla ani trochu ráda. Jenže od rána do večera seděla na zápraží s košíkem na klíně a louskala jeden za druhým, stý za stým, tisící za tisícím...

S nikým nemluvila, na nikoho nepohlédla, jen si hleděla lískáčků. Ale když se to vezme poctivě, jen málokoho tu nazývali jménem, které mu zapsal pan farář do matriky, a snad v každém městě žil nějaký ten podivín či obecní blázen.

Oříšková Berta nikoho ani za mák neobtěžovala a navíc měli ve Volarech hospodyně při posvícení i o Božím hodě o oříšky postaráno. A když jednou zůstalo zápraží prázdné a Oříšková Berta se neobjevila ani na druhý den ráno, bylo to, jako kdyby ze zvonice snesli zvony.

Každý, kdo procházel tou ulicí, se bezděčně podíval na místo, kde sedávala a měl nepříjemný pocit, že už něco není takové, jaké to bývalo. Jenže čas běžel, lidé zapomněli a až po mnoha letech se objevil člověk, který dokázal odkrýt tajemství Oříškové Berty.

Za jedné vojny se ve městě usadila posádka. Jen na pár dní. Ale i tak to byla pro město pohroma. Žoldnéři vyprázdnili špajzky i komory a nejedna dívka přišla o věneček. A to se přihodilo i Kristýně.

A kdyby jen o věneček. Po čase se ji začalo kulatit bříško a Kristýna dělala vše pro to, aby tu ostudu před světem zatajila. S lidmi se nestýkala a břicho si stahovala šátkem. A že to bylo v zimě, nikdo si toho nechtěného požehnaného stavu ani pořádně nevšiml. Přišlo jaro, pak léto a Kristýna porodila syna. Jenže mu nebylo přáno, aby se těšil z tohoto světa. Možná tam nahoře věděli, že tu na něj nic dobrého nečeká a andělé si ho vzali hned, jak vystrčil hlavičku z lůna matky. Kristýna to nekřtěňátko potají pochovala na Lískovém vršku a než je uložila do země, pověsila mu na krk madonku, co dostala od kmotřičky při křtu. Snad se ta svátost na ubohé dítě alespoň trochu přenese.

Každý den chodila Kristýna na Lískový vršek a modlila se za mrtvě narozeného syna i za odpuštění své viny. A pak jedné noci měla sen, že odpuštěno jí bude, až najde v lístkovém oříšku medailonek, co synkovi při pohřbu vložila na krk. Tak se z Kristýny stala Oříšková Berta.

Mnoho let sedávala s oříšky před domem a nikdy jediný nevložila do úst. Až jednou opravdu našla v oříšku ukrytý medailonek s madonkou. Tu položila košík na zem, vyklepala skořápky ze sukně a odešla k Lískovému vršku. Kde a jak však skončila, to se už nikdy nikdo nedozvěděl.

Věštba zničila stavbu věžičky Horní Vltavice Ve Vltavici chtěli kostel. Jak by také ne. Však šlapat třináct kilometrů přes hory a doly do Vimperka není žádná legrace.

A tak šli za knížepánem a ten prý že jo. Že jim ho teda na vršku, kde kdysi pod širým nebem kázali jezuiti a pak si tam z prken stloukli kapličku, nějaký postaví. A že zrovna jeden vyměřoval v Ondřejově, řekl si, že ušetří za plány. Kostelíček na papíře vznikl a byl malebný, od velkého mistra, s velkou kamennou věží v průčelí.

Ve Strážném také chtěli kostel. Do Vimperka to měli dokonce ještě dál a vskutku pociťovali jako náramnou nespravedlnost a křivdu, že jim ho ve Vltavici vyfoukli. No což, měli jít za kníže pánem první.

Začalo se stavět. Zednický mistr běhal se špagátem a

vyměřoval sem i tam. Vpředu vytyčil čtyři kůly. Aby věděli, kde začít kopat základy pro věž. Ty totiž musí být nejhlubší. A stráženští se užírali víc a víc.

Pak se najednou začaly šířit různé fámy. Že prý jedna čarodějnice či vědma předpověděla, že se na té kostelní věži stane nějaké ukrutné neštěstí skrze nějakou nevěrnou ženskou.

Kterou, a jaké, to však neřekla.

No, a jestliže se ještě včera všichni těšili na vysokánskou věž, teď doma začaly manželky do chlapů hučet. Že ta věž je vlastně zbytečná, škoda peněz a že prý bude jen kazit to krásné údolí. Jiné zas strašily s blesky a hromy. Taková věž přitahuje bouřky a skoro celá ves je vystavěná ze dřeva.

Chlapům z toho šla hlava kolem. Nejdřív ženské odbývali a strašení se jen smáli. Jenže, když pak usínali bez večeře a na lůžku sami, začínali tak nějak docházet k názoru, že ani oni tu věž vlastně vůbec, ale vůbec nechtěli.

A jestliže šla před půl rokem ke knížeti disputace, aby jim svatostánek ráčil vystavěti, nyní ho co nejponíženěji prosili, zda by to šlo bez věže. Však stačí jen taková malinkatá, do které se člověk nevleze a nemůže se tam tedy nic zlého přihodit. Kníže pán se divil, ale že se nedávno udobřil se ženou a narodil se mu dlouho očekávaný syn, mávl nad tím rukou, zavolal knížecího stavitele a přikázal mu překreslit plány.

Ve Vltavici tedy mají od těch dob kostel jen s malinkatou dřevěnou věžičkou, co se do ní nikdo nevleze, natož aby se tam cpala nevěrná ženská.

A stráženští? Ti se jen culili, a když si později sami kostel postavili, tak pěkně s velikánskou kamennou věží. Aby měli vltavičtí vztek. Jenže jim to moc štěstí nepřineslo. Sotva kostel

postavili, už jim do věže uhodil blesk a později si ho dokonce sami zbořili. A jest jen škodolibostí osudu, že si na to boření najali dělníky z Horní Vltavice.

Bohatého kozla krejčová nechtěla Vimperk „Jehlu, nit a nůžky přinesl na svět Satanáš,“ vykřikoval neúnavně zlatavým mokem znavený krejčík Johan, bouchajíc přitom pěstí do stolu. Každou sobotu se tu v hospodě pod náměstím scházelo pivní společenství tuctu vimperských řemeslníků a stejně jako jindy i dnes se přes politiku a ženské dostali k lamentaci nad tím, jak je těžké vydělat si poctivou prací alespoň na krajíc toho chleba vezdejšího.

Bylo už k půlnoci, možná i chlup přes, když padla zmínka o pokladu. Pak druhá, třetí, a protože v těch časech nebylo snad nikoho, kdo by alespoň občas nesnil o tom, že pod švestkou na zahradě najde hrnec zlaťáků, dal každý do placu, co slyšel od předků. „Musíš vědět, kde hledat. A taky to správný znamení či slovo.

Pak je poklad tvůj,“ hučel krejčíkovi do ucha stejně znavený řezník, a když kdosi nadhodil, že nějaký ten poklad by měl snad být uvnitř Haselburku, byl krejčík v tu ránu střízlivý.

Vyslechl, co potřeboval, zaplatil a spěchal domů.

Po staletí se tradovalo, že uvnitř haselburské hlásky, vždy den po úplňku, přepočítávají rohatí peníze z jakéhosi pokladu, co tu

zůstal po nějakém mordu. Stačí se převléct za čerta, dávat pozor, kam ho ta pekelná havěť po sečtení zas schová a až čerti zmizí, tak si pro něj sáhnout.

Krejčík vyklopil doma ženě, co věděl a už do chalupy táhl řezníka, aby jim podřízl kozla. Z kozlí kůže si ušil oblek, naleštil rohy a obličej pomazal popelem i smolou.

Následující sobotu, zrovinka den po úplňku, se krejčík v hospodě neobjevil. Již od setmění totiž nastrojený v kozlí kůži číhal v rohu hlásky a čekal, co se bude dít. Odbila půlnoc.

Zavětřil spáleninu a v tu ránu byla věž plná čertů. Holýma pazourama vykopali truhlu, vysypali zlaťáky na zem a jeden po druhém je zas házeli zpět. Hádali se, strkali a plivali po sobě a není tedy divu, že si krejčíka v tom čertovském převleku ani nevšimli. Když vše konečně spočetli, zavřeli truhlu, zahrabali ji zpátky do země a stejně rychle jako přišli, byli fuč. Johan počkal, až poslední rohatý zmizí, vyhrabal truhlu a za chvíli se už zlaťáčky kutálely doma po stole.

Jenže ouvej. Tu se rozletí dveře a v nich rohatej. Jestli do svítání nebude poklad zas v zemi, nikdy už ze sebe krejčík tu kozlí kůži nesundá. Což, krejčíkovi by to ani zas tak možná nevadilo. Za to bohatství to stojí, jenže žena si postavila hlavu.

A že raději chudého krejčího než kozla s pokladem. Proto také zlaté mince putovaly zase zpátky do věže a sotva Johan zahrnul díru, kůže z něho sama spadla.

A tak tam prý někde, kousek od vchodu, leží dodnes zakopané bohatství, jen holt nikdo nezná to správné slovo či znamení.

Věštění se bábě Tussi pramálo vyplatilo Bělá Zima byla toho roku taková nějaká volšová. Přestože farář teprve pálil kočičky na popelec, po sněhu už nebylo ani památky.

Bábě, co jí v Bělé u Želnavy říkali Mechová Tussi, však to bílé nadělení pramálo chybělo. Celé dny se courala po lesích a při hledání všelijakých lišejníků, ve kterých holomráz probouzel ty pravé léčivé účinky, nevynechala jedinou rokli.

Znala tu každičký kámen a věděla, co, kde a kdy hledat. A přesto. Rozhrnula houští v místech, kde snad byla tisíckrát, a před ní skalka, co jí vždy připomínala vlčí hlavu. Do plátěného pytlíku seškrábala z kamení mech a chystala se dál, když si všimla štěrbiny velké tak, že by se jí protáhlo děcko, anebo stářím scvrklá stařena při troše snažení.

Asi tu bývala od jaktěživ, jen si ji Tussi z dřívějška nějak neuměla vybavit. Těžko říci, který rarášek tu bábu stoletou navedl, že si sundala vlňák i kožíšek a už se cpala do díry.

Sotva prolezla úzkým portálkem, stála v chodbičce, po které by mohl bez obav kráčet i statný jinoch. Světélkující kamení ji svítilo na cestu a za okamžik už přes roh nakukovala do jakési divné místnosti plné známých i neznámých lidiček.

A že leccos znala, brzy věděla, která bije. Ten zástup tu totiž

čekal na Boží soud. Tussi poslouchala, co že si to tam všechno povídají, a že měla dost rozumu, opatrně, aby se neprozradila, vycouvala zase ven. Ale tím to neskončilo.

Druhý den si pustila hubu na špacír a sousedce za příslib mlčení, prozradila, že želnavskýho kováře čeká nějaké neštěstí skrze studenou vodu. A taky že jo. Uplynul sotva týden, když kovář se vracel domů po zamrzlé Vltavě, propadl se pod ním led a po krátkém stonání kovář doma zcepeněl.

A když předpověděla smrt čeledína ze statku v Ovesné a několik dalších, přijela si pro ni v kočáře vrchnost ze Zlatokorunského kláštera. Tussi ani nemukla. Teda alespoň první měsíc. Pak už se jí pobyt v klášterní kobce přestal zamlouvat, zvláště když toho k jídlu a pití dostávala pramálo, a tak prelátům vyklopila, kde a co viděla a slyšela.

Ti vzali bábu zas do kočáru spolu s knížecím střelmistrem a jeli, aby tu zpropadenou díru navždy zavřeli. Jenže ani to bábu domů nevrátilo.

Ještě dobrých deset let ji drželi pod zámkem, aby jí zarazili to nešťastné věštění. Domů se vrátila až v rakvi. Pěkně v tichosti ji pohřbili v samém rohu želnavského hřbitova v místě, kde je zeď od kostela nejdále. Ani umíráček při tom pro jistotu nerozhoupali. A s Tussi pohřbili i tajemství o tom, kde se nacházela skála, co připomínala rozšklebenou vlčí hlavu a uprostřed mívala štěrbinu, do níž by se děcko sotva protáhlo…

Pramen u Stožecké skály vyléčil sokola Stožecká skála Přes hrot šípu pomalu sledoval sokola, který se na okamžik skryl v kotouči ranního slunce. Albrecht přivřel oči a trpělivě čekal, až se dravec opět promítne na blankytně modrou oblohu.

Sotva se tak stalo, sotva znatelným pohybem prstů pustil tětivu a za okamžik, aniž by vydal jen jediný vzdech, jak kámen hozený z hradní věže, řítil se sokol k zemi.

Albrecht jej ani teď nespouštěl z očí a snažil si zapamatovat místo, kde se kořist vnořila do vln stromoví. Až když si byl jist, pustil se stezkou vedoucí od hradu dolů pod skálu. Dvě jedle, jež stály po stranách o dost vyššího buku. Tam někde to bylo.

Po pás sahající kapradí však mrtvého sokola skrylo lépe než nejhlubší hrob. Albrecht měl čas. Služba na hlásce střežící obchodní cestu náročná nebyla. Uřízl silný prut, a rozhrnoval porost, pročesával sáh po sáhu. Však jej najde.

Ráno se přehouplo k polednímu a sokol stále ležel kdesi v lesní bučině. Přes prvotní odhodlání ptáka dohledat, se Albrecht pomalu smiřoval s myšlenkou návratu bez kořisti.

Ještě jednou prohlédl okolí s nepřeberným množstvím buků a jedlí.

To, co se svrchu zdálo jako jedinečná a snadno zapamatovatelná skupinka stromů, zdola vypadalo zcela jinak.

Zahleděný do korun staletých lesních obrů ve snaze najít onen buk s dvojicí jedlí, nesledoval půdu pod nohama, a tak se lehce

stalo, že se až do půlky lýtek ponořil do ledové tůně. Zaklel a sjel zrakem k nohám. Tam, do vody zpola ponořený, ležel sokol.

Albrecht si byl jist, že mu zasadil smrtelnou ránu, a i kdyby jej pouze zranil, pád z té výše přežít stejně nemohl. Sokol však vystrašeným zrakem sledoval lovce a jen zlomený šíp mu bránil roztáhnout křídla a vzlétnout. Albrecht natáhl ruku, aby dokonal dílo a jedním pohybem zlomil své kořisti vaz. Sokol však vydal zoufalý skřek, ohnal se po nepříteli, a ten pozdě ucukl s nyní již pořádně zkrvavenou rukou.

Sedl si na kámen vedle tůňky, pohlédl na ptáka i na zraněnou ruku. Poranění nebylo hluboké. Albrecht ponořil dlaň do ledové tůně, aby chladivá voda smyla krev a stáhla ránu. Když ji však vytáhl, po šrámu nebylo ani památky.

Napodruhé se již Albrechtovi ptáka uchopit podařilo.

Tentokrát již ne proto, aby ho zahubil, ale aby jej zbavil šípu a pomocí léčivé vody navrátil k životu.

Přešlo mnoho let, ba staletí, odešli strážci a po hradu zbyly jen nepatrné rýhy ve skále. Zůstal i sokol, přestože je jinde lovci vystříleli. Stejně tak pod skálou dodnes vytéká pramen, na který se časem zapomnělo, až jej objevil jeden slepý volarský kovář. Ale to už je zcela jiný příběh.

Obsah ŠUMAVSKÉ POVÍDÁNÍ..........................................................2 Milí čtenáři,...........................................................................4 Oříšková Berta ......................................................................7 Věštba zničila stavbu věžičky...............................................9 Bohatého kozla krejčová nechtěla.......................................11 Věštění se bábě Tussi pramálo vyplatilo.............................14 Pramen u Stožecké skály vyléčil sokola.............................16 Přetažený masopust.............................................................19 Místo zlata zbyly jen kostry................................................21 Až po vysvěcení přestala pec kouřit....................................24 Za nevěru zůstaly na krku Seppovi jen šišky......................26 Lektvar lásky.......................................................................29 Srdce pralesa.......................................................................31 Místo osvěžení nabrousila voda jazyky..............................34 Poklad stále čeká na poctivce..............................................36 Protřelé bratry vyděsil obyčejný švec.................................39 Místo zlata zvolil štěstí a rodinu.........................................40 Dceru havíře dav upálil.......................................................43 Černá kočka z Buku............................................................46 Pokažený dar.......................................................................48 Požehnané čarodejnice........................................................50 Chléb příliš štěstí nepřinesl ................................................53 Škodolibý Josef...................................................................55 Nešťastný lažický farář.......................................................58 O cudrovickém hřbitově......................................................60 Bude pršet, hospodská zařízla husu.....................................63 Poslední steh........................................................................65 Zlato lásku a tátu nenahradí................................................67 Kosa mladému kaplanovi vrátila úctu.................................70

Tři křížky zachránily Bezpalcovu dušičku..........................72 Vílí válka zavalila koryto řeky kamením............................74 O kohoutím kokrhání..........................................................77 Fresky od svatého Bartoloměje...........................................79 Johánek a skřet....................................................................81 Krvavé dřeváky ze Světlých Hor........................................84 Pekelná polínka...................................................................86 Posmrtná zpověď.................................................................88 Nemotorný Sepp..................................................................91 Divný kněz přidal tulákovi pět let života............................93 Lapkové si troufli i na zvon.................................................95 Pomýlená spravedlnost........................................................98 Vzpomínky odnaučily kováře pytlačení............................100 Ztracený růženec...............................................................103 Medvědí chlup...................................................................104 Zlé slovo ublíží mnohdy hůř než nůž................................107 Čertovskou zkoušku Anička vyhrála se ctí.......................109 Ošizený zvon.....................................................................111 Jedle "U obrázku"..............................................................114 Lakota se mlynáři vymstila, namlel piliny........................116 Místo mříže kovář koval svaté kříže.................................118 Oběšenec prý strašil počestné pocestné ...........................120 Černá madona....................................................................123 O AUTOROVI..................................................................128 Již vyšlo:............................................................................130 TAKÉ JAKO TIŠTĚNÁ KNIHA......................................131 Také vyšlo:........................................................................134 UKÁZKA Z E-KNIHY:....................................................135 Nabídka e-knih z nakladatelství DriftBooks.....................138 PŘIPRAVUJEME:............................................................139

O AUTOROVI Jaroslav Pulkrábek (*1964), se v roce 1988, zlákán romantikou, odstěhoval na Šumavu, kde zprvu pracoval jako dřevorubec v oblasti Boubína, později vystřídal několik povolání, mimo jiné pracoval i ve sklárně. V současné době je ředitelem Městského kulturního střediska ve Vimperku.

Jeho domovem se stala fara v Horní Vltavici, kde působí jako kostelník. Pravidelně publikuje v časopise Vítaný Host, je šéfredaktorem měsíčníku Jan Prachatický. Od roku 2009 píše každý týden pro sobotní vydání Prachatického deníku pověst či příběh do rubriky „Vypráví se, že...“ V dubnu letošního roku získal hlavní cenu za kvalitní novinářskou publicistiku, zaměřenou za památky v soutěži PRIX NON PEREANT, vyhlašovanou sdružením Pro Bohemia a Syndikátem novinářů, za cyklus Zbořené kostely Šumavy.

Již vyšlo: Jaroslav Pulkrábek

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete Ilustrace: Marie Petrmanová Pověsti a báje z našeho okolí, které píše Jaroslav Pulkrábek, vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze Prachatického Deníku.

Padesát tajuplných, dobrodružných, ale i humorných příběhů, spolu s nádhernými ilustracemi Marie Petrmanové, nyní najdete v e-knize Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete. Výběr převyprávěných pověstí a autorských příběhů ze Šumavy autenticky zobrazující prostředí, život i mentalitu lidí v časech jenž smetlo nemilosrdné koště dějin.

ISBN 978-80-87741-00-9 (Formát PDF) ISBN 978-80-87741-01-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-87741-02-3 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

TAKÉ JAKO TIŠTĚNÁ KNIHA Jaroslav Pulkrábek

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete *** Tištěná verze e-knihy Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete Jaroslava Pulkrábka – obohacená o několik ilustrací Marie Petrmanové a o čtyři pověsti – vyšla na jaře roku 2014 v českobudějovickém nakladatelství Kopp.

Přečtěte si, co o knize píše volarský spisovatel Roman Kozák: *** Šumavu lze poznávat s batohem na zádech anebo s Pulkrábkem ve čtečce. Prostor mezi Klostermannem a Stifterem zaplňuje Jaroslav Pulkrábek z hornovltavické fary po dvou elektronických prvním tištěným souborem šumavských příběhů, pověstí a vyprávění... (...) Tenhle klasik Pulkrábkovic vedle toho hledá, sbírá i vytváří příběhy, jak se na Šumavě žilo a žije. Občas se v tom, pravda, poznáme a jindy zase dohadujeme, je-li v tom více víry v Pánaboha nebo lesní moudrosti, zkušeností předků či toho, co se po staletí odehrává a semele mezi dnem šumavské slatě a výškou šumavského nebe.

Tenhle současný klasik používá jazyk úsporný jak záseky, jimiž šumavský dřevorubec (a jím dotyčný také byl!) kácí boubínský smrk, jeho vyprávění jsou srozumitelná jako klekání, co se rozléhá ze šindelové zvoničky, přičemž Pulkrábkovy příběhy klapou po cestě mezi starou Šumavou a dneškem úplně stejně jako kdysi dřeváky po cestě od horského kostelíka k chalupě v údolí Křemelné, Volyňky či některé z Vltav.

S Jaroslavem Pulkrábkem plyne čas docela jinak; ani ospale ani hekticky, ale zrovna tak akorát, po šumavsku. A stejně tak tenhle vousatý mladík žije i píše. A když je smutný nebo naštvaný, zajde do cukrárny pod zámkem a poručí si velký zmrzlinový pohár. Ano, není třeba dělat velké věci; stačí dělat ty malé, zato s velkou láskou.

S doporučením Roman Kozák *** KNIHU VYDALO: Nakladatelství KOPP Šumavská 3, České Budějovice ISBN 978-80-7232-465-1

www.kopp.cz

Jaroslav Pulkrábek

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete 2 Ilustrace: Marie Petrmanová Pověsti a báje z našeho okolí, které píše Jaroslav Pulkrábek, vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze Prachatického Deníku.

Padesát tajuplných, dobrodružných, ale i humorných příběhů, spolu s nádhernými ilustracemi Marie Petrmanové, nyní najdete v e-knize Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete. Výběr převyprávěných pověstí a autorských příběhů ze Šumavy autenticky zobrazující prostředí, život i mentalitu lidí v časech jenž smetlo nemilosrdné koště dějin.

ISBN 978-80-87741-00-9 (Formát PDF) ISBN 978-80-87741-01-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-87741-02-3 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

Také vyšlo: Roman Kozák

Příběhy schované v žule aneb Vyprávění o volarských božích mukách Stačilo pár desetiletí, a byla zapomenuta jména venkovských usedlostí, lesních křižovatek i celých měst. Pro lidi, kteří přišli do opuštěných šumavských vsí, jako by historie tohoto koutu světa nikdy neexistovala. Báli se jí jako přízraku, který není radno křísit k životu. Neuměli si přečíst švabachem psanou kroniku nalezenou na půdě, neznali jména světců, kteří chránili jejich domy...

Kniha vychází opět po osmnácti letech s upraveným a aktualizovaným textem.

ISBN 978-80-87741-03-0 (Formát PDF) ISBN 978-80-87741-04-7 (Formát ePub) ISBN 978-80-87741-05-4 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

UKÁZKA Z E-KNIHY: Roman Kozák - Příběhy schované v žule Zastavení u božích muk půldruha tuctu let poté Na Šumavu mě vynesla zatáčka, do Volar bludná výhybka.

Poznával jsem zdejší končiny po svých, věrnou družkou mi byla pomstychtivá Ukrajina, socialistický velociped nikoliv nepodobný rozpadajícímu se mučidlu.

Je snadné podlehnout drsné něze horských luk, mlžným závojům rašelinišť nebo vlhkému přítmí lesa. Jenže pokaždé tam někde v rohu ční kamenný taras, všude tam v hromadě šutrů zahlédneš ostění s panty – a to prasklé koryto sem taky nespadlo z nebe. V záři volarského podzimu nejvíc svítí červeň zplanělého třešňového sadu, stejně jako kouzlo hřibů vždy přehluší vůně máty z dávné zahrádky. Pustíš-li se napříč lukami mapou nepolíben a k turistickým značkám slepý, jen tak nazdařbůh, snadno tady objevíš poklady, o jakých jsi vždy jen četl. Lesem tu prochází Kryštof Kolumbus, okolo na kole projíždí Vasco da Gama a z motoráku zrovna vystoupuje Fernao Magalhaes. Jo, jako bych přistál na břehu volarského ostrova. Příboj jehličí a vlny mlh, zrádné proudy lesního šera a žraloci od PéEs. Objevoval jsem si pro sebe wallernský kráter i s jeho zaniklou civilizací.

Boží muka tu postávala porůznu v nejrůznějších koutech a trvalo mi víc jak dva roky, než jsem dohledal všechna, která jsem kdy zahlédl, nebo o nichž jsem se doslechl. Letopočty a iniciály vtesané do jejich žulových těl se mi zdály být dobrými záchytnými body v Moři zapomnění. Zdokumentoval jsem je a přidal k nim příběhy, které se nestaly, leč mohly stát.

Nakladatelství Jelmo dr. Václava Nováka pak v pětadevadesátém roce dalo vzniknout útlé šedé knížce Příběhy schované v žule. A pak už žila volarská boží muka svým životem. Za hranicí volarské kotliny jsem leckde potkával další kamenné památníky, přátelé a známí mě s potěšením zásobovali informacemi a snímky na toto téma, přehled božích muk posloužil jako základ soupisu památek tohoto typu (návesní a výklenkové kaple, boží muka, kříže a křížky) na Volarsku. V těch předinternetových dobách se ozývali podobní nadšenci hledající smírčí kříže a drobné sakrální památky.

Mnohá boží muka začala být zdobena, drobně opravována, obnoveno bylo několik křížků.

Vzpomínám, jak jsem původně hledal vydavatele zmíněné knížky a zamířil na správu Národního parku. Byli na mě milí, pozitivním deviantem mě označili, avšak ještěrkám, pavoukům a plísním dávali tehdy přednost. Po deseti létech ale i tam docvaklo – a nebylo příjemnějších setkání nežli těch, kdy jsme potkávali študáky od krumlovské sv. Anežky, jak renovují kříže a křížky na Světlých Horách, u Cazova, u Žlebů, na Krásné Hoře a ledaskde jinde.

Ale zpátky do Volar! Vydavatel Václav Novák a Hanka Soukupová z budějckého rozhlasu k nám zase jednou přijeli na návštěvu za božími muky, jenže psí počasí nás nepustilo dál

než na Kalvárku. Abych ukojil zvědavost návštěvníků, ukázal jsem aspoň na pravidelný kámen zanořený do náspu aleje nad pivovarem. Hance s Vaškem to nedalo, vrhli se na něj, doslova holýma rukama trhali drny a hrabali hlínu – aby na světlo boží vydobyli dřík dalších božích muk, tentokrát dokonce s reliéfem srdce, monogramem AR a datem 1861. Když pak slezlo listí, našli jsme poblíž v křoví i podstavec.

V paměti mám rok 2001. To kdosi ukradl boží muka za mlynářovickou hájenkou a na podzim pak zmizela i boží muka z pivovarské aleje. Napsal jsem do místních novin s trochou vzteku a pohrůžkou, že nekale získané věci dokáží takovéto zlo a smůlu i přenášet. Popravdě nevím, kdo si oné zimy zlomil nohu nebo komu nabourali auto, každopádně na jaře, jen co oschly cesty, se boží muka do aleje vrátila. A jakoby náhradou za ta ztracená od hájenky jsme za střelnicí jižně od Volar našli nová, dosud vegetací skrytá a v mapách neuváděná boží muka!

Jsou jiná než ta ostatní, neboť věrně napodobují tvar kapliček křížové cesty na Kamenáči.

A to už se dostáváme do let, kdy došlo na záchranu výklenkových kaplí na Štégrovce a u Cudrovic, kdy se začala rekonstruovat volarská křížová cesta, kdy nad Starým městem byl vztyčen kamenný kruh, kdy jsme našli ztracenou Kamennou hlavu, kdy… - ale to už je jiné povídání. Třeba povídání o Volarech kamenných anebo o tom, že o boží muka, kapličky a křížky se dávno už nezajímají pouze podivíni...

Nabídka e-knih z nakladatelství DriftBooks edice Šumava-Litera •

Pohádky ze šumavských lokálek – Roman Kozák

•

Příběhy schované v žule – Roman Kozák

•

Šumavské pověsti lidu Českého – V. V. Tomek edice ARO

•

Mé ztracené město – Pavel Brycz

•

Jsem město – Pavel Brycz

•

Sloni mlčí – Pavel Brycz

•

Rafinerie – Jan Cempírek

•

Tanec posledního dne – Jan Cempírek

PŘIPRAVUJEME: •

Šumavská přicházení – Roman Kozák

•

Tenkrát na Šumavě – Ferdinand Valenta

•

Země zamyšlená – Ladislav Stehlík

Nakladatelství Petr Čmerda - DriftBooks Tolarova 355, Volary IČ: 637 61 386 e-mail: driftujeme@gmail.com jako e-BOOK No. 11 (pouze elektronické vydání) Vše o nás na DRIFTBOOKS.EU Sledujte nás na sociálních sítích: Facebook, Twiter, Google+, Yahoo, Pinteres * naše knihy koupíte na Databook.cz; Palmknihy.cz; Kosmas.cz; Wooky.cz * ukázky z našich knih najdete na http://issuu.com/driftbooks