Pavel Brycz - Jsem město (ukázka)

Pavel Brycz

Jsem město

Volary 2013

Vydalo

Nakladatelství Petr Čmerda - DriftBooks Tolarova 355, Volary jako e-knihu No. 4 rok vydání 2013, verze 1.0 (pouze elektronické vydání) konverze do elektronických formátů Lukáš Vik http://tvorbaeknih.cz DATABOOK.CZ Copyright © Pavel Brycz, 1998, 2013 Fotografie © Roman Kozák, 2012 odpovědný redaktor: Petr Čmerda

ISBN 978-80-87741-09-2 (Formát PDF) ISBN 978-80-87741-10-8 (Formát ePub) ISBN 978-80-87741-11-5 (Formát MobiPocket)

JSEM MĚSTO

PODOBA SUDKOVSKÁ Ach, zvládnout život levou rukou. A to tak, že zůstanete nesmrtelní!

Kdo z lidí by si to nepřál? A znalo jsem jednoho ten to dokázal a lidé se mu dodnes klaní.

Byl to Josef Sudek. Bláznivý jednoruký fotograf.

Bláznivý a krásný.

Přijel jednou v šedesátých letech. Přijel a fotil mě. Mé periférie, mou krajinu, mé krasosmutné opuštěné zříceniny a odpadky v dnes již neexistujících stráních. A řeknu vám, že kdyby město nosilo klobouk, smeknu, neboť zvládl to levou rukou a jeho fotografie dodnes žijí. „Most nesmrtelný" nazvalo bych ty fotografie, kdybych na to mělo oprávnění.

Ale že mohu jediné, já město bez klobouku, prosím své obyvatele, vezměte si své klobouky, jedno jsou-li nové či staré, koupené či zděděné, a ve stejné vteřině smekněte, až vám po větru řeknu.

PODOBA KÁVOVÁ Miluji kávu. Káva je neřest měst. Vaří si ji z noci.

I já si ji vařím. A někdy k snídani si i bílou dám.

Jindy zas, když se moji lidé za noci v ložnicích líbají, tak i sladím, protože taková noc je sladká.

Věřte mi.

A proto mám rádo i všechny lidi, kteří pijou kávu. A k takovým lidem rádo voním a poslouchám jejich tep a věřím jim, když věští budoucnost z lógru.

I proto jsem jednoho dne usedlo na lavičku na autobusovém nádraží.

Nechtělo jsem nikam jet. Město se nemůže jen tak mírnyks týrnyks vykopat ze základů a vyrazit třeba do Prahy. Co by z toho pošlo?

Sedmdesát tisíc opuštěných!

Ale jak říkám, nikam jsem nejelo.

Vdechovalo jsem jen kávu z kelímku muže, který byl smutný, protože měl překapávané kafe bez lógru, tudíž nevěděl o své budoucnosti lautr nic. Dokonce měl utkvělý pocit, že jeho budoucnost už dávno skončila

a on je jen taková stará vykopávka starého mamuta. Na vedlejší lavičce seděla krásná mladá Cikánka, ale muž by se nikdy neodvážil zeptat se jí na svou budoucnost.

Lidem, kteří nemají budoucnost, ji z ruky nevyčte ani ta nejprohnanější Cikánka.

A tak jen seděl, vlastně nikam neodjížděl, nikoho nečekal, nestudoval žádný jízdní řád pro cestu životem, pil jen kafe a byl bez nálady.

Mladá Cikánka byla něco dočista jiného než temný gádžo. Měla oranžový svetr a modré džíny. Prsteny s českými granáty byly jak její rty. Brvy měla jak štětce. Malovala by jimi manželovi po těle, kdyby nějakého měla.

Ale neměla. Nechal si přečíst budoucnost, udělal jí dítě a utekl. Ta budoucnost se mu zdála děsivou.

A tak seděli dva lidé, každý ve svém Vesmíru, každý na své lavičce.

Nikdy by se nesetkali, kdyby se hybatelem děje nestala nenávist.

Taková blbá lidská vlastnost.

K lavičce Cikánky přišla žena v hubertusu s balíky v papíru převázanými motouzem a spustila na ni bandurskou: že prý je jen špína špinící tuto zemi a ať táhne do Indie anebo dál, ať si domluví schůzku s Hitlerem a norimberskými zákony...

Drobná Cikánka vstala. „Prosím, mohu se posadit k vám?“ požádala

muže. „Ale ano, samozřejmě," odvětil muž. „Ta paní mi vynadala do Cikánek...,“ vysvětlila plaše dívka, „ale já vlastně nevím, jsem-li Cikánka, můj otec byl Fernando Mattinelli. " „Ma - tti - ne - lli?“ zazpíval muž. „Ale to zní španělský nebo italsky.

Ale i kdybyste byla! Já bejt Cikán, tak tady nesedim a nepiju kafe. Jó, mít tak horkou krev.

Ale já mám i to kafe studený!“ „Vám nevadí, že bych byla...?“ usmála se slečna Mattinelli. „No, když vám nevadí, že se děsně špatně opaluju a vyskákaj mi pihy, jak kdyby někdo kadil do větráku?“ „A co byste dělal, kdybyste byl Cikánem?" zeptala se slečna Mattinelli. „No, předně bych šel do jednoho domu v Jiřetíně, vzal nůž a zaříznul všecky králíky,“ prohlásil muž. „Probůh, a proč byste to dělal?“ zhrozila se slečna Mattinelli. „Abych tu jen tak neseděl, abych něco udělal, abych byl... ále ...“ mávnul rukou muž. „Voni vám ty králíci nějak ublížili?“ špitla slečna Mattinelli. „Ale starou belu ublížili, voni mi dělali samou radost, jak voni papali vojtěšku a jak jsem jim podával skrz mřížku listy pampelišky...“ „Tak co tedy?“ „No, voni patří mýmu kamarádovi,

co mi povídá, abych se vo ně jako staral, když bude jezdit pryč, a co já se staral, tak von jezdil za mojí ženou, že se mi pak rodina rozmnožovala jak ti králíci," vzdychnul muž. „Tak vy taky, pane? Vy jste byl taky důvěřivý?

A taky jste si hřál na prsou zmiji?" rozhorlila se Cikánka. „No, to já, když jsem s mužem, tak vymažu z hlavy všechny vostatní, a jen toho jednoho, a všechno mu dám, chci, aby měl se mnou božský časy, víte, co to jsou božský časy, že? A máma mi povídala, že sem toho sama vinna, že mi plách za tou macatou servírkou z vinárny Astorie, prej to je vinou, že sem si ho koupala, že sem ho osuškama drhla, že sem si ho voněla a všecko mu přinesla pod nos, jak žádná servírka nikdá neudělá...“ „Hm, víte, slečno Mattinelli, že mě děsíte, dyť já nikdy neměl božský časy, jak vy říkáte, dyť já pořád vokolo těch králíků dřel jako vůl a jinej za mě smetanu slízával a jinéj dělal moje děti.“ „Žjúúúúú,“ vyprskla smíchy slečna Mattinelli, „jinej dělal moje děti, to se vám povedlo.“ „No, vidíte, i vy se smějete,“ povzdechl si muž, „a to ani nevíte, jak se jmenuju. Vy jste Mattinelli, váš otec byl Fernando, s nikým si vás žádnej nesplete, ale já sem Novák. Dyť Nováků je. I ten otec mejch dětí je Novák. Jak snadný to bylo pro moji manželku.

Byla a zůstala Nováková. Hrůza, co?“

Muž se odmlčel a podíval se na slečnu Mattinelli.

Ale slečna Mattinelli věděla hned, co má na to říct, a také to řekla: „Váš otec byl Novák, a proto jste Novák. Já se taky chtěla jmenovat Markowiczová po matce, ale matka na mě zakřičela: Tvůj otec tě měl rád, proto budeš Mattinelli a basta. Můj otec totiž zemřel v ten samý den, kdy jsem se narodila.

On slavil moje narození s kamarády a pak jeli autem opilí. Na přejezdu je chytil vlak.

Tak jenom jediný den mě mohl mít otec rád." „A sakra...," řekl jen pan Novák a vzpomněl si na svého otce. Podíval se na Cikánku. Všiml si, že má u pasu pověšený obrázek v rámu.

Obrázek byl otočený rubem a pan Novák byl na něj moc zvědavý. „Co to tu máte?“ zeptal se slečny Mattinelli. „Ukážu vám, ale až pak," špitla Cikánka. „Až po čem?“ zděsil se pan Novák. „Až po tom, co vám vyčtu osud z ruky.

To já umím. V tom jsem opravdu Cikánka," odpověděla slečna Mattinelli. A hned vzala pana Nováka za ruku tak rychle, že se ani nezmohl na odpor. Manžeta košile mu sklouzla a odhalila zápěstí.

Ukázala jí rýhu po sebevražedném pokusu. „Ehm, ehm...,“ zakašlal rozpačitý pan Novák. „Čára vašeho života je dlouhá," recitovala zmámená Cikánka a hleděla na rýhu

po sebevražedném pokusu, „čeká vás dlouhý život a velká láska k ženě, která vám udělá božské časy. Budete nejšťastnější muž a budete mít hafó vlastních dětí.“ „Tak dobře, slečno Mattinelli, ukažte mi teď ten svůj obrázek," vyzval ji a ona odvázala od boku svůj rámeček a ukázala mu líc, kde byla fotografie roční holčičky v růžových šatech. „Marcelka. Moje. Sto padesát šatiček má ve skříni. Všechno kupuju jen pro ni.

Pro koho jiného? Ale až budu mít muže, ó, ten bude šťastný, Marcelka nepotřebuje tolik šatů a spousta místa je ještě ve skříni.“ A jak to tak slečna Mattinelli řekla, zdvihla ruce a ukázala něco velikého ve výšce, snad to byla skříň, snad něco jiného, ale jak tak zdvihla své paže nad hlavu a na oranžový svetr nalehla svými ňadry, poznal pan Novák, že se musí napít kafe až do dna, aby neusnul, protože tenhleten sen si chce užít při plném vědomí. „A opravdu vám nevadí, že nemám tak horkou krev, abych podřezal králíky a místo toho mrzačím sebe?“ zeptal se šťastný pan Novák a slečna Mattinelli zavrtěla hlavou.

A tak tedy vstali ti dva, a protože pan Novák nikam nejel, ale slečna Mattinelli odjížděla, stál na nástupišti, mával a volal: „Na shledanou, slečno Mattinelli, brzy přijedu za vámi a Marcelkou. Nashledanou...“ Ale že se nezeptal na jméno slečny Mattinelli,

rozeběhl se za autobusem a křičel: „Vaše jméno, slečno Mattinelli, vaše jméno...“ A ona křičela v odpověď, pusu našpulenou z okýnka: „Andrea ... Andrea Mattinelli!!

A vy, pane Nováku?!“ Tak pan Novák se zastavil, splašeně dýchal, a když konečně popadl dech, zařval za mizejícím autobusem své jméno na celé nádraží: „Josef ;.. Josef Novák!!!“ A stará dáma, která dřímala se svými balíky na okupované lavičce, se probudila: „Co se děje? Proč křičíte?“ „Paní, já musím křičet. Já se dneska podruhý narodil.

Vy jste celá jedovatá, ale já vás stejně políbím. Vy jste mi dneska pomohla vod mýho neštěstí!"

A políbil babu a šel a celou noc bděl a se mnou městem pil sladkou kávu noci.

PODOBA TEOLOGICKÁ Až půjdete někdy do muzea, zkuste poprosit kurátora sbírek o dopis papeže Jana Pavla, adresovaný mně, městu Most.

Papežovy dopisy se už tradičně nazývají encyklikami a hlava církve jimi oslovuje jen věci globálního dosahu. V jeho dopisech nenajdete glosy typu: „Agnieszka, kochám tě,“ a když, pak si buďte jisti, že jsou určeny jen a pouze Anežce Přemyslovně v roce jejího svatořečení.

A proto je mojí chloubou vlastnit takový dopis, který se obrací ná mě osobně a svým vášnivým katolickým sdělením mě povznáší do nebes.

Jak to přišlo, že Jan Pavel II. sedl a napsal encykliku právě mně? To si nechte vyprávět!

Bylo to právě den před Štědrým dnem, léta páně tisícího devítistého devadesátého šestého, kdy farář děkanského kostela Nanebevstoupení Panny Marie, doktor theologie Koukl, musel navštívit doktora Říčana, primáře orthopedie v mostecké nemocnici.

Stalo se to tak, že doktor theologie se díval

na hvězdnou oblohu nad sebou tak nešťastně, že uklouzl na náledí a dolámal si nohu.

Primář Říčan, toť se ví, mu nohu spravil, ale přece jen to zabralo několik chirurgických zákroků a dlouhou rekonvalescenci, a tak nebylo myslitelné, aby se pan farář zúčastnil na Štědrý den půlnoční mše pro své farníky.

Ale kde honem vzít náhradu?! Knězů jako šafránu a všichni už měli svoje štace na vánoční bohoslužby. I zavolal z nemocnice ThDr. Koukl svému kostelníku: „Zrušit půlnoční. Skrzevá rozjímání, dívání se na hvězdy, uklouznutí, náledí a nohu nepřijdu. Rozumíte? Zopakujte to, kostelníku.“ „Zrušit půlnoční. Skrzevá rozjímání, dívání se na hvězdy, náledí a nohu nepřijdete. Rozumím,“ opakoval kostelník Charouz.

A že u pana kostelníka dleli zrovna návštěvou pánové Kolyně a Látal, opakoval pan Látal po kostelníkovi Charouzovi: „Cožeto, pane Charouz, skrzevá rozjímání, dívání se na hvězdy, uklouznutí, náledí a nohu zrušena půlnoční? Ale ouha!“ „Cožeto, skrzevá nohu, hvězdy, náledí a rozjímání přijdou křesťané o Svátek boží?

Ach ouvej!“ bědoval pan Kolyně.

Oba pánové byli velice zbožní a každou neděli a pátek se scházeli o mších v Domě U města Chersonu. Často navštěvovali i kostelníka

Charouze, a to se pak s ním přeli, zda je lepší víra katolická anebo evangelická.

Z toho je už zřejmé, že oni byli věrní evangelíci. „Nu, ba, odvolám ministranty a zpěváčky na kůru,“ řekl kostelník a sáhl znovu po telefonu.

A vtom pana Kolyněho napadla myšlenka: „Nikoho neodvolávej, kostelníče, my tu mši zcelebrujeme!“ Kostelník zkoprněl. „Kdo my?“ otázal se. „No, my dva přece,“ zavýskl pan Kolyně a ukázal prstem na sebe a pana Látala. „Jasně, richtik,“ souhlasil pan Látal. „A vy to umíte?“ nevěřícně kroutil hlavou kostelník. „Vidíš, vidíš, kdybys poslouchal naše rozklady o evangelické víře, dávno bys už věděl, že každý evangelík je tak trochu teolog a kněz, neboť každý v naší církvi může vést mši a vykládat z Bible Slovo boží, naše církev je demokratická, neboť řekl Luther: „Nevytvářejte šlechtu v přístupu k Bohu, vy všichni se chopte výkladu Písma, vy všichni se chopte té zbraně v boji s ďáblovou mocí!“ napomínal pan Látal kostelníka. „Rozumíš?“ „Ne, páni,“ zavrtěl kostelník hlavou. „Nevadí, důležitý je, abys nám ukázal, kde má pan farář ornáty, mešní víno, monstrance a kalich.“ „A vy byste to fakt vodcelebrovali, kucí?“

potěšil se kostelník. „Se ví.“ „Že se ptáš!“ Odpověděli pánové Kolyně a Látal.

A jak řekli, tak udělali. Řeknu vám, lidi/ jsem jenom obyčejné město.

Nejsem Vatikán, ani Řím. Mně vám na té půlnoční mši nepřipadalo nic divné.

Ani nápadné. To, že věřící dostali k hostii nádavkem hlt vína? Ale ať se pomějí.

Jsou přece Vánoce, ne?

Ale zpěvy z kůru, vůně kadidla, ornáty a čtení z Bible svaté, vše bylo jako jindy. Snad, že mši celebrovali dva faráři, bylo trochu neobvyklé, ale když oni byli tak milí ?! A jak gentlemansky si dávali přednost: „Nikoliv, pane faráři, teď čtěte vy, ó, nikoliv, pane faráři, vaše řeč má přednost, až po vás doktore, až po vás ...“ A lidé z půlnoční mše v děkanském kostele Nanebevstoupení Panny Marie odcházeli naplněni Duchem božím a nádhernou pospolitostí: „Až po vás, paní, až po vás, pane,“ říkali si při východu z bran kostela a netlačili se jako jindy.

A že se pánové Kolyně a Látal potom tolik vytahovali v odborných katolických kruzích, sedl Svatý Otec ve Vatikánu na renesanční sesli a napsal encykliku tohoto znění: „Čieši, proše pana, niechajtě již tego gusistvá!

Janek Pavol Drugij, Mostu, gorodku v Bogemii,

L.P.1997.“ A protože papežova encyklika přišla do rukou starosty města Mostu, který byl původním povoláním historik, odpověděl Janu Pavlu obratem: „Vážený pane, na Váš úřední list z dvanáctého tohoto měsíce jsem z titulu své funkce i své profese zplnomocněn prohlásit, že město Most nikdy nebylo husitské, neboť obyvatelstvo v těch dobách bylo stoprocentně německé."

A Jan Pavel zareagoval slovy: „Dobrze panie, niechajtě i tego luterstvá!!!“

PODOBA LIDSKÁ Jsem město. Jsem plné lidí. Nic lidského mi není cizí. Lidi miluju. A ne proto, že jsou velcí.

To proto že jsou malí, proto je miluju.

Je jich mnoho a jsou osamělí. Touží po svobodě a jsou spoutaní. Modlí se k nesmrtelnosti, a přece nevydrží dotek smrti, té medúzy.

Vymysleli si peníze a věčně jim scházejí.

Vysvětlili své sny a pak si vzali prášky pro spaní.

Je těžké trvat. Já město Most to vím, jako to věděly Pompeje, Kartágo, starověký Řím.

Ach, jak já to vím. Stačí se podívat do těžební jámy za kostelem. Těžké je trvat...

Ale těžší je žít.

Včera jsem vidělo na obloze mrak.

Vyjížděl nad město ten mrak jak černé svědomí.

A měl kopí ten mrak. Měl přilbici a štít. Jezdec na koni byl onen mrak. Kost a kůže byli pak oba dva. Vědělo jsem, že je někdo z lidí dole také uvidí. Vždyť lidé mají fantazii.

Poznají, že i z mlhy, mraků, šedivého kouře

může vyjíždět don Quijot na koni. Věci přeci nejsou nikdy jednoznačné. Třeba na všechno smutné a bláznivé je třeba hledět s fantazií.

Třeba se i nejčernější mrak změní v rytíře, který nejčestnějším způsobem bojuje s větrnými mlýny nicoty. Člověk je nepatrný a bláznivý.

Volá pod klenbou mostu a raduje se z ozvěny.

Představuje si, že svůj odraz v zrcadle zanechává navždy. Je počat a vejde se do břicha matky. Zemře a vejde se do malé piksličky.

A přece mě napadlo srovnání mraku s člověkem. Ani lidé nejsou, co se zdají.

A kdo má fantazii, vidí jejich dlouhá kopí, smutné postavy a nejčestnější činy ve jménu lásky.

Jsem město. Nejsem strom. Ale znám strom.

A znám i dřevo z toho stromu. A papírů z dřeva toho stromu jsem vidělo nepočítané.

Ale jen člověk s fantazií, který stál v blátě, zatímco s hlavou zakloněnou si prohlížel temné mraky nad sebou, mohl na papír z dřeva toho stromu toho světa toho života té planety toho vesmíru toho nekonečna napsat druhému člověku takovéto vyznání: Vím, že tě miluju, i když si z tebe střílím, a tvoje bláznovství vynáším do nebes,

jsme jediní muži, kteří se zasnoubili, ty, Quijot, a já, tvůj Cervantes.

Vzpomeň si, Quijote, až zase ve své zbroji vyjedeš na mlýny a budou se ti smát, vzpomeň si, Quijote, tvůj autor se tě hojí, že přestaneš ho milovat.

A že ho opustíš, že nestvořil tě božským, ale chtěl celou pravdu o duši.

Tím stal se, Quijote, sám víc než směšným, sám blázen do blázna zblázněn až po uši.

Obsah Mé ztracené město.....................................................................2 Jsem město...............................................................................96 PODOBA HEROICKÁ............................................................99 PODOBA NOSTALGICKÁ..................................................102 PODOBA MILOSTNÁ..........................................................104 PODOBA JAZYKOVÁ.........................................................107 PODOBA ZIMNÍ...................................................................109 PODOBA POETICKÁ...........................................................111 PODOBA OKUPAČNÍ..........................................................115 PODOBA SPORTOVNÍ........................................................118 PODOBA MÁJOVÁ..............................................................120 PODOBA SUDKOVSKÁ......................................................122 PODOBA CIKÁNSKÁ..........................................................124 PODOBA MUŽNÁ................................................................126 PODOBA HOLUBÍ...............................................................129 PODOBA KOSMICKÁ.........................................................131 PODOBA VÁNOČNÍ............................................................134 PODOBA OSLÍ.....................................................................137 PODOBA NEVINNÁ............................................................138 PODOBA HŘÍŠNÁ...............................................................139 PODOBA POHÁDKOVÁ.....................................................142 PODOBA HOLLYWOODSKÁ.............................................146 PODOBA MEZIMĚSTSKÁ..................................................151 PODOBA TELEFONICKÁ...................................................154 PODOBA SADOMASOCHISTICKÁ...................................155 PODOBA KÁVOVÁ.............................................................157 PODOBA VOJENSKÁ..........................................................164 PODOBA PRÁZDNÁ...........................................................167 PODOBA PROCHÁZKOVÁ................................................171

PODOBA TANEČNÍ.............................................................173 PODOBA RYCHLÁ..............................................................177 PODOBA TEOLOGICKÁ.....................................................182 PODOBA HŘBITOVNÍ........................................................188 PODOBA CIRKUSOVÁ.......................................................194 PODOBA ZTICHLÁ.............................................................200 PODOBA AUTENTICKÁ....................................................202 PODOBA PLECHOVÁ.........................................................206 PODOBA ŽIVELNÁ.............................................................209 PODOBA KAMENNÁ..........................................................211 PODOBA POŠETILÁ...........................................................213 PODOBA PRÁŠILOVSKÁ...................................................216 PODOBA LIDSKÁ................................................................227 PODOBA ŠTĚNĚČÍ..............................................................230 PODOBA KONEČNÁ...........................................................232

Knihu podpořilo:

Již vyšlo: Jaroslav Pulkrábek

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete Ilustrace: Marie Petrmanová Pověsti a báje z našeho okolí, které píše Jaroslav Pulkrábek, vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze Prachatického Deníku.

Padesát tajuplných, dobrodružných, ale i humorných příběhů, spolu s nádhernými ilustracemi Marie Petrmanové, nyní najdete v e-knize Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete. Výběr převyprávěných pověstí a autorských příběhů ze Šumavy autenticky zobrazující prostředí, život i mentalitu lidí v časech jenž smetlo nemilosrdné koště dějin.

ISBN 978-80-87741-00-9 (Formát PDF) ISBN 978-80-87741-01-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-87741-02-3 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

Již vyšlo: Roman Kozák

Příběhy schované v žule aneb Vyprávění o volarských božích mukách Stačilo pár desetiletí, a byla zapomenuta jména venkovských usedlostí, lesních křižovatek i celých měst. Pro lidi, kteří přišli do opuštěných šumavských vsí, jako by historie tohoto koutu světa nikdy neexistovala. Báli se jí jako přízraku, který není radno křísit k životu. Neuměli si přečíst švabachem psanou kroniku nalezenou na půdě, neznali jména světců, kteří chránili jejich domy...

Kniha vychází opět po osmnácti letech s upraveným a aktualizovaným textem.

ISBN 978-80-87741-03-0 (Formát PDF) ISBN 978-80-87741-04-7 (Formát ePub) ISBN 978-80-87741-05-4 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

Připravujeme: Nakladatelství Driftbooks se chystá vydat jako e-knihy: Roman Kozák Pohádky ze šumavských lokálek I, II Ivo Stehlík Dřevorubecké pohádky Roman Kozák Hotelový sluha u každého vlaku Jaroslav Pulkrábek Šumavské povídání 2. díl

A další knihy zaměřené zejména na regionální, šumavskou tématiku.

Nakladatelství Petr Čmerda - DriftBooks Tolarova 355, Volary jako e-BOOK No. 3 a 4 v roce 2013 (pouze elektronické vydání) konverze do elektronických formátů Lukáš Vik http://tvorbaeknih.cz