Policejní lékař Málek litoval, že si vzal svůj lepší oblek. Protože byla neděle, nechtěl si brát jednořadový šedý pro všední den a ze skříně tedy vytáhl dvouřadový modrý, ale teď klečel v lesním mechu a přemýšlel, jestli ta zelená barva z kolen půjde vyčistit. Dívka, u které klečel a kterou pečlivě prohlédl, byla mladá a mimořádně hezká. To bylo patrné na první pohled, i smrt k ní byla milosrdná. Dívka vypadala spíš, jako kdyby spala, což na první pohled mátlo i přítomného policistu. „Je to vůbec vražda?“ zeptal se strážník Kubát. „Ano,“ odpověděl Málek a rukou ukázal pod dívčinu bradu. „Tohle je typická strangulační rýha.“ „Takže byla zardoušena?“ nespouštěl Kubát z Málka oči. „Uškrcena,“ ozval se trochu nečekaně mužský hlas. Kubát i Málek se otočili. Od lesní cesty se mlázím prodíral obvodní inspektor Havlík. Za ním supěl vrchní inspektor Budík a výpravu uzavíral policejní agent Nováček, který navíc nesl fotoaparát. „Strangulační rýha je stopa po škrtidle,“ dodal Havlík. „Rdousí se rukama.“ „Správně,“ poznamenal doktor Málek. „V tomhle konkrétním případě byl škrtidlem nějaký silnější provaz nebo něco podobného. Hezkou neděli přeju.“ Málek se znovu sklonil k mrtvé dívce. „Kromě strangulační rýhy jsem našel ještě něco, ale s tím jsem čekal na vás.“ Detektivové obestoupili dívku. Chvíli si ji prohlíželi mlčky. „Podívejte se, co má v puse,“ řekl Málek, když se mu zdálo, že už bylo toho prohlížení dost. Opatrně otevřel dívčina ústa a vytáhl z nich zmuchlaný dámský kapesníček, malý, bílý, skoro čistý, s vyšitým ozdobným monogramem KM v rohu.“ „Roubík?“ zajímal se Budík. „Možná,“ odpověděl Málek. „Nebo vzkaz od pachatele. I takové věci už jsem viděl.“
Dne 1. ledna 1922 vznikla tzv. Velká Praha. V následujících letech se k dosavadním pražským částem postupně přičlenilo 37 obcí. A stejně jako policejní strážníci vystřídali četnictvo, museli se detektivové zvyklí na vnitřní Prahu utkat se zločinem na zcela novém poli – místo do dlážděných ulic a kaváren vyrazit blátivou pěšinou mezi statky a vesnické chalupy.
V deseti povídkách inspirovaných skutečnými případy, které dosud nebyly literárně zpracované, vyšetřuje zločiny trojice detektivů. Vrchní inspektor Budík je vynikající kriminalista, jenž zná vnitřní Prahu jako své boty, které zatvrzele odmítá vyměnit za cokoli vhodnějšího, co by se lépe hodilo do terénu jeho nového působiště, Velké Prahy. Těžce se smiřuje s tím, že byl s povýšením odsunut na okraj, zatímco vnitřní Prahu dostal nějaký legionář. Fakt, že své bohaté zkušenosti a zásluhy nasbíral za dob monarchie, mu kariérní postup usnadňuje asi stejně jako jeho manželka, bývalá hraběnka von Czákoly. Ani jeho dvě dcery mu starosti neubírají. Jak se vyrovná s novými poměry i s blížící se pohromou ve vlastní rodině? Budíkův přítel a bývalý kolega, nyní jeho podřízený obvodní inspektor Havlík je zkušený znalec pražského podsvětí a ještě zkušenější znalec a milovník žen. V kriminální branži už ho stěží co překvapí, avšak i on se dostane do nečekané situace, a to v osobním životě. Posledním z týmu je mladý policejní agent Nováček, který se velmi snaží, aby si své zařazení pod velení vrchního inspektora zasloužil. Sice postupně získává kriminalistické ostruhy a tu a tam se mu dostane i trocha uznání ze strany nadřízeného, avšak veškerá odvaha ho opouští, když si uvědomuje, že by se měl Budíkovi přiznat, že je v budoucnu možná bude spojovat víc než jen práce. Literární předloha k historickému krimiseriálu z 20. let minulého století, stylově navazujícímu na seriál Hříšní lidé Města pražského a Četnické humoresky.
ISBN 978-80-7404-331-4
9 788074 043314
Doporučená cena: 369 Kč
Obvodní inspektor Hynek Budík byl štíhlý, tělesně zachovalý muž mezi čtyřicítkou a padesátkou, spíš blíže té padesátce. Tvář mu zdobil mocný knír, více rakousko-uherský než československý, revoluční. Hleděl na něj v zrcadle, projížděl ho jemným hřebínkem, nadzdvihoval prstem a zakrucoval na jeho koncích. Byl rád, že se ho nezbavil, že nepodlehl panice a nezačal ho zbaběle holit, když se kolem něj hroutil svět, který znal, a kdy se vše rakousko-uherské propadalo do nicoty. Nevzpomínal na ty chvíle v osmnáctém roce rád, pro něj coby elitního rakousko-uherského kriminalistu, vyznamenaného samotným panovníkem, nebyly snadné. Málo platné – byl c.k. policajt, který se řízením osudu ocitl v nové republice. Ale přežil tu chvíli nad propastí, a teď se dokonce zdálo, že docela úspěšně. Drby v policii kolovaly stejně jako všude jinde rychle a spolehlivě. Šeptaly cosi o možném povýšení a na dnešek si ho dokonce povolal sám pan policejní prezident, který, jak známo, lidi nevyhazuje, neboť na takovou práci má jiné… Budík se zpevnil v ramenou, kontrolně se dotkl perfektního uzlu na kravatě, políbil svou ženu Ilonu (zákonem č. 61 z osmnáctého roku zrušenou hraběnku von Czákoly), poté nevlastní dceru Alžbětu, přezdívanou Sisi (po poslední císařovně), a nakonec gymnazistku Julii, svého miláčka, kterého si vytvořil sám, jak rád říkal. Všechny věděly, co se asi děje, ačkoliv jim ani slovo nenaznačil – ale to už tak ženské umí. Jak už byl v tom slavnostním loučení, podal ruku i služebné Enikö, která se té důvěrnosti velmi podivila. O demokracii toho ještě moc neslyšela.
Svižně kráčel chodbami policejního ředitelství, úspornými pohyby hlavy se zdravil s kolegy a představoval si povýšení i to, co s ním souviselo. Nikoli už obvodní, ale vrchní inspektor. Zvýšené služné, i když o peníze mu moc nešlo, jeho žena pocházela z velmi zámožné rodiny. Daleko víc mu šlo o reálnou moc, kterou mohl mít nad svými případy. Zasloužil si velení pražských detektivů, byl ve svém oboru eso, právem mu patřily velké zločiny, které s sebou město neslo.