Explorer by EliteVoyage. IV Vydáni / Podzim Zima 2023

by EliteVoyage

Bizza rr ini ožívá

Nová éra společnosti Bizzarrini navazuje na úspěchy svého zakladatele Giotta Bizzarriniho, jehož konstruktérský um je podepsán pod ikonickým Ferrari 250 GTO, dvanáctiválcovým motorem pro Ferruccia Lamborghini, ale hlavně pod vlastním modelem Bizzarrini 5300GT Corsa, jež v roce 1965 vyhrál Le Mans ve své kategorii.

5300GT Corsa Revival přichází ve zcela unikátní limitované sérii 24 ikonických vozů, které vznikly podle původních návrhů Giotta Bizzarriniho, ale za použití nejnovějších moderních standardů a řemeslného zpracování.

Především však tento vůz snoubí naprostou eleganci s výkonem, se vzrušením a s touhou po výjimečnosti.

Líbí se vám náš magazín?

Objednejte si zdarma příští vydání, a navíc získejte pravidelnou inspiraci přímo na váš e-mail.

Společná cesta

Kolik z vašich nejkrásnějších vzpomínek pochází z dovolené? Není divu, že právě na cestách zažíváme okamžiky, které v nás rezonují po zbytek života! Dovolená je příležitostí uvolnit se, být sami sebou, věnovat čas tomu, na čem nám nejvíc záleží, tedy lidem, které milujeme.

V EliteVoyage jsme si nemohli nevšimnout, že naši klienti nyní cestují s početnější skupinou blízkých lidí než dřív. Na dovolenou jezdí nejen s dětmi, ale i prarodiči, a za zážitky vyrážejí s partou přátel nebo vzdálenějšími rodinnými příslušníky. A výsledek? Jsou nadšeni! Naše titulní destinace Karibik (str. 38) je pro takovou multigenerační dovolenou jako dělaná, protože na své si tu přijdou všichni bez ohledu na věk a zájmy. V zimě to platí i o Laponsku (str. 54) a Jižním Tyrolsku (str. 94). A stejně tak lze jako dobrodružství pro všechny doporučit i safari v těch nejlepších lodgích v Africe (str. 20). Na dovolené se můžeme odpojit od každodenní všednosti a znovu se propojit s našimi blízkými. Dokonce můžeme navázat úplně nová spojení s lidmi, kteří nám své místo představí s vášní a láskou. Jako například Jean-Michel Jefferson na Novém Zélandu (str. 104), polární fotograf Jan Hvízdal (str. 74) nebo oddaní majitelé úžasných evropských hotelů, na jejichž chod dodnes osobně dohlížejí (str. 64). Propojit se ale můžeme také s novou zemí a její kulturou, jako se to stalo mně během cesty do Nepálu (str. 28) a našemu editorovi Stephenu Baileymu při jeho toulkách Marokem (str. 124).

Je to společná cesta, kterou sdílíme s těmi, které milujeme, i s těmi, které cestou potkáme. Co společně objevíte příště?

Bon voyage, Petr Udavský

Co-Owner & CEO EliteVoyage

14 HOT list

Hotely, které stojí za to navštívit co nejdřív

24 HOT list Zblízka

Patina Maldives a vily Malakiya v Madinat Jumeirah

28 Nepál Nebeská bohyně

Petr Udavský snídá pod Everestem

54 Zima v Laponsku

Polární záře, lyžování, zážitky na sněhu a nocování v iglú

104

Nový Zéland

Jean-Michel Jefferson vypráví o své úchvatné domovině

64 Hotel jako rodinný podnik

Grand Hotel Excelsior Vittoria, Schlosshotel Fiss, BIJAL, Forestis

88

Gabriela Marková

Umění propojovat

Trendy, které ovlivňují cestování zítřka

116 Legendy

Z farmy na finediningový stůl

Raymond Blanc, Leonor Espinosa, Laura Hernández, Tomáš Karpíšek

124

Maroko

Stephen Bailey si na rodinné dovolené prodloužil léto

EXPLORER

by EliteVoyage

IMPRESSUM: EliteVoyage s.r.o., Národní 135/14, Praha 11000 TITULNÍ FOTOGRAFIE: Cayo Levantado, Caribbean Sea www.elitevoyage.com

E-MAIL: explorer@elitevoyage.com ŠÉFREDAKTOR: Petr Udavský EDITOR ANGLICKÉ VERZE: Stephen Bailey EDITOR ČESKÉ VERZE: Laura Crowe

ART DIRECTOR: Martina Horka Kunc KOREKTURA ČESKÉ VERZE: Zuzana Řeháková PŘISPÍVAJÍCÍ REDAKTOŘI: Javier Chiquilla, Štěpán Borovec, Jan Hvízdal, Gabriela Marková, David Eder, Nikol Poner, Věra Bechyňová, Jean-Michel Jefferson, Raymond Blanc, Leonor Espinosa, Laura Hernández, Tomáš Karpíšek, Rony Plesl, Lucie Drdová, Leon Jakimič. PRODUKCE & DISTRIBUCE: Štěpán Borovec PODZIM / ZIMA 2023 / IV. VYDÁNÍ © 2023

Jan Hvízdal

Polární fotograf

Svědectví z nejméně prozkoumaných míst na světě

Karibik

Svatý Martin, Anguilla, Antigua, Svatý Bartoloměj, Turks a Caicos, Britské Panenské ostrovy

Zhmotnělé světlo České sklo ve světě

Rony Plesl, Lucie Drdová & zakladatel Lasvitu Leon Jakimič

Jižní Tyrolsko

Cestovatelé vzpomínají na jednu ze svých nejmilejších destinací

HOT list

Hotely, které stojí za to navštívit co nejdřív.

úvodní fotografie One Nature Nyaruswiga, Tanzánie

Mandarin Oriental Costa Navarino

Suity a vily s privátními bazény v plážovém resortu v zátoce Navarino splývají se zemí –doslova. Jejich design vychází z tradiční messénské architektury a interiéry odrážejí okolní zemité tóny. První hotel Mandarin Oriental v Řecku se těší skvělé poloze v téměř myticky krásné krajině poloostrova a nabízí servis, spa i gastronomii přesně na té úrovni, jakou je značka vyhlášená.

by EliteVoyage

Peloponés, Řecko

Z výšky působí Avana Retreat jako malá půvabná osada rozprostřená na svěžích horských svazích a obklopená rýžovými políčky a lesy. Zblízka z něj vyzařuje decentní luxus inspirovaný autentickou vietnamskou vesnicí. Odlehlý horský resort nabízí možnost prozkoumat přírodu i v těch zákoutích Vietnamu, která běžní turisté moc často nevidí. A také příležitost poznat poctivě pojatou udržitelnost, pohostinnost místních a jejich kulturu. Jen 36 prostorných vil, některé s vlastními bazény. A navíc vodopád, laguna Hidden Spring, spa u řeky a tříúrovňový nekonečný bazén Cloud Pool.

Avana Retreat Mai Chau, Vietnam

Maroma, A Belmond Hotel Riviera Maya, Mexico

Džungle se objímá s Karibským mořem… čerstvě zrekonstruovaný plážový resort by si jen stěží mohl přát lepší lokaci. Za tajemnou a regenerující atmosféru vděčí mexickým a mayským tradicím, jež jsou zabaleny do charakteristického rukopisu značky Belmond. V nabídce Maroma Spa by Guerlain jsou i starobylé mayské léčebné rituály a na interiérech resortu, jenž navrhla designérka Tara Bernerd, se podílely stovky místních řemeslníků. Ideální místo pro perfektní dovolenou na Riviera Maya.

by EliteVoyage

Značka Rosewood vzkřísila rodinný resort na krásném a posvátném pobřeží Pacifiku. Dvanáct let poté, co jej zcela zničila katastrofální tsunami, se Kona Village dočkal obnovy, navíc v udržitelné podobě: nový resort je stoprocentně poháněný solární energií. Typická havajská nálada je zde vyjádřena v principu ho'okipa (bezpodmínečná pohostinnost). Rosewood přetváří lokální prvky v současný luxus a výsledkem jsou suity u pláže v podobě místních domů (kauhale) s obrovskými verandami (lanai), malými bazény a službami butlera.

by EliteVoyage

Kona Village, A Rosewood Resort Ka'ūpūlehu, Havaj

HOT LIST Afrika

Irina Jordaan ze společnosti

Ker & Downey Africa představuje čtyři čerstvé přírůstky mezi hotely, které pomáhají předefinovat zážitky ze safari pro novou generaci cestovatelů.

Ker & Downey Africa je jedním ze spolehlivých partnerů, s nimiž EliteVoyage spolupracuje při vytváření osobních a luxusních safari po téměř celém kontinentu.

One Nature Nyaruswiga Serengeti, Tanzánie

Nyaruswiga se nachází na pastvinách Serengeti, kudy vede trasa migrace pakoňů. Okolní divočina je známá díky velké pětce zvířat a největší populaci lvů v Africe. „Nová lodge připomíná hotel a hostům zprostředkovává hlubší zážitek ze Serengeti,“ říká Irina. „Zážitky obnášejí snídaně a večeře v buši, koktejly při západu slunce na romantických místech, pěší safari, návštěvu místní masajské vesnice a Moru Kopjes, kde se nachází chráněný domov černých nosorožců. Také vyjížďky v autech, kterým přezdívám Rolls Royce mezi safari vozidly a která mají otevřenou konstrukci ideální pro fotografování. Přímo na místě Nyaruswiga brzy otevře také hvězdnou observatoř.“ Čtrnáct suit ze stanového plátna ztělesňuje eleganci moderního safari: měděné vany, vnitřní i venkovní sprchy, kamna na dřevo či obrovské postele… „Suity jsou vysoce komfortní a zároveň autentické. Jsou ideální volbou, pokud jste na safari poprvé. Osobně jsem si zamilovala rodinné stany se dvěma ložnicemi!“

„Arijiju je především rodinný dům a jeho duší jsou lidé,“ vysvětluje Irina pojetí exkluzivního safari v rozlehlé privátní rezervaci Borana v oblasti Laikipia v severo-centrální Keni, posledního domova černých nosorožců. Populace divokých zvířat se zde v poslední době díky ochraně výrazně zvýšila. „Existuje mnoho důvodů, proč Arijiju rádi doporučujeme. Například servis, kvalita průvodců, gastronomie, fúze moderního a starobylého designu, jež částečně našel inspiraci v etiopských klášterech. Důležitý je ale hlavně pocit, že objevujete svou vlastní Afriku, svým vlastním způsobem, aniž byste kolem sebe viděli jiná vozidla nebo hosty.“ Privátní rezervace a koncese v celé Africe omezují počty návštěvníků, což znamená, že na jednoho hosta připadá mnohem víc zvířat. Ve srovnání s národními parky v nich také panuje méně omezení toho, co zde mohou hosté dělat. Irina dodává: „Arijiju je nejúžasnějším místem v Africe, kam může rodina vyrazit na safari a pojmout jej jako multigenerační dovolenou.“

Arijiju

Přírodní rezervace Borana, Keňa

Cheetah Plains Sabi Sand, Jihoafrická republika

„Oáza pohodlí a domov daleko od domova, který však nabízí veškeré kouzlo safari,“ říká Irina o třech privátních vilách v lodgi Cheetah Plains. Každá vila pojme až osm hostů, má velký bazén, vinný sklep, spa procedury, privátního kuchaře, formální salonek, prostorné pokoje a zdobí ji sbírka uměleckých děl. „Rodiny se zde mohou absolutně zrelaxovat a vychutnat si nejrůznější aktivity pro děti i dospělé. Vyjížďky v elektromobilech jsou součástí cíle poskytovat safari s nulovými emisemi.“ Cheetah Plains je privátní rezervace známá především pro pozorování leopardů a je domovem ohrožených druhů jako pes hyenový, medojed a gepard. Irina dodává: „Pohybovat se přírodou bez hluku motoru umožňuje vašim smyslům lépe vnímat zázraky buše. Navíc se ke zvířatům dostanete blíž.“

EXPLORER by EliteVoyage

„Xigera vnáší do safari propojení vysokého luxusu s africkým designem, průkopnickou udržitelností a posílením postavení místních komunit.“ Dvanáct suit s privátním přístupem do mokřad v srdci delty řeky Okavango. Nejpozoruhodnější z nich je Baobab Treehouse, který se nachází kilometr od lodge. „Tady potkáte pravou Afriku,“ pokračuje Irina. „Umělecky pojatý dům na stromě na samotě a se službami privátního průvodce a strážce parku je naprosto pohlcující zážitek.“ Lodge uprostřed papyrem zarostlých bažin, zalesněných ostrůvků, hrochů a slonů funguje off the grid, tedy bez napojení na vodní a elektrické sítě, ale přesto zde hosté najdou cenami ověnčené spa i uměleckou galerii. Mokřady nabízejí příležitosti pro vzácné vodní safari jako je průzkum břehů na tradiční kánoi mokoro, který poskytuje úplně jiný úhel pohledu na místní divočinu.

Xigera Safari Lodge delta řeky Okavango, Botswana

PATINA MALDIVES ATOL

NORTH MALÉ

Travel designer společnosti EliteVoyage Matouš Grund na vlastní kůži vyzkoušel jeden z nejnovějších přírůstků mezi resorty na Maledivách.

Do Indického oceánu zapadá slunce v záplavě snad všech odstínů oranžové a růžové. Hladinu čeří jemný vánek a nese s sebou vůni tropů. Popíjím šampaňské ve svém bazénu a říkám si, že Maledivy prostě nejde nemilovat. Až na to, že tohle nejsou Maledivy v té podobě, kterou zná většina lidí. Jsem v Patině, moderním designovém hotelu, jenž vsadil na jiný styl než desítky ostatních maledivských resortů, které jsem poznal. Zatímco se slunce loučí s uplynulým dnem posledními zbytky zlatavého světla, pozoruji siluety vzrostlých palem a přemýšlím, co je na tomto relativně novém resortu tak výjimečné.

Architektura mé vily působí minimalisticky a tlumené tóny moderního interiéru dávají vyznít exotickým barvám oceánu. Možná vás automaticky napadlo, že takový design se hodí spíš do městského hotelu v nějaké trendy čtvrti. Proč by ale měly všechny resorty v Indickém oceánu vypadat podobně? Tento průkopnický přístup mi vlastně imponuje a určitě nejsem sám. Minimálně mladším cestovatelům bude odvážný a na design orientovaný přístup Patiny pravděpodobně vyhovovat.

Novátorský étos resortu se neprojevuje jen vizuálně, ale je cítit ve všem – včetně gastronomie. Jeden večer jsem si dal burger z foodtrucku a pochutnal si na něm s nohama zabořenýma v písku. Další večer mě ohromila inovativní veganská restaurace Roots.

Každá z 12 restaurací má zajímavý a kreativní koncept, ať už jde o patagonský steak house Brasa nebo o moderní japonsko-severskou fúzi Kōen. Ve Wok Society si vychutnávám točené pivo v kombinaci s asijským jídlem. Během desetidenního pobytu jsem vždycky našel zajímavý a dosud nevyzkoušený podnik.

Aktivity a zážitky se soustředí na to nejlepší z Indického oceánu, ale i ony typickou maledivskou nabídku přesahují. Degustace vína, surfování, skvělé podmínky pro šnorchlování a potápění… Při návštěvě mořského centra jsem se dozvěděl víc o okolní fauně a flóře a adoptoval jsem korál jako součást úsilí resortu o podporu biodiverzity. Během plavby při západu slunce jsem viděl delfíny a na tradiční maledivské loďce dhoani jsem nejen rybařil, ale čerstvý úlovek jsme si na neobydleném písečném břehu rovnou také ugrilovali. Filozofii ostrova lze shrnout do slova FLOW.

Na poklidném ostrově jsou regenerační možnosti rozšířené daleko za samotné spa. Zkouším floating a smyslová deprivace mi příjemně vyčistí hlavu. Pak se nechávám nadnášet při vodní terapii watsu. Atmosféra a esence resortu se vždycky podílejí na celkovém zážitku z dovolené, ale jen málokde je to tak patrné jako na Maledivách. Nádherný západ slunce ve mně probudil estetické cítění a já se vydávám na uměleckou procházku. Mé kroky mě nejdřív zavedou k dílu Jamese Turrella Skyspace Amarta, působivě osvětlenému sálu se stropem otevřeným ke hvězdám. Pokračuji k sugestivním fotografiím Cássia Vasconcellose s názvem Palmy, vulkanickým sochám Josého Dávily nazvaných Los Límites De Lo Posible IX a propracované tapisérii Home Deep Blue od Hiroko Takedy. Pohltí mě i elegantní linie díla Momento umístěného na pláži. Pomalu začínám přemýšlet, kde dnes budu večeřet. Láká mě tolik možností! Zatím si ale užívám procházku po pláži a měkký bílý písek pod bosými chodidly jen umocňuje hluboký pocit pohody. Jedna z nejlepších pláží, jakou jsem za posledních více než deset let na Maledivách zažil.

Patina se nachází na atolu North Malé, uměle vybudovaném souostroví ve skvělé lokaci pouhých 45 minut od Malé. Dostatečně daleko od hluku a davů hlavního ostrova, navíc s ničím nerušeným výhledem na oceán. Zároveň však dostatečně blízko pro pohodlnou dovolenou. Z Malé se do Patiny dostává lodí, takže transfer je možný i v noci – ideální, pokud přilétáte nebo odlétáte za tmy. Všechny vily mají svůj vlastní bazén. Ten můj je nad oceánem a je z něj nádherný výhled. Vily v laguně obklopené zahradou jsou vhodnější pro rodiny a ty, kdo požadují naprosté soukromí. Součástí resortu jsou i malá studia – chytrý koncept, který lze využít pro chůvu nebo ochranku, takže není zapotřebí rezervovat druhou vilu pro osobní personál.

Patina je součástí kolekce hotelů Design Hotels, které provozují přímí majitelé. Je to znát. Důraz na design je zřejmý, ale nejvíc vyniká vysoká kvalita vybavení. A přestože Patina nabízí 90 vil, nikdy jsem během svého pobytu neměl pocit, že by bylo přeplněno. Díky množství restaurací a pestrým možnostem vyžití jsou hosté na rozlehlém ostrově rozptýleni. Pro páry je to skvělé v tom, že mohou čas trávit právě tak společensky, nebo právě tak soukromě, jak samy chtějí. Dostatek prostoru tu najdou i rodiny, které využijí hezký dětský klub: když jsem se v něm byl podívat, děti zrovna tvořily na 3D tiskárně a recyklovaly rybářské sítě k výrobě šperků.

Ne každému bude moderní design a velmi současné směřování resortu vyhovovat, ale jistě u všech vyvolá nějakou reakci. Což je tak trochu účel. Resorty, jež se snaží uspokojit úplně všechny, většinou dopadnou tak, že v nich plně spokojený není nikdo. Pro ty, kdo si potrpí na současný design a moderní verzi luxusu, bude Patina ideální. Mladistvé a inovativní útočiště nabízí nový zážitek v destinaci, kde se až příliš mnoho resortů začínalo podobat jako vejce vejci. Bez ohledu na to, kolikrát jste už byli na Maledivách, Patina stojí za další dovolenou v Indickém oceánu.

MALAKIYA VILLAS MADINAT JUMEIRAH, DUBAJ

Domov daleko od domova – nové privátní vily v resortu, jenž stojí za návštěvu jako destinace sama o sobě.

Atmosféru v nově zrekonstruovaných vilách Malakiya předznamenává již transfer z letiště limuzínou. Privátní bazén jen umocňuje pocit z dovolené. V té nejexkluzivnější části komplexu Madinat Jumeirah vládne dostatek prostoru a tichá krása spletitých vodních kanálů. Hotel Dar Al Masyaf má nový přírůstek: sedm vil Malakiya, které nabízí naprosté soukromí a uprostřed destinace vyhlášené pro své bohaté zázemí nabízí oázu pro relax a odpočinek. Malakiya v překladu znamená „královský“. Vily byly postaveny ve stejné době jako Jumeirah Dar Al Masyaf, ale nedávno se dočkaly celkového redesignu, který je moderní interpretací arabské opulence. Dar Al Masyaf pak lze přeložit jako „prázdninové domy“. Ty stojí podél vodních kanálů, jimiž je Madinat Jumeirah proslulý. Komplex, který v podstatě tvoří jednu z dubajských čtvrtí a je sám o sobě destinací, doplňují další tři resorty.

Jumeirah Mina A’Salam je klasický plážový resort, Al Qasr inklinuje k tradičnímu arabskému palácovému stylu a Jumeirah Al Naseem je pohodový a moderní hotel na dlouhé písečné pláži, kterou tyto hotely sdílí. A jaké pláži! Dva kilometry jemného písku omývané Arabským mořem s výhledem na ikonický Jumeirah Burj Al Arab. Hosté ubytovaní ve vilách Malakiya mají k dispozici také svou plážovou kabanu.

V komplexu Madinat Jumeirah mohou hosté využívat více než 20 restaurací, 20 bazénů, cenami ověnčené Talise Spa a J Club s kompletním sportovním zázemím včetně lezecké stěny a padelových kurtů. A pak je tu aquapark Wild Wadi, nákupy na tradičním tržišti souk a vodní kanály, které vše propojují. Vily Malakiya mají svou vlastní zastávku pro arabské loďky abra, které hosty zavezou v podstatě kamkoli po celém komplexu. Na světě existuje jen málo resortů, jejichž zázemí a služby by se s nabídkou Madinat Jumeirah mohly srovnávat. Není divu, že si tento komplex oblíbili ti, kdo si přejí pohodovou dovolenou plnou zábavy a rozmanitých aktivit.

Mezi další top kategorie ubytování v Madinat Jumeirah patří královská suita se třemi ložnicemi v hotelu Al Qasr, dvě královské suity se dvěma ložnicemi v hotelu Mina A’Salam a dvě prezidentské suity se dvěma ložnicemi v hotelu Al Naseem. Nabízejí podobnou kvalitu a prostor jako vily Malakiya, které jsou ale nejnovější a hostům poskytují největší flexibilitu.

Každá ze sedmi vil je zcela jedinečná a jinak rozvržená. Jednopodlažní vila Zahra má dvě ložnice, zatímco vila Dana se stejným počtem ložnic je rozložena do dvou pater. Vila Tala má tři ložnice, dvě v přízemí a třetí v romantickém prostoru v horním patře se samostatnou terasou.

Tříložnicové vily Mahra a Ayla, jejichž názvy znamenají „nebe“ a „měsíční svit“, mají větší společenské prostory v přízemí a dvě ložnice v patře. Vila Sama se třemi ložnicemi poskytuje společenské prostory v přízemí i v patře. Největší z vil Royal Malakiya nabízí na třech poschodích plochu více než 650 metrů čtverečních včetně obrovské terasy v nejvyšším patře.

Všechny vily mají kuchyň a en-suite ložnici s koupelnou pro případný vlastní personál hostů. Check-in probíhá uvnitř vily, samozřejmostí jsou služby butlera. Snídaně a odpolední čaj se podává přímo ve vile a možnosti zahrnují i každodenní privátní lekce jógy nebo pikniky na pláži.

Sedm vil Malakiya vytváří atmosféru domova daleko od domova a představují úroveň komfortu a luxusu, který uspokojí i náročné cestovatele. Vyhovovat budou každému typu hosta, ať už se jedná o rodinu, pár nebo skupinu přátel, kteří touží po pár dnech na pláži nebo naopak dlouhých prázdninách. Díky nádherné pláži a vynikajícímu zázemí se Madinat Jumeirah etabloval jako jeden z nejlepších zážitkových resortů na celém Blízkém východě. Nyní si hosté mohou v privátních vilách Malakiya vychutnat i exkluzivitu a soukromí – a to druhé je v Dubaji rozhodně vzácnost.

NEPÁL Nebeská bohyně

Z celé planety má k nebi nejblíž. Poté, co ji CEO EliteVoyage Petr Udavský v Nepálu spatřil na vlastní oči, potvrzuje, že je božská.

Nepál: Nebeská bohyně

Je přímo přede mnou. Ranní světlo odívá Everest do třpytivého hávu a skoro mám pocit, že stačí natáhnout ruku a pod prsty ucítím krystalky sněhu na jeho kamenném těle. Prolétáme kolem vrcholu, nad majestátním ledovcem Khumbu a stany základního tábora roztroušenými ve svahu. Vrtulník přistává na jedné ze vzdálených himálajských hor, kde si vychutnáváme opulentní snídani. Spíš než jídlo ale hltám očima všech 270 stupňů panorama před sebou. Podvědomě se pořád vracím na jedno místo. Mám na něj dokonalý výhled. Mount Everest.

Za svůj život jsem toho procestoval celkem hodně, ale tohle je zážitek úplně jiného řádu.

Nepál: Nebeská bohyně

by EliteVoyage

Nepál: Nebeská bohyně

by EliteVoyage

Nepál: Nebeská bohyně

Za svůj život jsem toho procestoval celkem hodně, ale tohle je zážitek úplně jiného řádu. Pro Nepálce to není Everest, ale Sagarmatha, což lze přeložit jako Tvář nebes, Hlava v nebesích nebo Nebeská bohyně. Když horu vidím přímo před sebou, přikláním se k té třetí variantě.

Mé nepálské dobrodružství začalo před čtyřmi dny v Káthmándú , městě, které neustále osciluje mezi chaosem a klidem. První dojem byl rozhodně spíš chaotický. Na místní dopravu si člověk musí opravdu zvyknout. Auta a motorky brázdí ulice prakticky bez předpisů, všude polehávají

krávy a chodníky doslova překypují každodenním životem. V porovnání s některými jinými asijskými městy je tu ale relativně čisto a mnoho budov se po zemětřesení v roce 2015 dočkalo oprav.

Mojí první zastávkou byl Dwarika’s Hotel Kathmandu. Trochu mě překvapilo, že nejlepší hotel ve městě stojí na docela rušné ulici, jen co jsem ale vstoupil dovnitř, rozhostilo se kolem mě ticho. Kontrast mezi ruchem venku a poklidem uvnitř hotelu je fakt výrazný a člověk se ze zvuků ulice okamžitě přeladí na vizuální vnímání estetiky hotelu.

by EliteVoyage

Nepál: Nebeská bohyně

by EliteVoyage

Nepál: Nebeská bohyně

Fasádě dominují terakoty a vyřezávané dřevo propracované do nejmenšího detailu. Hned z prvního dojmu je mi jasné, že se dívám na něco mimořádného. Později se dozvídám, že díky svému zakladateli Dwarikovi Das Shresthovi je hotel vlastně živoucím muzeem místní newarské kultury. Když si šel Dwarika v roce 1952 zaběhat, všiml si, že na jedné stavbě tesaři odřezávali nádherné staré dřevěné sloupy, a rozhodl se je zachránit. Chápal roli, kterou minulost hraje v přítomnosti, a jako vizionář ji začal uchovávat i pro budoucnost. V kulturních a architektonických památkách viděl národní poklad, který přitáhne mnoho návštěvníků země. Když v 60. letech začal stavět hotel, použil při

tom recyklované starožitné materiály a artefakty, které mezitím nashromáždil a zachránil před zničením. Dwarika’s Hotel Kathmandu je tak nejen přehlídkou bohaté historie a umění Nepálu, ale také důkazem toho, co dokáže lidská vášeň. Hotel je dodnes v rukou rodiny, jež zde stále bydlí včetně Dwarikova vnuka, který řídí jeho chod. Dwarika měl pravdu – hotel díky své unikátní historii přitahuje návštěvníky a rozhodně nejsem jediný, komu učaroval. Během svého pobytu jsem potkal Richarda Gerea a mezi hosty byl i slavný nepálsko-britský horolezec Nirmal Purja (možná si ho vybavíte z dokumentu 14 vrcholů: Nic není nemožné). V neposlední řadě, pokud hledáte hotel, který je magnetem na slavné a zajímavé lidi, jste na správné adrese. Přitahuje je poloha nedaleko letiště, spolehlivá úroveň luxusu, ale hlavně jedinečný příběh, který je vetkán do jeho zdí. Jakmile se znovu ocitnu na ulici, zaplaví mě její vibrující život. Už mi ale nepřipadá tak chaotický, spíš ve mně Káthmándú začíná vzbuzovat zájem. Atmosféra ve městě je přátelská a lidé se na sebe usmívají. Procházíme se po chrámech, pagodách a historických památkách jako stúpa Boudhanath. Většina života se odehrává venku v ulicích a ty neúnavně pulsují lidskou aktivitou – Káthmándú, které si po třech dnech strávených ve městě odvážím otisknuté do paměti, je živé a barevné.

Ať už se do Nepálu vydáte za jakýmkoli dobrodružstvím, hlavní město pravděpodobně bude nutnou součástí vašeho itineráře. Častým místem mezipřistání bývá i při cestě do Bhútánu. Nepálská krajina je dechberoucí, působí jako z jiného světa. Na svých cestách jsem se s ničím podobným nesetkal. První den jsem si užil hodinový scénický let přes Himálaj. Tohle impresivní entrée do Nepálu doporučuji těm, kdo chtějí vidět Himálaj, ale nemají čas ho skutečně navštívit.

Trochu mě překvapilo, že nejlepší hotel ve městě stojí na docela rušné ulici, jen co jsem ale vstoupil dovnitř, rozhostilo se kolem mě ticho.

Nepál: Nebeská bohyně

K tomu, abyste velehory navštívili, nemusíte být nutně profesionální horolezec. Z Káthmándú jsme přeletěli do Phaplu, malé odlehlé vesničky v oblasti Everest. Vesnička je možná silné slovo. Phaplu je v podstatě jen letiště, pár domků, oblastní nemocnice a malý obchůdek s restaurací. Lodge Happy House mě proto překvapila: jak mohla uprostřed ničeho vzniknout tak nádherná oáza?! Tradiční dům šerpů se proměnil v horskou chatu s deseti pokoji a krásnou zahradou, kterou si oblíbili slavní autoři knih o horách včetně Sira Edmunda Hillaryho, jenž zde často přebýval. Každá zeď je ručně vymalovaná thangkami ve starodávném buddhistickém stylu. Za to, že název Happy House lodgi tak trefně sedí, vděčí hlavně svému milému personálu.

V klášteře Chiwong v Solu Khumbu ležícím asi 40 minut jízdy od lodge nám mladí mniši uvařili oběd z rýže a zeleniny z jejich vlastní farmy. Vidět zblízka autentický život horských mnichů bylo inspirující. A stejně tak tříhodinová procházka zpátky k lodgi. Mám chuť se do Nepálu vrátit a tentokrát dojít mnohem dál.

Z helipadu u Happy House jsme za svítání vzlétli směr Sagarmatha. Nejdřív míjíme Namche Bazaar, pak zubaté vrcholky a majestátní summity. Kolem nás se tyčí čtyři ze šesti nejvyšších hor světa: Lhotse, Makalu, Čo Oju a Everest. Pod námi je ledopád Khumbu a stany základního tábora u Everestu působí jako rozsypané korálky. Tváří v tvář takové síle přírody je to hodně uskromňující zkušenost. Počasí nám vyšlo fantasticky a já tak Nebeské bohyni opravdu můžu pohlédnout do tváře. Přistáváme na místě zvaném Kongde v nadmořské výšce 4 250 metrů. S mým kamarádem Quentinem

Kolem

Desurmontem, prezidentem asociace Serandipians (a trendsetterem z prvního čísla časopisu Explorer, str. 30) si připíjíme šampaňským a vychutnáváme si snídani. Místní sýry, šunka, vejce… Šampaňské teče proudem a já se kochám tím nejúžasnějším výhledem, jaký jsem v životě viděl. Nejvyšší hora na světě je jen jedna.

Má nepálská odysea se uzavírá v dalším výjimečném hotelu. V kopcích asi hodinu jízdy od Káthmándú (nebo hodinu letu vrtulníkem od Everestu) se rozprostírá Dwarika’s Resort Dhulikhel zaměřený na jógu, meditaci a wellness. Má cesta tady končí, zatímco Quentin pokračuje do regionu Manaslu. Další velehorská dobrodružství čekají také v oblastech Horní Dolpo a Mustang, případně lze zamířit na jih na safari za nosorožci. Nejvhodnější doba k návštěvě je od září do listopadu a od března do května – v létě přichází monzun a zima je příliš studená. Odpočívám u bazénu ve spa hotelu Dwarika's a v myšlenkách se vracím ke svému krátkému putování. Že Nepál bude překrásný, jsem samozřejmě tušil. Ale žádné fotky vás nepřipraví na moment, kdy se na vlastní kůži ocitnete uprostřed tak mocné krásy. Na majestát těchto velehor jsem prostě neměl žádné měřítko. Stejně tak jsem předem tušil, že cesta do Nepálu se ponese ve znamení dobrodružství. Rozhodně jsem ale nečekal, že Nepál nabízí dobrodružství tak komfortním a luxusním způsobem.

Dwarika's je toho zářným příkladem. Dobře vybavené a prostorné pokoje, autentická architektura, silný příběh, vše korunované skvělým servisem. Uvelebuji se v křesle a zaposlouchám se do vznešeného ticha. Jen co zavřu oči, vybaví se mi její krása. Nebeská bohyně ve mně dosud dýchá.

nás se tyčí čtyři ze šesti nejvyšších hor světa: Lhotse, Makalu, Čo Oju a Everest.

Nepál: Nebeská bohyně

by EliteVoyage

Nepál: Nebeská bohyně

KARI

BIK

Pokud si Karibské moře zaslouží nějaký hashtag, pak je to #rozmanitost. Na každém ostrově lze zažít jiný typ plážové dovolené –nastupte na jednom z hodinu a Krajina, jazyk, hudba, kultura, podoba plá ží i příchuť.

Přitahuje vás rum a barevné domky, pestré butiky a riviéra? Přístav, kde vedle sebe kotví jedna superjachta vedle druhé, nebo privátní ost rov, na který superjachty ani nemají přístup?

Glamour, hříšná potěšení, odpolední siesty nebo všudypřítomný soundtrack namíchaný z calypsa a tálně privátní rodinné dovolené, kde si svou verzi luxusu naboso vychutnají všechny vě kové kategorie?

Svatý Martin je zčásti nizozemský, zčás ti francouzský a v něm i rovů v spojení. Ideální místo, kde vaši karibskou odyseu začít.

Ti, kdo na Anguillu přijíždějí poprvé, mí vají pocit, že právě objevili duši Karibiku. Přispívá k a hrdá kultura, ale také dechberoucí krása jejích pláží!

Vezměte kousek Francouzské riviéry, přeneste ho do Karibiku a Bartoloměj. Pětihvězdičkové resorty, butiky zvučných jmen, mariny a ce – nuda je tady téměř nedosažitelný stav. Britské Panenské ostrovy jsou protkané exkluzivními ostrovními útočišti a dlenými ostrůvky. Dramatické, vulkanické a božské pro plachtění.

Necker Island

Amanyara

COMO Parrot Cay

Rosewood Little Dix Bay

Plážová dovolená v Karibiku bude vždy exotická a zábavná.

MAPA NEODPOVÍDÁ REÁLNÉMU MĚŘÍTKU

Komerční let

Charterový let

Privátní jachta nebo transfer lodí resortu

* U některých transferů (jako například z mezinárodního letiště

Princezny Juliany na Svatém Martinu do přístavu) je třeba počítat s krátkým převozem autem.

**Uvedené časy jsou přibližné a mohou být ovlivněny momentálním počasím.

Svatý Bartoloměj

La Samanna, A Belmond Hotel

Cap Juluca, ABelmond Hotel

Four Seasons Resort Anguilla

Jumby Bay Island

Hermitage Bay

Cheval Blanc St. Barth Rosewood Le Guanahani

úvodní foto Necker Island, Britské Panenské ostrovy

SVATÝ MARTIN

Barevný ostrov, kde je dobré začít

Hezké pláže, barevná nízkopodlažní městečka a vřelá atmosféra Středomoří v karibském provedení. Svatý Martin je přátelský a přívětivý ostrov, který funguje jako klíčový dopravní uzel pro logistiku celé karibské dovolené.

Ty nejpříhodnější lety z Evropy do Karibiku přistávají na mezinárodním letišti Princezny Juliany na Svatém Martinu. KLM a Air France v sezóně létají denně, což znamená, že ze střední Evropy vám k tomu, abyste za několik hodin vystoupili v Karibiku, stačí jedno mezipřistání. Svatý Martin je také nejlépe propojeným ostrovem se zbytkem celého regionu.

I kdyby však Svatý Martin nebyl konečným cílem vaší cesty, je skvělou zastávkou, kde si lze odpočinout a zrelaxovat. Dobré pláže a jedinečná směs kreolské, francouzské, holandské a dalších kultur zaručují, že vaše mezipřistání bude osvěžující na těle i na duchu. Prozkoumejte bohatou a rozmanitou gastronomii, půvabná městečka a odlehlé zátoky. Nebo si jen vychutnejte nicnedělání na pláži a u bazénu.

by EliteVoyage

La Semanna, A Belmond Hotel

Poklidná atmosféra a dlouhá pláž s bílým pískem. Dva hlavní důvody, proč je ikonický hotel ideální pro začátek nebo konec dovolené v Karibiku. Navíc ho dělí jen 10 minut od hojně fotografované pláže Maho. Suity nabízejí skvělou polohu hned u pláže, malé bazénky a střešní verandy, zatímco víceložnicové vily stojí na útesu a jsou vhodné pro velké rodiny. Při rezervaci přes EliteVoyage můžete využít výhod Belmond Bellini Club jako například hotelový kredit nebo bezplatný upgrade pokoje (dle momentální dostupnosti).

- Anguilla

Karibská pohoda a božské pláže

Nad ostrovem bělostných pláží a nádherných útesů se vznáší sympaticky ospalá nálada. Celková atmosféra nahrává prázdninové bohémské eleganci prosycené pravou karibskou kulturou.

Anguilla je jako osvěžující koktejl namíchaný z plážových grilů, rytmů calypso, rákosových chýší, v nichž se podávají plody moře, a samozřejmě rumu. Je to také pohodový ostrov plný pláží a útesů s dlouhou tradicí ve službách pro náročné cestovatele.

Ze Svatého Martina na Anguillu vás čeká 30minutová plavba lodí a krátký transfer autem do jednoho ze tří nejlepších resortů. Pobřeží Anguilly zdobí málo objevené zátoky, které jsou dostupné autem nebo na jachtě – pokud víte, jak se k nim dostat.

ANGUILLA

Karibik

Four Seasons Resort Anguilla

Největší resort na Anguille vychází vstříc hlavně rodinám s dětmi a výrazně se orientuje na americkou klientelu. Stojí nad dvěma excelentními plážemi. Servis se nese v podobně nadčasovém duchu jako interiéry designérky Kelly Wearstler: moderní a efektivní.

Víceložnicové penthousy a vily spolu s bohatým zázemím a pestrou nabídkou aktivit vytvářejí ideální podmínky pro vícegenerační rodinnou dovolenou. Dobrý je i výběr restaurací – západ slunce z restaurace SALT je parádní.

Cap Juluca, A Belmond Hotel

Intimní a vřelá verze luxusu naboso, jež se stala synonymem Karibiku. Při letmém pohledu resort Cap Juluca působí, že by mohl stát v Maroku nebo Středomoří, ale tradiční anguillská atmosféra nenechá nikoho na pochybách, kde se nachází. Pro mnohé platí za nejlepší hotel na ostrově s tou nejhezčí pláží.

Cap Juluca patří mezi dlouhodobé favority Exploreru a hosté, kteří si jej rezervují přes EliteVoyage, zde získávají exkluzivní výhody Bellini Club. (Více o Cap Juluca viz Explorer, 2. vydání.)

Karibik - Anguilla

BRITSKÉ PANENSKÉ OSTROVY

Z tyrkysového moře se tyčí mystické sopečné ostrovy. Některé z nich jsou v soukromém vlastnictví, jiné zcela neobydlené.

Exkluzivní resorty & neobydlené ostrůvky

Toužíte-li se na chvíli přede všemi a vším schovat a prožít pár dnů zapomenuti uprostřed oceánu, možná hledáte právě jeden z nich.

Objevíte tu jiný svět se svými vlastními pravidly, kde se požitky mísí s divokou přírodou. Liduprázdné ostrovy, zátoky a útesy tvoří dokonalé kulisy pro den strávený na jachtě – anebo několik dní! Jeden z nejlepších zdejších zážitků? Ticho.

Ze Svatého Martina létá na Beef Island hned několik letů denně a následný transfer většinou probíhá na jachtě. Na cestu na Beef Island si lze výhodně pronajmout také privátní letadlo a výrazně tak ušetřit čas a vyhnout se zbytečnému stresu.

Rosewood Little Dix Bay

Stálo to čtyři roky a 185 miliónů dolarů, aby se legendární plážový resort mohl po zpustošení hurikánem Irma znovu vrátit na výsluní. Tahle přestavba se opravdu povedla! Rustikální neokázalý luxus nabízí individuálně zařízené pokoje a retro atmosféru filmu o zlaté mládeži ze šedesátých let.

Rodiny i páry zde najdou dostatek prostoru, zejména pak v suitách s bazénem situovaných na klidnější západní straně resortu. Dny mohou příjemně plynout od šnorchlování se želvami k procedurám ve spa na kopci a specialitám jako lastura a kalalu (druh amarantu) v kokosové omáčce v restauraci Sugar Mill.

Pokud si pobyt rezervujete přes EliteVoyage, získáte exkluzivní výhody klubu Rosewood Elite jako například brzký check-in, pozdní check-out nebo bezplatný upgrade pokoje (vše v závislosti na momentální dostupnosti).

Necker Island

Britský podnikatel Richard Branson pobízí své hosty, aby se v jeho resortu na jeho ostrově cítili jako doma. Koneckonců, rozsáhlý privátní ostrov lemovaný útesy a plážemi skutečně je jedním z jeho domovů (dělí se o něj s lemury a želvami). Domy jsou inspirované architekturou Bali a večeře se podávají komunitně ve společnosti ostatních hostů. Resort zaměřený na dospělé tak nachází zajímavou rovnováhu mezi naprostým soukromím a uvolněnými společenskými okamžiky.

Necker Island se klidně může stát vrcholem, kolem kterého postavíte zbytek své dovolené – kdyby už jen proto, že jednotlivé pokoje jsou k dispozici jen ve vybraných týdnech a po zbytek roku si lze ostrov pronajmout jedině celý. V sezóně 2023/2024 se jedná o týdny 16.–30. září, 14.–25. října, 18.–25. listopadu, 18.–25. května a 20.–27. července.

Richard Branson také pronajímá svůj Branson Estate na Mosquito Island, kde se ve třech samostatných vilách s privátní pláží může uvelebit celkem 22 hostů.

ANTIGUA

Desítky dobře ukrytých zátok. Přátelští místní, kteří vás vítají se širokým úsměvem. Život v pomalém ostrovním tempu a dny prolenošené s barevnými koktejly v ruce. Britská historie je zde dodnes přítomná, ale yorkshirský pudink a brit pop tady moc nečekejte. Antigua znamená calypso, perkusy a pepperpot s fungee (pomalu dušená zeleninová směs s masem a kukuřičnými noky).

Pravá esence Karibiku

Geografie ostrova je poměrně dramatická a jeho kultura kreolská. Antigua svým způsobem definuje náladu celého regionu. Kromě toho je také domovem dvou nejexkluzivnějších all inclusive ostrovních resortů na světě.

Spontánnost a svoboda se tu počítají k základním lidským potřebám a brzy možná zjistíte, že vás nutkání plánovat své dny zcela opustilo, a přesto se tu nikdy nenudíte, ať už je vám pět, nebo šedesát pět let.

Jumby Bay Island

Na rozlehlý ostrov bez aut vás ze severu Antiguy doveze loď za 10 minut, což znamená, že poté, co na Antigue vystoupíte z letadla, za pouhých 20 minut již můžete stát v Jumby Bay Island. Uvítá vás velkoryse pojatý prostor, neboť po celém ostrově je rozeseta jen hrstka suit a vil plus tři skvělé restaurace, spa a dětský klub.

Jumby Bay funguje na principu all inclusive, nicméně pojatém velmi exkluzivně. V rámci balíčku se podává šampaňské Moët & Chandon, koktejly a kvalitní vína a součástí je i široká nabídka kulinářských zážitků.

Zahrnuty jsou také vodní sporty, každodenní výlety a aktivity od lekce kreolského vaření až po západ slunce z paluby jachty.

Ostrov vás plně uspokojí, ať už se těšíte na slastné nicnedělání, nebo naopak na to, že vyzkoušíte úplně všechno.

Hermitage Bay

V all inclusive resortu Hermitage Bay se odráží duch Karibiku, jenž se nese ve znamení pohody, lidské vřelosti a moře. Ostrovní oáza se hrdě hlásí k autentickému karibském stylu a jeho oduševnělému rytmu.

K dispozici je jen 30 suit a celková nálada rezonuje s novomanžely na líbánkách. Nejvíc soukromí a nejlepší výhled poskytují suity ve stráni kopce. Mají také vlastní bazén a venkovní sprchy.

Místo jako dělané k odpočinku a revitalizaci, ale zároveň dobrá základna pro objevování ostrova. Resort je obklopený divokými a nezastavěnými kopci, což jen umocňuje pocit exkluzivity.

by EliteVoyage

- Svatý Bartoloměj

Francouzský glamour uprostřed Karibiku

Atmosféra léta na Francouzské riviéře přenesená do exotických tropů. Svatý Bartoloměj je již dlouho tím ostrovem, na který míří všichni, kdo chtějí v Karibiku vidět a být viděni. Na plážích s jemným bílým pískem, ve špičkových restauracích, luxusních buticích, na superjachtách kotvících v přístavu Gustavia…

Sofistikované resorty jsou příjemnou základnou pro objevování hřiště pro dospělé, kteří si novodobé požitky umí vychutnat: šnorchlování, jachting, nákupy, pláže, finediningové restaurace, ale také třeba pěší túry.

Ze Svatého Martina vás charterová jachta doplaví na Svatého Bartoloměje za 90 minut až dvě hodiny v závislosti na momentálních podmínkách na moři, jehož hladina může být rozbouřená. Pravidelné komerční a privátní lety mezi oběma ostrovy trvají kratší dobu a jsou využívané častěji než lodě.

SVATÝ BARTOLOMĚJ

Karibik

Cheval Blanc St. Barth

Opulence a elegance – Cheval Blanc si i na Svatém Bartoloměji udržuje typický francouzský šarm. Ležérní varianta středomořského paláce, Guerlain spa, bosé nohy v písku, plážové suity, hříšná pokušení a nejlepší gastronomie na ostrově.

Cheval Blanc začíná čím dál víc vycházet vstříc také dětem, které si do Karibiku přijíždějí splnit své pirátské sny a hledat ztracené poklady. Kromě zábavy zde děti a rodiče najdou třeba i masáž pro miminka, spa procedury vhodné po porodu a lekce plavání pro děti.

Rosewood Le Guanahani

První, čeho si v tomto nedávno renovovaném hotelu po příjezdu všimnete, je neuvěřitelný pocit prostoru. Resort na poloostrově se rozprostírá přes dvě pláže a přirozeně poskytuje dostatek soukromí. Bývalý oblíbený hotel slavných hvězd dnes přitahuje zcestovalé a náročné hosty, zejména pak mladé rodiny.

Energie Karibiku, tropické barvy a uvolněná nálada. Víc soukromí na ostrově nikde jinde nenajdete. Rozhovor s výkonným ředitelem hotelu Marteinem van Wagenbergem si můžete přečíst ve třetím čísle Exploreru.

by EliteVoyage

TURKS & CAICOS

Privátní

ostrovy & tiché pláže

Bílé písčiny a malé korálové ostrůvky jako perly rozházené na severu Karibského moře. Dny na Turks a Caicos v mnohém připomínají dovolenou na privátním ostrově: vrcholem je nemít žádné plány a vychutnávat si čas strávený s těmi nejbližšími. Mezinárodní letiště Providenciales má lepší spojení se Spojenými státy než se zbytkem Karibiku, takže návštěva Turks a Caicos se snadno může stát dovolenou, která kombinuje to nejlepší z pláže a to nejlepší z města – Karibik plus New York nebo Miami? Pro spojení Turks a Caicos s ostatními karibskými ostrovy je potřeba využít privátního letadla.

Ještě donedávna bývalo toto souostroví relativně neznámé, ale dnes už je jeho tajemství odhaleno. Přesto si udržuje exkluzivitu a nabízená míra soukromí vyhovuje párům i velkým rodinám.

COMO Parrot Cay

Jdou dohromady divoký ostrov a stylový butikový resort? Ukazuje se, že dokonale!

Neokázalý a poklidný resort na privátním ostrově je oázou pohody a dobrodružství. Domov daleko od domova pro velkou rodinu na společné dovolené.

COMO Parrot Cay leží 50 minut plavby lodí od letiště Providenciales a jeho plážové domy a vily jsou na bílém písku rozmístěny velkoryse daleko od sebe. Všechny mají privátní bazén a pojmou rodiny různých velikostí. Na světě je jen málo míst, kde byste našli lepší zázemí pro plážovou dovolenou s dětmi, rodiči a prarodiči.

Amanyara

Nejexkluzivnější a nejprostornější resort celého souostroví je dobře schovaný u bílých písčitých břehů obrovské přírodní rezervace. Útočiště pro všechny věkové kategorie osloví zvlášť rodiny na plážové dovolené.

Víceložnicové vily s černými nekonečnými bazény jsou výjimečné a nabídka zážitků se zdá být nekonečná: wellness programy na míru, potápěčské safari, vyjížďky na koni, plavby s rybařením a spousta aktivit pro děti.

Karibik - Turks a Caicos

Zima

Laponsko je zatím opomíjenou, a přitom dostupnou alternativou k tradičním zimním destinacím v Alpách. Obraťte to v zimě na sever místo na jih a objevíte překvapivě skvělé lyžování a spoustu nových zážitků.

Explorer si povídal s Javierem Chiquillou, spoluzakladatelem společnosti Nexus Polaris, a Štěpánem Borovcem, project & operations directorem EliteVoyage, o polární záři, lyžování, Santovi, sněhu i spaní v iglú.

v Laponsku

Co vás osobně na Laponsku tak přitahuje?

Javier: Zážitky v přírodě. Je to něco úplně jiného než v Alpách. Ve Finsku třeba můžete strávit noc ve skleněném iglú a pozorovat z něj polární záři.

Štěpán: Sníh! Klimatické změny činí budoucnost lyžování v Alpách nejistou, ale když naši klienti jedou do Laponska, hutnou sněhovou pokrývku si užijí naprosto spolehlivě. Fascinuje mě, že tak velký region může mít tolik stabilního sněhu, a přitom nemá moc návštěvníků.

Javier: Jde také o to, co všechno lze na sněhu dělat – například se potkat se soby. Na dopoledne rádi zajišťujeme nejrůznější aktivity v přírodě a odpoledne si pak užijete na sjezdovce nebo na běžkách, pro které jsou mimochodem v Laponsku přímo ideální podmínky.

Zima v Laponsku

Javier: Kombinace lyžování se zajímavými aktivitami zakončená nočním pozorováním polární záře je hodně speciální zážitek.

Liší se lyžování a sněhové podmínky v Laponsku od Alp?

Javier: Ve Finsku existuje sedm různých míst, kde jsou sjezdovky pro prakticky všechny úrovně lyžařů. Největší a nejznámější je Levi. Nelyžujete sice ve velehorách jako v Alpách, ale i tak to jsou sjezdovky s vrcholy ve výšce kolem 500 až 780 metrů. Skvěle se hodí pro sjezdové lyžování, freestyle, snowboarding, běžky i sněžnice. Novinkou jsou elektrické sněžné koloběžky, což je takový hybrid mezi lyžováním a chůzí na sněžnicích vhodný pro zkušené lyžaře.

Štěpán: Vysoké hory ale najdete ve Švédsku a Norsku. Před lety jsem žil v Kanadě – to je lyžování podle mého gusta! Vysoké hory a strmé svahy s čerstvým prašanem, který jen čeká na to, až v něm uděláte první stopu… absolutní svoboda. Švédské a norské Laponsko se rozhodně hodí spíš pro zdat-

nější lyžaře a snowboardisty, kdy se na vrchol necháte vyvézt vrtulníkem a vychutnáte si ten extatický pocit, když se vaše lyže nebo prkno boří do dokonalého prašanu a jediná stopa na celém svahu je ta vaše.

Javier: Island je také dobrá destinace pro heliskiing a extrémní lyžování. Není to samozřejmě Laponsko, ale zážitek je to podobný jako někde v Riksgränsenu na švédsko-norských hranicích. V Riksgränsenu můžete denně najezdit 8 000 výškových metrů a průvodci mají během heliskiingu téměř úplnou volnost, protože je neomezují předem dané časy přistání jako v Alpách.

Štěpán: Riksgränsen je ale dost extrémní destinace i pro fakt pokročilé lyžaře! Většina našich klientů jezdí na lyže s dětmi a na to je skvělé právě Finsko – rodinný ráj se všemi službami nastavenými plně i pro ty nejmenší a s mnoha zážitky mimo sjezdovku.

Nepochází náhodou Santa z finského Laponska? Není divu, že děti zimní dovolené ve Finsku tak milují!

Štěpán: Santa bydlí v Rovaniemi, kde je dobrá turistická infrastruktura včetně největšího letiště ve finském Laponsku. Ohlasy našich klientů jsou vždycky stejné: děti byly nadšené, tudíž rodiče ještě o to víc. Ale Santa je jen jeden z mnoha zážitků a rodiny se vrací s mnoha intenzivnějšími vzpomínkami.

Javier: Kolikrát se ale budete chtít setkat se Santou? Na Finsku je krásné to, že rodiny mohou společně zažít něco opravdu nového a jedinečného doslova každý den. Vyjet si se psím spřežením nebo přejet zamrzlé jezero na elektrickém sněžném skútru. Můžeme zařídit, aby Santa přijel do vašeho luxusního srubu na saních a setkal se s vašimi dětmi. Další den si pak spřežení můžete sami osedlat a celá rodina si vychutnat zážitek v přírodě i ve společnosti sobů.

Předpokládáme, že o Santu musí být velký zájem hlavně v období Vánoc. Kdy je nejlepší doba pro návštěvu Laponska, pokud vás zajímají hlavně dobré podmínky pro lyžování?

Štěpán: V Norsku a Švédsku je fantastická pozdní sezóna. Lyžovat se tam dá prakticky celý duben, někdy i v květnu. Sněhové podmínky jsou po celou sezónu stabilní, takže nemáte nervy, jestli vám vyjde sníh jako v Alpách. Letos někteří naši klienti museli na poslední chvíli zrušit lyžování v Alpách, protože se oteplilo a pršelo.

Javier: Ve finském Levi se v listopadu konají dva závody Světového poháru v alpském lyžování. Některé světové hvězdy tam trénují už od října. Doporučil bych ale navštívit Laponsko až v pozdějších měsících zimní sezóny. Úžasné zážitky vám budou k dispozici po celou zimu, ale čím později přijedete, tím víc hodin denního světla budete mít. V březnu máte až deset hodin denního světla a večer se objevuje polární záře.

Štěpán: Je potřeba počítat s tím, že Rovaniemi bývá o Vánocích kvůli Santovi a všemu tomu blázinci kolem pěkně nabité!

Javier: V prosinci bude ve finském Laponsku rušno všude a v lednu zase denní světlo trvá jen tři hodiny. Únor je lepší, březen je špička a lyžařská sezóna pokračuje až do dubna. Letos nám v okolí Levi napadl čerstvý sníh ještě v červnu. Polární záře se objevuje v podstatě po celou lyžařskou sezónu, tedy od srpna do konce března. Kombinace lyžování se zajímavými aktivitami zakončená nočním pozorováním polární záře je hodně speciální zážitek.

Lyžařská dovolená většinou tak trochu spoléhá na element štěstí, protože není možné přesně předpovědět týdny, kdy budou podmínky ideální. Platí to i v Laponsku?

Štěpán: Laponsko je mnohem chladnější než Alpy, vždyť leží za polárním kruhem! Přes den bývá kolem -10 °C a v noci teplota klidně klesne i pod -20 °C. Ale většinou jde o suchou zimu, která není nepříjemná.

Javier: Počasí je samozřejmě nepředvídatelné všude, takže je třeba si udržet určitou flexibilitu. Klientům poskytujeme privátního průvodce s autem, takže se můžeme více než méně řídit naplánovaným harmonogramem, ale když se klient rozhodne, že za pět minut si chce zalyžovat, dokážeme pružně reagovat. Neustále monitorujeme podmínky a počty návštěvníků na sjezdovkách, takže můžeme klienty vždy vzít tam, kde je zrovna nejlepší sníh a nejméně lidí.

Štěpán: Naši klienti byli v Levi v březnu a řekli mi, že většinu času byly sjezdovky poloprázdné. Všichni si přejeme, aby těsně před naším příjezdem napadl čerstvý prašan a pak týden svítilo sluníčko. Mě na Laponsku baví, že je tam sníh pořád, a když se vám zrovna nechce na svah, máte spoustu dalších možností.

Javier: Skupinu hostů můžeme i rozdělit, takže když si někteří chtějí zajít na kávu, nakoupit, vyzkoušet něco jiného, zatímco ostatní lyžují, je to snadné.

Zima v Laponsku

Je Laponsko luxusní destinací? Lze jej vůbec srovnávat s úrovní alpských oblastí jako Courchevel, Megève nebo Svatý Mořic?

Javier: Lidé si většinou neuvědomují, jakou úroveň luxusu dokážeme v Laponsku nabídnout. Představují si Santu a Rovaniemi, ale lyžování, naše služby a vybavení odpovídají úrovni nejkvalitnějších alpských středisek. Jen ty sjezdovky nejsou tak dlouhé.

Štěpán: Laponsko nabízí jiný styl luxusu. Můžete si tu užít i nákupy, ale nečekejte Courchevel. Laponsko není tolik o značkových buticích, přepychových penthousech a místech, kde se chcete společensky ukázat. Je o neuvěřitelném prostoru, svobodě, přírodě a o všech těch zážitcích, které v Alpách nenajdete. Třeba setkání se Sámy, původními obyvateli Laponska.

Javier: Některé lyžařské oblasti v Laponsku se soustředí na masový turismus, stejně jako třeba v Alpách. Musíme proto pečlivě vybírat, kam klienty vezmeme a jaká je reálná kvalita ubytování. Finsko jako první nabízelo speciální ubytování jako například iglú s proskleným stropem. Takový zážitek jinde nenajdete.

1. Sjezdovka ve finském Laponsku

2. Suita v iglú v Levin Iglut

3. Copperhill Mountain Villa, Švédsko

Není na spaní v iglú trochu zima?

Javier: Spolupracujeme pouze se čtyřmi místy. Hodně speciální je Levin Iglut, kde najdete prosklená iglú s vlastní koupelnou a venkovní vířivkou. Doporučuji jen suity, které představují ta nejlepší iglú v celém Laponsku. Hotel stojí na vrcholu kopce a polární záři lze za vhodných podmínek spatřit docela snadno. Dokonalý výhled máte přímo z iglú, takže k tomu, abyste mohli pozorovat oblohu, se ani nemusíte převlékat z pyžama do teplého oblečení.

Štěpán: Hodně známý je švédský Ice Hotel a spousta lidí ho chce samozřejmě vyzkoušet. Spíte na ledovém loži v ledové suitě vytesané umělcem. Uvnitř je suchá zima a se všemi sobími kožešinami na posteli je vlastně docela příjemně a útulno. Na koupelnu nebo místo pro zavazadla je ale příliš chladno, takže k dispozici jsou jen oddělené suché prostory na převlečení. Doporučuji zažít jednu noc jako raritu a zbytek dovolené strávit v jiném hotelu.

Javier:

Finsko jako první nabízelo speciální ubytování

jako například iglú

s proskleným stropem.

Takový zážitek jinde

nenajdete.

Zima v Laponsku

Jaké další hotely v Laponsku doporučujete?

Štěpán: Pokud si naši klienti chtějí především zalyžovat, většinou jim zajistíme privátní chalety a sruby. Hezká je například Copperhill Villa ve Švédsku – privátní lyžařská lodge s výrazným skandinávským designem, která pojme až 16 hostů.

Javier: Skabma Villa ve Finsku se nese v tradičnějším stylu. Jedná se o krásný srub ve vesnici Saariselkä, jenž stojí jen 200 metrů od lyžařské tratě. Všude je ticho a klid, stačí otevřít dveře a jste v přírodě. Zároveň jste ale dostatečně blízko vesnice.

Štěpán: Ve Švédsku to chce aspoň jednou za život vyzkoušet Treehotel. Díky všem těm neobvyklým domům na stromech v lese je to opravdu unikát. Ty nejlepší hotely ve Švédsku se nacházejí na hodně odlehlých místech, kde není světelný smog,

takže pozorování polární záře je velmi často součástí zážitku. Líbí se mi také Arctic Bath, plovoucí spa hotel designovaný Bertilem Harströmem, který navrhl i Treehotel. Niekhu Mountain Villa v Riksgränsenu je pro lyžaře, které zajímá kombinace heliskiingu s dobrým jídlem a vínem. V Norsku najdete spíš klasičtější sruby a chalety. Můj oblíbený je Wolf Lodge!

Javier: Další úžasné místo ve Finsku, které zahraniční návštěvníci moc neznají, je Iso Syote. Leží kousek na jih od Laponska v jedné z nejzasněženějších částí Finska v dosahu letišť v Oulu, Kuusamu a Rovaniemi. Jejich suity patří k mým nejoblíbenějším, zejména pak suita Eagle View. Její stěny a střecha jsou prosklené a má i privátní saunu. Do druhého patra prorůstá strom a jeho větve podpírají ložnici neboli „hnízdo“ s výhledem hodným orla.

Štěpán: Pro lyžařskou dovolenou obvykle doporučujeme letadla jako

Citation Sovereign a Longitude, Gulfstream G200 a G280, Pilatus PC-24 nebo

Citation XLS+.

Co dopravní spojení? Jak se do Laponska nejpohodlněji dostat a jak se nejlépe pohybovat přímo tam?

Javier: S klasickými komerčními linkami počítejte z většiny míst ve střední Evropě s jedním přestupem. Přiletíte do jednoho z hlavních měst, tedy Helsinek, Stockholmu nebo Osla, a pak budete pokračovat na sever. Na severu mnoho komerčních letišť není, takže vás z letiště čeká i kus cesty autem. Nejdelší je cesta z Kiruny do Riksgränsenu ve Švédsku, která trvá necelé dvě hodiny. Ve finském Laponsku se většinou jedná o krátký transfer obvykle kolem 30 minut za normálních klimatických podmínek, určitě se vejdete pod jednu hodinu.

Štěpán: U Laponska opravdu doceníte možnosti privátních letadel. Maximálně šetří čas, protože odlétáte v čase, který určíte vy, a přistanete na letišti, které je nejblíže vašemu ubytování. Jen se připravte na to, že si s největší pravděpodobností budete muset připlatit za odmrazování!

Javier: Privátní letadla vám nejen ušetří jedno mezipřistání, ale také vám poskytnou mnohem větší flexibilitu, protože máte na výběr z vícero letišť. Například při návštěvě hotelu Iso Syote můžete využít letiště Pudasjarvi a letiště Ivalo nebo Enontekio se zase hodí, když jedete prozkoumat odlehlý sever Laponska. Pokud míříte na dovolenou do Levi, přímý let do Kittily místo letu s Finnair přes Helsinky prakticky znamená jeden den lyžování a zážitků navíc.

Štěpán: V úvahu je třeba vzít několik aspektů. Pro lyžařskou dovolenou obvykle doporučujeme letadla jako Citation Sovereign a Longitude, Gulfstream G200 a G280 nebo Citation XLS+. Nabízejí dobrý kabinový i zavazadlový prostor pro šest až osm osob a navíc uspokojivý poměr doletu a ceny. Každý let našeho klienta monitorujeme na radaru, takže v ojedinělých případech, kdy je let odkloněn kvůli špatnému počasí, jsme připraveni okamžitě přijít s řešením, pokud klient přistane na náhradním letišti.

Javier: Po přistání vás čekají prázdné silnice bez provozu, s výjimkou případů, kdy se na cestě zjeví sobi. Máme přísné zákony a nesmíme na ně troubit, aby uhnuli ze silnice!

Zima v Laponsku

Nakonec nám prozraďte, jak vaše spolupráce na vytváření dovolené v Laponsku probíhá…

Štěpán: Spolu s naším týmem travel designerů plánujeme cesty do destinací po celém světě. V jeden den tak pracujeme na dovolené na jachtě v Řecku, na ostrově Komodo, na safari v Keni a na lyžích v Laponsku. Já a mí kolegové známe hodně destinací a máme také bohatou zpětnou vazbu od našich klientů, ale zkrátka nemůžeme mít detailní znalosti o všech místech na světě.

Javier: Štěpán zná klienty, jejich preference a požadavky. Ty mi sdělí a společně pak vymýšlíme nejlepší nápady na dovolenou, která jeho konkrétním klientům bude vyhovovat. O Keni nebo Komodu nemám ani ponětí. Ale Laponsko je moje domácí hřiště, takže každému klientovi mohu navrhnout něco jiného přesně na míru.

Štěpán: V každé destinaci spolupracujeme s lokálním partnerem, specialistou jako Javier, který místo dokonale zná. Musí to být někdo, komu plně důvěřuji, někdo, kdo sdílí naši oddanost té nejvyšší kvalitě. Naši klienti jsou nároční a já jsem velmi náročný na naše partnery. S Javierem pracuji rád, protože dokáže být velmi kreativní, vždy najde řešení a neúnavně vymýšlí stále nové způsoby, jak cestu pro naše klienty vylepšit.

Javier: Laponsko není nejjednodušší destinace. Je tu mnoho proměnných a spoustu věcí zjistíte, až když sem přijedete. Pro nás je velmi důležitá udržitelnost, takže je radost spolupracovat se Štěpánem a EliteVoyage, která stejně jako my sdílí vizi dlouhodobě udržitelného cestování.

4. Běžkařská trasa ve finském Laponsku

5. Suita Eagle View v hotelu Iso Syote, Finsko

6. Sob ze sobího spřežení

7. Dobrodružství na snowmobilech

Hotel jako rodinný podnik

Může se o hotel a jeho provoz někdo postarat lépe než přímý vlastník? Oddanost a dlouhodobá vize majitelů čtyř špičkových hotelů jsou důkazem toho, že za nejvyšší kvalitou stojí bytostně osobní přístup.

Luca Fiorentino z grandhotelu Excelsior Vittoria na pobřeží Amalfi prozrazuje, jaké je být v rodinném podniku již šestou generací.

Když rodiče Simone Domenig koupili Schlosshotel Fiss v Rakousku, bylo jí devět let. Dnes je Schlosshotel Fiss vyhlášeným rodinným spa hotelem a Simone je jeho generální ředitelkou.

Esin Güral Argat je jednou z nejúspěšnějších podnikatelek v Turecku. Její vášeň? Stát u vzniku ultra-luxusních plážových resortů. Jejím nejnovějším projektem je BIJAL v Antalye.

Teresa Unterthiner a Stefan Hinteregger ve svém rodném Jižním Tyrolsku vytvořili FORESTIS – hotel, který se stal destinací sám o sobě.

Hotel jako rodinný podnik

úvodní fotografie Grand Hotel Excelsior Vittoria

GRAND HOTEL EXCELSIOR VITTORIA Sorrento, Itálie

Rodina Fiorentino provozuje grandhotel Excelsior Vittoria na pobřeží Amalfi nepřetržitě již od roku 1834. Hotelová ikona se tyčí nad sorrentskými útesy a vzhlíží směrem k Neapolskému zálivu a pozvolným svahům Vesuvu. Luca Fiorentino je šestou generací, jež pokračuje v rodinné tradici té nejvyšší úrovně italské pohostinnosti.

Luco, jak byste definoval luxusní pohostinnost?

Má vize luxusu je jednoduchá. Každý pětihvězdičkový hotel dokáže nabídnout ty nejznačkovější produkty, nejlepší jídlo, nejdražší víno nebo nejjemnější povlečení. Skutečný luxus ale spočívá v lidském přístupu. Když si ráno můžete uvolněně poklábosit s číšníkem nebo jednat s někým, kdo ve vás dokáže navodit pocit pohody, kdo bezděky předvídá vaše přání, kdo vám dá pocit, že jste starým dobrým známým, i když jste v hotelu poprvé…

Jak hosté vnímají, když se o provoz hotelu stará jeho majitel?

Vědomí, že je majitel neustále přítomen, představuje pro mnoho hostů určitou formu jistoty. Jsme neustále k dispozici přímo na místě a až obsesivně dbáme na ty nejmenší detaily. Hosty vítáme tak, jako by přijížděli k nám domů, protože pro nás to domov opravdu je. Navíc s veškerým naším personálem udržujeme úzké vztahy, takže fungujeme spíš jako velká rodina a všichni jsou její součástí. Většina zaměstnanců mě vlastně vychovávala už od dětství a stejně jako já hotel milují.

Vaše rodina provozuje Excelsior Vittoria nepřetržitě již od roku 1834. Které okamžiky z jeho slavné historie byly podle vás pro hotel důležitým mezníkem?

Nepřestává mě fascinovat skutečnost, že moji předci otevřeli hotel 30 let předtím, než došlo ke sjednocení Itálie. Hotel byl postaven v roce 1834, zatímco k vyhlášení Itálie jako jednotného státu došlo až v roce 1861. Nebo že během druhé světové války se hotel stal odpočinkovým táborem pro důstojníky americké armády a naším hostem byl i generál Mark Clark.

Může hotel vyhlášený pro svůj starosvětský půvab hostům nabídnout i moderní zážitek?

Samozřejmě. Příkladem může být naše butikové spa La Serra. Nachází se na místě původních stájí, kde hosté, kteří přijeli kočárem, nechávali odpočinout své koně. S tím, jak se vyvíjely dopravní prostředky, byly stáje přeměněné na skleník, kde jsme pěstovali rostliny, které zdobí náš hotel. Dnes jsme v prostorách skleníku vytvořili luxusní spa navržené podle principů Feng shui. Nabízí tři místnosti pro masáže, privátní suitu pro páry s vlastní vířivkou, šatnou a velkou zahradou. K objednávání pokojové služby a dalšího servisu mohou naši hosté využívat iPad, na stěnách jsou USB zásuvky a senzorická světla. Přitom jste obklopeni originálním starožitným nábytkem.

Hosty vítáme tak, jako by přijížděli k nám domů, protože pro nás to domov opravdu je.

Hotel jako rodinný podnik

SCHLOSSHOTEL FISS

Tyrolsko, Rakousko

Schlosshotel Fiss se u klientů EliteVoyage těší dlouhodobé oblibě pro zimní i letní dovolenou. Spa hotel v rakouské části Tyrolska vlastní a provozuje rodina Domenig od roku 1992. V roce 2016 se jeho generální ředitelkou stala Simone Domenig, pro níž je hotel plný dávných vzpomínek.

Simone, na které momenty z rodinné historie hotelu vzpomínáte nejraději?

Dodnes si pamatuji, když mi rodiče řekli, že koupili Schlosshotel. Bylo mi devět let a bála jsem se, že zůstanu sama daleko od svých kamarádů – vždyť hotel stál 800 metrů od centra vesnice! Bylo to jako ve snu a hotel působil strašně obrovský. Ale kamarádi za mnou nakonec chodili dál a pochvalovali si, jak skvělé je mít doma bazén a všechno to vybavení, které k hotelu patří. Díky tomu se můj vztah k hotelu změnil a začala jsem si tu připadat jako doma.

Od chvíle, kdy jsem Schlosshotel Fiss přijala za svůj domov, jsem v něm zažila tolik krásných momentů! Všechny rodinné oslavy, naši svatbu, 25. výročí, Silvestry s našimi báječnými hosty, inspirativní momenty se zaměstnanci, oslavy ukončení sezóny… Na konci sezóny se vždy sejdeme s jednotlivými manažery a ohlížíme se za posledními měsíci. Bez ohledu na to, jak intenzivní a rušné byly, vždycky je to pro nás takové setkání za odměnu. Koneckonců, pozitivní věci se počítají nejvíc.

Mezi hotely provozovanými přímým vlastníkem patří Schlosshotel Fiss k těm větším. Pětihvězdičkový ski-in ski-out hotel s více než stovkou pokojů, novými chalety, spa a vyhlášenou restaurací Beef Club. Jaké výzvy to obnáší?

Snažíme se na naše hosty udělat dojem nejen architektonickými inovacemi a infrastrukturou, ale také výjimečnou úrovní servisu. Personál našeho hotelu v tom samozřejmě hraje klíčovou roli a najít dobré zaměstnance, kteří zapadnou do týmu a splní požadavky, které se s touto prací pojí, je hodně těžké. V tomto ohledu máme velké štěstí, protože náš současný personál od recepčních po manažery baru a šéfkuchaře je prostě úžasný.

Jsou s námi už dlouho a vždycky dělají spoustu věcí nad rámec svých pracovních povinností. Nevládne mezi námi hierarchie, spolupracujeme jako kolegové.

Na co jste nejvíc hrdá?

Na to, že je Schlosshotel výjimečný rodinný hotel. A také na to, že pro mě není zaměstnáním, ale posláním. Je mi teprve 40 let, v managementu hotelu pracuji už deset let. Z hlediska kariéry jsem na svůj vývoj pyšná a těší mě, že se maminka nebála svěřit své životní dílo do mých rukou a že mi věří.

Jaké jsou výhody typické pro hotely provozované majitelem?

Podle mě záleží na hostech a jejich vnímání. Například hosté ze střední Evropy ze zemí jako Česká republika mají tendenci chtít se s majitelem osobně seznámit, což nám dává příležitost prohlubovat náš vzájemný vztah. Díky takovým blízkým vztahům můžeme servis individuálně doladit a vytvářet pro naše hosty skutečně nezapomenutelné chvíle. 70 % našich hostů se k nám opakovaně vrací. Často od nich slyšíme, že v našem hotelu panuje skvělá nálada, vyzařuje z něj harmonie a personál je velmi přátelský.

Co chystá Schlosshotel Fiss v blízké budoucnosti?

Plánuji hotel ještě víc přizpůsobit pro rodiny tak, aby hosté každé věkové skupiny měli v hotelu své vlastní zázemí a program. Například malé děti budou mít svou část dětské zóny a dospělí zase budou mít svůj bazén a wellness zónu vyhrazené jen pro sebe. Spolupracujeme se známým italským architektonickým a designovým studiem Noa. Je to vize na příštích 10 až 15 let. Do 15 let chci hotel úplně proměnit od střechy po podlahu.

Hotel jako rodinný podnik

BIJAL Antalya, Turecko

BIJAL otevřel v létě 2023 a jeho 19 plážových vil představuje první skutečně luxusní resort v turecké Antalyi. Stojí za ním Esin Güral Argat, jedna z nejúspěšnějších tureckých podnikatelek. BIJAL a další luxusní plážové resorty díky ní získávají osobitý charakter.

Jaká je vaše vize luxusní pohostinnosti?

Luxusní resort musí mít svou vlastní duši. Od okamžiku, kdy do něj vstoupíte, byste se jeho duší měli cítit obklopeni, vnímat ji po celou dobu dovolené a odjíždět s krásnými vzpomínkami, do nichž se tato duše otiskla. Nevěřím, že luxus spočívá jen v přepychovém vybavení. V každé fázi musí být všechny detaily pečlivě promyšlené od návrhu designu až po samotný provoz. BIJAL každému hostu umožňuje vytvářet si své vlastní zážitky. Můžete si hrát a nechat se přenést mimo čas, posílit rodinná pouta, podpořit vaše vztahy a motivovat se k novým objevům.

Hlavním konceptem resortu BIJAL je hra. Co vás k tomu inspirovalo?

Hra je zásadní nejen pro děti, ale i pro dospělé. Hravé procesy prospívají našemu myšlení i cítění. Spolu s mým týmem proměňujeme BIJAL na prostor, kde hosté mohou popustit uzdu fantazii a zároveň se skvěle bavit. Je známo, že hra zlepšuje kognitivní, emocionální a behaviorální dovednosti dětí. Ale dospělí si také potřebují hrát, aby si odpočinuli, zregenerovali, znovu se napojili na sebe sama a cítili se opečovávaní.

Dosáhla jste velkých podnikatelských

úspěchů v mnoha různých odvětvích a stala jste se první ženou v historii Turecka, která se stala předsedkyní Obchodní a průmyslové komory. Čím vás zlákalo podnikání v oblasti luxusních resortů?

Naše společnost začala v cestovním ruchu podnikat v Antalyi před více než 30 lety pod značkou Ali Bey Hotels & Resorts. Rozhodli jsme se expandovat do zahraničí a otevřeli jsme dva vysoce luxusní hotely na dvou různých ostrovech na Maledivách –oba perfektně odrážejí mou osobní vizi. Od začátku bylo mým cílem představovat jedinečné a inovativní koncepty. Úspěch JOALI, jakožto všestranného hotelu s uměleckými prvky, a JOALI BEING, jakožto prvního a jediného resortu s důrazem na wellbeing, na Maledivách byl velkou inspirací. Uznání, které následovalo, povzbudilo mě i můj tým k dalšímu dobrodružství. BIJAL tyto zážitky propojuje se zcela novým konceptem, který do popředí staví zábavu a hravost. Zároveň je jeho prostor navržený tak, aby navozoval pocit domova.

Od okamžiku, kdy do hotelu vstoupíte, byste se měli cítit obklopeni jeho duší, vnímat ji po celou dobu dovolené a odjíždět s krásnými vzpomínkami, do nichž se tato duše promítla.

Hotel jako rodinný podnik

FORESTIS

Jižní Tyrolsko, Itálie

V roce 2020 otevřeli Teresa Unterthiner a Stefan Hinteregger v Dolomitech resort FORESTIS. Udržitelný hotel pro dospělé nabízí hostům dokonalé podmínky pro regeneraci těla i duše. Stojí na nádherném místě v Jižním Tyrolsku a je bytostně zakořeněný v rodném regionu obou spolumajitelů.

Jaké výhody přináší, když je majitel hotelu zapojený do jeho každodenního chodu?

Jednou z největších výhod je určitě to, že nám to dává příležitost navazovat blízké osobní vztahy mezi našimi hosty a celým naším týmem. FORESTIS je hotel, kam bychom sami rádi jezdili na dovolenou. Naší prioritou bylo vytvořit místo, které autenticky reprezentuje, kým jsme. Hostům je zřejmé, že jsme oba v chodu hotelu osobně velmi angažovaní. Přítomnost na místě nám navíc umožňuje pružně reagovat, rychle se přizpůsobovat situaci a podle potřeby měnit postupy, jakými věci děláme. V oboru pohostinství je to naprostá nutnost.

Jaká je vaše vize luxusního cestování?

Ve FORESTIS jsme vytvořili místo, kde našim hostům chceme pomáhat znovuobjevit jejich vlastní intuici a zprostředkovat jim spojení s přírodou. FORESTIS je útočištěm, kde si připomenete krásu ukrytou v jednoduchosti, prostoru a čase, navíc velmi udržitelným způsobem. Hostům chceme nabídnout co největší flexibilitu při všech jejich aktivitách a také připravujeme harmonogram aktivit na celý týden jako pozornost podniku.

Podstatou vaší filozofie je udržitelnost. Jaké největší výzvy jste museli překonat, abyste našli řešení, která by v sobě snoubila ekologický přístup a zároveň uspokojila nejvyšší požadavky luxusu?

Luxus bez udržitelnosti už prostě nefunguje. Vzhledem k tomu, že náš hotel stojí uprostřed lesa a obklopuje nás příroda, musíme se o naše životní prostředí starat. Veškerá naše rozhodnutí vycházejí ze snahy, aby naše projekty a každodenní provoz fungovaly ekologicky udržitelným způsobem. Začali jsme již při výstavbě výběrem materiálů a pokračujeme tak ve všech oblastech každodenního provozu. Například všechny suroviny naku-

pujeme od farmářů z nejbližšího okolí. Naše energie pocházejí z obnovitelných zdrojů –vody a slunce. Kromě toho máme také ekologicky udržitelný systém vytápění. Dnešní hosté na takové iniciativy slyší a vyhledávají je. Hotely musí praktickými kroky dokazovat, že jim na životním prostředí záleží, a hosté tyto snahy dokážou ocenit.

FORESTIS je výjimečný svou architekturou a designem. Kde jste hledali inspiraci? Hlavní myšlenkou bylo umístit do centra pozornosti přírodu. Každý detail má za úkol poukazovat na krásu našich Dolomit, mimochodem zapsaných na seznamu světového dědictví UNESCO. Společně s naším architektem jsme hledali a našli způsob, jak hotel nechat splynout s okolní přírodou. Věže nabízejí všem našim hostům krásný výhled, a přitom nevyžadují velkou plochu. Stejně pečlivě jsme se věnovali renovaci historického domu, jehož původní podobu z roku 1912 jsme se snažili co nejvíc zachovat, takže změny se projevily jen v interiéru.

Chtěli jsme vytvořit místo, kde by rádi žili místní mladí lidé. FORESTIS ztělesňuje naši osobní představu o luxusu a o tom, co znamená skutečná pohostinnost.

Nedávno jste v Jižním Tyrolsku otevřeli

Odles Lodge. Byly vaše zkušenosti napodruhé jiné?

Odles Lodge se nachází jen pár minut od FORESTISu, takže bylo skvělé mít FORESTIS během výstavby jako základnu. Všechny naše předešlé zkušenosti nám samozřejmě během budování lodge hodně pomohly. Velká část použitých materiálů jako místní dřevo a kámen je u obou hotelů podobná.

FORESTIS i Odles Lodge jsou vyhrazené pouze dospělým, ale lodge zprostředkovává úplně jiný zážitek. Tam pocítíte pravou odlehlost a izolaci, protože nabízí pouze čtyři suity.

Hotel jako rodinný podnik

Polární fotograf

Jan Hvízdal

Žil na některých z nejméně obydlených míst světa. Fotograf, průvodce na expedicích Hurtigruten, autor úspěšné výstavy a cyklu přednášek Zmrzlé světy, hlavní postava dokumentu Life Expedition o životě mushera neboli vůdce psího spřežení. Tak může znít váš životopis, když se rozhodnete opustit kancelář a následovat své sny.

Explorer si s Janem Hvízdalem povídal o tom, jak se pro něj z těch nejméně prozkoumaných zákoutí planety staly srdeční záležitosti a jak se polární oblasti v poslední době proměňují.

Polární fotograf, Jan Hvízdal

fotografie Jan Hvízdal

Honzo, co považujete za svůj nejpodivuhodnější zážitek z polární oblasti?

Nejsilnější okamžiky jsem určitě zažil v Arktidě. Blízkost ledních medvědů a dlouhá polární noc vytvářejí pro průvodce divočinou hodně intenzivní podmínky. Někdy až na dřeň. Jednou jsme například v úplné tmě s třiceti psy a osmi účastníky výpravy míjeli čerstvě vyšlapané stopy ledních medvědů. To jsou nezapomenutelné chvíle.

Co vám dává divoká příroda a v moderní civilizaci jste to nenašel?

Mám potřebu být v proudu čisté energie. Chci cítit, že jsem naživu, v pohybu, že netrčím jenom na jednom místě. Moderní svět je přetechnizovaný, jako by ztratil spojení s podstatou. Výdobytky civilizace sice rád využívám, ale v přírodě mi je nejlíp. Mou velkou vášní je pozorování divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí. Nekonečný otevřený prostor ve mně navozuje klid. Lidé, kteří v takové divočině žijí, patří k těm nejsrdečnějším, co znám. Je jich tady totiž tak málo, že se na sebe musí umět spolehnout.

Jak jste začal žít a pracovat na tak divokých a málo zdokumentovaných místech?

Česko jsem opustil před dvanácti lety, kdy mě inspirovaly knihy jako Volání divočiny. Bylo to spíš romantické gesto, protože racionálně jsem si moc neuměl představit, že bych takového způsobu života někdy mohl dosáhnout. Dojil jsem krávy na Novém Zélandu a sbíral třešně v Kanadě. Na Novém Zélandu jsem začal chodit na túry a zamiloval si hory. To pravé wow ale přišlo, když jsem se přestěhoval do Kanady. Ta příroda! Na stovky kilometrů žádný jiný člověk, jen vy!

ÚVODNÍ FOTO: Jan Hvízdal na sáňkách tažených 13 psy v údolí Helvetiadalen na Špicberkách

Obrovské kry v Neko Harbour, Antarktida

by EliteVoyage

Polární fotograf, Jan Hvízdal

Z jižní Kanady jsem vyrazil na 25000 kilometrů dlouhý road trip na Aljašku. Poslouchal jsem dokola Johnnyho Cashe a jel jsem přes Britskou Kolumbii a Albertu do Yukonu, kde je víc medvědů grizzly než lidí. Tady jsem se poprvé setkal s tažnými psy a okamžitě jsem vytušil, že je to setkání důležité. Bytostně jsem hledal nějaký vyšší smysl – a najednou jsem se měl stát musherem, který provází lidi po Arktidě. Všechno se propojilo: příroda, hory, pohyb i moje láska k psům.

Na co ze svého života mushera vzpomínáte?

Bylo to hodně vzrušující. Pracoval jsem v Kenmoru v Albertě, kde jsem se při túrách v horách hodně nablízko míjel s medvědy hnědými, baribaly i grizzly. Mushing je těžká práce a svým způsobem nebezpečná. Bylo to dost intenzivní, všechna ta odpovědnost za hosty a psy… Měl jsem strach, ale paradoxně jsem si to neuvědomoval.

Když jsem se přestěhoval na Špicberky, vyrážel jsem s hosty za naprosté tmy, venku mínus 30 stupňů a kolem lední medvědi. Nesl jsem pušku, pistoli, lavinový maják a GPS. Hodně času trávíte jen odhrabáváním sněhu, protože za noc může napadnout i metr čerstvého. Můj šéf lovil tuleně, které jsem pak musel naporcovat, abych nakrmil psy.

Nad hlavou vám tančí polární záře a vy se psy jedete naprostou divočinou. Být v tu dobu musherem 365 dní v roce bylo skvělé, vlastně mi to připadalo až neskutečné. Žil jsem v chatě bez tekoucí vody a byl to nejlepší rok mého života. Vypráví o tom dokumentární film Life Expedition, který pojednává o mém životě mushera, o touze jít za svými sny a o motivaci dělat to, co milujete.

Aurora borealis nad Longyearbyenem na ostrově Západní Špicberk v prosinci během polární noci

Tučňák oslí na ostrově Carcass na Falklandách (na další straně)

by EliteVoyage

Polární fotograf, Jan Hvízdal

Dnes se živíte jako profesionální polární fotograf. Kdy jste začal fotit Arktidu?

V Kanadě jsem téměř nespal, protože jsem pořád chtěl fotit polární záři. Zamiloval jsem se do divočiny, což inspirovalo i moje fotky. Ale focení polární záře je dost komplexní záležitost, musíte dobře znát svůj foťák a mnoho dalších nuancí, musíte vnímat kompozici dřív, než ji vidíte před sebou. Když se dnes dívám na svoje staré fotky, musím skromně uznat, že cit pro fotografování jsem měl vždycky. Na Špicberkách jsem si to pak opravdu osvojil a zdokonalil se, a tak vznikly fotografie, které ve mně zůstanou na celý život.

Co fotíte nejraději?

Jsem mírně řečeno posedlý ostrostí, vždycky se snažím, aby výsledek byl co nejostřejší. Jako fotograf mám rád Antarktidu, protože tam relativně snadno pořídíte dobré snímky zvířat. Norsko je vzrušující, zvlášť když pronásledujete polární záři. Špicberky jsou skvělé na focení medvědů a polárních lišek. Právě jsem natočil seriál o papuchalcích na Hebridských ostrovech u severozápadního Skotska.

Jak vlastně proběhl váš přechod od mushingu k profesionálnímu fotografování?

Po pěti letech práce jsem na mushingu už nenacházel nic nového, takže když Hurtigruten Expeditions převzali provozovatele psích spřežení Green Dog, stal jsem se na jedné z jejich šesti lodí expedičním fotografem. Vozíme lidi na místa jako Špicberky, Kapverdy, Faerské ostrovy a Antarktida.

Jedna loď křižuje od pólu k pólu: Aljaška, Kanada, Grónsko, New York, Panama, Jižní Amerika, průliv Beagle a Antarktida za 100 dní.

Nedávno jsem si splnil svůj sen a vytvořil výstavu Zmrzlé světy. Dvacítka velkoformátových fotek z Arktidy a Antarktidy, které zachycují krásu a křehkost polárních oblastí, byla vystavená dva měsíce v centru Prahy a poté v Plzni.

Jaký je podle vás hlavní rozdíl mezi Antarktidou a Arktidou?

Antarktida je zamrzlý kontinent obklopený mořem. Arktida je moře s ostrovy.

Antarktidu lze navštívit pouze v létě. Je to dostupná a zábavná cesta pro každého. Navštívíte poloostrov a jeho cíp s výhledem na Jižní Ameriku, kde společnost Hurtigruten zřídila místa pro přistání lodí. Žijí tu tučňáci a velryby. Tučňáci jsou taková antidepresiva. Půl hodinky si s nimi posedíte a hned máte lepší pocit ze života. Při mé poslední cestě se kolem naší lodi pohybovalo 60 velryb, keporkaci, plejtváci jižní, kosatky, občas zahlédneme i plejtváka obrovského. Léto začíná počátkem listopadu a klima je docela mírné. Antarktidu nelze nemilovat.

V Arktidě je zvířat méně, takže jako průvodce jsem se opíral o historii míst a snažil se je zasadit do určitého kontextu. Můžete prozkoumat větší území a také cestovat i v zimě, ale nejvíc doporučuji zažít růžové jaro. Arktida je méně komfortní než Antarktida. Když jste ale v určitém úseku cesty vystaveni nepohodlí, snáz si pak vychutnáte zbytek zážitku a víc si přírody vážíte.

Jsem mírně řečeno posedlý ostrostí, vždycky se snažím, aby výsledek byl co nejostřejší.

Polární fotograf, Jan Hvízdal

Jak v Arktidě probíhá růžové jaro a další roční období?

Polární noc začíná v listopadu, kdy slunce krouží pod obzorem a vládne naprostá tma. Období dvou nebo tří týdnů, kdy se slunce zase začne blížit k obzoru, se nazývá modrý soumrak. Růžové jaro nastává, když slunce vychází nad obzor, ale pohybuje se jen nízko nad horizontem a nebe se barví do růžova a fialova. Bývá vidět i polární záře, zvlášť na konci února a začátkem března. V té době je podle mě Vysoká Arktida nejkrásnější. Západ slunce trvá šest hodin. Je mínus 30 stupňů, ale svítí slunce a panuje bezvětří, takže ta teplota nepůsobí nepohodlně.

První východ slunce nastává 14. února a od 1. dubna už je světlo celý den. Přichází polární den a až do konce srpna vládne půlnoční slunce. Pak nastává zlatý podzim, slunce se pohybuje čím dál níž, květiny odumírají… Je to krásné období před dalším modrým soumrakem a příští polární nocí.

Která místa v Arktidě prozkoumáváte nejraději?

Špicberky jsou jedinečné. Můžete naskočit na lyže a ujet třeba 300 kilometrů. Špicberky jsou docela snadno dostupné. Stačí 3,5 hodiny letu z Osla a přistanete přímo ve Vysoké Arktidě. Je to neuvěřitelné souostroví a pro Evropany je to nejsnazší způsob, jak objevit krásu Vysoké Arktidy.

Grónsko je náročnější. Mám také rád arktickou Kanadu a Aljašku, kde se potkáte s Inuity a můžete pozorovat medvědy, i když je obtížnější se k nim dostat. Celé Norsko je jako jedno velké hřiště. Můžete tam procestovat tři roky a stejně neuvidíte všechno, pořád se to proměňuje.

Tuleň vousatý před ledovcem Monaco, Špicberky. Tuleni jsou hlavní potravou ledních medvědů

Polární fotograf, Jan Hvízdal

Liška polární v Kapp Waldburgu na Špicberkách na lovu v kolonii racků

Papuchalci na Fair Isle, Shetlandy, Skotsko. Jan říká: “Papuchalci jsou monogamní, proto jsem je chtěl zachytit ve tvaru srdce jako symbolu jejich celoživotního pouta.”

Polární fotograf, Jan Hvízdal

by EliteVoyage

Polární fotograf, Jan Hvízdal

Co konkrétně se proměňuje? Jakých změn si po deseti letech života v polárních oblastech všímáte?

Změny jsou každý rok zřejmější. Je to děsivé. Nejde jen o masu ledu, o kterou jsme přišli, ale hlavně o to, že přicházíme o starý led, kterému tání trvá nejdéle. Nedostatek ledové plochy ubírá ledním medvědům místa k lovu, takže potřebují jiné zdroje potravy. Nyní loví soby. Filmař Florian Ledoux nedávno pro Disney+ zachytil, jak kolem soba krouží medvědi, polární lišky i racci.

Lední medvědi jsou chytří, zvědaví, mořští predátoři vážící 600 kilogramů. Během jednoho jídla dokážou spořádat čtvrtinu své tělesné váhy a pak přejdou do fáze hibernace za chůze, kdy až osm měsíců hladoví. Samice ledních medvědů chápou, že planeta se mění, a začaly k lovu využívat i svá mláďata. Z dlouhodobého hlediska se medvědi přizpůsobí tak, že zredukují své tukové vrstvy a mohou tak běžet déle, aniž by se přehřáli.

Na začátku léta vyhledávají lední medvědi ostrovy, na nichž hnízdí ptáci. 800 vajec odpovídá energii z jednoho tuleně. Loni Špicberky přišly o polovinu své populace bernešek bělolících, zčásti kvůli ptačí chřipce a zčásti proto, že lední medvědi doslova vyluxovali všechna vejce. Podobné změny se dějí všude. V okolí Hebrid už nežijí skoro žád-

né kosatky kromě dvou samců. Poslední samice byla nalezená mrtvá plná mikroplastů.

Jakou budoucnost mají polární oblasti před sebou? Dovedete si představit, že nastane nějaký pozitivní obrat?

Politika svět nespasí. Agresivní projevy, pokřikování a medializace zabíjení velryb podle mě nemají účinnost. Jsme pomíjiví a máme mnoho možností, jak svět proměňovat v ekologicky lepší místo. Spolu s výstavou Zmrzlé světy jsem připravil i stejnojmenný vzdělávací program o ekologii a touze naplňovat své sny. Motivuje děti, aby v životě dělaly to, co si z hloubi srdce přejí. Dnešní děti jsou úžasné, od útlého věku přemýšlejí, jak pomáhat světu, aby se stal lepším.

Lidé by měli polární oblasti navštěvovat udržitelně a obezřetně. Tak se v nich probouzejí emoce a prohlubuje se jejich pochopení těchto vzácných míst a jejich proměn. Geografie, kultura a příroda jsou navzájem propojené. Jako průvodce vždy rád dávám věci do souvislostí. Je důležité vysvětlit věci tak, že lidi zaujmou a dojde mezi nimi k přenosu energie. Když získají hlubší pochopení místa, jednají pak na základě svých vlastních emocí a toho, co se naučili. Pokud se k cestování přistupuje správně, pomůže proměnit polární oblasti v ekologicky lepší místo.

Lidé by měli polární oblasti navštěvovat udržitelně a obezřetně. Tak se v nich probouzejí emoce a prohlubuje se jejich pochopení těchto vzácných míst a jejich proměn.

Lední medvěd, Sundnesset, Špicberky. Jan říká: „Král Arktidy, jak se prochází v nádherných podzimních barvách – obraz, který si budu pamatovat navždycky.“

Polární fotograf, Jan Hvízdal

Umění propojovat Gabriela Marková

Gabriela Marková je zakladatelkou veletrhu Luxury Bloc, nejvýznamnější akce ve střední a východní Evropě v oboru luxusního cestování. Za jeho úspěchem stojí kromě jejích letitých zkušeností také její umění propojovat lidi. Gabriela působí v Praze, hovoří plynně pěti jazyky a jako sales representative pomáhá oslovovat novou klientelu některým z nejlepších světových hotelů a luxusních destinací. Je velmi pravděpodobné, že její práce nepřímo ovlivnila volbu i vaší dovolené. Gabriela se s námi podělila o svůj pohled na trendy, které proměňují preference těch nejmovitějších cestovatelů ze střední a východní Evropy.

Umění propojovat – Gabriela Marková

Gabrielo, co tě na cestách dokáže inspirovat?

Vyrůstala jsem v Latinské Americe a ve Švýcarsku, takže jsem k České republice ztratila bezprostřední vztah. Mnoho let jsem hodně cestovala a pracovala v zahraničí v různých částech Evropy nebo na Maledivách. Před šesti lety jsem se vrátila do Prahy do úplně jiné země, než když jsem ji kdysi opouštěla. Dnes mě na cestování přitahuje hlavně objevování nových destinací. Baví mě pak předávat podněty mým kolegům, aby o těchto místech začali také uvažovat. Osobně považuji za velký úspěch, když se podaří někoho inspirovat k návštěvě nové destinace. A když pak tuto destinaci vidím představenou v reportáži v časopise nebo newsletteru partnerské cestovní kanceláře, je to pro mě vždycky zadostiučinění a impuls k dalším cestám. Vím totiž, že díky tomu získávají novou inspiraci i další cestovatelé.

Jak bys popsala svůj styl cestování? Máš tendenci být průzkumníkem?

Každá má cesta v sobě vždycky snoubí práci i zábavu. Kdykoli vidím nový hotel, první, co mě napadne, je: „Musím tam zajít aspoň vyzkoušet snídani!“ Na cestách potřebuji špičkové ubytování, čistou koupelnu a možnost vyrazit během dne na průzkumy.

Můj styl je ochutnat jídlo z pouličních stánků, prozkoumat všechna zákoutí, která nejsou kulturně sterilizovaná pro turisty, a pak se vyspat v té nejlepší suitě. Je to směs autenticity, syrových zážitků, komfortu a luxusu. Jako noc pod hvězdným nebem v Zambii, ale glamping – žádné obyčejné kempování!

Jak se proměnil cestovatelský styl těch nejbohatších lidí ze střední a východní Evropy?

V našem regionu se luxusní cestování začalo skutečně rozvíjet asi teprve před 15 lety. Tehdy nikoho nenapadlo uvažovat třeba o cestě do polárních oblastí. Takovou destinaci by všichni považovali za moc studenou, nudnou, omezující… Když se tam pak ale konečně vydáte, zjistíte, že je zcela ohromující. K pochopení toho co, kde, jak a proč je třeba uzrát. A to se u nás stalo. S cestováním je to podobné jako například s vínem: někteří lidé o víně nic neví, a tak věří, že nejlepší je to nejdražší, a koupí si ho jenom proto, že si to mohou dovolit. Jsem hrdá na vývoj, kterým jsme ve střední a východní Evropě prošli. Lidé z našeho regionu začínají vědět, co chtějí, a čím dál víc oceňují rozmanité styly cestování. Stávají se z nich skuteční znalci kvality.

Jaké cestovatelské trendy nyní ve střední a východní Evropě převládají?

Po pandemii je zřejmý velký trend wellness. Lidé víc vnímají sami sebe a hledají zdravější rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Ti, kdo pracují na vysokých postech, si cení času, kdy se od všeho mohou na chvíli odpojit a prostě vypnout. Rok 2023 je pro mnohé byznysově úspěšný a lidé jsou víc pohlceni prací. To se odráží na trendu velkých rodinných cest a multigeneračních dovolených. Lidé mají potřebu trávit čas nejen prací, ale hlavně se svými blízkými, a rádi vyrážejí na cesty s celou rodinou nebo přáteli. Momentálně se největším trendem stává dobrodružné a zážitkové cestování. A zase například ve světě stále důležitější trend udržitelnosti náš trh zatím ještě zcela nepřijal. Čísla nelžou a trendy lze spolehlivě vyčíst ze statistik. Z nich je jasně patrný ústup od klasických plážových dovolených a rostoucí obliba různorodých zážitkových dovolených. Některé přirozené trendy pak budou nadále růst i díky tomu, že je posiluje marketing a PR.

Lidé z našeho regionu začínají vědět, co chtějí, a čím dál víc oceňují rozmanité styly cestování. Stávají se z nich skuteční znalci kvality.

Umění propojovat – Gabriela Marková

Jsou podle tebe cestovatelské trendy v České republice něčím jiné v porovnání se zbytkem světa?

Nejsou, jen jsme se začali rozvíjet o něco později než ostatní země. Během posledních 15 let jsme navštěvovali ty nejlepší hotely, létali jsme privátními letadly a naučili jsme se rozpoznat, co stojí za to. Nejlepší dovolenou na pláži už máme za sebou a teď chceme něco jiného. Chceme zážitky. Přejeme si před pláží zažít safari a před plavbou na jachtě autenticky poznat kulturu a gastronomii nějakého slavného města. V našem regionu žije dost bohatých a finančně víc než zajištěných lidí. A ti už „všude byli a všechno viděli“. Teď chtějí načerpat novou energii, zažít něco speciálního a vrátit se s krásnými vzpomínkami a zajímavým příběhem, který budou rádi vyprávět. Vědomě si vybírají ekologicky i společensky udržitelné cestování a své zážitky tak umocňují o aspekt „dobrého skutku“. Třeba tím, že osobně přispívají na konkrétní projekty jako stavba školy nebo nemocnice, místo aby jen anonymně převáděli firemní peníze, aby je mohli odečíst z daní. Mají tak dobrý pocit, protože skutečně vědí, co pro životní prostředí dělají a jak místní komunity podporují. Jejich odpočinek má vyšší smysl a mohou se cítit součástí většího celku, což je velmi uspokojivý pocit.

Jaké další změny se promítly do stylu cestování luxusní klientely ze střední a východní Evropy?

Lidé dnes cestují víc. Během pandemie byla prioritou vysoká kvalita a soukromí. Lidé preferovali privátní letadla spíš než první třídu a dovolenou na pláži nebo na lyžích chtěli sice na té nejvyšší možné úrovni, ale v odlehlých místech. I proto zažily obrovský boom Maledivy. Ale trh ve střední a východní Evropě není tak homogenní jako v jiných regionech a jednotlivé oblasti se od sebe liší. V Rumunsku a Bulharsku jsou i nadále trendem luxusní plážové dovolené, zatímco ve střední Evropě se do popředí dostávají dovolené zaměřené na dobrodružství a zážitky. Mnoho lidí začíná cesty vnímat také jako příběhy a vzpomínky, s nimiž se vrátíte. Asi to zní jako klišé, ale opravdu je to tak. Může se jednat o klidnou dovolenou na privátním ostrově nebo aktivní dovolenou s výletem vrtulníkem na vrchol hory a pěší túrou zpět. Můžete se někde v ústraní od všeho odpojit a dopřát si detox od internetu, televize, zpráv i alkoholu, nebo se naopak znovu propojit s rodinou a přáteli tím, že spolu zažíváte něco mimořádného. Většina bohatých lidí nemá luxus času. Jedinečné cestovatelské zážitky jsou způsobem, jak na chvíli vypnout a maximálně využít vzácný volný čas.

Umění propojovat – Gabriela Marková

Ty nejlepší cestovní kanceláře své klienty dokáží inspirovat k tomu, aby se vydali na nové místo a poznali tak dosud neznámou oblast, jinou kulturu a nakonec i nové aspekty sebe samotných.

Kdo u nás tyto trendy udává?

Samotní cestovatelé – ale impuls jim dodávají jejich travel designeři. Skutečnými trendsettery jsou tedy dobré cestovní kanceláře. Když budou cestovní kanceláře nabízet jenom dovolenou na pláži, lidé se těžko dozvědí o safari v odlehlých částech Afriky, wellness resortu v Himálaji nebo o dobrodružné luxusní plavbě po Amazonce. Cestovní kanceláře pomáhají lidem pochopit, co všechno mohou zažít, aniž by se museli vzdát pohodlí. Ty nejlepší pak své klienty dokáží inspirovat k tomu, aby se vydali na nové místo a poznali tak dosud neznámou oblast, jinou kulturu a nakonec i nové aspekty sebe samotných.

Jakou roli hrají cestovní kanceláře v době, kdy je možné si téměř vše okamžitě rezervovat online?

Lidé si dnes uvědomují, že cestování je forma investice, která vás obohatí. Získáváte něco, co vám nikdo nemůže vzít. Lidé potřebují jistotu, že se na svého travel designera mohou spolehnout. Že chápe nejen jejich sny, ale také vnímá jejich hranice, a vytvoří jim zážitek na míru, který předčí jejich očekávání. Potřebují profesionály, kteří vědí, že v jedné a té samé destinaci můžete zažít mnoho různých dovolených podle toho, na jakých akcentech ji postavíte. Každý klient je jiný a každý bude destinaci prožívat a objevovat po svém.

Cestování nedávno kvůli pandemii prošlo v mnoha ohledech zásadní proměnou. Jaké změny předvídáš v následujících letech?

Mívala jsem pocit, že jsme ve stínu bohatého trhu Společenství nezávislých států, ale už ho nemám. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale region střední a východní Evropy z pandemie vlastně bezděky těžil, protože se mu konečně dostalo uznání. Do mnoha zemí se cestovat nesmělo, ale my jsme cestovat nepřestali, i když to bylo komplikované. Měli jsme dost peněz na to, abychom se z restrikcí mohli na chvíli vymanit. A hotely, resorty a dodavatelé služeb přímo v destinacích pochopili, že náš region je bohatý a má velký potenciál, který neomezují žádné politické ani finanční limity. Pro první ročník cestovního veletrhu Luxury Bloc to byla svým způsobem ideální příležitost. Dokázali jsme, že když propojíte ty správné lidi a ukážete jim různé možnosti, rádi se vydají za novými objevy. Během pandemie se region střední a východní Evropy stal v oblasti cestování uznávaným pojmem. Z hlediska luxusního cestování jsme nyní na vzestupu a krok za krokem se dostáváme na úroveň velkých západních zemí.

První ročník Luxury Bloc proběhl v roce 2020. Bude čtvrtý ročník, který se uskuteční v září 2023, v něčem jiný? Úvodní Luxury Bloc jsme organizovali uprostřed covidu a zdroje byly omezené. Každý první ročník znamená, že si u klientů důvěru teprve získáváte, ale dotáhli jsme to do úspěšného konce a ohlasy byly až překvapivě vřelé. Hoteliéři samozřejmě nevěděli, co čekat, a vysílali jednoho zástupce, aby „otestoval“ trh. O rok později se nejen vrátili, ale přivedli i své sesterské hotely nebo rozšířily svůj tým, což je ten největší kompliment, jaký jsme mohli dostat. Loni byl na Luxury Bloc jeden hotel Mandarin Oriental, letos jich bude šest. Počítáme s účastí 82 dodavatelů a krvácí mi srdce, neboť jsme některé velké značky museli dokonce odmítnout, protože máme plno.

Brání něco rozvoji cest z našeho regionu? Pokud si hotel myslí, že jsme z Československa, nebo nabízí jako benefit rusky mluvícího průvodce, zájem spolupracovat s ním bude nulový. V okamžiku, kdy hoteliéři dají najevo, že náš region vnímají, mají napůl vyhráno. Kvalita vítězí nad kvantitou, proto by neměli očekávat objem, ale pochopit, že ani rezervace nad 100 000 eur nemusí být vzácností. Jedná se o oboustranné partnerství a investice do našeho trhu je vzájemně výhodná. Nejčastější námitkou vůči novým destinacím bývá cesta. Pokud obnáší víc než dvě zastávky, lidem se tam nechce. Frekvence

letů se ještě úplně nevrátila na předcovidovou úroveň, spojů je méně a mezipřistání trvají delší dobu. Letecký průmysl má co dohánět, protože to ovlivňuje to, kam lidé cestují.

Kam tedy budou cestovatelé z našeho regionu mířit v nejbližších letech?

Jedničkou zůstanou destinace v Indickém oceánu. Lidé ale budou objevovat i další země. V Asii například Nepál, Bhútán nebo Japonsko. Afrika byla donedávna považována za baťůžkářskou destinaci, ale lidé zjišťují, že v afrických lodgích a kempech mohou najít nefalšovaný luxus. Začínají se zajímat i o země jako Uzbekistán, Kyrgyzstán, Mongolsko. Na Saúdskou Arábii jsem zatím zaznamenala smíšené ohlasy, ale vzhledem k tomu, že v ní otevírají své hotely ty nejlepší hotelové řetězce, má určitě namířeno k tomu stát se velmi důležitou destinací a konkurovat ostrovům v Indickém oceánu. Někteří lidé si kvůli politickým a sociálním otázkám nejsou jisti, od jiných ale zase slyším: „Konečně nová luxusní destinace!“ Pozoruji také mnohem větší zájem o plavby na lodích, které díky spuštění několika zajímavých a skutečně exkluzivních produktů přestávají být vnímány jako nudná dovolená pro seniory a v povědomí lidí se začínají zapisovat spíš jako příležitost prozkoumat několik rozdílných míst během jedné dovolené. Plavby jsou teď velkým hitem. A konečně, k mé velké radosti, začíná být čím dál oblíbenější i Jižní Amerika a Karibik.

Lidé si dnes uvědomují, že cestování je forma investice, která vás obohatí. Získáváte něco, co vám nikdo nemůže vzít.

Umění propojovat – Gabriela Marková

Jižní Tyrolsko

Příroda, wellness, lyžování a vynikající hotely, v nichž často potkáte samotné majitele, jak dohlížejí na každodenní chod. Spolumajitel EliteVoyage David Eder vysvětluje, proč se do horské oblasti v italských Dolomitech stále vrací a proč zdaleka není jediný, kdo si ji oblíbil. David přizval několik přátel a klientů EliteVoyage, aby se podělili o své vzpomínky z Jižního Tyrolska.

text David Eder, Věra Bechyňová, Nikol Poner, Štěpán Borovec

David Eder v Jižním Tyrolsku

Ticho a čerstvý horský vzduch. Procházky s rodinou a relax ve vířivce s výhledem na zasněžené hory. Ten pocit, když vás lanovka nese výš a výš a vy se nemůžete dočkat, až se odpíchnete na další poloprázdné, dosud nevyzkoušené sjezdovce. Jižní Tyrolsko je pro mě plné vzpomínek. Každá z mých cest byla jiná, některé s dětmi, jiné bez dětí, ale něco mají všechny společné: nádherné výhledy, rodinný hotel a vitální energii, s níž se odsud vždycky vracím domů. Je to už skoro náš rodinný vtip – v Jižním Tyrolsku mi pokaždé stačí tři, čtyři dny a začínám prohlašovat, že tentokrát je to ta nejlepší dovolená v životě! Je to klišé, já vím. V rámci chodu a směřování EliteVoyage mám mimo jiné za úkol objevovat nové destinace a ověřovat je předtím, než tam pošleme naše klienty. Nové objevy miluji, vždyť právě to mě před patnácti lety inspirovalo k tomu, abych začal pracovat v cestovním ruchu. Proč se tedy mezi svými výpravami do neznáma opakovaně vracím do skalnatého regionu v italských Dolomitech.

Všechny ty procházky v tichém lese s mou manželkou a třemi dětmi bych asi už nespočítal. Živě si ale vybavuju ten pocit svobody, který se v člověku rozhostí, když mu společnost dělá jen les a majestátní hora v dálce. Podrážky trekových bot v naší rodině moc prošlapané nejsou a na kole nás také moc často neuvidíte, i když Jižní Tyrolsko je rájem pro pěší túry i cyklistiku. Ale zamilovali jsme si obyčejné útěky z města do přírody a společně strávený čas jako rodina. Krásnou přírodu bychom našli i blíž domovu – ale šla by ruku v ruce i se skvělým počasím a jídlem? Špičkovými hotely a kvalitním wellness? Jižní Tyrolsko je nejbližší destinací, která spojuje všechny tyto aspekty do jedné dovolené.

Zvlášť pro dovolenou s malými dětmi je pro mě Itálie vždycky sázkou na jistotu, protože zde nic nechybí a infrastruktura je skvělá dokonce i vysoko v horách.

Hotel Forestis jsem si oblíbil hlavně kvůli přírodě. Kochat se zdejšími výhledy mě asi nikdy neomrzí.

Minimalistický design byl chytrou volbou, protože nechává dominovat dechberoucí scenérie.

Stejně jako všechny špičkové hotely v Jižním Tyrolsku i Forestis provozují přímo jeho majitelé.

Vzpomínám si na své první setkání se synem Christine a Michaela Reitererových z hotelu Chalet Mirabell. Martin byl tehdy teenager a nenapadlo mě, že budu svědkem toho, jak přebírá podnik, který jeho rodiče od nuly vybudovali na pozemku, jenž kdysi dostali jako svatební dar. Při každé cestě znovu a znovu poznávám, jak majitelé své hotely milují. To proto jsou zdejší hotely plné emocí a mají duši. Každý z nich vznikal krůček po krůčku a předával se z generace na generaci.

I díky tomu je Jižní Tyrolsko vzorem udržitelnosti. Nezávislí majitelé hotelů spolupracují s ohledem na prospěch celé destinace, protože vědí, že jejich bohatství nespočívá v tom, jestli hostům nabízejí zlaté vany, ale ve

velkoleposti okolní přírody. I proto záměrně omezují počty hotelových lůžek, přestože je nyní po jejich regionu vysoká poptávka. Je udivující, kolik nedotčené přírody i po mnoha a mnoha návštěvách ještě můžu objevit!

Příští rok jako alternativu letní dovolené na vodě plánujeme prozkoumat oblast kolem jihotyrolských jezer.

Hory však určitě navštívím ještě před začátkem léta. Baví mě ten moment, kdy se s manželkou uvelebíme ve venkovní vířivce, kocháme se pohledem na zasněžené vrcholky a vychutnáváme si čistý vzduch a pohodovou atmosféru. Na to, že wellness bude s krásným výhledem, se tady můžete spolehnout, ať už si ho užíváte z lehátka u venkovního bazénu nebo za okny rozpálené sauny. Hotely tu nemají ve zvyku chlubit se počtem saun nebo masážních místností. Místo toho se zaměřují na wellness rituály. Nejdřív mi přišlo trochu divné potit se v sauně společně se 40 dalšími lidmi. Rob Keijzer, mistr saunového ceremoniálu zvaného Aufguss v hotelu Chalet Mirabell, však dokázal můj pohled změnit a v atmosféře, kterou navodí špičkový profesionál, jsem se skvěle uvolnil. Kultu saunových rituálů jsme sice úplně nepropadli, ale celkově jsou příjemným oživením a opravdu si je užíváme. Laťka kvality vybavení wellness je tu obecně nastavena hodně vysoko. Musí být, protože návštěvníci tohoto regionu se všeobecně vyznačují dobrým vkusem a kvalitu okamžitě poznají po zraku, hmatu i čichu. V Jižním Tyrolsku se na materiálech zkrátka nešetří. Vědí, že jejich hosté dokážou kvalitu ocenit, a jsou hrdí na to, co nabízejí. Za wellness se pravidelně vracíme do hotelu Chalet Mirabell. Dětská a dospělá část wellness jsou od sebe oddělené, takže romantiku si můžete užít bez výskání malých ratolestí. Rodinám doporučuji krásné vily, kde kromě pětihvězdičkového servisu budou mít i naprosté soukromí.

Krásnou přírodu bychom našli i blíž domovu –ale šla by ruku v ruce i se skvělým počasím a jídlem?

Mé další oblíbené wellness je v Lefay Resort & Spa Dolomiti. A brzy musím vyzkoušet Alpen Tesitin, který mi doporučil Rob Keijzer. Stejně tak mě zajímá Rosa Alpina, který je momentálně v rekonstrukci a bude otevřen během zimní sezóny 2024-2025 jako partnerský hotel značky Aman. Pestrý výběr wellness hotelů je dalším důvodem, proč věřím, že se v tomto směru jedná o přední světovou destinaci.

Na lyžařskou dovolenou bych ale zvolil jiný hotel než Chalet Mirabell, protože nemá nejpohodlnější přístup na sjezdovky. V Jižním Tyrolsku je odpověď na otázku, co chcete od své dovolené, obzvlášť důležitá. Kdykoli tam jedu, přemýšlím, co je pro mě na této konkrétní cestě nejdůležitější. Na základě těchto informací mohu s pomocí našich travel designerů najít ten správný hotel. Personalizovaná doporučení jsou bytostně důležitá a naši travel designeři mohou čerpat nejen ze svých osobních zkušeností, ale také ze zpětné vazby od našich klientů.

Byly to právě lyže, co mě do tohoto regionu přivedlo poprvé. Preferuji ho před Švýcarskem a Rakouskem, protože tu je mnohem lepší jídlo i počasí. Severní Dolomity se těší více prosluněným dnům než kterékoli jiné místo v Alpách. A ve zdejší gastronomii se projevuje fakt, že jste v Itálii: ať už jíte ve finediningové restauraci, nebo tradiční horské chatě, vždycky vás dokáže příjemně překvapit. Nedávno jsem byl na lyžích v Rakousku a divil jsem se, jak je možné, že na lanovkách nejsou vyhřívané sedačky. Jižnímu Tyrolsku dávám přednost i před Francií, protože je blíž a zároveň se může pochlubit kvalitní infrastrukturou srovnatelnou s Courchevelem a Megève. Cortina d’Ampezzo v sousední provincii Belluno bude v roce 2026 hostit zimní olympijské hry a celá oblast Dolomiti Superski se dočká zásadní modernizace infrastruktury. Sněžná děla pokrývají více než 1 000 kilometrů sjezdovek a obecně platí, že navzdory oteplování je v nejvyšších polohách Alp stále ještě dostatek sněhu.

Pokud se chystáte na lyže s dětmi, doporučuji Amonti & Lunaris v údolí Aurina nebo Tenne Lodges hned za hranicemi s Rakouskem. Ani jeden z nich nemá tak odlehlou polohu nebo výhledy, které by mohly konkurovat hotelu jako je například Forestis (který je mimochodem pro lyžování také dobrý). Amonti & Lunaris a Tenne Lodges stojí vedle silnice jen pár metrů od hlavní zastávky lanovky. Mnohé z jihotyrolských hotelů často doporučuji gurmánům a Tenne si na tomto pomyslném seznamu drží jednu z předních příček – jejich denní menu o mnoha chodech jsou impresivní!

Na každé své lyžařské dovolené v Dolomitech rád poznávám nové hotely i nové poloprázdné sjezdovky, které jsem ještě nestihl vyzkoušet. Třeba La Perla v Corvaře, jeden z mála ski-in ski-out hotelů v Dolomitech. Letos v zimě plánujeme zkusit nový Excelsior v Kronplatzu, městečku s přímým přístupem do oblasti Dolomiti Superski propojené sjezdovkami, které uspokojí každý věk a úroveň pokročilosti.

Naneštěstí během lyžařské sezóny zažívají Dolomity každou sobotu odpoledne nápor, protože se sem hromadně sjíždí mnoho lidí a vznikají dopravní zácpy. Doporučuji dva jednoduché triky, které se mi osvědčily zejména během prázdninových týdnů. Z domova vyjíždíme v pátek a noc strávíme v Innsbrucku nebo Salcburku. Ráno pokračujeme v cestě a vyhneme se tak odpolední špičce. Při zpáteční cestě využíváme pozdního check-outu, užijeme si den na lyžích navíc a odjíždíme navečer s tím, že se na noc zastavíme v Rakousku. Silnice mezi Prahou a Dolomity jsou v dobrém stavu, a pokud zrovna nejsou zimní prázdniny, je to pohodová cesta. Dvakrát jsme ji absolvovali v Tesle, a i se dvěma půlhodinovými zastávkami na dobití to bylo naprosto komfortní. Po sedmi hodinách jízdy bývám po příjezdu do hor trochu unavený. Nikdy ale necítím únavu, když se vracím. Jižní Tyrolsko mi spolehlivě dobije baterky a domů přijíždím plný energie, chuti do práce i do života. Oblíbené destinace tohle umí a jejich regenerační účinky přetrvávají ještě dlouho po dovolené.

Další cestu do Jižního Tyrolska tak plánuji vždycky bezprostředně po návratu bez ohledu na to, zda je jaro, léto, podzim nebo zima. A i po tolika cestách nacházím nová místa, která mám chuť prozkoumat. Jižní Tyrolsko je destinace pro velmi náročné cestovatele, kteří vědí, co od dovolené chtějí a neomylně poznají kvalitu.

David Eder v Jižním Tyrolsku

Návštěvníci této oblasti mívají dobrý vkus. Kvalitu poznají po zraku, po hmatu i po čichu.

Věra Bechyňová

v hotelu Lindenhof

Svěží, mladistvý a kreativní. Kdybych měla hotel Lindenhof ve městě Naturns kousek od Meranu popsat jen třemi slovy, byla by to právě tato. Stojí uprostřed nádherné přírody a je postaven výhradně z přírodních materiálů. Vřelost rodiny Nischlerových, která již tři generace hotel provozuje, je důležitým elementem, který přispívá k dobré atmosféře hotelu.

Šéfkuchař Giosué vaří s lokálními produkty tak, jak se to naučil od své babičky (nejen chuť, ale i food design je úchvatný).

Majitel hotelu Joachim je someliér a znalec vína a na jeho tipy z bohatého vinného lístku či několika set druhů whisky se můžete spolehnout.

Jeho dcera Chiara si s vámi zaběhá po okolí a její sestru Emu zase poznáte skrz její obrazy, jež visí na stěnách hotelu. Joachim vás rád doprovodí i na golf.

Nejblíže hotelu je golfový klub Lana, kterému dominuje hrad Brandis. Hřiště je téměř rovné a relativně krátké. Při hře procházíte terénem porostlým vinicemi a jabloněmi, cesty lemují domky místních vinařů. Hřiště má nejvíce prodaných fee v celé Itálii, proto je lepší si zejména o víkendech čas rezervovat. Nezapomenutelná je jóga ve Feng shui zahradě. Spa dominuje sky sauna a speciálním zážitkem je i castle sauna. Velmi příjemný je i termální a plavecký bazén. Dáváte-li přednost soukromí, nabízí se penthouse s infrakabinou, finskou saunou a vířivkou. Pro děti je připravena velká herna, kinosál i kids spa (pokud nebudou zrovna „adults only“ týdny vyhrazené dospělým). Lindenhof Pure Luxury & Spa Resort je skvělou základnou pro aktivní i odpočinkovou dovolenou, ať už v zimě nebo v létě.

Věra Bechyňová v Jižním Tyrolsku

Věra Bechyňová

v hotelu Turm

Statistika slunečných dnů v Jižním Tyrolsku je úctyhodná – tři sta za rok. Na místních svazích se révě daří a pokud holdujete vínu, nenechte si ujít hotel Turm stojící deset kilometrů od Bolzana. Již od 13. století sloužila stavba jako fara, soudní dvůr, vězení i hostinec. K hotelu patří i vinice, kde majitel Stephan Pramstrahler pěstuje klasické jihotyrolské odrůdy jako Weissburgunder, Gewurtztraminer, Sauvignon a Blauburgunder.

Hotel slouží i jako galerie, takže se zde můžete pokochat originály obrazů a soch od umělců jako Picasso, Dalí, Klee nebo Kokoschka. Čtyřpodlažní wellness s venkovním bazénem, solnou jeskyní a saunami nabízí i nezapomenutelné procedury jako vinná koupel s masáží a peelingem z vylisovaných hroznů. Speciálním zážitkem je saunový rituál s vůni rumu či štrúdlu.

Kulinářské umění šéfkuchaře Mathieu

Domagala ocenil průvodce Gault Millau i Michelin a je jedním z hlavních důvodů, proč se sem hosté vracejí. A občas vám uvaří i majitel osobně. Skutečnou vášní Stephana a jeho ženy Kathi je kromě šesti dětí i chov arabských koní. Statek naproti hotelu přebudovali na unikátní budovu Gatschhof kombinující stáje a galerii. Vedle uměleckých děl a soch zde najdete také jedenáct plnokrevníků a čtyři designové apartmány s vlastním fitness, saunou a bazénem.

Jen pět minut od hotelu leží St. Vigil, jedno z nejkrásnějších golfových hřišť v Alpách. Díky své poloze ve výšce 850 m nad mořem nabízí úžasné výhledy. Na šedesáti hektarech vás čekají rybníky, potůčky, rokliny i fascinující vodopády. Hřiště není dlouhé, ale ani snadné. Fairwaye jsou úzké a téměř žádná jamka neleží v rovině.

Nikol Poner v San Luis Chalet

Jižní Tyrolsko mi učarovalo svým klidem a krásnou přírodou. Vyhovuje mi kombinace absolutní relaxace, skvělé gastronomie a sportovního vyžití. Baví mě chalety, kde nemusíte nikoho potkat, když nechcete, a do půl hodiny jste na sjezdovce.

V blízkosti chaletu San Luis je krásné městečko, které je ideální na procházku, když se vám zasteskne po civilizaci. Je tam spousta kaváren, restaurací a obchůdků. V paměti mi utkvěl i krásný park s palmami, což zvlášť v zimě, když je všude kolem sníh, vytváří zajímavý kontrast.

San Luis určitě patří mezi místa, kam bych chtěla vyrazit i v létě. Při naší zimní návštěvě bylo jezero zamrzlé, ale za teplých letních měsíců musí mít také kouzelnou atmosféru. Potkali jsme i hosty se psy, takže příště určitě vyrazíme i s pejskem! Velkou výhodou je naprosté soukromí. Jediná chvíle, kdy máte šanci potkat další hosty, je při večeři, což je příjemná příležitost hezky se obléct a užít si romantiku při svíčkách. Společný wellness určitě stojí za návštěvu, ale my jsme si raději užívali privátní saunu přímo na terase. San Luis Chalet je oázou pro lidi, kteří potřebují na chvíli utéct od každodenního cvrkotu, vypnout, nadechnout se v přírodě a vyčistit si hlavu.

by EliteVoyage

Nikol Poner a Štěpán Borovec v Jižním Tyrolsku

Štěpán Borovec v Alpen Tesitin

Kdykoli si vzpomenu na Alpen Tesitin, první, co se mi vybaví, je péče a maximální pozornost, kterou rodina Feichter svému hotelu a hostům věnuje. Mladého Patricka potkáte běžně na recepci, zatímco jeho maminka Katja servíruje večeři. Když jsem se jednou na výletě dal do řeči s barmanem v hotelu Forestis, řekl mi, že jsou se synem Feichterových dobří kamarádi, a vyprávěl, co spolu všechno zažili. Došlo mi, že právě to dělá Jižní Tyrolsko tím, čím je: jedna velká vesnice, kde se všichni znají, leckdy již po dlouhé generace. Alpen Tesitin, stejně jako mnoho dalších hotelů v regionu, začínal jako prostý zájezdní hostinec. Feichterovi ho provozují od roku 1978 a od té doby jej povýšili na krásný pětihvězdičkový alpský hotel.

Dekor pokojů je jednoduchý, ale dokáže zapůsobit. Hojné využití dřeva a kamene odkazuje k místu, kde se hotel nachází –jako vůně a vizuální dekorace perfektně slouží i čerstvé hobliny. Spolu se vřelým a ryze osobním přístupem majitelů a personálu je velkým lákadlem wellness. A pak také skvělé zázemí, výhledy do Pusterského údolí, typická jihotyrolská kuchyně a saunové rituály. Alpen Tesitin byl mou první návštěvou Jižního Tyrolska. Jsem si jistý, že zdaleka ne poslední.

Úvodní foto: Tre Cime di Lavaredo na hranici provincií Jižní Tyrolsko a Belluno

1. David a Maar Eder ve Forestisu

2. Lesy u Brixenu

3. Výhled ze suity ve Forestisu

4. Lago di Braies

5. Věra Bechyňová

6. Hotel Lindenhof

7. Věra Bechyňová

8. Hotel Turm

9. a 10. Nikol Poner v San Luis Chalet

11. Alpen Tesitin

12. Štěpán Borovec u Lago di Braies

aɔˈtɛaɾɔa

Nový Zéland očima Jean-Michela Jeffersona

Jean-Michel Jefferson je vizionář a zakladatel společnosti Ahipara, s níž za 25 let její existence vytvořil mnoho speciálních zážitků. Díky nim se cestovatelé mohou vyhnout turistickým místům, která by navštívili spíš jen z povinnosti, a místo nich se rovnou propojit s autentickou duší Nového Zélandu. Ahipara ve spolupráci s EliteVoyage připravuje unikátní dovolené i pro českou a slovenskou klientelu, které skrze kulturu, jídlo i místa, která pro většinu běžných návštěvníků zůstávají zapovězeným tajemstvím, přibližují svět domorodých lidí a magickou novozélandskou přírodu.

Většinou to probíhá tak, že den začne úžasnou snídaní, pokračuje

výletem s bláznivými aktivitami a večer jsme zpátky v naprostém

komfortu tak akorát včas na podvečerní aperitiv.

Jak byste Nový Zéland popsal někomu, kdo ho ještě nikdy nenavštívil?

Jako krásné, čisté, světlem naplněné místo na konci světa. A jako nádhernou zemi, o kterou se její lidé dobře starají. Každému, kdo ji navštíví, téměř bez výjimky zcela učaruje. Čím to, že je tady lidem tak dobře? Že se v nich probouzí smysl pro dobrodružství? Není to jen zdejší krajinou, lidmi nebo dostupnými aktivitami. Je to energií, která z téhle země vyzařuje.

Mnoho lidí o cestě na Nový Zéland celý život sní, ale nikdy ji neuskuteční. Co je podle vás důvodem takového věčného odkládání?

Svět je obrovský a možností je tolik! Ne všichni si mohou každý rok dovolit dlouhou cestu, ať už kvůli dětem, práci, nemocným prarodičům nebo tisíci dalších důvodů. Většina z těch, kdo na Nový Zéland skutečně přicestují, mívá tendenci snažit se nacpat všechno do jedné jediné návštěvy. A když odjíždějí, chtějí se brzy vrátit. Život si vždycky najde způsoby, jak vás polapit ve všední každodennosti, proto když se vám zjeví příležitost k daleké cestě, prostě jeďte.

Samotná cesta na Nový Zéland je dlouhá. Potřebujete i k jeho průzkumu dlouhou dobu?

Můžete přijet jen na týden a udělat si aspoň základní představu. Je to ale trochu jako jít na večeři do špičkové restaurace a zůstat jen u předkrmů – možné to je, ale proč nechtít víc? Většina lidí sem přijíždí s tím, že chtějí vidět všechno. To je 15 jedinečných regionů a když v každém strávíte čtyři dny, vyjde vám 60denní dovolená. Máte 60 dní? Ne, nemáte. Proto s klienty pečlivě určíme priority. Lidé vždycky mají méně času, než by chtěli, takže je bereme do těch míst, která jsou pro ně osobně zajímavá.

Jak se k takovému konkrétnímu seznamu dostanete?

Rozhodně ne klientovým hledáním na internetu. Vlastně pro mě není podstatné, co si klient o Novém Zélandu myslí. Podstatné jsou jeho vášně, to, čím rád tráví čas. Na základě takových informací můžu zúžit výběr a nabídnout možnosti, kterých ale stejně bude až příliš. Klientům pak radím, aby se s tím moc nepiplali a vybrali si to, co je osloví na první dobrou. Z toho pak postavíme hlavní kostru jejich cesty.

Co byste doporučil tomu, kdo na Nový Zéland přijede jen na týden?

Tři destinace. Nejpříhodnější mezinárodní lety operují z Aucklandu, takže to je přirozená první zastávka. Město má živou gastroscénu, zvlášť když si potrpíte na plody moře. Východní pobřeží Aucklandu je rájem pro jachting a na západním pobřeží jsou jedinečné pláže s černým pískem.

Další zastávkou by byla střední část Severního ostrova (North Island) jako například sopka Taupo. Ať už kvůli geotermálním pramenům, deštnému pralesu nebo jezerům, ale hlavním důvodem je, že právě tady čekají ty nejlepší zážitky s Maory.

Naším stylem je dát místu tvář skrz jeho lidi. Gurmán, jachtař, sběrač jídla ve volné přírodě, maorský řezbář, domorodý válečník...

Třetí zastávkou by byl Queenstown nebo

Wanaka na Jižním ostrově (South Island), kde den či dva věnujeme přeletům vrtulníkem nad Jižními Alpami. Vždycky tvrdím, že i kdybyste přijeli jen na týden, musíte navštívit oba ostrovy, protože jsou každý úplně jiný.

Nový Zéland je vyhlášený divokou přírodou jako jsou například Jižní Alpy. Dokážete tato místa představit komfortně i těm, kdo nejsou žádní velcí dobrodruzi?

Jen málo lidí chce strávit noc uprostřed divočiny. S většinou to probíhá tak, že den začne úžasnou snídaní, pokračuje výletem s bláznivými aktivitami a večer jsou zpátky v naprostém komfortu tak akorát včas na podvečerní aperitiv. Základem je, že jsou ve zkušených rukách. Naši piloti vrtulníku jsou fenomenální, právem ve svém oboru patří mezi legendy. Dříve pilotovali helikoptéry vysoko v horách nad pádícími jeleny tak, aby lovec mohl šikovně vyskočit a v rámci našeho programu přírodní obnovy, který stál za vznikem našich jeleních farem, hnát stádo.

a své mistrovství.

Naším stylem je dát místu tvář skrz jeho lidi. Ve všem spolupracujeme s opravdu výjimečnými lidmi. Gurmán, jachtař, sběrač jídla ve volné přírodě, maorský řezbář, domorodý válečník, který je novozélandským šampionem ve quarterstaffu neboli zápasu s holí… Mým úkolem je najít ty nejvíc relevantní lidi, vysvobodit je z jejich běžného zaměstnání a dát jim prostor, aby předvedli svou kulturu a své mistrovství. Máte-li chuť lézt po horách, jedna z našich průvodkyní je první Novozélanďanka, která zdolala Everest bez kyslíku. Naši průvodci jsou až směšně překvalifikovaní, ale díky tomu svou láskou k místu dokážou nakazit i ostatní. Nemá ale cenu utrácet velké peníze za něco extrémního, z čeho máte v jádru spíš strach. Skupinu můžeme snadno rozdělit, takže manžel a manželka tráví den úplně jinými zážitky a večer si o nich při setkání v lodgi nadšeně vypráví.

Mým úkolem je najít ty nejvíc relevantní lidi, aby předvedli svou kulturu

Nový Zéland očima Jean-Michela Jeffersona

Takový přístup nutně znamená hodně speciální a privátní zážitky. Které jsou vaše nejoblíbenější?

Ze zpětné vazby od klientů víme, že jejich nejoblíbenějším zážitkem je maorské powhiri, což je uvítací rituál. Někteří lidé takové kulturní aktivity považují za kýč, ale tato skupina nedělá žádné představení pro turisty. Je to úžasná energie, hudba je zcela podmanivá, najednou se začínáte maorských válečníků bát, vstupujete do kontaktu s předky a se svými vlastními emocemi. Už 25 let zprostředkovávám přivítání na mocných, duchovních místech. Klienti tak po dobu pobytu v zemi nabývají jakýsi plášť duchovní ochrany a dvěma třetinám z nich během rituálu tečou slzy. Lov, rybaření a sběr potravy jsou na Novém Zélandu velmi důležité. Každý obyvatel novozélandského venkova má v mrazáku jelena. Provozujeme poctivý etický odlov za účelem snížení populace zavlečených invazivních druhů jako kamzík, tahr, jelen evropský, sika nebo daněk. Klientům můžeme ukázat, jak při potápění sbírat rukama mušle a humry nebo jak harpunou ulovit marlína nebo kranase. Náš maorský průvodce vezme klienty chytat do sítí sladkovodní raky a úhoře. Nechají si nějakého menšího, vyudí ho a snědí.

Přes celé jihozápadní pobřeží Jižního ostrova vede jen jedna silnice. Tenhle kraj je fakt odlehlý, zná ho jen pár lidí. Lety typických turistických vrtulníků nad Jižními Alpami většinou řídí mladí piloti, kteří si jen chtějí nadělat počet nalétaných hodin a pak se přesunout do jiného vysněného zaměstnání. My pracujeme se staršími piloty, kteří svou práci snů už dělají. Pokud má tedy klient například rád drahé kameny, náš pilot ho vezme na nefritový balvan velikosti auta, což je přísně střežené tajemství uprostřed řeky, o němž ví jen málokdo. V jižním Fjordlandu s námi klienti mohou podnikat drsnější zážitky à la National Geographic v hodně odlehlých místech. Nebo navštívit rybáře, když chytají vábničky. Slavné přistání na ledovci je jen jeden z mnoha zážitků. Můžete nad tímto regionem létat vrtulníkem čtyři dny a vždy uvidíte něco nového.

Kam se tedy klienti vracejí z divočiny za podvečerními aperitivy a absolutním pohodlím?

Vědomě se to snažíme namixovat. Je pravda, že někteří lidé očekávají výhradně pětihvězdičkové hotely, ale většinu z nich zajímá spíš silný zážitek. Jsou otevřeni dobrodružství, což je nastavení, které se na Novém Zélandu ještě posílí. Vezmeme je na noc či dvě do špičkové vily, pak strávíme večer s Maory ve stanu v kempu, přesuneme se do malého designového bed&breakfast ve funky stylu a nakonec do luxusní lodge. A možná stihneme i dům na stromě!

Jaké je na Novém Zélandu ubytování?

Magické. Nový Zéland je známý mnoha luxusními lodgemi. Bývají na krásných místech a sympaticky malé, tak od tří do dvaceti ložnic. Většina patří přímým majitelům. Úžasná lokace v divočině, skvostná architektura, neuvěřitelné interiéry, vynikající servis i jídlo – tak můžete popsat každou z nich. Přesto jsou mezi nimi velké rozdíly, protože v každé z nich se odráží jiná představa o dokonalosti různých majitelů.

Některé z nich jako například Robertson Lodges vlastní Američané a je to trochu znát, skoro máte pocit jako v americkém country klubu. Pro golfisty jsou perfektní, ale osobně mám radši místa jako třeba The Landing. Stojí na dalekém severu a najdete tam jen vily se sedmi privátními plážemi na nádherném pobřeží. Mnoho aktivit se tam odehrává ve vodě. Mahu Whenua je rezidence na pozemku větším než 520 kilometrů čtverečních nedaleko Queenstownu, kterou vlastní bývalý manžel Shanii Twainové. Vládne tam naprostý klid, jejich přístup k ekologické udržitelnosti je příkladný a dobrodružné aktivity si hosté užívají v privátní divočině. The Headwaters v Glenorchy patří multimiliardáři, jehož cílem je přivítat vlivné lidi z celého světa a dokázat jim, co všechno je z hlediska udržitelnosti možné. Velice pečlivě si vybírali veškerý personál, takže bydlíte sice uprostřed divočiny, ale podává se jídlo na michelinské úrovni.

Nový Zéland očima Jean-Michela Jeffersona

Jak se do takových míst dostanete? Jedině vrtulníkem?

Vůbec ne. Pokud máte z vrtulníků strach, prostě je vynechte. Máme nová auta s pohonem na všechna čtyři kola, jachty, motorové čluny, motorky silniční i terénní a také malou flotilu luxusních vozů. Dovolená, během níž se pohybujete autem, je na Novém Zélandu neuvěřitelně jednoduchá. V každodenním životě většina lidí pocit svobody moc nezažívá, ať už z pracovních nebo rodinných důvodů. Jezdit sám autem po prázdných silnicích vlnících se krásnou krajinou je příjemný způsob, jak si připomenout pocit naprosté svobody. Náš přístup je, že v každé destinaci máme specializovaného průvodce pro konkrétní zážitek, takže nutně nepotřebujete průvodce, který je s vámi 24 hodin denně. Kostrou itineráře jsou hotely a zážitky s průvodcem. Všechno mezi tím zůstává otevřené.

Kdy je nejlepší čas pro návštěvu Nového Zélandu?

Pro většinu lidí je to novozélandské léto, tedy konec ledna, únor a březen. Půda je prohřátá, počasí nejstabilnější, nálada příjemně uvolněná a jsou dostupné zážitky na vodě. Vánoce a Nový rok jsou dost vytížené a rezervace je třeba zajistit s velkým předstihem. Podzim, tedy duben a květen, je skvělý na turistiku, cyklistiku, outdoorové aktivity, ale ne na pláž. Nevýhoda zimy, která trvá od června do srpna, jsou kratší dny a spousta podniků zvlášť na dalekém venkově je zavřená. Pokud můžete přijet jen během evropských letních prázdnin, pak jeďte na Jižní ostrov za lyžováním, zažijte dobrodružství a maorská setkání na Severním ostrově a na plážovou dovolenou si cestou zaleťte na Tahiti. Od září do prosince trvá období jara. S počasím na pláž nepočítejte, ale jinak bývá na outdoorové zážitky docela hezky.

Nový Zéland očima Jean-Michela Jeffersona

Počasí na Novém Zélandu je notoricky proměnlivé. Může se to na cestě negativně podepsat?

Toho se není třeba bát. Počasí je sice nestabilní, zvlášť na jaře, ale nikdy není nestabilní moc dlouho. Jsme podlouhlá úzká země obklopená oceánem, takže počasí rychle přichází a odchází, nedrží se jako evropská zima. Během cesty jsme klientům neustále nablízku, ať už s naším privátním průvodcem nebo chatem na WhatsAppu. Počasí pečlivě monitorujeme a průběh cesty mu adekvátně přizpůsobujeme. Zpětná vazba, kterou od klientů dostáváme, jen málokdy mluví o hotelech nebo zážitcích, většinou slyšíme to, že náš servis a naši lidé předčili očekávání klientů.

Zmínil jste „energii“ Nového Zélandu. Co máte na mysli?

Waitaha, jeden z prvních kmenů na Novém Zélandu, přišel z Velikonočního ostrova právě z duchovních důvodů. Jedna generace po druhé připluly na kánoích s dvojitým trupem. Přišli do Kura Tawhiti (Castle Hill), jenž pro tichomořské ostrovany představuje rodiště bohů. Když jej nedávno navštívil dalajlama, nazval jej duchovním středem vesmíru. Waitaha přišli, aby na vlastní kůži zažili energii tohoto místa, a přáli si vytvořit život bez konfliktů, kde by na všechny lidi bylo pohlíženo jako na sobě rovné. Věřím, že díky čistým a pozitivním záměrům, s nimiž Nový Zéland vznikal, je jeho energie prosvětlenější a odlehčenější než v jiných zemích. Novozélanďané jsou známí svou péčí o životní prostředí: Kaitiakitanga neboli opatrovnictví patří ke klíčovým maorským konceptům. Jsou také vyhlášení pro svou přátelskost. Manaakitanga je maorská víra, podle níž pohostinnost znamená chovat se k cizím lidem tak, jak byste se chovali ke své babičce. Moderní Nový Zéland vyrostl na starodávném Novém Zélandu. Původní obyvatelé přicestovali na místo uprostřed ničeho za velkým snem. Není lepší čas, kdy ten sen zblízka poznat než dnes.

Jaká je budoucnost luxusního cestování na Novém Zélandu a ve světě vůbec?

Všichni naši klienti mají velmi personifikované a jedinečné itineráře. Podle mě tento trend bude pokračovat a ještě se prohloubí. Takové cesty nestojí na přepychovém hotelovém pokoji. Lidé si uvědomují, že věci mohou být mnohem osobnější, než jsou zvyklí. Cestování vždycky bylo o rozšiřování obzorů. V budoucnosti budou podle mě lidé cestovat za svým osobním rozvojem ještě víc. Nový Zéland pro ně nebude jen jedna z destinací nebo série zážitků, ale opravdu se budou ptát, jak se o sobě na Novém Zélandu můžou dozvědět víc.

Úvodní foto: Mahu Whenua, největší privátní rezervace na Novém Zélandu + tradiční maorský pozdrav (hongi) symbolizující sdílení dechu

Str. 106: Jean-Michel Jefferson

Str. 107: Scénický let z Lake Heron Station

Str. 108 nahoře: Národní park Fjordland

Str. 108 dole: Mistrovský maorský řezbář Delani Brown a jeho bojovníci

Str. 111 nahoře: Mahu Whenua Lodge poblíž Wanaky

Str. 111 dole: The Landing, Bay of Islands

Str. 112: Přistání vrtulníku u Earnslaw Burn

Str. 114 nahoře: Mořská rezervace Westhaven (Te Tai Tapu)

Str. 114 dole: Pláž poblíž Hapuku Lodge

Novozélanďané jsou vyhlášení pro svou přátelskost. Manaakitanga je maorská víra, podle níž pohostinnost znamená chovat se k cizím lidem tak, jak byste se chovali ke své babičce.

Nový Zéland očima Jean-Michela Jeffersona

by EliteVoyage

1. Sezonní degustační menu v Le Manoir aux Quat’Saisons šéfkuchaře Raymonda Blanca

2. Ceviche de Pescado v restauraci Leo šéfkuchařky Leonory Espinosy

3. La Degustation, restaurace sítě Ambiente Tomáše Karpíška

Legendy Z farmy na finediningový stůl

Úspěšní světoví šéfkuchaři a restauratéři inspirují k hlubšímu pochopení místa, půdy a lokálních ingrediencí, a tedy k lepšímu jídlu.

Le Manoir aux Quat’Saisons

Raymond Blanc

Raymond Blanc otevřel venkovský hotel a restauraci ve vesnici Great Milton v anglickém hrabství Oxfordshire v roce 1984. Hned o rok později si restaurace vysloužila dvě michelinské hvězdy, což je skóre, které si drží dodnes. V současnosti spadá Le Manoir aux Quat’Saisons pod křídla značky Belmond a bývá považován za jeden z nejpříjemnějších hotelů v Evropě. Obklopují jej poklidné zahrady, které restaurace zásobují čerstvými biosurovinami. Raymond Blanc v hotelu provozuje také školu vaření a zahradničení, založil řetězec restaurací Brasserie Blanc a je prezidentem Asociace udržitelných restaurací.

Legendy: Z farmy na finediningový stůl

V Le Manoir se pod vaším vedením vyučila řada šéfkuchařských hvězd jako například Heston Blumenthal nebo John Burton-Race. Kde hledáte inspiraci a motivaci vy?

U lidí kolem. A tím myslím můj tým, ale také lidi, kterým se věnuji, tedy hosty. Mojí motivací není nutně jen samotné jídlo, ale snaha poskytnout úplně neznámým lidem ty nejlepší okamžiky jejich života ve všech možných aspektech. Doufám, že to pocítí skrze naši štědrost a zvídavost, které se skrývají za každým talířem. Snažíme se nabízet něco, co se dotýká a zároveň přesahuje emoce. To je pro nás nejdůležitější. Kdybych tuto lásku k lidem necítil, nemohl bych to dělat.

V gastronomii se pohybuji 50 let a začínal jsem jako totální samouk. Do našich studentů vkládáme semínka, díky kterým najdou kořeny ve světě krásy, pravdy, autenticity, tvořivosti, dokonalosti… Dotýkat se dokonalosti, byť jen na pár vteřin denně, je něco, co mě dodnes motivuje.

Restaurace Le Manoir aux Quat'Saisons je již téměř 40 let držitelem dvou michelinských hvězd a vždy podávala kuchyni ovlivněnou filozofií „z farmy na stůl“. Změnil se za tu dobu pomyslný vztah mezi farmou a stolem?

Ano – a to je dobře! Byl jsem prvním šéfkuchařem, který vytvořil jak vegetariánské à la carte, tak kompletní degustační menu. V roce 1984! Zeleninu zbožňuji. Pocházím z prostředí, kde sedmičlenná rodina žila ze zahrady deset měsíců v roce. Dost jsem se toho naučil o půdě, sezónách během roku, odrůdách a sklizni. V pět ráno jsme chodili na houby a sbírali divoký chřest. Sklidil jsem košík zeleniny a maminka ji s veškerou tvořivostí vařila a zavařovala.

Můj kuchařský podpis má kořeny v tradici, ale vždy se na ni snažím navázat novými výhonky, které mají vztah k současnosti. Svět zažil velkou změnu: veganství. Když jste chytří, tvořiví a zvídaví, proměníte i obyčejnou fazoli v něco velkolepého. Zelenina bývala považována za ozdobu na kraji talíře. Dnes je součástí mohutného tvůrčího procesu, jenž vede k lepšímu stravování. Rodí se nové chutě a vůně, což je vzrušující. Moderní hosté vyhledávají i jinou formu luxusu, která zahrnuje udržitelnost. Dnes už nestačí jen tvrdit, že udržitelní jste. Dokažte to!

Jak jinak se ještě proměňuje to, co moderní host považuje za luxus?

Dřívější luxus, a vlastně i některé jeho dnešní podoby, jsou jako pozlátko, které je ale uvnitř prázdné – nemají morálku ani svědomí. Moderní hosté jsou znalejší, uvědomělejší a hledají pravdu a autenticitu. A také chtějí skutečné zážitky. Mám velké štěstí, že jsem v životě dostal příležitost vytvářet něco autentického. Vždy jsem usiloval o inkluzivní podobu luxusu. Nejde o to, aby k vám přišel číšník v bílých rukavičkách s předraženým vinným lístkem. Jde o přivítání a vřelost, nevtíravou, ale srdečnou. Naše životy se většinou opakují podle stejných scénářů. Já chci lidi přivést na útulné místo, kde ale objeví něco nového. Moderní host k nám přichází, aby objevil klid a pohodu, ale také si uvědomil vzácnost okamžiku. A tento klid u nás nachází v každém detailu.

Vaše restaurace a hotel jsou důkazem, že luxus může být udržitelný. Kam se v tomto směru Le Manoir vyvíjí dnes?

Právě budujeme sedm nových zahrad. Už jich máme dvanáct. Jedna z nich bude velká včelí vesnice s úly inspirovanými různými kulturami, vyrobenými ze slámy, dřeva nebo provazů. Budeme mít dva kurníky pro slepice, díky nimž se do půdy dostane dusík a hosté budou mít čerstvá vejce. Ve spolupráci s úžasnými vědci, kteří přirozeným křížením vyšlechtili hrozny odolné vůči mrazu a většině chorob, zakládáme vinici. Tyto hrozny také potřebují méně vody a jsou ekologické, protože není potřeba používat pesticidy, hnojiva ani fungicidy.

Za každou suitou v hotelu je příběh, ať už se mi skutečně přihodil během cest, inspirovalo mě k němu setkání s umělcem, nebo jsem jej objevil v knize jako například Ledová královna. V Le Manoir je každý nový nápad navázaný na jídlo, zahradu, design, cestování a objevování. To všechno k sobě patří, ale ze všeho nejdůležitější je vždy lidský faktor. Na svůj tým stoprocentně spoléhám a sdílíme společné hodnoty. Se společnostmi Belmond, potažmo LVMH, chystáme zcela mimořádný přerod Le Manoir. Mou úlohou je vše připravit tak, aby to jednou díky úžasnému týmu fungovalo i beze mě. Myšlenka spočívá v tom, že zachováme duši a celkovou kulturu, pozvedneme ji a ještě více posílíme. Nikdo tu nejsme věčně. Jsme jako světlušky, které se na chvíli rozzáří a zase zhasnou. Chci za sebou nechat něco krásného, aby po mně zůstalo světlo a svítilo dalším lidem.

Leo & Laura Hernández

Leonor Espinosa

Když šéfkuchařka Leonor Espinosa a sommeliérka Laura Hernández otevřely v roce 2007 svou bogotskou restauraci Leo, umístily kolumbijskou kuchyni na globální gurmánskou mapu. Leo podle nich představuje etnobotanickou cestu mnoha kulturami, které obývají kolumbijskou krajinu a její různé ekosystémy. V každoročním žebříčku 50 nejlepších restaurací světa (World’s 50 Best Restaurants) získala Leonor ocenění jako Nejlepší světová šéfkuchařka roku 2022.

Leonor, v jednom jediném kulinářském zážitku hostům představujete bohatou biodiverzitu celé Kolumbie. Jaké jsou vaše největší výzvy?

Samozřejmě není úplně jednoduché zajistit stálý přísun všech různorodých ingrediencí a zároveň spolupracovat ruku v ruce se všemi komunitními vůdci a malými producenty. Víc než 70 % našich produktů pochází z oblastí, které jsou geograficky dost izolované. Kvůli některým surovinám je nutné cestovat hodně daleko, což vyžaduje pečlivé plánování a koordinaci. Komunity podporujeme prostřednictvím naší nadace FUNLEO a pomocí gastronomie jim pomáháme posilovat jejich vlastní identitu. Jedinečné kulinářské kultury různých regionů a komunit si reprezentaci zaslouží. Díky inovacím sice vznikají nové chutě, ale zároveň je nutné ctít kořeny kolumbijské kuchyně. Právě proto zapojujeme místní komunity, používáme tradiční recepty a snažíme se uchovávat a oživovat dávné kuchařské postupy. Neméně důležitá je také rovnováha mezi touhou po pestrém kulinářském zážitku, udržitelností a etickým získáváním surovin.

Lauro, kde jste našla inspiraci pro váš nezvyklý sommeliérský přístup, kdy jídla párujete s fermentovanými nápoji a rostlinnými infuzemi?

Jako Kolumbijce mi bylo jasné, že jestli něco můžeme předvést světu, pak je to biologická rozmanitost naší země. Vždy se u nás pěstovala káva, kakao a spousta ovoce, ale výroba vína nikdy nebyla součástí naší kultury. Nápoje a jídlo se v každé oblasti vzájemně doplňují jako by je s jejich kulturou, půdou a tradicí propojovala neviditelná nit. Sklenka chicha dává vyniknout chuti uzeného kuřete a ryba s omáčkou tucupí se skvěle hodí k drinku z fermentovaných listů amazonské koky.

Svým způsobem jsem chtěla vytvořit tekutou verzi naší filozofie v Leo a hrdě se přihlásit ke kolumbijské kulinářské tradici a ingrediencím pocházejícím z jejích mnoha komunit a ekosystémů. Měla jsem to štěstí, že jsem se mohla plavit po našem moři a řekách, cítit vůni mlhy vysoko v andských horách a slanou vlhkost Karibiku při západu slunce. Dodnes žasnu nad tím, s kolika fermentovanými a tradičními nápoji předků jsem se na cestách setkala. Mým cílem je povýšit venkovské nápoje jako claro de maíz,

chicha nebo deriváty viche do světa vysoké gastronomie. V roce 2019 jsem na trh uvedla kolekci TERRITORIO CICLOBIOMA. Jedná se o pět řemeslných lihovin, jež všechny obsahují přísady, které se při výrobě nápojů dosud nikdy nepoužívaly, jako například kolumbijský nopál a další endemické druhy z And a vysokohorských tropických stepí páramo.

Leonor, jaké vlivy se na vašem kuchařském přístupu podepsaly nejvýrazněji?

Za prvé: přijala jsem svou kulinářskou identitu a plně ji začlenila do svého stylu vaření. Většinu svého dětství a mládí jsem strávila v Cartageně de Indias a dalších oblastech v kolumbijském Karibiku. Hluboce mě ovlivnil také můj vlastní průzkum kolumbijské biodiverzity. Díky studiu původních rostlin, bylin a přísad používaných různými komunitami se u mě vyvinulo nové pochopení kolumbijské gastronomie a jejího bytostného propojení s nejbližším životním prostředím.

Snažím se aplikovat své vlastní zkušenosti a to, co jsem se naučila na cestách po Kolumbii o jejích kulturách. Důležitou roli v tom, jak vařím a tvořím, sehrála úzká spolupráce s místními komunitami a farmáři. Kromě toho se pro mě jídlo stalo způsobem, jak mohu vyjádřit svou uměleckou kreativitu. Na talířích a menu restaurace Leo v Bogotě se odráží i mé estetické cítění. K vizuální podobě svých kulinářských výtvorů přistupuji podobně jako sochařka.

Lauro, jak se podle vás bude vyvíjet přístup „z farmy na stůl“ v nadcházejících letech?

Kolumbie má úrodnou zemědělskou krajinu a díky posilování lokální potravinové sítě se může hnutí „z farmy na stůl“ ještě hodně rozrůst. Je třeba aktivně podporovat přímé vztahy mezi farmáři, výrobci a restauracemi, protože tak bude dodavatelský řetězec stále transparentnější a efektivnější. Místní iniciativy mohou drobným farmářům pomáhat například s propagací lokálně vypěstovaných a vyrobených potravin.

K rozvoji konceptu „z farmy na stůl“ pomáhá i zaměření na tradiční a regionální suroviny, pěstování starých kultivarů, podpora domorodých zemědělských postupů a propagace méně známých lokálních surovin.

Tak lze klást větší důraz na udržitelné regenerativní zemědělství, metody našich předků a odpovědné využívání přírodních zdrojů.

Tomáš Karpíšek

Úvod k rozhovoru s Tomášem Karpíškem by mohl vypadat jako dlouhý seznam

úspěšných podniků – restaurace, kavárny, pekárna, vinárna, řeznictví, pivovar… A také michelinská hvězda (La Degustation Bohême Bourgeoise), Bib Gourmand (Eska) nebo vzdělávací a kreativní centrum (UM). Z pozice hlavy a srdce sítě Ambiente se pozvolna a dobrovolně přesouvá do role moudrého stařešiny, ale nadále srší nadšením a úctou. K hostům, personálu, řemeslu, ingrediencím. Zdůrazňuje, že za úspěchy sítě Ambiente stojí především výrazné osobnosti a oddané týmy jejích podniků. A také farmáři, s nimiž už dlouho a úzce spolupracují.

Legendy: Z farmy na finediningový stůl

Dobrý talíř začíná na farmě. Jak se na kvalitě ingrediencí podepíše vztah farmáře s konkrétní restaurací?

Dám příklad. Když Radek Chaloupka s Vlastou Lacinou, kteří se mnou zakládali Amaso, začali obcházet první farmáře, abychom pro Čestr našli co nejlepší surovinu, nenašli jsme nikoho, kdo na maso choval jalovice. U nás totiž panuje představa, že nejlepší maso je z býka, což mimochodem není pravda. Když se to konečně podařilo, chtěli jsme ovlivnit to, co jalovice nebo mladí volci jedí. Všichni chovatelé vykrmovali masná plemena tak, aby na nich vyrostlo co nejvíc libového masa za co nejkratší dobu. My jsme ale chtěli plemeno, jehož maso má co nejvíc tuku, a krmilo se pro co nejlepší chuť, ne kvantitu. Všichni nás měli za blázny, ale my jsme žádali mnohem dražší maso, které by odpovídalo našim představám. Postupně jsme ale farmáře přesvědčili a dnes spolupracujeme s těmi, kteří chovají a krmí tak, jak chceme my. Talíře šéfkuchaře Paula Bocuse chutnaly skvěle nejen kvůli jeho umění, ale také proto, že třicet let bral kuřata od jednoho místního farmáře a postupně společně vychytali chuť a texturu masa chovaného v jejich lokálních podmínkách k dokonalosti. My se snažíme o to samé.

V UMu berete účastníky kurzu Ke kořenům přímo za jednotlivými farmáři. Mění se vztah personálu k výslednému talíři, když ví, odkud suroviny pocházejí a jaký je za nimi příběh?

Na to se můžeme spolehnout se stejnou jistotou, jako že voda teče z kopce dolů. Nadšení z objevů je totiž nakažlivé! I to je jeden z důvodů, proč jsme UM založili. Kromě toho, že si tu naši kuchaři zkouší inovace a vzděláváme naše zaměstnance a teď už i širokou veřejnost, chceme také objevovat středoevropskou kuchyni. Co je vlastně česká, bavorská, rakouská a třeba i švýcarská kuchyně? Snažíme se znovu definovat náš ambient, ve kterém žijeme, a uchovávat to, co už vymizelo. Každý ví, co je zabijačka, ale najít někoho, kdo ji umí celou udělat ručně, porazit, nasekat, vyprat střeva tak, jak se to dělávalo dřív, je těžší, než byste čekali.

Podávat jídla v souladu s principem „z farmy na stůl“ znamená čerstvější a unikátnější suroviny, ale také méně spolehlivou konzistenci. Je to z pohledu restaurace náročnější?

Právě ta nekonzistentnost je ale součástí autenticity! V praxi je to samozřejmě velká výzva, ale znalý kuchař si s výkyvy poradí a vlastně je využije. Šéfkuchař se nemůže spokojit s tím, že letos je horší chřest, tak holt bude podávat horší talíře. Musí buď hledat, dokud nenajde chřest, za který by se nemusel stydět, nebo ho zpracovat jinak, aby výsledný recept souzněl s letošním ročníkem. Nutnost potýkat se s nedostatky je motorem kreativity a inovací.

Které jídlo z tvých posledních cest ti utkvělo v paměti?

V Portugalsku jsme se skupinou motorkářů projížděli malé vesničky v horách a narazili jsme na malou restauraci, kam chodili jen místní. Vepřová ouška, vnitřnosti… byl jsem úplně v transu! Všichni si chtěli dát jen kafe, tak jsem je musel přemluvit, ať si objednáme jídlo. Za chvíli pojedu na podobnou motorkářskou výpravu a už se těším, že se tam vrátím. Mám pocit, že jsme tak závislí na informacích, že dokud nám někdo neřekne, že něco má hodnotu, tak to ani nepoznáme. Už nejsme schopni vnímat svět smyslovými prožitky tady a teď. Rozkrojit rajče, prohlédnout si zrníčka, přivonět… Farmáři to naštěstí ještě umí.

by EliteVoyage

Legendy: Z farmy na finediningový stůl

1. Fes

Maroko

برغملا

Editor Exploreru Stephen Bailey si prodloužil léto v Maroku. Do exotické destinace plné vůní, zvuků, nových hotelů a neobyčejných zážitků s sebou vzal i svou mladou rodinu.

2. Restaurace Siniman, Oberoi Marrakech

Marrákešská medina je křižovatkou tisíce vůní. Římský kmín, kůže, pomeranče, arganový olej, čerstvě upečený chléb a mátový čaj. V labyrintu uliček čekají za každým rohem nové vjemy. Prodejci stříbra, zdobené dveře, usmívající se řezníci, výrobci keramiky, šéfkuchaři nad voňavými tažíny a starožitnictví plná pokladů. Tady se život odehrává v ulicích, jež se tak proměňují ve smyslné divadlo v historických kulisách. První dojem je jeden velký chaos a všímám si své tendence neustále přidávat do kroku. Pak mi ale dochází, že Maroko po mně chce pravý opak: otevřít se světu všemi smysly a vychutnat si i ty nejmenší detaily. Maroko asi nepůsobí jako první volba pro dovolenou s ročním dítětem, ale je to právě má dcera Leia, která mi zprostředkuje vhled do duše této úchvatné země: díky tomu, že musím zpomalit na její tempo, začínám pořádně vnímat to neuvěřitelné představení kolem. Leia je nadšená a vesele si to nakráčí přímo na náměstí Djemaa el-Fna, kde suverénně míjí věštkyně, zaklínače hadů, stánky s grilovaným masem i hennou a vůbec všechen ten pouliční život, který tu probíhá už celá tisíciletí. Hudební skupina Amazighů neboli Berberů na nás kyne, abychom se posadili. Kolem nás se shromažďují další lidé a bubny začínají udávat podmanivý rytmus. V hotelu Oberoi vládne úplně jiná atmosféra. Bývalý olivový háj za městem je téměř

opakem pulsující mediny. Pořád je to hostina pro všechny smysly, nicméně podávaná v mnohem klidnějším ambientu. V naší vile s bazénem je takové ticho, že slyšíme i ševelení vánku. V restauraci Siniman si dávám dušenou jehněčí kýtu s místní verzí kuskusu mhamsa a sladkou šalotkou. Jako doprovod zní hudba Gnawa. Na hlavní lobby hotelu se podílely ruce dvou stovek řemeslníků, kteří ze sádry, ebenového dřeva a keramiky vytvořili nádherné geometrické vzory. Je to moderní replika legendární marrákešské medresy Bena Youssefa, náboženské školy ze 14. století. A je to také nejkrásnější hotelová lobby, jakou jsem kdy viděl.

Pohostinnost je nedílnou součástí marocké kultury a fantastická kolekce hotelů, kterou země nabízí, je toho důkazem. Ve spletitých nízkopodlažních medinách se ukrývají nádherné riády. Citlivě designované butikové hotely ctí tradici a jsou přirozeným vhledem do autentického Maroka. V marrákešské medině jsme bydleli v půvabné suitě s ručně vyrobenými dlaždicemi a saharským uměním. Kdykoli jsme si chtěli oddechnout od tempa města, stačilo si na chvíli odpočinout na střešní terase riádu.

Nálada v hotelu se nesla v rodinném duchu, ale architektonicky starobylé riády nejsou úplně vodné pro malé děti kvůli mnoha schodům a nedostatku velkých prostranství. Větší hotely, jež se většinou nacházejí za hranicemi města, přirozeně nabízejí víc prostoru i pestřejší zázemí.

Pohostinnost je nedílnou součástí marocké kultury a fantastická kolekce hotelů, kterou země nabízí, je toho důkazem.

Starobylý půvab stranou, má malá dcera je v Oberoi prostě spokojenější. Další dobré volby mimo centrum jsou Amanjena, Four Seasons a Mandarin Oriental. Blíž centru nabízejí tradiční palácový luxus Royal Mansour a Mamounia. Doporučuji vybrat si jeden z nich a zůstat týden, což je ideální doba na kombinaci odpočinku a různých zážitků.

Vyrážíme do oázy v pohoří Atlas, kde nás Amazighové vítají sladkým mátovým čajem a představují nám své tradice. Za svítání obdivuji poušť z horkovzdušného balónu. Objevujeme hrady kasba z nepálených cihel a opevněné citadely a posloucháme příběhy, které se k nim váží. Mám pocit, že se tu zastavil čas. Setkáváme se s mladou návrhářkou Salmou Lazrak, která nově interpretuje tradiční marocké kaftany a hedvábí oživuje flitry, štrasem a perlami.

Maroko je rájem pro nákupy a v ničem se nepodobá stereotypním představám o prodejcích, kteří tlačí na kolemjdoucí. Minimálně to platí, pokud po boku máte dobrého průvodce. Ve městě, kde jsou skoro všichni řemeslníci, není originální ruční výrobek výjimkou, ale normou. Je jedno, jestli hledáte oblečení, koberce, lampy nebo kožené doplňky. Design a mistrná zručnost lokálních umělců je nedílnou součástí marockého dědictví, na němž se podepsaly arabské, andaluské, berberské, africké, hebrejské i středomořské vlivy. Marrákeš je barevná mozaika mnoha kultur, což se dokonale zrcadlí v pestrosti řemeslných stánků na tržištích zvaných souk. Po pohodovém týdnu ve městě a kolem něj se vydáváme zjistit, zda se mu jiné části země podobají…

Nejprve míříme na sever do královského města Meknes, kde je dodnes živá tradice kovotepectví. Damascénská technika zvaná taušírování patří mezi přednosti města, které působí jako jedna velká galerie. Meknes je pohodový a v medině si vychutnáte klid dokonce i s malým dítětem.

by EliteVoyage

Marrákeš je barevná mozaika mnoha kultur, což se dokonale zrcadlí v pestrosti řemeslných stánků na tržištích zvaných souk.

3. Marrákešská medina

4. Hlavní bazén v Oberoi Marrakech

5. Pohled z pouštního tábora na Sahaře

Fesu dominují dlážděné uličky, které si přímo říkají o to, aby se v nich člověk bezděky zatoulal. Největší opevněné město světa je plné pěších zón. Obrovský labyrint je rájem pro ty, kdo jsou ochotni se na chvíli ztratit. Odměnou jim bude to, co naleznou: elegantní oblouky, hráče backgammonu, románské památky, arabskou kaligrafii, koželužské dílny a tisíc dalších věcí, které soupeří o vaši pozornost. Jsem si jistý, že se jen točíme v kruhu, a vůbec nám to nevadí. Nad střechami se nese harmonická výzva k modlitbě, a zatímco muezíni si na své volání navzájem odpovídají ze stovek minaretů, město prostoupí klid a mír.

Nejkrásnější demonstrací lokální architektury a umění jsou mešity, z nichž mnohé vítají i nemuslimské návštěvníky. To platí i o četných kavárnách, kde si můžete dát sladkou kávu nebo mátový čaj v podstatě v kteroukoli hodinu. Alkohol si lze objednat

v hotelích a místní víno je překvapivě pitelné, ale barů je jen poskrovnu a celková nálada k popíjení zrovna nevybízí. Všímám si, že obyčejné posezení a přátelská konverzace na veřejných prostranstvích je důležitější než kdo, co pije.

Pokračujeme dál na sever do městečka Chefchaouen, které proslulo tím, že všechny jeho zdi jsou pomalované odstíny modré. Fialová, azurová, safírová, tyrkysová… dokonce i kmeny stromů mají modrý nátěr. Tajemným horským městem nás provází vůně kuskusu a tažínu a na ulici sedí lidé, kteří prodávají rajčata, kozí sýr, koření a látky. Jestli Fes je třeba zažít, Chefchaouen je třeba ochutnat!

Všudypřítomná modrá kupodivu otvírá mé smysly ještě víc. Ve městě, které je na Instagramu jako doma, neustále někdo fotí a Leia objevuje novou zábavu: rozpustile narušuje lidem kompozice jejich fotek.

by EliteVoyage

6. Aït Benhaddou

Maroko

by EliteVoyage

7. Chefchaouen

Písek, písek a zase písek. Východ Maroka tvoří Sahara a jednou z našich možností byl i privátní kemp ukrytý hluboko mezi dunami. Místo toho se otáčíme na západ k pobřeží Atlantiku, kde se začínají objevovat první luxusní plážové resorty. V zálivu u Taghazoutu zkoušíme nové pětihvězdičkové hotely, ale šedá pláž je zklamáním a na exkluzivitu nebo soukromí můžeme rovnou zapomenout. Jako primárně plážovou destinaci Maroko doporučit nemůžu. Moře je tu spíš příjemný bonus, ne důvod, proč se sem vypravit.

Naproti tomu Essaouira si nás získá prakticky okamžitě – kromě pláže nabízí tolik dalších zážitků! Medinou zní hudba Gnawa a pouliční umělci dodávají kamenným uličkám tvůrčí energii. Přesto, že se jedná o dost turistickou destinaci, medina si udržuje auru tradice a díky nízkopodlažním domům ulice působí dnes stejně jako před mnoha staletími. Za městskými hradbami pevnosti se táhne dlouhá pláž, která většinou patří kitesurferům. Špičkové hotely tu ještě nejsou, a tak bydlíme v docela pěkné vile s bazénem, na dosah od centra města i pláže. Nazval bych to luxusem? Ne. Ale atmosféra je v téhle oblasti skvělá.

Essaouira v mnoha ohledech odráží Maroko jako celek. Všudypřítomné umění a design. Přátelská kultura postavená na hodnotách pohostinnosti a rodiny. Počasí, které po většinu roku s výjimkou horkého července a srpna připomíná středomořské léto. Vynikající jídlo v elegantních střešních restauracích i pouličních stáncích. Pestrá nabídka zážitků od návštěvy řemeslné dílny po divoké pláže s rudými útesy na pozadí.

Není divu, že Essaouira okouzlila tolik umělců. Dovolené tu v šedesátých letech trávili Jimmy Hendrix, Frank Zappa i Rolling Stones. Každý červen se zde koná celosvětově uznávaný festival (Gnaoua & World Music Festival) a při procházce městem máte pocit, že tady hudba nikdy neutichá.

Přijímáme pozvání na nádvoří, kam nás vtáhne zvuk bubnů. Kolem se shromažďuje dav všech věkových kategorií a mnoha ja-

Existuje snad jiné místo, kde dovolená připomíná léto, ať už

zyků. Bubny bijí čím dál rychleji a hudba si nás začíná podmaňovat. To je Gnawa – téměř nepostřehnutelné změny výšky tónů a obřadná poezie. Leia tleská, bubny dramaticky víří a tónina se posouvá výš a výš. Někteří z přihlížejících se nechávají unést do transu, mě však prostupuje klid. I když je pro mě všechno nové, v tomto mezinárodním společenství se cítím naprosto vítán.

Existuje snad jiné místo tak blízko domovu, kde by kultura byla natolik jedinečná a pohlcující? Kde dovolená připomíná léto, ať už cestujete kdykoli v roce? Místní moji dceru zbožňují a díky jejímu pomalejšímu tempu mám víc příležitostí dát se do řeči se zajímavými a přátelskými lidmi.

Maroko je hostinou pro všechny smysly. Dochází mi, že za každým zvukem, pohledem a vůní se skrývá příběh. Kdykoli opustíme pohodlí hotelu, riádu nebo vily, čekají nás nové objevy. Maroko je země, díky které se cítím víc naživu. Život plyne ulicemi jako řeka a každý je vítán, aby se k tomuto velkolepému proudu připojil. Nejvíc mě ale překvapila uvolněná atmosféra: Maroko nabízí smyslné kulturní dobrodružství a také skvělou pohodovou dovolenou.

by EliteVoyage

9. Kavárna Three Little Birds, Essaouira

8. Medina v Essaouiře

Sklářství má v Česku dlouholetou tradici jako řemeslo a čím dál víc se prosazuje jako umění. Současní umělečtí skláři a designéři pokračují v šíření jeho věhlasu od mnoha globálních luxusních hotelů po benátské bienále.

Umělecký sklář Rony Plesl a kurátorka Lucie Drdová si s Explorerem povídali o skle, kráse a světle v Benátkách.

„Sklo je zhmotnělé světlo,“ říká Leon Jakimič, když vysvětluje, proč díla úspěšné značky Lasvit, kterou založil, inspirují tisíce lidí v hotelových lobby Paříži, Marrákeši, Jakartě a na Saipanu.

Zhmotnělé světlo

české sklo ve světě

Rony Plesl & Lucie Drdová

Rozhovor se sklářským výtvarníkem a designérem Rony Pleslem a Lucií Drdovou, kurátorkou a majitelkou galerie současného umění, přirozeně plyne od kvalitních italských košil k umělecké poctivosti, od plechovky olejovek u benátského muzea k lidské žízni po kráse. Atmosféra během našeho povídání je měkká, soustředěná, nenápadně exaltovaná… Asi jako světlo za svítání v Benátkách, jejich srdečním městě.

jsme si přivezli s sebou, protože jsme neměli vůbec žádné peníze. Když jsem pak pracoval u Baroviera, mnohokrát jsem si na to vzpomněl, a o to víc jsem si své situace vážil. Bienále pak bylo jako splněný sen, o kterém jsem si ani netroufal snít. Jestli to zní romanticky, tak proto, že je! Ne v tom, že by si člověk plnil umělecké ambice, ale proto, že si splnil obyčejné klukovské sny.

Lucie, kromě toho, že jsi byla kurátorkou Ronyho výstavy, se do Benátek pracovně vracíš často. Dokážeš popsat, čím tě přitahují?

Rony, na benátském ostrově Murano jste kdysi prožil učednická léta. Loni jste se do Benátek vrátil takříkajíc jako mistr. Vaše instalace Stromy rostou z nebe v kostele Santa Maria della Visitazione byla oficiální součástí Bienále a ve světové premiéře představila unikátní technologii tavení skla, která má potenciál způsobit malou revoluci. Měl jste pocit završení jednoho životního cyklu?

Rony: Jednoznačně. V Benátkách jsem vlastně jako umělec začínal, když jsem čtyři roky pracoval pro sklářskou firmu Barovier & Toso, mimochodem nejstarší rodinný podnik na světě založený již v roce 1292. Poprvé jsem se do Benátek ale podíval ještě před sametovou revolucí, kdy jsem měl díky kamarádovi Matějovi Formanovi možnost vycestovat na Západ. Jel jsem s pocitem, že místa, o nichž jsem celou střední školu snil, uvidím poprvé a naposled. Během 14 dnů jsem zhltal celou jižní Evropu. Když jsem ve Florencii z Piazzale Michelangelo spatřil kopuli Santa Maria del Fiore, doslova jsem se rozbrečel. Dodnes vidím, jak sedíme před Guggenheimovým muzeem v Benátkách a jíme olejovky s českým chlebem, které

Lucie: Když jsme v únoru 2021 přijeli s Ronym se záměrem hledat příležitosti k výstavě, zrovna vrcholila druhá vlna covidu. Každý měsíc jsme se autem vraceli do tichého města bez turistů, které nám ukázalo úplně jinou tvář. Do té doby Benátky znamenaly „jenom“ Bienále, ale tehdy jsem se zamilovala. Oslovuje mě hlavně jejich světlo a všudypřítomný vodní element. Benátky jsou jako komunita vlastně malé, a pokud se po nich pohybujete týden, místní vás zaznamenají a dají to najevo. Možná je to i tím, že naše první kroky vedly na Murano do zrcadlárny Ronyho spolupracovníka a kamaráda Giuliana, kde vládla krásná srdečná atmosféra.

Rony: Na Muranu žije pár tisíc lidí, mají svá vlastní slova, jsou hrdí na svoje tradice. Když jsem tam pracoval, velice brzy jsem nasál nejen to, že se dají dělat krásné věci v krásné firmě, ale hlavně to, že chlapi jdou na oběd v pěkné kvalitní košili, přátelsky se poplácají po zádech, ženám se obdiv vyjadřuje hlasitě a ony to úsměvem oplácejí… Vstřebal jsem jejich uvolněnost. Benátky jsou o slunci, vzduchu, o tom, že se zelenina prodává přímo z lodí nebo že mladí kluci přirozeně komunikují s babičkami. Ta vůně života ve vás zůstane navždy a vždycky po ní budete toužit. Možná je to i geografií, ale v Itálii máte pocit, jako by vám svět patřil nějak víc.

Zhmotnělé světlo – české sklo ve světě

Lucie, tentokrát jsi jako kurátorka pracovala se sklem. Musela ses naučit něco nového?

Lucie: Osobně i profesně to pro mě byla výzva na všech frontách. Už jen to, že se člověk odváží sám spolu s umělcem vytvořit projekt v zahraničí! Esenciální bylo zajistit peněžní podporu, protože výroba děl byla nejen finančně náročná, ale také unikátní v tom, že se nikdy nic podobného ještě nevyrábělo. Byli jsme maličký tým, kde kromě mě, Ronyho a pana skláře Jiřího Šína pomáhaly ještě Ronyho manželka Šárka a dcera Josefína.

Proces od prvních skic ke třem křišťálovým stromům a světélkujícímu kmenu z uranového skla byl hodně dynamický. V Ronym rezonovala témata jako poutník, cesta nebo strom. Mně samotné se do toho začala promítat má vlastní poutní cesta, františkánské Toskánsko, kostely… Nevím, jestli to byla intuice, nebo shoda náhod, ale viděli jsme přes dvacet potenciálních výstavních prostor, a když jsme vstoupili do raně renesančního kostela Santa Maria della Visitazione, oba jsme věděli, že jsme našli to pravé místo.

Rony, vaše výstava v pražském Belvederu před sedmi lety představila design i volnou tvorbu. Na výstavách v Londýně, Benátkách nebo letos v létě na Kampě už šlo jen o čisté umění. Je to záměrný vývoj?

Belveder byl pro mě skutečně předělem. Chtěl jsem přejít lávku ze světa designu do světa volného umění, protože, i když je to druhý břeh jedné řeky, je to jiný svět. Design se musí líbit, musí se prodávat a uživit lidi ve firmě, která věc vyrobila.

V umění naopak myslíte na obsah a forma ustupuje do pozadí.

To, aby se mnou pracovala zrovna Lucie, byl jeden z mých snů, protože je synonymem kvality. Když galerista nebo kurátor drží laťku kvality a pod ní nejde, je to pro vás výzva. Rozhovory s Lucií mi strašně pomohly. Ano, samozřejmě, že jsem to v sobě měl, ale ono to není tak jednoduché probudit! Klienti se někdy diví, proč se prodává přes galerie nebo kurátory, ale je to nezbytné. Pro umělce je nutné, aby měl s kým komunikovat o své tvorbě a mohl tak zrát.

Jak s vede české sklo ve světě?

Rony: To je jako kdyby se člověk zeptal, jak si vede české dřevo nebo česká umělá hmota. U nás sklo pořád vnímáme jako rodinné stříbro, ale jakmile se vydáte na pole volného umění, forma a materiál jsou na rozdíl od designu druhotné. Sklo jako volná disciplína je mladý obor, který si prošel dětským obdobím, a až v posledních letech se dostalo do rukou významným umělcům jako Aj Wej-wej, Roni Horn nebo Tony Craigg. Sklářské galerie všude na světě k tomu přistupují nemoudře: pořád omílají materiál, jako kdyby taky existovaly galerie na kámen nebo na kov.

Z pohledu designu je české sklo velice kvalitní a hraje ve světě čím dál větší roli. Z pohledu volného umění si ale české sklo moc dobře nevede. Sklo je vizuálně vděčné a pro pohled laika strašně líbivé. A to je jeho polibek smrti. Ve volném umění by líbivost měla být tím posledním, co vás zajímá. Sklo ale strhává tvůrce i kupce k tomu, aby tvořili a kupovali líbivé věci.

V Itálii máte pocit, jako by vám svět patřil nějak víc.

Zhmotnělé světlo – české sklo ve světě

Rony, souvisí vaše touha po volné tvorbě s věkem nebo s nahromaděnými úspěchy v designu?

Rony: S obojím. Na výstavu na Kampě jsem hrdý, protože byla bez kompromisů. Samozřejmě, že jsme se poctivě věnovali propagaci, ale zároveň do mě vstoupil klid ve smyslu „Děj se vůle boží“. Je to vlastně zase jakési uzavření kruhu. Když jsme s Lucií seděli celé hodiny v Benátkách v kavárnách, pili víno a filozofovali o umění, vzpomínám na to jako na jedny z nejkrásnějších chvil v životě. To, jestli dílo ocení světová galerie může být významné, ale už za tím nechci tolik jít. Chci to víc nechat osudu, víc si ten proces užít.

Když to vztáhnu na cestování, čím víc toho o místě víte, o jeho vínu, lidech, architektuře, tím víc si ho užijete. Studentům vždycky říkám, že když před tisíci lety ně-

kdo pustil ze stráně kolo, každý během vteřiny věděl, na jakém principu funguje. Když se ale dneska o věci aktivně nezajímáte, nebudete jim rozumět, tak jako nikdo sám od sebe nerozumí počítačům nebo televizi. Komplexnost je přirozený vývoj. A týká se to i umění. Když ve Florencii stojíte před sochou Persea s hlavou Medúzy a víte o Cellinim, jaký byl řemeslník a že byl zručný odlévač, baví vás to víc.

Setkání s Lucií bylo právě v tomhle výjimečné. Naše rozhovory jsou jako balzám –máte pocit, že čehokoli se dotknete, dovede vás to k něčemu nadpozemskému. Proto stojí za to žít. A třeba i trpět, nebýt nejúspěšnější a nevystavovat v cizině. Už to stojí za to.

Lucie: Když je tvorba upřímná, je to poznat…

Dokázala bys definovat, co dělá tvorbu upřímnou?

Lucie: Když vychází z nejniternější potřeby něco tvorbou sdělit. Je to tvůj komentář světa, který jsi navíc ochotný vyjádřit abstraktní, nezměřitelnou formou. Mně to přijde fascinující. Když v sobě tvorba nese kalkul, dřív nebo později se to ukáže. Ne všichni umělci se uživí jen uměním, i když jsou dobří a třeba i výjimeční a dokonce se i prodávají. Aby uživili rodiny a udrželi si ateliéry, musí mít ještě vedlejší zaměstnání. A stejně jim pořád stojí za to to „něco“ pronásledovat.

Není vztah Italů ke kráse cítit všude, ať už to jsou kostely, jídlo, móda nebo obyčejné kované zábradlí?

Lucie: Vztah ke kráse, to je hezké…

Rony: Podobně jsem to vnímal i v Japonsku…

Lucie: Nemusí to být jen vztah k prvoplánové kráse, ale k bezprostřednosti každého okamžiku. Když jsem v Itálii, cítím, že si dovoluji věci, které si v Čechách nedovolím, protože jsem obklopená tamními lidmi a krásou, která mi dělá radost. Když jsme s Ronym přijížděli do Benátek, cítila jsem to vždycky hned po prvním aperitivu. Jako by tam byla esence života dostupnější.

Když jsme s Ronym

přijížděli do Benátek, cítila jsem to vždycky

hned po prvním aperitivu. Jako by tam byla esence života dostupnější.

1. Rony Plesl a Lucie Drdová, sklářská dílna na Muranu, Benátky (foto Petr Krejčí)

2. Galeristka a kurátorka Lucie Drdová (Lucie Drdova Gallery) v kostele Santa Maria della Visitazione, instalace Stromy rostou z nebe (foto Petr Krejčí)

3. Výstava Ronyho Plesla v Muzeu Kampa (foto Martin Polák)

4. Rony ve sklárně při výrobě soch pro bienále

5. Leon Jakimič, zakladatel společnosti Lasvit

Lasvit

Jedinečná díla, ručně vyrobená v českých sklárnách, která jako šperk zdobí jedny z nejvyhlášenějších hotelů světa. Zakladatel značky Lasvit Leon Jakimič rozebírá čtyři různé instalace a prozrazuje, co stálo za jejich konceptem a náročnou výrobou. Jak se v jejich designu odrážejí silné lokální příběhy a co obnáší šíření tradičního českého řemesla po světě?

Peninsula, Paříž, Francie

Dancing Leaves, (Tančící listy) 2014, autor Luděk Hroch

„Má srdeční záležitost. Nejen, že to byla první zakázka, která vyvolala pořádný mediální rozruch, ale po úspěších v Asii a na Středním východě znamenala náš vstup na evropský trh. Dílo zachycuje pohyb vznášejících se platanových listů, protože Champs-Élysées, v jehož blíz-

kosti pařížský hotel stojí, lemují platany. Během kolonizace jimi Francouzi také osázeli Šanghaj, jedno z původních sídel značky Peninsula. Představovali jsme si vítr vanoucí mezi těmito dvěma městy, který lístky v něžném víru zanesl až do lobby hotelu. Každý z přibližně 980 listů je ručně tvarovaný a práce na každém z nich trvala 2 hodiny. Některé jsou čiré, zatímco jiné mají uvnitř stříbrné obrysy a dílo měří devět metrů na výšku. Lístečky visí na třech téměř neviditelných lankách, což autorovi umožnilo jednotlivě si pohrát s nakloněním každého z nich. Vznikl tak nejvíc fotografovaný element pařížské Peninsuly, což mě těší o to víc, že jde o hotel plný umění.“

Zhmotnělé světlo – české sklo ve světě

St. Regis, Jakarta, Indonésie

Sound of Light (Zvuk světla), 2022, autor Petra Junová

„Nadčasové a moderní dílo, které reaguje na hudbu, jež se bez přestání nese lobby hotelu. Zvuk se světlem propojují relativně jednoduché algoritmy, které překládají rytmus skladeb Andiho Rianta do světelných pulsací. Ke konstrukci díla jsme potřebovali 1192 kusů skla a 10 kilometrů kabelů. Každý ze skleněných elementů má schopnost reagovat na hudbu individuálně. Nejde ale o žádnou laserovou show, spíš o jemné změny, které sofistikovaně proměňují náladu prostoru.“

La Mamounia, Marrákeš, Maroko

Lustr v čajovém salónku, 2023, autoři Ivana

Zuskinová a Katarína

Kudějová-Fulínová

„V některých projektech máme stoprocentní kreativní svobodu, jindy ale interiéroví designéři mají jasnou představu o tom, co si v prostoru představují. La Mamounia byl ten druhý případ. Studio Jouin Manku dalo našim designérkám v dobrém slova smyslu zabrat. Světla jsou tvořená stovkami vysoce reflexních prizmových tyčí, které se foukají ručně a uvnitř jsou duté. Některé se při výrobě posypávají sodou, což vytváří zajímavý nakřáplý efekt. Moderní klasický lustr působí jako fúze arabských vlivů s evropským art deco a evokuje tradiční zdobené stropní klenby zvané muqarna.“

Imperial Palace, Saipon, Severní Mariany

Dragonborn (Zrození draka), 2019, autorka Táňa Dvořáková

„Dva 20tunoví a více než 30metroví draci, kteří zápasí o ohnivou perlu, jsou historicky naším největším projektem, co se váhy i ceny týče. Jejich trupem by mohl projít dospělý člověk – vždyť jen jejich zuby

měří půl metru. Tvoří je 2,5 miliónů křišťálových komponentů, které se na kovové šupiny vyplétaly ručně kámen po kamenu. Na díle po tři roky pracovalo 80 lidí a k jeho přepravě jsme potřebovali 20 kontejnerů. Jsou na něj použity desítky kilometrů LED a svým způsobem se jedná o gigantickou obrazovku, tedy umělecké dílo i show v jednom. Při jeho instalaci jsme museli zohlednit takové parametry jako vlhkost vzduchu, vysokou salinitu, větrnost nebo fakt, že se jedná o seismicky aktivní oblast. Hodily se nám naše zkušenosti s instalacemi na jachtách a výletních lodích, kde musíte počítat například s tím, že díla musí vydržet vlivy moře i vibrace samotné lodě. Naši draci z kovu a skla jsou zapsané v Guinessově knize rekordů jako největší šperk na světě.“

Zhmotnělé světlo – české sklo ve světě

Cestování, které zrcadlí vaši osobnost.