Explorer by EliteVoyage. VI Vydáni / Smysly / Podzim Zima 2024

EXPLORER

by EliteVoyage

Smysly

HODINÁŘSKÝCH IKON TIKAJÍ V PAŘÍŽSKÉ

BenvenutoPininfarina

JménoPininfarinasymbolizujedesign,krásu,inovace.Jeto95letzkušeností, kteréstálepokračují.Vroce2019představilaAutomobiliPininfarinanaženevskémautosalonumodelBattista.Jedenznejrychlejšíchvozůnasvětě,který jealezároveňpravýmGranTourismem.Battistavsoběsnoubídynamiku, rychlost,aleieleganciaoriginalitu. AutomobiliPininfarinaotevřelasvouGallerianaČeladnéuhoteluMiuraArtHotel. SeznamtesesBattistou.

Zažijte intimní luxus u Seiny. 72 pokojů včetně apartmánu se 7 ložnicemi.

Maison hostům nabízí Dior spa, kurátorovanou sbírku umění, 5 restaurací a dětský klub.

Dopřejte si dokonalý relax a skvělé nákupy i s exkluzivním přístupem do La Samaritaine.

c hateau m cely

Místo pro Váš odpočinek v srdci přírody

Už 18 let se snažíme přinášet víc než jen pohostinnost.

PRIVÁTNÍ KLINIKA

SPECIALIZOVANÁ NA PREVENCI

A VČASNOU DIAGNÓZU RAKOVINY

Poznejte tým travel designerů EliteVoyage

Nechte si vaše cesty plánovat zkušenými travel designery, kteří procestovali celý svět.

Kristýna

Filip Kateřina

Michal Matouš

Dominika

Schönjoch, Fiss, Rakousko

Vulkán Arenal, Kostarika

Antarktida

Vlak Panorama Express, Švýcarsko

Valletta, Malta

Segovia, Španělsko

Smysly

Jak to, že si celé roky živě pamatujeme barvu moře a jemnost písku v laguně na druhé straně světa? Proč nikdy nezapomeneme vůni starobylého města nebo zvuk větru v horách kdesi daleko od domova? Cestování probouzí naše smysly a vyvolává v nás prožitky a emoce, které se zapisují hluboko do naší paměti.

I proto se hlavním tématem 6. vydání Exploreru staly smysly. S architektkou a designerkou Bárou Škorpilovou jsme si povídali o světle a umění se dívat, s odborníkem na wellness dr. Jitendrou Varshneym jsme odhalili tajemství doteku a se zvukovým inženýrem dr. Stephanem Pigeonem jsme se ponořili do světa zvuků. Představujeme místa a zážitky od Istanbulu po astroturistiku, které naše smysly vzrušují, nebo naopak uklidňují.

Vydali jsme se do nejsmyslnějších destinací světa jako Indie nebo Ekvádor. Osobně jsem měl to potěšení objevit tři různé tváře Mexika a kolega Stephen Bailey zase prozkoumal Seychely. Někdy stačí jen změnit úhel pohledu, a i známá destinace se zjeví z úplně nové perspektivy, jak dokazují fotografie Daniela France (jedna z nich hned na titulní straně).

Naši klienti s námi v EliteVoyage cestují do čím dál větších dálek a objevují dosud nepoznaná místa a zážitky. Nové zvuky, textury i emoce je inspirují a ukazují jim nekonečné bohatství světa. Až se vás někdo zeptá, díky čemu byla vaše dovolená tak výjimečná, vaše smysly budou mít jasnou odpověď: díky všem novým vůním, obrazům, chutím a pocitům, které jste cestou zažili.

Bon voyage, Petr Udavský

Co-Owner & CEO EliteVoyage

SEYCHELY

Stephen Bailey objevil čtyři rozdílné resorty

Petr Udavský prozkoumal tři tváře Mexika 126

MEXIKO

16

HOT list

Nové hotely, které stojí za to navštívit co nejdřív

26

HOT list zblízka

BIJAL & Rosewood Schloss Fuschl

30

Ekvádor

Jiří a Kateřina Havlínovi v srdci vzácné přírody

42

Chalety v Alpách

Travel designer Matouš Grund vysvětluje, jak a kde si vybrat ten pravý

82

Foceno ze vzduchu

Daniel Franc cestuje vertikálně a hledá novou perspektivu

104 Indie

Autentická, exkluzivní a nenapodobitelná

by EliteVoyage

FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Daniel Franc, Sail Away. Ostrov na ledové řece, podzim na Islandu.

IMPRESSUM: Explorer by EliteVoyage VYDAVATEL: Elite Voyage s.r.o., Národní 135/14, Praha 11000 CZ06744591 PERIODICITA: Pololetník JAZYKOVÉ VERZE: Čeština a angličtina MÍSTO VYDÁNÍ: Praha ISSN 3029-5343 EVIDENČNÍ ČÍSLO: MK ČR E 24575 PODZIM / ZIMA 2024-2025. 6. VYDÁNÍ / vychází 27. 9. 2024

ŠÉFREDAKTOR: Petr Udavský EDITOR ANGLICKÉ VERZE: Stephen Bailey EDITOR ČESKÉ VERZE: Laura Crowe

ART DIRECTOR: Martina Horka Kunc PARTNERSTVÍ A DISTRIBUCE: Štěpán Borovec KOREKTURA ČESKÉ VERZE: Zuzana Řeháková

REDAKTORSKÁ SPOLUPRÁCE: Petr Bartoš, Gaël Dandelot, Daniel Franc, Matouš Grund, Jiří Havlín, Kateřina Havlínová, Dominika Hüttnerová, Nikol Martinková, Pudukottai Nagešwaran, Mohit Nirula, Filip Pačes, Dr. Stephane Pigeon, Bára Škorpilová, Dr. Jitendra Varshney

ČICH

Sýrová tour de France s Gaëlem Dandelotem + Vůně Istanbulu

ZRAK

Světlo Báry Škorpilové + Astroturistika v Evropě

Krajiny plné zvuku + Kam cestovat za tichem 52

SLUCH

CHUŤ

Minimalismus Petra Bartoše + Modrá zóna na Sardinii

úvodní foto Nujuma, A Ritz-Carlton Reserve

Rudé moře, Saúdská Arábie

LIST HOT

Nové hotely, které stojí zato navštívit co nejdřív.

Nujuma, A Ritz-Carlton Reserve

Rudé moře, Saúdská Arábie

Nujuma je na saúdském pobřeží Rudého moře jedním z prvních resortů, ale určitě ne posledním. Každá ze 63 vil u pláže s korálovým útesem nabízí bazén s výhledem na moře a velkou dávku soukromí. Saúdská strana Rudého moře s více než 90 ostrovy, čtvrtým největším korálovým útesem na planetě a pobřežím plným pouštních dun se otevírá světu!

Our Habitas Ras Abrouq Biosférická rezervace Al-Reem, Katar

Přibližně 90 minut autem na jih od Dauhá se setkává Arabská poušť s Arabským mořem – a je to setkání velmi sofistikované! Plážové a pouštní vily s kamennými zdmi a plátěnými střechami se stylově doplňují s okolní krajinou a vytvářejí místo, kde si můžete odpočinout při wellness procedurách, užít si jídlo připravené dle filozofie „z farmy na stůl“ a vyzkoušet si život v poušti. Mezipřistání v Kataru se tak rázem může proměnit na dva až tři dny plné relaxu a objevů.

One&Only One Za’abeel

Dubaj, Spojené arabské emiráty

Útočiště přímo v mrakodrapu, jenž se stal novým přírůstkem impresivního panorama Dubaje. Jeden z momentálně nejvíc trendy dubajských městských hotelů se vyznačuje centrální polohou a vysokou mírou soukromí. Výhledy z prostorných suit s okny od podlahy ke stropu jsou dle očekávání nádherné a pomyslnou třešničkou na dortu je Longevity Hub by Clinique La Prairie a klub s bazénem v části The Link.

Royal Mansour Casablanca Hotel Casablanca, Maroko

Legendární hotelový palác z 50. let 20. století se převlékl do současného hávu, nicméně stylově zůstal poklonou marockému umění a řemeslu.

Marrákešský Royal Mansour krále Mohameda VI. patří mezi nejlepší palácové hotely světa a  jeho nový bratříček v Casablance je sám o sobě dostatečným důvodem k návštěvě marockého „bílého města“.

Romazzino, A Belmond Hotel

Costa Smeralda, Sardinie

Ti, kdo přijdou jako první, mají výhodu výběru nejlepší lokace, což je případ sardinského Romazzina. Jeden z nejstarších luxusních hotelů Sardinie stojí na krásné, dlouhé, písečné a privátní pláži. Belmond zahájil víceletou rekonstrukci, jež bude probíhat vždy mimo sezónu. Tyrkysová zátoka na Smaragdovém pobřeží se tak postupně dočká zasloužené obnovy a hotelová ikona se znovu vrací na výsluní.

Four Seasons Resort Mallorca at Formentor

Formentor, Mallorca

Hotel na odlehlém severu Mallorky, který dlouho sloužil jako exkluzivní hřiště ve Středomoří pro členy královských rodin a áčkové celebrity, se dočkal kompletní renovace pod taktovkou Four Seasons. Jako jeden z mála špičkových hotelů na ostrově stojí přímo u nádherné pláže a je dobrou základnou pro aktivity v přírodě jako jsou pěší túry, cyklistika, plavby lodí a další.

PUQIO

Údolí Colca, Peru

V krajině uprostřed dýmajících sopek a zelených pastvin se nachází vesnička tvořená suitami ze stanového plátna. PUQIO svým hostům dává ochutnat syrově krásný život v jihoperuánských Andách. Oáza pro zvídavé cestovatele se nese v duchu rustikální elegance a slibuje návrat k přírodě i setkání s místními tradicemi v podivuhodné a téměř neobjevené destinaci.

Six Senses La Sagesse

Grenada, Karibik

Six Senses přináší na malý sopečný ostrov Grenada luxusní zážitek. Resort se nachází v laguně na mysu, který lemuje rozeklané pobřeží a deštné pralesy. Všechny suity a vily mají vlastní bazén a zprostředkovávají naprostou blízkost přírodě. Komfortní a příjemně prostorná základna pro karibské dobrodružství a nové objevy.

BIJAL

Antalya, Turecko

"Plážový resort v Antalyi stojí na konceptu hry. Jeho 19 vil je rozmístěno v borovém háji nedaleko dlouhé pláže."

Petr Udavský

Petr Udavský je CEO společnosti EliteVoyage a šéfredaktor Exploreru. BIJAL navštívil v srpnu 2023, kdy se resort poprvé představil ve zkušebním provozu.

BIJAL ve třech slovech? Privátní, prostorný, pohodový.

Poloha? Na pláži v docházkové vzdálenosti od starého městečka Side, asi tak hodinu jízdy od letiště v Antalyi.

Co tě bavilo? Vily. Každá má hezkou zahradu a v ní schovaný venkovní bazén, takže k němu není vidět.

Design? Svým způsobem velmi uklidňující – vizuální stránka je opravdu sofistikovaná.

Proč BIJAL navštívit? Pro intimní plážovou dovolenou v soukromí, během níž si vychutnáte kvalitní čas s partnerem nebo rodinou.

Ideální období na cestu? Podzim, kdy si prodloužíte léto a nadopujete se sluncem, ale jaro a léto budou také fajn.

Co je dobré vědět? Celý resort je postavený na konceptu hry, který se odráží prakticky ve všem. Je to příjemný způsob, jak se na chvíli oprostit od všednosti a každodenní rutiny a propojit se s těmi, které máte rádi.

Co si nenechat ujít? Honbu za pokladem, kdy po celém resortu s foťákem Instax hledáte miniaturní scenérie. Nebo kempování, které lze připravit pro děti na zahradě vaší vily.

Co tě překvapilo? Hotel má vyhrazený privátní úsek dlouhé zlaté pláže, který je i v létě prakticky prázdný, což je v této části Turecka vzácnost.

Filip Pačes

Filip Pačes je travel designer v EliteVoyage a BIJAL osobně vyzkoušel v srpnu 2024.

"BIJAL je poklidné místo pro páry a rodiny, které si chtějí společně užít kvalitní čas v zábavném a pohodovém prostředí. V Antalyi podle mě takový resort chyběl."

BIJAL ve třech slovech? Maledivy v Turecku.

Proč BIJAL navštívit? Abyste zažili skvělou pohostinnost, gastronomii a servis v místě, kde léto trvá od května do října.

Čím se BIJAL odlišuje? Celkovou koncepcí hotelu, která do turistické části Turecka s typickými all-inclusive resorty vnáší něco neobvyklého.

Gastronomie? Od Petrovy loňské návštěvy se výrazně zlepšila. Dvě příjemné restaurace plus vynikající Teppanyaki. Součástí polopenze a plné penze je kromě nealkoholických nápojů i dobré víno.

Jaké jsou vily? Vil je jen 19 a liší se počtem pokojů i polohou. Během pobytu máte k dispozici butlera, který splní každé vaše přání, zajistí rezervace v restauracích a spa nebo vás buggynou sveze na večeři či na pláž.

Co si nenechat ujít? Krásné plážové kabany. Jsou jen čtyři a určitě stojí za rezervaci předem.

Jak dlouho zůstat? Pět až sedm nocí vám dá dostatek času se odpojit od rutiny a přepnout do hravého módu.

Osobní doporučení? BIJAL je skvělá volba pro rodiny s dětmi i páry. S výběrem konkrétní vily vám při plánování moc rád poradím.

Dobrý tip? Minimálně na odlet si zarezervujte salonek CIP Lounge na letišti v Antalyi. Létá odsud spousta nízkonákladových aerolinek a zpoždění jsou docela častá.

Rosewood Schloss Fuschl

Salzkammergut, Rakousko

"Zámek na břehu jezera nedaleko

Salcburku, do kterého Rosewood vnesl svůj charakteristický styl."

Štěpán Borovec

Štěpán Borovec je operations director v EliteVoyage.

Rosewood Schloss Fuschl měl možnost navštívit během víkendu těsně před jeho oficiálním otevřením.

Rosewood Schloss Fuschl ve třech slovech? Příroda, elegance, klid.

Co tě bavilo? Samotné místo na břehu jezera, kde se hotel nachází. Je jako z pohádky. A také spousta možností sportovního vyžití.

Proč Rosewood Schloss Fuschl navštívit? Skvělé místo pro aktivní dovolenou nedaleko od domova.

Ideální období na cestu? Pozdní jaro, celé léto a raný podzim. V zimě bych v Rakousku zamířil jinam.

Nejlepší pokoje? Klientům bez pohybových omezení bych doporučil pokoje a suity v původní hradní věži z 15. století s krásným výhledem na jezero (v historické věži není výtah). Rodinám pak samostatně stojící chalety přímo na břehu jezera, které nabídnou až 3 ložnice.

Jak dlouho zůstat? Hotel je ideální na prodloužený víkend, ale klidně i na sedm až deset dní, během nichž se vyklidníte uprostřed krásné přírody a můžete podniknout několik výletů.

Co je dobré vědět? Kvalita servisu během naší návštěvy neodpovídala našim očekáváním. U nově otevřených hotelů se jedná o relativně častý problém a minimálně v prvních měsících provozu je třeba s tím počítat.

Co si nenechat ujít? Při rezervaci s EliteVoyage získáte výhody programu Rosewood Elite včetně garantovaného upgradu pokoje, brzkého check-inu, pozdního check-outu a hotelového kreditu.

Dobrý tip? Pokud sem vyrazíte ve větší skupince, dává smysl cestovat privátním letadlem. Letiště v Salcburku by tak mohlo být příležitostí prohlédnout si Hangar7 a povečeřet v restauraci Ikarus.

Matouš Grund

Matouš Grund je travel designer v EliteVoyage. Rosewood Schloss Fuschl navštívil během víkendu před jeho otevřením v červnu 2024.

"Ráj pro milovníky outdoorových aktivit. Okolí je protkané mnoha trekovými stezkami, ale na své si přijdou i ti, kdo touží po klidném útočišti s dobrým wellness a gastronomií."

Celkový styl? Kompletně zrenovovaný zámek (odtud Schloss v názvu hotelu) z 15. století, který stojí u břehů jezera Fuschl.

Poloha? V podhůří Alp jen 30 minut jízdy od Salcburku. Okolní krajina je krásná a kopcovitá, ale hotel není ideální pro perfektní lyžařskou dovolenou.

Design? Velmi stylový. Působí současně a zároveň se podařilo uchovat ducha historie. Velký dojem na mě udělalo to, jaká pozornost je věnována detailům.

To nejlepší z vybavení? Asaya Spa je skvělé, ale pro mě bylo highlightem samotné jezero – voda v něm je v podstatě pitná a v nabídce jsou i nejrůznější vodní aktivity (všechny příjemně tiché, protože motory jsou na jezeře zakázané).

Gastronomie? Super! Schloss Restaurant se zaměřuje na finediningovou verzi regionální kuchyně, See Club na plody moře a hlavní restaurace má terasu s výhledem. Jsou zde i bary Vinothek a Schloss a také tradiční rybárna, která je kousek od hotelu.

Co by se mohlo zlepšit? Hotel byl během naší návštěvy plný a bylo znát, že servis ještě trochu pokulhává. Se stoprocentní kvalitou bych ještě chvilku nepočítal.

Co tě nejvíc bavilo? Příjemné chvíle v restauraci See Club na jezeře, pronájem Mercedesu SL280 z roku 1981 a neuvěřitelný klid, který z okolní krajiny vyzařuje.

Osobní doporučení? Ať už přijedete se svou drahou polovičkou, rodinou nebo přáteli, v Rosewood Schloss Fuschl můžete zkombinovat outdoorové aktivity a wellness.

Dobrý tip? Líbily se mi suity Deluxe Junior a Premier Lakeview s výhledem na jezero: nabízejí víc prostoru a také větší soukromí než ostatní kategorie pokojů.

Lachtani galapážští se sluní na pláži

EKVÁDOR

Jak by vypadala naše planeta, kdyby jí nevládl člověk, ale příroda?

Divukrásný Ekvádor má na tuto otázku svou vlastní odpověď: Galapágy, Amazonie, Andy… Destinace pro aktivní dovolenou, kde je každý zážitek jako procházka za přírodní evolucí Země.

Kateřina a Jiří Havlínovi navštívili Ekvádor v rámci komplexní dovolené, kterou pro ně vytvořila cestovní kancelář EliteVoyage. Každá část cesty byla úplně jiná a každá předčila jejich očekávání.

Ekvádor

Lago Agrio, ekvádorská Amazonie

AKTIVNÍ

DOVOLENÁ v Ekvádoru

„Zážitků a aktivit bylo tolik, až jsem měla pocit, že naše dovolená byla mnohem delší, než ve skutečnosti byla. Neustále objevujete něco nového,“ vzpomíná Katka. „Asi to není dovolená pro ty, kdo nejsou ochotni se vzdát určitého komfortu. Ne, že by na cestě chyběl luxus, ale má své výzvy. Je třeba počítat s tím, že ne všechno musí vyjít přesně podle plánu a že se vám nemusí podařit spatřit právě ta zvířata, která byste vidět chtěli. Tak to v přírodě prostě chodí. Na druhou stranu, já jsem třeba vůbec nečekala, že na Galapágách poprvé v životě uvidím největší kostnatou rybu měsíčníka.“

Ekvádor pokrývá území táhnoucí se od amazonského deštného pralesa až po odlehlé a z valné většiny neobydlené Galapágy v Tichém oceánu. Mezi nimi se tyčí sopečné pohoří Andy. Ty nejkrásnější destinace jsou od moderní civilizace daleko a politické problémy, kvůli kterým se Ekvádor v loňském roce dostal na titulní strany světových médií, na ně nijak nedopadly.

„Dovolenou v Ekvádoru bych doporučil lidem, kteří mají zájem poznat něco nového. Není to itinerář pro chvíle, kdy si chcete jenom odpočinout na pláži,“ vysvětluje Jirka. „Je potřeba přijmout, že jste z velké části organizován a neděláte jen to, co zrovna chcete. Řídíte se především rytmem zvířat a snažíte se maximálně využít denní světlo. S Katkou jsme zvyklí na cestách vše řešit individuálně, jen my a průvodce, ale tady je kvůli ochraně přírody mnoho aktivit skupinových, i když jsou skupinky malé.“

Právě v nacházení rovnováhy mezi ochranou přírody a cestovním ruchem spočívá tajemství ekvádorského úspěchu. Mnohé oblasti lze navštívit pouze s odborným

Kateřina Havlínová a leguáni mořští

Ekvádor bych doporučil lidem, kteří chtějí poznat něco nového, nejen relaxovat na pláži.

průvodcem. Na Galapágách je každý vstup pečlivě monitorován pomocí časově omezených povolení, což snižuje počet návštěvníků a zachovává určitou exkluzivitu. Divoká příroda vzkvétá, zvířata nic neruší a cestovatelé mají vzácnou možnost nahlédnout do jejich světa. Jirka dodává: „Přiznám se, že nejsem nijak zvlášť ekologicky zaměřený, ale Galapágy mě dostaly. Po návratu jsem dokonce uvažoval, že se vzdám auta na benzín a pořídím elektroauto, i když mi to vydrželo jen 14 dnů (směje se). Dodnes známým říkám, ať jedou na Galapágy, protože je to něco, co nikde jinde nezažijí. Krásné hory a pláže najdete na různých místech planety, ale Galapágy jsou zcela výjimečné. Jsem moc rád, že jsem tam byl a viděl to na vlastní oči.“

Šnorchlování s lachtany mořskými

GALAPÁGY

Souostroví proslulo především mnoha endemickými druhy, jež se staly inspirací pro evoluční teorii Charlese Darwina. Bez přirozených predátorů se na každém ostrově zvířata vyvíjela odlišně. Lidí se nebojí, protože je neznají, a lze je tedy pozorovat z bezprostřední blízkosti.

„Galapágy byl můj splněný sen,“ říká Katka.

„Nejvíc nás za srdce chytli asi lachtani, kteří zrovna přiváděli na svět mladé. Všude byla mláďata, od čerstvě narozených až po batolata. Můžete je pozorovat z kajaku, když plujete podél pobřeží, ale u šnorchlování jste přímo mezi nimi. Jsou nebojácní, klidně plavou těsně kolem vás.“

Někteří živočichové jako keporkak nebo albatros vlnkovaný se na Galapágách vyskytují sezónně, ale většina z nich (od tučňáků po želvy, tereje a leguány) na ostrovech sídlí celoročně. Aktivity ve vodě i mimo ni se každý den proměňují spolu s okolní přírodou.

Souostroví je možné prozkoumat v rámci jednodenních výletů z pevné hotelové základny jako například Pikaia Lodge nebo Galapagos Safari Camp na ostrově Santa Cruz. Tato varianta dává největší smysl při dovolené s dětmi. Nic vám však neumožní poznat jednotlivé ostrovy a vychutnat si všechny možné zážitky tak jako plavba v malé skupince cestujících. Jirka vysvětluje, co plavba na lodi obnáší: „Loď byla komfortní – 8 kajut, tedy 16 hostů. Prostor je samozřejmě trochu omezený, takže si nelze například rezervovat stůl jen pro dva. Musíte se přizpůsobit nejen programu, ale i lidem, kteří s vámi cestují.“ Podle Katky lze na takovém nastavení najít i výhody. „Svým způsobem je úlevné, že nic neřešíte a všechno plyne. Není to dovolená, na kterou jedete kvůli komfortu, ale kvůli zážitkům. A také platí, že na takové cestě potkáte lidi zaměřené podobně jako vy. My jsme se na lodi například seznámili s jedním sympatickým australským párem, který nás zrovna včera navštívil u nás doma během jejich evropské dovolené.“

Galapágy mě dostaly. Dodnes známým říkám, ať jedou na Galapágy, protože je to něco, co nikde jinde nezažijí.

Blízké setkání s terejem modronohým

OBJEVTE GALAPÁGY

Na průzkumu Amazonky nedaleko Sacha Lodge Ekvádor

AMAZONSKÝ prales

Sacha Lodge stojí uprostřed své vlastní přírodní rezervace a představuje autentický zážitek z amazonského pralesa s výhledem na dramaticky temné vody jezera Pilchacocha. Mezi amazonskými lodgemi patří mezi ty nejsnáze dostupné – po 30minutovém letu z Quita následuje dvouhodinová plavba po řece. „I tak to není zrovna snadný transfer, bez auta, dvě hodiny na lodi v pralese,“ popisuje Jirka a Katka upřesňuje: „Ale je to hezký zážitek! Plavíte se po jednom z přítoků Amazonky, takže už se rozhlížíte, jestli v džungli kolem vás něco neuvidíte. Pak na kánoích proplujete kanálem až na jezero k samotné lodgi.“

Katka pokračuje: „Člověk se najednou ocitne v úplně jiném prostředí a musí se znovu aklimatizovat. Je to prales – horko, dusno, vlhko. Kolem vás je neprostupná džungle a po deseti krocích nevíte, kde jste, takže byste se mohli snadno ztratit. Je to ale fakt krásné.“

Aktivity většinou trvají pár hodin brzy ráno a pár hodin odpoledne nebo večer. Program je svou náročností přizpůsobený kondici hostů. Jirka vzpomíná na svou reakci, když zjistil, jak vlastně vypadá denní režim. „Když jsem slyšel, že snídaně je v 5:30 ráno, hlesl jsem jen Prosím?! To přece nikdo nevstane! Na to mi bylo řečeno, že v 5:30 se nevstává, ale odchází! Pak jsme pochopili, že v tom horku to jinak nejde. Vracíte se v 9 nebo 10 hodin a v klimatizaci čekáte do 16 nebo 17 hodin, až zase budete moct ven. Největším zážitkem pro mě byla návštěva místní komunity v jejich vesnici, protože vidíte, jak v podmínkách džungle fungují na každodenní bázi.“

Katce vyhovovalo, že „malá skupinka měla vždy dva průvodce, jednoho biologa a jednoho Indiána z místní komunity,

Člověk

se najednou ocitne v úplně jiném prostředí. Je to prales – horko, dusno, vlhko. Ale je to fakt krásné.

který vám řekne, na co se který list používá nebo co s kterým kořínkem můžete vyléčit.

Voda v jezeře je dešťová a vytváří dojem, že je černá, což místu dává působivou atmosféru.

Dostanete se do korun stromů, které jsou celé obrostlé broméliemi, vše kvete a vy pozorujete ptáky. Viděli jsme i lenochody.

Byl to zase úplně jiný zážitek.“

Břeh řeky u Sacha Lodge

Sacha Lodge

V Zuletě jsme strávili tři dny a jsem schopný vyjmenovat každé jídlo, které jsme jedli. Zážitkem bylo i setkání s dcerou bývalého ekvádorského prezidenta.

Jiří a Kateřina Havlínovi na vyjížďce u hotelu Hacienda Zuleta

Severní ANDY

Sever Ekvádoru tvoří horská krajina lemovaná sopkami a barevnými koloniálními městečky. Vládne zde pravý duch venkova, kde život dodnes čerpá ze starých tradic. Na úpatí hor jsou roztroušené typické ekvádorské haciendy. Bývalé venkovské statky přestavěné na krásné butikové hotely většinou provozují jejich samotní majitelé. Hacienda Zuleta byla venkovským útočištěm bývalého ekvádorského prezidenta Gala Plazy. Jeho děti a vnuci ji zpřístupnili veřejnosti jako hotel.

Pro Jirku představovala především impresivní kulinářský zážitek: „Podává se tradiční lokální kuchyně, ale s nápadem.

Vaří ženy z místní komunity, kterým to fakt jde. Měli jsme úžasnou polévku ve stylu ceviche, krevety, jehněčí, králíka… V Zuletě jsme strávili tři dny a jsem schopný vyjmenovat každé jídlo, které jsme jedli.

Zážitkem bylo i setkání s dcerou bývalého ekvádorského prezidenta. Je to v pravém smyslu dáma.“

I na Katku setkání udělalo dojem. „Mezi hosty přicházela kolem páté hodiny odpoledne, kdy se podávaly sýry. Elegantně držela skleničku a se všemi vedla bezprostřední konverzaci. Má ten dar, že se v její přítomnosti každý okamžitě uvolní. A rodinné historky ze života v Quitu, když byl její otec prezident, jsou opravdu zábavné.“

Haciendy na severu vytvářejí zajímavý kontrast ke slavnějším ekvádorským destinacím. Havlínovi byli nadšeni. „Zuleta pro nás byla takový balíček, kde si sedlo všechno se vším. Cítili jsme se tu tak dobře a vlastně jsme to ani nečekali,“ říká Katka. „Svou roli v tom možná hrálo i to, že na lodi vstáváte v 6 a v Sacha Lodge dokonce ve 4, takže Zuleta bylo na naší cestě první místo, kde jsme mohli konečně spát tak dlouho, jak jsme chtěli,“ směje se Jirka. „Je to v Andách, příjemné klima na procházky a jídlo je opravdu výjimečné.“

Na rozsáhlých pozemcích haciendy se lze nejen procházet, ale také pozorovat ohrožené kondory nebo se projet na koních, o které je podle Katky skvěle postaráno. „Líbilo se mi, jak o koně pečovali, jak se k nim chovali, jak byli pro klientelu přiježdění… Krajina v okolí je krásná, svěží a zelená. Cestou míjíte zarostlé mohyly, mezi kterými se pasou krávy. A večer máte v ložnici zatopeno v krbu a v posteli nachystanou láhev s horkou vodou. Moc se nám tu líbilo a od té doby přemýšlíme, jak Zuletu zařadit do některého z našich příštích itinerářů.“

Hacienda Zuleta Ekvádor OBJEVTE

V Ekvádoru žije 16 % světových druhů ptáků a víc než 10 % druhů všech rostlin. Přes 20 % země spadá do chráněného pásma. Galapágy a Amazonie jsou možná nejznámější, ale rozhodně ne jediné ekvádorské destinace, v nichž je na prvním místě příroda. Mashpi Lodge je hotel v deštném pralese, jenž stojí ve vlastní přírodní rezervaci. Jedná se o horskou planinu s mimořádným ekosystémem. „Moderní luxus. Mashpi byla také super,“ hodnotí lodge Katka.

Jirka to rozvádí: „Máme rádi minimalistický moderní styl a zažít ho v pralese bylo svým způsobem speciální. I gastronomie byla moderní, i když narozdíl od Zulety si žádné konkrétní jídlo nepamatuju. Klima bylo vlhké, ale chladnější než v Amazonii. Je to mlžný les, takže je opravdu třeba připravit se na nějakou tu mlhu.“ Lodge se nachází jen 100 kilometrů od Quita, přesto to však podle Jirky nebyla jednoduchá cesta. „Tři až čtyři hodiny jedete autem ze Zulety přes hory, serpentinami nahoru a dolů. Poslední úsek cesty je hodně hrbolatý.“

Mashpi Lodge dokáže zprostředkovat překvapivé zážitky, díky kterým hosté mohou poznat život v mlžném lese, od pozorování ptáků po pěší procházky, vyhlídkové lanovky, rozhledny, sky bike a mnoho aktivit pro děti. Katku obzvlášť bavily výpravy za tmy. „Dostanete baterku a sledujete tarantule, různý hmyz nebo žabky. Byla jsem tak nadšená, že kdyby mi průvodce řekl, že mám sáhnout na jakékoli zvíře, tak bych to snad udělala.“ Jirka se smíchem dodává: „Doma se bojí pavouků, tady jsem ji nepoznával.“

V porovnání s Amazonií a lodí na Galapágách je Mashpi Lodge o poznání modernější a luxusnější. Luxus však pro Katku s Jirkou nebyl důvodem, proč se pro dovolenou v Ekvádoru rozhodli: „Myslím, že ze všech našich cest to pro mě byl nejsilnější zážitek, na který vzpomínám dodnes. Kdo na Galapágy přijíždí s tím, že miluje přírodu, jen si svůj vztah k ní potvrdí. Je to ale tak silné místo, že i někdo jako Jirka, který vlastně ani neměl v plánu tam jet, si najednou řekne: Aha, tohle je fakt něco mimořádného!“

Mlžný les CHOCÓ

Jiří a Kateřina Havlínovi v mlžném lese Chocó

Myslím, že ze všech našich cest to pro mě byl nejsilnější zážitek, na který vzpomínám dodnes. Kdo na Galapágy přijíždí s tím, že miluje přírodu, jen si svůj vztah k ní potvrdí.

Ekvádor

Mlha nad pralesem Chocó

Ultima Courchevel Belvédére

CHALETY v Alpách

Travel designer Matouš Grund vysvětluje, co všechno je dobré zvážit před rezervací chaletu pro lyžařskou dovolenou v Alpách. Popisuje jejich hlavní charakteristiky a rozebírá případné výhody i nevýhody.

Chalety v Alpách

Matty, proč si na lyžařskou dovolenou vybrat privátní chalet místo klasického hotelu?

Důvodů je hned několik. Zaprvé, chalety nabízejí mnohem pestřejší výběr konkrétní polohy. Jsou menší než hotely a je tedy snazší je postavit blíž ke sjezdovce nebo přímo na ní. V porovnání s klasickými hotely najdete mezi chalety víc ski-in ski-out možností.

Mívají vlastní personál včetně kuchaře a butlera, což vám dává totální svobodu. V hotelu se musíte domlouvat přes concierge službu a často čekat na shuttle. Nebo snídat spolu s ostatními hosty v hlavní restauraci. Chalety mají svého vlastního butlera, takže když se zdržíte v baru nebo restauraci a potřebujete auto, stačí poslat jednu zprávu přes WhatsApp. K dispozici máte svou vlastní kuchyň a snídáte v naprostém soukromí. Když na sjezdovce dostanete chuť na drink, napíšete zprávu butlerovi. Za pár minut si u vašeho chaletu dobrzdíte pro čerstvou kávu nebo aperol spritz a s nadsázkou ani nemusíte sundávat lyže. Plusem je i to, že s nikým nemusíte sdílet zázemí jako například lyžárnu. Ta je jen vaše a navíc většinou vede přímo na sjezdovku.

Další z důvodů je samozřejmě soukromí. Každý klient si ale pod soukromím představuje něco trochu jiného a dokonce i mezi chalety mohou v tomto ohledu existovat rozdíly, které budou pro některé klienty podstatné.

Jaké rozdíly mohou být v míře soukromí mezi chalety, které jsou beztak privátní?

Pojem soukromí je opravdu relativní. Někdy i chalety, které jsou součástí většího resortu, poskytují totální soukromí. Například Le K2 Palace v Courchevelu nabízí čtyři privátní chalety s pěti až sedmi ložnicemi. Jsou přímo na sjezdovce, mají své vlastní wellness centrum s krytým bazénem, kuchyň, terasu, obývací pokoj s krbem a další vybavení. Jsou zcela nezávislé a mají svůj vlastní personál, ale hosté navíc mohou využívat i zázemí hlavního hotelu. Ultima Courchevel Belvédère disponuje celkem 13 privátními chalety, které společně sdílejí dvě velká spa a wellness centra. Jsou fantastické, stojí rovnou na sjezdovkách a mohou se pochlubit skvělým servisem. Někoho však může rušit, že spa není vyloženě privátní, i když masáže a procedury si lze objednat rovnou do chaletu. Některým klientům právě taková míra sociálního kontaktu naprosto vyhovuje. Pro někoho může být wellness klíčové a zvolí například Ultimu v Crans-Montaně s vyhřívaným venkovním bazénem a spa tak velkým, že by zastínilo i většinu pětihvězdičkových hotelů. Jiní zase dávají přednost zcela odlehlým lokalitám, kde téměř nespatří žádné jiné lyžaře.

Liší se lyžařské chalety i podle toho, kde se v Alpách nacházejí?

Finální volba závisí na vašem rozpočtu. Pokud potřebujete pět ložnic a není pro vás nutností bazén a wellness centrum, najdete nabídku relativně snadno skoro v každé

alpské oblasti. I luxusnější chalety se ski-in ski-out polohou, vlastním spa, bazénem a třeba i hernou byste našli ve většině oblastí, ale je jich méně a bývají rezervované dlouho dopředu. Přirozeně jsou také dražší.

Trendy oblasti jako Verbier, Courchevel nebo Chamonix budou vyhovovat klientům, kteří chtějí pár hodin denně lyžovat, ale po zbytek dne si chtějí užívat nákupy, restaurace a kluby. Gstaad má také dobré možnosti, ale ne všem budou vyhovovat místní sjezdovky. Klienti, kterým jde především o to si co nejvíc zalyžovat a těší se, až celý den stráví v přeskáčích, si raději vybírají destinaci jako Lech.

Jaké chalety sis konkrétně oblíbil ty?

Pro mě je důležitý celkový styl. Mám rád hutné tmavé barvy a tradiční dřevěný alpský design, ale vyrobený z moderních materiálů. Někteří klienti dávají přednost světlým barvám, jiným se líbí minimalistický design, který nabízí například Cheval Blanc. Další výhodou chaletů totiž je, že máte opravdu široký výběr různých designových stylů.

Miluju, když si během dne na sjezdovce na chvilku odpočinu v soukromí u drinku. A přiznám se, že si dokážu užít i to, že všichni ve městě vědí, kdo zrovna v luxusním chaletu bydlí. V Lechu se přes Vánoce a na Silvestra koná spousta exkluzivních večírků. Ani jednou jsme nikde neměli problém s rezervací, za což jsme vděčili jen tomu, že jsme bydleli ve špičkovém chaletu. Samozřejmě je pravda také to, že kvalita lyžařské dovolené závisí v první řadě na kvalitě sněhu.

Jak konkrétně se sníh v Alpách mění a co klientům v tomto ohledu většinou radíš?

Všechno záleží na dané lokalitě. Kvalita a spolehlivost sněhové pokrývky se v posledních letech znatelně snížila a dlouhodobé prognózy bohužel moc naděje na zlepšení nedávají. Nejlepší lyžování se přesouvá do čím dál vyšších nadmořských výšek. Obvykle klientům doporučujeme vybrat si místo v minimální nadmořské výšce 1500 metrů a v závislosti na ročním období klidně i od 2000 metrů a výš.

V Lechu se sjezdovky táhnou od 1450 do 2450 metrů a sníh bývá poměrně jistý. V Rakousku je dobrou volbou také Solden, který se díky dvěma ledovcům těší dlouhé sezóně – nejvyšší sjezdovka začíná ve 3250 metrech.

Nejširší nabídku luxusních chaletů lze najít ve vysokohorských oblastech Francie. Tignes-Val d'Isere a Val Thorens leží ve výšce nad 2000 metrů a jejich sjezdovky se táhnou nad 3000 metrů, takže jsou spolehlivou volbou. Dobrý sníh bývá i v okolí Matterhornu v lyžařských oblastech jako Zermatt a Verbier ve Švýcarsku nebo Cervinia v Itálii.

S doporučováním dalších oblastí v Dolomitech bývám spíš opatrný. Sjezdovky jsou většinou orientovány na jih a slunečné dny v lednu nebo únoru bývají úžasné. Sníh ale rychle taje a sezóna se čím dál víc zkracuje.

MILUJU, když během dne sjedu

na lyžích do chaletu a na chvilku si odpočinu v soukromí u drinku.

Ultima Crans Montana

Výhled ze chaletu v Le K2 Palace Courchevel

Švýcarsko je má srdcovka. Loni jsem bydlel v The Lodge by Virgin Limited Edition, což je horská oáza sira Richarda Bransona ve Verbieru. Pohodová lodge s úžasným výhledem a devíti pokoji je ideální pro větší skupiny, protože pojme až 18 dospělých a šest dětí. V horním patře jsou dvě nádherné hlavní ložnice a celé jedno patro zabírá jídelna, bar a terasa.

Lodge stojí v centru Verbieru, doslova jen pár kroků od hlavní gondoly. Není to tedy vyloženě tak, že se jen odpíchnete u vchodu a už sjíždíte kopec, ale při návratu ze sjezdovek pohodlně sjedete až k lodgi. Pro klienty, kteří se do lodge chtějí během dne průběžně vracet, to tedy není nejvýhodnější pozice. Verbier je ale protkaný víc než stovkou kilometrů propojených sjezdovek, a pokud klienti tráví den na dlouhých lyžařských výpravách, pak jim pozice u gondoly bude vyhovovat.

The Lodge, Verbier

V lodgi je krásné spa a wellness centrum, což pro někoho může být samo o sobě dostatečným důvodem, proč si ji zvolit. Personál zde pracuje již mnoho let a úroveň servisu na mě udělala fakt velký dojem. Je poznat, že jde o sehraný tým, který přesně ví, jak poskytovat diskrétní a špičkový servis i velmi náročným klientům.

Pohled na The Lodge Verbier

TÝM zde pracuje již mnoho let a úroveň servisu na mě udělala fakt velký dojem.

Lyžování ve Verbieru

Hlavní suita v The Lodge Verbier

Ultima

Courchevel

Belvédère

Ultima Courchevel Belvédère z výšky

Chalety

v Alpách

Chalety Ultima Courchevel Belvédère již vyzkoušelo mnoho mých klientů a další zde oslaví konec roku 2024. Ještě nikdy se nestalo, že bych od klientů během jejich pobytů v těchto chaletech obdržel nějakou stížnost nebo přání. To je z pohledu travel designera vždycky dobré znamení! Svědčí to o vysoké úrovni servisu a o tom, že o mé klienty je dobře postaráno. Vždy jsem v přímém kontaktu s butlerem a manažerem lodge, takže jakýkoli případný problém můžeme okamžitě společně řešit. Může se například stát, že nevyjde počasí, takže ihned probereme alternativní program a zajistíme, aby si i tak klienti dovolenou maximálně užili.

Jedná se o samostatné chalety se čtyřmi a pěti ložnicemi, které jsou propojené podzemní chodbou. Stojí přímo na sjezdovce mezi třemi různými údolími, takže mají vynikající polohu pro dovolenou ve stylu ski-in ski-out. Nacházejí se v nadmořské výšce 1750 metrů, tedy jen kousek od lesa v La Rosiére v 1850 a mnoha barů a restaurací v 1650.

Od klientů většinou slyším, že spa během dovolené využili jen párkrát, takže ani nevadilo, že je sdílené s pár dalšími hosty. A téměř bez výjimky si velmi pochvalují vysokou kvalitu a personalizovaný přístup, co se týče jídla. Přitom když zvážíte poměr cena/výkon, je cena těchto chaletů relativně přátelská: v závislosti na ročním období a počtu ložnic začínají přibližně na 60 000 euro za týden.

TŘI

různá údolí a perfektní ski-in ski-out poloha.

Ložnice v horním patře v Prestige Residence, Ultima Courchevel Belvédère

Jak si člověk může být jistý, že chalet jen nevypadá dobře na fotkách, ale nabízí také špičkový servis? Řídíme se našimi osobními zkušenostmi, které sbíráme po celých Alpách. Buď jsme tam sami strávili dovolenou, nebo jsme byli pozváni na inspekci, případně máme hodnocení z první ruky od našich klientů či přátel. Zároveň je naším partnerem nejstarší a nejlepší správcovská společnost pro lyžařské chalety v Evropě, která se o jednotlivé lodge mnoha různých majitelů opravdu perfektně stará. Správce zná veškerý personál, který v každém chaletu pracuje. My si od nich vyžádáme životopisy celého týmu a před tím, než se náš klient rozhodne pro rezervaci, všechny prověříme. Například tak třeba víme, kde kuchař pracoval, a podle jeho zkušeností dokážeme odhadnout, jaká bude kvalita jídla.

Vyhovuje mi také to, že náš partner má kontakt přímo na majitele chaletu, takže lze snadno vykomunikovat veškeré požadavky klienta – není mezi námi žádný další prostředník, který by zbytečně rozmělňoval komunikaci. Náš partner nespravuje chalety vlastněné firmami, jen soukromé. V některých případech komunikujeme s majitelem chaletu přímo, ale většina soukromých majitelů využívá jako zprostředkovatele správcovskou firmu. My spolupracujeme s tou nejlepší.

Jaké otázky položíš klientovi, který má zájem o chalet?

Nejdůležitější je termín a poloha. Nejde jen o to, do které země nebo lyžařské oblasti chce klient jet či zda jde o ski-in ski-out pozici, ale také o to, jaká je úroveň sjezdovek v okolí. Pro zkušeného lyžaře nebude mít sebeluxusnější chalet žádný význam, když kolem budou jen sjezdovky pro začátečníky. Dokonce i v rámci jedné oblasti může jedna lodge stát v blízkosti sjezdovek, které jsou ideální pro rodinu s menšími dětmi, zatímco jiná o pár set metrů výš bude mít skvělý přístup k černým sjezdovkám a off-piste svahům.

Důležitý je počet hostů, ale pro mě je podstatné vědět i to, kdo přesně přijede. Například mnoho chaletů nabízí pouze manželské postele a žádné oddělené, což může fungovat v určité skupině, ale v jiné to bude naprosto nevyhovující nastavení. Postupně se chci dozvědět preference každého člena skupiny, abych mohl navrhnout chalet a vytvořit itinerář, který bude vyhovovat úplně všem hostům.

Co ještě je důležité vzít v úvahu, když klient uvažuje o lyžařské dovolené v chaletu?

Většina z nich má pár hlavních ložnic, které jsou obvykle umístěné v nejvyšším patře. Ostatní ložnice se často nacházejí v nižším patře, bývají menší a o něco skromnější, co se výhledu nebo designu týče. Často je některá z menších ložnic zařízená palandou a hosté ji využijí buď jako pokoj pro děti nebo případně pro vlastní personál jako jsou řidiči, ochranka nebo chůvy.

Typický chalet s pěti ložnicemi tak může mít dvě hlavní ložnice, dvě suity a ložnici s palandou. S klientem je tedy třeba probrat, kdo bude kde spát. Někdy se totiž ukáže, že je potřeba víc ložnic, než jste si původně mysleli.

Jsou privátní chalety určené spíš pro skupiny, nebo si je rezervují i jednotlivé rodiny samostatně?

Nejčastěji záleží na ceně a na tom, jakou má rodina potřebu soukromí. Chalety mívají minimálně tři ložnice, takže čtyřčlenná rodina se může rozhodnout, že jej chce celý pro sebe, a vyhradit pro každé z dětí jednu ložnici. Náklady na privátního kuchaře a butlera nebo správce se však nesnižují, takže je samozřejmě ekonomičtější, když se o ně podělí větší skupina. Můžeme je však porovnat s cenou suity s více ložnicemi ve špičkovém hotelu a klient se tak může sám rozhodnout na základě relevantních informací.

Matouš Grund na lyžích ve Verbieru (duben 2024)

S jakým předstihem je třeba lyžařský chalet rezervovat?

Pokud v něm chcete oslavit Vánoce a Silvestra nebo strávit týden školních prázdnin, bude nutná rezervace s velkým předstihem. To platí zvlášť pro top chalety v top lokalitách, protože těch není mnoho. Obsadí se rychlostí blesku. Ale třeba Ultima Courchevel Belvédère nabízí víc variant v různých lokacích, takže dostupnost je ve srovnání s chaletem, který má jednoho soukromého majitele, o něco lepší.

V The Lodge Verbier jsem byl v březnu a už tehdy byl na vytížená období nadcházející zimní sezóny plně obsazený. Pro klienty často dělám rezervace v květnu na únor nebo březen příštího roku. Ty nejlepší chalety je nutné zarezervovat tak rok dopředu, takže chcete-li ho na prosinec, je dobré rezervovat ho v lednu. Někteří lyžaři dokonce mají ve zvyku rezervovat si během dovolené rovnou stejný chalet i na příští rok. Nechtějí riskovat, že když konečně objevili chalet, který jim perfektně vyhovuje, bude nedostupný.

Chalety

v Alpách

JDE

o to splnit přání každého člena rodiny a přátel, kteří s vámi cestují.

Jezdí mnoho tvých klientů každý rok na stejné místo?

Někteří ano, když se jim zalíbí lyžařská oblast a chalet, který jsme jim doporučili. Pokud jste však ochotní udělat rezervaci s dostatečným předstihem, Alpy jsou plné zajímavých možností. A stejný klient může mít každý rok úplně jiné požadavky podle toho, s kým zrovna cestuje. Jen slepě rezervovat pořád dokola stejný chalet tedy nemá moc smysl. S klienty samozřejmě řeším i dopravu. Efektivním způsobem, jak se dostat do Alp, je privátní letadlo – ušetříte si tak jízdu na ucpaných silnicích, která by vás stála spoustu času a nervů. Pravdou samozřejmě je, že létání v zimě na horách může někdy přinášet zase jiné problémy. Právě to jsou věci, které s klienty vždy prodiskutuju, a zvažujeme, co pro ně dává největší smysl. Vytvořit itinerář skvělé lyžařské dovolené znamená vzít v úvahu mnoho aspektů, zdaleka nejde jen o ubytování a dopravu. Když jsou se mnou klienti v kontaktu, pochopí, jakými detaily se zabýváme a na jaké úrovni pracujeme.

Ultima Crans Montana

Sluch Zrak Hmat Čich Chuť

Zvon na věži přestal bít ale ze zvonků na louce ještě zní bim bam.

Haiku Matsua Bašó

SLUCH TAJEMSTVÍ ZVUKU

Jak popsat zvuk? A jak ho vnímat? Dr. Stephane Pigeon je zakladatelem myNoise.net, obsáhlé knihovny interaktivních zvukových generátorů, které posluchače přenesou do krajiny plné zvuku. Stephane vypráví o vědě, která se za zvukem skrývá, i o tom, proč je dobré vědomě vnímat, co slyšíme.

Stephane, co vás na zvuku tak fascinuje?

Na zvuku je něco tajemného – něco, co zanedbáváme a nevysvětlujeme tak, jak si to zaslouží. Různým frekvencím světla dáváme jména v podobě barev, takže můžeme popsat celou duhu. Frekvence zvuku označujeme jen čísly, nemají svá vlastní jména. Dokud lidé nepoužívají k popisu věci konkrétní slovo, tak pro ně neexistuje.

Mám hudební vzdělání, ale když jsem se začal věnovat věcem, které rozvíjely mé inženýrské myšlení, uvědomil jsem si, že mě tolik nefascinuje hudba jako spíš samotný zvuk. Mezera mezi uměním a vědou se ukázala být prostorem, kde mohu žít a pomáhat lidem uvědomit si, o co všechno přicházíme.

Vnímáme zvuk všichni stejně?

Modrá je pro všechny modrá, ale barvy chápeme každý jinak, stačí se podívat, jak se lidé oblékají. S každým smyslem vnímáme věci, které se nám líbí, a věci, které se nám nelíbí. Někteří lidé u zvuku kvákající žáby relaxují, jiní ho nesnášejí. Žádný zvuk nevzniká z ničeho a od jeho zdroje ho nelze oddělovat. Tak vznikají emoce. Když slyšíte troubení slona na safari, připadá vám krásné. Ale když uslyšíte zvuk podobně nízké frekvence – například elektrickou vrtačku – ve svém domě, vůbec vám krásný připadat nebude.

Proč myslíte, že zvuk tak zanedbáváme?

Náš svět je vizuální. Žijeme očima a ty takříkajíc pohlcují 90 % našeho procesoru. Spotřebovávají tolik energie, že si od toho potřebujeme odpočinout, zavřít oči, vypnout procesor a jít spát. A tady na scénu přicházejí uši. Uši jsou aktivní 24 hodin denně, proto nás probudí i sebemenší zvuk, pokud jej vnímáme jako nebezpečí. Bez sluchu by lidi ve spánku už dávno sežrali medvědi a lvi. Mezi mozkem a ušima existuje přímé spojení, jehož funkcí je základní přežití.

Jak spolu uši a mozek komunikují, obzvlášť pak ve spánku?

Uši vysílají signály do mozku – ty silné spouštěče vás probudí, zatímco ty slabší nedosáhnou prahu, který by vás probudil, ale mohou změnit rytmus vašeho spánku a ovlivnit váš sen. Pokud se vám spí dobře vedle oceánu, je to jednak proto, že si oceán spojujete s pohodou, ale také proto, že zvuk oceánu funguje jako deka přes uši, která tyto potenciální spouštěče překryje. Džungle je ohromující zvuková krajina, kterou mnoho lidí zrovna nemusí. Možná je to tím, že si džungli spojují s pijavicemi a krokodýly. Nicméně džungle je aktivní na všech frekvencích, takže je také dokonalou dekou, která překryje mnoho potenciálních spouštěčů. Cílem soundscapes neboli zvukových krajin na myNoise je nabídnout vašim uším deku, která překryje spouštěče, jež vás ruší, včetně těch, kterých si ani nejste vědomi.

Jak si můžeme být víc vědomi zvuků kolem nás?

Dobrý začátek je zavřít oči. Ale bez adekvátní slovní zásoby je to obtížné. Představte si, kdybychom neměli názvy pro barvy – byli bychom jako barvoslepí. Když řeknu modrá, dokážete si živě vybavit modrou barvu. Zavřete oči, zaposlouchejte se do nějakého zvuku a pak ho jedním slovem popište. Nic podobného jako modrá barva se vám ale nevybaví. Nemůžu říct, že Indický oceán zní víc šušivě (a hele, vymyslel jsem nové slovo!) než

Středozemní moře, zatímco klidně můžu prohlásit, že je tyrkysovější. Nikdy jsme se nenamáhali vymyslet slova, která by ten vjem popisovala, takže zvuky musíme porovnávat jinak. Jediná slova související se zvukem, se kterými jsme dokázali přijít, jsou basy, výšky a středy. Na to, kolik zvuků existuje, je to dost ubohé, ne?

Zaznamenejte zvuk oceánu z jedné pláže a pak z druhé. Poslechněte si obě nahrávky dohromady a uslyšíte nové zvuky, protože se objevují jen v jedné z nich. Zaklapněte si uši rukama a můžete se zaměřit na zvuky přicházející jen z určitého směru, například na konkrétní vlnu. Otočte hlavou a zaměřte se na jiné místo. Vracejte se tam a zpět a porovnávejte, jak znějí. Pro všechny tyto nuance máme jedno označení: středy. V tu chvíli začnete slyšet „barvy frekvencí“.

Když jsem s myNoise začínal, vytvořil jsem soundscape větru. Vítr byl prostě vítr. Jeden uživatel mi napsal: Co třeba zvuk větru vanoucího skrz padající jehličí v borovém lese? Později jsem se vydal do pouště a nahrál vítr tam, vanoucí skrz osamocený strom v poušti. Jeden zvuk – vítr – se stal nekonečnem zvuků. Čím víc toho nahráváte, tím víc se vaše uši naučí všímat si jemných rozdílů a tyto drobné rozdíly se stávají důležitým elementem.

myNoise nabízí k poslechu víc než 300 soundscapes. Kde všude jste nahrával?

Na Madeiře, v Irsku… Ve Slovinsku jsme získali speciální přístup k podzemnímu jezeru v jeskyni, které se nachází stovky metrů pod povrchem země. Bylo úplně černé, dokonale tiché. Nechal jsem z pádla kapat vodu, jednu kapku za druhou. Pro inženýra ve mně to byl ten nejúžasnější zvuk, protože byl naprosto kontrastní. Slyšel jsem jeden z nejslabších zvuků – padající kapku vody – zabalený do ryzího ticha. Vlastně to nebylo úplné ticho! V jednu chvíli jsem si uvědomil šum na pozadí, který produkovaly mé vlastní uši.

Nezapomenutelné bylo i noční nahrávání vlků ve Finsku. Přijeli jsme do malé komunity bez elektřiny uprostřed ničeho, kde jsme si museli nařezat dřevo, abychom mohli rozdělat oheň. Bylo to úžasné.

Soundscapes, které prezentujete na myNoise, jsou zcela pohlcující. Jak toho docílíte?

Zvuk je jedním z nejjednodušších způsobů, jak se do něčeho skutečně ponořit. Vždycky vás pohltí víc než zrak. Žádná 3D technologie, která by dokázala svět kolem vás vypodobnit se stejně ostrým rozlišením jako vaše oko, neexistuje. U zvuku to neplatí. S kvalitními sluchátky stačí zavřít oči, předstírat, že jste někde jinde, a zvuk vás tam přenese.

Používám mikrofony, které jsou od sebe rozmístěné na stejnou vzdálenost, jaká je mezi lidskýma ušima. K tomu, abychom poznali, odkud zvuk přichází, nepoužívá náš sluch hlasitost, ale časový rozdíl. Zvuk rychlostí 340 metrů za sekundu nejdřív dopadne na jedno ucho, odrazí se kolem obličeje a teprve pak ho zaznamená i druhé ucho. Milisekundový rozdíl mozku stačí. Když se zaposloucháte do studiového alba, zvuk se bude pohybovat různými místy mezi vašima ušima, protože producent u každého zvuku mezi levým a pravým kanálem upravuje hlasitost, ne časování. Když posloucháte soundscape vytvořený pro myNoise přes dobrá sluchátka a zavřete oči, uslyšíte výrazné zvuky přicházející zvenčí. To se váš mozek nechal nachytat časovými rozdíly mezi kanály.

Co je na vytváření soundscapes nejsložitější?

Každý soundscape se skládá z deseti nahrávek neboli kanálů, z nichž každý má vlastní hlasitost, takže posluchač má možnost upravit si zvukovou krajinu na míru svým uším. Snažím se pokrýt široký rozsah frekvencí od dunění kolem 20 hertzů až po zvuky kolem 20 000 hertzů, které jsou mnohem vyšší než bzučení komára. Mnoho soundscapes je koláží vytvořenou z různých nahrávek pořízených na odlišných místech nebo v jiných časech – například soundscape s názvem Vzdálený hrom. Nebo vznikly čistě na základě fantazie jako třeba Duny Arrakisu.

V sekci Landcapes (Krajiny) na myNoise najdete reálný mix nahrávek pořízených ve stejnou dobu na stejném místě jako japonská zahrada, Ohňová země, irské pobřeží nebo Aotearoa. Přijdu na nějaké místo a svou mysl otevřu jeho frekvencím. Nedávno to byl Forêt Ouareau v Quebecu. Nahrál jsem tam vodopád a tím získal basy. Na ty nejvyšší frekvence jsem použil kapky vody třpytící se na písku. V mixu je příliv a vítr, takže soundscape obsahuje ekvalizéry pro příliv a vítr.

Každý zvuk ale musí být zaznamenán bez přítomnosti jiného. To je sice zábava, ale také velká výzva. Moc bláznů, kteří by se tím chtěli zabývat, asi není, a proto taky moc webových stránek jako myNoise neexistuje. Některé zvuky jako například cikády jsou aktivní jen ve velmi úzkém frekvenčním rozsahu, takže je ve studiu můžu odfiltrovat, aniž by to negativně ovlivnilo kvalitu. Takových zvuků ale moc není, takže můj hlavní trik je

trpělivost. Místo nahrávám 24 hodin a z nahrávky pak vyextrahuju pár minut kvalitního, čistého zvuku. myNoise stojí na dobrovolných příspěvcích a když mi rozpočet zrovna neumožňuje cestovat, propojím se s fanoušky po celém světě, kteří mají možnost pořídit nahrávky i na vzdálených místech.

Zvuk v prostoru je kontinuální – jak docílíte toho, aby soundscapes zněly nekonečně?

Pomocí technických triků a dokonalé smyčky. Na myNoise jsou smyčky nezaznamenatelné. U nepřetržitých zvuků jako vodopád nebo pobřeží je snadné vytvořit nenápadnou smyčku. Výzvou to však je u nepravidelných zvuků. Například ptáci a žáby na sebe volají a odpovídají si v určitém rytmu. Uslyšíte-li dvě stejné žáby komunikovat stejným způsobem, smyčky si všimnete. Můj trik spočívá ve vytvoření více smyček s různým načasováním, které spolu vzájemně reagují, takže každá kombinace působí nově. Tímto způsobem váš mozek nemá pocit, že něco už slyšel.

Jaké jsou vaše oblíbené zvuky?

Džungle jsou plné ultrazvuku, tedy frekvencí vyšších, než dokáže naše ucho slyšet. Nahrávám je na speciální mikrofony a pak je ve studiu zpomaluju – zní to asi, jako když zpomalíte vinylovou desku. Nejdřív je ticho, ale pak začnete slyšet věci, které normálně vlastně neslyšíte. Zvuky delfínů pod vodou jsem zpomalil dvakrát až třikrát. Většina zvuků, které delfíni vydávají, spadá do kategorie ultrazvuk. Podle mě jsou ty nejvyšší frekvence fantastické. Naprostým opakem jsou velryby, které používají neuvěřitelně nízké frekvence, takzvaný infrazvuk. Jsou tak nízké, že je ani reproduktory nedokážou přehrát a my je neslyšíme. Takové zvuky zase naopak zrychluji. Sloni mají uši naladěné na nižší frekvence, aby slyšeli jiné slony, i když se procházejí někde daleko. Netopýři a delfíni ke komunikaci pomocí ultrazvuku používají sonar.

Uniká nám kvůli našemu omezenému rozsahu sluchu podstatná část světa?

Ani ne, my lidé většinu zvuků slyšíme. Je to otázka evoluce – pro přežití bylo důležité, aby naše uši byly naladěny na nejaktivnější frekvence světa. Zajímavé ale je, že neslyšíme všechny frekvence stejně. Naše uši jsou nejcitlivější na frekvence kolem 1 kilohertzu, takže je slyšíme hlasitěji, než ve skutečnosti jsou. Třeba frekvence dětského pláče se pohybuje kolem 1 kilohertzu. Když se nad tím zamyslíte z evolučního hlediska, tak to dává smysl.

Zvuky, které slyšíme, jsou nekonečné, stejně jako všechno, co vidíme. Možná nám ale uniká podstatná část světa proto, že o zvuku nepřemýšlíme. Už jen to, že zvuku věnujeme víc pozornosti, nám může otevřít celý svět, který tu je, i když jsme si ho dosud nevšímali.

ZVUK JE JEDNÍM Z NEJJEDNODUŠŠÍCH ZPŮSOBŮ, JAK

SE DO NĚČEHO SKUTEČNĚ PONOŘIT. VŽDYCKY VÁS

POHLTÍ VÍC NEŽ ZRAK... S KVALITNÍMI SLUCHÁTKY

STAČÍ ZAVŘÍT OČI, PŘEDSTÍRAT, ŽE JSTE NĚKDE

JINDE, A ZVUK VÁS TAM PŘENESE.

SOUND SCAPE

SLUCH HLASITÝ

ZVUK TICHA

Ticho. Už jen nepřítomnost hluku je čím dál vzácnější zážitek. Když o naši pozornost nesoupeří vnější zvuky, je možné ji obrátit dovnitř. K tlukotu srdce a harmonii, která existuje mezi tělem a myslí.

Výzkumy opakovaně dokazují, že ticho snižuje hladinu stresových hormonů i krevní tlak. Má pozitivní vliv na soustředěné myšlení, vytváří čas a prostor na zpracování emocí, zlepšuje kvalitu našich rozhodovacích procesů. I dlouhodobé vystavení hluku má své dopady: mozek má potřebu zpracovat všechny podněty, které se na něj valí, což vyvolává pocit zahlcení a snižuje schopnost jasně myslet.

Absolutní ticho je nedosažitelné a stejně by nás jen zmátlo. Pro některé lidi je absence zvuku nepříjemná, ba až ohlušující a vyvolává v nich pocit plnosti v uších. Ticho, o které však jde nejvíc, je ticho mysli… Tok myšlenek se možná nikdy nezastaví, ale v přítomnosti ticha přestávají být zajímavé. Rozhodně ne tak zajímavé jako zpěv ptáků v korunách stromů nebo rytmické šumění vln moře. Ticho, jež vede ke klidné mysli, spočívá ve vytvoření těch správných podmínek. A to může udělat dovolená pojatá jako detox od hluku – na okamžik, na hodinu, týden nebo měsíc vytváří ty správné podmínky, v nichž může zaznít zvuk ticha a nastolit v nás vnitřní klid.

Wellbeing resorty

Přirozeným místem, kde hledat ticho a klid, je spa. S rostoucím zvukovým smogem jsou čím dál oblíbenější nejrůznější zvukové terapie včetně smyslové deprivace. Při ní se člověk v tmavé a tiché místnosti nadnáší v bazénu s vodou s vysokým obsahem soli.

JOALI BEING se stal první vlaštovkou wellbeing na Maledivách a je jediným resortem v zemi, který místnost pro terapii smyslovou deprivací nabízí. Další procedury využívají vibrací a rezonance. Na ostrově je k dispozici zvuková stezka a sál se speciálními instrumenty pro zvukovou terapii.

V náruči přírody

Tajemství dobrého spa spočívá i v tom, že navozuje prostředí, ve kterém je možné zaslechnout ticho. V oblastech mimo dosah měst, kde vládne divočina, takové prostředí není třeba vytvářet – prostě tam je. A ani kvůli tomu není nutné cestovat na póly nebo do stratosféry – dostupná divočina je leckdy blíž, než si myslíme.

Skvělým příkladem je Norsko. Díky rozvinuté infrastruktuře je zde přístup do divočiny relativně snadný. Hotely jako Storfjord nebo 29.2 Aurland nabízejí velkou dávku moderního luxusu, ale stačí krátká procházka či pár minut na kole nebo na kajaku, a neuslyšíte nic, jen slastné ticho.

Naprostá divočina

Míst, která by byla nedotčená turismem a zástavbou, na světě už moc nezbývá. Největším z nich je Sahara. Alžírsko se nedávno otevřelo návštěvníkům. Průzkum alžírské části Sahary je dobrodružstvím v neznámu, během kterého si člověk uvědomí, jak hlasité může ticho být. Poušť léčí duši tím, že ji zklidňuje. Lokální průvodce a partner EliteVoyage Youssef Touggui vozí návštěvníky do hlubin pouště, kde postaví komfortní kemp. Jedná se o unikátní podobu luxusu: dovolenou, kterou nikdo jiný nezažil.

Samota na pláži

Vlny něžně šplouchají o břeh a vítr si pohrává s pískem. Konejšivé zvuky liduprázdné pláže. V létě ve Středomoří se možná jedná o skoro nemožný zážitek, ale na některých místech světa jsou takové pláže stále ještě běžnou normou. Třeba na Seychelách.

Souostroví je poseté mnoha neobydlenými ostrovy, na které se lze dostat na jachtě nebo na kajaku. Žulové skály pláže rozdělují do menších zátok a poskytují tak přirozený pocit soukromí. Resorty jsou rozprostřené na velkých pozemcích a některé z nich dokonce pláže privatizují pro jednotlivé hosty.

1. Podzimní východ slunce v národním parku Tremblant v kanadském Quebecu

2. Dr. Stephane Pigeon nahrává zvuky na ostrově L’Île aux Lièvres v Quebecu

3. Dr. Stephane Pigeon nahrává zvuky ve Finsku

4. SEDA v JOALI BEING

5. Trolltunga, Norsko

6. Djanet, jihovýchodní Alžírsko

7. Ostrov Félicité, Seychely

Seychely

Seychely mají svou vlastní auru. Jaká je a komu bude vyhovovat?

Na to odpovídá Stephen Bailey, který na Seychelách prozkoumal čtyři ostrovy a čtyři resorty: Anantara Maia, Waldorf Astoria Platte Island, Six Senses Zil Pasyon a North Island.

text & foto Stephen Bailey

Ostrov Mahé & první dojmy

Blížíme se k největšímu ze 115 seychelských ostrovů a já si z výšky prohlížím hory pohlcené džunglí. Před 4,5 hodinami jsme vzlétli z Dubaje, abychom přistáli jen kousek pod rovníkem. Ranvej je v jedné rovině s Indickým oceánem a jen co vystoupím z letadla, vítá mě vlhký tropický vzduch. Když pak projíždíme kopci k Anantara Maia, nemůžu se nabažit tisíců odstínů zelené všude kolem.

Resort stojí v zátoce, kde je na poloostrově nad útesy rozmístěno 30 samostatně stojících vil. Všechny mají jednu ložnici, velkorysé venkovní prostory a bazén. Odpočívám na téměř liduprázdné pláži a užívám si ten moment, kdy člověk cítí, že i když je jeho tělo v nové destinaci už pár hodin, jeho mysl dorazila až teď. Beru si šnorchlovací masku a nořím se do vody. Míjím ohrožené karety pravé a spoustu tropických ryb. Resort je skvělá základna pro výlety, ať už autem kolem samotného Mahé nebo lodí na okolních ostrovech a plážích.

Zatím ale odkládám objevy na zítra, program na první odpoledne je jasný: spa! Skrývá se v džungli a jeho místnosti v balijském stylu se otevírají do přírody. Zavírám oči a nechávám se ukolébat zpěvem ptáků a bzučením hmyzu. Dnes, po návštěvě všech čtyř seychelských resortů, už vím, že spa v Anantara Maia z nich všech nabízí nejlepší zázemí a výběr procedur.

Čtyři resorty už jsou dost na to, abych si všiml určitého trendu: Seychely jsou destinací, která myslí udržitelně. Neexistence plastů je vlastně až nápadná. Většina použitých stavebních materiálů pochází z přírody a splývá s okolním prostředím. Resorty se ale nesnaží svou udržitelnost hlásat, prostě to dělají. Je z nich cítit hrdost na to, že jedinečnou krajinu souostroví chrání. Všude mám pocit nedotčené přírody a ona vlastně nedotčená opravdu je: víc než 60 % seychelské pevniny, 90 % pobřeží a třetina všech vodních ploch jsou chráněné oblasti.

Jsme na Seychelách na líbánkách a Anantara Maia je pro takovou cestu dokonalý úvod. Vily poskytují dostatek soukromí a oceňujeme, že máme spoustu prostoru i venku. Vládne v nich klid a večer si užíváme výhled na dlouhé západy slunce nad oceánem. Většinu jídel si necháváme podávat přímo v naší vile. Vyhovuje nám i celkově uvol-

něný přístup – v resortu není recepce ani lobby a člověk tak nějak okamžitě přejde na pomalý ostrovní rytmus. Restaurace je sice jen jedna, ale působí v ní pět šéfkuchařů, kteří připravují pět různých menu. V podstatě se jedná o pět restaurací s nabídkou à la carte u jednoho stolu. Bylo zajímavé objednat si jako předkrm indické tandoori, kreolské rybí kari jako hlavní jídlo a čokoládový fondant jako dezert – a všechno bylo skvělé!

Důležitou výhodou resortu Anantara Maia je komfortní dostupnost. Nachází se jen 30 minut jízdy od letiště a z jeho helipadu se snadno dostanete na další ostrovy. Díky tomu se jedná o chytrou volbu na začátek nebo konec dovolené, protože pobyt lze snadno zkoordinovat s mezinárodními lety. Svým způsobem je ztělesněním ducha Seychel: krásné vily a pláže, pohodová a lehce požitkářská atmosféra a spousta zážitků v přírodě.

90 % seychelského pobřeží spadá do chráněné oblasti

Trosečníci na korálovém

Na ostrov Platte letíme nad úplně jinou krajinou. Celých dvacet minut z okénka letadla nevidím nic než modř oceánu. Pak si všimnu, že se postupně zvětšuje tečka v dálce, až vyroste v korálový atol s poněkud placatým ostrovem. Z letadla vystupujeme do tropických zahrad protkaných stezkami z písku.

Obejít ostrov pomalou procházkou po bílém písku a korálech trvá asi hodinu. Kamkoli se člověk rozhlédne, vidí jen oceán, jehož horizont neruší žádné lodě. Z místa, kde se atol prudce svažuje, zní burácení vln. Připadám si jako trosečník na ostrově, kde ho nikdo nenajde. A překvapuje mě, jak osvobozující ta představa je. Laguna ostrova je nádherná. Prohánějí se v ní mláďata žraloků černoploutvých, která nemají ani 30 centimetrů. V mělké vodě je snadné zpozorovat mláďata rejnoků. Želvy vystrkují hlavy nad hladinu. Setkání s tolika zvířaty během jedné obyčejné procházky po pláži je silný zážitek a napadne mě, jak moc by si ho užila naše malá dcera! Dochází mi, že Seychely představují dokonalou směs klidu a objevů. Během projížďky na kajaku kolem ostrova jsme si na chvíli odpočinuli na bílém písčitém břehu. Šnorchlování nám poskytuje možnost nahlédnout do světa pod hladinou a na paddleboardu zase spojujeme prohlídku laguny s opalováním. Karety obrovské i pravé, rejnoci i trnuchy, žraločí mláďata… Během jedné jediné projížďky na paddleboardu kolem ostrova jsme napočítali třicet želv. Rejnoků je tolik, že je brzy přestáváme počítat. Pod námi plavou desítky neškodných žraloků. V tu chvíli je těžké si představit, že se jedná o ohrožené druhy, ale nedotčená, pečlivě chráněná krajina kolem Platte je vzácná výjimka – dokonce i zkušení potápěči si v ní musí připadat jako v ráji. Na to, abychom prozkoumali celý ostrov a vyzkoušeli skoro všechny možné zážitky, nám stačí necelé tři dny. Náš concierge rychle pochopil, že jsme aktivní cestovatelé, a neustále nám dává nové tipy. Kam na procházku a s kým si popovídat o tom, co obnáší ochrana místní

přírody. Podvečerní jóga, plavba při západu slunce na jachtě… A samozřejmě spa, které nabízí i procedury pro páry.

Samotného mě překvapilo, že nejvíc jsem si užil kávový workshop s mistrem baristou v Peacock Cafe. V jediné pražírně kávy na Seychelách jsem se naučil například to, jak namíchat ledovou kávu s kokosovým mlékem. Baví mě, že Waldorf Astoria i tak obyčejnou věc jako kafe pasuje na zážitek. Hosté si mohou upražit svá vlastní zrnka podle své chuti a nechat si z nich připravovat všechny své kávy během celého pobytu.

Pijeme také pizzu, tzatziky nebo baklavu. Vodka smíchaná s mozzarellou, rajčaty a bazalkou opravdu chutná jako vychlazená alkoholická pizza. Jinými slovy – fantasticky! Při západu slunce se v baru podává sushi a koktejly. Na další drinky z mezcalu a rumu se přesouváme do živé restaurace Maison des Epices, kde si dáváme skvělé maso a mořské plody, obojí s kreolským nádechem.

Waldorf Astoria Platte Island má nejlepší gastroscénu ze všech čtyř resortů, které jsme na Seychelách navštívili. Můj běžný jídelníček se skládá převážně z vegetariánské stravy, takže mým osobním vrcholem byla čistě rostlinná restaurace Moulin. Květák, houby, zelí, kořenová zelenina, klíčky, bylinky, divoké rostliny… Skoro všechny ingredience pocházejí z exotických zahrad přímo před restaurací. Jsou zpracované různými způsoby od tepelné úpravy po fermentaci a párování s jihoafrickými víny je skvělé.

Restaurace si klade za cíl, aby do jednoho roku pocházelo 100 % jejích surovin přímo z ostrova. Většinu elektřiny pro provoz resortu zajišťuje jedna z největších solárních farem v Indickém oceánu. Vily záměrně nestojí vyloženě u pláže, aby nerušily želvy při hnízdění. Ta naše (Hawksbill Pool Villa) má jednu ložnici a bazén. Ty s více ložnicemi pro rodiny se nacházejí na druhé straně ostrova.

Nad naší vilou se klenou tropické stromy a obklopuje ji bujná vegetace. Nabízí dostatek soukromí na to, aby se člověk v bazénu mohl bez obav koupat nahý. Znamená to ale, že nejsme přímo na pláži a nemáme výhled na oceán. Jiné vily ho mají, ale zase nenabízejí takové soukromí. Nevýrazný design interiéru není úplně podle mého gusta, ale pojetí venkovních prostor se mi líbí nejen u naší

vily, ale vlastně v celém resortu. Zdobí je tisíce mušlí a tyrkysové dlaždice, které hezky ladí se zelení v okolí. Seychely jsou opravdu neuvěřitelně zelené. Souostroví se ročně těší vyšším srážkám než například Maledivy a počasí se během naší cesty rychle proměňuje ze sluníčka na krátké přeháňky a ze šedivých mraků na vymetenou oblohu, někdy to vše během hodiny. Klima diktují dva různé pasáty. Statisticky platí za nejsušší měsíce říjen, listopad, duben a květen. Většina místních mi však řekla, že začíná být téměř nemožné počasí předvídat a krátká přeháňka může na chvíli přerušit aktivitu nebo změnit program prakticky kdykoli během dne. Celodenní opalování je tedy nevyzpytatelné, ale čím déle jsem na Seychelách, tím více mi dochází, že dny prolenošené na plážovém lehátku či u bazénu stejně nejsou tím hlavním důvodem, proč souostroví navštívit.

Celkově bych Waldorf doporučil jako jednu z více zastávek na dovolené na Seychelách. Ze všech čtyř resortů, které jsem navštívil, nabízí nejbohatší vybavení a bude vyhovovat jak párům, tak rodinám. Samotný ostrov je poměrně malý a méně zajímavý než pro Seychely tak typické žulové ostrovy. Na pár dní je však ideální: Prozkoumáte podmořský život, vyzkoušíte různé aktivity a zároveň si užijete nový a kreativně pojatý resort. Za dalšími zážitky se pak přemístíte na jiné ostrovy.

Seychely

Žulové balvany jsou na sobě vybalancované tak, že zdánlivě popírají základní fyziku. Nad bílým pískem se sklánějí palmy. Cestičky v džungli vedou k plážím a stoupají do hor –třeba k nádhernému místu, kde si při západu slunce můžete nechat podávat kanapky a šampaňské. Přemístili jsme se do Six Senses Zil Pasyon.

Na žulovém ostrově se proplétá džungle a pláž. Vždy je co objevovat. Třeba spa, do jehož místností na procedury se dostanete skrz labyrint balvanů po provazovém mostě, na jehož konci čeká nekonečný bazén. Dokonalé místo pro fotky na Instagram! Atmosféra resortu je mladá, ale dospělá zároveň a rezonuje s páry, které si rády vychutnají svůj soukromý prostor.

Seychelské Vnitřní ostrovy jsou jediným žulovým souostrovím na světě. Ze všech ostrovů, které jsme během líbánek navštívili, na mě udělal největší dojem Félicité – velký chráněný ostrov, který je až na resort Six Senses s 30 vilami neobydlený. Z naší vily na východě přejedeme v golfovém vozítku na pláž na západě za 15 minut. Zbylé dvě třetiny ostrova jsou skoro pořád liduprázdné.

Vily stojí mezi žulovými skalami a stromy a mají nerušený výhled na oceán a okolní ostrovy. Jsou od sebe dostatečně vzdálené, takže na sousedy ani nevidím. V koupelně visí houpačka a z vany je dokonalý výhled. V nekonečném bazénu si připadám, jako bych doplaval na okraj útesu.

Džungle & žula na

Design je sice založený na dřevě, ale nepůsobí rustikálně. Přírodní, leč moderní styl hladce splývá s okolní krajinou. Díky designu, exkluzivitě a pocitu prostoru je to má nejoblíbenější vila z celé dovolené. Uvnitř máme pocit, že máme celý ostrov jen pro sebe.

Hlavním zážitkem v Six Senses Zil Pasyon je vila a samotný ostrov. Centrum resortu je překvapivě malé a vybavení je spíš omezené. Na dlouhé pláži bez jakýchkoli dalších hostů si lebedíme v houpací síti pro dva. Stačí 20 minut pádlování na kajaku a ocitáme se na neobydleném ostrově Coco. Šnorchlování přímo z pláže je fajn, i když proces bělení korálů je patrný. Zkrátka to není tak úžasné šnorchlování, jaké jsem zažil na zdravějších korálových útesech.

Průvodci resortu znají svá místa na okolních ostrovech a půldenní výlet za šnorchlováním určitě stojí za to. Možností pro rybaření a potápění je také mnoho. Na kratších trecích objevujeme vnitrozemí a nemůžeme se zbavit dojmu, že se procházíme po našem vlastním privátním ostrově. Skvělým zážitkem je i plavba kolem ostrova Félicité, který lemují prázdné pláže. Six Senses Zil Pasyon je dobrou základnou pro návštěvu většiny Vnitřních ostrovů jako například slavného La Digue, ale i menších neobydlených ostrůvků, na které se bez privátní lodě nedá dostat. Resort má své vlastní jachty a vše potřebné pro dobrodružství na vodě.

Z hlediska úrovně servisu a vybavení nastavuje Zil Pasyon ze všech čtyř navštívených resortů laťku kvality nejníž. Dvě restaurace a jeden bar mi popravdě ve vzpomínkách zcela splývají a chyběla mi jiná možnost se zajímavým kulinářským konceptem. Jídlo si lze nechat podávat ve vile, případně na jiných krásných místech v rámci ostrova. I tak je však gastronomie Achillovou patou resortu, zejména hlavní restaurace, která bohužel vsadila na dlouhé menu ve stylu „pro každého něco“. Takový koncept nedovoluje špičkovou kvalitu a působí zastarale, což neodpovídá progresivnímu přístupu značky Six Senses v oblasti wellness nebo udržitelnosti. Přesto bych po všech ostatních stránkách Zil Pasyon s klidem doporučil na týden i déle. Ostrov nabízí spoustu příležitostí k objevům a aktivitám! Vily jsou prostě božské a pláže úžasné. Jen nároční gurmáni se budou po pár dnech nudit. Styl dovolené na Seychelách mi jakožto aktivnímu cestovateli zcela vyhovuje. Mám rád program nabitý zážitky a litoval jsem, že jsme si na Félicité vyhradili jen dva dny! V reálu jsou pláže ještě krásnější než na fotkách, ale stejně bych Seychely nenazval typickou plážovou destinací. Jsou plné příležitostí k novým objevům.

115 tolik mají Seychely ostrovů

Exkluzivita divočina na ostrově North

Ze Six Senses Zil Pasyon letíme helikoptérou H120 do resortu North Island. Let trvá 25 minut. Z oceánu impozantně vykukují ostrůvky, jeden krásnější než druhý. Třpytivé pláže, hory zarostlé džunglí, útesy, skály… Jen tři seychelské ostrovy jsou trvale obydlené. Začínám chápat, proč si souostroví kdysi tak zamilovali piráti. Kde jinde by našli tolik krásných míst, na nichž se mohli zcela skrýt před světem?!

Blížíme se ke dvěma vrcholkům, jimiž se vyznačuje ostrov North, a přelétáme nad dlouhou bílou pláží a pásem husté džungle. Hned u přistání nás vítá delegace obřích želvy. Žije jich tu celkem 200 a volně se pohybují po celém ostrově. North Island je ze všech navštívených resortů nejexkluzivnější. Na ostrově o rozloze přes 200 hektarů je podél dlouhé pláže rozmístěno pouze 11 vil. Dostáváme k dispozici butlera a golfové vozítko, díky kterému můžeme na vlastní pěst podnikat dobrodružství v okolní přírodě. Míra soukromí je nezvykle vysoká.

Brad Pitt. Princ William a Kate. Manželé Clooneyovi. U světové elity je North Island oblíbenou destinací. I proto jsem čekal víc přepychu a glamouru, ale o tom North Island rozhodně není. Zve ke dnům stráveným naboso a všude panuje jednoduchý, střídmý styl. Vše je také podřízeno tomu, aby si hlavní slovo na ostrově udržela divoká příroda. Pro lidi, kteří žijí v palácích a mohou si koupit cokoli na světě, je luxusem spíš divoký ostrov, kde se mohou stranou všech senzacechtivých očí znovu propojit s přírodou.

Pěší stezky na ostrově jsou spletité a překonávání žulových skal a husté vegetace představuje skutečné dobrodružství. Po prašných cestách jedeme 20 minut k liduprázdné pláži Honeymoon Beach. Když začne pršet, schováváme se v chatičce s doškovou střechou. Po dešti posloucháme zpěv ptáků a šumění moře a divíme se, že jsme na tak krásné pláži sami. Až později zjišťujeme, že náš butler nenápadně zahradil přístup, aby dlouhá pláž byla vždy pro každého hosta zcela soukromá.

Rezidenční ochranářský tým loni označil přes 500 hnízdišť mořských želv. Čerstvě vylíhlá mláďata se vydávají na cestu směrem k oceánu, svému novému domovu. Líhnutí

mláďat na pláži West Beach je jediný okamžik celého pobytu, kdy zahlédneme ostatní hosty resortu. Vlastně skoro nikdy nevidíme ani personál, který je k dispozici přes WhatsApp a chová se naprosto diskrétně. Zato vidíme spoustu endemických obřích želv, jež mi svou velikostí připomínají ty na Galapágách. Někdy musíme zastavit a počkat, až želva přejde přes cestu. Brutus neboli jeden z místních želvích stařešinů nám přímo z dlaně okusuje plátky jablek.

Ani North Island není destinace vyloženě jen pro nicnedělání. Jsem zkušený potápěč a obě lokality, ve kterých jsme se ponořili, byly fenomenální. 12 až 15 metrů pod hladinou se to jen hemží mořským životem. Obrovští rejnoci, tuňáci, pyskouni, želvy, čtyři druhy žraloků včetně třímetrového žraloka citronového. Ze štěrbin vykukují úhoři a když se rozhlédnu kolem sebe, mám pocit, že jsem se ponořil do encyklopedie o tropických mořích. Jsou tu snad všechny druhy! Včetně mých největších oblíbenců perutýnů a ropušnic. Po potápění se povalujeme u krásného nekonečného bazénu s výhledem na pláž, kde jsme opět sami. Na kopci nad oceánem je spa. Na stejné pláži jako vily je Piazza – jedna ze dvou resortních restaurací. Ta druhá se nachází na západní pláži, kde máte pocit, že jste se ocitli na konci světa. Náš butler nám nabízí privátní místa po celém ostrově, kde si můžeme nechat podávat jídlo nebo drinky. Nejčastěji jíme přímo v naší vile, která má vlastní kuchyň, kde nám šéfkuchař připravuje snídaně.

North Island sice má „oficiální“ menu, ale generální manažer mě ujišťuje, že ta jsou spíš jen pro „inspiraci“. Objednat si můžete prakticky cokoli a kdykoli. Třeba tuňákové tataki na pláž ve čtyři odpoledne. Nebo piknik se šampaňským při západu slunce. Chtěl jsem ochutnat místní mořské plody a šéfkuchař mi připravil čtyřchodovou degustační večeři. Výborné! Kreativita a adaptabilita celého týmu mi nepřestávala vyrážet dech.

Velikost ostrova znamená, že se nic neděje okamžitě. Objednáváme si přes WhatsApp koktejly na pláž, ale jen cesta na buggyně trvá butlerovi 15 minut, než nám je přiveze.

Personál není nijak početný a vlastně ho ani moc nevnímáme.

Ostrov přímo vybízí k tomu, aby člověk zapomněl na čas a svobodně si vytvářel svůj vlastní program. Šnorchlování, hlubokomořský rybolov, paddleboard nebo kajak… K dispozici pro téměř jakékoli dobrodružství jsou nejen průvodci resortu, ale také tři jachty. A samozřejmě také nádherná část Seychel, kde můžete plout celý měsíc a stále objevovat něco nového.

Každá vila stojí na velké dřevěné platformě a má dvě ložnice a dvě koupelny. Design se nese v duchu nedbalé elegance v ostrovní verzi. Místo betonových sloupů jsou použité kmeny stromů a střechu pokrývají došky. Plně uzavřené a klimatizované jsou jen ložnice. Koupelny a obytné prostory jsou otevřené do přírody a využívají výhledy do zahrady a na vlny oceánu.

Fakt, že se aktuálně jedná o nejdražší resort na Seychelách, nahrává představě, že na ostrově čeká opulentní přepych. To ale není styl, o který resortu jde. Všech 11 vil je skryto v srdci přírody na místě, kde se džungle setkává s pískem. Z vil je výhled na oceán, ale vily z pláže vidět nejsou.

Resort propojuje dva zdánlivě nepropojitelné elementy: exkluzivitu a divočinu. Skutečná divočina začíná být na naší planetě čím dál větší vzácností. Přesto, že je North Island vyhlášený především jako místo pro páry, rozložení vil, míra soukromí a volnost při vytváření programu budou vyhovovat i rodinám, které sem mimochodem také jezdí. North Island nabízí možnost vrátit se ke kořenům a znovu se propojit s přírodou, aniž by bylo nutné vzdát se pohodlí a kvalitního servisu. To vše na jednom z nejkrásnějších ostrovů, jaké jsem kdy viděl.

200 hektarů

taková je rozloha ostrova North

10 druhů rejnoků se vyskytuje v oblasti Vnitřní ostrovy

25 minut trvá let helikoptérou mezi Six Senses Zil Pasyon a North Island

1. Přílet helikoptérou na ostrov North

2. Stephen Bailey s manželkou Christou

3. Pláž v Anantara Maia

4. Spa v Anantara Maia

5. Ostrov Platte

6. Část hlavní restaurace v resortu Waldorf Astoria Platte Island

7. Interiér jednoložnicové vily s bazénem v resortu WA Platte Island

8. Bazén v privátním spa v Six Senses Zil Pasyon

9. Pláž Grand Anse, ostrov Félicité

10. Šampaňské při západu slunce v Six Senses Zil Pasyon

11. Honeymoon Beach na ostrově North

12. Vila v resortu North Island

13. Hlavní pláž na ostrově North

Seychely

Dovolená na více seychelských ostrovech

Při odletu ze Seychel (Emirates létá dvakrát denně, Qatar a Ethiopian jednou) mě zarazilo, jak málo rozvinutá tato země je. Na modrém horizontu jsou vidět další ostrovy, ale lodní provoz mezi nimi je minimální a pobřeží nelemují žádné resorty. Většina ostrovů je hornatá a neobydlená. I kdyby na Seychelách přibylo padesát dalších hotelů, souostroví by nepůsobilo přeplněně.

Uvědomuju si, že jsem objevil něco velmi vzácného: Nedotčenou destinaci s dobře vybudovanou infrastrukturou pro cestování na úrovni. Seychelská vláda na nové resorty již přestala vydávat licence. Každý nový hotel smí vzniknout jedině na místě nějakého již existujícího. Právě to udělal například nový Cheval Blanc, který by se měl otevřít na začátku roku 2025.

Země s mnoha rozmanitými ostrovy je pro dovolenou s více zastávkami ideální. Typickým transferem na Seychelách je většinou helikoptéra a všechny špičkové resorty mají helipad. Navíc jde o chytrý způsob, jak nutný přesun proměnit ve vyhlídkový let.

Po návratu domů mám pocit, že jsem byl na dovolené celý měsíc. Nechápu, že to bylo jen osm dní! Právě v tom spočívá krása dovolené na více ostrovech a itineráře plného nových zážitků. I v tomto případě platí, že celek je víc než jen součet částí – kouzlo našich líbánek spočívalo v kombinaci několika ostrovů. Dva dny, které jsme si vyhradili na každý ostrov, se však ukázaly být málo. Každý z nich si zaslouží minimálně tři nebo čtyři noci a v závislosti na vašem stylu cestování klidně i víc.

Všechny resorty, které jsem na Seychelách navštívil, zaslouženě patří mezi top hotely celého souostroví. Jsou butikové, s malým počtem vil a vysokou úrovní servisu. Samotné ostrovy jsou mnohem větší než na Maledivách. Přesto bych možná doporučil jet jinam, pokud by vám šlo jen o čistě plážovou dovolenou. Seychely vynikají tím, že nabízejí bezpočet možností, co dělat, a míst, která můžete prozkoumat. Jejich krajina je jako z jiné planety. A exkluzivita spojená s blízkostí přírody je pro každého aktivního cestovatele splněným snem.

Sluch Zrak Hmat Čich Chuť

…Vzdávám ti dík, světlo, za něhu, s jakou se dotýkáš a dáváš tvar věcem, které mě učíš milovat, a vzdávám ti dík, intimně a tajně, za další probuzení, za tvou viditelnou neviditelnost, za to, že díky tobě hledím do tváře světa, kde všechno je okem něčeho jiného…

Z básně Blessings for the light autora Davida Whytea

ZRAKSVĚTLO BÁRY ŠKORPILOVÉ

Bára Škorpilová se ve svém studiu Mimolimit věnuje architektuře i interiérovému designu. Její tvůrčí podpis byste možná poznali hned za několika hotely, které jste navštívili, jako Hradec v Peci pod Sněžkou nebo Velaa na Maledivách. S Bárou jsme si povídali o světle, kamenech, cestování i umění se dívat.

foto Filip Šlapal (interiéry), Alžběta Jungrová (portrét)

Báro, cestujete ráda?

Zbožňuju cestování! Cestuju pracovně, se synem i s přítelem, takže někdy je těžké to skloubit dohromady.

Jsou místa, kam se vracíte?

Opakovaně jezdíme do Toskánska, na Velaa a do Dolomit, v zimě i v létě. Do Japonska jsem se vrátila už osmkrát. Táhne mě tam způsob života, kultura, zachovalé památky, moderní umění i staré řemeslo, mezilidské vztahy a vzájemná úcta. Krásné je pro mne i Mongolsko svojí přírodou.

Ve vašem portfoliu jsou velké resorty i malé předměty jako vázy nebo stoly. Co bylo vaše zatím nejkomplexnější dílo?

Těch bylo hodně, od kanceláří PPF a J&T po soukromá sídla, zámecké spa nebo Velaa Private Island. Pracujeme na větších projektech a nemohli bychom je realizovat bez většího týmu architektů, inženýrů, projekt manažerů, realizačních firem a specializovaných řemeslníků, kteří jsou všichni profesionály. Jsou to vizionáři, mají rádi svou práci a dělají ji nad rámec běžnosti.

Resort Velaa na Maledivách nebyl první hotel, který jste navrhla…

Zdaleka ne. První hotel jsem navrhla ve 26 letech tady v Praze na Malé Straně (ale už není) a následovaly další: Holiday Inn, síť hotelů Yasmin, hotel Perla a v neposlední řadě Hilton v Mongolsku v Ulánbátaru. To pro mě byla asi největší škola v kategorii hotelů, i když tento nebyl dokončen.

Hotelový interiér by měl něčím překvapit, zprostředkovat nový prostorový zážitek a vyvolat pozitivní emoce.

Zároveň musí samozřejmě splňovat hlavně ekonomická, funkční a provozní hlediska. Pamatuji si i taková jednání, kde se řešilo, jak dlouho bude uklízečka uklízet pokoj v určitém designu nebo kolik tam může být zrcadlových ploch. Kvalitní „hotelové řemeslo“ musí myslet nejen na hosty, ale také na to, aby hotel byl funkční i pro personál. Zakázku Velaa jsme dostali až v roce 2011 a předešlé zkušenosti se nám velmi hodily.

Hrajete u tak komplexních projektů na jistotu, nebo si dovolíte i zariskovat?

Chceme se neustále posouvat, proto si přeji, aby se v každém projektu objevilo 30 % nových věcí – něco nevyzkoušené, neopakované, nepoznané, ať už se to týká technologií, tvarů nebo materiálu. Pak je ale dobré uplatnit 70 % toho, co už umíme, což dává klientům jistotu a pocit bezpečí. I když samozřejmě jsou i tací klienti, kteří řeknou „Báro, jedeme na totální nejistotu, chceme něco úplně nového, co se už nikdy nebude opakovat.” To je pak trochu jiné zadání, protože taková maximální originalita chce čas a větší tým. Složitější věci nevznikají tak, že my si v kanceláři něco nakreslíme a odevzdáme klientovi kupu obrázků. Je to neustálá interakce s projektanty, jezdíte do dílen, necháváte si dělat vzorky a chodíte na stavbu.

Často je to i o trpělivosti. Když si vymyslím speciální fasádu z krajin ( pozn. red: kamenná krajina je odkrojený blok kamene, jehož lícní strana je neupravená ), nezničí kvůli mně celý lom. Na takovou fasádu se kámen postupně odtěžuje třeba rok. Když pak skládáte zeď, musíte pečlivě zvážit pozici každého kusu, protože každý je unikát.

Jsou vám některé materiály jako třeba kámen bližší než jiné?

Materiály jsou moje obrovské hobby a mám dobrý přehled jak o jejich vlastnostech, tak i o způsobu jejich opracování. Zbrusu nové materiály si vždy nejdřív ověřujeme na malých věcech jako vázy nebo stolky. Například 3D tisk takhle testujeme už několik let. Vývoj ukazuje, že má smysl si s tím hrát, i když zatím je těžké s tím materiálem pracovat. Všichni se to teprve učíme.

O kamenech se samozřejmě krásně povídá! Baví mě jezdit do lomů, vidět kámen v té nejpřirozenější hrubé podobě a následně být svědkem toho, jak se jeho charakter při různých způsobech opracování mění.

Dokonce i v Čechách jsou některé zajímavé lomy. Třeba v Grand Hotelu Hradec v Peci pod Sněžkou jsme použili slivenecký mramor, který snese i mráz. Může mít odstíny od červené (já jí říkám barva masa) až po šedivou a má krásné krajiny na stěny. Kromě Hradce jsme ho využili i při rekonstrukci starého zámku v Dolních Břežanech a v každém hotelu vypadá díky různému opracování úplně jinak.

Naše další kamenná etuda bylo předělání starých zámeckých pivovarských sklepů z roku 1731 na spa. Nechtěla jsem v prostoru jako zdroje světla žádné svítící objekty, takže jsme si vymysleli svítící stěny a stropy, kde jsou diody schované v prostoru za trámy nebo v drážkách u okrajů podlahy. Zezadu jsme prosvítili křišťálovou stěnu ve sprše – kámen má tloušťku asi tři centimetry a za ním je půl centimetrová vrstva LED diod. Nakonec jsme zespoda prosvítili i alabastrové umyvadlo. Pro mě na tom je úžasné, že zdrojem světla není nějaký objekt, ale samotný prostor.

ŘE

HOTELOVÝ INTERIÉR BY MĚL NĚČÍM PŘEKVAPIT, ZPROSTŘEDKOVAT NOVÝ PROSTOROVÝ ZÁŽITEK A VYVOLAT POZITIVNÍ EMOCE.

ME SLO

Dokázala byste krátce zformulovat hlavní zásady využití světla v prostoru?

To je samozřejmě téma na celou přednášku. Je třeba si uvědomit, že důležitější, než jak vypadá, je odkud, jak a kam svítí. Vzpomínám si, jak jsem s fotografem Filipem Šlapalem kdysi fotila své interiéry. Aby byly hezčí, nosil s sebou různé lampičky a reflexní prvky. Stát ve svém vlastním prostoru a vidět, co všechno může světlo ovlivnit, vás o jeho roli hodně naučí.

Jinak budete svítit starý dům a jinak moderní vilu. A jinak velký prostor s vysokým stropem a jinak malý s nízkým stropem. Vnímám to skoro až archetypálně: oheň je na zemi, takže na všechny dobře působí, když je intimní osvětlení někde nízko. Třeba svíčky rozmístěné na stole, který sám svítí dolů do podlahy, vykouzlí krásné světlo a atmosféru. Pak záleží, jestli je podlaha tmavá a světlo pohltí, nebo světlá a roznese ho dál. Nebo těžkou skříň nepřirazím do rohu, ale naopak odsunu kousek od zdi, zezadu ji nasvítím a tím ji odlehčím. Co se týká skříní, naším nejoblíbenějším designem jsou ty s prosvícenými látkovými dveřmi, které vše odlehčí a ještě fungují jako velký zdroj světla. Triků je opravdu spousta.

Je pro vás ještě vůbec možné vstoupit do prostoru a nehodnotit ho z profesního hlediska?

Není. Je to takové lehké postižení. Okamžitě vím, jestli se mi něco líbí, nebo ne, a i když je to dobré, přemýšlím, co by se dalo udělat jinak. Díky svým zkušenostem už asi umím dávat věci jinak do kontextu. Rozhodně ale nejsem typ, který by měl potřebu to v každém prostoru ventilovat nahlas.

Je jiné navrhovat něco malého jako stůl a něco velkého jako hotel?

Někdy to dá stejnou práci. Možná ne zrovna stůl, ale třeba vyladit kliku může trvat i půl roku.

Co všechno musíte u takové kliky vychytat?

Design úzce souvisí se způsobem výroby, takže se musíte naučit i technologický postup, jak předmět vzniká. Například u kliky je nutné vychytat váhu a dotvarovat ji tak, aby se nesvěšovala. Pak je třeba elegantně schovat všechny její vnitřnosti. Musíte vědět, jestli obráběcí stroje umí pracovat v určitých úhlech a nakloněních a dokáží kliku vyleštit a vybrousit. To všechno finální design ovlivní a každý tvar pečlivě vážíte jako na miskách vah.

Důležitý aspekt vaší práce je komunikace. Jak dlouho trvá, než s klientem najdete společnou řeč?

Svou práci dělám už nějakou dobu a vybírají si nás klienti, kteří vyznávají podobné hodnoty. Pak se věci komunikují snadno. I když klient s něčím nesouhlasí, může se to odehrávat v moc hezké rovině a bývá to podnětem pro něco nového. Snažím se o pochopení vztahu mezi lidmi, místem, myšlenkami. Je důležité umět naslouchat a klást správné otázky.

Komunikovat ale musím i s řemeslníky, stavaři… Mám ty lidi ráda a vím, že jsem na nich závislá. To, že se známe, šetří čas a přináší to i lepší výsledky. Nerada střídám dodavatele a potřebuji vědět, že když jim vysvětlím, co děláme a proč, tak umí jít se mnou stejným směrem.

Kterých hodnot si ceníte nejvíc?

Pokory, skromnosti, úcty, vzdělanosti, kulturního přehledu... Snažím se sledovat lidi, kteří dělají mimořádné věci, ať už v umění, divadle, filmu, architektuře, tanci, choreografii nebo hudbě. Inspirují mě ti, kdo jsou ochotni jít za limity všední běžnosti.

Co vás v poslední době v tomto směru zasáhlo?

Třeba představení Planet [wanderer] choreografa Damiena Jaleta a scénografa Kohei Nawy. Naprosto mimořádné zpracování choreografií, scénou, hudbou, kostýmy… Předpremiéru měli v Hamburku, podruhé jsem na tom byla v Ženevě a jsem ochotná to vidět i potřetí.

Co v momentech, kdy jste svědkem takové mimořádnosti, cítíte?

Obrovskou energii. Hrozně mě baví, když někdo něco dělá skvěle.

KÁ MEN

BAVÍ MĚ JEZDIT DO LOMŮ, VIDĚT KÁMEN V TÉ

NEJPŘIROZENĚJŠÍ HRUBÉ PODOBĚ A NÁSLEDNĚ BÝT

SVĚDKEM TOHO, JAK SE

JEHO CHARAKTER PŘI RŮZNÝCH ZPŮSOBECH

OPRACOVÁNÍ MĚNÍ.

ZRAK ASTROTURISTIKA A EVROPSKÁ OKNA DO VESMÍRU

Nebe plné hvězd. Archetypální obraz, který je v poslední době čím dál vzácnější.

Noční obloha od nepaměti probouzela lidskou představivost a sloužila jako mapa pro cestovatele. Hvězdy vedly Polynésany Tichým oceánem a určovaly směr velbloudích karavan táhnoucích Saharou. Večerní nebe přitahuje cestovatele i dnes, jen za ním musejí do míst, kam nedosáhne světelný smog.

Všudypřítomné umělé světlo sice utlumilo náš vztah k hvězdné obloze, přesto však stále ještě existují místa, kde vesmír neztratil svůj mystický rozměr. Lidem tato pomyslná okna do vesmíru evidentně chybí, o čemž svědčí současný cestovatelský trend: astroturistika.

Mnohé z těchto destinací jsou docela blízko a pohodlně dostupné! I v Evropě se totiž můžete ocitnout v náruči hvězd, neboť zde existují místa, kde jsou nebeské úkazy viditelné pouhým okem.

Alentejo, Portugalsko

Díky nízkému světelnému znečištění a minimální oblačnosti se portugalská Alqueva stala první certifikovanou destinací pro hvězdářskou turistiku. Rezervace, která je ročně požehnaná průměrně 286 večery bez oblačnosti, zahrnuje většinu regionu Alentejo, okolí starobylého města Évora a několik „bílých městeček“ (nazvaných podle místního bílého mramoru, z nějž byla postavena).

K zážitkům patří projížďky na koních za svitu měsíce, degustace vín pod hvězdami a lekce astrofotografie. Možností je i pozorování hvězd a Slunce v observatoři v Cumeadě (Observatório Oficial Dark Sky Alqueva). Noční plavba na kajaku po vodní nádrži v Alquevě je příležitostí, jak si připomenout, že člověk někdy vidí nejvíc, když je největší tma.

Finské Laponsko

Polární záře vzniká v závislosti na sluneční aktivitě a geomagnetické situaci. Podmínkou její viditelnosti je jasná noční obloha. V Laponsku bývá polární záře pozorovatelná v období mezi podzimní a jarní rovnodenností od konce září do konce března. Světelná show však na obloze netančí celou noc a venku je opravdu zima. Finské Laponsko je skvělou destinací pro astroturistiku i díky skleněným iglú, která umožňují pozorovat polární záři přímo z vyhřáté postele. Několik úžasných skleněných iglú nabízí například Levin Iglut. Každé má vlastní vířivku, takže polární záři můžete vyhlížet z hřejivých bublin a třeba i se šumivými bublinkami ve skleničce.

La Palma, Kanárské ostrovy

Kanárský ostrov leží v subtropické oblasti, z níž jsou díky zakřivení Země viditelné hvězdy obou polokoulí, severní i jižní. Díky mírnému a pomalému atlantickému pasátu se La Palma těší jedné z nejjasnějších obloh na světě. Navíc noční osvětlení na ostrově záměrně vždy míří dolů nebo má měkký oranžový odstín, který neruší hvězdářské dalekohledy.

V roce 2012 se La Palma stala první hvězdářskou rezervací na seznamu UNESCO na světě. Ve výšce 2400 metrů nad mořem se tu nachází i největší teleskop světa Gran Telescopio Canarias (foto na protější straně).. Se znalým průvodcem můžete navštívit observatoř, kde se teleskop nachází, ale i jiné další. Vzrušujícím nočním zážitkem je lekce námořní navigace podle hvězd s použitím sextantu a astrolábu nebo večerní horské túry pod hvězdami.

Provence - Alpy - Côte d’Azur

Monako a Cannes jsou dnes v povědomí lidí sice spojovány s jiným druhem hvězd, ale pobřeží, kde se slavné útesy svažují do Středozemního moře, fascinovalo astronomy už dávno předtím, než jej objevili filmaři, piloti F1 a turisté. Observatoř v Nice (Observatoire de la Côte d’Azur) byla otevřena již v 19. století a její plovoucí a rotující kopuli o váze 92 tun navrhl sám Gustave Eiffel. Z observatoře bylo objeveno již víc než 2000 nových hvězd!

Národní park Mercantour je jednou z 22 rezervací, jejichž výjimečné podmínky pro pozorování noční oblohy jim vysloužily mezinárodní certifikát. Vítr mistrál sebou přináší nebe bez mráčků, díky kterému je Provence tak půvabná ve dne i v noci. Mercantour leží dvě hodiny severně od pobřeží a je ideální destinací pro pěší túry pod hvězdami, lekce astrofotografie a také večerní procházky na sněžnicích, což jsou zážitky vhodné pro děti již od osmi let. Možná je i privátní návštěva astronomického centra Astrorama nad mysem Cap-Ferrat, kde lze kromě pozorování oblohy absolvovat i různé workshopy s hvězdářskou tematikou.

The Drop

Vodopád (Island)

Foceno ze vzduchu Daniel Franc

Český fotograf Daniel Franc cestuje vertikálně. Za své výtvarné fotografie, které nabízejí nový pohled na místa známá i neznámá, získal desítky ocenění. Za sebou má i dvě samostatné výstavy – Invisible Worlds (Neviditelné světy) v Aténách a S nadhledem v Třeboni. Tento specifický styl cestování pro Daniela znamená především svobodu.

Daniel Franc – Foceno ze vzduchu

Danieli, vaše fotografie působí jako puzzle, které si každý může poskládat po svém. Je to záměr?

Jen podvědomý. Mám nutkání vidět svět ve všech jeho vrstvách. Žijeme s přesvědčením, že ze země vidíme celý svět, ale ve skutečnosti je to jen malý výsek možností. Naše perspektiva je jen jedna z mnoha. Horizontální cestování je svým způsobem cesta do známého. Navštívil jsem přes 50 zemí, ale nikdy mě nepřestane fascinovat, že cestovat můžete i na vaší vlastní zahradě už jen tím, že změníte vertikální perspektivu. Když si člověk dopřeje svobodu jiného úhlu pohledu, dojde mu, že svět je mnohem víc než jen to, co vidíme. Je to příležitost pro jiný typ cesty. Proč lidé cestují? Aby zažili něco nového, co přesahuje jejich běžný rámec. Vertikální cestování rozšiřuje vědomí. To, co vidíte ze vzduchu, opravdu je puzzle, je to jiný svět. Z výšky nevidíte jednotlivé listy a stromy, zato spatříte rytmus listů a stromů, což je něco jiného. Některé z mých nejoblíbenějších fotek pocházejí z obyčejných lokací v Česku, které jste na zemi míjeli možná tisíckrát. Pozvedněte se a známé místo je rázem neznámé.

Nikdy mě nepřestane fascinovat, že cestovat můžete i na vaší vlastní zahradě už jen tím, že změníte vertikální perspektivu.

Chcete lidem ukázat, že realita nemusí být jen jedna?

Chci, aby se skrze mé fotky lidé vydali na cestu do světa, ve kterém žijeme. V době umělé inteligence můžete digitálně vytvořit jakoukoli krajinu a často bude vypadat epicky. Lidé budou nadšení a vlastně proč ne? Je to také forma umění. Mé fotky pochází ze světa, který lze vidět na vlastní oči, není vymyšlený. Se slovem realita bývám opatrný, protože co je reálné? Vycházím prostě ze všeobecného konsenzu toho, co jako lidé považujeme za skutečné. V postprodukci používám různé techniky, které zvýrazní objekty nebo náladu, která je podle mě důležitá a díky které fotka rozehraje určitou hru s divákem. Nikdy ale nepřidávám žádné elementy, které na původní fotce nebyly, maximálně obraz vyčistím, upravím kontrasty a saturaci.

Co je tedy podle vás realita?

Vidím to tak, že vesmír, ve kterém žijeme, je jeden, ale skládá se z mnoha různých realit. Když víte, že to, co vidíme a žijeme, není takříkajíc povinné a že to je jen jedna z možností, získáte určitou svobodu. Nic není dané. Můžete vidět a dělat víc různých věcí, být mnoha různými variacemi sebe sama…

foto Petra Klačková

Když si člověk dopřeje svobodu jiného úhlu pohledu, dojde mu, že svět je mnohem víc než jen to, co vidíme. Je to příležitost pro jiný typ cesty.

prvek tím, že jsem jej schoval do roviny, takže začnete vidět novou realitu. Můj život nikdy nebyl zatížený očekáváními toho, co bych měl dělat, a mé fotky to reprezentují. Berou lidi na cestu, díky níž pochopí, že existuje víc, než jen to, co vidíme a kým jsme. Ze země vypadá jezero malebně, ale když se podíváte ze vzduchu, bude najednou mnohem abstraktnější. Stejně tak z něj můžu vzít kapku vody, podívat se pod mikroskopem a uvidím mikrosvět s celou jeho komplexností. Každá vrstva představuje jiný svět, ale zároveň tvoří jednu skutečnost a abstrakce pod mikroskopem se podobají abstrakcím, které vidíte ze vzduchu – geometrie a rytmus přírody se opakují.

Jak se rozhodnete pro konkrétní lokaci?

Poznáte už ze země, že bude vypadat zajímavě ze vzduchu?

Kdysi jsem zkoušel vědomě fotit tak, aby fotky vytvářely puzzle, ale nefungovalo to – působilo to uměle. Tak jsem to nechal být. Skoro polovina mých fotek vzniká zcela neplánovaně. Buď mám prostě čas, nebo zahlédnu něco, co mě zaujme – vypustím dron a užívám si radost z objevování a experimentování. Někdy mám dojem, že určitá lokace je tvořená zajímavými kontrasty nebo má krásnou přírodu, a prozkoumám ji shora. Druhá polovina mých fotek vzniká cíleně. Prohlížím si Google mapy v satelitním módu a představuju si, jak by jednotlivá místa vypadala, kdybych si pohrál s perspektivou. Operuji do výšky 120 metrů, což je i legální výška pro drony, ale podle mě ty nejlepší pohledy vznikají níž. Ale i když fotku naplánuji, málokdy vyjde tak, jak jsem očekával. A vlastně to nevadí.

Takže i když je ten proces plánovaný, zůstává v něm hodně svobody?

Určitě. Při focení dronem máte jiný typ svobody, než když fotíte ze země. Získáváte jednu vrstvu navíc, což vám dává víc možností kompozice. Skoro všechny mé fotky jsou kolmo shora. Odstranil jsem trojdimenzionální

Jak si podle vás lidé interpretují cestu, na kterou je vašimi fotografiemi berete?

Rád poslouchám diskuze, které lidé vedou nad mými fotkami na výstavách. V Aténách si dvě dámy povídaly u fotky vodopádu na Islandu a jedna byla přesvědčená, že voda teče odzdola nahoru. Takové diskuze dodávají novou perspektivu i mně samotnému. Nedávno jsem vyhrál druhé místo v soutěži Czech Nature Photo za fotku ptáků v bahnitém rybníku. Je focená z čisté kolmice, takže ji lze otočit jakkoli – vertikálně, horizontálně nebo úplně obrátit. Kurátoři výstavy ji pověsili jinak, než jak jsem zamýšlel. Neřekl jsem jim to, protože když kurátoři chápou fotku jinak, je to v pořádku.

Mohl bych vytvářet ryze abstraktní fotky a vaše mysl by si je mohla interpretovat úplně libovolně. Ale všechny mé fotky obsahují určitý náznak, nějak vás navádějí. Vypadá to třeba jako pouhý shluk barev, ale pak vám dojde, že tam je i malá loďka, takže to musí být voda, a začnete si stavět váš vlastní obrázek reality. V naší kultuře náš mozek interpretuje vizuály často zleva doprava. Některé jiné kultury to mají jinak, proto různé mysli vytvoří různé příběhy už jen proto, že se něco nachází na levé nebo na pravé straně fotky. Nebo víte, že to je skutečné, ale přemýšlíte, na co že se to vlastně díváte. Tohle mě na té tvorbě baví.

Daniel Franc – Foceno ze vzduchu

River Paths

Řeka a rybník (Česko)

Břeh vyschlého rybníku (Česko)

Daniel Franc

–

Foceno ze vzduchu

Jak se váš přístup k fotografii vyvíjel?

Vždycky jsem fotil amatérsky jako totální samouk. Měl jsem také nějakou zkušenost s grafickým designem, kde jsem se dověděl o teorii barev, kompozici a jak si mozek kompozici tlumočí. Dronem jsem začal fotit čistě náhodou, když si můj syn před pár lety přál dron k Vánocům. Nikdy jsem neměl záměr fotit dronem, ale najednou jsem ho měl doma.

Ze začátku mě fascinovalo, co všechno lze ze vzduchu vidět, a fotil jsem typické kompozice jako traktor na poli. Pak mi došlo, že na tenhle druh fotografie se víc vztahují principy výtvarného umění, protože nabízí víc svobody. Snad není moc rouhání, když řeknu, že jsem se víc naučil od malířů než od jiných fotografů. Studoval jsem, jak si malíři hrají s rytmem a tvary, kontrasty a barvami. Malíři mají ještě víc svobody, ale i tak má pro mě fotografie dronem blízko k plátnu a štětci.

Co vás čeká v nejbližší budoucnosti?

Mám pár nápadů na nějaké nové obsahy. Experimentuji také s velkoformátovým tiskem na nových médiích, které zvýrazňují zvláštnosti obrazu a umocňují objevitelskou cestu. Může se jednat třeba o několik tabulek skla nebo o hru s osvětlením umístěným přímo v rámu. Také chci zase fotit víc v zahraničí.

Které lokace v zahraničí inspirují vaše představy o různých realitách?

Určitě Austrálie, fascinuje mě země i její příroda. Island je snem každého fotografa, ať už fotíte ze země nebo ze vzduchu, a rád bych se tam někdy vrátil. Lákají mě i lokace v Africe. Líbí se mi minimalistická příroda zemí jako Namibie nebo místa na Sahaře. V Namibské poušti jsou oranžové duny, modrá obloha a nic víc. Takové minimalistické obrazy jsou svým způsobem maximalistické, protože cokoli na fotce zachytíte, dostane ve srovnání s rušnou kompozicí víc pozornosti.

Rád cestuji bez velkých cílů a omezení.

Jak vypadá vaše typická dovolená?

Strávíte ji celou s dronem?

Rád cestuji bez velkých cílů a omezení. Loni jsem si pronajal obytný vůz a se synem jsme projeli Gruzii. Mohli jsme spát, kde jsme chtěli, a navštívili jsme oblasti, kde není žádný turistický ruch. Nedávno jsem ušel několik set kilometrů Stezky Českem, kdy jsem strávil několik týdnů v přírodě s batohem na zádech a žil ten nejjednodušší život, jaký si lze představit.

Cesta zpět ke kořenům má svoje výzvy a chtěl jsem ji absolvovat ve vlastní zemi, kde je všechno známější. A kdyby se něco pokazilo, byl jsem jen dvě hodiny od Prahy!

Co byste poradil lidem, kteří chtějí začít fotit dronem a objevovat vlastní nové perspektivy?

Drony jsou dnes snadno dostupné a k tomu, abyste s nimi začali pracovat, nemusíte být profesionální fotograf. Samotná kamera je v podstatě podobná jako kompaktní fotoaparáty a s postprodukcí z něj můžete vytěžit mnohem víc. Focení dronem může být návykové. Někdy se na něj upnete až příliš a cestujete jen proto, abyste mohli létat. I já jsem si takovým obdobím prošel. Pak jsem si ale uvědomil, že nejlepší je strávit na cestě čas i jinak, nelétat pořád. Je třeba vážit si i těch chvil, kdy máte dron v batohu a prostě jen jste v přírodě nebo na novém místě. Moje rada zní: Pořiďte si lehký dron, vyrazte za objevy a otevřete si nové okno do světa!

Zamrzlý rybník (Česko)

Frozen Cosmos

Ráno na pláži (Kanárské ostrovy)

Bahnitý ostrov na rybníku (Česko)

První sníh v parku (Česko)

Winter Crossing

Shore Veils

Proces rekultivace v jezeru po těžbě (Německo)

Sluch Zrak Hmat Čich Chuť

Dny jsou předměty: dotýkej se jich.

Ruce jsou svatí, kteří žehnají světu.

Z básně Daily autorky Naomi Shihab Nye

STAROVĚKÉ UMĚNÍ HMATDOTEKU

Ájurvédskému lékaři stačí přiložit tři prsty na puls člověka a rozpozná příčinu jeho potíží. Dr. Jitendra Varshney, ředitel wellness v Six Senses Vana v indickém

Dehradunu na úpatí Himaláje, si s Explorerem povídal o tom, proč v ájurvédě hraje umění doteku tak důležitou roli a jak může pomoci vrátit do života rovnováhu a harmonii.

Dr. Varshney, jak si vysvětlujete, že starodávná indická věda o zdraví a harmonii dodnes pomáhá tolika lidem po celém světě?

Mezi ájurvédou a moderní vědou vlastně zas tak velký rozdíl není. Ájurvéda věří, že tělo je stejně jako celý kosmos složené z pěti elementů: prostor, vzduch, oheň, voda a země. Tělo je součástí přírody a chová se podle stejných zákonů. Když budete tyto procesy bedlivě pozorovat, zjistíte, že některé elementy mají tendenci fungovat v týmu. Například prostor a vzduch vždycky pracují v tandemu a jejich společné energii říkáme Váta. Oheň s elementem vody vytváří energii, kterou nazýváme Pitta. A voda a země zase formují stavební materiál a jejich energii říkáme Kapha. Pět elementů je tedy rozděleno do tří kategorií, jež se v sanskrtu nazývají dóši neboli konstituce či energie: Váta, Pitta a Kapha.

Kdybychom to převedli do jazyka moderní vědy, můžeme říct, že Váta v lidském těle zastupuje nervový systém, který kontroluje veškerý pohyb. Hlavním elementem Váty je vzduch, který se neustále pohybuje, je lehký a suchý. Proto lidé s dominantní Vátou většinou nedokážou sedět v klidu, málokdy mají nadváhu, ale často si stěžují na suchou kůži či sucho v ústech.

Pitta znamená dominanci elementu ohně a v jazyce moderní vědy představuje metabolismus, trávení, hormonální systém. Energie Kaphy je těžkopádná a pomalá a v moderním medicíně ji zastupují těžké části jako kosti, svaly či tělesné tekutiny.

Takže v každém člověku převládá jedna z těchto dóš?

Přesně tak. Všichni se rodíme se všemi třemi dóšami, ale liší se poměr, v jakém v nás působí. Člověk s převahou Pitty se snadněji rozčílí a bude milovat studené a syrové jídlo, protože má nadbytek ohně. Když znáte svou základní konstituci, můžete vyladit detaily vašeho každodenního života natolik, že se budete cítit mnohem lépe. Někdo se cítí skvěle po fyzickém cvičení, jiný potřebuje klidnou meditaci.

Dá se toto nastavení v průběhu života změnit?

Nedá, podobně jako se nedá změnit genetika. Můžete se ale naučit žít tu nejlepší možnou variantu vašeho vrozeného nastavení. Například lidé narození s dominantní Vátou by neměli jíst syrové jídlo, protože to Vátu ještě zvyšuje. Všichni vám budou říkat, že salát je zdravý, ale co naplat, když to není dobré zrovna pro vás?! Když k nám přijedou tři lidé s migrénou, nepředepíšeme jim všem stejný program. Léčba v harmonii s konkrétním typem každého člověka je nejen účinnější, ale také nebude mít vedlejší účinky. Ano, paracetamol sice sníží teplotu většiny lidí, ale člověka s dominantní Pittou z něj bude nejspíš pálit žáha. Cílem ájurvédy není zbavit vás jednoho symptomu, ale uvést do rovnováhy celý systém.

Jak se v tomto procesu projevuje umění doteku?

Každá wellness procedura je bez doteku neúplná. Ájurvédská diagnostika se opírá o tři pilíře. Za prvé daršan neboli pozorování. Lékař si všímá, v jakém stavu je klientova kůže nebo jakým způsobem se pohybuje. Za druhé prašnam neboli dotazování, kdy své pozorování upřesníte otázkami typu, zda preferujete léto, vstáváte brzy a podobně. A za třetí sparšana neboli dotek. Třemi prsty, z nichž každý reprezentuje jednu dóšu, si poslechnu nebo respektive přečtu váš puls.

Nejprve posoudím základní vlastnosti, jako jestli je kůže studená či teplá, jestli je puls rytmický, pravidelný či nepravidelný, jasný nebo těžkopádný. Dominuje-li Váta, puls má tendenci pohybovat se jako had. Při dominanci Pitty skáče jako žába a Kapha zase bude mít puls jako labuť, tedy táhlý a pomalý. Pak můžeme rozpoznat pět typů každé z dóš a pustit se do větších detailů.

Jak dlouho trvá, než se lékař naučí vnímat rozdíly mezi různými pulsy?

Proces učení nikdy nekončí, vždycky se můžete zlepšovat. Na první lekci vám úplně každý student řekne, že všechny pulsy, na které sahá, jsou stejné. Po měsíci, kdy jste „přečetli“ mnoho různých pulsů, zjistíte, že jste začali podvědomě vnímat drobné rozdíly, i když třeba nevíte, jak je popsat slovy. Ájurvédský specialista na ledviny dokáže přesně jmenovat konkrétní problém jen z toho, že přiloží prsty na váš puls.

Možná by vás překvapilo, co všechno lidé dokážou vnímat pouhými smysly, když se skutečně soustředí. Nemáte-li nástroje, které všechno udělají za vás, používáte svůj vlastní mozek a pozorovací schopnosti mnohem přesněji a aktivněji. Když dětem nedáte kalkulačku, naučí se počítat mnohem lépe z hlavy.

Jakou roli hraje v ájurvédě masáž?

Při masáži nejde jen o to, jaký použijete olej či techniku, ale také o způsob, jakým se člověka dotýkáte. Vaše vědomí a vaše energie ovlivní účinek, jaký masáž bude mít. V Six Senses terapeuti absolvují intenzivní výcvik, během nějž se učí udržovat sami sebe v prospěšném stavu vědomí pomocí meditace a dechových technik. Učí se dotýkat druhého člověka poslepu, aby se upevnilo jejich vnímání v rukou a nesoustředili se jen na vizuální informace, jak je zvykem u většiny z nás.

Podle ájurvédy je nejdůležitější rolí masáže harmonizace Váty, protože energie Váty je chladná a suchá a masáž je teplá a mastná. Podle ájurvédy je Váta jedinou dóšou, která se v našem těle samovolně hýbe, takže pokud dokážete získat kontrolu nad Vátou, můžete snadno kontrolovat i Pittu a Kaphu. Teplo zahřátého oleje pomáhá otevřít póry a kontrolovat chladnou Vátu, takže při masáži vlastně ovlivňujete všechny tři dóši.

Jak konkrétně můžete dotek využít ve vašich programech jako například detox?

Ájurvéda využívá masážní techniku snéhán jako přípravu před velkým detoxem zvaným pančakarma. Pančakarma je preventivní a zároveň léčebná metoda, během níž se vaše tělo zbaví všech toxinů. Hlavním cílem je přemístit toxiny z tkání a krve do žaludku, odkud se jich lze snadno zbavit ústy nebo z druhého konce trávicí soustavy. Snéhán doslova znamená lubrikaci. Aplikuje se buď vnitřně tím, že požijete přepuštěné máslo ghí, které do sebe uvolněné toxiny absorbuje, nebo externě v podobě masáže, díky níž se toxiny přemění na tekuté skupenství a jejich vazba s hlubokými tkáněmi se uvolní. Masáž je zásadní fází přípravy na velký detox pančakarmy.

MOŽNÁ BY VÁS

PŘEKVAPILO, CO VŠECHNO

LIDÉ DOKÁŽOU VNÍMAT

POUHÝMI SMYSLY, KDYŽ SE SKUTEČNĚ SOUSTŘEDÍ.

HM AT

Jaké další dotekové terapie v Six Senses Vana využíváte?

Vše záleží na tom, co který klient konkrétně potřebuje. Používáme například kombinovanou masáž horkými a studenými kameny, která v podstatě funguje jako gymnastika pro váš oběhový systém. Pokud potřebujete zrelaxovat, pořadí kamenů bude horké – studené – horké. Pokud potřebujete nakopnout, přiložíme kameny v pořadí studené – horké – studené.

Pracujeme také s metodou YogaYam, která je inspirovaná thajskou masáží, a terapeut při ní svými dlaněmi pracuje na meridiánech vašeho těla. Nebo přikládáme speciální balíčky naplněné bylinkami či léčivou rýží.

Důležitou součástí vašich programů je jóga… Ano, jóga u nás není jen fyzické cvičení, ale způsob, jak propojit mysl, tělo a duši. Proto pro každého klienta připravíme jinou sekvenci pozic podle toho, co zrovna potřebuje. Pokud je někdo uzavřený a bez energie, budeme se soustředit na ásany, které mu pomůžou otevřít hrudník a zvýšit oběh krve jako například záklony. Je-li někdo roztěkaný a hektický, zaměříme se na uklidňující, niterné ásany jako pozice dítěte. Využíváme i meditační praxe – třeba metodu šamathá, GOM z tibetské medicíny nebo dechová cvičení z pránajámy.

Na jak dlouho má smysl k vám přijet?

Doporučujeme aspoň sedm dnů. To je opravdu minimum času, za který stihnete najet na ozdravný rytmus a zažijete si nové návyky tak, abyste v nich mohli pokračovat i po návratu domů. Pokud chcete absolvovat hluboký detox pančakarma, musíte počítat nejméně s 21 dny. Má-li být detox účinný, bezpečný a autentický, nelze to udělat za kratší dobu.

O jaký program mají klienti největší zájem?

O detox a v poslední době čím dál víc i o zlepšení spánku. Naším primárním cílem je každému klientovi opravdu pomoct. Chceme se dobrat na hlubší úroveň, která je skutečným zdrojem problému, jít až ke kořenům. Když se staráte o kořeny, ovoce bude vždycky dobré.

1. Ajurvédská masáž v Six Senses Vana 2. Sowa Rigpa therapy v Six Senses Vana

OBJEVTE

3. Relaxační část zvaná Kila v Six Senses Vana

4. Dr. Jitendra Varshney

DOTEK MISTRŮ VE ŠVÝCARSKU HMAT

Ženevská Nadace Michelangelo pro kreativitu a řemesla (Michelangelo Foundation for Creativity & Craftsmanship) podporuje program Homo Faber pro mladé umělce, v jehož rámci se mohou vzdělávat přímo u nejvyhlášenějších mistrů oboru. Učitelé i učedníci pořádají privátní workshopy, jež pro vás může rezervovat váš travel designer. Nejen, že na nich můžete z absolutní blízkosti pozorovat ruce mistrů při práci, ale sami si vyzkoušíte, co které řemeslo obnáší a kolik podob může lidský dotek mít.

Umělečtí řemeslníci se dokáží mentálně naladit na vlastnosti materiálu a přizpůsobit svůj dotek tak, aby se neopracovaný materiál pod jejich rukama proměnil ve vzácné dílo. Jejich prsty vnímají, cítí a komunikují až do neuvěřitelných nuancí.

Mladá generace řemeslníků propůjčuje své ruce tradičním řemeslům, ale obléká je do nového, moderního kabátu.

Může jít třeba o brýle na míru, které navrhují Silvio a Fabio Leonardi, skateboardy z dílny Laurenta Golaye nebo haute couture klobouky Vanji Jocic. Mistři v oborech, v nichž je mistrný dotek dodnes uctíván a umění předáváno z generace na generaci. Díky našemu partnerovi ve Švýcarsku se můžete učit od zatím poslední generace mistrů.

MIS TŘI

Pod jejich vedením můžete rozvíjet i váš vlastní dotek a lásku k řemeslu. Jedná se například o:

Smaltování s Anitou Porchet

S Anitou Porchet, umělkyní specializovanou na hodinářský smalt, poznáte, jak se zdobí ciferníky a pouzdra miniaturní malbou a technikami jako cloisonné, champlevé, plique-à-jour či paillonné. Anita vysvětluje, proč její práci vyhledávají ty největší hodinářské značky: „Vyžaduje to trpělivost, pečlivost a hluboké znalosti alchymie barev a jejich proměn pod vlivem vysokých teplot. Miluji klid své dílny. Nic se nedá uspěchat. Díky trpělivosti a dlouholetým zkušenostem se obyčejný kousek barevného skla promění na něco mimořádného.“

Výroba kytar

s Ermannem Chiavim

V Curychu můžete strávit dopoledne s Ermannem Chiavim, který vyrábí a restauruje kytary (mimochodem, platí za vynálezce 13strunné kytary). „Mýma rukama prošel bezpočet nástrojů, kterým jsem vdechl nový život,“ říká Ermanno. „V každém z nich se mi ukázal příběh mistra, který ho vyrobil, jeho technika i doba, ve které žil a kdy se nástroje sám dotýkal. Při práci zapomenu na všechno kolem sebe, uvolním se a prostoupí mě hluboká vnitřní radost.“

Housle s Ulrike Dederer

Ulrike Dederer, jež stejně jako Ermanno žije v Curychu, je houslařka vyučená v Cremoně, Mekce všech velkých houslařů. „Výroba houslí je dodnes živé umění a moje práce se neustále vyvíjí,“ popisuje Ulrike své řemeslo. „Každý kus dřeva je jedinečný a je třeba jej plně respektovat. Mé ruce vede samotné dřevo. Je to materiál, který inspiruje všechny mé smysly. Miluji vnímat, jak vibruje, když se ho dotýkám a modeluju ho pomocí různých nástrojů, nebo jak voní, když ho řežu.“ Ulrike by vás mohla jako mistrná učitelka provázet po celý den.

Porcelán s Arnoldem Annenem

Arnold Annen vyrábí misky z limogeského porcelánu tenké jako papír. Jsou tak průhledné, že se vám nebude chtít věřit, že vznikly v keramické dílně. Ne nadarmo se jim přezdívá bílé zlato. Během prodlouženého víkendu nebo lyžování ve Švýcarsku tak můžete vstoupit do jeho světa bílé glazury a probudit v sobě nový smysl pro precizní dotek. Arnold o svém porcelánu říká: „Ryzí čistota materiálu mi dává naprostou tvůrčí svobodu. Vzrušovala mě i technologická výzva, kterou tak tenký porcelán představuje.“ Arnold žije v Basileji, kde s návštěvníky své dílny sdílí 50 let řemeslných zkušeností.

Zelená brána Městského paláce v Džajpuru v Rádžastánu

Indie

Fascinující, magická a často nepochopená. Destinace, která má tolik podob, že by je na svých prstech nespočítala ani desetiruká hinduistická bohyně Durga. Hostina pro všechny smysly a pokladnice plná zážitků. Vzhledem k tomu, že autenticitu vyhledává čím dál více cestovatelů, není divu, že se do jejich hledáčku dostává i jedna z nejautentičtějších zemí světa: Indie.

text Pudukottai Nageshwaran, Nikol Martinková, Dominika Hüttnerová, Mohit Nirula

AUTENTICKÁ A EXKLUZIVNÍ INDIE

s Nagešem Ji

Pudukottai Nagešwaran, kterému nikdo neřekne jinak než Nageš, je zakladatelem a výkonným ředitelem společnosti Incent Tours, spolehlivého indického partnera EliteVoyage. Nageš nás vzal na pomyslnou cestu po své rodné zemi a představil ji z pohledu náročného cestovatele.

Nageši, o Indii panuje mnoho stereotypních představ, kladných i záporných. Jak byste ji přiblížil těm, kdo do ní míří poprvé?

Od Indie nemá smysl čekat nějakou sterilní verzi. Buď ji přijmete takovou, jaká je, nebo ji nepřijmete vůbec. Je stoprocentně autentická a originální. Dokáže být svérázná, skoro až bizarní. Inklinuje k tradicím, je bytostně náboženská a oddaná rituálům. A přesto patří do 21. století – vždyť loni dokonce vyslala lunární modul na Měsíc! Přesto chápu, že mnoho lidí netuší, co od návštěvy Indie vlastně čekat.

Snažíte se přesvědčovat ty, kdo o Indii chovají negativní stereotypní představy, aby ji navštívili?

Nemá smysl proti tomu bojovat, protože pro tyto lidi jsou jejich představy právě tím důvodem, proč nepřijedou. Cestovat s předsudky nemá cenu. Indie nic neschovává, ani své slabiny, a my stejně nemůžeme nijak ukrýt to, co je všem na očích. Naše letiště a hotely se vyrovnají světové špičce, ale jak mám zamaskovat chudobu, když ji pak stejně uvidíte z auta v ulicích města nebo až budete projíždět vesnicemi?! Proč bych do Indie lákal ty, kterým jde jenom o plážovou dovolenou?! Indie není země, kterou musíte navštívit. Je to země, kterou navštívit chcete. Ve chvíli, kdy to přiznáte, jste se vlastně vypořádali se všemi klišé.

Pro mnoho lidí Indie představuje destinaci z kategorie „jednou za život“. Kde ale v tak obrovské zemi vůbec začít?

Dovolím si nesouhlasit. Indii buď milujete, nebo nenávidíte. A pokud si ji zamilujete, určitě se budete vracet. Cestovatelé, kteří do Indie jezdí, jsou vzdělaní a vědí, co chtějí. V Rádžasthánu vás můžeme seznámit s luxusní verzí Indie, představit vám vybraná místa ve středu země, vzít vás do špičkové přírodní rezervace, na glamping v Ladaku nebo do wellness oázy. Cestovatelům, kteří se vracejí, můžeme ale ukázat mnohem víc. Nedávno jsem byl na průzkumu Gudžarátu a všude, kde jsem bydlel, jsem byl jediným hostem!

Jaký itinerář byste navrhl pro první návštěvu Indie?

Každý, kdo do Indie přijíždí poprvé, je posedlý Tádž Mahalem. Jeho návštěvu lze spojit s pobytem v nádherném hotelu Oberoi Amarvilas, z jehož pokojů je výhled přímo na slavnou památku. Díky tomu vám tato divukrásná stavba připadá ještě zajímavější a romantičtější. Typickou vstupní branou k Tádž Mahalu je Dillí a klientům vřele doporučuji, aby zažili jízdu vlakem. Z Dillí vyjedete ve 14:40, v komfortu cestujete rychlostí 140 km/h a do Ágry přijedete tak akorát na prohlídku Tádž Mahalu při západu slunce. Přespíte a ráno si jej prohlédnete znovu za východu slunce.

Dalším zážitkem, o který byste neměli přijít, jsou paláce a mahárádžové. Třeba ikonický jezerní palác v Udajpuru nebo město Džajpur. Na začátku sedmdesátých let se z paláců staly hotely. Od té doby je trasa Dillí-ÁgraDžajpur, známá jako Zlatý trojúhelník, plná turistů na jejich první návštěvě Indie. Z Ágry můžete pokračovat na jih do Gwalioru, nedoceněného královského města s nedalekou přírodní rezervací. Jedním z mých nejoblíbenějších míst je pevnost Čittorgarh stojící sto kilometrů severně od Udajpuru, kde však potkáte jen zlomek turistů. Prohlídkou ruin můžete strávit celý den a navíc tam lidé stále žijí, takže si snadno představíte, jak mohl vypadat život ve 13. století.

V dnešní době však mají cestovatelé pro svou první návštěvu Indie i jiné motivy jako například jógu, wellness či spiritualitu. Anebo třeba tygry.

Co byste doporučil těm, které do Indie táhne wellness nebo duchovno?

Pokud vás přitahuje wellness, najdete tu resorty s velmi seriózními léčebnými pro-

gramy, kam lidé přijíždějí i na třítýdenní detoxy. Například britský král a královna choť jezdí do Soukya Health Retreat v Bangalúru. Láká-li vás zažít atmosféru pravého ášramu, mnoho dobrých najdete v Rišikéši. A samozřejmě tu jsou wellness resorty s celosvětovým věhlasem jako Six Senses Vana nebo Ananda v Himálaji, kde také nabízejí ozdravné pobyty. Indie je ze své podstaty duchovní zemí. Spiritualita je cítit v mešitách a chrámech stejně jako na ulici nebo při posezení s místními lidmi. Od klášterů v himálajském Ladaku po chrámy na jižním pobřeží, od pouští Rádžasthánu po čajové zahrady v Ásámu. V Indii duchovno nemusíte hledat, najde si vás samo a bude všude kolem vás. Buďte zvědaví a nebojte se. Zajímejte se, co se děje a proč. Místní lidé vás přivítají a rádi zodpoví vaše otázky. Do 90 % chrámů je cizincům vstup povolen, takže se nemusíte pasovat jen do role diváků, ale máte možnost se aktivně účastnit dění za předpokladu, že dodržujete nastavená pravidla a jste vhodně oblečeni.

Nageš v Hampi

Hraje náboženství a rituály v každodenním životě v Indii stále velkou roli?

Ano. V Indii stačí popojet 30 kilometrů a ocitnete se v úplně jiné situaci. Když přijedu do svého rodného státu Tamilnádu, vídám celé spektrum lidí, muslimy, katolíky, hinduisty... V Goe potkáte katolické světice oblečené v sárí. A pak je tu samozřejmě Buddha. Kdybych však měl jmenovat jednu věc, která Indii sjednocuje, pak by to nebylo náboženství, ale kriket.

Pro mnoho cizinců začínají indické dějiny Mughaly a končí Brity. Ale Indie čile obchodovala s Římany, Araby, Číňany, Portugalci… Existují dokonce i zmínky o českých misionářích, kteří se pokoušeli místní obrátit na křesťanství, a v roce 1933 byl v Indii otevřen první obchod BAŤA. Je to kosmopolitní země, která nikdy neměla tendenci se izolovat. Je zajímavé, že národy jako Aztékové, Inkové nebo Mayové už z valné většiny vymizely. Hinduismus vznikl před 4000 lety a přežil všechny invaze a epochy. Jeho sílu tu můžete zažít opravdu zblízka. Pro vládu bohužel cestovní ruch není prioritou a v novinách se o Indii obvykle píše jen z nelicho-

tivých důvodů. Z mezinárodního pohledu se nám daří návštěvníky spíš odrazovat. Když však přijedete, bude vám okamžitě jasné, že Indové svou náruč otvírají bez rozdílu všem.

Které destinace máte vy osobně nejraději? Miluji Ladak daleko na severu. Svou podstatou je vlastně tibetský – vždyť mezi ním a sousedním Tibetem stojí jen Himálaj. V Tibetu, jenž je dnes součástí Číny, jsem nikdy nebyl, protože se do něj nedá úplně snadno dostat. Zároveň Ladak od Dillí dělí jen hodina letu. Přistanete v nadmořské výšce 3500 metrů v srdci nádherné himálajské krajiny. Jsou zde buddhistické kláštery, kde můžete být úplně sami. Ladak je obrovský, a přitom jen řídce osídlený mírumilovnými a pohodovými lidmi. Zastavte se ráno v klášteře, na chvíli se posaďte a zaposlouchejte se do modliteb. Pak se vraťte do glampingového kempu na snídani a pokračujte na pěší túru do hor. V létě je to parádní. Užijte si dvě noci v Dillí, odskočte si na výlet do Ágry, přeleťte do Lehu a vychutnejte si týden v Ladaku. Pak si odpočiňte v resortu jako Six Senses Vana nebo Ananda.

Ladak

Jednou z destinací, která je na vzestupu, je Hajdarábád v Dekkánu na jihu Indie, vyhlášený pro svou gastronomii, nákupy a historii. Je tam krásný hotel Taj a palác Falaknuma, který byl pečlivě zrekonstruovaný na základě konzultací s princeznou Ezrou, tureckou princeznou a manželkou posledního panovníka. Pak můžete během 45minutového letu prozkoumat vesnici Hampi a prohlédnout si ruiny hlavního města Vidžajanagarské říše, posledního hinduistického království. Přes střední Indii pokračujte do hotelu The Postcard na pobřeží Arabského moře. Naprosto jsem se do něj zamiloval! Nabízí jen devět pokojů, stojí uprostřed ničeho jen pár kroků od moře a snídat můžete klidně ve tři odpoledne, když budete chtít. Případně si zaleťte na Andamanské ostrovy a po dlouhé cestě si odpočiňte na pláži.

Bombaj (nebo Mumbaj, jak se jí dnes říká) vždycky byla velmi akční. Díky čím dál lepší infrastruktuře je skvělou možností, kdykoli zatoužíte po pár dnech ve městě, zvlášť když jste dovolenou strávili v jiné destinaci a letíte s Emirates. Prodlužte si mezipřistání o dvě až tři noci v hotelu Taj Mahal Palace, užijte si nákupy a kulinářské zážitky, prohlédněte si město. Teprve pak nasedněte na letadlo směr Dubaj.

Nazval byste Indii plážovou destinací? Všichni známe klišé, která kolují o Goe… Goa má své vlastní kouzlo. Jsem z poslední generace květinových dětí a mezi lidmi mého věku je Goa samozřejmě stále ještě pojem. Jen s tím rozdílem, že dřív jsme sem jezdili za zábavou a teď jsme podnikatelé, kteří chtějí bydlet v hezkém hotelu. Severní Goa zůstává relativně nedotčená a já osobně dávám přednost malým butikovým hotelům před velkými značkami, které operují spíš na jihu. Nejraději mám ale Andamanské ostrovy, protože na nich vládne klid a pohoda. Jejich návštěva nestojí jen na plážových resortech – stále oplývají místní flórou a faunou a žijí autentickým životem.

Indie není země, kterou musíte navštívit – Indii navštívit chcete. Přiznat si to znamená vypořádat se se všemi klišé.

Každá z těchto destinací je důkazem, že Indie není zemí na jednu jedinou návštěvu. Jak cestu nejlépe naplánovat?

Část našeho úspěchu stojí na kvalitě našich průvodců a řidičů – jsou to naše superhvězdy. Vzpomínám si na jednoho klienta EliteVoyage, který se do Indie vrátil na další dovolenou a výslovně si vyžádal stejného průvodce, jakého měl před dvěma lety. Z našeho pohledu je vždy nejdůležitější vyvážený itinerář a přesné pochopení toho, co klient skutečně chce.

Ano, můžete sice navštívit jeden chrám za druhým a klášter za klášterem, ale i ta nejkrásnější duchovní architektura vás v určitou chvíli začne nudit. V resortech jako Amanbagh zase potkáte jen další turisty. Můžete to spojit s pobytem v Aman-i-Khàs a safari v národním parku Ranthambore, ale možná vás bude víc lákat tygří safari v méně známé rezervaci, kde kolem vás bude méně džípů plných dalších turistů. A rád bych připomněl, že u nás žije spousta jiných vzácných zvířat, nejen tygr bengálský! Máme dva klienty, kteří Indii navštívili už po osmadvacáté, a vždycky si mohli vybrat úplně jinou destinaci. Logistika nikdy nebyla tak jednoduchá jako dnes, kdy můžete zamířit v podstatě do kterékoli části země. A díky Emirates, Qatar a evropským aerolinkám můžete kromě Dillí a Bombaje přistát i v mnoha jiných městech. Opravdu je jen na vás, které destinace chcete navštívit a propojit je do vyvážené dovolené.

Nikol

INDIE NA VLASTNÍ KŮŽI

Martinková a hinduistická svatba

„Chci se do Indie vrátit za lidmi a jídlem.“

Mé nejmilejší cestovatelské zážitky vždycky byly ty, během nichž jsem měla možnost setkat se s místními lidmi v jejich přirozeném prostředí. Měla jsem to štěstí, že právě tímto způsobem jsem mohla poznat Indii, když jsme tam s manželem vyrazili v roce 2018 na svatbu kamarádky. Ta se konala v Gurgaonu nedaleko Nového Dillí. Na cestu jsme měli jen deset dní, což bylo maximum, na které jsme si doma mohli zajistit hlídání našeho tehdy tříletého dítěte. Kromě svatby jsme stihli ještě výlet do Ágry na Tádž Mahal a na tři dny jsme si vlakem zajeli do Džajpuru přezdívaného Maharádžovo růžové město. Vrcholem cesty pro mě samozřejmě byla samotná svatba, ale Tádž Mahal za ní moc daleko nezaostává – je skutečně oslnivě nádherný a právem se řadí mezi divy světa. Hinduistická svatba trvala tři dny, na které nikdy nezapomenu. První den se sešla nejbližší rodina, což mimochodem bylo nejméně sto lidí, která nás a asi osm dalších Čechů přijala neskutečně vřele. Paradoxem je, že mladá generace movitějších Indů často studuje v Evropě a na Západě, takže někteří na svatbu přijeli z ještě větší dálky než my Češi. Druhý den jsme se družičky a kamarádky nevěsty sešly na hotelovém pokoji, kde nám pomalovali ruce hennou, a oblékly jsme si tradiční kurti (tuniku s kalhotami), abychom si odpoledne užily koktejlovou party u bazénu. Rodina ženicha byla dost kulinářsky zaměřená a po celou dobu nám vařili věhlasní kuchaři ze severu Indie. Podávalo se vše od vegetariánských jídel až po speciální vzácné houby nebo pochoutky jako kozí moze-

ček. Ten na pohled sice moc lákavý není, ale když jej ochutnáte, je to skutečně božská pochoutka.

Jediná nevýhoda byla, že jsme se moc neviděli s nevěstou, protože obřadů, rituálů a modliteb, jichž se musela účastnit, bylo opravdu hodně. Třetí den ráno se nevěsta sešla s ženichem a v obličeji je pomalovali kurkumou. Pak se jelo na hlavní obřad, po němž následovala závěrečná párty. Na tu jsme už mohli mít jakékoli společenské šaty, jediné zadání znělo, že musí být hodně barevné.

Seznámili jsme se se spoustou lidí. Nikdy mě nepřestalo fascinovat, jak přistupují k životu. Věci prostě berou tak, jak jsou. Dokonce i když přijedete k Tádž Mahalu, kde je hned za plotem vidět pro Evropana nepředstavitelná chudoba, máte pocit, že si místní nestěžují a působí skoro spokojeněji než my. Rádi se podělí o to, jak žijí, a nic pro ně není problém. V Ágře jsme byli u jednoho z ženichových strýčků, který měl svůj vlastní vinný sklípek, obdaroval nás lahví vína a servíroval nám samé speciality. Jeho rodina se k nám chovala neuvěřitelně přátelsky a otevřeně.

Do Džajpuru jsme absolvovali typickou cestu vlakem, což je jistě zážitek, který člověka zocelí (směje se). Hned na nádraží se nás ujali dva místní a domluvili se s námi jako průvodci. Pronajali auto a vozili nás po výletech. Prostě když jim život hodí příležitost, okamžitě ji chytí za pačesy. Strávili jsme s nimi tři dny a bylo jasné, že jsou spokojení a berou to tak, že se mají dobře.

Snad nikdy jsem neochutnala lepší jídlo. Den nebo dva nám sice trvalo, než jsme si zvykli na to, jak je ostré, ale pak už jsme to skoro nevnímali. A že jsme toho ochutnali fakt hodně. Ze začátku jsem měla strach ze street foodu kvůli hygieně, ale místní nám řekli, že ho prostě musíme vyzkoušet. A měli pravdu – bylo úžasné!

Do Indie bych se určitě chtěla vrátit, vždyť jsme z té obrovské země viděli jen kousíček. Lákaly by mě hory na severu i pláže na jihu, opravdu bych jela kamkoli. Ano, setkání s chudobou se asi stoprocentně vyhnout nedá, ale člověk si aspoň připomene, že může být vděčný za to, co má. Jako země na mě Indie udělala neskutečný dojem a dodnes z té cesty vnitřně čerpám.

Nikol Martinková pracuje jako finanční asistentka v EliteVoyage.

Dominika Hüttnerová a splněný sen v Tádž Mahalu

„Příště bych chtěla zažít duchovní atmosféru ve Váránasí.“

Možná budu držitelkou rekordu za nejkratší návštěvu Indie: v únoru 2024 jsme ji s kamarádkou navštívily na dva dny. Dříve jsem pracovala pro Emirates, takže mi nepřijde zvláštní navštívit místo jen na otočku. Jsem zvyklá přiletět, zajít si na dobré jídlo a do 24 hodin vměstnat všechno, co z destinace můžu zažít. Mým snem je spatřit co nejvíc divů světa na vlastní oči, takže hlavním důvodem k cestě do Indie pro mě byl Tádž Mahal. Byla jsem na dovolené u přátel v Dubaji, odkud člověk do Nového Dillí doletí za 3,5 hodiny, tak jsem to spojila. Když se to tak vezme, odskočit si z Dubaje do Indie se vlastně zase tak moc neliší od toho zaletět si z Prahy na víkend do Milána. Do Nového Dillí jsme s kamarádkou přiletěly odpoledne, nasedly jsme na tuktuk a jely se ubytovat do hotelu. Prvotní dojem je kulturní šok, ať už jde o to, jak vypadají ulice, nebo jak se k vám chovají místní. V práci jsem bývala s lidmi z Indie v kontaktu vlastně denně a je pravda, že sice ne všichni, ale někteří z nich jsou až neskutečně milí. Inspirovali mě svým postojem k životu a duševnímu zdraví, bavilo mě, že na všechno mají bylinky. V Dillí jsem na ulici někdy viděla lidi v podmínkách, ze kterých se mi sevřelo srdce, ale oni sami ani nevypadali, že by trpěli. Jejich postoj k životu je prostě obdivuhodný.

Vybavuji si, jak jsem kdysi v Dubaji jela v taxi s indickým taxikářem a došlo na placení. Měla jsem příliš velkou bankovku, na kterou mi řidič nemohl vrátit. Začala jsem mu ji vnucovat celou, ale nepřijal ji, protože podle hinduistické dharmy neboli „správného učení“ mi nechtěl zůstat dlužný. Raději si nevzal nic. Řekl mi, že se v životě ještě potkáme a splatím mu to pak. Bylo mi to trapné, ale přehádal mě. A měl pravdu! Nakonec jsme se opravdu potkali a já mu všechno mohla splatit. Nevím, v kolika zemích na světě vládne taková dharma, ale moc jich asi nebude…

Z Dillí jsme vyjížděly kolem třetí hodiny ráno, abychom tam dorazily s východem slunce. Když jsem na vlastní oči viděla Tádž Mahal, chtělo se mi dojetím plakat. Ta stavba mě vždycky naprosto fascinovala, ale nečekala jsem, jak silný ten okamžik skutečně bude. Opravdu jsem měla husí kůži. Průvodce nám vyprávěl jeho historii i to, že na druhém břehu řeky chtěl král postavit zrcadlovou stavbu v černé, jež by symbolizovala jeho tak, jako bílý Tádž Mahal symbolizuje jeho milovanou manželku. Nedošlo k tomu ale proto, že ho jeho vlastní syn nechal zavřít. Strávili jsme tu půl dne a pak jsme se přesunuli do pevnosti Ágra. Poté jsme nasedly zpátky do auta, cestou se stavily na čaj karak a pokračovaly rovnou na letiště, odkud jsme letěly zpátky do Dubaje. Ten kontrast mezi čisťounkou Dubají a divokou Indií byl úžasný.

Myslela jsem, že Indie není destinace pro mě a že si jen „odškrtnu“ jeden z divů světa. Teď ale vím, že se určitě vrátím, i když ne nutně na sever. Fascinuje mě Váránasí, láká mě jeho posvátnost a spirituální atmosféra. Příště bych zůstala déle a pokračovala dál na jih. A také miluju indické jídlo, hlavně paneer!

Palak paneer, paneer tikka masala… Nejlepší jsem sice ochutnala v Bangladéši, ale ten v Indii je také skvělý!

Pokud si člověk není jistý, jestli je pro něj Indie zemí na několikatýdenní dovolenou, může ji ochutnat například v podobě prodlouženého víkendu, na který si odskočí z dovolené v Dubaji. Obě destinace představují diametrálně odlišné světy: luxus Dubaje a organická a syrová krása Indie. Jsem si jistá, že většina lidí se po takové indické ochutnávce vrátí na delší cestu.

Dominika Hüttnerová pracuje jako travel designerka v EliteVoyage.

POHOSTINNOST PO INDICKU

Mohit Nirula je COO indické společnosti Oberoi Hotels, jež provozuje 32 luxusních hotelů po celém světě a 12 z nich přímo v Indii. Mohit vysvětluje, v čem spočívá podstata indické pohostinnosti a proč jsou indické hotely jiné než kdekoli jinde na světě.

Existuje něco jako pohostinnost na indický způsob?

Umění přivítat hosta někdy není jen o tom, co se naučíte na nejrůznějších školeních, jako spíš návratem k tomu, co jsme se naučili jako děti. Indická kultura a společnost je ze své podstaty bytostně pohostinná. Od dětství jsme pozorovali rodiče, jak doma vítají hosty, a byli jsme svědky toho, že hostům se v našich domovech vždy dostalo prvotřídního zacházení.

Symbolizuje to už náš pozdrav namaste se spojenýma rukama. Říká se, že tělo je chrám, který jako na sloupech stojí na dvou nohách. Levá dlaň je blíž srdci a pravá dlaň představuje vše hmotné. Při namaste je spojíte a pokloníte se božství v člověku, který vstupuje do vašeho domova.

Promítá se to nějak do podoby servisu v pětihvězdičkových hotelech?

Dobrý servis stojí na intuitivní péči o potřeby hostů. Pro personál to znamená, že se všemi pěti smysly soustředí na případné signály bezděky vysílané hosty. Díky tomu pak mohou splnit jejich přání dřív, než si je hosté sami vůbec uvědomí. Ti, kdo v Indii nikdy nebyli, si možná představují, že v našich hotelech nelze očekávat stejnou úroveň, na jakou jsou zvyklí jinde ve světě. Doufám, že se tento pohled už brzy změní. Každý návštěvník Indie by měl očekávat servis na nejvyšší úrovni, nic menšího.

Dá se říct, že indická pohostinnost se vrací ke svým kořenům?

I když pro personál sepíšete dokonalé operační postupy, zajistíte si maximálně dobrou konzistenci. Pokud však hosty chcete příjemně překvapit, potěšit a třeba i překonat jejich očekávání, žádný standardizovaný návod nestačí. Potřebujete tým, který dokáže empaticky reagovat na nejrůznější přání a potřeby a také má pravomoc je plnit. Není to o tom, že se snažíte uchlácholit nespokojeného hosta, ale o tom, co vyvolá úsměv u všech hostů.

Mohit Nirula

Tygr v národním parku Ranthambore

Liší se nějak ty nejlepší indické hotely od světové špičky?

Nejlepší globální společnosti jsou na špičce proto, že přitahují ty nejvýraznější talenty, s nimiž se pak vzájemně obohacují. Jednou z výhod Indie je obrovská populace. S tím, jak se u nás rozmáhá cestovní ruch, přitahuje obor hotelnictví a hospitality velké množství talentovaných Indů. V jiných zemích si ta největší esa k seberealizaci jen málokdy vybírají cestovní ruch, protože je lákají jiná odvětví a příležitosti. V Indii byste v našem oboru našli mnohem vyšší zastoupení skutečných talentů než jinde ve světě. Pro silné značky s vysokými standardy jako například Oberoi to znamená, že si vybíráme ty nejlepší z nejlepších v zemi, která má 1,4 miliardy obyvatel. Jakmile na svou stranu získáte dobrý tým, bylo by divné, kdyby se vám nedařilo.

Co současná generace cestovatelů v Indii vyhledává?

Pro moderní cestovatele je důležitá autenticita, což je něco, na co se indické hotely zaměřují již dlouho. Vždy pro nás bylo klíčové přinášet hostům autentické zážitky. Cestovatelé chtějí cítit pravého ducha místa, a to začíná už v hotelu. Architektura, interiéry, jídlo, památky, vůně, setkání s místními lidmi… Jsme starobylá civilizace, která může být na mnohé věci ze své minulosti patřičně hrdá, ať už jde o stavby, design či kulturu. Hotely, které vytváříme, reflektují podstatu daného místa.

Co lidi na jejich první návštěvě u vás nejvíc překvapí?

Dnešní cestovatele překvapí něco personalizovaného, co pro ně má nějaký osobní smysl. Když vám naservíruji amuse-bouche, které bude plně vyladěné vašim chutím a dietním omezením, protože jsem si to předem zjistil, aniž bych se vás na to zeptal, budete příjemně překvapeni. Dárečky zdarma už dnes nikoho nevzrušují. V hotelech Oberoi k tomu přistupujeme tak, že kdokoli z personálu může udělat cokoli, co do pobytu jakéhokoli hosta vnese něco smysluplného a personalizovaného. Chceme vytvářet příjemná překvapení a rozdávat radost.

Máte mezi hotely Oberoi nějakého osobního favorita?

To je jako ptát se, které z mých 32 dětí mám nejradši! Auru každého hotelu předurčuje spojení čtyř lidí: architekta, designéra, experta na osvětlení a zahradníka. Duši hotelu pak vdechne personál a kvalita servisu. Když budu naše hotely posuzovat z pohledu všech těchto aspektů, pak by mým favoritem byl Oberoi Vanyavilas, který se nachází v tygří rezervaci v Ranthambhore.

Oberoi Sukhvilas Spa Resort v Novém Čandígarhu je z našich hotelů nejromantičtější. Stojí u lesa nedaleko Dillí, kde nabízí pavilony ze stanového plátna. V Indii dodržujeme takzvané „příznivé dny“, které jsou podle védského kalendáře obzvlášť vhodné k určitým příležitostem, a během nichž hotel bývá zamluvený pro svatby. Ve zbylých 300 dnech roku je to rajská oáza pro páry, kterým u nás vyhovuje celkové rozvržení, dostatek prostoru i luxusní stany s vlastní zahradou a bazénem. Mnohá z jídel se podávají přímo na pokoji. Některé hosty vidíte jen při check-inu a pak až při odjezdu.

Do třetice bych vypíchl město a hotel, který si podle mě zaslouží, aby v něm hosté zůstali déle než jednu noc:

Oberoi Amarvilas v Ágře, jen 600 metrů od Tádž Mahalu. Většina hostů v něm přespí pouze jednu noc. První ráno, odpoledne i večer strávíte tím, že budete z hotelového balkonu s úžasem zírat na velkolepou památku, přitom Ágra se pyšní hned třemi zápisy na seznamu světového dědictví UNESCO. Je škoda, že hosté přijíždějí jen na jednu noc a nestihnou skoro nic z té krásy, kterou město nabízí. A navíc ji můžete prozkoumat z výjimečného hotelu!

Co nového chystáte v Indii do konce roku 2024?

Naším nejdramatičtějším hotelem bude Oberoi Rajgarh Palace na impresivním pozemku o rozloze 24 hektarů, s palácem na vrcholu Managadských kopců nedaleko chrámů Khajuraho. Otevření je naplánované na konec roku.

Další letošní novinkou je otevření hotelu Oberoi Vindhyavilas s 21 vilami se stěnami ze stanového plátna a vlastními bazény, který se nachází v tygří rezervaci Bandhavgarh ve střední Indii. Bude to speciální hotel už jen proto, že každá naše novinka čerpá ze všech našich zkušeností z předešlých hotelů a zároveň zahrnuje zbrusu nové věci, které chceme hostům nabídnout. I tento hotel by se měl otevřít na konci letošního roku.

Jak vypadá vaše vlastní ideální dovolená?

Snažím se necestovat jen v rámci naší značky, protože tam mě všichni znají, takže stejně nemám ten ryzí cestovatelský zážitek. A také bych ztratil přehled o tom, co se v oboru hoteliérství děje. Proto hodně navštěvuju nejrůznější špičkové hotely po celém světě.

S manželkou jsme vášniví fotografové ptactva, takže na našich privátních dovolených míříme vždy někam do přírody. Nedávno jsme vstávali v půl čtvrté ráno, abychom se na palubě lodi vydali po řece do bažiny, kde jsme čtyři hodiny čekali, než spatříme maličkého ptáčka. Měří sotva 20 centimetrů a byl považovaný za vyhynulého. Pokud vím, my jsme byli první, kdo ho po dlouhých 25 letech vyfotil.

Je to cestování ve stylu, který si nepotrpí na žádné velké plánování – nikdy si nemůžete být jisti, jak se věci vyvinou. V Indii žije přes 1200 druhů ptáků a my jsme jich viděli 740, takže nás jich ještě spousta čeká!

Naše země je požehnaná nádhernou přírodou od hor v Ladaku po lesy v Kérale nebo vrcholky severovýchodně od solných plání Rann of Kutch v Gudžarátu. V Indii je vždycky nějaké úžasné místo, které jste ještě neviděli.

Oberoi Udaivilas, Udajpur

OBJEVTE

Sluch Zrak Hmat Čich Chuť

„Čich se z našich smyslů objevil jako první. A byl natolik úspěšný, že se z malého shluku čichové tkáně na vrcholu míchy postupně vyvinul mozek. Mozkové hemisféry vlastně původně byly výrůstky čichových drah. Myslíme, protože jsme kdysi cítili... Čich nás může zaplavit nostalgií, protože vyvolává silné emoce dřív, než je v mysli stihneme zcenzurovat.“

Z knihy A Natural History of the Senses básnířky a esejistky Diane Ackerman

ČICHSÝROVÁ TOUR DE FRANCE

Před více než 10 lety otevřel Gaël Dandelot v pražské pasáži Lucerna první obchod a bistro s francouzskými sýry pod hlavičkou Fransýr. Dnes má sýrárna mladšího sourozence na Letné, kde se na podzim a v zimě můžete těšit i na večery s fondue a další degustační akce. Poznáte je snadno: prostě se nechte vést svým nosem.

foto Kurt Neubauer

Gaële, jedno z tvých hesel je: „Sýr nikdy nesmrdí“. Opravdu?

Mnozí zákazníci k nám chodí s tím, že otevřou dveře a hned labužnicky nasají vůni. Občas se ale stane, že člověk vstoupí do obchodu a okamžitě odejde. Dřív jsem si říkal, jestli vypadáme tak strašně, ale pak mi došlo, že nečekali aroma, které u nás okamžitě praští do nosu. Českému vkusu nejvíc odpovídají tvrdší sýry jako Comté nebo polotvrdé jako Morbier. Ale dodnes mě překvapuje, kolik Čechů nemá rádo kozí sýry. Větu „Mám rád všechny kromě kozích“ jsem ve Francii asi nikdy neslyšel, zato v Česku ji slýchám docela často.

Tomu odpovídá i sortiment v našich sýrárnách. Stejný obchod jako ten náš by ve Francii měl méně tvrdších sýrů horského typu, ale na druhou stranu víc „voňavých“ sýrů s omývanou kůrkou a také bohatší sortiment kozích.

Jak se dnes jedí sýry v běžné francouzské rodině?

V typické francouzské lednici je vždycky minimálně pár sýrů. Budou součástí každé slavnostní tabule, ale tradice, kdy se sýry běžně jedí po hlavním jídle před dezertem, už se trochu ztrácí. Dnes se doporučují spíš k aperitivu. Já osobně už si po hlavním jídle sýr nedám, leda by se jednalo o nějaký hodně slavnostní talíř, který fakt stojí zato. Ale mám je rád k snídani. Dneska jsem třeba snídal Beaufort.

Dovedeš si představit, že bys už jako dítě dobrovolně ochutnal tak aromatický sýr jako například Époisses?

To si nemusím představovat, já to miloval. Zbožňoval jsem Saint-Nectaire a hlavně Roquefort. Vždycky jsem

přemlouval maminku, aby ho koupila, ale většinou mě odbyla s tím, že to je sýr na slavnosti. Époisses jsem ochutnal později někdy v deseti letech a byl jsem nadšený. Když jsem se sýrům začal věnovat profesionálně, zjistil jsem, že ve Francii jich je tolik, že je všechny ani neznám.

Jaké jsou tvé nejvoňavější sýrové vzpomínky?

Vyrůstal jsem v Saint-Étienne kousek od Lyonu. Dodnes si pamatuju okamžik, kdy jeden strýc přivezl z farmy v Alsasku na severovýchodě Francie celý kus Muensteru –jak o něm básnil, významně k němu čichal a obřadně jej rozkrojil. Byl jsem malý kluk a byl to pro mě úplně nový zážitek co se týče chuti, aroma i prezentace. Byl jsem jako očarovaný.

Nejzajímavější sýry ale nemusí být nutně jen ty nejvýraznější. Miluju například vysokohorské ovčí z Pyrenejí, to jsou jedny z nejzajímavějších sýrů, jaké jsem kdy ochutnal.

Na který kousek v sýrárně jsi obzvlášť pyšný?

Nejvíc jsem asi hrdý na celkový sortiment, který je na zdejší poměry nesmírně bohatý. Nabízíme i méně trvanlivé měkké sýry, které je potřeba rychle prodat, což mnozí sýraři nechtějí riskovat. Jsou to sýry, které si žádají péči, protože sýr je v podstatě živý tvor. Zvlášť u kozích sýrů je potřeba vědět, kdy vrcholí a jsou chuťově na špici, takže nastal nejlepší moment je koupit. Myslím, že v nabídce měkkých sýrů se nám žádná sýrárna v Česku nevyrovná. Míváme také třeba raritu Bleu de Termignon, což je specifický sýr s modrou plísní, který ale často nemodrá. Každý rok koupím jedno kolo, které váží 11 kilo.

COM TÉ

SÝR JE V PODSTATĚ ŽIVÝ

TVOR. ZVLÁŠŤ U KOZÍCH

SÝRŮ JE POTŘEBA VĚDĚT, KDY VRCHOLÍ A JSOU CHUŤOVĚ NA ŠPICI.

Normandie

Nord-Pas-de-Calais

SÝROVÁ MAPA FRANCIE

Poitou

Béarn

Aveyron

Jura

Savoie

Auvergne

Maroi lles Comté

Rebloch on

Ročně se vyrobí jen 3 až 4000 kol a jedno z nich skončí u nás. Je to vzácnost, na kterou snadno nenarazíte ani ve Francii. Vyrábí se jen v létě na jednom místě v Savojsku, kde je chráněný určitý typ rostlin, na kterém roste specifická plíseň. Farmáři tam mohou pást krávy a tyto specifické bakterie se tak dostanou do mléka a ovlivní procesy v sýru.

Ochutnal jsi někdy bájný černý Brie?

Zrovna nedávno na veletrhu v Paříži! Hodně zajímavé. Méně intenzivní, než jsem čekal. Není měkký, jak je u Brie zvykem. Samozřejmě musí být tvrdý a vysušený, protože jinak by tak dlouho nevydržel. A má ořechovou chuť.

Co je pro tebe osobně vrcholem párování vína a sýru?

Bezpochyby Roquefort a Sauternes, což je sladké víno s vysokým zbytkovým cukrem vyráběné z botrytických hroznů. Ta kombinace je vzrušující, protože se setkávají dvě úplně opačné chutě. Sýr je intenzivní a slaný, víno je intenzivní a sladké. Vzájemně si uberou na slanosti i sladkosti a jeden druhého doladí.

Kdybys měl navrhnout itinerář ve smyslu sýrové Tour de France, kudy by vedl?

Pokud by měl člověk na takovou cestu týden, začal bych na severu Francie, kde se vyrábí Maroilles. Pokračoval bych do Normandie za Camembertem a pak do Poitou, kde se hodně soustředí na kozí sýry jako Chabichou. V Pyrenejích najdete fenomenální ovčí Ossau-Iraty a v Aveyronu další ovčí hvězdu Roquefort. V Auvergne čeká Saint-Nectaire a sýry s modrou plísní jako Fourme d’Ambert nebo Bleu d’Auvergne. V Savojsku bych váhal mezi Reblochonem a Tomme de Savoie, ale Jura je jasná: samozřejmě Comté.

Když se tak poslouchám, je to návod nejen na skvělou kulinářskou cestu, ale také na vyvážený sýrový talíř, kde budou reprezentované hlavní typy francouzských sýrů.

TOM ME

V KAŽDÉM SÝRU JE UKRYTÁ KRAJINA, ZE KTERÉ POCHÁZÍ.

ČICH ISTANBUL, MĚSTO VŮNÍ

Každý cestovatel zná ten okamžik, kdy vystoupí z letadla, nadechne se a okamžitě ví, že vzduch voní jinak, než jak je zvyklý z domova. V mnoha destinacích tenhle první nádech bývá jediný moment, kdy se na vůni vědomě soustředíme.

Existují ale výjimky, které vám nedovolí odsunout čich na druhou kolej. Jednou z nich je Istanbul. Mnoho vůní je natolik nedílnou součástí každodenního rytmu, že si podle nich můžete vytvořit svou vlastní čichovou mapu města.

1

Káva kořeněná kardamomem – vůně, která se při ranní procházce line starým Sultanahmetem. Nejsilnější je kolem byzantského chrámu Hagia Sofia a Modré mešity, kde se pouliční prodejci snaží nalákat své první zákazníky.

2

V Mešitě sultána Ahmeda neboli Modré mešitě si denně zouvají boty desítky tisíc lidí, aby se mohli pomodlit, ale nos si tady zacpávat nemusíte. Naopak. Vstupujete do prostoru, který voní duchovní čistotou. V dnešním velkoměstě je to vzácný zážitek.

3

Růže, jasmín i tulipány. Na jaře a v létě kvetou v parku Gülhane mezi palácem Topkapi a Bosporem květiny, jejichž vůně se mísí se slaným vánkem moře (Gülhane v překladu znamená dům růží).

4

A pak je tu samozřejmě koření! Všechny exotické vůně z dalekých krajů, na nichž si obyvatelé Istanbulu již od pradávna postavili část svého živobytí. Sumak, skořice, hřebíček, zaatar, plástve medu, šťáva z granátového jablka...

5

Čtvrť Fatih voní stejně jako před mnoha staletími. Ze starých holičství se line citronová kolínská.

A z pouličních grilů se do všech směrů šíří vůně z místní speciality kokoreç, což jsou jehněčí a kravská střeva naplněná kořením.

6

Rybáři nahazují pruty přímo z Galatského mostu a rovnou na místě grilují balik ekmek, ryby s citronem. Zastávka pod mostem, kde se vůně ryb, moře a kouře z grilu mísí s živoucí atmosférou města.

7

Nad tradiční baklavou, světoznámým osmanským dezertem s desítkami variant, se vznáší sladké aroma medového sirupu. Obchody s baklavou jsou rozeseté po celém Istanbulu, ale favoritem je Güllüoğlu ve čtvrti Karaköy.

8

Pot, pára a mýdlové bubliny – vůně tureckého hammamu. Istanbul jich je plný. Mramorem obložené spa v novém hotelu Peninsula však nabízí mnohem větší klid a hlavně soukromí.

9

Parfém z agarového dřeva, známý také jako oud, představuje smyslnou kombinaci sladkých, citrusových, vanilkových a nahořklých tónů. Oblíbená unisex vůně se dá koupit v některé z mnoha istanbulských parfumerií.

10

Nad čajovou zahradou začíná zapadat slunce a ve vzduchu tančí aromatické obláčky kouře z tabáku. Nargile neboli vodní dýmka je dokonalý společník pro chvíle beze spěchu, obzvlášť v kombinaci s další věčnou istanbulskou vůni – černým čajem. 2 1 4 6 7 8 9 5 3

tri tvare mexika

Petr Udavský prozkoumal Mexiko a zjistil, že ideální způsob, jak návštěvu magické země pojmout, je itinerář se třemi velmi rozdílnými zastávkami.

text Petr Udavský foto Miguel Juarez, Ruben Faz, Petr Udavský

JEDNA CESTA, TŘI DOVOLENÉ

Mexiko mi vždycky připadalo jako bájná země, která zdánlivě nabízí dokonalý recept na perfektní dovolenou: snové pláže v Karibiku a Tichomoří, kolekce relativně nových resortů respektovaných značek i vzrušující, barevná kultura (nebo aspoň to, co si pod mexickou kulturou většinou představujeme). Jako každá turisticky oblíbená země, i Mexiko přitahuje spoustu stereotypních představ, kladných i záporných.

Mnoho našich klientů o Mexiku jako o potenciální destinaci pro dovolenou uvažuje, i když většina z nich na první schůzce vznese nějaké to „ale“. Nejčastějším přirozeně je: Ale je to bezpečné? Rozhodl jsem se zažít bájnou středoamerickou zemi na vlastní kůži, abych zjistil, zda a jak ji představit našim náročným klientům, co skutečně stojí za to a jestli se některá z těch ale zakládají na pravdě.

Ve městě San Miguel de Allende jsem se setkal se světoznámou návrhářkou kovbojských klobouků a projel jsem se na koni po dlážděných uličkách i okolních kopcích. V úžasné atmosféře, kterou dokáže vytvořit tradiční kapela mariachi, jsem ochutnal mezcal a tequilu. Strávil jsem parádní den plavbou na katamaránu v neuvěřitelně čistých vodách Karibiku. Mnohonásobně jsem překonal svůj dosavadní rekord v počtu vypitých margarit, ale ještě víc než alkoholické koktejly, mě nadchla mexická kuchyně. Jen málokterá země na mě kulinářsky udělala takový dojem!

Mexiko pokrývá skoro stejně velké území jako celá západní Evropa, takže jsem neměl ambice, že bych zvládl prověřit každý dobrý hotel nebo destinaci. Během své relativně krátké cesty jsem však objevil překvapivou pestrost zážitků. Mexiko je skvělá destinace pro ty, kteří cestu rádi rozdělují na víc rozmanitých zastávek a baví je prozkoumat destinaci z různých úhlů pohledu. Ideální mexický itinerář podle mě do jedné dovolené propojuje pláž, staré tradiční městečko a moderní urbanistický zážitek. I když člověk každé zastávce věnuje jen tři dny, může toho stihnout opravdu hodně.

„Ideální mexický itinerář podle mě do jedné dovolené propojuje pláž, staré tradiční městečko a moderní urbanistický zážitek.“

MODERNÍ MEXICO CITY

Z Prahy se do mexického hlavního města dostanete na křídlech SWISS nebo KLM jen s jedním, docela rozumným mezipřistáním. Lety většinou startují ráno a díky časovému posunu přistanou v Mexico City pozdě odpoledne. Přiznám se, že první překvapení jsem zažil už na letišti, které bylo čisté a se snadnou navigací. Bál jsem se, že megalopolis jako Mexico City ani nemůže mít pohodové mezinárodní letiště, ale všechno šlo hladce, bez front a zdržení. Síť domácích letů je v Mexiku dobře vybudovaná, takže do jedné dovolené lze velice snadno propojit i vzdálené destinace. Hlavní město Mexika srší energií a kreativitou. Mísí se v něm různé kapitoly národní historie od impresivních aztéckých ruin v Teotihuacánu po koloniální Zócalo či Centro Histórico. Trendy čtvrti jako Roma, Polanco a Condesa mají každá svou vlastní příchuť. Na každém rohu hraje živá hudba nebo se koná pouliční představení. Bohatá umělecká scéna zdaleka neznamená jen Fridu Kahlo. A pak je tu samozřejmě jídlo!

Mexico City se vyšvihlo mezi globální kulinářské velmoci, o čemž svědčí tři zápisy v žebříčku 50 nejlepších restaurací světa pro rok 2024. Mexické restaurace, které jsem znal z Evropy, mě fakt nepřipravily na variace pokrmů, jež jsem během své cesty vyzkoušel. Mým nejchutnějším objevem byla tradiční snídaně chilaquiles – skvěle okořeněný začátek každého dne! Pochutnal jsem si dokonce i na micheladě (pivu smíchaném s tomatovým džusem, čili a limetkou podávaném v nachlazené sklenici ozdobené krustou ze soli a koření).

Historie a tradice je v hlavním městě přirozeně všudypřítomná, ale celkově převládá velmi současná atmosféra moderního města, které se zdá být plné příležitostí. V centru je obzvlášť pro rodiny sázkou na jistotu stylová oáza Four Seasons. Párům nabízí intimnější zázemí butikový Las Alcobas.

Jsem si jistý, že kdyby se Mexico City nacházelo blíž domovu, všichni by na něj byli zvědaví! Je tu tolik možností, co se týče muzeí, eventů, nákupů, restaurací, malých čtvrtí s lokální kulturou a zábavných zážitků. V hlavním městě Mexika bychom snadno mohli vytvořit tři nezapomenutelné dny pro prakticky všechny typy cestovatelů.

TRADIČNÍ SAN MIGUEL DE ALLENDE

Z Mexico City se autem snadno a bezpečně přemístíte do jiné, starosvětské verze Mexika. V kopcích v okolí hlavního města se nachází mnoho pueblos mágicos, starých městeček, která si dodnes udržela svůj kulturní význam a magickou atmosféru. Jedním z nich je i San Miguel de Allende, který přitahuje i poněkud náročnější klientelu. Tradiční dlážděné město s pohodovou atmosférou a úžasnou architekturou se stalo mou nejoblíbenější zastávkou z celé cesty. San Miguel de Allende je zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. Ochrany se dočkal především proto, že jej tvoří vzácná směs kreolské, španělské a indiánské kultury. Při toulkách starým centrem jsem se zamiloval do barevné a hojně dekorované místní architektury, která zdobí uličky kolem hlavního náměstí a chrámu Parroquia de San Miguel Arcángel. V jedné z nich jsem se setkal s mnoha tradičními řemeslníky a navštívil jejich malé butiky a okouzlující trh.

Součástí půvabu města je i relativně nízký počet aut, protože prakticky vše je v docházkové vzdálenosti. Při vyjížďce na koni jsem si připadal jako v 18. století, zvlášť když začalo stoupání na zelené kopce za městem. Stejné kopce jsem si prohlédl i při východu slunce z horkovzdušného balónu, což je zážitek, který nabídne zase jinou perspektivu na mexický venkov a mohu jej vřele doporučit.

Na jedné večeři jsem se seznámil s Gladys Tamez, světoznámou návrhářkou specializovanou na kovbojské klobouky. Její dílo je k vidění na hlavách takových celebrit jako Taylor Swift, Beyoncé, Madonna, Johnny Depp nebo Lady Gaga. Vyprávěla mi spoustu fascinujících příběhů ze světa showbyznysu a designu. San Miguel de Allende je malé město, ale pochlubit se může hotely značek jako Belmond či Rosewood. V roce 2025 má být otevřen nový Waldorf Astoria. Vůbec se nedivím, je to totiž přesně ten typ destinace, která přitahuje zajímavé lidi.

Rosewood San Miguel de Allende je krásný, hlavně jeho zahrady. Větší hotel s 67 pokoji, suitami a privátními rezidencemi je sice nově postavený, ale design sklání poklonu španělským a mexickým prvkům ze 16. století, které tvoří hlavní charakter města. Rosewood znovu potvrdil svůj smysl pro ducha místa. Hotel působí trochu jako resort a bude vyhovovat spíš rodinám.

Tři tváře Mexika

„San Miguel de Allende, tradiční dlážděné město s pohodovou atmosférou a úžasnou architekturou, bylo mou nejoblíbenější zastávkou z celé cesty.“

Casa de Sierra Nevada značky Belmond se skládá ze šesti různých budov z 18. století. Každá budova a každý pokoj je jiný. Například na snídani jsem musel přejít přes ulici do hlavní budovy. Nijak mě to neobtěžovalo, bral jsem to jako součást zážitku. Byla by škoda utlumit autentičnost tak krásné destinace. Casa de Sierra Nevada si to uvědomuje a naopak ji ještě umocňuje. Chvílemi jsem měl pocit, že jsem se probudil ve starodávném Mexiku – jeho jedinečná historie a kultura člověka zcela pohltí.

San Miguel de Allende je mimořádně čistý a bezpečný. Právě otázka bezpečí bývá pro naše klienty před návštěvou Mexika nejpalčivější. Mnoho lidí věří, že Mexiko není bezpečné, protože média zmiňují tuto zemi většinou jen v souvislosti s drogovými kartely, násilím a ilegální migrací. Pečlivě jsem se na bezpečnost vyptával každého, koho jsem potkal, a všichni mi odpověděli stejně: Ano, jsou místa u hranic s USA nebo třeba Acapulco, kam se cestovat nedoporučuje, ale v turistických oblastech jako San Miguel de Allende, Mexico City, Maroma a dalších částech pobřeží nic nehrozí. Upřímně, v Itálii, v Paříži, ba dokonce u nás v České republice mě také napadají konkrétní místa, kam bych cestu zrovna nedoporučil. Můj závěr je, že při dobře promyšleném itineráři je Mexiko pro naše klienty bezpečné.

PLÁŽOVÁ

DOVOLENÁ

O třetí části mexického itineráře mám jasno: pláž! Výběr možností je opravdu bohatý. Los Cabos v Baja California Sur dělí od Los Angeles jen 2,5hodinový let a zdejší kolekce resortů je více než uspokojivá. Na pobřeží Tichého oceánu se nachází i Puerto Vallarta, kde se příště určitě chystám vyzkoušet One&Only Mandarina. V roce 2022 přivítal své první hosty Four Seasons Resort Tamarindo, který nabízí klasický zážitek z Pacifiku – rozeklané útesy porostlé džunglí, skoro prázdné pláže a velké vlny. Mexiko má z obou stran dlouhé pobřeží a já si tentokrát vybral to karibské. Kvůli masovému turismu doporučuji vyhnout se Cancúnu a Playa del Carmen, ale celkově mi v mexickém Karibiku bylo hned jasné, proč se právě tady cestovní ruch tak mohutně rozvinul. Voda je úžasně čistá a den strávený na katamaránu byl jedním z vrcholů mé cesty. Plavil jsem se podél krásného pobřeží, plaval a šnorchloval v odlehlých zátokách a ještě jsem si stihl užít hlubokomořský rybolov, mé oblíbené hobby.

Poloostrov Yucatán je proslulý také pro své cenotes neboli zatopené závrty v krasových jeskyních s provalenými stropy propojené podzemními řekami a tyrkysovými jezírky. Některé z nich jsou pro Maye posvátné a dodnes se v nich konají rituály jako například léčivá potní chýše temazcal. Podobný obřad se pořádá i ve spa vybudovaném přímo v cenote v Chablé Yucatán, úžasném hotelu pro páry ve vnitrozemí.

Já jsem bydlel v hotelu Maroma značky Belmond, který byl po kompletní rekonstrukci znovu otevřený v srpnu loňského roku. Vše působí zbrusu nově, ale design je spíš tradiční a respektuje mayskou část Mexika. Dokonce i rozvržení budov vychází z posvátné mayské geometrie! Pokoje a suity jsou krásné a dobře vybavené. Spa Guerlain je také moc hezké a k dispozici je i dlouhá pláž. Během mé návštěvy se ve vodě objevily mořské řasy, což je však problém v celé oblasti. Situace s řasami se proměňuje ze dne na den, někdy bývá lepší, jindy horší, ale v podstatě je nepředvídatelná.

Na karibském pobřeží existují i další možnosti, které nabízejí podobně uvolněnou butikovou atmosféru jako Maroma. O kousek dál stojí Chablé Maroma, poklidný a stylový resort složený výhradně z vil, jenž je vhodný pro

páry nebo rodiny se staršími dětmi. Příjemně odlehlý hotel Esencia nedaleko Tulumu je umělecky laděné, barevné útočiště, které si získalo oblibu hlavně na Instagramu. Stejně jako resorty Belmond, i tento hotel stojí v místě, kde se džungle setkává s mořem. Rodiny a golfisté najdou hezké útočiště také v komplexu Mayakoba, kde je nejlepší volbou Rosewood.

Gastroscéna v hotelu Maroma je špičková! Hned druhý večer nám na pláži griloval fenomenální maso hostující šéfkuchař Curtis Stone, australská kuchařská hvězda, která má v Kalifornii hned několik restaurací oceněných michelinskou hvězdou. Později nám v přátelské konverzaci u našeho stolu vysvětlil svou interpretaci mexické kuchyně.

Přestože jídlo a pití byly skvělé a celý večer vyhrávala kapela mariachi, přiznám se, že pobřeží na mě nepůsobilo jako Mexiko, které jsem zažil v San Miguel de Allende. Je to dobrá plážová dovolená v resortním stylu, ale pro mě by to nebyl jediný důvod, proč Mexiko navštívit. Právě rozmanitost jednotlivých destinací je to, co by mě do Mexika přitáhlo nejvíc. Vrátil jsem se s pocitem, že jsem si užil tři dovolené během jedné cesty.

Tři tváře Mexika

„O třetí části mexického itineráře mám jasno: pláž! Výběr možností je opravdu bohatý.“

„Země, která má co nabídnout... Nechápu, proč mi vlastně trvalo tak dlouho, než jsem Mexiko navštívil!“

KDY MEXIKO NAVŠTÍVIT

Mexiko je obrovské a pokrývá jej několik klimatických oblastí. Obecně platí, že měsíce listopad až duben jsou pro návštěvu vhodnější, protože na pobřeží není tak horko a převládá sucho. Období sucha je v té době i v Mexico City a v horách. To znamená, že během evropské zimy by na každé zastávce z výše uvedené trojkombinace mělo být dobré počasí.

Na to, abyste každou destinaci prozkoumali a zkombinovali aktivitu s odpočinkem, stačí tři dny. Mně osobně transfery mezi jednotlivými destinacemi nedělají žádný problém a do svého itineráře toho rád vměstnám co nejvíc, ale některým klientům bych doporučil strávit v každé zastávce den navíc, aby si ji mohli užít v opravdu pohodovém tempu. Podobně bych asi postupoval, pokud bych do Mexika cestoval s dětmi. A ano, jsem přesvědčený, že Mexiko může být vhodnou destinací pro dobrou rodinnou dovolenou. Infrastruktura země na mě udělala velký dojem, stejně jako velmi pozitivní přístup k dětem, které by ze všech barev a veselého života v ulicích byly určitě nadšené. Nejvíc mě asi překvapila úroveň komfortu. Doufal jsem, že poznám zajímavé tradice a uvidím krásnou krajinu, ale nečekal jsem, že si takovou rozmanitost užiju s takovou lehkostí a pohodou. Po své první cestě do Mexika jsem okamžitě začal plánovat tu druhou, abych v krásné, barevné zemi objevil i další místa. Jediné, co nechápu, je, proč mi vlastně trvalo tak dlouho, než jsem Mexiko navštívil!

1. Petr rybaří na karibském pobřeží (foto Miguel Juarez)

2. Portál v San Miguel de Allende (foto Ruben Faz)

3. Petr v uličkách San Miguel de Allende

4. Kapela v Casa de Sierra Nevada (foto Ruben Faz)

5. Večerní představení v hotelu Maroma Belmond (foto Miguel Juarez)

6. Dvorek v San Miguel de Allende (foto Miguel Juarez)

7. Ulička vedoucí k Parroquia de San Miguel Arcángel (foto Miguel Juarez)

8. a 9. Event pořádaný v Casa de Sierra Nevada (foto Miguel Juarez)

10. Gladys Tamez tvoří pro Petra kovbojský klobouk na míru (foto Miguel Juarez)

11. Maroma, hotel značky Belmond

12. Tulum na karibském pobřeží Mexika

13. Plážový bar v hotelu Maroma, Belmond (foto Ruben Faz)

14. a 15. Petr v horkovzdušném balónu nad San Miguel de Allende

16. Petr se šéfkuchařem Curtisem Stonem

Sluch Zrak Hmat Čich Chuť

Opravdu chceme cestovat v hermeticky uzavřených papamobilech po vesnicích ve Francii, Mexiku a na Dálném východě a jíst jenom v Hard Rock Cafes a McDonaldech? Nebo chceme beze strachu ochutnávat, vyzkoušet tajemnou dušenou směs nebo neznámé maso z obyčejné taquerie, přijmout jako dárek pohoštění v podobě grilované rybí hlavy? Vím, co chci já. Chci všechno. Všechno to chci jednou ochutnat.

Z knihy Důvěrnosti z kuchyně: Pikantní dobrodružství dokumentaristy, cestovatele a šéfkuchaře Anthonyho Bourdaina

CHUŤPETR BARTOŠ: MINIMALISMUS A STYDLIVOST BRAMBORY

Petr Bartoš je zakladatel a šéfkuchař Kruh Studia, pop-up restaurace pro osm hostů. Svůj další cyklus s novým podzimním menu začne v říjnu 2024.

foto Daniela Kadlečková

Petře, v gastronomii působíte již 18 let. Změnily se během té doby chuťové preference hostů a jak na to reagovaly restaurace?

Ani se mi nechce věřit, že se v kuchyni pohybuju už 18 let! Za tu dobu byl vývoj obrovský. Třeba Praha skočila neuvěřitelně nahoru a myslím, že je nedoceněná. Máme tu podniky na úrovni Paříže, Kodaně i New Yorku, které fakt stojí za to. Často to jsou nenápadná bistra, která dělají obyčejné věci neobyčejným způsobem.

Vyvinuly se i chuťové preference hostů, ale je to pomalejší. Mám pocit, že v Česku je pořád problém, jak lidem vysvětlit skutečnou cenu jídla. Náklady v gastru jsou enormní, je v tom hromada know how, spousta práce, a když chcete mít nejlepší suroviny, také to není nejlevnější. Naštěstí u nás v Kruhu hosté cenu neřeší, chápou, za co platí, a odcházejí spokojeni.

Kruh Studio se nachází v penthousu ve Vodičkově ulici v Praze a funguje jako velmi specifický pop-up. Přitahuje i specifický typ hostů?

Vždycky, když se snažím vyhmátnout esenci toho, jací k nám chodí lidé, dojdu k tomu, že jsou opravdu velmi různorodí. Společné mají to, že jsou otevřeni novým zážitkům a jsou ochotni přijít bez přehnaných očekávání. Ze začátku se párkrát stalo, že k nám přišli hosté, kteří čekali velkolepý finediningový večer, což ale není náš záměr. A protože jsme nenaplnili jejich očekávání, odcházeli zklamaní. Časem se to ale vytříbilo a dnes k nám chodí ti, co sem tak nějak patří.

Když jsme s naším bytovým projektem začínali, ani jsem si nedělal žádnou rešerši, jak to funguje jinde. Od

lidí slýchám, že v Berlíně, Londýně nebo Paříži je to docela trend, ale sám jsem na ničem takovém nikdy nebyl. Přiznám se, že když už se nějaká taková akce objeví, tak mě ani neláká, protože většinou je spojená s nějakým programem, o který vlastně nemám zájem. Kruh je čistě o jídle.

Vaříte ve stejné místnosti, ve které sedí hosté, a finální úprava talířů probíhá dokonce přímo na druhé straně jejich stolu. Jak těžké je plnit společenskou roli zároveň s tou kuchařskou? Můžete vůbec být sám sebou?

Ano, většinou můžu. Člověk samozřejmě musí umět přepnout – špatnou náladu s hosty rozhodně nesdílím, takže by se dalo říct, že mám nějakou tvář, kterou si udržuju, ale je to hodně přirozené. Podle mě je na našem projektu nejdůležitější přirozená křivka večera, kterou udávají hosté. Sleduju, jestli se chtějí bavit, nebo být třeba chvíli potichu a snažím se jim dát to, co potřebují. Vnímám, jestli jsou komunikativní, nebo jestli si prostě vyrazili na rande a tohle je jejich večer. Většinou k nám chodí páry, takže klasický set up je osm hostů ve čtyřech párech, které se ne vždy vzájemně znají. Někdy mezi sebou komunikují, někdy ne. Kruh je trochu netypický zážitek a není pro každého.

Vidíte bezprostřední reakce hostů nad každým talířem. Který chod je tutovka, která vždycky zabere?

Tutovka je dezert, protože je hodně překvapivý. Hosty baví i to, když je na talíři něco trochu kontroverzního –jako když podáváme nějakou vnitřnost a lidé zjistí, že to může být dobré. Překvapit dokáže i obyčejný kus zeleniny třeba jen s jednou další surovinou.

MĚ V KUCHYNI BAVÍ

MINIMALISMUS. NĚKDY

STAČÍ, KDYŽ NĚJAKOU

SUROVINU ZAJÍMAVĚ

Mě v kuchyni baví minimalismus. Někdy stačí, když nějakou surovinu zajímavě nakrájíte a dáte jí jinou texturu, kterou u ní lidé nečekají. Okurku můžete nakrájet tak, že bude chutnat jako úplně jiná zelenina. Minimalismus potřebuje víc přemýšlení, má svůj vlastní smysl. Lidi naštěstí baví a já jsem za to strašně rád. Nemám tendenci talíře přezdobovat. Naše jídlo vypadá, jako by spadlo rovnou ze stromu spíš než jako umělecké dílo. Každá surovina má na talíři svůj úkol.

Popisujete hostům jednotlivé chody?

Ano, s hosty si povídáme. Každé jídlo i víno, které podáváme, také představíme. Občas některý chod potřebuje i vysvětlení, jak ho jíst. Nechceme ale sdělovat nějaký náš příběh, chceme nechat suroviny, ať mluví samy za sebe.

NAKRÁJÍTE A DÁTE JÍ JINOU

TEXTURU, KTEROU U NÍ LIDÉ NEČEKAJÍ.

MINI MALI SMUS

Jak přistupujete k surovině, s níž se setkáte poprvé?

Mám potřebu ji ochutnat syrovou v té nejlepší možné variantě. Pak teprve přemýšlím, co s ní. Občas potřebuju nějaká vodítka, takže pak hodně googlím, čtu a hledám, jak k té surovině přistupují v různých kuchyních a jaké techniky se na ni dají aplikovat. Přijde mi důležité surovinu upravit tak, aby byl naplněný její největší potenciál. Aby neztratila kvalitu, nechutnala hůř než syrová. Aby byla buď lepší, nebo minimálně stejná, ale zajímavější.

Se kterou surovinou jste se pral nejdéle?

S bramborou. Lidi brambory vnímají jako takový nosič omáčky, ale představují obrovskou výzvu! Už asi pět let se snažím vymyslet chod z brambor a pořád to ještě není ono. Vyzkoušel jsem už desítky kombinací, ale jakmile jsem k bramboře něco přidal, zabilo to její „bramborovost“ a už to bylo o něčem jiném. Brambora je strašně skromná surovina, skoro až stydlivá. Nechce být vidět a jakmile k ní dáte jinou zeleninu nebo bylinu, úplně se zatáhne. Je hrozně těžké z ní udělat hvězdu a postavit chod na bramboře a jenom na bramboře.

Jak často měníte menu?

Pop-up Kruh začal v zimě, kdy jsme měli konzistentní zimní menu a jenom ho vylepšovali. S příchodem jara menu zdynamičtělo. Sezóny nejsou jen o ročních obdobích a zvlášť na jaře a v létě proběhne spousta mikrosezón, kdy jsou k dispozici různé byliny a zelenina. Jarní menu je převážně zeleninové, má patnáct chodů a až na pár z nich je v podstatě vegetariánské. Hvězdou podzimního menu bude spíš červené maso, zvěřina, vepřové, francouzské omáčky, vývary, polévky. Počítáme s deseti chody, které se ponesou v duchu comfort food.

Snažíte se vašemu menu dát nějaký příběh?

Spíš než příběh to vnímám jako křivku. Musí dávat smysl a být dynamické, aby třeba nešly dva podobné chody nebo pokrmy ze stejných surovin hned za sebou. Neděláme ale žádnou velkou show, náš přístup je minimalistický, děláme jen to, co je třeba.

Kdybyste měl možnost podávat jen jeden chod, víte, který by to byl?

O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Naše signature jídlo, které je na menu úplně od začátku, je kedlubna. Vystihuje, jak nad jídlem přemýšlím: Je to minimalistický chod, který má jen pár komponentů. Za tu dobu, co ho děláme, jsme ho dovedli do bodu, kdy už na něm nemám co změnit. Pro mě ale není důležitý jednotlivý chod, jako spíš celek večera.

Dá se minimalismus v kuchyni dělat dobře, aniž by člověk měl tradiční přípravu a třeba věděl, jak se dělá komplexní francouzská omáčka?

Myslím, že ne, základy jsou nutné. Když děláte omáčku tři dny nebo máte zkušenost s talíři z třiceti komponentů a kouřícím dusíkem, tak vás to ujistí v tom, co je vlastně smyslem minimalismu. Když začnete rovnou s minimalistickými věcmi, můžou dobře vypadat, ale nebudou třeba tak sofistikované. Protipóly jsou důležité a jen tak člověk pochopí i druhou stranu.

Ten, kdo například žije celý život v blahobytu, tak ho nejen neocení, ale vlastně ani neví, jak blahobyt funguje, dokud nezažije aspoň trochu nějakého utrpení. Podobně je to i s naším zážitkem v Kruhu: jsme schovaní, lidé nás trochu hledají, neví, co je čeká a jak to bude probíhat… Je v tom určitý diskomfort, nějaká forma utrpení. O to víc si pak hosté užijí komfort celého večera. A ten vynikne právě díky svému protipólu.

Vaříte tři, občas dokonce jen dva kuchaři. Dá se to zvládat?

Dá. Mě ten proces baví i z pohledu kuchaře, celý náš koncept je vlastně také minimalistický. Všechno do sebe musí perfektně zapadnout, doslova ždímáme každý centimetr kuchyně, aby to bylo co nejefektivnější a my jsme hostům předložili 15 chodů, které mají profesionální punc a vysokou kvalitu.

Stejně nechápu, jak ve dvou nebo ve třech dáte dohromady 15 chodů…

To je přesně ono. Člověk, který nemá zkušenost s velkou kuchyní nebo s provozem ve finediningové restauraci, tohle podle mě nedá dohromady. Pracujeme v malém prostoru a vše je založené na drobných detailech, které do puntíku musíme dodržet. Pokud se ty detaily vynechávají, vzniká nepořádek a chaos. Náš systém se skládá ze spousty různých bodů, které se musí plnit, a spousty různých časů, které se musí dodržovat. Kdyby to haprovalo, bylo by to okamžitě vidět.

UMĚ NÍ

KDYŽ DĚLÁTE OMÁČKU

TŘI DNY NEBO MÁTE

ZKUŠENOST S TALÍŘI

Z TŘICETI KOMPONENTŮ, TAK VÁS TO UJISTÍ V TOM, CO JE VLASTNĚ SMYSLEM MINIMALISMU.

Tíhnete k nějakému typu kuchyně?

Filozofií mi je nejbližší ta japonská, která minimalismus dovedla k mistrovství. Její pointou je vyzdvihnout surovinu, je hodně o kuchařině a umění kuchaře. Je založená na disciplíně a na tom, že děláte věci každý den a jste v nich lepší a lepší. Imponuje mi, že v japonské kultuře je například inteligence na žebříčku hodnot níž než disciplína. Řemeslo je v Japonsku spojené s disciplínou a umem a ruční práce je ceněná. Přijde mi škoda, že v Evropě nebo v Americe je to spíš o tom, jak věci vypadají, co vysvětlují a co říkají, ale prapůvod nám vlastně uniká. V něčem jsme povrchní a nechápeme, že jít do hloubky někdy znamená se od inteligence spíš oprostit.

Byl jste někdy v Japonsku?

Právě teď se poprvé chystám na měsíc do Japonska na inspirativní cestu. Itinerář nechávám víceméně spontánní. Mám tam známé a vím, co chci vidět za města, ale je mi jedno kdy. Určitě je pro mě důležité Tokio, Kjóto, Ósaka a pak se uvidí. Bude to kulinářská cesta, hodně jídla a čerpání poznatků.

Nevím proč, ale celou dobu během našeho rozhovoru myslím na japonskou esej Džuničira Tanizakiho z roku

1933 Chvála stínů

Tu znám a dokonce ji mám doma! Je krásná…

CHUŤ SARDINIE A CHUŤ ŽIVOTA

Na první pohled není na horských vesnicích na východě Sardinie nic zvláštního. Strmé úzké uličky, příkré kopce, pomalé životní tempo, všudypřítomný chléb a pasta… Když se však sardinská provincie Nuoro objevila na seznamu takzvaných Modrých zón, začal všechny zajímat i druhý pohled.

Za Modrou zónu bývají označeny ty oblasti světa, v nichž počet obyvatel starších 100 let převyšuje běžný průměr až 10x. Kdo jsou tito šťastní zdraví lidé, jak žijí a co jedí?!

Z pěti identifikovaných Modrých zón je Sardinie díky sezónním přímým letům z Prahy nejdostupnější. Kromě provincie Nuoro na Sardinii mezi ně patří ještě ostrov Okinawa v Japonsku, poloostrov Nicoya v Kostarice, ostrov Ikarie v Řecku a město Loma Linda v Kalifornii. Sardové za svou dlouhověkost vděčí více faktorům, mimo jiné pevným rodinným vztahům, dostatku pohybu a dobré genetické výbavě, která se díky geografické izolaci nenaředila s jinými, méně šťastnými geny.

Jejich tradiční jídelníček však vědce trochu překvapil. Popírá totiž mnohá dnešní výživová klišé: spousta karbohydrátů v podobě chleba a těstovin, vynechané snídaně, pozdní večeře, vysoká spotřeba kávy, každodenní pití vína… Dnešní venkovská strava Sardů se nijak dramaticky neliší od toho, co jedli jejich předci před 1000 lety. Stáda ovcí a koz nahánějí vysoko v horách, díky čemuž i osmdesátníci a devadesátníci denně nachodí přes deset kilometrů. Stáčejí svůj domácí med, pěstují si vlastní zeleninu, olivy a víno. Kromě oliv lisují olej z mastiky neboli řečíku lentišku, který chutná po pryskyřici a podporuje dobré trávení.

A přesto tato la cucina povera neboli kuchyně chudých venkovanů dokonale funguje. Není totiž jen o chuti a kvalitě samotného jídla – je o chuti a kvalitě života. V čem je její tajemství?

Chléb z místní semoliny

Na klasickém sardinském stole nikdy nechybí chléb z místní semolinové pšenice, kterou mnozí považují za nejlepší v celé Itálii. Travel designer EliteVoyage Michal Pátek při své návštěvě Sardinie umění místních pekařů samozřejmě ochutnal: „Nikdy jsem tolik druhů chleba neviděl, podle mě jsou jich stovky. Každý region má své typické. Některý je nekynutý, tenký a lehký, aby pastevcům v horách dlouho vydržel. Jiné jsou z fermentovaného kvásku a krásně nadýchané.“

Polévka minestrone a společné večeře

Jedním z jídel, které sardinské kuchařky vaří nejčastěji, je polévka minestrone. Zpravidla veganská směs luštěnin a zeleniny je vydatným zdrojem vlákniny a ideálním obědem či večeří. Michal si všiml, že „na Sardinii moc nesnídají, a i přes den se jí relativně málo. Člověk v tom horku vlastně ani nemá chuť. Leckde se dodržuje odpolední siesta a s hlavním jídlem se čeká na večeři, kdy se u stolu sejde celá rozšířená rodina.“

Ovčí sýry a omega-3 kyseliny

Jestli obiloviny pokrývají 47 % sardinského jídelníčku, pak mléčné výrobky tvoří dalších neuvěřitelných 26 %. Nejčastějším typem sýru je Pecorino z ovčího mléka, které je bohaté na omega-3 mastné kyseliny. „Já jsem si nejvíc pochutnal na čerstvých, krémových ovčích sýrech,“ dodává Michal.

Pasta jako umění

Pasta je stálicí sardinských stolů a místní hospodyně její podoby dovedly téměř do umělecké podoby. Složité tvary jsou ideální i pro jemnější a řidší omáčky, které se dostanou do záhybů každé těstoviny a doslova ji celou obalí ve své chuti. Za jedno z národních ostrovních jídel se považuje pasta malloreddus alla campidanese s poměrně jednoduchou kombinací chutí rajčat a místní klobásy. Michal si nejvíce pochutnal na fregola sarda con vongole. Těstoviny, které připomínají velké perličky kuskusu, se podávají v rajské šťávě s mořskými plody.“

Víno v dobré společnosti

Sardové sice pijí víno v podstatě denně, ale relativně střídmě. Michal si vybavuje, že „jen málokdy byste někoho z místních potkali vyloženě opilého. Zato působí příjemně vyklidněně.“ Místní červené Cannonau di Sardegna obsahuje dvakrát až třikrát víc flavonoidů než jiná vína. Ty působí jako antioxidanty a chrání proti srdečním chorobám. Michal dodává: „To hlavní je ale vždycky dobrá společnost. Zvlášť, když si připíjíte se slovy A kent’annos!“ V místním nářečí to znamená: Ať se dožiješ do sta! V provincii Nuoro to evidentně funguje.

OBJEVTE SARDINII

Následujte vlastní touhu

Soubor unikátních

vil s výhledy na Prahu