UKÁZKA Z KNIHY ARESTON (Josef Pecinovský) Trup lodi se otevřel jako prázdná lastura a kontejnery se jeden za druhým vysouvaly ven, až se naskládaly vedle sebe. Ten pohyb připomínající sklíčka v kaleidoskopu pokračoval, protože podle předem daného schématu se vysouvaly ven i řady sedadel, a postupně vyklouzly do přechodové komory Arestonu, zvané hangár, vysoké dobrých dvacet metrů. Šlo o prázdný prostor, beztvarý, němý, nechutně odporný, ale byl tady vzduch a neměl jsem ani čas zabývat se tím, jestli je tady teplo nebo zima, protože jsem zase slyšel sršící blesky elektrických bičů a zaslechl býčí hlas Tlusté Berty. Řvala jako nepříčetná v pevném přesvědčení, že intenzita jejího projevu může urychlit vykládání. Vida, ta dáma cestovala s námi, ale nepochybuji, že mnohem pohodlněji a s veškerým komfortem. Ranami obušku nešetřila a mnozí z nahých poutníků pro změnu nešetřili sprostými nadávkami, protože věděli, že za bariéru už na ně ta hora masa nemůže. Nikoho neevidovali, ani nás nepočítali. Kdo dolétl až sem, tak buď nastoupil na Areston, nebo byl mrtvý. Dostal jsem taky jednu ránu obuškem a zachytil jsem pohled té statné dozorkyně. Jednou ti tu ránu vrátím, řekl jsem si. Jako kdybych si byl jist, že ta doba nastane. Dostat tisíce lidí na Areston, to ale chvíli trvá, v tom nesmírném davu a na ploše, která rozhodně nebyla rovná, ale zakulacovala se a ztěžovala tak orientaci, jsem záhy zcela zabloudil. A co hůř, Eva mi někam zmizela. Cosi mě postrkovalo vpřed, ale byla to jen masa nahých lidských těl, která se na mě tlačila zezadu, a nepochyboval jsem, že mnohé ten dav ušlapal. Měli štěstí, nebo smůlu? A pak jsem spatřil v podlaze desítku otvorů, vzdálených od sebe asi dva metry, mizel v nich jeden člověk za druhým, a jakýsi dozorce-lidumil stál vedle a každému říkal: „Pořádně se nadechneš a pak na chvíli zatajíš dech. A jakmile dopadneš, utíkej rychle pryč.“ Jen tři sekundy, snad čtyři, tak dlouho trval skluz od transferu na nejvyšší palubu Arestonu. Připadal jsem si jako sousto prostupující jícnem, plastikové a odporně slizké stěny rukávu mě obalovaly a posunovaly peristaltickými pohyby vpřed, dál a dál, a dýchat se tady skutečně nedalo, protože nebylo co, i když o úplné vakuum se nejednalo.
Naši vládci měli ohromnou péči o to, aby se atmosféra trajektu nepromísila s atmosférou Arestonu. A pak, to už jsem se dusil a chystal jsem se rukama uvolnit oděv, až jsem si uvědomil, že žádný nemám a že vlastně rukama nemohu ani pohnout, tak potom mě slizké a živé stěny rukávu vyplivly kamsi do prostoru a já pocítil znovu sílu gravitace, protože jsem dopadl na něco měkkého, poddajného a současně tvrdého a nepříjemného, a slyšel jsem kolem sebe jen supot, nadávky a hlasitý křik. Právě jsem přistál na Arestonu. *** Byla to ta nejsložitější logistická akce, s jakou jsem se kdy setkal. Jen si to představte. Na Areston v posledních pěti dnech právě přibylo dobrých padesát tisíc lidí, a jistý počet lidí z Arestonu odvezli. Jistě, propuštěných je vždy mnohem méně, ale počítejme klidně s nulovou úmrtností. Na naši loď naložili pět kontejnerů, v každém dva tisíce lidí. To je deset tisíc. Takových lodí musí být pět. Skluzavek je deset. Když jsem sjížděl dolů, nevěděl jsem to, ale dostalo se mi poučení. Na ploše hangáru bylo třeba usměrnit nesmírný dav. Skluzavky. Zařízení izolující okolní vesmír od prostoru Arestonu. Zařízení tvořící přehradu mezi svobodným světem a malým peklem. Za neskutečného řevu a výbojů elektronických bičů nás hnali vpřed. Lidé klouzali dolů asi v desetisekundových intervalech, což znamená, že transfer opustilo během minuty šedesát lidí. To v ideálním případě. Jen těžko lze zorganizovat masu lidí, aby se nechovala jako stádo. Takže s tím intervalem bych byl opatrný, ani rány bičem nemusí splašené jedince ukáznit. A pak hezky šup do skluzavky, pěkně jeden kus za druhým. Ty, co se budou zpěčovat, praštíme do hlavy a hodíme je do tunelu, nevadí, když dolů dojede jen mrtvola, on si tam s ní někdo poradí! Máme tisíc lidí na jednu skluzavku, tak ať to odsejpá.
A to se musí stát pětkrát, ale máme na to pět dní. Na jeden trajekt tedy vychází jeden den. To je důvod, proč nelze najednou dopravit na Areston větší počet vězňů – totiž chci říct poutníků. Nutně to znamená selekci už na Zemi, trestných činů se přece spáchá mnohem více. Jako kdyby měl každý soudce přidělen určitý počet míst, a některé odsouzené si tak mohl vychutnat. Anebo spíš jako kdyby nějaká vyšší moc předem rozhodla, kteří jsou tak nepohodlní, aby si trest odbyli mimo Zemi. Jakých lidí se Země potřebuje zbavit? Řada z nich se přece nevrátí, a ti, kteří to všechno vydrží, se promění v bezmocné trosky, které jen dožívají někde v ústraní… Aby se ale vrátili, musí je v prvé řadě nabrat trajekt. Na to je, jak je zřejmé, trochu víc času. Nástup na trajekt se odehrává ve stejném prostoru, ti, co to přežili, se posadí na stejná sedadla a budou je popohánět stejné biče. Zatímco ti, co nastupují trest, jsou vyplašení a podlehli prostředí, propuštění jsou ostražití a schopní všeho. Je to nejkritičtější okamžik celého procesu. Není problém zabít dozorce, kdyby se na něj najednou vrhla masa lidí. Piloti jsou na něco takového připraveni, kdyby se stalo, že by se navrátilci chtěli vzbouřit, mohou okamžitě opustit prostor Arestonu. Dokonalé vakuum při otevření brány by to se vzbouřenci vyřešilo. A dozorci? Jak by to dopadlo s dozorci? Samozřejmě, dnes už vím, jak je tento imaginární problém vyřešen, ale jako holátko jsem nad tím, co bude za šestnáct let, vůbec nepřemýšlel. Jenže – proč by se ti, kteří Areston opouštějí, bouřili? Trest jim právě skončil, a oni by si tak zahradili jedinou cestu k návratu. Řeknu ale stručně – nedá se to popsat. Musí se to zažít, a to nepřeji ani svému nejhoršímu nepříteli. I když, ve chvíli, kdy jsem klouzal jícnem, jsem si přál, aby tady se mnou byl i soudce Wilson, ten úplatný ničema. *** První dojem? Smrad.
Vzduch byl plný nejrůznějších příměsí produktů organického rozkladu, jak by se to dalo nazvat učeně, ale ve skutečnosti jsem ucítil směs pachů dobře udržovaného gigantického hnojiště. Neměl jsem však čas nad tím rozjímat. Druhý dojem? Pološero. Jakási osvětlovací tělesa, která jsem neviděl, si vzala za úkol tak trochu škádlit zrakové receptory přítomných. Třetí dojem? Panika. Snad deset sekund jsem nebyl ničeho schopen. Zatímco jsem měl podvědomou touhu zbavit se toho odporného slizu, který byl ale pouze virtuální, neudělal jsem to, co jsem měl udělat jako první. Dopadl jsem z výšky necelých tří metrů doprostřed hustého davu lidí, ale kupodivu jsem si nic nezlomil. A pak jsem ucítil náraz. Nejméně tunový žok mi dopadl na záda a málem mi zlomil páteř. Jistě, skluzavka je v provozu, a první, co musí člověk udělat, je z toho místa zmizet. Rozpletli jsme našich osm končetin a včas jsme uhnuli, než vyjel další nešťastník; to vše se odehrávalo za halasného řehotu několika desítek hrdel. Postávali tam mazáci; jejich úkolem bylo organizovat příchod, ale to jim nebránilo, aby si užili trochu legrace. Zarostlí jako neandertálci, s dlouhými vousy, rozcuchanými vlasy, oblečeni v hadrech. Kupodivu mě ten pohled uklidnil. Jsou oblečení, takže tady člověk nemusí chodit osm let nahý… Byla to jedna z mála zábav, která se na Arestonu dala zažít. Jak jsem měl poznat, smích tady byl vzácný, a málokdo si našel nějaký důvod se podobným způsobem rozveselit. Vyjel další poutník a rozplácl se na podlaze. Zakvílel. Smích. To se tady umačkáme? Pryč, pryč odsud! Neslyšíte, vy hovada? Cítil jsem, že skoro nemohu dýchat, že jsem součástí husté, beztvaré kaše, která jen zvolna proudí kamsi pryč, až najednou se cosi uvolnilo a já zaslechl hřejivá slova: „Zmiz odsud, ty čuráku, než se tady pozabíjíme.“
Utekl jsem. Ucítil jsem v davu naháčů volnou cestu. Přede mnou byla zaoblená chodba, a v ní se míhaly holé zadky. Vyrazil jsem tím směrem a bylo mi jedno kam, hlavně aby tam nebyli lidé, protože tam, kde nejsou lidé, tam mohu dýchat, tam mohu žít. Nakonec se ten dav podařilo rozptýlit. Později jsem se dozvěděl, že při tomto nástupu se muselo odeslat do sběrné šachty, jinak také řečeno na věčnou pouť, asi dvacet lidí. Umačkaní, zadušení. Několik zlomených vazů. A to jsme prý měli štěstí, v předchozím cyklu to bylo mnohem horší. Sběrná šachta bylo univerzální zařízení na odhazování odpadu, a ironicky se mu říkalo Kloaka Maxima. „Hele, toho chyťte, ten to podepsal,“ slyším najednou, a vzápětí mě lapily a pevně držely čtyři silné ruce. Ti chlapi tady jistě byli už dlouho, přinejmenším jeden cyklus. Bílé obličeje obklopené koronou vousů a vlasů. Jen někteří si sčesali svůj skalp dozadu a svázali jej do koňského ohonu, ale zahlédl jsem i pečlivě upletený cop. Všiml jsem si i jemných chloupků na předloktí, které mi jeden ze svalovců cpal přímo před oči. Evidentně mě z něčeho podezřívali. Snažil jsem se jim vysmeknout, ale bez úspěchu. Drželi mě a táhli někam pryč, do boční chodbičky. „Kam mě táhnete, umím jít sám!“ protestoval jsem, ale oni jako kdyby neslyšeli. Téměř mě nesli. Jejich stisk bolel. Více v knize ARESTON (Josef Pecinovský), Epocha, květen 2016 Edice Pevnost www.epocha.cz http://www.facebook.com/fantastickaepocha