UKÁZKA Z KNIHY JAK LVOVÉ (Petr Schink) Abelio vlastně neuměl plavat. Udržel se sice nad vodou, ale nikdy neměl příležitost porvat se s vlnami a spodními proudy. Nikdy nebyl přinucen opravdu ze všech sil bojovat s živlem a krájet hladinu jednotvárnými silnými tempy. Teď však plaval svižně jako rybka. Rozbíjel vodní hladinu jako projektil a za jeho kopajícíma nohama zůstávala zpěněná brázda. Odporná špinavá tekutina vydávaná v přístavišti Osmičky za vodu, obtékala jeho vychrtlé tělo a při bližším pohledu, by bylo patrné, že se ho vlastně ani netkne. Neviditelná bariéra kolem něj zadržovala veškerou vlhkost a stejná síla ho poháněla vpřed. Úzké nenápadné torpédo se prosmýklo shlukem rybářských veslic a zmizelo pod ohromným plochým remorkérem, naloženým zarezlými cisternami. Za širokým pontonovým plavidlem zůstával pruh oranžového kalu. Moře v něm vřelo. Ryby plovoucí břichem vzhůru se stávaly lákadlem pro dravce, kteří se však po kontaktu s jedem přidávali ke smutečnímu průvodu. Jen ohromný žralok s širokou plochou hlavou a trnitým hřbetem přežíval, mátožně se plácal těsně pod hladinou a do jeho rozšklebené tlamy proudila kvanta otráveného masa. Racci posedávali na drátech natažených nad palubou remorkéru a hladově klapali zobáky. Sem tam se některý z okřídlených zvědavců odhodlal k náletu na hojnost ryb za lodí. Takový pak zůstával ležet na hladině. Poklidně se houpal na vlnách s křídly roztaženými a korálky očí vytřeštěnými do věčnosti. Nic z toho se Abelia netýkalo. Vznášel se ve své vzduchové kapse těsně pod plátovaným břichem nemotorného plavidla. Hrubě svařené kusy oceli nad jeho hlavou zamezovaly přístupu světla. V zakalené břečce by stejně nešlo rozpoznat, co všechno se skrývá na dně přístaviště. Ne že by to snad někdo opravdu toužil vidět. V přízračně nazelenalém podmořském přítmí odpočívala očesaná torza lodí zarostlá chaluhami. Mezi ostrými výčnělky se hromadily hory poztráceného nákladu natolik pokrytého škeblemi a korálem, že už zcela ztratily svůj tvar a účel. Původní skálu rozryly těžké háky kotvic a mezi tím vším se proháněla hejna zmutovaných bezokých ryb, jejichž rozvětvené sliznaté žábry se v proudu vlnily jako závoje. Umožňovaly filtrovat z okolní špíny tolik živin, že rybky už ani nepotřebovaly přijímat potravu zakrslými tlamičkami. Jedy, které hubily jedny obyvatele vodní říše, jiným zase svědčily natolik, že se rozmnožily do ohromných pulzujících kolonií. A nad tím vším se právě prohnal subtilní stříbřitý stín, jehož pozornost upoutala hbitá šipka Abeliovy postavy. Přístav už byl blízko. Na rozdíl od Lughos Stadtu tady lodě kotvily ve velikém zastřešeném hangáru, jakémsi mokrém doku, kde mohla plavidla nerušeně přečkat nepřízeň počasí.
Abelio však nemířil k rozevřeným čelistem ocelových vrat. Napravo od hangáru se rozkládalo rozlehlé území protkané stružkami špinavé tovární břečky a zahlcené horami odpadů. Bahnitým marastem si hrnuly cestu lžíce parních buldozerů. V brázdách za nimi, až po pás v hnilobném šlemu a obklopeni ostrými kusy kovu, se pak lopotili sběrači. Hledali, co ještě by se dalo z přebohaté nadílky odpadů vytěžit. Ti šťastnější pluli po hladině na vorech z prázdných kanystrů nebo kusů vyplaveného dříví. Cennější nálezy k sobě přitahovali lany s háky jako zruční rybáři. Ti méně šťastní se zalykali smrtícím bahnem a plácali sebou jako ryby uvízlé za odlivu na souši. Skrovná zásoba vzduchu, kterou kolem sebe Abelio vytvořil, když se obklopil silovým štítem, už byla skoro vyčerpaná. Skomírající bariérou začínala prosakovat vlhkost. Něco velmi rychlého se prosmýklo po Abeliově pravici, chlapec si toho však nevšímal. Tlak v plicích se stával nesnesitelným a cokoliv jiného ztrácelo smysl. Vyrazil levačkou nad hladinu, na dlani ucítil studené pohlazení větru, když v tom ho za druhou paži popadlo něco nelidsky silného a strhlo jej zpět. Abelio v panice vykopl, narazil do pevného a pružného těla, sevření však ještě zesílilo. Aniž si to uvědomoval, zformovala se mu v dlani koule surové energie. Jeho tělo, smýkané u dna nánosem vápenatých ulit, se bránilo samo, když mozek nedostatkem kyslíku vypověděl službu. Moc z něj vyrazila ve formě oslepujícího kopí a na okamžik ozářila divokou a zběsile krásnou tvář jeho únosce. Mořská panna s vlasy zelenými jako vlající chaluhy a stříbrně žilkovanou pletí roztáhla paže a odhalila křehké blány ploutví. Metafysický výboj proletěl jednou z nich, rozerval ji na cáry a s blikotáním zanikl v temnotě. Nezměrnými dálavami podmořských pustin zazněl zlostný ultrazvukový skřek a kdesi zdaleka se jako odpověď vrátilo hluboké zabučení modré velryby. Ústa vodní nymfy se roztáhla do dvojité řady štičích zoubků. Panna náhle vůbec nepřipomínala člověka, spíš zlomyslného démona s jiskrou šílenství v očích. Otočila se kolem své osy, žábra na hladkém krku roztažená do růžového pulzujícího nákrčníku, a s nově získanou energií vyjela po chlapcově boku. Zoubky se zabořily do masa. Abelio unášený proudem se poddával dalším a dalším útokům, které z jeho těla ukrajovaly drobné kousky kůže a masa. Voda se rychle barvila rudě. Krvavá lázeň k sobě stahovala malé rybky tušící hostinu. Ovšem nejen ony se daly zlákat železitou vůní. Mohutný slepý žralok s ostnatou ploutví na vrcholku hřbetu zaměřil čichové orgány v tupém rypci a vyrazil. Čumák se zaryl do mezery mezi bojujícími. Odhodil oba nezadržitelnou silou dvou tun a zubaté čelisti se ohnaly po ocase vodní víly. Strhly jí z boku pás lesklých penízků a zle potrhaly ocasní ploutev.
Abelio pomalu klesal ke dnu, plíce naplněné vodou, mysl otupenou nedostatkem kyslíku a ztrátou krve. Už neměl sílu bojovat, vše se ztrácelo v našedlé mlze. Kdesi v uhasínajících záblescích paměti se objevil obraz ustarané ženské tváře. Abelio už zapomněl, jak jeho matka vypadala. Dělo se toho tolik a dětská mysl rychle překrývala staré a většinou ponuré zážitky těmi novými a radostnými. Z matčiny tváře mu v paměti utkvěl jen poslední pohled na ni – a věru nebylo oč stát. Kůže sežehlá na popel praskala při dotyku a v očích nebylo nic než bolest. A pak? Už nic. Ta vzpomínka se vracela jen ve snech a Abelio byl rád, že většinu z nich vymazaly první paprsky svítání. Tohle však bylo něco jiného. Matka byla živá a pozorovala ho s utrápeným a zároveň odhodlaným výrazem. Jako když ho poprvé pustila z náruče a nechala ho udělat první krůčky bez opory. Když ho poprvé nechala hrát si venku s dětmi z Lughovy latríny. Když mu poprvé vtiskla do ruky nůž a plížili se spolu nočním lesem se zvuky pronásledovatelů za zády. Pod jemnou kůží na Abeliově čele něco zapulzovalo. Zlatá záře sílila, až hrozila propálit se skrz a odhalit splétaný drát vrostlý do masa. Abelio vytřeštil oči a zamával rukama. V krvi neměl ani molekulu kyslíku, v plicích mu bublala slaná voda, ale přece se mu nějakým způsobem podařilo odrazit nohama ode dna a vyrazil k hladině. Když proplouval kolem bojující dvojice, mořská panna po něm zoufale hrábla paží s prsty zakončenými háčky. Minula a moře opět ožilo jejím zoufalým křikem. Ten však vzápětí uťalo klapnutí čelistí s třemi řadami jako břitva ostrých zubů. Z tváře starodávného vodního tvora zbyl jen ošklivý trhanec masa bez očí, nosu i valné části obličejových kostí. Mořská panna spíš už jen reflexivně a naslepo mávla spárem a v žralokově boku se rozchlípla hluboká, čistá rána. Ven se vyhrnuly cucky vnitřností provázené rostoucí rudou skvrnou chlístající z ohromného těla v rytmu pravěkého srdce. Oba tvorové klesali ke dnu. Mořská žínka ještě občas plácla ocasem. Žralok s očima zarostlýma blankou padal jako kámen. Vlekl za sebou trs útrob ozobávaných menšími dravci. Abelio prorazil hladinu. Nevěděl o sobě, ale neovladatelná a děsivá síla ho tlačila stále vzhůru a dál nad zpěněné moře. Pokroucené a bezduché tělo svištělo nad vodami, přeletělo nebezpečná skaliska u pobřeží a v plné rychlosti se zarylo do pahorku blátivého humusu. Náraz z chlapce vymáčkl skoro všechnu slanou vodu. Tekla mu z rozbitých úst a nosu. Ve stružkách se řinula po zamrzlém odpadu. Po několika křečovitých stazích hrudníku se Abelio zajíkavě nadechl a hned nato se pozvracel. Nevěděl o sobě. Z mnoha drobných i větších ran mu odtékala krev a s ní i
život; jen díky nízké okolní teplotě ještě nevykrvácel. Zlatavá záře kolem hlavy zmatněla, metafysická energie uhasínala spolu s životní jiskrou. Více v knize JAK LVOVÉ (Petr Schink), Epocha, říjen 2015 Kniha vyšla v edici Fantastická Epocha (http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=741) http://www.facebook.com/fantastickaepocha E-knihu koupíte např. na http://www.palmknihy.cz/jak-lvove.html?a_box=5zteq9b3