UKÁZKA Z KNIHY KLADIVO NA DÉMONY (Kladivo na čaroděje 10, Jiří Pavlovský) Klepání se změnilo v bušení. „No jo, už jdu,“ řekl Felix a posadil se na posteli. Na hubeném vysokém těle měl navlečené jen trenýrky a tričko, a protože se mu nechtělo oblékat, sebral z koupelny bílý hotelový župan a nazul si boty. Program v televizi uvízl na zpravodajství. Ztišil zvuk. Přemítal, kdo by ho tu mohl hledat. Nikdo netušil, že se utábořil zrovna v tomhle hotelu na Malé Straně. A jen těžko by ho někdo známý hledal právě tady, na Felixovy poměry to bylo dost nóbl prostředí. Pokoje byly sice tak malé, že člověku dělalo problém otevřít v nich krabičku zápalek, ale zato měly vlastní balkon. To už zavánělo luxusem. Možná v recepci přišli na to, že jeho kreditní karta hlásí plus jen díky zásahu magie. Zavázal pásek od županu, vyšel na chodbičku před ložnicí a otevřel dveře. Chlap, co v nich stál, je skoro dokonale vyplňoval a zakrýval své menší kolegy, kteří postávali za ním. V obří levačce držel červenou krabici, tak akorát na malý dort. Nebo pánský klobouk. „Ano?“ řekl Felix Jonáš a zkoušel si tipnout, kolik jich na chodbě stojí. Pět? Šest? „Felix Jonáš?“ zachrčel obr hlasem, který rozdrnčel skleničky na nočním stolku. „Tak to mám v občance,“ řekl Felix Jonáš. „Co potřebujete?“ Obr vytáhl zpod koženého kabátu brokovnici. „Aha,“ řekl Felix a praštil dveřmi. Nad hlavou mu prolétly dřevěné třísky. Felix se odrazil nohou od stěny a zapadl do ložnice. Výstřel ho ohlušil, ale stejně teď nějaký čas neplánoval jít na koncert vážné hudby, takže žádná škoda. Prolétl pokojem, přeskočil postel a vrazil na balkon. Nezastavoval se. Odrazil se od zábradlí a skočil. Prolétl v bílém županu, jako inverzní Batman, nad úzkou uličkou a korzujícími turisty – než prorazil okno na protější straně ulice a v záplavě střepů dopadl parakotoulem na koberec, srazil konferenční stolek a zarazil se o dveře. „Au,“ konstatoval. Na balkoně jeho hotelového pokoje stáli lidé s pistolemi. Nestříleli. Ukazovali si na rozbité okno v protějším domě, pak se otočili a zmizeli uvnitř. Teprve teď si Felix všiml, že v pokoji není sám. Na pohovce seděl muž, čirou náhodou také v trenýrkách a tričku, a v ruce držel plechovku s pivem. V televizi prolézal Bruce Willis ventilací. „Dobrý vkus,“ pochválil Felix muže. Útočníci zmizeli z balkonu, tudíž běží dolů, aby mu zatarasili únikovou cestu. Mohl by zkusit utéct po střechách, ale než by se na střechu dostal, ztratil by veškerý svůj náskok. Takže… Felix se rozběhl zpátky k oknu. Odrazil se od parapetu a skočil. Bílý župan za ním vlál, když letěl nad ulicí, s rukama napřaženýma před sebou. Okraj balkonu se k němu blížil… a pak začal pomalu a neodvratně stoupat nahoru. Nezvládne to, nedoskočí… Prsty mu bolestivě narazily do kovového zábradlí těsně nad kamennou podlahou. Levačkou se mu podařilo zachytit. Div mu to nevyrvalo rameno z kloubů, ale udržel se. Vyhoupl se na balkon a byl zpátky ve svém pokoji. Na chodbě uslyšel dusot nohou, jak útočníci kvaltovali, aby si na něj počkali před barákem. Felix vyrazil za nimi.
Běželi dolů po schodech, dupali, mávali pistolemi a křičeli na sebe něco v jazyce, který Felixovi zněl stejně, jako když se snažíte udusit astmatického penzistu. Jedno bylo jisté. Tohle nebyla lidská řeč. Felix doběhl posledního z útočníků, sevřel mu předloktím levačky krk a pravou ho chytl za ruku s pistolí. Útočník byl tak překvapený, že ho ani nenapadlo vzdorovat. Felix mu napřáhl ruku s pistolí a ukazováčkem stiskl mužův prst na spouš¬ ti. Běžce před ním zasáhla střela přímo do hlavy a svalil se na protější stěnu schodiště. Felix zmáčknul spoušť podruhé a z hrudi dalšího vytryskl proud krve. To už začal muž v jeho objetí vzdorovat, a tak Felix radši prudce trhnul levačkou a zlomil mu vaz. Výhoda překvapení právě vypršela. Felix vypáčil pistoli z ruky mrtvého a prudce do něj kopl. Tělo se svalilo dolů, vstříc dalším dvěma střelcům. Uskočili stranou, což Felixovi stačilo. Dva výstřely. Dva mrtví. Alespoň tedy doufal. Nevěděl, proti komu stojí – třeba tihle považují kulku do hlavy za něco na způsob pozdravu. Obrovi, který už se blížil k přízemí, došlo, že něco není v pořádku, otočil se a vyrazil zpátky nahoru. V jedné ruce držel brokovnici, v druhé tu červenou krabici. Felix po něm vypálil, ale kulka se od obra s kovovým zadrnčením odrazila. Tohle nevypadalo na neprůstřelnou vestu. Tohle vypadalo na neprůstřelného svalovce. Nějaká vylepšená verze golema. Obr zaváhal, pak odhodil krabici přes zábradlí a popadl brokovnici oběma rukama. Teď už mohl nejen střílet, ale i mířit. To bylo špatné. Na schodišti nebylo moc kam uhnout. Felix sebou švihl na schody a výstřel mu prolétl nad hlavou. Obr zamířil níž. Felix sjel po zádech po schodech až k mrtvému tělu jednoho z útočníků. Nadzdvihl ho, přitiskl mu zbraň k zátylku a vyprázdnil do něj zásobník pistole. Obličej mrtvého explodoval a krvavý aerosol spolu s kulkami se rozprskl obrovi do obličeje. Mozek a krev ho oslepily. Povolil stisk na zbrani a otřel si oči. Brokovnici držel za spoušť, takže Felixovi stačilo jen za ni chytit, protočit a trhnout. Obr se zapotácel, chvíli se marně snažil nahmatat chybějící polovinu obličeje, než to vzdal a složil se na hotelové schodiště. Felix mu brokovnici zabavil. Mohla by se hodit, kdyby na něj ještě někdo čekal. I když příště by se možná měl před střílením nejdřív zeptat, co jsou vlastně zač a proč ho chtějí zabít. Jenom tak, pro změnu. Více v knize KLADIVO NA DÉMONY (Kladivo na čaroděje 10, Jiří Pavlovský), Epocha, březen 2016 Kniha vyšla v rámci Fantastické Epochy (http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=692) facebook.com/kladivonacarodeje facebook.com/fantastickaepocha