UKÁZKA Z KNIHY LARS, ŠŤAVNATÁ LEBKA (sága Vlčí věk – kniha druhá, Jaroslav Mostecký) Útok! Rozzuřená zmije neútočí rychleji. Až v poslední chvíli se podařilo strážnému mnichovi vytrhnout tyč z kola rumpálu, jímž se vytahuje mříž v bráně. Útočící jezdci strhli své koně zpět, a už jen kopí dokázalo proniknout přes kovovou překážku. Holohlavý muž v kutně vytřeštil nevěřícně oči, sevřel oběma rukama ratiště a padl k zemi. Okovaná kopyta zaduněla před mříží a poletující žlutočerné pláště zaplnily prostor klášterní fortny jako vzdouvající se plachty. „Sochory!“ Jezdci couvli a mezi zvířaty se protáhlo několik mužů s dřevěnými kulatinami a sotva sáh dlouhými kusy trámů, jež měly sloužit jako podklady pod páku. „Opřete se do toho, nebo ještě dnes posloužíte žlutočernému k večeři!“ Mříž se nadzdvihla dřív, než si celé nádvoří kláštera Láibe Bláthanna uvědomilo, co se děje. „Hééj! Ještě jednou!“ I někteří z jezdců v žlutočerných pláštích a s reliéfem hadí hlavy na prsním pancíři seskočili ze sedel a pověsili se na konce dlouhých, otesaných kmínků jedlí. „Hééj!“ Mříž se znovu pohnula směrem nahoru. První ozbrojenci se překulili pod ostrými, železnými špicemi, a než stačili na druhé straně vstát, srazil je druhý ze strážných těžkou bradaticí k zemi. Půdu kláštera znesvětila krev. Útočníci pustili páku a mříž dosedla na hranol, podsunutý pod její nejspodnější železné břevno. Další trámek bylo nutné vrazit pod jedlovou kulatinu. Uběhlo sotva pár chvil a ozbrojenci ve službách ušatých hadů se znovu opřeli do pák. „Hééj!“ Hakan Básník vyběhl po čtyřech zpod plátěného přístřešku a ani se nestihl obléknout. Ještě bylo ráno a bránu sotva před chvíli otevřeli, aby dovnitř mohli vesničané s vejci, chlebem a dalšími věcmi, které každý den přiváželi pro potřeby kláštera. Nemusel se ani dlouho rozhlížet, aby pochopil, co se stalo.
„Vykladači!“ štěkl přes rameno za sebe, padl na zem a vkutálel se zpátky pod plachtu. „Meč!“ křikl na Ragenhildu. „A oblékej mne co nejrychleji!“ Nikdy to nedělala. Jen kdysi, ještě doma, když se otec chystal do sídelního města na dvůr královny Vilmy, občas pomáhala dopínat bronzové spony. Záhy však zjistila, že Hakanova zbroj je daleko jednodušší než propletenina bronzových a železných plíšků a háčků na otcově lehkém brnění. Ryk na nádvoří už zcela jistě vzbouřil celý klášter. Z prázdných oken kaple, potažených místo skleněných tabulek prasečími měchýři, pomalovanými strakatou směsicí postav svatých, zazněla první slova liturgické písně. „Bojím se, že jsem tady jediný, kdo je schopen pořádně zvednout meč nebo sekyru,“ vykřikoval Hakan ve spěchu a dopínal poslední řemínky prsního pancíře. „Pokus se dostat do věže k Helgimu Trollovi a dones mu zbraň. Bude se bít i vleže.“ Víc už neřekl ani slovo. Vyběhl ven a pobíhající vyděšený dav jej pohltil. Ragenhilda sáhla po Helgiho meči a opatrně vykoukla zpod plachtoviny. Hakan už nikde nebyl vidět. K bráně, vstříc vykladačům, se valila záplava hnědých kuten s těžkými sekerami v rukou. Mniši si šlapali na spodní lem svých rouch, klopýtali a padali pod nohy těm za sebou… Od brány zazněl vítězný výkřik a nad nádvořím Láibe Bláthanna zavlála žlutočerně žíhaná korouhev. „Braňte se, bratři v Kristu! Ve jménu Pána!“ Jako nůž máslem pronikaly meče vykladačů šermířským uměním řádových bratří. Hnědé kutny, přepásané lýkovým provazem, tmavly krví a hroutily se pod kopyta nájezdníků. „Hakane!“ Zahlédla ho jen na okamžik, jak sráží úder jednoho z jezdců a sám vniká svým ostřím pod stříbřitě se lesknoucí prsní krunýř. „Odiiiin!“ Útočící hráz couvla, když se nádvořím rozlehl vikingský řev. Jen na chvíli… Ragenhilda ještě spatřila, jak se jezdec skácel k zemi a jak se Hakan chytá hrušky sedla, aby se dostal na hřbet zvířete.
Byli všude. Zpocení, klející, s červeným bělmem v očích. Jedni přišli, aby vraždili, a druzí pro tuto chvíli zapomněli na svou bohabojnost. Sama smrt svýma kostnatýma rukama lámala těla mužů jako rákos na podzimním jezeře. Zachvěla se hrůzou a zavřela oči. Nevěřila, že doběhne živá. Cítila horečku, jež se jí pomalu zmocňovala, a silou vůle se snažila uklidnit roztřesené ruce. Znovu vyhlédla ven. Pohledem se přilepila ke vchodu do věže a vyrazila. Jako ve snách se vyhnula kopí, jen těsně míjejícímu její hruď, a vyděšeně se vrhla k zemi. Zhluboka se nadechla a po čtyřech se rozběhla k portálovým dveřím věže. Tam se zhroutila na široký, kamenný schod, stočila se do klubíčka a otřela si rukávem uslzené oči. Co… co jí to Hakan říkal? Meč pro Helgiho! Sevřela jej v ruce vší silou, až jí klouby prstů zbělely námahou. Už věděla, co musí udělat. Dál nečekala a vrhla se dovnitř. Najednou si připadala, jako by se brodila proti proudu rozběsněné řeky. Nikdy by nehádala, kolik následovníků svatého Patrika může žít v jedné takové věži s nízkým přístavkem, hodícím se spíš pro dobytek. Uskočila před vybíhajícími obránci a schoulila se v koutku před dveřmi. Za okamžik bylo na schodišti zase prázdno. Zprava se hrozivě přiblížila žlutočerná zeď, a teprve na zemi, sražená na kolena, si Ragenhilda uvědomila, že je to štít jednoho z útočníků. Chtěla vstát, ale nový úder štítem ji srazil k zemi a zatlačil do prachu. „Pusť!“ Svíjela se pod bronzovou puklicí jako kočka. Škrábala, a hned zase prosila němýma, vylekanýma očima. Tlačil ji k zemi a čekal, až jeho druzi srazí hlavu poslednímu z obránců. Měl první kořist pro své ušaté hadí modly. Zasykla a cosi zamumlala. Neposlouchal ji a ani se po ní nedíval. Sledoval své okolí a hlídal, aby se k němu nepozorovaně nepřiblížil některý z nepřátel. Jen jakýsi podvědomý instinkt bojovníka jej zburcoval zlomek vteřiny předtím, než mu Ragenhilda vrazila čepel Helgiho meče do podbřišku.
Ocel se daleko nedostala. Ragenhildě chyběla síla, aby dokázala protrhnout kovovou tkaninu pod pancířem. Sevřela jílec oběma rukama a vrhla se proti hadímu rytíři. Tkanina povolila, meč pronikl dovnitř a nohavice útočníka se zbarvily krví. Odhodil štít a zbraň a pokusil se sevřít její hrdlo křečovitě roztaženými prsty. Zacloumala mečem v zoufalé snaze jej vytrhnout, ale jílec jí vyklouzl z ruky a sama ztratila na okamžik rovnováhu. To ji pro tuto chvíli zachránilo. Vykladačovy ruce hmátly do prázdna. Ragenhilda padla na zem a překulila se stranou. Zůstal stát, podivně zkroucený a svíral si dlaněmi břicho. Skrz prsty se mu drala krev, stékala k loktům a kapala do prachu klášterního nádvoří. Dívka vstala a horečně se rozhlédla kolem. Nikdy netušila, jaká může bitva ve skutečnosti být. Odevšad se ozýval křik umírajících, řev vítězů, a přitom nikoho neviděla. Jen mátožné siluety občas se vynořující ze zvířených oblak prachu. Třásla se rozčilením, vztekem a strachem. Nevěděla, co dál. Helgiho meč pořád vězel v těle zraněného. Vůbec ji nenapadlo, že na nádvoří je teď už víc mečů než živých mužů. Stačilo se sehnout a vykroutit zbraň z mrtvých prstů… Nepřemýšlela. Pozorovala muže před sebou a čekala, kdy padne. Zraněný musel šíleně trpět. Potácel se podél zdi a každou chvíli do ní narážel ramenem. Nakonec se opřel zády o kamenné zdivo a trhaně zvedl hlavu. Jejich pohledy se setkaly. Najednou jako by ztratila sílu. Oči se zalily slzami a obraz se jí začal rozmazávat… „Chceš mne zabít!“ Neptala se. Přečetla to z jeho zúžených rtů, mezi nimiž se objevila bílá krajka slin. Nedokázala pohnout ani hlavou. Zátylek jí ztuhl a tělo se otřáslo záchvatem zimnice. Neodpovídal, snad by to ani nedokázal. Na okamžik strnul, stále opřený zády o zeď, a zahleděl se na ni. Couvla a ucítila cosi velkého v hrdle. Snažila se to polknout, ale bylo to příliš veliké a hořké… Zíral na ni studenýma očima, bez hnutí, bez zachvění víček, jako kdyby měl hadí oči. Kdysi viděla, jak zmije pohledem donutila myš, aby jí sama vlezla téměř až do chřtánu. Teď poznala, jaké to je. Zastavila se. Další krok dozadu zůstal nedokončený. Pomalu a bez vůle položila nohu zpět na původní místo. „Ke mně!“ Poprvé promluvil. Celý se třásl v bolestivých křečích, ale nespouštěl z ní oči. „Ke mně!“
Spíš odezírala, než aby rozuměla. Mluvil tiše, přerývaně a jen z pohybu rtů se dalo pochopit, co vlastně říká. Udělal krůček. Zavrávoral, ale na nohou se udržel. Třesk zbraní a křik raněných ustoupily do pozadí. Byla jen ona a… Nemůže to být člověk, když dokáže tohle! Zahlcená odporem k muži, který pár kroků před ní dlouze a pomalu umíral, se poslušně o kousek přiblížila. „Blíž!“ Nedokázala neposlechnout. Srdce jí bušilo strachy, ale opět pokročila dál. Už cítila na tváři jeho dech, páchnoucí kyselým vínem. Hryzala se do rtů a snažila se vymanit z jeho moci. Marně. Zastavila se sotva dva kroky před ním a odevzdaně rozpažila ruce. Úzká linka jeho úst se spokojeně nakroutila koutky vzhůru. Opřel se o zeď za sebou a napřímil směrem k dívce širokou čepel vykladačského meče. Ostří se zalesklo na stopu od Ragenhildiných ňader. „Ještě blíž,“ zasyčel. Krok… Přes saténový živůtek šatů ucítila na hrudi tlak oceli. Síla a moc jeho myšlenek jí znásilnila vůli a vymetla její já pryč z jejího vědomí. Ragenhilda pohlédla na modré nebe nad hlavou a zhluboka vdechla svěží ranní vzduch. Natáhla ruku před sebe a pohladila sinavě modrou ocel. „Chceš mne zabít,“ vzlykla. Úder naplocho mečem ji srazil stranou. Dopadla bolestivě na kolena a už zcela při smyslech se ohlédla za sebe. Hakan! Hřebec, jehož boky svíral viking mezi svýma nohama, zabušil kopyty do vzduchu a nechal se jezdcem strhnout stranou. „Utíkej!“ Už nečekala. Zašmátrala kolem sebe napůl poslepu, oči zalepené solí a prachem, našla alespoň odhozenou dýku a rozběhla se k věži. Neohlížela se. Po dvou krocích ji předhonila hlava toho, který ji před chvílí málem donutil dobrovolně se nabodnout na meč. Přeskočila balík zachumlaných, zkrvavených vlasů a vrazila do chodby. Byla prázdná, jako by se tam venku na nádvoří nedělo nic, co by narušovalo obvyklý běh pátečního postního rána.
Odněkud shora se rozlehl kamenným schodištěm výkřik. Vyběhla pár schodů a nerozhodně se zastavila. Bylo ticho, ale chropot, jímž výkřik skončil, svědčil o tom, že ji nejméně jeden z útočníků předstihl. Naklonila se přes chatrné zábradlí schodiště a zadívala se vzhůru. Neviděla nic. Ještě o kousek vystoupila a vyjekla úlekem. Dole pod ní ve vchodu do věže se kmitl žlutočerný plášť. Muž zůstal stát, dokud nepřehlédl chodbu. V téže chvíli si jí všiml. Nahoru! Skočil na první schod, rozkročil se a prohlédl si ji drzým, neuhýbajícím pohledem. Trhla sebou, jako by ji přistihli na tržišti s rukou na cizím měšci. „Co chceš?“ zeptala se hloupě. Zpod stříbřité přilbice zabublal smích. Jako by jí ledová ruka sevřela šíji. Ten hlas jí připomněl tříšť mořských vln a chlad z promáčených šatů… Podvědomě sestoupila o schod dolů, aby se mohla lépe podívat. Ten… Vzpomněla si. Ďábel! Vyjekla a uskočila co nejvýš. Neměla ani zdání, jestli ji poznal, byla tehdy zachumlaná v Hakanově kazajce, ale domyslela si, že je to jedno. Na ošoupaných dlaždicích zaduněl jeho těžký krok. Hnala se vzhůru jako srna před rozvodněnou řekou. Chtěla se modlit, ale běh do schodů jí bral veškerou sílu a dech. Běžel za ní. Cítila ho za sebou a slyšela jeho supění. Bála se otočit. Schodiště bylo nepravidelné, každý schod jinak vysoký, a jediné zaváhání by honbu rychle ukončilo. Před očima jí vyvstala jeho tvář, jak si ji pamatovala od chvíle, kdy se jeho loď ztratila mezi vlnami. Jak mu to tehdy říkal Helgi Troll? Nedokázala si vzpomenout. Poslední dvířka a vedle nich nízký průchod ke zvonům. Za těmi dvířky je Helgi… Popaměti hmátla po klice a ramenem napřed vrazila dovnitř. Helgi se opíral v rohu o zeď a zúženýma očima sledoval muže ve stříbřité zbroji, který už dodýchal na chladivé žulové podlaze.
„Kolik jich je?“ vyhrkl na Ragenhildu o zlomek vteřiny dřív, než zahlédl v jejím týle napuchlou, vodovou tvář norského krále. „Přivedla jsi ho, aby mne zabil?“ zařval na dívku a hlas mu selhal. Někde hluboko v sobě pocítil stín strachu. Skučel by bezmocí, kdyby nevěděl, jakou tím Larsovi ve stříbřité zbroji vykladačů udělá radost. Měl pocit, že mu srdce v hrudi zpomaluje a tuhne jako uvězněné v zamrzajícím kusu ledu. Nohy jí ztěžkly a zůstala stát ve dveřích. Mohutná tlapa Larse, Šťavnaté lebky, v rukavici z měňavé hadí kůže, ji neurvale odstrčila stranou. „Helgi Troll!“ vybuchl nadšeně norský král. „Tebe jsem tu nečekal ani v nejsladších snech, ty dánský parchante!“ Široká čepel Larsova meče opsala kruh a vyrazila Helgimu z ruky ukořistěnou zbraň. „Nemáš moc síly, zdá se,“ zlomyslně se mu ušklíbl do tváře a požitkářsky vychutnával okamžik moci nad dávným nepřítelem. Pohledem se dotkl těla na podlaze a potřásl hlavou. „Jednoho jsi ale už zabil, a tak mi nikdo nemůže vyčítat, že jsem tě podřízl nemohoucího.“ Obezřetně udělal krok do místnosti a se zbraní v pohotovosti nakoukl, jestli se někdo neschovává za dveřmi. Více v knize LARS, ŠŤAVNATÁ LEBKA (Jaroslav Mostecký), Epocha, únor 2016 Kniha vyšla jako součást Fantastické Epochy http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=747 https://www.facebook.com/FantastickaEpocha Jako e-book knihu pořídíte například na http://www.palmknihy.cz/lars-stavnata-lebka.html?a_box=5zteq9b3