Lovec prizraku (Jiri Markovic, Viktorin Sulc)

Jiří Markovič / Viktorín Šulc

Lovec přízraků

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA

Lovec p ízrak _dotisk.indd 5

30.1.2009 11:31:17

II. Vražda pro jedenáct korun Vrzly dveře pokoje. Zvuk, jehož se této noci naučila bát, opět signalizoval nebezpečí. „Tak co? Už jsi dostala rozum, ty mrcho?“ Žena, která se kvůli neléčené rakovině prsu obávala, že její dny jsou sečteny, náhle pochopila, že konec života může přijít mnohem rychleji a neočekávaněji. „Tak tobě to nestačilo!“ Mlaskavý dusot facek a ran pěstí se rozléhal celou ložnicí.

On mě snad chce umlátit!

Bezmocně seděla a zase padala na postel, krvácela z nosu, uší i úst.

Prakticky neviděla, vnímala jen údery.

Muž, který si udělal z jejího obličeje terč pro svoje pěsti, byl v zabijáckém rauši. „Tu máš! Tu máš! Tu máš!“ „Jaké byly moje začátky u policie?“ zopakuje otázku Jiří Markovič a vzápětí se začne smát: „Přinejmenším zvláštní!“ To bylo tak: mladík Jirka pracoval jako strojní zámečník v dílně Rudných dolů ve Zlatých Horách na Jesenicku. K tomu, aby vstoupil do řad Veřejné bezpečnosti, ho přemluvili přátelé jeho táty, který v té době pracoval jako náčelník pohraničního oddělení v Petrovicích ve Slezsku. „K nám do Petrovic jezdilo za tátou pár takzvaných náborářů VB, hrávali spolu kulečník. Často jsem si dal s nimi partičku, přesně řečeno, rád jsem je porážel. Jednou se stalo, že táta neměl čas, 43

Lovec p ízrak _dotisk.indd 43

30.1.2009 11:31:19

Lovec přízraků

a tak jsme hráli sami. Během několika partií mě přemluvili, abych si podal žádost o přijetí k VB. Když se můj táta dozvěděl, jaké plány mi vzklíčily v hlavě, vzal mě za rameno a odvedl před zrcadlo.

Pořádně se na sebe podívej a řekni mi, co chceš u Bezpečnosti dělat?

Musím podotknout, že jsem nikdy nevynikal výškou postavy a vážil jsem asi šedesát kilo. Naopak táta měl tak o dvacet centimetrů výšky víc a byl to ramenatý chlap.

No tak mi řekni, co tam budeš s touhle figurou dělat!

Otázka s vykřičníkem na konci zněla příhodně…

Nicméně asi za tři měsíce později, psal se rok 1964, jsem už měl na sobě modrou uniformu. Nastoupil jsem v Ostravě jako výkonný příslušník VB v hodnosti strážmistra – to proto, že jsem měl za sebou maturitu.

Nejspíš mi pomohla protekce, a tak jsem se dostal na obvodní oddělení pátého typu do Zlatých Hor. Neuměl jsem v té době psát na stroji, natož abych měl nějaký přehled o práci vyhledavatele, o znalosti předpisů nebo zákoníků ani nemluvě. Bydlel jsem v bývalé advokátské vile – tam ostatně celé oddělení sídlilo – nicméně v pokojíku, který nejspíš patříval služce. Stůl, jedna židle, postel a dvouvařič, víc by se do skromného kamrlíku ani nevešlo.

V hodnosti strážmistra jsem tehdy bral 1350 korun měsíčně. Ze všeho nejdřív jsem se proto musel naučit na té elektrické dvouplotýnce vařit, gáže by mně totiž na hospodské stravování nestačila.

Po té, co jsem se postaral, abych hlady neumřel, jsem začal usilovně trénovat psaní na stroji.

Bylo mi jasné, že bez obstojně rychlého ťukání do klávesnic s únosnou minimalizací překlepů se v budoucnu neobejdu. Dále jsem šprtal základní předpisy, trestní zákon, trestní řád… To jsem prostě udělat musel, abych získal aspoň mlhavou představu o své práci – třeba až budu muset někoho poučit před zahájením výslechu…

44

Lovec p ízrak _dotisk.indd 44

30.1.2009 11:31:19

II. Vražda pro jedenáct korun

Na oddělení nás bylo pět vyhledavatelů a jeden náčelník. Bohužel, s ním jsme si od začátku vzájemně nepadli do oka. První tři měsíce jsem dostával ty nejobtížnější pochůzky. V plískanici, v dešti, ve sněhu jsem během osmi hodin služby našlapal pěkných pár kilometrů, navíc jsem v průměru sloužil šestaosmdesát hodin týdně..

Paradox té doby: k rodičům jsem to měl osm kilometrů, ale dostal jsem se k nim tak jednou za měsíc!

Ne, nedalo se to vydržet.

Takže jsem po čtyřech měsících služby zažádal o propuštění. Jenomže náčelník mou žádost stopil do stolu… Není divu, moje zdůvodnění by mu nadělalo značné problémy.

Ale časem se o mé žádosti dozvěděl šéf okresní správy. Přijel – a v jeho v přítomnosti jsme si s náčelníkem důvody mé žádosti natvrdo vyříkali.

Hovor skončil odvoláním mého náčelníka z funkce. Já zas dostal nabídku – samozřejmě pokud svou žádost o propuštění stáhnu – že se po absolvování základní policejní školy v Jihlavě dostanu rovnou na vyšetřovačku. Škola utekla rychle a po závěrečných zkouškách mě oslovili dva náčelníci obvodních oddělení z Prahy, kteří si do Jihlavy zajeli vybrat natypované absolventy.

Po smutných zkušenostech ze Zlatých Hor mě nebylo těžké přesvědčit. Zbyl jediný problém, zdali půjdu na Prahu 7, nebo na Prahu 10?

Těžký oříšek k rozlousknutí! Ti dva se začali chechtat a nakonec se mě zeptali, kterému fotbalovému klubu fandím.

Když jsem řekl, že Slavii, bylo rozhodnuto, že půjdu na desítku.

Neboť, jak každé malé dítě ví, sídlí Slavia ve vršovickém Edenu – tedy v Praze 10 – zatímco Sparta hraje doma na Letné, v sedmém pražském obvodu!

Do Prahy jsem přijel s jedním kufírkem a byl jsem usídlen na ubytovně v bývalém zámečku ve Strašnicích.

45

Lovec p ízrak _dotisk.indd 45

30.1.2009 11:31:19

Lovec přízraků

Neměli jsme koupelnu a topit jsme si museli v kamnech, do kterých jsme tahali uhlí ze sklepa. Nastoupil jsem jako hlídkový příslušník.

Novum pro mě bylo hlavně to, že jsem se musel naučit řídit i poměrně složité křižovatky, hlídkovat v ulicích a řešit drobné přestupky.

Byla to báječná doba! Sloužil jsem něco přes padesát hodin týdně a pomalu jsem nevěděl, co s volným časem. K rodičům jsem jezdil častěji než ze Zlatých Hor, přestože vzdálenost z Prahy činila 350 kilometrů.

Ovšem největším kladem tohoto období bylo, že jsem se seznámil s jistou slečnou Evou, svou budoucí manželkou. No, jsme spolu už přes čtyřicet let a nebýt její obětavosti a tolerance – zejména při výchově dětí, stejně jako v pochopení pro mou profesi – nevěřím, že bych dokázal dělat vyšetřovatele na takové úrovni, jak se mi nakonec poštěstilo.

Idylka hlídkového příslušníka trvala asi čtyři měsíce. Pak ze mě zase udělali vyhledavatele.

Musel jsem tedy většinu pracovní doby prosedět v kanceláři u spisů, jen občas jsem sloužil na ulici. Ale dařilo se mi. A jelikož se tou dobou uvolnilo místo na obvodní vyšetřovačce, dostal jsem nabídku, která se nedala odmítnout.

Profesi vyšetřovatele jsem začínal jako drtivá většina ostatních kolegů. Zaučoval jsem se na trestných činech zanedbání povinné výživy, příživnictví, výtržnictví a podobných menších prohřešcích proti zákonu. Občas jsem dělal i ublížení na zdraví, tedy násilné trestné činy.

Mezi to spadlo taky pár případů hospodářské kriminality, ale přiznávám, že mě to nikdy nebavilo. Obdivuji sice vyšetřovatele, kteří se dokáží úspěšně prohrabat hromadami faktur, mají perfektně nacvičeno účetnictví, dokáží nepřehlédnout ani to pověstné „ň“, ale… K téhle problematice musí mít člověk vztah – a ten mi vždycky chyběl.

46

Lovec p ízrak _dotisk.indd 46

30.1.2009 11:31:19

II. Vražda pro jedenáct korun

Později mi byla přidělena specializace případů, kde došlo k požárům nebo výbuchům. Tak jsem se seznámil s legendou všech českých vyšetřovaček – s už zmíněným majorem Jaroslavem Zahrádkou.

Nabídl mi vyšetřování této problematiky na tehdejším odboru vyšetřování hlavního města Prahy, na 1. oddělení, kterému Zahrádka tenkrát velel.

Nabídka to byla sice skvělá, ale dělal jsem v té době už několik případů z násilné problematiky, která mi konvenovala mnohem líp.

Proto jsem nabídku odmítl, s Jardou Zahrádkou jsme nicméně zůstali dobrými kamarády, což nám vydrželo dlouhá léta až do jeho smrti.

V rámci desítky jsem dál vyšetřoval násilné trestné činy, jako jsou ublížení na zdraví, loupeže a dokonce i jednu vraždu novorozeněte, kterou se nám podařilo objasnit.

V téhle souvislosti mi novináři nebo posluchači na besedách dávají otázku, jak jsem se vyrovnával s pohledem na krev, či dokonce na mrtvoly. Coby odpověď mi slouží jistá historka z natáčení, rád ji dávám do placu, ale nedoporučuju ji konzumovat před jídlem…

Muselo to být v roce 1965. Sloužil jsem tehdy jako výkonný orgán na Místním oddělení VB ve Vršovicích, v ulici Na Míčankách.

Od svého náčelníka jsem dostal rozkaz, abych v Leningradské ulici (dnes Petrohradské) otevřel byt, ve kterém je podle všeho mrtvola starší ženy, nechal ji převézt na soudní lékařství do Vinohradské nemocnice, a poté byt zapečetil.

Už silný zápach v přízemí nevěstil nic dobrého. A cestou k bytu ve třetím patře se smrad stával nesnesitelným! Když jsem otevřel byt, uviděl jsem v kuchyni mrtvolu ženy velmi silné postavy, která částečně ležela opřená o ústřední topení, kam se zřejmě v posledních momentech svého života sesunula.

Byl jsem pořád policejní nováček, ale při pohledu na velkou kaluž tmavohnědé tekutiny, která už zčásti zaschla, stejně jako při pohledu na pluky červů a mračna much kolem těla, jsem pochopil, že 47

Lovec p ízrak _dotisk.indd 47

30.1.2009 11:31:19

Lovec přízraků

žena zemřela už před delší dobou… Jistě, ten dávivý zápach jsem si prožil od té doby mnohokrát, ale tenkrát v Lenigradské to bylo něco nepředstavitelného!

Vyběhl jsem ven z bytu, abych počkal na pohřební službu. Hrozné bylo, že jsem musel asistovat havranům i ve chvíli, kdy mrtvolu ukládali do rakve. Tak zněl totiž předpis snažící se zamezit, aby se z bytu nic neztratilo. Vím, že to zní jako horor, ale ta mrtvola během přemísťování praskla v břišní krajině…

Zbývalo mi, abych lepící páskou s razítkem VB přelepil bytové dveře. Lehký úkol, jenže… Abych vůbec dokázal pásku olíznout musel jsem několikrát seběhnout do přízemí, jinak bych se bezpečně pozvracel!

K dovršení všeho mi řidič pohřebáckého vozu nabídl, ať si k nim přisednu do kabiny, že mě odvezou na Míčánka, že to mají při cestě.

Myslel to bohulibě, jenomže velkolepý dojem na mě udělal závozník, který ihned po dosednutí shodil rukavice, sáhl někam za sebe a vyndal svačinu, do které se s chutí pustil… Vydržel jsem to se zvracením až k obvodnímu oddělení, takže kabina vozu zůstala nedotčena.

Jako vyšetřovatel z mordparty jsem musel být přítomen průběhu soudních pitev. To už jsem sice znal spásnou teorii krátkých vdechů vzduchu, poznamenaného mrtvolným pachem, ale prožíval jsem zase jiný horor. Soudní lékařství je samostatná a složitá forenzní disciplína.

Pochopit její základy, souvislosti a terminologii nebylo jednoduché.

Naštěstí jsem měl kliku na hodného pana doktora Stanislava Hájka.

Byl to nejen špičkový odborník, ale taky laskavý člověk. Nepoučoval mě jako kantor, on vždycky říkal ,Pane kolego, jak jistě víte‘ – přitom já na pitvě nikdy nebyl! Tímto vlídným způsobem mi vysvětloval, co je to dučej, zákonitosti vzniku mrtvolných skvrn a posmrtné ztuhlosti… Ještě jednou děkuju, pane doktore Hájku!“

48

Lovec p ízrak _dotisk.indd 48

30.1.2009 11:31:19

Jiří Markovič, Viktorín Šulc

Lovec přízraků Vraždy, které šokovaly republiku Návrh přebalu Josef Kroupa.

Redakce Pavlína Machková a Petr Hofman.

Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1 v roce 2014 jako svou 435 publikaci.

Druhé vydání, 432 stran.

Sazbu, skeny a litografii provedlo studio Prestig.

Vytiskl Akcent tiskárna Vimperk, s. r. o.

Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce, nebo si je lze objednat: písemně na adrese: Kaprova 12, 110 00 Praha 1 – Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e-mailem na adrese: epocha@epocha.cz, na internetové stránce: www.epocha.cz

Lovec přízraků 2. vydání_tisk.indd 430

10. 8. 2014 17:52:03