O krok pred peklem (Kladivo na carodeje - Martin Paytok)

C

M

Y

CM

MY

CY

MY

K

Process Black

Martin Paytok / Hitparáda POTOM Zářivky pořád blikaly, klece visely, auta stála, tlusťoch koukal, Vincenc páčil mříže, Karolína houpala nohama. Čas se vlekl, myšlenky hlodaly. „Takže ti Vašek zavolal?“ zeptala se. „Asi dvanáctkrát,“ řekl Vincenc. „A to stačilo?“ „Přece bych nenechal dámu v nesnázích.“ „Aha,“ řekla. Pak bylo chvíli ticho. „Jak je to dlouho, Vincenci?“ Vincenc se poškrábal mezi nohama. „Záleží na tom?“ „Záleží, když se mě po takový době vydáš zachraňovat.“ Vincenc si odfrkl. „Žiletka byl vytrvalej. Nebo spíš otravnej.“ „Já jenom, že jsme si nikdy pořádně nepromluvili.“ „O čem?“ zeptal se Vincenc. „O tom, jak to mezi náma dopadlo.“ „Tím pádem proč s tím začínat?“ „Stejně dobrá chvíle jako kterákoliv jiná, ne?“ Vincenc zakoulel očima.

PŘEDT ÍM Hradsko byla osada o pěti bytovkách a jedné fabrice. Dalo se k ní dostat jedině po mostě přes Jizeru a Vincence napadlo, že kdyby ho někdo odstřelil, mohli by si zdejší obyvatelé zahrát vlastní, sociálně slabší Battle Royale.

Zaparkoval mezi dvěma osobáky – prvnímu urazil zrcátko a druhému odřel lak, ale ztratilo se to mezi ostatními defekty – a vystoupil. Se Žiletkou obešli baráky a našli správné číslo popisné. Dovnitř se dostali bez problémů, ze dveří na ně místo zámku koukala jenom díra, a rozhodli se pro sichr ověřit, jestli najdou jméno Aleny

220

Kladivo na čaroděje / O krok před peklem Vejvodové na schránkách. Nenašli. Vlastně nenašli ani moc schránek. Místo některých na ně ze zdi totiž koukaly jen… ano, díry. „Smrdí to tady jako u mě v kanclu,“ poznamenal Vincenc. „U tebe v kanclu to smrdí jako na veřejným WC?“ zeptal se Žiletka. „Jo,“ řekl Vincenc a vyrazil po schodišti, obhlédnout byty ve vyšších patrech.

Měl štěstí. Vejvodovou sice na žádném štítku neobjevil, ale Vejvodu ano. Houknul na Žiletku a stiskl zvonek.

A nic se nestalo. Zaklepal a pořád se nic nestalo. Žiletka se opřel o zábradlí. „Není doma?“ Vincenc znovu zaklepal a zkusil, jestli náhodou není otevřeno. Nebylo.

Rozhlédl se, převedl energii do pravačky a zkusil to ještě jednou. Dřevo zapraskalo a klika i se zámkem mu zůstala v ruce. „Co děláš?!“ šeptal Žiletka. „Tohle nemůžeš! To je vloupání!“ „Není, když tě u toho nechytěj.“ „Jsem si docela jistej, že to pořád je vloupání!“ „Chceš najít Karolínu, nebo ne?!“ osekl Vincenc. „Já…“ Žiletka rozhodil rukama. „To jsem si myslel. Přestaň dělat tlaky a zapadni dovnitř, než někdo půjde kolem.“ „Já…,“ zopakoval Žiletka. Pak přestal dělat tlaky a zapadnul dovnitř. * * * Byt vypadal, přesně jak se dalo čekat. Zatuchlá dva plus jednička s oprýskanými zdmi, propálenými koberci a omláceným nábytkem. V obýváku na umakartovém stolku dřepěla televize a běžel v ní přírodovědný dokument.

Vincenc s Žiletkou si vyměnili pohledy. Žiletka nakou-

221

Martin Paytok / Hitparáda kl do ložnice a Vincenc do kuchyně. Nikde nikdo, jenom v lednici pár plechovek, tak si Vincenc posloužil.

Když pán domácnosti vylezl z koupelny s ručníkem kolem pasu a cigaretou mezi rty, byli zpátky v obýváku a prohrabávali šuplata. „A kurva!“ vykřikl a žváro mu vypadlo z pusy. Překvapivě hbitě odskočil do chodby a vrátil se s napřaženou hokejkou a rovnou vzal Žiletku přes hlavu. „Ani hnout!“ zařval při tom.

Vincenc uhnul kácejícímu se Žiletkovi a hodil po naháči plechovku. A protože šlo o reflexivní pohyb a nestihl si uvědomit, že K.O. v prvním kole nemůžou potřebovat, dal do toho stejnou sílu, jakou by schytal tajnej na koncertě. Sejmul ho na první dobrou. Naháče to zvedlo do vzduchu. Ručník zavířil, jiné věci zavířily, a přistál na zádech, na čele vyraženou buddhistickou značku jako z reklamy na Pepsi. Plechovka vzdorovitě vypěnila na lino­leum. „No skvělý!“ zahulákal Žiletka, když se sebral ze země.

Držel se za hlavu a musel se opřít, ale to mu nebránilo pokračovat: „K vloupačce ještě napadení!“ „Zklidni hormon, jenom jsem bránil tvou čest,“ usadil ho Vincenc a došel pro naháče. Vzal ho v podpaží a odnesl do obýváku. Tam s ním hodil do křesla a vlepil mu facku hřbetem ruky. „Máš ho probrat, ne mu způsobit mozkový trauma.“ Žiletka odstrčil Vincence a jemně chlapa poplácal po tváři.

Bez reakce. „Nešahej na něj!“ přikázal Vincencovi a odklusal do kuchyně. Cestou sebral ručník, namočil ho v umyvadle do studené vody a vrátil se.

Vincenc zatím na bezvědomém trénoval Vlhkého Wil­ lyho. Nezabralo to. Žiletka mu otřel čelo ručníkem. „Haló? Proberte se!“ zkoušel. „Jestli se neprobere, jsme v prdeli,“ prohodil vyděšeně přes rameno.

222

Kladivo na čaroděje / O krok před peklem „Jestli se neprobere,“ řekl Vincenc, „zapálíme to tady a vezmem dráhu.“ Chlap se naštěstí probral. Pomalu otevřel oči a bolest v hlavě ho přepadla jako kocovina. Chytil se za čelo a zaskučel. „Do prdele, co vy jste za lidi?“ Žiletka se odtáhl. „Věřil byste nám, že jsme policajti?“ „Ani hovno.“ „Jsme vymahači,“ přispěchal na pomoc Vincenc. „A sakra. Jako od exekutora, jo?“ řekl chlap. „Ale todle,“ opsal rukou půlkruh, „to není moje. Já jsem tady jenom na návštěvě.“ Iniciativu převzal Žiletka. „Vy nejste pan Vejvoda?“ Naháčovi se viditelně ulevilo. „Já jsem Rutrle. A jsem tady jenom to…“ „Na návštěvě.“ „Jo.“ „Často se během návštěvy koupete?“ „Já jsem tady na dlouhodobý návštěvě,“ vysvětlil. „Aha. Panu Vejvodovi to nevadí?“ „Starej Aleně zdrhnul. A mě stará zase vyhodila, tak jsem to…“ „Přišel na návštěvu.“ „Jo.“ „A kde bysme našli paní Vejvodovou, byste věděl?“ „Nevěděl. Nekoukáte na zprávy? Dvě neděle se neukázala. Dokonce jsem s tím zašel na fízlárnu. Byli tady kvůli zpožděnýmu nájmu, ale to je její starost. Kde bych já na to vzal?“ řekl a natáhl se pro cigarety a láhev vodky. „Nedáte si?“ Nedali. „My totiž hledáme paní Vejvodovou,“ navázal Žiletka. „No jo, s tím vám nepomůžu.“ „A s čím nám pomůžete?“ „Heleďte,“ Rutrle vydechl kouř, „Alena tady není. Jestli si na něco chcete dát ty svý nálepky, poslužte si, ale jinak byste mohli jít, co?“

223

Martin Paytok / Hitparáda „Kdys Vejvodovou viděl naposled?“ Vincencovu nekompromisnímu tónu nešlo odporovat. „Řikám, před dvěma tejdnama. Odpoledne odjela do rachoty. Chodí uklízet do pár podniků. A zpátky pak, když ji někdo známej hodí, nebo stopem. Ale jak jela naposled, to nevim, už se mě ptali cajti.“ „To je nám na dvě věci.“ „Já fakt nevim, čestný pionýrský.“ „Nechystala se někam po práci?“ nadhodil Žiletka. „Třeba ke kamarádce na kafe.“ „Leda s kamarádkou na pivo. Ale o tom by mi stejně neřekla.“ Vincenc se podíval na Žiletku a ten stiskl rty. Rutrlovy informace byly prakticky stejné, jako měli od Waltera. Byla to ztráta času. „Víte o nějaký kamarádce, se kterou by na to pivo mohla jít?“ zkusil ještě Žiletka.

Rutrle vydechl kouř a omluvně pokrčil rameny. „Tak jdem,“ zavelel Vincenc.

Tak šli. Zmateného naháče nechali s boulí, vodkou a rozbitými dveřmi, které nikdy nenechá spravit, v zatuchlém bytě ve zchátralém domě v zapadlé osadě za špinavou řekou uprostřed lesů. „‚A s čím nám pomůžete?‘“ imitoval Vincenc v autě Žiletkův přednes. „Kde se to v tobě vzalo?“ „Čtu hodně McBaina. Zajedeme na adresu tý druhý?“ „Jestli nemáš nic lepšího v plánu.“ Neměl. „Za mostem vlevo,“ ukázal. „Není to daleko.“ * * * Věru nebylo. Za pět minut míjeli ceduli Jablonec nad Jizerou.

Adresu Lenky Sýkorové zadal Žiletka do GPSky, takže šli na jistotu. Přízemní domek našli v ulici za kadeřnictvím. U plotu je přivítal pes. Vincenc mu hodil klacek.

224

Kladivo na čaroděje / O krok před peklem Trefil ho do hlavy. Pes se netvářil, že by ho to nějak vykolejilo. Žiletka zazvonil.

Ze dveří vylezla mamina v teplákové soupravě (jestli si dala kule doprava se Vincencovi nepodařilo vysledovat), županu a pantoflích. Flegmaticky si je prohlédla a vyrazila k brance. Mohla jí táhnout čtyřicítka, ovšem kruhy pod očima a rozcuchané vlasy jí přidávaly aspoň deset let. „Fuj je to!“ ohnala se po psovi, aby se zklidnil. „Přejete si?“ „Dobrý den,“ pozdravil Žiletka a opět nasadil naučenou policejní pózu: „My jsme od policie. Jste paní Sýkorová?“ Paní domu si je pochybovačně změřila. Ten úlisný v obleku jí připadal jako Dale Cooper pro chudé a ten v kožené bundě a kulatých brýlích jako John Lennon, kdyby byl živ z pervitinu a chemoterapií. Z obou táhl alkohol a spíš než jako policajti vypadali jako lidi, co mají s policajty věčně problémy. „Můžu vidět průkazy?“ zeptala se.

Tím Žiletku zaskočila. „No… totiž…,“ koktal. „Víte, nám se stala taková věc…“ „Zapomněli jste je v hospodě?“ „Asi nám to nebudete věřit, ale…“ „To hádáte správně. Čili vám určitě nebude vadit, když zavolám k vám na oddělení a ověřím si to, pane…?“ „Moldánek,“ zareagoval Žiletka. „Moldánek a Vodsloň.“ Jenom se uchechtla. „Nevím, o co vám jde, ale tohle nemám zapotřebí. Jděte pryč, než tam fakt zavolám,“ uzavřela, otočila se na patě a bouchla za sebou dveřmi.

Pes zase začal vyvádět a Vincenc řekl: „Dobrá práce,“ vytáhl telefon a zavolal Klaudii.

225

Martin Paytok / Hitparáda POTOM „Takže?“ „Takže co?“ „Proč si myslíš, že nám to nevyšlo?“ „Protožes poslouchala Chinaski.“ Karolína se zasmála. „Lepší než Walter Kraft.“ „Bacha, jo,“ Vincenc na ni namířil monstrózní ukazovák, „Waltera si neber do huby!“ „To není, co jsem od tebe slýchávala tenkrát,“ utrousila.

Nebylo. Jenže pak poznal Waltera Semeráda.

Když zůstal mlčet, pokračovala: „Proč jsi tady, Vincenci?“ „Ty seš jak zaseklá deska.“ „A budu v tom pokračovat, dokud nedostanu upřímnou odpověď.“ „Jsem tady, protože nenechávám kámoše ve sračkách.“ „Fakt? A já jsem kámoš? Nebo Vašek? Takovejch let jsme se neviděli a potom slyšíš, že mám problém a přiženeš se na pomoc?“ „Na pomoc snad ani ne. Spíš abych dal těm problémům přes držku.“ „Ježíši… Co je s tebou, Vincenci?“ „Se mnou nic,“ ohradil se. „Já jsem pořád stejnej.“ Karolína se na něj smutně podívala. „No právě.“ PŘEDT ÍM „Vincenci? Proč mi voláš? Ty nikdy nevoláš,“ řekla Klaudie. „Seš nalitá?“ zeptal se Vincenc. „Ne,“ zalhala. „Super, já taky ne. Funguje to tvoje hackování mozků i po telefonu?“ „Jsem snad agent Smith?“

226

Kladivo na čaroděje / O krok před peklem „Spíš Ruda Pivrnec.“ „Hej…“ Klaudie se zarazila. Z reproduktoru se ozvalo srknutí. A už klidněji: „S čím můžu pomoct?“ „Dělám na případu a…“ „Děláš na případu? Ví o tom…“ „Neví,“ zarazil ji. „Zrovna tomu podrazákovi se budu svěřovat,“ pronesl světácky. A pokrytecky. „Je to soukromá věc.“ Další srknutí. A vzdychnutí. Vincenc pracující sólo? To může dopadnout jedině dobře! „Po telefonu to nefunguje.“ „Ani když jsi střízlivá?“ „Ani tak. A já jsem střízlivá!“ „Jasně že seš. Prostě, potřebuju zjistit, co ví jedna ženská. A…“ „A nevíš, jak na to, protože tvůj nativní způsob komunikace je lidi urážet a mlátit. Ne nutně v tomhle pořadí.“ „Co je na tom špatnýho?“ „Už jenom, že se musíš ptát.“ Vincenc si promnul kořen nosu. „Mohla by sis vysypat písek z vagíny a helfnout mi?“ „Moji vagínu do toho netahej! Samozřejmě, že ti pomůžu. Ale ne kvůli tobě. Kvůli tý chudince dušičce, co bys ji jinak terorizoval svojí existencí.“ „Aleluja, ty vole! Vydrž chvíli.“ Vykopnul branku, zavrčel na psa, až ten stáhl ocas a zakňučel, napochodoval ke dveřím a zabušil. „Jděte do prdele!“ ozvalo se z druhé strany. „Paní Sýkorová,“ zavolal Vincenc, „mně je jasný, že nemáte jedinej důvod mluvit s nějakejma cizíma chlapama.

Kdybych byl na vašem místě, vlastně bych použil ten samej slovník. Ale my se snažíme najít Lenku. A nejenom ji.

Taky Alenu Vejvodovou a Karolínu Klátilovou a tři další.

A možná vypadáme, jako že jsme právě vypadli z hospody – hlavně asi proto, že je to pravda –, ale dost by nám bodlo, kdybyste si s náma promluvila. Vlastně ani ne-

227

Martin Paytok / Hitparáda musíte s náma. Mám tady na drátě ženskou, která je sice stejně nadraná jako my, ale život z ní pořád ještě nevymlátil naivní víru v lidi a lásku k bližnímu a všechny tyhle sluníčkářský kraviny a bude se s váma bavit trochu to… normálnějc. Čili buďte tý dobroty a vemte si ten hovor, protože bych vám nerad po brance zboural i dveře od baráku.“ Chvíli se neozývalo nic. Potom se dveře pomalu otevřely. Stanula v nich opět paní Sýkorová, opět v županu. Akorát teď měla oči uslzené a v puse cigaretu.

Beze slova natáhla ruku. Vincenc jí podal mobil a paní Sýkorová zase zabouchla.

Vrátil se na silnici a Žiletka řekl: „Páni, nevěděl jsem, že znáš takový složitý slova jako ‚naivní‘,“ a Vincenc ho poslal do hajzlu. * * * Pět minut přešlapovali, než dveře zase vrzly, paní Sýkorová k nim dopochodovala pořád ve stejném županu a pantoflích, ale s novým cigárem, vrazila Vincencovi mobil, podívala se mu do očí a řekla: „Najděte ji,“ a: „Tu branku mi zaplatíte,“ vyfoukla kouř a odkýblovala se zase domů.

Vincenc si přiložil telefon k uchu. „Co z ní vypadlo?“ „Díky, fakt jsi mi vytrhla trn z paty,“ zahučela Klaudie.

A normálním hlasem: „Nemáš za co, Vincenci. Jak bych mohla odmítnout po takový galantní prosbě?“ „Dělej, vole, nemám na tebe celej den.“ „Vážně džentlmen,“ povzdechla si. „Lenka jela do Vrchlabí na oslavu narozenin. Poslední autobus zpátky jezdí v šest, takže to se jí samozřejmě netýkalo a měla tam přespat. Jenže z baru se mezi jedenáctou a dvanáctou vytratila. Kamarádkám řekla, že musí na vzduch, a už se nevrátila.“ „Jo, todle vím z netu.“

228

O krok před peklem Kladivo na čaroděje Antologie Martin D. Antonín, Karel Doležal, Dušan D. Fabian, Jan Hlávka, Jana Jůzlová, Markéta Klobasová, Štěpán Kopřiva, Jakub Mařík, Ondřej S. Nečas, Jiří Pavlovský, Martin Paytok, Darek Šmíd Ilustrace na obálce a návrh obálky Lubomír Kupčík.

Grafická úprava obálky Lukáš Tuma.

Antologii sestavil Jiří Pavlovský.

Redakce Pavlína Kajnarová.

Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2018 jako svou 608. publikaci.

První vydání, 488 stran.

Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř.

Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o.

Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz facebook.com/fantastickaepocha facebook.com/kladivonacarodeje