Pekelna sleha (Kladivo na carodeje 8) - Martin D. Antonin

8. Vodotěsné boty Felix se zamračil na mapu a krystal. Měl pocit, že...

Ne, nic. Jen se mu to zdálo a Klaudie asi jen náhodou upustila kyvadélko na Palackého náměstí. Pokrčil rameny a shrábl to celé ze stolu. „Tak jdem. Máš všechno?“ Vyklouzli ze dveří a sešli do přízemí. Kdosi zrovna odemkl domovní vrata a vešel.

Zastavili se. Jana Budnická také. Okamžik na sebe zírali.

Pak k ní Klaudie vykročila a řekla: „Nebojte, my vám chceme pomoct. Mluvili jsme s panem Pýchou...“ Když nad tím později přemýšlela, zmínit Pýchu jí nepřišlo jako chyba... ale chyba to byla.

Dívka zaječela. Zvuk jejího hlasu zesílil během jediné vteřiny z pouhého ohlušujícího řevu do zcela hmatatelného vlnobití, které nabralo oba detektivy a mrštilo je přes celou chodbu zády do poštovních schránek. Než se Felix v hromadě zprohýbaného plechu, vysoce informativních letáků a narušeného listovního tajemství vzpamatoval, Jana byla pryč.

Doslova. Poslední, co z ní ještě zahlédl, byly zlatě zářící oči. „Klaudie...?“ Přistála na něm. Možná by si zahrál na gentlemana i tak, ale tlaková vlna to udělala za něj. „Klaudie, žiješ?“ „Jo... asi jo. Vlastně mi nic není...“ „Fajn, to rád slyším. A mohla bys ze mě, prosím tě, slézt?“ „Promiň!“ Dal si záležet, aby neřekl: „To nic.“ Protože se necítil jakoby nic. Na páteři měl obtištěný nápis „Nevhazujte reklamy, prosím!“ Ale zahrál to na drsňáka. Vstal, oprášil se, pokrčil rameny: „Začíná to za ty prachy stát.“ Klaudie se rozběhla k vratům: „Viděls, jak byla vyděšená? Musíme jí pomoct!“ „Vyděšená, jo? Mně přišla nasraná. A s čím jí chceš pomáhat? Líp nás zabít?“ „Stačilo jenom zmínit Pýchu a zaútočila. Nikoho jiného než nás nemá.“ „A co Říhu? Ten je sice úchyl, ale aspoň ji miluje.“ „To jako vážně? Podvedl nás!“ „Za dvaadvacet klacků mě může klidně i porazit ve Scrabblu.“ „Přestaň myslet na peníze a poběž!“

Než vyběhli na ulici, Jana byla pryč.

Klaudie v levé ruce svírala svůj amulet ze stříbra a měsíčního kamene, ale bylo to k ničemu – zaznamenával toho příliš mnoho. Přetížil se a nešlo určit směr.

Felix se prostě rozhlédl. Přímo před nimi bylo Palackého náměstí – velký dlážděný prostor, rekonstruované sousoší, stromy, trocha zeleně, metro a zastávky tramvaje. Všechno klidné, lidé čekali na svůj spoj nebo prostě někam šli...

Napravo bylo Rašínovo nábřeží, další zastávky a Vltava. Také žádný rozruch.

Vlevo na první pohled také nic. Pak si všiml muže, který k nim přicházel od rohu postranní uličky. Tvářil se zvláštně a trochu kroutil hlavou.

Ukázal tam. Klaudie přikývla a křikla: „Za mnou!“ „Když to musí být, tak za mnou,“ zavrčel a k rohu už dobíhal jako první. „Nehodlám tě pak sbírat po celým Novým Městě.“ „Ale no tak, ona nám nechce ublížit, jen se lekla!“ Felix zahnul za roh a nestihl odpovědět. Kdyby to byl stačil, řekl by asi něco jako: „Fakt?

To já když se leknu, tak třeba zakleju. Nebo se zašklebím. Párkrát v životě jsem sebou dokonce trhnul a naprosto zbytečně si zvednul ruce před obličej. A ten, co na mě bafnul, se z toho moh uchechtat. Ale rozhodně z leknutí neházím lidma na poštovní schránky. Ani, a na tom trvám, poštovníma schránkama na lidi.“ Pak by se významně odmlčel a až poté dodal: „Nebo autama.“ Nic z toho však říct nestačil. Stěží se stihl sehnout, aby ho oranžová krabice nepřipravila o hlavu. Vzápětí se úplně vrhl k zemi a pokusil se vmáčknout do chodníku. „Asi bude bouřka,“ zamračil se a nějak se mu už vůbec nechtělo vstávat. „Oktávky lítaj nízko.“ Začínal mít ohledně Říhovy „nehody na Výtoni“ poměrně jasnou představu.

Klaudie šokovaně stála a zírala na škodovku, která jí právě prolétla těsně před nosem a výfukem napřed přistála na místě vyhrazeném pro invalidy. Nebylo pochyb, že nebohé auto na to místo patřilo. Bez pomoci odtahovky rozhodně neodjede.

Jana už byla v půlce bloku. Viděli ji jen jako prchavý odlesk – jakýmsi způsobem splývala s okolím. Právě probíhala kolem hospody, do které dva chlapi z plzeňského náklaďáku vykládali plné sudy. Jen mávla rukou a měli padla – nezbylo co vozit. „Útok zabijáckého piva,“ okomentoval to Felix, když kličkoval mezi svištícím stříbrným přívalem. „Nejděsivější horor z českých luhů a hájů. Víš ty co, Doskočilová? Začínám se bavit.“ „Jo? Zatraceně, Felixi, vždyť někomu ublíží!“ Klaudie právě zachránila život studentovi s tváří poďobanou od akné, který se sluchátky v uších a nosem zabořeným v časopise Pevnost vstoupil přímo do dráhy svištícího sudopádu. Skočila po něm a strhla ho k zemi. „Nech ji radši běžet!“ „Ne!“ křikl přes rameno a vyrazil naplno. „Tolik magie jsem neviděl, co se Saruman nasral na Gandalfa a vytřel si s ním střechu věže. Kdyby ještě Sedmička byla vážně Sedmička, teď by z ní byla Osmička!“ Vzpomněl si na svou rozmluvu se Starcem. Tehdy se dozvěděl, že magie ze světa zmizí, protože ji něco žere, ale tohle vypadalo na pravý opak. Ta holka očividně jednala zcela instinktivně, vůbec neměla tušení, jak vlastně kouzlí. Takové nadání nemohla do dneška tajit... Musel zjistit víc.

Jana opět zahnula za roh. Mířila k nábřeží, kolejím a spoustě nic netušících lidí.

Klaudie se pokoušela vymotat ze studentova náručí – ten nemohl pochopit, jak se mohlo stát, že se konečně dotkl živé ženy, ale když už se to stalo, chytil a nepouštěl. Zbortila mu sen a běžela dál: „Nech ji utéct, Felixi! Nebo chceš vidět ještě lítající tramvaj?“ „Tak ohledně toho mám celkem smíšený pocity,“ zasmál se rozjařeně a přidal. „Ale – něco tu nesedí. Její magie... má divnej pach.“ Ve skutečnosti nešlo o pach. Nezvyklost Janiny moci vnímal smyslem, pro který čeština neměla to správné výrazivo. Klaudie každopádně chápala, o čem je řeč – cítila totéž. Stejně tak každý další člověk nablízku prchající dívky, ale nezasvěcení si to nedokázali zařadit. Šlo o to, co Říha nazval výrazností. „Jo, je to takový... rostlinný,“ zamračila se překvapeně. „A taky... taky těkavý. Felixi!“ vykřikla naléhavě. „Jestli se neuklidní, tak může bouchnout! Je jak magický nitroglycerin!“ Nevěděla, jestli ji slyšel. V tu chvíli už měl náskok přes padesát metrů. A stejně bylo pozdě – Janin nejasný obrys právě vběhl do ulice a přímo pod auto. Ozval se náraz, skřípění brzd, další nárazy, poplašený křik svědků...

Janě se nic nestalo. Jen za běhu rozpřáhla ruce a silniční provoz se před ní rozestoupil jak Rudé moře před Mojžíšem. Auta i tramvaje v její cestě nabouraly do neviditelné stěny, ty za nimi zase nabouraly do nich, karosérie se vlnily jak rozbouřená hladina...

A nikdo neviděl příčinu. Jen jakési mámení v podobě ducha běžící dívky, o kterém později raději pomlčeli.

Jana přeběhla ulici, přeskočila zábradlí oddělující ulici od dlážděné náplavky a zmizela dolů k řece. Felix tam dorazil o pět vteřin později, naklonil se přes klandr, hledal ji napravo i nalevo, nemohl ji najít...

Pak mu to došlo a v duchu Janě vysekl poklonu. „Ježíš v sukních. Jestli se o tomhle dozvěděj křesťani, budou mít druhý Vánoce. Doslova.“ Bylo mu jasné, že ji už nedostihne. Jana sprintovala po Vltavě jako po pevné zemi, od podrážek jí odletovala vodní pěna. V cestě jí plul parník Vyšehrad, tak ho rychlým gestem zvedla a podběhla. Vzápětí jím třískla zpět na hladinu a výletníci na vyhlídkové palubě s křikem popadali do řeky.

Felix se rozběhl k Palackého mostu.

Věděl, že to je zbytečné. Jana mířila přímo někam k botelu Admirál – on musel po cestě přes most uběhnout víc než trojnásobnou vzdálenost. Než se k zakotvené lodní restauraci dostane, dívka bude dávno pryč...

Vtom si uvědomil, že daleko před ním utíká Říha. Neměl ponětí, kde se tu úchyl vzal, ale zřejmě sledoval Janin byt a lépe si spočítal, kudy dívka poběží. Každopádně už sbíhal po schodišti z mostu na druhém břehu.

Jana se právě zastavila, aby nechala projet veslaře na dvojskifu. Měli kousek odtud loděnici a trénovali – vůbec si přízraku nevšimli. Zcela se soustředili na svůj výkon a správné zanořování vesel.

Dívka se už nerozběhla. Zamihotala se a na okamžik se úplně objevila. Dál pokračovala jen chůzí a držela se za bok. Očividně ji v něm píchalo a nemohla dýchat. „Jak může mít tolik magické síly a přitom se tak unavit?“

Jednou z možných odpovědí bylo, že Jana opravdu netuší, jak svou moc používat. Anebo se vyčerpala celkově. Zvednutí parníku nemohlo být snadné. Felix nehleděl darovanému času na vteřiny a sprintoval dál.

Stejně to nestíhal. Teprve dorazil ke schodišti. Říha byl sice mnohem blíž, ale dívka si ho právě všimla. Opět se potácivě rozběhla. Ke břehu jí zbývalo jen dvacet metrů.

Vtom se srazila se skifařem.

Mladý sportovec neměl tušení, proč se octl ve vodě. Hned se však začal starat o svou loď.

Znovu do ní nastoupit nebylo možné, na to byla příliš štíhlá a vratká, tak ji chtěl rychle odtáhnout ke břehu. Pokud byla jeho, představovala pro něj nejspíš celé jmění.

O Janu se zpočátku nezajímal. Možná o ní ani nevěděl. Zmizela totiž pod hladinou a dlouho se neobjevovala. A pak jen nakrátko – v panice kolem sebe bila rukama, lapala po dechu...

Topila se. „Dělejte!“ řval Felix na Říhu i na skifaře. „Zachraňte ji!“ Nebo zpanikaří, provede tou svou nitroglycerinovou mocí něco šílenýho a půlka Prahy se promění v jahodovo-lososovej pudink, dodal v duchu.

Skifař ho na tu dálku nejspíš ani nemohl slyšet, ale úchyl už skákal do vody. Felix si od toho moc nesliboval a nezpomaloval. Mezi náplavkou a ulicí, po které běžel, bylo kamenné zábradlí a třímetrové převýšení. Nebyl si jistý, jak se dostal dolů Říha, ale neváhal a skočil.

Tvrdě dopadl na kočičí hlavy. Ostře ho bodlo v kotníku. Kašlal na to a běžel dál.

Po dalších třiceti krocích míjel pohodlné schody.

A za botelem byl dokonce povlovný sjezd.

Alespoň měl dost vzteku, aby ho mohl vložit do dalšího výkřiku na skifaře: „Otoč se, sakra!

Topí se za tebou ženská!“ Veslař si ale celou tu dobu myslel, že ten oblečený chlap plave pomoct jemu. Pochopil to až poté, co ho Říha minul a plaval dál. Nechal skif skifem, nakonec byl u Jany první, chytil ji jednou rukou pod rameny a otočil se ke břehu. Říha mu neobratně pomáhal.

Vtom se zablesklo. Úchyl i veslař s řevem vyletěli kolmo vzhůru. Přinejmenším dvacet metrů. Tam chviličku zůstali viset, bezmocně mávali rukama, zoufale ječeli – a pak s nimi ta samá neviditelná síla praštila zpět.

Veslař dopadl jen do vody, zato Říha mu přerazil loď – a sobě nejspíš pár kostí.

Felix přehodnotil situaci a nejdřív se do vody vrhl pro něj.

Skifař se pokusil Janu zachránit ještě jednou. Tentokrát odletěl rovně. Asi pět metrů za sebou na hladině nechával brázdu hodnou velkého motorového člunu, načež klesl ke dnu jak Leonardo di Caprio. Felix ho nakonec vylovil a přehodil ho přes rozlámaný skif vedle Říhy.

Zatímco je táhl ke břehu, úchyl mu jedním dechem děkoval a ptal se, jak je na tom Jana. „Líp než vy.“ Říha ještě jednou poděkoval a omdlel.

Jana byla opět plně viditelná a skutečně vypadala lépe. Už se netopila. Ještě okamžik nepřítomně klečela deset centimetrů nad hladinou, načež nabrala druhý dech a vyrazila ke břehu. Na náplavku vyskočila a vyrazila dál, k pozůstatkům zrušené Smíchovské pláže.

Felix zaklel. Věděl, že zdání klame; prve k ní byl natolik blízko, aby poznal příznaky blížícího se absolutního vyčerpání. To, jak se právě vzchopila, mohlo znamenat jediné – čerpala z vlastní životní síly. Právě se připravila minimálně o rok života, jen aby mohla dál utíkat.

O deset vteřin později přiběhla Klaudie. Ona si schodů samozřejmě všimla. „Zavolala jsem záchranku!“ vykřikla a pomáhala dostat zraněné na břeh. „Jak je jim? Žijou?“ „Veslařovi nic není, ale s Říhou bych už radši moc nehejbal.“ Felix se vytáhl na náplavku a ihned sprintoval dál. „To je tu chceš jenom tak nechat? Co když má Říha vnitřní krvácení?“ „Mám limit jedný osoby v nesnázích na den. A proč tu chceš zůstat? Radit záchranářům, jak je naložit?“ Ještě jednou se nešťastně ohlédla. Pak se za ním rozběhla.

Více v knize PEKELNÁ ŠLEHA (Martin D. Antonín), Epocha, duben 2015 Poslechněte si tuto kapitolu ve formě audioukázky! https://www.youtube.com/watch?v=exM-8EpUKQE www.epocha.cz