C
M
Y
CM
MY
CY
MY
K
Process Black
Ve stínu Říše *** Slunce stoupalo nad obzor. Pomalu. Nekonečně pomalu. V lese se probouzeli ptáci, z dálky se ozval křik koroptví a od města vytí toulavých psů. Po válce jich tu zbylo víc než dost. Trvalo mu dobrou půlhodinu, než se sebral. Odhodil prázdnou krabičku od cigaret – hromada vajglů pod ním svědčila o tom, že jich vykouřil víc než dost. V krku měl sucho a škrábalo ho, jako kdyby spolykal kila prachu. Ale byl na sebe hrdý. Nezvracel. Byl voják. Opatrně vstoupil dovnitř. Nesnažil se krýt, nebál se, že na něj někdo vyskočí zpoza rohu – kdyby byl nepřítel poblíž, už dávno by měl z hlavy krvavou kaši. Což nic neměnilo na faktu, že s každým dalším krokem se musel přemlouvat, aby nevzal nohy na ramena a nenechal to tady na starosti někomu jinému. Jenže musel ohledat místo. Musel dostát své povinnosti vojáka. A hlavně – musel zjistit, co se Kátě stalo. Dřív než někdo jiný zjistí, co tu pohledával on a že měl v jejím pokojíku schované nějaké prádlo, aby ho nemusel tahat sem a tam. *** „Doprdele,“ ozvalo se z chalupy. Pak následoval zvuk dávení. Opakovaně. „Kurva, kurva, kurva, kurva!“ *** Znovu stál před domem. Opíral se o kmen stromu a upíjel z lahve čirou kořalku, kterou popaměti popadl v kuchyni. Ať se snažil sebevíc, nedařilo se mu opít a zapomenout. Zatímco 404
Dokud nás smrt nerozdělí jindy by už ležel pod stolem, teď se mu ani trochu nezamotala hlava. „Neměl bys pít, poručíku!“ Otočil se, s pistolí v ruce. Vystřelil, kulka se zavrtala do země a hromová rána se s ozvěnou vracela od vysokých kopců zpátky. Zamžoural do oslňujícího světla. Z korun vylétlo hejno poplašených špačků. „Hej, hej!“ křikl chlap, který stál asi deset metrů od něj. V obraně zvedl ruce, ale usmíval se. Maurenc se zarazil. Možná nakonec vypil víc, než si zprvu připouštěl. Opatrně pistoli zajistil a konečně se pořádně podíval na neznámého muže. „Co jste zač?“ zeptal se a snažil se, aby jeho hlas zněl rozhodně. Cizinec byl dost zvláštní. Vysoký, ramenatý, se světlými vlasy. Na sobě měl podivnou směsku oblečení – americké výsadkářské kalhoty, německou blůzu a k tomu civilní plstěný klobouk. Československé výložky. Vysoké kožené boty, pásek se sovětskou hvězdou, přes rameno měl špagin s bubnovým zásobníkem, u pasu pouzdro s revolverem jako nějaký kovboj. „Kde jste se tu vzal?“ „Jsem Frederick. Frederick Löcke.“ „Němec?“ Česky sice mluvil dobře, ale přízvuk měl jasně znatelný. „To není důležité.“ „Teď ano!“ Maurenc znovu namířil pistoli, tentokrát si dal pozor, aby nevystřelil. „Ruce tak, abych na ně viděl!“ „Ale no tak, poručíku. Vážně si myslíš, že to je teď to, co bys měl dělat?“ „Držte hubu.“ „Já nejsem nácek. Rozhodně ne werwolf, po kterých tolik paseš. Nemám na svědomí ten masakr, co je uvnitř. Nebo myslíš, že to je dílo lidských rukou?“ 405
Ve stínu Říše Maurenc se krátce ohlédl. Byl si jistý, že tu byl první. Možná ho Němec sledoval? „Co o tom víte?“ zeptal se nakonec. „Dost na to, abys mě pozorně poslouchal, poručíku. Protože ti můžu zachránit život.“ „He?“ „Nebo si vážně myslíš, soudruhu, že tohle má na svědomí parta starců a vypatlaných kluků, co si hrají na vojáky? Tohle je banda, která zabíjela v Polsku. Určitě jsi dostal hlášení, protože toho nebylo málo. A pokud jsi ta hlášení četl, tak máš alespoň přibližnou představu, proti komu stojíš. Protože cestou se mírnili, aby na sebe nestrhli tolik pozornosti, ale teď, na dosah hranic s Reichem, si už servítky brát nebudou.“ „Museli mít psy.“ Antonín Maurenc si vybavil jatka uvnitř chalupy. Nedokázal svoji Káťu ani poznat. Ať se snažil sebevíc zapomenout, vybavovaly se mu jednotlivé detaily. A mračna černých much, které se zvedaly při každém jeho kroku. „Bestie.“ Měl co dělat, aby nezačal znovu dávit. „Tak vidíš, poručíku.“ Löcke vykročil vpřed a jemně Antonínovi sklopil ruku se zbraní. „Jsem na tvojí straně, věř mi.“ „Proč?“ Löcke si vyhrnul rukáv a ukázal dlouhé číslo na předloktí. „Myslíš, že s tímhle by se mnou náckové kamarádili?“ Antonín konečně uvěřil. „Ona byla krásná,“ zašeptal a rozhlédl se, kde nechal lahev. Ležela na zemi, kam ji v první chvíli upustil. Zbylo v ní jen pár kapek, jinak se všechno vylilo na zem. „To byl její jediný hřích. Za celou válku nikomu neublížila. Pomáhala dětem, které přišly o rodiče. Nic víc…“ „Tvoje žena?“ „Tak něco.“ „Takže se chceš pomstít?“ Přikývl. „To je dobře. Konečně myslíš jako voják, poručíku. Máme před sebou práci.“ 406
Boris Hokr, Leoš Kyša (eds.)
Ve stínu Říše
Tomáš Bandžuch, Roman Bureš, Dan Černý, Pavel Fritz, Markéta Klobasová, František Kotleta, Jan Kotouč, Míla Linc, Lucie Lukačovičová, Petra Lukačovičová, Jakub Mařík, Julie Nováková, Petr Schink, Kristýna Sněgoňová, Petr Stančík, David Šenk, René Vaněk Ilustrace na obálce Satine Zillah. Grafická úprava obálky Lukáš Tuma. Předmluva Martin Fajkus. Redakce Boris Hokr a Pavlína Kajnarová. Vydalo Nakladatelství Epocha, s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2017 jako svou 587. publikaci. První vydání, 664 stran. Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o. Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz facebook.com/fantastickaepocha facebook.com/frantisekkotleta