C
M
Y
CM
MY
CY
MY
K
Process Black
Digimengele „Tak dobře,“ řekl Erik. „Jdeme na to.“ Na moment se odmlčel, pak se nadechl a jal se odříkávat evokační spiritistickou formuli vyčtenou z babiččina grimoáru. „Volám Tě, ó duchu velkého Josefa Mengeleho! Volám Tě z hlubin pekla jménem velkého Mogulu! Slyš můj hlas, který ti poroučí opustit na pár chvil tlamu Luciferovu, v jejímž drtivém stisku trávíš věčnost! Zavítej k nám v podobě lidské a nikterak nedeformované!“ Ačkoliv zaříkávání v Erikově podání znělo poněkud směšně, asi tak jako když slabý žák recituje před tabulí velmi pracně namemorovaný Máj Karla Hynka Máchy, zdálo se, že přece jenom nějaký účinek má. Zvedl se vítr, kdesi v dálce práskla průvanem atakovaná okenice a plamen svíčky přilepené na darknetové lebce začal poskakovat. „Nějak se mi najednou začalo chtít na malou!“ zakňučel Xuan. Zuby mu jektaly strachem. „Bábovko!“ sykl Slavomír, kterému sice taky nebylo zrovna do smíchu, ale snažil se zachovávat pózu neohroženého vůdce gangu vesnických nácků. „Vím, že kecáš. Eriku, pokračuj.“ A Erik pokračoval. „Volám Tě z hlubin pekla! Vejdi do světa živých, ó duchu Josefa Mengeleho! Zaklínám Tě jmény Ježíše, Marie, svatého Josefa, Petra a Lukáše! Vyjdi z jámy věčného zatracení a nechej hovořit svá mrtvá ústa!“ V klubovně byla čím dál větší zima. Vítr prohánějící se za zdmi klubovny se měnil ve vichřici. Trámoví nízkého domku úpělo jako odsouzenec napínaný na středověkém skřipci. „Lucifere!“ zaječel Erik ještě jednou a tentokrát to poprvé zaznělo alespoň trochu autoritativně. „Ve jménu všemohoucího Boha Ti přikazuji! Vypusť na svět duši Josefa Mengeleho, nebo se zítra my všichni tři, jak tady společně sedíme, necháme pokřtít!“ Stolek několikrát nadskočil, cosi plesklo, Xuanovi zfialověla tvář, jako kdyby dostal facku od nějaké neviditelné zlé bytosti, a kdesi v dálce se ozval zvuk tříštícího se skla. 485
Ve stínu Říše A pak vše ustalo. Udělalo se ticho. Dusivé, takřka zalykající, připomínající bezzvučný stav krajiny před prvním bleskem ničivé letní bouřky. „Co se to stalo?“ zakňučel vyděšeně Xuan, jemuž rychle opuchal obličej. „Nemám ponětí,“ zašeptal Erik. „Tohle jsem při vyvolávání duchů s babičkou nikdy nezažil. Všechno ale děláme podle návodu, tak snad…“ „Podívejte,“ vydechl Slavomír a bradou, protože se všichni tři, paralyzováni strachem, pořád vzájemně dotýkali malíčky, ukázal na lebku uprostřed stolku. Ve volném prostoru kolem šedobílé relikvie se objevovaly a zase mizely chuchvalce něčeho divného. Bylo to viskózní a připomínalo to spermatický rosol špatně uvařeného vaječného bílku. Ty chuchvalce se kroutily a pomalu, pohybem evokujícím píďalkování housenky, lezly směrem k lebce. „Opovaž se pohnout,“ zasyčel Erik na Xuana, který se při pohledu na to, co se před ním odehrává, celý viditelně rozechvěl a hrozilo, že se v nejbližších vteřinách zvedne a dá se na zběsilý úprk do bezpečí rodinné buddhistické svatyně. „To je ektoplasma! Mengeleho duch je tady!“ Během pár chvil bílý rosol lebku dokonale pokryl a začal tmavnout. Na kostech se objevovala svalová vlákna, chrupavka, cévní pleteň a shluky tukové tkáně. Žíly se nalily rudou krví. Krvavé maso porostla pokožka, z jejích folikul vyrašily tmavé vlasy. Z neznámého hrobu vytažená relikvie se změnila v dekapitovanou lidskou hlavu důvěrně známých rysů. „Eriku, jsi borec,“ vydechl užasle Slavomír. „Je to fakt on!“ Erik mírně přitrouble valil oči. „Onkel Mengele…“ Hlava Josefa Mengeleho stojící uprostřed stolku na pahýlu vlastního krku, otevřela oči. Osvětimský Anděl smrti, respektive jeho nejdůležitější anatomická součást, se zhnuseně rozhlížela po interiéru klubovny a její tvář překypovala sžíravým hněvem. Pak doktor vysunul z úst jazyk, přejel si jím po rtech 486
Digimengele pokrytých filmem zárodečné tekutiny a promluvil: „Warum hast du mich gerufen, Sie Abschaum?“ Erik se oklepal. „Co to říká?“ „A jsme u toho,“ povzdechl si Slavomír. „Takže dle předpokladů mluví německy. To je konec.“ „Wie spät ist es?“ vylovil Erik z hlubin paměti jednu z německých frází, kterou si vtiskl během dávného školního výletu do Berlína. „Ausgezeichnet!“ zařval Mengele. „Ich war von drei Idioten herbeigerufen!“ „Idioten, to budou idioti, ne?“ kuňkl Xuan. „On si asi myslí, že jsme idioti…“ Slavomír obrátil oči v sloup. „A nejsme snad? Vždyť tohle je naprostý fiasko! Taková ostuda! Chtěli jsme se zeptat, jestli jsme rasově čistý, a místo toho jsme ze sebe udělali blbce!“ „A co teď?“ kuňkl opět Xuan, který se už viděl doma v posteli přikrytý peřinou a píšící o strašlivém zážitku do svého tajného šifrovaného deníčku. „Pošli ho okamžitě zpátky,“ rozhodl Slavomír. „Tohle nemá cenu.“ „Ducha je potřeba řádně odvolat,“ řekl Erik. „Když se totiž duch správně neodvolá, mohlo by…“ Ale než stačil větu dokončit, stalo se něco absolutně nečekaného. Mengeleho hlava, která doposud klidně a zdánlivě zcela neškodně spočívala uprostřed stolku, zachrchlala jako starý tuberák, vyšpulila rty a dokonale přesným plivnutím poslala přímo do Erikova levého oka pořádnou porci ektoplazmatických slin. Erik zaječel a oběma rukama se chytil za obličej. „Panebože, to studí! To pálí! Pomoc!“ Magické propojení tří párů rukou, které ducha zbavovalo svobody, zaniklo. „Vielen Dank für ihre Mitarbeit, Idioten,“ zasmála se Mengeleho hlava a v následující vteřině explodovala. Kusy tkáně se rozprskly po interiéru celé klubovny, ohodily neonacistic487
Ve stínu Říše ké okultisty a okamžitě se začaly měnit v rosolovitou ektoplasmu. „Do prdele,“ bědoval Slavomír a soukal se ze své repliky esesácké košile. „Co to je? Šíleně to studí! Eriku, ty debile, cos to udělal?“ „Já nevím!“ kvílel Erik, který měl k sobě plivancem ducha přimražená oční víčka a marně se je od sebe pokoušel odtrhnout. „Flusnul na mě! Tohle se nám při vyvolávání s babičkou nikdy nestalo!“ Xuan, sotva pochopil, že se seance, byť nezdárně, dobrala svého konce, spustil šílený jekot, proskočil zavřeným oknem do zahrady a zmizel v noční tmě. „Zatracená vietnamská bábovka,“ proklel zbabělce Slavomír. „Kdybychom byli v armádě, tak ho nechám suspendovat za srabáctví a pověsit na nejbližší strom!“ „Proč si myslíš, že bys byl v pozici, ze který bys něco takovýho mohl udělat?“ řekl Erik a následně od sebe s bolestným syknutím konečně oddělil přimražená oční víčka. Oko měl celé fialové, ale schopnost vidět zůstala zachovaná, což mladíka naplnilo pocitem neskonalé radosti. „Protože proto,“ řekl Slavomír a rozhlédl se po místnosti vymalované ektoplazmou. „Sakra. Taková spoušť. To jsme tomu teda fakt dali.“ „Měli jsme zkusit Háchu,“ povzdechl si Erik. „Tomu bysme rozuměli.“ „Hácha byl bábovka. A sráč.“ „No ale jak říkám,“ krčil Erik rameny, „rozuměli bysme mu.“ „Tak třeba příště,“ řekl Slavomír Králík. Když byly následky seance odstraněny, nábytek a zdi otřené papírovými kapesníky, okno, kterým proskočil Xuan, provizorně zataraseno starou šatní skříní a veškeré okultní předměty uloženy do tajné skrýše pod podlahou, Erik a Slavomír klubovnu zamkli a vydali se každý ke svému domovu. 488
Boris Hokr, Leoš Kyša (eds.)
Ve stínu Říše
Tomáš Bandžuch, Roman Bureš, Dan Černý, Pavel Fritz, Markéta Klobasová, František Kotleta, Jan Kotouč, Míla Linc, Lucie Lukačovičová, Petra Lukačovičová, Jakub Mařík, Julie Nováková, Petr Schink, Kristýna Sněgoňová, Petr Stančík, David Šenk, René Vaněk Ilustrace na obálce Satine Zillah. Grafická úprava obálky Lukáš Tuma. Předmluva Martin Fajkus. Redakce Boris Hokr a Pavlína Kajnarová. Vydalo Nakladatelství Epocha, s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2017 jako svou 587. publikaci. První vydání, 664 stran. Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o. Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz facebook.com/fantastickaepocha facebook.com/frantisekkotleta