C
M
Y
CM
MY
CY
MY
K
Process Black
Ve stínu Říše POMOZTE! POMOZTE! ZACHRAŇTE NÁS! NAŠE UBOHÉ ŽIVOTY! SPASTE NÁS PŘED NÁSILÍM, JEMUŽ SE NEDOKÁŽEME BRÁNIT! Trakař nadskočí, Kováč se znovu praští do hlavy a otevře oči. Už jsou zase v lese a ten děsivý výhled zmizel. „Mor ho! Čerte, říkám ti, sviť!“ Čert popuzeně zavrčí. A plamen jim posvítí na cestu. „No, vidíš, že to jde.“ Trakař se zhoupne, jak vyjede z rigolu. Kováč zasténá. „Kdepak, hochu, musíš to vydržet. Máme to ještě pěkný kus cesty. K nám do očistce…“ Trakař se znovu dá do pohybu a Kováče mžourajícího do mi hotavé záře Čertova plamene odváží do temnot. *** „Tak, co ty na to? Žádné protáhlé ksichty, pětkrát jsem šel na děkovačku, a kdybys viděl ten chumel lidí, co se mi nahrnul k šatně, abych se jim podepsal!“ Kováčovi, který na Goldsteina čekal už asi půl hodiny, nezbývalo než přisvědčit. Diváci Emovo vystoupení ocenili potleskem vstoje, a i on sám se nakonec přidal k jeho závěrečnému vyvolávání zpátky na scénu. Ostatně Goldstein se doopravdy překonával. Před diváky během večera defilovaly snad dva tucty předních postav evropské politiky, které pronášely trefné poznámky k současným poměrům, přičemž několik z nich to dokonce doprovodilo vhodně naaranžovanými předělávkami populárních šlágrů. A divákům tekly po tvářích slzy smíchu. Jako by chtěli zapomenout na všechno, co se kolem nich dělo. Jako by tady 118
Jitro po zlé noci v Emově varieté všechna ta lidožravá strašidla, co obcházela Evropu, rázem nebyla ničím víc než nemotornými dětskými bubáky, směšnými ve svém velikášství. „Povedlo se ti to. Opravdu povedlo.“ „No to jsem rád, že i veliký pan doktor uznal, že trocha toho povyražení nikoho nezabije.“ „Ale stejně si můžeš být jistý, že se ti to jednou vrátí.“ „Jednou? Možná. Ale to už toho budu mít za sebou tolik, že mi hned potom postaví sochu. V nadživotní velikosti.“ „No,“ promnul si Kováč zkřehlé ruce a přešlápl z nohy na nohu, „tak hlavně, aby ses toho pomníku nedočkal moc brzo. A pojď zapadnout do nějakého večerního lokálu. Tady na ulici je na mne až moc velká zima.“ „Zkrátka zima zasraná,“ přikývl Goldstein, načež nasadil anglický přízvuk a vydechl obláček páry, jako kdyby šlukoval viržínko. „Za tři dny máme květen a naším stálým údělem je trpět vlezlou zimou. Ala já vám říkám, že krásné dny tu budou zas, nebe čisté bude v ráz. A pořádně se u toho zapotíme. Když ne horkem, tak tou dřinou.“ Kováč naprosto netušil, koho Emo parodoval tentokrát, a tak se herci místo dalšího potlesku dostalo jen připomenutí, že představení skončilo a že jestli čeká na další potlesk, tak by jim taky do té doby zatím mohli všude zavřít. Goldstein si jen povzdychl a odtušil, že ví o jednom nenápadném baru, který zavírá až dlouho po půlnoci, takže tam by došli včas, i kdyby tu celé své mistrovské představení předvedl znova. Navíc, že když to vezmou Kostelní uličkou přes náměstí kolem kostela svatého Kříže, budou tam za necelých deset minut, takže nevidí jediný důvod, proč pospíchat. Nakonec ale celou tuhle svoji tirádu přece jen ukončil tím, že skutečně vykročil někam za teplem a vábivou vůní kořalky, takže Kolář si svou poznámku, že se Emovo mistrovství projevuje především tím, že neví, kdy skončit, mohl nechat na nějakou příhodnější chvíli. 119
Ve stínu Říše A nemusel čekat ani moc dlouho. Jakmile totiž vstoupili do spoře osvětlené Kostelní uličky, v Emovi jako by mlčenlivé domy, které tu k nim nakláněly svá stará zaprášená okna, vzbudily dojem publika, co se zatajeným dechem čeká, zda má pan herec ještě něco ukryto v rukávu. A on je přece nemohl zklamat… Takže už po pár krocích si začal polohlasně prozpěvovat variaci na slova onoho neznámého Angličana či Američana: „Šťastné dny tu budou zas, jen co gin bude pro nás. Hned řeknem, jak se napijem: Happy days are here again.“ Pak na doktora lišácky mrkl a přidal ještě jednu sloku. Tentokrát podle svého zvyku řádně přisprostlou. A rovněž podle svého zvyku už docela nahlas: „Tak, děvčata, je to na vás, když chlap ukáže vám ocas, to nekňučte tak hloupě jen: moje dny jsou here again.“ Poslední slova přitom vykvíkl takovou fistulkou, že by se za ni nemusela stydět žádná filmová naivka. Na dvorku za zdí štěkal pes. Jedno z oken domu nalevo od nich se rozzářilo tlumeným světlem noční lampičky. A odkudsi k nim zalétly nadávky a hluk přibouchnutých okenic. Goldstein tam stál uprostřed ztemnělé uličky a na všechny strany se ukláněl. Kováč vzdychl. Vždyť to se, prosím pěkně, Emo ještě ani nenapil. Toho dnes v baru budou buď všichni hostit jako nejúžasnější zpestření dlouhého večera, nebo odtamtud poletí, ani nebude vědět jak. 120
Jitro po zlé noci Nadechl se, aby mu konečně připomněl, jak je to s tím jeho hereckým mistrovstvím, ale tentokrát ho pro změnu předběhl hlas, který kdesi za jejich zády pronesl tím neopakovatelným spišskoněmeckým dialektem: „Tak tady je ta židovská svině, co se dneska vysmívala vůdci.“ A druhý hlas mu vzápětí stejným akcentem odpověděl: „Tak se trochu zasmějeme s ním, ne?“ Kováč okamžitě ucítil, jak se mu lepí košile na záda. Pomalu… Pomalu se otočit… Žádné rychlé pohyby… To by je mohlo vyprovokovat. Alespoň tak mu to říkal kdysi jeden vídeňský psycholog. Jenže Emo moderní psychologii buď nestudoval, anebo s ní z hloubi duše nesouhlasil. V jeden moment strnul ve své poslední nedokončené úkloně – a ve druhém už se hnal ulicí směrem ke Kostelnímu náměstí?! A tak doktoru nezbylo, než se psychologovi zvučného jména v duchu omluvit a vyrazit za Goldsteinem. Protože bylo jasné, že ti tři, z nichž ve tmě dokázal pořádně rozeznat jen ohníčky cigaret, by ho při Emově pronásledování rozhodně jen tak neminuli. Koneckonců jak může být tahle ulička dlouhá? Stačí sotva dvacet metrů a budou na náměstí. A tam už se nějaké pomoci dovolají. Vždyť herec už tam doběhl. Už míjí lampu, která tu na rohu stojí, nadechuje se k výkřiku… A padá na zem. Na chladné kočičí hlavy náměstí. Protože ti tři nebyli jediní, kdo se do honby za tím přidrzlým Židem zapojil. Ve stínech na konci ulice se jich skrývalo dalších pět, z nichž dva srazili Goldsteina, jako když vlci uštvou jelena. V rukou obušky a boxery. Přes tváře šátky. A paži každého z nich označuje zářivě rudá páska, na níž v bílém kruhu temně plane černé slunce svastiky. Doktor jen taktak stihne zastavit, takže jeho na zem nesloží. Ne, zatím ne. Zatím se jen budou bavit jeho vyděšeným výrazem. 121
Ve stínu Říše Polkl a roztřásl se. Tváří v tvář sedmi rabijátům… „Je mi to líto, pane doktore, ale své známé si musíte vybírat pečlivěji.“ … a jedněm zrzavým vlasům, které mu vždycky připomínaly západ slunce nad tatranskými štíty. *** Do spánků se mu zařízne nepříjemně ostrý ženský hlas. „Tak jsi zase přitáhl? Co tak brzo? Už ti tam kamarádi nechtěli nalít? A ani trakař jsi tam nenechal…“ A Čert jako na povel pustil lucernu z tlamy a nesouhlasně zaštěkal. „Kuš, potvoro,“ odsekla žena, „taky se spolu všude taháte a mě…“ „Nech toho,“ zahučel hlas muže, který Kováče doprovázel celou cestu až sem, „a pojď mi radši pomoct. Nevidíš…“ „Ne! On si sem na trakaři přiveze dalšího ožralu. Pryč! Oba! A vychrápejte se třeba na půdě.“ „Tak dost! Ženská uřvaná. Tohohle vyčenichal Čert. Ležel tam v lese úplně bez sebe. Musíme mu pomoct.“ „Co je zač?“ V ženském hlase pořád zní pohrdání, ale aspoň už tolik nekřičí. Kováč cítí, jak se mu kdosi přehrabuje v kapsách a pak z jedné z nich vytahuje legitimaci. „Jozef Kováč. Doktor. A koukám, že asi velký pán.“ Doktor… Velký pán… Jak velkolepě to znělo… Do doby, než zjistil, že si ze všech jeho titulů, z jeho známostí a doporučení nic nedělá ani jeho sestřička. Že i ta přepečlivá rusovláska, která tolik toužila dostat se na některou z německých univerzit, před tím vším dala přednost rudé pásce s kruhem svastiky. Protože jen ta měla nějakou váhu ve světě, kde je třeba si vybrat. Kde není možné stát stranou. 122
Boris Hokr, Leoš Kyša (eds.)
Ve stínu Říše
Tomáš Bandžuch, Roman Bureš, Dan Černý, Pavel Fritz, Markéta Klobasová, František Kotleta, Jan Kotouč, Míla Linc, Lucie Lukačovičová, Petra Lukačovičová, Jakub Mařík, Julie Nováková, Petr Schink, Kristýna Sněgoňová, Petr Stančík, David Šenk, René Vaněk Ilustrace na obálce Satine Zillah. Grafická úprava obálky Lukáš Tuma. Předmluva Martin Fajkus. Redakce Boris Hokr a Pavlína Kajnarová. Vydalo Nakladatelství Epocha, s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2017 jako svou 587. publikaci. První vydání, 664 stran. Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o. Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz facebook.com/fantastickaepocha facebook.com/frantisekkotleta