Vlcice a stare plemeno 1 - Zdenek Zemlicka

1

Po několika dnech se rozruch uklidnil. Hradiště se vrátilo k běžnému životu. Tu noc byl měsíc v novu a kraj tonul v hluboké tmě. Co horšího, po všem tom bláznění upadli vojáci do únavy a ospalosti. Strážní u bran i na hradbách poklimbávali, v lepším případě netečně postávali a tupě zírali do noci nebo mechanicky přecházeli sem a tam. Avšak i kdyby byli ostražitější, nejspíše by si nepovšimli štíhlé, skoro dětské postavy, jež se doplížila od zadní cesty k náspu a rychle se skryla v jeho černém stínu.

Blínka chvíli pozorovala, jak hlídka na ochozu palisády pendluje od jedné věže ke druhé, a ve vhodném okamžiku se vyšplhala po náspu nahoru, přelezla hradbu a seskočila na opačné straně. Opět se přikrčila v místě, kam nedopadalo ani to nejmenší světlo pochodní, jež byly ovšem dost vzdálené. Počkala, až strážce znovu přejde nad ní, a poté se jako had plazila pryč, splývajíc se zemí.

Ani v nejmenším nepodceňovala Alanu. Věděla, že má proti sobě mocnou šamanku a možná i bojovnici. Nechtěla se s ní utkat v souboji. I mocné čarodějky musí spát a nejlepší bude vědmu podříznout ve spánku jako podsvinče. Na straně druhé se jezinka souboje nebála. Věřila, že to s nožem umí lépe než kdokoliv jiný. Svým způsobem měla pravdu. Tedy… pokud by se měřila s člověkem. Přesto si myslela, že šanci má i proti vlkodlačici. Ale nač čelit většímu nebezpečí, než je nezbytně nutné? Tichá vražda ve spánku bude lepší.

Voják za branou akropole si sedl a usnul. Co horšího, brána zůstala pootevřená.

Důvod byl prostý, ač jej Blínka neznala. Za strážným tam po půlnoci chodila jeho žena a nosila mu pro zahřátí teplou medovinu. Vždy jen proklouzla škvírou, svého muže popřípadě probudila a dala mu nápoj. Jenže bylo krátce před půlnocí a dovnitř se nyní prosmykla jezinka. Voják nejspíš cosi zaslechl a otevřel oči, avšak když nikoho neviděl, začal znova klimbat, aniž by zbystřil pozornost. To jej stálo život. Ostrá čepel mu vnikla do srdce tak rychle, že se nestačil ani pohnout, jenom nohy sebou trhly a pak znehybněl.

Okolnosti byly pro Blínčin plán příznivé jako ještě nikdy. Nebo se to aspoň zdálo.

Jezinka nemohla tušit, že i tuto noc někdo bdí. Nebyl to žádný strážný. Nebyla to Alana ani Marobud. Ti po dlouhém milování blaženě usnuli. Nebyli to ani duchové, neboť je nikdo nevyvolal, když si mocná šamanka užívala rozkoše. Ani žena, jež nesla svému muži na stráž medovinu, nebyla dost bdělá, a tak jí nůž temné víly podřízl hrdlo tak rychle, že ani nestihla zasténat, natož vykřiknout. Její bezvládné tělo se sesunulo do trávy a několikrát sebou v agónii škublo. Krev se vpíjela do země a Blínka to s rozkoší sledovala. Pak neodolala, mrtvé vyloupla oči a hltavě je snědla. Jako vždy se jí zrak okamžitě zbystřil.

Nad hlavou jí přeletěl sýček a opět se ztratil ve tmě. K uším jí dolehlo jen jeho teskné 2

houkání, jakoby žalozpěv nad mrtvou ženou. Leč malá sova jezinku nezajímala. Doplížila se až ke kamennému domu, jenž byl sídlem Marobuda. Sýček opět zahoukal a mihnul se proti hvězdnatému nebi. Blínce se na chvíli zdálo, že o kus dál vletěl do otevřeného okna, ale byl tam takový stín, že ani ona si tím nebyla jistá.

Pustila to z hlavy tím spíše, že jiné otevřené okno spatřila v opačném směru. Přeběhla k němu a bez potíží vylezla po šikmé zdi, aby vzápětí skočila tiše jako kočka do temné místnosti. Do chřípí jí vnikly pachy lidské potravy: uzeného masa, sýra, sádla, solených ryb, sušených hub a zeleniny v láku. Došlo jí, že je ve spíži. Našla dveře a pokusila se je otevřít, leč nešlo to, petlice byla zvenčí.

To ovšem pro jezinku nemusela být významná překážka. Drobná kouzla, jako pohyb malými předměty na dálku, ovládala docela dobře. Stačí trochu trpělivosti… Nakonec jí však neměla zapotřebí. Na druhé straně uslyšela šouravé kroky, kdosi petlici vytáhl a dveře se skřípavě otevřely. Do spíže pronikla záře svíčky a v ní se zjevil obtloustlý mužský obličej s velice mlsným výrazem. Blínka ho nechala vstoupit a přivřít dveře. Až pak zaútočila, rychle a bezohledně jako zmije. Čepel prořízla nočnímu žroutovi hrdlo, jednou, potom podruhé pěkně křížem. Chlap zachroptěl, jeho tlustý trup žuchl na kamennou dlažbu a krev vystříkla na mísu hrachu. Pak už jen tekla dál a rozlévala se po dlaždicích.

Jezinka olízla nůž a i tomuto mrtvému vyřízla bulvy, aby je slupla jako maliny. Poté opatrně vyhlédla ven. Temná chodba byla liduprázdná. Blínka netušila, v jaké místnosti a za kterými dveřmi se nachází Marobud s Alanou. Co jí však neprozradí zrak, to jí řekne sluch. Vnímala, že tu není mnoho lidí. Místnost vlevo… prázdná. Vpravo… oddechování jen jednoho člověka. Další dveře na levé straně. Poslouchala. Tam spí žena a dítě, jinak nikdo. Mohla by to být Alana. Ale že by s ní nebyl král? To těžko. Pátrala dál.

Teprve na konci chodby slyšela zřetelný dech dvou lidí a do toho mužské pochrupování.

Velmi pomalu otvírala a soukala se kousek po kousku do temné místnosti. Pak kdosi zažehl svíci. Zář jezinku oslnila. Otočila se prudce vlevo… a spatřila Alanu.

3