Kobka 01 2014 jún by Josef Horký

Obsah Úvodník ............................... 03 Orfeova pieseň (Juraj Búry) …................. 04 Ukrytá (Milan Banáš) ......................07 Najvzdelanejší vrahovia histórie (Lucia Kroneislová)........ 08 Reklama Hroby ….................................... 15 Slenderman (Juraj Búry) ….................... 16 Třináctá hodina (Janko Iša) …............ 19 Reklama Kozí Ľudia ….......................23

Poviedková sekcia: Víc, než myslíš (Kazimierz Kyrcz) ….... 25 Jeho sestra (Honza Vojtíšek) …................... 29 Matka na druhou (Ivana Prajerová) …............... 31 Kamionista (Ivan Kučera) ….................…... 37 Případ (Robert Poch) …....................... 45

Kľúče k netušenej katastrofe (Juraj Búry) ….............................. 49 Z nevinných tvárí škľabí sa smrť, part. 1 ( Milan Vričan) ….... 53 Doživotní noční hrúza (Tomáš Přidal) …............... 64 Vraždy podle abecedy (Eva Soukupová) ….......... 66 Šílený řezník z Clevelandu (Eva Soukupová) …....... 70 Reklama Jupiter …............... 72 Rozhovor s Peter Leibitzer (Milan Vričan) ….......... 73 Reklama Hadohlas …......................... 74 Prekvapenie …................................ 75

Úvodné slovo Na funkcii Klučiara je obdivuhodné to, že osoby stojace za jej vznikom, sa menia častejšie ako špinavé ponožky. Prečistí to vzduch, pristory temnej a zatuchnutej Kobky, v ktorej pracujeme, sa prečistia a príde čosi nové. Lepšie? Horšie? To už nechám na posúdení Vás. Kobka od svojho vzniku v septembri minulého roku prešla výraznou zmenou, a to nielen na poli grafiky, ale aj na poli právomocí. Pevne veríme, že sa Vám jej vynovná podoba páči. Redaktori pracovali často za stiesnených a s obžalobou hraničiacich podmienkach, žiaľ, okovy sa zohnať nepodarilo, ale ak na ulici stretnete zarastenú mátohu, ktorá žmúri do slnka, vedzte, že ste natrafili na kobkáckeho člena. Dajte mu najesť. V tomto čísle, s číslovkou jeden, sa stretnete prevažne s vraždami, mortom a veacmi podobne nechutne znejúcimi. Nemusíte mi za ne ďakovať. Alkohol nepijem. Takisto sa budeme venovať fenoménu Slenderman a posvietime si na syna samotného Kinga. Kobka dáva priestor novým neokukaným talentom na poli poviedka, báseň a ilustrácia. Cesty vlakom či autobusom sa tak výrazne spríjemnia, nemám pravdu? Nové tváre sú vítané aj naďalej. Podarila sa nám spolupráca so záhadologickým časopisom Enigma, dva články z ich repertoáru nájdete vo vnútri. Čo ešte dodať? Do sčítania priatelia, Vaše duše už aj tak nezachránite a pretvárka je dávno mimo módy. Tešíme sa na Vašu spätnú väzbu.

Lucia Kroneislová, úradujúca kľučiarka

Recenzia

Kobka 01/2014

Orfeova pieseň Juraj Búry Akú máte nočnú moru? Ja zvyčajne utekám za autobusom. Neviem, kam ma má doviezsť, viem však, že je to dôležité. Vždy mi ujde pred nosom. Alebo sa ma pokúšajú otráviť kamoši kdesi uprostred lesa. Proste Jednoducho také normálne

Recenzia

Kobka 01/2014

veci. Nenormálne mám príliš rád na to, aby ma desili. Dávid sa bojí podivného tieňa zakrádajúceho sa za ním a ešte viac sa bojí pádu. Nie bežného pádu, po ktorom v snoch začnete lietať, alebo sa zobudíte. Toho, keď padnete do limba a stojíte potom sami v temnote. Nemá rád keď padá, zlyháva a stráca kontrolu. Preto Dávid navštevuje terapeuta. Dávid je hrdina nezvyčajného slovenského filmu – Orfeovej piesne.

Orfeova pieseň pôvodne vznikla ako študentský film, bakalárska práca mladého nádejného režiséra Romana Gregoričku podľa scenára rovnako mladého a nádejného Pavela Chodúra. A teraz príde to najzaujímavejšie – vznikla na motívy komiksovej poviedky „Strach z pádu“ z cyklu Sandman od Neila Gaimana. Áno, Slováci adaptujú komiks od samotného kráľa súčasnej fantastiky. Robia to výborne. Paradoxne aj tak nemôžu svoj film premietať v kinách a Gregorička musel z VŠMU (ne)dobrovoľne odísť. Irónia.

Orfeova pieseň je krásny filmík. Jednoduchý a krásny. Šikovne balansuje medzi temnou fantasy s hororovýími prvkami a drámou. Na malom priestore sa tvorcom podarilo vytvoriť spleť reality a snov, to vnútorné vytiahnuť na povrch. Psychológia sa stretá so symbolikou. Dávid prenasledovaný svojou nočnou morou sa rozhodne zo svojho strachu vypísať. Napíše divadelnú hru o Orfeovi, o tom antickom hrdinovi, ktorý zostúpil až do Podsvetia, aby zachránil svoju lásku. Dávid je opačný prípad. Stúpa na vrchol, ale bojí sa, že z neho padne. A v momente, keď je všetko stratené, stretá tajomnú postavu Morfea, boha snov. Viac sa o tom neoplatí hovoriť, film má trvá len 40 minút a nechcem vám ho pokaziť. Keďže predloha bola „prikrátka“, autori obohatili príbeh o vlastné línie a rozšírili ho. Risk, ale vyšiel, postavy a motivácie fungujú a príbeh je plynulý. Až si prajete, aby to bolo dlhšie. Dokonca sa im podarilo pretaviť nevýhodu slovenskej kinematografie – vyumelkovanosť výrazu a obrazu – na svoju stranu. Obrazy filmu sú čisté, vždy kompozične vyvážené. Pôsobia teda ako rozpohybované komiksové okienka. Hocikde inde by to vadiloprekážalo, tu je to však v poriadku. Jediná vec, čo ktorá by sa dala filmu vytknúť, sú slabšie efekty. Ale vzhľadom na to, že ide o študentský film a na Slovensku ešte „neprebádanú“ technológiu, dá sa to zniesť.

Zdá sa, že sa nám tu zrodilo šikovné filmárske štúdio szo záujmom o fantastiku. Len škoda, že v jeho snahe ho asi zbrzdia financie. Dúfajme, že nie, SPYGER ARTS má ambíciu aj potenciál nás dostať nás na filmovú mapu Európy. Nie je však isté, či to bude s Orfeovou piesňou. Tento film sa totiž zatiaľ nedostal do bežnej kinodistribúcie.

Recenzia

Kobka 01/2014

Problémom sú autorské práva. Gaiman ich odklepol (a to si postavu Morfea stráži), avšak práva na komiks vlastní aj vydavateľstvo DC, ktoré aktuálne buduje vlastný filmový vesmír po vzore MARVEL-u. Určite nevypustí práva na jeden z ich najpopulárnejších charakterov mimo neho. A tak je nutné si nevyhnutné nájsť si inú cestu k divákovi. Premietania na fanúšikovských zrazoch, vo filmových a študentských kluboch. Rozdávanie DVD na akciách zadarmo. Alebo ako príloha k marcovej Pevnosti (č. 03/2014). Tam môžete na Orfeovu pieseň naraziť. Keďže ide o naozaj podarený slovenský film, neprepásnite to. Oplatí sa.

Základné info o filme (prevzaté z csfd.cz): Krátkometrážní / Drama / Fantasy Slovensko, 2013, 43 min

Režie: Roman Gregorička Scénář: Pavel Chodúr Kamera: Marek Kováč Hudba: Matúš Široký Hrají: Juraj Hrčka, Peter Kadlečík, Jana Kvantíková, Gregor Hraška, Michal Sitko, Ivona Feldmárová

Facebook: https://www.facebook.com/OrfeovaPiesenMovie

Báseň

Kobka 01/2014

Ukrytá by Milan Banáš Čierny havran v temnom poli obraz duše, čo tak bolí zrkadlí sa v tebe ako trepot krídel jeho ako svet, čo zmizol sladký úsmev v očiach tvojich, čo viac nepatria mojim

Temnota v duši on niečo tuší bhavran vletel do vnútra jeho opantal mu v krvi srdce zobral všetky sny a ciele zobral súcit je to pocit, čo zoviera ho zabíja ho

Je to horor, keď ťa strácam v horúčke sa potácam temným polom bez konca padám vyššie ty si nižšie kdesi v diaľke jeho krídiel ukrytá

Recenzia

Kobka 01/2014

Najvzdelanejší sérioví vrahovia histórie Lucia Kroneislová Už od počiatku sveta sa miesilo dobré so zlým, v ideálnom prípade dobro vždy triumfovalo nad zlom. Ruka v ruke s týmito ideálmi prichádza presvedčenie, že poznáme tvár zla. Nanešťastie, nie vždy je línia medzi dobrom a zlom presne stanovená, a otázka, či skončíme doluznačky v kríkoch alebo prežijeme, nezávisí na našom usúdku. Mýliť sa je ľudské. No podceniť silu protivníka častokrát znamená smrť. Poďme si spoločne predstaviť najnebezpečnejších vrahov histórie, ktorých IQ sa približuje genialite, a po prečítaní článku Vám garantujem, že na dobro a zlo budete nazerať celkom novou optikou.

01. MuDr. Herman Webster Mudgett alias H.H. Holmes (1861-1896) klinický lekár, lekárnik, chemik – Michiganská Lekárska Fakulta Prípad „Murder Castle“ alias „Vraždiaci Hrad“. Herman, známejší pod menom Dr. Henry Howard Holmes, bol jedným z prvých zdokumentovaných sériových vrahov novodobej histórie. V roku 1893, počas osláv „EXPO Chicago“ otvára hotel , ktorý si sám nadizajnoval aj postavil. Počas výstavby často menil robotníkov, aby nikto okrem neho nepoznal konštrukciu a nemohol ho tak neskôr usvedčiť. Z neďaleko sa konajúcich osláv vylákal dôveryhodné a nič netušiace ženy a mužov do svojho hotela, navonok turistickej atrakcie, obsahujúcej až tri podlažia, kde uskutočnil všetky svoje vraždy, a hotel samotný postavil priamo pre tento účel. Horné podlažie sa navonok tvárilo ako obyčajná lekáreň, kde tento vyštudovaný lekárnik pracoval, plus útulná reštaurácia a obchod so šperkami. No druhé a tretie podlažie, to už je iná

Recenzia

Kobka 01/2014

kávička. Doslova monštrózny labyrint, kde by ste sa stratiť nechceli. Miesto plné pascí, schodísk vedúcich nikam, desiatky miestností bez okien, plynové komory, balzamovacie miestnosti, mučidlá, či práčovňa s klzákom, fungujúca aj jako spaľovňa dôkazov. Obete si vyberal zo svojich hostí, ktoré před smrťou mučil, no jednou z jeho obetí bola aj jeho tretia manželka. Počas súdu sa priznal, že vraždil pre blažený a povznášajúci pocit, ktorý mu prinášalo mučenie, no aj pre profit a peniaze, ktoré dostával predajom mŕtvych tiel lekárskym univerzitám.

Result: Obžalovaný z 27 vrážd, potvrdených a dokázaných mu bolo iba 9. Povráva sa, že ich bolo viac jako 200, no telá sa nikdy nenašli. Popravený obesením. V roku 2014 dorazí do kín životopisný film s názvom „Devil in the White City“, kde si úlohu H.H.Holmesa zahrá samotný Leonardo DiCaprio. Možno mu táto rola konečne vynesie Oscara.

„Narodil som s diablom v sebe. Nemohol som si pomôcť a ignorovať fakt, že som vrah, tak ako poet nemôže ignorovať inšpiráciu, ktorá ho núti tvoriť. Narodil som sa zo „zlým ja“, stojacim vedľa mojej postele ako môj odveký mentor...“ H.H. Holmes

02. PhD Ted Kaczynski (1942 – súčasnosť) matematik – Harvardská univerzita, PhD – Michiganská Univerzita Známy ako „Unabomber“. Zázračné dieťa, ktorému bolo na základnej škole namerané IQ 167, na Harvard sa dostal ako 16ročný. No genialita sa v jeho prípade niesla ruku v ruke s čudáctvom. U Theodora sa to prejavilo, keď opustil akademickú

Recenzia

Kobka 01/2014

pôdu a rozhodol sa s minimom výdobytkov modernej civilizácie prežiť v jednoduchej drevennej chatrči bez elektriny a tečúcej vody. Keď sa pokrok dostal napokon aj sem, niečo v jeho hlave pretočilo kohútikom a z Teda sa stal terorista. Začal písať a rozposielať listové bomby, koré si sám zostrojil. Za ciele si označil univerzitných profesorov, vedcov, aerolinky. Odtiaľ pochádza aj jeho prezývka.University

and Airlane bomber . Po prvých

úspešných útokoch sa začala pátracia akcia storočia. Na jeho hlavu bola dokonca bola vypísaná finančná odmena 1 milión dolárov. Ako každý terorista, aj on túžil po záujme médií, preto roku 1995 rozposiela otvorený list samotnej FBI, kde vyzýva o zverejnenie svojho „Manifestu“. Po zverejnení mal s atentátmi nadobro skončiť. Úrady mu vyhovejú, a esej vychádza ako samostatná príloha denníka The New York Times. Po vydaní ho spoznáva na základe niektorých pasáží jeho vlastný brat.

Result: Usvedčený z troch vrážd a zranení 23 ľudí. Theodore si dodnes odpykáva doživotný trest v ADX Florence , Colorado. Píše odtiaľ recenzie na vedecké publikácie do New York Times a v roku 2010 nechal vydať svou knihu Technologické otroctvo.

(Obr.: Jedna z Tedových podomácky vyrobených bômb)

Recenzia

Kobka 01/2014

„Nebojím sa, že by som sa tomuto prostrediu nedokázal prispôsobiť. Jediné, čoho sa obávam, je ako roky beži, slabnú moje spomienky na hory, lesy, na kontakt s divokou prírodou.“ Theodore Kaczynski

03. Ted Bundy (24.11.1946 – 24.01.1989) študent psychológie a orientalistiky na University of Pudget Sound, po dvoch semestroch prestupuje na Washingtonskú univerzitu v Seattli (diplom z psychológiev r. 1972) a od 1973 dokončuje právo na University of Puget Bundyho štvorročné besnenie začína už v roku 1974 v Seattli. Známy svojim šarmom, pôvabom a inteligenciou, na ktoré hravo nalákal naivné študentky. Všetky jeho obete boli belošky vo veku 15 – 25 rokov. Po vyše desiatich rokoch popierania sa Bundy priznal k 30 vraždám, aj keď skutočné číslo obetí je neznáme. Väčšinu obetí zbil palicou a následne zaškrtil, niektoré z nich znásilnil (aj post mortem). V decembri roku 1987 ho viac ako sedem hodín vyšetrovala profesorka Dorothy Otnowová Lewisová z New York University Medical Center. Diagnostikovala u neho bipolárnu

Recenzia

Kobka 01/2014

afektívnu poruchu, so záverom, že ku kriminálnej činnosti dochádzalo najmä počas depresívnej fáze. Väčšina sociopatov dokáže rozlišovať dobré veci od zlých a neradí sa tak medzi psychotikov, ale takäto schopnosť hraje minimálnu rolu v ich koanniu. Dané osoby postrádajú pocit viny alebo súcitu, s čím súhlasil aj Bundy. Dopoludnia pred popravou poskytol rozhovor psychológovi Jamesovi Dobsonovi. Využil tejto možnosti k novému mediálnemu prehláseniu o násilí a pornografických „koreňoch“ páchaných zločinov.

„Dialo sa to postupne vo fázach. Mám skúsenosti s … pornografiou ktorá sexualitu privádza na úroveň násilia, je jednou z vecí, prečo sa na tom stanete závislými.“

Result: Priznal sa k 30 vraždám, no škála je v rozpätí 26 – vyše 100

(Obr. : Tedove obete)

Bundy bol popravený na elektrickom kresle v januári 1989 vo Floridskej štátnej väznici. Deň pred popravou poskytol rozhovor, v ktorom nepriamo odhalil svoj motív:

Recenzia

Kobka 01/2014

„Idete ma zabiť, aby ste ochránili spoločnosť. Ale vonku je veľa ľudí závislých od pornografie a s tým neurobíte nič." Ted Bundy

04. MuDr. Harold Frederick Shipman (14.01.1946 – 13.01.2004) lekár – Leeds School of Medicine

Doktor Smrť. Jediný Britský lekár usvedčený z vraždy svojich pacientov. Shipman sa stal podozrivým po tom, čo väčšie množstvo z jeho starých pacientov zomrelo a bolo pod jeho vedením spopolnených., jako napríkald jeho prvá obeť, 82-ročná Kathleen Grundy, ktorú úmyselne usmrtil pomocou injekčnej striekačky naplnenou amrtiacou dávkou nezistenej drogy a sfalšoval jej závet. Mŕtva bola exhumovaná a po súdnej pitve bolo dokázané, že jej telo obsahuje narkotikum v koncetrácii nezlučiteľnej so životom. Při domovej prehlaidke bolo nájdených neobvykle vysoké množstvo injekčných ampuliek s narkotikami, ktoré by boli schopné zabiť až 1500 ľudí. Už po zahájení svojej kariéry sa stal závislým na morfiu, ktoré získaval falšovaním dokaldov, za čo bo lekárskou etickou komisiou potrestaný a musel podstúpiť odvykaciu liečbu. Po jej ukončení v trvaní dvoch rokov následnej psychiatrickej liečby si otvoril vlastnú súkromnú ordináciu ako rodinný a mimoriadne obľúbený lekár. Jeho obľuba medzi pacientami nepoklesla ani po tom, čo ošetrovatelia ťažko chorých a starých lidí o doktoru Haroldovi Shipmanovi zistili, že vykazoval, na rozdiel od iných lekárov, neúprosne vysoké percento úmrtí svojich pacientok...Jeho obete boli vždy ženy staršieho veku, ktoré žili osamelo, boli zavraždené doma a nevykazovali žiadne známky blížiacej sa smrti vzhľadom na svoj vysoký vek. Počas súdneho jednania Shipman vyhlasoval, že jeho motívom bolo ochrániť

Recenzia

Kobka 01/2014

svoje pacientky před bolesťami, tzv. „Božský syndróm“ Skutočnosťou však ostáva fakt, že tesne po vražde svojej prvej obete jej sfalšovanú záveť nechal zaregistrovať u právnika, a týmto podvodom si chcel prísť na slušných 386 tisíc libier, ktoré boli určené domovu dôchodcov. Na jeho smolu, dcéra zavraždenej, povolaním právnička, mu na tento malý podvod prišla, keď si nevedela vysvetliť náhly skon svojej stále čipernej mamičky, čím de facto odštartovala celé vyšetrovanie. Na tomto prípade zostáva najdesivejšie to, že si nikto dovtedy nič podozrivé nevšimol...

Result: Súdne usvedčený z 15-tich vrážd, podozrivý z ďaľších 218. Vo svojej cele deň pred svojimi 58. narodeninami spáchal samovraždu obesením.

(Obr. Shipmanove obete)

pokračovanie nabudúce...

A nezabúdajte, očný kontakt trvajúci viac ako 6 sekúnd znamená buď sex alebo vraždu. To aby ste nepindali, že som Vás nevarovala...

Reklama

Kobka 01/2014

Na hroby (ed. Mark E. Pocha)

Pozrite von oknom: leto umiera, nastupuje jeseň. Kolobeh ročných období aj života sa opäť uzatvára... Nastal ideálny čas nalistovať prvé stránky antológie plnej mrazivých príbehov o tenkej (a krehkej) hranici medzi životom a smrťou! Príbehov, v ktorých mŕtvi vstávajú z hrobov. Príbehov, v ktorých živí podľahnú krvavému šialenstvu. Príbehov, v ktorých sa to hemží padlými anjelmi a úskočnými démonmi, prekliatymi relikviami, pomstychtivými duchmi, vyvrhnutými vnútornosťami... Zimomriavky vyvolávať a temnými miestami sprevádzať vás budú Jiří W. Procházka, Petra Slováková, Katarína Soyka, Janko Íša, Henrich H. Hujbert, Hanina Veselá, Dušan Fabian a ďalší českí a slovenskí autori.

Recenzia

Kobka 01/2014

Slender Man – hororový fenomén Juraj Búry Najhustejšia atmosféra, akú som zatiaľ zažil, bola v hre Amnézia: Pád do temnoty (Amnesia: Dark descent) od Frictional Games. Dielo severanov inšpirované klasickými horormi z prelomu 19. a 20. storočia. Nádhera, bál som sa. Nebojím sa to priznať, veď preto som ju hral. Pre mňa rozhodne najstrašidelnejšia hra a jeden z najväčších zážitkov, ani do filmu sa tak neponoríte. No a teraz ho niečo prebilo. „Slender“ znamená štíhly. To by sme mali vedieť, ale nevieme, aspoň nie všetci. „Slender“ sa stalo aj synonymom nového druhu strachu, nového hororu točiaceho sa okolo mestskej legendy, známej ako Slender Man. A Slender: The Arrival je hra, ktorá je rovnako desivá ako Amnézia. Stojí za ňou malé nezávislé štúdio s názvom Blue Isle. Hra je to krátka, má len zopár kapitol, systém je jednoduchý (len sa potulujete po mapke a zbierate/ zatvárate/ zapínate veci), príbeh akoby vycucaný z prsta.

Recenzia

Kobka 01/2014

Kričal som, kričal, lebo som sa zľakol. Nie raz, viac-krát. Je jasné, že keď niektorý z levelov prechádzate po desiaty raz, už to nie je ono. Ale pri prvom máte, čo robiť, aby ste sa udržali na stoličke. Nepreháňam. Ruky sa mi triasli a srdce bilo ako o život. Ústredný motív je len prepísaný mýtus o Slender Manovi do videoherného jazyka. Proste sa potulujete lesom a celý čas vás niekto prenasleduje. Zvuky, hudba, ale aj zatemnený obraz vám veľmi nepomáhajú, hra je rozhodne neférová. Ale zaujímavé je na nej niečo iné. Pozadie. Slender Man je mestský mýtus, ktorého existenciu môžeme presne datovať. Vznikol na fóre Somethink Awful v júni 2009 v rámci súťaže o Najdesivejšiu „paranormálnu“ fotku vytvorenú členmi fóra. Podarilo sa. No a potom sa to ujalo a rozrástlo do netušených rozmerov. Slender Man je chudý humanoidný tvor s neprirodzene dlhými končatinami, bez tváre, v saku a červenej kravate, niekedy k tomu pripojí aj chápadlá. Dokáže sa teleportovať, nevidí ho nikto iný okrem detí a jeho obetí, spôsobuje poruchy v digitálnej technike. Je to úchyl, ktorý ľudí sleduje najskôr z bezpečnej vzdialenosti, no postupne sa zjavuje čoraz bližšie a bližšie. Nakoniec človek podľahne nutkaniu ujsť do lesa, z ktorého sa nikdy nevráti. Blízkosť tejto entity vyvoláva silnú paranoiu, posadnutie tým, že niekto je tam vonku, halucinácie a desivé nočné mory o utekaní a prenasledovaní. Často-krát nechodí sám, má okolo seba kult, alebo posadne iných ľudí, tzv. „proxy“, ktorý za neho vykonávajú jeho robotu. Zameriava sa hlavne na unášanie detí a vypitvanie každého, kto sa o neho zaujíma. To je spôsob ako ho privolať. Nie je ťažké si predstaviť, že v tomto momente stojí za mnou alebo za Vami, zohnutý pod stropom, hlava otočená neustále na nás, sako sa mu mierne vlní. V momente, keď sa otočíme, zmizne, len v dome zapraská podlaha a na ulici zabliká lampa. Tak to funguje. Slender Mana vytvorila a šíri hlavne fanúšikovská základňa. Z fotiek a rečí o zmiznutých deťoch to cez amatérske seriály štýlu „Blair Witch“ zverejňovaných na YouTube prerástlo do toho, čo som popísal vyššie. Vo všeobecnosti sa tieto fanarty nazývajú „creepypasta“. Najznámejšie z nich sú YT kanály MarbleHornets, EwerymanHYBRID, Tribe Twelve a DarkHarvest00. Ide o naozaj zaujímavé počiny, plniace svoj účel – vyvolanie zimomriavok- kde rekcia divákov je hnacím motorom ich vzniku. Samozrejme, že Slender Man preniká aj inde. Niet pochýb, že tento fenomén zaujme aj hollywoodskych tvorcov hororových filmov. Prvá lastovička je nie príliš vydarené ENTITY. A zopár amatérskych projektov. Zatiaľ nič veľké, ale ktovie, ako dlho to na seba nechá čakať? Slender Man je príliš populárny na to, aby ho prehliadali. Populárny a univerzálny. Preto o ňom píšem, lebo to je na ňom to najzaujímavejšie. „ Ako je možné, že jednoduchý umelý mýtus je taký populárny?“ Stal sa z neho dokonca meme! Ľudia vedia kde a prečo vznikol a aj tak sa nájdu takí, čo sú presvedčení, že je skutočný. Čo môže za túto „dôveryhodnosť“, za túto univerzálnosť?Slender Man desí každého, bez rozdielu, ale prečo?

Recenzia

Kobka 01/2014

Je to jednoduchšie, ako sa zdá. Každý máme občas pocit, že sme sledovaní. Veľký Brat, Illumináti, vládne spiknutia, špióni alebo len zvedavá suseda a neviem čo ešte. Nepríjemný pocit, že je na nás upreté nejaké neviditeľné oko a chce nám ublížiť. Neznáma korporácia, ľudia bez tváre. To všetko je Slender Man v jeho obleku. To a omnoho viac. V tejto postave sa stretli všetky základné a paranormálne prvky, ktorými je prešpikovaná každá mestská legenda. Zrnenie kamery, teleportácia, kult...Nikto nevie, čo by mal byť zač a dokonca sa zjavujú diela hovoriace, že slúži niečomu horšiemu. A dokonca má aj tie chápadlá. Tam kde kedysi bolo obrovské a desivé Cthulhu prenikajúce do snov, je teraz nenápadný a naoko bežný chlapík prenikajúci do snov. Jeden z tvorcov Marble Hornets sa vyjadril, že popularita Slender Mana spočíva v tom, že je to skôr prázdna schránka, forma, ktorú každý môže naplniť svojím vlastným obsahom. Dokonalý príklad strachu z neznáma. Ako som už povedal, moderný nástupca Cthulhu. Už nás nedesí to, čo je enormne veľké a ukryté v neznámej diaľke. Desí nás to, čo vstupuje do nášho súkromia nevidené, pred čím sa nedá ujsť. To je Slender Man. Strach o naše súkromie, strach zo straty kontroly nad naším životom, telo, mysľou. Preto sa z neho za krátke štyri roky od vzniknutia stal fenomén, ktorý s nami v horore bude ešte dlho. V rámci kampane na Slender: The Arriwal padla táto veta: „Slender Man – to je strach sám o sebe.“ Súhlasím. Slender Man je strach, jeho dokonalé stelesnenie. Slender Man je vrcholný produkt súčasnosti hororu. S ničím lepším sa tak skoro nepríde. A teraz si pôjdem ľahnúť, dúfajúc, že tie zvuky na chodbe má na svedomí drevený obklad amrazenie na zátylku moja fantázia. Dúfajúc, že konečne zaspím a nebude sa mi opäť snívať o chudom bielom chlapovi sledujúcom ma na každom kro...Čo to bolo?

Recenzia

Kobka 01/2014

Třináctá hodina Janko Iša Na začiatok tohto článku by som rád spomenul fakt, že antológie (aspoň podľa predajnosti) sa minimálne v Československu nemôžu s románmi zrovnávať. Ľudia ich veľmi nemusia a ani zvučné mená väčšinou ich obľúbenosť rapídne nedvíhajú. Texty rôznych kvalít či razenia, rozdielne prístupy k téma či práve rôznosť tém ľudí proste nepriťahuje. Ja som výnimka, ja poviedkové zbierky milujem. Milujem ten pocit kde na niekoľkých stovkách šuštivých strán vystriedam rôznych hrdinov, odlišné prostredia, prežijem množstvo príbehov ... Niekoľkí sa v tejto vete určite našli so mnou. A ak niečo naozaj patrí k mojej srdcovej chlopni tak sú to zbierky hororových poviedok. Vyrastal som na knihách Ježíšku ja chci plameňomet, alebo Knihách Krvi od Clive Barkera a musím povedať, že horor v jeho surovej forme zapracovaný do poviedok som si naozaj zamiloval. Preto ma neskutočne potešilo keď sa pri surfovaní temnou stránkou internetu predomnou zjavil tento titul - Třinácta Hodina.

Recenzia

Kobka 01/2014

Trinásť autorov, trinásť poviedok na asi 240 stranách v elektronickej forme a čo je podstatné hlavne pre všetky socky a žgrlošov, je to zadarmo. Zbierka je poskladaná z poľských a českých autorov a musím podotknúť, že poľské poviedky sú naozaj výborne preložené, až začínam upodozrievať prekladateľa, či jeho preklad nezdvihol kvalitu niektorých textov o stupeň vyššie ako bolo v origináli. Každý jeden autor má výborne spracovaný medajlónik za čo dávam ďalšie obrovské plus. Teraz však už k samotným poviedkam, nech nezdržujem od toho, čo Vás zaujíma najviac.

Damian Węgielek / Príhoda Alfreda Świąchy Hlavný hrdina tohto príbehu je zatrpknutý pesimista, ktorý nenávidí celý svet. Má všetky vlastnosti bežného chlapa, trochu smrdí, večne nadržaný so špecializáciou na úchyla. Príbeh sa nesie v príjemnom tempe a atmosfére počas jeho bežného pracovného dňa, ktorý čitateľa donúti tešiť sa na finále. To je možno trochu prvoplánové, ale nesklame.

Otomar Dvořák / Prokletý lovec Až na pár príjemné mrazivých scén mi to prišlo skôr ako fantasy záležitosť než čistokrvný horor hlavne preto, že väčšinu času som sa nevedel zorientovať či čítam realitu, alebo nejaký flashback, či niekoho predstavy. Keď som ti však podľa najlepšieho svedomia zrovnal v hlave, príbeh celkom prekvapil a ja som po jeho dočítani chvíľu hypnotizoval tablet a premýšľal.

Kazimierz Kyrcz Jr / Rande natemno Trochu mi to pripomínalo film Memento. Niečo sa stane a až následne sa dozvieme aké okolnosti tomu predchádzali. Hlavnú hrdinku si človek obľúbi rýchlo, to je však asi všetko.Poviedka vôbec nie je zlá, ale taká nevýrazná z a dva týždne si ju nebudem pamätáť vobec.

Honza Vojtíšek / Sama. V noci. Sebe. Čítali ste niekedy horor s prvkami erotiky? Zanedbané detaily, ale aj tak ste presne vedeli čo sa na zažltnutých stránkach vo vašich rukách deje? Tak to nie je vôbec prípad tejto poviedky, toto je prvotriedne porno, ktoré nenechá jediný rozkrok pokojný. Päťdesiat odtieňov sivej (nie, nečítal som to) je oproti tomu len dvojstránka z časopisu Bravo. Výborné spracovanie, dokonale predstaviteľné, atmosféra, ktorá by sa dala krájať na dve časti. Strach a sex. Honza Vojtíšek ma týmto presvedčil, že je majster svojho žánru a že to čo píše, píše naozaj dobre.

Recenzia

Kobka 01/2014

Robert Cichowlas / P ředstavení Čistá ducharina. Asi tak by som to zhrnul dvoma slovami. Tam kde poviedka celkom pekne nastúpi na vlak, neskôr z neho úplne predvídateľne vypadne - dej sa odohráva presne podľa očakávanej šablony a záver tomu dá len slabo podpriemernú bodku.

Anna Šochová / Tý jo. Maminka měla pravdu Trochu neplánovaného humoru, niekoľkých skvostných postrehov puberťáčky a jedno saranča. Premakaný dej, ktorý človek číta jedným dychom a a postupne dokáže akúkoľvek absurditu v príbehu akceptovať ako fakt, slečna Šochová čitateľa dokáže presvedčiť.

Łukasz Radecki / Chuť lásky Ako chutí láska? Ako zistití či ste si s vašim partnerom naozaj súdení? Klasický holywoodsky začiatok s chatou v lese a retardovanej rodine sídliacej v nej však siaha oveľa hlbšie ako by si jeden mohol na začiatku myslieť.

Klára Mayerová / Stíny Pri tejto poviedke som sa trochu zarazil, čo vlastne do tjeto krátkej recenzie napísať. Príbeh starej matere totiž ničím neoslní, odprezentuje niekoľko logických prešlapov a nasadí prvoplánový záver, aby boli splnené podmienky na hororovú poviedku - ducharina, tajomno a nič nevysvetlené. Námet dobrý, ale chýba mu buď animálna surovosť a naturálnosť pomenovať veci pravými menami, alebo lepšia zápletka či plot twist.

Dawid Kain / Epilepsie je tancem Perfketne spracovaná hlavná postava, jeho myšlienkové pochody, skvostné opisy a situácie do ktorých sa dostane. Celý príbeh pôsobí veľmi vyrovnane a mňa osobne vyslovene potešil. Poviedke by som vytkol len jedinú vec a tou je, že to nie je horor. Ten rvok hororu tam je niekde v zadu, drieme a na povrch vylezie, až keď človek začne premýšľať čo keby...

Roman Vojkůvka / Hlídači Krátke, brutálne, výstižné. Inak túto poviedku charakterizovať nemôžem. A keď si už myslíte, že vás nič neprekvapí nastupuje mrazivá pointa, ktorá pridá smrtiacu bodku na záver.

Recenzia

Kobka 01/2014

Bartosz Czartoryski / Autostopem peklem Auto psychopat, ktoré myslí a jedná samé za seba? Auto, ktoré je závislé na opravách? A k tomu diabolský šofér? Nech to znie akokoľvek, Autostopem Peklem je spolu s poviedkou Honzu Vojtíška to najlepšie čo táto zbierka prináša, ako jedinú som ju prečítal dvakrát.

Ivana Prajerová / Chcípni, ať můžu žít! Napísať horor na pár stránkach, ktoré bude obsahovať dve deti zavreté v izbe a matku tyranku? Ivana Prajerová je na to evidetne talent a ponúka nám mrazivú nádielku surového strachu v jeho najčistejšej forme. Ten najväčší horor je totiť to, že niekde u vašich susedov, v ich pivniciach sa takýto príbeh naozaj odohráva...

Łukasz Orbitowski / Vše o mých matkách Buď som ja jednoduchý čitateľ, alebo táto pivedka nie je moja šálka kávy. Nie je zlá, neodradzuje... len tak nejak som sa v nej celý čas strácal. Ako pri jedinej som dvakrát zaspal, dej sa vliekol, niekoľko atmosfericky pekne zvládnutých momentov bolo zadusených žvástami o ničom a po dočítaní celého textu som sa cítil ešte stratenejší ako na jeho začiatku.

Takže dámy a páni, hor sa na http://www.howardhorror.cz , trochu popátrať a stiahnuť.

(Pozn. redakcie: http://www.howardhorror.cz/2013/09/trinacta-hodina.html) Určite to stojí za to. A pre poriadok, tri najlepšie poviedky pre mňa boli určite Sama. V noci. Sebe. Hlídači a Autostopem Peklem.

Třináctá hodina Editor: Honza Vojtíšek Vydal: Howard Počet strán: 236 Jazyk: český Rok vydania: 2013

Reklama

Kobka 01/2014

Poviedky 01. Kazimierz Kyrcz: Víc, než myslíš (pic by Monika Herda) 02. Honza Vojtíšek: Jeho sestra 03. Ivana Prajerová: Matka na druhou (pic by Petra Slováková) 04. Ivan Kučera: Kamionista, part. 2 05. Robert Poch: Prípad

by Monika Herda

by Petra Slováková

Poviedka

Kobka 01/2014

Víc, než myslíš Kazimierz Kyrcz Jr. Nač zabíjet čas, když můžeš zabít sám sebe - reklama na hodinky v Dánsku Déšť matní přední sklo dodávky, stěrače mu vracejí jsem ji neviděl, ale nemůže to být omyl; přesně jak průhlednost a pak se celá sekvence opakuje. Znovu a psala na fóru, má rudé vlasy k ramenům, oblíkla si znovu, bez konce. Napravo se mihne značka omezující tmavě zelený svetr, seprané džíny a pro roční dobu rychlost na čtyřicet. Nezpomaluji, proč vlastně? zcela nevhodné tenisky. Byla by dokonce krásná, Čtyřicet mi bylo před několika dny, žádný problém. kdyby nebyla tak malá – jejím nohám chybí nějakých Nebudu si kvůli tomu řezat žíly. Opravdu ne. deset cenťáků délky, díky čemuž vypadá trochu Příjemně vlhké počasí přeje tomu, co se chystám groteskně. udělat, způsobuje však i to, že se mě čím dál více Takřka spolu nemluvíme. Nemusíme. Většinu zmocňuje ospalost. podrobností jsme si vyměnili dříve. Vím, že po Protírám si oči. Silnice na okamžik mizí, ale pak se dostudování si přes deset let hledala stálou práci, ale objevuje na tom samém místě. GPS úslužně dostávala se do samých posraných a podvodných informuje, že za dvě stě, za sto metrů mám zahnout firem, které ji zaměstnávaly na smlouvu o dílo nebo vlevo. Proč ne? Už bych chtěl naložit svého prvního výměnu. Nakonec se na ni usmálo štěstí a nastoupila pasažéra. Jezdit sám je nudnější než odvykačka. Ne, do jedné státní agentury. Pracovala tam několik nikdy jsem na žádné nebyl, ale takhle si ji představuji. měsíců a v okamžiku, kdy si začala myslet, že tam O pět kilometrů dále vidím přístřešek zastávky, na níž nakonec zůstane nastálo, byla agentura v rámci obyčejně zastavují dálkové autobusy. Zastavuji se i já. rozpočtových úspor sloučena s dalšími dvěma. Joanna, údajně se tak jmenuje, je sama a má u sebe Joanna opět vyletěla na dlažbu. Na výchozí bod. pouze nevelký batoh, v němž – nech mě hádat – Rozdíl spočíval v tom, že už neměla sílu dále bojovat. přinesla v supermarketu zakoupené balení uhlí. To je vše, co o ní vím. Pravda, nejedeme zrovna grilovat, ale určitě pro něj najdeme využití. Ona o mně ví ještě méně. Že má jediná dcerka Otevírám dveře a říkám jen „nasedej“. Nikdy dříve tragicky zemřela. A že chci jít v jejích stopách.

Poviedka

Kobka 01/2014

půllitrové lahve. Já jen dělám, že pilulky polykám, abych se neprozradil, spolknu také několik dlouhých loků. V trojici usedáme na zadní sedačce, Bloodrain z * kapsy vytahuje provázek a navrhuje, abychom se pro Druhým z dnešních kandidátů na ubytování v krajině všechny případy svázali dohromady. Nemám vůbec ponětí, jaký případ má na mysli, ale neodporuji, abych věčného štěstí, je mládenec s trochu infantilním v nich nevzbudil podezření. Po chvíli se přivazujeme nickem Bloodrain. Přijel do Krakova studovat, ale provázkem k zápěstí a kolem pasu. Pod našima místo osvojování znalostí prostě lelkoval. Žádné nohama radostně plane gril a vypouští do našich plic studium, místo něj plno kořalky a trávy. Koně a půl oxid uhelnatý. království tomu, kdo takto dosáhne úspěchu. On nedosáhl. Než se zorientoval, bylo po všem. Vyletěl ze Tichý zabiják, tichý utěšitel. Hle, další paradox, z nichž se na této planetě rojí mnoho omylů. studií přímo na hubu. Vrátit se do zaplivané díry, z níž pocházel, k milujícím, Mí společníci zakrátko usínají, tím rychleji a hlouběji, leč odpuštění nepřístupným rodičům, neměl odvahu. čím více se v autě začíná nedostávat kyslíku. Ujišťuji se, že oba ztratili vědomí, odvazuji se z pout a Tak se rozhodl od problémů oprostit definitivně. vyskakuji ven. Jeho volba. Respektive následek těch předchozích. Na pozdrav nám odpovídá, že nedávno viděl nějaký Dýchání čistého vzduchu je jedna z nejpříjemnějších věcí, které si lze představit. Druhou je pocit dobře film, v němž nějaký týpek hledal na internetu lidi ochotné společně si vzít život. Nakonec se mu ozvala splněného závazku. celkem sympatická holčina, no a skočili společně ze Ano, tentokrát to bylo jednoduché. Snad až příliš jednoduché. Což neznamená, že mám v úmyslu skály do vod zálivu… „Tohle odpadá,“ utínám jeho melancholické trápení. přestat. Ne, ani v nejmenším. Ne tak rychle. Cestou blátem směrem k mé Toyotě, kterou jsem ukryl o „Mám závratě.“ kilometr dále, si samovolně připomínám, proč Dál jedeme mlčky, vyhlížíme vhodnou lokalitu. plýtvám časem a energií pro tuto podivnou křížovou Bloodrain hulí jedno cigáro za druhým, a i když nesnáším cigaretový kouř, nějak nemám sílu mu v tom výpravu. Když jsem se rozvedl s Ledovou královnou, tedy mou zabránit. Joanna píše dopis na rozloučenou svému manželovi. O tom, jak je to pro ni zlé a jak si se sebou ženou, Aneta se pro mě stala prakticky celým světem. neumí poradit. Občas nás prosí o pomoc při výběru Samozřejmě již dříve byla okem v mé hlavě, mým sladkým myšáčkem čumáčkem, taťkovou holčičkou, vhodných slov. Je to žalostné, dokonce ani tohle ale až po rozvodu jsem se černé na bílém přesvědčil, neumí udělat sama. že právě ona je vším a jediným, co je důležité. Ona a Asfaltový povrch se leskne vlhkostí a k tomu na několikakilometrovém úseku cesty probíhají opravy, jen ona. Naneštěstí jsem ji z rozhodnutí senilního soudce mohl takže od kličkování mezi z obou stran silnice vídat jen jednou týdně a to výlučně v přítomnosti rozestavenými kužely pomalu chytám nystagmus. Nakonec vjíždíme do bukového lesa. Úlevně zatáčím kurátora. Za těchto podmínek jsem tedy neměl mnoho příležitostí zapojit se do její výchovy, na lesní cestu a po čtvrthodině poskakování na podporovat ji v těžkostech dospívání, tišit bolesti výmolech nacházíme mýtinu, která se nám všem zlomeného srdce… zamlouvá. Před dvěma a půl lety, devatenáctého května, sobotní Vrháme se tedy na zásadní část plánu. Jde to dobře, úplně jako bychom si to dříve všechno ráno. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Probudil nacvičili. Faktem je, že to pro mě není poprvé. Pro ně mě telefon od ex, která mi hlasem zbaveným všech emocí oznámila, že Aneta, můj cukříček, mé cukrátko, však to poprvé bude zároveň i naposled. spáchala sebevraždu společně s nějakou Společně s Bloodrainem ucpáváme lepicí páskou dveře a Joanna jako mýtická bohyně domácího krbu psychopatkou, s níž se seznámila přes internet. rozpaluje na podlaze dodávky gril, do středu umísťuje Setkaly se na nádraží, odjeli na vesnici, do domu patřícímu již nežijícímu dědovi té jeblé čubky, koupili podpalovač, několik kousků novin a první brikety. Zpočátku oheň jen tak slabě kašle, ale polévám uhlí si vodku a zapili s ní hrst prášků. Aneta byla vždycky drobné tělesné stavby, neměla trochou ředidla a plameny ožívají. Dělím po dvaceti mezi mé pasažéry prášky na spaní. tedy nejmenší šanci. Ale její známá z internetu, jaká Rovným dílem, spravedlivě. Zapíjejí je minerálkou z ironie, se po nějaké době probudila, vyzvracela se a Což není zase tak velká lež.

Poviedka

Kobka 01/2014

podařilo shromáždit až tři zoufalce. zavolala pomoc. S prvním z nich jsem se domluvil ještě v Krakově. Pro sebe, protože má maličká už nebyla. Později jsem se dozvěděl, že se ta sračka nepokoušela * zabít poprvé. Škoda, že se jí to nepovedlo. Uvězněn v zácpě u Dietla zahlédl stařenku, která zakopla na nerovném chodníku a silně se udeřila o * dlažbu. Zpozoroval to také nedaleko procházející Někde jsem četl, že se na internetu dá najít všechno. chlápek, který se se zájmem zastavil a stál jen pár Dokonce i vlastní smrt. To heslo smrdí klišé, ale – jak metrů od ležící ženy, neudělal však nic, aby jí pomohl. Když se oběť své nepozornosti po delší chvíli zvedla na vidno – je to pravdivé. rukou a neohrabaně vstala, na tváři kolemjdoucího se Několik měsíců po Anetině odchodu jsem se snažil pochopit, jak k tomu došlo. Četl jsem články a knihy zračilo zklamání. věnované sebevražedné tématice, všechno, co se mi Co to je za debila, pomyslel si Damian. Zkurvená hyena! dostalo do ruky. A takhle jsem se dozvěděl o sebevražedných paktech; o tom Satanově výmyslu, Opřel hlavu o opěrku křesla. Měl dost. „Tak se hejbni, do prdele!“ zavrčel na červené světlo. jemuž síť umožnila roztáhnout křídla. Nemůžu zařídit, aby má dcerka znovu dýchala, aby v Chtěl, aby už bylo po tom všem, zatím ho však čekalo jejím těle kolovala krev, ale můžu dohlédnout na to, to nejtěžší. Smrt. aby někdo, kdo to chce ukončit, to udělal jednou a O několik metrů dále se změnila světla a kolona pořádně, aby při dalším pokusu do toho hovna automobilů se neochotně pohnula kupředu. V rádiu netahal ostatní. Stará pravda tvrdí, že nejlepší formou obrany je útok – zase žvatlali o vládní krizi, změnil tedy stanici. Reklama. Na další jej umělé zvuky, vydávající se za pokud jsem tedy měl vyčistit okolí od psychoušů, hudbu, účinně odradily od dalšího hledání. Zahrabal v musel jsem použít ofenzivní metody činnosti; kastlíku, hledal cédo The Cure, které si již dávno vymýšlel jsem si tedy další a další pseudonymy; vybral jako doprovod na tuhle cestu. Zasunul ho do Odsouzený, Vrtule nebo jako posledně Ghost, no a přehrávače a po vteřině se z repráků vydralo rytmické umístil jsem na různých blozích zprávy o tom jak trpím a hledám bratry v utrpení, kteří by chtěli odejít dunění oznamující příchod Armády Temnoty. společně se mnou. Abych se zdůvěryhodnil, používal Na parkoviště za benzínkou dorazil pět minut po domluveném čase. Zaparkoval vedle stříbrného jsem poetické popisy a ptal se, zda se mnou někdo chce vyšplhat na vrchol, chytit balón do nebe nebo minivanu, v němž na něj čekal zbytek ztracenců, ale nevystoupil. Nejdříve musely doznít poslední takty zda se najde princezna, která mi pomůže usnout… písničky, v níž Robert Smith ujišťoval, že již nikdy více Psal jsem o tom, že nedokáži unést bolestnou existenci, že mi problémy přerůstají přes hlavu, ale je nebude čistý. Jeho vlastní, osobní hymna. těžké umírat sám a podobné bláboly. Vypnul přehrávač, vyhrabal se z auta, třískl dveřmi a Získal jsem v tom takovou praxi, že nebylo možné, automaticky, takřka nevědomě, aktivoval alarm. abych neulovil jednoho nebo dva psychouše. Několikrát se zhluboka nadechl, jako alkoholik Organizoval jsem pro ně jednosměrné výlety, no a polykající další loky milovaného nápoje. Byl připraven. všichni byli spokojeni. Přinejmenším já byl. Z formálního pohledu jsem je dokonce ani nenaváděl Alespoň natolik, nakolik to vůbec bylo možné, když člověk míří na setkání s konečným řešením. k sebevraždě. Jestli se někdo chtěl stát „motýlem“ nebo „na vše hledět shůry“, já mu to pouze ulehčoval. * Za nikoho jsem nerozhodoval, nikoho k ničemu nenutil. Damian otevírá dveře a se zarytým výrazem oznamuje „Jsem tu“. Neodpovídám, ostatně nepotřebuje * dovolení, aby se posadil vedle mě. Rozhodným pohybem zapíná pásy. Nevím proč, když má v úmyslu Navzdory tomu, že jsme během svátků v souladu s tradicí povinni se veselit, tyto dny nezvykle často na být za několik hodin mrtvolou. Nejlepší důkaz pro to, lidi působí depresivně. Možná proto se mi na Silvestra že zvyk je opravdu druhou lidskou přirozeností.

Poviedka

Kobka 01/2014

Startuji. Ve zpětném zrcátku čtu, že objekty za námi chillout, něco tak akorát pro pozvolný odchod. I když jsou blíž, než si myslím, v což nějak nikdy nedokážu do půlnoci zbývaly ještě skoro čtyři hodiny, otevírám šampus. Poslední přípitek pijeme beze slova výčitek uvěřit. „Má žena byla celým mým světem,“ vypaluje náhle nebo žalu. Rozdávám tabletky, předstírám, že je polykám, potají schovávám svou porci do kapsy na první z dnešních pacientů. Ano, v záplavě dobré hrudi. Kouře je čím dál více, zbytek party zrovna nálady je takhle nazývám rád. Oni jsou všichni nemocní. A že je pozdě na léčbu? No co, to co dělám usíná. Beru za kliku, abych opustil tu plechovou rakev, a je možno nazvat zvláštní forma eutanazie. „Miloval jsi ji,“ říkám tiše, možná, že až příliš tiše, aby právě tehdy mě náhle Damian chytne za rameno. Udiveně se otáčím a zjišťuji, že v ruce drží nůž. mě slyšel. „Neuvědomoval jsem si, jak velkou tragédií pro ni byla „Co je?“ ptám se, nemohu uvěřit tomu, co vidím. Oči ztráta práce…“ pokračuje ve zpovědi. „Časy jsou zlé, mi slzí, náruživě mžourám. „Nic,“ odpovídá překvapivě klidně. „Domluvili jsme se našel jsem si tedy druhou práci, abychom se nějak uživili… Nejen, že to neocenila, spíše nás to od sebe na společném výletu, kam se tedy chystáš?“ „Já…“ kašlu, kouř se dere do hrdla, jako by mi chtěl ještě více odpudilo. Myslel jsem, že proto, že jí nevěnuji moc pozornosti. To nakonec taky, ale Asiu k vyrvat vnitřnosti. „Rozmyslel jsem si to.“ šílenství přiváděla už jen myšlenka na to, že já mám „Pomohl jsi umřít mé ženě!“ křičí vztekle; po jeho dvě práce a ona žádnou. Hádali jsme se. Tvrdila, že je klidu nezůstává ani stopy. „A já pomůžu tobě!“ svět nespravedlivý, že je to všechno vina mužů, kteří Záblesk ostří. Nikdy jsem si nemyslel, že to tak bolí. pro sebe shrabují veškerou smetanu a ženám nechávají drobky… Přeci jsem nemohl zahodit tu druhou práci, protože bysme neměli na splácení úvěru!“ Zatíná na pásu pěsti tak silně, až se zdá, že ho v mžiku přetrhne. Samozřejmě to není možné. „Neúspěchy v jejích očích narostly do obřích rozměrů, no a…“ hlas se mu láme. „Udělala to.“ Dokonce ani teď nechce vyslovit to slovo nahlas. Moc dobře mu rozumím. Já jsem se taky nemohl smířit s Anetinou smrtí, nalhával jsem si, že je to omyl, že došlo k záměně dívek, vždyť by se má maličká nikdy nemohla zabít, ne, ne ona! A přesto. „Jsme si podobni,“ říkám a s údivem zjišťuji, že s ním opravdu soucítím. „Víc, než myslíš.“

Překlad: Honza Vojtíšek

* Po Damianovi na palubu nabírám ještě Ondřeje a Mariana. Naštěstí se to v jejich případě obešlo bez hloupých přezdívek. Jako obvykle odvezu své stádo na opuštěné místo, takové, kde si můžu být jistý, že se tam nenachomýtne nikdo další; zapomeň na kriminálku nebo městskou policii. Ondra z batohu vytahuje pytel uhlí, Marian podává podpalovač, Damian a já utěsňujeme náš Titanic. Všechno podle plánu. Přistihuji se při myšlence, že cvičení dělá mistra, že jsem dosáhl dokonalosti. Usedáme uvnitř, pouštím rádio na stanici hrající

Poviedka

Kobka 01/2014

Jeho sestra Honza Vojtíšek Zdá se, že se ledy začaly hýbat. Zřejmě první Andreina odpověď ho přinutila vyprsknout zrovna horrorový večírek, větší než jen lokální klubová akce. upíjené pivo. Konečně do toho někdo kopl a položil hlavu na špalek. „To je ona?“ zeptal se překvapeně. Honzovi to zatím připadalo, jako že se ostří nemá „Ano,“ ušklíbla se Andrea. „To je opravdu ona.“ důvod pohnout a odseknout organizátorovi hlavu. Byl „Jsme si všichni mysleli, že je fiktivní,“ nevycházel tu skoro každý, kdo v komunitě něco znamenal. Honza z úžasu. „Že si ji vymyslel.“ V sále hrála hudba, v okolních odhlučněných boxech „Ne,“ zavrtěla Andrea hlavou, jako by tomu sama se dalo v klidu a nerušeně debatovat. Akce neměla nechtěla uvěřit. „Kupodivu psal pravdu.“ žádný specifický účel nebo program. Nač taky, toho je Honza na dívku zíral s otevřenou pusou. Jeho sestra. dost na conech a i horroroví fanoušci a fanynky si tu a Kolikrát si z těch jeho komentářů, v nichž ji zmiňoval, tam rádi odfrknou a pořádně střelí do trumpety. dělali srandu. On a jeho sestra společně sledující Jediný záměr bylo stmelení. Dostat na jedno místo, filmy. Jaké fantastické představy si o tom dokázali seznámit, sdružit a případně dát podnět dalším vymyslet a nechávat kolovat. Trumfovali se, kdo menším projektům ale i větším akcím. vymyslí šílenější a zábavnější. Narůstala v jejich mysli Zatím to fungovalo. do ikonicky kultovních rozměrů. Čím více komentářů k Honza se dokonce na čas nechal strhnout hudbou a filmům psal, tím byli přesvědčenější, že si tu sestru vydržel celých patnáct minut vlnit boky. vymyslel. A ona opravdu existuje. Livingdead a jeho Teď postávali s Andreou opřeni o zeď, očima zevlovali sestra. No tohle. po sále a upíjeli z lahví vychlazeného piva. „Je docela pěkná,“ pronesl a setřel si z brady pivo. Ukázal na tančící dívku zhruba dvacet metrů od nich a „To je,“ přitakala Andrea. „Všichni jsme byli zeptal se, jestli ví, kdo to je. překvapeni. I tím, že vůbec přišla.“

Poviedka

Kobka 01/2014

ruku. Neřekla ani slovo, jen ho k sobě přitáhla. Honza se odhodlaně napil. „To by byl hezký skalp.“ Poddal se. Natlačil ji na kmínek břízy a zaútočil. „Vole,“ zasmála se Andrea. Pustila jej dovnitř a jejich sliny se setkaly. Vjela mu „Omluv mě,“ vrátil jí úsměv a vykročil. prsty do vlasů. „Hodně štěstí,“ zaslechl za sebou Andrein hlas. Chytil ji za zadek a zmáčkl obě půlky. Nenašel nikde stolek a tak v chlumu tančících lidí „Ne tak zhurta,“ vyhekla mu do pusy. prostě pustil lahev na zem a odkopl ji od sebe co Poslechl. Jen je párkrát pohladil a vyrazil po zádech k nejdále. Zastavil se těsně za ní. Vlnila boky a pohazovala vlasy podprsence. Neměla ji. Zvedla nohu a kolenem ho k sobě přitlačila. Vsála jeho ze strany na stranu. jazyk, pak jej lehce odstrčila. Raději si strčil ruce do kapes. Chtěl se na ni zase přilepit, když zjistil, že si rozepíná Vztyčila obě ruce vzhůru, švihla bokem a otočila se přímo před něj. Když ho spatřila, lehce nadskočila a košili. Zarazil se a zadíval se jí do očí. Do těch nižších. Poslední knoflík projel dírkou, pak se košile rozevřela. přestala se hýbat. „Promiň,“ omluvil se jí s úsměvem, „ale musel jsem se Do tmy zasvítila hladká dívčí kůže. Byl tak zaujat jejími krásnými nahými prsy, že si toho jít přesvědčit co nejblíže. Nikdy jsem nevěřil, že záblesku měsíčního světla na ostří nože vůbec existuješ.“ nevšiml. Vlastně nikdy nezjistil, odkud ho vůbec Tvář jí zkameněla. „Další čtenář bráchových vytáhla. komentářů…“ konstatovala netečně. Ucítil až bolest, náhle mu vybuchnuvší ve Sakra, zaklel Honza. To jsem zrovna dobře nezačal. vnitřnostech. Jako by na to čekala, roztáhla ústa v úsměvu. „Jsi dneska už šestý. Asi budu muset bráchovi poděkovat. Odstoupil od ní a němě zíral na rukojeť trčící z jeho břicha. V první chvíli jej chtěl instinktivně vytáhnout, Jaký to zjištění je?“ rychle si to ale rozmyslel. Nechtěl tím dát volný „Dvojí…“ průtok své krvi. „Jak to?“ „Co blbneš?“ vytřeštil na ni nechápavě oči. Zdá se, že ji dostal. Ona se však zatím rozhlížela kolem sebe po zemi a „Zjistil jsem, že existuješ,“ vztyčil palec. „A že jsi jeho otázku jako by neslyšela. Po chvíli se sehnula a krásná,“ přidal k němu ukazováček. zvedla kámen velikosti malého bochánku chleba. Osvětlení sálu šílelo barevným záchvatem, ale „Myslíš, že má můj brácha svůj nick náhodně?“ vypadalo to, že se zarděla. zeptala se ironicky. „Potřebuje pravidelný přísun Pozvedl obě prázdné dlaně a lehce s nimi zakýval. „A kolik z těch pěti přede mnou tě pozvalo na nějaké čerstvého mozku.“ Poslední, co Honza zahlédl, byl švih drobně působící pití?“ kul železo, dokud se rdělo. „Kupodivu ani jeden,“ pokrčila rameny. „Asi se báli.“ paže, letmý pohyb jejích hebkých prsou ve škvíře rozepnuté košile a šedivá šmouha kamenné hmoty. „Já mám pro strach uděláno,“ prohlásil a ukázal k Pak už to jen křuplo. baru. „Půjdeš?“ „Proč ne,“ prohlásila a na okamžik mu znehybnila kolena tím, že se do něj zavěsila. Procházka ven na čerstvý vzduch ho stála Colu, Sex on the Beach a šest panáků. Tři rundy. Ale možná si to mohl všechno ušetřit, kdyby byl drzejší. Nijak zvlášť se neostýchala. Vyšli ze staré tovární haly, přešli větší plácek a zmizeli v březovém háji. Za provozu zde určitě bylo nějaké odkladiště, když se továrna zavřela, ke slovu přišel nálet a plac brzy ovládly mladé břízky. Jako by věděly, že se z bývalé továrny stane kulturní středisko a ony vytvoří příhodné zákoutí pro krátké intenzivnější sbližování. Zašli trochu hlouběji a pak se zastavila. Držela ho za

Poviedka

Kobka 01/2014

Matka na druhou Ivana Prajerová „Dobrý večer, linka bezpečí. Můžeme vám s něčím

„Pane bože...“

pomoci?”

„Bůh není doma.”

„Křičí, že ji to bolí.”

„Kdo jste, c-co chcete!? Prosím vás vraťte mi ji…

„Prosím? Kdo? Slečno, co se děje?” „Amanda.”

Zavolám policii! Krucinál co chcete?!”

„Jaká Amanda? Řekněte mi, co se děje, pokusím se

„Jistě vás miluje.”

vám nějak pomoci.”

„Haló?!

„Jaká Amanda? Neznáte svou šestiletou dceru? Chtěla k vám, tak jsem navrhla, že vám zavoláme do práce.” „Bože, k-kdo jste! Má to bejt nějakej vtip?!”

Prokrista! … … Amando! Haló!!”

„Nežertuji!” *** „…Mami! Mami…!”

Poviedka

Kobka 01/2014

Televize vrhala barevná světla na dřevěnou podlahu v to tehdy všechno spustil, pocházel z této oblasti. setmělé ložnici a jen zlehka obkreslovala siluetu,

Nemohla to být náhoda, protože Proháňková se již od

sedící na posteli. Do tmy proniklo i světlo cigarety, z

svých osmnácti zle potýkala se zákonem kvůli své

níž stín potáhl. Pohyb byl stále stejný a pravidelný do nekontrolovatelné agresi, ale posledních deset let se doby, než se oheň dostal k filtru a ukončil její

uklidnila a téměř nevycházela z domu. Musí to vědět.

existenci. Silueta natočila nedopalek žhavým koncem Sledovala ji několik měsíců. Na každém kroku. K lékaři před obličej a chvíli si ho prohlížela. Natáhla do tmy

a do obchodů. Nemohla si nepovšimnout, že

předloktí a prudkým pohybem zaryla žhavý konec do nakupuje věci, které nejsou pro třicetileté. kůže. Stín se vůbec nepohnul, ani se neozval bolestný Byla zmatená, ale odhodlaná. Věděla, že její dcera sten. Televize stále předváděla své světelné umění na žije. Za každou cenu ji chtěla zpět. podlaze a chtěla upoutat postavu na posteli.

***

Marně.

Odtáhla záclonu a podívala se směrem k vozu.

***

Důvěrně ho znala.

Alena seděla ve svém tmavě zeleném Volvu a upjatě „Matka se vrací pro své dítě,” prolétlo jí hlavou a pozorovala dům před sebou. Bylo tomu už deset let, nechala záclonu opět dopadnout na své původní kdy naposled slyšela hlas své vystrašené dcery v

místo. Přešla ledabyle k posteli, popadla ovladač k

telefonním sluchátku, od té doby nic.

televizi. Úzká bílá čárka zablikla a světelné představení

Policie byla stejně bezradná jako ona sama a nechala skončilo. případ odložený. Pohřešování její nezvěstné dcery se Ale bylo to její dítě a ona ho ubrání za jakoukoliv vytratilo do ztracena; jen na sloupech vídala

cenu. Je to její sladká Amanda, jen její.

vybledlou fotografii její tváře.

Srolovala si rukávy černého trika, tak, aby zakryla

Pevně stiskla volant. Dnes byl den, kdy ji jistě najde.

všechny jizvy, které jí pomáhaly vše zvládnout.

Celá dlouhá léta byla jako posedlá vším, co ji mohlo k Nehlučně přešla přes ložnici ven na malou chodbičku. dceři dovést. Policajti jí tvrdili, že už může být mrtvá. Nevnímala zápach, už si na něj zvykla. Na linoleu se Alena si vzpomněla na obličej toho, kdo jí to říkal. Byl rozlévala tma až na modré světlo z Amandina pokoje, tak bezstarostný a tak chladný, že se neovládla a

kde svítila olejová lampa. Vždy se bála tmy. Martina se

vrazila mu facku. Naštěstí pro ni to pochopil a přešel pousmála, je tak sladká a bezbranná. to jízlivým úšklebkem.

Dveře v přízemí cvakly. Martina ztuhla. Doslova cítila

Digitálky na jejím zápěstí zuřivým pípáním ohlásily

vetřelcův strach. Otočila se na patě a vešla zpět do

půlnoc. Pro Alenu to byl signál, že musí začít jednat.

ložnice. Když se opět vynořila ze dveří, svírala v rukou

Dům, na který se dívala, patřil jednatřicetileté

baseballovou pálku.

Martině Proháňkové, která tu bydlela odjakživa. Zjistila si všechno pečlivě, do puntíku. Telefonát, který ***

Poviedka

Kobka 01/2014

Jakmile vstoupila do tichého domu, překryla si dlaní

„Nééé,” vykřikla a snažila se vymrštit ze země.

obličej. V domě panoval šílený zápach něčeho

„Zpět ji nedostaneš!” ujistil ji hlas.

zkaženého. Už jen v přítmí rozeznala, že vstoupila

Další světelný zásah do obličeje. Alena se rozmáchla

přímo do kuchyně. Obrysy nasvědčovaly nepořádku a nožem okolo sebe, ve snaze zasáhnout cíl. Máchala nijak velké hygieně.

však do prázdna, přesto nepřestávala. Tvrdý zásah do

Velmi dlouho naslouchala, ale neozval se žádný zvuk, pohybující se paže ji donutil upustit zbraň. Úder byl jen vrčení ledničky. Pevně stiskla do dlaně rukojeť

tvrdý a nekompromisní. Alena zaječela bolestí. Ozvalo

dlouhého nože, jehož ostří se zalesklo ve tmě. Kolena se nepříjemné křupnutí kosti, doprovozené se jí roztřásla, těžko u žaludku bylo téměř neúnosné. zlověstným smíchem. Netušila, kde by měla začít hledat, neměla žádný plán, „Drž hubu, andílek spí,” bylo poslední, co zaslechla, jen své bezhlavé odhodlání. Nabrala vzduch nasycený než ji tvrdý předmět udeřil do hlavy. zápachem do stažených plic. Odhodlala se k prvnímu kroku a potom k dalšímu. Podlaha nevrzala, byla

***

tichá, jako by tu vše nějak vyčkávalo.

„... maminka koupí diamanty, maminka koupí sál.

„Amando...,” hlas měla rozklepaný a lámal se. Její

Budeme mít brilianty na náš slavný bál…la la la… “

šepot tu zněl jako výkřik. Strach jí stahoval hrdlo,

Aleně třeštila hlava v neurčitých intervalech a melodie

určitě už o ní někdo musí vědět.

jakési ukolébavky jí drancovala uši. Zpěv byl tichý, ale

„Amando, broučku...,” opakovala plačtivě a drtila

ne pro ni. V ústech cítila pachuť vlastní krve a

rukojeť nože ze své kuchyně.

smradlavé látky, kterou v nich měla nacpanou.

„Mami?” slaboučký hlásek se ozval ze tmy za ní. Alena Pokusila se pohnout, ale marně. Něco ji poutalo k ztuhla v pohybu.

zemi. Ruce měla svázané za zády a pociťovala ostrou

„Amando!” vyjekla a otočila se.

bolest v pravé paži.

Silný kužel světla ji zasáhl přímo do obličeje. Zcela ji

„Ty nejsi její matka. Už ne!” oznámil jí hlas prostě.

oslepil. Zavrávorala, ustoupila o krok dozadu, narazila Alena otevřela oči do mdlého světla. Hleděla na svá do židle a převrhla ji. Nohy jí vypověděly službu a

stehna. Zvedla hlavu.

nechaly svou majitelku padnout k zemi. Surově se

Spatřila ženu sedící před ní v tureckém sedu, dlaní

uhodila do trupu o dřevo.

hladící baseballovou pálku. Předmět, který jí způsobil

Domem se rozezněl šílený smích.

zranění a bezvědomí.

„Bůh není doma!” ozvalo se jí nad hlavou. Aleně

„Á fem ejik mafa …,” zahuhlala bolestně skrz roubík.

tělem projel stejný pocit jako tenkrát, když hlas slyšela Oválný, bledý obličej se stáhl do zuřivé grimasy. „Drž ve sluchátku. Vlastní osobní depresivní déjà vu. Ten

hubu!” Tenké bledé prsty se ovinuly okolo pálky a

samý posměšný, studený hlas.

prudkým švihem vedly útok na Aleniny nohy. Úder byl tvrdý. Tělem spoutané projela neskutečná

Poviedka

Kobka 01/2014

bolest. Výkřik však pohltil hadr. Oči se jí zalily slzami, bolestí jinou. které dočasně rozmazaly výhled na vzteklou Martinu. „Nikdy tě nepozná. Nikdy ji neuvidíš,” šeptala Martina „Ty! Nejsi! Její! Matka!” Štěkavá slova jí rezonovala

a upjatě sledovala kousek pleti ve svých prstech.

těsně u pravého ucha. Z Alenina hrdla se ozval

Nevšímala si Alenina tichého pláče a neustálého

neurčitý náznak křiku.

bušení do hlavy hlavou.

„Ty! Už jí ani nebudeš podobná!” tvrdý úder dlaní do Martininy kaštanové oči se upřely Aleně na rty a obličeje.

zaplály zvláštním ohněm. Opatrně vytáhla zmuchlaný

Spoutaná opět prozřela. Viděla Martinu ohýbající se k hadr z jejích úst a prudce jí stiskla tváře tak, aby ústa zemi pro něco, co nemohla vidět. Když se narovnala, v našpulila. ruce svírala drobnou, lesklou věc. Pár vteřin trvalo,

Alena se snažila z jejího sevření vymanit. Měla strach.

než si uvědomila, že je to žiletka.

Periferně sledovala, jak odkládá kus kůže na její

Vytřeštila oči. Její tělo s sebou začalo zuřivě škubat.

stehna. Otřásla se a udělalo se jí nevolno. Cítila, jak jí

„Už nikdy!” na rtech jí hrál jízlivý úsměv. Stále se

palec zabořil do čerstvé rány. Štípalo to.

přibližovala. Alena se pokusila kopat nohama, ale

„Co máš ty, co já ne? Proč mě tolik nenáviděla?”

nemohla je zvednout.

vmetla jí Martina do tváře. Alena zuřivě zafuněla.

O slovo se přihlásila bolest v paži.

„Jsem její matka! Je moje krev!” zachrčela přes závoj

Byla bezmocná.

slz a krve. Martin stisk byl stále silnější. Kaštanové oči

Martina k ní poklekla.

se nebezpečně zúžily.

„Neměla jsi sem chodit, víš? Měla jsi nás nechat na

„Už mlč. Nebo zemřeš okamžitě!” ztišila hlas.

pokoji.”

„Odvedu si svou holčičku, svině!” zaječela Alena

Ostří projelo Aleninou kůží na čele. Ostrá štiplavá

nepřirozeně vysokým hlasem.

bolest.

„Řekla jsem, abys zavřela hubu!” zuřivě jí práskla

Tichý chladný smích.

hlavou o trám. Aleně se zatmělo před očima. Martina

K dalšímu řezu došlo na levé tváři. Pomalý, dlouhý

pustila její obličej, jen na pár vteřin. Když se jej opět

tah, který opakovala ještě třikrát na stejném místě.

dotkla, byla zuřivější. Násilně jí vecpala prsty do úst a

Alena měla pocit, že zešílí bolestí.

snažila se je rozevřít. Alena se pokusila skousnout. Její

Žiletka vyjela z kůže.

hlava opět prudce narazila do trámu. Pokusila se

Uvolnila zaťaté svaly.

křičet, další rána do hlavy. Pak na jazyku ucítila něco

Z ničeho nic sebou trhla v šílené agonii. Její

slaného a poddajného. Svou vlastní kůži si uvědomila

smaragdové oči se v okamžiku, kdy Martina strhla z

za zlomek vteřiny. Cítila, jak se jí vše hrne nahoru.

její tváře čtverec kůže, protočily někam do hlavy.

„Ne, ne, ne,” ušklíbla se věznitelka. Zacpala jí nos a

Alena praštila hlavou o trám, ke kterému byla

druhou rukou přidržela bradu. „Zase to hezky

připoutaná a snažila se nahradit neutichající bolest

spolkni,” kárala ji jako malou holku. Neměla na

Poviedka

Kobka 01/2014

vybranou. Obsah svého žaludku byla nucena opět

plnou silou jí vrazila podrážku svých těžkých bot do

polknout, společně s kouskem tváře. Zatočila se jí

obličeje. Martina sebou praštila na chladnou,

hlava.

kamennou zem, ale opět se snažila zvednout. Výkřik.

„Co myslíš? Jaký je to pocit spolknout žiletku? Hm?” Podruhé se ocitla podrážka na jejím obličeji, teď s pohladila ji po zdravé straně obličeje.

důraznějším dopadem. Konečně hlava věznitelky

Aleně se zastavil dech. „Di do prdele! Přestaň!”

dopadla bezvládně na podlahu. Alena napjatě

roztřásla se v čiré hrůze. Představila si ostrý předmět pozorovala její tělo. Měla dojem, že se každou chvíli ze všech stran, jak jí klouže krkem a drásá jí. To snad rozchechtá a znovu na ni zaútočí. Dlouhou minutu se nemohla myslet vážně? Ztuhla, když spatřila v

však nic nedělo.

Martiných očích odhodlanost a čirou lhostejnost.

Zhluboka si oddychla.

„Udělá to,“ proběhlo jí zběžně hlavou.

Jazyk se náhle zarazil o něco ostrého a ústa jí zaplavila

Martina jí zase chytila za tváře a donutila našpulit rty. čerstvá krev. Adrenalin z ní pomalu opadával a V pravé ruce držela žiletku, která se jí zařezávala do

nastupovala bolestná agónie. V hrůze si uvědomila, že

ukazováčku. Bolest nejspíš nevnímala. Fascinovaně se jí žiletka zůstala zapíchnutá v horním patře. Začala dívala na její rty.

sebou zuřivě trhat. Panikařila.

V posledních vteřinách si Alena uvědomila, že se

Martina sice byla v bezvědomí, ale na jak dlouho?

přidržuje obkročmo těsně nad jejíma necitlivýma

Když bude řvát, najde ji někdo? Měla matné tušení, že

nohama. Pocítila slanou chuť potu na předmětu.

bude ve sklepě. Ale jak se odtud dostane, když je

Nesnesitelná bolest na vnitřní straně úst.

spoutaná?

Zuřivě zaryčela a skousla.

Znovu narazila jazykem na ostří, další krev. Slzy

Martina vyjekla překvapením, když se ostré zuby

bezbrannosti se mísily s krví a štípaly v odhaleném

zakously do jejích bledých prstů.

mase. Žiletka. Když se jí povede nějak si ji vhodit do

Palčivá bolest, kterou musela Alena snést, se jí

dlaní, může se osvobodit. Musí! Amanda na ni čeká!

rozplývala po celém těle. Věděla, že má poslední

Myšlenka na dceru ji pobídla k činu. Zuřivě kmitala

možnost. Zmobilizovala veškeré své zbylé síly a

jazykem ve snaze rozpohybovat cizorodé těleso v

vykopla kolenem do vzduchu.

patře. Cítila, jak se její jazyk mění v něco

Neminula. Zasáhla ječící ženu do rozkroku. Křik ustal a neidentifikovatelného, ale nepřestávala. Z ničeho nic Martina se svalila na levou stranu vedle jejích

žiletka dopadla na povrch zakrváceného jazyka. Krev

končetin. Alena slyšela její nářek. Věděla, že se za

se jí v tu dobu valila po bradě a vsakovala se do

chvilku vzchopí.

černého trika.

Stalo se.

Z hrdla se jí ozval nepřirozený jekot. Vystrkala žiletku

Martina se pomalu škrabala na kolena.

na kraj rtů a stiskla ji zuby. Zběžně se podívala k

Alena vytočila nohu do boku, jak nejvíce to šlo a

Martině. Ani se nepohnula. Natočila hlavu doprava a

Poviedka snažila se dostat bradu za rameno. Bolest v pravé

Kobka 01/2014 Jemně ji k sobě otočila.

paži. Spolu se žiletkou jí do dlaní dopadla i sprška krve. Každý její pohyb byl rychlý a přesný. Ruce se jí

Křik.

třásly, ale myšlenka na Amandu ji nutila se osvobodit. *** Zařízla se do něčeho plastového. Naštěstí byla

Martina vyplivla krev smísenou se slinami. Bolel ji celý

spoutána jen stahovacími pásky. Ostří projelo plastem obličej a nos. Nejspíš zlomený. jako máslem. Za pár okamžiků měla ruce volné.

„Já jsem bůh, děvko!”

Prvním pohybem si otřela ústa a smetla uvolněné

Martina prudce zvedla hlavu. Zírala do zeleného

vlasy z obličeje. Motala se jí hlava a bylo jí nevolno.

pekla, které se rozhostilo v Aleniných očích.

Ale teď si nesmí dovolit ztratit ani vteřinu. Pokusila se Grimasa nenávisti. postavit na nohy. Otupělá bolestí už nevnímala vůbec Těžké kladivo v jejích rozechvělých dlaních. nic. Kolena se jí třásla, ale díky trámu, kterého se

,,Ne-né!”

přidržovala, vstala.

Tma.

Martiny si nevšímala.

***

Rozhlédla se. Napravo od ní se ve stínu skrývaly

Sledovala jak se pod rozdrcenou hlavou tvoří tmavý

schody vedoucí k oprýskaným dřevěným dveřím. „Už flek. Sem tam se objevila našedlá hmota. jdu, broučku,” zašeptala a klopýtavě vyrazila. Modré Alena zuřivě dýchala. světlo na linoleu stále zářilo. „Amando...,” hlesla.

Kladivo neminulo.

Zpomalila krok. Nechtěla ji vyděsit. Lemem si otřela

Znechuceně si odplivla do mozaiky krve, kostí a

obličej. Dotkla se rány a zasykla. Tváře jí zdobily slzy

mozku.

dojetí. Už jen pár chvil a bude mít andílka v náručí.

***

Jemně strčila do bílých dveří.

„Policie české republiky, jak vám můžeme pomoci?”

Pokoj byl maličký, ale z celého domu nejčistší. Zrak jí „Nechala ji vykrvácet...” ihned spočinul na posteli s modrým povlečením. Vše „Co se děje? Kde jste?” tu bylo v kombinaci modré a bílé s doplňky delfínů.

„Už několik let musí být mrtvá… Shnilá…Moje

Na matčiných rtech se rozlil úsměv. Měla ráda delfíny, holčička.” vzpomenula si.

„Uklidněte se a…”

„Amando, maminka je tu,” hlas se jí zlomil. Tělo pod „Ale ta svině je mrtvá … už nikomu neublíží! Zabila peřinou se ani nepohnulo. Posadila se na kraj

jsem ji… Amando…”

matrace. „Půjdeme domů, zlatíčko.” Položila svou

„Paní, řekněte mi… Haló?

dlaň na místo, kde tušila záda.

Haló!”

„Amando?”

Poviedka na pokračovanie

Kobka 01/2014

Kamionista (2. časť)

Kamila otvorila veľké modré oči. „Čo?!“ „Išla som na záchod a keď som sa vrátila, už tam

Ivan Kučera

parkoval. Musel prísť, keď som bola na wécku, inak by som si ho všimla.“ Kamila začala vstávať. „Ak si zo mňa robíš prdel, zabijem ťa a zakopem ťa. Jasné?“

Kapitola 05

„Jasné.“

„Kamila zobuď sa!“

„Ale vážne. Vezmem nôž a podrežem ťa,

Kamila sa začínala prebúdzať. Marta ňou triasla.

makovička.“

Srdce mala až v krku. Takto sa nebála ani keď ju

Vyrazili k zamknutým dverám. Čakali, že vonku

obťažoval bezdomovec.

bude niekto stáť, ale nikde nikto. Marta podišla

„No čo je doprdele.“ Kamile sa rozlepili oči.

tesne k dverám a naozaj aj ona zahliadla obrysy

Pretrela si ich. Keď uvidela Martu, sklamane ich opäť zavrela. Zrejme si myslela, že ju budí niektorý z jej kulturistov. „Je tu.“ „Kto?“ vyfúkla otázku do spánku znova upadajúca Kamila. „Kamionista.“

kamióna. Bez slova sa otočila k Marte a nedokázala prísť na žiadne vhodné slovo. Neuveriteľné. „Čo budeme robiť?“ spýtala sa Marta. „Zavoláme policajtov?“ „A čo im povieš? Že nám na pumpe parkuje auto?“

Poviedka na pokračovanie

Kobka 01/2014 vrahovia sú práveže veľmi nenápadní a

„Deň po brutálnej vražde na inej pumpe? Áno,

sympatickí.“

presne to im poviem.“

„To ti poviem až ja, či je sympatický alebo nie.“

„Tak to je poriadna hovadina. Ak ich sem

zbytočne preženieš, tak si ani nechcem predstaviť, Marta sa zatvárila bezmocne. „Mne sa to celé nepáči. Mali by sme zavolať políciu.“

čo nám urobia.“

„Rob si čo chceš, moja. No ak chceš pokladať

„No... zabiť nás na rozdiel od neho určite nezabijú. Nech mi aj dajú pokutu, ale ja chcem

každého kamionistu za vraha, tak ti prajem veľa

túto noc prežiť.“

duševného zdravia.“ „Tak mi povedz, kde je. Zaparkoval a kde je?“

„Ale čo ak je to normálny kamionista? Nemusíš

„Asi trčí v kabíne a honí si.“

byť hneď paranoická, zlato.“

Marta útočne pozrela na Kamilu. „Ak by to bol

„To, že som paranoická ešte neznamená, že ma

normálny šofér, prišiel by sem a niečo by si kúpil.

nesledujú.“

Alebo by sa aspoň spýtal, či tu môže parkovať cez

Kamila prevrátila oči. „No tak im zavolaj! Ale ja

noc.“

s tým nechcem mať nič spoločné.“

„Pozri, chlapi sú všelijakí. Možno sa ťa hanbí. Vidí

„Radšej sa necháš zabiť?“

moje super kozy a proste sa sem hanbí ísť.“

„Nikto sa nechce nechať zabiť, miláčik. Proste

necháme zamknuté a hotovo. Nemá sa ako dostať „Takže tebe to ako argument stačí...“ „Stopercentne.“

dnu. Jedine, že by rozbil dvere, ale za ten čas by

sme sa zamkli v šatni a tam sú drevené dvere. Cez Marta zlovestne pozerala na podozrivo tmavú kabínu šoféra. Nič sa v nej nehýbalo...

ne by sa tak skoro nedostal. Zavolali by sme

Ale naozaj?

políciu a ak by sa aj dovtedy presekal cez dvere, zamkli by sme sa v záchodovej kabínke. Tam sú ďalšie drevené dvere.“

Kapitola 06

To Martu trocha upokojilo. „No dobre. Ale čo ak

„Prečo to robí?“ spýtal sa do niekoľkohodinového

sa objaví? Nepustíme ho dnu?“

monotónneho hučania motora mladý policajt.

„Podľa toho, či sa nám bude páčiť.“

„Ten vrah?“

Tentoraz prevrátila očami Marta.

„Hej. Je chorý?“

Kamila jej udrela do pleca. „No vážne. Dobre vieš, čo hovorili poliši. Ten hajzel býva naobliekaný ako Dedo Mráz. Ak sem príde taký chlapík, povieme

a hotovo.“

dokonca takmer na sto percent isté. Zdravý jedinec to nerobí.“

mu, že ho pustíme len ak nám ukáže tvár. Ak bude vyzerať ako psychopat, proste ho nepustíme dnu

„Iste. Môže to byť duševná porucha. Je to

„Vy už ste také typy vyšetroval?“ „Samozrejme. Veľakrát.“ „Ovplyvnilo vás to? Viete, ako to myslím.“

„Kama vrahovia nemusia na prvý pohľad vyzerať ako vraždiaci psychopati. Čítala som, že masoví

Poviedka na pokračovanie

Kobka 01/2014

„Určite ovplyvnilo, ale snažil som sa udržať si

„No?“ Marta hypnotizovala počítač. Takmer

odstup.“

nedýchala, ale stále nič nevidela.

„To sa dá?“

„Je tu.“

Enzechštejn neodpovedal.

Marta v sekunde zdrevenela. Pozrela na dvere.

„Ak ho chytíte, zastrelíte ho?“

Vonku stál vysoký veľký chlap v baranici a klopal

„Čo ti to napadlo?“

na dvere.

„Je to psychopat.“

Marta pozrela na Kamilu. „Čo urobíme?“

„Ak to nebude nutné, nie. Nemáme právo zabiť

„Nie je zamaskovaný...“ Naozaj nebol. Mal čierny rolák a baranicu, ale

psychicky chorého človeka. Sme len policajti.“

žiadny šál. Mohol mať štyridsať a milú tvár

„To je síce pekné, ale dobre viete, že odborníci

ho strčia na pár rokov do blázinca a potom pustia. s jasnými očami. „Páči sa mi,“ povedala Kamila a vykročila

To je spravodlivosť?“

k dverám.

„Po prvé, ak si chcel spravodlivosť, mal si ísť za sudcu. A po druhé – nikto nikoho nepustí. Stretol

„Hej!“ vykríkla Marta.

som sa s prípadmi, že po niekoľkých rokoch

„Neboj, len sa ho niečo spýtam.“

prepustili na slobodu vraha jedného človeka. Ale

„Ale neotváraj!“

tento ich zabil more. Takého nikdy nepustia.

„Jasné.“

Zhnije v base.“

Marta za ňou radšej išla. Stáli oproti nemu.

Otázkou je, či ho chytíme včas. Ale to už nahlas

Z výšky na nich pozeral. Delili ich od seba len

nepovedal.

sklenené dvere. Chlapík sa usmial. „Dobrý večer baby.“ Cez dvere bolo počuť.

Kapitola 07

„Komu dobrý, komu zlý,“ usmiala sa koketne

Od objavenia kamiónu ubehla trištvrte hodina.

Kamila a rozopla si horný gombík na košeli. Potom

Obe zostali spolu za pultom. Kým Kamila si

ešte jeden. Odhalila čiernu podprsenku. Marta si

znudene lakovala nechty, Marta monitorovala

všimla, že bradavky jej stáli. Bože na nebi, toto

situáciu na počítači. Okolo pumpy boli štyri

celé bolo úplne šialené.

kamery. Teraz pozerala na zábery z nich. Myšou

„Čo máte zlú náladu? Ani sa vám nečudujem,

nimi hýbala doprava a doľava, približovala si

samé v noci v robote. To ktorý dobrák vás sem

jednotlivé pohľady alebo odďaľovala. Ale nikde

nahnal, dievčence?“

nikoho nevidela. Husto snežilo. Na zemi bol biely poprašok. Kamery ale neboli také kvalitné, aby pri priblížení dokázala vidieť, či v snehu sú alebo nie sú stopy po topánkach. „Zlato?“ spýtala sa Kamila.

Kamila mávla rukou. „Taký jeden debil.“ „No to si myslím. Máte zatvorené?“ „To je váš kamión?“ skočila do rozhovoru Marta. Chlapík na ňu pozrel. Akoby si až teraz všimol, že tu bola aj ona. „Áno. Pekný, však?“

Poviedka na pokračovanie

Kobka 01/2014 Chlapova tvár stvrdla. „To teda mám. Chceš

Marta o sebe nemohla povedať, že by sa jej

vidieť? Môžeme ísť do kamióna.“

kamióny ako také nejako extra páčili... „Ospravedlňte moju kolegyňu. Je nervózna.“

„Hm. Tam nie.“

„Ale ale. To je zlé. Prečo?“

„Tak ma pusti dnu a rozdáme si to v sprche. Vidím, že tvoja kolegyňa nemá záujem.“

„Ále... Dávno ju nikto neposexoval.“

Kamila urobila bublinu a hneď ju aj praskla. „Ona

Chlapík sa zasmial. „Tak to môžeme rýchlo

je ešte panna.“

napraviť.“

„Tak čo, pustíš ma?“

„Íha. Všetci traja?“ Kamila sa vedela na rozkaz

Kamila odomkla a otvorila dvere. Dnu mrazivý

začervenať.

severák vovalil studené vločky. Kamionista rýchlo

„No jasné, že všetci traja naraz. Alebo len my

dvaja. Alebo postupne. Ako si len poviete. Nie som vstúpil dnu a začal si medliť od zimy fialové ruky. Potom pozrel z výšky na Kamilu. „Myslela si to

ženatý.“ Ukázal im prsty bez prsteňov.

vážne?“

„Íha. Taký fešák sa nemá ženu.“

Kamila mala smrteľne vážnu tvár. „To si píš,

„Ale prosím ťa,“ potykal jej.

pane.“

„Páčime sa ti?“ Aj Kamila prešla plynulo do

Chytili sa za ruky a odišli dozadu.

tykania.

Podozrievavá Marta si uvedomila, že chlap síce

„Jasnačka.“ „Ktorá viac?“

nemal tvár zamaskovanú šálom ani šiltovkou, ale

„Obe.“

akoby vedel, kde je kamera a stál jej chrbtom. Možno tu už niekedy bol zmapovať terén.

„To len tak hovoríš.“ „Nie, vážne. Ste presne moje typy. Štíhle útle dievčence túžiace po akcii. Vy musíte byť tiež

Kapitola 08

dobre nadržané, čo? Máte tu sprchy?“

Bolo to neuveriteľné. Úplne neuveriteľné. Marta

„No jasné, že máme.“ Kamila si do úst vhodila

stála za pultom. Bolo to len pár minút, čo Kamila

žuvačku.

s chlapom zmizli v šatni. Kamila to v minulosti už

„Aj ste sa dnes spolu sprchovali? Dávali ste si

párkrát na nočnej urobila a Marta sa utešovala, že

nožničky?“

aj teraz to bude len neškodná jednorázovka

Na Martu to začalo zachádzať priďaleko, ale zdalo sa, že Kama je čoraz viac na koni. „No jasné, že sme si dali. Máme to radi, ale viac by sa nám páčil v tele poriadny samec.“ „To verím.“ „Koľko si na cestách? Dva dni?“ „Dva dni?“ zasmial sa. „Bodaj by. Dva týždne.“

a nikto nikoho nezabije. Ale predsa len... chlap sa jej na prvý pohľad nepáčil. I keď musela uznať, že za takejto situácie by sa jej zrejme nepáčil ani medvedík koala. Na pumpu prišlo osobné auto. Chlap v čiernom obleku natankoval, zaplatil, poprial šťastné a veselé a odfrčal preč.

„No teda. Ty ale musíš mať semena.“

Poviedka na pokračovanie

Kobka 01/2014 „Majo, cez vianočné sviatky majú kamióny

Marta sa započúvala do zvukov pumpy. Vonku

bzučali neónové lampy osvetľujúce čerpadlá. Dnu zakázané chodiť po cestách. Ministerstvo tento bzučala mraznička s nanukmi a box s chladenými rok neudelilo výnimku.“ „To viem, ale proste to bude nejaký poľský kokot.

malinovkami.

Potom to začula. Prvý vzdych. Postupne sa pridali Viete, akí sú niektorí poľskí kokoti, šéfe. A vrah to ďalšie. Zvuky naberali na intenzite a počte. Modlila nebude aj viete prečo?“ sa, aby neprišiel nejaký zákazník. No vonku bolo

„Prečo?“

mŕtvo. K vzdychom sa pridalo hlasné plieskanie

„Neupozorňoval by na seba. Neriskoval by, že ho

holých tiel o seba. Páni to ale musela byť mrdačka, zastaví hliadka kvôli zákazu chodenia kamiónov pomyslela si Marta. Ten chlap Kame, ako to mala deň po tom, čo vraždil. Nie, mýlite sa. Je to planý poplach. Veci sa nevyriešia až takto jednoducho.

rada, určite vyšuká mozog z hlavy.

To predsa viete lepšie ako ja.“

Jednak to nemohla ďalej počúvať a jednak jej niečo napadlo. Hodila na seba vetrovku a šiltovku

„Majko, povedal som ti, že je hladný. Túži po zabíjaní. Vieš, čo robí s človekom hlad? Bičuje ho

a s mobilom v ruke vybehla do veternej noci.

do nepríčetnosti. Vyformuje mu v srdci šialenstvo

Okamžite ju ovalil vietor a sneh. A chlad. Chlad

a zúfalstvo. Taký človek je schopný urobiť

najmä.

čokoľvek. Ako keď je chlap nadržaný. Vtedy

Rozbehla sa ku kamiónu.

nepremýšľa. Som presvedčený o tom, že je to náš vrah. Ak sa mýlim, vrátim preukaz a služobnú zbraň.“

Kapitola 09

Majo vytiahol búchačku. „Tomu poviem slovo do

Enzechštejnov džíp stál na pumpe. Vnútri sedel

bitky, šéfe.“

mladý policajt a jedol bagetu, ktorú si doniesol z pumpy. Obsluhoval tam chlap s jazvou cez pol tváre. Enzechštejn zostal dnu, že prehodí pár slov.

Kapitola 10

Mladík sa práve chystal zahryznúť sa do plátku

Marta vystúpila po troch železných šmykľavých

syra, keď sa dvere na pume rozrazili dokorán

schodíkoch ku kabíne kamióna a nakukla dnu. Ale

a takmer z nich vyletel Enzechštejn. Naskočil za

plán jej nevyšiel. Nič zvláštne nevidela. Žiadna

volant, naštartoval a dupol na to.

odrezaná ľudská hlava, žiadny nôž ani motorová

„Svetlá, šéfe.“

píla. Len bežné veci. Prázdne obaly od sladkostí,

Šéf zapol svetlá a stierače. „Videl ho. Ten chlap

prázdne fľaše od minerálok, veci na prezlečenie

videl kamión. Asi pred hodinou prefrčal okolo.“

a škatuľka s kondómami.

„To vôbec nič nemusí znamenať. Pochybujem, že Skúsila otvoriť. Zamknuté. ho nájdeme. Pred hodinou? To je dosť...“

Zišla dole. Obchádzala kamión. Hľadala čokoľvek podozrivé, ale nič nenašla. Na plachte bolo

Poviedka na pokračovanie napísané DOVOZ POTRAVÍN – VŽDY ČERSTVÉ, VŽDY NAŠE. Sklamaná, alebo aj nie, sa vrátila dnu. Vzdychy ustali, plieskanie tiež. Bolo ticho. Začula pustenie vody v sprche. Tak už zo seba

Kobka 01/2014 Uvidela mobil. Musel patriť jemu, Kama mala iný. Bol opretý o nohu lavičky. Asi to robili na zemi a on si to nakrúcal. Kamera na mobile bola stále pustená, zabudol ju vypnúť. Stlačila stop a začala si pozerať

zmývate vrstvu sexu, ovečky? spýtala sa v duchu. desaťminútové video od začiatku. Dvere na Znudene sa vrátila za pult. Ak má človek za kolegu miestnosti so sprchami a wéckami sa neotvárali. niekoho ako Kamila, aspoň sa nenudí. To sa muselo uznať. Problém bol v tom, že dospelý

Musela dúfať, že to tak zostane. Na videu videla, ako ležali na dlážke. Vyzliekali sa,

človek by sa koľkokrát radšej nudil, než by sa mal začala ho fajčiť. Mal poriadne telo a poriadne delo. vystavovať takýmto šialeným, absurdným scénam. Cítila, že zvlhla medzi nohami. Srdce jej začalo Marta už na to nemala vek. Mala dvadsaťsedem. prudko biť. Dala si mobil bližšie k tvári, aby jej Tak to v sebe musíš mať plno semena, čo? pripomenula si Kamilinu hlášku. Neveriacky

neunikol žiaden detail. Robili to odzadu, na misionára, chvíľku to robil ústami on jej a potom

vybuchla do smiechu. Tak to bola sila. Vedela, že ona jemu. Nedokázala od displeja odtrhnúť zrak. Kama si servítku pred ústa nedáva, ale počuť to na „Haló! Haló, je tu niekto?“ ozvalo sa zrazu vlastné uši bola sila.

spredu. Silný mužský hlas. Zákazník? Jedine. Alebo

Buch!

ozajstný vrah-kamionista. Až teraz si uvedomila, že

Zažmurkala a pokrčila čelo. Vždy, keď ju niečo

v strese zabudla zamknúť vchod.

zaujalo, alebo keď nad niečím rozmýšľala, to

Odrazu sex skončil, chlap zo seba Kamilu zhodil

robila. Už ako malá. Dokazovali to niektoré čierno- a začal ju udierať do tváre. Vták mu stále poriadne biele fotky z jej detstva. Malá Mata, ako sama

stál. Potom ju kopal do brucha, hlavy a rebier.

seba vtedy volala, s poriadne pokrčeným čelom.

Schúlila sa do klbka. Zdrapil ju za vlasy a ťahal

Buch!

vedľa do spŕch. Marta si všimla, že namiesto tváre

Voda v sprche stále zurčala.

mala Kamila už len krvavú kašu. Nekládla najmenší

Dala si mobil do vrecka a pomaly, potichu, išla

odpor. Bola mŕtva alebo odpadnutá.

dozadu. Pootvorila jemne dvere na šatni a nakukla „Je tu niekto?!“ ozvalo sa spredu. „Haló!“ dnu. Prázdno. Na zemi porozhadzované šaty.

S mobilom v ruke vyrazila k hlasu, no tesne

Našla jeho rifle a vypátrala v nich peňaženku.

predtým, než stlačila kľučku, začula zavŕzganie

Nenašla v nej ale žiadne doklady, len zopár

dverí na sprchách spojených so záchodmi.

bankoviek. Ani fotky, či lístočky s odkazmi. Pozrela na dvere, spoza ktorých šumela sprcha. Snažila sa začuť hlasy, ale žiadne nepočula.

Skamenela. Obzrela sa. Stál tam. Veľký nahý chlap. Stále mu stál. Takého veľkého vtáka nikdy nevidela. Fascinovane naňho pozerala. Potom stúpala pohľadom hore. Brucho, hruď, ruky a krk mal zafarbené červeno-čiernou

Poviedka na pokračovanie

Kobka 01/2014

farbou. Ani nechcela vedieť z čoho. Na bruchu mal Chlap sa rútil na Enzechštejna. Ten mu pozrel do divokých očí. Na okamih sa mu

nalepené kúsky pravdepodobne ľudského mäsa.

Išla pohľadom ešte vyššie. Chlap sa uškŕňal. Zuby zazdalo, že boli žlté a hneď nato hnedé mal potiahnuté krvou a uvidela medzi nimi ľudské „Šéfe!“ vykríkol Majo. ucho. Kamilino ucho s náušnicou. Jednou rukou si

„Strieľať len na môj rozkaz!“

začal honiť. V druhej držal zakrvavenú dýku.

Chlap rozhodne nevyzeral že by chcel zastaviť.

„Poď k tatkovi,“ povedal chlap mierne. „Ukáže ti, Tvrdého vtáka zrejme chcel použiť ako baranidlo čo je správne. Čo je dobré. Prepadni môjmu kúzlu. a šialene okolo seba mával dýkou. Od policajtov No poď. Zatancuj mi, ty zvrhlá skurvená štetka!“

ho delilo ešte niekoľko metrov. Enzechštejn sklonil

Už kričal. Prestal si honiť a rozbehol sa k Marte.

zbraň a strelil mu do kolena a potom do druhého.

Otvorila dvere a prekĺzla von, do chodby.

Chlap sa zrútil na zem, kde reval a oháňal sa

V ramene ucítila bolesť. Periférnym videním

dýkou. Enzechštejn k nemu podišiel a strelil mu do

zahliadla, že jej z neho trčí dýka. Potkla sa

lakťa. Dýka odletela. Potom mu strelil do druhého

a strepala sa na zem. Obor ju schmatol za vlasy

lakťa. Keď bol znehybnený, kopol mu do hlavy a

a udrel jej do tváre. Vyšmykla sa mu zo zovretia,

poslal ho do ríše snov.

ani nevedela ako to dokázala. Niekde v sebe ešte

„Zavolaj posily, Majko.“

nabrala silu na útek. Bežala preč od šialenca,

Majko vytiahol mobil a telefonoval.

pohľad zamazaný od krvi. Akoby pozerala cez

Enzechštejn stál nad omdletým telom

červené sklíčko. Videla už iba na jedno oko.

kamionistu. Erekcia stále nepovoľovala. Ležal na

V hlave jej dunelo a v rebrách pichalo.

chrbte a obrovský zakrvavený vták mu stál ako

„Poď k tatkovi! Tatko ťa volá! Pojebem ťa! Uááááá!!!!!!“ Vyteperila sa z chodby, no ďalej už bežať nevládala, vrazila do regálu s napolitánkami

svieca proti oblohe a temne pulzoval. „Mali ste ho zabiť, šéfe.“ „Musíme sa ovládať. Inak budeme rovnakí, ako oni. Tá hranica je strašne tenká.“

a všetko to zhodila na zemi, na ktorú sa nakoniec

„A čo ona?“

aj sama zrútila. Cítila, ako dlávi krehké pochúťky.

Enzechštejn podišiel k dievčaťu, kľakol si k nemu

Počula, ako sa blížil. Zrazu stál nad ňou. Sklonil sa a začal ho hladkať po tvári. Rozplakalo sa. k nej a vytiahol z nej dýku. Hmlisto zahliadla čiesi topánky. To nemohli byť jeho. Bol predsa bosý a holý. „Ruky hore! Polícia!“ „ČO?!?!?“ zrúkol chlap, prebehol jej po chrbte,

„Pšt, už bude všetko v poriadku. Zvládla si to, kočka. Už sa ti nič nestane. Neboj sa, už je to okej.“ Jej plač zosilnel. Vedel, že sa z toho potrebuje vyplakať. Bol to bežný šok, akých už v práci videl

niečo jej pri tom zlomil, jasne to cítila. Videla jeho milióny. bosé chlpaté nohy bežiace k topánkam.

V diaľke začali hulákať sirény.

„Okamžite stojte, lebo vystrelíme!“

Poviedka na pokračovanie

Kobka 01/2014

„Moja kamoška...“ zavzlykala Marta pomedzi slzy a sople. Enzechštejn s obavami pozrel na dvere do šatne. Počul šum sprchy. Vedel, čo tam nájde. Vedel ale aj to, že už to viackrát nenájde. Ešte chvíľku zranenú dievčinu hladkal po tvári a vlasoch. Potom konečne odpadla. Vstal, pre istotu vytiahol zbraň a vykročil do šatní. Policajt si vždy musí dokončiť svoju robotu.

Koniec. 21. 9. 2013

Poviedka

Kobka 01/2014

Případ Robert Poch

„Vědec, odhaluje to, co se skrývá za zjevným, jeho cílem je nakonec vyslovit skryté“

„Je vážně hrozné, co jste si prožil, … ehm … ehm, strašné čím vším jste si musel projít … ehm … ehm … Rudolfe. Spát vedle umučených těl nebo na hrobech bestiálně umučených obětí, které, jak vy jste řekl, zavraždila… ehm …ehm.“ Profesor byl trochu nachlazený, a byl nevrlý, protože cestou sem bloudil, musel v horách párkrát vystoupit, aby se zeptal tamějších horalů na cestu.

Poviedka

Kobka 01/2014

„Pane profesore, dodnes si pamatuji ten náhrdelník z lebek a opasek z uťatých rukou, obtěžkaný několika čerstvě useknutými hlavami.“ Profesor si v duchu pomyslel: „No jistě! Viděl jsi nějaké vyobrazení, zřejmě bohyně Kálí, a najednou si jí představuješ jako hrůznou Stařenu z hory.“ Nahlas, ale řekl. „Mhm… zajímavé!“ pana profesora Rudolfův případ velmi zaujal. Už od zběžného pročítání zdravotnické dokumentace v něm rostlo nadšení a vědecký zápal. Pan profesor byl povahou osamělý vlk, jen ucítil stopu, vydal se okamžitě po ní. Z úvah ho vyrušil Rudolfův nervózní hlas. „Pořád mám před očima její scvrklé, hlubokými řeznými ranami rozryté tělo.“ Pozoroval, jak si Rudolf nervózně stiskl nos. „Fuj, a tak odporně páchla! Potírala se čerstvou lidskou krví…“ „To je strašné, ani si neumím představit takovou hrůzu!“ „Její smích byl tak cynický! Posměšná, zlá, nelidská Stařena z hory. Nebyla z tohoto světa. Nepatřila sem, nebyla jednou z nás.“ Profesor vzal do rukou obrázky, které namaloval Rudolf. Naturalisticky vykreslovaly Stařenu z hory při páchání hnusných zvěrstev. Opatrně vytahoval kresbu jednu po druhé. Pozorně si otřesné výjevy prohlížel. Odkašlal si. „ … a přitom všem jste jí viděl?“ zeptal se tiše. „Všechno jsem nakreslil, přesně tak, jak se stalo.“ kýval hlavou Rudolf. „Měla v sobě tajuplnou a přitažlivou moc. Děsila mě tím, jak byla krutá, nelítostně pohrdala lidskými životy. Páchala ohavná zvěrstva. Tolikrát jsem jen viděl surovou brutalitu… a to její sadistické nadšení.“ Hlas, se Rudolfovi zlomil v hrdle. Několikrát polkl na prázdno. Zvlhly mu oči. „Víte, pane profesore, ona ale necítila lítost, ani zájem o oběti, ani výčitky.“ „Asi vám rozumím, Rudolfe. Stařena z hory sloužila bohyni hřbitovů, vraždění a krve…“ Profesor se odmlčel, chvíli trvalo, než se zeptal. „Jaké že bylo jméno té bohyně, které s takovým zanícením sloužila?“ „Bhowani…“ „Mhm…“ odfrkl profesor znechuceně. Pomyslel si: „Ale samozřejmě, že zrovna bohyně Bhowani! Už v minulém století v knize Thug, Or a Million Murders, jistý plukovník Sleeman

Poviedka

Kobka 01/2014

tvrdí, že Thugové v Indii takto nazývali, bohyni Kálí, autor také uvádí zajímavou legendu, proč právě Thugové vytvořili kult vrahů.“ Profesor si byl stále jistější, že jedna z osobností v Rudolfovi si myslí, že je Thugem. Rudolf, si neklidně mnul dlaně, pak položil ruce na kolena a nervózně pohyboval nohama. Profesor se pohodlně rozvalil v křesle za stolem, sepjal si ruce za hlavou, upřeně skrze dioptrická skla zíral před sebe. „Obětovala nevinné lidi, které velmi pečlivě vybírala, aby pak prováděla do nejmenších podrobností vypilovaný rituál. Viděl jste jí při tom všem, Rudolfe?“ Panu profesorovi se vůbec nechtělo přijet z Prahy sem do zapadlého městečka na severu Moravy. Ani nevěděl, že nějaký Šumperk existuje. „Tak, jako vidím teď vás.“ Profesor přemýšlel. Dlouhými prsty se prohraboval v precizně sestřižené bradce. Rudolf byl zvláštní případ. Poslouchal, co právě říkal. „Ano, mluvil jsem o tom a nahrávali mě.“ Pan profesor nahrávky slyšel, a to byl ten důvod, proč vážil cestu až sem. „Také jste se svěřil s tím, že jste byl jednou z obětí… ehm… ehm…, a přežil jste.“ „Byl jsem jednou z obětí Stařeny z hory, a přežil jsem.“ Profesor velmi dobře vnímal temný, vystrašený podtón v Rudolfově hlase. Sundal si brýle. Promnul si unavené oči. Pak si je znovu nasadil na malý, buclatý nos. „Proč se domníváte, že jste přežil?“ „Možná zázrakem a možná náhodou. Nejsem vyvolený, to v žádném případě. Vybrala si mě, jako stovky jiných přede mnou, aby prozkoumala, zda mám játra, ledviny, žaludek či srdce na správném místě, jestli moje ruce jsou dost dlouhé na to, aby jejich délka upokojila krvežíznivou bohyni Bhowani. Byl jsem vhodnou obětinou.“ „Zajímavé, velmi zajímavé, co mi vyprávíte, pane Rudolfe. Něco jí ale během vašeho mučení asi vyrušilo, že…?“ Rudolf nenechal profesora, aby domluvil. „Mučení? Co to říkáte! Dělala jen to, co musela konat. Selekci pro pozdější rituál!“ Profesor se znechuceně zatvářil, aby zakryl své emoce, přikryl si pravou dlaní rty. Viděl strašlivá poranění na Rudolfově těle, hluboké, klikaté, špatně zajizvené řezné rány. „Ale já se stihl odplazit a zachránit se.

Poviedka

Kobka 01/2014

Šílený hrůzou jsem se schovával daleko od lidí. Ve strachu, že mě najde, aby dovršila přípravy na mém těle a mohla tak dokončit rituál. Přežil jsem. Ale ostatní takové štěstí jako já neměli. Viděl jsem, co s nimi udělala! Ohavná, krutě nelítostná zrůda, Stařena z hory!“ Rudolf si zase začal mnout nervózně ruce. „Stařena z hory byla přesvědčená, že kdyby nezabíjela obzvláště surovým způsobem, temná bohyně Bhowani by se k ní nechovala přívětivě a upadla by do žalu a bídy.“ „Ale to víte odkud, Rudolfe?“ „Myslím, že mi to sama řekla.“ Profesor pokyvoval hlavou. Znovu se zaměstnal prohlížením obrázků. Občas se zadíval směrem k Rudolfovi. Pak kresby vrátil nazpět do spisu. Věděl o Rudolfovi téměř vše. Například i to, že byl mnoho let zaměstnaný v jednom šumperském opravárenském podniku. Pracoval jako elektrikář v oddělení údržby. Byl přes dvacet let ženatý, otec dvou synů. Rudolfa znali v práci i v rodině jako mírného, laskavého, skromného a hluboce věřícího člověka, který byl oporou své manželce a láskyplně pečoval o své děti. Kriminalisté dlouho nemohli uvěřit tomu, že tak přívětivý a milý člověk jakým Rudolf navenek pro své okolí byl, mohl obzvláště opovrženíhodným způsobem zavraždit během šestnácti měsíců devět mužů a stejný počet žen. „Stařena z hory mě unesla, pane profesore, uprostřed noci. Ležel jsem vedle manželky, děti spaly o patro níž, ale já nemohl usnout. Měl jsem takový divný pocit. Tlačilo mě na hrudi, potil jsem se a třásl. Slyšel jsem tiché šeptání. Otevřel jsem okno a stála tam v zahradě. Dodnes si pamatuji, jak mě neviditelná síla vynesla ven z okna.“ „Kam jste letěli, pane Rudolfe?“ „Letěli jsme celou noc. Když svítalo, zastavili jsme se na kraji městského lesa u budovy bývalé plicní léčebny, které tu odedávna říkáme Sanatorka.“ „Máte na mysli tu zničenou rozsáhlou stavbu obklopenou vzrostlými kaštany a mohutnými jehličnany?“

Poviedka

Kobka 01/2014

„Vy jste tam byl?“ Profesor se v duchu usmál, ale navenek nedal najevo žádnou emoci. Jistě že tam pan profesor byl, vždyť se jednalo o důležité místo činu. Tam našli tělo poslední oběti. Rudolf ženě za živa uřezal ruce a rozřezal jí břicho. Nařízl stehenní svaly, vzal srdce a položil ho do rány na levém stehně a játra vložil do rány na pravé noze. Střeva omotal kolem hlavy oběti a do úst jí vstrčil vyříznutou dělohu i s vaječníky, ale předtím jí vyřízl jazyk, kterým zakryl její pořezané přirození. Uřezal mrtvé uši, které pak zřejmě uvařil a snědl. Ohyzdně znetvořenou mrtvolu oběti našla skupina místních bezdomovců, kteří žili v lese ve stanech nedaleko místa činu. Hroznější vystřízlivění si nikdo z nich neuměl ani představit, když se v poledne probudili z opilosti, uviděli zohavené tělo na širokém venkovním schodišti, kterým se vcházelo do zchátralé budovy. „Ano, byl jsem tam. Je to zvláštní, tajemné a trochu strašidelné místo už proto, že budovu ústavu postavili v blízkosti Šibeničního vrchu a Čarodějnické planiny.“ Místností se rozeznělo hlasité vyzvánění. Profesor sáhl po sluchátku telefonu. „Můžete.“ Praštil sluchátkem a obrátil se k Rudolfovi. „Pro dnešek si dáme pauzu. Odpočiňte si, a zítra budeme pokračovat.“ Otevřely se dveře. Profesor pokynul hlavou, dva statní muži v uniformě strážní služby vyzvali Rudolfa, aby vstal, měl na rukou a nohou pouta. Odvedli ho z místnosti pryč.

Na druhý den, brzy ráno, zaměstnankyně vězeňské služby mírovské věznice, v málo navštěvovaném místě tamější zahrady, v šelestivém stínu pod převislými větvemi štědřence odvislého, našly na kusy rozsekané Rudolfovo tělo. Když pominul první šok z hrůzného nálezu, všimly si, že někdo si dal velmi záležet, aby rudě zbarvený jazyk vytažený z pusy, vypadal tak, že ho oběť vyplazuje.

Recenzia

Kobka 01/2014

Kľúče k netušenej katastrofe Juraj Búry Joe Hill je kráľovsky dobrý spisovateľ. Je to prirodzené, veď jeho otec je doslova King. A jablko nepadlo ďaleko od stromu, Hill je vynikajúcim rozprávačom, ktorý aj tú najklišéovitejšiu tému dokáže podať napínavo a zaujímavo. Kabát po mŕtvom, chlap, ktorému rastú rohy, čarovný plášť. Nič prevratné. A aký úspech s tým zožal!. Nuž a teraz vďaka vydavateľstvu Comics Point môžeme sledovať jeho príbeh o zázračných kľúčoch a jednom podivnom mieste zvanom Lovecraft. Koncom minulého roka priniesli na náš trh už druhú časť komiksovej série Lock and Key (Zámok a Kľúč) – Hlavohrátky.

Recenzia

Kobka 01/2014

Prvá časť tu bola už nejaký ten piatok. Nezaškodí si ju trochu pripomenúť. Rodina Zámkových je na svojej chate prepadnutá sadistickými mladíkmi. Ubráni sa, ale za cenu života otca. A tak sa pani Zámková a jej tri deti – malý Boďo, tínedžerka Kinsey a ich starší brat Tyler – presťahujú do mestečka Lovecraft, do starého rodinného sídla s mnohými dverami a kľúčmi. Boďo nájde čarovný kľuč, v studni ducha a začne sa odkrývanie temnej kapitoly zo života ich mŕtveho otca. Niečo hrozivé je pochované v minulosti a v útesoch pod Lovecraftom. Ja neviem, už len ten názov ich mal varovať, že nie je dobrý nápad otvárať všetky dvere, ktoré sú zamknuté.

Hillovi sa podarilo vytvoriť zapletený príbeh plný skrytých náznakov a významov,

stojaciu

presne

medzi

temnou

fantasy,

hororom

a rozprávkou. Zatiaľ čo dectská berú všetko skôr ako hru, okolo nich sa hýbe desivá sila odhodlaná na čokoľvek. A všetko to má korene v minulosti, v nejakých udalostiach, ktoré si čitateľ musí skladať sám, kúsok po kúsku. A to je na tom to najzábavnejšie. Rozpletanie nitiek a sledovanie odrobiniek až do temných jaskýň.

Zámok a Kľúč má mnoho vrstiev. Najvýraznejšia je tá o objavovaní vlastnej sily. Hlavníý hrdinovia sú ešte len deti, ale prah dospelosti sa blíži a oni sa musia vyrovnávať s vecami, ktoré si dovtedy neuvedomovali. Zrada, smrť, manipulovanie. Každým odomknutím sa svet stáva temnejším miestom. Veď každý všetci sme boli v tom veku, keď sme mali dojem, že svet už poznáme, všetko vieme a môžeme otvoriť dvere trinástej komnaty. Lenže to vždy znamená uvedomiť si, že svet je omnoho väčší, omnoho hrozivejší, ako sme si mysleli, a že si ešte neuvedomujeme našu úlohu v ňom. Pre niekoho sa trinásta komnata stane zdrojom sily, spôsobom ako dosiahnuť moc, niekoho to vydesí a ukryje sa pred ním a niekto to má len za hru. Môžem sa hrabať druhým v hlavách? Super. Zrazu sme mali v rukách schopnosti, ktoré sme nedokázali tak úplne pochopiť. Dobre, možno to u každého nebolo také dramatické ako u mňa. Ale dospievanie je jazda na horskej dráhe, pri ktorej sa (nechtiac) ľudí raníme. AjJ v tomto komikse je to podobne. Deti tu majú kľúče, ktorých silu si ani oni sami neuvedomujú, a tak nectiac pritiahnu katastrofu.

Recenzia

Kobka 01/2014

Prvý diel -Vitajte v Lovecrafte – je čistokrvný horor. Nechýba paranormálno, krvavé scény a naháňačka s vrahom. Hill psychologizuje, rovnako ako to robí jeho otec. Je to komplexné a do detailov premyslené. Je to len úvod, nastavenie scény a rozdanie kariet. V Hlavohrátkach sa tie karty odokrývajú, nie však všetky, formujú sa vzťahy medzi nimi, naznačujú sa udalosti minulé aj budúce. Dvojka je menej horor, viacej fantasy. Ubudlo akcie, pribudlo dialógov a dej sa podal posunul len o malý kus. Nevadí to, je naplnená zaujímavými motívmi, emóciami a dramatickými scénami. Atmosféra v obidvoch je nesmierne hustá.

Geniálne beštiálne duo Rodriguez (vľavo) a Hill (vpravo)

Nemalý podiel na nej má aj výtvarník Gabriel Rodriguez. Na prvý pohľad pôsobí je ho kresba príliš roztomilo. Veľké výrazné oči a hlavy, veľa oblúkov a málo hrán. Až pri čítaní si uvedomíte, akú skvelú prácu doviedolodviedol. Roztomilosť sa vytráca pri prvej násilnej scéne, nahrádza ju pocit podivna.

Recenzia

Kobka 01/2014

Záporné postavy oboch dielov vyzerajú úlisne a v kontraste s ostatnými sú ich tváre až nepekne hranaté. Na posilnenie atmosféry sa Roddriguez hrá s farebnosťou a prevládajú tlmené farby. A jeho práca s panelmi využívajúca filmové postupy strihu a prechodov je tiež výborná. Najsilnejší je však vo fantastických scénach. Jeho znázornenie divadelnej hry Búrka za pomoci kúziel je nádherný obraz, ktorý by som si chcel nalepiť na stenu. Zámok a Kľúč má šesť dielov. V českom preklade vyšli zatiaľ dve knihy, tretia je naplánovaná na tento rok. Je to však tak napínavý príbeh, že budete chcieť, aby všetky vyšli tento rok. Alebo zlepšiť svoju angličtinu a vrhnúť sa na originálne vydanie.

Hodnotenie: 100%

Recenzia

Kobka 01/2014

Z nevinných tvárí škľabí sa smrť , part 01 Milan Vričan Ihneď po vydaní nultého čísla Kobky som sa začal pohrávať s nápadom napísať článok o zastúpení hračiek v hororovom žánri. Ibaže virtuálna pavučina je preplnená obdobných článkov. Nechal som teda hračky umierať na dne priepasti svojej mysle a čakal na vhodnejšiu alternatívu. Lenže tá nie a nie sa objaviť. Navyše, tie roztomilé mrchy neotrčili svoje plyšové a gumené kopytá, ba ani im neodkväcli drevené a plastové pahýle hompáľajúce sa nad rubínovou škvrnou, a dávali o sebe vedieť so stále väčšou vervou. Až teraz spätne si uvedomujem, že išlo o nefalšovaný psychický nátlak. Cítil som zlovestné pohľady desiatok Barbín, keď im dcéry pri hraní prepožičiavali ľudské vlastnosti. Asi týždeň pred tým, ako som bol novým Kľučiarom oslovený prispieť do vianočného čísla, sa mi už na disku povaľoval kdejaký materiál o ružových šatočkách, hodvábnych ušiačikoch a iných, radosť prebúdzajúcich predmetoch.

Recenzia

Kobka 01/2014

Pred napísaním samotného textu ma ešte dlho mátala otázka, akú formu tomu všetkému dať. Spraviť akýsi chronologický prierez bolo a stále ostáva nad moje schopnosti. Na obsiahnutie všetkých sfér – filmovej, knižnej, hudobnej ale aj virtuálnej – sa považujem za fanúšika s nie príliš veľkým prehľadom. Navyše čas je ďalší faktor, ktorý ma obmedzuje. No a nesmiem zabudnúť na ten psychický teror. Myslite si čo chcete, pravda je ale taká, že aj pri písaní tohto článku kontrolujem podlahu a miesta, kde by sa tie malé vlasaté potvory mohli nachádzať. Nechcem dopadnúť ako John Renshaw, keď vo svojom byte čelil miniatúrnemu oddielu vietnamských veteránov. Našťastie to vyzerá tak, že všetky do jednej sú zatvorené v plastovej škatuli a bezpečne uložené pod posteľou.

Vo chvíli, keď mi naozaj dochádzali nápady a začínal som byť zúfalý ako vzdať hold veciam, ktoré nás prakticky sprevádzajú od narodenia po celý život, napadla ma myšlienka spracovať text formou hry, akejsi prehliadky. Určite sa každý z vás aspoň raz zúčastnil niečoho podobného. Keďže sa venujeme hračkám, neviem si predstaviť vhodnejšie umiestnenie než je hračkárstvo. Lenže blúdiť medzi stenami bez sprievodcu a vystavovať vaše životy a psychiku navonok neškodne vyzerajúcim živlom ma prinútilo znova prehodnotiť moje rozhodnutie.

Recenzia

Kobka 01/2014

Presvedčil som sa, že zbytočne. Spomedzi sfér ukrytých nášmu nedokonalému zraku, vynoril sa sprievodca ten najpovolanejší. Veď uvidíte.

A teraz, keď sa čas konečne prehupol cez hodinu duchov a z pootvoreného okna sa do izby vkráda ľadový vzduch, by som vás konečne rád zobral na onakvejšiu prehliadku. Pán domáci nás už zaiste netrpezlivo očakáva. Nebudem vás teda viac zdržovať úvodnými slovami a podídeme ďalej. Veď kostnatá náruč nás práve víta. Ráčte vstúpiť.

V hračkárstve pána Strašiaka Je to len hračka! Kričia na vás už po stý krát a vy v to stále dúfate. Ibaže keď vám len tá hračka z ničoho nič ide po krku... ajajaj, je zle. Ak nie najhoršie. Rodičia, tie slepé schránky plné všedných starostí, väčšinou uveria až keď je neskoro. No tak, neostýchajte sa, len smelo dnu. Pánty trocha vŕzgajú ale nie je to nič proti mojim kĺbom. KruI-jachr! Ani jedno som už večnosť nemazal.

Nuž. Pamätáte sa niekto na nekonečný seriál 7th Heaven? Videl vôbec niekto túto do neba volajúcu náboženskú agitku? A peklom sa neoháňajte, vytvoriť niečo tak odporné sa aj jemu hnusí. Takže nikto? Nevzdelanci! Dodnes si pamätám na scénu, v ktorej blonďavý krpec Simon Camden stane zoči-voči asi desiatke plastových bábätiek usadených nehybne na posteli a s prebúdzajúcou sa obavou zahlási: „Nepáči sa mi, ako na mňa zízajú.“ Predpokladám, že každý z vás zažil aspoň raz niečo podobné. Ten nepríjemný pocit, keď na vás bez jediného žmurknutia upierajú svoj pohľad a vy na zátylku cítite jemné mrazenie. Hej! Ak je to pre vás moc detinské, v pokoji si miesto bábik dosaďte figuríny vo výkladoch. Už viete o čom hovorím? Aby sme neboli za hlupákov, radšej mlčíme a keď sa odhodláme niekomu zveriť, dostane sa nám zväčša Je to len hračka! Aj Simonovi jeho mladšia sestra darmo vysvetľuje, že toto bábiky jednoducho robia.

Recenzia

Kobka 01/2014

Chcel by som vidieť Ruthie, tak sa tá malá volá, v konfrontácií s Andym Barclaym. Že vám to meno nič nehovorí? Osviežim vám pamäť.

„Ahoj, ja som Chucky, a som tvoj priateľ až do konca. Hidey-ho! Ha-ha-ha.“

Veru tak, až do konca. Roztomilý Good Guy je všade. V televíznej reklame, kde vás čoby Horst Fuchs presviedča o dobrej kúpe seba samého, zachraňuje osamelé deti v kreslenej rozprávke, huláka v neznesiteľnom džingli, ba dokonca svojím ksichtom zdobí škatule od cereálií. Toto by sa Ruthie páčilo, isteže, veď aj Andy bol spočiatku posadnutý všetkým, čo sa týkalo ryšavo vlasej panenky. Lenže potom Andy zistil, kto sa ukrýva v umelom telíčku. Charles Lee Ray. Psychopatický vrah, ktorého kariéra nabrala jednej noci v miestnom hračkárstve nečakaný smer. Škrtič, pripomínajúci svojím vzhľadom bezdomovca, premiestni na prahu smrti svoju dušu pomocou voodoo rituálu a rozohrá tak nezabudnuteľnú hru. Vlastne ich v priebehu rokov rozohrá niekoľko. Viac menej úspešná a nebojím sa povedať aj kultová séria odštartovala v roku 1988 pod názvom CHILD’S PLAY. Chucky s pridanou hodnotou maniakálnej duše je rázom zábavnejší chlapík. Čo hláška, to perla. V zabíjaní síce nie je až tak vynaliezavý ako jeho kolegovia z branže, ale pohrať sa s obeťami v najlepšom duchu svojej predlohy mu ide stále dobre. Bolo by trestuhodné nespomenúť legendárne vztýčenia prostredníkov. Na bábiku až úctyhodný výkon. A to bez batérií! Uhádli ste, v mojej zbierke bábik, maňušiek a marionet je unikát, milášik, rock&rollový kráľ zábavnej mordovačky a právom najoriginálnejšia hračka s nálepkou hororová. Aj keď vlastne nebol prvý. Mimochodom, Andy aj Ruthie sa delia o rovnakú filmovú matku, herečku Catherine Hicks.

Recenzia

Kobka 01/2014

Niekde som čítal, že hudobník nemôže pre svoju kariéru urobiť nič lepšie ako na jej vrchole umrieť. Múdre slová. Podľa mňa sa ale dá táto myšlienka aplikovať aj v prípade viacnásobných vrahov. Okrem Charlesa mi napadá minimálne jeden ďalší a to Freddy Krueger. Ten sa taktiež rozohnil až po tom, čo prešiel flambovacím peklom. Niekde tu v stojanoch sa povaľuje komix Nightmares from Hell z piateho pokračovania Nočnej mory. Tá do našich snov vstúpila na samom konci 80-tých rokov v A NIGHTMARE ON ELM STREET 5: THE DREAM CHILD. Ale pozor! Neotvárať. Mohli by ste dopadnúť ako Mark Gray. Ktorýže to bol? Veď predsa ten rozsekaný na kusy. KruI-jachr!

Recenzia

Kobka 01/2014

Ďalších panákov, ktorí telesnou stavbou ako-tak pripomínajú človeka, tu mám neúrekom. Pozrite napríklad na tento exemplár. Pochádza priamo z Mexika a vyrobili ho poctivé ľudské ručičky. Jeho cenu nemožno ničím vyplatiť, pretože ide o posledný zachovaný kus. Továreň, v ktorej bol zhotovený, totižto zhorela do tla. To máte tak, keď archeologické kladivko strkáte do štrbín prekliatych hrobiek a čert potom vie, čo z nich unikne. Máte vlastne šťastie, ak pri tom predčasne otrčíte kopytá, lebo takáto entita nemá v úmysle rozhodne nič príjemné. O tom by vedela rozprávať matka malej Jessiky. Zas a znova sa bojuje o ľudskú dušičku, no tentoraz Zlo dokáže vstupovať do tela samotnej obete. Aj napriek tomu si Jess so svojou novou hračkou neužije toľko srandy ako Andy s ryšavcom, zato sa však môže pochváliť tým, že po jej duši neprahne žiadny čáry-máry vyšinutý čudák ale monštrum s hlavou kozla staré 900 rokov. Prečo ho tajomný a desivý rád Sanzio vôbec stvoril netuším, len večná škoda, že sa v tejto podobe vo filme vôbec neobjaví. Takže, zoznámte sa s Dolly. Táto čiernovláska nemala toľko šťastia ako jej o tri roky starší nepriznaný súrodenec so záľubou v čiernej mágií a objavila sa pred kamerou iba raz. Už to je dôvod prečo by ste si DOLLY DEAREST nemali nechať ujsť.

Recenzia

Kobka 01/2014

Ďalším exponátom zájdeme ešte hlbšie do minulosti. Poprosím trocha úcty pre tento Rolls-Royce medzi trojkolkami. Pochádza z roku 1980 ale to neznamená, že patrí do šrotu. Je to presne ten stroj, v ktorom sa malý Danny premával chodbami opusteného hotela Overlook a odhaľoval jeho tajomstvá. Dodnes považujem tú jazdu za najatmosférickejší moment filmu. Kamera, zavesená niekoľko metrov za chlapcovým chrbtom zhruba v jeho výške, nasleduje každý jeho pohyb. Kolesá v jednom momente hučia na podlahe, aby v druhom stíchli na koberci. Opäť sa rozozvučia, znova utíchnu. Podlaha, koberec. To celé zopárkrát za sebou, bez akejkoľvek hudby, len striedanie ticha a hluku. Do toho pocit očakávania, keď Danny zatáča za ďalší roh a vy na okamih neviete, čo pred sebou vidí. KruI-jachr! Fantasticky zrežírované! Potom sa ozvú prvé tóny. To už Danny prechádza iba kobercovým povrchom a rušivý element sa tým pádom vytratí. Hudba pozvoľna naberá na intenzite a vám zarovno s ňou začína skrúcať črevá. Jazda vrcholí pri zjavoch mŕtvych dvojičiek. Mrazivé dievčenské hlásky, prestrihy na masaker, dve útle torzá, krv, sekera. Aj to je THE SHINING.

Recenzia

Kobka 01/2014

Hovorí vám niečo Pinocchiov syndróm? V 96-tom sa totižto vo vašich luhoch a hájoch uvádzala pod takýmto podtitulom štvrtá Detská hra. Samozrejme ide o zavádzajúce názvy, s Chuckym nemá tento čajíček naozaj nič spoločné. PINOCCHIO REVENGE chýba všetko to čo majú jeho starší predchodcovia so štyrmi údmi. Zo všetkého najviac ale nedisponuje ani štipkou atmosféry. O nulovej gradácii radšej pomlčím. Možno aj preto ten klamný ťah všemocnej a hlúpej distribúcie. Predsa len, nemotorné opracované poleno nemôže konkurovať charizmaticky vytvarovanému kusu plastu. Pýtate sa prečo? Z jediného dôvodu. Horiace drevo neponúka takú škálu deformácie ako zohriaty plast. Určite však stojí za úvahu, ako by asi vyzeral Pinocchiov otec, samotný tvorca Geppetto, ak by sa vo filme objavil. Napadá ma jediný vhodný kandidát. Sid Haig. Vám, ktorým to meno nič nehovorí, aj keď neverím, že tu niekto medzi nami taký je, len skúste zaloviť v pamäti. Lysina na hlave. Chlap ako hora s pomaľovaným ksichtom. Klaun od fachu s mäsom. Maniak s úsmevom a spôsobmi, z ktorých by ten šašo od hamburgerov radšej pozatváral všetky svoje pobočky. Tak to je Sid. Vlastne kapitán Spaulding.

Pri šašoch ešte chvíľu ostaneme. Bolo by smutné nespomenúť tohto dnes už 32 rokov starého krásavca. V jeho zápisníku smrti nenájdete jediný záznam o úspešnej mordovačke, o jedinej hláške precedenej cez umelý chrup, tobôž o úspešnej a temnej minulosti, cez to všetko sem namojdušu patrí. Všetci, hlavne ale tí čo dostali prvú polúciu v zlatých rokoch

Recenzia

Kobka 01/2014

osemdesiatych, si určite pamätáte na výborný rodinný horor POLTERGEIST. Bez debaty, skutočne výborný. Nech zdvihne ruku ten, ktorý si ako decko pri ňom nenašľahal do gatí. Ale pozor ako vysoko ju natiahnete, pretože tú kosu zavesenú na strope tam môžem a nemusím mať iba ako doplnok. Ak vás doposiaľ nepresvedčila ani jediná hračka o tom, že v naháňaní strachu sú naozajstnými majstrami, tak tento bezmenný klaun s rolničkami vás dozaista presvedčí. Len si spomeňte na obhryzené nechty, na kŕče v nohách a na spotené stehná prilepené o seba snažiac sa udržať moč v mechúre, keď ho malý Robbie Freeling po prebudení nenašiel sedieť na stoličke. Že to znie trocha ako prasačina? Možno. Lenže na tú škrtiacu scénu sa jednoducho nedá zabudnúť.

Nuž, som poctený, že som vás mohol previesť svojím kráľovstvom ale prehliadku musím na tomto mieste ukončiť. Viem, viem, nespomenul som ešte veľa hračiek. Napríklad v tamtej uzavretej uličke by sme našli ďalší nebezpečný kus. Zastrihnutá ofinka, guľaté okále, presklená vitrína. Kto v 2013-tom nevidel THE CONJURING, prišiel o možnosť spoznať prekliatu Anabelle. Vzadu, v tom najtmavšom kúte, padá prach na celú sadu údajne nevinných tvárí. Určite by ste ich spoznali. V 87-mom nechali THE DOLLS pod vedením Stuarta Gordona vytiecť z tepien potoky ľudskej krvi.

Recenzia

Kobka 01/2014

Žiaľ, aj múry tejto barabizne sú príliš staré, skoro také staré ako ja a rozpadávajú sa, skoro tak ako sa rozpadávam ja. Ak sa započúvate, možno zachytíte tiché sypanie omietky z prasklín. Kvôli prehnitej podlahe sa s vami neodvážim ísť ďalej. Ale nezúfajte. Nabudúce zájdeme do pivnice, tam mám tiež fantastickú zbierku. Pochvália si ju hlavne dospelí.

Báseň

Kobka 01/2014

Doživotní noční hrůza Z koruny stromů se pletou větve, jedna přes druhou, zakončené lidskými hlavami.

se prohlubují vrásky, ale i očima s pokožkou hladkou jako samet.

Křičí, zuří, žadoní, naříkají, stěžují si, pláčou.

Civí s lačnou náruživostí, jako kdybych byl hmyz, který mohou zabít... ...a poté sníst - taková ohavnost! Něco mě táhne, nohy mě neposlouchají, vykračují si to přímo směrem k Stromohlavovi.

...srdceryvně, v bolestech... Jsou to hlavy starců a stařenek, malých i fyzicky vyspělých dětí, ukřivděných mužů a nepolíbených žen.

Bráním se, vzpouzím, snažím se ukázat mu záda; kéž by - snaha je marná!

Každá z těchto hlav vypráví svůj příběh a všechny dohromady vydávají kakofonii zvuků.

Nohy mám svázané neviditelným provazem, stahující do krve mé kotníky.

Prsty si zarývám do uší; odvracím pokorně tvář.

...řežou do masa, až se mi dělá mdlo... Náhle slyším z dálky hlas: VOLÁM TĚ, PŘIJĎ MEZI NÁS, JSME TVÝMI PŘEDKY, JSME Z JEDNÉ KRVE.

Výrazy těchto obličejů mi nahánějí strach, vzbuzují lítost a pociťují smilování.

Zakřičím, svaly na tváři mi tuhnou hrůzou.

Nevím jak mám pomoci, nemám tu odvahu dotknout se těchto lidských stromohlav, bizarních květů Stromu života.

Stromohlavy se zákeřně smějí, slyším to ve své hlavě; je to jako otravné komáří hvízdání.

Stojí pevně v kořenech, mlčky a majestátně, vítr mu laská jeho květy; stromohlavy se najednou na okamžik zcela utiší.

Něco cítím, kolem nohy se mi ovíjí bujný kořen, kořen ze Stromohlava.

Pozorují mě hladovýma očima, kolem kterých

Chce, abych se stal jeho součástí,

Báseň

Kobka 01/2014

Doživotní noční hrůza nutí mě k poslednímu kroku… Dej nám svoji hlavu! Za stromem čeká naostřená sekera s bezhlavým katem; neboj se...dej nám ji...dej!

V rakvi, beze strachu, bez hlavy.

Zděšen tou představou, kopu jako sadista, který ubíjí svou oběť.

by Tomáš Přidal

Vzpomenu si.... Usnul jsem, je to pouhý sen, hnusný, prolhaný, smyšlený; sen o mém strachu, o mých nočních hrůzách, které mi běhají v hlavě a utečou, až když se probudím. Bojím se dalšího večera, mám deprese, vařím si kávu - dennodenně. Na chvíli únava přestává, ale účinek nemá dlouhého trvání. Sen se opakuje. Zdá se, že Stromohlav bude mou nejstrašnější noční můrou, která mi napadá myšlenky. Znovu. Znovu. ZNOVU. A skončí to jedině tehdy, až opustím tento svět...

V spolupráci s časopisom Enigma

Kobka 01/2014

Vraždy podle abecedy (Eva Soukupová)

Bizarní skládačka neznámého zabijáka Dva chlapci se projíždějí na kolech podél hranice amerického města Chili, když v příkopě spatří bělavý předmět. Zdá se, že nalezli starou panenku, kterou kdosi vyhodil. Za pár okamžiků však s hrůzou hledí na tělo zavražděné dívky. Je 18. listopadu roku 1971 a právě byl odhalen první z trojice zločinů, které vstoupí do dějin kriminalistiky... Vraždy podle abecedy nejsou jen námětem detektivního románu spisovatelky Agathy Christie (1890– 1976). Podobný příběh se skutečně odehrává v americkém Rochesteru během 70. let minulého století. Oběťmi neznámého vraha jsou mladé dívky ve věku 10 až 11 let. Carmen Colon je nalezená v městské části Churchville, poblíž hranice amerického města Chili, Wanda Walkowicz ve Websteru a Michelle Maenza v Macedonu (vše stát New York). Policisté se domnívají, že shoda počátečních písmen jmen a měst, v nichž byla nalezena jejich těla, nemůže být náhoda. A dívky měly společného víc než unikátní jména. Co to znamená? Je to vzkaz neznámého vraha?

Všichni ji znali Malá Carmen, žijící u svých prarodičů ve městě Rochester, odchází odpoledne 16. listopadu 1971 z lékárny nedaleko svého bydliště. Domů už ale nikdy nedorazí. Cestou totiž potkává muže, který se za několik málo hodin stane jejím vrahem. Tělo Carmen Colon je nalezeno o dva dny později v městské části Churchville, na hranici města Chili. Leželo tedy více než 19 kilometrů daleko od místa, kde byla dívka spatřena naposledy. Pitva prokazuje, že byla uškrcena a sexuálně napadena. Obyvatelé z jejího okolí jsou v šoku. „Chodili jsme od dveří ke dveřím a všichni ji znali," vzpomíná rochesterský policejní

V spolupráci s časopisom Enigma

Kobka 01/2014

detektiv Vito D'Ambrosio. Vyšetřovatelé věří, že jde o ojedinělý případ, jehož viník bude brzy dopaden. Jak moc se mýlí, to ukáže čas. Kdy vrah udeří znovu?

Nebyla jediná Od vraždy Carmen uplynulo necelých 17 měsíců a Rochester začíná znovu žít normálním životem. V tu chvíli však přichází další zmizení. V dubnu roku 1973 se jedenáctiletá energická zrzka Wanda Walkowicz vydává na nákup. Odejde z obchodu s několika potravinami a pak její stopy mizí. Další den je nalezena mrtvá na odpočívadle ve Websteru,11 kilometrů od místa svého zmizení. Policisté v té době ještě odmítají spojitost mezi oběma případy. Po půl roce ale mizí stejně stará Michelle Menza. Její tělo je nalezeno za dva dny v Macedonu, 24 kilometrů od domova. Zemřela stejným způsobem jako předchozí školačky a poručík Anthony Fantigrossi je nucen přiznat: „Muž, který zabil Wandu Walkowicz je zodpovědný také za tuto vraždu. Je tu vysoká pravděpodobnost, že je zodpovědný i za zabití Carmen Colon.“ Máme ve vraždách podle shodných iniciál hledat skrytý význam?

Měly mnoho společného Dívky nespojuje jen stejné bydliště a shodná počáteční písmena v křestním jméně a příjmení. Všechny pocházejí z neúplné rodiny, ve škole jsou pomalejší a mají problémy s učením. Navíc jsou římskokatolického vyznání. Sledoval vrah své oběti už dávno předtím? Jak mohl zjistit všechny tyto informace? Podobnost nesou i zmizení a smrt všech dívek. Jsou uneseny vždy pozdě odpoledne cestou domů a nalezeny daleko od místa bydliště. Každá z nich je sexuálně zneužita a uškrcena. Přestože bydlí v rušných částech města, nikdo si v první chvíli nevšimne, že by dívky odvezl neznámý člověk. Jakým způsobem se vrahovi daří unášet školačky, aniž by vyvolal povyk?

Desítky svědků! Krátce po zabití Carmen se do popředí dostává znepokojující zpráva. Desítky řidičů mohly spatřit téměř nahou Carmen, která běží o život podél silnice Interstate 490, asi 27 kilometrů od Rochesteru. Vedle ní přitom popojíždí auto pravděpodobného vraha. Žádného z řidičů tento výjev neznepokojí natolik, aby zastavil a zjistil, co se tu děje. Podobný osud mají zřejmě všechny. Jeden ze svědků vidí mladou dívku připomínající druhou oběť, Michelle Maenzu, v autě u restaurace rychlého občerstvení. Další zase potkává vůz, ve kterém sedí dívka odpovídající jejímu popisu. Pozdější pitva Michelle prokáže, že před smrtí jedla hamburger. Pokud skutečně seděla v autě před obchodem s občerstvením, proč se nesnažila utéct nebo alespoň volat o pomoc? Po zmizení poslední oběti, Wandy Walkowicz, policie prošetřuje svědectví, podle kterého byla zrzavá dívka vtažena do hnědého vozu jeho řidičem. V době pohřešování je i ona viděna ve společnosti neznámého muže. Jak se mu podařilo zůstat v utajení?

V spolupráci s časopisom Enigma

Kobka 01/2014

Zaplatily za své vyznání? Vrah zůstal při únosech dívek nepovšimnut. A to i přesto, že po druhé vraždě zvýšili místní lidé obezřetnost. „Lidé byli z vražd šokováni, zděšeni, že se někdo rozhodl zabít tři mladé dívky. Nedej bože, aby udeřil znovu. To děsilo společnost zejména proto, že nikdo nebyl zatčen,“ říká soudní psychiatr David Barry. Jaký mohl mít útočník k bizarním zločinům motiv? Staly se snad školačky kvůli svému vyznání oběťmi rituálních vražd? V 70. letech začínají nabírat na síle sekty i náboženští fanatici. Například stopy po řádění bestiální americké sekty Rodiny Charlese Mansona (*1934) jsou ještě čerstvé. V roce 1969 její členové obzvláště brutálním způsobem zavraždili sedm lidí. Snaží se někdo navázat pokračování krvavého kultu?

Pojď se mnou Kriminalisté se přiklánějí k verzi sériového vraha s pedofilním zaměřením. Ovšem podobnost obětí nemůže být náhodná! Podle jakého vzorce vrah pracuje? Důraz kladený na jednotlivá počáteční písmena může být klíčem k jeho odhalení. Je zřejmé, že si dívky skutečně vybírá s jistým záměrem a možná není náhodné ani pořadí vražd. Chronologickým seskupením písmen C, W a M (Carmen, Wanda, Michelle) vychází zkratka pro větu, kterou zřejmě slyšela každá z obětí před svým únosem: „Come with me“ (Pojď se mnou). Je to vzkaz od neznámého zabijáka, nebo jde jen o vykonstruované dohady?

Podezřelí umírají Krátce po smrti Carmen Colon padá podezření na jejího strýce Miguela Colona, který brzy po události spěšně opouští město. V jeho autě policisté nachází panenku, jež patřila Carmen. Vůz je čerstvě a pečlivě vyčištěn. Na seznamu podezřelých proto zůstává až do roku 1991, kdy po rodinné hádce spáchá sebevraždu. Později je na základě analýzy DNA očištěn. Také muž jménem James Barber rychle odjíždí z regionu po zmizení první dívky. Tím vzbudí pozornost detektivů. Bere si jen to nejnutnější a vše ostatní zanechává ve svém bytě poblíž bydliště Carmen. V době zločinů si na časové kartě v zaměstnání značí čas příchodů a odchodů tužkou namísto obvyklého děrování automatickým strojem. Snažil se zamaskovat nedodržování pracovní doby, nebo snad něco mnohem horšího? Ještě více proti němu hovoří fakt, že byl souzen za napadení a zneužití patnáctileté dívky. Nyní je mrtvý, přesto na prvních příčkách žebříčku podezřelých zůstává. Je zde společně s rochesterským hasičem Dennisem Terminim.

V spolupráci s časopisom Enigma

Kobka 01/2014

Uniforma budí respekt Auto Terminiho odpovídá popisu, který podali někteří svědci únosů. Uvnitř něj navíc ležela mapa složená tak, aby zvýrazňovala oblast, kde byla nalezená mrtvá Wanda. Joyce Walkowitz, matka jedné z obětí, po rozhovoru s vyšetřovateli nabývá přesvědčení, že právě Termini zabil její dceru. Dívky měl do auta vlákat díky své uniformě, která v nich budila respekt. K obvinění ale nikdy nedojde. Muž je brzy přistižen při pokusu o znásilnění mladé dívky. Po krátké honičce se strážníky si přikládá k hlavě zbraň a mačká spoušť. Pak vychází najevo, že už jednu dívku ve své garáži znásilnil. I když byly jeho oběti starší než mrtvé školačky, je Termini jedním z hlavních podezřelých. Jeho tělo je v roce 2007 exhumováno za účelem dalších expertíz. Najdou policisté stopy k usvědčení vraha?

Konečně na správné stopě? Zdá se, že na vyšetřovatele se usmálo štěstí. V dubnu roku 2011 je ve státě Nevada zatčen sedmasedmdesátiletý násilník a vrah Joseph Naso. Jména některých jeho obětí jsou Roxene Roggash (†1977), Pamela Parsons (†1993), Tracy Tofoya (†1994). Další možná oběť se jmenuje Sheila Shepherd (†1880), a jiná dokonce nese totožné jméno jako první ze zabitých školaček - Carmen Colon (†1978). Na rozdíl od vražd z let 1971–1973 jde o dospělé prostitutky. DNA Josepha Nasa je porovnána se vzorkem z případu vraždy Wandy Walkowitz. Neshodují se. „Tyto děti nikdy skutečně nedošly odpočinku. A dokud nebude případ uzavřen, odpočinku nedojdou,“ tvrdí místní šerif Richard Pisciotti. Případ je stále otevřen. Tehdejší vyšetřovatelé jsou nyní již v důchodu. Stále však pomáhají současným detektivům najít vraha, jenž před čtyřiceti lety připravil o život tři malé školačky. Dokáží v budoucnu konečně opovědět na otázku, kdo je abecední vrah?

V spolupráci s časopisom Enigma

Kobka 01/2014

Šílený řezník z Clevelandu (Eva Soukupová) Unikl spravedlnosti z politických důvodů? Dva chlapci se během odpoledne 23. září roku 1935 vracejí ze školy. „Dáme si závod,” navrhuje jeden z nich a vrhá se po strmém svahu dolů. Pozornost druhého však upoutá cosi bílého v křoví. O pár vteřin později zjišťuje, že se dívá na nahé tělo bez hlavy. Zatím nikdo netuší, že právě odstartovala série hrůzných nálezů, které budou pokračovat několik dalších let. Udeřil šílený řezník z Clevelandu, seznamte se. Město Cleveland v americkém státě Ohio se ve 30. letech minulého století stává působištěm bestiálního sériového vraha. Oběti si vybírá mezi tuláky, stíná jim hlavy, těla rozřezává na kusy, máčí je v kyselině a nechává shořet. Jelikož ví, že mrtvoly často bývají klíčem k odhalení pachatele, znemožňuje jejich identifikaci. Jména zavražděných jsou dodnes stejnou hádankou jako jméno jejich vraha.

Kolik jich zabil? První obětí je mladý muž, kterému byla odstraněna hlava i genitálie. Jen pár metrů od jeho mrtvoly na policisty čeká hrůzné překvapení - další stejně zohavené tělo. V průběhu let 1935–1938 se na různých místech Clevelandu objevuje ještě několik těl nebo spíše jejich částí. Vrah zabíjí bez ohledu na věk nebo pohlaví a vybírá si mezi tuláky přežívajícími v chatrčích chudinské části města. Nikdo je totiž nebude postrádat. A v případě, že kdosi objeví jejich tělo, nepodaří se určit jeho totožnost. Vrah si to pojišťuje posmrtným ohavením. Hlavy zavražděných se nikdy nenajdou. Kolik obětí má zabiják vlastně na svědomí? Oficiální čísla hovoří o dvanácti. Někteří, včetně hlavního vyšetřovatele Petera

V spolupráci s časopisom Enigma

Kobka 01/2014

Meryla (1895–1958), však věří, že tento počet není konečný. Vrah údajně mohl zabít až více než 40 lidí, jejichž mrtvoly byly nalezeny v letech 1920 až 1950.

Hlavní podezřelý umírá ve vězení Psychologický profil vraha jej popisuje jako psychopata. Disponuje velkou fyzickou silou, má zkušenosti s porcováním masa a dobré znalosti anatomie. Může být řezníkem, lovcem, lékařem, patologem nebo zaměstnancem vysoké školy, kde by měl přístup k mnoha pokusným subjektům. „Vrah je sexuální zvrhlík s úchylkou pro bezhlavá nahá těla," poznamenává Merylo. Policejními výslechy prochází mnoho podezřelých. V sítích vyšetřovatelů skončí dne 24. srpna 1939 americký občan s českým příjmením Frank Dolezal (1887–1939). Doznává se k jedné z vražd, ale krátce před svou smrtí vše odvolává. Přiznání prý bylo vynuceno tvrdým výslechem. Dolezal umírá ve věznici za nevysvětlených okolností asi šest týdnů po zatčení. Pitva odhalí žeberní zlomeniny, které v době zatčení neměl. Stal se snad obětí špinavé politické hry, která jej dosadila do vězení jako figurku?

Má ďábelský řezník jméno Sweeney? Většina vyšetřovatelů se přiklání k názoru, že vrahem je ve skutečnosti alkoholik Dr. Francis E. Sweeney (1894–1964). Tento chirurg, jenž během války pracoval ve zdravotnickém zařízení specializujícím se na amputace, totiž perfektně zapadá do profilu vraha. Dokonce dvakrát neobstál u testů na detektoru lži. Proč ho policie nechala jít? Později je vyslýchán Eliotem Nessem (1903–1957), který zastává funkci bezpečnostního ředitele. Ten tehdy zřejmě vycítí mizivou naději pro spravedlivý soudní proces. Podezřelý je totiž úspěšným lékařem, jehož navíc pojí krevní pouto s kongresmanem a Nessovým politickým oponentem Martinem L. Sweeneyem (1885–1960). Ten vyšetřovatele veřejně kritizuje pro jejich neschopnost vraha dopadnout. Pokud by byl obviněn jeho příbuzný, mohlo by to pro detektivy mít nedozírné následky! Rozhodl se Ness, že hlavního podezřelého nechá na svobodě a do vězení pošle nevinného Dolezala?

Reklama

Kobka 01/2014

Rozhovor

Kobka 01/2014

Rok 2013 bol pre slovenského hororového fanúšika tak trocha výnimočný (a nie je to len tou symbolickou 13). Na istom nemenovanom festivale sa pri jednom zasvinenom stole zišlo pár indivíduí s dosť nečistými myšlienkami. Najrobustnejšie z nich, to s podivne zafarbeným hlasom a prízvukom, ktorý reže ako mäsiar do živého, im vyjavilo svoju víziu Zbiehania. Odomklo vchod do Kobky a otvorilo jej mŕtvolnú náruč pre zasvätených. Jedným z prvých, ktorý zacítil pach rozkladu je mladý junáčisko z pod Tatier, momentálne žijúci v Stovežatej, Peter

Leibitzer.

Čo ťa priviedlo k rozhodnutiu stať sa filmárom? P.L.: Baví ma tvoriť nové a vlastné príbehy, hrať sa s fantáziou. Keďže som jedináčik, vždy som žil tak trochu v predstavách, takže nie je nič ľahšie ako si na papieri, či v hlave tvoriť vlastný svet. Samozrejme natočiť to, to už je vec iná – ťažšia.

Rozhovor

Kobka 01/2014

Máš nejaký vzor? Režiséra, herca? P.L.: Obdivujem filmárov, ktorí sú v brandži dlhodobo úspešní a jednak sa nevenujú len jednému odvetviu filmárčiny, ale stíhajú a sú dobrí aj v inom, napríklad v produkovaní.

Aký vzťah máš k hororu? Uprednostňuješ niektorý z jeho subžánrov? P.L.: Hrozne ma bavia horory, kde sa točí dej okolo mystiky 2. sv. vojny, napríklad Bunker, a potom sú to filmy, kde sa nič krvavého nedeje, ale pritom mám veľký strach. Naopak zombie film ma bavil pred rokmi, ale nejako som sa ho prejedol.

Čo robíš, keď nestojíš za kamerou? Pracuješ, študuješ? Alebo oboje? P.L.: Už len pracujem, robím hry vo flashi pre deti, školy a ešte sa venujem hudbe, máme s kamarátom kapelku BP Band, ale túto aktivitu striedam s filmom, resp. s natáčaním čohokoľvek. 

Počas milénia zakladáš Secret Studio. Ale nie si na to sám. Kto okrem teba v tom má ešte prsty? P.L.: To sme založili na strednej, lebo nás bavil film. Zopár kúskov sme natočili a potom sme sa rozišli do miest na výšku. Swety bol vlastne posledný film pod hlavičkou SS, už sa to nedalo stíhať a organizovať partiu, ktorá žije na piatich miestach v Česko-Slovensku. Ak by sa to aj dohodlo, tak by sa to odrazilo na kvalite. Každý sa už venuje iným veciam.

Aké projekty vznikajú za pomyselnými dverami štúdia, kým pričuchnete k hororovému žánru?

Rozhovor

Kobka 01/2014

P.L.: Smutné filmy a experimenty. Človek ani nevie čo filmuje, proste sa nejako chce vyrozprávať a je mu jedno, čo to je za žáner. Takže vznikol filmík Stratení, alebo After

All... a v roku 2008 Unnamed, film, ktorý zabodoval na našej amatérskej scéne.

Rok 2009 je zlomový. Nakrúcaš svoj prvý a zatiaľ jediný horor, krátkometrážne Swety. Prečo práve "pokleslý" žáner? Čím ťa zlákal? P.L.: Mali sme možnosť vyskúšať si novú techniku – glidecam – stabilizátor kamery. Takže bola možnosť natočiť akciu. Ale akčný film, kde hrajú chlapci, to je také príbehovo amatérske. Tradičný teen horor je tiež klišé, ale ak chceme byť niekedy originálni, musíme najprv vyskúšať klišé. Tak sme sa vybrali do lesa a začali sa naháňať...

Vo filme sa zopárkrát zmení počasie. Museli ste kvôli tomu vyhľadávať rôzne lokality alebo ide o tie samotné len v inom období? Koľko času vlastne zhltlo samotné nakrúcanie?

Rozhovor

Kobka 01/2014

P.L.: Natáčanie trvalo štyri dni a medzi druhým a tretím dňom začalo snežiť. Tomu sa hovorí filmárske šťastie. Dodalo to filmu šťavu. Alebo inak povedané, využili sme najväčšiu hrozbu natáčania – počasie – v náš prospech.

Kde sa nachádza to malebné miesto, kam prišli postavy zložiť svoje kosti? P.L.: Má to krásny názov: Kvetnica. Nachádza sa pri Poprade.

Líšilo sa nakrúcanie Swetov od Tvojej predchádzajúcej tvorby? P.L.: Robili sme to trochu vážnejšie. Príprava trvala asi štyri dni. Čo mi vzhľadom k terajšej tvorbe a príprave, ktorá trvá aj rok, príde smiešne. Ale každé uvažovanie nad dejom, technikou a réžiou pomôže.

Musím pochváliť technickú stránku filmu. Je výborná. Okrem scenára si zodpovedný aj za strih, kameru a réžiu. Používaš tradičnú kameru alebo prístupnejšiu (obľúbenú) alternatívu - fotoaparát? P.L.: Vtedy sme používali veľmi obľúbenú Canon HV20, doteraz ju využívam na menšie veci. Na foťák som chcel točiť aktuálny film, ale našťastie sa objavila kvalitnejšia alternatíva.

Dušou filmu je hudba. Tej, ktorá brnká na nervy (to je pochvala) vo filme, by som pokojne prijal aj viac. Ako prebiehala spolupráca s jej autorom? P.L.: Jozef Rigo nám povolil použiť jeho hudbu už vo filme Unnamed a do Swetov nám ju zložil priamo. Takže som mu poslal kus scény a on nám poslal track aj s timecodom. Tak sme si to párkrát poposielali a bolo.

Rozhovor

Kobka 01/2014

Príhody z nakrúcania? Nespokojní herci? Málo pálenky na zohriatie? P.L: Okrem tej zmeny počasia sme mali asi najväčší problém s organizáciou času. Herci raz mohli a nemohli. A najväčšia sranda bola v lese s dymovnicou. To odporúčam každému, vyskúšať si chodiť v hustej hmle medzi stromami.

Prezraď, ako sa darí vo svete Swetom? Publikum, ocenenia, festivaly... P.L.: Swety zabodovali na žánrových festivaloch, hlavne v UK, kde sme vyhrali cenu poroty s prívlastkom A good suspense short. V ČR sa nám tiež darilo, napriek tomu, že sme nikde vlastne nevyhrali 1. miesto. Ale o to pri horore nejde, na to sú iné žánre.

V jednej diskusii k filmu si napísal, že by si rád urobil pokračovanie. Držíš sa stále tej myšlienky? P.L.: Mám v šuflíku námet na Swety – prequel. Hovorí sa tam o príčinách konania nášho vraha v plášti. Vlastne príbeh začína jeho narodením niekde v potemnelej a hmlistej starodávnej dedine. Okrem rodičov ho celá dedina odsudzuje... a jemu to síce nevadí, ale časom si začne uvedomovať, že je v ničom iný. Viac už radšej prezrádzať nebudem,

Rozhovor

Kobka 01/2014

lebo sa to možno niekedy ešte natočí. Ale aby to vyzeralo dobre, hlavne tá temnota, je treba veľa síl. A nemyslím len finančných. 

Plány do budúcna? P.L.: Už druhý rok robím na krátkom filme Zmätok zmyslov – Chaos of the Senses o človeku, ktorého zradia vlastné zmyslové orgány. Pôjde o komédiu s prvkami drámy, alebo naopak. Viac nájdete na stránke: zmatokzmyslov.eu

Ďakujeme za rozhovor. Milan

Vričan

ponúka Pavel „Hirax“ Baričák

labikár ťastia: Návrat k sebe

Motivačná litratúra, 2013, slovenčina, brožovaná väzba, 150 x 210 mm, 324 strán Nie náhodou Hirax nazval svoju prvú motivačnú knihu Návrat k sebe. Jednoduchou formou vhodnou pre prváčikov vysvetľuje princípy sebaprijatia, odpustenia, pozitívneho myslenia, „pustenia“ rodičov, pochopenia choroby, rozpustenia bolesti, vyriešenia „problému“, zanechania boja, počúvania srdca, vnímania symbolov života, oslobodenia sa od bôľov iných. Príde aj na zákony zrkadlenia, príťažlivosti a rezonancie, dôležitosti nepretvarovania sa, škodlivosti sľubovania, prijatia cudzej i vlastnej smrti, energie z tvorenia, meditácie, dôležitosti ďakovania, chválenia, neposudzovania, úcty k milovanej zemi.

Pavel „Hirax“ Baričák

Plynutie Román, 2013, slovenčina, pevná väzba + prebal, 150 x 210 mm, 160 strán Šlabikár šťastia v románovom podaní! Ako je už u Hiraxa známe, nevsádza na silný príbeh, ale o to viac ide do hĺbky duší hlavných hrdinov. Dokopy sa v tejto knihe nestane vlastne nič, a pritom tak veľa vo vnútrach ľudí... Jeden človek zoberie dlažobnú kocku a pošle ňou iného človeka do kómy. Unesie láska dvoch mladých ľudí tento hrozný činŠ Rozdelí ich to, alebo naučí životom len tak plynúťŠ „Plynutie je kľúč k vyrovnanému a šťastnému životu,“ radí priateľ Dano hlavným hrdinom. Sám totiž doma zažíva neharmonické manželstvo plné zbytočných hádok a sporov. No miesto toho, aby sa bez rozmyslu rozviedol, ako mu to vo veľkej miere radí a ukazuje okolie, začína hľadať súvislosti, problém si váži a začína ho riešiť. Kým sa mu to podarí, zdokonaľuje sa v plynutí...

Ľubomír Gregor

Po stopách komedianta

666 anjelov

Román, 2012, slovenčina, pevná väzba + prebal, 150 x 210mm, 200 strán Samo vyrastal v rodine, kde otec je zaslepený politik a mama vysokopostavená manažérka. Stretáva však Sáru, ktorá pochádza z harmonickej rodiny, a to práve v momente, keď ho otec vyhadzuje na ulicu. Pomôže mu Vlk, človek s tajomnou minulosťou. Paralelou k Samovmu príbehu je osudová niť Sebastiána, doktora podvádzajúceho svoju ženu so zdravotnou sestrou Monikou... Moderne napísaný román zo súčasnosti, kde sa príbeh začne čoraz viac preplietať, aby nakoniec vyústil do pravdy, ktorá oslobodí, ale mnohých zrazí aj na kolená.

Pavel „Hirax“ Baričák

Cestopis, 2013, slovenčina, pevná väzba + prebal, farebná tlač, 168 x 238 mm, 232 strán

Ďalší v rade Hiraxových cestopisov, tentoraz z Latinskej Ameriky. „Bol to nielen môj najkrajší cestovateľský trip, ale aj cesta do môjho vnútra, kedy som sa o ďalší kúsok priblížil Láske. A to len vďaka ekvádorským vrchom, pralesu, oceánu, zvieratám a v neposlednom rade úžasným ľudským bytostiam, ktoré v tejto očarujúcej a pokojnej krajine žijú. Ďakujem.“ Knihu dotvárajú stovky autorových fotiek a nechýbajú ani básne a pocity v priamom prenose.

hirax @hirax.sk

Ekvádor - koľko podôb má láska

www.hiraxshop.sk/knihy

Pavel „Hirax“ Baričák

Objednávky:

Poviedky, 2013, slovenčina, pevná väzba + prebal, 150 x 210 mm, 188 strán Spomienky herca Ľubomíra Gregora nenechajú nikoho na pochybách, že je nielen dobrý herec, ale aj človek, ktorý vie dať svoje spomienky viac ako humornou formou i na papier. Poviedky z divadla, natáčania ilmov, vojenčiny, zo školy, z rodiny či obyčajné ľudské príbehy, ktoré navaril sám život, rozozvučia vašu bránicu, ale vám aj pripomenú svet minulých rokov, keď veci mali svoju skutočnú hodnotu. Kniha je doplnená množstvom dobových fotograií, no jednoducho skvelý titul.

Štatistika na záver

Kobka 01/2014

Desatoro sériového vraha alebo štatistické predpoklady, že sa jedným stanete aj Vy

01. Viac ako 65 % je fascinovaných ohňom, jeho zakladaním a samotnou pyramaniou. 02. Od útleho veku, viac než 60 % neodolateľne priťahuje voyerizmus, fetišizmus a sadomasochistická pornografia. 03. Viac ako 70 % uplatňuje sadistické praktiky, ako týranie zvierat, kde 60 % z týchto zvierat predstavujú mačky. 04. Viac ako polovica sa aspoň raz za život pokúsila o samovraždu. 05. Viac než polovica má hodnotu IQ na vysokej či veľmi vysokej úrovni. 06. Počas detstva, viac ako 70 % bolo týraných alebo zneužívaných – psychicky, fyzicky, sexuálne alebo všetko dokopy, a to rodinným príslušníkom. 07. Viac ako 60 % trpela tzv. Nočným pomočovaním a to až do hraničného veku 12 rokov. 08. Viac než polovica pochádza z rodiny, kde sa vyskytli psychické, alkoholické či kriminálne problémy. 09. Viac ako polovica je slobodný biely muž. 10. Viac než 75 % pochádza z nábožensky a politicky konzervatívnej rodiny, s viac sko 80% pravdepodobnosťou voľby republikánov.

Nabudúce

Kobka 01/2014

Nabudúce v Kobke..... Upíri a iná nadprirodzenná háveď

Rozhovor s Petrou Neomillnerovou

Je vampýr erotickým predobrazom budúcnosti?

Nadprirodzenno seriálové

Sérioví vrahovia s IQ nad 100, dokončenie

The Vampire Diaries – čo na ňom teenageri vidia?

Anita Blake series – červená knižnica pre geekov

a oveľa viac....

Ďaľšie číslo vychádza v septembri 2014

Obrazová príloha

Kobka 01/2014

Slenderman by Gregor Dalecký

Obrazová príloha

Kobka 01/2014

Kamionista by Lucia Kroneislová

Obrazová príloha

Kobka 01/2014

Matka by Petra Slováková

Obrazová príloha

Kobka 01/2014

Víc, než myslíš by Monika Herda