Kobka2

Vnútornisti Šťastné a veselé (Martin Cuco) ......................................................................................................str 3 Krvavé vánoce v Choteboři (Andrea Parezová a Zdeněk Skokan)......................................................str 4 Dažbogova nevesta, Na Lucie hrnce bijú, Chalúpka (Tomáš Černý, ilustrácia Eva Ondová)...............str 7 Veselé Vánoce Adélko (Ivana Prajerová)..........................................................................................str 9

H.P.LOVECRAFT CHRISTMAS SHOW Lovecraft – kráľ hororu (Juraj Búry)..................................................................................................str 14 Yule Horror (preklad P.S a P.Š, ilustroval Johan Peterka).................................................................str 16 Slavnost (preklad Věra Frydrychová, ilustrácie Pavol „Melklor“ Červeniak)..................................str 20 Maestrove Spisy(Peter Šufliarsky)....................................................................................................str 25

DARČEKOMAT Figúrky uja MAXONA (Juraj Mad Maxon).........................................................................................Str 29 Šťastné a zmrtvělé – Stříkance bez Santy (Martin Paytok)...............................................................str 31 Šťastné a strašidelné (Janko Iša).......................................................................................................str 35 Černá duše věčně svobodná (Tomáš Přidal, ilustrácia Lucia Kroneislová)........................................str 41 Slnko, mesiac a Talia (preklad Lucia Kroneislová).............................................................................str 43 Pentamerone (Lucia Kroneislová).....................................................................................................str 47 Daj vypiť, kamarát (Lenka Štiblariková, ilustrácia P.Š.).....................................................................str 50 Pár slov o Fantastickej 55 (Peter Šufliarsky).....................................................................................str 52

STVORILI SME MONŠTRUM Milí priatelia hrôzyplného, podivného, makabrózneho, umelou krvou pofŕkaného a vôbec, umelecky poklesnutého a poklesnuto umeleckého!

Nedávno sme spolu otvorili škrípajúce brány Kobky. Tí odvážnejší vošli a porozhliadli sa v nej. Niektorí sa v nej udomácnili a ostali tam dodnes - keď zbystríte sluch, začujete ich zúfalé výkriky. Mimochodom, nulté číslo si za prvých 48 hodín od jej publikovania prelistovalo skoro 500 čitateľov. To je skoro o 500 viac, než som pôvodne čakal.

Môj pôvodný temný plán spočíval vo vytvorení platformy, na ktorej sa budú stretávať a komunikovať spolu pravoverní fanúšikovia hororu. Takí, čo sa s žánrom ráno budia a neskoro v noci s ním chodia spať.

Inými slovami: Kobka, vznikla a funguje ako rovnocenný priestor pre všetkých fanov hororu, bez ohľadu na vek, vzdelanie, vierovyznanie... či rozmery určitých orgánov. Ak cítite, že máte čo k téme povedať, dajte o sebe vedieť. Redakčný mail je redakcia.kobka@gmail.com Na funkcii kľučiara je zaujímavé to, že je putovná - kľúče sa odovzdávajú a preberajú. Ja som si ich už v ruke poťažkal a teraz ich posúvam ďalej (samozrejme, ostávam verným čitateľom Kobky a jej príležitostným prispievateľom).

Tento vianočný špeciál bol teda pripravený pod taktovkou nového kľučiara - Kobka už si žije svojím samostatným životom a tak to má byť.

Než sa rozlúčim, pamätajte ešte na jednu vec...

Keby Boh chodil po zemi, čítal by ju tiež.

Mark E. Pocha odovzdávajúci kľ učiar Kobky

KRVAVÉ VÁNOCE V CHOTĚBOŘI (15. – 17. LISTOPADU 2013) Ten víkend měl být nezapomenutelný. A taky jo. Blížíme se k hotelu. Já pěšky z nádraží s obřím batohem, ona osobním automobilem se zavazadly v úložném prostoru. Jsme dramaturgové třídenního hororového festivalu Bloody Xmas, sestavili jsme program přednášek a filmů, a už měsíc spolu nemluvíme. Ne že by to nebylo potřeba, ale máme k tomu své osobní důvody. Jsme však už dost sehraní, takže k čemu zbytečné řeči.

V mlze vedle chotěbořského zámku se rýsuje hotel. Prokletý. Ne jako ten z Osvícení. Tento prokleli socialističtí architekti. Z chodníku k němu vede dlouhé schodiště, z jehož vrcholu na nás mává Václav Pravda, který s týmem svých věrných dokáže zorganizovat opravdu jakoukoliv akci. Já ve svém vykachličkovaném kinosále chystám videorekordér, čistím mu hlavu, oprašuji staré VHSky a zapojuji projektor. Ona si prohlíží hotel a dvě přednáškové místnosti. Taktéž bíle vykachličkované.

Hrbatý správce hotelu nás vyděsil nejprve svýma očima, potom svým slavíkem a nakonec prohlídkou starobylé hotelové kotelny plné rezavých trubek, bojlerů a kmitajících tlakoměrů. Vysokým sípavým hlasem vysvětluje, že se nemáme čeho bát, že to funguje už od padesátých let. Takže zahajujeme festival prvním filmem. Videorekordér funguje na jedničku a Nevěsta Re-Animátora ze sbírky zasloužilého sběratele Alberta, který na festival zapůjčil většinu videokazet, se ani jednou nezamotala. Kdykoli se v záběru objevil doktor Herbert West, ze zadních sedaček se ozval zasněný ženský vzdech. Vzdech mrtvé milenky.

V páteční podvečer na oficiálním zahájení festivalu předsedá náš pětičlenný organizační tým poloplnému přednáškovému sálu a představuje programové linie – přednášky o filmovém a literárním hororu, promítání filmů, pop-horor a počítačové a deskové hry. Je ještě brzy. Většina z celkové stovky účastníků dorazí až v sobotu na oběd. Václav Pravda, muž číslo jedna tohoto i mnoha dalších festivalů, především vyhlášeného Festivalu fantazie, nás všechny zasvěcuje do historie hotelu. Všechny tři sály, ve kterých se Bloody Xmas odehraje, bývaly kuchyní, což vysvětluje masivní hnědou vzduchotechniku olezlou pavučinami vedoucí z hlavního přednáškového sálu přes kinosál až do pokojíčku dětí noci - tedy sekce NightCon.

Zahájení festivalu spontánně vyvrcholí půlhodinovou exkurzí do tmavých chodeb zázemí hotelu, v nichž nějaký zneuznaný řezník před lety zanechal desítky kilogramů klobás, salámů a jiného masa. A nikdo – tedy já, moje prokletá kolegyně dramaturgyně ani ostatní hororoví fandové, jsme nebyli natolik dospělí, abychom odolali pokušení a všechno si pořádně neprohlédli a neočuchali. Teda skoro všechno. Jedny dveře do bývalého mrazícího boxu zůstaly i přes mé prosby zavřené a zatarasené násadou od krumpáče. A to si nedělám srandu. Tam prý byl největší kus masa, který by mohl pokazit vzduch na celý zbytek akce. Ale dost zbytečných řečí. Předám na chvíli slovo své dramaturgické kolegyni:

Dorazila jsem na místo s předstihem, abych se seznámila s nastavením počítače, projektoru a reproduktorů ve svém sále, snad abych později nemusela nikoho otravovat, a přednášející ve mně měli funkční technickou podporu. Naivní představa jako vždy. Svého technicky zdatnějšího nabručeného kolegu jsem během festivalu stejně musela několikrát povolat. Naštěstí to mlčky akceptoval. Do foyer jsem nainstalovala Creepy Box – dřevěnou bednu pro odkládání a výběr hororových věcí, které by se mohly hodit někomu jinému než původnímu majiteli. Nezbylo než vystřelit ze startovací pistole a zahájit program.

První večer se v bíle vykachličkovaném přednáškovém sále, jakoby připraveném na potřísnění libovolnými tělními tekutinami, začínalo hororovými komiksy. Choze Blažek a Shirley Nietzsche, zkušení amatérští filmaři, představili zapomenuté komiksové perly, ale i čerstvou krví nasáklé novinky. V dalším programovém bloku navázali seminářem o tom, jak natočit svůj vlastní horor. Další chvíle patřily muži, který ví o hororech skoro všechno, a přestože je hororovým fanouškem, stále zůstává také filmovým historikem a teoretikem. Martin Jiroušek začal svou sérii přednášek na Bloody Xmas Festu výkladem o 160 letech českého hororu. Páteční večer zakončili Honza Vojtíšek a Iva Prajerová autorským čtením při svíčkách. A těch svíček bylo opravdu hodně. Škoda, že z vedlejšího sálu zněly akční scény z filmu World War Z, které tuto křehkou atmosféru dost rušily.

Domluvila jsi? Prima. Téhož dne večer přijíždí BBYB (čti Babayaba), první ze dvou pozvaných kapel.

Lépe řečeno jenom její zpěvák Kino, který s kamarádem ručně vyrábí dost brutální masky. Jejich podzemní výtvarná produkce se jmenuje Sadofekalus Shop. Masek přivezli asi šedesát. A k tomu ještě obří slunečník, který se ale v předsálí nepodařilo nikam zapíchnout. Nejpozoruhodnějším faktem zůstalo, že to všechno vezli čtyři hodiny vlakem z Ostravy a z chotěbořského nádraží to táhli pěšky asi tři kilometry. Potlesk pro vás, hoši.

Zatímco Ostravaci vybalovali masky, v kinosále běžel Ohavný dr. Phibes. Správce hotelu se slavíkem nahlédl do sálu a tiše obdivoval mluvící aparát, který v tomto zapadlém hororu s prvky komedie používá k pronášení veršů doktor Anton Phibes v podání Vincenta Price. Poté přišla na řadu asi největší filmová VHS rarita festivalu - Babiččin dům v rychlodabingové verzi. Klasice z dávno zrušených videopůjčoven předcházel krátký dokument o tom, proč vlastně v době hyper super vysokého rozlišení obrazu zapínat videorekordér. Ten dokument se jmenoval VHSRip: Lesk, bída, pirátův syn a jeho video. Ale moc lidí na něj nekoukalo.

Nejoblíbenějším místem v hotelu se hned od začátku festivalu stala hospoda. Pěšky ze sálů se do ní dalo dostat zhruba do patnácti vteřin. A všichni to věděli. A zřejmě proto byla afterparty tak krutá. Během první noci se také stala dost zásadní příhoda, která ovlivnila kuloárové řeči na následující dva dny. Jeden přednášející byl zhrzený z odmítnutí od jedné přítomné dámy a těžce z toho onemocněl. Kromě bublání v trubkách radiátorů, jehož původ byl zřejmě v samotném srdci hotelu – tedy v jeho kotelně, se do snů spících ozývalo teskné volání dívčího jména doprovázené bušením na dveře. Báárrrroo! A to si opět nedělám srandu. Na vlastní uši jsem to slyšel. Vyprávěl mi to důvěryhodný svědek, který nechtěl být jmenován, ale jehož jméno znám. A co čert nechtěl, celá tato příhoda měla za následek zrušení dvou přednášek onoho zhrzeného mladíka. Až do konce festivalu bylo velmi těžké ho byť jen zahlédnout.

V neděli se pak ukázalo, že jeho pokoj je prázdný a jeví známky zápasu… Díru ve stropě jsme zakryli starým kobercem.

Sobota byla nadupaná a přednáškový sál praskal pod samými závažnými tématy. Honza Vojtíšek hovořil o sexy Asiatkách v krvácích, Martin Jiroušek o italském gotickém hororu, Zdeněk Krajíček vyhrabal z hlubin své studny alternativní konce slavných filmů a pod grindcorovou taktovkou Ctibora Topolovského se rozeznívaly citáty z českých animovaných hororů, přičemž diváctvo se pleskalo smíchy do kolen. Hlavním hřebem přednáškového odpoledne byla beseda s režisérem Jaroslavem Brabcem navazující na promítání filmu Krvavý román. Ve vedlejším sále, o který se staral nabručený mistr dramaturg, se promítaly romantické komedie.

Hahaha. Nejromantičtější komedie, která byla na programu, se jmenovala Nevěsta Re-Animátora. Po obědě proběhl dokument o italských hororových mistrech, na něj navázal z VHSky puštěný Dům u hřbitova, a pak se kinosál zcela zaplnil, div nepraskl, když byla předpremiéra antologie nezávislých a amatérských filmů nazvaná Pionýři hororu. Autoři série krátkých snímků se po projekci sešli u kulatého stolu ve foyer a dlouze kuli nějaké další společné pikle. Večer pokračoval hororovou komedií Video Dead a novým českým amatérským filmem Karbon karvinského režiséra Lukáše Bulavy.

Přeplněný hororový program druhého dne vyústil dvěma koncerty. Jako první zahráli pražští Rocket Dogz.

Ostrý potetovaný rock’n’roll se záhrobními texty byl zřejmě nejrozjetější muzikou, jakou tento prokletý hotel kdy pocítil. A to ještě nebylo nic proti následné techno-grindové sypačce od kapely BBYB. Zvrácené masky, které si u jejich stánku během dne prohlédl, vyzkoušel nebo koupil asi úplně každý, se daly do pohybu. Svůj nos nad touto hlukem naplněnou hudbou ohrnul dokonce i sám Václav Pravda. Nebudu tedy daleko od pravdy, řeknu-li, že se to všechno vydařilo přesně podle plánu. A této noci se stalo také to nejdůležitější. Jeden z dramaturgů se po měsíci vět cezených přes zuby usmířil s jednou dramaturgyní. Omluvil se, všechno si řekli, a on pak dostal opožděný dárek narozeninám! Benzínový zapalovač se zombíkem! Měla ho s sebou nachystaný, i když jsme se měsíc nebavili… No a tak jsme si pak do rána povídali. A souběžně s tím se na jiném místě odehrával tichý náhodný sex, o kterém nám později dlouze a sípavě vyprávěl hrbatý správce hotelu. Celé to viděl. A pak byla neděle. Poslední den.

V sobotu večer se hotel prostě otřásl v základech. A mezi koncerty jsme měli i tombolu! A snad jen můj kolega dramaturg, známý tombolofobik, který celou dobu zarputile odmítal přítomnost této formy loterie na našem festivalu, by mohl zapomenout o ní informovat. Vyhrávaly se latexové hororové masky od firmy Grayland Film, trička, knihy, filmy a kdoví jaké další blbiny. Nicméně na ten večer budu ještě dlouho vzpomínat. Jak často se obyčejné dívce, jako jsem já, na hororovém festivalu, jako je tento, poštěstí strávit hodinu na baru diskusí o nedokonalé právní úpravě hraní pokeru v této zemi, obdržet neslušný návrh od truchlící dívky, a ještě se téměř celý večer a noc usmiřovat s nabručeným kolegou! Podnětné debaty s fanoušky hororu a kamarády ani nepočítám. Pokud po tomhle všem může někdo s klidem usnout, tak mu gratuluji, já totiž ne.

Někteří odjeli už v neděli ráno, ale pár nás ještě zůstalo. V přednáškovém sále se s Honzou Vojtíškem povídalo o hororovém e-zinu Howard a následovala poslední VHS projekce. Běžel horor Větrný démon. Skvělé masky a lehce iracionální příběh – taková byla zlatá devadesátá léta v českých videopůjčovnách. Přednáška o českém hororu probudila všechny dřímající. Mistr Topolovský opět velkoryse přehlížel fakta a souvislosti, a místo toho zaníceně přehrával vybrané filmové scény celým svým tělem a duší, protože mu nefungovala videoprezentace.

Pátý ročník festivalu Bloody Xmas zakončil Tomáš Hůsek svou přednáškou o herních adaptacích H. P. Lovecrafta. A pak jsme vyklidili pokoje, sbalili batůžky a jelo se domů.

Pokud Vám připadá, že celý festival byl hlavně zábava, tak jste to pochopili úplně dobře. Program byl barevný, košatý a bohatý, ale to, co tam většina účastníků zažila, bylo hlavně kouzlo mnoha okamžiků. Kouzlo tří dnů v jednom prokletém hotelu s jedním společným jmenovatelem – prostě HOROR!

Andrea Parezová, Zdeněk Skokan

By Eva Ondovรก

Dažbogova nevesta Vonku zúrila neustála zima a mráz.

Tmavovlasá dievčina sa ruka v ruke stáčala v tanci s urasteným démonom. Hordy besov a démonických bytostí sa natriasali a salónne parkety pod nimi plakali. Divoký huriavk a štrngot pohárov arytmicky špikovali divoký rytmus neživého orchestra.

V tom sa v ľadovom paláci rozkričali obrovské dubové dvere. Do vnútra zavanul divoký vietor a odhalil statnú postavu chlapa v najlepších rokoch. Muž si zvesil z ramena luk.

Vybral zlatý šíp z tulca. Namieril. Šíp výstražne presvišťal cez vyplašené nadávky hostí a zabodol sa ku nohám Moreny. „Svarožič Dažbog, milý a urastený syn Svarogov. Smieme vedieť, čo ťa k tomuto teatrálnemu činu navádza?“ Dav sa začal vlniť posmeškami. Morena prikročila bližšie k mladíkovi a pobozkala ho na líce. Dažbogom cuklo. Zachichotala sa. „Budeš môj!“ V sále sa zablyslo a na Svarožičovom mieste zaerdžal splašený kôň. Morena podišla k nemu a znova mu pobozkala líce.

Na Luciu hrnce bijú

Od domu ku domu, telíčko boľavé, vznášam sa, blúdim po dedine. Jemný svit, okrúhly mesiačik, pohládza mi popolavú tvár. Snažím sa nájsť ťa. Môj milý. Vidím ti do okna. Ach, koľko jedu bolo vo mne. Vtedy vlani, keď sme sa s dievkami smiali. Do bieleho obliekali.

Beda mi prebeda, otráveného jablka mi tvoja mať dala. Na strigu ma premenila. Počarovala mojej duši.

Podídem bližšie, chabé telíčko tíško mi otriasa. Nieto zima, ale hluk. Od domu ku domu.

Z Janíčkovho najväčší, taký, čo zviera mi srdiečko. Vyčkám ešte chvíľočku. Pokojne postojím. Hrnce sa pobijú, črepy sa vylámu a tíško nastane.

Lucia, patrónka ubitých duší, požehnaj mi a veď!

Dvierka sa otvárajú, ústočká rozďavujú. Zúbky mojej hlavičky gazdinú na poly trhajú.

Cesnaku zabudla na prah si povesiť. Od domu ku domu, telíčko zdriapané, na kúsky strhané.

Chalúpka „Iba jeden prstík,“ povedala. Ukázal som jej ho dnes už po tretí krát. Toto je môj šťastný deň. Celé detstvo samá škola, samé povinnosti. Žiadna zábava, takmer žiadne sladkosti.

Utiekol som a od včera sám blúdil po lese. Našim som nezdvíhal, aj tak mi došla baterka.

Porazený krám, hodil som ho do snehu. Veď až sa vrátim, budú akurát Vianoce. Naši mi kúpia nový, budú radi, že som vôbec doma. „No len jedz, synku chudo vypatraš,“ povedala, od hlavy po päty ma sledovala.

Bolo skvelé nájsť túto historickú starenku. V poslednej chvíli, keď už ma svedomie trápilo, som našiel jej dom. Drevený, robustný a krásne maľovaný. Pozvala ma včera dnu. Od večera do rána sa o mňa starala. Koláčik, perník, len čo som vstal ich do mňa napchávala.

Počkám ešte chvíľku, našich vytrestám.Pozrel som na babku, usmial sa. Pohladkávala mačku, čiernu ako uhoľ. Zastavila jej na hlave. Silnejšie zaškrabla. Zviera sa vzopälo a skočilo na stôl. Od krku sa jej valil červený pramienok. Žena vstala, jeden prst si olízala.

Slastne zamľaskala. „Nebudem ja čakať, hladná som!“ zakričala.

Tomáš Červený 2013

Veselé Vánoce Adélko Ivana Prajerová „Rolničky, rolničky, co to slyším v nich? Maminčiny písničky la…la…la…lá..lá.“ Dvanáctiletá Adélka si pobrukovala koledy a lesk v jejích očích, prozrazoval nedočkavost na Santu. Drobné prstíky upravovaly talíře na stole a posunovaly příbory tak, aby byly dokonale rovné.

Adélka se rozhlédla po obýváku. Stromeček v rohu místnosti nádherně svítil, vzduch byl provoněn vanilkou a skořicí. Všechno bylo perfektně připravené, pro očekávaný příchod. Jen ještě jedna věc chyběla. Holčička se roztančila pryč z obýváku, blonďaté lokýnky jí poskakovaly na zádech a střevíčky klapaly o dřevěnou podlahu. „Maminko… maminko. Už je čas!“ pištěla a s piruetou se zastavila mezi dveřmi. Růžové tvářičky jen hořely nedočkavostí. „Afél…profím. Miláfku!“ zahuhlala žena spoutaná u radiátoru. Oči doširoka rozevřené strachem, které rozpíjely slzy. Adélka se trochu zachmuřila a zkroušeně přešla ke své matce.

Drobná dlaň spočinula na uslzené tváři. „Proč pláčeš?“ nechápala a utírala jí palcem oči. Matka se v naději přivinula k její dlani a prosebně se na ni podívala. „Nebude to bolet,“ rozzářila se Adélka a její dětská tvář se vyhladila. Matčin výraz se však prohloubil ještě větší hrůzou. „Víš, Santa, by jinak nepřišel,“ řekla a postavila se u kuchyňské linky na špičky, „říkal mi to.“ Nyní zněla smutně. Hřbetem ruky odsunula prášky na spaní, které před několika hodinami matce rozmíchala v čaji a natáhla se po noži.

Ostří se zablesklo ve světle. Matka začala přerývavě dýchat a nekontrolovatelně se chvět. „Neboj, maminko. Nebude to bolet,“ řekla Adélka, ale nevěřila svým slovům o nic víc, než její matka. Poklekla k ní, její obličej zdobilo zvláštní zaujetí. „On to tak chce…“ pípla tiše a zhluboka se nadechla, „jinak by nepřišel. Musí přijít! Přinese dárky…“ mluvila spíš sama k sobě. Přidržela si matčinu paži a pokusila se odhadnout, kde by měla řezat. Paže se jí vycukla se sevření. „Nehýbej se! Nech toho!“ dívčí tvář se zakabonila zoufalým vztekem, matka však neposlouchala. Lomcovala radiátorem, který vydával klepavé zvuky. Adélka se odsunula a propukla v usedavý pláč. „Nerozumíš tomu!“ ječela a zabodla nůž do linolea. Roztřeseně se vrátila ke kuchyňské lince a přišoupla si židli. Ignorovala tlumený řev a pokoušela se sundat těžkou pánev. Vypadla ji z ruky a s hřmotnou ránou dopadla na zem. Seskočila ze židle a s pánví v ruce se vztyčila nad vzlykající matkou.

Prudce se rozOdložila ji a poklekla k matce. Dívala se na její obličej, který se zdál zcela nakřivo. Krev se řinula z rozseklé lebky a zlomeného nosu. Pravé oko se zvláštně nafouklo a bulva se zbarvila do ruda. „Mami?“ šťouchla do ní Adélka a zvědavě si ji prohlížela. Matčiny oči se dívaly někam ke stropu s mírným kýváním hlavy. Začala se dávit.

Adélka vyděšeně vyndala roubík. Nechtěla, aby se utopila vlastní krví.

Znovu do dlaně stiskla rukojeť nože a drobnými prstíky stiskla kůži na paži. V tichém pobrukování rolniček pečlivě odřezávala část kůže. Se spokojeností odhopsala k lince, přitáhla židli a připravila si vykrajovátka ve tvaru hvězdy. Rozprostřela si kůži na desku a přiložila vykrajovátko. Ať se snažila sebevíc, kůži ne a ne prokrojit. Po růžových líčkách stékaly zuřivé slzy. „On nepřijde,“ šeptala tiše a urputně tlačila na vykrajovátko, které se obtiskovalo Adélce do dlaně. Kůže však nepovolila.

Všimla si náhlého pohybu. Prudce se otočila. Spatřila už jen zakrvácenou ruku, která se mihla mezi dveřmi. Adélka zaječela.

Seskočila ze židličky, cestou popadla nůž a hnala se přes chodbu k domovním dveřím, které byly rozevřené dokořán. Vyběhla na dvorek, který byl pokrytý bílou peřinou. Sněžilo. Vločky zlehka dopadaly na její blonďaté kudrny a po chvíli se rozpily. Adélka se rozzuřeně rozhlížela.

Pak ji spatřila. Klopýtala sněhem a zanechávala za sebou rudé kresby. „Mami! Mami!“ rozezněl se její zvonivý hlas nocí. Rozběhla se za matkou s nožem nad hlavou. Žena zavyla a pokoušela se přidat do kroku. Byla unavená, hlava se jí točila a napůl oslepena. Zakopla a svalila se do závěje. Nevnímala řezavý chlad, snažila se utéct pryč, od své dcery.

Ostrá bolest v zádech jí donutila vykřiknout. Obličejem praštila do sněhu. Křičet však nepřestávala ani ve chvíli, kdy jí nůž zajel do zad podruhé. „Nemůžeš utéct! Rozumíš?! On nepřijde!“ kárala ji vztekle Adélka klečící na jejích nohou a zabodávající potřetí nůž do zad. Žena s posledních sil shodila svou dceru a přetočila se na záda. Nůž se zabodl těsně vedle její hlavy. Spatřila v kdysi roztomilém obličeji zkřivenou masku zloby a bezcitnosti.

Matce vyhrkly slzy, když slyšela její chladný šepot: „zabila jsi i mou malou sestřičku!“ Nůž se zarážel s Adélky vahou hlouběji a hlouběji do břicha a nekompromisně proťal i nenarozený plod.

Adélka se dívala do očí, které vyhasínaly, a chvěla se zimou. Zklamala ho snad? Ptala se sama sebe a smutek ji zcela pohltil.

Znenadání uslyšela dopad několika kopyt nedaleko od sebe. Pootočila hlavu a dívala se na spřežení několika sobů, které ji propichovaly rudě zářícíma očima. Maso na jejich tělech bylo místy zetlelé a z tlam jim odkapával hnis. Jeden ze sobů zahrabal kopytem a zachrčel. Od nosu se mu zvedl obláček páry. Adélka se překvapeně dívala na výjev před sebou. Usmála se, když se zpoza rozkládajících se sobů objevila mohutná postava v rozervaném rudém rubáši.

Téměř dvoumetrová postava se belhala jejím směrem, za sebou táhla pytel, ze kterého se táhla sražená krev a Adélka měla pocit, že spatřila kus lidské nohy. Obličej Santy byl samý puchýř, jedno oko napůl vypadlé z očního důlku se houpalo a otíralo o tvář. Hnilobný zápach, který sebou přinášel, naplnil její plíce. „Tak ty jsi přišel?!“ vykřikla nadšeně Adélka a sledovala, jak si Santa se zájmem prohlíží mrtvolu matky. Pak se jeho pořezané rty roztáhly až v přespříliš široký úsměv a na matčin mrtvý obličej dopadlo několik svíjejících se červů.

LOVECRAFT – KRÁĽ HORORU Žiadny človek, ktorý svoje najhlbšie obavy a sny zdieľa s celým svetom, nie je normálny.

Zvlášť to platí o spisovateľoch. A špeciálne o tých zásadných, kultových, od avantgardy nahor. Baudelaire, Poe, Shellyová, Howard, Caroll, Hemingwai. .. určite trpeli psychickými poruchami a nie sú jediní. Kdesi som čítal, že keby sme z knižníc odstránili každého narušeného autora, ostali by prázdne police.

Nikoho teda neprekvapí, že skutočný kráľ hororu bol introvertným, xenofóbnym, narušeným jedincom s chorobným strachom zo sexu, špiny a hlavonožcov. Dámy a páni – Howard Phillips Lovecraft.

H. P. Lovecraft pochádzal z mestečka Providence, ležiace v najmenšom americkom štáte Rhode Island (severovýchodný cíp USA). Pomerne blízko k Novému Anglicku, ktorého krajina hrá v jeho poviedkach tak dôležitú úlohu.

Jeho život bol krátky a neveselý. Narodil sa 20. augusta 1890 do rodin aristokratickej, no chudobnej rodiny, ktorá lipla na statusoch a ideáloch gentlemanstva viac ako typickí Briti.

Mladý Lovecraft bol vychovávaný doma, mimo svojich rovesníkov.

Už keď bol veľmi malý, zošalel mu otec. Pravidelné návštevy psychiatrickej liečebne vývinu detí veru neprospievajú. K príkladnej výchove neprispeli ani jeho dve úzkoprsé a puritánske tety, ktoré po strate otca vypomáhali jeho matke s výchovou. Tá sa tiež veľmi nevyznamenala.

Nesmierne túžila po dievčatku, tak mladého Howarda navliekala do ženských šiat a volala ho dievčenským menom. To v škole na popularite nepridá ani za mak. Čerešničkou na torte bol však jeho dedko posadnutý tvorbou E.A. Poa, ktorého rád budúcemu spisovateľovi rád predčítaval pred spaním.

Nečudo, že z Lovecrafta vyrástol zakríknutý mládenec. Introvert, ktorý trpel nočnými morami, maniodepresiou a tisíckami ďalších obsesií. Taký mĺkvy a desivý Monk. Na druhú stranu mal však kopec času brúsiť si svoj rozum a stať sa tak rozhľadeným vo viacerých disciplínach a smeroch: architektúra, história, v tej dobe len vznikajúca religionistika, folkloristika, literatúra, matematika, chémia, astronómia a geológia.

Vyššie vrstvy na začiatku 20. storočia sa takisto radi zaoberali okultizmom. Išlo skôr o kabaretný záujem, kúzelníci à la Houdiny vtedy boli na vrchole slávy a pritom bolo všetkým nad slnko jasné, že ide "len" o triky. Aj toto bol odbor, v ktorom mal Lovecraft, na naše šťastie, rozsiahle vedomosti.

Písať začal už ako stredoškolák, ale k skutočnému publikovaniu došlo až v roku 1917, keď vo veku 27 rokov uverejnil svoju prvú poviedku s názvom DAGON, dodatočne priradenú k Mýtu Cthulhu.

Vďaka svojim prácam získal verný okruh priaznivcov. Medzi inými i Roberta E. Howarda, autora Barbara Conana, s ktorým sa priatelil. Styky udržoval za pomoci listov, ale občas sa so svojimi „priateľmi“ stretol aj osobne. Tu môžeme vidieť počiatky niečoho, čo dnes nazývame fandom.

Vďaka jednému z týchto sedení spoznal istú Soniu Greene, dcéru židovského obchodníka s klobúkmi, ktorú si v roku 1924 aj vzal. Dokonca sa kvôli nej pres ahoval do New Yorku. No manželstvo vydržalo iba dva roky. Rozišli sa v dobrom a ostali priateľmi. Veľké Jablko, ale Lovecrafta desilo, cítil sa v ňom stiesnene a nesvoj. Preto sa rýchlo vrátil spä do Providence. Tam ostal a prežil najplodnejšie autorské roky svojho života až do smrti 15. marca 1937.

Umrel sám, v depresiách a chudobe. Traduje sa, že na jeho pohrebe boli až štyria ľudia.

Všetko, čo ho za život postihlo, pretavil do svojich poviedok. Nie všetky sú čistokrvné horory. Jeho veľkým vzorom bol Poe, takže Lovecraftova ranná tvorba je poznačená temnou romantikou gotickej školy. Neskôr sa k hororovým prvkom pridávajú aj výrazné znaky sci-fi a fantastiky. Koniec koncov, bol jeden z hlavných prispievateľov do WEIRD TALES. Nikdy nenapísal román (najbližšie k nemu je novela V HORÁCH ŠIALENSTVA, no tá za jeho života nevyšla knižne) a beletriu sa mu nepodarilo publikova inak ako časopisecky. Jedinou výnimkou je príbeh HRÔZA V DUNWITCHI, no jej vydanie ostalo bez odozvy.

Jeho tvorba sa prevažne vyznačuje fascináciou nezmámym (horor vacui), ktoré tvorí aj primárny zdroj strachu. Bádanie v nezmapovaných končinách, prastaré mestá, tajomné rituály a cestovanie časom a priestorom – to sú hlavné rekvizity jeho príbehov. Samozrejme nemôžeme zabudnú ani na plejádu slizkých, chápadlovitých, beztvarých (alebo humanoidných) a degenerovaných monštier. Na ich čele stojí šialená bublajúca hmota z najtemnejšieho kúta vesmíru – kozí boh chaosu Azathoth.

Najznámejším lovecraftovským monštrom je Cthulhu, obrovská príšera sídliaca v potopenom meste, schopná dosta sa do snov ľudí. Nie je možné ju zabi , pretože je to v podstate tvor z inej dimenzie.

Všetky jeho tvory majú bližšie k mimozemš anom ako k démonom.

Lovecraft často pracuje aj s motívom utajeného kultu a rituálnymi praktikami, ktoré sú v jeho tvorbe spojené s knihou Necronomicon (Kniha mŕtvych mien). Je paradoxom, že takú pozornos venuje práve religionistike, keďže sám bol zarytý ateista opovrhujúci akýmikoľvek formami náboženstva.

Aj dnes, po takmer stovke rokoch, cítime, že jeho vplyv na literatúru je nespochybniteľný. Lovecraft ako inšpiračný zdroj stojí za žánrom New Weird, za tvorbou Clivea Barkera, Johna Carpentera, Stephena Kinga a jeho syna, Neila Gaimana a mnohých ďalších. Takisto sa zaslúžil o to, že čosi ako hororový žáner v jeho súčasnej podobe vôbec existuje. Bol jedným z prvých, čo označenie „horor“ použili, na zastrešenie súboru diel, ktorých hlavným rysom je strach. Stalo sa tak v jeho doposiaľ neprekonanej eseji Nadprirodzená hrôza v literatúre.

Poviedka SLÁVNOS je typická „lovecraftovčina“. Príbeh je rozprávaný v prvej osobe bezmenným rozprávačom, ktorý sa na Vianoce rozhodne navštívi vzdialených príbuzných v pomerne uzavretej mestkej komunite. Môžeme tu naďabi na všetky základné rysy Lovecraftových prác. Zlo je stelesnené neznámom, nikdy nie je pomenované priamo, jeho základnými znakmi je hnus, hniloba a všade prítomný smrad. V poviedke sa prvýkrát stretneme s Necrocomiconom. Je zakladajúcim príbehom Mýtu Cthulhu (Dagon bol k nemu doplnený dodatočne). Rovnako budeme svedkami ohavného rituálu a vstúpime do hlbín zeme. A to ste si mysleli, že sviatky u Vás doma sú hrozné.

Juraj Búry

Zem skrýva v snehu svoju tvár a v údolí mrzne sluch, tak okolím tiahne sa polnočný jas a temnota loví pláne.

Nad kopcom mihoce sa svetlo, keď hrôzy začínajú tenpradávny hodokvas.

Tam v oblakoch smrť sa skrýva, požiera nás z nocí strach a kusy z mŕ tvol, čo zostali, , tie volajú hriechy z nebeských dráh.

Počuť len chorál divoký, ten tanec raji okolí oltára hrôz i mrazivej nádhery.

Aj keď neduje divoká víchrica, , tak trasie sa dubový háj, počuť ten praskot konárov, v nich imelo hnije a dusí sa kraj.

Zlé sily mocné z hrobov budia sa, keď prichádzajú tie prastaré druidské hody.

Slavnost (H.P.Lovecraft) Byl jsem daleko od domova, okouzlen východním mo em. V soumraku jsem slyšel, jak buší do skal, a věděl jsem, že se rozprostírá hned za pahorkem, na němž se pok ivené vrby rýsují proti čistému nebi s prvními hvězdami. A protože mě moji p edkové volali do starého města ležícího opodál, spěchal jsem nevysokou vrstvou čerstvého sněhu po cestě, která osaměle stoupala ke stromům, mezi nimiž probleskoval Aldebaran; spěchal jsem k starobylému městu, které jsem nikdy neviděl, ale o kterém se mi často zdálo.

Byl čas vánoční, který lidé spojují s Kristem, ačkoliv v hloubi duše vědí, že je to svátek starší než Betlém a Babylón, starší než Memphis a lidstvo. Byl čas vánoční a já jsem konečně dorazil do starobylého města, kde kdysi žili moji p edkové a slavili svátek za starých časů, kdy to bylo zakázáno; zde p ikazovali svým synům slavit svátek každých sto let na paměť prastarých tajemství, která nesmějí být zapomenuta. Moji lidé byli prastarý národ, byli sta í už tehdy p ed t emi stoletími, kdy byla tato země osídlena. Byl to cizí, tmavý lid, který p išel z jižních zahrad, opojně vonících orchidejemi, a mluvil jiným jazykem, dokud se nenaučil jazyku modrookých rybá ů. A nyní byli rozptýleni a spojovaly je pouze tajemné rituály, kterým nikdo živý nemohl rozumět. Byl jsem jediný, kdo se tuto noc vrátil do starého rybá ského městečka, jak kázala legenda, protože jenom chudí a osamělí nezapomínají.

Pak jsem z vrcholku kopce uviděl Kingsport, rozkládající se podle mnou v mrazivém soumraku, zasněžený Kingsport se starobylými korouhvičkami a zvonicemi, s h ebeny st ech a st íškami komínů, náb ežími a můstky, vrbami a h bitovy, nekonečný labyrint strmých, úzkých a klikatých uliček s úst edním pahorkem, na němž se do závratné výše tyčil chrám, nedotčený časem; bludiště koloniálních domů, nepravidelně rozházených jako dětské kostky; starobylost se vznášela na šedých k ídlech soumraku nad zimou zbělalými lomenicemi a mansardovými st echami. Okna s malými tabulkami zá ila v chladném soumraku jako Orion a ostatní prastaré hvězdy. Na rozpadávající se náb eží doráželo mo e; tajemné, věčné mo e, po němž kdysi dávno p ipluli lidé.

Vedle nejvyššího bodu cesty se tyčil o něco vyšší pahorek, pustý a větrný, a já jsem poznal, že je na něm h bitov. Černé náhrobní kameny děsivě vyčnívaly ze sněhu jako rozkládající se nehty nějakého obra. Cesta, na níž nebyly žádné stopy, byla úplně opuštěná a chvilkami se mi zdálo, že slyším vzdálené děsivé sk ípení, jako by se rameno šibenice pohybovalo ve větru. Čty i mí p íbuzní byli oběšeni za čarodějnictví v roce 16ř2, ale nevěděl jsem p esně kde.

Jak se cesta vinula dolů směrem k mo i, očekával jsem, že uslyším veselé zvuky venkovského večera, ale neslyšel jsem nic. Pak jsem si uvědomil, jaká je doba, a pomyslel jsem si, že tito sta í puritáni mají úplně jiné vánoční zvyky a tiše se modlí u svých krbů. Protože jsem nic neslyšel a ani nepotkal žádného poutníka, pustil jsem se kolem tichých, světlých chalup a kamenných zdí dolů, kde vývěsní štíty starodávných obchůdků a námo nických krčem sk ípaly ve slaném větru a groteskní klepadla podél opuštěných uliček bez chodníků odrážela světlo zast ených okének.

Viděl jsem mapu města a věděl jsem, kde hledat obydlí mých p íbuzných. ekli mi, že mě znají a že budu vítaným hostem, protože na venkově se udržují tradice dlouho. Spěchal jsem tedy Zadní uličkou ke Kruhovému dvoru a pak čerstvým sněhem po jediném dlážděném chodníku ve městě až k místu, kde za tržnicí začíná Zelená ulice. Staré mapy byly správné a neměl jsem žádné nesnáze, jenže v Arkhamu mi z ejmě ne ekli pravdu, když tvrdili, že sem jezdí trolejbus, protože jsem naho e neviděl žádné dráty. Stopy kol by stejně zakryl sníh. Byl jsem rád, že jsem šel pěšky, protože bílá vesnice vypadala z vrcholku kopce velice krásně; a

nyní jsem se nemohl dočkat, až zaklepu na dveře svých příbuzných, na dveře sedmého domu vlevo v Zelené ulici, který má starobylou střechu a přečnívající poschodí a byl postaven před rokem 1650.

V domě se svítilo a podle oken s malými kosočtvercovými tabulkami bylo zřejmé, že se v něm od doby jeho vzniku mnoho nezměnilo. Horní část vyčnívala do úzké travnaté uličky a téměř se dotýkala protějšího domu, takže jsem byl skoro jako v tunelu. Nízké kamenné zápraží bylo čistě umeteno. Nebyl tu žádný chodník, ale mnoho domů mělo vysoké dveře, k nimž se vystupovalo po dvojitém schodišti s železným zábradlím. Bylo to zvláštní místo, a protože jsem ještě v Nové Anglii nebyl, nikdy jsem nic podobného neviděl. Ačkoliv se mi to líbilo, cítil bych se lépe, kdyby byly ve sněhu stopy, na ulicích lidé a aspoň některá okna byla bez záclon.

Při zvucích starého železného klepadla jsem se začal trochu bát. Strach byl vzbuzen možná mým podivným dědictvím nebo pochmurným večerem či snad zvláštním tichem starého města s prazvláštními zvyky. A když bylo mé klepání vyslyšeno, roztřásl jsem se ještě víc, protože jsem neslyšel žádné kroky předtím, než se dveře se skřípotem otevřely. Ale nebál jsem se dlouho, protože muž v županu a pantoflích měl mírnou tvář, která mě uklidnila; naznačil, že je hluchoněmý a napsal mi zvláštní a starobylé přivítání rydlem na voskovou destičku, kterou si přinesl s sebou.

Zavedl mě do nízké světnice s mohutnými stropními trámy, osvětlené svícemi a zařízené tmavým, přísným a již vzácným nábytkem ze 17. století. Minulost zde byla opravdu živá a nic nechybělo. Byl zde starodávný krb a kolovrat, u něhož seděla zády ke mně stará shrbená žena ve volných šatech a čepci a mlčky předla bez ohledu na sváteční čas. V místnosti bylo vlhko a podivil jsem se, že tu neplane žádný oheň. Po levé straně, obrácena k zastřeným oknům, stála lavice s vysokým opěradlem a měl jsem pocit, že na ní někdo sedí, i když jsem si tím nebyl jist.

Vůbec se mi tu nelíbilo a pocítil jsem opět strach. Ten ještě vzrostl, když jsem zjistil, že čím víc se dívám do mírné tváře starého muže, která mě předtím tak uklidnila, tím víc mě její mírnost děsí. Oči se vůbec nepohybovaly a kůže byla jako z vosku. Nakonec jsem si byl jist, že to vůbec není tvář, ale ďábelská maska; avšak ochablé ruce jakoby v rukavicích psaly mírumilovně na tabulku a oznamovaly mi, že musím mít ještě chvilku strpení, než mě odvedou na místo slavnosti.

Stařec pak ukázal na židli, stůl a hromadu knih a opustil místnost. Když jsem si sedl ke čtení, viděl jsem, že knihy jsou zaprášené a plesnivé a že jsou mezi nimi bláznivé Zázraky vědy starého Morrystera, hrozný Saducismus Triumphatus Josefa Glanvila, vytištěný v roce 1681, otřesná Daemonolatreia Remigiova, která vyšla roku 1595 v Lyonu, a ze všech nejhorší, přímo nepopsatelný Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda v zakázaném latinském překladu Olause Wormia.

Tuto knihu jsem nikdy neviděl, ale slyšel jsem o ní šeptat strašné věci. Nikdo nemluvil, ale slyšel jsem, jak venku vrzají ve větru domovní znamení a jak hrčí kolovrat, na němž stále předla stařena v čepci. Místnost, knihy i lidé na mne působili chorobným dojmem a zneklidňovali mne, ale dávná tradice mých předků mi přikazovala dostavit se na tuto podivnou slavnost, a tak jsem si předsevzal, že se připravím na ty nejpodivnější věci. Zkusil jsem číst a za chvilku jsem byl dokonale zaujat něčím, co jsem našel v tom zlořečeném Necronomiconu; byla to myšlenka a příběh hnusící se zdravému rozumu a vědomí. Náhle mě znepokojila představa, že slyším zavírání jednoho z oken, k nimž byla obrácena lavice, jako by je předtím někdo pokradmu otevřel. Pak se mi zdálo, že slyším hrčení, které však nepůsobil stařenin kolovrat. Nebylo příliš dobře slyšet, protože stařena předla velmi pilně a také začaly odbíjet starobylé hodiny. Pak už jsem neměl pocit, že na lavici někdo sedí, a četl jsem s horlivostí a zděšením až do chvíle, kdy se vrátil stařec obutý a oděný do splývavého staromódního roucha a sedl si na onu nešťastnou lavici, takže jsem ho neviděl. Čekání mě znervózňovalo a rouhavé knihy, které jsem měl v rukou, dělaly všechno ještě horší. Když odbila jedenáctá, stařec vstal, přešel k masivnímu vyřezávanému prádelníku,

který stál v rohu, a vyndal dva pláště s kápěmi. Jeden si oblékl a do druhého zahalil stařenu, která zanechala svého jednotvárného předení. Potom zamířili k venkovním dveřím. Stařena pokulhávala; stařec zvedl knihu, kterou jsem právě četl, pokynul mi a přehodil si kápi přes nehybnou tvář-masku.

Vyšli jsme do bezměsíčného a klikatého bludiště tohoto neuvěřitelně starobylého města, a jak jsme šli, světla v zastrčených oknech postupně zhasínala a Sirius shlížel na dav v kutnách a pláštích, který mlčky proudil ze všech dveří a vytvářel podivuhodné průvody, které kráčely ulicemi, míjely skřípějící domovní znamení a staré lomenice, doškové střechy a okénka vyplněná malými tabulkami, razily si cestu strmými uličkami se zchátralými domy, naklánějícími se k sobě, přebíhaly přes otevřené dvory a hřbitovy, na nichž rozhoupané lucerny vytvářely opilá souhvězdí.

Uprostřed tichého zástupu jsem následoval své bezhlasé průvodce. Vrážely do mne neskutečně měkké lokty a tísnily mě podivně masité hrudníky a břicha, ale neviděl jsem žádnou tvář a neslyšel ani slovo. Nahoru, stále nahoru vystupovaly ty tajemné davy a viděl jsem, že všichni poutníci míří do jakéhosi ohniska na vrcholu kopce, kde se sbíhají všechny ty bláznivé uličky a kde se tyčí velký bílý chrám. Už jsem jej viděl z nejvyššího bodu cesty, když jsem shlížel na Kingsport za soumraku, a zamrazilo mě, protože Aldebaran jako by na okamžik utkvěl na jeho přízračné věži.

Kolem kostela byl volný prostor, částečně hřbitov se zamlženými sloupy a částečně napůl vydlážděné náměstíčko, ze kterého vítr téměř úplně vymetl sníh a které bylo ohraničeno nezdravými starými domy se špičatými střechami a převislými lomenicemi. Věčná světla tančila nad hrobkami a odkrývala příšerné výhledy, ale kupodivu nevrhala žádné stíny. Za hřbitovem, kde nebyly žádné domy, jsem viděl přes vrcholek kopce a pozoroval třpyt hvězd nad přístavem, ale samotné město tonulo v temnotě. Jen občas nějaká svítilna strašidelně probleskla spletitými uličkami, jak se snažila dohonit dav, který nyní bezhlučně proudil do chrámu. Čekal jsem, až dav zmizí v temném dveřním otvoru i se všemi opozdilci. Stařec mě postrkoval dovnitř, ale já jsem byl rozhodnut zůstat poslední. Když jsem překračoval práh temného chrámu, ještě jsem se otočil, abych viděl, jak hřbitovní světla vrhají neduživý jas na chodník na vrcholu kopce. Ale při tomto pohledu jsem se zachvěl. Ačkoliv vítr tady nenechal mnoho sněhu, přece ho trochu zůstalo na chodníku přede dveřmi; a při tom letmém ohlédnutí se mým znepokojeným očím zdálo, že v něm nejsou žádné otisky nohou, dokonce ani moje ne.

Chrám byl skoupě osvětlen přinesenými lucernami. Většina davu již zmizela. Lidé proudili uličkou mezi vysokými lavicemi k padacím dveřím, jejichž otvor příšerně zel před kazatelnou, a nehlučně se do něho nořili. Sešel jsem mlčky po vyšlapaných schodech do temné, dusné krypty.

Křivolaký obrys tohoto nočního procesí se mi zdál už tak dost příšerný, a jak se ztrácel v prastaré hrobce, zdál se ještě strašnější. Pak jsem zpozoroval v podlaze hrobky otvor, v němž dav mizel, a za okamžik jsme všichni sestupovali ponurým schodištěm z hrubě opracovaného kamene; točité schodiště bylo úzké, vlhké a podivně páchlo, vinulo se bez konce dolů v útrobách kopce kolem jednotvárných vlhkých zdí z kamene a drolící se malty. Byl to mlčenlivý, děsivý sestup a po nekonečně dlouhé době jsem zpozoroval, že zdi a schody jsou přirozené, vytesané v pevné skále.

Nejvíc mě znepokojovalo, že ty spousty kročejů nedělají žádný hluk ani nevyvolávají ozvěnu. Po nekonečném sestupu jsem uviděl po stranách nějaké průchody nebo nory, které vedly z neznámých temnot do této šachty nočních mystérií. Byly stále početnější a skrývala se v nich jakási bezejmenná hrozba; dusivý zápach zániku, který z nich vycházel, byl téměř nesnesitelný.

Věděl jsem, že musíme projít horou a pod samotným Kingsportem a zachvěl jsem se při pomyšlení, že město bylo tak dlouho vystaveno vrtochům podzemních sil zla.

Pak jsem uviděl sinavé záblesky slabého světla a uslyšel zrádné šumění podzemních vod. Znovu jsem se zachvěl, protože nemám rád věci, které s sebou přináší noc, a hořce jsem

litoval, že mě moji předkové přizvali k tomuto prastarému rituálu. Jak se schodiště i chodba rozšiřovaly, zaslechl jsem další zvuk, slabé, naříkavé a nepříliš zdařilé tóny flétny a najednou se přede mnou odkryl neohraničený výhled na tajemný svět - rozlehlé pobřeží porostlé houbami, osvětlené sloupem neduživého nazelenalého plamene a omývané širokou olejnatou řekou, přitékající z propasti děsu a neomylně se vlévající do nejčernějšího zálivu věčného oceánu.

Na pokraji sil a téměř bez dechu jsem se díval na tu bezbožnou podsvětní říši obrovitých muchomůrek, neduživého ohně a slizké vody a zpozoroval jsem, že zabalené zástupy vytvářejí půlkruh kolem plápolajícího sloupu. Byl to vánoční rituál, starší než lidstvo, které určitě přežije; pradávný rituál slunovratu a příslibu jara pod sněhovým příkrovem; rituál ohně a zeleně, světla a hudby. V této podsvětní jeskyni se odehrával právě tento obřad - klaněli se bledému sloupu a házeli do vody hrsti slizkých rostlin, které zeleně světélkovaly v slabém světle. Viděl jsem to a viděl jsem také něco beztvarého, co se krčilo co nejdál od světla a ohavně pískalo na flétnu; poslouchal jsem pískání a zdálo se mi, že slyším hemžení nesčetných krys v prapůvodních temnotách, kam jsem nedohlédl. Ale nejvíc mě děsil ten plápolající sloup; tryskal v poryvech z hlubin mohutný a nepochopitelný, nevrhal žádné stíny, jako to dělá obyčejný oheň a pokrýval okolní kámen ošklivou jedovatou měděnkou. Však také to vření a planutí nedávalo pocit tepla, ale vanulo od něj lepkavým dechem smrti a zmaru.

Muž, který mě přivedl, zaujal nyní místo přímo vedle zlověstného plamene a prováděl upjaté obřadné pohyby směrem k půlkruhu, před nímž stál. V určitých okamžicích obřadu dav klesal k zemi na projev úcty, zejména když stařec třímal nad hlavou onen odporný Necronomicon, který vzal s sebou; podílel jsem se na tom uctívání, protože jsem byl předvolán na tuto slavnost spisy svých předků. Poté dal stařec znamení neviditelnému flétnistovi v temnotách a ten změnil slabé kvílení na velmi hlasité a v jiné tónině; tato náhlá změna zapůsobila strašlivě neskutečně a nečekaně. V hrůze jsem klesl k zemi porostlé lišejníkem, zasažen děsem ne z tohoto či jiného světa, ale z šílených mezihvězdných prostorů.

Z nepředstavitelné temnoty za chorobným světlem chladného plamene, z mil pekla, kterým se vinula ta olejnatá řeka zlověstně, neslyšně a nezadržitelně, přikolébala se rytmicky záplava ochočených, vycvičených okřídlených tvorů, jaké žádné normální lidské oko není schopno zachytit a žádný lidský mozek si je nemůže zapamatovat. Nebyli to havrani ani krtci, luňáci ani mravenci, krev sající netopýři ani rozložené lidské bytosti; bylo to něco, co nemohu a ani nesmím pojmenovat.

Tvorové pokulhávali napůl na nohou s plovacími blanami a napůl na svých blanitých křídlech; když dorazili k slavnostnímu půlkruhu, postavy v pláštích se jich chápaly a nasedaly na ně a odjížděly jedna za druhou po neosvětlené řece do jeskyní a štol, kde jedovaté prameny napájejí děsivé a skryté vodopády.

Stará pradlena odešla s davem a stařec zůstal jen proto, že jsem odmítl uposlechnout jeho pokynu nasednout na zvíře a odjet jako ostatní. Postavil jsem se na nejisté nohy a uviděl, že beztvarý flétnista se odvalil z dohledu, ale dvě zvířata trpělivě čekají na nás. Ustupoval jsem dozadu a stařec vytáhl svou tabulku a rydlo a napsal, že je skutečným vyslancem mých předků, kteří začali vykonávat obřad na tomto starobylém místě, že můj příchod sem byl nařízen a že nejtajemnější obřady teprve přijdou.

Napsal to svou stařeckou rukou, a když jsem váhal, vyndal ze svého roucha pečetní prsten a hodinky, obojí s naším rodinným erbem, na důkaz pravdivosti toho, co mi oznámil. Byl to ale ďábelský důkaz, protože vím ze starých dokumentů, že hodinky byly pohřbeny s mým pra-pra-pradědečkem v roce 1698.

Pak stařec odhodil kápi a v jeho tváři jsem objevil rodovou podobu, ale zároveň jsem se zachvěl, protože jsem si byl jist, že ta tvář je pouhá ďábelská maska z vosku. Zvířata nyní neklidně uškubávala lišejník a všiml jsem si, že stařec je neklidný téměř jako ona. Když se jedno zvíře začalo kolébavě vzdalovat, rychle se otočil, aby je zadržel; tímto náhlým pohybem sklouzla maska z toho, co mělo být jeho hlavou. Nestvůra stála mezi mnou a kamenným schodištěm, kterým jsme přišli, proto jsem se vrhl do olejnaté podzemní řeky, která hučela v

mo ských jeskyních; vrhl jsem se do té zahnívající tekutiny, obsahující hrůzy zemského nitra, d ív než moje šílené výk iky p ilákají davy záhrobních nestvůr, které se určitě skrývají v těchto páchnoucích prostorách.

V nemocnici mi ekli, že mě našli na úsvitu v p ístavu napůl zmrzlého. Držel jsem se k ečovitě plovoucího ráhna, které mi seslala náhoda. Sdělili mi, že jsem p edešlé noci sešel z horské silnice a z ítil se z útesů u Orange Point, vyčetli to ze stop ve sněhu. Nic jsem na to ne ekl, ale bylo to všechno špatně. Nic nesouhlasilo, široká okna s výhledem na mo e st ech, z nichž byla sotva pětina starobylých, hluk trolejbusů a aut na ulici dole.

Trvali na tom, že je to Kingsport a já jsem to nemohl pop ít. Když jsem se dozvěděl, že nemocnice stojí vedle starého h bitova na úst edním pahorku, div jsem nep išel o rozum, a tak mě poslali do nemocnice Panny Marie v Arkhamu, kde se o mne mohli lépe starat. Líbilo se mi tam, protože tamější dokto i měli rozhled, a díky jejich p ímluvě mi dokonce v knihovně Miskatonické univerzity půjčili pečlivě opatrovaný výtisk Alhazredova odporného Necronomiconu. íkali něco o psychóze a byli p esvědčeni, že tu hroznou posedlost musím ze sebe dostat.

A tak jsem četl tu p íšernou kapitolu a t ásl jsem se dvojnásob, protože pro mne nebyla nová.

Už jsem ji jednou viděl, ať si otisky ve sněhu íkají, co chtějí. A kde jsem ji viděl - na to bylo nejlépe zapomenout. Ve dne nebylo nikoho, kdo by mi to p ipomenul, ale moje sny byly naplněny děsem, který se neodvažuji vyjád it slovy. Troufám si citovat pouze jeden odstavec p eložený z ošklivé, vulgární latiny.

"Nejhlubší jeskyně," psal šílený Arab, "nelze lidskému oku prozkoumat, jejich divy jsou podivné a hrozné. Prokletá je půda, kde mrtvé myšlenky ožívají a podivně se ztělesňují, a ďábelská je mysl, která se v žádné lebce nezdržuje. Moud e pravil Ibn Schacabao, že šťastná je hrobka, v níž žádný čaroděj neleží, a šťastné je v noci město, jehož čarodějové se v popel obrátili.

Stará pověst íká, že duše zaprodance ďáblova nepospíchá ze své posmrtné schránky, ale krmí červa, který v ní hlodá, až ze zkaženosti vzejde odporný život a hloupí pozemští hrobníci ji sužují a strašně zvyšují její muka. Kopají velké jámy tam, kde by postačovaly zemské trhliny, a kráčet učí to, co by se mělo plazit."

Preklad © Věra Frydrychová, 2011

By Pavel Melkor Ä?erveniak

By Pavel Melkor Ä?erveniak

MAESTROVE SPISY V tomto čísle ste vďaka vydavateľstvu PLUS mali možnosť prečítať si poviedku Slavnost od H.P.Lovecrafta, o ktorej preklad sa postarala pani Věra Frydrychová. Touto kľukatou cestou by som sa rád obom sprostredkovateľom poďakoval. Vydavateľstvo PLUS okrem iného pripravilo pre milovníkov H.P.Lovecrafta knižnú sériu s názvom SPISY. Jedná sa o súbor poviedok tohto svetoznámeho autora. Jeho diela vyšli v našich končinách v prvej polovici dvadsiateho storočia pod záštitou vydavateľstva Zlatý kůň, doplnené o ilustrácie Kája Saudka.

V novej nájdete poviedky zoradené podľa každý zväzok zaujímavé informácie jednotlivých postupne odkrýva pravú tvár. Aby toho SPISY obsahujú Františka Štorma, tajomnú atmosféru univerza.

renovovanej verzii chronologicky svojho vzniku, obsahuje a vysvetlivky poviedok a tým čitateľom autorovu nebolo málo, nádherné ilustrácie dotvárajúce Lovecraftovského

rozdelené do SPISY sú štyroch základných zväzkov, ale kníh je dokopy päť. Ako je to možné?

Nehľadajte v tom nič iné ako zámer, dovoliť čitateľom vcítiť sa do kože prvých fanúšikov, ktorí si na dokončenie Lovecraftovej novely Případ Charlese Dextera Warda tiež museli počkať. To je ten pravý dôvod, prečo je tretí zväzok SPISOV rozdelený na dve časti, čiže počítať vieme.

SPISY I – HROBKA obsahujú 21 poviedok z Lovecraftovej ranej tvorby a tak niet divu, že kvalita textu nie je až taká skvelá, akoby sa dalo očakávať. Kto sa nenechá odradiť prvým zväzkom, učiní správnu voľbu, pretože každá ďalšia kniha pridáva poviedkam na kvalite. Ako som už stihol spomenúť, za malé nedopatrenia môže chronológia od počiatku tvorby H.P.Lovecrafta, ktorý sa taktiež ako každý človek stále zdokonaľoval.

SPISY II – MĚSÍČNÍ MOČÁL sa môže pýšiť tajomnými poviedkami, v ktorých sa autor zameral hlavne na kúzla zabudnutých miest. Práve z druhého zväzku pochádza i poviedka Slavnost, no nejedná sa ani zďaleka o najlepšiu z nich. Klenotov je v tomto prípade viac. Za zmienku stoja hlavne poviedky Herbert West – reanimator, Azatoth, Krysy ve zdech, a to ani zďaleka nie je všetko.

SPISY III - 1 VOLÁNÍ CTHULHU v sebe ukrýva poviedky a romány z rokov 1926-1930. Ide o najproduktívnejšie obdobie autora, o čom svedčí i fakt, prečo bol tretí zväzok rozdelený do dvoch častí.

SPISY III – 2 VOLÁNÍ CTHULHU uzatvára začatú novelu a okrem iného obsahuje ďalšie z rady skvostov medzi autorovou mýtickou tvorbou. Okrem mytológie Cthulhu v týchto spisoch narazíte i na hororové kúsky, akými sú Hrúza v Dunwichi či Šepot v temnotách, ale aj ďalšie veľmi pútavé diela, ku ktorým patrí predovšetkým Farba z kozmu.

SPISY IV – STÍNY ČASU uzatvárajú zbierku rozsiahlym románom V horách šílenství, po ktorom nasledujú významné poviedky ako Věc na prahu, Stíny času a Stín nad Innsmouthem.

Maestro na filmovom plátne Rád by som ešte pripomenul, že množstvo poviedok ktoré nájdete práve v spomínanej edícii SPISY , inšpirovalo nejedného filmového či seriálového tvorcu. Vďaka Lovecraftovi vznikla i americká hororová séria RE-ANIMATOR (1985) a odkaz na neho k nám priniesli aj filmy ako From Beyond (1985), Necronomicon (1991), ale i španielsky horor Dagon (2001), The Tomb (2007 – USA) či nemecký mysteriózny horor Die Farbe z roku 2010, pričom najstarším filmom na motívy jeho poviedky je The Haunted Palace natočený v roku 1963. Podľa Lovecraftovich diel vzniklo niekoľko desiatok v celku zaujímavých filmov a seriálov, no začítať sa do jeho textov je predsa len o čosi strašidelnejšie.

Vy, ktorí dávate prednosť kvalitným filmom a nie Lovecraftovským napodobneninám, si budete ešte musieť pár rokov počkať. Film V horách šílenství pod taktovkou Guillerma del Tora sa začne natáčať čo nevidieť a jeho premiéra je predbežne ohlásená na rok 2015.

Figúrkomat uja MAXONA Vianoce, pre mnohých najkrajšia časť roka, výnimkou nie sú ani zberateľia akčných figúrok.

Množstvo výrobcov pripravuje svoje najzaujímavejšie produkty práve navianočnú sezónu a tak srdce fanúšika len prudko poskočí pri pohľade na všetky skvosty, ktoré sú práve na trhu.

fanúšikov zvláštnosťou, keďže sa neobjavili zatiaľ v žiadnom filme, ale sú realistickým prevedením starších hračiek od firmy Kenner. NECA sa rozhodla už dávnejšie zmapovať výskyt všetkých Predátorov a tak sa v jej ponuke ojavil aj Big Red Predator , ktorý debutoval vo fanúšikovskom filme Dead End.Tento od NECA , je v exkluzívnej veľkosti jedna ku štyrom a má takmer päťdesiat centimetrov!

Rovnakú veľkosť má aj bojom poškodený Iron Man Mark VII zo svietiacimi rukami a reaktorom.

Fanúšikovia filmu Pacific Rim , u nás Ohnivý Kruh, dostali pro stromček už druhú sériu sedem inchových akčných figúrok .

Výrobca NECA posiela do boja o fanúšikovskú priazeň bojom poškodeného Gypsy Dangera,s mečmi,Strike Eureku a nechýba ani Kaiju Leatherback.Zatiaľčo sa títo sa rozhodujú pod ktorým stromčekom zvedú svoju ďalšiu bitku, sekundovať im môže nová, už desiata séria Predator od rovnakého výrobcu. Tieto figúrky sú pre

Jeho filmový kolega z The Avenger – Hulk , od exkluzívneho a momentálne najlepšieho výrobcu zberateľský akčných figúrko Hot Toys , v mierke jedna ku šiestim, je pri zachovaní svojej veľkosti rovnako obrovský a naštvaný ako vo filme.To jeho parťák Tony Stark akoIron Man , Mark VII je síce menší ako ten od NECY, ale oveľa viac prepracovanejší, s odklápacími častami brnenia a samozrejme tiež svietiacim reaktorom a rukami.

Vianoce patria aj k Star Wars, veď nie nadarmo je premiéra novej epizódy VII naplánovaná na vianoce 2015. Teraz sa môžu fanúšikovia potešiť novou sériou 6,5 inchových a veľmi prepracovaných figuriek Star Wars Black series od Hasbra, kde sú v prvej sérii Luke Skywalker, R2D2, Sandtrooper či Darth maul.Darth maul a ostatní hrdinovia Impéria sú zvečnení aj v sérii sošiek ARTF+ od vynikajúcej japonskej firmy Kotobukiya, ktorej produkty zaslúžene patria k najvyhľadávanejším vôbec. Sošky majú v nohách magnety a tak stoja na podstavcoch uplne prirodzene, samozrejmosťou su aj pribalnené alternatívne ruky , či nohy pre dynamickejšie pózy. Mali ste túžbu vlastniť svoju vlastnú Imperiálnu armádu ?Toto je najlepšia príležitosť!

Ak si náhodou nájdete po stromčekom nejakú tú videohru, napríklad nový diel hry série Assassin´s Creed, tak vám určite nielen chvíľe hrania spríjemní aj socha samotného Edwarda Kenwaya alebo kapitána Blackbearda. Pre fanúšikov Gotham City a jeho temného ochrancu Batmana budú sošky Batmana a Harley Quinn to pravé gothamovské orechové...

Nuž poviete si a niečo vianočné nemáte?

Nuž tento rok nie, ale odprúčam naštartovať stroj času a potešiť sa s niektorou figúrkou Jacka z Predvianočnej nočnej mory, alebo Santa Gizmom z Gremlinsov.Je to málo ?Chtete niečo drsnejšie? Nuž tak potom skúste skompletovať zbierku Twisted Christmas od legendárneho McFarlanea.Pekelný Santa,jeho škriatkovia pripravení rozkrajať nielen vianočnú morku, doooosť naštvatý sob Rudolf a /ne/vinná kráska uspokoja každé zberateľské srdiečko. Ak nemáte stroj času,možete skúsiť Ebay.

Na každý pád Vám prajem Nádherné Vianoce

Juraj MadMaxon (www.madmaxon.sk)

Martin Paytok Šťastné a zmrtvělé – Stř íkance bez Santy Vánoce jsou svátky klidu, tralalalala-la-la-moje prdel. Vánoce nejsou svátky klidu. A nikdy nebyly, dokonce ani v dávných dobách, kdy se jim ještě říkalo Saturnálie a naši pohanští předkové si při jejich oslavách nad ohněm opékali části lidských těl. Umíte si představit ten stres ze Štědrého dne, nebo jakéhokoliv jeho ekvivalentu? Co kdyby vánoční bůh, nebo jakýkoliv jeho ekvivalent, nechtěl mladé maso vašich dětí, ale biftek z vaší hýždě? Skoro stejný nářez jako nakupování dárků čtyřiadvacátého u benzinky. V každém případě, nejlepší pomoc od tísně je sledovat někoho jiného v tísni, a s tím vám horor pomůže nejlépe. I o zkatolizovaném slunovratu a bez dědka v rudém.

Jack Frost: Sněhový zabiják: Michael Keaton, Kelly Preston a Joseph Cross – to jsou všechno herci, jež ve Sněhovém zabijákovi Michaela Cooneye neuvidíte. V tomhle snímku sice také ožívají sochy ze sněhu, ale rozhodně ne aby trávily Vánoce s haranty. Zdejší Jack Frost je maniak odsouzený na doživotí, jehož při bouračce rozleptá kyselina... a který se vrátí jako vražedný sněhulák, aby zabil pár lidí a znásilnil Shannon Elizabeth (ta kočka z Prciček, co ji všichni chceme souložit) ztopořenou mrkví. V vší špatnosti pekelně zábavná věc. Pro otrlé navíc Cooney natočil nášup s názvem Jack Frost 2: Pomsta zmutovaného vraždícího sněhuláka, vážně byste o něco takového chtěli přijít?

Gremlins: Je roztomilý a můžete ho mít doma... ale dost o Petrovi Šufliarskom. Gremlins jsou klasika.

Nenamáčet, nevystavovat přímému světlu a nekrmit po půlnoci – jako by někdo četl příbalové letáky. Inu, možná bychom měli začít, protože příliš mnoho Kinedrylu může mít podobný dopad na játra, jako když vám je vyrve zubatý ještěrko-netopýr a sní je se zmrzlinou. Pokud se tedy nechcete stát hrdinou tohohle filmu, přestože se to může jevit takřka nemožně, nikdy nekupujte nic živého v čínské čtvrti (v našem případě u rákosníků). A pokud se vám přece podaří, mlaťte s tím, dokud to neomdlí a pak aplikujte benzin a sirky. Obzvlášť, pokud jste si domů přinesli malou chlupatou kouli, co vypadá jako Furby.

Černé vánoce: Remake z roku 2006 má Mary Elizabeth Winstead, původní verze z poloviny sedmdesátých let zase úroveň. Tehdy Bob Clark totiž ještě točil kvalitně. A taky byl naživu. Černé vánoce jsou zapomenutý hororový klenot, jenž v době vzniku pohořel na špatný marketing a v následujících letech se o první vyvražďovák mladistvých přestalo zajímat i těch pár Kanaďanů, co ho znalo, protože všichni naprosto legitimně onanovali nad Halloweenem. Přestože film postrádá pořádného záporáka (stalkující magor zní dobře, ale provedení není úplně cool), není špatný a disponuje řadou dobrých nápadů. Je tady mrtvola v podkroví, potrat, přítel, jemuž možná není radno věřit... Ideální záležitost na Štědrý večer.

One Hell of a Christmas: Tohle je zcela upřímně nejdivnější snímek na seznamu. Kritikou odsouzená dánská hororová komedie si publikum dost možná našla i ku překvapení tvůrců. Vypráví o dvou chlápcích jménem Mike a Carlitos, co jdou, jak jinak, z průseru do průseru, protože mají v držení magický nehet produkující černý prášek, jehož vdechnutím získávají nadlidské schopnosti, jako je výroba otevřených zlomenin a uhýbání kulkám. Dále je tu nemrtvá prostitutka, kterou při souloži Carlitos uškrtil a potom ji s kámošem zahrabal na zahradě, oživlé vycpané zvíře, zlý zombie šerif, něco s vizáží maňáska zkřížený s hobgoblinem, oživlá ruka v záchodové míse, prostě maximální blázinec. A aby toho nebylo málo, obraz vypadá jako třetí VHS kopie porna z devadesátých let. Ale co byste chtěli od člověka, jenž vystupuje jako Shaky González?

El Día de la bestia: Katolický kněz odhodlaný spáchat co možná nejvíc hříchů, satanistický prodejce deathmetalových desek a italský moderátor okultní televizní show. Co mají společného?

Všichni jsou hrdiny španělské hororové komedie Álexe de la Iglesiase. A všichni chtějí zastavit pána pekel, což se samozřejmě nejlépe provádí s brokovnicí v ruce. Smutné je, že přestože se snímek spektakulárně naváží do všeho náboženského, jeho kvalita je nemile sestupná a moc jí nepřidávají ani neskutečně hnusné digitální efekty. Přesto si díky nedoceněné nekorektnosti zaslouží šanci, ať už jste ateista, agnostik nebo jakákoliv jiná forma bezvěrce.

Čestná zmínka – Americké psycho: Patrick Bateman je alergický na Číňany, musí vrátit pár videokazet a vložit toulavou kočku. Skutečně hrající Christian Bale ve svém nejlepším filmu ztvárňuje elitářského psychopata posedlého vlastní dokonalostí, sexem s prostitutkami a zabíjením lidí dřevorubeckými prostředky z hospodářských potřeb.

Bambilion památných scén, dokonalé monology a dialogy a hledání toho pravého. Skoro jako Láska nebeská, jenom ne tak brutální.

Šťastné a strašidelné Ján Iša Vianočné sviatky, sviatky pokoja a mieru ... obdobie vysedávania pred televízorom a vykrmovanie sa koláčmi, užívanie si darčekov a nových hračiek, prázdne peňaženky. Každý definuje toto obdobie po svojom. Jedno však majú všetci, a to nielen fanúšikovia filmu, spoločné. Všade, kde by sa zapne telka a spoľahnete sa na domácu televíznu stanicu, narazíte na Culkina, Mr. Beana alebo nekonečné kostolné spevy ako oslavu narodenín chlapa, ktorého matka dokázala utajiť neveru a spraviť si z toho boží zásah, chlapa, ktorý svoju (ledva) tri desaťročia dlhú kariéru ukončil v slipoch na kríži. Alebo chcete niečo iné? Na niekoľkých ďalších riadkoch som nachystal krátke recenzie svojich obľúbených vianočných hororových filmov a dávam za ne ruku, či penis Marka E. Pochu do ohňa, že sa Vám budú páčiť!

Silent Night, Deadly Night (1984) Tento film je vynikajúci, atmosférou nabitý slasher z polovice osemdesiatych rokov a musím povedať, že u mňa absolútna Topka z pomedzi vianočných hororov vôbec. Ale k príbehu: S hlavnou postavou sa život nemaznal a už ako malý chlapec čelil Billy ťažkej skúške, na vlastné oči videl vraždu svojich rodičov a to nie hocikým, ale chlapom prezlečeným za Santa Clausa. Nasledovali ťažké roky šikany, krívd a " vualá " , nášho hlavného hrdinu to patrične poznamenalo, do tej miery, že keď nastúpi do zamestnania, kde musí nosiť kostým Santa Clausa...

Naozaj kvalitný kúsok, kde hlavnú postavu vraha stvárňuje sympatický mladík, dej nenudí a graduje a k záveru sa premení na to, čo aj tak čakáte od začiatku - poriadnu, kvalitnú sekačku. Film sa zaslúžene zaradil medzi legendy slasherov, a veru nielen tých vianočných.

Pri tomto filme by som mal spomenúť aj to, že záverečnými titulkami príbeh zďaleka nekončí a nasledovali ďalšie štyri. Dvojka jectak trochu nešťastne vyskladaná, pretože pol filmu sa rekapituluje jednotka (čiže pre niekoho, kto pozrie oba filmy po sebe nič moc), ale potom nasleduje celkom zaujímavé rozšírenie prvého dielu. Trojka je zase z druhej strany, hlavná postava je dievča telepatka, ktorá sa dostane do hlavy psychicky narušenému pacientovi a hľa, on to je vrah Billyho rodičov. Štvorka a päťka je film, ktorý sa rozhodol ísť úplne vlastnou cestou a s prvými troma už nemajú okrem názvu nič spoločné. Tak6e ak si chce da5 niekto vianočný maratón, nech sa páči a kto nemá na to čas, nech venuje čas aspoň jednotke.

Hodnotenie čSFD.CZ - 70% Hodnotenie KOBKA - 85%

Don't Open Till Christmas (1984) Film bol natočený v rovnakom roku ako vyššie spomenutý slasher a privedie nás do nočných ulíc Londýna, kde neznámy vrah masakruje niekedy až veľmi morbídnym, no pútavým spôsobom ľudí prezlečených do kostýmu Santa Clausa. Film miestami stráca tempo, párkrát som sa pristihol, že zívam, ale určite je to niečo, čo v tomto vianočnom čase poteší každého fanúšika hororu.

Ten mu odpustí nie úplne presvedčivé výkony hercov a na dnešnú dobu možno aj trochu komediálne scény v kedysi vážnom hororovom filme, ale taká je doba.

čSFD.CZ - 48% Hodnotenie KOBKA - 55%

Hodnotenie

(ľ udia, ktorý tento sviatok z duše nenávidia si pridajú ešte 20%)

Black christmas (1974) Vianoce-nevianoce, keby sa ma niekto spýtal, aký slasher má najlepšiu atmosféru, bez váhania by som povedal Black Christmas (nie remake z 2006). Nič pekné totiž nečaká partiu dievčat, ktoré trávia sviatky pokoja

a mieru na zastrčenom

dievčenskom internáte

kdesi v Kanade. Jeden

psychopat, mŕtvola

študáka na povale, veľa

krvi, potrat ... už od

pohľadu zaujímavý večer.

Film miestami nudí, na

dnešnú dobu až moc

predvídateľným záverom,

ale stále ide o veľmi peknú

vianočno-hororovú

áležitosť, dokonca sa

hovorí, že film inšpiroval aj kultový Halloween natočený o niekoľko rokov neskôr.

A ako som spomínal vyššie, v roku 2006 bol natočený remake, ktorý osloví skôr mladších fanúšikov, nakoľko aj skrz dynamickosť a akčný dej nemá ozajstnému fanúšikovi hororu čo ponúknuť. Ale kto nevidel, nech si ho pokojne napíše do svojho watchlistu.

Hodnotenie čSFD.CZ - 64% Hodnotenie KOBKA - 65%

Santa's Slay (2005) Pri tomto filme s vianočnohororovou tématikou je nutné podotknúť, že nepatrí ani medzi legendy, ani medzi naozaj kvalitné počiny, ale mne sa tak nejako zvrátene páčil. Nie je veľmi dlhý,takže ani náročného diváka nedokáže nudiť dosť dlho, aby prestal pozerať.

Santa's Slay, v preklade Diabolský Santa, mal na začiatku obrovský potenciál sprevádzaný skvelým nápadom, bohužiaľ tvorci filmu sa rozhodli skôr pre light verziu, takže tam, kde mohli naplno využiť potenciál vraždiaceho Satana namiesto Santu rozdávajúceho darčeky na Štedrý večer, vytvorili len jednoduchú, no vtipnú záležitosť, ktorá pobaví ďaleko viac než čokoľvek, čo nájdete v programe našich televíznych staníc, no oproti vyššie spomenutým dielam ide len o veľmi chudobného, ale zato vtipného príbuzného. Filmu možno chýba napätie, no určite nechýba výborná a prirodzená vianočná atmosféra aj dobrý humor.

Hodnotenie čSFD.CZ - 47% Hodnotenie KOBKA - 50%

Merry little christmas (2010)

Sprvu nenápadný krátkometrážny španielsky titul spred troch rokov v mojich očiach doslova prevalcoval všetku hororovú konkurenciu roka 2010, aj keď nešlo o kasový trhák z Hollywoodu. Španieli dokazujú svoje kvality na poli hororu a tak nás tento kúsok vtiahne do deja v prvej minúte ... a nepustí nás ani dávno po tom, čo film skončí. Do čoho sa pretaví bežná rodinná dráma malého dievčatka s traumou v tomto dvadsaťminútovom šialenstva uvidíte sami.

Odporúčam ako lahôdku na záver.

Hodnotenie čSFD.CZ - 79% Hodnotenie Kobka - pre krátky rozsah nehodnotím

Gremlins (1984) Rok 1984 bol na kvalitné horory veľmi výživný, až ma prekvapuje, že sa v jednom roku našli dokonca dva skvelé (Silent Night, Deadly Night a Gremlins). V tom istom roku bol natočený aj prvý diel Nočnej mory z Elm Street (to len pre ukážku, akým bol rok 1984 pre hororového fanúšika).

Gremlins patria medzi klasiku vianočných filmov a v minulých rokoch nebola výnimkou, že niekedy hlboko po desiatej večer ich pustili do obehu aj naše televízne stanice.

Gizmo je malá chlpatá roztomilá postavička, ktorú hlavná postava dostane ako darček, s jednoduchými inštrukciami. Nekŕmiť po polnoci, nenamočiť a nevystavovať priamemu slnku. A ako to v týchto filmoch býva... Veľmi zábavný horor, kde je maximálne využitý potenciál tých malých zmrdov až natoľko, že ľudské herecké výkony trochu upadajú do ústrania, no na kvalite to nijak neuberá a teror malého mestečka sa môže veselo začať.

Film má aj druhé pokračovanie, rovnako odohrávajúce sa na Vianoce, tentoraz v jednom newyorskom mrakodrape, a aj keď ide o vskutku zábavný hororový film, na jednotku sa nechytá.

Ale komu sa Gremlins páči, je dvojka určite nutnosťou.

Hodnotenie čSFD.CZ - 72% hodnotenie KOBKA – 80%

Černá duše, věčně svobodná Tomáš Př idal

Byli seřazeni do oddílů, jako vojáci, čekající na rozkazy; všichni ti mrtví, bezcitní na těle, oděni v zatuchlých smotcích, z kterých odkapával hlen, jež se kupil v kusadlech hřbitovních larev a červů.

Znepokojivé hroby, přikryté kyprou hlínou a sněhem, dusící náhrobní kameny, obcházela Smrt…

Stejně jako její kosa, dopadal na hlavy mrtvých dezertérů přísvit bledé podzemní záře; vycházel z nitra země a rozsvěcoval prostory rakví.

Sníh, připomínající barvou zkřehlou lebeční kost, upomínal na to, že mrtví potřebují spát pod přikrývkou, z které po těle naskakovaly jedovaté omrzliny.

V zádumčivých hodinách, po dvanáctém odseku kosy, tnoucí do sněhu krvavé tahy, křepčil se Smrtí pomalý wals nejeden zkostnatělý tanečník.

V držení těla si byli nebožtíci rovni, z rób jim odpadávala páchnoucí hlína, a ze sněhu přikryté márnice, se nesly tóny praskajících smyčcových oprátek.

Dezertérům bylo prominuto, ale lidé se báli, že je tvrdý mráz a sníh pohřbí stejně nesmlouvavě jako nebožtíky ona prokletá hlína…

Z blahořečených litanií o smrti, se ve světle o posledních cestách, zjevovaly protáhlé černé stíny; siluety, žhnoucí zrak, jako když kremační pece pálí tuk nehybných těl.

Kolem hřbitova se semknula skupina nočních návštěvníků.

Chtěli do ticha naposledy říct: „Půlnoc odbíjí dvanáct kulek, jednu jako druhou – v rychlém sledu.“ Dezertéři byli hromadně zastřeleni a posléze pohřbeni za neuctivých plivanců. „Ovšem smrt, ta si pro každého z vás přijde jednotlivě!“ šeptali zlostně, jakoby smířeni s touto nezvratnou skutečností.

Pro ně byl život neřestí, avšak smrt vytouženou svobodou.

Rozpoviem Vám príbeh, ktorý má so Šípkovou Ruženkou od pána Walta Disneyho spoločného pramálo. Originálna verzia, skrytá verejnosti po stáročia, napísaná talianskym poetom s ľubozvučným menom Giambattista Basile v roku 1634, uverejnená v zborníku rozprávok s názvom Pentamerone (od básnika neskôr čerpali bratia Grimmovci) je príbehom o znásilnení, nekrofílii, kanibalizme, mimomanželskom pomere, upálení a áno, aj vražde. Nečakajte súcit a romantické "Žili šťastne, až kým nepomreli..." Toto je realita, toto je to, čo sa pred Vami rodičia snažili skryť. Márne. Nedobrú noc a nesladké sny, priatelia.

Slnko, Mesiac a Talia (Basile, 1634) preložila a upravila Lucia

Kroneislová

Kde bolo, tam bolo, žil raz jeden mocný kráľ, ktorému sa narodila nádherná dcéra, a dal jej meno Talia. Kráľ dal hneď v ten deň poslať po mudrcov a astrológov, aby predpovedali, aký osud je pre jeho dcéru nachystaný. Po tom, čo sa horlivo radili a vykladali princeznin horoskop, vypovedali učenci kráľovi, že Taliin život sa dostane do veľkého nebezpečenstva vďaka trieske z ľanového vlákna. Kráľ dal nariadiť, že žiadny ľan, konope ani čokoľvek tohoto druhu nesmie prekročiť prah jeho domu; mysliac si, že týmto zúfalým činom uchráni svoju dcéru pred jej hrozným osudom.

Jedného dňa, po tom, čo Talia vykvitla v spanilé dievča , hľadela oknom von zo svojej izby, keď tu zbadala starenu, ako prechádza okolo a pradie na vretene. Talia bola tým čudesným nástrojom tak unesená, nikdy nevidiac podobné, že zvolala na starenu, aby sa zastavila a nechala ju pozrieť sa. Talia prosíkala, aby sa starena zľutovala a dovolila jej napnúť ľan, no akonáhle sa jej pôvabná rúčka dotkla vretena, úlomok triesky sa jej zadrel pod necht a spadla na zem mŕtva. Keď vystrašená starena spatrila, čo sa stalo, vzala nohy na ramená a rýchlo sa dala na útek.

Keď sa nešťastný otec dopočul o katastrofe , ktorá postihla jeho milovanú Taliu , bol zničený.

Vyplakal more sĺz, a so zaprením všetkých síl, čo mu zostali, odel Taliino telo do jej najkrajších šiat. Neschopný zniesť pomyslenie, že by jej telo odovzdal studenej zemi,umiestnil ju do čipiek pod baldachýnom z najjemnejsšieho brokátu v jednej z palácových izieb, dvere paláca uzamkol na sto zámkov, a potom toto sídlo opustil naveky. Miesto, ktoré bolo príčinou jeho nešťastia a spôsobilo mu toľké utrpenie, zanechal za sebou a všetky spomienky naň vypudil zo svojej mysle .

Jedného dňa, po uplynutí času, ktorý nespočíta nik, sa v lese neďaleko sídla ocitol mladý kráľ, ktorý sa sem vydal na lov. Kde nič, tu nič, zrazu mu jeho sokol uletel a vletel do jedného z okien v paláci . Nevracal sa, ani keď naňho zavolal, a tak dal kráľ vyslať sluhu , aby zaklopal na dvere paláca a v jeho mene požiadal o navrátenie jeho najobľúbenejšieho operenca . Sluha klopal a klopal, ale žiadnej odpovede sa nedočkal , a keď sa pokúšal dostať dnu, bolo zamknuté. Mladý kráľ nariadil svojim sluhom, aby vzali rebrík, ležiaci opodiaľ v tráve a pevne ho zapreli o stenu.

Po krátkom zvažovaní sa rozhodol, že do okna vyšplhá on sám. Sluhovia mu pridržali rebrík, zatiaľ, čo liezol dnu, a keď bol tam, putoval z miestnosti do miestnosti , ale nenašiel nič a nikoho . Konečne sa ocitol v malebnom salóne, kde našiel ležať ľúbeznú dievčinu , ktorá vyzerala na to, že spí. . Volal na ňu , no neprebrala sa. Podišiel k nej bližšie, a keď sa na ňu zblízka zahľadel,

v zúfalej snahe prebudiť ju, zazdala sa mu tak neuveriteľne krásna , že si nemohol

pomôcťa zatúžil po nej. Jeho dychtivosť narastala a túžba sa pre neho stala neznesiteľnou, preto neváhal, vzal ju do náručia a odniesol do postele , kde sa s ňou, bez toho, že by o tom ona vedela, pomiloval . Po akte ju nechal pohodenú na posteli , opustil palác a vrátil sa nazad do svojho mesta , kde mu aktivity spojené s podnikaním dali na incident rýchlo zabudnúť.

No Talia , ktorá nebola mŕtva , len v hlbokom bezvedomí , otehotnela , a po deviatich mesiacoch porodila dvojčatá, utešeného chlapca a ešte čarovné dievčatko. Láskavé víly, ktoré bdeli nad ňou a pomohli jej aj pri pôrode , dali deti prisať na matkine prsia . Jedného dňa nedokázalo jedno z detí nájsť bradavku a začalo preto sať z matkinho prsta . Salo s takou silou a vervou , že sa mu podarilo vytiahnuť triesku, ktorú tam mala zapichnutú a Talia sa prebudila, sťaby z dlhého spánku . Keď spatrila deti , netušila , čo sa stalo, ani ako k nim prišla , no uvítala ich s láskou , a opatrovala tak, aby im k blahu nič nechýbalo. Dala im meno Slnko a Mesiac. Láskavé víly ju naďalej navštevovali, zahŕňajúc ju jedlom a nápojmi , ktoré sa zjavili vždy , keď potrebovala, akoby ich vyčarovali neviditeľní služobníci.

Keď si kráľ na Tali konečne spomenul , túžba v ňom zahorela s takou intenzitou, že si pomyslel, či by sa nenavrátil späť do paláca, vyzistiť, či tam milá dáma stále spí . Doma povedal , že sa chystá na ďaľší lov , a vycestoval na miesto, v jeho spomienkach uložené ako kraj rozkoše a pôžitkov. Keď našiel Taliu prebudenú ,s dvoma pôvabnými deťmi, bol šťastím bez seba. Talii vyzradil, že to bol vtedy on, a vypovedal jej, čo sa stalo. Ako sa tak spolu rozprávali , obaja si s prenikavou jasnosťou uvedomili , že sa medzi nimi tvorí puto silnejšie než priateľstvo. Po niekoľkých dňoch, strávených rozhovormi a milovaním, nadišiel čas, aby mladý kráľ odišiel , no svojej milenke prisľúbil, že sa čoskoro vráti, a privedie ju aj ich deti do svojho kráľovstva . Keď sa vracal domov, pocítil, že je do Talie zúfalo zaľúbený, a sotva mohol spať či jesť, neprestávajúc na ňu a svoje deti myslieť, a ak sa mu aj podarilo zaspať, zo spánku volal ich mená.

No mladý kráľ už doma jednu manželku mal, a tej sa zdalo nanajvýš podozrivé , že sa ani po niekoľkých dňoch, strávených na love, nevracal domov, a keď ho začula, ako zo spánku vyslovuje čudné mená, bola naplnená hnevom a žiarlivosťou . Dala si zavolať kráľovho sekretára a riekla mu :"

V živote môjho muža zastávaš dôležité miesto, isto sa Ti zdôveruje so svojimi tajomstvami . Ak zradíš svojho kráľa , a vypovieš mi , kto je jeho milenka , darujem Ti bohatstvo, o akom sa Ti ani v najdivokejších snoch nesnívalo . No ak mi neprezradíš, Tvoj život bude pre mňa bezcenný a dám a zabi . " Tajomník, naplnený strachom , si svoj život cenil viac než česť , a tak jej vypovedal to , s čím sa mu kráľ zdôveril . Akonáhle ho kráľovná vypočula, dala poslať po posla , aby Talii, s údajnou správou od kráľa , riekol : " Pošli za mnou deti, ihneď, veľmi sa mi po nich cnie a umieram od túžby ich znovu vidieť . " Talia , šťastná , že jej milenec deti miluje s takou intenzitou, poslúchla predvolanie , a poslala maličkých s poslom.Kráľovná , nenávidiac deti ešte viac, keď zbadala , aké sú malebné, vzala ich so sebou do kuchyne a nariadila kuchárovi, aby ich zabil, a dal pripraviť na večeru . Kuchár bol návrhom zdesený, no naoko súhlasil, a pretože mal dobré srdce, deti potajme vzal za svojou ženou a prikázal jej, aby ich schovala a nikomu o nich ani slovkom nevyriekla. Potom zabil dve novorodené jahňatá a varil ich a podával ako najchutnejšie lahôdky.

Keď kráľ usadol k stolu , kráľovná s jasotom vyhlásila , že sa pokrmy podávajú na počesť jej verného a milujúceho manžela , a keď videla, s akou chuťou sa do jedla pustil , jej radosť nepoznala hraníc , a stále ho tlačila, aby jedol viac a viac, do posledného sústa , prehovárajúc k nemu sladkým hláskom:

" Jete to, čo je Vaše vlastné, drahý . " Po tom, čo mu to zašepkala niekoľko-krát za sebou, kráľ, známy svojou výbušnou povahou, nerozumiac jej narážkam , nahnevane vybuchol: " Ja veľmi dobre viem , že jem to , čo je moje vlastné, pretože TY si do tohto domu nepriniesla nič! " Prudko vstal, vyrazil preč zo zámku a niekoľko dní zostal v neďalekej vile, snažiac sa preniesť cez svoj hnev .

Medzitým kráľovná vyslala ďaľšieho posla , aby so sebou priniesol aj Taliu, s falošnou depešou od kráľa , že po zatúžil I po nej a ich odlúčenie viac nedokáže zniesť. Talia poslúchla rada, ona sama pociťovala veľkú túžbu byť s mužom, ktorý bol k nej taký milý a láskavý, ale predstavte si jej zdesenie , keď ju posol priviedol pred kráľovnú , ktorej tvár horela vášnivou nenávisťou .

Kráľovná na ňu zasyčala : " To ty si tá suka , ktorá sa teší pozornosti môjho manžela?! Priprav sa na uvítanie v pekle , pretože čo nevidiac tam zamieriš! " Talia sa snažila kráľovne vysvetliť, ako sa to všetko zbehlo a udialo, že sa stala kráľovou milenkou , zatiaľ čo tvrdo spala , ale kráľovná sa jej neveriacky vysmiala a dala prikázať , aby na nádvorí paláca zapálili obrovský oheň a Taliu uvrhli do jeho plameňov.

Talia , v snahe získať čas , pokľakľa pred kráľovnou , a ako poslednú požiadavku vyslovila, aby jej vyzliekli šaty , čo mala na sebe. Kráľovná k chudere Talii necítila žiadnu ľútosť, ale všimla si , že Taliine šaty boli veľmi krásne, a posádzané drahokamami , a tak sa dohodli , že Talii bude umožnené vyzliecť sa , mysliac si , že si šaty nechá sama pre seba . Talia sa začala veľmi pomaly vyzliekať . Vyzliekala si vrstvu za vrstvou, a každý raz, čo jej časť odevu zmizol z tela, bolestivo vykríkla a slzy jej stekali po lícach , premýšľajúc o hrôzach, ktoré na ňu čakali, a ktoré nebude môcť vydržať. Pri každom ďaľšom kúsku jej krik zosilnel a bol čoraz viac srdcervúcejší .

Kráľ sa vracal do paláca a zrazu začul krik . Vyrazil za zvukom, až dorazil ku kráľovnej a nešťastnej Talii, ktorá bola už úplne vyzlečená a stála pred kráľovnou obnažená a triasla sa od zimy a plaču. Požadoval vysvetlenie , a tak kráľovná, v zápale hnevu vykríkla , že nevedomky zjedol svoje vlastné deti , a že jeho milenka bude zaživa upálená za cudzoložstvo .

Keď kráľ počul , čo sa stalo , bol bez seba žiaľom , vzlykajúc:

" Ako som mohol zjesť svoje vlastné sladké deti ? Prečo moje žily kričia po spravodlivosti? Ty jedovatá, zlá žena ! Ako si mohla urobiť takú ohavnú vec? " A nariadil , že kráľovná bude do ohňa uvrhnutá namiesto nej, za to, čo napáchala na nevinnej Talii, a jeho posol s ňou , za jeho účasť na tomto ohavnom čine . Posledný mal byť upálený kuchár , o ktorom kráľ veril , že to bol on, kto zahrdúsil jeho deti , no keď kuchára vytiahli von , ten začal protestovať a kričať:

" Neodvažujte sa moju vernosť odmeniť týmto hrozným trestom, Sir . Zachránil som Vaše deti . Nie sú mŕtve , ja a moja žena sme ich skryli. " Rozradostený kráľ odpovedal :

"Ak to, čo vravíš, je pravda , budeš odmenený tak, ako žiadny iný muž pred Tebou ."

Kuchár zavolal na svoju ženu, aby pred kráľa priviedla Slnko a Mesiac, a ten sa nemohol nabažiť bozkov a láskaní, a to ako detí, tak aj ich matky , a zhromaždil si ich všetkých do svojho náručia . Kuchárovi vyplatil bohatú odmenu. A samozrejme sa oženil s Taliou , s ktorou žil dlhý a šťastný život a bol dobrým manželom a otcom , pretože vždy dobre vedel , že

" osoba , ktorá je naplnená šťastím, má šťastie , aj vtedy, keď spí . " Dovoľte mi pozastaviť sa a v krátkosti prestaviť autora tejto úchvatnej a vcelku netradičnej (ne) rozprávky. S jeho dielom sa budeme stretávať častejšie, preto je namieste, aby sa dozvedeli, kto to bol a ako žil.

Giambattista Basile ( 1566-1632 ) bol taliansky básnik , dvoran a rozprávkar-zberateľ .

Narodil sa v neapolskej rodine vyššej strednej triedy. Basile bol počas svojej kariéry dvoranom a vojakom, slúžiaci najrôznejším talianskym kniežatám , vrátane benátskeho dóžu . Podľa spisovateľa Benedetta Crocea ,sa narodil v roku 1575 , zatiaľ čo iné zdroje tvrdia, že dátum jeho narodenia znie 23. február 1566 .

Počas pôsobenia v Benátkach začal písať poéziu . Neskôr sa vrátil do Neapole , aby slúžil ako dvoran, pod záštitou Dona Marina II. Caracciola , neskôr princa Avellina , ktorému venoval svoju idylu L' Aretusa ( 1618 ) . V čase svojej smrti dosiahol hodnosť " knieža Conte di torrone “.

Basilova ranná literárna tvorba pochádza z roku 1604, v podobe predslovu k dielu Vaiasseide svojho priateľa, neapolského spisovateľa menom Giulio Cesare Cortese . Nasledujúci rok ho jeho ochranca Smorza Crudele amore poslal do učenia v hudobnom súbore a v roku 1608 mu publikovali báseň Il pianta della Vergine .

Jeho najznámejšie dielo je však kolekcia neapolských rozprávok s názvom Lo Cunt de ak Cunt overo lo trattenemiento de peccerille ( neapolská verzia pre The Tale of Tales , alebo po našom Príbehy všetkých Príbehov ) , tiež známy ako Il Pentamerone, ktoré posmrtne v dvoch zväzkoch publikovala jeho sestra Adriana, najskôr v rodnej Neapoli , a v roku 1634 a 1636 v Taliansku pod pseudonymom Gian Alesio Abbatutis . Neskôr sa táto kolekcia stala známa ako Pentamerone .

Aj keď nejaký čas zapadala prachom a pozabudlo sa na ňu, po čase si opätovne získala veľkú pozornosť vďaka bratom Grimmovcom, ktorí zbierku vychválili do nebies, ako prvú národnú zbierku rozprávok . Mnohé z týchto rozprávok sú najstaršími známymi variantami rozprávok

" Rapunzel - Zlatovláska " , “Šípková Ruženka” a " Popoluška " (zdroj: wikipédia.org)

Pentamerone pochádza zo sedemnásteho storočia a ide o kolekciu roprávok talianskeho básnika a dvorana menom Giambattista Basile .

Text bol viackrát preložený, do nemčiny Felixom Liebrechtom (1846), do angličtiny sirom Richardom Francisom Burtonom (1893) a do taliančiny Benedettom Croceom v roku 1925. V roku 1934 bol text z Croceovej verzie upravený pánom Normanom N. Penzerom a najnovšia, moderná verzia prekladu bola publikovaná v roku 2007 Nancy L. Canepovou.

Basile v tomto prelomovom diele zaznamenal a zozbieral príbehy, ktoré sa ústne šírili v oblastiach blízko Kréty a Benátok , a z ktorých niektoré neskôr prebrali a adaptovali Charles Perrault a bratia Grimmovci , už ako upravené verzie jeho rozprávok . Príkladmi sú Popoluška , Zlatovláska , Kocúr v čižmách , Šípková Ruženka , a Janko a Marienka .

Zatiaľ, čo do jeho ostatných poviedkových zbierok boli zahrnuté príbehy , ktoré by sa dali nazvať rozprávkami , táto jeho práca je prvá kolekcia , ktorej príbehy zapadajú presne do tejto kategórie . Hoci ich priamo neprepísal, ale osvojil si ich a z ústnej tradície upravil na svoj obraz, všetky boli napísané v neapolskom dialekte , a v mnohých ohľadoch tak bol prvým známym spisovateľom zachovajúcim ústne tradície.

Lo Cunt, známy ako Pentamerone , bol prvýkrát použitý v roku 1674 , názov je postavený na modeli Decameronu od Boccaccia . Štýl príbehov je silne barokový , s mnohými metaforami, ako napríklad:

" Slnko, ako vedúci lekár, sa vybralo navštíviť choré a malátne kvetiny , " "Druhý deň ráno , akonáhle odtiene noci , sledované strážnikom Slnkom , utiekli z krajiny , " ("The next morning, as soon as the shades of Night, pursued by the constables of the Sun, had fled the country,”)

“akonáhle Slnko s jeho zlatými metličkami zmietlo špinu Noci z polí napojených úsvitom” (“as soon as the Sun with his golden broom had swept away the dirt of the Night from the fields watered by the dawn".) " Ako v noci , keď pomáhal zlodejom , bol vyhnaný z neba , pre zber tepla z šera a úsvitu " ("as the Night, having aided the robbers, is banished from the sky, and goes about collecting the faggots of twilight") Ukážky interpretované ako satira, sú písané v barokovom slohu , ale Basile mal tento štýl mimoriadne v obľube , a používal ho aj iných svojich prácach ,a zdá sa , že bez ironického zámeru.

Aj keď práce upadli časom do zabudnutia, ako bezvýznamná dielko napísané v miestnom dialekte , bratia Grimmovci , v ich treťom vydaní Rozprávok bratov Grimmovcov, ju vychválili ako

“prvú národnú zbierkú rozprávok , ktoré vyhovujú a presne zapadajú k ich romantickým nacionalistickým názorom na rozprávky , a ako zachytenie neapolského hlasu na papier. “ Táto kolekcia ( Pentamerone) si po dlhú dobu udržiavala status najlepšej a najbohatšej kolekcie rozprávok, ktoré sa nedali nájsť u žiadneho iného národa než neapolského .

Nielenže tradície ešte v tej dobe neboli skompletizované , ale autor mal zvláštny talent pre ich výber , a okrem toho , priam intímne poznal dialekt .

Príbehy sú rozprávané bez akéhokoľvek prerušenia , plynule, a tón sa dokonale uchytil, preto sa na túto kolekciu dokopy päťdesiatich rozprávok môžeme pozerať ako na základ mnohých iných, po ňom ďalších , aj keď obsahovo neboli priveľmi reálne a pomimo krajiny, v ktorej sa udiali Príbehy v nich umiestnené, neboli verejnosti veľmi známe, a nikdy neboli preložené do francúzštiny (čo bolo v tej dobe takmer povinnosťou), stále však nosia všetky dôležitosti základu , vzhľadom na fakt previazanosti tradícií . Dve tretiny z nich sa , pokiaľ ide o ich hlavné udalosti , odohrávajú v Nemecku a sú dodnes aktuálne.

“Basile nikdy nedovolil , aby sa v rozprávkach diali akékoľvek zmeny od toho, čo mu ľudia povedali , dokonca ani žiadne prídavky či zmeny významu , čo dáva jeho práci mimoriadnu hodnotu”

Wilhelm Grimm Pentamerone je štruktúrovaný do 50 fantastických príbehov, odohrávajúcich sa v priebehu piatich dní.

Prvý deň: Príbeh Obra, Myrta, Peruonto, Vardiello, Blcha, Cenerentola (varianta Popolušky), Obchodník, Kozia tvár, Zakliata srna, Tri sestry Druhý deň Petržlen (varianta Rapunzel/Zlatovlásky), Zelená lúka, Fialka, Pippo (varianta Kocúra v čižmách), Had, Bradatá, Holubica, Mladá otrokyňa (varianta Snow White), Visiaci zámok, Kamarát

Tretí deň Cannetella, Dievča bez rúk, Tvár, Sapia Liccarda, Šváb, myš a cvrčok, Cesnaková cesta, Corvetto, Hlupák, Rosella, Tri víly

Štvrtý deň Kameň v kohútej hlave, Dvaja bratia, Tri zakliate princezné, Seden malých bravčových hláv, Drak, Tri koruny, Dva koláče, Sedem holubíc (varianta Sedem zhavranených bratov), Havran, Potrestaná pýcha Piaty deň Hus, Mesiace (v zmysle kalendára), Pintosmalto, Zlatý koreň (varianta Cupida a Psyché), Slnko, Mesiac a Talia (varianta Šípkovej Ruženky), Sapia, Päť synov, Nennillo a Nennella (varianta Braček a sestrička), Tri citróny.

Daj vypiť, kamarát!

Vrece už bolo takmer prázdne. S dohárajúcou cigaretou v ústach a s monoklom od starej Splaškovej sa sunul, niekto by povedal, že švihácky, ale Splašková na to mala len jediný výraz – terigá sa akoby chcel decká ondieť. Kmásal sa teda dolu mestom, priamo po prostriedku – veď čo, na Vianoce sú o polnoci všetci aj tak kdesi zašití. Bohabojní na polnočnej a bohanebojní doma pri telke. A tak sa jeden ogrcaný Mikuláš s deravým vrecom cez plece tacká od výkladu k výkladu po Hlavnej a občas sa vystrie na chodník, preklínajúc vytrhané dlažobné kocky a metaniachtivých chuligánov.

Po ďalšej takejto nehode, navyše zavŕšenej vyváľkou vo výtlku plnom polozmrznutej čliapkanice, si musel Mikuláš na minútku vydýchnuť, a tak si sadol na rozjebanú lavičku a z hlbokého vrecka kedysi honosného kabáta vytiahol fľaštičku. V žiari tisícok farebných svetielok a výkladných neónov zasvietila sviatosť najväčšia – niekoľkokrát destilovaná, schladená, pašovaná a v neposlednom rade poctivo čmajznutá - fínska vodka.

Mikuláš si ligol raz, druhý raz, potom prestal počítať a len si vychutnával páľavu domoviny. Grgom vzdal hold poctivej robote. Clivota mu vohnala slzy do očí, duši sa zachcelo spomínať na rodnú hrudu – potiahol silno, až z päty a odpľul zelený chrcheľ do špinavého snehu. Pomaly sa rozliezal, a splošťoval sa, až kým neprimrzol. „Kolega! Ešte máš? Či?“ Mikuláš s údivom fľochol na zdutú červenú príšeru s karmínovým nosiskom na boku tváre. Nie! Nie na boku – uprostred. To brada sa tomuto tvorovi skĺzla bokom, asi preto, aby si chlapík mohol prihnúť z plastovej fľaše značky Tuzemák. „Dáš?“ spýtalo sa zjavenie, zjavne bez kúska hanby v tele. „Grrrh. Požičiaš?“ opravilo sa, keď vyhodnotilo Mikulášov výraz tváre.

Mikuláš chvíľu premýšľal, zvažoval všetky pre a proti – dať a vzdať sa nápoja pre blaho blížneho svojho? Alebo ho kopnúť do gulí, ovaliť po gebuli a vydrúľať mu niekdajší obsah fľaše medzi oči? Druhá možnosť ho lákala viac, ale... odrazu si spomenul na ducha Vianoc – v ušiach mu zazneli slávnostné fanfáry a spomienka na domov – na rodné Fínsko – mu vmietla do tváre nielen mrazivé vločky a pach z podchodu, kde nedávno obšťal obšťatú stenu, ale aj spomienku na mladosť: „Drahý synu. Slávnostne ti odovzdávam magické žezlo a pár ušľachtilých sobov, s ktorými budeš odteraz brázdiť nebesia, aby si rovnako ako ja a predo mnou aj môj otec a jeho otec...“ Jednoducho vzal a šiel.

Nik ho nevaroval, nikto ho neupozornil, že... ale to je jedno, to sem nepatrí. Mikuláša oviala nostalgia a pohľad na stliapaného „Akožemikuláša - Akožejeho“, ho mierne rozcitlivel. V podobnom duševnom rozpoložení sa naposledy ocitol, keď pred ním pokľakol škriatok Vendelín a prosil ho o požehnanie vziať si za manželku Snehovú kráľovnú. Vtedy toto hlboké pohnutie Mikuláš s vypätím všetkých síl prekonal a Vendelovi poriadne natrhol riť, takže toho krpatého bastarda sfetovanej veveričky chúťky na laškovanie so šľachtičnou prešli. „Nedám. Ani nepožičiam. Ale splním ti jedno želanie. Si už síce veľký a starý, už neveríš, ale mne to nevadí. Nie som rasista. Želaj si, čo len chceš!“ Nonšalantne rozpažil rukami a takmer ho z rozjebanej lavičky vyvrátilo. „Egrrrh!“ vyrazilo z falošného Mikuláša spolu s lacným smradom a šokom. Čo to má znamenať! Kolega kolegovi... kamarát kamarátovi... takmer brat a nepožičia chlast?!

Jeden hlt? Nič nebude? Aká to nespravodlivosť! Henten odkundes má a nedá! Na sviatky! Na Vianoce?! „Dopipi-pi. Či. Nedáš? Ako nedáš?“ Vari sa dá nedať, keď smädný umiera a z posledných vysušených síl požiada blížneho svojho? Natiahol ruku a chmatol na miesto, kde naposledy videl ruku nepriateľského Mikuláša.

Dlaň spravodlivého trestu klesala do prázdna, ale jeho nohy sa vychýlili z mierneho náklonu a stiahli telo smerom k lakomcovi, takže ruka napokon dopadla na jeho lakomé plece.

Ku krku v sobolej, kedysi bielej kožušine, sa naklonila otvorená chriapa a v desivom omyle sa zahryzla do Mikulášovho nezdravo odhaleného hrdla a začala sať.

Fínska vodka s prímesou magickej krvi tiekla dolu gágorom a zohrievala skrehnuté útroby.

Mikuláš sa definitívne vyvalil z rozjebanej lavičky, ruky rozhodené v doznievajúcom žičlivom geste a s hlavou bez baranice, vytratil ju v tom podchode, tresol o zem.

Sviečka dohorela - lampáš zhasol – duša opustila tento svet. Mikuláš s rozhodenými rukami v špinavom snehu naposledy vydýchol a hneď vzápätí prdol. „Tá ale reže!“ utrel si Jožo ústa do rukáva a tackajúc sa vybral domov. Žena ešte určite nespí. Trochu ju pomuchlá, polaškuje a zaľahne. Na dnes bolo už chľastu dosť, veď aj zajtra je deň.

Lenona, 2013

Ak chcete ochutnať niečo originálne a revolučné, dovoľte, aby som vám v závere predstavil prvú česko – slovenskú zbierku mikropoviedok s názvom Fantastická 55 z vydavateľstva Hydra.

Jedná sa o knihu pozostávajúcu z 57 mikropoviedok, jednej básne, jedného drabblu a 29 ilustrácií. O vznik tohto unikátneho diela sa postaralo 55 autorov a 14 ilustrátorov. Je to super kniha na krátenie si nudných chvíľ. Je vhodná pre široký okruh čitateľov rôznych vekových kategórií a žánrov, ale aj pre začínajúcich autorov, ktorí majú vďaka nespočetnému množstvu štýlov možnosť „ukradnúť“ si od každého to, čo potrebujú. Aj keď tento počin je prevažne zameraný na fantasy, nájdete tu i nemálo scifi a hororových mikropoviedok.

Určite by Vás zaujímalo, ako zapadá FANTASTICKÁ 55 do konceptu našej KOBKY. Vysvetlenie je jednoduché. Za vznikom celého projektu stála Katarína Čavojová z vydavateľstva HYDRA rovnako, ako aj jej kolegyňa Lenka Štiblaríková a ja (Peter Šufliarsky). Z malého projektu sa zázrakom vykľul megaprojekt, ktorý nás všetkých prerástol. Vďaka tejto knižke sa podarilo uviesť známych i neznámych, slovenských, českých ai moravských autorov (a to v pôvodnom jazyku) tak, ako ich nepoznáte. Medzi tých najznámejších profíkov možno zaradiť Juraja Červenáka či čerstvú držiteľku ceny Fandomu Alexandru Pavelkovú, ale i české susedky ako Petru Neomilnerovú a Františku Vrbenskú. A aby som nezabudol na našich skvelých KOBKÁČOV, vo FANTASTICKEJ 55 narazíte i na Marka E. Pochu, Janka Íšu a dokonca i na čerstvú držiteľku ceny Mloka Lenku Štiblaríkovú, ktorá si dokonca našla čas napísať jednu poviedku i pre náš vianočný špeciál (Daj vypiť kamarát). Aj ilustrátori, ktorí sa podieľali na FANTASTICKEJ 55, sa dnes prechádzajú v hlbinách Kobky a sú to Martin Cuco Luciak, Lucia Kroneislová a Eva Mária Ondová, ktorá spracovala i našu krásnu vianočnú obálku.

Ak veríte Kobke, verte i tejto knihe. Ako jeden zo zostavovateľov Vás však upozorňujem, že kniha sa síce číta ľahko, no nedoporučuje sa čítať ako celok. Mohlo by to uškodiť. Fantastická 55 vznikla hlavne preto, aby dodala nováčikom síl do ďalšej tvorby, Čechom trochu slovenského jazyka a naopak, aby uviedla na scénu nových ilustrátorov, autorov a vniesla konečne nové prvky a nastolila nový smer. Snaha nebola zbytočná a už teraz je badať menšie zmeny. A zmena – je život...

A tak vďaka mladým nádejným autorom a starým známym okúsite krásy apokalypsy, zastrieľate si na zombíkov, navštívite krásne i strašidelné svety, budete bojovať s drakmi, netvormi, dokonca i sami so sebou. Natrafíte aj na krásne a nežné devy, bájne tvory či netvory.

Ak neveríte, stačí sa spýtať sa krstného otca Jiřího Walkera Procházku, alebo navštíviť stránku vydavateľstva Hydra (www.vydavatelstvohydra.sk), ktoré sa čím ďalej tým viac rozrastá o nové tituly (naposledy to bola fantasy od Kataríny Čavojovej: Vlčí brat, scifi od Lenony Štiblaríkovej: Astrálny pútnik, ale aj temná steampunkovo ladená novela Petry Slovákovej a jej Cvrček v Krabičce).

Mimochodom, od nového roku nájdete KOBKU aj na stránkach vydavateľstva HYDRA...

Vinšujeme

by Milan Vričan Niesú ktovieako zhovorčivý a už vôbec nedisponujú básnickým črevom. Väčšina z nich radšej dáva prednosť ráznym, svojským činom, pri ktorých sa takmer vždy nepekne umiera. Lenže aj tí najmenej verbálne zdatný nezabudli na svojich verných fanúšikov. Využili Kobku ako médium a tak sa ich želania mohli dostať aj k vám:

Štedrovečerný stôl plný tradičných dobrôt.

(Dr. Hannibal Lecter) Príjemné sviatky v kruhu najbližších.

(Sadako Yamamura) Barbie a Kena.

(Chucky) Bezpečný úkryt na cestách.

(Norman Bates)

Pán vás ochraňuj pred krotiteľ mi šeliem.

(Damien Thorn) Neohŕ ňajte nos nad zeleninou. (živí mŕ tvi) Strasti nech vás nedrapnú na hák.

(Candyman) Vznášajte sa.

(Pennywise) Bezodnú nádrž.

(Leatherface) Očistné flambovanie s vernými.

(Christabella)

Rubikovu kocku.

(Pinhead) Hokejovú výstroj.

(Jason Voorhees) Hrajte sa.

(Jigsaw) Zdravý, pevný chrup. (gróf Dracula) Pukance!

(Kukuričné deti)

Dobrú kondičku.

(Michael Myers) Pohotových hasičov.

(Carrie White) Ježiško neexistuje.

(Janko Iša) Obžerstvo je hriech. Smrteľ ný.

(Mark E. Pocha) Nešť astné a neveselé, Kobka, miesto tajomné, nech sa Vám stane svetlom v tme.

(Lucia Kroneisl)