40 osobností / personalities

40 OSOBNOSTÍ 40 PERSONALITIES

Tento projekt je realizován za finanční podpory Evropské unie.

Za obsah sdělení odpovídá výlučně autor. Sdělení nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

This project has been funded with support from the European Commission.

This publication reflects the views only of the author, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein.

40 OSOBNOSTÍ 40 PERSONALITIES

Milí čtenáři, dostává se vám do rukou útlá brožura, která je jedním z mnoha produktů vytvořených v rámci projektu SETIP (Senior Education and Training Internet Platform) programu EU Grundtvig. Hlavním cílem projektu SETIP bylo posílit počítačovou gramotnost seniorů a ukázat možnosti Internetu při celoživotním a tudíž i seniorském vzdělávání. Internet byl médiem nejen k získávání informací, sdílení dokumentů a aplikací, ale také k tvůrčí činnosti, různorodým vzdělávacím aktivitám a v neposlední řadě hrál i socializační roli. Virtuální třída se stala na dva roky (a zajisté bude i nadále) místem schůzek, debat, tříbení názorů, hledání informací a získávání i utužování znalostí. Nebyl to bezbřehý prostor bez pravidel a mantinelů, ale bylo to místo, kde jeho návštěvníci pravidla spoluvytvářeli a ctili. Učitel a student zde neměl ostré kontury a přesto, nebo možná právě proto, byla vzájemná komunikace založena na úctě, pochopení a svědomitém plnění zadaných úkolů.

Dalším nebývalým zážitkem pro studující, ale také pro učitele, byla možnost vyzkoušet si studium bez hranic, přesněji ve čtyřech státech EU: České republice, Portugalsku, Slovinsku a Španělsku. Použili jsme jednotný model, jednotná témata, vytvořené produkty jsme sdíleli, některé z nich adaptovali do národních podmínek. Nelehkým úkolem bylo pokusit se navázat komunikaci mezi seniory v zahraničí, kde jediným omezením byla, jak jinak, jazyková bariéra.

Pro ověření fungování takového studia jsme zvolili téma Deseti největších osobností každého z partnerských států, jejichž přehled (tak, jak si je vybrali samotní senioři) přináší tato brožura. Již samotný výběr je zajímavý a neméně zajímavá byla volba v každé ze zemí jedné, nejvýznamnější osobnosti. S vítězi soutěže se můžete seznámit v jednotlivých kapitolkách. Pokud vás idea virtuálního vzdělávání zaujala, pak si určitě se zájmem prohlédnete nejen textový materiál v brožuře, ale také zavítáte na stránky Setipu, snad ne neskromně je nazýváme Virtuální Univerzitou Třetího Věku, kde můžete kromě vzdělávacích materiálů a aktivit najít i mnoho zajímavých informací o účastnících projektu – českých, portugalských, slovinských a španělských seniorech. Během fungování projektu vznikla stopadesátičlenná komunita studujících, vyučujících a organizátorů virtuálního vzdělávání, která vytvořila dvacet eLearningových kurzů a která se bude zajisté rozrůstat a dále vytvářet nové programy pro seniory založené na virtuálním vzdělávání. Pokud se mezi vámi najde někdo, kdo by se chtěl připojit, nic mu nebrání v cestě.

Za řešitele projektu SETIP Zdeňka Telnarová, Ostravská univerzita 4 / Senior Education and Training Internet Platform

Dear readers, you are holding a thin brochure which is one of numerous products created within the project SETIP (Senior Education and Training Internet Platform) of the EU programme Grundtvig. The main aim of the project was to improve computer literacy of seniors and to show Internet possibilities in life-long education, hence senior education. The Internet has been a medium for acquiring information, sharing documents and applications, but it has also aided in creative work, various educational activities, and last but not least it has played a socialising role. For two years, the virtual classroom has become (and certainly will be) a place for meetings, discussions, crystallising opinions, searching information, and acquiring and strengthening knowledge. It was not an entirely free space without rules and boundaries, but a place where the visitors could co-create and follow them. The teacher and students did not have sharp features, yet, but maybe that is why, their mutual communication was based on respect, understanding, and thorough fulfilling of the assignments.

Another unusual experience for the students, as well as for the teacher, was the possibility to try out study without borders, namely in four EU states: Czech Republic, Portugal, Slovenia, and Spain. We used a unified model and unified topics, shared our created products, some of which were adapted into difficult conditions. An uneasy task was to try to establish communication among seniors from abroad, which was primarily hampered by their language barrier.

In order to verify the study form works, we chose topic Ten Greatest Personalities of each partner state, whose list (as chosen by the seniors themselves) is shown in this brochure. Already the choice itself is interesting, the same was voting for the most important person of each country. The winners are introduced in individual chapters. If you have been attracted by the vision of virtual education, you might leaf through the brochure or visit the Setip site, proudly called the Virtual University of the Third Age, where you can find a lot of educational material and activities as well as lots of other interesting information about the project participants – Czech, Portugal, Slovenian, and Spanish seniors.

The project has brought to life a 150-member community of students, teachers, and organisers of the virtual education, which has resulted in twenty eLearning courses and which is likely to grow and create new programmes for seniors based on virtual education. If there is someone in your neighbourhood interested to join in, there is no obstacle.

On behalf of the project SETIP solver Zdeňka Telnarová, University of Ostrava Senior Education and Training Internet Platform / 5

V rámci projektu SETIP (Senior Education and Training Internet Platform) bylo jeho účastníky vybráno deset českých osobností, jejichž život, dílo a odkaz budoucím generacím se staly předmětem zájmu a systematičtějšího studia.

Každé z těchto osobností byl věnován měsíc studia; zahájen přednáškou, následován studiem připravených materiálů ve virtuální třídě a průběžně doplňován diskusemi, úkoly a dalšími aktivitami seniorů. Veškeré vytvořené materiály (ať již lektory/přednášejícími, nebo seniory) jsou dostupné na stránkách projektu (http://setip.osu.cz ).

Následující text přináší krátkou informaci o desíti vybraných českých osobnostech a poslouží zahraničním účastníkům projektu SETIP k základnímu seznámení se s těmi Čechy, které čeští senioři projektu SETIP považují za nejvýznamnější. Osobnosti jsou setříděny podle data narození.

Participants of the project of SETIP [Senior Education and Training Platform] chose ten Czech personalities whose life, work and heritance to future generations became a matter of concern and a study subject. Each of elected celebrities has been dedicated one month of study beginning with an introducing lecture and followed by studies of provided materials in the virtual class. Continual discussions and various additional tasks supplemented the activities of involved seniors. All the materials drawn up both by tutors/lecturers and seniors are available on the project website [http://setip.osu.cz].

The following sketches a short view on life and work of the top ten outstanding Czech personalities and will help foreign participants of the project of SETIP get basic knowledge about the Czech personalities greatly appreciated by Czech seniors participating in the project. The list of personalities has been arranged in order of their date of birth.

6 / Senior Education and Training Internet Platform

DESET NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH ČESKÝCH OSOBNOSTÍ, JAK JE VYBRALI ČEŠTÍ ÚČASTNÍCI PROJEKTU SETIP

TEN GREATEST CZECH PERSONALITIES AS ELECTED BY CZECH PARTICIPANTS OF THE SETIP PROJECT

Senior Education and Training Internet Platform / 7

Zpracovala: Mgr. Kateřina Telnarová

Svatý Václav (907/908–28. 9. 935) Český kníže a národní patron země

Václav byl čtvrtým historicky doloženým českým knížetem z rodu Přemyslovců. Na jeho výchovu měla největší vliv babička Ludmila, která vnuka seznámila s křesťanstvím. (Ludmila byla násilně zavražděna na příkaz Václavovy žárlivé matky, pohanky Drahomíry a později svatořečena). Kníže Václav se zasloužil o šíření křesťanství v Čechách, založil rotundu sv. Víta na Pražském hradě a byl ideálem křesťanského panovníka. Václavův mladší bratr Boleslav s jeho politikou nesouhlasil a sám toužil po vládě. Pozval proto Václava na svůj hrad ve Staré Boleslavi a 28. září roku 935 jej v ranních hodinách před dveřmi kostela zavraždil a sám se ujal vlády. Již záhy po Václavově smrti začaly vznikat první legendy o jeho životě a svatých skutcích a Václav se brzy stal prvním českým světcem. Od druhé poloviny 11. století byl navíc chápán jako věčný vládce a ochránce českého státu a čeští panovníci se považovali za jeho zástupce na zemi a pěstovali úctu k němu.

Svatý Václav je pohřben v nádherné kapli v katedrále sv. Víta na Pražském hradě a den jeho zavraždění, 28. 9., je státním svátkem. Jsou mu zasvěceny stovky kostelů a kaplí, české korunovační klenoty, je patronem nejstarší české univerzity atd. Bývá zobrazován ve zbroji, s červenou knížecí čapkou nebo přilbou, v ruce drží kopí s praporcem a štít se svatováclavskou orlicí.

Svatý Václav je i dnes vnímán jako symbolický ochránce České země, kdy na svém koni shlíží z Václavského náměstí v Praze na všechny historické události, které se zde odehrávají. Z písně Svatý Václave: „Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ani budoucím.“ Vražda sv. Václava,Iluminace Velislavovy bible, polovina 14. století, Praha, Národní knihovna Thomasso da Modena, Svatý Václav, polovina 14. století, hrad Karlštejn 8 / Senior Education and Training Internet Platform

Historians have documented that St Wenceslas (Czech: Svatý Václav) was the fourth Duke of Bohemia coming from the Přemyslid dynasty. He was brought up in the spirit of Christianity by his grandmother Ludmila who greatly influenced his education. Therefore she was assassinated by pagan Drahomira, Wenceslas´ jealous mother. Her murder having been an act of violence supervened upon Ludmila´s canonization.

Duke Wenceslas gained recognition for evangelization in Bohemia. He established St.Vitus Rotunda at the Prague Castle and became an ideal of Christian monarch.

Wenceslas´ younger brother Boleslav disagreed with his policy and wanted to become a ruler himself. That made him invite Wenceslas to his castle in Stará Boleslav and on September 28, 935 in the small hours of the morning he murdered him just as Wenceslas wanted to enter the church. Then he took possession of government. Soon after Wenceslas` violent death first legends about his life and holy deeds appeared and he became the first Czech saint. As from the second half of 11th century he was regarded as the eternal sovereign and patron of the Czech state and, moreover, other Czech rulers were taken to be his substitutes on Earth growing respect for him. Saint Wenceslas was buried in the beautiful chapel of St. Vitus Cathedral at the Prague Castle and the day of his murder, September 28, has been a public holiday.

He became a patron of the oldest Czech university and hundreds of churches and chapels as well as Czech crown jewels have been consecrated to him. He is frequently presented in his armour with the red duke cap or a helmet holding a lance with a pennon in one hand and a shield with St Wenceslas eagle in the other.

St Wenceslas has been appreciated as the symbolic protector of the Czech lands up to these days as he on horseback oversees Wenceslas Square in Prague looking down on all the historical events that take place here.

“You are the heir to the Czech lands, call to your mind your ancestry and forbid us to perish or those to come.” (From the song Saint Wenceslas) • Murder of St Wenceslas, Illumination of Velislav´s Bible, mid-14th century, Prague, National Library • Thomasso da Modena, Saint Wenceslas, mid-14th century, the Karlštejn Castle

Senior Education and Training Internet Platform / 9

Article by Mgr. Kateřina Telnarová

Saint Wenceslas (907/908–28. 9. 935) Czech Duke and national patron of the country

Zpracovala: Mgr. Kateřina Telnarová

Karel IV. (14. 5. 1316–28. 11. 1378) Český král a římský císař Karel IV., český král a římskoněmecký císař je jednou z nejvýznamnějších osobností nejen českých, ale také evropských pozdně středověkých dějin.

Karel se narodil roku 1316 českému králi Janu Lucemburskému a Elišce Přemyslovně. Původně byl pokřtěn rodovým jménem Václav. Nové jméno přijal až při biřmování podle francouzského krále Karla, k jehož dvoru jej otec poslal na vychování.

Z rodu francouzských králů pocházela také Karlova první žena Blanka. Od roku 1330 se Karel po otcově boku zapojoval do evropské politiky a nasbíral první vladařské a válečné zkušenosti při správě lucemburské signorie v severní Itálii.

S podporou papeže Klimenta byl roku 1346 zvolen římským králem a po smrti Jana Lucemburského nastoupil také na český královský stolec. Českému království věnoval zvláštní péči a zasadil se o rozkvět českých zemí, které učinil centrem Římské říše. Zasloužil se o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, založil nejstarší univerzitu ve střední Evropě. Z Prahy učinil sídelní město římského císaře. Rozšířil ji o velkoryse projektované Nové město pražské, břehy řeky Vltavy propojil kamenným mostem, později pojmenovaným Karlův (který byl v celosvětové anketě vyhlášen jako třetí nejkrásnější most světa), zahájil přestavbu katedrály sv. Víta na Pražském hradě, nechal zhotovit korunu a korunovační klenoty. Nejvýznamnější mimopražskou fundací Karla IV. bylo založení hradu Karlštejn, v jehož skvostné kapli sv. Kříže byly uloženy říšské korunovační klenoty a říšský poklad.

Karel IV. mezi evropskými vladaři vynikal svým vzděláním a intelektem, ovládal pět jazyků. Zanechal po sobě několik spisů, z nichž nejznámější je bezpochyby Karlova vlastní autobiografie nazvaná Vita Caroli a Legenda o sv. Václavu. Byl obratným diplomatem, který dokázal mistrně využívat sňatkové politiky k vlastním mocenským cílům, o čemž svědčí i jeho čtyři sňatky. Karel IV. zemřel v Praze 28.11.1378 ve věku 62 let. Jeho postava se stala národní legendou - vysloužil si přízvisko Otec vlasti.

Karel IV. – Votivní deska Jana Očka z Vlašimi, 1372, Praha, Národní galerie

10 / Senior Education and Training Internet Platform

Charles IV (Czech: Karel IV.) having been the king of Bohemia and Roman Emperor is not only one of the most remarkable personalities of Czech history but he also stigmatized late medieval history of Europe.

He was born 1316 as the son of Ján Lucemburský (John of Luxemburg), the King of Bohemia, and Eliška Přemyslovna (Elisabeth of Bohemia) and christened Václav (Wenceslas), a family name after his Grandfather. But as was sent by his father to the court of Charles IV, the King of France, to get good education, at his confirmation he chose the name Charles after his uncle. His first wife, Blanche of Valois, descended from the lineage of French kings as well.

Having joined his father in 1330, Charles was soon involved into European statesmanship and while administering the Luxemburg Signoria in North Italy he gained first experience in warfare and governance. Thanks to the alliance with Pope Clement VI, in 1346 Charles was elected Roman King and after his father’s death he ascended to the Czech royal throne as well. He bestowed a special care to the Czech kingdom and such provided incentive to prosperity of the Czech country.

Bohemia became the centre of the Roman Empire and Prague was made its capital and residential town of the Roman Emperor.

Charles promoted the Prague Bishopric to Archbishopric of Prague and established the oldest university in Central Europe. Generously designed New City of Prague having been built, Prague extended and banks of the Vltava River were linked by a stone bridge later named Charles Bridge. It placed the third in a recent worldwide inquiry “the most beautiful bridge of the world”.

Charles started rebuilding the cathedral of St. Vitus at Prague Castle and had Czech royal crown and Czech crown jewels made. His most remarkable foundation outside Prague was founding of the Carlstein Castle (Karlštejn). Its precious Chapel of the Holy Cross has been serving as a place for safekeeping the Imperial crown jewels and the Imperial treasures.

Charles IV was one of the best educated and literate European rulers, he spoke fluently five languages. He left behind five writings the best known of which is undoubtedly his own autobiography entitled Vita Caroli and The Legend of St Wenceslas. He was a skilful diplomat and could make good use of marriage alliances to secure his own power base the evidence of which had been his four marriages.

Charles IV died on November 28, 1378 in Prague aged 62. His person became a national legend and he thus deserved the epithet “Father of the nation”.

Charles IV - votive painting on wood by Jan Očko of Vlašim, 1372, Prague, National Gallery Senior Education and Training Internet Platform / 11

Article by Mgr. Kateřina Telnarová

Charles IV (14. 5. 1316–28. 11. 1378) King of Bohemia and Holy Roman Emperor

Zpracovala: Mgr. Kateřina Telnarová

Jan Amos Komenský (28. 03. 1592–15. 11. 1670) Kazatel, spisovatel a pedagog Jan Amos Komenský se narodil v roce 1592 na jihovýchodní Moravě v českobratrské rodině (čeští bratři – reformovaná církev). Studoval nejprve v Přerově (Morava), poté pokračoval na vysokých školách v německém Herbornu a Heidelbergu. Po studiích se vrátil na Moravu a působil jako učitel a kazatel. K výuce přistupoval netradičně a novátorsky, zdůrazňoval názornost, přiměřenost, kázeň i přístupnost všem bez ohledu na pohlaví a majetek. Po bitvě na Bílé Hoře (1620) nastalo období tvrdé rekatolizace a členové reformované církve, jako byli Čeští bratři, k nimž Komenský patřil, se museli vzdát svého vyznání nebo zemi opustit. Komenský, kterému v té době zemřely dvě děti i manželka, nakonec zvolil roku 1627 emigraci. Jeho novým útočištěm se stalo polské Lešno, kde strávil téměř dvacet let života.

Pracoval zde na svých učebnicích a jazykovědných studiích a vyučoval. Jeho snahy o reformu školství si získaly podporu v Anglii, kde jej přizvali k založení akademie věd, ve Francii u kardinála Richelieu nebo ve Švédsku u královny Kristiny. Třicetiletá válka jej dostihla i v polském Lešnu, když při požáru města skončil v plamenech veškerý jeho majetek a část rukopisů. V roce 1656 Komenský z Lešna odešel a usadil se u přátel v Amsterodamu. Byl v té době už slavný a uznávaný pedagog. Ve Švédsku, Holandsku i v Uhrách procházely školy reformou podle jeho zásad: • zásada názornosti vycházející z přímé žákovy zkušenosti, • zásada systematičnosti a soustavnosti - učivo by na sebe mělo navazovat, nejen v jednotlivých předmětech, ale i mezi nimi, • zásada aktivnosti - žáci by měli své poznatky získávat vlastní zkušeností a využívat je v praxi, • zásada trvalosti - je třeba soustavně učivo opakovat, • zásada přiměřenosti - učitel by měl vycházet z věkových a individuálních schopností dětí.

K nejznámějším dílům patří: Labyrint světa a ráj srdce, Didactica magna, Informatorium školy mateřské, Brána jazyků otevřená, Orbis pictus, Škola hrou a řada dalších.

Jan Amos Komenský zemřel uprostřed práce dne 15. listopadu 1670 ve věku sedmdesáti osmi let. Pohřben byl v nizozemském Naardenu.

Rembrant, Starý muž (zřejmě J.A.Komenský), 1665, Galerie Uffizi 12 / Senior Education and Training Internet Platform

A preacher, writer and school-master John Amos Comenius (Czech Jan Amos Komenský) was born in 1592 in southeast Moravia in a family of Moravian protestants – a Unity of the Brethren, which was a reform Church. He started school attendance in Přerov, Moravia and then he studied at colleges in Herborn and Heidelberg in Germany. Having finished his study he returned to Moravia and worked as a teacher and preacher. In his teachings he left traditional methods and became an innovator accentuating vivid and adequate teaching procedures. He acquired discipline and wanted to make education accessible for everybody irrespective of sex or possessions.

The Battle of White Mountain in 1620 was followed by a period of suppressive re-catholicization while members of reform Churches (among others a Unity of the Brethern, the member of which Ján Komenský was) had either to abandon their religion or to leave their homeland.

Forasmuch as that was at a time when Komenský´s two children and his wife had died, he finally decided to go into exile to Polish Lezsno in 1627. During the twenty years of his life he spent in this place of refuge, he was working on his schooltextbooks and linguistic studies and worked as a teacher as well. His endeavor to reform the educational system found support first in England where he was invited to establish the Academy of Science to, then he moved to Sweden to work with Queen Christina and he also worked with Cardinal Richelieu.

The events of the Thirty Years War afflicted him very much – all his property, his house and manuscripts were burned down by a fire. For that reason Komenský took refuge in Amsterdam and settled down with his friends. That time he had been a renowned and respected educator whose teaching principles found acceptance in Sweden, Netherlands and even in Hungary having been applied while reforming schools: • the principle of objective teaching basing upon the student‘s direct experience • the principle of consistency and coherence – subject matters should be consequential and should flow into each other not only in individual subjects, but also between them • the principle of activity - pupils should acquire knowledge of their own experiences and use them in practice • the principle of permanence - the curriculum needs to be continuously repeated • the principle of proportionality – curriculum should be based on age and individual abilities of children.

Komenský´s best-known works include: Labyrinth of the World and Paradise of the Heart, Didactica magna, Informatorium of nursery school, The Gateway to languages open, Orbis pictus, School by play and many others.

Jan Amos Komenský died on 15 November 1670 at the age of seventy-eight years, leaving his work unfinished. He was buried in Naarden, Netherlands.

Rembrant, An old man (probably Comenius), 1665, Uffizi Gallery Senior Education and Training Internet Platform / 13

Article by Mgr. Kateřina Telnarová

John Amos Comenius (28. 03. 1592–15.11.1670)

Zpracoval: Mgr. Martin Tomášek, Ph.D

Božena Němcová (4. 2. 1820 Vídeň–21. 1. 1862 Praha) Povídkářka, publicistka, autorka a sběratelka pohádek, etnografka a folkloristka; autorka básní a překladů Původ a datum narození Barbory Panklové jsou dodnes předmětem dohadů. Mládí prožila v areálu šlechtického letního sídla v Ratibořicích u České Skalice, navštěvovala českoskalickou školu, pak byla na vychování v rodině zámeckého úředníka, kde se stala horlivou čtenářkou německé literatury. Podstatný vliv na utváření její osobnosti měla její babička, které postavila nesmrtelný pomník v povídce Babička (1855).

1837 se provdala za přesvědčeného vlastence Josefa Němce, s nímž měla tři syny a dceru. Rodina se často stěhovala, jelikož Němec byl jako úředník finanční stráže neustále překládán, což nejspíše přispělo k pozdějšímu rozpadu manželství a uvrhlo autorku do hmotné nouze.

V Praze, kam přišla Němcová 1842, se dostala do české intelektuální společnosti (kontakty s ní udržovala a pěstovala po zbytek svého života) a v krátké době prošla obrovským duchovním a vzdělanostním vývojem. Její potřeba duševního vyžití a činorodého společenského uplatnění se začala realizovat i spisovatelskou tvorbou, 1843 časopisecky básněmi a regionálními pověstmi a brzy nato knižně vydanými Národními pohádkami a pověstmi (1845-47, rozšířené vydání 1854-55), své slovenské pobyty později zúročila při psaní Slovenských povídek a pověstí (1857-58). Během autorčina života vyšla knižně ještě povídka Pohorská vesnice (1856), další jako Divá Bára, V zámku a podzámčí, Karla aj. se objevovaly v různých časopisech. Obraz harmonické a harmonizující osobnosti, který podala svou Babičkou, přijala národní kultura jako ideální zpodobení lidového světa a českého charakteru.

Pozn. Upravené heslo Mojmíra Otruby z Lexikonu české literatury 3 M-Ř (Praha: Academia, 2000)

14 / Senior Education and Training Internet Platform

The origin and date of birth of Barbara Panklová has been still a speculation and guesswork. In her youth she lived in the yard of the aristocratic summer residence in Ratibořice at Česká Skalice where she started her school attendance. Having been brought up in a family of a castle official, she became a zealous reader of German literature. But her personality and character had been substantially influenced by her grandmother who was immortalized in Němcová´s story of Grandmother (1855).

1837 she married a veritable patriot Joseph Němec, with whom she had three sons and a daughter. Němec being the official of the Inland Revenue was constantly transferred and the family had frequently to move with him which probably contributed to the break-up of their marriage and later precipitated the writer into material poverty.

Arriving in Prague in 1842, Němcová came into contact with the Czech intellectual society, which made her undergo substantive spiritual and intellectual development (therefore she had stayed in touch with her for the rest of her life). Feeling necessity of intellectual activities and an active social self-fulfillment she began to realize her writer‘s notions. 1843 she published poems and regional legends in various magazines and soon a book of National fairy tales and fables (1845-47) was issued (enlarged edition 1854-55). Her stay in Slovakia found reflection in the book Slovak fairy tales and legends (1857-58). During the author‘s life a story Pohorská vesnice (A Mountain Village) was published in a book edition in 1856, further there were Divá Bára (Wild Barbara), V zámku a podzámčí (In the castle and around), Karla and others appearing in various magazines. Her splendid work Babička (The Grandmother) has been a likeness of a harmonious and harmonizing personality and as such accepted by our national culture as the perfect representation of our traditional world and the Czech national character.

Note: Adjusted entry by Mojmir Otruba in Lexicon of Czech literature 3 M-R (Prague, Academia, 2000)

Senior Education and Training Internet Platform / 15

Article by Mgr. Martin Tomášek, PhD

Božena Němcová (4. 2. 1820 Vienna–21. 1. 1862 Prague) Story-teller, journalist, writer and collector of fairy tales, ethnographer and folklorist, author of poems and translations

Zpracoval: Prof. PhDr. Jan Mazurek, CSc.

Bedřich Smetana (2. 3. 1824 Litomyšl–12. 5. 1884 Praha) Hudební skladatel, dirigent, klavírista a hudební kritik Studoval na gymnáziích v Jihlavě, Německém Brodě, Praze a Plzni. Po maturitě se plně věnoval hudbě (studia u Josefa Proksche). Několik let působil ve švédském Göteborgu, odtud se vrátil do Prahy a začal komponovat klavírní, komorní, symfonická a operní díla. V polovině 60. let se stal dirigentem opery Prozatímního divadla. Na podzim roku 1874 ohluchl, to mu znemožnilo dirigentskou činnost. Dále však komponoval – poslední skladby napsal v roce 1883.

Dílo (výběr): klavírní polky, Trio g moll, 2 smyčcové kvartety, cyklus symfonických básní Má vlast, opery Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Hubička, Tajemství.

Bedřich Smetana je tvůrcem novoromantické české hudby na evropské úrovni.

Zařadil se – spolu s F.Lisztem,R.Wagnerem ad. – mezi nejvýznamnější skladatele evropské hudby této epochy.Komponoval skladby ve formách novoromantismem požadovaných,tj.věnoval se operní tvorbě,komorním skladbám a velmi moderně i kompozici symfonických básní.V této oblasti se zařadil doslova k průkopníkům dobově vysoce ceněných romanticky syntetických děl.

16 / Senior Education and Training Internet Platform

Bedřich Smetana studied at the grammar school in Jihlava, Německý (German) Brod, Prague and Pilsen. After graduation he was fully engaged in music and studied under the accredited music educator Josef Proksch. Then he left for Gothenburg in Sweden where he worked for several years. Having returned to Prague he began to compose piano, chamber, symphonic and operatic works. In the mid-60s he became a conductor of the opera at the Provisional Theater but unfortunately in the autumn of 1874 Smetana turned completely deaf, which prevented him from working as a conductor. However he did not stop composing - in 1883 he wrote his last song.

Work (selection): piano polkas, Trio in G minor, 2 string quartets, a cycle of symphonic poems My Country, opera The Bartered Bride, Dalibor, Libuše, Kiss, The Secret.

Bedřich Smetana is the creator of neo-romantic Czech music reaching European level. He has been classified - together with F. Liszt, R. Wagner and others - among the most significant composers of European music of that era. His music compositions conformed to structures of neo-romantic style, i.e. he created operas, chamber compositions and also symphonic poems having very modern structures. In that area he ranks exactly among the pioneers of contemporary highly appreciated synthetic works of Romanticism.

Senior Education and Training Internet Platform / 17

Article by Prof. PhDr. Jan Mazurek, CSc.

Bedřich Smetana (2. 3. 1824 Litomyšl–12. 5. 1884 Prague) Composer, conductor, pianist and music critic

Zpracoval: Doc. PhDr. Petr Kaleta, CSc.

Tomáš Garrigue Masaryk (7. 3.1850 Hodonín–14. 9. 1937 Lány) Filozof, politik, první Československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk patří k největším postavám celé české historie.

Narodil se 7. března 1850 v moravském Hodoníně v oblasti Moravského Slovácka, jeho matka pocházela z Hané a otec byl Slovák. Od mládí sledoval politiku, národnostní problematiku a přední místo u něj zaujímala slovanská otázka. Univerzitu ve Vídni absolvoval v roce 1876 a v roce 1882 přišel do Prahy na znovuotevřenou českou univerzitu jako profesor filozofie.

Svým fi lozofickým dílem navazoval na empirizmus a pozitivizmus, a taktéž se odvolával na Platóna a Kanta.

Důležitou úlohu v jeho životě sehrála politická činnost, k níž mu pomáhalo studium českých dějin. Ty vykládal jako boj dvou principů: reformace a protireformace. Novodobou podobu reformačních tradic viděl v humanitě a demokracii, naopak za novodobou podobu protireformace pokládal teokracii a absolutismus. Vlastní fi lozofický a politický program formuloval v realizmu.

V něm viděl myšlení orientované na vědu, na střízlivé znalosti faktů a usilování po smyslu věcí a po mravním rozměru pravdy. Realizmus znamenal pro Masaryka racionální kritiku ve vědě i politice. V této souvislosti vstoupil v letech 1886–1887 do boje o Rukopisy na straně těch, kteří zpochybňovali jejich pravost. Důležité bylo taktéž jeho vystoupení proti českému antisemitismu v tzv. hilsneriádě v letech 1899–1900 a patří sem také jeho zásah v tzv. Friedjubgově aféře a následném tzv. záhřebském procesu, který byl namířen proti demokraticky smýšlejícím Srbům a Chorvatům z Chorvatska (Rakousko-Uhersko) v roce 1909.

V devadesátých letech 19. století byl poslancem vídeňského parlamentu za mladočeskou stranu, v roce 1900 založil vlastní realistickou stranu, za níž zasedl opět ve vídeňském parlamentu. Po vypuknutí první světové války se rozhodl pro odbojovou činnost, v zahraničí se stal stěžejní postavou československého odboje a měl rozhodující vliv na vznik samostatného Československa.

Jeho široký rozhled a nevšední vzdělanost byly základem pro Masarykův zájem o pochopení a rozbor situace slovanských národů v Rakousko-Uhersku i za jeho 18 / Senior Education and Training Internet Platform

Když se Československo stalo 14. listopadu 1918 republikou, byl zároveň profesor Tomáš Garrigue Masaryk jako národem respektovaná osoba logicky zvolen prvním československým prezidentem. Po návratu do vlasti 21. prosince 1918 tak mohl vývoj Československa a středovýchodní otázky ovlivňovat již z pozice státníka, nikoliv ilegálně působícího emigranta. V letech 1920, 1927 a 1934 byl opět zvolen prezidentem. Zemřel v Lánech 14. září 1937.

Důležitá díla: Česká otázka (1895), Jan Hus (1896), Moderní člověk a náboženství (1896), Ideály humanitní (1901), Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty (čes. 1904), Rusko a Evropa (I-II: něm. 1913, čes. 1930, I-III: čes. 1996), Nová Evropa (čes. 1920), Světová revoluce (1925) a mnoho dalších.

Senior Education and Training Internet Platform / 19

Zpracoval: Doc. PhDr. Petr Kaleta, CSc.

hranicemi. Velkou pozornost věnoval ve svých studiích balkánským Slovanům a na přelomu 19. a 20. století se zařadil k největším znalcům Ruska a ruské kultury, což dokumentoval vydáním vědeckého díla Rusko a Evropa. Studie o duchovních proudech v Rusku, v němž podal detailní rozbor Ruska a jeho vztahu ke Slovanstvu a zvláště evropské kultuře.

Article by Doc. PhDr. Petr Kaleta, CSc.

Tomáš Garrigue Masaryk (7. 3. 1850 Hodonín–14. 9. 1937 Lány) Philosopher, politician, first president of Czechoslovakia Tomáš Garrigue Masaryk is one of the greatest personalities in the whole Czech history.

He was born on 7th March 1850 in Moravian Hodonín in Moravian Slovakia. His mother came from Haná, an ethnic region in central Moravia, and his father was a Slovak.

He was concerned in politics and national issues from his youth and Slav matters took a special place in his observations.

He studied at the University of Vienna, graduated in 1876 and early in 1882 he came to Prague where he was given a chair as a professor of philosophy at the reopened Czech University. His philosophical work was consequential to empiricism and positivism, and he also referred to the Plato and Kant philosophy.

Studying Czech history was an essential precondition for his political activity which played an important role in his life. Consistent with his interpretation, Czech history had been a struggle of two principles: the Reformation and CounterReformation. A modern form of reformist traditions was seen by Masaryk in humanity and democracy, while the Counter-Reformation was considered a modern form of absolutism and theocracy. His own philosophical and political program found formulation in realism. In it he saw a science-oriented thinking, the pragmatic pursuit of facts and knowledge about the meaning of things and the moral dimension of truth. Masaryk’s realism meant to rational criticism in science and politics. In this regard, in 1886-1887 Masaryk came to fight the Manuscripts on the part of those who questioned their authenticity. Both his performance against the Czech anti-Semitism in the so-called Hilsneriad in 1899-1900 and his intervention in the so-called Friedjubgov affair and the subsequent so-called Zagreb process, being launched against the democratically-minded Serbs and Croats in Croatia (AustriaHungary ) in 1909, were of great importance In the nineties of the 19th century he was a Member of Vienna Parliament for the Young Czech Party; in 1900 he founded his own Realist party, which he sat 20 / Senior Education and Training Internet Platform

His broad outlook and unusual education was based on Masaryk’s interest to understand and analyze the situation of the Slavic nations in Austria-Hungary and abroad. In his works he devoted great attention to the Balkan Slavs and at the turn of the 19th and 20th century he became one of the greatest experts in Russia and Russian culture, which was documented by the publishing of his scientific work Russia and Europe. Study of spiritual streams in Russia. There he gave a detailed analysis of Russia and its relationship to the Slavs and especially to European culture.

When on 14th November 1918 Czechoslovakia became the Republic, Professor Tomáš Garrigue Masaryk being a nation highly respected person was reasonably elected the first President of Czechoslovakia. So after returning home on 21st December 1918 he could be influential in the development of Czechoslovakia and the Middle East matters from a position of a statesman, not only acting illegally as an émigré. In the years of 1920, 1927 and 1934 he was reelected president. He died in Lány on 14th September 1937.

Important works: Czech Question (1895), Jan Hus (1896), Modern Man and Religion (1896), Ideals of Humanities (1901), Suicide as mass social phenomenon of modern adult education (Cz. 1904), Russia and Europe (I-II: Ger. 1919, Cz. 1930, I-III: Cz. 1996), New Europe (Cz.1920), World Revolution (1925) and many others.

Senior Education and Training Internet Platform / 21

Article by Doc. PhDr. Petr Kaleta, CSc.

in for in the Vienna parliament. After the outbreak of World War II he decided to work for resistance movement and in the outland he became a leading figure in the Czechoslovak liberation movement and had a decisive influence on the creation of independent Czechoslovakia.

Zpracoval: Prof. PhDr. Jan Mazurek, CSc.

Emma Destinnová (26. 2. 1878 Praha–28. 1. 1930 České Budějovice) Operní a koncertní pěvkyně Narodila se jako Emilie Kittlová v Praze.

Rodina umožnila mladé zpěvačce všestranné hudební vzdělání – podle učitelky Marie Dreger-Destinn převzala své umělecké jméno.

Operní dráhu zahájila v Berlíně 1898, později slavila úspěchy v Evropě i v Severní Americe (v newyorské Metropolitní opeře proslavila mj.

Prodanou nevěstu). Za 1. světové války byla pro svou vlasteneckou činnosti internována ve Stráži nad Nežárkou. Konec života Destinnové přinesl mnoho těžkostí - zdravotní indispozice, nemožnost pedagogické činnosti na pražské konzervatoři, osobní potíže apod.

Destinnová byla světově proslulou zpěvačkou své doby, současně také vůdčí osobností dobové české hudební kultury.Kromě rolí v operách tehdy běžně uplatňovaného repertoáru se záslužně věnovala i dílům současné opery,skladbám veristických skladatelů atd.Na světových operních scénách zpívala s největšími osobnostmi tehdejšího pěveckého života – s Enricem Carusem ad.V domácích koncertních vystoupeních zpívala často české lidové písně,které tehdy byly s nadšením přijímány.Nemožnost pedagogického uplatnění vnímala jako značnou osobní újmu,byla to však především újma celé české hudební kultury.

22 / Senior Education and Training Internet Platform

Emma Destinnová was born as Emilie Kittlová in Prague. Her family made it possible for young singer to gain all-round music education. Her teacher was Marie Dreger-Destinn who the young singer took her stage name after. Her operatic career began in Berlin in 1898, later she celebrated success in Europe and North America (New York’s Metropolitan Opera, among others known for her performance in Bartered Bride).

During World War I she was interned for her patriotic activities in Stráž upon Nežárka.

At the end of her life Destinnová had to face many difficulties – she not only suffered from health ailment, she was also prevented from teaching at the Prague Conservatory, she was to put up with personal problems, etc.

Destinnová was the world-famous singer of her time; she was also the leading personality of contemporary Czech music culture. She appeared not only in the roles of operas normally being a performing repertoire but she also creditably attended to contemporary opera works and verist compositions.

She was singing on world-famous opera stages with the biggest personalities of the then opera singers - with Enrico Caruso etc. In concerts on national stages she was often singing Czech folk songs, which found passionate acceptance with the audience.

The fact that she had been hindered from pedagogical activity was not only a heavy personal injury for her, it was a hard blow for the entire Czech musical culture in particular.

Senior Education and Training Internet Platform / 23

Article by Prof. PhDr. Jan Mazurek, CSc.

Emmy Destinn (26. 2. 1878 Prague–28. 1. 1930 České Budějovice) Opera and concert singer

Zpracoval: Mgr. Zdeněk Smolka, Ph.D.

Karel Čapek (9. 1. 1890 Malé Svatoňovice–25. 12. 1938 Praha) Prozaik, žurnalista, dramatik, esejista, pohádkář, básník, překladatel, estetik, filozof, filmový libretista Karel Čapek je jedním z nejuznávanějších českých spisovatelů všech dob. Renomé si získal nejen v Čechách, ale takřka po celém světě, obzvláště pak v anglicky mluvících zemích.

Veřejně činný začal být již před 1. světovou válkou, tehdy zvláště ve spolupráci se svým starším bratrem Josefem, taktéž spisovatelem, hlavně však výtvarníkem. Společně vytvořili několik povídkových knih a divadelních her.

Postupem času se však každý z nich profiloval jinak.

Zprvu se zdálo, že se Karel bude orientovat více vědecky. V letech 1909–15 studoval na Filozofické fakultě v Praze, zabýval se hlavně estetikou, dějinami výtvarného umění a filozofii. Silně ovlivněn byl americkým pragmatismem, vydal o něm také spis Pragmatismus, čili Filosofie praktického života. Disertaci však napsal z estetické oblasti: Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému umění. Během studia pobýval i v Paříži. Začal se tam zabývat moderním uměním, zvláště kubismem. Jeho prvním významným literárním počinem byly překlady z francouzské poezie (G. Apollinaire: Pásmo, Francouzská poezie nové doby), které trvale ovlivnily vývoj českého básnického jazyka. Jinak se však poezii věnoval jen okrajově. Jeho hlavním životním posláním byla žurnalistika.

Spjatý byl hlavně s Lidovými novinami, kde prosazoval politiku svého osobního přítele prezidenta Tomáše G. Masaryka. Pro poznání prezidentovy osobnosti jsou podstatné Čapkovy Hovory s T. G. M. Světový úspěch mu přineslo drama RUR, v němž se poprvé objevilo slovo robot, vymyšlené bratrem Josefem. Ve třicátých letech se ohlasu dočkaly protifašistické hry Bílá nemoc a Matka. Karel Čapek však byl i významný prozaik. Populárními se staly jeho romány s vědeckofantastickou zápletkou Krakatit a Válka s mloky. Mnohé jeho práce jsou ovlivněny filosofickým relativismem, například tzv. noetická trilogie (Hordubal, Povětroň, Obyčejný život).

S oblibou ve své tvorbě využíval okrajových žánrů, zvláště sci-fi a detektivky. Čapek byl zakladatelem a prvním předsedou českého PEN klubu. H. G. Wells si přál, aby se po něm Čapek stal předsedou mezinárodního PEN klubu, k tomu však nedošlo. Navržen byl také na Nobelovu cenu za literaturu (1938), udělit ji však antifašisticky zaměřenému spisovateli bylo v té době politicky neprůchodné.

24 / Senior Education and Training Internet Platform

Karel Čapek is one of the most renowned Czech writers of all time. He gained reputation not only in Bohemia, but almost all over the world, especially in the Englishspeaking countries.

He started being a public man before World War I, especially when in collaboration with his older brother Joseph. Although they created several story-books and plays together, later each of them profiled differently.

Josef was also a writer but he rather won recognition in fine arts. As for Karel, at first it might have appeared that he would be more scientifically oriented. From 1909 to 1915 he studied at the Philosophical Faculty in Prague where he dealt mainly with aesthetics, art history and philosophy. He was strongly influenced by American pragmatism, he published his work Pragmatism, or Philosophy of Practical Life.

However, he wrote a dissertation on the aesthetics: Aesthetic objective method with a view to fine arts.

Studying and staying in Paris he began to deal with modern arts, particularly with Cubism. His first major literary accomplishment were translations from French poetry (G. Apollinaire: Stream, French poetry of the new era), which was then permanently inspiring the development of the Czech poetic language. However, poetry remained Čapek´s marginal concernment and his lifelong focus of activity was journalism. He worked mainly for Lidové noviny (People’s paper), where he gave open publicity to the policy of his friend President Tomas G. Masaryk. His Talks with TGM are the most essential work to get acquainted with the president’s individuality. Čapek´s drama RUR was a worldwide success for him. There the word robot thought out by his brother Joseph appeared for the first time. In the thirties, the antifascist plays The White Plague and The Mother enjoyed great public acceptance.

Karel Čapek, however, was a notable prose writer as well. His novels Krakatit and War with the Newts having a science fiction plot became very popular. Many of his works had been influenced by philosophical relativism, for example, the socalled epistemic trilogy Hordubal, Meteor, An Ordinary Life. And it was a pleasure for him to deliver lesser-known genres in his writings, especially science fiction and crime fiction. Čapek was the founder and first president of the Czech PEN Club. H. G. Wells wished for Čapek to succeed as the chairman of the international PEN Club, but that couldn’t be brought about. He was also nominated for the Nobel Prize for Literature (1938), but awarding the prize an anti-fascist writer was politically impassable that time.

Senior Education and Training Internet Platform / 25

Article by Mgr. Zdeněk Smolka, Ph.D.

Karel Čapek (9. 1. 1890 Malé Svatoňovice–25. 12. 1938 Prague) Novelist, journalist, playwright, essayist, storyteller, poet, translator, aesthetician, philosopher, film librettist

Zpracovala: Doc. Ing. Zuzana Navrátilová, CSc.

Jaroslav Heyrovský (20. 12.1890 Praha–27. 3.1967 Praha) Fyzik, chemik, nositel Nobelovy ceny za objev a rozvoj polarografické metody Jaroslav Heyrovský, první a zatím poslední český nositel Nobelovy ceny v oblasti přírodních věd, se narodil 20. prosince 1890 v Praze, v rodině právníka Leopolda Heyrovského.

Od mládí se spolu se svým bratrem Leopoldem zajímal o přírodu a přírodní vědy, vystudoval Akademické gymnázium v Praze. Po maturitě v r. 1909 začal studovat filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, po roce odešel studovat fyziku a chemii na University College v Londýně, jeho profesorem byli W. Ramsay (skotský chemik, objevitel vzácných plynů, nositel Nobelovy ceny za chemii v r. 1904) a F. G. Donnan (britský elektrochemik). V roce 1913 získal na této universitě titul Bachelor of Science, jeho další studium bylo přerušena první světovou válkou. Po válce se vrátil na Univerzitu Karlovu, kde se v r. 1918 stává doktorem filozofie.

Rozhodující pro jeho budoucí vědeckou práci byl výzkum povrchového napětí rtuti, který prováděl od r. 1919 jako asistent prof. B. Kučery na Chemickém ústavu Univerzity Karlovy. V roce 1922 objevil elektrolýzu na kapkové rtuťové elektrodě, svůj objev zveřejňuje ve stejném roce v odborném časopise Chemické Listy. Na tento objev navazovalo v roce 1924 sestrojení prvního přístroje pro automatický záznam závislosti proudu na napětí při elektrolýze se rtuťovou kapkovou elektrodou – polarografu. V dalších letech polarografii, jak byla objevená metoda nazvána, J.Heyrovský dále rozvíjí, vypracovává její praktická, přednáší v zahraničí a stává se tak zakladatelem české elektrochemické školy, která má dosud ve světě vynikající renomé. Polarografie nalezla uplatnění v metalurgii, v chemickém a ve farmaceutickém průmyslu, v lékařství, v potravinářství, v rudném výzkumu, při studiu nových transuranových prvků a v jiných oborech.

V roce 1950 se profesor J. Heyrovský (profesura udělena 1926) stává prvním ředitelem založeného polarografického ústavu v Praze (nyní Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR v.v.i.). Významný objev profesora Heyrovského byl oceněn v roce 1959, kdy mu byla 10. prosince 1959 udělena Nobelova cena v oboru chemie za objev a rozvoj polarografické metody. Profesor Jaroslav Heyrovský, první český nositel Nobelovy ceny, zemřel 27. března 1967 v Praze. Metoda, kterou objevil, se stále rozvíjí a v mnoha různých podobách se používá i v současnosti.

26 / Senior Education and Training Internet Platform

Jaroslav Heyrovský, the first Czech recipient of the Nobel Prize in science, was born on 20 December 1890 in Prague in the family of Leopold Heyrovský, a lawyer.

He and his brother Leopold had been interested in nature and science from their youth. He studied at the Academic Grammar School in Prague and after graduation in 1909 he began studying Philosophy at Charles University in Prague, after that he went to study physics and chemistry at University College in London.

His professors were W. Ramsay (Scottish chemist, discoverer of the noble gases, a Nobel Prize for Chemistry in r. 1904) and F. G. Donnan (British electrochemist). In 1913 he received the University degree Bachelor of Science, but his further studies were interrupted by World War I. After the war he returned to Charles University where he took a degree Doctor of philosophy in 1918.

Decisive for his future scientific work of the research was the surface tension of mercury, which he had conducted since 1919 as an assistant of Professor B. Kučera at the Chemical Institute of Charles University. The year 1922 brought him the invention of electrolysis at mercury drip electrode, which was published in the same year in the journal Chemical Sheets. This discovery was followed by the construction of the first apparatus for automatic recording of current dependence on voltage for electrolysis at the mercury dripping electrode – polarograph in 1924.

In subsequent years J. Heyrovsky worked on further development of polarography, as the discovered method was named, drawing up its practical use and giving lectures abroad. Thus he became the founder of Czech electrochemical school that still has had an excellent reputation in the world. Polarography found application in metallurgy, chemical and pharmaceutical industries, in medicine, food processing, in mineral research, in study of new transuranic elements and other fields.

In 1950, Professor J. Heyrovsky (Professorship awarded 1926) became the first director of the Polarographic Institute based in Prague (now the Institute of Physical Chemistry of J. Heyrovsky ASCR vvi). The significant discovery of Professor Heyrovsky was appraised in 1959, when on December 10, 1959 he was awarded the Nobel Prize in chemistry for his discovery and development of the polarographic method.

Professor Jaroslav Heyrovský, the first Czech winner of the Nobel Prize in science, died on 27th March 1967 in Prague.

The method discovered by him continues to progress and has been presently used in many different forms.

Senior Education and Training Internet Platform / 27

Article by Doc. Ing. Zuzana Navrátilová, CSc.

Jaroslav Heyrovský (20. 12. 1890 Prague–27. 3. 1967 Prague) Physicist, chemist, Nobel Prize for the discovery and development of the polarographic method

Zpracoval: Prof. Ing. Boleslav Taraba, CSc.

Otto Wichterle (27. 10. 1913 Prostějov–18 .8.1998 Stražisko) Chemik, vynálezce hydrogelových kontaktních čoček Motto: “Pěstovat vědu je vzrušující a zábavné. Člověk se cítí nesmírně svobodný.”

(O. Wichterle) Otto Wichterle se narodil roku 1913 v Prostějově.

Po absolvování gymnázia se přihlásil na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství (VŠCHTI) v Praze. Diplomovou práci vypracoval u profesora Votočka, u něhož poté pracoval jako asistent až do zavření vysokých škol v roce 1939. Od roku 1940 byl zaměstnán v Baťově výzkumném ústavu ve Zlíně, kde se začal zabývat výzkumem vláken punčochářských přízí. Vypracoval technologii výroby kaprolaktamu a již v roce 1941 připravoval ve své laboratoři vlákna polyamidu, která byla možno spřádat. Do průmyslové výroby se tak jeho zásluhou dostal dodnes užívaný materiál, známý jako silon. Po válce se O. Wichterle vrátil na VŠCHTI v Praze, kde se v roce 1949 stává vedoucím katedry technologie plastických hmot, kterou jako čerstvý profesor založil. Od začátku padesátých let se intenzivně věnuje síťovaným hydrofilním gelům s cílem syntetizovat materiály kompatibilní s lidským tělem. Podařilo se zde připravit průhledný, polymethakrylátový gel (HEMA), který byl pro svou mechanickou pevnost vhodným materiálem pro oční implantáty. Po politické čistce v roce 1958 však profesor Wichterle, spolu s řadou dalších vynikajících učitelů, ze školy nuceně odchází a výzkum nitroočních čoček je na VŠCHTI zastaven. Koncem padesátých let se Praha stává hostitelem Mezinárodního sympozia o makromolekulární chemii.

Inovativní perspektiva syntetických polymerů, jak je na tomto celosvětovém fóru referována, se stala zřejmě hlavním impulzem pro zřízení Ústavu makromolekulární chemie Československé akademie věd, jehož prvním ředitelem byl již v roce 1958 jmenován profesor Wichterle. Budova ústavu však byla teprve rozestavěná a rozhodující pokusy s převedením hydrogelů do tvaru oční kontaktní čočky tak profesor Wichterle provádí u sebe doma. Na vánoce 1961 se mu podaří (pomocí dětské kovové stavebnice Merkur) rotačně odlít první pravidelné, hydrogelové čočky, které nedráždí oko. Dnes užívá tento typ kontaktních čoček asi 100 000 000 obyvatel naší planety. Princip nápravy oční vady s využitím čoček, jak jej poprvé popsal v roce 1508 Leonardo da Vinci, tak byl právě Otto Wichterlem naplněn a realizován. Díky jemu se mohly kontaktní čočky rozšířit prakticky do celého světa.

Jako ikona české vědy se Prof. Otto Wichterle v roce 1990 stává prvním porevolučním předsedou Československé akademie věd, jímž je až do rozdělení Československa.

V roce 1993 byla jeho jménem pojmenována jedna z planetek sluneční soustavy.

Prof. Otto Wichterle zemřel v roce 1998.

28 / Senior Education and Training Internet Platform

Motto: “Entertaining science is exciting and enjoyable.It makes you feel very free.”

(O. Wichterle) Otto Wichterle was born in 1913 in Prostějov. After graduating from high school he enrolled at the Institute of Chemical Technology (ICT) in Prague. He prepared his thesis under Professor Votočka who he had worked as an assistant with until all universities were closed by German authorities in 1939. Since 1940 he had been employed at a research institute Bata in Zlin, where he began to be involved into research of chemical yarns. He drew up technology of caprolactam and already in 1941 in his laboratory he was preparing polyamide fibers capable to spinning. So he helped a sort of material that has been used up to these days, known as nylon, get into the industrial production. After the war he returned to Institute of Chemical Technology in Prague where he founded the Department of technology of plastic materials, the head of which he became in 1949 as the just designated Professor. Since the beginning of the fifties he had been working intensively on hydrophilic gels in order to synthesize materials compatible with the human body. His team managed to prepare transparent polymethacrylic gel (HEMA), which owing to its mechanical strength was a material suitable for ocular implants. However, after political purges in 1958 Professor Wichterle along with many other outstanding teachers from school was forced to leave and their research on intraocular lenses at ICT was stopped.

Late fifties, Prague becomes the host of the International Symposium on Macromolecular Chemistry. An innovative perspective of synthetic polymers, having been reported at the global forum, became probably the main impetus for the establishment of the Institute of Macromolecular Chemistry of Czechoslovak Academy of Science in 1958. The first director of the Institute was appointed Professor Wichterle. However, the building of the department had still been under construction and Professor Wichterle was to perform crucial experiments using hydrogels in the form of eye contact lenses in his house. At Christmas 1961, he manages (through children’s metal kits Merkur) to cast rotationally the first regular hydrogel lenses that do not irritate the eye. Today for about 100 000 000 inhabitants of our planet are using this type of contact lenses. Thus the principle of correction eye defects using the lens, as it was first described in 1508 by Leonardo da Vinci, has been completed and implemented just by Otto Wichterle. Thanks to him it was possible for contact lenses to be extended virtually throughout the world. Otto Wichterle becomes an icon of Czech science and in 1990, just after the velvet revolution, he was named the President of the Czechoslovak Academy of Sciences being in office up to the split-up of Czechoslovakia.

In 1993 one of the planets of the solar system got the name after him. Prof. Otto Wichterle died in 1998.

Senior Education and Training Internet Platform / 29

Article by Prof. Ing. Boleslav Taraba, CSc.

Otto Wichterle (27. 10. 1913 Prostějov–18. 8. 1998 Stražisko) Chemist, inventor of hydro gel contact lenses

Tento projekt je realizován za finanční podpory Evropské unie.

Za obsah sdělení odpovídá výlučně autor. Sdělení nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

This project has been funded with support from the European Commission.

This publication reflects the views only of the author, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein.

30 / Senior Education and Training Internet Platform

DESET NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH PORTUGALSKÝCH OSOBNOSTÍ

TEN GREATEST PORTUGUESE PERSONALITIES

Senior Education and Training Internet Platform / 31

Autor článku Manuel Rodrigues

Dom Afonso I (Dom Afonso Henriques) Jméno: D. Afonso I Datum narození: Srpen 1109 Povolání: První král Portugalska D. Afonso I, známý spíše pod svým jménem prince Dom Afonso Henriques, byl prvním králem Portugalska. Stal se jím v roce 1143 poté, co v Zamorské smlouvě získal pro Portugalsko nezávislost na Království Leon.

Za své četné úspěchy, kterými během čtyřiceti let zdvojnásobil teritorium, jež mu otec zanechal, se mu začalo říkat Dobyvatel. Znám byl také jako Zakladatel a Velký.

32 / Senior Education and Training Internet Platform

Name: D. Afonso I Birth Date: August 1109 Occupation: First king of Portugal D. Afonso I, better known by his name of Prince, Dom Afonso Henriques, was the ďŹ rst king of Portugal, winning the Portuguese independence in relation to the Kingdom of Leon in 1143 the Treaty of Zamora.

Because of his many achievements, which, for over forty years, doubled the territory which his father had legacy, was given the name of The Conqueror. Was also known as the Founder and The Grand.

Senior Education and Training Internet Platform / 33

Research by Manuel Rodrigues

Dom Afonso I (Dom Afonso Henriques)

Nuno Álvares Pereira Jméno: Nuno Álvares Pereira Datum narození: 1360 Povolání: vojevůdce, generál Nuno Álvares Pereira, (24. července 1360–1. dubna 1431), psaný též Nun’Álvares Pereira, byl velmi úspěšný portugalský generál, který sehrál rozhodující roli v období krize v letech 1383 – 1385, která zajistila Portugalsku nezávislost na Kastilii. Později se stal mystikem, v roce 1918 byl papežem Benediktem XV. prohlášen za blahoslaveného a v roce 2009 byl papežem Benediktem XVI. prohlášen za svatého.

Nuno Álvares Pereira se narodil ve středním Portugalsku - v Paços do Bonjardim, ve farnosti Cernache do Bonjardim nacházející se v blízkosti městské obce Sertã. Jeho otcem byl Álvaro Gonçalves Pereira, převor z Crata /„Crato“/ a matkou Iria Gonçalves do Carvalhal.

Jeho dedečkem byl Gonçalo (Gonçalves) Pereira, devadesátý sedmý arcibiskup z Bragy /„Braga“/ (1326 – 1349) a babičkou Teresa Peres Vilarinho. Měl 32 sourozenců a pocházel z nejstarší portugalské a galicijské šlechtické větve.

V 17 letech se ve městečku Vila Nova da Rainha, v blízkosti města Azambuja, oženil s Leonorou de Alvim, která byla dcerou Jana, celým jménem João Pires de Alvim a jeho ženy Blanky, celým jménem Branca Pires Coelho, vdovou bez potomků po Vascovi, celým jménem Vasco Gonçalves Barroso, (vdovcem bez potomků po Mécii, celým jménem Mécia Rodrigues de Vasconcelos). Všichni výše uvedení, včetně Nuna, byli potomky Charlemagneho a Ferdinanda I. kastilského.

Nuno začal svou vojenskou kariéru velmi brzy. Byl v armádě již ve věku 13 let v roce 1373 a podílel se na ukončení kastilské invaze. Nicméně, dle jeho vlastních slov, jeho první vojenské akce nebyly nic jiného než potyčky a bitky na hranicích Portugalska. Byl vášnivým a statečným mladým mužem, který dokázal, že je skvělým vůdcem.

Později, když portugalský král Fernando I. v roce 1383 zemřel bez dědiců vyjma Beatrice, provdané za krále Jana I. kastilského, byla nezávislost Portugalska opět ohrožena. Nuno byl jedním z prvních šlechticů, kteří podporovali nárok Jana, bratra krále Ferdinanda, Mistra z Avisu, na trůn. Pravdou bylo, že Jan byl nemanželský syn Petra I. portugalského, nicméně, byla to ta lepší varianta než ztráta nezávislosti. Po svém prvním vítězství nad Kastilci v bitvě u Atoleiros (duben 1384) byl Nuno Álvares Pereira Janem z Avisu /João of Aviz/ jmenován „Ochráncem“ a druhým voj. konstáblem portugalským („Condestável do Reino“), prakticky vrch34 / Senior Education and Training Internet Platform

ním velitelem portugalské armády a třetím hrabětem z Ourému /„Ourém“/. Tehdy mu bylo teprve 23 let.

V dubnu roku 1385 byl Jan z Avisu /„João of Aviz“/ sněmem královského dvora (the Cortes) uznán a přijat za krále Jana I. Tento silný portugalský post nezávislosti vedl k invazi země Janem I. kastilským, který chtěl bránit práva své manželky na trůn. Nuno Álvares Pereira byl aktivní a zainteresovaný v činnosti proti větším městům, věrným Kastilcům, především na severu země. V srpnu se stal vedoucí osobností v pro Portugalce vítězné bitvě u Aljubarroty /„Aljubarrota“/, po které byla zažehnána hrozba připojení. Po krizovém období v letech 1383 až 1385 byl Álvaresovi Pereirovi udělen Janem I. titul druhého hraběte z Arraiolosu /„Arraiolos/“ a sedmého hraběte z Barcelosu /„Barcelos“/, které spolu s předchozím představovaly jediné tři hraběcí tituly, které v tehdejší době existovaly a které byly odebrány šlechtě, která sympatizovala s Kastilci. Dále byl také učiněn třicátým osmým nejvyšším královským majordomem (česky: nejvyšší majordomus, portugalsky: „MordomoMór“, anglicky: „Major Majordomo“).

Protože Jan I. spolu s jeho nejvyšším generálem nechtěli dát nepříteli prostor k manévrování, pořádali nájezdy a zaútočili na několik kastilských měst a nepřestali se mít na pozoru před Janem I. kastilským až do jeho smrti 1390. Uznání existence ze strany Kastilie a konečný mír byl ale nastolen později, 30. října 1411, podpisem Aytonsko-segovijské dohody.

Nuno Álvares Pereira ve svém manželství s Leonorou de Alvim zplodil pouze jednu dceru Beatriz, celým jménem Beatriz Pereira de Alvim, která se stala manželkou Afonsa, hraběte z Barcelosu (nemanželského syna Jana I. portugalského) a prvního vévody z Braganzy /„Braganza“/. Takto se tedy Nuno Álvares Pereira stal prostřednictvím ženské linie /po přeslici prostřednictvím Beatrice/ předkem Braganzského rodu, který se v 17. století stal portugalským královským rodem, vládnoucím království portugalskému (1640 - 1910), království brazilskému (1815 - 1822) a impériu brazilskému (1822 - 1889).

Senior Education and Training Internet Platform / 35

Nuno Álvares Pereira Name: Birth Date: Occupation:

Nuno Álvares Pereira 1360 General

Dom Nuno Álvares Pereira, (July 24, 1360–April 1, 1431), also spelled Nun’Álvares Pereira, was a Portuguese general of great success who had a decisive role in the 1383-1385 Crisis that assured Portugal’s independence from Castile. He later became a mystic, was beatified by Pope Benedict XV in 1918 and was canonized by Pope Benedict XVI in 2009.

Nuno Álvares Pereira was born in Paços do Bonjardim, Cernache do Bonjardim near Sertã, central Portugal. His father was Dom Álvaro Gonçalves Pereira, Prior of Crato and Iria Gonçalves do Carvalhal. His grandfather was Dom Gonçalo (Gonçalves) Pereira, 97th Archbishop of Braga (1326–1349) by Teresa Peres Vilarinho. He had 32 siblings and descended from the oldest Portuguese and Galician nobility.

At age 17, he married Leonor de Alvim, daughter of João Pires de Alvim and wife Branca Pires Coelho and widow without issue of Vasco Gonçalves Barroso (himself widow without issue of Mécia Rodrigues de Vasconcelos), in Vila Nova da Rainha, near Azambuja. All of the above including him were descendants of Charlemagne and Ferdinand I of Castile.

Nuno started a military career very early. He was in the army when he was only 13, in 1373, and helped stopping a Castilian invasion. However, according to his own words, his first military campaigns were no more than skirmishes on the borders of Portugal. He was an impetuous and brave young man who soon showed himself to be an excellent leader.

Later on, when king Fernando I of Portugal died in 1383, with no heir besides Beatrice married to king John I of Castile, the Portuguese independence was again very fragile. Nuno was one of the first nobles to support the claim of king Fernando’s brother John, Master of Aviz to the throne. True that John was a natural son of Peter I of Portugal, but, like many others, it was a better option than the loss of independence. After his first victory over the Castilians, in the Battle of Atoleiros (April 1384), João of Aviz named Nuno Álvares Pereira Protector and 2nd Constable of Portugal (Condestável do Reino), in practice supreme commander of Portugal’s armies and 3rd Count de Ourém. He was only 23 years old.

In April 1385, João of Aviz was recognized and accepted as king by the 36 / Senior Education and Training Internet Platform

kingdom assembly (the Cortes) as John I. This strong Portuguese position for independence triggered an invasion of the country by Juan I of Castile, willing to defend his wife’s rights to the throne. Nuno Álvares Pereira engaged in a pursuit against the cities loyal to the Castilians, namely in the North of the country. In August, he was the mastermind of the Portuguese victory in the Battle of Aljubarrota, after which the threat of annexation was over. After the 1383–1385 Crisis, Álvares Pereira received from John I the titles of 2nd Count of Arraiolos and 7th Count of Barcelos, which along with the previous one were the only three Countdoms existing at the time and which had been taken from Noblemen who took part for Castile. He was also made the 38th Mordomo-Mór (Major Majordomo) of the Realm.

Not wanting to give the enemy room to manoeuvre, John I and his supreme general raided several Castilian towns and continued to watch out for Juan I of Castile, until his death in 1390. The final peace and the recognition from Castile came only later on October 30, 1411, with the signature of the Treaty of Ayton-Segovia.

Nuno Álvares Pereira sired only one daughter by his marriage to Leonor de Alvim, Beatriz Pereira de Alvim, who was to become the wife of Afonso, Count of Barcelos (natural son of John I of Portugal) and first Duke of Braganza. Therefore, Nuno Álvares Pereira was, through the female line, the ancestor of the House of Braganza which became the Portuguese Royal House in the 17th century, ruling the Kingdom of Portugal (1640-1910), the Kingdom of Brazil (1815-1822) and the Empire of Brazil (1822-1889).

Senior Education and Training Internet Platform / 37

Fernando Pessoa Jméno:

Fernando António Nogueira Pessoa Datum narození: 12. červen 1888 Povolání: Portugalský básník a spisovatel Fernando António Nogueira Pessoa (Lisabon, 13. červen 1888–Lisabon, 30. listopad 1935), známý spíše jako Fernando Pessoa, byl portugalským básníkem a spisovatelem.

Je považován za jednoho z největších básníků portugalského jazyka a jeho význam je srovnatelný s dílem básníka Camõese. Podle literárního kritika Harolda Blooma je společně s Pablem Nerudou nejvýznamnějším představitelem poezie dvacátého století. Jelikož strávil téměř celé své mládí v Jižní Africe, projevoval se v jeho životě výrazně i anglický jazyk. V angličtině překládal, psal, pracoval a studoval. Fernando Pessoa vedl umírněný život a působil v žurnalistice, reklamě, obchodě, a především v literatuře, kde se prezentoval pod mnoha různými jmény, známými jako heteronyma. Tato tajemná postava, která dala podnět k mnoha studiím o jejich životě a díle, je mimo jiné i centrálním zdrojem, z něhož všechna heteronyma vyzařují. Autor sám to nazývá jako „drama jedné osoby.“ Pessoa zemřel na jaterní koliku ve věku 47 let ve stejném městě, ve kterém se narodil. Jeho poslední věta byla v angličtině: „Nevím, co mi zítřek přinese…“.

38 / Senior Education and Training Internet Platform

Fernando Pessoa Name: Fernando António Nogueira Pessoa Birth Date: 12th June 1888 Occupation: Portuguese poet and writer Fernando António Nogueira Pessoa (Lisbon, 13 June 1888–Lisbon, 30 November 1935), better known as Fernando Pessoa was a Portuguese poet and writer.

He is considered one of the greatest poets of the Portuguese language, and his value is compared to that of Camões. The literary critic Harold Bloom considers him, along with Pablo Neruda, the most representative poets of the twentieth century.

For having lived most of his adolescence in South Africa, the English language also has highlighted in his life. He translated, wrote, worked and studied in the language. Fernando Pessoa had a mild life, which acted in journalism, advertising, trade and, especially, in literature, where it deployed in several other persons known by heteronimos. The enigmatic figure who became a move in most studies on their life and work, besides the fact of being the center of the radiator heteronimia, autonaming the author as “drama in person.”

Pessoa died of liver colic at the age of 47 years in the same city where he was born, and his last sentence was written in English: “I do not know what tomorrow will bring ...”.

Senior Education and Training Internet Platform / 39

Autor článku Joaquim Bento

Vasco da Gama Jméno: Vasco da Gama Datum narození: 1469 Povolání: Portugalský navigátor a průzkumník Vasco da Gama byl portugalským navigátorem a průzkumníkem v době objevování světa a velel prvním lodím, které pluly z Evropy přímo do Indie.

Král Manuel I (1495–1521) mu 8. července 1497 svěřil velení nad flotilou, která se vydala na plavbu po řece Tagus s cílem dorazit do Indie, a které se účastnilo sto padesát námořníků, vojáků a duchovních na čtyřech menších lodích: • San Gabriel, postavena speciálně pro tuto cestu, pod velením Vasco da Gamy; • San Rafael, také postavena speciálně pro tuto cestu, pod veldením Paulo da Gamy; • Bérrio, poskytnutá svým majitelem D. Manuelem Berriosem, pod velením Nicolase Coelho a • obchodní koráb San Miguel naložený zásobami, pod velením Gonçala Nunese, který byl upálen poblíž zálivu São Brás na pobřeží Východní Afriky.

20. května 1498 dorazil Vasco da Gama do Kalkaty a položil tak základy trasy přes Indický oceán. Od té doby bylo možné dostat do Indie i po moři.

40 / Senior Education and Training Internet Platform

Name: Vasco da Gama Birth Date: 1469 Occupation: Portuguese navigator and explorer Vasco da Gama was a Portuguese navigator and explorer of the Season of Discovery, commander of the first ships to sail directly from Europe to India.

The king Manuel I (1495–1521) gave him the command of the fleet on 8 July 1497 that set sail from the river Tagus in demand of India, with one hundred and fifty men sailors, soldiers and religious in four small boats: • San Gabriel, built especially for this trip, led by Vasco da Gama; • San Rafael, also built especially for this trip, led by Paulo da Gama; • Bérrio, provided by D. Manuel Berrios, owner, under the command of Nicolas Coelho and • an argosy called San Miguel to carry supplies, under the command of Gonçalo Nunes, who was burnt near the bay of São Brás on the coast of East Africa.

On the 20th of May 1498, Vasco da Gama reached Calecute. The route was established in the Indian Ocean and discovered the sea route to India.

Senior Education and Training Internet Platform / 41

Research by Joaquim Bento

Vasco da Gama

Autor článku Perpétua Felício

Florbela Espanca Jméno:

Florbela de Alma Conceição Espanca Datum narození: 8. prosince 1894 Povolání: Portugalská básnířka Florbela Espanca byla nemanželskou dcerou uklízečky, která zemřela velmi mladá.

Byla pokřtěna jako Florbela de Alma da Conceição Espanca.

V roce 1903 napsala Florbela Espanca svou první báseň, kterou známe pod názvem „Život a smrt“ a v roce 1913 se vdala za Alberta Moutinho.

V roce 1917 úspěšně dokončila své studium literatury a zároveň se zapsala jako studentka dalšího oboru – práv – čímž se stala první ženou, která kdy tento obor studovala na Lisabonské univerzitě.

V roce 1919, kdy vydala „Knihu sestry stesku“, nedobrovolně potratila. Ve stejné době začala Florbela projevovat vážné symptomy duševní nevyrovnanosti a v roce 1921 se s Albertem Moutinho rozvedla. Následujícího roku se vdala podruhé, tentokrát za Antonia Guimarãese. Znovu však potratila a její manžel požádal o rozvod.

V roce 1925 se Florbela vdala potřetí, za Maria Laje, ale ani to jí život neusnadnilo.

Smrt jejího bratra Florbelou hluboce otřásla a inspirovala ji k napsání knihy „Masky osudu.“ V roce 1930 se Florbela dvakrát pokusila o sebevraždu, v říjnu a listopadu, vysokou dávkou veronalu těsně před dokončením svého mistrovského díla „Kvetoucí vřesoviště.“ Básnířka je pohřbena na hřbitově ve Vila Viçosa.

42 / Senior Education and Training Internet Platform

Name: Florbela de Alma Conceição Espanca Birth Date: 8th Debember 1894 Occupation: Portuguese poet Florbela Espanca was an illegitimate daughter of a cleaning woman, who deceased very young.

She was christened with the name of Florbela de Alma da Conceição Espanca.

In 1903 Florbela Espanca wrote her first poem that we know about called “The Life and Death” and in 1913 she got married to Alberto Moutinho.

She completed the course in Literature in 1917 and signed to follow the course of law becoming the first woman to attend this course at the University of Lisbon.

In 1919, the year she published the “Book of Sorrows” she suffered an involuntary abortion. At that time Florbela began to show serious symptoms of mental imbalance and in 1921 separated from Alberto Moutinho. On the following year she married for the second time with Antonio Guimarães. She suffered a second abortion and her husband asked for a divorce.

In 1925 Florbela married for the third time with Mario Laje, but her life didn’t turn to be easier.

The death of her brother shook her seriously and inspired Florbela to write the book “The Masks of Destiny.”

In 1930 Florbela attempted suicide twice in October and November with high dose of veronal on the eve of his masterpiece “Charneca in Flower.”

The poet is buried in the cemetery of Vila Viçosa.

Senior Education and Training Internet Platform / 43

Research by Perpétua Felício

Florbela Espanca

Luís de Camões Jméno: Luis Vaz de Camões Datum narození: Červen 1524 Povolání: Básník Luís Vaz de Camões, někdy do angličtiny překládaný jako Camoens, (1524–10. červen 1580) je považován za největšího portugalského básníka. Jeho dokonalé ovládání verše bylo srovnáváno a mistrovstvím Shakespeara, Homéra, Vergila a Danta. Napsal značné množství lyrické poezie (v portugalštině a španělštině) a divadelních her, ale nejvíce se proslavil svou epickou básní Os Lusíadas (Lusiady). Filozofické dílo Parnasum Luís Vaz se ztratilo, údajně bylo ukradeno nepřáteli společně s částí Os Lusíadas v době, kdy Camões pobýval v Mosambiku.

Mnoho podrobností o životě Camõese zůstává zahaleno tajemstvím, ale pravděpodobně se narodil okolo roku 1524. Luís Vaz de Camões byl jediným synem a dítětem Simãa Vaze de Camões a jeho ženy Any de Sá de Macedo. Místo narození není známé. Jako jeho rodiště se nejčastěji uvádí Lisabon, Coimbra nebo Alenquer, ačkoli posledně jmenované místo je založeno na tom, co je možná jen špatnou interpretací jedné z jeho básní.

Camões patřil do rodiny pocházející z regionu Chaves u Galicie v severním Portugalsku. Otec Simão Vaz opustil Luís Vaze a jeho matku, ještě když byl chlapec malý, a odešel hledat vlastní bohatství do Indie. Zemřel však hned dalšího roku v Goy. Jeho matka se později znovu vdala.

Camões žil život z poloviny plný výsad a byl vzdělán dominikány a jezuity. Díky rodinným vztahům navštěvoval nějakou dobu univerzitu v Coimbře, ačkoliv tam podle záznamů nebyl registrován (účastnil se kurzů humanitních věd). Zásluha za toto vzdělání se přičítá jeho strýci Bentovi de Camões, který byl převorem kláštera Santa Cruz a rektorem univerzity v Coimbře. Camoes měl často přístup k drahé literatuře, včetně klasických řeckých, římských a latinských děl, četl latinsky, italsky a psal španělsky.

Camoes, jak dokazuje jeho láska k poezii, byl romantikem a idealistou. Povídá se, že se zamiloval do Kateřiny z Ataíde, dvorní dámy královny, a také do princezny Marie, sestry Jana III. Portugalského. Jeho indiskrétní zmínka o králi ve hře El-Rei Seleuco a mnoho dalších incidentů bylo pravděpodobně důvodem, proč byl v roce 1548 vyhoštěn z Lisabonu. Odcestoval do Ribateja, kde zůstal ve společnosti přátel, kteří ho ukrývali a krmili. V této provincii zůstal asi po šest měsíců.

Po zápisu do zámořských vojsk odcestoval na podzim 1549 do Ceuty. Během bitvy 44 / Senior Education and Training Internet Platform

proti Maurům přestal vidět na pravé oko. V roce 1551 se nakonec vrátil do Lisabonu jako změněný člověk, který žil bohémským životem. Během náboženského festivalu Corpus Christi v roce 1552 v Largo do Rossio zranil Goncala Borgese, člena královských stájí a byl uvězněn. Jeho matka prosila o jeho propuštění, navštěvovala královské ministry a omluvila se rodině Borgesů. Propuštěný Camoes musel zaplatit 4 000 reis a po tři roky sloužit ve vojsku v Orientu.

V roce 1553 vyplul na lodi São Bento do Goy. Lodi velel Fernão Alves Cabral. Loď dorazila se šestiměsíčním zpožděním. V Goy byl Camões uvězněn kvůli dluhu.

Zjistil, že Goa je „náhradní matkou všech čestných mužů,“ ale neváhal studovat místní zvyky a stal se odborníkem na místní geografii a historii. Při své první expedici se zúčastnil bitvy na Malabarském pobřeží. Po bitvě následovaly šarvátky na obchodních cestách mezi Egyptem a Indií. Do listopadu 1554 se flotila nakonec vrátila do Goy. Během svého pobytu na palubě veřejně pokračoval v psaní a psal i dopisy za nevzdělané muže ve flotile.

Na konci své povinné služby mu byla nabídnuta pozice nejvyššího štábního praporčíka v Makau. Byl pověřen správou majetkových záležitostí nezvěstných a zemřelých vojáků v Orientu. V této době pracoval na své epické básni Os Lusíadas (Lusiady) v jedné jeskyni. Později byl obviněn ze zpronevěry a odcestoval do Goy, aby se před tribunálem zodpovídal z obvinění. Na zpáteční cestě jeho loď ztroskotala poblíž řeky Mekong u kambodžského pobřeží. Své rukopisy se mu podařilo zachránit, ale ztratil svou čínskou milenku. O jeho záchraně při ztroskotání v deltě Mekongu se šířily legendy, jak prý plaval podél pobřeží a nad hladinou držel rukopis své stále nedokončené básně.

V roce 1570 se Camões konečně dostal zpět do Lisabonu, kde o dva roky později vydal Os Lusíadas. Jako odměnu za tuto báseň, nebo snad za služby na Dálném Východě, dostal malou královskou penzi od mladého a osudem stíhaného krále Sebastiana (panoval v letech 1557–1578).

V roce 1578 se Camões doslechl o strašlivé porážce v bitvě u Alcazarquiviru, kde byl král Sebastian zavražděn a portugalská armáda zničena. Zatímco se španělské jednotky se blížily k Lisabonu, Camões napsal kapitánovi generálovi Lamego: „Všichni uvidí, že moje země mi byla tak drahá, že jsem byl ochoten zemřít nejen v ní, ale i s ní.“ Camões zemřel v Lisabonu v roce 1580 ve věku 56.

Senior Education and Training Internet Platform / 45

Luís de Camões Name: Birth Date: Occupation:

Luis Vaz de Camões June 1524 Poet

Luís Vaz de Camões; sometimes rendered in English as Camoens) (c. 1524–June 10, 1580) is considered Portugal’s greatest poet. His mastery of verse has been compared to that of Shakespeare, Homer, Virgil, and Dante. He wrote a considerable amount of lyrical poetry (in Portuguese and in Spanish) and drama but is best remembered for his epic work Os Lusíadas. His philosophical work The Parnasum of Luís Vaz was lost, arguably stolen by enemies with part of Os Lusíadas when Camões was visiting Mozambique.

Many details concerning the life of Camões remain unknown, but he is thought to have been born around 1524. Luís Vaz de Camões, the only son and child of Simão Vaz de Camões and wife Ana de Sá de Macedo. His birthplace is unknown. Lisbon, Coimbra or Alenquer are frequently presented as his birthplace, although the latter is based on what may be a wrong interpretation of one of his poems.

Camões belongs to a family originating from the northern Portuguese region of Chaves near Galicia. At an early age, Simão Vaz left his son and wife to discover personal riches in India, only to die in Goa in the following years. His mother later re-married.

Camões lived a semi-privileged life and was educated by Dominicans and Jesuits.

For a period, due to his familial relations he attended the University of Coimbra, although records do not show him registered (he participated in courses in the Humanities). His uncle, Bento de Camões, is credited with this education, owing to his position as Prior at the Monastery of Santa Cruz and Chancellor at the University of Coimbra. He frequently had access to exclusive literature, including classical Greek, Roman and Latin works, read Latin, Italian and wrote in Spanish.

Camões, as his love poetry can attest, was a romantic and idealist. It was rumored that he fell in love with Catherine of Ataíde, lady-in-waiting to the Queen, and also the Princess Maria, sister of John III of Portugal. It is also likely that an indiscreet allusion to the king in his play El-Rei Seleuco, as well as these other incidents may have played a part in his exile from Lisbon in 1548. He traveled to the Ribatejo where he stayed in the company of friends who sheltered and fed him. He stayed in the province for about six months.

46 / Senior Education and Training Internet Platform

He enlisted in the overseas militia, and traveled to Ceuta in the fall of 1549. During a battle with the Moors, he lost the sight in his right eye. He eventually returned to Lisbon in 1551, a changed man, living a bohemian lifestyle. In 1552, during the religious festival of Corpus Christi, in the Largo do Rossio, he injured Gonçalo Borges, a member of the Royal Stables. Camões was imprisoned. His mother pleaded for his release, visiting royal ministers and the Borges family for a pardon. Released, Camões was ordered to pay 4,000 réis and serve three-years in the militia in the Orient.

He departed in 1553 for Goa on board the São Bento, commanded by Fernão Alves Cabral. The ship arrived six months later. In Goa, Camões was imprisoned for debt. He found Goa “a step-mother to all honest men” but he studied local customs and mastered the local geography and history. On his first expedition, he joined a battle along the Malabar Coast. The battle was followed by skirmishes along the trading routes between Egypt and India. The fleet eventually returned to Goa by November 1554. During his time ashore, he continued his writing publicly, as well as writing correspondence for the uneducated men of the fleet.

At the end of his obligatory service, he was given the position of chief warrant officer in Macau. He was charged with managing the properties of missing and deceased soldiers in the Orient. During this time he worked on his epic poem Os Lusíadas (“The Lusiads”) in a grotto. He was later accused of misappropriations and traveled to Goa to respond to the accusations of the tribunal. During his return journey, near the Mekong River along the Cambodian coast, he was shipwrecked, saving his manuscript but losing his Chinese lover. His shipwreck survival in the Mekong Delta was enhanced by the legendary detail that he succeeded in swimming ashore while holding aloft the manuscript of his still-unfinished epic.

In 1570 Camões finally made it back to Lisbon, where two years later he published Os Lusíadas. In recompense for his poem or perhaps for services in the Far East, he was granted a small royal pension by the young and ill-fated King Sebastian (ruled 1557–1578).

In 1578 he heard of the appalling defeat of the Battle of Alcazarquivir, where King Sebastian was killed and the Portuguese army destroyed. The Spanish troops were approaching Lisbon when Camões wrote to the Captain General of Lamego: “All will see that so dear to me was my country that I was content to die not only in it but with it”. Camões died in Lisbon in 1580, at the age of 56.

Senior Education and Training Internet Platform / 47

Sidónio Pais Jméno:

Sidónio Bernardino Cardoso da Silva Pais Datum narození: 1. květen 1872 Povolání: Voják, politik a prezident republiky Sidónio Bernardino Cardoso da Silva Pais byl portugalským politikem a diplomatem, který se v roce 1918 stal 4. presidentem. Byl znám jako prezident - král.

Byl nejstarším synem Sidónia Alberta Marrocose Paise, který byl nižším úředníkem a veřejným notářem v Caminha a později v Pedrógão Grande a Sertã (narozen v Caminha, Nossa Senhora da Assunção, 22. června 1871) a jeho ženy Rity Júlie Cardoso da Silva (Caminha, 29. srpna, 1844 - Caminha, 9. březen 1919). Jeho sourozenci byli Rita (Caminha, 1873), Alberto (Caminha, 1874 - Caminha, 1877), a António (Caminha, 15. listopad 1876 - Lisabon, nemocnice Marinha, 27. června 1949), který byl také vojákem a vzal si 7. května 1904 v Igreja Matriz de Caminha Júlii Cândidu de Sant’ Ana Cerqueira (Caminha, 1. září 1881 - Lisabon, 6. června 1968). S ní měl tyto děti: Ana da Glória (Caminha, 1878), Alberto (Pedrógão Grande, 1881) a Aureliano (Sertã, 1883).

Byl armádním důstojníkem a vyučoval matematiku na Vojenské škole, později na Univerzitě v Coimbře. V roce 1911 se stal členem parlamentu a od 12. listopadu 1911 byl krátkou dobu 4. ministrem financí. Od 1912 do 1916 byl velvyslancem v Berlíně, když se v první světové válce Portugalsko přidalo na stranu Spojenců.

5. prosince 1917 vedl povstání proti vládě Demokratické strany Afonsa Costy a zavedl autoritářský režim. Stal se 99. kancléřem a 28. dubna 1918 byl zvolen prezidentem (bez protikandidáta). Od 11. prosince 1917 až do 9. května 1918 byl rovněž ministrem zahraničních věcí.

Ačkoli ve své funkci působil jen krátce, byla tato doba svědkem oteplení vztahů mezi církví a státem, rozšířením volebního práva a zdrcující porážky nedostatečně připravených portugalských jednotek u La Lysve ve Francii.

Prvnímu pokusu o atentát unikl, ale 14. prosince 1918 byl zastřelen Josém Júliem da Costa (pradědečkem současného starosty Lisabonu Antónia Costy) na železniční stanici Rossio v Lisabonu, když se chystal nastoupit do vlaku do Porta, aby tam jednal s monarchistickými vůdci Severních vojenských vlád.

48 / Senior Education and Training Internet Platform

Sidónio Pais Name: Sidónio Bernardino Cardoso da Silva Pais Birth Date: 1st May 1872 Occupation: Military, politician and President of the Republic Sidónio Bernardino Cardoso da Silva Pais was a Portuguese politician and diplomat, 4th President in 1918. He was known as the President-King.

He was the eldest child and son of Sidónio Alberto Marrocos Pais , a Law Clerk and Public Notary in Caminha and later in Pedrógão Grande and Sertã, and wife (m. Caminha, Nossa Senhora da Assunção, June 22, 1871) Rita Júlia Cardoso da Silva (Caminha, Caminha, August 29, 1844 - Caminha, Caminha, March 9, 1919). His brothers and sisters were Rita (b. Caminha, Caminha, 1873), Alberto (Caminha, Caminha, 1874 - Caminha, Caminha, 1877), António (Caminha, Caminha, November 15, 1876 - Lisbon, Hospital da Marinha, June 27, 1949), who was also a military and married at the Igreja Matriz de Caminha, Caminha, May 7, 1904 Júlia Cândida de Sant’ Ana Cerqueira (Caminha, Caminha, September 1, 1881 - Lisbon, June 6, 1968) and had issue, Ana da Glória (b. Caminha, Caminha, 1878), Alberto (b. Pedrógão Grande, 1881, d. child) and Aureliano (b. Sertã, 1883, d. child).

He was an army officer and taught mathematics at the Army School, and later, at the University of Coimbra. He became a member of Parliament in 1911, and from November 12, 1911 he was the 4th Minister of Finance for a short period. He was ambassador in Berlin from 1912 until 1916, when Portugal joined the First World War on the Allied side.

On December 5, 1917, he led an uprising against Afonso Costa’s Democratic Party government, and established an authoritarian regime. He became the 99th Prime-Minister and was elected President (unopposed) on April 28, 1918.

He also became the Minister for Foreign Affairs from December 11, 1917 until May 9, 1918.

His short period in office saw a warming of Church-state relations, the extension of the electoral franchise, and the smashing defeat of the ill-prepared Portuguese troops at La Lys, in France.

He escaped a first assassination attempt, but was shot on December 14, 1918

by José Júlio da Costa (great-grandfather of the present Mayor of Lisbon António Costa), at Rossio railway station, in Lisbon, when he was preparing to board a train to Porto, to hold discussions with the monarchist leaders of the Northern Military Juntas.

Senior Education and Training Internet Platform / 49

Autor článku José Simão

Marquesa de Alorna Jméno:

D. Leonor de Almeida Lorena e Lencastre Datum narození: 31. října 1760 D. Leonor de Almeida Lorena e Lencastre byla dcerou markýze D. João de Almeida a D. Leonory de Lorena e Távora.

D. Leonor de Almeida měla nelehké dětství. Ve věku 8 let byla poslána jako vězeň do kláštera Chelas ve společnosti své matky a sestry. Její otec byl také uvězněn v Belémské věži za podezření ze zatajování informací o zločinech rodu de Távora.

Za svého nuceného pobytu v klášteře Chelas se D. Leonor rozhodla věnovat čas důkladnému studiu a komponování melodické poezie, která se nesmírně proslavila a později byla shrnuta do sebraných spisů s názvem Poesias de Chelas (Poezie z Chelas).

18 let uplynulo, než byl Leonořin otec D. João de Almeida propuštěn. Když opustil vězení, šel do kláštera, kde ho očekávala jeho žena a dcery.

Markýz a jeho rodina žili nějakou dobu na statku v údolí poblíž města Almeirim. Později se všichni přestěhovali do Lisabonu.

Díky své jemné povaze, neohroženosti a odvaze konfrontovat markýze de Pombal byla D. Leonor ve společnosti, v níž žila, okouzlující a přitažlivá. Tímto přístupem si získala ohleduplnost a úctu.

15. února 1779 si vzala hraběte Carlose Srpenu de Oeynhausen, s nímž měla 3 dcery D. Julianu, D. Henriquetu a D. Luísu.

50 / Senior Education and Training Internet Platform

Name: Birth Date:

D. Leonor de Almeida Lorena e Lencastre 31st October 1760

D. Leonor de Almeida lorena e Lencastre was the daughter of the Marquis D. João de Almeida and D. Leonor de Lorena e Távora.

D. Leonor de Almeida had a troubled childhood. At the age of 8 years was sent as a prisoner in the convent of Chelas, in the company of her mother and sister. Her father was also made prisoner in the Tower of Belém, suspect of knowing information about the crimes of Távora.

While prisoner in the convent of Chelas, D. Leonor decided to dedicate her time with deep studies, in composing melodic poetry that achieved great fame and would do part of her complete works under the title Poesias de Chelas.

18 years passed until D. João de Almeida, Leonor’s father, was released. When he left prison, he went to the convent, where his wife and daughters expected him.

The marquis and his family went to live in a farm at the valley of, near Almeirim.

Later they all returned to Lisbon.

D. Leonor was the charm and attraction of the society were she lived, thus because of her fine spirit, audacity and courage in confronting the Marquis of Pombal. This attitude made her worthy of consideration and respect.

She married the count Carlos Augusto de Oeynhausen on the 15th of February 1779, with whom she had 3 daughters D. Juliana, D. Henriqueta and D. Luísa.

Senior Education and Training Internet Platform / 51

Research by José Simão

Marquesa de Alorna

Pedro Álvares Cabral Jméno: Pedro Álvares Cabral Datum narození: 1467/68 Povolání: Portugalský navigátor Cabral se pravděpodobně narodil v Belmonte, v portugalském okresu Beira Baixa. Byl třetím dítětem Fernãa Cabrala (c1427-c1492), guvernéra Beiry a Belmonte, a Isabely de Gouveia de Queirós (14331483; která byla potomkem prvního portugalského krále Afonsa I). Oženil se s Isabel de Castro, dcerou význačného Fernãa de Noronha (také potomka krále Afonsa I). Jelikož skvěle ovládal navigaci a jako námořník získal značné zkušenosti, vybral ho portugalský král Manuel I jako kompetentního pokračovatele díla Vasca da Gamy.

Jeho úkolem bylo budování trvalých obchodních vztahů a šíření křesťanství po celé cestě, v případě nutnosti i násilím. Charakter této akce přiměl bohaté florentinské obchodníky k tomu, aby přispěli na vybavení lodí, a k flotile se rovněž přidali kněží. Mezi kapitány flotily, která se skládala z 13 lodí a 1500 mužů, byl Bartolomeu Dias, Pêro Vaz de Caminha, Sancho de Tovar a Nicolau Coelho, který byl společníkem Vasco da Gamy. Vasco da Gama sám poskytnul nezbytné informace o trase plavby.

Flotila třinácti lodí vyplula z Lisabonu 9. března 1500 a směřovala podle stanoveného kurzu ve snaze vyhnout se mělčinám u Guinejského zálivu. Když minuli Kapverdské ostrovy, kde bouře přinutila Luíse Pirese vrátit se do Lisabonu, plavili se dál přímo na jihozápad. 21. dubna zahlédli horu, kterou nazvali Monte Pascoal; 22. dubna přistáli na pobřeží Brazílie, a 25. dubna vplula celá flotila do přístavu Porto Seguro. Cabral poznal, že nová země leží na východ od demarkační linie stanovené papežem Alexandrem VI (viz Smlouva z Tordesillas) a okamžitě poslal André Gonçalvese (podle jiných zdrojů to byl Gaspar de Lemos) do Portugalska s těmito důležitými zprávami. Jelikož se domníval, že je nově objevená země ostrovem, pojmenoval ji Ilha de Vera Cruz (Ostrov pravého kříže) a prohlásil za majetek portugalské koruny vztyčením kříže a odsloužením mše. Mši slavil františkán Otec Henrique de Coimbra, který se pak stal biskupem diecéze Ceuta. Železný kříž, jenž byl použit při oné bohoslužbě, je nyní uložen v klenotnici katedrály v portugalské Braze. Zpět do Brazílie se vrátil jen na oslavy založení nového hlavního města Brasilia roku 1960.

Pedro Cabral se vydal na další plavbu 3. května 1500. Koncem měsíce se flotila přiblížila k Mysu dobré naděje, kde ji zasáhla bouře, v níž zmizely čtyři lodě včetně lodě Bartolomea Diase. Když Cabral 16. července dorazil do Sofala, zůstala 52 / Senior Education and Training Internet Platform

z původní flotily už jen polovina. Po příchodu do Mosambiku 20. července se mu dostalo srdečného uvítání. 26. července doplul do Kilwa, ale tam se mu nepodařilo dohodnout se s panovníkem. 2. srpna dorazil do Melinde, kde byl přátelsky přivítán a dostal průvodce na cestu do Indie. 10. srpna jedna z lodí pod velením Dioga Diase, kterou bouře oddělila od flotily, objevila ostrov a nazvala jej po Sv. Lawrencovi, ačkoli se později ujal název Madagaskar. Cabral pokračoval do Indie, aby tam obchodoval s pepřem a jiným kořením, a aby v Kalkatě založil továrnu. Do Kalkaty dorazil 13. září 1500 a ve městech Cochin a Cannanore se mu podařilo vyjednat výhodné smlouvy. Po celé řadě nešťastných událostí, která vyvrcholila dvoudenním ostřelováním města, se pak 16. ledna 1501 Cabral vydal na zpáteční cestu domů.

23. června 1501 se do Portugalska vrátily jen 4 lodě z původních 13.

Cabral zemřel, z velké časti v zapomnění, kolem roku 1520 a je pohřben v klášteře v portugalském Santarému.

Senior Education and Training Internet Platform / 53

Pedro Álvares Cabral Name: Birth Date: Occupation:

Pedro Álvares Cabral 1467/68 Portuguese Navigator

Cabral is thought to have been born in Belmonte, in the Beira Baixa province of Portugal. He was the third son of Fernão Cabral (c. 1427-c. 1492), the Governor of Beira and Belmonte, and Isabel de Gouveia de Queirós (c. 1433-c. 1483; descendant of the first King of Portugal, Afonso I), and married Isabel de Castro, the daughter of the distinguished Fernão de Noronha (also descendant of King Afonso I). He must have had excellent training in navigation and a large amount of experience as a seaman, for King Manuel I of Portugal considered him competent to continue the work of Vasco da Gama.

His commission was to establish permanent commercial relations and to introduce Christianity wherever he went, using force of arms if necessary. The nature of the undertaking led rich Florentine merchants to contribute to the equipment of the ships and also led priests to join the expedition. Among the captains of the fleet, which consisted of 13 ships and 1,500 men, were Bartolomeu Dias, Pêro Vaz de Caminha, Sancho de Tovar and Nicolau Coelho, who was the companion of Vasco da Gama. Vasco da Gama himself gave the directions necessary for the course of the voyage.

The fleet of thirteen ships left Lisbon on 9 March 1500, and following the course laid down, sought to avoid the calms off the coast of Gulf of Guinea. On leaving the Cape Verde Islands, where Luís Pires was forced by a storm to return to Lisbon, they sailed in a decidedly southwesterly direction. On 21 April a mountain was visible, to which the name of Monte Pascoal was given; on 22 April Cabral landed on the coast of Brazil, and on 25 April the entire fleet sailed into the harbor called Porto Seguro. Cabral perceived that the new land lay east of the line of demarcation made

by Pope Alexander VI (see Treaty of Tordesillas), and at once sent André Gonçalves (according to other authorities Gaspar de Lemos) to Portugal with the important tidings. Believing the newly-discovered land to be an island he gave it the name of Island of the True Cross (or Island of Vera Cruz) and took possession of it by erecting a cross and holding a religious service. The service was celebrated by the Franciscan, Father Henrique de Coimbra, afterwards Bishop of Ceuta. The iron cross used in that service is now in Cathedral Treasure in Braga. It was taken back to Brazil for the inauguration of Brasilia in 1960.

54 / Senior Education and Training Internet Platform

Pedro Cabral resumed his voyage on 3 May 1500. By the end of the month the eet approached the Cape of Good Hope, where it was struck by a storm in which four vessels, including that of Bartolomeu Dias, were lost. With the ships now reduced to one-half of the original number, Cabral reached Sofala on 16 July and Mozambique on 20 July. In the latter place he received a cordial greeting. On 26 July he came to Kilwa where he was unable to make an agreement with the ruler. On 2 August, he reached Melinde; here he had a friendly welcome and obtained a pilot to take him to India. On 10 August, the ship commanded by Diogo Dias, separated by weather, discovered an island they named after St Lawrence, later known as Madagascar.

Cabral continued to India to trade for pepper and other spices, establishing a factory at Calicut, where he arrived on 13 September 1500. In Cochin and Cannanore Cabral succeeded in making advantageous treaties. After a chain of bad luck, culminating in a two-day bombardment of the city, Cabral started on the return voyage on 16 January 1501. He arrived in Portugal with only 4 of 13 ships on 23 June 1501.

Cabral died, largely forgotten, around 1520 and was buried in a monastery in SantarĂŠm, Portugal.

Senior Education and Training Internet Platform / 55

Marquês de Pombal Jméno:

Sebastião José de Carvalho e Melo Datum narození: 13. května 1699 Povolání: Šlechtic a první králův ministr Sebastião José de Carvalho e Melo, první hrabě de Oeiras a markýz de Pombal, (Lisabon, 13. května 1699–Delhi, 8. května 1782) byl portugalským šlechticem a státníkem.

Byl královským ministrem (kancléřem) krále Josefa I (1750–1777) a dodnes je považován za jednoho z nejkontroverznějších a nejcharismatičtějších osob portugalské historie.

Tento zástupce osvícenského absolutismu v Portugalsku osmnáctého století žil v historickém období osvícenství a hrál klíčovou roli v tom, jak se Portugalsko postavilo k ekonomické a společenské situaci v zemích severní Evropy, které byly silnější než Portugalsko.

Díky němu skončilo v Portugalsku používání soudních postupů v otázkách víry a dokonal rozpad Nových Křesťanů, ačkoli portugalská inkvizice byla oficiálně a právoplatně zničena až roce 1821.

Markýz de Pombal významným způsobem přispěl k vyhoštění Jezuitů z Portugalska a jeho kolonií. Jeho správa se vyznačovala dvěma slavnými, ostře diskutovanými událostmi: první bylo zemětřesení v Lisabonu roku 1755, problém, díky němuž se mu dostalo historické úlohy v architektonické obnově města. Krátce nato došlo k aféře Távora, intrikám s dramatickými důsledky.

56 / Senior Education and Training Internet Platform

Marquês de Pombal Name: Sebastião José de Carvalho e Melo Birth Date: 13th May 1699 Occupation: Noble and the King’s Secretary of State Sebastião José de Carvalho e Melo, first Count of Oeiras and Marquis of Pombal, (Lisbon, May 13, 1699–Delhi, May 8, 1782) was a Portuguese nobleman and statesman.

He was Secretary of State of the Kingdom (Prime Minister) of King Joseph I (1750–1777), considered even today, one of the most controversial and charismatic Portuguese history.

Representative of Enlightened absolutism in Portugal in the eighteenth century, lived in a period of history marked by the Enlightenment and played a key role in Portugal’s approach to economic and social situation of the countries of Northern Europe, stronger than the Portuguese.

He ended up in practice with the case of faith in Portugal and the breakdown of the New Christians, although it has not extinguished the Inquisition Portuguese officially in force de jure until 1821.

Marquês de Pombal was a major contributor to the expulsion of the Jesuits from Portugal and its colonies. His administration was marked by two famous controversies: the first was the Lisbon earthquake of 1755, a challenge which gave him the historical role of architectural renewal of the city. Shortly after, the Távora affair, an intrigue with dramatic consequences.

Senior Education and Training Internet Platform / 57

Tento projekt je realizován za finanční podpory Evropské unie.

Za obsah sdělení odpovídá výlučně autor. Sdělení nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

This project has been funded with support from the European Commission.

This publication reflects the views only of the author, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein.

58 / Senior Education and Training Internet Platform

DESET NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH ŠPANĚLSKÝCH OSOBNOSTÍ

TEN GREATEST SPANISH PERSONALITIES

Senior Education and Training Internet Platform / 59

Baldasano Bastarreche Jméno: Baldasano Bastarreche Datum narození: v obd. 1900—1909 Povolání: námořník Ponorky, ve své sestavě čítající C-2 s označením lídra, kapitána Rafaela Fernadndeze de Bobadilla, C-4 a generála Sanjurja, vyrazily z námořní základny Sóller v 8:30 hod. dne 27. června 1964. Tři ponorky se ponořily v blízkosti přístupového místa ihned poté, co se dostaly z přístavu. Pak se po několika minutách vynořily na hladinu a pokračovaly rychlostí devíti uzlů směrem k majáku u mysu Cape Gros, aby pokořily 15 mil. Zde pokračovaly v testování a cvičení, které završily v 11:29 hod. vytvořením rovnostranného trojúhelníku se stranami v desetimílové délce.

C-4 ztroskotala poblíž ostrova Escombreras. Ponorka vyplula na moře, přestože se neponořila. V průběhu dní, které následovaly po této katastrofě, se konaly mše ve všech oblastech majících vztah ke členům posádky. Některé proběhly v Kartageně ve vojenském kostele Santo Domingo, kam kapitán/generál pozval veřejnost.

Smuteční oznámení proběhlo i tiskem. Dle očekávání byl kostel přeplněn a jednalo se o největší smuteční vzpomínkový akt, který se v Kartageně konal.

60 / Senior Education and Training Internet Platform

Baldasano Bastarreche Name: Baldasano Bastarreche Birth Date: 1900—1909 Occupation: Sailor The submarines, consisting of the C-2, which hoisted the banner of their leader, Captain Don Rafael Fernandez de Bobadilla; the C-4 and General Sanjurjo, sailed from the Sóller Naval Station at 0830 hours on 27 June 1946. Once out of port, the three submarines were submerging near the entrance. Then a few minutes later, they surfaced and proceeded at a speed of nine knots, to reach a point 15 miles to the Lighthouse at Cape Gros. There they unfurled in training, finishing at 11.29, resulting in a triangle of equilateral sides of 10-miles.

The C-4 sunk off the island of Escombreras The submarine went to sea, although it did not submerge. During the days that followed the disaster, Masses were held in all localities of the crewmen. Some took place in Cartagena in the military church of Santo Domingo, where the captain-general invited the public. This obituary appeared in the press. The church, as expected, was packed, making it the largest demonstration of mourning that Cartagena recalls.

Senior Education and Training Internet Platform / 61

Joaquin Sorrolla Jméno: Joaquin Sorrolla Datum narození: 27. února 1863 Povolání: malíř Joaquín Sorolla se narodil ve Valencii v roce 1863.

V letech 1878 —1881 studoval výtvarné umění na umělecké škole. V roce 1884 získal druhou medaili na celostátní výstavě výtvarného umění a Zemská rada provincie Valencie mu udělila stipendium na studium v Itálii.

Po počátečních studiích na akademii „Academia San Carlos“, Sorolla odešel do Itálie jako učenec Zemské rady Valencie „Diputación de Valencia“. Během let strávených v Itálii se Sorolla pohyboval mezi Římem a malým městečkem Assisi a prohloubil své akademické vzdělání i průpravu. „The return from fishing” /Návrat z rybaření/ přinesl Sorollovi první velký mezinárodní úspěch. V roce 1895 byl vystaven v Pařížském salónu a ovlivnil vznik i vývoj profesionální konsolidace ve Španělsku. Především díky tomuto dílu, za které získal cenu Grand Prix na mezinárodní výstavě roku 1900, se stal nejúspěšnějším španělským umělcem své doby. Po tomto úspěchu v Paříži Sorolla přijal za vlastní modely Velazqueze s ohledem na některá z nejznámějších maleb a za použití prostředků sevilského malíře.

Dílo „Evening Sun” /Večerní slunce/ představovalo vrchol vyzrálosti umění Joaquina Sorolly. Po ohromném mezinárodním úspěchu si Sorolla užíval absolutní svobody ve své kreativitě, která se odrážela ve všech aspektech jeho tvorby. V oblasti portrétování vyvinul naprosto originální prototyp za pomoci nejbližších členů své rodiny jako hlavních modelů.

V létě roku 1909, na pláži Malvarrosa, byl Sorolla naprosto šťastný. Jeho úspěchy v Evropě plodně pokračovaly v USA. Dosáhl velkého uznání i maximálního úspěchu na trhu, kde byla neustále poptávána malířova díla.

Snahy malovat plátna v přírodě, vyžadující velkou fyzickou sílu a energii, začaly postupně slábnout v důsledku stárnoucího věku a nemoci, která ho přemáhala.

Právě na konci své tvůrčí kariéry, byl izolován v zahradě svého madridského domu, který v současné době slouží jako muzeum „Museo Sorolla“. Mezi zahradními zdmi vytvořil svá poslední díla, se scénami typickými pro jeho umělecký rukopis tvořený pomocí štětců. Byl postižen hemiplegií, která mu způsobila ochrnutí levé poloviny těla. I přes péči své rodiny Sorolla zemřel 10. srpna 1923 v Cercendille.

62 / Senior Education and Training Internet Platform

Joaquin Sorrolla Name: Joaquin Sorrolla Birth Date: 27 February 1863 Occupation: Painter Born in Valencia in 1863, Joaquín Sorolla trained in the School of Fine Arts (1878—1881). In 1884, Sorolla received a second medal at the National Exhibition of Fine Arts and the Provincial Council of Valencia which got him a scholarship in Italy.

After his early studies at the Academia de San Carlos, Sorolla went to Italy as a scholar of the Diputación de Valencia. During his years in Italy, between Rome and the small town of Assisi, Sorolla perfected his academic training.

The return from fishing” was Sorolla’s first great international success. Presented at the 1895 Paris Salon, marked the real emergence of professional consolidation in Spain. The major impact of this work, with which he won the Grand Prix at the Universal Exposition of 1900, meant he became the most successful Spanish artist of his time. After his success in Paris, Sorolla adopted Velazquez models as his own, with references to some of his most famous paintings and using the resources of the Seville painter.

“Evening Sun” was the climax of the maturity of Joaquin Sorolla’s art. Following his overwhelming international success, Sorolla enjoyed complete creative freedom that is reflected in all aspects of his work. In portraiture, he developed a completely original prototype using, as main models, the closest members of his family.

In the summer of 1909, on the Malvarrosa beach, Sorolla felt completely happy.

His achievements in Europe had fruitful continuity in the U.S., and the critical acclaim was exceeded only by his success in the market, with constant demand for the painter’s works.

The efforts to paint his canvases in nature, requiring great physical vigor, began to reduce as Sorolla was aging and illness overtook him. Thus at the end of his working life, he was secluded in the garden of his Madrid house, now the Sorolla Museum. Between the walls of the gardens he painted his last works, with the scene that would always fall from the hands of the artist’s brushes.An attack of hemiplegia left him disabled down the left side. Despite the care of his family, Sorolla died on 10 August 1923 in Cercedilla.

Senior Education and Training Internet Platform / 63

Manuel Falla Jméno: Manuel Falla Datum narození: 23. listopadu 1876 Povolání: skladatel Falla byl jediným skladatelem aktivně zasvěceným Gongorovi, který výrazně ovlivnil a dal vzniknout básnické generaci v roce 1927. Jeho přátelství s Lorcou a Albertim či korespondence s Gerardem Diegem jsou pouhými příklady jeho intenzivního intelektuálního života, který skladatel vedl a odhalil. Za tři století byl jediným Španělem, který získal mezinárodní věhlas a byl ze tří uvedených osobností nejtalentovanější.

Narodil se v Cádizu v roce 1876 a zemřel v Alta Gracia (v Argentině) v roce 1946.

Poté, co v roce 1939 opustil Španělsko, po občanské válce, byl jeho život ovlivněn pěti velkoměsty: Cádizem, Granadou, Madridem, Paříží a Buenos Aires. V období mezi 1907 až 1914 žil v Paříži, kde se setkal s Debussym, Dukasem a Ravelem a v roce 1915 uvedl v Madridu „El amor Brujo“ /Čarodějnou lásku/, „Pastora Imperio“ /Pastoru Imperio/. Toto období se rozvíjelo třemi směry. V roce 1919 byla v Londýně uvedena premiéra jeho baletního představení zpracovaného ruskou baletní skupinou v čele s vynikajícím Ďagilevem.

K nejvýznamnějším dílům Manuela de Fally patří: „Nights in the Gardens of Spain“ /Noci ve španělských zahradách/ (1916), „El Retablo de Maese Pedro“ /Obraz Pedra Maese/ (1923) Koncert pro cembalo a orchestr, s premiérou v Barceloně, pak „Wanda Landowska“, která byla uvedena v roce 1926, dále nedokončené dílo „Atlantis“ a jiná významná díla.

64 / Senior Education and Training Internet Platform

Manuel Falla Name: Manuel Falla Birth Date: 23 November 1876 Occupation: Composer Falla was the only composer participant in the dedication to Gongora in 1927 that served to define the generation of poets. His friendship with Lorca and Alberti, or correspondence with Gerardo Diego, are just some examples of the intense intellectual life displayed by the composer, the only Spaniard in three centuries, who won international renown and the most gifted of the three.

Born in Cadiz in 1876 and died in Alta Gracia (Argentina) in 1946, after leaving Spain in 1939 after the civil war, his life is marked by five cities: Cadiz, Granada, Madrid, Paris and Buenos Aires. Between 1907 and 1914 lived in Paris, where he met Debussy, Dukas and Ravel, and in 1915 opened in Madrid El amor brujo, Pastora Imperio. That period is also three-cornered, his ballet premiered in London in 1919 by the Ballets Russes and one of the brightest mounted by Diaghilev. Nights in the Gardens of Spain (1916), El Retablo de Maese Pedro (1923) Concerto for harpsichord and orchestra, premiered in Barcelona, Wanda Landowska in 1926, and the unfinished Atlantis, are other notable works of Manuel de Falla.

Senior Education and Training Internet Platform / 65

Isaac Peral Y Caballero Jméno: Isaac Peral Datum narození: 1. června 1851 Povolání: vědec a námořník Isaac Peral y Caballero (Kartagena, 1. června 1851– 22. května 1895, Berlín), byl španělský vědec, námořník a tvůrce ponorky „Peral“ (sestrojené v roce 1884, spuštěné v roce 1888). Ponorka byla určena k vojenským účelům a stala se průkopnickým prototypem co do trupu, řídících systémů i vzdušných systémů. Svůj úspěch slavila po dvou letech testování a pokusů. Začalo se jí říkat první vojenské podmořské plavidlo (= voj. ponorka) díky schopnosti pálit torpéda pod vodou při zachování plné hnací síly a řízení.

Koncepce ponorky „Peral“ byla poprvé iniciována 20. září 1884, když poručík Issac Peral napsal na papír pár poznámek, které se staly jeho „Proyecto de Torpedero Submarino“ /Projektem ponorky s torpédy/. Po několika studiích a experimentech a za využití podpory získané od svých nadřízených a kolegů představil svou myšlenku španělskému námořnictvu. Následující rok (v září 1885) napsal ministru španělského námořnictva, více-admirálovi Pezuelovi y Lobovi a ten mu nařídil, aby okamžitě přijel do Madridu k osobnímu pohovoru. Po tomto rozhovoru Pezuela y Lobo souhlasil s financováním Peralových přípravných studií v Cádizu, s počátečním rozpočtem 5000 peset, před zahájením programu kompletní realizace ponorky v plném rozsahu.

Ponorka „Peral“ byla spuštěna 8. září 1888, šestnáct dní před jinou průkopnickou elektrickou ponorkou - francouzskou „Gymnote“. 6. března 1889 začalo její testování na moři, zaměřené na ovládání a plošnou navigaci na hladině. 7. srpna téhož roku, se poprvé ponořila do střelné pozice. O osmnáct dní později úspěšně vypálila své první testovací torpédo (bez hlavice). 5. prosince se ponořila do 7,5 metru. O dvacet dní později prošla prvním testem nestatického ponoru a pohybovala se ve stálé hloubce 9,5 metru. Později v roce 1890 se plavila pod vodou po dobu jedné hodiny a udržela tutéž hloubku. Při zkušebních testech ponorka dosáhla maximální hloubky 30 metrů.

Frustrovaný Isaac Peral odešel z aktivní služby u námořnictva do výslužby v listopadu 1891. Po lékařském zákroku cíleném na léčbu mozkového tumoru, kterým několik let trpěl, zemřel na meningitidu v Berlíně v květnu 1895.

66 / Senior Education and Training Internet Platform

Isaac Peral Y Caballero Name: Isaac Peral Birth Date: 1 June 1851 Occupation: Scientist and sailor Isaac Peral y Caballero (Cartagena, 1 June 1851–22 May 1895, Berlin), was a Spanish scientist, sailor and inventor of the Peral Submarine (built 1884, launched 1888). Intended for military use, this submarine pioneered new designs in the hull, control systems and air systems, proving a success in two years of trials. Its ability to fire torpedoes under water while maintaining full propulsive power and control has led some to call it the first U-boat.

The Peral submarine was first conceived on 20 September 1884, when Lieutenant Isaac Peral wrote in a paper several notes which would become his “Proyecto de Torpedero Submarino” After several studies and experiments, and having gained support from his superiors and fellow officers, he exposed his idea to the Spanish navy, writing the following year (September, 1885) to the Spanish naval minister, vice-admiral Pezuela y Lobo, who ordered Peral to immediately go to Madrid and have a personal interview with him. After this interview Pezuela y Lobo agreed to finance Peral’s preliminary studies in Cádiz with an initial budget of 5,000 pesetas, before launching a program to build a full-scale submarine boat.

The Peral was launched on 8 September 1888, sixteen days before another pioneer electric submarine, the french Gymnote. On 6 March 1889 her sea trials started, which consisted of handling and surface navigation. On 7 August that year, she submerged for the first time up to the turret. Eighteen days later she would successfully fire her first trial torpedo (without warhead). On 5 December she submerged at 7.5 m; twenty days later she would pass her first non-static dive test, sailing at a steady depth of 9.5 meters, and later in 1890 maintaining the same depth and sailing underwater for one hour. The submarine had reach a maximum depth of 30 meters in trials.

Isaac Peral, frustrated, retired from naval active duty in November 1891 and died in Berlin in May 1895 of meningitis, after a medical intervention to cure the cerebral tumor he had been suffering for some years.

Senior Education and Training Internet Platform / 67

Marcos Jimenez de la Espada Jméno: Marcos Jimenez de la Espada Datum narození: 1831 Povolání: zoolog, spisovatel Marcos Jiménez de la Espada (1831—1898) byl španělským zoologem, cestovatelem a spisovatelem.

Narodil se v Kartageně ve Španělsku, ale většinu života strávil v Madridu, kde také zemřel. Je známý jako člen „Pacific Scientific Commission“ /Tichomořské vědecké komise/, se kterou v letech 1862 až 1865 procestoval Ameriku. Uveřejnil také několik prací, týkajících se geografie a historie amerického kontinentu.

Jako syn politika, Jiméneze de la Espady, se musel během svého dětství a jinošství několikrát stěhovat. Studoval ve Valladolidu, Barceloně a Seville.

V roce 1850 začal svou kariéru v oblasti přírodních věd na madridské univerzitě „Universidad Complutense de Madrid“ a o pět let později svá studia zakončil prací o obojživelnících “The Blainville Amphibians and the Cuvier Batracians form a class apart”. Výzkum taxonomie obojživelníků se opakovaně objevoval i v jeho pozdějších vědeckých pracích.

Dva roky po ukončení studií získal své první místo jako asistent na univerzitním přírodopisném oddělení. V roce 1857 získal další místo a to jako asistent Muzea přírodních věd, existujícího při královském dvoře, (nyní madridského Muzea přírodních věd.) V obou případech se jeho výzkumná činnost (trvající po dobu 7 let) soustředila na zoologii a srovnávací anatomii. Ačkoliv musíme podotknout, že v důsledku ztráty obliby a přízně svého učitele a ředitele Mariana de la Paz Graells v roce 1867, jeho postavení v muzeu nebylo nikdy příliš významné (vyjma období na konci života).

68 / Senior Education and Training Internet Platform

Marcos Jimenez de la Espada Name: Marcos Jimenez de la Espada Birth Date: 1831 Occupation: Zoologist, writer Marcos Jiménez de la Espada (1831—1898) was a Spanish zoologist, explorer and writer, born in Cartagena, Spain, although he spent most of his life in Madrid, where he died. He is known for participating in the Pacific Scientific Commission, with whom he traveled America from 1862 to 1865. He also published several works on geography and history of the American continent.

The son of a politician, Jiménez de la Espada had to move several times during his childhood and youth, studying in Valladolid, Barcelona and Sevilla.

In 1850, he started a career in Natural Sciences in the Universidad Complutense de Madrid, finishing five years later with the work “The Blainville Amphibians and the Cuvier Batracians form a class apart”. The study and taxonomy of the amphibians would be a recurring theme in his scientific work afterwards.

Two years after finishing his career, he got his first job as an assistant in the Natural History department of the university. He also got another job in 1857, also as an assistant, in the Natural Science Museum of the Court (now Natural Science Museum of Madrid.) In both cases, his research work (that lasted 7 years) centered in zoology and compared anatomy. However, it must be said that his positions at the museum were never that important (except at the end of his life), due to the fall from grace of his master and director, Mariano de la Paz Graells, in 1867.

Senior Education and Training Internet Platform / 69

Carmen Conde Jméno: Carmen Conde Datum narození: 15. srpna 1907 Povolání: spisovatelka Básnířka, autorka románů a esejů se narodila v roce 1907 v Kartageně ve Španělsku.

Své dětství strávila v Melille. Později vystudovala a promovala, získala učitelský titul z filozofie a literatury.

Několik knih věnovaných próze a dětské literatuře podepsala jménem „Florentina of the Sea“ /mořská florentská květina/. Byla první ženou, která dostala práci u Královské španělské akademie.

Získala několik ocenění, mezi něž se řadí: „Novel Award Elisenda de Moncada“ /Cena Elisendy de Moncady za román/ v roce 1953, „International Poetry Award“ /Mezinárodní cena za poezii/ v roce 1957, cena „Simón Bolívar“, cena „Donceles“ v roce 1960 a „National Literature Prize“ /Státní cena za literaturu/ v roce 1967.

Její poezie je prezentována ve sbírce pod názvem „Poetic work“ /Básnické dílo/, která zahrnuje výtvory z let 1929 až 1966 a díly „Brocal”, „Poems to Mary“ /Básně pro Marii/, „Corrosion“ /Koroze/, „The Dark Night of the body“ /Temná noc těla/, „In the no man’s land“ /V zemi nikoho/, „Minor Poems of the Sea“ /Menší mořské básně/ „On this side of eternity” /Na této straně věčnosti/ „Songbook of the love“ /Milostný zpěvník/ a „Time is a very slow river of fire“ /Čas je velmi pomalá ohnivá řeka/.

Zemřela v Madridu v roce 1996.

70 / Senior Education and Training Internet Platform

Carmen Conde Name: Carmen Conde Birth Date: 15 August 1907 Occupation: Writer Poet, novelist and essayist born in Cartagena Spanish in 1907.

Her childhood was spent in Melilla and later studied and graduated as Teaching Degree in Philosophy and Letters.

Under the name of Florentina of the Sea signed several books of prose and children’s literature. She was the first Spanish woman to have a job in the Royal Spanish Academy.

Among the awards won, the Novel Award Elisenda de Moncada in 1953, the International Poetry Award in 1957 Simón Bolívar, the prize Donceles 1960 National Literature Prize 1967.

Her poetry is summarized in the anthology entitled “Poetic work ‘that includes works from the years 1929-1966 and the publications’ Brocal”, “Poems to Mary”, “Corrosion,” “The Dark Night of the body,” “In the no man’s land “,” Minor Poems of the Sea ‘ “On this side of eternity,” “Songbook of the love” and “Time is a very slow river of fire.”

She died in Madrid in 1996

Senior Education and Training Internet Platform / 71

Don Juan de Borbon Jméno: Don Juan de Borbon Datum narození: 20. června 1913 Povolání: člen královské rodiny Infant /mladší syn/ Juan španělský, hrabě barcelonský (španělsky: Juan Carlos Teresa Silvestre Alfonso de Borbón y Battenberg, anglicky: John Charles Therese Sylvester Alphonse of Bourbon and Battenberg) (20. června 1913–1. dubna 1993), byl třetí žijící syn a určený dědic španělského krále Alfonsa XIII. španělského a Viktorie Evženie z Battenbergu, za jehož života byla monarchie vystřídána druhou španělskou republikou. Byl otcem krále Juana Carlose, za jehož vlády došlo k obnovení konstituční monarchie. Na postu krále se měl stát Juanem III. španělským.

Juan se narodil v „Palace of San Ildefonso“ /Paláci sv. Ildefonsa/. Když byla 14. dubna 1931 vyhlášena druhá španělská republika, jeho otec byl nucen odejít do exilu. Protože se jeho bratři, Alfonso španělský, princ asturijský a infant Jaime, vévoda segovijský, zřekli práv na španělský trůn, stal se infant Juan následovníkem španělského trůnu. Získal titul prince asturijského právě v době, kdy sloužil u Královského námořnictva v Bombaji.

Na večírku pořádaném Viktorem Emanuelem III. italským, potkal svou budoucí ženu právě den před svatbou své sestry (infanty Beatriz). V Římě se dne 12. října 1935 oženil s Marií Mercedes Bourbonskou, princeznou obojí Sicílie (1910–2000), ve Španělsku známou jako doňa Maria Mercedes de Borbón Dos-Sicilias y Orleans.

Hrabě barcelonský se formálně zřekl svých práv na korunu osm let poté, co ho za uznaného dědice trůnu vystřídal Franco a dva roky poté, co se jeho syn Juan Carlos stal králem. Náhradou zato mu jeho syn oficiálně udělil titul hraběte barcelonského, o který tak dlouho žádal.

Byl pohřben jako Juan III. španělský se všemi náležitými královskými poctami v královské hrobce kláštera San Lorenzo del Escorial v blízkosti Madridu.

72 / Senior Education and Training Internet Platform

Don Juan de Borbon Name: Don Juan de Borbon Birth Date: 20 June 1913 Occupation: Royal Family The Infante Juan of Spain, Count of Barcelona (Juan Carlos Teresa Silvestre Alfonso de Borbón y Battenberg) English: (John Charles Therese Sylvester Alphonse of Bourbon and Battenberg) (20 June 1913–1 April 1993), was the third surviving son and designated heir of King Alfonso XIII of Spain and Victoria Eugenie of Battenberg, the monarch replaced by the Second Spanish Republic, and father of King Juan Carlos, under whom a constitutional monarchy was restored. As King, he would have been Juan III of Spain.

Juan was born at the Palace of San Ildefonso. His father was forced into exile when the Second Spanish Republic was proclaimed on 14 April 1931. Due to the renunciations of his brothers Alfonso of Spain, Prince of Asturias and Infante Jaime, Duke of Segovia Infante Juan was thus next in line to the Spanish throne.

He thus received the title Prince of Asturias when he was serving with the Royal Navy in Bombay.

He met his future wife at a party hosted by Victor Emmanuel III of Italy on the day before his sister (Infanta Beatriz) was to be married. He married Princess María Mercedes of Bourbon-Two Sicilies (1910–2000), known in Spain as Doña María de las Mercedes de Borbón Dos-Sicilias y Orleans, in Rome on 12 October 1935.

The Count of Barcelona formally renounced his rights to the Crown eight years after being displaced as recognized heir to the throne by Franco, and two years after his son Juan Carlos had become King. In return, his son officially granted him the title of Count of Barcelona, which he had claimed for so long He was buried as Juan III (John III of Spain), with honours due a King, in the Royal Crypt of the monastery of San Lorenzo del Escorial, near Madrid.

Senior Education and Training Internet Platform / 73

Isidoro Maiquez Jméno: Isidoro Maiquez Datum narození: 17. března 1768 Povolání: herec Herec Máiquez Isidore se narodil v Kartageně v roce 1768. Jeho entuziasmus a revoluční dramatický postoj byly natolik výrazné, že ho vynesly až k privilegovanému postavení ve španělském divadelním světě.

Svou kariéru herce začal se svým otcem, který byl velkým milovníkem herectví. Ale bylo to učení francouzského mistra Talmy, které Máiqueze zásadně ovlivnilo.

Jako vlastník skvělého scénického fondu a prostředků si osvojil a využíval skutečně reálné vazby s publikem a vytvořil nový styl španělského dramatického umění pozdního osmnáctého století. Aby dosáhl tohoto cíle, kladl důraz a vyzdvihl pohyb na jevišti, obsah i restrikci výrazu a způsob výslovnosti každého slova.

Narodil se a žil pro jeviště. Při každém představení ze sebe vydával to nejlepší včetně veškeré síly a riskoval vše, co měl, jen aby dosáhl svých ambicí a získal slávu.

2 x 17. březen a 2 města – Kartagena a Granada, souvisejí se začátkem a koncem života Isidora Máiqueze. Jeho život byl nikdy nekončícím příběhem.

74 / Senior Education and Training Internet Platform

Isidoro Maiquez Name: Isidoro Maiquez Birth Date: 17 March 1768 Occupation: Actor Actor Máiquez Isidore was born in Cartagena in 1768. His enthusiasm and his theatrical revolution were significant enough to raise it to a privileged place in the Spanish theatrical world.

He began his career as an actor with his father, who loved acting. But it would be the influence of the French master Talma that conditioned to Máiquez, absorbing his teachings.

Owner of fabulous scenic resources, learned to have a real commitment to the public and create a new style in the theatre of the late eighteenth-century Spain. To do so, he emphasized movement on stage, containment and restraint in its expression and how to pronounce each word.

He was born and lived for the stage, doing his best at every performance and risking everything he had to achieve his aspirations unleashing a force for that gave him his fame.

Two times March 17 and two cities, Cartagena, Granada, mark the starting point and end in the life of Isidore Máiquez. his life was a neverending play.

Senior Education and Training Internet Platform / 75

Felipe II Jméno: Felipe II Datum narození: 21. května 1527 Povolání: král Filip II. (španělsky: Felipe II, portugalsky: Filipe I, katalánsky: Felip I ) (21. května 1527–13. září 1598) byl králem španělským (království Kastilské, Aragonské a Navarrské, které je však rozporované Francouzi) a portugalským, neapolským, sicilským a poté, co se oženil s Marií I., královnou Anglie a Irska, i anglickým a irským. V letech 1556 až 1581 byl panovníkem sedmnácti provincií a byl držitelem různých titulů jako je vévoda nebo hrabě a to ve spojitosti s jednotlivými teritorii. Vládl jednomu z největších světových impérií, které zahrnovalo oblasti na všech doposud Evropanům známým kontinentech.

Filip se narodil ve Valladolidu, jako syn Karla V. vládnoucího Svaté říši římské (označovaného také jako Karel I. španělský) a jeho choti Isabelly portugalské. Za jeho vlády Španělsko zaujalo mezi západoevropskými zeměmi prvořadé místo. Pod jeho vedením Španělsko získalo největší moc a vliv, vedlo průzkumné výpravy po celém světě a kolonizovalo území na všech známých kontinentech. Filip se oženil čtyřikrát a měl potomky se třemi ze svých manželek. Většina jeho dětí zemřela v útlém věku. Filipovou první manželkou se stala jeho sestřenice prvního stupně, Maria Manuela, princezna portugalská, která byla dcerou Jana III. portugalského a Kateřiny Habsburské.

Z tohoto manželského spojení vzešel syn, při jehož porodu Maria zemřela.

Poté Filip pojal jako svou druhou manželku, anglickou královnu, Marii I. Marie byla mnohem starší než Filip a sňatek byl uzavřen z politických důvodů, jehož prostřednictvím se Filip stal anglickým králem jure uxoris. Z tohoto manželství však žádné děti nevzešly a Marie zemřela v roce 1558. Filipovou třetí manželkou se stala Elisabeth Valoiská, nejstarší dcera Jindřicha II. francouzského, a Kateřiny /„Catherine de’ Medici“/. Měli spolu pět dětí. Elisabeth zemřela několik hodin po potratu. Filipovou čtvrtou a poslední ženou byla Anna rakouská, která byla také jeho neteří. Z tohoto manželství vzešli čtyři synové a jedna dcera. Toto manželství bylo prvním ze tří svazků strýce a neteře zaznamenaných v rodokmenu Karla II. španělského, věhlasného vnuka Filipa II. Karlovy geneticky zapříčiněné choroby vedly k ukončení Habsburské linie ve Španělsku.

76 / Senior Education and Training Internet Platform

Felipe II Name: Felipe II Birth Date: 21 May 1527 Occupation: King Philip II (Spanish: Felipe II; Portuguese: Filipe I; Catalan: Felip I ) (21 May 1527– 13 September 1598) was King of Spain (kingdoms of Castile, Aragon and Navarra, this one disputed by the French) and Portugal, Naples, Sicily, and, while married to Mary I, Queen of England and Ireland. He was lord of the Seventeen Provinces from 1556 until 1581, holding various titles for the individual territories, such as Duke or Count.He ruled one of the world’s largest empires which included territories in every continent then known to Europeans.

Philip was born in Valladolid, the son of Charles V of the Holy Roman Empire (who also reigned as Charles I of Spain) and his consort Isabella of Portugal. During his reign, Spain was the foremost Western European power. Under his rule, Spain reached the height of its influence and power, directing explorations all around the world and settling the colonization of territories in all the known continents.

Philip was married four times and had children with three of his wives. Even so, most of his children died young.Philip’s first wife was his double first cousin, Maria Manuela, Princess of Portugal; she was daughter of John III of Portugal and Catherine of Habsburg.

The marriage produced one son, at whose birth Maria died.Philip’s second wife was his first cousin once removed, Queen Mary I of England. Mary was significantly older than Philip, and the marriage was political. By this marriage, Philip became jure uxoris King of England, but the marriage produced no children and Mary died in 1558.Philip’s third wife was Elisabeth of Valois, the eldest daughter of Henry II of France and Catherine de’ Medici. Their marriage produced five children. Elisabeth died hours after a miscarriage. Philip’s fourth and final wife was Anna of Austria, who was also his niece. This marriage produced four sons and a daughter. This marriage would be the first of three uncle-niece marriages that would be in the pedigree of the great grandson of Philip II, Charles II of Spain. Charles’s genetically caused diseases would end the Hapsburg line in Spain.

Senior Education and Training Internet Platform / 77

Gaudí Jméno: Antoni Gaudí Datum narození: 25. června 1852 Povolání: architekt Antoni Plàcid Guillem Gaudí i Cornet (25. června 1852–10. června 1926) - v angličtině se někdy používá jeho španělský překlad jména, Antonio Gaudí - byl španělsko-katalánským architektem, který se řadí k hnutí modernismu (Art Nouveau).

Byl proslulý svou jedinečností a vysoce individualistickými designy.

Po celou dobu svého života Gaudí studoval přirozené a charakteristické úhly a křivky a začleňoval je do svých návrhů a mozaik. Místo toho, aby se spoléhal na geometrické tvary, napodoboval způsob vertikálního vzpřímeného postoje. Hyperboloidy a paraboloidy, které převzal a vypůjčil si z přírody se snadno daly posílit ocelovými tyčemi a umožňovaly jeho designům připomínat prvky vnějšího životního prostředí.

Gaudí byl natolik inspirován přírodou, že říkal: Ti, kteří hledají zákonitosti přírody jako podporu pro svou práci, spolupracují se Stvořitelem.

Kvůli revmatismu umělec dodržoval přísnou vegetariánskou dietu, užíval homeopatické léky, prodělal vodní terapii a pravidelně pěstoval pěší turistiku. Dlouhé procházky mu vedle potlačování revmatismu napomáhaly i v poznávání přírody.

Gaudí miloval svou práci, která byla tvořena a postavena na přírodě. Pro své nápady a myšlenky využíval okna s popínavými rostlinami i listy. Jeho dílo není jen jeho tvorbou, ale i tvorbou přírody.

78 / Senior Education and Training Internet Platform

Gaudí Name: Antoni Gaudí Birth Date: 25 June 1852 Occupation: Architect Antoni Plàcid Guillem Gaudí i Cornet (25 June 1852–10 June 1926) – in English sometimes referred to by the Spanish translation of his name, Antonio Gaudí was a Spanish Catalan architect who belonged to the Modernist style (Art Nouveau) movement and was famous for his unique and highly individualistic designs.

Gaudí, throughout his life, studied nature’s angles and curves and incorporated them into his designs and mosaics. Instead of relying on geometric shapes, he mimicked the way men stand upright. The hyperboloids and paraboloids he borrowed from nature were easily reinforced by steel rods and allowed his designs to resemble elements from the environment.

Gaudí was so inspired by nature, he says, because: Those who look for the laws of Nature as a support for their new works collaborate with the creator.

Because of his rheumatism, the artist observed a strict vegetarian diet, used homeopathic drug therapy, underwent water therapy, and hiked regularly. Long walks, besides suppressing his rheumatism, further allowed him to experience nature.

Gaudí loved for his work to be created by nature as he used concrete leaves and vine windows to create his ideas for him, so his work is not just because of him but because of nature as well.

Senior Education and Training Internet Platform / 79

Tento projekt je realizován za finanční podpory Evropské unie.

Za obsah sdělení odpovídá výlučně autor. Sdělení nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

This project has been funded with support from the European Commission.

This publication reflects the views only of the author, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein.

80 / Senior Education and Training Internet Platform

DESET NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH SLOVINSKÝCH OSOBNOSTÍ

TEN GREATEST SLOVENIAN PERSONALITIES

Senior Education and Training Internet Platform / 81

Přispěvatelé: Jože a Marija Pikelj

Anton Janša Jméno: Datum narození: Povolání: Doba působnosti:

Anton Janša 20. květen 1734 První profesor včelařství Učitel od 7. dubna 1770 do 13. září 1773

Mezi významnými slovinskými muži zabírá Anton Janša zvláštní postavení. O přes svůj krátký život a si s velkým úsilím vybudoval pověst, díky níž k němu dnes vzhlížejí v progresivních včelařských kruzích s velkou úctou. Ve 20. století odborníci na včelařství po celém světě vědecky dokázali to, co tento první profesor včelařství ve Vídni zavedl a o čem už dávno předtím učil.

Anton Janša se narodil v obci Breznica v Horní Karniole (Gorenjska). Byl synem rodiny malířů a farmářů, která měla na svých pozemcích i včelí úly. Synové Anton, Valentin a Lovro se proto věnovali včelařství a malířství už od malička. Malovali rovněž tradiční včelařské panely (panjske koncnice).

V roce 1766 se Anton a jeho mladší bratr Lovro přestěhovali do Vídně, aby tam na umělecké škole studovali mědirytectví. Anton měl vždy vášeň pro včelařství.

Když v roce 1769 císařovna Marie Terezie nařídila zřízení včelařské akademie, Anton se nabídl jako učitel. Po absolvování státních zkoušek se pak 7. dubna 1770 stal prvním královsky jmenovaným profesorem včelařství. Včelařil a učil v zahradách Augurten ve Vídni, a jako učitel také cestoval po okolí.

Aby pomohl rozšířit své učení, napsal v roce 1771 knihu „Pojednání o rojení včel“. Do svého dalšího, objemnějšího svazku o včelařství přispěl i svými malbami. Zemřel náhle krátce po dokončení svého díla. Jeho kniha „Kompletní průvodce včelařstvím“ vyšla dva roky po jeho smrti. Včelař Janez Goličnik pak v roce 1792 vydal „Kompletní průvodce včelařstvím“ ve slovinském jazyce.

Na památku tohoto včelaře byl rok 1973 prohlášen rokem Antona Janšy

82 / Senior Education and Training Internet Platform

Name: Birth Date: Occupation: Years active:

Anton Janša 20. May 1734 first professor of beekeeping teacher as of 7 April 1770 until 13 september 1773

Amongst important Slovenian men Anton Jansa takes a special place. Despite his short life and with hard work, he built a reputation that is looked upon with great respect in the progressive beekeeping circles. Beekeeping experts around the world have scientifically proven in the 20th century what this first professor of apiculture in Vienna has established and taught about long before.

Anton Jansa was born in Breznica in Upper Carniola (Gorenjska). He was a son in a family of painters and farmers that also had beehives on their property. Sons Anton, Valentin and Lovro have thus been involved in beekeeping and painting since they were very young. They have also been painting traditional beehive panels (panjske koncnice).

In 1766 Anton and his younger brother Lovro moved to Vienna to study copperplate engraving in art school. Anton has always had a passion for beekeeping.

When empress Maria Theresia ordered an establishment of beekeeping academy in 1769, Anton has offered to become a teacher. With the passing of the decree on 7 April 1770 he became the first royally appointed professor of apiculture. He has been beekeeping and teaching the Augurten garden in Vienna and has also travelled in the area to teach.

He wrote a book “A treatise on bees-swarming” in 1771 to help spread his teachings. He has also written a bigger volume on apiculture and contributed with own paintings. He suddenly passed away while completing the work. His work “Complete guide to beekeeping” was published two years after his death. In 1792 apiarist Janez Golicnik issued the “Complete guide to beekeeping” in Slovenian language.

In honour of memory of Anton Jansa year 1973 was proclaimed Jansa’s year.

Senior Education and Training Internet Platform / 83

Contributors: Jože & Marija Pikelj

Anton Janša

Přispěvatelé: Kristina Hribar

Ivan Cankar Jméno: Datum narození: Povolání: Doba působnosti:

Ivan Cankar 10. květen 1876 básník, spisovatel a dramatik 1890—1918

Ivan Cankar se narodil v obci Vrhnika v chudé rodině řemeslníků. Poté, co v v roce 1896 absolvoval závěrečné zkoušky na střední škole v Lublani, přestěhoval se do Vídně, aby tam studoval techniku. Později ale přestoupil na slovanskou filologii a nakonec se zaměřil na literaturu.

Je nejvýznamnějším slovinským vypravěčem a dramatikem a společně s Otonem Župančičem také předním představitelem slovinského modernismu.

Začal jako básník a ve své první sbírce básní s názvem Erotika, vydané v roce 1899, otevřeně obdivoval ženské tělo a fyzickou smyslnost. Záhy si však uvědomil, že nemůže soupeřit se Župančičem, a rozhodl se soustředit na vyprávění. Vydal 9 povídkových souborů.

Cankarova povídka Skodelica kave (Šálek kávy), v níž úžasným způsobem popisuje, jak jednou urazil svou matku, byla přeložena do mnoha jazyků a je také nejznámějším literárním portrétem Cankarovy matky.

Z ostatních příběhů jsou nejslavnější tyto povídky a romány: Na klancu (Na stráni), Martin Kačur, Hlapec Jernej in njegova pravica (Čeledín Jernej a jeho spravedlnost).

Jedno z jeho nejkrásnějších děl je román Na klancu (Na stráni), v němž popisuje svou rodinu a mládí, velebí svou matku a popisuje, jak hořký život spolu vedli.

Píše také o zklamání ze své vlasti, o slovinské společnosti a její kulturní realitě.

Stráň je symbolem, bezútěšnou scénou chudoby a nevyhnutelného úpadku Slovinského lidu. V Martinovi Kačurovi píše o životním příběhu idealisty; učitel, který je přesvědčen o dobrotě lidí a jejich poctivosti, chce konat dobro prostřednictvím vzdělání a osvěty.

Hlapec Jernej in njegova pravica (Čeledín Jernej a jeho spravedlnost) je umělecké dílo, portrét dělníka, který pracoval 30 let na farmě a nyní byl svým pánem propuštěn. Cankar líčí sociální nespravedlnost, které museli rolníci čelit na počátku 20. století.

V satiře Hlapci (Pacholci) Cankar popisuje konformní státní zaměstnance, učitele, kteří bývali politicky pokrokoví, ale nyní se podrobili klerikálnímu vlivu.

Drama je obrazem slovinské společnosti kolem roku 1907 a poprvé bylo uvedeno na scénu v roce 1919.

84 / Senior Education and Training Internet Platform

Cankar měl bohaté literární znalosti a byl tak eticky citlivým umělcem, že se dokázal dotknout se lidské duše. Oslovuje nejen Slovince, ale všechny lidi, což je důvodem, proč jeho umění přesáhlo slovinské hranice. V jeho díle je cítit duch Evropy, něco, s čím se seznámil během svého života ve Vídni a prostřednictvím moderní evropské literatury. Zabývá se existenciálními tématy, která jsou nedílnou součástí celé lidské přirozenosti a důvěrně známá každému jednotlivci. Kosovel dokonce řekl, že Cankarovo dílo je schopno člověka přetvořit. Centrálním tématem mu byla otázka osobní svobody.

Senior Education and Training Internet Platform / 85

Contributors: Kristina Hribar

Ivan Cankar Name: Date of birth: Profession: Active years:

Ivan Cankar 10 May 1876 poet, writer and playwright 1890—1918

Ivan Cankar was born in Vrhnika in a poor family of artisan workers. After passing his high school exam in 1896 in Ljubljana, he moved to Vienna to study engineering but later switched to Slavic philology and finally focused on literature. He is the greatest Slovenian storyteller and playwright and, alongside Oton Zupancic, also a primary representative of Slovenian modernism.

He started as a poet and openly admired woman’s body and physical sensuality in his first published collection of poems called Eroticism (Erotika) in 1899.

He soon realized that he could not compete with Zupancic and decided to focus on storytelling. He published 9 collections of short stories.

Cankar’s short story Skodelica kave (A cup of coffee), in which he staggeringly describes how he insulted his mother on one occasion, has been translated into many languages and is also the most known literary depiction of Cankar’s mother.

Amongst other stories, the following tales and novels are most famous: On the slope, (Na klancu), Martin Kacur, The Servant Jernej and his Justice (Hlapec Jernej in njegova pravica).

One of his most beautiful works is a novel On the Slope (Na klancu) in which he describes his family and youth, glorifies his mother and describes what a bitter life she and him have led. He also writes about the disappointment in his fatherland and in Slovenian society and its cultural reality. The slope is a symbol, a miserable scene of poverty and irrevocable decay of Slovenian people.

In Martin Kacur he writes about a life story of an idealist; a teacher that is convinced in the goodness of people and their honesty and wants to do good with providing education and enlightenment.

The Servant Jernej and His Justice is an artwork, a depiction of a worker that has been working on a farm for 30 years and has now been made redundant by the master. Cankar describes the social injustices that the farmers faced in the beginning of 20th century.

In the satire The Serfs (Hlapci, servants in English) Cankar describes conformist public servants, teachers that used to be politically progressive but have now 86 / Senior Education and Training Internet Platform

embraced clerical influences. Drama is a depiction of Slovenian society around 1907 and was first staged in 1919.

Cankar had a rich literary knowledge and was such an ethically sensible artist that he was able to touch a person’s soul. Not only Slovenians, but all humans could relate to him which is why his art has transcended Slovenian borders. We can sense the European spirit in his work, something that he got familiar with during his life in Vienna and through modern European literature. He deals with existential themes that pertain to all humanity and intimately to every individual.

Even Kosovel has said that Cankar’s work is capable of transforming a man. The central theme is his works was the question of personal freedom.

Senior Education and Training Internet Platform / 87

Přispěvatelé: Mili Drnovšek & Jadranka Žagar

Jakobus Gallus Carnolius Jméno: Datum narození: Povolání: Doba působnosti:

Jakob Gallus 1550–1591 básník, spisovatel a dramatik 1574–1591

Tento skladatel vokálních forem založených na hlase jako hudebním základě žil a studoval v nejrůznějších mužských klášterech, kde se věnovala velká pozornost hlasovému vzdělání adolescentů i dospělých zpěváků.

První písemná zmínka o Gallusovi se objevila teprve v roce 1574. Byl v ní uváděn jako jeden ze členů Vídeňské dvorní kaple.

Jako skladatel měl Gallus velkou pověst i velký vliv. Až do 16 století byl ve všech dílech dominantní tenor, ale tato role pak pomalu vymizela. Gallus dal vůdčí roli sopránu (Cantus), který také nesl melodii, následovanému tenorem a ostatními hlasy.

Zvláštní pozornost věnoval Gallus motetu, pro něž využíval německé písně, francouzské šansony a slovinské lidové písně. Výsledkem pak byla většinou vokálně bohatá Ave Maria, rytmicky náročné Paternoster (Otčenáše) a chromatická Maribile mysteria (podivuhodná tajemství).

Gallusova nejvýznamnější díla: Selectiores quaedam missae se skládá z 16 mší. Vyšla v roce 1580 ve 4 knihách.

Všechny mše jsou napsány v latině. Gallus považoval za svou povinnost vůči Bohu, aby přetvářel mše na hudbu.

Opus musicum je sbírkou 374 motet vydaných v letech 1586 až 1591. Přináší hudbu na každý den kněžského kalendáře.

Harmoniae morales je sbírkou 53 madrigalů vydaných ve třech knihách v letech 1589-1590.

Moralia je sbírkou 47 madrigalů, která vyšla po jeho smrti v roce 1596.

Gallusova díla mají v repertoáru nejrůznější sbory, které vznikly a rychle se uchytily po celé Evropě. Gallus si svými díly vysloužil místo mezi věhlasnými skladateli. Říká se, že Slovinsko má syna, který svět hudby považuje za jednoho z nejvýznamnějších. Jeho opus je ohromující, zvláště vezmeme-li v úvahu relativně krátkou dobu, po kterou tvořil.

Jeho hudba není pouhým dokladem o jeho době. Uchovala se po celá staletí a i dnes je stále živá. Není žádným překvapením, že největší hudební hala v Cankarjev dom, největším kulturním centru Slovinska, nese Gallusovo jméno. Pojmenovány jsou po něm i nejvyšší hudební ceny a uznání ve Slovinsku.

88 / Senior Education and Training Internet Platform

Name: Birth Date: Occupation: Years active:

Jakob Gallus 1550–1591 Composer 1574–1591

He was a composer of vocal forms that focus on voice as a base. He lived and was schooled in various monasteries where proper attention was paid to vocal education of both adolescent and adult singers.

Gallus is first mentioned in writing only in 1574 as one of the members of Viennese court chapel.

As a composer Gallus has had both big reputation and big influence. Up until 16 Century tenor was leading in all vocal works, but this role would slowly disappear.

Gallus gave the lead to soprano (Cantus), which also involves melody, followed closely by tenor and then the rest of the voices.

Gallus paid special attention to motets for which he used Germans songs, French chanson and Slovenian folk songs. They were most performed as vocally rich Ave Maria, rhythmically demanding Paternoster and chromatic Maribile mysterium.

Gallus’ most important works: Selectiores quaedam missae is composed of 16 masses. It was published in 4 books in 1580. All masses are written in Latin. Gallus felt that it was his duty to God to transform masses into music.

Opus musicum is a collection of 374 motets published in the period between 1586 and 1591. It provides music for every day of the clerical calendar.

Harmoniae morales is a collection of 53 madrigals published in three books between 1589 and 1590.

Moralia is a collection of 47 madrigals and published after his death in 1596.

A lot of Gallus’ works feature multiple choirs that were quickly established and caught on across Europe. Gallus has earned his place amongst renowned composers with his works. It has been said that Slovenia has a son that the world of music considers to be one of the greatest. His opus is stunning, especially taking into consideration his relatively short creation period.

His music is not only a document of time. It has been preserved throughout centuries and continues to live on today. It is not surprising that the biggest musical hall in Cankarjev dom, the biggest cultural centre in Slovenia, is named after Gallus.

The highest awards and acknowledgments in the field of music in Slovenia are also named after him.

Senior Education and Training Internet Platform / 89

Contributors: Mili Drnovšek & Jadranka Žagar

Jakobus Gallus Carnolius

Přispěvatelé: Marjana Bajda a Cvetka Medvešek

Janez Vajkard Valvazor Jméno: Datum narození: Povolání: Doba působnosti:

Janez Vajkard Valvazor Květen 1641 Voják, výzkumník a vědec 16. století

Narodil se na Starém trhu (Stari trg) v Lublani.

Své mládí strávil společně s 16 bratry a sestrami v Izlake.

Zemřel ve věku 52 v Kršku a říká se, že je pohřben v rodinné hrobce v kapli v Medija. Valvasor byl všestranně talentovaný, skutečný polyhistor – ačkoli byl vojákem z povolání, zajímal se o všechno možné od sbírání nástrojů, starých bankovek a mincí, apod.

Valvasor byl prvním slovinským kartografem a měditiskařem. Svou tiskařskou dílnu si vytvořil na svém hradě Bogenšperk (Wagensberg).

K jeho nejvýznamnějším dílům patří: • Pojednání o hydrologii přerušovaného jezera Cerknica (Díky síle tohoto díla byl Valvasor odhlasován za člena Královské společnosti) • Slava vojvodine Kranjske (Sláva vévodství Kraňského) • Návrh tunelu horským sedlem Ljubelj na hranici mezi Kraňskem a Korutanskem

90 / Senior Education and Training Internet Platform

Name: Birth Date: Occupation: Years active:

Janez Vajkard Valvazor May 1641 solider, researcher and scientist 16th Century

He was born in Stari trg (Alter markt in German) in Ljubljana.

He spent his youth together with his 16 brothers and sisters in Izlake.

He died aged 52 in Krsko and is said to be buried in family tomb in a chapel in Medija. Valvasor was a versatile person, a true polyhistor – a solider by profession that was interested in just about anything from collecting instruments, old money and other things.

Valvasor was the first Slovenian cartographer and copperplate printer. He created his printing shop at his Castle at Bogenseperk / Wagensberg.

His most important works: • Treatise on the hydrology of the intermittent Lake Cerknica (Valvasor was voted onto the Royal Society on the streghth of this work) • The Glory of the Duchy of Carniola (original title: Die Ehre deß Herzogthums Crain, Slava vojvodine Kranjske in Slovenian) • Design of a tunnel through Ljubelj on the border between Carniola and Carinthia

Senior Education and Training Internet Platform / 91

Contributors: Marjana Bajda & Cvetka Medvešek

Janez Vajkard Valvazor

Přispěvatelé: Danica a Marjan Šanc

Jože Plečnik Jméno: Datum narození: Povolání: Doba působnosti:

Jože Plečnik 23. 1.1872 Architekt 1897–1957

Po základní škole začal Jože Plečnik navštěvovat střední školu umění a řemesel v rakouském městě Graz, kterou dokončil jako návrhář interiérů. V roce 1885 šel studovat architekturu na Vídeňské akademii a skončil jako nejlepší ve třídě architekta Otto Wagnera. V roce 1911 byl jmenován profesorem pražské Školy umění a řemesel (oddělení architektury) a v roce 1921 na Lublaňské univerzitě. V roce 1938 se stal členem Slovinské akademie věd a umění (SAZU). Byl čestným členem města Lublaň, obdržel cenu Preseren za přínos národu a byl povýšen na čestného doktora na Technické univerzitě v Lublani i ve Vídni.

K jeho nejslavnějším dílům v Lublani patří Tromostovje (Trojmostí), arkády hlavního městského trhu, zdymadla Ljubljanica, promenáda v parku Tivoli, Čevljarski most (známý také jako Sustarski most), hřbitov Zale a renovace četných budov.

Plečnik změnil provinční Habsburské město na hlavní město Slovinska a jemné předivo městské zástavby prostupuje všechny jeho projekty. K jeho neznámějším dílům ve Slovinsku patří nepochybně Národní a univerzitní knihovna, známá také jako NUK. Plečnik čerpal ze svých znalostí četných evropských i mimo-evropských tradic v oblasti kultury i stavitelství. Nenavrhoval pouze budovy, ale umělecké objekty. Rád používal nejrůznější materiály, což lze nejlépe vidět na kostelech, které vystavěl v Bogojině a Barje. Plečnikovo dílo je významné z hlediska prostorového plánování a architektury, ale i pedagogicky.

Jože Plečnik se podepsal i na dalších dvou hlavních městech střední Evropy, konkrétně na Vídni a Praze. Nejvíce ho proslavil Zacherlhaus a Chrám svatého ducha ve Vídni, a Chrám Nejsvětějšího Srdce Páně a renovace hradu v Praze na Hradčanech. Nadace Jože Plečnika má za cíl odměňovat úspěchy na poli městského a prostorového plánování a projektů, které obohacují architektonickou kulturu. Jože Plečnik zemřel 7. ledna 1957 ve svém domě v Trnovo v Lublani.

92 / Senior Education and Training Internet Platform

Name: Birth Date: Occupation: Years active:

Jože Plečnik 23. 01. 1872 architect 1897–1957

After finishing elementary school Joze Plecnik went to arts and crafts high school in Graz, Austria and finished his studies in interior design. In 1885 he started styduing architecture at the Vienna Academy and finished as the best in class of architect Otto Wagner. As of 1911 he wss appointed a professor at Prague Arts and Crafts School (department for architecture) and as of 1921 at the University of Ljubljana. In 1938 he became a member of Slovenian Academy of Sciences and Arts (SAZU). He was an honorary member of the city of Ljubljana and has received an award for national merit, Preseren award and was promoted as an honorary doctor at Technical University in both Ljubljana and Vienna.

His most famous works in Ljubljana are the Triple bridge (Tromostovje), arcades of the main city market, Ljubljanica locks, promenade in Tivoli Park, Cobblers bridge (also known as Cevljarski or Sustarski most), Zale cemetery and redevelopment of numerous buildings. Plecnik has turned a provincial Hapsburg town into Slovenia’s capital by moulding the urban fibre with his thought out projects. His most renowned work in Slovenia has to be the National university library, also known as NUK. Plecnik drew on his knowledge of various European and non-European traditions in both culture and construction works. He did not only design buildings but also arts and crafts objects. He liked using diverse materials, which is evident in the churches he has built in Bogojina and Barje. Plecnik’s work is important both in spatial planning and architecture as well as pedagogy.

Joze Plecnik has marked not one but two central European capitals, namely Vienna and Prague. He is most known by Zacherlhaus and the Church of the Holy Spirit in Vienna and by the Church of the Sacred Heart of Jesus and renovation of Hradcany castle in Prague. The Joze Plecnik trust has been established with the purpose of rewarding achievements in the domain of urban and spatial planning and for projects that enrich architectural culture. Joze Plecnik died on 7th January 1957 at his home in Trnovo in Ljubljana.

Senior Education and Training Internet Platform / 93

Contributors: Danica & Marjan Šanc

Jože Plečnik

Přispěli: Miran Hočevar, Slavko Lukančič, Milena Marinko, Dragi Tavš a Marjeta Tomažin

Jožef Stefan Jméno: Datum narození: Povolání: Doba působnosti:

Jožef Stefan 24. březen 1835 Matematik, fyzik 1859—1892

Jožef Stefan se narodil v St. Peter poblíž Ebenthalu (Zrelec) a Klagenfurtu (Celovec). Je jedním z nejproslulejších fyziků, nejen ve Slovinsku ale i ve světě. Výrazný talent pro matematiku projevil již jako malý žák.

Do Vídně se přestěhoval v roce 1853, aby tam studoval matematiku a fyziku. Doktorát dokončil v roce 1858 a ve věku 25 se stále členem korespondentem Vídeňské akademie věd. V roce 1863 začal učit jako nejmladší profesor v Rakousku. Ředitelem fyzikálního ústavu na Vídeňské univerzitě se stal ve věku pouhých 30 let.

V roce 1872 byl Stefan prvním, kdo změřil tepelnou vodivost vzduchu, a později i jiných plynů. Je jediným Slovincem, po němž je pojmenován fyzikální zákon – Stefanův-Boltzmannův zákon.

Jméno Jožefa Stefana nese největší vědeckovýzkumný ústav ve Slovinsku a také kráter na Měsíci.

Věnoval se i poezii a jeho tvorba sahá od vlasteneckých písní až po písně milostné. Některá z jeho děl vydala Slovenska matica (Slovinská společnost), druhé nejstarší nakladatelství ve Slovinsku. Překládal také z němčiny, češtiny a ruštiny.

Jožef Stefan zemřel ve Vídni 7. ledna 1893.

94 / Senior Education and Training Internet Platform

Name: Birth Date: Occupation: Years active:

Joseph Stefan - Jožef Stefan 24 March 1835 mathematician, physicist 1859—1892

Jozef Stefan was born in St Peter near to Ebenthal (Zrelec) and Klagenfurt (Celovec). He is one of the most renowned physicists, not only in Slovenia but also in the world. He has shown a lot of talent for mathematics already early in his education.

He moved to Vienna in 1853 to study mathematics and physics and completed his PhD in 1858. At the age of 25 he became a corresponding member of Vienna Academy of Sciences. As the youngest professor in Austria, he started teaching in 1863. He became the director of the Physical Institute at the University of Vienna when he was only 30 years old.

In 1872 Stefan was the first to have measured the thermal conductivity of air, and later on, of other gases. He is the only Slovenian by whom a physics law is named – the Stefan-Boltzmann law.

The largest scientific research institute in Slovenia as well as a crater on the Moon are also named after Jozef Stefan.

He was also into poetry and has written works that range from patriotic songs to love songs Some of his work was published in the Slovene Society (Slovenska matica), the second oldest publishing house in Slovenia. He has also translated from German, Czech and Russian. Jozef Stefan died on 7 January 1893 in Vienna.

Senior Education and Training Internet Platform / 95

Contributed: Miran Hočevar, Slavko Lukančič, Milena Marinko, Dragi Tavš and Marjeta Tomažin

Jožef Stefan

Přispěvatelé: Miran Hočevar, Slavko Lukančič, Milena Marinko, Dragi Tavš a Marjeta Tomažin

Jurij Vega Jméno: Datum narození: Povolání: Doba působnosti:

Jurij Vega 1754 Matematik 1780—1802

Byl slovinským matematikem, fyzikem, geodetem, meteorologem, šlechticem a důstojníkem v dělostřelectvu.

Svými logaritmy urychlil vědeckou revoluci. To bylo rovněž důvodem, proč byl po něm pojmenován kráter na Měsíci. Napsal spisy o čísle π, které vypočetl na 137 desetinných míst. Jeho nejvýznamnějším dílem je Thesaurus Logarithmorum Completus (Přehled všech logaritmů), které vyšlo v roce 1794 a obsahuje sbírku logaritmických tabulek s 10 desetinnými čísly.

Jurij Vega vynikal v systematice a metodice. Ve své učebnici pro matematiku a fyziku popisuje nejrůznější zařízení a stroje: páku, kyvadlo, vrátek, kladku, parní stroj a tkalcovský stroj, vodní a větrná zařízení. Vynalezl také vlastní hodinky, které šly astronomicky správně a nemusely se natahovat.

Byl prvním Slovincem, který psal o balónech a chemii.

V armádě působil od roku 1780 až do své smrti v roce 1802. Proslavil se svou odvahou a využíváním technických a vědeckých znalostí pro vojenské účely.

Císař František I mu v roce 1800 udělil dědičný titul barona na znamení vděčnosti a jako finanční odměnu za jeho práci.

Jméno Jurije Vegy nese ve Slovinsku matematická soutěž.

96 / Senior Education and Training Internet Platform

Name: Birth Date: Occupation: Years active:

Jurij Vega 1754 mathematician 1780—1802

He was a Slovenian mathematician, physicist, land surveyor, meteorologist, nobleman and artillery officer.

He has accelerated the scientific revolution with his logarithms. The latter are also the reason for naming a crater on the Moon after him. He wrote papers about the number π that he calculated it to 137 digits. His most important work Treasury of all Logarithms (Thesaurus Logarithmorum Completus) was published in 1794.

This is a collection of Vega’s logarithmic tables with 10 decimal places.

Jurij Vega excelled in systematic and methodology. He describes devices and machines in his textbook for mathematics and physics: lever, pendulum, winch, pulley, steam and weave machine, water and wind devices. He also invented his own watch that was astronomically correct and did not need to be wind.

He was the first Slovenian to have written about balloons and chemistry.

He was active in military from 1780 until his death in 1802. He is known for his courage and for using his technical and scientific knowledge for military purposes.

A hereditary title of baron was bestowed upon him by emperor Franz I in 1800 as a sign of gratitude and as a payment for his work.

A competition in mathematics in Slovenia is named after Jurij Vega.

Senior Education and Training Internet Platform / 97

Contributors: Miran Hočevar, Slavko Lukančič, Milena Marinko, Dragi Tavš and Marjeta Tomažin

Jurij Vega

Přispěvatel: Marjeta Tomažin

General Rudolf Maister - Vojanov Jméno: Datum narození: Povolání: Doba působnosti:

Rudolf Maister 1874 Voják, básník 1890—1923

Rudolf Maister byl jedním z mála Slovinců, kteří nejen mysleli jako praví státníci a stratégové, ale také tak jednali.

Bez ohledu na nejistý výsledek se rozhodl k odvážným tahům, které mu pomohly získat město Maribor a větší část a severního Slovinska z rukou německé armády. Na konci druhé světové války se přidal k vojsku Národní rady pro Štýrsko a od 1. listopadu 1918 sloužil jako major v Mariboru a v Dolním Štýrsku (slovinsky Stajerska). Když městská rada prohlásila, že se Maribor přidává k Rakousku, Rudolf Maister okamžitě sestavil armádu Slovinců čítající přibližně 4000 vojáků a 200 důstojníků. Oné noci, 23. Listopadu, odzbrojili tzv. Zelenou gardu (Zelene garde) a po neúspěšné dubnové a vítězné květnové ofenzivě jeho armáda okupovala část státních hranic ve Štýrsku. A tudy vede státní hranice dodnes.

Rudolf Maister nebyl pouze vojákem, ale také literátem, básníkem a knihomilem.

Zajímal se o hudbu a organizoval i mnoho kulturních aktivit. Zjevně ani v nejmenším nepochyboval o tom, co chtěl ve svém životě dělat. Zůstal kreativní až do své smrti v roce 1934, ale uznání, které si zasluhuje za své zásluhy v historii Slovinska, se mu dostalo teprve později. Není v obecném povědomí znám tak, jak by si zasloužil, vezmeme-li v úvahu jeho přínos Slovinskému národu. Život Rudolfa Maistera začal 29. března 1874 ve městě Kamnik a skončil 26. července 1934 v obci Unec u Rakeku. Po střední škole v Lublani odešel Maister do Vídně na vojenskou školu. Po demonstracích v Lublani ho přesunuli do Galicie jako důstojníka, kde se pak stal kapitánem. Kvůli těžké nemoci se musel vrátit do Slovinska (Celje, Maribor) a stal se majorem a velitelem. Byl prezidentem komise pro přesné stanovení hranic s Itálií v letech 1921-1923. V roce 1923 byl Maister nuceně poslán do důchodu jako divizní generál a získal ocenění – Řád bílého orla s mečem III stupně.

98 / Senior Education and Training Internet Platform

Name: Birth Date: Occupation: Years active:

Rudolf Maister 1874 solider, poet 1890—1923

Rudolf Maister was one of the few Slovenians that not only thought as a true statesman and strategist, but also acted as one. Regardless of the uncertain outcome, he decided for bold moves and also succeeded to get back Maribor and a larger part of Northern Slovenia from the hands of German military. At the end of WW I he joined forces with National council for Styria and served as a major as of 1 November 1918 in Maribor and Lower Styria (Stajerska in Slovenian). When the city council announced that Maribor was joining Austria, Rudolf Maister immediately established a Slovenian army with approximately 4000 soldiers and 200 officers. They disarmed the so-called Green Guard (Zelene garde) on the night of 23 November.

His army occupied a part of the national borderland in Styria after the failed April and victorious May offensive. This is where the national border runs today.

Rudolf Maister was not merey a solider, but also a literary, poet and a bibliophile.

He was interested in music and also organised a lot of cultural activities. He obviously had doubts about what to do in his life. He remained creative all until his death in 1934, but he only lately got the recognition he deserves in the Slovenian history.

He was not as present in our consciousness as he ought to be, considering his well doing for the Slovenian nation.

The life of Rudolf Maister began on 29 March 1874 in Kamnik and ended on 26 July 1934 in Unec near Rakek. After finishing high school in Ljubljana, Maister left to Vienna to a military school. After demonstrations in Ljubljana he was transferred to Galicia as an officer and then became a captain. Following a serious illness he returned to Slovenia (Celje, Maribor) and became a major and commander. He was the president of the commission for delimitation of border with Italy between 1921 and 1923. Maister was forcefully retired as a division general in 1923 and also received an award – the Order of white eagle with a sword of III degree.

Senior Education and Training Internet Platform / 99

Contributors: Marjeta Tomažin

General Rudolf Maister - Vojanov

Přispěvatel: Milena Marinko

France Prešeren Jméno: Datum narození: Povolání: Doba působnosti:

France Prešeren 3. prosinec 1800 Básník, právník 1827—1847

3. prosince 1800 se v obci Vrba na statku Ribic narodil chlapec. Dali mu jméno France Prešeren.

Ve věku 7 let se přestěhoval ke svému strýci do obce Ribnica, kde začal chodit do školy, a později pokračoval ve vzdělání v Lublani. Již odmalička byl svědkem mnohé nespravedlnosti, a proto se rozhodl studovat právo. Na cestu do Vídně, aby se stal právníkem, se vydal navzdory přání své matky, která jej chtěla vidět jako kněze. Nesčetněkrát se ocitl ve finančních potížích a tesknil po domově. Svůj ztrýzněný stav mysli v té době popisuje v básni Vrba. Vrba byl první z jeho sonetů ze sbírky Soneti nesrece (Sonety o smutku).

France Prešeren napsal mnoho básní, balad, sonetů, romancí, atd.

Jeho dílo odráží trpící duši a líčí jeho zklamání v životě i lásce. Jeho nejkrásnější díla lze nalézt ve sbírce uměleckých děl s názvem „Poezie Dr. France Prešerena”.

Dnes je Prešeren považován za jednoho z největších Slovinských básníků, který je srovnatelný se slavnými evropskými a světově proslulými autory. V roce 1844 napsal Prešeren svou jedinou politickou báseň s názvem Zdravljica – Přípitek. Sedmá sloka básně Zdravljica se stala v roce 1990 slovinskou státní hymnou a pro všechny Slovince je nesmírně důležitá.

Prešeren zemřel 8. února 1849 v Kranji.

100 / Senior Education and Training Internet Platform

Name: Birth Date: Occupation: Years active:

France Prešeren 3 December 1800 poet, lawyer 1827—1847

On 3rd December 1800 a boy was born in Vrba at the Ribic homestead. They named him France Prešeren.

At the age of 7, he moved to his uncle in Ribnica where he started going to school.

He later continued his education in Ljubljana. He has seen his share of injustice from an early age on and therefore decided to study law. Despite his mother’s wishes to study to become a priest, he set off to Vienna to become a lawyer. On many occasions he found himself in financial trouble and would think of home a lot. He has written a poem called Vrba that describes his tormented state of mind at the time. Vrba is the first of the sonnets in The Sonnets of Unhappiness (Soneti nesrece in Slovenian).

France Prešeren wrote many poems, ballads, sonnets, romances, etcetera.

His works reflect a suffering soul and depicts his disappointments in life and love. His most beautiful works can be found in a collection of works called “Poetry of Dr France Prešeren”.

Today Prešeren is considered one of the greatest Slovenian poets and can be compared to famous European and World-renowned authors. In 1844 Prešeren wrote his only political poem called Zdravljica – A Toast. The seventh stanza of Zdravljica became a Slovenian national anthem in 1990 and is extremely important for all Slovenians.

Prešeren died on 8 February 1849 in Kranj.

Senior Education and Training Internet Platform / 101

Contributor: Milena Marinko

France Prešeren

Přispěvatelé: Joža Kožar a Jože Petauer

Primož Trubar Jméno: Datum narození: Povolání: Doba působnosti:

Primož Trubar 1508 Kazatel, otec slovinské literární kultury 1508—1586

Primož Trubar se narodil v obci Rascica v roce 1508 mlynářovi Mihovi a jeho ženě Jeře. Jeho otec musel být nejdůležitější osobou na vesnici – byl mlynářem ve mlýně hradu Turjak a kromě toho pracoval jako tesař a kostelník v kostele Sv. Jiřího. V roce 1520 mu hrabě udělil povolení, aby se jeho dítěti mohlo dostat vzdělání.

Když bylo Primožovi 12 let, odešel z domu nejprve na rok do Reky a pak na dva roky do Salzburgu, kde se živil zpěvem v kostele. Poté odešel do italského města Terst, kde se stal sbormistrem a seznámil se s biskupem Pietrem Bonomo.

V roce 1530 Bonomo poslal Trubara jako vikáře do Lasko. V roce 1540 se však k němu Trubar vrátil jako osobní asistent, protože byl ze Slovinska vykázán. Stal se také slovinským kazatelem v Tersti.

V Německu se nejprve usadil v Norimberku, kde si poprvé uvědomil rozsah kulturní chudoby v těch částech Slovinska, které byly zpustošeny Turky. Jako jeden z nejvýznamnějších reformátorů přešel k protestantismu a začal psát knihy ve slovinském jazyce, aby jeho milovaní Slovinci novému náboženství rozuměli.

V roce 1550 vydal v Rothenburgu své první dvě knihy – Katechismus a Abecedarium. Byly psány v dialektu jeho rodného města „windisch“ nebo švabachem ve slovinském jazyce.

V roce 1564 byl odsouzen a vyhoštěn z Lublaně. Přestěhoval se tedy do Německa a natrvalo se usadil v Derendingenu, kde strávil poslední roky života na svém statku a vinici.

Na jeho statku jej navštěvovali studenti z celého Slovinska. Vzdělával je a poskytoval jim podporu, protože si uvědomoval, jak jejich nesmírný význam pro osvícení slovinského národa. Své životní dílo uzavřel překladem celého Nového zákona.

Zemřel 28. června 1586 v Derendingenu, obklopen přáteli a rodinou. Pohřben je v místním kostele.

Je nutno podotknout, že Trubarův portrét s nápisem „stati inu obstati“ („stát a obstát“) lze stále nalézt na „slovinských“ penězích – na slovinské verzi mince v hodnotě 1 euro. Kromě Trubara se tohoto privilegia dostalo pouze Franci Prešerenovi, který je vyobrazen na minci v hodnotě 2 euro.

102 / Senior Education and Training Internet Platform

Name: Birth Date: Occupation: Years active:

Primož Trubar 1508 preacher, father of Slovenian literary culture 1508—1586

Primoz Trubar was born in Rascica in 1508 to a mill man Miha and his wife Jera.

His father must have been the most important person in the village – he was the mill man in the mill of Turjak castle in addition to being a carpenter and a sexton at St George church. In 1520 the count granted him permission to school his child.

When Primoz was 12 he left his home first for a year in Reka and the following two years in Salzburg where he made a living by singing in the church. He then left to Trieste, where he became a choir leader and got to know bishop Pietro Bonomo.

In 1530 Bonomo appointed Trubar as a vicar in Lasko only to return to him as a personal assistant.in 1540, when he was expelled from the Slovenian Lands. He also became a Slovenian preacher in Trieste.

In Germany he first settled in Nuremberg where he realized for the first time the extent of cultural poverty in Slovenian parts, desolated by the Turks. He joined Protestantism as one of the most important reformers and started writing books in Slovenian language so that his beloved Slovenians would understand the new religion. In 1550, in Rothenburg, he published his first two books – Catechismus and Abecedarium. They were written in the dialect of his hometown in “windisch” or Slovenian language, in gothic script.

In 1564 he was convicted and expelled from Ljubljana. He moved to Germany and permanently settled in Derendingen where he spent last years of his life at his homestead and vineyard.

Students from all Slovenian lands visited him at his home. He educated them and gave his support because he realized that they were of crucial importance for the enlightenment of the Slovenian nation. He concluded his life’s work with the translation of the complete New Testament. He died on 28 June 1586 in Derendingen, surrounded by friends and family. He is buried in the local church.

It should be remembered that Trubar’s depiction with the inscription “stati inu obstati” (“stand and withstand” in English) still exists on “Slovenian” money – on our version of 1 Euro coin. Alongside Trubar only France Preseren has had that privilege and is depicted on a 2 Euro coin.

Senior Education and Training Internet Platform / 103

Contributors: Joža Kožar & Jože Petauer

Primož Trubar

Tento projekt je financován s podporou Evropské komise.

Tato publikace odráží pouze názory autora a Komise nemůže být brána k zodpovědnosti za jakékoli použití, které vyplývá ze zde uvedených informací.

This project has been funded with support from the European Commission.

This publication reflects the views only of the author, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein.

104 / Senior Education and Training Internet Platform

NEJVĚTŠÍ ČESKÁ OSOBNOST

THE GREATEST CZECH PERSONALITY

Senior Education and Training Internet Platform / 105

Zpracovala: Mgr. Kateřina Telnarová

Jan Amos Komenský - „učitel národů“ (28. 3. 1592–15. 11. 1670) Jan Amos Komenský patří mezi ty české osobnosti, jejichž jméno se proslavilo také v zahraničí. Stál u zrodu moderního pojetí školní výuky a položil základy pedagogiky. Právem je proto v Evropě označován jako „učitel národů“.

Pedagogika byla ale jen jednou z mnoha oblastí, které se věnoval.

Rembrandt van Rijn: Jan Amos Komenský

Charakteristika doby Země Koruny České (stát zahrnující Čechy, Moravu, Slezsko, Horní a Dolní Lužici) byly v době Komenského mládí, tzn. na přelomu 16. a 17. století, politicky, hospodářsky i nábožensky velmi pestrým soustátím, které od roku 1526 spadalo pod vládu Habsburků. Náboženská situace v Čechách byla velmi komplikovaná, protože v důsledku husitských válek (náboženských válek 1420–1436 vzešlých z kritiky církve) odpadla většina obyvatelstva českých zemí od katolicismu a hlásila se k reformované (protestantské) církvi, která měla naprostou většinu (ke katolicismu se hlásilo jen 10 % obyvatelstva). Protestanté nebyli v českých zemích zcela jednotní, většinu tvořili novoutrakvisté, vycházejí z husitských tradic příjímání svátosti oltářní pod obojí 106 / Senior Education and Training Internet Platform

Česká reformace předcházela o sto let reformaci evropské (luteráni, kalvinisté) a český národ se k ní hrdě hlásil.

Život a dílo Jana Amose Komenského Jan Amos Komenský se narodil 28. března 1592 na jihovýchodní Moravě v českobratrské (protestantské) rodině. Ve svých 12 letech přišel krátce po sobě o oba rodiče a péči o něj převzali jeho poručníci. Po úspěšných studiích na bratrské škole v Přerově byl vyslán na vysokoškolská studia do zahraničí. Tříletý pobyt v cizině měl pro utváření Komenského názorů zásadní význam. Styk s vyspělým reformačním humanismem a kultivovaným západoevropským prostředím mu otevřel nové myšlenkové obzory.

První dva roky strávil na nasavské akademii v Herbornu (1611–1613), jedné z nejlepších kalvinistických škol. Již zde začal pracovat na Pokladu jazyka českého, slovníku a mluvnici českého jazyka, který byl ale zničen při požáru Lešna. Poté následovaly 3 měsíce cest po západní Evropě až doputoval na univerzitu v Heidelberku (1613–1614).

Po absolvování heidelberské univerzity se Komenský vrátil na Moravu a stal se učitelem přerovské školy, kde byl před lety sám žákem. Jeho hlavním cílem bylo využít získaných vědomostí ve prospěch vlasti a Jednoty bratrské. Komenský si uvědomoval špatný stav soudobého školství, a proto svou činnost zaměřil na jeho zlepšení. V roce 1616 byl vysvěcen na kněze Jednoty bratrské, oženil se a dále se věnoval pedagogické kariéře. Šťastné a poklidné období ale netrvalo dlouho. Přerušila ho třicetiletá válka, která měla jak pro Komenského tak pro celý český stát dalekosáhlé a neblahé důsledky.

Třicetiletá válka (1618–1648) byl ozbrojený konflikt, který se odehrál ve velké části Evropy. Válka je známa především jako vrchol sporu mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou součástí války byl také tradiční boj o nadvládu v Evropě.

Třicetiletá válka začala revolucí protestantských stavů v Zemích Koruny České proti habsburskému panovníkovi. První roky této války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství. Do války se postupně zapojila říšská knížata, Dánsko, Švédsko, Francie a těžiště bojů se přesunulo na území Říše. Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na válkou postižených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. Válka skončila v roce 1648 sepsáním vestfálského míru, ze kterého nejvíce získaly protestantské státy a Francie.

Senior Education and Training Internet Platform / 107

Zpracovala: Mgr. Kateřina Telnarová

způsobou. Samostatnou reformovanou církví, která se také hlásila k husitskému odkazu, byla Jednota bratrská.

Zpracovala: Mgr. Kateřina Telnarová

Po porážce českých protestantů (bitva na Bílé hoře 1620) následovala v Čechách a na Moravě sérií perzekucí, poprav, konfiskací majetku a pronásledování politicky aktivních nepřátel Habsburků.

Jan Amos Komenský se musel skrývat na různých místech v Čechách a na Moravě, protože byl kazatelem protestantské Jednoty bratrské a odmítal konvertovat ke katolictví. Roku 1622 na něj byl, stejně jako na další politicky aktivní bratrské duchovní, vydán zatykač. V této tíživé době ho postihla navíc osobní tragédie, na mor mu zemřela žena a jeho dvě děti. Pod vlivem těchto tíživých událostí píše filosofický spis Labyrint světa a ráj srdce.

Začal se více angažovat ve vedení Jednoty bratrské a navazoval cenné kontakty v zahraničí, protože již vytušil neblahou budoucnost. Roku 1627 vydal panovník pro Čechy a Moravu novou ústavu, ve které byli Habsburkové uzákonění jako dědiční čeští králové a katolicismus jako jediné povolené náboženství. Všichni protestanti, mezi které patřili i členové Jednoty bratrské, museli přejít ke katolickému vyznání nebo do 6 měsíců emigrovat.

Jan Amos Komenský společně se tisíci dalších opustil svou vlast. Věřil, že neodchází natrvalo a doufal ve změnu poměrů. K té ale mělo dojít až o téměř 300 let později a Komenský se do své rodné země již nikdy nevrátil.

Jeho novým domovem se stalo polské Lešno, exilové centrum Jednoty bratrské.

Věnoval se zde zejména pedagogické dráze a vytvořil svůj slavný spis Didactica, zabývající se reformou současného školství.

Komenského zásady moderního vyučování a výchovy • • • • • • •

• •

vyučování pro všechny zdarma v mateřském jazyce tělesná výchova poznávání přírody zásada názornosti - přímá žákova zkušenost zásada systematičnosti a soustavnosti - učivo by na sebe mělo navazovat, nejen v jednotlivých předmětech, ale i mezi nimi • zásada aktivnosti - žáci by měli své poznatky získávat vlastní zkušeností využívat je v praxi zásada trvalosti - je třeba soustavně učivo opakovat zásada přiměřenosti - učitel by měl vycházet z věkových a individuálních schopností dětí

Komenský vzdělávací systém dělí do čtyř etap po 6 letech a klade velký důraz na předškolní výchovu: • •

od narození do 6 let má být dítě vychováváno doma. Obsah výuky stanovil v příručce pro rodiče Informatorium školy mateřské. od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která by měla být v každém

108 / Senior Education and Training Internet Platform

•

Poprvé definoval pojem školní rok, školní prázdniny a školní týden.

Ve třídách by měli být žáci stejného věku a stejné úrovně znalostí. Pokud je ve třídě větší počet žáků, doporučuje pro učitele pomocníka (ve třídách bývalo 80–100 žáků). Každá třída by měla mít svou místnost pro výuku, každý rok by měla mít učebnice, učitelé by měli mít poznámky, jak s učebnicí pracovat.

V Lešně Jan Amos Komenský vydal jazykovou učebnici Brána jazyků otevřená, která byla ve své době velmi populární a byla přeložena do dvaceti jazyků. Díky ní se stal známým po celé Evropě a o jeho schopnosti se začaly zajímat přední evropské osobnosti.

První významnou zahraniční nabídku přijal až roku 1641, kdy se rozhodl vyhovět pozvání anglického parlamentu na přednáškové turné. Kvůli zvyšujícímu se tlaku občanské války ale Komenský Anglii r. 1642 opustil. Avšak zanedlouho dostal pozvání z řady dalších zemí. Mezi nimi byla i nabídka z Ameriky, kde se ukázala možnost působení na nedávno (1636) založené Harvardově koleji, hledající právě v té době kvalitní učitele. Zájem o Komenského reformu školství měla i Francie, kardinál Richelieau českému pedagogovi opakovaně nabízel působení v Paříži.

Komenský si ze všech nabídek nakonec zvolil Švédsko, protestantskou zemi, pro kterou měl vytvořit nové učebnice (1642-1648).

Rok 1648 byl pro Komenského obdobím velkých životních zkoušek, ran a zklamání. Vrátil se společně manželkou zpět do Lešna, kde působil jako biskup Jednoty bratrské. Brzy po návratu ale jeho žena, se kterou žil 24 let a měl 4 děti, zemřela (o rok později se v Toruni oženil potřetí, tentokrát s o více než třicet let mladší Janou Gajusovou pocházející z Čech). Když byl v roce 1648 uzavřen vestfálský mír a tím skončila třicetiletá válka, skončily též naděje českých exulantů na návrat do vlasti. Komenský, velký vlastenec, tento fakt prožíval velmi těžce a své pocity vyjádřil smutným spisem Kšaft umírající matky jednoty bratrské, kde se loučí se svou vlastí a církví.

V letech 1651 - 1654 přijal pozvání knížete Zikmunda Rákocziho do Uher, kde měl u jeho dvora organizovat reformu školství. Pro své žáky vytvořil učebnici Svět Senior Education and Training Internet Platform / 109

Zpracovala: Mgr. Kateřina Telnarová

•

městě i vesnici. Škola je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a společnosti), zpěv, ruční práce.

Vyučování probíhá dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne. od 12 do 18 let má mládež navštěvovat školu latinskou, která by měla být v každém městě. Základem vzdělání je sedmero svobodných učení (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a múzika), přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika, a jazyky jako latina a řečtina. Komenský ovšem doporučuje i jiný jazyk, aby se každý dorozuměl se svými sousedy. od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, která by měla být v každé zemi. Jde o vysokou školu, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Po dokončení akademie se má mladý člověk ještě vydat do světa a 2 roky cestovat a poznávat.

Zpracovala: Mgr. Kateřina Telnarová

v obrazech, první obrazovou jazykovou učebnici na světě a spis Škola hrou, v níž zaváděl divadelní hry do výuky.

Další životní rána přišla v roce 1656, kdy při obrovském požáru Lešna přišel nejen o všechen svůj majetek, ale také o cenné spisy, na kterých pracoval. Mj. shořel slovník českého jazyka, na kterém pracoval dlouhých 40 let. Po této události, kdy ztratil svůj druhý domov, se na pozvání svého přítele Louise De Geera se v roce 1656 uchýlil do Holandska.

Konec svého života (14 let) strávil v Amsterdamu v bytě na jedné z nejlepších ulic, kde se konečně mohl v klidu a pohodlí věnovat pracem.

Společníkem mu zde byl například Rembrandt van Rijn nebo lékař Mikuláš Tupl.

V Amsterdamu byla vydána polovina z celého Komenského díla, například soubor 43 spisů pod názvem Opera didactica omnia (Veškeré spisy didaktické), které se setkaly s velkým ohlasem.

Zemřel po dlouhodobých zdravotních problémech, ve společnosti své ženy Jany, syna Daniela, přítele a lékaře Mikuláše Tulpa, 15. listopadu 1670. Byl pohřben v kostelíku v Naardenu.

Některé z Komenského myšlenek: „Mysli lidské je vrozena láska ke svobodě.“ (Cesta světla 1641) „Má-li se člověk stát člověkem, musí se vzdělat.“ (Velká didaktika) „Každé naše jednání by mělo sloužit nejen vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu jiných.“ (Komenského projev, 1650) „Nerozumíš-li věcem, které se za slovy skrývají, nejsi moudrý, nýbrž jsi stále papoušek.“ „Moudří vždy považovali za nejbezpečnější cestu míru zapomenutí utrpěných křivd.“

Odkazy na anglické webové stránky věnované Komenskému: The Great Didactic (Didactica Magna): http://core.roehampton.ac.uk/digital/froarc/comgre/ http://www.ibe.unesco.org/publications/ThinkersPdf/comeniuse.PDF 110 / Senior Education and Training Internet Platform

(28. 03. 1592–15. 11. 1670) John Amos Comenius belongs among those Czech personalities whose name became famous also abroad. He was at the birth of a school education modern conception and laid the foundations of pedagogy. In Europe, therefore, he is rightly considered to be the “teacher of nations”. The pedagogy was just one of many areas to which he was devoted.

Characterization of the era At the time of Comenius’ young age, i.e. at the turn of the 16th and 17th century, the Lands of the Bohemian Crown (state including Bohemia, Moravia, Silesia, Upper and Lower Lusatia) were – politically, economically as well as religiously – a very variegated confederation that came under Habsburg’s rule since 1526. In consequence of Hussite wars (religious wars in 1420–1436 arising from a criticism of the Church), the religious situation in Bohemia was highly complicated because most of inhabitants of Bohemian lands revolted from the Catholicism and professed the reformed (Protestant) Church that was in an absolute majority (just 10 % of population professed the Catholicism). Protestants of Bohemian lands were not well united; the majority consisted of Neoutraquists that followed the Hussite traditions practising the communion in both kinds. An independent reformed Church also professing the Hussite legacy was the Unity of the Brethren (Unitas Fratrum).

The Bohemian reformation preceded the European reformation (Lutherans, Calvinists) by one hundred years and the Bohemian nation proudly declared its support for it.

Life and work of John Amos Comenius John Amos Comenius was born on March 28, 1592 in a Bohemian Brethren (Protestant) family in the South-East Moravia. He lost both parents at the age of twelve and the care of him was undertaken by his tutors. After successful studies at the Brethren’s school in Přerov, he was dispatched to a university study out of the country. The three-year stay abroad had a basic significance for the formation of Comenius’ opinions. His contacts with the advanced reformational humanism and cultivated Western European environment opened for him new thought horizons.

He spent the fi rst two years at the Nasava’s Academy in Herborn (1611–1613), one of the best Calvinist schools. Already here he started to work on the Thesaurus of the Czech language, dictionary and grammar of the Czech language, which was destroyed during the great fire of Lešno. Subsequently, he travelled three months over Western Europe finally arriving at the University of Heidelberg (1613–1614).

Senior Education and Training Internet Platform / 111

Article by Mgr. Kateřina Telnarová

John Amos Comenius – “teacher of nations”

Article by Mgr. Kateřina Telnarová

After graduating from the Heidelberg’s university, Comenius returned to Moravia and became a teacher of the Přerov’s school which he attended as a scholar years ago.

His main goal was to utilize the gained knowledge in favour of his homeland and the Unity of the Brethren. Comenius realized the bad condition of the contemporaneous educational system. Therefore, he focused his activities on its improvement. In 1616, he was ordained a priest of the Unity of the Brethren, got married and further devoted himself to his pedagogic career.

However, the happy and peaceful time did not last too long. It was interrupted by the Thirty Years War that had far-reaching and unfortunate consequences for Comenius as well as for the Bohemian state. The Thirty Years War was an armed conflict taking place in a great deal of Europe. The war is particularly known as the culmination of disputes between the Roman Catholic Church and followers of professions that originated after the reformation within the 16th century, i.e. the Calvinism and Lutheranism. No less important part of the war was also the traditional contest for power over Europe.

The Thirty Years War began by revolution of protestant professions in the Lands of the Bohemian Crown against the Habsburg ruler. First years of this war took place predominantly at the territory of the Bohemian Kingdom and Austrian Archduchy.

Gradually, imperial princes, Denmark, Sweden and France engaged in the war and the fight centre moved to the territory of Empire. The long and large war caused a huge decrease of population within the affected territories. On average, the number of inhabitants declined by thirty percent and up to fifty percent as regards men.

The war was ended in 1648 upon concluding the Westphalian peace from which protestant states and France mostly profited.

After the Bohemian protestants were defeated (battle of White Mountain in 1620), series of persecutions, executions, conscripts of wealth and chasing for politically active enemies of Habsburgs followed in Bohemia and Moravia.

John Amos Comenius had to hide out in various places of Bohemia and Moravia as he was the preacher of the protestant Unity of the Brethren and refused to convert to Catholicism. In 1622, it was issued a warrant against him and other politically engaged Brethren’s divines. During this hard time, he was moreover cursed with a personal tragedy – his wife and two children died of plague. Impressed with these burdensome events, he wrote his philosophical tract Labyrinth of the world and paradise of the heart.

He started to be more engaged in the conduct of Unity of the Brethren and established precious contacts abroad because he already sensed the disastrous future. In 1627, the ruler of Bohemia and Moravia issued a new constitution in which the Habsburgs were enacted as hereditary Bohemian kings and Catholicism as the only permitted religion. All Protestants – among which the members of the Unity of the Brethren also belonged – had to convert to Catholic profession or emigrate within 6 months.

John Amos Comenius, together with thousands of others, left his homeland.

112 / Senior Education and Training Internet Platform

His new home became the Polish town of Lešno, exile centre of the Unity of the Brethren. Here, Comenius namely pursued the pedagogic career and created his famous tract Didactic dealing with a reformation of the contemporaneous education system.

Comenius’ principles of modern teaching and education teaching available to everybody • free of charge • in mother language • physical training • learning of nature • principle of clearness – direct experience of the scholar • principle of orderliness and systematics – the subject matter should concur not only within single subjects but also between them • principle of activity – scholars should gain the knowledge through their own experience and use it in practice • principle of permanency – subject matter must be systematically learnt up • principle of adequacy – the teacher should respect children’s age and their individual capabilities Comenius’ education system is divided into four stages per six years putting great emphasis on the pre-school education: • from birth till 6 years of age, the child should be educated at home.

Comenius specified the respective educational content in the handbook for parents titled School of infancy.

• from 6 till 12 years of age, children attend a general school that should be in every town or village. The school is intended for boys as well as girls. Subjects taught are reading, writing, counting, religion, real matters (learning about nature and society), singing, hand work. The teaching classes proceeds two hours in the forenoon and two hours in the afternoon.

• from 12 till 18 years of age, the youth should attend a latin school that should be in every town. The base of education consists of seven free teachings (grammar, rhetoric, dialectics, arithmetic, geometry, astronomy and fine arts), natural sciences, geography, history, mathematics, and languages like Latin or Greek.

Comenius recommends also other languages so that everybody can come to an understanding with its neighbours.

• from 18 till 24 let years of age, the education is provided by an academy that should be in every country. It is a university school where theology, law or medical science would be studied. After finishing the academy, each young man should set out for the trip abroad and travel two years to get experience.

For the first time, Comenius defined the term school year, school holidays and school week. In classes, there should be scholars of the same age and knowledge Senior Education and Training Internet Platform / 113

Article by Mgr. Kateřina Telnarová

He believed that it would not be forever and hoped that the circumstances would be changed. However, this happened almost 300 years later and Comenius never returned to his country of birth.

Article by Mgr. Kateřina Telnarová

level. If there are more scholars in one classroom, he recommends an assistant for the teacher (there used to be 80–100 scholars in one class). Each class should have its own teaching room and textbooks for every year; teachers should be equipped with notes on how to use the textbooks.

In Lešno, John Amos Comenius published the language textbook The Gate of Languages Unlocked which was very popular at that time being translated to twenty languages. Thanks to this work, he became known all over Europe and notable European personalities began to show their concern about his capabilities.

Comenius accepted the first significant foreign offer not until 1641 when he decided to meet the invitation of English parliament to a lecture tour. Nevertheless, due to the increasing pressure of civil war, Comenius left England in 1642. Shortly after that, however, he got invitations from many countries. Among them he also found an offer from America where there was a possibility of teaching on the recently founded Harvard’s campus (1636) seeking superior teachers right at that time. Also France was interested in the Comenius’ educational reform. The cardinal Richelieau offered repeatedly a position in Paris to this Czech pedagogue. From all these offers, Comenius finally chose Sweden, protestant country, for which he should create new textbooks (1642–1648).

A period of life ordeals, inflictions and disillusions for Comenius was the year 1648. Together with his wife, he returned back to Lešno where he acted as a bishop of the Unity of the Brethren. Soon after the return, however, his wife with whom he spent 24 years and had 4 children, died (a year later in Toruň, he got married for the third time, now with Jana Gajusová descending from Bohemia and being by more than thirty years younger). In 1648, when the Westphalian peace was concluded and Thirty Years War finished, the hopes of Czech exiles for returning to homeland ceased as well. Comenius, great patriot, took hard this fact expressing his feelings in the sorrowful tract Testament of the dying mother of the Unity of the Brethren in which he parts with his homeland and Church.

During 1651–1654, Comenius accepted an invitation of the prince Zikmund Rákoczi to Hungary where he should organize the local educational reform. For his students, he created the textbook The visible world in pictures, the first pictorial language textbook on the world and the tract School by Play through which he introduced stage plays into teaching practices.

Another life infliction came in 1656. During a huge fire of Lešno, he lost not only his property but also valuable tracts on which he was working – among others, also the Czech language dictionary to which he dedicated long 40 years. In 1656, after this event when his second home was destroyed, Comenius departed to Holland being invited by his friend Louis De Geer.

Comenius spent the end of his life in Amsterdam (14 years), in a flat situated on one of the best streets, where he finally could devote himself to work in peace and comfort. Here, his companions were, for example, Rembrandt van Rijn or the physician Mikuláš Tupl. In Amsterdam, a half of the whole Comenius’ work was 114 / Senior Education and Training Internet Platform

Comenius died after long-lasting health problems on November 15, 1670 in the presence of his wife Jana, son Daniel, friend and physician Mikuláš Tupl. He was buried at a chapel in Naarden.

Some of Comenius’ thoughts: “Love for freedom is inborn in the human mind.” (Way of Light, 1641) “If one wants to become a human being, he must educate.” (The Great Didactic) “Every our dealing should serve not only for our own benefit but also for the benefit of others” (Comenius’ speech, 1650) “If you do not understand the things hidden beyond words, you are not wise but still just a parrot.”

“The wise people always considered forgetting the incurred derogations as the safest way of piece.”

References to English web sites dedicated to Comenius: The Great Didactic (Didactica Magna): http://core.roehampton.ac.uk/digital/froarc/comgre/ http://www.ibe.unesco.org/publications/ThinkersPdf/comeniuse.PDF Senior Education and Training Internet Platform / 115

Article by Mgr. Kateřina Telnarová

published – for instance, the collection of 43 tracts under the name Opera didactica omnia (Writing on All Learning) that met a great public acceptance.

Tento projekt je financován s podporou Evropské komise.

Tato publikace odráží pouze názory autora a Komise nemůže být brána k zodpovědnosti za jakékoli použití, které vyplývá ze zde uvedených informací.

This project has been funded with support from the European Commission.

This publication reflects the views only of the author, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein.

116 / Senior Education and Training Internet Platform

NEJVĚTŠÍ PORTUGALSKÁ OSOBNOST

THE GREATEST PORTUGUESE PERSONALITY

Senior Education and Training Internet Platform / 117

Alfons Jindřich – první portugalský král (1109–1185) Král Alfons I. Portugalský je spíše znám pod svým hraběcím jménem Alfons Jindřich. Podle nepotvrzených zpráv se Alfons Jindřich narodil v roce 1109 v městečku Guimarães a zemřel 6. prosince 1185 v Coimbře, kde je pohřben.

Byl synem Jindřicha Burgundského a jeho ženy Terezy, dcery Alfonse VI. Kastilského. Do svých 12 let byl Alfons Jindřich vychováván proslulým učitelem Egasem Monizem, který mu vštěpoval smysl pro spravedlnost a soucit – ctnosti, jež ho doprovázely na cestě slávy a učinily nesmrtelným.

Velmi záhy ztratil otce, což ho přimělo k tomu, aby se vydal na vojenskou dráhu. Tato skutečnost ještě více posílila jeho cit pro spravedlnost a naučila ho bránit svá práva se zbraní v ruce.

Během čtyřiceti let dosáhl mnoha úspěchů a zdvojnásobil velikost území, které mu zanechal jeho otec. Z tohoto důvodu dostal jméno Dobyvatel – byl rovněž přezdíván jako Zakladatel nebo Velký.

Na znamení úcty ho muslimové nazývali Ibn-Arrik (syn Jindřicha) nebo El-Bortukali (Portugalec).

V roce 1120 se Alfons Jindřich přidal k politickému hnutí pod vedením arcibiskupa z Bragy, Paia Mendese, a postavil se do opozice vůči své matce (podporující stranu Travas). Arcibiskup Mendes byl donucen opustit hrabství – vzal přitom sebou Alfonse Jindřicha, který byl v roce 1122 v Tui pasován na rytíře. Po dosažení smíru se oba do hrabství vrátili. Nicméně nové incidenty vedly k napadení portugalského hrabství Alfonsem VII. Leonským a Kastilským, který v roce 1127 obklíčil město Guimarães, v němž Alfons Jindřich pobýval. Egas Moniz se zaručil Alfonsu VII. za jeho loajalitu a zabránil tak dobytí města. Avšak o několik měsíců později, v roce 1128, se vojsko Alfonse Jindřicha střetlo s vojsky Terezy Leonské a Ferdinanda Peréze de Trava v bitvě u Sao Mamede. V bitvě Alfons Jindřich zvítězil, což posílilo jeho autoritu v Portugalském hrabství a vedlo k tomu, že zde převzal vládu.

Alfons Jindřich si dobře uvědomoval síly, které ohrožovaly jeho moc. Své úsilí soustředil na vyjednávání se Svatou stolicí – zaměřil se na dosažení úplné autonomie portugalské církve a uznání Portugalska jako království.

V roce 1139 po velkém vítězství nad Maury v bitvě u Ourique se Alfons Jindřich za podpory svých vojsk prohlásil králem Portugalska. Traduje se, že nezávislost 118 / Senior Education and Training Internet Platform

byla potvrzena později na slavném nádvoří v Lamegu, kde byl korunován Janem Peculiarem, arcibiskupem města Braga.

Království Leonu a Kastilie (staré Španělsko) uznalo nezávislost Portugalska v roce 1143 na základě podpisu Zamorské smlouvy. Tato byla uzavřena z popudu Alfonse VII. Leonského a Kastilského, který se toužil stát císařem celé Hispánie a ovládat krále jako své poddané. Od té doby Alfons Jindřich hledal cesty k upevnění získané nezávislosti. Věnoval významné dary církvi a založil rozličné kláštery.

Alfons Jindřich rovněž dobyl území v jižní části země obydlená původně Maury: Leiriu v roce 1135, Santarém v roce 1146, Lisabon, Almadu a Palmelu v roce 1147, Alcácer v roce 1160 a později celou oblast Alenteja.

Papež Alexander III. uznal Portugalsko jako nezávislý stát a zemi podřízenou Církvi svaté v roce 1179 ve své listině Manisfestis Probatum.

V letech 1166 až 1168 dobyl Alfons Jindřich různá území patřící do té doby pod nadvládu Španělska. Zaútočil na město Rodrigo, načež španělský král proti němu vypravil své vojsko, porazil portugalskou armádu a zadržel velké množství zajatců. Alfons Jindřich na oplátku napadl Galizu a dobyl Tui. V roce 1169 zaútočil na Cáceres a později i na Badajoz. Na pomoc tomuto městu však přispěchali vojáci Fernanda Leonského (synovec Alfonse Jindřicha). Když Alfons Jindřich pochopil, že boj nemůže vyhrát, pokusil se o ústup. Při průchodu městskou branou si však poranil stehno o železné kopí a byl Fernandem Leonským zajat. Ten se svým strýcem nakládal ušlechtile a velkoryse, a povolal nejlepší lékaře, aby ho vyléčili.

Vojenská kariéra Alfonse Jindřicha po událostech v Badajozu prakticky skončila.

S pomocí svého syna Sancha se Alfons Jindřich nadále věnoval správě země. Snažil se upevnit jednotu obyvatelstva, prosazoval rozčlenění země do menších správních celků a udělil příslušné výsady. Při rozvoji hospodářství, především zemědělství, se mu dostávalo značné podpory ze strany řádu cisterciánů.

Odkazem krále Alfonse Jindřicha je mezi jiným: • •

•

Založení království a národa uznaného papežem a ostatními královstvími v Evropě; Obnovení vnitřního klidu a pořádku v zemi, rozšíření území dobytím oblastí obývaných Maury, posunutí původních hranic Portugalského hrabství směrem na jih; Založení klášteru Santa Cruz ve městě Coimbra v roce 1131.

Alfons Jindřich zemřel dne 6. prosince 1185. Jeho tělo bylo pohřbeno v klášteře Santa Cruz, jehož výzdobu započal Dinis a k velkoleposti přivedl Manuel. Všichni obyvatelé Portugalska pro Alfonse Jindřicha truchlili – byl pro ně obnovitelem jejich svobody, zakladatelem monarchie, vzorem pro všechny krále, postrachem nepřátel a pilířem lusitánské církve. Ze všech těchto důvodů se spisovatelé a básníci snažili vzdát čest tomuto králi ve svých dílech, nazývali ho svatým, a nejednou se pokusili o jeho blahořečení. Převor kláštera Santa Cruz v Coimbře spolu s klášterními kanovníky nakonec prosadili blahořečení Alfonse Jindřicha se souhlasem biskupa Jana Soarese a pod záštitou krále Jana III. v roce 1556.

Senior Education and Training Internet Platform / 119

Alfons Jindřich – první portugalský král (1109–1185) D. Afonso I of Portugal is better known by his name of Count, Dom Afonso Henriques. Although it is not confirmed, the story points to the birth of Dom Afonso Henriques in 1109, in Guimarães and his death in December 6th 1185 in Coimbra, where he was buried.

He was the son of D. Henrique de Borgonha and his wife D. Teresa, daughter of Afonso VI de Castela. Until the age of 12 years, Dom Afonso Henriques had as tutor the famous gentleman Egas Moniz, who instilled in him values of sense justice and mercy, virtues that paved the way for glory, which immortalized him.

He lost his father very early what forced him to early engage in the carrier of arms. This fact strengthened his sense of justice and made him defend his rights always with the tip of his spear.

Because of his many achievements, which for over forty years doubled the lands his dad had left him, he was named as The Conqueror, and also was known as the Founder and the Great.

The Muslims, in sign of respect, called him Ibn-Arrik (son of Henrique, literal translation of the patronymic Henriques) or El-Bortukali (the Portuguese).

In 1120, Afonso Henriques took a political position, in opposition to his mother (that supported the party of Travas), under the direction of Braga’s archbishop, D. Paio Mendes. This one, forced to migrate, took with him D. Afonso Henriques that in 1122 was armed knight in Tui. When the peace was restored, they returned to the county. However, new incidents led to the invasion of the Portucalense County

by Afonso VII of Leão and Castela that in 1127 surrounded the city of Guimarães, where Afonso Henriques was living. It was promised to D. Afonso VII, by Egas Moniz the loyalty of D. Afonso Henriques, what made him give up on conquering the city. But a few months after, in 1128, Teresa of Leão and Fernão Peres de Trava’s troops encountered D. Afonso Henriques’s troops in the battle of S. Mamede.

D. Afonso Henriques’s troops were victorious which established his authority in the Portucalense County and led him to assume the county’s government.

Conscious of the importance of the forces that threatened his power, he concentrated his efforts in negotiations with the Saint Faith with a double objective: achieve full autonomy of the Portuguese church and obtain the recognition of the Kingdom.

In 1139, after a great victory against the moors in the battle of Ourique, D. Afonso Henriques, with the support of his troops, proclaimed himself king of Portugal. As tradition dictates, the independency was confirmed later, in the famous courts in Lamego, when he received Portugal’s crown from the archbishop of Braga, D. João Peculiar.

120 / Senior Education and Training Internet Platform

The recognition of the Kingdom of Leão and Castela (old Spain) arrived in 1143, with the signing of the Zamora treaty due to the desire of Afonso VII of Leão and Castela to proclaim himself as the emperor all Hispânia, and as such, the need to have kings as vassals. Since then, D. Afonso Henriques sought to consolidate the independency declared by him. He made important donations to the Church and founded diverse convents. D. Afonso also conquered lands in the south, firstly inhabited by the moors: Leiria in 1135, Santarém in 1146, Lisbon, Almada and Palmela in 1147, Alcácer in 1160 and after all the land of Alentejo.

In 1179 the Pope Alexander III recognized Portugal as an independent country and vassal of the Church, by the Manisfestis Probatum document.

From 1166 to 1168, D. Afonso Henriques conquered various lands from the Spanish Crown. He attacked the city of Rodrigo and the Spanish king sent troops and defeated the Portuguese army, keeping a great number of prisoners. In response, D. Afonso Henriques attaked Galiza and conquered Tui. In 1169 he attacked Cáceres and latter Badajoz. In this last city, Fernando of Leão (D. Afonso Henriques’s son-inlaw) sent his troops and attacked D. Afonso Henriques. Noticing the impossibility to maintain the fight D. Afonso tried to run away, but when passing through the cities’ gate he wounded his thigh on an iron spear. Fernando of Leão treated his father-in-law (D. Afonso Henriques) as a prisoner but with nobility and generosity, calling his best doctors to treat him.

After the incident in Badajoz, D. Afonso Henriques’s military carrier practically ended. He dedicated himself to the administration of his lands with the help of his son D. Sancho. He tried to establish the population, promoted the division in states and granted charters. For this he had the help of the religious order of the Cistercienses for the development of the economy, predominantly agriculture.

The legacy of D. Afonso Henriques kingdom was, among others: • The founding of the nation, recognized by the Pope and the other kingdom in Europe; • The internal pacification of the kingdom and extension of territory trough the conquest from the Moors, pushing the Portucalense County’s boundaries to the south; • The foundation of the Santa Cruz Monastery in Coimbra in 1131.

D. Afonso Henriques died on the 6th of December 1185. His body was buried in the Monastery of Santa Cruz that D. Dinis started to ornament and D. Manuel finished it magnificent. All Portuguese people cried for him, the restorer of their freedom, founder of the monarchy, a model for all kings, a terror for the enemies and the pillar of the Lusitanian Church. For all this, writers and poets, trough their works tried to honor him with the title of saint and in this sense attempted by more than once to his beatification. In 1556 the prior of Santa Cruz in Coimbra, together with the canons of the Monastery arranged to promote D. Afonso Henriques’s beatification, with the approval of the count-bishop S. João Soares and with the protection of the King D. João III. Senior Education and Training Internet Platform / 121

Tento projekt je financován s podporou Evropské komise.

Tato publikace odráží pouze názory autora a Komise nemůže být brána k zodpovědnosti za jakékoli použití, které vyplývá ze zde uvedených informací.

This project has been funded with support from the European Commission.

This publication reflects the views only of the author, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein.

122 / Senior Education and Training Internet Platform

NEJVĚTŠÍ SLOVINSKÁ OSOBNOST

THE GREATEST SLOVENIAN PERSONALITY

Senior Education and Training Internet Platform / 123

Dr. France Prešeren - Největší slovinský básník (1800–1849)

Prešerenův životopis France Prešeren se narodil ve vesničce Vrba.

Nejprve se učil u svého strýce, kněze z Kopanje v Grosuplje (od roku 1808), pak v Ribnici (od roku 1810) a od roku 1812 v Lublani (od roku 1813 na gymnáziu).

V roce 1820 odešel do Vídně studovat práva. Svá studia ukončil v roce 1828 a po návratu do Lublaně se stal advokátním koncipientem. Jeho největší básně vznikly během tohoto období a pod vedením blízkého přítele Matiji Čopa. Prešeren se stal prvním Slovincem, který tvořil na úrovni srovnatelné s jeho evropskými současníky vytvářejícími hnutí romantismu.

Prešeren vydával své první básně v prvním slovinském literárním časopise Kranjska čbelica (Kraňská včela) mezi lety 1830 a 1832 a zapojil se do takzvaného sporu o písmo (Črkarska pravda), jakož i do polemiky s metelkovci a Kopitaram svými satirickými epigramy a básněmi v němčině. Takzvaná “cenzurová válka” proti Kraňské včele a Prešerenovi zpozdila publikaci 4. vydání až do roku 1834. Tento svazek obsahoval klíčová díla jeho poezie. Ve stejném období se Prešeren setkal s Julií Primicovou dne 6. dubna 1833 v kostele v Trnovu V roce 1834 začal pracovat v advokátní kanceláři Blaže Crobatha jako koncipient a podal druhou žádost, aby se mohl stát nezávislým právníkem – neúspěšně. Ve stejném roce se poprvé setkal se Stankem Vrazem a plánoval s ním další spolupráci. Rozhodl se ale, že s ním nebude pracovat poté, co se s ním setkal podruhé v roce 1837, kvůli Vrazově příklonu k ilyrskému hnutí.

V následujících letech došlo k mnoha událostem, které prohloubily Prešerenovu životní krizi: po Čopově smrti v roce 1835 byl otřesen smrtí Emila Korytka, polského emigranta a sběratele lidových písní; a v roce 1840 smrtí dlouhodobého přítele a spolupracovníka Andreje Smoleho. V roce 1839 se Julija Primicová vdala za Josepha Scheuchensteula. Prešeren měl tři děti s Anou Jelovskovou – dcera Rezika zemřela rok po narození, v roce 1842 se narodila dcera Ernestinaina a tři roky poté syn pokřtěný France.

Po šesté žádosti, aby se mohl stát nezávislým právníkem, jím byl konečně jme124 / Senior Education and Training Internet Platform

nován v roce 1846 v Kranji. Ve stejném roce mu cenzura umožnila vydat (1200 výtisků) sbírky básní pod názvem “Básně Dr. France Prešerena”. Tato sbírka byla vydána v roce 1846 s vytištěným vročením 1847. Po březnové revoluci ve Vídni a zrušení cenzury bylo vydáno jedno z Prešerenových nejproslulejších děl – Zdravjica v Bleiweisově redakčním projektu. Zdravljica byla vydána spolu s některými dalšími Prešerenovými básněmi v posledním, 5. svazku Kraňské včely v roce 1848.

8. března 1849 Prešeren zemřel v Kranji v chudobě.

Prešerenovo literární dílo France Prešeren je nejvýznamnější představitel slovinského literárního romantického hnutí a jeho jediný opravdový nositel. V roce 1830 Prešeren vydal první romantickou báseň ve slovinštině, elegii Slovo od mladosti – Sbohem mládí. Tím začalo slovinské romantické hnutí, které trvalo deset let. Podstata tohoto období je zachycena v díle “Básně Dr. France Prešerena”, které vyšlo v roce 1847. Byl to výběr básníkových nejlepších děl. Samotný název tlumočí Prešerenovo přesvědčení, že národ se musí prosadit tvorbou vysokého umění, vysoce náročných literárních útvarů, které považoval za ztělesnění literární krásy a nejen za pouhou odlehčenou tvorbu.

Požadavek vysoké kultury básnického výrazu a formy byl doktrínou německého romantismu bratří Schlegelů a současně také Prešerenovým požadavkem na klasickou rovnováhu obsahu a formy. To mu umožnilo zvýšit laťku pro slovinskou literaturu a prokázat sílu výrazu slovinského jazyka přes soudobé nepříznivé okolnosti.

Prešeren začal psát básně kolem roku 1824. Jeho mladické básnické období trvalo do roku 1830 a částečně se inspirovalo osvícenstvím a preromantismem. Jeho vidění světa je lehké a jasné, milostná vyznání jsou hravá a mírně ironická. Básně jako balada Převozník (Povodni moz), romance Dceřin svět (Hcere svet), Student (Ucenec), Dívkám (Dekletam) a Hvězdáři (Zvezdogledam). V tomto období Prešeren také přeložil Bürgerovu preromantickou baladu Lenora. Přestože to není původní báseň, je považována za první příklad balady ve slovinštině.

Prešerenovo nejplodnější období začalo po roce 1828, kdy se přestěhoval do Lublaně a obohatil svou literární dráhu tím, že se stal blízkým osobním a duchovním přítelem Matije Čopa. Toto takzvané zralé básnické období trvalo až do roku 1840 a dosáhlo svého vrcholu v roce 1836. Kryje se s klíčovými událostmi (láska k Juliji Primicové, nešťastný vztah s Anou Jelovskovou, tragická ztráta přátel – Čopa, Korytka a Smoleho) a s vážnými životními krizemi.

Chápání lásky se přeměnilo do opravdových romantických citů, propletených s myšlenkami na minulost a budoucnost národa a s romantickým pojetím poezie, která zachraňuje básníka před zklamáním a bídou. Seznámení se s renesanční literární estetikou vedlo Prešerena k používání složitých ománských básnických forem, které se nikdy předtím ve slovinské poezii nepoužívaly, a k používání orientálního útvaru gazelu.

Senior Education and Training Internet Platform / 125

Nejvýznamnější texty tohoto ústředního období jsou tyto: elegie Sbohem mládí (Slovo od mladosti), sbírka sonetů Sonety neštěstí (Sonetje nesrece), Glosa, Nova pisarija, Zabavljivi sonetje, Gazele, Věnec Julije Primicové (obr.). Sonety (Sonetni venec), Povenceni sonetje, elegie napsaná v němčině pod názvem Dem Andenken des Matthias Čop.

“Křest v savickém vodopádu” (Krst pri Savici) vypráví o slovinské národní identitě ve světle pokřesťanštění. Začíná popisem Triglavu, nejvyšší slovinské hory, hladiny jezera pod ní a zlatavým světlem nad ní. Je to také popis státního znaku dnešního Slovinska. Ústřední období Prešerenovy tvorby pokračovalo až do roku 1840 a bylo dále ve velmi romantickém duchu, přestože méně intenzivním.

Nejvýznamnějšími díly tohoto období jsou balady a romance Prekop, Zdravilo ljubezni, Ribic in zenska zvestoba, a z lyrických básní Kam? (Kam?), Prosto srce a Pevcu.

Pozdní období začalo po roce 1840 a trvalo do roku 1846, kdy se přestěhoval do Kranje a přestal psát poezii. Ve svých posledních dílech Prešeren opustil vysoké poetické formy a romantická témata a vrátil se k psaní jednodušších forem a o světštějších tématech a námětech lidových písní. Během tohoto období vytvořil baladu pod názvem Neiztrohnjeno srce, romanci Židovská dívka (Judovsko dekle), milostné básně jako Sila spomina, Pod oknom a Zgubljena vera, a dále Nezakonska mati, Orglar a Zdravice (Zdravljica).

Předposlední verš Zdravice (Zdravljica) byl přijat za národní hymnu parlamentem Slovinské republiky dne 29. března 1990. To se stalo dokonce ještě před vyhlášením slovinské nezávislosti a byl to jeden z mnoha symbolických činů, které vedly k slovinské státní nezávislosti.

Žive naj vsi narodi, ki hrepene dočakat dan, da koder sonce hodi, prepir iz sveta bo pregnan, da rojak, prost bo vsak, ne vrag, le sosed bo mejak!”

Nechť žijí ty národy, co se chtějí dočkat dne, kde, kam slunce chodí zmizí všechny známky svárů; aby rodák svobodný byl, se sousedem žil bez nepřátelství!

126 / Senior Education and Training Internet Platform

Dr. France Prešeren – The greatest slovenian poet (1800–1849)

The biography of Prešeren France Prešeren was born in a small village of Vrba . He was first schooled by his uncle a priest from Kopanje at Grosuplje (since 1808), then in Ribnica (since 1810) and as of 1812 in Ljubljana (from 1813 on at high school).

In 1820 he went to Vienna to study law. He finished the studies in 1828 and became a law apprentice upon return to Ljubljana. His greatest poems were created during that period and under guidance of a close friend Matija Čop. Prešeren has become the first Slovenian that was creating at a level that was comparable to his European contemporaries, creating in the romanticism movement.

Prešeren published his first poems In the first Slovenian literary magazine Kranjska čebelica (The Carniolan Bee) between the years 1830 and 1832 and got involved in the so-called Suit of the Letters (Crkarska pravda) as well as in the polemics with metelkovci and Kopitar with his satirical epigrams and german poems. The so-called “censorship war” against The Carniolan Bee and Pre_eren has delayed the publishing of the 4th issue until 1834. This volume contained the core works of his poetry. In this same period Prešeren has met Julia Primic on 6th April 1833 in the church in Trnovo. In 1834 he started working in the law office of Blaž Crobath as an apprentice and applied to become an independent lawyer for the second time – unsuccessfully. That same year he met with Stanko Vraz for the first time and planned to work together with him. However, they decided not to work together after meeting for the second time in 1937, due to Vraz’s inclination for the llyrian movement.

In the following years many things occurred that have deepened Prešeren’s life crisis: after Čop’s death in 1835 he was shook by the death of Emil Korytko, a Polish emigrant and collector of folk songs; and in 1840 the death of a long time friend and co-worker Andrej Smole. In 1839 Julija Primic has married with Joseph Scheuchensteul. Prešeren had three children with Ana Jelovskova – daughter Rezika has died a year after birth, in 1842 daughter Ernestinaina was born and three years after a son called France.

After the sixth application to become an independent lawyer he was finally named one in 1846 in Kranj. That same year censorship allowed him to publish (1200 copies) a collection of poems called “Poems of Dr. France Prešeren”. The collection was released in 1846 with the year 1847 printed on it. After the March revolution in Vienna and abolishment of censorship one of Prešeren’s most renowned works – Zdravjica - was published in Bleiweis’ editorial project. Zdravljica is published together with some other Prešeren’s poems in the last, 5th volume of The Carniolan Bee in 1848.

Senior Education and Training Internet Platform / 127

8th February 1849 Prešeren passed away in Kranj as a poor man.

Prešeren’s literary work France Prešeren is the most important representative of Slovenian literary romanticism movement and her only true carrier. In 1830 Prešeren published the first romanticism poem in Slovenian language, an elegy Slovo od mladosti – A Farewell to Youth. This was a start of Slovenian romanticism movement that lasted for a decade. The essence of this period is captured in the work “Poems of Dr. France Prešeren” that was issued in 1847. This was a selection of the poet’s best works. The title itself conveys Prešeren’s conviction that a nation must prove itself by producing high art, highly demanding literary forms, which he considered to be the epitome of literary beauty and not merely enlightened work.

The demand for high culture of poetic expression and form was a doctrine of German romanticism of Schlegel brothers and at the same time also Prešeren’s demand for classical balance of content and form. This allowed him to raise the bar of Slovenian literature and to prove the expressive power of Slovenian language despite the adverse circumstances at the time.

Prešeren started writing poems around 1824. His youth poetic period lasted until 1830 and was partially inspired by enlightenment and pre-romanticism. The view of the world is light and bright, love confessions are playful and slightly ironical.

Poems such as ballade Waterman (Povodni moz), romance Daughter’s world (Hcere svet), The student (Ucenec), To the Maidens (Dekletam) and (Zvezdogledam). In this period Prešeren also translated Bürger’s pre-romantic balad Lenora. Although not an original poem it is considered as a first example of a ballade in Slovenian language.

Prešeren’s most prolific period started after 1828 when he moved to Ljubljana and has enriched his literal existence by becoming close personal and intellectual friend with Matija Čop. This so-called mature poetic period lasted until 1840 and reached its peak in 1836. It coincided with crucial events (love for Julija Primic, unhappy relationship with Ana Jelovskova, tragic loss of friends – Čop, Korytko and Smole) and severe life crisis.

The perception of love has transformed into a truly romantic feeling, interlaced with thoughts of past and future of a nation and a romantic perception of poetry that saves the poet from disappointment and misery. Getting familiar with renaissance literary aesthetic has led Prešeren to use of complex Oman poetic forms that have never been used in Slovenian poetry, and to use oriental gazelle form.

The most important texts of this central period are as follows: elegy A Farewell to Youth (Slovo od mladosti), crown of sonnets Sonnets of Unhappiness (Sonetje nesrece), Glosa, Nova pisarija, Zabavljivi sonetje, Gazele, A Wreath of Primic Julija.

Sonnets (Sonetni venec), Povenceni sonetje, an elegy written in German called Dem Andenken des Matthias Čop.

“The Baptism at the Savica Waterfall” (Krst pri Savici) talks about the 128 / Senior Education and Training Internet Platform

Slovenian national identity in light of Christianisation. It starts with the depiction of Triglav, Slovenian highest mountain, the lake surface beneath it and gold light above it. This is also a depiction of the state coat of arms of Slovenia today.

The central period of Pre_eren’s creation continued until 1840 and continued to be very romantic, yet less intense. The most important works of this period are ballads and romances Prekop, Zdravilo ljubezni, Ribic in zenska zvestoba, and among lyrical poems Where to? (Kam?), Prosto srce and Pevcu.

The later years began after 1840 and lasted untl 1846, when he moved to Kranj and stopped writing poetry. In his last works Pre_eren has abandoned high forms of poetry and romantic topic and has returned to writing simpler forms and about more mundane topics and motifs of folk songs. During the period he created a ballad called Neiztrohnjeno srce, romance Jewish girl (Judovsko dekle), love poems such as Sila spomina, Pod oknom and Zgubljena vera, as well as Nezakonska mati, Orglar and A Toast (Zdravljica).

The penultimate verse of A Toas (Zdravljica) has been accepted as a national anthem by the parliament of the Republic of Slovenia on 29th March 1990. This happened even before the Slovenian independence and was one of many symbolic acts that established Slovenian national independence.

Žive naj vsi narodi, ki hrepene dočakat dan, da koder sonce hodi, prepir iz sveta bo pregnan, da rojak, prost bo vsak, ne vrag, le sosed bo mejak!”

God’s blessing on all nations, Who long and work for that bright day, When over earth’s habitations No war, no strife shall hold its sway; Who long to see that all men free, No more shall foes, but neighbours be.

Senior Education and Training Internet Platform / 129

Tento projekt je financován s podporou Evropské komise.

Tato publikace odráží pouze názory autora a Komise nemůže být brána k zodpovědnosti za jakékoli použití, které vyplývá ze zde uvedených informací.

This project has been funded with support from the European Commission.

This publication reflects the views only of the author, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein.

130 / Senior Education and Training Internet Platform

NEJVĚTŠÍ ŠPANĚLSKÁ OSOBNOST

THE GREATEST SPANISH PERSONALITY

Senior Education and Training Internet Platform / 131

Joaquín Sorolla y Bastida (1863–1923)

Narodil se ve Valencii v roce 1863, jeho rodiče zemřeli na epidemii, když mu byly pouhé 2 roky. Společně se sestrou Eugenií tak osiřeli a péči o ně převzala jejich teta Isabel s manželem.

V roce 1874 nastoupil ke studiu na Escuela Normal Superior a zapsal se na večerní kurzy malování na Escuelas de Artesanos ve Valencii. V roce 1879 obdržel jako ocenění “za trvalý přínos v oboru malířství” diplom a kazetu s barvami.

Na Akademii San Carlos se seznámil s Juanem Antoniem García, bratrem dívky jménem Clotilde García, která se posléze v roce 1888 stala jeho ženou.

V roce 1889 se přestěhovali do Madridu a za pouhých 5 let se Sorolla stal známým prestižním malířem s výbornou reputací. V roce 1894 se vrátil zpět do Paříže, kde objevil “osvícenství”.

Začal malovat v exteriéru, kde využíval světlo a kombinoval jej s denními scenériemi a krajinou v každodenním životě Středozemí.

V roce 1895 jej Valencie nazvala svým “oblíbencem” a pojmenovala po něm ulici. Po mnoha cestách po Evropě, především po Anglii a Francii, uspořádal výstavu v Paříži, kde bylo k vidění více než 500 obrazů. To mu zajistilo věhlas a uznání v mezinárodním měřítku.

Další důležitým počinem bylo malování portrétů významných osobností, jako například Juan Ramón Jiménez, král Alfonso XIII, Vicente Blasco Ibáñez, Ortega y Gasset, a další.

V roce 1920 během práce na portrétu paní Pérez de Ayala v zahradě svého domu v Madridu jej postihla mrtvice, čímž dramaticky utrpěl jak po fyzické, tak také mentální stránce. Zemřel ve svém domě v Cercedille dne 10. srpna 1923.

132 / Senior Education and Training Internet Platform

1884–1892 Akademický růst Po prvních letech studia na Akademii San Carlos odjel Sorolla do Itálie díky grantu, který obdržel od Zemského výboru ve Valencii. Během své působnosti v Itálii v Římě a malém městečku Asisi dovedl Sorolla k dokonalosti svou akademickou průpravu.

Chlapci na pláži, Museo del Prado

Obnažená žena z roku 1902, během jeho vrcholné tvorby.

Muzeum Sorolla se nachází v Madridu (Španělsko). Bylo otevřeno díky jeho ovdovělé manželce Clotilde García del Castillo, která v roce 1925 věnovala veškerý jeho umělecký majetek státu za účelem založení muzea na počest památky Sorolly.

Dne 28 března 1931 bylo dědictví vdovy přijato. Muzeum bylo zřízeno ve starém domě Sorolly a bylo otevřeno v roce 1932.

Joaquín Sorolla García, jejich jediný syn, byl prvním ředitelem muzea až do konce svého života. Sbírka byla zkompletována nákupem jeho děl.

Od roku 1978 je muzeum ve vlastnictví státu a spadá pod správu Ministerstva kultury.

Jeho rodina

Portrét jeho syna Namalováno v roce 1904, jeho 3 děti pózující ve studiu Senior Education and Training Internet Platform / 133

Jeho tvorba

Loďstvo Fontána na hradě v Seville

Uličník na pláži Valencijské rybářky

Helena v zátoce San Vicente, Mallorca Portrét Raquel Meller

134 / Senior Education and Training Internet Platform

Joaquín Sorolla y Bastida (1863–1923)

Born in Valencia in 1863, his parents died in an epidemic when he was only 2. He and his sister Eugenia, were orphans and were taken in by their aunt Isabel and her husband..

In 1874 he started to study in Escuela Normal Superior and registered for night classes in drawing in Escuelas de Artesanos, in Valencia. In 1879 he received a box of paints and a diploma as prize «for his constant application in life drawing».

In the Academy of San Carlos he met Juan Antonio García, brother of the girl who would later become his wife, in 1888, Clotilde García.

In 1889 they moved to Madrid and, in only 5 years, Sorolla had already had a prestigious reputation as painter.

In 1894 he returned to París, where he develped “enlightenment” He started painting outdoors, using light and combinig it with daily life scenes and landscapes of the mediterranean life.

In 1895 Valencia named him its favourite son, and named a street after him.

After many journeys around Europe, mainly England and France, he held an exhibition in París with more than 500 paintings, that gave him unprecedented international recognition.

Another important facet was as portrait painter, of important people such as Juan Ramón Jiménez, the King Alfonso XIII, Vicente Blasco Ibáñez, Ortega and Gasset, etc.

In 1920, whilst painting a portrait of Mrs Pérez de Ayala in the garden of his house in Madrid, he suffered a stroke which affected him dramatically, physically and mentally. He died in his house in Cercedilla on the 10 of August 1923.

Senior Education and Training Internet Platform / 135

1884–1892 The academic improvement After his first years studying in the Academy of San Carlos, Sorolla went to Italy as pensionary of the Diputación de Valencia. During his time in Italy, between Rome and the small town Asís, Sorolla perfected his academic training.

Chicos en la playa, Museo del Prado

Desnudo de mujer de 1902, during his culmination phase

The Museum Sorolla is a museum situated in Madrid (Spain). It was opened because of Sorolla’s widow, Clotilde García del Castillo, who in 1925, donated all her assets to the State for the foundation of the museum in memory of her husband.

The 28th of March 1931 they accepted the widow’s legacy. The Museum was set up in the painter’s old house and was opened in 1932.

Joaquín Sorolla García, their only son, was the first director of the Museum until his death. The colection has been completed with pusrchases of his works.

Since 1978 the Museum has belonged to the state and depends on the Ministerio de Cultura.

His family

Elegant portrait of his son Signed in 1904 his 3 children posing in the studio 136 / Senior Education and Training Internet Platform

His Paintings

MARINA FUENTE DEL ALCÁZAR DE SEVILLA

EL PILLO DE PLAYA PESCADORAS VALENCIANAS

HELENA EN LA CALA DE SAN VICENTE, MALLORCA RETRATO DE RAQUEL MELLER Senior Education and Training Internet Platform / 137

40 OSOBNOSTÍ 40 PERSONALITIES Editor: Ing. Zdeňka Telnarová, Ph.D. Jazyková korektura nebyla provedena, za jazykovou stránku odpovídají autoři dílčích textů.

Text vznikl v rámci Projektu Senior Education and Training Internet Platform, číslo projektu: 141981-LLP-1-2008-1-CZ-GRUNDTVIG-GMP Vydání první, 140 stran Tisk: Tomáš Bandarica - Bannan Print ISBN 978-80-7368-898-1 © 2010 Ostravská univerzita v Ostravě

Editor: Ing. Zdeňka Telnarová, Ph.D. Proofreading is not performed, authors are responsible for stylistic modification of the sub-texts.

Prepared in the context of the Project Senior Education and Training Internet Platform, Project number: 141981-LLP-1-2008-1-CZ-GRUNDTVIG-GMP © 2010 University of Ostrava

Tento projekt je realizován za finanční podpory Evropské unie.

Za obsah sdělení odpovídá výlučně autor. Sdělení nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

This project has been funded with support from the European Commission.

This publication reflects the views only of the author, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein.

40 OSOBNOSTÍ 40 PERSONALITIES

2010 © Ostravská univerzita v Ostravě • 2010 © University of Ostrava