FIXING MEMORIES OF EMPTY SPACES Mezi domy 1 a 3 v zapadlé vesnici Zákřov už od dob mého dětství chybí dvojka. Absence dvojky v systému po sobě jdoucích čísel může narušit rovnováhu, když už ne vesmíru, tak alespoň mysli malého dítěte. 1, 3, 27, 4, 5, 6, 7, 35, 8, tak jdou čísla domů. Díky mé babičce, Svatavě Kubíkové však tato numerická díra v celkem logické řadě domů dávala největší a nejhlubší smysl, jaký absence domu může dávat. Díky neustále opakované „pohádce na dobrou noc“ o vypálení Švarcova stavení kozáckým oddílem generála Vlasova dne 18. 4. 1945 a násilné smrti 19 lidí včetně mého pradědy Josefa Marka a prastrýce Drahomíra Marka, se prázdné místo v mé paměti stalo místem mytologickým. Místem uctívání a zároveň místem strachu, smutku. Vypálení sousedního statku a smrt předků není zrovna pohádkou na dobrou noc, nicméně nám babička tento příběh vyprávěla nesčetnětkrát, mezi tím, jak stařeček jel povozem a chroupal čerstvě narozené myši spolu se škvarky, jak se rodili bílí koně, okopávala řepa a utráceli zuřiví psi. A nás 6 vnuků a vnuček pod příšerně vysokou prachovou duchnou, která se každou noc sesypala do nohou, poslouchalo a ani nedutalo. Zapouštěli jsme kořeny nejen v místě, ale především v rodině, vědomi si své vlastní historie. Už je tomu hodně let. Na dvojce je stále prázdná zahrada.
Jen babička už nám příběhy dávno nevypráví. Šest vnoučat se rozuteklo do světa a babička nejprve dramaticky rychle ztratila paměť a před několika týdny si šla znovu popovídat se svým otcem Josefem a bratrem Drahomírem. Dům číslo 3 ještě stojí a v přízemí se skoro s ničím nehnulo. Dům nemusí stát věčně a vzpomínky velmi rychle blednou, v paměti se objevují čím dál větší mezery. Mezery větší, než zahrada na čísle 2. Zákřov 3 není však jen adresou, kam jsme ještě nedávno posílali pohledy z cest ne proto, aby se někdo kochal krásou cizokrajných míst, ale proto, abychom babičce dávali záminku k delšímu hovoru s pošťačkou, na kterou vždy na gauči v kuchyni čekala. Zákřov 3 je místo, které je teď sice prázdné, bez lidí, no v každé věci jsou tisíce vzpomínek. Pamět národa (www.pametnaroda.cz) uchovává verbální vzpomínky mé babičky na zákřovskou tragédii. Touto fotografickou sérií chci zafixovat vzpomínky na Svatavu Kubíkovou a dětství strávené na Zákřově 3. A jako ve mně stále díky ní žije vzpomínka na pradědu a prastrýce, které jsem nikdy nepoznala, doufám, že v mých dětech bude i díky této malé fotografické sérii kousek vzpomínek na „malou babičku“, kterou poznali tak krátce. A rodinné kořeny zůstanou živé.
Na podzim když kvetou jiřiny, chodívám tak sám a samojediný, v dolejší hospodě hrála muzika, každý se svou milou hned tam pospíchá. Já jsem tu muziku slyšel hrát, neodolal jsem a šel jsem tancovat, v kole se točila švarná dívčina, měla modré oči, jméno Jiřina. Já jsem si tu dívku namluvil, Z hospody domů jsem ji doprovodil, měsíček nám svítil jasně na cestu a já jsem si myslel, že mám nevěstu.
Na Šumavě je dolina a v té dolině kalina. Na Šumavě je dolina a v té dolině kalina. Vyletěl z hory bílý pták proč jsi, má milá smutná tak. Proč bych já smutná nebyla. Když jsem miláčka ztratila. Ztratila jsem ho v dolině on mi tam usnul na klíně. Zdál se mi milá smutný sen. Že jsem byl s tebou zasnouben. Byli jsme spolu v kostele klečeli jsem vedle sebe. Před námi velký oltář stál pan farář nám ruce svázal. Komu se o své svatbě zdá ten se ji nikdy nedočká.
Miláčkovi se zdál ten sen dnes už ho kryje černá zem.