Jiří Hanke: Kladnu pod kůží by Halda

Jiří Hanke Kladnu pod kůží

Václav Charvát nám řekl, že za námi stojí. Po nějakém okresním sjezdu KSČ už ale o tom nechtěl slyšet. Aby nás mohli zakázat, tak přišli s tím, že jsme si ilegálně množili plakáty na propagačním oddělení Výstavby kamenouhelných dolů. Takže to odnesl vedoucí propagačního oddělení, který měl Ormik na starost. Tehdy jsme ještě bojovali. Ty akce běžely pod hlavičkou Hi-Fi klubu pod Svazarmem. Vystříhli jsme si s Rudého práva, že v Praze v Lucerně probíhá nějaký folk’n’country festival, a představitelé Hi-Fi klubu s tím šli na OV KSČ. Že jako ústřední deník KSČ píše o tom, že v Praze je folk’n’country festival. A oni jim řekli, že co je v Praze, to je nezajímá, že tady je Kladno, a to bylo a bude rudé… Takže tak tyhle večery skončily.

Hned po svatbě jsem začal dělat koláže. Má žena malovala a já jsem chtěl taky tvořit, nechtěl jsem být pozadu. A malování mi nešlo.

Neříkejte, že svatba byla jediný důvod, proč jste se pustil do výtvarného umění. To ne, asi ne jediný. Ale podstatný. Ono vše souvisí se vším. Stejně jako hudba mi koláže umožnily se jasně vymezit, říct svůj názor. Byly hodně angažované, jak protiválečně, tak proti normalizaci a současnému dění. Válka byla tehdy velká hrozba a já z toho všeho strašení neměl dobrý pocit. Zajímalo mě také téma

města, takže jsem tam zachycoval různé urbanistické prvky. V zásadě tedy koláže s mými písněmi korespondovaly, vzájemně se ovlivňovaly. Ve světě se kolážemi proslavil Jiří Kolář, který dlouhá léta žil také v Kladně. Inspiroval jste se jeho dílem? Já jsem tvořil absolutně pod vlastním dojmem. Snažil jsem se v kolážích balancovat na hraně vtipnosti, byly tam různé situační vztahy. Jiřího Koláře ani jeho věci jsem neznal, byl tehdy zakázaný. Navedl mě na něj teprve Karel Souček, když viděl moje díla na jedné z výstav se skupinou Ateliér 74. Sháněl jsem cokoli od Koláře po knihovnách, nikde nic samozřejmě nebylo. Až mi jedna dobrá známá našla něco v depozitáři vyřazených knih. A musím říct, že se mi jeho tvorba líbila, ale byla úplně jiná než moje. On vykrýval celé plochy, já naopak nechával spoustu místa prázdného. Už jste mluvil o skupině Ateliér ‛74. Co pro vás členství v ní znamenalo? Přes Ateliér jsem se vlastně dostal k systematickému focení. Původně skupinu tvořili malíři, co navštěvovali výtvarný kroužek malíře Ludvíka Jelínka. Postupně jim došlo, že by měli být nezávislí, tak se postavili na vlastní nohy. Vedle malířů tam byl i umělecký kovář Viktor Stříbrný. Protože v Kladně nebyly žádné výstavní prostory, tak si adaptovali prostory kladenského zámku ve sklepě, co je dnes štola. Tam

Svatební fotografie, 10.10.1968 (foto Josef Fousek)

také byla první výstava Ateliéru v roce 1974. Ještě před ní jsme se přes mého kamaráda seznámili s Viktorem Stříbrným. Požádal mě, jestli bych jejich první výstavu nezahájil svými písněmi. Takže na první výstavě jsem hrál, pak jsem jim ukázal své koláže a žena své kresby, a napříště už jsme vystavovali s nimi. Prostory ve sklepení zámku byly samozřejmě pro svoji vlhkost úplně nevhodný, asi po čtyřech nebo pěti výstavách to pak v zámku skončilo. Jako skupina jsme neměli žádné prohlášení, žádné společné cíle, spíš jsme chtěli spolu pracovat, jezdili jsme do plenéru. I když jistá pravidla tam byla. Původní členové se snažili být realističtí, v tom smyslu, že chtěli, aby jejich věci vycházely z reality. Proto se jim ani moc nelíbily moje koláže. Zato začali obdivovat moje fotky. A pod tím vlivem jsem čím dál víc fotografoval. Jeden čas jsem vystavoval fotky i koláže, pak už jsem tam koláže vůbec nedával. V polovině sedmdesátých let se ze mě stal fotograf.

Ve fotografiích jsem začal objevovat Kladno. Začal jsem ve starých Kročehlavech. A pak následoval Podprůhon. A zase to bylo ideologicky špatně…

Nepřipravil jste se přechodem k fotografování o tu možnost angažovat se, aktuálně na něco reagovat? Fotografie to přeci jen nedokáže do té míry jako písně nebo

výtvarné umění. Mně to až tak nevadilo. Pravda, že tematika protestu, která byla v kolážích a v písních, ve fotografiích nebyla. Ale jinak se tolik nezměnilo. Zase to byly fotografie zakazovaný a nepublikovatelný, protože jsem fotografoval starý Kladno, romantický uličky a takový věci. Jenže podle ideologie měly na snímcích být šťastní lidé v panelákových králíkárnách. Tak, jak jsem Kladno zachycoval já, nemělo socialistické město vypadat. S otištěním jakéhokoli snímku tak byly problémy. Když byla Daniela Mrázková šéfredaktorkou čtvrtletníku Revue fotografie, chtěla otisknout můj profil fotografií ze starého Kladna. Ovšem než to šlo do tisku, přestala časopis řídit, protože se odmítla podřídit příkazu zařazovat autory východní socialistické fotografie. Po ní nastoupil nějaký pan Heger a první, co vyhodil, byl ten můj profil. Nechal tam jedinou fotku s panelákem a nějakým autem, přes které byla plachta. Což nechápu, protože ani to mi nepřišlo kdovíjak ideologicky kladný. Časopis pak vyšperkoval svými fotografiemi. Já mu pak volal, proč ty snímky vyřadil, a on mi řekl, že musíme znázorňovat to, jak socialistická společnost jde vstříc šťastné budoucnosti. Povídal, že kdybych někdy ráno, v mlze, fotografoval dělníky, jak jdou do práce, tak že to hned rád otiskne. A stejné to bylo, když jsem začal dělat Pohledy z okna mého bytu. Tam zase byly věci, které režim dvakrát neoslavovaly. To byl dokonalej paradox. Já totiž chtěl

Tvůrčí skupina Ateliér ´74 1975

jediný – zachytit ten běžný život města, to, jak to vážně vypadalo. Jenže oficiální kanály místo toho prezentovaly zkreslený svět. Které části Kladna vás zajímaly nejvíc? Začal jsem ve starých Kročehlavech. Fotil jsem čtvrť od dolního rybníka, kde je dnes Baumax, směrem k hutím. Líbily se mi tam ty staré a často zchátralé domy a různé paradoxy. A pak jsem se začal toulat do Podprůhonu, který jsem objevil pro sebe jako nesmírně romantické prostředí rázných lidí, oprýskaných domů a zapadlých uliček. Tady byl život úplně jiný než ve zbytku města, kousek od centra města, ale svou rázovitostí vlastně vesnice. Nad čtvrtí dominovaly paneláky, socialistická zástavba, ale pod nimi žili lidi svým absolutně svobodným životem, nespoutaný ničím. Fotil jsem si nejdřív různé romantické uličky a paradoxní stavby, dveře, cokoli, co nějak vybočovalo z normálu. Dodneška mě ta čtvrť fascinuje, ta její poslepovanost, lidovost. Kladenský spisovatel – a později můj dobrý přítel – František Stavinoha tomu velmi trefně říkal „architektura od výplaty k výplatě“. V Podprůhonu se postupně začal rodit jeden z vašich nejznámějších dokumentárních cyklů. Dokázal jste si v začátcích představit, že tu fotograficky strávíte řadu následujících let? Ono se zprvu nedalo moc tušit, co z toho mého focení vzejde. Nejprve jsem fotil

zátiší, ulice, teprve později, když si mě místní všimli, tak jsem se s nimi začal seznamovat. Většinou se zajímali takoví starší, opuštěný lidi nebo starší manželé, kteří byli hrozně rádi, když k nim někdo přišel a mohli si s ním popovídat. Nejprve mě začali zvát na svoje domečky a zahrádky, později stále častěji i domů. Řadu z nich jsem pak portrétoval, z mnoha se stali dokonce přátelé. Ten svět se přede mnou pomalu otevíral. Chodil jsem tam hodně často, měl jsem to ostatně tři minuty z bytu, takže kdykoli jsem měl čas a chuť, tak jsem se do Podprůhonu vypravil. Osobní vztahy u tohoto souboru sehrály zásadní roli. Může vůbec kvalitní dokumentární fotografie existovat bez nich? Určitě ne, aspoň podle mě. Neumím to asi vyjádřit nebo nějak slovně popsat, ale věřím tomu, že každý na fotkách pozná, jaký byl vztah mezi fotografem a lidmi, které fotografuje. Je to neuchopitelná kvalita, která vás nutí si říct, že za tím, na co se díváte, je nějaká hluboká lidská zkušenost, kterou fotografie jen naznačuje. Jako špička ledovce. Ale je taky potřeba říct, že mně fotoaparát vždycky k navázání osobního kontaktu hodně pomáhal. Pokud se nesetkám s nějakým arogantním hulvátem, který je schopný vás zmydlit, když na něj namíříte objektiv, tak přes fotoaparát navazuju přátelství s lidmi velice dobře. Povídám si s nimi, vysvětluju jim, co fotím, o co mi jde. Hlavně pro portrét je tahle důvěra hrozně důležitá. Já si myslím,

že je dobré fotografovat lidi, které člověk zná. I když někdy je možné použít i prvního dojmu a taky vytvoříte skvělé snímky, ale já tenhle styl moc nedělám. Jsou fotografové, kteří odjedou na týden do ciziny a nafotí tam kdeco, já raději fotím na místě, které dobře znám a jdu do větší hloubky. Třeba v Podprůhonu jsem fotografoval přes deset let. Pro mě vnitřně, když už ne pro diváka, je podstatné, že vím, co na snímcích je a proč jsem se rozhodl je zachytit. A taky, když spadne bariéra mezi strachem lidí z toho, že se v jejich blízkosti nachází fotoaparát, začnou povídat a dělat normální, běžné věci. Přestanou mě pak vnímat a stylizovat se. Pak můžou vzniknout úplně výjimečné věci. Ale lidé musí vědět a vycítit, že je nechci zneužít, že to myslím dobře, že to nedělám pro nějakou senzaci, že je nechci karikovat a předvádět jako nějaké figurky. Jak se vám dařilo tu důvěru lidí získávat? Tenkrát to bylo velice dobré. Dneska si myslím, že by se lidi báli, protože z televize slýchají o spoustě podvodníků, co se chtějí vetřít do domu, aby jej mohli vykrást. Možná by proto byli mnohem uzavřenější. Přesto mně dneska spousta lidí z Podprůhona říká, abych přišel čtvrť nafotit po dvaceti letech. Já si vždycky říkám, že už to udělám. Ale ještě jsem se k tomu nedokopal. A pravda je, že jak výstavu Lidé z Podprůhonu, tak později knížku, která ovšem vyšla až v polovině devadesátých let, přijali místní s nadšením.

U Stavinohy jsem se vždycky zastavil… Na slovíčko. A slivovici.

Zmiňoval jste osobnost kladenského spisovatele Františka Stavinohy, který v Podprůhonu nějaký čas žil a pak jej nezapomenutelně ztvárnil v trochu hrabalovském duchu v knize Hvězdy nad Syslím údolím. Jak jste se vlastně seznámili? To bylo docela kuriózní. On za mnou přišel do Havířské hospody, kde jsem byl na obědě. Představil se mi a začal vyprávět, jak viděl výstavu mé ženy v galerii spoři-telny a že by chtěl od ní koupit obrázek. Tak jsme se dali do řeči a zjišťovali, že máme spoustu věcí společných. A mezi nimi byla i láska k Podprůhonu. František se sem přestěhoval kvůli své dceři Jarmile, která byla hrozně astmatická a vůbec na tom byla špatně se zdravím. Doktoři říkali, že není možné, aby dál bydleli v paneláku, tak se přestěhovali do Podprůhona. Zabydleli se v domečku, kterému František říkal hezky Trias. „Jeho malá“, jak o dceři mluvil, si tu brzy našla přátele a začala neuvěřitelným způsobem prospívat. I díky tomu byl nadšený z toho, co pro něj Podprůhon udělal. Mně osobně hodně pomohl, protože mě seznámil s řadou místních lidí, které jsem pak mohl fotografovat. Byli jsme opravdoví přátelé. Vždycky, když jsem byl v Podprůhonu, tak jsem se u něj zastavil, zazvonil a dali jsme si výbornou slivovičku, kterou vozil z Moravy ze své rodné Zašové. Měl doma neustále bohaté zásoby.

František Stavinoha ve své pracovně, Kladno 1982

Gottwaldovo náměstí 70. léta

Náměstí Revoluce 70. léta

Kročehlavy 70. léta

Dukelských hrdinů - Rudé armády 1989

I.Olbrachta 1989