Luděk Švorc: Kladenské pohádky by Halda

KLADENSKÉ

Luděk Švorc

Halda Kladno 2013

Autor děkuje za spolupráci paní učitelce Markétě Miklošové a dětem mateřské školky Čtyřlístek v Kladně.

sát pohádky je příjemné. Stačí přistát s čápy v dávno zapomenuté zemi dětství. Ponořit se do prohřátého rybníka fantazie a pomalu plout podél pohádkových břehů. Kolem je krajina bez závor a hranic, plná květinových vzpomínek na dávno prožité příběhy. Vynořují se pohádkové postavy žijící jen v zemi dětství. Příkazy dospělých nemají žádnou moc, vládnou tu jen rozzářené dětské oči. Luděk Švorc

CHLOUPEK A ZOUBEK

a křivoklátskými lesy, řekou Berounkou a lány polí stojí město Kladno. Dolovalo se v něm uhlí a v ohromné peci se dělalo železo. Pec byla hrozně hladová. Musela se krmit rudou, vápnem a starým železem. Když měla hlad, vyfukovala sloupy ohně, kouře a mouru. Byl to takový železný drak. Nedaleko kladenského nádraží býval ohromný sklad železného jídla pro dračí pec. Ve vysoké trávě tu na sebe byla naházená stará auta, lokomotivy, vagony, ale největší ze všech byl starý tank. Tank si vybrali dva malí myšáci Chloupek a Zoubek za svůj domov. „Železo kočka neprokouše,“ tvrdil Zoubek a zamrskal vesele ocáskem. Ráno myšáci vyskočili z tanku a šli pod lískový strom hledat oříšky. Rozhlédli se a překvapením otevřeli doširoka tlamičky. Kolem tanku vyrostly přes noc jako houby po dešti načechrané krtčí hromádky. Na největší seděl krtek a rozčíleně prskal: „Ne abyste mi tady hrabali, zde bydlím já.“ „Co bychom hrabali, my bydlíme v tanku,“ odvětil hrdě Chloupek. Krtek v úžasu vykulil oči a spadl z hromádky na zem. „Nech toho namyšleného nafoukance. Jdeme ke strejdovi Šedivákovi.“ Strejda Šedivák bydlel ve starém autě značky Praga. V sedadle si vykousal pohodlný pelíšek. Byl už starý a kožíšek mu prokvétal stříbrnými chloupky. Hodně si pamatoval ze starých časů. Myšáci před něj položili lískový oříšek a dvojhlasně žadonili: „Strejdo, strejdíčku, vyprávěj nám pohádku.“ „Kruciš, zrovna jste mě vzbudili, zdálo se mi, jak honím kočku,“ brumlal na oko strejda Šedivák. Pak se ale podíval na dychtivé tváře svých synovců a povzdychl si. „Dobrá. Ale nejdříve mi rozlouskněte ten oříšek, mám už staré zuby.“ Když bylo hotovo, upozornil ještě Chloupka se Zoubkem, aby seděli pěkně v klidu a ani nedutali. A pak začal vyprávět pohádku o smutné mašince.

O SMUTNÉ MAŠINCE

yla jedna mašinka a ta byla pořád smutná, protože musela vozit staré železo do hladové pece. Také o sebe vůbec nedbala. Tělo měla celé od sazí, kola špinavá od kolomazi. Ostatní mašinky jí proto říkaly Šmudla. Jiné mašinky vozily lidi do práce, děti do školy a na výlety. Lidé se ve vagonech smáli, svačili, mávali z oken. Smutná mašinka by je ráda vozila také. Místo toho jí každé ráno jeřáb naložil plné vagony starého železa. Přidala páru, zasyčela a s námahou se rozjela. Bolely ji všechny šrouby. Když vyjížděla ze šrotiště, vídala na blízkém nádraží vlaky plné dětí. Jely na výlet a mávaly jí s křikem: „Šmudla jede! Ahoj!“ „Ach jo,“ povzdechla si pokaždé a vyfoukla oblak páry na pozdrav. Jednoho dne se na kolejích stala hrozná věc. Zlý skřítek Škodlivák přehodil špatně výhybky a hned nejely vláčky vedle sebe, ale proti sobě. Kousek od nádraží se srazily dvě mašinky. Už nebyly krásné, ale pomačkané a rozbité. Museli je odtáhnout do nádražní dílny. To je taková nemocnice pro pochroumané mašinky. Jen doktoři tu nejsou v bílých pláštích, ale v modrých oblecích – montérkách. Děti, které do školy jezdily vlakem, musely kvůli neštěstí zůstat doma. Druhý den začaly maminky hubovat na dráhy. Hlavní pan nádražák chodil nervózně sem a tam po peróně a přemýšlel, co dělat. Nic ho ale nenapadalo. Když už to trvalo dlouho, přišoural se k němu malý František, kterému všichni říkali Mazálek. Nejmenší nádražáček mazal kolejové výhybky kolomazí. Měl tak promaštěné šaty, že vypadaly jako brnění. „Co chceš?“ obořil se na něj hlavní nádražák. „Já bych věděl, jak to udělat, aby vlaky zase jezdily,“ usmál se Mazálek. „Nejde to, není mašinka.“ „Je!“ „Není, já to musím vědět!“ křičel nádražák. „A co Šmudla?“

„Šmudla? Ale ta přeci musí vozit železo, aby se nažrala pec.“ Hlavní si sundal červenou čepici a utřel zpocené čelo: „Když bude dračí pec hladová, spálí celé město.“ „Mašinka si vezme dva vagonky navíc a navozí zásobu starého železa. Potom může vozit lidi,“ nedal se odbýt Mazálek. „No, nevím, nevím,“ brumlal hlavní nádražák. Ale nic jiného mu nezbývalo. „Tak ať tu špindíru umyjí, naolejují a naleští. Ráno může přijet.“ Když se to smutná mašinka dozvěděla, radostí rozsvítila světla a vesele zahoukala. Celá i přes tu špínu zkrásněla. A co teprve, když ji umyli a naleštili. Připadala si, že se znovu v továrně narodila. Semafor na kolejích na ni překvapeně zamrkal a železniční závory se údivem rozhoupaly. „To je krásná mašinka, tu jsem tady ještě neviděl,“ řekl obdivně šnek Moula slimákovi Šmouškovi, ale hned se oba přikrčili, aby je vítr, který dělala rychle jedoucí Šmudla, nepřevrátil. „Ta jede tak rychle, až se mi zamotala tykadla,“ zasyčel šnek Moula. Před nádražím musela zahoukat na zajíce Tondu, který bezstarostně hopkal po pražcích. Ten se tak lekl, až udělal kotrmelec z náspu do trávy. Mašinku na nádraží naložili uhlím a naplnili vodou. Pak připojili prosklené vagonky pro cestující. Z perónu nastoupili lidé a děti. Všichni byli rádi, že vláčky zase jezdí. Pan výpravčí zvedl plácačku, ukázal zelenou stranu a zapískal. Mašinka se radostně rozjela. Jela pomalu, aby děti neupadly. Měla nařízeno jet z Kladna do Kralup. Tak jezdila celý týden. Všichni ji najednou měli rádi, zajíc Tonda jí mával ušima. Na nádraží děti drobnýma rukama hladily její plechový kabát. Štěstím mžourala očima. Jednoho dne řemeslníci v dílnách pyšné mašinky opravili. A tak smutná mašinka, která už vůbec nebyla smutná, vyjela s plnými vagonky starého železa nakrmit pec. Bylo už ostatně na čase. Dračí pec řvala, chrlila oheň a černý kouř. Obloha nad Kladnem byla od dračího ohně rudá jako vlčí máky. Mašinka musela jet dvakrát, aby se pec najedla. Šmudla pravidelně vyfukovala kouř z komína a byla šťastná, že vozila lidi. Teď ví, jaké je to krásné. Jen tak pro radost zapískala na zajíce Tondu a ten jí vesele zamával.

„A dnes už je pozdě, tak myšáci rychle do postýlek,“ zahartusil strejda Šedivák. „Tanku se po vás už stýská. Také se už stmívá a mohla by přiletět sova Jitka. Jistě hledá večeři.“ A vy, děti, nezapomeňte mávat, až uvidíte mašinku Šmudlu. A víte co, raději mávejte všem mašinkám. „Ty ses v noci nějak moc vrtěl,“ řekl ráno Chloupek Zoubkovi. „Aby ne, slyšel jsem, jak u tanku mňouká kocour Karel.“ „To se ti jen zdálo. Neboj se, kocouři nejedí tanky, ale musíme si dát pozor, myšky mají rádi.“ „Až se mi z toho kocoura rozklepal ocásek, Chloupku. Pojď, půjdeme radši ke strejdovi Šedivákovi na pohádku. Určitě nám pak bude veseleji.“ „Tak si, kluci myšácký, sedněte vedle mě a nevrťte ocásky, šimrá to,“ řekl strýček a začal vyprávět...

VÍLA POLDINKA

ad kladenským nádražím v lese stojí rozhledna zvaná Kožovka. Pod ní dál v lese byla ve skalách jezírka. Některá byla malá, mělká, jiná hluboká. V tom nejhlubším, ve stříbrné jeskyni, žila mocná víla Poldinka. Byl to kouzelný kus lesa. Jezírka se leskla jako tajemná zrcadla, vzhlížely se v nich stromy a pila tam zvěř. Ve vodě žili podivní živočichové salamandři, kteří se podobali ještěrkám. Víla Poldinka byla krásná jako jitřní úsvit. Patřila mezi dobré a mocné kouzelnice. Každé ráno si česala dlouhé zlaté vlasy nad hladinou nejmenšího jezírka. Někdy Poldinka zkoušela dobro lidí. Jednou se proměnila ve stařenku, která u silnice před Braškovem žebrala. V tu dobu šel starý havíř Břéťa kolem sbírat houby. U cesty viděl nahrbenou stařenu. Vztáhla k němu hubené ruce. „Paní, vy máte jistě hlad. Mám dva chleby se škvarkama, jeden vám dám. Vezměte si ten druhý, je víc namazaný.“ „Děkuji, hodný muži,“ odvětila stařenka a jakoby mimochodem dodala: „Vidíš ty břízy? U té třetí prohledej trávu.“ U bílé břízy lezly Břéťovi oči z důlků. Nikdy neviděl tolik hub pohromadě. Hřiby byly na sebe namačkané jako děti na vánoční besídce. Za nimi se smály červené kloboučky křemenáčů. Košík měl brzy plný. Svlékl si košili, zavázal rukávy a udělal z ní raneček, který rychle naplnil houbami. „Kdybych tak měl trakař,“ brumlal si. Při cestě zpátky chtěl stařence poděkovat, ale byla už pryč. Jindy jel nejbohatší, ale také nejlakomější sedlák z Braškova přes Kožovou horu. U cesty stála stařena a prosila o kousek chleba: „Mám hlad, dejte mi jen malý kousek chleba, prosím uctivě.“ Sedlák se napřímil na kozlíku, popadl bič, zapráskal stařence nad hlavou a zle se rozkřikl: „Sám nemám, táhni mi z cesty.“ V tu ránu se stařenka rozplynula. „Mámení pekelné!“ zařval sedlák a práskl do koní. Před ním se ozvalo hlasité zahýkání. Promnul si oči a málem spadl z vozu na zem. Místo koní měl zapřažené dva vzpurné

oslíky. „To ta prokletá stařena,“ zavřeštěl. „Co se dá dělat. Domů dojet musíme,“ zavrčel na oslíky a přetáhl je bičem. „Iá, iá,“ bylo mu odpovědí. Oslíci jako by zkameněli. Nepohnuli se ale ani o myší chloupek. Sedlák je tloukl bičem, tahal za hřívu, tlačil, proklínal i prosil. V noci se upocený a utahaný lakomec doplahočil do statku. Měsíc svítil vysoko na obloze a smál se mu od kraje ke kraji. Ještě dlouho mu kluci bouchali na vrata a hýkali jako oslíci: „Iá, iá.“ Sousedi sedláci se zase pochechtávali a volali: „S kým jsi měnil koně?“ Jednoho dne zmizeli ze stáje i oslíci. Jako by se rozplynuli. Lakomý sedlák přišel nejen o koně a oslíky, ale ještě měl léta ohromnou ostudu. Nečekaně přišly na jezírkové království těžké časy. Podnikatel Krákora zjistil, že skalky u jezírek jsou výborným kamenem pro stavby. Hned tam poslal partu dělníků, aby kameny ze skal vylamovali. V Kladně se právě stavěla Vojtěšská huť, proto bylo potřeba mnoho kamene. Údery kladiv se rozléhaly po celém lese. Krákorovi však byly hromady kamene pořád málo, proto navštívil kouzelníka Bumfuka. Vysypal před něj sáček zlaťáků a požádal ho, aby mu dal něco kouzelného na lámání skal. Kouzelník přinesl kožený pytel, na kterém byla namalovaná lebka se zkříženými hnáty. Pak řekl: „Je to střelný prach. Nasypete ho do nějaké škvíry nebo díry, dáte doutnák, to je taková hořlavá šňůrka, zapálíte a utečete.“ Krákora udělal vše, jak kouzelník řekl. Nastal ohromný výbuch. Po něm se s rachotem ulomil kus velké skály. Ptáci uletěli, zvěř v hrůze skákala přes pařezy. Zlaté rybky a salamandři se zavrtali do bahna. Teď už toho měla víla Poldinka dost. Mávla rukou a promluvila k obloze: „Kvaky, kvaky, černé mraky, vaši pouť teď utnu, dejte vody putnu.“ Les obklopila nejhustší mlha mlhoucí. Z nitra země se ozvalo temné dunění. Pak připlul ten nejčernější mrak Temňák a spustil na zem provazy vody. Příval pomalu zaplavoval celé údolí. Kameníci i Krákora utekli do dřevěné boudy. „To se přežene,“ vykřikoval Krákora. Ale nepřehnalo. Naopak, voda rychle stoupala.

Nakonec obklopila stoupala, obklopila i boudu s lidmi a zahoupala s ní. Dělníci prchali vodou k vyvýšenému lesu. Krákora ještě chvíli ještě chvíli boudu držel, nakonec mu ji však proud vyrval a on se rozplácl do vody. Přesto zvedl hlavu a křičel: „To přejde. To přejde.“ Ale nikdo ho již neposlouchal. Potom se už kámen na skalkách přestal lámat. Po téhle události se už kámen na skalkách přestal lámat a všude se rozprostřel klid. Až jednoho dne, kde se vzali, tu se vzali, stáli nad největším jezírkem tři kluci. Tonda, Pepík a Eda, všichni z Tuchoraze. Nebyli to žádní hodňáci, ale pěkná čertovská kvítka. V kapsách měli praky a stříleli oblázky na vše, co se hnulo. Těžko říct, jak tihle výlupci vypátrali salamandry v jezírku, podivní tvorové ale zákonitě připoutali jejich pozornost. Nabrali do láhve od okurek vodu. Pepík uřízl rovný prut z keře lísky. Tonda vyndal provázek a Eda vydoloval z kapsy krabičku plnou kroutících se žížal. Na provázek přivázali žížalu a ponořili vody. Pro salamandry to byla neodolatelná pochoutka. Žížala salamandrům tak chutnala, že ji nepustili z tlamičky, ani když je kluci vytahovali jednoho po druhém z vody. Král salamandrů Robin se na to již nemohl dívat. Poddaní mu mizeli jeden za druhým. Napadlo ho, že jim pomůže jen víla Poldinka. Vystrčil hlavu z vody a zavolal: „Poldinko, vílo Poldinko. Udělej kouzlo, nebo přijdu o všechny salamandry, prosím.“ Nad jezírkem se udělal mráček mlhy a z něho vykoukla Poldinka. „Proměním tě ve velkého krokodýla, ale jen na deset minut. Potom kouzlo pomine.“ A v tu ránu plul v jezírku velký krokodýl. Stěží se tam vešel. Hned vylezl na břeh. Kluci, zaujati lovem, chvíli nic neviděli. Až když krokodýl zacvakal zuby, ohlédl se Eda. Hned hrůzou zařval: „Kro, kro, krokodýl!“ Pepík ho okřikl: „Nekdákej tady a pojď mi sundat z provázku salamandra.“ Pak se oba lovci ohlédli a viděli ohromného krokodýla. Bacili se vším na zem a s řevem: „Krokodýl, pomoc!“ utíkali lesem pryč. Robin za nimi ještě zívl, ukázal velké zuby a vrátil se do jezírka. Od té doby byl v království víly Poldinky nikým nerušený lesní klid. Jen od nádraží zahoukaly občas první lokomotivy.

„To je dneska všechno, kamarádi.“ Myšáci byli trochu vyděšení, jako by slyšeli cvakat krokodýlí zuby. Strejda Šedivák to viděl, tak rychle řekl: „Pěnkava mi zazpívala, že někdo na cestě u největšího bodláku ztratil jablko. Tak si jděte pochutnat.“ „Mňam, mňam, jablka mám rád.“ „Já ještě raději,“ překřikovali se na schodech auta myšáci a běželi si pro zaslouženou pochoutku. Však jim u napínavého vypravování pěkně vyhládlo. Ráno se probudil první Zoubek. Otevřel korálky očí a zděsil se. Nad ním se v houpačce z pavučin pohupoval pavouk křižák. Při houpání si spokojeně čistil velká kusadla. Zoubek šťouchl do bráchy. „Chloupku, vstávej! Mám trochu strach.“ „Jedeš, potvoro!“ zaprskal na pavouka Chloupek, ale ten se nelekl, jen se víc zhoupnul v houpačce. Prostě se nedal vyhnat. Po jeho muších hodech padaly na spící myšáky mouchy. „Už toho mám dost!“ řekl rázně Zoubek. Doběhl k oprýskanému umyvadlu, kde si čistila peříčka pěnkava Běta. „Bětuško, Bětuško, nejhodnější pěnkavičko, máme trápení.“ „Čim, čim?“ zeptala se Bětuška. Zoubek jí všechno vypověděl. „Lehká pomoc, čim, čim. Otevřete jen poklop v tanku.“ Pěnkava vlétla dovnitř jako střela. Za chvilku byla venku a zapípala: „Dík za dobrou snídani, čim, čim.“ „Pavouk je pryč,“ zasmál se Chloupek. „Běžíme ke strejdovi na pohádku,“ zapištěl Zoubek.“ „Tak schroupejte tu suchou kůrku chleba a poslouchejte,“ prohlásil strejda Šedivák.