REPORTÁŽ Rys Licous na záběru z fotopasti
Po stopách českých šelem Fotopast míří na značkovací místo rysů.
Petr Svorník Spolu s Miroslavem Kutalem, jeho ženou Leonou a roční dcerkou míříme na vrchol centrální části Beskyd. Tamní fotopasti už docházejí baterky, zhruba po měsíci je nejvyšší čas je vyměnit a zároveň prozkoumat, co
6
Miroslav Kutal odebírá rysí chlupy. Běžný člověk si jich po cestě ani nevšimne, zkušený odborník však už ví, kam se dívat.
I fotopast má svého predátora Základem úspěchu je, aby fotopast od minulé návštěvy vůbec přežila, vydržet toho totiž musí opravdu dost. Miroslav Kutal vypráví, jak se rys k jedné pasti zvědavě přiblížil a zadýchal jí sklíčko takovým způsobem, že následujících několik snímků bylo k ničemu. Leona Kutalová zase přidává historku, jak do fotopasti „hrábl“ medvěd a pevně připoutaný stroj zcela vychýlil. Existuje však ještě nebezpečnější predátor, proti němuž nepomůže ani brnění a armádní maskování: člověk. „V průměru nám lidé kradou tak jednu past do měsíce, její cena je přitom i šest tisíc korun,“ dozvídáme se o technice, která dokáže fotit a natáčet ve dne i v noci. „Přes léto tak necháváme pasti jen na bezpečných místech, kam nepřijde tolik lidí,“ vysvětluje Kutal, proč v zimě hlídá Beskydy devadesát fotopastí a teď jen třicet. V celé České republice je pak okolo 150 nachystaných fotoléček. „Záznamy o všech fotopastech máme v počítači, takže neustále vidíme, kterou z nich bychom měli právě zkontrolovat,“ přibližuje biolog technickou vychytávku.
Když se vlk v roce 1994 vrátil do České republiky, vyvolal paniku.
Foto archív Hnutí DUHA Olomouc (6), PRÁVO – Petr Svorník (3), selmy.cz – Karel Brož (2)
Své pasti rozmístil po celé České republice. Loví do nich vlky, rysy, medvědy, občas dokonce chytí i člověka. Nejedná se však o pytláka, Miroslav Kutal líčí tzv. fotopasti, které fotí a natáčejí šelmy v přírodě. K jedné takové v Moravskoslezských Beskydech jsme se s ním vydali.
všechno nástraha za ten čas zachytila. „Beskydy jsou jediné místo u nás, kde žije zároveň vlk, rys i medvěd,“ vypráví mi Miroslav Kutal za chůze a začíná počítat. „Žije tu patnáct rysů, tři vlci a jeden medvěd,“ odhaduje ochranář s důležitou poznámkou, že tyhle „české“ šelmy si to často zamíří na Slovensko a zase zpět, takže jejich počty se neustále mění. Může se tedy stát, že po výšlapu najdeme jen prázdnou paměťovou kartu? „Tuhle fotopast máme nachystanou na rysy, je tam jejich značkovací místo a jiné šelmy tam nechodí,“ vysvětluje Kutal. Vlky bychom podle něj „ulovili“ spíše v oblasti Máchova kraje, kde teď žije přinejmenším jedna vlčí smečka. Dnes tedy cílíme hlavně na rysa ostrovida. „Rysi mají rádi členitější terén, padlé kmeny, hromady větví, skály, zkrátka místa, kde se mohou schovat a odpočinout si,“ pokračuje Kutal a dodává, že rysům se u nás zřejmě líbí, jedna ze samic by letos mohla mít koťata už třetí rok po sobě. „Rysům teď končí doba říje, takže už nejsou tak aktivní, ale alespoň jedna návštěva by na pasti být mohla,“ doufá náš dnešní průvodce a my s ním.
Po Beskydech se pohybuje jediný medvěd.
7
REPORTÁŽ
Miroslav Kutal s manželkou Leonou a roční dcerkou Na odlitek stopy medvěda spotřebujete i kilogram sádry.
Mokrý sníh zachytí otisk i s detaily, na snímku stopy rysa.
Pět pracovníhů Hnutí DUHA už mapuje šelmy naplno, k tomu jim pomáhá celá řada dobrovolníků. Miroslav Kutal je „v oboru“ od dětských let, kdy trávil víkendy na chatě v Nízkém Jeseníku a pozoroval zde ptáky. Dodnes se věnuje i netopýrům, s čelovkou vstupuje do jeskyní a na papír si píše čárky, kolik je na místě kterého druhu. K šelmám se dostal během studia biologie na vysoké škole, od té doby na ně však nedá dopustit. „Šelmy v přírodě udržují rovnováhu. Jeleni a srnci před nimi musí neustále utíkat, takže se pořád udržují v dobré kondici. Nemohou se zkrátka jen tak povalovat u krmelců,“ vysvětluje s lehkou nadsázkou. „Šelma uloví, co je pro ni nejsnazší, tedy zraněná, smyslově či pohybově hůř vybavená zvířata. A dokud člověk nevezme do ruky zbraň a nezačne zvěř honit, tuhle funkci zkrátka nenahradí,“ nepochybuje Miroslav Kutal ani na okamžik.
čal útočit na hospodářská zvířata, okamžitě nastala panika. „Tehdy se rušily dětské tábory a na vlka se vypisovaly odměny za dopadení,“ popisuje ochranář. „Osmdesát let u nás vlk nebyl, lidé už si odvykli chránit svá zvířata. Pro vlka je ovce nejsnadnější kořist,“ popisuje. Od té doby se však mnohé změnilo. „Když se pak v roce 2014 objevili vlci v severních Čechách, už se vypisovaly odměny za dopadení pytláků,“ shrnuje ochránce příznivý vývoj. Člověk se prý vlka nemusí bát. „Ve Španělsku jich žijí tři tisíce a k útokům na lidi nedochází,“ dává Kutal příklad z ciziny. A u rysa a medvěda je to podle něj obdobné. „Když jdete sami v lese, stačí občas ťuknout do stromu, aby o vás zvířata věděla, sama se vám vyhnou,“ dávají ochranáři jednoduchou radu. I když Miroslav Kutal vypráví zaníceně, stíhá se ještě rozhlížet okolo a neustále pátrat po šelmách. Jako správný detektiv hledá sebemenší stopu: škrábance od medvěda na kůře stromu, chlupy, které rys zanechá při tření o spadlý kmen… Všímá si také otisků ve zbytcích tajícího sněhu, na jednom místě se na chvíli zastaví. Je to rys, vlk, či medvěd? „Jeřábek lesní,“ určuje náš průvodce jen podle letmého pohledu a hned vytahuje přístroj s GPS, aby zaznamenal souřadnice. „Je to chráněný druh,“ objasňuje. „Stopování vám spíš určí, jestli je šelma vůbec přítomna, nebo není. Je ale těžké rozpo-
Šelmy loví slabé kusy způsobem, který člověk podle Kutala nenahradí.
znat, kterému konkrétnímu zvířeti stopa patří,“ říká náš průvodce. Trasu dvaceti kilometrů tak musel spolu s kolegou stopovat celé tři dny, aby si všechny informace správně seřadil. Navíc, kromě těžkých baterií do fotopastí se v takovém případě přibaluje i sádra na odlitky. „Na medvědí stopu spotřebujete přinejmenším kilogram sádry,“ říká Leona Kutalová. Sama si prý vystačí s tím, když musí na výpravách nosit fotopasti, baterie a k tomu ještě roční dcerku. „Někdy ale člověk zalituje,
zvlášť teď, když dokáže mokrý sníh zachytit stopu s každým detailem,“ dodává.
Po Beskydech chodí Licous i Král Konečně se blížíme k cíli. Uhýbáme ze značené cesty a několik desítek metrů pokračujeme špatně prostupným terénem. „Všiml jste si té pasti?“ ptá se mě Miroslav Kutal, když konečně zastavujeme na kamenitém ostrůvku uprostřed lesa. Moje záporná odpověď ho viditelně
Stačí ťuknout do stromu Šelmy však mají i obdobně horlivé kritiky. Když se v roce 1994 vrátil do Beskyd vlk a za-
8
I Miroslav Kutal občas v přírodě zavyje, aby vlky přilákal blíž.
potěší. „Většina lidí tu kouká pod nohy a fotopasti si ani nevšimne,“ líčí a hned vytahuje notebook, abychom mohli prozkoumat, co ukrývá paměťová karta z fotopasti. „Je tam osmdesát videí,“ vzbuzuje ve mně ochranář nadšení. Vzrušení lehce opadá, když si pouštíme ulovený materiál: kos, zajíc, kuna… Kamera reaguje na pohyb, takže ji několikrát probudil i sníh padající ze stromu. Nakonec se však přece jen dočkáme. Na displeji se objevuje rys ostrovid, značkuje si místo před kamerou a dokonce si očichává i samotnou fotopast. „To je Licous,“ prohodí náš průvodce, jako kdyby spatřil starého známého. A ono to tak skutečně je. „Poprvé jsme ho zachytili už před čtyřmi lety, jméno má podle svých dlouhých licousů a poznáte ho i podle skvrny ve tvaru písmena Z,“ popisuje Kutal. Na základě skvrn se dá totiž jednoznačně určit, o kterého rysa se jedná. Většinou je zvíře pojmenováno podle dne v kalendáři, kdy se poprvé objevilo na záznamu. Existují však i výjimky jako právě Licous nebo Král, jenž dostal jméno podle rozlehlosti svého teritoria, či Ľubo, nazvaný po jednom zvláště aktivním slovenském dobrovolníkovi.
Na záznamu sice nacházíme jen Licouse, další důkaz o přítomnosti ostrovida však leží opodál – na značkovacím místě nacházíme rysí trus. „Můžeme z něj zjistit genetickou příbuznost mezi šelmami i složení jejich potravy. Vzorek také posíláme na parazitologický rozbor,“ vysvětluje ochranář, proč nasazuje rukavice a odebírá materiál do plastového sáčku. Cestou zpět dolů se ještě zastavujeme u spadlého kmene. „Rysí chlupy,“ říká Leona Kutalová bez váhání, zatímco já musím dlouho pátrat, abych na kmeni vůbec něco zahlédl. „Člověk už ví, kam se dívat. O taková místa se rysi často otírají,“ vysvětluje mi svůj objev. Také chlupy míří do plastového sáčku – jestli se jedná o Licouse, Krále, Ľuba – nebo úplně jiného rysa, to rozhodne až laboratoř. Z Beskyd se tak vracíme s jednoznačnými důkazy – rys ostrovid je v České republice přítomen. Výpravě k fotopasti tak chybělo jediné: vidět rysa, vlka či medvěda na vlastní oči. To bychom však podle Miroslava Kutala chtěli příliš. „Pokud chcete spatřit šelmu, musíte se zastavit, sednout si a pár hodin čekat. Pak máte šanci,“ dává radu na závěr. n
9