1989 PŘÍBĚHY ZDÍ
Elia
Bar
cel
óov
á ich B öll Andrea Camilleri eninckx a D r e i Did h risc e F x M a ilustrac eth r b gen a gW n i nn He Heinr
ch rato
vil
á K evsk š u Jiří r t la Pe i m d Lu Ingo Schulze Olga T okarc zukov Mik á l ó s Vá ed ito mos Mi r ch ae lR eyn old s
Zeď tu bude stát padesát, nebo klidně i sto let, pokud ji budeme potřebovat. (Erich Honecker, Berlín 19. ledna 1989)
1989. Dieci storie per attraversare i muri Editor Michael Reynolds Copyright © Orecchio Acerbo, 2009 Graphics © Orecchio Acerbo, www.orecchioacerbo.com Illustrations © Henning Wagenbreth, 2009 Photo © Owen Franken | Corbis Translation © Tomáš Dimter, 2010, Adéla Gálová, 2010, Ivana Kuglerová, 2010, Jana Lišková, 2010, Marek Sečkař, 2010, Lucie Šefránková, 2010, Petr Vidlák, 2010 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 Böll, Heinrich. I děti jsou civilisté. In: týž, Werke. Kölner Ausgabe. Band 3. 1947–1948. Vydal Frank Finlay a Jochen Schubert. Köln: Verlag Kiepenheuer & Witsch, 2003. © Verlag Kiepenheuer & Witsch, Köln 2003 Frisch, Max. Žid z Andorry. In: týž, Tagebuch 1946–1949. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1950. © Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main 1950 Tato kniha vznikla díky podpoře italského Goethe-Institutu, Maďarské akademie v Římě, Francouzského velvyslanectví v Itálii, BCLA, Institutu Cervantes v Římě, Polského institutu v Římě, Českého kulturního institutu v Miláně a s přispěním společnosti Fedrigoni Cartiere, S. p. A. Děkujeme RNDr. Zdeňku Čecháčkovi za laskavou finanční podporu. ISBN 978-80-7294-388-3
1989 PŘÍBĚHY ZDÍ
Didier Daeninckx Heinrich Böll Olga Tokarczuková Max Frisch Ludmila Petruševská Andrea Camilleri Jiří Kratochvil Elia Barcelóová Miklós Vámos Ingo Schulze ilustrace
Henning Wagenbreth editor
Michael Reynolds
Vánoční zeď
vánoČní zEĎ
Didier Daeninckx
Z davu zaznělo zvolání, když pozvedl ruku a dal pokyn k projevům všeobecné radosti. Potom jich volalo sto a brzy nato už tisíce lidí nafukovaly hrudník a předepsaným způsobem v pravidelných vlnách vyjadřovaly radost poslušného lidu. Prezident usedl do rudého sametového křesla stojícího uprostřed tribuny, jež zase stála přímo proti zdi, a se zavřenýma očima, ukolébán hučením davu, si ten okamžik vychutnával. Už padesát let nezažil takové naplnění; najednou ho zaplavil už dávno nenávratně ztracený pocit: dětské štěstí. Z minulosti se vrátil i úsměv a usadil se mu na tváři. První dáma se ke svému choti naklonila a vytrhla ho ze snění, když mu rukou stiskla paži v okázalé uniformě. „Proč se směješ? Na co myslíš?“ Zvedl víčka a jeho samotného překvapilo, když slyšel, že odpovídá podle pravdy, zřejmě v důsledku přechodné slabosti, jež souvisela se slavnostní povahou té chvíle. „Na nic… Vzpomněl jsem si na Oleho Kirka Christiansena…“ „Oleho koho?“ „Oleho Kirka Christiansena…“ „O tom jsem nikdy neslyšela… Kdo to je? Co s ním máš co dělat?“ První tóny státní hymny umlčely obrovské shromáždění a jemu umožnily vyhnout se odpovědi. Nesen stovkou tisíců pohledů se vztyčil do plného slunečního svitu. Vzpomínky ho provázely, i když vykročil k pultíku ježícímu se mikrofony. Za sklem poletovaly mikro skopické sněhové vločky padající jakoby z jiných dob. Znovu spatřil laskavou tvář své matky, kterou osvětlovaly blikající barevné žárovky z elektrické girlandy pnoucí se po větvích jedličky… „Podívej, miláčku, zatímco jsi spal, byl tady Ježíšek…“ V uctivém tichu, které ho obklopovalo, jasně zaslechl šustění dárkového papíru pod svými netrpělivými prsty. Krev se mu nahrnula do spánků, když ve své paměti otevřel víko krabice s vytouženou hrou a vyklopil z ní na voskované parkety desítky červených, zelených, modrých, žlutých cihliček. Právě toho večera pod jedličkou se zrodilo jeho 6
povolání architekta, když skládal kostky lega a dával jim podobu domu, hradu, paláce. Spalující vášeň. Jeho matka obětovala své mládí, aby mohl chodit na ty nejlepší univerzity, kde se udělovaly ty nejprestižnější diplomy. Okolnosti však rozhodly jinak: místo aby rýsoval plány nových měst, musel on, syn úřednice a neznámého otce, budovat stát zrozený z trosek jednoho impéria. Před třemi lety, když se kvůli hrozbám na hranici ocitla jeho vláda v nebezpečí, znovu usedl ke spisům svých učitelů. Nikdo se nevzpíral jeho nápadu postavit kolem celé země nepřekonatelnou překážku, která by odrazovala mocné sousedy. Navrhl ji do nejmenšího detailu, poté co prostudoval všechny možné chyby, které se ukázaly jako osudné všem dílům tohoto druhu, po nichž se v dějinách zachovaly stopy, od příliš křehkých hradeb Jericha přes kamenného hada táhnoucího se Čínou až po zeď vztyčenou mezi šíity a sunnity v iráckém městě Adhamíja. Vyslal své špióny k opevněné bariéře chránící Texas před mexickou chudobou. Temné siluety se pokradmu plížily zemí nikoho oddělující od sebe obě Koreje, umělými písečnými dunami vytvořenými na pomezí marocké pouště a také těmi mnohem staršími, jež v Habeši zanechal maršál Graziani. Ještě další lezly do tunelů spojujících maličkou Gazu s egyptským Sinajem. Jeden oddíl prošel celou abecedou obranných linií: Dora, Maginot, Mareth, Morice, Siegfried… Studium omylů minulosti sice nezaručuje úspěch, ale chrání před příliš rychlými porážkami. Na papíře ta nová hranice dokázala vzdorovat všemu: vlnám, vibracím, zemětřesení, bombardování, podkopávání, proražení, přelezení… Prezident položil text svého projevu na pultík. Stavba, jež ode dneška ponese jeho jméno, měla kovové základy zanořené desítky metrů hluboko v zemi, systémy mříží protékala voda podzemních řek, zatímco ocelové bodce nasazené po tisících na vrcholku zdi ve své výšce trhaly oblohu. Jeho hlas zazněl jako úder hromu, když si odkašlal a zahájil řeč. „Drazí spoluobčané…“ 7