Eva Vychodilová: Ukolébavka pro Medu — ukázka by Host nakladatelství

Ukolébavka pro Medu

Vychází s finanční podporou

Ministerstva kultury ČR

Illustrations © Lucie Polášková, 2025

Cover art © Alena Gratiasová, 2025

ISBN 978-80-275-2282-8

Meda

Přes zohýbané žaluzie se derou sluneční paprsky a kreslí po stěnách pokojíku nepravidelné čáry. Je sobota ráno. Meda je ještě v posteli a snaží se stíny na zdi spočítat, ale míhají se jí před očima.

Cr. Crrrrrr. Cr. Crrrrrr! Z dalšího přepočítávání ji vytrhne zvonek. Než dozní poslední cinknutí, pozná smluvené znamení, během vteřiny vyskočí z postele a už je u skříně. Bleskově se začne převlékat. „Jdeš otevřít?“ slyší z kuchyně mamku, když si spěšně natahuje tričko a legíny a rukama narychlo prohrabuje zacuchané vlasy.

„Jo, už běžím!“ volá nazpátek. Cr. Crrrrrr. Cr. Crrrrrr. Její hlas se ztrácí v opakovaném zvonění. Meda rychle přiskočí ke dveřím, zkontroluje v kukátku, že se nespletla, odhákne řetízek a otevře.

„Já se lekl, že nejste doma,“ vyhrkne místo pozdravu střapatý zrzavý kluk za dveřmi. Je to Tom, Medin nejlepší kamarád už od narození. Tedy od jejího narození. Tom je totiž skoro o dva roky starší. Meda je pro něj něco jako mladší sestra a její máma zase něco jako teta. Ale ne taková ta paní, co se jim tak říká

jenom naoko a kterou třeba vidíte poprvé v životě

a taky rovnou naposledy, a přesto vás všichni ponoukají, ať jí tak říkáte. Tahle teta je skoro opravdická.

„Jdeš k nám? A pudem pak ven?“ zeptá se Meda vesele, ale hned nato se zarazí. Tom se tváří nějak vážně, divně a smutně. Nebo se jí to jenom zdá? Nezdá. Tom váhavě překročí práh bytu, ve kterém tak trochu vyrostl.

„Já…“ zlomí se mu hlas. Pak se nadechne, polkne a vysloví tu strašnou větu, které se Meda bojí už tolik týdnů: „Jdu se rozloučit. Dneska fakt odjíždíme.“

S Medou se zatočí celá předsíň a sevře se jí hrdlo.

„Naši přijdou za chvilku,“ hlesne Tom, natáhne ruku a vtiskne své kamarádce něco do dlaně.

Meda svírá neznámou věc v drobné ruce a do očí se jí derou slzy. Doteď si to nechtěla připustit, i když věděla, že Tom už brzo bude bydlet v domku se zahradou někde daleko od jejich města. Vlastně se měli stěhovat už o prázdninách, aby Tom nastoupil hned v září do nové školy. Když se to ale nestalo, protože se zdržela stavba jejich nového domu, Meda se ukonejšila, že to třeba znovu odloží a pak ještě několikrát a on nakonec neodjede nikdy. Ačkoliv stokrát viděla ten špendlík na mapě Česka, kterou má Tom na zdi nad postelí, a taky spousty nákresů

a fotek nového bydlení, dokonce i obrázky toho, jak bude vypadat jeho vesmírný pokoj. Ale přišlo jí to pořád tak nějak daleko. V čase i v prostoru. Vzdálené stovky světelných let.

A teď je to najednou tady, překvapivě rychle a blízko. Přistálo to tu nečekaně jako Apollo 11, o kterém jí

Tom už tolikrát nadšeně vyprávěl. Už nikdy nebude po ránu slýchat známé dvojité cr crrrrrr? Už nebude mít na koho čekat po škole a koho doprovázet do hudebky na hodiny kytary? Už nebude mít svého ochránce? Ale zrovna tohle jí je fuk. Nějak se spolužákům ubrání sama. Mnohem víc jí vadí, že přijde o kamaráda. Víc než o kamaráda, vždyť Tom je spíš jako starší brácha.

„Budu strašně rád, když ho budeš nosit,“ řekne jí Tom a kývne směrem k její sevřené pěsti. Meda konečně pomalu rozevře prsty a v dlani uvidí přívěsek na kožené šňůrce. Je na něm houslový klíč s půlovou notou.

„Ten je krásnej, děkuju,“ řekne a dá Tomovi pusu na tvář. Cítí, jak zčervenala, a všimne si, že i Tom je trochu nesvůj.

„Vyrobil jsem ti ho na keramice. Je to takovej amulet pro štěstí. Abysme byli napořád spolu. Já mám na svým zase basovej klíč a notu čtvrťovou,“ povytáhne

pravou rukou šňůrku zpod trička a pak Medu neobratně obejme. „Budeš mi chybět.“ Meda vidí, že i jemu se do očí tlačí slzy.

Když pak odpoledne vidí z okna, jak stěhovací vůz schramstne zbytky nábytku a poslední krabici z bytu číslo třináct ve třetím podlaží, cítí se strašně. Má pocit, že zůstala na světě úplně sama. Nepomáhá ani to, že s ní mamka až do večera neúnavně hraje její milované hudební pexeso. Viola k viole, housle k houslím, basa k base, kytara ke kytaře. Meda vždycky vyhraje. Ťuká si na čelo. „Mami, jak si můžeš plést klarinet s hobojem?“ kroutí hlavou a snaží se usmát. Moc jí to ale nejde. Ani jí, ani mamce. Nastává nový život.

Život bez Tomáše Kocourka.

Tu noc spí Meda neklidně. Ze spánku ji budí noty, které bubnují svými nožičkami na žaluzie v okně, a nad hlavou jí do rytmu vydává šoupavý zvuk Kocourkovic nábytek. Meda se převaluje v posteli, instinktivně si přes uši tahá cíp peřiny, i když ví, že ty zvuky se odehrávají jen v její hlavě, a netěší se na nový den. A už vůbec ne na ten další. Protože ten další den, to je pondělí a ona půjde do školy. Sama. Už napořád.

Zbytek víkendu prožije jako v mrákotách. Nic ji nebaví. Čtení, hraní s panenkami, a dokonce ani flétna. Prsty se jí pletou, pokazí i „Maličká su“, kterou hraje snad už od školky. Vztekle s píšťalkou mrskne na postel.

„Meduško, pojď, zazpíváme si? Nebo si zatancujem?“ navrhuje jí mamka po obědě, který Meda skoro nejedla, jen rozdloubala zrnka rýže s kousky masa po talíři. V obýváku, který slouží taky jako ložnice, mamka pustí z malého CD přehrávače dětské písničky od Petra Skoumala, ale Meda nehybně stojí na rozvrzaném prahu jako tělo bez duše, i když zrovna začne hrát její oblíbená „Kdyby prase mělo křídla“.

„Já asi nechci,“ řekne potichu a pokrčí rameny.

Pak se otočí, odběhne a zavře se ve svém pokoji. Kéž by i ona měla křídla. Odsune flétnu a svalí se na postel. Dlouho jen tak leží, kouká do stropu a mne v rukách amulet. V břiše jí kručí. Stíny lamel žaluzií na zdi dneska nepočítá, žádné tam totiž nejsou. Venku je pošmourno.

Ve škole

„Medvědína, velká ŠPÍNA!“ napsal jí někdo fixou na lavici. Do školy přiběhla na poslední chvíli. Vůbec se jí nechtělo a vlastně měla v úmyslu přijít těsně před začátkem vyučování, aby se vyhnula spolužákům.

Stejně jí nedají pokoj, cestu, jak jí ublížit a jak se jí posmívat, si najdou, i když tam Meda není. Zlostně zatne zuby, až jí stoličky zavržou o sebe, vytáhne z aktovky starý látkový kapesník, kousek nasliní a pokouší se nápis smazat. Zvoní. Do ohlušujícího zvuku slyší chichotání kolem. Snaží se ho nevnímat a soustředí se jen na to, aby vyčistila nápis dřív, než do třídy vejde paní učitelka.

Den se neskutečně vleče. Hlavně matika. Pořád dokola opakují sčítání a odčítání do dvaceti, což je strašná nuda. Přitom Meda už dávno umí i malou

násobilku, kterou budou brát až někdy v zimě. Když mamka viděla, jak Medu počítání chytlo, vyrobila jí

kartičky s příklady a výsledky na opačné straně. Párkrát si s nimi zahrály větší bere a od té doby si Meda už nikdy nespletla ani 7 krát 3, ani 8 krát 4. Ale ve škole kvůli Pavlovi a Anežce dřou ještě pořád až do

úmoru i trapné 7 minus 3 a 8 plus 4. Meda se šíleně nudí. Má sice radost, že dostala jedničku, ale zároveň ji štve, že se nemůže hlásit. Paní učitelka jí totiž řekla, že už ji vyvolávat nebude, když to tak perfektně umí.

A tak Meda kouká z okna a přemýšlí, jaký předmět má asi zrovna ve své nové škole Tom, a doufá, že tam nejsou tak příšerní spolužáci jako u ní ve třídě. Druhou hodinu je tělocvik. Anežka se jí v šatně směje, že má záplatu na teplákách.

„A ty zas neumíš počítat,“ pohotově to Meda spolužačce oplatí a snaží se nevšímat si jí.

Prvouka je o něco lepší, půlku hodiny koukají na krátké filmy o potocích a řekách a pak do sešitu malují jednotlivé druhy ryb a dalších vodních živočichů a to ji moc baví. Teď už jen přežít češtinu a čeká ji vysněná poslední hodina. Hudebka. Jenže paní učitelka potom, co na konci čtvrté hodiny vysvětlí rozdíl mezi slovy souřadnými a podřadnými, řekne, že hudební výchovu musí bohužel zrušit, protože přijde pan ředitel s nějakým panem psychologem a budou si s nimi povídat.

Meda je strašně zklamaná, nějaká šikana, nebo co to říkala paní učitelka, ji vůbec nezajímá, i když netuší, co to slovo vlastně znamená. Jenže ona se těšila, že budou zpívat písničku od Svěráka a Uhlíře,

kterou se začali učit minule a kterou Meda vůbec neznala. Byla o zajíci, co sedí na bobku, a bylo to docela legrační. A vůbec, proč nemůže pan ředitel přijít místo matematiky nebo místo češtiny, ale musí si vybrat zrovna hudebku, kterou mají jen jednou týdně? A navíc dneska, když Meda poprvé nemůže doprovázet Toma do kytary. Povzdechne si a rychle zahání slzu, co jí chce už už vyklouznout z oka. Sáhne si na amulet na krku a to jí dodá trochu síly.

Povídání o šikaně nakonec nebylo tak hrozné.

Vlastně ji docela zaujalo. Neměla by někomu říct o tom nápisu na lavici? Není to přesně ono? Ale nebudou pak o ní akorát všichni říkat, že žaluje? Meda si uklízí penál do aktovky a přemýšlí, jestli by neměla zajít za paní učitelkou. Mamce to říct nemůže, párkrát se jí svěřila, že se jí děti smějí, protože má seprané oblečení, prošoupané boty a nemůže jet se třídou na školu v přírodě. A mamka pak byla strašně smutná a Meda ji večer před usnutím slyšela plakat. Přitom zrovna to, že loni nejela na školu v přírodě, jí přece vůbec nevadilo. Moc dobře ví, že by to bylo jenom trápení. Proč by měla s Anežkou a dalšími spolužáky trávit místo dopoledne hned celé dny i celé noci?

Mnohem víc ji mrzí, že kvůli tomu, že nemají moc peněz, nemůže chodit do hudebky ani na flét-

nu. Nejradši by hrála samozřejmě na klavír, ale to by nešlo už vůbec, protože to je moc drahý nástroj a ten si s mamkou koupit nemůžou. Navíc by se jim do bytu beztak nevešel. Meda se s tím už smířila, ale někdy jí to stejně přijde strašně líto. A dneska ještě víc, protože už nemůže ani bloumat po chodbách zušky a pročítat si nástěnky a prohlížet nástroje ve vitrínách, zatímco Tom se za jedněmi dveřmi učí vybrnkávat novou etudu.

„Medo, tak šup, dneska se nějak strašně loudáš,“ ponouká ji paní učitelka. Meda se rozhlédne po třídě, která je úplně prázdná.

„Já už jdu,“ zacvakne rychle přezku na aktovce a míří ke dveřím.

„Jsi nějaká zaražená, nechceš mi něco říct?“ zeptá se vlídně paní učitelka. Meda se na chvíli zamyslí, ale pak zakroutí hlavou, zadrmolí „nascheanou“ a běží k jídelně. Když si nese tác ke stolu, málem zakopne o Pavlovu nastavenou nohu. Naštěstí si jí na poslední chvíli všimne, opatrně ji překročí a k Pavlově nelibosti tak bez nehody dojde k volnému stolu u okna.

V pondělky je zvyklá obědvat sama, Tom míval už loni ještě šestou hodinu.

Meda žvýká kuřecí řízek a pozoruje slejvák na školním dvoře. Přemýšlí, co bude dělat celé odpoledne,

než mamka přijde z práce. Žádný úkol dneska nedostali, venku se být nedá a vypravit se do hudebky bez Toma? To nedává smysl. Nezbude jí asi nic jiného než jít prostě domů a číst si nebo si malovat a zahrát si na flétnu. Mamka ji nakonec včera přesvědčila, že ji začne učit novou skladbu. Je ze starých mamčiných not a napsal ji pán s nějakým cizím jménem, které si Meda nezapamatovala. Jen ví, že ta písnička se jmenuje „Ukolébavka“. Moc ji nebaví, není to ani Uhlíř, ani Skoumal, které má ráda, i když melodie jí je povědomá. Tak jo, udělá mamce radost a nacvičí ji. Třeba jí tak odpoledne rychleji uteče. Spolkne poslední sousto bramborové kaše a odnese tác do odkládacího okénka. Spolužáci, kteří chodí do družiny, už jsou naštěstí pryč, dneska by mohla ze školy zmizet bez naschválů.

V šatně se obuje, oblékne si mikinu a přes ni si navleče pláštěnku. Deštník se jí před týdnem rozbil a nový má slíbený až k narozeninám. Do té doby musí přežít s tím ošklivým kusem starého igelitu. Radši by zmokla, ale ví, že mamka by se zlobila, protože když Meda nastydne a zůstane s rýmou, kašlem a teplotou doma, ona pak nemůže do práce.

„Hele, igelitka jde!“ slyší za sebou známé hlasy.

„Jdeš na nákup?“

„Tsss, ta a na nákup? Dyť by neměla čím zaplatit!“

Meda spěchá co nejrychleji pryč a zacpe si uši, aby neslyšela pošklebování spolužáků ani jejich smích. To se teda přepočítala, když si myslela, že se jim vyhnula. Je jich na chodbě asi sedm a čekají na družinářku, která si nejspíš zrovna někam odskočila.

Meda pustí ruce z uší, otočí se ke skupince a vyplázne na spolužáky jazyk. Pak se rozběhne k východu.

Rup! Rukáv pláštěnky zůstane Pavlovi v ruce. Ozve se další výbuch smíchu.

„Hele, ona to měla přilepený izolepou,“ volá pobaveně blonďatý kluk a máchá kusem pláštěnky nad hlavou. Vlaje na něm průhledný ulepený cár. Meda na nic nečeká a utíká dál. Do očí se jí derou slzy. Tentokrát je nedokáže zastavit. Ale tu radost, aby ji viděli uplakanou, jim neudělá. A vůbec, tohle už mámě poví.

I paní učitelce, hned zítra ráno. Tohle je přece přesně ta šikana, o které jim dneska vyprávěli poslední hodinu.

Díra v plotě

Když vyjde z budovy, pořád lije jako z konve. Mrzí ji, že si pláštěnku neoblékla až venku, teď nemá rukáv, takže mikinu bude mít stejně mokrou. Zrychlí krok a zamíří známou cestou k domovu. Chodí tudy každé odpoledne už od první třídy, ale doteď ji často doprovázel Tom, když zrovna nebyl nemocný nebo někde na horách nebo na škole v přírodě. Teď už bude muset chodit vždycky sama.

Projde ulicí s nízkými rodinnými domky, zahne doprava kolem fotbalového hřiště a dorazí ke křižovatce. Pak se vydá druhou ulicí doleva. Už tam skoro bude. Prší jí do obličeje, jeden pramen vlasů jí vyklouzl z kapuce a lepí se jí k nosu. Skloní hlavu a pozoruje, jak tenisky nasávají vodu jako houba, kterou ve škole myjí tabuli.

Cítí nepříjemný chlad a mokro na chodidlech, ale to nevadí, už bude skoro doma a vysuší si boty fénem jako posledně, když na procházce s mamkou omylem šlápla do potoka.

Ještě tři ulice! Snad si nezapomněla klíče. Mine známou díru v plotě. Kolikrát si s Tomem říkali, proč

tam asi je. A co je vlastně za ní? Pozemek za laťkami je tak zarostlý, že nikde není vidět žádné stavení, natož lidé.

Meda jde dál, ale pak se zastaví. Už je stejně celá mokrá, tak je to přece jedno. Aspoň do té neznámé zahrady nakouknout! Ulice je výjimečně úplně osiřelá, asi proto, že tak lije. To je výzva! Meda se vrací o pár kroků nazpátek a protáhne se otvorem. Cíp pláštěnky se zasekne o hřebík čouhající z jedné latě a rozřízne se na dva kusy.

Meda nad tím mávne rukou, tou s promočeným rukávem, ze dřepu se postaví na nohy a rozhlédne se kolem. Vidí jen hustý porost stromů a křovin. Tamhle to vypadá na nějakou pěšinku. Meda chvilku váhá, jestli se po ní má vydat, nebo se radši vrátit zpátky na ulici. Co by teď asi udělal Tom? Podvědomě si sáhne na amulet.

„Mňááááu!“ ozve se jí náhle u nohou. Meda se k malému zrzavému zvířeti se lví hlavou skloní a chce ho pohladit. Kočka ale naježí chlupy a začne prskat.

Meda uskočí. Ještě aby chytla vzteklinu. Chvíli na sebe koukají, Meda si uvědomí, že přestalo pršet, stáhne si mokrou kapuci z hlavy, a přestože se té podivné kočky trochu bojí, následuje ji do spletitého bludiště cestiček.

Prodírají se houštím, chvíli jdou po ještě pořád rozkvetlé louce a nakonec procházejí remízkem

vzrostlých břízek, až se před nimi vyloupne starobylá

třípatrová vila s ozdobnými rámy oken a mohutnými vyřezávanými dveřmi. Meda zvědavě bere za kliku.

Panty vrznou, chlupatý průvodce se jí prosmýkne kolem nohou, vběhne dovnitř a zmizí za prvním rohem.

Meda postává v těžkých vstupních dveřích a opatrně se rozhlíží. Dům vypadá opuštěně, děsí ji a přitahuje zároveň. Kam zmizela ta kočka? Nebo to byl kocour? V tu chvíli se budovou začne linout klavírní melodie. Meda ztuhne. Stojí jako uhranutá, ani se nehne. Zvuk piana ji celou pohlcuje, až se jí zatočí hlava a ona se musí rukou opřít o rám dveří.

Hudba je stále hlasitější a přehlušuje všechny myšlenky v její hlavě, které jí velí otočit se a radši utíkat domů. Meda vstoupí dovnitř a pomalu jde za zvukem klavírních tónů. Mine točité schodiště, vinoucí se do dalších dvou pater, a popojde k místnosti, odkud hudbu slyší. Našlapuje opatrně a tiše, srdce jí tluče jako zběsilé. Chvíli poslouchá za dveřmi, ale pak jí to nedá a rozhodne se je pootevřít. Dveře vrznou, Meda se lekne, až nadskočí. Hra na piano v tu chvíli ustane a malý břichatý pán v kostkovaném kabátku se pootočí na kulaté židličce směrem k ní.

„Co tady chceš?“ křikne na ni neurvale, až se rozkašle. „Navíc jsi mě vyrušila při hře!“ sípá.

Medu sevře strach. Je pitomá. Co ji to napadlo lézt do cizího domu? Zachvátí ji panika. Chce co nejdřív zmizet, ale nohy jako by ji neposlouchaly. „Do… dobrý den,“ vykoktá ze sebe. „Pro… promiňte, já nechtěla, jen jsem slyšela hudbu a…“ drmolí a podaří se jí alespoň o pár kroků couvnout.

„Takže ty máš ráda hudbu?“ přeruší ji klavírista uštěpačně, ještě než Meda stihne doříct větu, a přeměří si ji přísným pohledem. Meda kývne. Srdce jí bije na poplach. Myslí na to, že mamka by jí určitě dala pořádně co proto, s cizími lidmi se přece nemá bavit, opakovala jí to už tolikrát. Meda se ale nedokáže ani pohnout. Muž vstane od piana. „Tak dobrá. Když už jsi přišla, vítej v mé hudební škole,“ pronese povýšeně,

dojde až k Medě, která má nohy stále jako přibité

k podlaze, podá jí ruku a pak stroze dodá: „Jmenuju se Leonard, dobrý den.“ Meda roztřeseně zvedne tu svou, na oplátku hlesne své jméno a ustrašeně, ale zároveň fascinovaně na něj zírá.

Při tom jí neujde, že muž má každé oko trochu jinak barevné. Jedno temně zelené a druhé spíš domodra.

S rezavým knírkem, bradkou a chomáči stejně nazrzlých vlasů vypadá celkově dost zvláštně. Meda nikdy nikoho podobného neviděla. Hlavou jí běží tisíc otázek.

Co od něj může čekat? Neublíží jí? Učitel hudby ale přece nemůže být zlý. Navíc kdyby měl menší břicho, obě oči zelené a víc vlasů, trochu by se podobal Tomovu tátovi. Meda se tím zjištěním malinko uklidní.

„Tak si odlož a někam se posaď, já to dohraju,“ zabručí starý pán, otočí se a vrací se zpět k pianu. Meda si pořád připadá jako ve snu, nemůže z toho divného muže spustit oči. Jako zhypnotizovaná si sundá pláštěnku, shodí ji na zem, popojde do místnosti a sedne si na parkety. Zasněně se zaposlouchá do dalších tónů, které ten zvláštní učitel za okamžik rozehraje. Teprve tady, mezi čtyřmi stěnami, se naplno rozezní celá melodie. Meda zavře oči a připadá jí, jako by se společně s tóny rozběhla do všech koutů toho podivného domu.

Dům se proměňuje v majestátní zámek, Meda běhá po jeho rozlehlých chodbách, schodištích a podloubích, nakukuje do jednotlivých komnat, které jsou každá jinak barevná. V jedné je prostřeno k bohaté hostině, ve druhé na ni z obrazů shlíží spousta neznámých lidí,

ve třetí je jedno zrcadlo vedle druhého, v další zase narazí na obří knihovnu.

Nakonec vyběhne ven, proběhne dvorem až do rozlehlých zahrad plných stromů a další zeleně, rozkvetlých záhonů, soch a jezírek. Má dojem, že za jedním

keřem ostříhaným do tvaru obrovské koule zahlédla Tomovu hlavu…

Najednou je ticho, pan Leonard dohrál a představa se rozplynula. Ve chvíli, kdy Meda otevře oči, on zavře klaviaturu a zase se zvedne od klavíru.

„Nó? Líbilo?“

Meda v jeho hlase sice zase slyší divně kousavý tón, přesto hned horlivě pokývá hlavou a stoupne si.

„Bylo to krásný, moc děkuju,“ řekne tiše a sklopí oči k zemi.

„Aby nebylo. To je první věta slavného ,Klavírního koncertu č. 2‘ Sergeje Rachmaninova!“ vykřikne učitel a ušklíbne se. „Mám tu skladbu taky rád,“ zabručí si jen tak pod vousy.

„Jeee, toho znám, toho Rachnaminova!“ vyhrkne Meda nadšeně. Leonard se na ni pohoršeně podívá a Meda znovu sklopí oči. „Toho si pouštíme doma s mamkou,“ dodá už opatrně na vysvětlenou.

Leonard se poškrábe na bradě a přikývne. Nepřístupný výraz v jeho obličeji trochu roztaje.

„Hmm, takže hudební rodina… Není úplně běžné, aby o něm věděli takoví usmrkánci jako ty. I když sám Rach-ma-ni-nov,“ zdůrazní správné znění jména hudebního skladatele, „už ve tvém věku studoval na konzervatoři hru na piano. Obrovský talent,“ zasní se. „A ty hraješ na nějaký nástroj?“ zeptá se hned nato. Meda cítí, že vzbudila jeho zvědavost.