Adam Hasslet: Tady nejste cizej – ukázka by Host nakladatelství

tady nejste cizej

adam haslett

Brno 2010

tady nejste cizej

S láskou mé rodině a Jennifer Chandlerové-Wardové

poznámky pro mého

životopisce

Aby bylo jasno hned od začátku: doktory nesnáším a v životě jsem se nepřidal k žádné podpůrné skupině. Ve třiasedm desáti se nehodlám měnit. Psychiatři si můžou trhnout levou zadní, jejich lektvarů se nedotknu a poslouchat nikam nevedoucí tlachání chlápků o polovinu mladších, než jsem sám, taky nebudu. Leda až naprší a uschne. Na normandských bojištích jsem střílel německé vojáky, žádal jsem o patentování dvaceti šesti zlepšovacích návrhů, vzal si tři ženy, všechny je přežil a v současnosti jsem předmětem šetření finančního úřadu, který má asi stejnou šanci, že ode mne něco vybere, jako měl Shylock, že uvidí svou libru masa. Byrokrati mají s jasným myšlením potíže. Já jsem naopak zcela při smyslech. Vezměte si například, jak jsem získal toho saaba, ve kterém právě mířím do losangeleské kotliny: půjčila mi ho neteř ze Scottsdale. Myslíte si, že se s ním ještě někdy shledá? To sotva. Když jsem ji o auto požádal, měl jsem přirozeně ty nejčistší úmysly a chtěl jsem jí ho vrátit. Však je také možné, že za pár dní či týdnů mne něco popadne a opravdu to udělám, ale prozatím zapomeňte na ni, jejího manžela i na tři děti, které se na mě dívaly přes kuchyňský stůl, jako bych byl muzejní exponát s posláním unudit je k smrti. Tahle nedochůdčata bych ještě dneska bez potíží předběhl. Krmí je léky na potlačení hyperaktivity a soukromými školami a jejich oči říkají: dej mi všechno, co nemám. Chtěl jsem jim přečíst nějakou knihu o světových dějinách, o stěhování národů, morových nákazách a válkách, ale police jejich nadměrečného bytu zaplňovaly keramické cetky a životopisy hvězd. Padla na mě z toho všeho deprese jak hrom a jsem rád, že jsem odtamtud pryč. Před týdnem jsem odjel z Baltimoru a plánoval si, že navštívím svého syna Grahama. V poslední době jsem na něj hodně myslel, na dny, které jsme spolu trávili ve stodole u našeho starého domu, na to, jak snadno mi v jeho

poznámky pro mého životopisce

přítomnosti přicházely nové nápady; nevím, kdy se mi podaří znovu se s ním vidět. Říkal jsem si, proč se po cestě nestavit také u jiných příbuzných, a chtěl jsem začít v Atlantě u dcery Lindy, ale když jsem tam dojel, ukázalo se, že se odstěhovala. Zavolal jsem Grahamovi, kterému chvíli trvalo, než překonal úlek z toho, že mne slyší, a potom mi přiznal, že si Linda nepřeje, abych se s ní stýkal. Poté, co můj mladší bratr Ernie souhlasil, že spolu poobědváme, ale jinak se mnou nechtěl nic mít, ačkoliv jsem se za ním trmácel autobusem až do Houstonu, začalo mi docházet, že tohle rodinné shledání na etapy nebude stát za vynaloženou námahu. Scottsdale na mém názoru nic nezměnil. Tihle lidé mají podle všeho pocit, že se jim dostane potěšení přivítat mne při nějaké další návštěvě. Pravda je taková, že jsem sepsal závěť, určil dědice svých patentů a nyní pouze přičiňuji několik poznámek pro svého životopisce, který je za pár desetiletí, až vyjde najevo skutečný význam mé práce, nejspíš bude potřebovat k objasnění jistých záležitostí. —— Franklin Caldwell Singer, nar. 1924 v Baltimoru ve státě Maryland —— syn německého strojníka a bankéřovy dcery —— Mé propuštění z armády po pařížské „dezerci“ z důvodu psychického narušení bylo zosnováno vojenským sekundářem, který nelibě nesl, že se těším lepší znalosti diagnostické příručky než on. Ta příhoda, kdy jsem nahý tancoval v Louvru, v místnosti plné Rubensů, se udála několik týdnů předtím a nesla se ve stejném duchu jako jiné tehdejší oslavy. —— bakalář, Ph.D. v oboru strojní inženýrství na Johns Hopkins University —— 1952 — první a poslední léčba elektrošoky, kterou svým rodičům nikdy, nikdy, nikdy neodpustím.

adam haslett

—— 1954–1956 — výzkumný pracovník v laboratořích společnosti Eastman Kodak. Stejně jako v mnoha dalších institucích v této zemi i zde vadil talent. Vyhodili mne, jakmile jsem začal poukazovat na vady ve struktuře managementu. O dva roky později jsem si nechal patentovat mechanismus clony pro fotoaparáty, který nakonec prolomil a získal Kodak. (Tehdejší viceprezident vývojového oddělení Arch Vendellini MĚL poměr s nejlepší kamarádkou své dcery, jakkoliv vám bude tvrdit opak. Všimněte si, jak při lhaní škube levým ramenem.) —— Všechny následné diagnózy — a řeknu vám, že jich bylo nepočítaně — jsou výsledkem dvou tlaků, obou svým způsobem zhoubných: 1) snahy vůdčích osobností psychiatrie minulého století prohlásit výstřednost za chorobu a 2) touhy příslušníků mých rozličných rodin po mém zkrocení a, pokud možno, znehybnění. —— Návrh na elektrický kráječ chleba mi v kafetérii v Chevy Chase ukradl jeden muž převlečený za soba, o němž jsem nemohl tušit, že je zaměstnancem Westinghousu. —— Fakt, že si nepamatuji nic z let 1988–1990 a donedávna jsem se domníval, že Ed Meese stále zastává funkci generálního prokurátora, nelze přičítat údajnému zatmění mé paranoidní mysli, ale naopak skutečnosti, že se má třetí žena o vlastní vůli rozhodla přidávat mi do kávy uklidňující prostředky. Nevěřte ničemu, co se doslechnete o našem porozvodovém vyrovnání. Když stisknu zvonek před Grahamovým bytem ve Venice, otevře mi Žid něco pod třicet, s působivě vypracovanými bicepsy. Vypadá nervózně a řekne: „Čekali jsme vás až zítra.“ Já na to, kdo my, a on: „Já a Graham,“ a spěšně dodává:

poznámky pro mého životopisce

„Jsme přátelé, víte, pouze přátelé. Já tady nebydlím, přišel jsem jen na počítač.“ Pomyslím si jenom, že by byla smůla, kdyby se tenhle chlap náhodou snažil uchytit jako herec, protože je mi v tu ránu jasné, že můj syn je homosexuál a tuhle osobu v draze vyhlížejících brýlích určitě šuká. V armádě toho byla spousta a já hned zkraje zjistil, že se vyskytují ve všech tvarech a formách, nejen ve zženštilé podobě, jakou všichni očekávají. Nicméně na okamžik mne šokuje fakt, že můj devětadvacetiletý synek nepovažoval za případné, aby mi sdělil, že je — bez urážky — teplomil, a na místě pojmu předsevzetí, že si s ním o tom co nejdřív promluvím. Marlon Brando se vzpamatuje z mrákot, vyndá mi kufr z auta a vede mne přes zahradu za domem kolem rozkvetlého citrónovníku do jednopokojové chatky s umývadlem a záplavou světla, v níž ihned nacházím zalíbení. „Tohle mi bude docela stačit,“ řeknu a potom se ho zeptám: „Jak dlouho už spíte s mým synem?“ Je zřejmé, že mne pokládá za homofobního starce, který se chystá na ostrý výpad podložený náboženským zanícením, ale když v jeho očích zahlédnu výraz srnce oslepeného reflektory řítícího se vozidla, slituji se nad ním a přestanu ho napadat. Viděl jsem mizet ženy pod pásy tanků. Nebudu se rozčilovat jen proto, že budu mít o pár vnoučat méně. Jakmile mu začnu vysvětlovat, že společenské předsudky všech barev a forem nejsou slučitelné s mými osvícenskými ideály — ideály poskvrněnými staletími jejich nedokonalého uplatňování —, je jasné, že mu Graham vyložil naši rodinnou historii. Na tváři se mu rozhostí trpělivost a úsměv prozrazující účastenství nevědomého: chudák stará trpí celý život duševní poruchou, jeden měsíc nahoře, druhý dole, chrlí ze sebe velkolepé teorie, které mu protékají mezi prsty jako zrnka písku. Na to vždy říkám jediné: najdi si na Patentovém úřadu Spojených států amerických jméno Frank Singer.

adam haslett

Tenhle chomout si tak jako tak patrně myslí, že osvícenství znamená marketingový plán General Electric; ušetřím ho tedy výkladu, který bych mohl bez potíží přednést, a řeknu: „Podívejte, jestli vy dva sdílíte jednu postel, mně to nevadí.“ „Musíte být po té cestě unavený,“ nadhodí s nadějí v hlase. „Nechcete se na chvilku natáhnout?“ Odpovím, že bych klidně mohl k neteřinu saabu přivázat řetěz a dotáhnout ho do cíle maratónu. To mu vezme vítr z plachet. Společně se vrátíme přes dvůr a vejdeme do kuchyně přízemního domku. Požádám ho o papír, tužku a kalkulačku a pustím se do návrhu zlepšováku, který mne napadl právě před chvílí — už teď cítím Grahamovu přítomnost. Bude to kolo schopné shromažďovat v malé baterii energii vytvořenou při jízdě z kopce a vypouštět ji pomocí ovladače v řídítkách, až jí bude potřeba při jízdě do svahu — možný zlatý důl, když vezmete v úvahu stárnoucí populaci a větší množství volného času způsobené předčasnými odchody do důchodu. Když se o dvě hodiny později objeví Graham, mám nový projekt rozpracovaný na čtyřech stranách a hotový odhad výrobních nákladů. Syn vstoupí do kuchyně, na sobě modrý plátěný oblek, kufřík přitisknutý k hrudi, pak mne spatří a ztuhne jako prkno. Neviděl jsem ho pět let a první, čeho si na něm všimnu, jsou pytle pod očima. Rozpřáhnu ruce, abych ho objal, ale on ustoupí o krok dozadu. „Copak se děje?“ zeptám se. Vlastní syn se má tady, v cizí kalifornské kuchyni, přede mnou na pozoru, popel jeho matky je dávno rozprášen nad Potomacem a věci z doby našeho společného života leží v krabicích nebo jsou rozprodané. „Vážně jsi přijel,“ řekne. „Vymyslel jsem nové kolo,“ oznámím mu, ale zdá se, že to na něj zapůsobilo jako zpráva o něčím úmrtí. Eric přede

poznámky pro mého životopisce

mnou Grahama obejme. Dívám se, jak si můj syn pokládá hlavu na partnerovo rameno jako utahaný voják ve vlaku. „Bude mít samonabíjecí baterii,“ dodám a znovu se posadím za stůl, abych si ještě jednou prošel nákresy. Díky Grahamově přítomnosti nabírá mé myšlení obrátky, a než se můj syn vysprchuje, vybalím si, přestavím nábytek v chatce a připíchnu nové výkresy na zeď. Potom se vrátím do domu a zeptám se Erica, jestli si mohu zavolat, a on odpoví, že ano, a po chvíli dodá: „Graham poslední dobou špatně spí, ale já vím, že se s vámi opravdu chce vidět.“ „Jistě, nijak si to neberu, v pořádku.“ „Bylo toho teď na něj hodně. Možná byste s ním mohl o lecčems promluvit… a myslím, že byste snad —“ „Jistě, jistě, nijak si to neberu,“ a potom zavolám svému právníkovi, strojnímu inženýrovi, konstruktérovi prototypů, třem inzertním společnostem, jejichž čísla najdu ve Zlatých stránkách, Americkému sdružení penzistů — tenhle trh bude zásadní —, starému spolužákovi z vysoké, který mi kdysi vyprávěl, jak se účastnil Tour de France — protože počítám, že bude vědět, jak to v cyklistické branži chodí —, bankovnímu manažerovi, abych s ním probral financování, patentovému úřadu, fyzikální laboratoři prestižní kalifornské univerzity, ženě, kterou jsem vzal na večeři týden před odjezdem z Baltimoru, a třem místním obchodům s alkoholem, než se mi podaří najít jeden, odkud jsou mi schopni přivézt bednu Dom Pérignon. „To bude pro mě!“ zavolám s pocitem, že neuběhlo víc než pár minut, když se Graham vynoří z ložnice a jde otevřít. Pohybuje se pomalu, vypadá, že mu schází chuť do života. „Co to má být?“ „Oslavujeme! Chystám nový projekt!“ Graham zírá na účet, jako by ho nemohl přečíst. Nakonec řekne: „Dělá to dvanáct set dolarů. Tohle já platit nebudu.“

adam haslett

Vysvětluji mu, že až budu mít ten bicykl hotový, Schwinn utratí zrovna tolik za koblihy pro obchodní zástupce, a že se na tom stroji bude projíždět Oprah Winfreyová v přestávce mezi poločasy finálového zápasu americké fotbalové ligy. „Došlo k omylu,“ obrací se na poslíčka. Skončí to tak, že musím vyjít ven a okýnkem dodávky podat chlápkovi kreditní kartu, kterou ve své pošetilosti přijme, a sám odnést zásilku do domu. „Co si počnu?“ slyším šeptat Grahama. Když zahnu za roh a vstoupím do kuchyně, zmlknou. Sluší jim to spolu, jak tam tak stojí v oparu večerního soumraku. V době, kdy jsem se narodil, by je mohli zavřít za líbání. Následuje rozepře, jež mi nestojí za soustředěnou pozornost. Týká se mého zápalu pro věc a šampaňského. Tuhle písničku se Graham naučil od matky; zmáčkne PLAY a začne z něj jako z břichomluvce mluvit ta část předků, která byla postižena lpěním na konvencích: Tvůj-vynález ‑je‑jen-výmysl-uklidni-se-zničí-tě-to-léky-léky-léky. Je chytrý, můj syn, vždycky byl, a má v sobě i dost troufalosti, aby to předvedl a vytřel zrak průměrnosti, jenže ve světě, který ničemu takovému nepřeje, se ze zvědavého chlapce stává úzkostný muž. Musí brát v potaz význam, který lidé kolem něj přikládají naoko zachovávané bezproblémovosti. Smutné. Začnu tuto skutečnost pojmenovávat s přesností lékárnických vah, ale zdá se, že to celou situaci jenom zhoršuje. „Co si dát to šampaňské?“ vloží se do toho Eric. „Vy dva si to můžete vyříkat u večeře.“ Skvělý nápad. Z kuchyňské skříňky vyndám tři skleničky, vezmu z bedny jednu láhev, bouchnu ji, všem nalévám a připíjím na jejich zdraví. Cestou na večeři dělá neteřin saab přes sto třicet v hodině, ani to v něm nezaklepe. Jedu se staženou střechou, smog mi čechrá vlasy, takže sotva zaslechnu, že na mne

poznámky pro mého životopisce

Graham něco volá ze sedadla spolucestujícího. Pravděpodobně se bojí pokuty, již bych za vzrušení z téhle jízdy rád zaplatil v dvojnásobné výši a ještě bych dopravákovi nechal diškreci. Brázdím dálnici a představuji si pruh plný jízdních kol, potichu recyklujících výkon, který dříve přicházel vniveč a musel být nahrazován prostým šlapáním do pedálů. Bude třeba získat ekology, což by mohlo znamenat státní peníze na výzkum a lobbistickou páku při obcházení potíží s legislativou. Zkušební prodej v L. A. zvýší šanci, že výrobek podpoří hvězdy šoubyznysu, a nejspíš bude třeba, abych napsal knihu o počátcích a zrání svého vynálezu a vydal ji, až bude uveden na trh v první vlně. Viděl bych to na začátek příštího roku. Když vklouzneme pod nadjezd, napadne mne reklamní slogan: Kolo dějin, které nezastavíte. V restauraci musíme čekat na stůl, ale když chci vrchnímu podstrčit dvacku, Graham mě zarazí. „Tati,“ říká, „to nemůžeš.“ „Pamatuješ, jak jsem tě tenkrát vzal do Ritzu a ty sis stěžoval, že máš v sendviči tuhé kuřecí maso, a já zavolal manažera a dostali jsme jídlo zdarma? A tys nakreslil plánek skrýše v koruně stromu, který mi vnukl myšlenku na zhotovení zásobníků pro sklady.“ Přikývne. „No tak, co takhle úsměv?“ Namířím si to k vrchnímu, ale když mu podám dvacet dolarů, věnuje mi znepokojený pohled a já mu sdělím, že je zasranej mizera, když předstírá, že je to pod jeho úroveň. „Chceš stovku?“ chystám se, že mu dám co proto, ale Graham si mě otočí k sobě a řekne: „Nedělej to, prosím.“ „Čím se to vlastně živíš?“ zeptám se ho. „Tati,“ napomíná mne, „uklidni se, prosím tě.“ Promlouvá ke mně tichým, mírným hlasem. „Ptal jsem se, čím se živíš.“ „Pracuju pro makléřskou firmu.“

adam haslett

Pro makléřskou firmu! Je vůbec něco, co jsem toho kluka nenaučil? „Co pro ně děláš?“ „Akcie. Podívej, tati, musíme —“ „Akcie!“ podivím se. „Bože! Tvá matka by se obrátila v hrobě, kdyby nějaký měla.“ „Díky,“ zamumlá polohlasem. „Co tím myslíš?“ zeptám se. „Zapomeň na to.“ V té chvíli si všimnu, že na nás zírá celá vstupní hala. Všichni vypadají, jako by vystoupili z dvacet let starého televizního pořadu, muži mají pod sportovními saky roláky à la Robert Wagner v Austinu Powersovi. Žena ve světlefialových šortkách na tělo a s taškou přes rameno, která je velká jako její trup, vyhlíží zvlášť pohoršeně a zdá se tak spokojená sama se sebou, že mám chuť optat se jí, jaký je její příspěvek ke zlepšení osudu lidstva. „Za tři roky se budete vozit na mém kole,“ sdělím jí. Stáhne se, jako bych na koberec hodil krysu. Poté, co jsme usazeni, čekáme deset minut, než přinesou pečivo a vodu. Pochopím, že máme co do činění s pomalou obsluhou, a kdykoliv o něco požádáme, poznamenám si na ubrousek čas přijetí objednávky a posléze kolik minut uběhlo, než byla splněna. Také další věci, jak mi přicházejí na mysl:

—— Dutý pochromovaný rám s baterií přichycenou nad zadní pneumatikou, napojenou na hnací motor v podběhu zadního kola, spojený s akcelerátorem v řídítkách ovladatelným dotykem palce. Varovat cyklisty před zvýšenou rychlostí klikové hřídele při použití uschovaných otáček. Posilovač brzd? —— Složka pro životopisce: Graham jako má múza, záhada; viz skladové zásobníky, lis na palačinky, motor pro tříkolku, létající plyšový medvěd, přestavba stodoly, aby si měl kde hrát, motorové kolo.

poznámky pro mého životopisce

Když chci poslat zpět druhou láhev vína, Graham je proti, zřejmě má dojem, že člověk se má smířit s vadným zbožím, aby se nedotkl něčích citů. Připadá mi to zbytečně sentimentální, ale nechám to být, ať je klid. Udála se v něm nějaká změna. Předkrmy se na stole objeví až za neskutečných devatenáct minut. „Měl bys začít uvažovat o výpovědi,“ nadhodím. „Rozhodl jsem se, že se na tohle nebudu jenom tak dívat zpovzdálí. Motorové kolo je vlajková loď, tenhle typ výrobku dokáže uživit celou firmu. Vyděláme na tom majlant, Grahame, a já chci, abys mi s tím pomohl.“ Jeden z Robertů Wagnerů natáhne krk ze sousedního boxu, aby si mne prohlédl. „Jo, vsadím se, že bys rád věděl, o co tady jde, kámo,“ oslovím ho, takže se spěšně navrátí k čekankovému salátu. Rozvíjím podnikatelský záměr a Graham poslouchá: potřebujeme peníze na počáteční investici, ale přilákat spekulativní kapitál bude snadné, musíme vybrat místo pro výrobní závod — pozor na regulační opatření v jednotlivých státech —, najmout vedoucí pracovníky, projektanty, kteří mi budou podřízeni, obchodní tým a účetní, pak jsou tu bonusy, pracovní stoly, telefony, dílny, výplatní pásky, daně, počítače, kopírky, vymalování, chladiče vody, rohožky, parkovací místa, účty za elektřinu. Možná i zvlhčovač. Tohle všechno je třeba promyslet. Zatímco vykládám, všimnu si, že se po mně otáčejí ostatní a také mi naslouchají. Obvykle tohle pozoruji koutkem oka, lidé umí naslouchání obratně skrývat a patrně se domnívají, že se nechám přesvědčit pantomimou předstírající, že se opět věnují vlastním rozhovorům. Vybaví se mi sob z Westinghousu. Nasadili ho do kafetérie, kde každý pátek ráno snídám — dobře si vědomi mé slabosti pro vánoční báchorky —, jen aby mne obrali o mé duševní vlastnictví, tak byli vynalézaví.

adam haslett

—— Věc: nepřístojnost v Chevy Chase. Prověřit, zda jsem náhodou nevymyslel také kazetový přístroj s převíjením oběma směry, a zda proto SONY nebo GE nekoupila pozemek přilehlý k mé baltimorské usedlosti — hluk, taktické vyvolávání zmatku, podezřelé práce na silnici atd., dále Schwinn, Raleigh apod. přítomni během návštěvy v Los Angeles.

poznámky pro mého životopisce