Blandine le Calletová: Věnečky – ukázka

Blandine Le Calletová Věnečky

Brno 2010

Blandine Le Calletová Une pièce montée Copyright © Editions Stock, 2006 Translation © Alan Beguivin, 2010 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 isbn 978-80-7294-375-3

Pierrovi-Andrému Našim třem zlatíčkům

Vážně myslela, že to nikdy neskončí. Cesta byla hrozná.

Nemá ráda tátovo nové auto, smrdí v něm kůže. Málem se jí udělalo špatně. Ale po nějaké době si člověk zvykne.

Rodiče se pořád hádali. Ne hodně. To ani jednou.

Vždycky jen pár slov nebo vět, bez křiku. Trvalo to hodiny, vlastně celou cestu. Není hloupá; ví, že hádka začala dávno před odjezdem ze Sceaux. Dá se říct, že už před několika týdny nebo dokonce měsíci. Čas od času dělají, že se nehádají: jdou se projít do parku, celá rodina. Táta si s nimi hodiny hraje a máma fotí.

Hlasitě se smějí, radují se. Myslí si, že to stačí k tomu, aby si ničeho nevšimla. Ale jen ať si nemyslí: není blbá.

Pálí jí to. Dospělé, kteří vědí, co je správné, je třeba poslouchat. Někdy jí to připadá otravné a dokonce má pocit, že ji nutí ke zbytečným věcem. Ale je v klidu: rodiče mají vždycky pravdu. Poslouchá bez odmlouvání. Jednak aby udělala radost mámě, kterou velice rozčilují nesnesitelné děti. A hlavně protože je ráda, když si jí ostatní nevšímají a nechávají ji na pokoji. Je daleko jednodušší být malá

bezvýznamnå holka, na kterou zapomněli a vťichni jsou s ní spokojení.

PĹ™ed chvĂ­lĂ­ se schoulila na zadnĂ­m sedadle a Ä?ekala, aĹž se jĂ­ pĹ™estane chtĂ­t zvracet. PĹ™edstĂ­rala spĂĄnek a poslouchala rodiÄ?ovskou hĂĄdku. VĂ­, Ĺže tĂĄta mĂĄ starosti a musĂ­ hodnÄ› pracovat, protoĹže mĂĄ odpovÄ›dnost. Proto Ä?asto nebĂ˝vĂĄ doma. Ale je ĹĄtÄ›stĂ­, Ĺže mĂĄ tĂĄtu, co vydÄ›lĂĄvĂĄ. Na svÄ›tÄ› je hodnÄ› neĹĄĹĽastnĂ˝ch dÄ›tĂ­. NÄ›kterĂŠ dokonce nemajĂ­ co jĂ­st a musĂ­ se na nÄ› myslet, kdyĹž nedojĂ­me talĂ­Ĺ™ hovÄ›zĂ­ho po burgundsku.

Dnes je vĂ˝znamnĂ˝ den, neboĹĽ se poprvĂŠ stane druĹžiÄ?kou. VlastnÄ› poprvĂŠ ne, ale to byla jeĹĄtÄ› malĂĄ a nepamatuje se na to. Bude dÄ›lat druĹžiÄ?ku s ClĂŠmence a Hadrienem a vĹĄemi bratranci a sestĹ™enicemi. A budou tam taky dÄ›ti z tĂŠ druhĂŠ rodiny. Dohromady jich bude dvanĂĄct. Jednou slyĹĄela mĂĄmu, jak říkĂĄ tĂĄtovi: „To je směťnĂŠ!“, a nevÄ›dÄ›la proÄ?. Potom mĂĄma zmÄ›nila nĂĄzor a řekla jim, Ĺže vĹĄechny ty dÄ›ti kolem nevÄ›sty budou moc roztomilĂŠ.

PĹ™i obĹ™adu bude sedÄ›t vpĹ™edu, bez rodiÄ?ĹŻ, a z toho mĂĄ opravdu radost. Z prvnĂ­ Ĺ™ady uvidĂ­ obĹ™ad moc dobĹ™e.

Nebude to jako obvykle na mĹĄi: uvidĂ­ tolik vÄ›cĂ­, Ĺže se urÄ?itÄ› nebude nudit. KromÄ› toho to nenĂ­ obvyklĂĄ mĹĄe, ale svatba. MoĹžnĂĄ Ĺže knÄ›z Ĺ™ekne zajĂ­mavĂŠ vÄ›ci. Slibuje si, Ĺže bude poslouchat velmi pozornÄ›, aspoĹˆ na zaÄ?ĂĄtku.

Na svatbu si vzala parĂĄdnĂ­ rĹŻĹžovĂŠ ĹĄaty s vyĹĄĂ­vĂĄnĂ­m vpĹ™edu a novĂŠ sandĂĄlky. Je na svĂŠ obleÄ?enĂ­ moc pyĹĄnĂĄ.

MĂĄma jĂ­ vÄ?era ostříhala vlasy, aby mÄ›la „jasnĂ˝ vĂ˝hled“, a dneska rĂĄno si v zrcadle tÄ›snÄ› pĹ™ed odjezdem pĹ™ipadala hezkĂĄ.

Bude s nimi holÄ?iÄ?ka, kterĂĄ mĂĄ nemoc s divnĂ˝m jmĂŠnem, co se nedĂĄ lĂŠÄ?it. Ĺ˜Ă­kala to mĂĄma. MoĹžnĂĄ Ĺže nebude moc hezkĂĄ a moĹžnĂĄ se nebude na svatbÄ› umÄ›t chovat.

To ovťem nebude její chyba, ale chyba nemoci. Musí být

milĂ­ a nekomentovat to. Je to holÄ?iÄ?ka ĂşplnÄ› jako vĹĄechny ostatnĂ­.

UĹž nÄ›kolik dnĂ­ na tu holÄ?iÄ?ku myslĂ­. Je „úplnÄ› jako ostatnĂ­â€œ, ale mĂĄma to zopakovala tolikrĂĄt, Ĺže Pauline tuĹĄĂ­, Ĺže bude hodnÄ› jinĂĄ. ZneklidĹˆuje ji, kdyĹž si pomyslĂ­, Ĺže budou moĹžnĂĄ bÄ›hem obĹ™adu sedÄ›t vedle sebe. Co mĂĄ ta holÄ?iÄ?ka za nemoc? ProÄ? se pĹ™i mĹĄi nebude umÄ›t chovat? MĹŻĹže za to ta nemoc, Ĺže nenĂ­ moc hezkĂĄ? ChodĂ­ do ĹĄkoly? VlastnÄ› si uvÄ›domuje, Ĺže kvĹŻli nemocnĂŠ holÄ?iÄ?ce je Ä?Ă­m dĂĄl nedoÄ?kavÄ›jĹĄĂ­, zvÄ›davÄ›jĹĄĂ­, vzruĹĄenÄ›jĹĄĂ­ z radosti, Ĺže bude druĹžiÄ?kou.

ZastavujĂ­ se na obÄ›d v galskĂŠ restauraci. Obvykle chodĂ­ do restaurace rĂĄda, ale teÄ? by radĹĄi pojedla jen tak na odpoÄ?Ă­vadle, kde by se mohla probÄ›hnout a trochu si hrĂĄt.

Hodinu posluĹĄnÄ› sedÄ›t na Ĺžidli ji nebavĂ­. TĂĄta ji dokonce napomene, protoĹže nedala ruce na stĹŻl, kaĹždou po stranÄ› talĂ­Ĺ™e. „DoufĂĄm, Ĺže dneska veÄ?er se budeĹĄ snaĹžit. Nerad bych slyĹĄel, Ĺže mĂĄm nevychovanĂŠ dÄ›ti!“ Toho veÄ?era rozhodnÄ› bude u stolu dokonalĂĄ, jak ji to uÄ?ili. A pĹŻjde příkladem Hadrienovi.

S chutĂ­ pořådĂĄ steak s hranolky z dÄ›tskĂŠho menu, ale vanilkovo-jahodovou zmrzlinu radÄ›ji nechĂĄ mladĹĄĂ­mu brĂĄĹĄkovi. „To je od tebe hezkĂŠ, Ĺže dĂĄĹĄ Hadrienovi svou porci. To je moc pozornĂŠ.“ Ona pĹ™itom myslĂ­ hlavnÄ› na smrad kĹŻĹže v autÄ›, kterĂŠ zĹŻstalo na slunci, a cĂ­tĂ­, jak se jĂ­ zvedĂĄ Ĺžaludek. TĂĄta by nemÄ›l radost, kdyby v jeho fungl novĂŠm autÄ› zvracela.

NavĂ­c by si tĂ­m mohla uĹĄpinit svĂĄteÄ?nĂ­ ĹĄaty. AÂ tak se radĹĄi dezertu vzdĂĄ.

Po obÄ›dÄ› se se vĹĄemi tĹ™emi jde mĂĄma vyÄ?urat a oplĂĄchnout na zĂĄchod. Na parkoviĹĄti je pĹ™evlĂŠkne. Odjede ve

svých pěkných růŞových ťatech, bílých sandålkåch a se sluťivými sponkami koupenými speciålně pro tuto příleŞitost.

TeÄ? uĹž se fakt těťí, aĹž pĹ™ijedou. MĂĄma oznamuje, Ĺže tam skoro jsou, ale nakonec to trvĂĄ trochu dĂŠle, protoĹže tĂĄta si tÄ›snÄ› pĹ™ed koncem splete cestu. PlĂĄn od Bereniky a Vincenta je na nic. Proto se tĂĄta splete. MĂĄma vytĂĄhne mapu a soustĹ™edÄ›nÄ› v nĂ­ hledĂĄ cestu. Auto zrychlĂ­ a otĹ™ese se.

TĂĄta se rozÄ?iluje: „PĹ™ijedeme pozdÄ›!“ Ne! Ne! myslĂ­ si. PĹ™i pomyĹĄlenĂ­, Ĺže by zmeĹĄkali svatbu, na kterou tak dlouho Ä?ekala, mĂĄ slzy na krajĂ­Ä?ku. PomodlĂ­ se ke svĂŠmu andÄ›lĂ­Ä?ku strĂĄĹžnĂŠmu, aby rodiÄ?e cestu naĹĄli a na BereniÄ?inu svatbu pĹ™ijeli vÄ?as.

Skoro okamĹžitÄ› ji vyslyĹĄĂ­. To znamenĂĄ, Ĺže strĂĄĹžnĂ˝ andÄ›lĂ­Ä?ek je tady v autÄ›, hned vedle nĂ­, i kdyĹž tu nenĂ­ moc mĂ­sta. UĹž jsou na mĂ­stÄ›; vidĂ­ zvonici kostela. PrĂĄvÄ› v tĂŠ chvĂ­li dochĂĄzĂ­ ke katastrofÄ›. Hadrien zvracĂ­. ClĂŠmence jeÄ?Ă­.

Pauline se drŞí, aby nenĂĄsledovala Hadriena. Srdce se jĂ­ rozbuĹĄĂ­. StrÄ?Ă­ si ruku pĹ™ed nos a pusu a rychle zmĂĄÄ?kne knoík, aby stĂĄhla okĂŠnko. Ze vzteklĂ˝ch tĂĄtovĂ˝ch vĂ˝kĹ™ikĹŻ, Hadrienova plĂĄÄ?e, sestĹ™ina jeku a strachu, aby nezvracela, zaÄ?ne panikaĹ™it. RodiÄ?e kĹ™iÄ?Ă­; urÄ?itÄ› se jeden na druhĂŠho hodnÄ› zlobĂ­.

Rychle vystoupĂ­ z auta, udÄ›lĂĄ nÄ›kolik krokĹŻ mezi stromy, zavĹ™e oÄ?i, pomalu a zhluboka dĂ˝chĂĄ, aby si proÄ?istila plĂ­ce. Ihned ucĂ­tĂ­ chladivĂ˝ stĂ­n, Ä?istĂ˝ vzduch. NenĂ­ to ten, kterĂ˝ rĂĄno dĂ˝chala v Sceaux nebo pĹ™ed chvĂ­lĂ­ na parkoviĹĄti restaurace; je plnĂ˝ lahodnĂ˝ch vĹŻnĂ­. To musĂ­ bĂ˝t normĂĄlnĂ­, pĹ™ece jsou kousek od kostela, kde se oslavĂ­ svatba. BĹŻh s JeŞíťem, MariĂ­, andÄ›ly strĂĄĹžnĂ˝mi a svatĂ˝mi patrony zĹ™ejmÄ› nejsou daleko. VĹĄechny tyto neviditelnĂŠ sĂ­ly dodĂĄvajĂ­

vzduchu zvlĂĄĹĄtnĂ­ jemnost a vĹŻni. Se zavĹ™enĂ˝ma oÄ?ima se z plnĂ˝ch plic nadechuje, aĹž se jĂ­ zatoÄ?Ă­ hlava.

TĂĄta ji Ä?apne za ruku a vytrhne z opojenĂ­. TĂĄhne ji spolu s ClĂŠmence ke kostelu. VysvÄ›tluje jim, Ĺže s mĂĄmou zĹŻstanou chvĂ­li venku, aby se postarali o Hadriena a dali do pořådku auto. Je rĂĄda, Ĺže rodiÄ?e ani brĂĄĹĄka nejdou do kostela hned.

Hadrien ji ťtve. Pořåd mu musí jít příkladem. Musí ho hlídat, dåvat pozor, aby se choval sluťně na nåvťtěvåch.

KdyĹž zlobĂ­, upozornĂ­ na to ji: svěřili jĂ­ Ăşkol a ona nedĂĄvala pozor; nemÄ›li se na ni spolĂŠhat. BrĂĄĹĄku mĂĄ moc rĂĄda, ale teÄ? se ho s chutĂ­ zbavĂ­. MĂĄ od nÄ›j volno, říkĂĄ si. A jestli nepĹ™ijdou ani rodiÄ?e, tĂ­m lĂ­p. MĂĄ uĹž dost jejich hĂĄdek. UrÄ?itÄ› by se hĂĄdali i bÄ›hem obĹ™adu. Nemusela by je ani slyĹĄet a vÄ›dÄ›la by, Ĺže se hĂĄdajĂ­, nÄ›kde hodnÄ› vzadu, a do jistĂŠ mĂ­ry by jĂ­ to zkazilo radost. VĂ­, Ĺže bez nich a bez Hadriena proĹžije nĂĄdhernou chvĂ­li.

V kostele je hodnÄ› lidĂ­, kterĂŠ neznĂĄ, a takĂŠ lidĂ­ z rodiny, kterĂŠ mĂĄ moc rĂĄda. VÄ›tĹĄinou. VĹĄichni jsou pÄ›knÄ› obleÄ?enĂ­. VĂ­tĂĄ je Laurence. To ona mĂĄ na starosti druĹžiÄ?ky.

Dětem rozdå malÊ kytice růŞí a lesního kvítí. Odvede je do první řady, kde je usadí.

Pauline si prohlíŞí ostatnĂ­ dÄ›ti a hledĂĄ nemocnou holÄ?iÄ?ku, ale nevidĂ­ ji. SedĂ­ rovnÄ› a nehĂ˝bĂĄ se. SnaŞí se vyhnat z hlavy vĹĄechny nepříjemnĂŠ zĂĄĹžitky z cesty. Kostel je maliÄ?kĂ˝ a jakoby zaplavenĂ˝ kvÄ›tinami. KdyĹž zavĹ™e na delĹĄĂ­ dobu oÄ?i, cĂ­tĂ­ jejich vĹŻni ve svěŞím chladu kamene.

NÄ›kdo se jĂ­ ptĂĄ, jestli by se mohla posunout. Je to panĂ­, kterĂĄ drŞí za ruku holÄ?iÄ?ku jejĂ­ho vÄ›ku, trochu tlustou a dost oĹĄklivou. JistÄ› je to ta nemocnĂĄ holÄ?iÄ?ka, jeĹž se nebude umÄ›t bÄ›hem mĹĄe chovat. PanĂ­ se jĂ­ ptĂĄ: „MĹŻĹže si Lucie sednout vedle tebe?“

Trochu stydlivÄ› odpovĂ­: „Jo.“ RĂĄda vedle sebe vidĂ­ holÄ?iÄ?ku, kterĂĄ vzbudila jejĂ­ zvÄ›davost, a zĂĄroveĹˆ ji trochu pĹ™ekvapuje jejĂ­ zvlĂĄĹĄtnĂ­ obliÄ?ej. DĂ­vĂĄ se na ni a vzpomene si na to, co říkala mĂĄma: a co kdyĹž se ta holÄ?iÄ?ka nebude umÄ›t bÄ›hem mĹĄe chovat?

Co se stane? Budou si moŞnå myslet, Şe i za to můŞe ona.

MoĹžnĂĄ ji vyhubujĂ­. NĂĄhle tak znejistĂ­, Ĺže by byla nejradĹĄi, kdyby holÄ?iÄ?ka zmizela, vrĂĄtila se, odkud pĹ™iĹĄla, i se svou mĂĄmou.

PanĂ­ Ĺ™ekne: „DÄ›kuju“, a obrĂĄtĂ­ se k holÄ?iÄ?ce: „Maminka bude tamhle.“ UkĂĄĹže na lavici o nÄ›kolik Ĺ™ad dĂĄl. „KdyĹž budeĹĄ chtĂ­t bÄ›hem mĹĄe za mnou, otoÄ?Ă­ĹĄ se a dĂĄĹĄ mi znamenĂ­. JĂĄ za tebou pĹ™ijdu. Ty zĹŻstaneĹĄ na mĂ­stÄ›, ano?

Ani muk. Jinak nebude Vincent rĂĄd. MusĂ­ĹĄ bĂ˝t hodnĂĄ, abys udÄ›lala Vincentovi radost. SlibujeĹĄ?“ HolÄ?iÄ?ka Ĺ™ekne: „Ano“, a smÄ›je se. MĂĄ zvlĂĄĹĄtnĂ­ hlas a pořåd vyplazuje jazyk. Je jasnĂŠ, Ĺže to nedÄ›lĂĄ schvĂĄlnÄ›, ale protoĹže si nemĹŻĹže pomoct. KdyĹž vyplĂĄzne jazyk, trochu napne krk, jako by chtÄ›la nÄ›co říct a nemohla.

Pauline je hodnÄ› nesvĂĄ. HolÄ?iÄ?ka se na ni usmÄ›je. I ona mĂĄ kytici, se kterou si pohrĂĄvĂĄ a zvedĂĄ ji k nosĂ­ku, aby nasĂĄla jejĂ­ vĹŻni. Pauline se nutĂ­ do ĂşsmÄ›vu; chce bĂ˝t milĂĄ. HolÄ?iÄ?ka ji vezme za ruku, trochu prudce, a stiskne ji. Ĺ˜ekne: „MĂĄm radost. Jak se jmenujeĹĄ?“ MluvĂ­ hodnÄ› nahlas chraplavĂ˝m hlĂĄskem. Pauline potichu odpovĂ­: „Jmenuju se Pauline. MĂĄme hezkĂŠ ĹĄaty, viÄ??“ „Ano, moc nĂĄm to na Vincentovu svatbu sluĹĄĂ­.“ UsmÄ›jĂ­ se na sebe. Pauline se neodvaĹžuje odtĂĄhnout ruku, kterou holÄ?iÄ?ka nechce pustit. DelĹĄĂ­ dobu se ruku v ruce rozhlĂ­ĹžejĂ­ po kostele.

KnÄ›z stojĂ­ pĹ™ed oltĂĄĹ™em. VypadĂĄ přísnÄ›. ÄŒekĂĄ, aĹž se vĹĄichni usadĂ­. UrÄ?itÄ› to brzy zaÄ?ne. Jeden pĂĄn pĹ™ichĂĄzĂ­ vyfotit druĹžiÄ?ky a mlĂĄdence. Ve dvou Ĺ™adĂĄch je jich jedenĂĄct. NormĂĄlnÄ› by jich bylo dvanĂĄct, ale Hadrien jeĹĄtÄ› nedorazil. StejnÄ› nebude moct dÄ›lat mlĂĄdence bez sprĂĄvnĂŠho obleÄ?enĂ­. DÄ›ti v tĂŠto roli musĂ­ mĂ­t vhodnĂŠ obleÄ?enĂ­, a hlavnÄ› ho pĹ™ed obĹ™adem nepoĹĄpinit. Hadrien je vĂĄĹžnÄ› pako. PĹ™itom mu nÄ›kolikrĂĄt opakovali, Ĺže se nesmĂ­ umazat.

Prcky dali dopĹ™edu, aby byli na fotce lĂŠpe vidÄ›t. PĹ™ichĂĄzĂ­ Laurence. Ĺ˜Ă­kĂĄ pĂĄnovi: „PoÄ?kejte!“ NaklĂĄnĂ­ se k holÄ?iÄ?ce se ĹĄirokĂ˝m ĂşsmÄ›vem: „PojÄ?, drahouĹĄku.“ JemnÄ› ji vezme za ruku a donutĂ­ ji opustit svĂŠ mĂ­sto.

Augustina, jehoĹž vyvolĂĄ z druhĂŠ Ĺ™ady, postavĂ­ vedle Pauline. Potom holÄ?iÄ?ku posadĂ­ za nÄ› na Augustinovo mĂ­sto. „Tady budeĹĄ spokojenĂĄ, milĂĄÄ?ku.“ Pauline ĹĄeptĂĄ: „Ale Laurence, odtamtud nic neuvidĂ­!“ Laurence se na ni divnÄ› podĂ­vĂĄ a pak se obrĂĄtĂ­ k fotĂ­cĂ­mu pĂĄnovi: „ProsĂ­m! MĹŻĹžete pokraÄ?ovat!“ Augustin zuří. NutĂ­ ho sedÄ›t vedle malĂŠ sestĹ™enice, kdyĹž byl ĂşplnÄ› v klidu ve druhĂŠ Ĺ™adÄ› s Arthurem a Gatienem. Pauline je nesvĂĄ. KvĹŻli nĂ­ vypadala teta hodnÄ› naĹĄtvanÄ›. LĂŠpe by udÄ›lala, kdyby mlÄ?ela. Ale postavit holÄ?iÄ?ku za velkĂŠho kluka nemĂĄ Şådnou logiku. MalĂĄ najisto nic neuvidĂ­. Na druhou stranu teÄ?, kdyĹž jsou od sebe, si Pauline říkĂĄ, Ĺže ji nevyhubujĂ­, kdyĹž se holÄ?iÄ?ka nebude pĹ™i mĹĄi chovat zpĹŻsobnÄ›.

V kostele jsou hudebnĂ­ci. HrajĂ­ velmi slavnostnĂ­ pochod na pĹ™ivĂ­tĂĄnĂ­ manĹželĹŻ. Vincent, BereniÄ?in snoubenec, pĹ™ichĂĄzĂ­ prvnĂ­, drŞí se za rĂĄmÄ› svĂŠ matky, velmi elegantnĂ­

dĂĄmy ve velkĂŠm slamÄ›nĂŠm klobouku s obřími makovĂ˝mi kvÄ›ty. Pauline se Vincent moc lĂ­bĂ­. Dokonce je do nÄ›j trochu zamilovanĂĄ. SamozĹ™ejmÄ› se do nÄ›j nemĹŻĹže zamilovat, kdyĹž si bere Bereniku. A navĂ­c je jen malĂĄ holka; nikdy si jĂ­ nevĹĄĂ­mĂĄ, ani kdyĹž je obzvlĂĄĹĄĹĽ hezky obleÄ?enĂĄ a uÄ?esanĂĄ jako dneska.

DoufĂĄ, Ĺže jednou bude mĂ­t ĹĄtÄ›stĂ­ a potkĂĄ taky takovĂŠho feĹĄĂĄka. Zamiluje se do nĂ­. Bude moct odejĂ­t od tĂĄty a mĂĄmy, aby se vdala. Nikdy se se svĂ˝m muĹžem nepohĂĄdĂĄ. Budou mĂ­t skvÄ›lĂĄ povolĂĄnĂ­ s velkou odpovÄ›dnostĂ­, ale pĹ™ece jen hodnÄ› Ä?asu na dÄ›ti.

Pak pĹ™ichĂĄzĂ­ Berenika zavěťenĂĄ do dÄ›deÄ?ka, a vĹĄichni vstĂĄvajĂ­. Pauline ji pod svatebnĂ­m zĂĄvojem moc nepoznĂĄvĂĄ. VidĂ­ dobĹ™e, Ĺže je to ona, ale pĹ™ipadĂĄ jĂ­ jinĂĄ. Nikdy ji nevidÄ›la takhle naÄ?esanou a nalĂ­Ä?enou. Berenika je moc krĂĄsnĂĄ. V drdolu mĂĄ rĹŻĹžovĂŠ a bĂ­lĂŠ kvÄ›ty. Je nĂĄdhernĂĄ jako princezna nebo vĂ­la.

Berenika usedĂĄ vedle Vincenta. Jsou od nĂ­ nÄ›kolik metrĹŻ. Bude je moct do sytosti sledovat po celĂ˝ obĹ™ad. Brzy hudba ustĂĄvĂĄ a pĹ™ichĂĄzĂ­ knÄ›z. Ĺ˜Ă­kĂĄ: „VĂ­tejte“, a Şe vĹĄichni jsou dnes ĹĄĹĽastnĂ­ a Şe pĹ™ed Bohem vykonĂĄme nÄ›co dĹŻleĹžitĂŠho. Pauline pozornÄ› poslouchĂĄ a pĹ™itom koukĂĄ na tetu, v den svatby nĂĄdhernÄ› promÄ›nÄ›nou.

Nikdy nevidÄ›la tak krĂĄsnĂŠ ĹĄaty. NemĹŻĹže odtrhnout oÄ?i od krajkovĂ˝ch motivĹŻ na ĹživĹŻtku. SnaŞí se hledÄ›t co nejdĂŠle bez mrknutĂ­ na jemnĂŠ kvÄ›tiny propletenĂŠ s listovĂ­m, vykreslenĂŠ hedvĂĄbnĂ˝mi vlĂĄkny. Potom oÄ?i zavĹ™e a nechĂĄ tanÄ?it za zavĹ™enĂ˝mi vĂ­Ä?ky tvary, kterĂŠ se tam jako by vytiskly v promÄ›nÄ›nĂŠ podobÄ› modrĂ˝ch, tĂŠměř svÄ›tĂŠlkujĂ­cĂ­ch, zvolna se rozpouĹĄtÄ›jĂ­cĂ­ch pletencĹŻ. I pĹ™es zavĹ™enĂŠ oÄ?i ji fascinuje, jak je tvar pevnĂ˝ a potĂŠ se pomalu rozpadĂĄ. UvaĹžuje, zda tento jev Ä?ĂĄsteÄ?nÄ› nezpĹŻsobuje kouzlo, vychĂĄzejĂ­cĂ­ moĹžnĂĄ ze samotnĂ˝ch ĹĄatĹŻ.

Zírala na ně tak dlouho a intenzivně, Şe si na ně i přes jejich extrÊmní sloŞitost uchovå celý Şivot jasnou vzpomínku.

KdyĹž oÄ?i zase otevĹ™e, stojĂ­ pĹ™ed nĂ­ ve svÄ›tle kĹŻru princezna jako zjevenĂ­. Slunce jĂ­ osvÄ›tluje zĂĄvoj nadpĹ™irozenĂ˝m jasem. Na ĹĄĂ­ji se jĂ­ tĹ™pytĂ­ zlatĂŠ vlĂĄsky uniklĂŠ z drdolu.

Nikdy nevidÄ›la nic tak krĂĄsnĂŠho, klidnĂŠho a uspořådanĂŠho. ModlĂ­ se s rukama sevĹ™enĂ˝ma kolem kytiÄ?ky, aby se rodiÄ?e pĹ™estali hĂĄdat, aby se jednou provdala za krĂĄsnĂŠho mladĂ­ka, aby z novĂŠho tĂĄtova auta zmizel koĹženĂ˝ smrad, aby tento den nikdy neskonÄ?il.

PĹ™estoĹže si to slĂ­bila, Ĺ™eÄ? knÄ›ze moc pozornÄ› neposlouchĂĄ. A pĹ™esto ji zajĂ­mĂĄ. JenĹže jako obvykle je obtĂ­ĹžnĂŠ ji sledovat; obsahuje spoustu slov, kterĂ˝m nerozumĂ­, a to i v modlitbĂĄch, kterĂŠ znĂĄ nazpaměż. NevysvÄ›tlili jĂ­ je a ona se nikdy neptala.

ZdĂĄ se jĂ­, Ĺže knÄ›z mluvĂ­ hroznÄ› rychle, jako by chtÄ›l co nejdřív skonÄ?it. PĹ™ekvapuje ji to, protoĹže kněŞí jsou obvykle pomalĂ­ a pomalu takĂŠ hovoří. Proto mĹĄe trvajĂ­ tak dlouho. Kdyby sebou trochu hnuli, lidi by uĹĄetĹ™ili klidnÄ› Ä?tvrthodinu. Tady to vypadĂĄ, Ĺže knÄ›z zaĹ™adil nejvyĹĄĹĄĂ­ rychlost, aniĹž by pĹ™emýťlel nad tĂ­m, co říkĂĄ. Ale samozĹ™ejmÄ› to tak bĂ˝t nemĹŻĹže. KněŞí dÄ›lajĂ­ svou prĂĄci vĹždy dobĹ™e a s velkou vĂĄĹžnostĂ­, neboĹĽ majĂ­ velkou odpovÄ›dnost. Nikdy nespÄ›chajĂ­. KněŞí se pĹ™i mĹĄi nikdy nenudĂ­.

UrÄ?itÄ› je normĂĄlnĂ­, Ĺže tenhle mluvĂ­ o pĹ™ekot. NeznĂĄ ho, toĹĽ vĹĄe. NenĂ­ zvyklĂĄ. ProstÄ› je to knÄ›z, kterĂ˝ mluvĂ­ rychle.

Je to jeho styl.

NynĂ­ pĹ™ichĂĄzĂ­ chvĂ­le, kterou mĂĄ nejradĹĄi, na niĹž Ä?ekĂĄ od zaÄ?ĂĄtku: ta, kdy si manĹželĂŠ říkajĂ­ „ano“. UvaĹžuje, zda se nÄ›kdy stane, Ĺže si manĹželĂŠ vĹĄe na poslednĂ­ chvĂ­li rozmyslĂ­. Zda se najde takovĂ˝, kdo nakonec Ĺ™ekne „ne“; to asi musĂ­ vĹĄechny rozladit‌ Ale je dobĹ™e vidÄ›t, Ĺže Berenika

a Vincent jsou doopravdy zamilovanĂ­: Ĺ™eknou „ano“ oba a vĹĄechno dobĹ™e dopadne.

PĹ™ibliĹžujĂ­ hlavy k sobÄ›, aby pĹ™eÄ?etli formulky z knihy, kterou jim knÄ›z podĂĄvĂĄ. SlyĹĄĂ­ jejich hlasy stoupat chĂłrem ve zlatavĂŠm svÄ›tle: „Bereniko, chceĹĄ se stĂĄt mou Ĺženou?“ „Ano, chci. A ty, Vincente, chceĹĄ bĂ˝t mĂ˝m muĹžem?“ „Ano, chci. Bereniko, beru si tÄ› za manĹželku a odevzdĂĄvĂĄm se tobÄ›, chci tÄ› milovat a ctĂ­t po celĂ˝ svĹŻj Ĺživot.“ „Vincente, beru si tÄ› za manĹžela a odevzdĂĄvĂĄm se tobÄ›, chci tÄ› milovat a ctĂ­t po celĂ˝ svĹŻj Ĺživot.“ Ta slova jĂ­ pĹ™ipadajĂ­ krĂĄsnĂĄ a opravdu kouzelnĂĄ, kdyĹž mezi lidmi dokåŞí vytvoĹ™it neviditelnĂŠ a nezniÄ?itelnĂŠ pouto. MĂ­t svatbu je nĂĄdhernĂŠ. CĂ­tĂ­, jak jĂ­ do oÄ?Ă­ stoupajĂ­ slzy. VidĂ­ tĹ™pyt prstenu, kterĂ˝ Vincent navlĂŠkĂĄ Berenice.

ManĹželĂŠ se spoleÄ?nÄ› pomodlĂ­ a potom vĹĄichni zpĂ­vajĂ­ Chci jĂ­t za Tebou. Laurence dĂĄ Augustinovi a Arthurovi malĂŠ oĹĄatky na příspÄ›vky. TakĂŠ by rĂĄda vybĂ­rala příspÄ›vky, ale je normĂĄlnĂ­ pověřit tĂ­m vÄ›tĹĄĂ­. Je to odpovÄ›dnost.

MusĂ­ se hlĂ­dat, zda vĹĄichni skuteÄ?nÄ› dali do oĹĄatky penĂ­ze, Ĺže nikdo nekrade, a nesmĂ­ se nic vysypat. NevĂ­, jestli by to zvlĂĄdla. Dovolila by si nÄ›co říct lidem, kteří nic nedali, nebo ohlĂĄsit zlodÄ›je? A kdyby jĂ­ oĹĄatka upadla‌ PĹ™edstavuje si mince kutĂĄlejĂ­cĂ­ se s nesnesitelnĂ˝m Ĺ™inkotem po zemi‌ Nakonec je pohodlnÄ›jĹĄĂ­ zĹŻstat sedÄ›t a poslouchat uklidĹˆujĂ­cĂ­ hudbu a cinkĂĄnĂ­ mincĂ­ hromadĂ­cĂ­ch se v oĹĄatkĂĄch.

Po příspÄ›vcĂ­ch se zpĂ­vĂĄ AĹĽ poĹžehnĂĄn je BĹŻh a BoŞí Syn pĹ™iĹĄel a odříkĂĄvĂĄ se OtÄ?enĂĄĹĄ. PronĂĄĹĄĂ­ vĹĄechny vÄ›ty svÄ›domitÄ›ji neĹž obvykle, soustĹ™edĂ­ se na kaĹždĂŠ slovo, klade dĹŻraz na kaĹždou slabiku, a rukama svĂ­rĂĄ kytiÄ?ku. Za sebou slyĹĄĂ­ nemocnou holÄ?iÄ?ku odříkĂĄvat modlitbu silnĂ˝m hlasem s podivnou intonacĂ­.

KnÄ›z pĹ™istupuje k oltĂĄĹ™i a zaÄ?Ă­nĂĄ chystat vĹĄe k pĹ™ijĂ­mĂĄnĂ­.

Nepohybuje se tak slavnostnÄ› pomalu jako otec Bonnelier, kdyĹž ĹžehnĂĄ chlebu a vĂ­nu. Ruce se mu mĂ­hajĂ­ mezi kalichem a lahviÄ?kami, nervĂłznÄ› rovnĂĄ malĂŠ ubrousky. MluvĂ­ tak rychle, Ĺže je opravdu namĂ­stÄ› se ptĂĄt, zda je to normĂĄlnĂ­.

V jednu chvĂ­li se knÄ›z splete: mĂ­sto „Vincent“ Ĺ™ekne „Florent“. V kostele se lidi zavlnĂ­. VidĂ­ Bereniku, jak nĂĄhle zdvihne hlavu. KnÄ›z se splete zase. A tak Berenika zvolĂĄ zvlĂĄĹĄtnĂ­m hlasem: „Ne, to nenĂ­ Florent, ale Vincent!“ KnÄ›z s rozpaÄ?itĂ˝m vĂ˝razem spĂ­nĂĄ ruce a pokraÄ?uje vÄ›tou, kterou spletl, tentokrĂĄt se sprĂĄvnĂ˝m „Vincentem“.

VidĂ­ Bereniku, jak se tlaÄ?Ă­ do Ĺžidle.

BÄ›hem pĹ™ijĂ­mĂĄnĂ­ zpĂ­vĂĄ jedna Ĺžena Ave Maria. Je poznat, Ĺže s vysokĂ˝mi tĂłny mĂĄ trochu problĂŠm, ale stejnÄ› je to krĂĄsa. Pauline nemĂĄ prĂĄvo na hostii, protoĹže jeĹĄtÄ› nebyla u prvnĂ­ho pĹ™ijĂ­mĂĄnĂ­. MusĂ­ jeĹĄtÄ› rok poÄ?kat. OslavĂ­ to a dostane spoustu dĂĄrkĹŻ. MĂĄ rĂĄda pĹ™ijĂ­mĂĄnĂ­, neboĹĽ to znamenĂĄ, Ĺže mĹĄe brzy skonÄ?Ă­. PĹ™i svatbĂĄch je zajĂ­mavĂŠ, kdyĹž sledujeme deďŹ lĂŠ vĹĄech hostĹŻ a lze si peÄ?livÄ› prohlĂŠdnout jejich obleÄ?enĂ­. Je pohlcena klobouky, ĹĄĂĄlami, ĹĄtĂłlami, rĂłbami, kostĂ˝mky, botami. VĹĄe je barevnĂŠ, pestrĂŠ, tak odliĹĄnĂŠ od toho, co dospÄ›lĂ­ nosĂ­ obvykle. Nikdy aĹž dodneĹĄka netuĹĄila, Ĺže nÄ›kdy uvidĂ­ vĹĄechny pratetiÄ?ky a babiÄ?ku — hodnĂŠ, ale přísnĂŠ dĂĄmy — v tyrkysovĂŠ modĹ™i nebo fuchsiovĂŠ rĹŻĹžovĂŠ.

Po pĹ™ijĂ­mĂĄnĂ­ se zaÄ?Ă­najĂ­ lidi v kostele vrtÄ›t. Konec se blíŞí. VzruĹĄuje ji, Ĺže brzy vybÄ›hne ven. PříťtĂ­ hodiny budou nĂĄdhernĂŠ: vyfotĂ­ ji v jejĂ­ch krĂĄsnĂ˝ch ĹĄatech; bude si hrĂĄt v obrovskĂŠ zahradÄ›; bude se podĂĄvat zmrzlina a kolĂĄÄ?e.

Bude tanÄ?it a pĹŻjde spĂĄt moc pozdÄ›.

A je to, lidi odchåzejí. Måma jim vťechno vysvětlila: mají se seřadit do dvojic podle Laurenciných pokynů a jít