CENA 219 KČ
MILAN DĚ ŽINSKÝ / TAJ NÝ ŽIVO T
M ILA N D ĚŽIN S K Ý
H O S T R e X s v.
15
issb iisb s b n 97 97 78-8 8-8 88 -80-7 -8 0--7 0 7294 7294 29 29 94 4-73 -73 734 4-8 -8 8
TAJ N Ý ŽIVO T
BÁSNĚ Z LET 2007—2011
M I LA N D Ě Ž I N S K Ý
TAJ N Ý ŽI VO T
Vychází s laskavou finanční podporou Nadace Český literární fond © Milan Děžinský, 2012 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 isbn 978-80-7294-734-8
síto
Prosívali celý život pozorně sítem. Věřili, že něco se udrží a nepropadne, jejich jména ale vyblednou, bělí je slunce, drolí vítr, smývá déšť, ani ve vzpomínkách, ani na vlhkém papíře, a já vím, ani v básních, natož v básních.
S MÍ C H V D E Š T I
15 bude mi třiatřicet
Nechávají mne o samotě, a zatímco konvice klokotá jak kvočna, napadá mě, že v mém věku Ginsberg i Corso dávno napsali ty nejkrásnější básně: o dívce z Park Avenue, o myšlence, která je všechno, co ví básník o smrti. I mě někdy zachvacuje svědění, které se nedá utišit dřív, než člověk v proměně povisne, jako by se z prsou dral ošklivý květ a někdo jiný loupal plátky, ale bylo to, jako by ti trhali bradavici, něco odporně tvého, prorostlého osudem, prokvetlého plsťovitou tkání, vyjevujícího se potem, který je projevem chtivosti, ale také otevřenosti, když se šeptem oslovuji tady u té lampy, tady v té tmě —
16 u ohně
Nejdřív zmizí pes a jen vteřinu za sebou nechá plamen oháňky. Pak chlapec ve svítilně odnese poslední světlo a ztratí se v Oortově oblaku. Zůstanu ještě chvíli s prokřehlými neolitickými lovci, kteří si šeptají s uhlíky. Vyprávění prohlubuje jámu, do níž jsem se propadl, abych se vynořil tam, kde jsem se opustil. Popel ztemní. Živé věci zmrznou a ty věčně nehybné se vlídně pohnou.
17 procitnutí
Vím jen, že toto je procitnutí. Oblažován stružkou vody v kanále, opřen o blánu tepající cévy. Černá moc se nadlehčuje. Hledám ještě napůl slepý setřesenou botu. Temná místa, kde je dobře, mě drží za rukojeť kosti. Sny jako šatstvo vyhřezlé z hotelové skříně se vlévají do mého procitání jako krev do rány. Jsem s to vnímat jen melodii myšlenky. Teď už se ale rozhlížím kolem sebe. Vidím konečně můj dobrotivý pokoj, cítím vlhkou postel a obludnou všednost.
18 slavnost
Toho nebožtíka jsem zahlídl jako ten, koho přivedou a rozvážou mu oči. Dnes se mi vybavuje jeho lesklá tvář. Smuteční hosté, vážní a vědomi si chvíle, sklánějí se nad pokožkou z polystyrénu a nad dlaněmi sepjatými, jako když zhněteš do šediva všechny plastelíny. Místnost je tmavá; světlo vzbuzuje neobřadné představy. Smutek je výrazem spořádaného truchlení. Dívají se však trochu stranou, aby nebyli zasaženi výbojem nějaké posmrtné jasnozřivosti, který by vyšlehl z hmoty. Nebožtík byl pečlivě učesaný a upravený. Jen jsem si říkal, jak netečně tam leží s ohledem na vážnost slavnosti.
19 atom
Je to šedesát pět let od Hirošimy, píšou. Nabere-li se do dlaní voda z řeky, je v ní jistě alespoň jeden atom kyslíku, který vydechla Kleopatra, četl jsem, nebo to byla Marylin? Přes zeď, v jejíchž slínových spárách se ještě chvěje slza stavitelova potu, uslyším zavzlyknutí dcery. Dům z podloží vyměšuje sliny. Když se drala na svět, přecházel jsem po pokoji. Dostala darem jeden atom z Hirošimy?
20 káně
Odvezl jsem ho k jeho matce a vracel se po D8. V odstavném pruhu několik aut a za nimi rozházené papíry jak hlemýždí stopa. Myslel jsem na to, kolik věcí se dá naučit: znovu mluvit, používat nohy místo rukou, nechat si jako mlok vrůst radost do těla, tkáň ke tkáni, radostné zřetězení buněk. Prázdná dálnice jak rukávem setřený stůl signalizovala, že hojivý čas zapíše drobnou, narůžovělou jizvu do kalendáře paměti. A pak — zahlédl jsem ji jen koutkem oka, jako když někdo naznačí úder a stín nebezpečně přeběhne jak vyplašená srnka — padající káně, rotuje, jak když letadlu vypoví motor, a pak se zaboří do blankytné modři dálnice někde daleko za autem. Představuji si ten do sebe zhroucený,