Marie Domská: Sivá krev

Přízeň hadí bohyně je vykoupena krví.

Před tisíci lety rozpoutali elfové z Mlžných hor válku. Pak před porážkou utekli do podzemí. Dnes se říká, že jejich krev je sivá — zešedla jedem hadí bohyně, které slouží.

Sivý princ Esmedill se však učil, že i na ten nejprudší jed existuje lék. Touží shodit hadí bo‑ hyni z piedestalu moci a vyvést sivé elfy z pod‑ zemí, kde živoří a umírají pro její potěšení.

Ve společnosti svých nejvěrnějších bojov‑ níků si připadal všemocný až do chvíle, než všichni padli. Tedy až na jednoho — Rudooka. Ten, kterého princ považoval za pouhého otroka, se v poslední chvíli ujímá vedení a nutí ho jít dál. Ale kam, když se velký sen rozplynul?

Marie Domská

(nar. 1982) pochází z Hulína, v současné době žije v Černé Hoře nedaleko Brna. Vystudo‑ vala učitelství a učí angličtinu na střední škole, vedle toho se věnuje nehtovému designu. Psát začala v patnácti letech převážně fantasy. V poslední době se věnuje spíše sci‑fi a její povídky o mimozemšťanovi jménem Kchrat se od roku 2018

Pravidelné úspěchy v Ceně Karla Čapka i v soutěži Vidoucí dokazují, že Marie Domská dlouhodobě patří mezi velké talenty. V čtivém a temném románu Sivá krev tak na pole české fantastiky vstupuje vyzrálá autorka, o níž v budoucnosti ještě hodně uslyšíme.

pravidelně objevují v časopisech XB-1, Pevnost a v antologiích Mlok. Novely Kchrat (2019) a Voják nepláče (2021) zvítě‑ zily v Ceně Karla Čapka. Kniha Sivá krev je jejím románovým debutem.

Foto archiv autorky

brožovaná / 340 stran vychází v červnu 399 Kč

MARIE DOMSKÁ

SIVÁKREV

Svět je víc než jed a ostré zuby dravé a věčně lačné bohyně. Host

Ukázka z knihy

Otázek jsem měl desítky a bál se jakoukoli z nich položit. Hlavně proto, že ta, která mu zachránila život, taky zemřela. Nikdy na sobě nedal znát, jestli ji má rád, jestli ho těší její pozornost. Snášel ji s podivnou netečností téměř hraničící s ignorací. Přesto se mu nepřestala věšet na krk a mluvit za něj. Představoval jsem si, že uvnitř nepředsta‑ vitelně trpí nad její ztrátou. A zároveň jsem se bál, že až se zeptám, ledabyle pokrčí rameny a bez špetky zájmu řekne to svoje: Ne. Ne jako nemiloval jsem ji. Ne jako není mi líto, že zemřela.

Proto jsem mu vyprávěl. Vyprávěl jsem svým sivům, aby věděli, že svět je víc než jed a ostré zuby naší dravé a věčně lačné bohyně. Vléval jsem jim do žil světlo, naději, touhu po míru. Šířil jsem to jako svůj vlastní protijed. I jemu to mohlo pomoct.