Klára Goldstein Falkenfrau
rex 33 brno 2021
Falkenfrau
Klára
Goldstein
© Klára Goldstein, 2021 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2021 ISBN 978-80-275-0590-6
Tak dlouho chceš napsat báseň, která by to ještě zachytila, v níž by se to vzájemně dotklo tak bezhlesně a modře jako v té hloubce na úpatí hory. Ale mezitím zjišťuješ, že synonyma toho, co se děje, neexistují a každá metafora připomíná popraskaný lak. Co zaslechneš, nutí do kašle. A tak si poznamenáš několik taktů. Jde to za bytí, podobno infuzi. Vsakuje se to téměř okamžitě. Najednou zase hoboj probíhá stěnou kontrabasů, jako když se dotýkáš nedotknutelného. A slova nikde – – – Slepá a daleko pro to, co prýští, co se zalyká, docela pro cokoliv.
Na počátku jsme o tom nedokázali mluvit. Bylo třeba vynajít nový jazyk, sledovat temné siluety rostlin, naslouchat krvi uvnitř, za šera brouzdat proudem. Bylo třeba obnažit novou řeč, zatímco instrumentace — tak přirozená v každém pohybu — postupně vykroužila střed. Budou si myslet, že vědí, o čem je tahle báseň. A jako ráno roztahují závěsy s poloslepou malátností koťat, pokusí se dešifrovat dynamické změny.
Tempo primo
Podivný průvod na pobřeží. Pochodně rozleptává bóra. Následník podlehl. Olovo v hrudi prorůstá k válce. Taví se ve fantastické tvary rozpadající se říše. K té šeré vodě ještě nedosáhneš. Dospělí o tom mluví a je to jako strašné úhozy do lebky. Zevnitř tesající diskanty.
Padat tak hluboko se slovy v jazycích, které ještě nevznikly. Tak hluboko, že tíha pohrdání už zalamuje ruce. Cosi jako noc hvízdá na prsty dole u nádraží. Cosi jako noc opouští město v nebývalém spěchu.
Čas ti zúží zápěstí a zláme tě do bolesti. Vždy to tak bývá. A odejdeš, než se narodím, nebo se možná já budu vzdalovat z onoho nádraží, vklíněná mezi jistotu a železo, s vědomím, že zůstáváš. Jako matný bod. Jako tetelení světla, které si vybavím i potom, na dně jámy.
V ulicích, kterými se vracíme, se tma podobá výstřelu, ozvěně. Tehdy také zastavilo auto těsně u chodníku. Nějaký inspektor cvakal zuby a rval mě dovnitř. Výhrůžky se lačně chytaly dlažby. Pak si tě zvali. Lamači rukou. Třídiči lejster. A stejně to skončilo. Sedávali jsme čelem k oknu. V hlavě modro a housle rozběhnuté k noci.
Po cestě něco jako spáleniště, na němž by se dalo vyklíčit do nehybnosti. Alespoň prstnatce se o to pokoušejí mezi popelem a svištícími bicykly. Moje jméno začínalo na stejné písmeno jako jméno místa, kde zemřel, řekla. Je to nejběžnější axiom.
U kávy ti toho řekne tolik... Zase je krásná. Ne, s ní se nevídáme, prohodí a položí před tebe další snímek — zády ke svahu, osvobozující dopolední smích, norský vzor. Představuješ si ten bezhlavý sjezd z Amsatzbergu na jaře roku čtyřicet. Jak potom otec volá z fabriky a nikdo si nepřipouští, kam to až všechno zajde. A pak ta fotografie u stánku s květinami, tam dole ve městě. Usmívají se oba. A ty musíš taky.
festspielhaus
Festivalový dům, rozeznělý dnes v tolika vrstvách. A ještě k tomu ten déšť... Sleduješ ji, jak usedá s rukavicemi na rukou — satén a stříbro. Představuješ si, jak se — už bez rukavic — dotýká jeho těla dávno poté, co jsi odešla, dávno předtím, než se vracíš. Ještě letmý pohled, a ta štíhlá vzpomínka už není. Najednou se něco rozpadá. Na scénu vchází někdo jiný. I potlesk zní naprosto jinak. Smyčce nasazují v tichém soustředění. A cosi strašně chybí. To chvění, ten vhled. Ten zvuk, co už bude chybět pokaždé.