Jiří Pištora: Básně a Brundibásně – ukázka

e d i c e

p o e s i e

h o s t

KJĜ¢ QJĖUPSB C TOŕ B CSVOEJC TOŕ

v e l k á

08

ř a d a

S o u b o r

b á s n i c k é h o

d í l a

+ J Ĝ ¡ 1 J Ė U P S B ) P E J O Z W Ĝ F D F ; F N ŕ Q Ĝ J C M J ø O Þ D I . F [ F S Z W Q B N ŕ U J # S V O E J C T O ŕ & T F K F

KJĜ¢ QJĖUPSB C TOŕ B CSVOEJC TOŕ h o s t b r n o

© Jiří Pištora — dědicové, 2011 Epilogue © Jiří Gruša, 2011 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011 Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR

ISBN 978-80-7294-514-6

) P E J O Z W Ĝ F D F 1961

Oldřichu Mikuláškovi

co nese povodeň

Už od svítání místo řeky stoupaly obzory.

A voda, hmota tolik let, najednou stávala se někým, kdo ožil zešílet.

A dřeva táhlo vlnám po kolena.

Jako by lidi žili samé dřevo.

I dobrý sud i trnož přeražená, jak někdo půllitrem v ní hledal červotoče, a bidlo na prádlo, ten hadí jazyk dvorků, i nejsmutnější dřevo jménem plot i dříví na zátop a vlastně k utopení, i práh, na který někdo léta našlapoval, a někdo jiný si ho vyloví a pak mu budou chodit v kamnech znova všechny ty kroky, a někomu to možná vzalo trám, 11

kam by si zítra zatlouk skobu, někomu dřevěnou pravdu, někomu dřevěný klam, až ze všeho byl vodorovný les.

A do něj vrostlé lidské vteřiny jak ocel do štěpnice, kam za války pad šrapnel.

Jak rostem do své oběžnice, do velkých věcí, z nichž jsou dějiny, i do dýmky a do zápalek, do malých věcí, z nichž je čas.

A povodeň, ten dodavatel dálek, všechno to vlekla kolem nás.

4 U J T L Z

nic než železo

Z vagonů mávali vojáci, snad nám, snad ne, snad světu, který dupe zespoda do náprav, tak mávali, že se v té chvíli počlo v kolejnici několik prstenů.

A nám se zdálo, že jen jede vlak, mávají vojáci, a možná to tak bylo, a možná jinak. Z roztržených mraků teď padá slunce střemhlav do kolejí a neví, neví o nich nic než železo.

14