Josef JedliÄ?ka
KDE ŽIVOT NÁŠ JE V PŮLI SE SVOU POUTÍ / KREV NENÍ VODA
BRNO 2010
Ediční příprava a komentář Emil a Marie Lukešovi Vědecká redakce Jiří Holý
Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hlavního města Prahy Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR Editors and commentary © Emil a Marie Lukešovi, 2010 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 ISBN 978-80-7294-368-5
KDE ŽIVOT NÁŠ JE V PŮLI SE SVOU POUTÍ
PANU WILDOVI
I/ ZAČÍT A SKONČIT je možno kdekoliv, neboť jsme neuzavřeli
smlouvu s vítězstvím, ale s bojem. Začínávali dětstvím — co už však od těch dob zasypali hromadných hrobů! Jaké strašné břemeno bedlivé věrnosti nám za ta léta přibylo, s jakým úsilím je vzpíráme, abychom ještě dnes a snad ještě zítra byli s to své naděje a lásky! Ale já píšu knihu: Kdesi uprostřed života je okamžik, kdy muž musí vzít svůj osud do vlastních rukou. Neboť se stane, že ta dívka, naděje naše až k samému zrození a vzpomínka k hodince poslední, se vdá a porodí dítě. Jen jedenkrát jste ji políbili v dešti na rohu ulice, když ještě voněly ty heroické bezy. To dítě je ovšem chlapec. A podobá se vám, podobá se vám! — jako by vám z oka vypadl. A stane se, že před vašima očima zabijou básníka a unavený něžný policajt přinese domů dětem nedopsanou stránku složenou na nebepeklo. A stane se pak, že jednou mladičké šičky, ta líbezná, rytmická torza panen, v přesčasech zalátají tenounkou nití rudý prapor revoluce. A to je ten okamžik. Bývá to před svítáním, a odtud je konec s lyrikou. LYRIKA TOTIŽ — jak známo — se od epiky liší tím, že nevypravuje příběhy: příběhy jsou skryty. Ale i tenkrát dávno jsem 7
tomu povoloval jen jako neřesti, v těch prvých létech po Únoru, obitých dřevěným šalováním — dokud ještě spala… Člověka potom bolí hlava a je mu nanic, ale je to na celý život, nikdy nemít svou první lásku. Lyriku tedy už nelze. Podstatou lyriky je dekanonizace témat, tedy bezradnost. Řekne se svoboda! Ale kdo, kdo nám nás dosvědčí, až budeme jednou dočista a definitivně sami?! Pokud pak jde o metodu, metodou prózy je retardace, metodou lyriky významový zvrat. Tak muži retardují a ženy chtějí být co nejrychleji hotovy. Ale právě že je svobody málo. Toto, co žijeme, je svět mužů, metodologický i významový kontext prózy, znovu a znovu do omrzení ustavovaný trapnými digresemi. Ovšem. Ženy se vyučily zámečníky a strojvůdci, a tak nikdo nepíše prózu z libovůle. Nikdo neví, jak všechno dopadne. A prózu lze skončit kdekoliv: „Takže, natáhnuv ruku, chytil jsem komornou zrovna za…“ A konec. Anebo smrt. ZAČNU TEDY svým obležením. Na silnici, která vede od Stalinových závodů k litvínovskému Koldomu, je po každých dvou stech metrech vyryto do betonu datum. Za starými jatkami asi uprostřed neomítnuté cihlové osady, kterou postavili za války francouzští zajatci, setřeno deštěm a vyleptáno žíravým popílkem fabrik a povrchových dolů, je datum 18. II. 1948. O kousek výš, ve směru budoucnosti, je do betonu vytlačeno několik bosých dětských stop. Dávno předtím, než nás tu zajali v typových rodinných domcích, se rozprostírala dál už jen lada rozrytá trychtýři po bombách s několika osamělými boudami z černých mokvajících prken, zapomenuté březové remízky, ostnatý drát, pouťové růže zabarvující trávu dorůžova a domodra — a v těch místech, kde stojí dnes má knihovna, měl pelech divoký králík. Tenkrát jsme ještě chodili po Praze a zpívali tiše do noci starou ruskou revoluční písničku, tu, kterou prý si hvízdal Lenin opřen o parapet otevřeného okna onoho mlhavého listopadového rána v přetiché generální pauze před výstřelem Aurory. Někdo ji předělal na nové poměry a zpívala se s refrénem Lidice–Most–Litvínov… 8
Brigády Svazu mládeže začaly stavět ty domky, a vystavěly je dost špatně. Zdi se většinou nestýkají v pravém úhlu a bylo obtížné postavit skříně a postele, když jsme se sem nastěhovali jednoho listopadového dne — v té osudové důslednosti, která člověka nakonec vždycky přesvědčí, že žádné slovo a žádné jméno nelze vzít nadarmo. Stavělo se ve spěchu. Nebyl čas. Recitovali jsme zamlklým láníkům a půlláníkům Majakovského v hospodách se slabým pivem a většina dívek přišla to léto o své smutné válečné panenství — neboť daleko, daleko v budoucnosti bylo zklamání a hoře, a kalná svítání se teprve nepozorovatelně začala sbírat v tenoučkou nitku prvního šedivého vlasu. Ani dveře nedoléhaly a často se samovolně otevřely a tlumeně bouchaly v průvanu. Dodnes zní za větrných dnů tím boucháním celá čtvrť, je to organický zvuk jako příboj anebo hučení lesa. Krajina dosud nepřivykla městu. Před pár léty bylo hned za domkem bukové mlází a stačilo odskočit od plotny a za pár minut se mezi kabely a plecháči a kostrami dětských kočárků nasbíralo hub do polévky. Za nás už tomu tak nebylo, protože podhoubí zadupaly děti a lesní půdu zavezli humusem, když poslední bitva byla vybojována a konečně bylo povoleno založit si zahrádku. ZPOČÁTKU MĚLI NA MYSLI jakousi jednotnou parkovou úpravu terénu kolem bloků. Tenkrát ještě většina lidí nepociťovala principiální rozdíl mezi Bretonem a socialistickým realismem, tenkrát, když se stavělo toto sídliště, jsme ještě všichni věřili v Rilka a ve volnou lásku. Zakázali tedy jakékoliv individuální zásahy. Náhle a neočekávaně se objevovaly kontroly a přísně stíhaly každého, kdo porušil veřejný ráz prostranství. Zůstalo tu však mnoho rozbitých cihel, prken, kabelů, drátěného pletiva, a vítr, který vane, kam chce, zasil maně tu astru, tu měsíček, takže hned od počátku vznikala nejistota, co vlastně je a co není samovolný zásah. Muži s páskami na rukávech postávali v tupé bezradnosti nad ojedinělými trsy fialového orlíčku a mlčky se prodírali křovinami 9
černého bezu — plni úzkosti, zda se přece jen nezpronevěřují věci dělnické třídy. Přesto se dlouho nikdo neodvažoval. Jen za temných bezhvězdných nocí se plížili před dům s dětskými lopatičkami, a ohlížejíce se na všechny strany, zděšeni vzdáleným hulákáním opilců a řevem pářících se koček, sázeli do vlhkých koutů pod zděnými teráskami ředkvičky, petržel a pažitku. Děti to ovšem roznesly a často se o tomto porušení kázně a kolektivního cítění diskutovalo na plenárních schůzích místních organizací strany. V rámci boje proti formalismu, ostatně snad i proto, že tak velela ekonomická nutnost, vytyčili pomocí kolíků nízké drátěné ploty a vymezili tak nepravidelné čtyřúhelníky, příslušející jako zahrádka ke každému domku. Nastalo období navážení úrodné prsti. Půda byla suchá a kamenitá, rozrytá buldozery, a sotva se na ní uchytil i netřesk. Vozili tedy hlínu dva tři kilometry v kbelících a koších na dětských kočárcích. Náš soused prý navezl na suchopár sedm set šestatřicet vozíků lesní prsti. Nalezl si svůj kemp v dolíku, kde mívaly doupě lišky. Půda tam byla těžká, čpavkovitá, neboť v ní zetlely mrtvolky zaječích mláďat a myší a zlatě pernatých ptáků a snad i člověka, který tu padl na útěku. Dodnes vynese občas zběsilý růst pivoněk na světlo křehké bílé kůstky. Tak se všichni zabydleli, obrostli a zkošatěli, tak jsme se přistěhovali do obleženého města. SOUSED JAKO BDĚLÁ přední hlídka pracuje celé dny na zahrádce, takže, jak se zdá, v létě téměř nespí. Potkávám ho v půl sedmé ráno, když se vrací z noční směny. — Dobrou noc, řeknu, jak je tu zvykem, zatímco odkládá aktovku na lavičku pod zkomoleným stromem a tápavě protrhne tu a tam výhonek plevele. — Dobrou noc! odpoví obezřele a já klopím zrak, aby mě nepřistihl, že vím, jak v nenávratnu, k uzoufání v nenávratnu růžný den vyvstav nad temné hory májový plní dol. A když odejdu, zasní se a dlouho upřeně hledí na malou skalku a na záhonky kedlubnů a cibule. 10
Vracím-li se odpoledne, je v plné práci. Přesazuje útlé rostlinky z pařeniště, které zhotovil vlastní rukou za pomoci svého zesnulého švagra, a na sklonku dne zalévá hadicí s úzkostlivou přesností kaligrafa. Má tichý hlas a kultivovaně krutou dikci. — Petrklíčů, praví, — neboli primulí máme mnoho druhů. Člověk by to ani neřekl. Tak například primuli průhonickou, primulku jarní, která má, jak vidíte, okvětní lístky růžově vroubkované, primuli zakrslou, primuli letní, fialovou…, cožpak o to, o tom by se dalo povídat, to už je taková záliba. Někdo zase zajde spíš na skleničku. Člověk, pravda, má pořád nějakou prácičku, ale těch pár jahod přijde chlapci vždycky k chuti. Naše zahrádka leží ladem. — Máte tam na rýč černozemi, říká mi občas s pohledem, před nímž nelze nic utajit. Byl policajtem už za republiky. Nemám rád policajty, nerad žiju pod policejním dohledem. — Takové my už znali, řekl policajt jednou večer, zapaluje si půlku cigarety v dlouhé višňové špičce. — Panenky! Ale my, orgány, jsme si s nimi už uměli poradit. Měli jsme takový docela malý prostředeček, šídlo jsme říkali, tadyhle v rukávu. A šly. Hned šly, pane, jako beránci. Byly to kolikrát věci — jak povídám, román. Román, pane, ale ne takový, jako se píše. A vymeziv poetiku, pokračoval: — To jsme jednou s kolegou, nějakým Husárkem, však víš, maminko, takový fešák!, to jsme jednou prováděli zákrok v takovém — zákoutíčku… Vpadli jsme tam, pěkně ráz, dva. No co, láhve, kartičky — a jedna z těch panenek, že ne a ne. A že nepůjde. Kousala. Škrabala, potvůrka. Tak jsme ji trochu, jak se říká, poučili a vzali ji, tak jak byla. V Evině rouše, že. Jenom ty střevíčky na nohou. To bylo ten rok, jak byly ty mrazy a pomrzlo všechno stromoví. Celá nám zbělela, než jsme ji dovedli na strážnici. Pak zhaslo světlo. Často zhasínají. Policajt seděl a kouřil, byl shovívavý k světu, protože léto se chýlilo k podzimu a cibulky krokusů, hyacintů a tulipánů už byly uloženy v sklepě. Ze Sibiře začínal vát studený vítr čpící dehtem a kouřem kradmých ohňů. A pořád ještě stáli muži v koncentračních táborech při noční 11
prověrce… Naslouchali jsme s napětím tlumenému bouchání dveří a mlčeli. Pak jsem šel domů a sám a potmě snědl svou studenou večeři rukama, protože svíčky byly vyprodány a od Vánoc už uplynuly tři čtvrti roku. V DEVĚT SE ROZZVONÍ budíky. Vstávají na noční směnu. Děti už většinou spí. Vracejí se ženy z obchodů a jídelen. Ve dveřích se letmo políbí s mužem. Voní potem, uhelným prachem a sirovodíkem. Sedím s roztaženými lepkavými prsty, na něž usedají přezimující mouchy, a přemýšlím, že ve sklepě je uhlí sotva na týden. Za zdí hraje kdosi na starý křaplavý gramofon Čajkovského 1812. Vtom se náhle otevřou dveře a vejde žena ve svatebních šatech mé matky, na prsou má kytičku parmských fialek, síťové rukavice a botky z bělostné kůže. V levé vztažené ruce drží modrý porcelánový svícen a nažloutlé svíčky v něm jí se škvířivým praskotem ožehují uvolněnou rusou kadeř. Jediným prudkým a líbezným pohybem, trochu překotným, neboť jí po něm zůstalo na hrdle červené škrábnutí, rozevře své šaty a z jemných valencienských krajek vyklouznou její snědá ňadra. — Přivezli jsme vám uhlí, řekne a pokyne mi, abych ji následoval. — Ještě je týden do výplaty, řeknu. — Nevadí, mon cher! A svým teplým, modře žilkovaným ňadrem se přitiskne k mé tváři. — To uhlí jde ovšem na účet chudáka hraběte de Lérouville. Jdu tedy před dům a poslední drobné nasypu do učerněné dlaně starého vozky: — Pozor, příteli, ať nepošpiníte dámě šaty! Uhlí je složeno před domem — krásný velký ořech vysoké výhřevnosti. Žena v svatebních šatech z roku 1924 položí na vrchol hromady onu kytičku fialek a odchází. Odchází: — Adieu! A jak se ještě ohlédne, z kožešin mrazivě zasvítí její bílé hrdlo. Marseillaisa zatím zanikla v dunění zvonů Blagověščenského chrámu. A pak už je jen ticho, svištící prázdnota, do níž nezaléhá ani nejvzdálenější vzpomínka na potlesk onoho koncertu Pražského jara kdysi v osmačtyřicátém, na němž 12
mi jeden z dávných přátel půjčil necenzurovaný výtisk Státu a revoluce. Pak hrál Páleníček Appassionátu. Dveře se otevřely samy od sebe. Jsem napjat, jako kdybych měl být v příštím okamžiku definitivně přistižen. A dál se valí temný proud fabriční branou, megafony hrají do pochodu, píchačky zvoní, nad odpařovací věží svítí rudá hvězda a vedlejší branou tiše projíždějí šedivé autobusy s vězni. Všichni se probouzíme do beztvaré noci se zoufalou a zarytou odvahou, jako by už nikdy nemělo nastat svítání. Třída začíná směnu. JÁ NEVYTVÁŘÍM ten kontext. Píšu encyklopedii, vydávám svědectví, skrývaje se před pátravým zrakem policajta, na očích světa, v prvním patře tohoto mizerně postaveného domku, který lze odemknout kterýmkoliv klíčem. Dávno už přece nejde o to svět vykládat, to jediné, oč v tomto okamžiku běží, je osud. Jsem, který jsem — a vás, jenom vás si mohu vzít za svědky: muži, kteří houpáte vůz na spojce v kopci, vás, po pás obnažení, kteří s pokřikem zasypáváte plynové potrubí, vás, ženy s babskými břichy, které čekáte od pěti ráno ve frontě na maso, vás, hladoví, bití a týraní, kteří chrlíte poslední kapky krve na plesnivou podlahu betonových bunkrů, vás, opilí chvástalové, kteří jste si tykali s Frištenským, vás, technici, vyučení ještě ve Škodovce a u Siemense, kteří odpracujete Brandenburský koncert za jednu normohodinu — vás, muži, s nimiž jednou, jak se zdá, ať už tak nebo tak, půjdu bok po boku na bodák. Ale kdo dnes rozsoudí, čí je to vina, že jsme se všichni navzájem opustili, kdo nás to uřkl, že sedíce proti sobě nad sklenicí piva, odzíráme si jak nedoslýchaví navzájem ze rtů ta ztracená slova bratrství a solidarity? Ke kterým počátkům, předcházejícím jiné počátky, se musíme vrátit, abychom byli s to znovu nalézt společný srozumitelný kód pro jitřní mlhu a poražený strom, pro náhlé poklesnutí ptačího letu a pro mlčení ve tmě plné kulichů a sýčků? Tenkrát dávno, v době nevinnosti a naděje, jsem bydlel v Praze u dvou sester, z nichž tu mladší jsem si pak po létech vzal za ženu. Domnívala se tenkrát ještě, že směr tramvaje se řídí oním litinovým kolem s klikou, což byl zřejmý důkaz toho, jak lyrikou 13
mimoděk zbavujeme svět potenciální zázračnosti. V malém bytě bylo neustále plno lidí, kteří přicházeli a odcházeli, kdy je napadlo, protože klíč byl trvale pod rohožkou. To byly cigarety ještě na lístky a kouřili jsme jednu kolem stolu. Vajgly se cpaly do dutinek. Do bílého dne jsme diskutovali kolem sklápěcího šicího stroje o mezitřídách a o podílu práce na polidštění opice. Také o sexuálních otázkách a monogamii. Na přednášky jsme chodili, pokud nezačínaly příliš brzo, a před zkouškami jsme se zavírali v koupelně. Peníze, pokud jsme nějaké měli, jsme dávali do společné pokladny, takže jsme se mohli občas opíjet ovocným vínem za 46 Kčs staré měny. Někdy jsme pili čistý líh s grapefruitovou šťávou: líh opatřovaly medičky, šťávu dodala UNRRA. Dvojice se chodily líbat do předsíně. A pak někdy pozdě k ránu, když ve dvorech začínali řvát kosi, jsme zněžnělí únavou a nevyslovitelnou a sladkou jistotou spravedlivého božího království zpívali proti slepé skvrnité zdi protějšího domu Internacionálu. Ve vedlejším bytě bydlel mlékař se ženou. Byli to tiší, skromní a ohleduplní lidé. Drobná černooká paní byla tenkrát těhotná a občas si k nám chodila pro aspirin. K diskusím o Bertrandu Russellovi mimoděk přispívala tím, že dívkám ukazovala modrou dětskou výbavičku. Ale pak jednou pozdě v noci porodila holčičku, zatímco jsem střílel z okna do protější zdi belgickou devítkou, která zbyla v bytě po Němcích. Se zbrojními pasy se to tenkrát nebralo nijak přísně, přestože zbraně v rukou lidu vytvářely napětí. ZAČÁTEK ÚNORA BYL teplý a nadmíru příznivý tomu, aby člověk potkal mezi ohradami bílého koně s nohama černýma, zbrocenýma hladinou podzimního jezera, anebo spatřil mezi břízkami Riegrových sadů zmítajícího se Ikara. Lidé s rozepjatými zimníky stáli dlouho přes půlnoc před Melantrichem a přeli se a hádali a diskutovali. Na noc jsme otevírali okna a vzduch příjemně chladil na nahém těle. V těch dnech plivl kdosi na sklo vývěsní skříňky KSČ, kousek nad vinohradskou tržnicí. Agitprop místní organizace plivnutí orámoval modrou sklenářskou tužkou a připsal k tomu velkými 14
písmeny: Tak bojují nepřátelé národa a dělnické třídy! Bylo nám jasné, že se musí něco stát, že doba dozrála. Ostatně — byli jsme mládí světa. Chodil k nám tenkrát Čestmír J., který vystudoval medicínu a dnes prý pracuje v Bohnicích; Miloš P., blondýn německého vzezření a německé spořádanosti — měl ostatně i jméno německé —, který už tenkrát leccos věděl o jaderné fyzice a reléových počítačích; Dáša H., velmi krásná a velmi smutná architektka, kterou jsem pak po létech potkal s modrými plány žuder, korintských hlavic a byzantských sloupořadí; Vít Č., o němž tenkrát nikdo nevěděl, že se stane konfidentem; a Honza, jemný a skvělý, osobnost tak průzračná, že hrubým zrakem ji nelze ani postřehnout, a jeho bratr, chlapec, jemuž bylo určeno, aby posléze svědčil Balzakovi, a Slávek M., ten, který mi půjčil ono necenzurované vydání Lenina a který dosáhnuv gradu doktora filozofie zdědil po svém otci pojízdné auto, a Milan a jakýsi Kuňa a Eva a Irena a Božka a Fíma a Hanka a Soňa a ještě asi deset jiných, jejichž jména a tváře zvolna zapomínám… V bytě bydlela ještě podnájemnice a občas i jakýsi medik K. Podnájemnice, bývalá jeptiška, která utekla z noviciátu, se vracela domů kolem jedenácté, napustila si vanu horké vody a rozpařená, s vlasy v růžové síťce, stenografovala jako cvičení krátké články z Tvorby. Medik K. sedal celé dny u gramofonu. Měli jsme ovšem jen pár desek: Rue de la Gaîté od Nezvala a Buriana, Old Man River, nazpívanou Paulem Robesonem, Sentimental Journey, která tenkrát ještě nevzbuzovala asociace na Viktora Šklovského, Kanavu, Ravelovo Bolero, neúplnou třetí větu Mozartova koncertu d moll a židovskou modlitbu El mulle rachamim, kterou nazpíval jakýsi bulharský nebo rumunský kantor Katz, jediný, který se zachránil přímo z plynové komory. Medik, pokud nespal, seděl mlčky u gramofonu, a zatímco jsme se přeli, přecházeli po malém pokoji a tloukli rukama do šicího stroje, který nám sloužil za stůl, přehrával si tu zoufalou židovskou modlitbu, která na jednom místě přechází v orientální diskantové úpění. Když deska dohrála, velmi zvolna natáhl stroj, vyměnil 15
jehlu, popotáhl z cigarety tři šluky, které mu příslušely, a pustil desku znovu od začátku. Toho dne, kdy litvínovské dítě zanechalo své stopy v betonu silnice, přinesly noviny zprávu o demisi vlády. Ochladilo se a začal padat vlhký sníh. Vyšli jsme do ulic a chodili po Praze vzpřímeni s rudými hvězdičkami na klopách. Na patetických schodech Rudolfina seděla zimomřivě v lehkém jarním kabátku mladá dívka a skládala vlaštovku. Ve velké posluchárně Filozofické fakulty nafackoval jeden sociální demokrat malému oplzlému národnímu socialistovi, který i na přednáškách o Husserlových Logických zkoumáních mluvil v diskusi zastřeně o svých pohlavních problémech. Pak asi o dva dny později nás svolali do Slovanského domu na vysokoškolský výbor strany. Oznámili nám, že je třeba být v pohotovosti. Mluvilo se o generální stávce a kontrolovaly se legitimace. Mladý redaktor Rudého práva stál v pozadí velkého nízkého sálu na židli a mluvil s ramenem vystrčeným do publika. Měl na sobě neseprané montérky. Někdo mi tam tenkrát vypravoval, že jeden mladý básník se dožadoval vstupu do Československého rozhlasu, odkud chtěl všemu lidu přednést svou báseň Recitujeme smrt — což mu vymluvili jednak zásadně, jednak proto, že ráčkoval. Domů jsme přišli velmi pozdě. Medik K. si přehrával El mulle rachamim a na gauči vedle něho seděl jakýsi Joska, horník z Mostu, který se ucházel o mou budoucí švagrovou. Zřejmě ji velmi miloval, neboť vypravoval, jak jezdí na motorce a spí s otevřeným nožem pod hlavou. Oznámili jsme mu, že zítra pravděpodobně začne revoluce. — Opravdu? řekl a plácl mě po rameni: — Já se s tebou vsadím, ty študente, že nesjedeš po schodech ani s motokolem. A já mám dékávu, pětistovku. Vrchovou! Byli jsme jím nadšeni a já to nadšení sdílel, neboť už sama fyzická přítomnost skutečného představitele dělnické třídy byla v těchto těžkých dnech povzbuzující. Ochotně a rád jsem ulehl na improvizovaném lůžku z gaučových polštářů. V noci pak ohlásil rozhlas, že zítra bude mluvit Gottwald na Staroměst16
ském náměstí. Usnul jsem, když ještě Joska se švagrovou hovořili vykloněni z okna a kouřili jednu cigaretu. Mluvili o šachtách a povrchových dolech tady na severu, kde se spolu seznámili, o Mostu a Růžodolu, o Komořanech a Ervěnicích, o místech mého osudu, který jsem dosud neprohlédal, o gigantických nakladačích, které trčí nad pustým pohořím násypek, nad umělou krajinou mého života, nad tou vše pozvolna pohlcující prapůvodní anebo definitivně ukončenou tváří světa. KOLEM FABRIKY a na okrajích propastí povrchových dolů stojí barákové ubikace. Baráky tu zbyly ještě po německých koncentračních táborech. Okolo padesátého roku některé vrátili původnímu účelu a jiné upravili pro brigádníky i pro rodinné bydlení. Dvě a dvě místnosti spojili společnou předsíňkou, provedli dezinfekci a dispenzarizaci pohlavních chorob. Mnoho brigádníků se tu oženilo a rodinný život začal determinovat formy společenských vztahů. Letos, u příležitosti výročí Února, byly vyplaceny horníkům prémie. Rudé prapory plihly v plískanici jako tenkrát a pod okapem už deset let rezl křivák horníka Josky, který prý se posléze oženil s dcerou slovenského vinopalníka. Horník František Pomykal si koupil za prémii elektrickou pračku. Před elektrou byla fronta, ale dostali ji. Vezli ji v té plískanici domů na dětském žebřiňáčku, muž vpředu a žena s dětmi tlačily. Vyjevené děti v rozčilení přirazily vozík ke zdi a pračka se odřela. — To nic, řekl Pomykal, — zejtra to přetřu, děti jsou děti. Bude jako nová. Hlavní věc je stroj. Nemám pračku pro parádu. A stroj jde, jako když hraje, tomu já zase rozumím. Jeho soused Josef Sviták jim pomohl s pračkou do baráku, zatímco Pomykalovy děti vyplazovaly jazyk na děti sousedů a pokřikovaly: — Heč! Heč! My máme novou perotu! Sousedka zpohlavkovala své děti, které němě, tupě a bezmocně přihlížely, a řekla: — Je to ňáký vodřený! — A člověk má přece jen někdy v životě štěstí! řekla Pomykalová, když stroj instalovali do kouta vedle kamen. — Bylo nás dobře šedesát na jedenáct praček. 17
Bylo však třeba prodloužit šňůru a upravit kontakt. Několikrát vyrazili pojistky, ale konečně se pračka rozběhla. Stáli nad ní v němém úžasu. Pomykal sedě na bobku znovu a znovu zapínal a vypínal stroj. Sviták odvrácen k oknu naslouchal. — Já bych řekl, že tluče! poznamenal. — A to se teda mejlíš, řekl Pomykal, — jde jako hodiny. Nicméně poodstoupil a soustředěně naklonil hlavu. Venku pleskaly rudé prapory o žerdě. — Přece poznám, jestli pračka tluče! řekl po chvíli. — No když myslíš, řekl Sviták a bez pozdravu odešel. Pomykalovi ten večer skoro ani nejedli a spouštěli a vypínali stroj málem až do půlnoci. Otec občas vstal a protáhl si zdřevěnělé nohy. Obě nejmenší děti usnuly na podlaze. Pomykal ráno odešel na směnu. Sviták měl odpolední, ale protože tu noc špatně spal, ještě za tmy se oblékl a usedl ke stolu s lokty podepřenými a s cigaretou mezi prsty. Žena, sotva se probudila, řekla z peřin: — Taháš jednu za druhou. Od rána do večera. Sviták mlčel a ponuře se díval do prázdného kouta vedle sporáku. Svitáková po chvíli se vzdycháním a úpěním vstala, zapnula rádio a ještě v noční košili šla natočit vodu do prádelního hrnce. „To jsem já, já svoboda mladá, v červený květ rozkvetlá,“ zpíval Rudolf Cortés a Svitáková od vodovodu: — Podívej se, Pomykal! křičela, neboť tekoucí voda řinčela o plech. — Podívej, Pomykal! Ten je nekuřák! — Pomykal, řekl tiše, — hele, Pomykal mi může akorát… — Protože je to pravda, řekla žena nelogicky a postavila hrnec na plotnu. Veliká vodnatá ňadra se jí válela pod zamokřenou košilí po svislém břiše. Muž pomalu zamáčkl cigaretu a odvrátil se k oknu, za nímž v prvním ranním šeru poletovaly chuchvalce vlhkého sněhu: — Na čtvrtý svážný u vrátku je nová strojnice, řekl nenávistně, — ta je, sakra, tvrdá jako uhel.
18
— Každej, slyšíš, každej už má dneska perotu! Zhroutila se na židli a dala se do pláče. — Jak uhel! štkala. — Každej, abys věděl, každá cikánka! — Neřvi, řekl Sviták, zapnul si rukávy u košile, prošel předsíňkou a bez zaklepání vstoupil k sousedům. Pomykalová ohřívala v teplé vodě kojeneckou láhev s mlékem. — Neumíte pozdravit, řekla dětem, které se kupily kolem pračky, neboť majetek ji zušlechtil. Sviták praštil dveřmi: — To si myslím, řekl, — to by se vám hodilo, zařval, — cpát si pupek z mozolů dělnický třídy! Odstrčil Pomykalovou a dvěma dlouhými kroky přistoupil k pračce. — Neblázněte, Svitáku! vykřikla Pomykalová, ale Sviták už vytrhl kontakt ze zdi a jedním kopnutím pračku povalil. Děti se mu s křikem svalily pod nohy a Pomykalová přiskočila a roztrhla mu na zádech košili. — Když řeknu, že tluče, řval Sviták a dupal po pračce, — tak taky, himlhergot, tluče! Pomykalová kousala a škrabala, ale Sviták ji uhodil do hlavy a s pohrabáčem v ruce sípěl: — Všechno to zmlátím na jednu hromadu! Mě bude někdo učit, mě bude někdo učit, jestli motor tluče! Jeho žena, přivolána hlukem, vešla v květovaném županu, zrovna když se Pomykalovi váleli po zemi v tratolišti krve a Sviták bil pohrabáčem do beztvarého krytu pračky. I ostatní sousedi se začali sbíhat. — Jo, řekla žena s kojencem na ruce, — já vždycky říkám, že žádnej strom neroste až do nebe. — Já teda nejsem proti tomu, dát ženský občas pár facek, ale stroj je teda stroj! poznamenal starší muž a odvrátil se. Svitáková cílevědomě strhla ze zdi fotografii, na níž stála ve skupince mladých děvčat vedle Pomykalové, když ještě za svobodna společně cvičily na akademii rudých odborů, a převrhla hrnec na plotně.
19
— Hele, voháňka! řekla žena z protějšího baráku. — No prosím, voháňka! Kde to ty lidi seženou. Já voháňku neviděla dobře půldruhýho roku. — Kolik dáte, paní! ušklíbl se uhrovitý výrostek — a všichni se dali do smíchu, zatímco Svitáková strhla ubrus a šlapala po peřinách, takže jednotlivá pírka začala zvolna kroužit vzduchem. Konečně dva muži odtrhli Svitáka od pračky. — Materiál stejně stojí za starou belu! řekl jeden z nich a potají strčil do kapsy kotvu od elektromotoru. Jiný soused mezitím zavolal na zdravotnické středisko, protože tu byli zranění a protože většinou volají doktora, když už si sami nevědí rady. Sanitkou přijela mladá lékařka, ještě když pírka poletovala ve vzduchu, ošetřila tržné rány a napsala několik lékařských vysvědčení o poškození na těle. ROZEDNILO SE a z pouličních tlampačů začali vysílat pořad k výročí únorového vítězství. Jako by člověk za každým příštím rohem měl padnout na tisícihlavé shromáždění, jako by se minulost k nerozeznání mísila s přítomností v tísnivé illusion du déjà-vu. Pršelo jako tenkrát, ale v pusté ulici bouchali popeláři popelnicemi. Mluvil Gottwald, byla to deska s jeho projevem na Staroměstském náměstí. Jeho hlas se co chvíli ztrácel ve stoupajícím křiku obrovského davu. Naslouchal jsem pozorně, abych rozeznal minulost svého vlastního hlasu, ale naslouchal jsem marně, neboť formy jásání nebyly ještě vytříbeny a křičeli jsme většinou neartikulovaně. Stáli jsme před Kinského palácem prostovlasí, s rukama v kapsách. A z Celetné a z Kaprovky a od Malého rynku se valil na náměstí temný dav: Kolbenka a Českomoravská a Ringhoferovka a žižkovská kapslovna a rozpačití muži s aktovkami i kurovitě plaší čtyřicátníci s budoucností okresních školních inspektorů na čele. Na opršelý Husův pomník se vyšplhalo několik dívek v národních krojích podle úporného zvyku ještě z pětačtyřicátého. Za velkými okny pojišťovny se svítilo a bylo vidět shrbené muže a ženy, jak neúnavně ťukají do psacích a počítacích strojů. Hostinský vedle Štorcha postavil do průjezdu před výčep prostřený stůl a prodával čaj a horké párky. 20