Milan Kundera aneb Co zmůže literatura – ukázka

Bohumil Fořt Jiří Kudrnáč Petr Kyloušek / eds. /

MILAN KUNDERA ANEB CO ZMŮŽE LITERATURA?

Kolektivní monografie věnovaná dílu Milana Kundery navazuje na stejnojmennou mezinárodní konferenci konanou v Brně v roce 2009. Publikace spojuje příspěvky odborníků k jednotlivým aspektům díla Milana Kundery (Češka, Kosková, Richterová) se studiemi (literárních) historiků a teoretiků, kteří se vyslovují ke konkrétním problémům tvorby tohoto autora (Pavel, Steiner, Koten, Sládek), nechybí ani pohledy z jiných oborů (Scarpetta). Analyzováno je hlavně Kunderovo dílo beletristické, především v jeho estetických a ideových souvislostech, středem zájmu jsou též autorovy eseje a jeho celkový filozofický a kulturní odkaz, a to napříč uměleckými médii.

Milan Kundera aneb

Co zmůže literatura?

Cena 299 Kč

Soubor statí o díle Milana Kundery

ISBN 978-80-7294-380-7

Obalka_Sbornik K_FINAL.indd 1

1.2.2013 14:05:17

Obalka_Sbornik K_FINAL.indd 2

1.2.2013 14:05:20

Sbornik_sazba.indd 1

1.2.2013 14:59:08

Soubor statí vybrali a uspořádali Bohumil Fořt Jiří Kudrnáč Petr Kyloušek

Sbornik_sazba.indd 2

1.2.2013 14:59:09

Milan Kundera aneb

Co zmůže literatura?

Soubor statí o díle Milana Kundery

BRNO 2012

Sbornik_sazba.indd 3

1.2.2013 14:59:09

4| Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme d’aide à la publication F. X. Šalda, bénéficie du soutien de Culturesfrance — opérateur du Ministère français des affaires étrangères et européennes et du Ministère de la culture et de la communication, de l’Ambassade de France en République tchèque et de l’Institut français de Prague.

Tato kniha vychází s laskavou pomocí Culturesfrance — agentury francouzského Ministerstva zahraničních a evropských věcí a francouzského Ministerstva kultury a komunikace, Velvyslanectví Francouzské republiky v České republice a Francouzského institutu v Praze v rámci podpůrného programu F. X. Šalda.

Kniha vychází pod záštitou primátora statutárního města Brna Romana Onderky.

Vydání knihy finančně podpořilo statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR. © Bohumil Fořt, Jiří Kudrnáč, Petr Kyloušek, 2012 Translation © Petr Kyloušek, 2012 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7294-380-7

Sbornik_sazba.indd 4

1.2.2013 14:59:09

|5

Obsah

Úvodem ——————————————————————————————————— 7 /I/

Sbornik_sazba.indd 5

LITERÁRNÍ A FILOZOFICKÉ ASPEKTY DÍLA MILANA KUNDERY ——————————————————————— 11 Sylvie Richterová / Pokus o synchronní pohled na dílo Milana Kundery ————————————————————————— 13 Hana Voisine-Jechová / Charakteristika postavy a etické a filozofické poselství v románech Milana Kundery ————————— 24 Helena Kosková / Téma lyrického věku a homo sentimentalis v Kunderově próze ————————————————— 34 František Všetička / Tvarosloví Žertu ————————————————— 50 Jiří Koten / Od politiky k chaosu, v němž není místo pro soukromí metamorfózy fikčních světů Milana Kundery ————————————————————————————— 60 Aleš Haman / Eros, sex, tělo a stud v tvorbě Milana Kundery ————————————————————————————— 68 Jan Tlustý / Fenomenologická stopa v díle Milana Kundery ————————————————————————————— 79 Gertraude Zandová / Modelování čtenáře v díle Milana Kundery — na příkladu románu Nesnesitelná lehkost bytí —————————————————————————— 89 Bertrand Vibert / Nostalgie „zapomínaného bytí“ a nechuť ke „kategorickému souhlasu s bytím“: Románový dopad kontradikce ————————————————————— 96 Tomáš Kubíček / Alkinoova výzva —————————————————— 110 Lakis Prodiguis / Ten poslední z terminálních paradoxů ————— 119 Jakub Češka / Metonymie v pozdní románové tvorbě Milana Kundery ———————————————————————— 126

1.2.2013 14:59:09

6| / II /

ESEJISTICKÁ TVORBA MILANA KUNDERY —————————— Milan Suchomel / Esej, dvojenec románu ————————————— Thomas Pavel / Románová ironie mezi neúmyslností a neúspěchem. Pokus o interpretaci L’Art du roman Milana Kundery ———————————————————————————— Ondřej Sládek / O fikci a skutečnosti: Několik poznámek ke Kunderovu umění románu ————————

/ III / MILAN KUNDERA V RECEPCI: KRITICKÉ I OSOBNÍ ———————————————————————— Guy Scarpetta / Politický Kundera ————————————————— Martin Petras / Tři období recepce díla Milana Kundery ve Francii —————————————————————— Massimo Rizzante / Ve třech větách ———————————————— Marek Bienczyk / Číst Kunderu v době Solidarity ————————— Friđrik Rafnsson / Dílo Milana Kundery viděné z dalekého severu ——————————————————————————— Petr Steiner / Spory o symbolický kapitál ————————————— Bohumil Fořt / Kunderovy světy jako svědectví o reálných světech? Případ Žert ——————————————————— Milan Jungmann / Můj vztah k dílu Milana Kundery —————— Mojmír Grygar / Stěny (úvaha poněkud vzpomínková) ————— / IV / MILAN KUNDERA V INTERMEDIÁLNÍCH A INTERTEXTOVÝCH SOUVISLOSTECH ———————————— Piotr Sadkowski / Nevědomost Milana Kundery a odysseovský příběh ———————————————————————— Martin Rizek / Opony Milana Kundery —————————————— Lubomír Machala / Nad dvěma knihami — Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění vs.

Vladimír Páral: Kniha rozkoší, smíchu a radosti ———————————— Petr Bubeníček / Blízká, či vzdálená adaptace?

Dva filmové přepisy Kunderových próz —————————————— Tibor Žilka / Filmová podoba literárneho diela —————————— Anna Żurawska / Romány a jejich hudba: La Lenteur a L’Ignorance Milana Kundery ——————————————

137 139

144 150 159 161 170 195 203 213 217 224 234 237 245 247 257

264 272 281 292

SUMMARY —————————————————————————————————— 306 JMENNÝ REJSTŘÍK ————————————————————————————— 309

Sbornik_sazba.indd 6

1.2.2013 14:59:09

|7

Úvodem

Milan Kundera patří — řečeno bez nadsázky — k těm nemnoha českým spisovatelům a myslitelům, kteří si získali celosvětovou pozornost a uznání. Jakkoli si ho česká i francouzská literární věda právem přivlastňují, ohlas jeho díla je celosvětový — říkáme-li ohlas, máme na mysli jak čtenářskou a odbornou recepci Kunderova díla, tak i jeho vliv a způsob, jakým přispělo k formování dílčích literárních kontextů. Svědčí o tom množství překladů jeho děl do jednotlivých národních jazyků i literárněkritická literatura věnovaná analýzám a interpretacím těchto děl v rámci jednotlivých literárněvědných kontextů.

To se netýká pouze prozaického díla Milana Kundery, které je nejrozsáhlejší a též nejpopulárnější, ale také jeho díla esejistického a dramatického i prací překladatelských a básnických z počátečních fází Kunderovy tvorby.

I bez detailnějšího odborného vhledu je zřejmé, že fenomén Milan Kundera sahá daleko za oblast literatury a s ní spojených oblastí a disciplín. Je to dáno především specifickým naladěním jeho tvorby, která čtenářům umožňuje pokládat spolu s autorem různorodé otázky týkající se lidské existence, historie a kultury a promýšlet možné odpovědi.

Jednotlivé koncepty, k nimž Kundera svá díla upíná, mu umožňují komunikovat s tou částí čtenářské obce, která považuje literaturu za důležitý zdroj poznání a konceptualizace lidské existence v okolním světě.

Takto specificky laděná Kunderova beletristická tvorba je doplněna jeho tvorbou esejistickou — oba přístupy tak tvoří komplementy jedné výpovědi týkající se jednotlivých aspektů lidské existence.

Je tedy pochopitelné, že tvorba Milana Kundery není čtenářům lhostejná — jde nejen o zájem pozitivní, zřetelný v dychtivém očekávání

Sbornik_sazba.indd 7

1.2.2013 14:59:09

8|

každého nově vydaného spisovatelova díla, nýbrž i o zájem založený na polemice s předkládanými koncepty a způsoby, jakými je autor uchopuje. Je ovšem třeba dodat, že Kundera sám způsobem výstavby svých děl k možné polemice přímo vyzývá — především tam, kde nabízí několik různých pohledů na jeden zvolený koncept, podle toho, z jakého výchozího stanoviska je tento koncept nahlížen. Tato pluralita je Kunderově tvorbě bytostně vlastní a je důležitou příčinou ohlasů, které jeho dílo budí.

Jedním z důkazů této skutečnosti je i mezinárodní konference nazvaná Milan Kundera aneb Co zmůže literatura?, která se konala ve dnech 28.–30. května 2009 v Brně; spolupořádajícími institucemi byly Masarykova univerzita, Karlova univerzita, Akademie věd ČR, JAMU, Moravská zemská knihovna, Université Lumière Lyon 2 a Università di Roma Sapienza.

V jednotlivých sekcích vystoupili na konferenci vědci, znalci a příznivci Kunderova díla z jedenácti zemí, aby se vyjádřili k nejrůznějším jeho aspektům. Mezinárodní konfrontace přinesla bohatou výměnu názorů týkajících díla tohoto světového spisovatele a myslitele. Vzhledem k pozornosti a ohlasu, které toto setkání vyvolalo, se její organizátoři rozhodli oslovit pečlivě vybranou skupinu vědců a znalců Kunderova díla a přizvat je k účasti na kolektivní monografii, jež by přinesla zásadní poznatky na poli kunderovského bádání. Většina oslovených badatelů s účastí na proponovaném projektu souhlasila a ze všech příspěvků pak byly vybrány ty, které tvoří tuto monografii: Milan Kundera aneb Co zmůže literatura?

Texty byly pro účely monografie rozděleny do čtyř oddílů, z nichž každý sdružuje příspěvky vykazující podobné tematické rysy, ať už se jedná o literární a filozofické atributy Kunderova prozaického díla, jeho esejistické tvorby, o recepci jeho tvorby, či o širší intermediální a intertextové kontexty jeho díla. Oddíly jsou koncipovány tak, aby pokryly různá témata a aby zařazené příspěvky ve společné „komunikaci“ dotvářely co nejpluralitnější pohled na jednotlivé aspekty Kunderova nesporně inspirujícího díla.

Monografie vychází poté, co francouzské nakladatelství Gallimard vydalo v prestižní edici La Pléiade dvousvazkový soubor patnácti Kunderových děl od šedesátých let do současnosti, počínaje Směšnými láskami a konče esejem Une rencontre, s doprovodem a kritickým komentářem quebeckého literárního vědce Françoise Ricarda. Tento fakt lze — alespoň ve francouzské tradici — považovat za jakousi

Sbornik_sazba.indd 8

1.2.2013 14:59:09

|9

definitivní konsekraci včleňující Kunderu mezi autory, k nimž se sám v mnoha případech ve svých esejích hlásí jako k velikánům evropské a světové kultury. Ona kanonizace do značné míry určuje, co napříště bude a nebude — ve Francii a ve světě, mimo české kulturní prostředí — považováno za součást autorova obrazu a odkazu, dává celoživotnímu dílu definitivní podobu, povyšuje Kunderu mezi nesmrtelné a vyvazuje ho z úzkého národního kontextu.

Monumentalita a monolitnost však nevylučují kritický pohled.

Jsou spíše výzvou. Bohatství tvůrců lze někdy měřit šíří a růzností reakcí, které vyvolávají, a kritických přístupů, k nimž vybízejí. Monografie Milan Kundera aneb Co zmůže literatura? tuto skutečnost potvrzuje už tím, že nabízí konfrontaci českého a mimočeského přístupu ke Kunderovu dílu. Budiž považována za příspěvek k hlubšímu poznání Kunderova díla..

Editoři

Sbornik_sazba.indd 9

1.2.2013 14:59:09

Sbornik_sazba.indd 10

1.2.2013 14:59:09

/I/ Literární a filozofické aspekty díla Milana Kundery

Sbornik_sazba.indd 11

1.2.2013 14:59:09

Sbornik_sazba.indd 12

1.2.2013 14:59:09

| 13

Sylvie Richterová Pokus o synchronní pohled na dílo Milana Kundery

Milan Kundera vyzdvihl a zhodnotil evropský román jako jednu z mála forem dnešní kultury schopných postavit se proti krizi, kterou Husserl pojmenoval „ztráta konkrétního světa života“ a Heidegger „zapomnění bytí“.1 Román je v Kunderově pojetí nezastupitelným nástrojem osvojování světa, jednou z „posledních pozic, kde člověk ještě může udržovat vztah k životu v celku“.2 Tento pokus o synchronní pohled na jeho dílo je veden snahou upozornit alespoň na některé aspekty estetiky románu, který sám sobě přiřazuje vpravdě epochální kulturní funkci.3 Pokud hledáme estetickou teorii, jíž se jeho pojetí románu jako aktivní, svobodné estetické hry či zkušenosti nejvíc blíží, nabízí se vedle stop Mukařovského estetiky, kterou Kundera poznal už jako student, pojem estetické hry a svobody, jak je do filozofie uvedl Friedrich Schiller v Listech o estetické výchově člověka. „Člověk si hraje jen tehdy, když je v plném významu člověkem, a je jen tam plně člověkem, když si hraje.“ Předmětem instinktu hry je „živoucí forma“, krása. „Člověk si má s krásou jen hrát a má si hrát jen s krásou.“4 Člověk má k věcem vztah fyzický, logický nebo morální, ale pouze skrze estetický postoj „se lze vztáhnout k celku našich rozmanitých sil“.5 Tyto Schillerovy úvahy v Kunderově estetice podivuhodně platí.6 Obraz 1 Milan Kundera, Zneuznávané dědictví Cervantesovo, Brno, Atlantis 1995 [1986], s. 10.

2 Tamtéž, s. 89.

3 Viz např. „Jeruzalémský projev. Román a kultura“, česky In Zneuznávané dědictví Cervantesovo (1995).

4 Friedrich Schiller, „Listy o estetické výchově (XV.)“, In týž, Výbor z filozofických spisů, přel.

F. Demel, Praha, Nakladatelství Svoboda — Libertas 1992, s. 175.

5 Tamtéž, s. 190.

6 Obecněji vzato, může německý idealismus ke Kunderovu umění románu říct více, Hegel je jedním z nejcitovanějších filozofů, Goethe je přítomný nejen jako románová postava, ale i jako silný metaliterární a intertextuální prvek, zejména v Nesmrtelnosti.

Sbornik_sazba.indd 13

1.2.2013 14:59:09

14 |

současného světa vstupující takovým prizmatem do přítomnosti se lomí dvěma směry: na jedné straně nabývá plného významu Kunderovo pojetí krásy jako bezpodmínečné, originální, inovativní kvality umělecké formy, tedy jako výrazu možného dobra — „všechny aspekty existence, které román objevuje, objevuje jako krásu,“ čteme v Umění románu, v oddílu „Jedenasedmdesát slov“, pod heslem Krása.7 Na druhé straně se krása stává absolutním měřítkem civilizačního úpadku a v jejím světle vystupuje „ošklivost“ jako morální kategorie, jako synonymum existenciální nepřijatelnosti. V Nesnesitelné lehkosti bytí vyjadřuje Tereza existenciální nevolnost estetickým soudem: „Praha se stala ošklivá.“ Autor se k tomuto místu vrací v citovaném oddílu Umění románu pod heslem Ošklivost a zdůrazňuje morální význam estetického hodnocení.8 Platónská trichotomie dobra, pravdy a krásy je nejvyšším společným jmenovatelem hodnot, které Kundera nespouští z očí. Dalo by se říct, že svým dílem jejich nepřítomnost v současném světě neúnavně a ze všech stran nasvěcuje. Jeho romány se po nich táží, provokují, neodpovídají na otázky, zato je originální poetikou zpřítomňují. Nemají nic společného s hodnotovým relativismem postmodernismu, jsou v tomto ohledu jeho zásadním a vědomým protikladem.9 Konkrétní, osobně angažovaný prožitek historické situace v obou částech rozdělené Evropy se ve světle takto pojaté estetiky jeví jako ostrá konfrontace „terminálního“ materialismu (v obou jeho evropských variantách) a univerzálního, nadčasového idealismu. Základní logickou a narativní figurou je paradox, který vylučuje nejen myšlenkové stereotypy, ale i teoretické odpovědi a odkazuje k živým paradoxům lidské existence ve světě.

/ Meditativní čtení / Děj románu se odehrává v čase a první čtení si žádá postupné vnímání peripetií příběhu od první stránky po poslední tečku. Polyfonní kompozici, esejistické pasáže, románové kontrapunkty, vzájemné rezonance různých tematických linií a historických plánů lze adekvátně 7 Milan Kundera, Zneuznávané dědictví Cervantesovo, Brno, Atlantis 1995, s. 151.

8 Tamtéž, s. 165. (Autorské upřesnění si tu vyžádala zkušenost s překladateli, kteří v rozporu s originálem nahrazují podle běžného klišé slovo „ošklivý“ výrazem „hrozný“.)

9 „Kundera se věnuje moderním umělcům, malířům, hudebníkům, básníkům, romanopiscům a režisérům, kteří dnes upadli do postmodernistického zapomnění,“ píše Marc Fumaroli v recenzi na svazek esejů Une rencontre (Setkání), v La Repubblica, 2009 (Řím, 24. 4.).

Sbornik_sazba.indd 14

1.2.2013 14:59:09

| 15

vnímat, jen pokud jsme dílo čtenářsky vcelku obsáhli. Kunderovo umění románu je vystavěno v několika významových rovinách, má básnické kvality, které nelze obsáhnout naratologickými teoriemi, konfrontuje současnost s mýty a jeho určením je estetická zkušenost, jíž není cizí ani pojem „alchymie“.10 Hranice mezi jednotlivými romány a eseji v synchronním pohledu ustupují, první knihy předznamenávají témata posledních, poslední domýšlejí situace nastolené v začátcích. Dále celé dílo otevřeně i skrytě komunikuje s poetikou „evropského“ románu a definuje jakýsi kánon, či spíš antikánon, sahající od Rabelaise po Carlose Fuentese nebo Salmana Rushdieho.11 Estetickými, metaliterárními, intertextuálními složkami tedy nabízí (ale nevnucuje) možnost vystoupit z lineárního, posloupného vnímání textů k řádově „vyšším“ čtenářským postupům. Jedním z klíčových slov autorových esejů o umění románu je meditace. Meditace vyžaduje vystoupit z abstraktního vnímání obrazů a příběhů a uchopit je nejen rozumem, ale i duší. Řečeno nadpisem jedné kapitoly z třetího svazku esejí nazvaného Opona: „Aller dans l’âme des choses“ — „jít do duše věcí“. Slovo meditace zařadil Kundera také do IV. dílu Umění románu: „Založit román na ustavičné meditaci znamená jít proti duchu doby, která úplně ztratila zálibu v myšlení.“ V Dialogu o umění románu mluví o meditativním tázání a o tázavé meditaci, klíčové slovo se objevuje i v dalších souvislostech.12 Potřeba vystoupit z diktátu diachronie vedoucí čtenáře posloupností stránek, od začátku do konce, je tedy téhož rodu jako vzpoura romanopisce proti duchu doby. Román může „pokročit“ jen „navzdory a proti pokroku světa“, čteme ve Zneuznávaném dědictví Cervantesově.13 Dominantním projevem ducha doby je rychlost zprostředkovaná technikou; v extázi rychlosti ztrácí člověk vědomí, neví ani, „kolik je mu roků, kdo je jeho žena, kdo jeho děti“, jako motocyklista v románu Pomalost. Opojení rychlostí člověka „vytrhne z jeho času“,14 zbaví ho 10 Milan Kundera, Zneuznávané dědictví Cervantesovo, Brno, Atlantis 1995, s. 104.

11 Carlos Fuentes vydal roku 1993 svazek esejů nazvaný Geografia de la novela (Zeměpis románu), ve kterém rýsuje jakési ideální společenství románu, k němuž čítá spisovatele pěti kontinentů, od Nadine Gordimerové po Jorge Luise Borgese, od Itala Calvina po Juliana Barnese, od Juana Goytisola po Salmana Rushdieho a Goergyho Konrada. Na Milana Kunderu, jemuž zde věnuje esej o tajné idyle, se soustavně odvolává jako na autora, který formuloval estetické principy a hodnotové stupnice současného nekomerčního, objevujícího románu.

12 Milan Kundera, Zneuznávané dědictví Cervantesovo, Brno, Atlantis 1995, s. 37–64.

13 Tamtéž, s. 30.

14 Tamtéž, s. 10.

Sbornik_sazba.indd 15

1.2.2013 14:59:09

16 |

identity i smyslu pro skutečnost a vrhá jej do karikaturálního světa ovládaného logikou obrazu, kde nežije, nýbrž figuruje v groteskním představení. Románová meditace tak stojí proti technické závrati, meditativní vystoupení z času proti vražedné a sebevražedné extázi. To jsou dvě otevřené možnosti, aut-aut lidského života, které romanopisec postavil proti sobě: ztráta vědomí — anebo vědomí soustředěné, tvůrčí estetické hry.

První čtení románu příliš meditativní být nemůže, musí proběhnout diachronicky, neboť vstoupit do časového plánu a sledovat postup vyprávění je podmínkou hry. Dalo by se říct, že odpovídá heideggerovskému „vržení do světa“. Prvoplánový příběh prostoupený reflexivními pasážemi působí poutavě a zaručuje čtenářskou pozornost, ale nevylučuje neporozumění a může i podráždit. V paměti napoprvé ulpívá, jen co bije do očí, ale proč a jak jisté věci utkvívají, je teprve otázkou. Román napsaný „proti duchu doby, která ztratila zálibu v myšlení“, se dovolává hlubší účasti. Číst proti duchu jednorozměrného, kupředu uhánějícího konzumu příběhů proměňujícího umění ve zboží znamená číst nejen lineárně, ale i opakovaně, s digresemi, návraty a konfrontacemi. Meditativní čtení dovoluje vnímat celek díla jako stavbu — a procházet jím různými směry. Architektonický prostor je možná trojrozměrný, možná otevřený dalším významovým plánům. (A pokud máme uvést příklady meditativní četby, stačí otevřít Kunderovy eseje a přečíst si stránky věnované Kafkovi, Tolstému, Brochovi, Musilovi, Cervantesovi nebo také Janáčkovi, Schönbergovi a dalším, velkým i méně známým autorům.)

/ Témata díla / Hrou, estetickým provedením díla, meditativním čtením a tázáním vznikají akordy nebo kontrapunkty, kterými znějí a vzájemně se osvětlují postavy, děje i reflexivní pasáže. Individuální provedení — či meditativní čtení — propojuje všech devět románů, knihu povídek, divadelní hry a čtyři svazky esejů zařazené do „opusu“: možností průchodů, zkratek, prolnutí a rozlišení je bezpočet. Nejen absolutní hodnoty, ale i základní existenciální témata jsou stále táž — a samozřejmě nemůžou být jiná, antikou a biblí počínaje a (či avšak) moderním světem konče.

Zde právě je jádro celé otázky: moderní svět jako by byl s nimi skončil, protože modernímu člověku se ztratil Lebenswelt nejen ve smyslu konkrétní existence na Zemi, ale především ve smyslu mysteria

Sbornik_sazba.indd 16

1.2.2013 14:59:09

| 17

a sakrálnosti života, jež materialismus vyřešil tlustými škrty. Vždyť ptát se veřejně na věci první a poslední, hledat, v čem tkví individualita a dokonce kde je duše, je v říši materialistických hodnot neúnosné, ba co hůř: nevkusné a banální. Stejně jako připomínat, že lidstvo donedávna žilo s představou nesmrtelnosti a Boha. Jsou to kulturní tabu „nové doby“.15 V Kunderově díle jsou tyto velké otázky všudypřítomné, aktivní a — použila bych tu termínu z chemie — nenasycené.

Pronikají konkrétním, historicky přesně ukotveným dějem, převtělují se do nových a nových variací, vynalézavě připomínají prázdná místa, která po nich zbyla. Povstávají z vyprávění o ubohosti, omylech, ztroskotáních, hanbách, iluzích a slepých uličkách, o ztrátě lidskosti a pokusech lásky. Provokují a na první pohled se může zdát, že velká témata mizí: ironie a paradox jako by svědčily o jejich nepřítomnosti. Svědectví nepřítomnosti však neznamená lhostejnost ani popření, nýbrž mohutné připomenutí. Ironie, smích a paradox nastoupily na místo jistot starého světa a fungují jako vektory. Román vycházející ze Cervantesova poznání moudrosti nejistoty může stavět svobodné individuum jen před otázky, nikdy před odpovědi. „Každá odpověď je pastí na hlupáky,“ čteme v eseji věnovaném Cervantesovi.16 Estetická zkušenost, jež není přívěskem mimoestetické skutečnosti, nýbrž ontologickou nezbytností lidského bytí, je vlastním jádrem díla. O ní lze říct, že je i není odpovědí. A že je plně v moci čtenáře.

Hlavní existenciální otázky jsou přítomné od Směšných lásek, jejich filozofická velikost je jasně patrná z perspektivy pozdějších románů: je to zaprvé otázka slova a jeho moci tvořit skutečnosti („na počátku bylo Slovo“); dále otázka příběhu-osudu, který člověk tvoří a touží osedlat, ale pánem kterého tragicky i komicky není.17 Od Směšných lásek se odvíjí téma identity, stále znovu nastolovaná otázka „dvojí tváře“ jako známky neredukovatelnosti individua na jednoznačnou personu. Čtyřicet let se Kundera vrací k tématu, které můžeme nazvat spor duše s tělem: kde hledat totožnost, kde duše vlastně sídlí? Tereza hledá 15 Osobní svědectví S. R.: Nesnesitelná lehkost bytí je kultovní knihou italské vysokoškolské mládeže začátku jedenadvacátého století. Proč? Protože v něm nachází živou otázku těla a duše.

K tématu studentům samozřejmě nechybí ani stohy akademické bibliografie, ani předepsaná četba z Platóna, ale teprve román je burcuje z polovědomého přesvědčení, že se jich toto téma osobně netýká.

16 Milan Kundera, Les Testaments trahis, Paris, Gallimard 1993, s. 15.

17 Sylvie Richterová, „Tři romány Milana Kundery“, In táž, Slova a ticho, Praha, Československý spisovatel 1991.

Sbornik_sazba.indd 17

1.2.2013 14:59:09

18 |

duši ve svém těle, Tomáš ve tvářích milenek, kdosi ví, že tvář po smrti nemáme, jiný věří, že se s ní setkává v pohybu koruny stromu, který zasadila zemřelá. Jisté je, že za neúčasti duše má volné pole živočišný sex. „Já jsem já!“ volá marně a zoufale dívka, která se ztratila sobě i příteli ve hře na autostop („Falešný autostop“). Identita je název předposledního románu, malého příběhu o velké lásce: jen milující a milovaná bytost má moc navrátit druhému jeho jméno, ujistit, že ty jsi ty. Tak je to v pohádkách i v iniciačních mýtech.18 Láska a krása jsou absolutní, nikdy nerelativizované ideály: moderní hraví svůdcové z povídky o věčném jablku touhy („Zlaté jablko věčné touhy“) představují podivuhodnou reinkarnaci středověkých pěvců, žonglérů se slovy, služebníků ryzí dvornosti — courtoisie, jež není prostředkem, nýbrž — sama o sobě — dostatečným důvodem a cílem zbožňování.

V povídce „Eduard a Bůh“ je poprvé položena paradoxní otázka Boha ve světě bez Boha, společná všemu tázání, jež Kunderovy romány vyvolávají. Téměř třicet let po napsání této povídky čteme ve Zrazených testamentech osobní svědectví, na jehož pozadí povídka evidentně vznikla: Byl jsem vychován ateisticky a líbilo se mi to až do chvíle, kdy jsem v nejčernějších letech komunismu spatřil týrané křesťany. Provokativní a hravý ateismus mého raného mládí se rázem rozplynul jako chlapecká hloupost. Chápal jsem své věřící kamarády a ze solidarity i z dojetí jsem s nimi občas zašel na mši. Nepřivedlo mě to k přesvědčení, že Bůh existuje coby bytost řídící naše osudy. Ať je tomu tak či onak, co o tom můžu vědět? A co o tom můžou vědět oni? Jsou si jistí, že jsou si jistí? Seděl jsem v kostele s podivným a šťastným pocitem, že moje ne-víra a jejich víra jsou si podivuhodně blízké.19 Ve světle celého díla se stává nově položenou otázkou i název celého souboru povídek: jaká láska je vlastně směšná — a proč? Truchlivý bůh ze stejnojmenné povídky si v závěru uvědomuje, že dívku, s jejímž osudem si samovolně a necitlivě zahrál, miluje díky vědomí svého činu „jinak než předtím (hřejivě a soucitněji)“. Tuto povídku — vyřazenou z dalších vydání — nahrál Zlatý fond českého rozhlasu:20 18 Oslovit jménem znamená v pohádkách a mýtech poznat (osvobodit, získat) pravou identitu.

19 Milan Kundera, Les Testaments trahis, Paris, Gallimard 1993, s. 21; [přel. S. R.].

20 Milan Kundera, Směšné lásky, režie Antonín Přidal, Zlatý fond českého rozhlasu 2008. Čte Jan Kolařík.

Sbornik_sazba.indd 18

1.2.2013 14:59:09

| 19

snad díky zvláštnímu důrazu, který předčítající na nenápadnou závěrečnou větu položil, jsem si uvědomila, že může být klíčem k nezrušitelné a rozumově nezdůvodnitelné — zato v mýtu ukotvené — lásce Tomáše a Terezy z Nesnesitelné lehkosti bytí. Představa truchlivého boha se v meditaci o citované větě stává jobovsky závratnou.

/ Hra a skladba / V tomto smyslu je klíčový samotný princip hry, který je obsahem i formou Směšných lásek. V perspektivě završeného díla znamenáme jeho další rozměr: pojem „hra“ se konkretizuje nejen ve smyslu „hravosti“, nýbrž také ve smyslu „hudebního provedení“. V tomto významu můžeme celé dílo — celý opus — přirovnat k partituře: „Chtěl bych, aby se román ve svých reflexivních partiích někdy proměnil ve zpěv,“ stojí v Umění románu, pod heslem Litanie. Autor vyzývá k náročnému, uměleckému přístupu a opět napovídá, že běžné čtení nemůže poskytnout přístup k celému významovému, myšlenkovému, básnickému a inspirativnímu potenciálu tvorby. Možnost „hrát“ román jako scherzo, jako fugu nebo kantátu je opodstatněna záměrným užitím principů hudební skladby v románové kompozici a uskuteční se jen díky jistému individuálnímu výkonu. Literární věda pojmenovává čtenářský výkon obecně recepce, strukturalismus hovoří o vnímateli: obojí vyjadřuje přístup relativně pasivnější než pojem meditativního čtení nebo tázání. Uplatnění hudebních prvků podněcuje zkoumání kompoziční techniky, tedy zasvěcuje do tajemství formy, v jejíž kráse spočívá (například podle citovaného Schillera) pravé umění.21 Přesnějším pojmenováním by zde mohlo být slovo provedení. Bez provedení, bez individuální realizace skladby je partitura odsouzena k mlčení. Čtenář aktivním estetickým vstupem vkládá do hry řadu vlastních duševních (meditačních, filozofických, uměleckých) schopností a kvalit.

Před knihou jsou si všichni čtenáři rovni. Po přečtení, po „provedení díla“, je každý jiný: každý „provede“ dílo jedinečným způsobem, dá mu jinou kvalitu a odnese si z něj jiný estetický zážitek. Lépe řečeno uskuteční jinou estetickou hodnotu. Sázka na individuální estetický výkon se touto cestou proměnila ve vlastní poetiku.

Kunderův termín muzikální architektura navozuje představu díla jako prostorové stavby a zároveň přesunuje vnímání hudební skladby 21 F. Schiller, „Kallia aneb O kráse, Umělecká krása“, dopis datovaný Jena, 20. února 1793.

Sbornik_sazba.indd 19

1.2.2013 14:59:09

20 |

od provedení (v čase) k vlastnostem formy. Přesto však ještě nemůže postihnout všechny dimenze románu, neboť slovo, postava, příběh a myšlenka jsou veličiny složitější, obsažnější, konkrétnější a mnohoznačnější nežli prvky a nástroje, se kterými pracuje hudba — a především se bezprostředně dotýkají každodenního vědomí.

/ Román a hudba / Nejspecifičtějším objevem, který Milan Kundera pro estetiku románu přinesl, je právě užití principů hudební kompozice v románové skladbě. V esejích sám osvětluje, jak do kompozice románu přenáší postupy sonáty, polyfonické skladby, variace nebo kontrapunktu, a jeho talent i kompetence jsou mimo možnosti pouhé literární teorie. Pozoruhodné je, že pro popis jeho románových skladeb mohou být funkční právě hudební termíny.22 Autor v esejích přesně popisuje umění variace a sonáty transponované do románu, nabízejí se však i další klíče, například možnost sledovat, jak se ústřední témata navracejí v různém „nástrojovém“ provedení: duo, kvartet, orchestr, sólo.

Představíme-li si postavy jako nástroje, můžeme sledovat, jak určitý motiv — třeba motiv slabosti, lítosti, ošklivosti, smíchu, zrady, soucitu, zrcadla nebo kýče — zní v podání různých nástrojů a různých druhů orchestru. V příbězích se novými variantami opět a opět rozehrávají, v reflexivních pasážích se otevírají dalším literárním a filozofickým souvislostem, v prostoru celého díla se v různých úhlech zrcadlí a doplňují. Meditativní čtení odhaluje jejich esenci.

V orchestrálním podání může zaznít výrazněji jednou téma lásky, podruhé téma těla a duše, jindy otázka totožnosti. V Nesnesitelné lehkosti bytí se Tomáš a Tereza oddaně milují, Tomáš musí Terezu pravidelně budit ze zlých snů, které ji pronásledují kvůli jeho nevěrám. V Pomalosti slyší manželka ve snu „Ódu na radost“, na kterou myslí nespavostí stižený autor. Milostný příběh v Identitě přechází v dlouhý sen, noční můru, ve které se milenci rozcházejí a znovu nalézají, nikdo však neví, zda sní on, ona, nebo oba společně. Setkání a souznění duší ve snu je krásná hypotéza dotýkající se mysteria lásky i mysteria duše.

Aplikovat hudební terminologii a znalosti kompozice mechanicky by tu samozřejmě nemělo smysl. Chci však ještě upozornit na větu, 22 Příkladem citlivé, kompetentní a inspirativní četby románu Pomalost v hudebním klíči fugy je příspěvek, který pro brněnskou konferenci napsal Massimo Rizzante, viz zde s. 195–202.

Sbornik_sazba.indd 20

1.2.2013 14:59:09

| 21

která v nepatrných obměnách zazní v každém románu a ve všech knihách esejů jako návratný motiv, jako významový předěl, jako klíč k četbě. Ta věta udeří pokaždé jako gong a zní: „Když sovětská vojska okupovala moji zemi.“ V Nesnesitelné lehkosti bytí ohlašuje katastrofu v tragédii, v Pomalosti vystupuje jako monstrózní pozadí iracionálního počínání podivínského entomologa z Čech. V Nevědomosti je součástí esejistické digrese o kulturněhistorickém pozadí románu, ve všech úvahách o současném světě zásadním historickým mezníkem.

/ Otázka katarze / Teprve nedávno jsem si uvědomila, že Žert skladebně odpovídá tomu, co se „žertem“ nazývá v hudbě, totiž scherzu. Odpovídá mu kompoziční vzorec románu a samo označení napovídá, s jakým duševním rozpoložením má být „partitura“ provedena. Proč scherzo? Kdyby Žert nebyl prostoupen ironií, vtipem a také dramatickými a elegickými tóny, kdyby v něm nezazněly rozdílné hlasy a důmyslně se nestřídala různá presta, andante, lenta či allegra, ústil by jen v nevykupitelný pocit pokoření a marnosti života ve stínu trpkých a krutých žertů historie.

Zůstaneme-li ještě u příkladu prvního románu, můžeme konstatovat, že románová bilance z dob povinného optimismu a skrytých hrůz nemůže bez intelektuálních podvodů či kompromisů vyznít jinak než tristně a bezvýchodně. Kundera sice v rámci historické tragédie záměrně volil střední polohu, zdůraznil víc groteskní než bolestnou tvář historie, přesto však jako by román vylučoval katarzi. Tak jsem se alespoň domnívala v roce 1978, když jsem o Žertu poprvé psala.23 Tam, kde není bohů ani pravdy, ani katarze není možná. V architektonické a hudební skladbě viděné v perspektivě celého díla se však objevuje další, nová možnost, totiž právě individuální estetické provedení, které má moc funkci katarze naplnit. V Žertu Kundera zlikvidoval iluzi „božské Historie“ a historického dobra, pravdy i spravedlnosti. Ve všech dalších románech pokračoval v třeskutém lámání holí nad současnou civilizací, přičemž zároveň vyzdvihl a esteticky uplatnil projevy svobodného ducha, espritu, které se odlidšťující „duch doby“ pokouší vykázat ze světa: krásu, hudbu, poezii, hru, sen, soucit, přátelství, soukromí. A tak dál. Ošklivost a zděšení nad „duchem doby“ má světlý protipól v rafinované, bohaté a inspirující skladbě. Domnívám se, že 23 Sylvie Richterová, Slova a ticho, Mnichov 1986.

Sbornik_sazba.indd 21

1.2.2013 14:59:09

22 |

právě individuální estetické „provedení“ románového díla představuje možnost — individuálně realizovatelnou možnost katarze: byla potenciálně přítomná od počátku a je plně realizovatelná v synchronně viděném, mnohorozměrném prostoru celku.

Ke katarzi dochází následkem anagnorize čili změny nevědomosti v poznání. K tomu směřuje meditativní čtení, pokud vynáší na světlo potenciální, nevyslovené, latentní významy věcí. V Dialogu o umění kompozice Kundera používá termínu „hypotetické myšlení“ (jako opaku myšlení dogmatického).24 Latentní významové plány jsou součástí tohoto hypotetického, románem navozeného myšlení. Žert ať ještě poslouží za příklad: k čemu se vlastně titul románu vztahuje?

Jako „žert“ je na začátku románu označována pohlednice parodující Marxův citát, která uvádí do pohybu řadu epizod životního troskotání hlavní postavy, Ludvíka. Pohlednice je ve skutečnosti pouze zástupnou příčinou jeho tragédie, pravou příčinou je zvrácená logika společnosti, historická doba. Ale co takové obecné označení znamená? Rezignaci nejen na smysl historie, ale i vlastního života? To by byl holý nihilismus, proti kterému se staví už sama estetická hodnota díla. Na konci románu Ludvík zjišťuje, že žertuje sama Historie (velkým písmenem autor odlišuje marxistické a obecně modernistické pojetí historie jako samostatné, definitivních soudů mocné veličiny).

Na první pohled je zřejmé, že Ludvík je její obětí, jeho život je Historií neodvratně určován. Pokud si čtenář celý román promyslí a znovu „poslechne“ v rozpoložení odpovídajícím nadpisu scherzo, obrátí se tato konvenční, samozřejmá perspektiva naruby: není na tom nakonec Ludvík ze všech zúčastněných nejlépe? Není kvůli své osobní tragédii z přítomných jediný, kdo se nepodílel na tragédii historické? Jeho neštěstí je paradoxně i štěstí, protože se nedopustil zlého, zároveň ale shledáváme, že jeho nevina není plodem vědomého rozhodnutí, nýbrž nechtěného nedorozumění. Svým dodatečným pokusem o pomstu jen zviditelnil, že i jeho kroky vedl neblahý „duch doby“. Na rozdíl od ostatních však o Historii přemýšlí. Jeho antagonista Zemánek je Narcis bez paměti, proplouvající bez mravního vědomí úskalími Historie od úspěchu k úspěchu. Kostka je muž pevné víry a šikovných kompromisů, Jaroslav na svou lásku k tradici smrtelně doplácí, Helena se ze svého krátkozrakého sentimentalismu a dogmatických frází 24 Milan Kundera, „L’entretien sur l’art de la composition“ (Dialog o umění kompozice), In L’Art du roman, Paris, Gallimard 1986, s. 37–64.

Sbornik_sazba.indd 22

1.2.2013 14:59:09

| 23

léčí trapně nezdařenou sebevraždou. Vykoupením, jehož bylo možné v matovém postavení v partii s Historií dosáhnout, je Ludvíkovo hořké, ale skutečné rozpoznání věcí, lítost, láska k hudbě a přátelům.

Byla to jeho osobní tragédie, co proměnilo nevědomost ve vědomí: individuální zkušeností, otřesem a soucitem aristotelovsky chápané katarze se otevřel poznání. Jeho porážka je v tomto světle lidštější než vítězství. Ludvík byl hříčkou Historie, byl zajatcem osudu. Jeho prohlédnutí a poznání mění znaménko žertu z negativního na pozitivní.

Z tohoto nahlédnutí se rodí tichý, osvobodivý smích a čeká na čtenáře, kterému nějakým způsobem „dojde“. Katarze dosahuje aristotelovské hloubky i plnosti, je prostoupena úsměvem a estetickým potěšením, jak to má být.

Příkladem jiného latentního žertu či paradoxu může být závěr Valčíku na rozloučenou; je to klasický happy end, na první pohled kýčovitá scéna sentimentálního shledání roztroušených členů rodiny: bylo počato toužené dítě, otec rodiny právě adoptoval syna. Jenomže syn je otcem nenarozeného dítěte, jehož je zároveň bratrem, adopce se prolíná s incestem. Rodinná idyla je de facto výjevem z moderní Sodomy a Gomory. Potenciální smích se snoubí s úlekem. Označení „valčík“ nadlehčuje poznání a podobně jako scherzo přesouvá celý příběh do sféry imaginativního myšlení, do svobodné říše „estetického postoje“.25 Průhled roztrženou oponou iluzí je otevřený pro čtenáře, který má oči k vidění a uši k slyšení.

Třetí příklad nabízí Ignorance předznamenaná mýtem o návratu Odyssea na rodnou Ithaku, prvním dílem antické literatury, v němž je hlavní postavou nikoli napůl božský hrdina, nýbrž inidiviuum, člověk, který může jen v Penelope najít vlastní duši a pouze návratem na svůj nezaměnitelný ostrov vzít vědomě do rukou individuální osud. Projekcí mýtu do světa, kde člověk musí vlastní duši znovu rozpoznat a domov stvořit, znějí otázky Kdo jsi, Odkud přicházíš a Kam jdeš jako výzva archaická i aktuální.

Romanopisec Milan Kundera se zrodil z evropského románu a je mu věrný jako Odysseus procházející zkouškami. Jeho umění vděčíme za model estetického poznání a za nové uvědomění univerzálních existenciálních hodnot. Z obého jsme sotva začali čerpat.

25 Jan Mukařovský, „Význam estetiky“, In týž, Studie z estetiky, Praha, Odeon 1966, s. 55.

Sbornik_sazba.indd 23

1.2.2013 14:59:09