Alberto Manguel: Dějiny čtení – ukázka

Manguel představuje různé typy čtení (tiché čtení, předčítání, autorské čtení, věštění z knih a další), jejichž výklad často začíná historkami ze života známých spisovatelů či osobností kultury.

To vše je zakotveno v historii, dějinnosti, která dává možnost vidět, jak se čtení proměňovalo, jakými zásadními zlomy procházelo a jaké hmotné prostředky mělo v té které době k dispozici (papyrus, pergamen, knihtisk, ale třeba i brýle).

Manguelova kniha nás sugestivním způsobem svého výkladu přesvědčuje, že i našimi osobními čtenářskými životopisy probíhá velký „příběh“ dějin čtení.

„Kniha stejně učená jako hluboká a duchaplná.

Opravdový ostrov pokladů v moři vydávaných knih…

Velká, krásná kniha.“ Die Zeit

ALBERTO MANGUEL DĚJINY ČTENÍ

Ve své knize Dějiny čtení dosáhl její autor Alberto Manguel ideálního souladu mezi odborností a vášnivým zaujetím. Jeho pojetí čtení je postaveno na osobních vyznáních, útržcích z vlastního života včetně zasvětitelského zážitku, kdy ho téměř slepý J. L. Borges jednou v Buenos Aires požádal, aby k němu docházel a předčítal mu.

ALBERTO MANGUEL DĚJINY ČTENÍ „Milostný dopis adresovaný čtení.“ The New Yorker

Cena 349 Kč ISBN 978-80-7294-714-0

Dejiny_cteni__obal_CMYK.indd 1

27.11.2012 15:13:56

cteni - 2 vydani.indd 1

23.11.2012 14:53:02

cteni - 2 vydani.indd 2

23.11.2012 14:53:02

ALBERTO MANGUEL DĚJINY ČTENÍ

BRNO 2012

cteni - 2 vydani.indd 3

23.11.2012 14:53:02

Alberto Manguel: A History of Reading Copyright © Alberto Manguel, 1996 Published by arrangement with Guillermo Schavelzon & Assoc., Literary Agency through Prava i Prevodi Translation © Olga Trávníčková, 2007, 2012 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7294-714-0

cteni - 2 vydani.indd 4

23.11.2012 14:53:02

5

OB SAH

Poděkování ........................................................................... 9 POSLEDNÍ STRÁNKA

Poslední stránka ................................................................ 15 AKTY ČTENÍ

Čtoucí stíny ........................................................................ 43 Tiší čtenáři ........................................................................ 61 Kniha paměti ..................................................................... 79 Učit se číst ......................................................................... 93 Chybějící první stránka .................................................. 115 Obrázkové čtení ............................................................... 127 Předčítání ........................................................................ 145 Tvar knihy ....................................................................... 165 Čtení v soukromí ............................................................. 195 Metafory čtení ................................................................. 213 SÍLY ČTENÁŘE

Počátky ............................................................................. 229 Uspořádaný vesmír .......................................................... 241 Čtení budoucnosti ............................................................ 257 Symbolický čtenář ............................................................ 273 Čtení za zdmi ................................................................... 289 Krádeže knih ................................................................... 303 Autor jako čtenář ............................................................. 315

cteni - 2 vydani.indd 5

23.11.2012 14:53:02

6

Překladatel jako čtenář ................................................... 331 Zakázané čtení ................................................................. 351 Kniha bláznů ................................................................... 365 PŘEDSÁDKY

Předsádky ......................................................................... 387 O autorovi ........................................................................ 401 Doslov: Koncept čtenáře a čtení — nejkratší možné dějiny (Jiří Trávníček) .............................................. 403 Seznam ilustrací.............................................................. 439 Jmenný rejstřík................................................................ 443

cteni - 2 vydani.indd 6

23.11.2012 14:53:02

7

Craigu Stephensonovi

Tehdy, když náhoda svedla nás, skutečně záležet dala si.

Ty starost máš o vnější, a já zas o vnitřní počasí.

ROBERT FROST Strom u mého okna (přeložila Hana Žantovská)

cteni - 2 vydani.indd 7

23.11.2012 14:53:02

cteni - 2 vydani.indd 8

23.11.2012 14:53:02

9

P O D Ě KOVÁNÍ

Za těch sedm let, co tahle knížka vznikala, se mi nahromadilo pěkné množství lidí, kterým musím vyjádřit svou vděčnost. První nápad napsat dějiny čtení vznikl při mém pokusu napsat esej; Catherine Yollesová navrhla, že téma by si zasloužilo celou knihu — díky jí za důvěru.

Děkuji svým redaktorkám a redaktorům — Louise Dennysové, té nejlaskavější čtenářce, jejíž přátelství mě podporovalo od dávných dnů Dictionary of Imaginary Places (Slovník imaginárních míst); Nan Grahamové, která stála u knihy od jejích počátků, a Courtney Hodellové, jejíž nadšení ji doprovázelo až do konce; Philipu Gwynu Jonesovi, jehož povzbuzování mi pomohlo překonat obtížné pasáže.

Gena Gorrellová a Beverly Beetham Endersbyová pečlivě a se sherlockovskou všímavostí můj rukopis zredigovaly; patří jim jako vždy můj dík. Paul Hodgson se inteligentně postaral o grafickou úpravu knihy. Moji agenti Jennifer Barclayová a Bruce Westwood odháněli od mých dveří bídu, bankovní manažery a výběrčí daní.

Mnoho přátel mi laskavě radilo — Marina Warnerová, Giovanna Franciová, Dee Faginová, Ana Becciúová, Greg Gatenby, Carmen Criadová, Stan Persky, Simone Vauthierová. Profesor Amos Luzzatto, profesor Roch Lecours, M. Hubert Meyer a Fr. F. A. Black laskavě přečetli a opravili několik jednotlivých kapitol; zbývající chyby jdou na můj vrub. Sybel Ayse Tuzlacová mi vyhledávala materiál. Mé

cteni - 2 vydani.indd 9

23.11.2012 14:53:02

10

srdečné díky patří zaměstnancům knihoven, kteří pro mě vyhrabávali podivné knihy a trpělivě odpovídali na mé neakademické dotazy v Metro Toronto Reference Library, Robarts Library, Thomas Fisher Rare Book Library (všechny v Torontu); dále děkuji Bobu Folleyovi a zaměstnancům knihoven Banff Centre for the Arts, Bibliothèque Humaniste v Sélestatu, Bibliothèque Nationale v Paříži, Bibliothèque Historique de la Ville de Paris, American Library v Paříži, Bibliothèque de l’Université de Strasbourg, Bibliothèque Municipale v Colmaru, Huntington Library v Pasadeně v Kalifornii, Biblioteca Ambrosiana v Miláně, London Library a Biblioteca Nazionale Marciana v Benátkách. Rád bych také poděkoval Maclean Hunter Arts Journalism Programme, Banff Centre for the Arts a Pages Bookstore v Calgary, kde byly poprvé čteny části této knihy.

Tuto knihu bych nemohl dokončit bez finanční podpory bývalého Harris Ontario Arts Council a Canada Council a také George Woodcock fund.

In memoriam Jonathana Warnera, jehož podporu a radu velmi postrádám.

cteni - 2 vydani.indd 10

23.11.2012 14:53:02

11

Čtenářovi

Čtení má dějiny.

ROBERT DARNTON

The Kiss of Lamourette,

1990

Neboť touhu číst, stejně jako všechny ostatní touhy, které rozptylují naše nešťastné duše, je možné analyzovat.

VIRGINIA WOOLFOVÁ

„Sir Thomas Browne“,

1923

Kdo však bude pánem?

Spisovatel, nebo čtenář?

DENIS DIDEROT

Jakub Fatalista,

1796

cteni - 2 vydani.indd 11

23.11.2012 14:53:02

cteni - 2 vydani.indd 12

23.11.2012 14:53:02

13

Poslední stránka

Čtěte pro život.

GUSTAV FLAUBERT

Dopis slečně de Chantepie,

červen 1857

cteni - 2 vydani.indd 13

23.11.2012 14:53:02

14

Univerzální společenství čtenářů. Zleva doprava a shora dolů: Mladý Aristotelés od Charlese Degeorgea, Vergilius od Ludgera tom Ringa staršího, Svatý Dominik od Fra Angelika, Paolo a Francesca od Anselma Feuerbacha, Dva islámští studenti od anonymního ilustrátora, Dítě Ježíš vyučující v Chrámu od žáků Martina Schongauera, Náhrobek Valentiny Balbiani od Germaina Pilona, Svatý Jeroným podle Giovanniho Belliniho, Erasmus ve své pracovně od neznámého rytce

cteni - 2 vydani.indd 14

23.11.2012 14:53:02

15

P O S L E D N Í ST RÁ N K A

S jednou rukou volně svěšenou k boku a s druhou opřenou o čelo si mladý Aristotelés lenivě čte ve svitku, který má rozvinutý na klíně, a přitom sedí na polstrované židli s nohama pohodlně zkříženýma. Se skřipcem přicvaknutým na vystouplém nose, s turbanem na hlavě a plnovousem obrací Vergilius stránky v červeně vyzdobeném svazku na portrétu namalovaném patnáct století po básníkově smrti. Spočinuvší na širokém schodě, s pravou rukou jemně se dotýkající brady, je svatý Dominik zabrán do knihy, kterou má rozevřenou na kolenou, a nevnímá svět kolem sebe. Dva milenci, Paolo a Francesca, se k sobě tisknou pod stromem a čtou si verš v básni, která je přivede do záhuby: Paolo, tak jako svatý Dominik, se dotýká rukou brady; Francesca drží otevřenou knihu a dvěma prsty zakládá stránku, ke které se nikdy nedostanou. Dva islámští studenti se zastavili na cestě do lékařské školy, aby probrali nějaký úryvek v jedné z knih, které si s sebou nesou.

Dvanáctiletý Ježíš ukazuje pravou rukou na stránku knihy, otevřené na klíně, a vysvětluje své chápání textu starším v Chrámu; ti však, ohromení a nepřesvědčení, marně listují ve svých vlastních tlustých knihách a hledají, čím by mu odporovali.

Krásná, jako kdyby byla živá, listuje v přítomnosti svého psího mazlíčka milánská šlechtična Valentina Balbiani stránkami své mramorové knihy na víku náhrobku, který zobrazuje v basreliéfu její vysušené tělo. Daleko od rušného

cteni - 2 vydani.indd 15

23.11.2012 14:53:02

16

města, uprostřed písku a vyprahlých skal si svatý Jeroným, podobný staršímu muži čekajícímu na vlak, čte v rukopisu, velikém asi jako noviny, zatímco v rohu leží naslouchající lev. Velký humanistický učenec Desiderius Erasmus předčítá svému příteli Gilbertu Cousinovi vtip z knihy, kterou má

Zleva doprava, shora dolů: Mogulský básník od Muhammada Aliho, knihovna chrámu Haeinsa v Koreji, Izaak Walton od anonymního anglického umělce z devatenáctého století, Marie Magdaléna od Emmanuela Bennera, Dickens při autorském čtení, mladý muž na pařížském nábřeží

položenou na pultíku před sebou. Indický básník ze sedmnáctého století si kleče mezi květy oleandru hladí plnovous a přitom uvažuje o verších, které si právě přečetl nahlas, aby zachytil jejich plnou vůni; svou drahocenně vázanou knihu přitom svírá v levé ruce. Korejský mnich stojící vedle dlouhé řady nahrubo otesaných polic vytahuje jednu z osmdesáti tisíc dřevěných desek v sedm století staré sbírce Tri-

cteni - 2 vydani.indd 16

23.11.2012 14:53:02

17

pitaka Koreana, drží ji před sebou a s tichou pozorností si v ní čte. „Studuj, abys byl pokojný,“ to je rada neznámého umělce malujícího na sklo, který portrétoval rybáře a esejistu Izaaka Waltona, jak si čte v malé knížce na břehu řeky Itchen poblíž katedrály ve Winchesteru.

Zleva doprava: Matka učící svého syna číst od Gerarda ter Borcha, Jorge Luis Borges od Eduarda Comesañi, lesní scenérie od Hanse Tomy

Úplně nahá, krásně učesaná Marie Magdaléna, která se zjevně nekaje, leží v divoké přírodě na kusu látky rozprostřené na kameni a čte si velkou, ilustrovanou knihu. Charles Dickens, využívaje svého hereckého nadání, svírá výtisk jednoho ze svých vlastních románů a chystá se z něho předčítat zbožňujícímu publiku. Mladý muž opřený o kamenné zábradlí nad Seinou je ponořen do knihy (co je to zač?), kterou drží otevřenou před sebou. Netrpělivá nebo prostě znuděná matka podpírá knihu svému rudovlasému synovi, který se pomocí pravé ruky snaží sledovat slova na stránce.

Slepý Jorge Luis Borges mhouří oči, aby mohl lépe naslouchat slovům nespatřeného čtenáře. Ve strakatém lese, na mechem obrostlém kmeni sedí nějaký chlapec a oběma rukama svírá malou knihu, v níž si čte v mírném tichu, ovládajícím čas i prostor.

To všechno jsou čtenáři — a jejich gesta, dovednosti, radosti, jejich odpovědnost a síla pramenící ze čtení jsou nám všem společné.

Nejsem sám.

cteni - 2 vydani.indd 17

23.11.2012 14:53:03

18

To, že umím číst, jsem poprvé zjistil ve svých čtyřech letech.

Znovu a znovu jsem vídal písmena, o nichž jsem věděl (protože mi to řekli), že to jsou názvy obrázků, pod nimiž písmena seděla. Chlapec [anglicky boy — pozn. překl.] nakreslený tlustými černými čarami, oblečený v krátkých červených kalhotách a zelené košili (tatáž červená a zelená látka, do níž byly oděny všechny ostatní obrázky v knize, psi, kočky, stromy a vysoké hubené maminky), byl rovněž, jak jsem si uvědomil, tím strohým černým tvarem pod ním, jako by chlapcovo tělo bylo rozděleno do tří ostře vyřezaných postav: jedna paže a trup, b; odtržená hlava, tak dokonale kulatá, o; a volně dolů spuštěné nohy, y. Do kulatého obličeje jsem nakreslil oči a smějící se pusu a vybarvil jsem prázdný kroužek trupu. Ale bylo tam toho víc: věděl jsem nejen to, že tyto tvary zrcadlí chlapce nad nimi, ale že mi také dokáží přesně říci, co chlapec dělá, s napřaženýma rukama a nohama od sebe. Chlapec běží, říkaly tvary. Neskákal, jak bych si mohl myslet, ani nepředstíral, že stojí jako přikovaný na místě, ani nehrál žádnou hru, jejíž pravidla a cíl bych neznal. Chlapec běží.

A přesto bylo toto poznání jakýmsi obyčejným kouzlem, o to méně zajímavým, že mi je předváděl někdo jiný. Jiný čtenář — nejspíš moje chůva — mi tvary vysvětlil a nyní, pokaždé když se kniha otevřela na stránce s obrázkem bujarého chlapce, jsem věděl, co tvary pod ním znamenají. Těšilo mě to, ale toto potěšení se vytrácelo. Neskrývalo žádné překvapení.

Potom jsem jednoho dne uviděl z okna auta (cíl této cesty je dávno zapomenut) u okraje silnice plakát. Pohled na něj nemohl trvat dlouho; snad auto na chvíli zastavilo, snad jen zpomalilo natolik, abych mohl spatřit velké a zřetelné tvary, které se podobaly těm z mé knihy, ale byly to tvary, jež jsem nikdy předtím neviděl. A přesto jsem najednou věděl, co jsou zač; slyšel jsem je znít v hlavě, z černých čar a bílých ploch se proměnily v pevnou, zvučnou, smysluplnou skutečnost. To vše jsem udělal já sám. Nikdo mi to kouzlo neprozradil. Já a ony tvary jsme byli spolu sami a odkrývali jsme se sobě navzájem v tichém, uctivém dialogu. Od té doby, co jsem uměl proměnit holé čáry v ži-

cteni - 2 vydani.indd 18

23.11.2012 14:53:03

19

voucí skutečnost, jsem byl všemocný. Uměl jsem číst.

Už nevím, co na tom dávném plakátě stálo za slovo (matně si vzpomínám, že to bylo slovo obsahující několik A), ovšem pocit, že náhle dokážu pochopit to, nač jsem předtím mohl jen hledět, je dnes stejně živý, jako byl nepochybně i tenkrát. Bylo to jako získat nějaký naprosto nový smysl, takový, jenž spočíval v tom, že nyní jisté věci již nadále nesestávají pouze z toho, co vidím očima, slyším ušima, chutnám jazykem, čichám nosem, hmatám rukama, Ukázka Chia-ku-wen neboli „písma na kostech a ulitách“, želví krunýř, ale i z toho, co může celé asi 1300–1199 př. Kr. mé tělo rozluštit, přeložit, ozvučit, přečíst. Čtenáři knih, do jejichž rodiny jsem tím nevědomky vstoupil (vždycky si myslíme, že v každém objevu jsme osamoceni a že každá zkušenost, od narození do smrti, je děsivě jedinečná), rozšiřují či prohlubují onu schopnost, která je nám všem společná. Čtení písmen na stránce je pouze jednou z jeho podob. Astronom čtoucí mapu s hvězdami, které již neexistují; japonský architekt čtoucí pozemek, na němž má stát dům tak, aby jej chránil od zlých sil; zoolog čtoucí stopy zvířat v lese; karetní hráč čtoucí gesta svého spoluhráče předtím, než vynese vítěznou kartu; tanečník čtoucí pokyny choreografa a publikum čtoucí tanečníkovy pohyby na jevišti; tkadlec čtoucí složitý vzor právě tkaného koberce; varhaník čtoucí na stránce různé současně probíhající pramínky instrumentované hudby; rodič čtoucí v obličeji dítěte známky radosti, strachu nebo údivu; čínský věštec čtoucí starodávná znamení na krunýři želvy; milenec čtoucí poslepu tělo milované ženy v noci pod pokrývkou; psychiatr

cteni - 2 vydani.indd 19

23.11.2012 14:53:03

20

pomáhající pacientům, čtoucí jejich vlastní zmatené sny; havajský rybář čtoucí počasí na nebi — ti všichni sdílejí s čtenáři knih dovednost luštit a vykládat znaky. Některá z těchto čtení jsou zabarvena znalostí, že čtenou věc vytvořily za tímto konkrétním účelem jiné lidské bytosti (například notový zápis či dopravní značky) nebo bohové (želví krunýř, noční nebe). Ostatní patří náhodě.

A přesto je to vždy čtenář, kdo čte smysl; je to čtenář, kdo v nějakém předmětu, místě či události rozpoznává jistou možnost být přečten; je to čtenář, kdo musí systému znaků přisoudit význam a potom jej dešifrovat. My všichni čteme sami sebe i svět kolem nás, abychom nahlédli, kdo jsme a kde se nacházíme. Čteme, abychom rozuměli nebo abychom začali rozumět. Nemůžeme jinak, musíme číst. Čtení, skoro tak jako dýchání, je naší základní funkcí.

Psát jsem se naučil mnohem později, až mi bylo sedm. Bez psaní bych snad mohl žít. Nemyslím však, že bych mohl žít bez čtení. Čtení — jak jsem objevil — přichází před psaním.

Společnost může existovat bez psaní, a mnohé takové společnosti existují,1) avšak žádná společnost nemůže existovat bez čtení. Podle etnologa Philippa Descoly2) mají společnosti bez psaní lineární pojetí času, zatímco ve společnostech takzvaně gramotných je pojetí času kumulativní; oba druhy společností se pohybují v rámci těchto různých, avšak stejně složitých časů pomocí čtení množství znaků, které svět nutně poskytuje. Dokonce i ve společnostech, které si zaznamenávají své putování, se čtení objevuje před psaním; případný pisatel musí být schopen rozpoznat a dešifrovat společenský systém znaků dříve, než je zapíše na stránku. Pro většinu gramotných společností — pro islám, pro židovské a křesťanské společnosti, jako je ta moje, pro starověké Maye, pro rozsáhlé buddhistické kultury — stojí čtení na začátku společenské smlouvy; naučit se číst bylo mým přechodovým rituálem.

Jakmile jsem se naučil číst svá písmena, četl jsem všechno: knihy, ale také vývěsky, inzeráty, drobná písmenka na 1) Claude Lévi-Strauss: Smutné tropy, přel. Jiří Pechar (Praha 1966 [1955]). Lévi-

-Strauss nazývá společnosti bez psaní „studené společnosti“, protože jejich kosmologie se pokouší anulovat posloupnost událostí, která utváří naše pojetí dějin.

2) Philippe Descola: Les Lances du Crépuscule (Kopí soumraku) (Paris 1994).

cteni - 2 vydani.indd 20

23.11.2012 14:53:03

21

zadní straně tramvajových jízdenek, dopisy vyhozené do smetí, vybledlé noviny pohozené pod lavičkou v parku, graffiti, zadní strany časopisů v rukou jiných čtenářů v autobuse. Když jsem zjistil, že Cervantes ve své zálibě ve čtení četl „třebas i roztrhané papíry, ležící po ulici“,3) věděl jsem přesně, jaké nutkání ho k tomuto sbírání odpadků přimělo.

Toto uctívání knihy (na pergamenu, papíru nebo obrazovce) je jedním z principů gramotné společnosti. Islám dovádí toto pojetí dokonce ještě dál: korán není pouze jedním z Božích výtvorů, nýbrž jedním z Jeho atributů, tak jako Jeho všudypřítomnost nebo Jeho slitovnost.

Své první zkušenosti jsem získával z knih. Když jsem později v životě narazil na nějakou událost, okolnost nebo povahu podobnou něčemu, o čem jsem předtím četl, zakusil jsem lehce překvapivý, ovšem neuspokojivý pocit déjà vu, protože jsem si představoval, že to, co se nyní děje, se mi již přihodilo ve slovech, že to již bylo pojmenováno. Nejstarší dochovaný hebrejský text systematického spekulativního myšlení Sefer Jezirah, napsaný někdy v šestém století, tvrdí, že Bůh stvořil svět prostřednictvím dvaatřiceti tajných stezek moudrosti, deseti Sefirot čili čísel a dvaadvaceti písmen.4) Ze Sefirot byly stvořeny všechny abstraktní věci; z dvaadvaceti písmen byly stvořeny všechny skutečné bytosti ve třech sférách kosmu — světě, čase a lidském těle. Vesmír je v židovsko-křesťanské tradici pojímán jako psaná Kniha, utvořená z čísel a písmen; klíč k porozumění vesmíru spočívá v naší schopnosti správně je číst a osvojit si jejich kombinace, a tím se naučit dát některé části tohoto kolosálního textu život podle vzoru našeho Stvořitele. (Podle legendy ze čtvrtého století dva talmudičtí učenci Hanani a Hošaiáš jednou týdně studovali Sefer Jezirah a správnou kombinací písmen stvořili tříleté tele, které potom jídali k večeři.)

Mé knihy pro mě byly přepisem či komentářem k této jiné, kolosální Knize. Miguel de Unamuno5) mluví v jednom 3) Miguel de Cervantes Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, přel.

Václav Černý (Praha 1966 [1605, 1615]), část I, kap. 9.

4) Gershom Scholem: Kabbalah (Kabala) (Jerusalem 1974).

5) Miguel de Unamuno: sonet bez názvu, in tentýž: Poesía completa (Sebrané bá-

sně) (Madrid 1979).

cteni - 2 vydani.indd 21

23.11.2012 14:53:03

22

Stránka z kabalistického textu Pa’amon ve-Rimmon ukazující deset sefirotů, vytištěno v Amsterodamu roku 1708

cteni - 2 vydani.indd 22

23.11.2012 14:53:03

23

sonetu o Čase, jehož zdroj leží v budoucnosti; můj život čtenáře mi poskytl stejný pocit plynutí proti proudu, prožíval jsem to, co jsem již dříve přečetl. Ulice před domem byla plná zlých lidí, kteří se zabývali svými temnými záležitostmi. Poušť, která se nacházela nedaleko našeho domu v Tel Avivu, kde jsem žil do svých šesti let, byla děsivá, protože jsem věděl, že pod pískem, přímo pod asfaltovou cestou, je pohřbeno bronzové město. Želé byla zázračná hmota, kterou jsem nikdy neviděl, ale kterou jsem znal z knih Enid Blytonové, a když jsem ji konečně ochutnal, nikdy se této literární ambrózii nevyrovnala. Napsal jsem své vzdálené babičce dopis, v němž jsem si stěžoval na nějaké své malé trápení, a domníval jsem se, že pro mne bude zdrojem téže velkolepé svobody, jakou získali moji literární sirotci, když nalezli své dlouho ztracené příbuzné; místo aby mě vysvobodila ze smutků, přeposlala dopis mým rodičům a ti se nad mými stížnostmi docela pobavili. Věřil jsem v kouzla a byl jsem si jistý, že jednoho dne si budu moci přát tři přání, o nichž mě nesčetné příběhy učily, jak je nepromarnit.

Připravil jsem se na setkání s duchy, se smrtí, s mluvícími zvířaty, se zápasem; složitě jsem plánoval cesty na dobrodružné ostrovy, na nichž se mým důvěrným přítelem stane Sindibád. Až o mnoho let později, když jsem se poprvé dotýkal těla své milenky, jsem si uvědomil, že někdy může být literatura na skutečný život krátká.

Kanadský esejista Stan Persky mi jednou řekl, že „čtenáři musí mít milion životopisů“, protože se nám zdá, že v jedné knize za druhou nacházíme stopy svých životů. „Zapisovat si své dojmy z Hamleta, když jej čteme rok po roce,“ napsala Virginia Woolfová, „by doslova znamenalo zaznamenat svou vlastní autobiografii, protože když víme více o životě, Shakespeare nám k tomu podá komentář.“6) Pro mě to bylo poněkud jinak. Pokud byly knihy autobiografiemi, pak jimi byly před událostí a já jsem později rozpoznával události, o nichž jsem dříve četl u H. G. Wellse, v Alence v kraji divů, v sentimentálním Srdci Edmonda De Amicis, 6) Virginia Woolf: „Charlotte Brontë“, in: The Essays of Virginia Woolf, Vol. 2:

1912–1918 (Eseje Virginie Woolfové, díl 2: 1912–1918), ed. Andrew McNeillie (London 1987).

cteni - 2 vydani.indd 23

23.11.2012 14:53:03

24

v dobrodružstvích Bomba, chlapce z džungle. Sartre se ve svých vzpomínkách doznal ke stejné zkušenosti. Když srovnával flóru a faunu objevenou na stránkách Encyclopédie Larousse s jejich protějšky v Lucemburských zahradách, zjišťoval, že „opice v Zoologické zahradě byly méně opicemi, lidé v Lucemburské zahradě méně lidmi. Platonik svým postavením, šel jsem od poznání k jeho objektu; v ideji jsem nacházel více reality než ve věci, protože ke mně přicházela dříve a protože se dávala jako věc. To v knihách jsem poznal vesmír: přizpůsobený, roztříštěný, opatřený nálepkami, promyšlený, stále ještě strašný.“7) Čtení mi poskytlo výmluvu pro soukromí či snad dalo soukromí, které na mě bylo uvaleno; dalo mi smysl, neboť během dětství, poté, co jsme se v roce 1955 vrátili do Argentiny, jsem žil odděleně od zbytku své rodiny v péči chůvy v samostatné části domu. Tehdy byla nejoblíbenějším místem na čtení podlaha mého pokoje, kde jsem ležel na břiše s nohama zaháknutýma pod židlí. Později se nejbezpečnějším, nejodlehlejším místem na čtení stala moje postel v oné noční zamlžené krajině mezi bdělostí a spánkem. Nepamatuji si, že bych se někdy cítil osamělý; při těch řídkých příležitostech, kdy jsem se setkal s jinými dětmi, mi naopak jejich hry a řeči připadaly mnohem méně zajímavé než dobrodružství a dialogy, které jsem četl v knihách. Psycholog James Hillman tvrdí, že lidé, kteří četli a čtou příběhy nebo kterým někdo příběhy četl v dětství, „jsou na tom lépe a mají lepší předvídavost než ti, kteří musejí být do příběhu uvedeni. […] Setkat se brzy se životem je samo o sobě dobrou vyhlídkou na život.“ Pro Hillmana se tohle první čtení stává „něčím žitým a prožitým, cestou, na níž duše nachází sama sebe v životě“.8) Z tohoto důvodu jsem se k těmto čtením znovu a znovu vracel a vracím se k nim stále.

Poněvadž můj otec byl v diplomatických službách, mnoho jsme cestovali; knihy mi dávaly stálý domov a v každé jsem se mohl kdykoliv zabydlet přesně podle toho, jak jsem 7) Jean-Paul Sartre: Slova, přel. Dagmar Steinová (Praha 1992 [1964]).

8) James Hillman: „A Note on Story“ (Poznámka o příběhu), in: Children’s Litera-

ture: The Great Excluded, Vol. 3 (Dětská literatura. Vyloučení velikáni, 3. díl), ed. Francelia Butler (Philadelphia 1974).

cteni - 2 vydani.indd 24

23.11.2012 14:53:03

25

se cítil, bez ohledu na to, jak moc cizí byl pokoj, ve kterém jsem musel spát, nebo jak nesrozumitelně zněly hlasy za dveřmi. Po mnoho nocí jsem zapínal lampičku u postele, zatímco má chůva pracovala u svého elektrického pletacího stroje nebo pochrupovala v protější posteli, a snažil jsem se dočíst knihu do konce a zároveň tento konec co nejvíce pozdržet, takže jsem se vracel o pár stránek zpět, hledal úryvek, který se mi líbil, nebo si ověřoval detaily, o nichž jsem si myslel, že mi unikly.

Nikdy jsem o svém čtení s nikým nemluvil; potřeba sdílení přišla až později. V tom čase jsem byl nádherně sobecký a úplně jsem se ztotožňoval se Stevensonovými verši: To byl svět a já byl král; Pro mě bzukot včelek hrál, Pro mě létaly vlaštovky.9)

Každá kniha byla svět sám o sobě a já jsem v něm nacházel útočiště. Ačkoliv jsem věděl, že sám nedokážu vymýšlet takové příběhy, jaké psali moji oblíbení autoři, cítil jsem, že se mé názory často shodují s jejich a (abych užil Montaignovy věty) „táhnul jsem se daleko za nimi a mumlal jsem, ,slyš, slyš‘“.10) Později jsem se již dokázal z příběhů vydělit; avšak během mého dětství i po většinu mého dospívání pro mě to, co kniha řekla, ať to znělo jakkoliv fantasticky, bylo po čas čtení pravdivé a stejně hmatatelné jako materiál, z něhož byla kniha vyrobena. Stejnou zkušenost popsal Walter Benjamin: „Co pro mě znamenaly první knihy — abych si na to vzpomněl, musel bych nejprve zapomenout všechno ostatní, co o knihách vím. Je jisté, že vše, co o nich dnes vím, je založeno na připravenosti, s jakou jsem se tehdy otevřel knihám; avšak zatímco nyní stojí obsah, téma a předmět vně knihy, dříve byly výhradně a cele v ní, nebyly vůči ní o nic víc vnější nebo nezávislé, než jsou dnes čísla stránek nebo papír. Svět, který se v knize odkrýval, a kniha sama se nesměly nikdy, za žádnou cenu, od sebe odloučit. A tak s každou knihou byl její 9) Robert Louis Stevenson: „My Kingdom“ (Mé království), in tentýž: A Child’s

Garden of Verses (Dětská zahrada veršů) (London 1885).

10) Michel de Montaigne: „O výchově dětí“, in tentýž: Eseje, přel. Václav Černý

(Praha 1966 [1580]).

cteni - 2 vydani.indd 25

23.11.2012 14:53:03

26

obsah, tedy její svět, hmatatelně po ruce. Ovšem stejně tak tento obsah a tento svět každou část knihy přetvářely. Hořely v ní, zářily z ní, umístěné nikoliv pouze na vazbě nebo na obrázcích, uchovávaly se v nadpisech kapitol a v prvních písmenech, odstavcích a sloupcích. Člověk knihu nepřečetl; on v ní bydlel, přebývaje mezi řádky a po chvíli znovu začínaje, překvapený tím, na jakém místě se zastavil.“11) Později, už jako dospívající, jsem v otcově téměř nepoužívané knihovně v Buenos Aires (nařídil své sekretářce, aby knihovnu vybavila, a ona nakoupila knihy na metry a nechala je vyvázat podle výšky regálů, takže názvy na horním okraji stránek byly mnohdy oříznuty a někdy chyběly dokonce i první řádky) udělal další objev. Začal jsem vyhledávat v obrovské španělské encyklopedii Espasa-Calpe hesla, která podle mých představ tak nebo onak souvisela se sexem: „masturbace“, „penis“, „vagina“, „syfilis“, „prostituce“. Vždycky jsem býval v knihovně sám, neboť otec ji používal jen zřídka, když s někým neměl schůzku v kanceláři, nýbrž doma. Bylo mi dvanáct nebo třináct; byl jsem schoulený v jednom z velkých křesel, ponořený do článku o ničivých účincích kapavky, když vstoupil otec a posadil se na svůj pracovní stůl. Na okamžik jsem se zděsil, že si všimne, co si to čtu, ale pak jsem si uvědomil, že nikdo — dokonce ani můj otec, ledabyle sedící několik kroků od mne — nemůže vstoupit do mého prostoru čtení, nemůže rozpoznat, co mi kniha, kterou jsem držel v rukou, necudně sděluje, a že nic kromě mé vlastní vůle nemůže nikomu umožnit, aby to zjistil. Ten malý zázrak byl němý, věděl jsem o něm pouze já. Když jsem dočítal heslo o kapavce, byl jsem spíše povznesen než šokován. Později, abych si doplnil své sexuální vzdělání, jsem v téže knihovně četl Konformistu Alberta Moravii, Nečistou Guye Des Carse, Peyton Place Grace Metaliousové, Hlavní třídu Sinclaira Lewise a Lolitu Vladimira Nabokova.

Měl jsem soukromí nejen při čtení, ale i při rozhodování, co budu číst, při vybírání knih v oněch dávno zmizelých knihkupectvích v Tel Avivu, na Kypru, v Garmisch11) Walter Benjamin: „A Berlin Chronicle“ (Berlínská kronika), in: Reflections

(Úvahy), ed. Peter Demetz (New York 1978).

cteni - 2 vydani.indd 26

23.11.2012 14:53:03

27

-Partenkirchenu, v Paříži, v Buenos Aires. Mnohokrát jsem si vybíral knihy podle obálky. Některé okamžiky si vybavuji dokonce i dnes: například jak jsem uviděl matné přebaly Rainbow Classic (vydávané World Publishing Company of Cleveland v Ohiu) a jaké potěšení mi působily orazítkované vazby pod nimi; nebo jak jsem si domů odnášel knihu Hans Brinker aneb stříbrné brusle12) (která se mi nikdy nelíbila a kterou jsem nikdy nedočetl), Malé ženy13) nebo Huckleberryho Finna. Ve všech byly předmluvy od May Lambertonové Beckerové, nazvané „Jak vznikla tato kniha“, a jejich klípky se mi doposud zdají být jedním z nejvíce vzrušujících způsobů, jak mluvit o knihách. „Jednoho chladného rána v září roku 1880, když do oken bubnoval skotský déšť, si Stevenson poposedl blíž k ohni a začal psát,“ píše se v předmluvě paní Beckerové k Ostrovu pokladů. Onen déšť i oheň mě provázel po celou knihu.

Vzpomínám si na jedno knihkupectví na Kypru, kde naše loď několik dní stála, na výlohu plnou Noddyho příběhů s pestrobarevnými obálkami a na potěšení, s nímž jsem si představoval, jak s Noddym stavím dům ze stavebních kamenů, namalovaných na stránce. (Později jsem si bez zahanbení užíval četbu knižní řady The Wishing Chair [Kouzelná židle] Enid Blytonové, o níž jsem netušil, že ji angličtí knihovníci tehdy označovali za „sexistickou a snobskou“.) V Buenos Aires jsem objevil lepenkovou řadu o Robinu Hoodovi, v níž každý hrdina vyvedený černou barvou plasticky vystupoval na plochém žlutém pozadí, a četl jsem tam pirátská dobrodružství Emilia Salgariho — Malajský tygr, romány Julesa Verna a Dickensovo Tajemství Edwina Drooda. Nepamatuji se, že bych čítával upoutávky na záložkách, abych se dozvěděl, o čem kniha je; ani nevím, jestli v knihách mého dětství vůbec nějaké byly.

Myslím, že jsem četl minimálně dvěma způsoby. Jedním způsobem jsem bez dechu hltal události a postavy, aniž jsem se zastavoval u podrobností, a někdy jsem tempo čtení ještě urychloval, abych příběh dohonil až do poslední stránky — 12) Dětská kniha od Mary Mapes Dodgeové.

13) Little Women, román z americké občanské války od Louisy May Alcottové (1867,

česky Malé ženy, přel. Božena Šimková [Praha 1974]).

cteni - 2 vydani.indd 27

23.11.2012 14:53:03

28

to když jsem četl Ridera Haggarda, Odysseiu, Conana Doyla a německého autora příběhů z Divokého západu Karla Maye. Druhým způsobem jsem důkladně prozkoumával text, abych porozuměl jeho zašmodrchaným významům, a nacházel jsem potěšení pouze v samotném zvuku slov, v náznacích, které slova nerada odhalovala, nebo v tom, o čem jsem předpokládal, že je skryto hluboko v samém příběhu, něco příliš strašného nebo nádherného, než aby se na to dalo pohlédnout přímo. Tento druhý způsob čtení — který něčím připomínal čtení detektivních příběhů — jsem objevil u Lewise Carrolla, Danta, Kiplinga, Borgese. Při čtení jsem se také řídil svým očekáváním, jaká by kniha měla být (podle toho, jak ji označil autor, nakladatel nebo jiný čtenář). Ve dvanácti jsem v ediční řadě detektivních příběhů četl Čechovův Lov a potom jsem v domnění, že Čechov je ruský autor kriminálních románů, četl jeho „Dámu s psíčkem“, jako by ji napsal soupeř Arthura Conana Doyla — a líbila se mi, byť mi záhada připadala poněkud chabá.

Velmi podobně vypráví Samuel Butler o jistém Williamovi Seftonu Moorhouseovi, který „se domníval, že konvertoval ke křesťanství po přečtení Burtonovy Anatomie melancholie, kterou dostal omylem místo Butlerovy Analogie na doporučení svého přítele. Byl z toho ovšem velmi zmatený.“14) V příběhu otištěném ve čtyřicátých letech dvacátého století Borges naznačuje, že číst Kempenského Následování Krista, jako kdyby to napsal James Joyce, by bylo „dostatečným oživením sotva slyšitelných duchovních poselství“.15) Již Spinoza si ve svém díle Traktát theologicko-politický z roku 1650 (odsouzeném římskokatolickou církví jakožto kniha, kterou „v pekle vymyslel odpadlý žid a ďábel“) povšiml: „Často se stává, že v různých knihách čteme příběhy, které si jsou samy o sobě podobné, avšak my je posuzujeme velmi rozdílně, podle názorů, které jsme si utvořili o autorech. Vzpomínám si, že jsem někdy v nějaké knize četl o muži jménem Orlando Furioso, který létal vzduchem na 14) Samuel Butler: The Notebooks of Samuel Butler (Zápisníky Samuela Butlera)

(London 1912).

15) Jorge Luis Borges: „Autor Quijota Pierre Menard“, in tentýž: Zrcadlo a maska,

přel. Kamil Uhlíř, Josef Forbelský a František Vrhel (Praha 1989).

cteni - 2 vydani.indd 28

23.11.2012 14:53:03

29

jakési okřídlené nestvůře, dokázal přeletět libovolnou zemi, sám bez pomoci zabíjel obrovské množství lidí a obrů a další takové fantazie, které jsou z rozumového hlediska očividně absurdní. Velmi podobný příběh jsem četl v Ovidiovi, o Perseovi, a také v knihách Soudců a Královských o Samsonovi, který sám a beze zbraně zabil tisíce mužů, a o Eliášovi, který letěl vzduchem a nakonec se vznesl v ohnivém voze s ohnivými koni do nebe. Všechny tyto příběhy jsou si zjevně podobné, ovšem my je posuzujeme velmi rozdílně. První z nich se snažil bavit, druhý měl politický záměr a třetí náboženský.“16) Já jsem také velmi dlouho připisoval knihám, které jsem četl, nějaké záměry, a očekával jsem například, že Bunyanova Poutníkova cesta mi bude kázat, neboť to byla, jak mi bylo řečeno, náboženská alegorie — jako kdybych dokázal naslouchat tomu, co se dělo v autorově mysli v okamžiku tvoření, a získat důkaz, že autor skutečně mluví pravdu. Ani zkušenost a jistá míra zdravého rozumu mě z tohoto pověrčivého zlozvyku zcela nevyléčily.

Někdy knihy představovaly talismany: jistý dvoudílný soubor Tristrama Shandyho, penguinské vydání Bestie musí zemřít Nicholase Blakea,17) otrhaný výtisk komentovaného vydání Alenky v kraji divů a za zrcadlem,18) který jsem si nechal za celý měsíční plat svázat u jakéhosi pochybného knihkupce. Tyto knihy jsem četl se zvláštní péčí a nechával jsem si je na zvláštní chvíle. Tomáš Kempenský poučoval své studenty, aby brali „knihu do rukou jako spravedlivý Simeon vzal do náručí dítě Ježíše k polaskání a políbení. A až skončíte se čtením, zavřete knihu a vzdejte díky za každé slovo z Božích úst, neboť jste na Pánově poli nalezli skrytý poklad.“19) A svatý Benedikt, píšící v době, 16) Benedictus Spinoza: Traktát theologicko-politický, přel. Josef Hrůša (Praha 1922

[1650]).

17) Detektivní román Cecila Day-Lewise (1904–1974), básníka irského původu

z okruhu W. H. Audena, který pod pseudonymem N. Blake napsal asi dvacet detektivek.

18) Lewis Carroll: Alice’s Adventures in Wonderland & Through the Looking Glass.

(Alenka v kraji divů a za zrcadlem). S předmluvou a poznámkami Martina Gardnera (New York 1960).

19) Cit. podle: John Willis Clark: Libraries in the Medieval and Renaissance Periods (Knihovny v době středověku a renesance) (Cambridge 1894).

cteni - 2 vydani.indd 29

23.11.2012 14:53:03

30

kdy knihy byly poměrně vzácné a drahé, nařizoval svým mnichům, aby knihy při čtení drželi, „je-li to možné, v levé ruce, zabalené do rukávu svého hábitu a položené na kolenou“; pravou rukou, která měla být nezakrytá, se měli „dotýkat stránek a obracet je“.20) Mé adolescenční čtení neústilo v tak hluboké uctívání ani v tak důkladné rituály, avšak mělo v sobě jakousi tajemnou vážnost a důležitost, kterou nyní nebudu popírat.

Chtěl jsem žít mezi knihami. V roce 1964, když mi bylo šestnáct let, jsem si vedle školy našel práci v Pygmalionu, jednom ze tří anglicko-německých knihkupectví v Buenos Aires. Majitelkou byla Lily Lebachová, německá Židovka, která uprchla před nacisty a usadila se v Buenos Aires koncem třicátých let; ta mi dávala každodenní úkol utřít prach z každé jedné knihy v obchodě, což byla metoda, o níž se zcela právem domnívala, že mě brzy naučí znát veškeré zásoby a jejich umístění v regálech. Bohužel mě mnohé knihy kromě očisty sváděly: chtěly, abych je bral do rukou, otevřel a prozkoumal, a někdy dokonce ani to nestačilo. Párkrát jsem takovou svůdnou knihu ukradl; vzal jsem si ji domů ukrytou v kapse kabátu, protože jsem ji nemohl pouze číst; musel jsem ji mít, říkat si, že je moje. Autorka románů Jamaica Kincaidová se přiznává k podobnému zločinu: kradla knihy z dětské knihovny v Antigue a vysvětlovala to tak, že jejím úmyslem nebylo knihu ukrást: „Jakmile jsem však knihu jednou přečetla, nedokázala jsem se s ní rozloučit.“21) Příliš brzy jsem přišel na to, že člověk prostě nečte Zločin a trest nebo Strom roste v Brooklynu. Člověk čte jisté vydání, konkrétní výtisk, rozpoznatelný podle toho, je-li papír hrubší, nebo hladší, podle vůně, podle jemného natržení na straně 72 a podle skvrny od kávy v pravém horním rohu zadní obálky. Epistemologické pravidlo pro čtení, zavedené ve druhém století, totiž že většina nedávných textů nahrazuje texty předchozí, neboť se předpokládá, že je obsáhnou, v mém případě většinou neplatilo. V raném středověku písaři údajně „opravovali“ chyby, kterých si v opi20) Traditio Generalis Capituli of the English Benedictines (Traditio Generalis Capi-

tuli anglických benediktinů) (Philadelphia 1866).

21) Jamaica Kincaid: A Small Place (Malé místo) (New York 1988).

cteni - 2 vydani.indd 30

23.11.2012 14:53:03

31

sovaných textech povšimli, a tím vytvořili „lepší“ text; pro mě se však vydání, v němž jsem četl knihu poprvé, stalo editio princeps, s nímž jsem musel všechny ostatní srovnávat. Tisk nám vnutil iluzi, že všichni čtenáři Dona Quijota čtou tutéž knihu. Pro mě dokonce i dnes jako by nikdy nebyl vynalezen knihtisk a každá jednotlivá kniha zůstává stejně jedinečná jako fénix.

A přesto je pravda, že konkrétní knihy propůjčují jisté charakteristiky konkrétním čtenářům. Ve vlastnictví knihy je skryta historie jejích předchozích čtení — chci tím říci, že každý nový čtenář je ovlivněn svými představami o tom, v jakých rukou se kniha dříve nacházela. V mém výtisku Kiplingovy autobiografie Něco o mně, kterou jsem koupil v antikvariátu v Buenos Aires, je na předsádce ručně napsaná báseň označená datem Kiplingovy smrti. Byl onen improvizující básník, který vlastnil tuto knihu, vášnivým imperialistou? Milovníkem Kiplingovy prózy, který viděl umělce skrze šovinistickou patinu? Můj domnělý předchůdce ovlivňuje mé čtení, neboť se s ním ocitám v dialogu a přu se s ním o tom či onom. Kniha přináší čtenáři svou vlastní historii.

Slečna Lebachová musela vědět, že jí zaměstnanci kradou knihy, předpokládám však, že pokud jsme nepřekračovali jisté nevyřčené hranice, pak nám toto hříšné jednání tolerovala. Jednou či dvakrát mě viděla zabraného do nového přírůstku a jenom mi řekla, abych pokračoval v práci, knihu si odložil a přečetl si ji doma, ve svém volném čase. V jejím obchodě se ke mně dostaly báječné knihy: Josef a bratří jeho Thomase Manna, Herzog Saula Bellowa, Trpaslík Pära Lagerkvista, Salingerových Devět povídek, Brochova Smrt Vergilova, Zelené dítě Herberta Reada, Vědomí a svědomí Zena Cosiniho Itala Sveva, básně R. M. Rilka, Dylana Thomase, Emily Dickinsonové, Gerarda Manleyho Hopkinse, egyptská milostná lyrika v překladu Ezry Pounda, Epos o Gilgamešovi.

Jednou odpoledne přišel do knihkupectví v doprovodu své osmaosmdesátileté matky Jorge Luis Borges. Byl slavný, ale já jsem od něho četl jen několik básní a povídek a jeho literaturou jsem nebyl nijak ohromený. Byl téměř slepý, přesto

cteni - 2 vydani.indd 31

23.11.2012 14:53:03

32

však odmítal nosit hůl, a přejížděl rukou po regálech, jako kdyby mohl číst názvy dotykem prstů. Hledal knihy, které by mu pomohly ve studiu anglosaštiny; ta se stala jeho nejnovější vášní, a my jsme pro něho objednali Skeatův slovník a komentovanou verzi Bitvy u Maldonu.22) Borgesova matka byla stále netrpělivější: „Ach Jorge,“ řekla, „nevím, proč marníš čas s anglosaštinou, místo abys studoval něco užitečného, třeba latinu nebo řečtinu!“ Nakonec se otočil a požádal mě o několik knih. Pár jsem jich našel a ostatní jsem si poznamenal a pak, když už byl na odchodu, se mě Borges zeptal, jestli bych neměl po večerech čas, protože potřebuje (to řekl velmi omluvně) někoho, kdo by mu četl; jeho matka se totiž nyní velmi rychle unaví. Řekl jsem, že bych mohl.

Po další dva roky jsem Borgesovi četl, stejně jako mnozí další šťastlivci a náhodní známí, buď po večerech, nebo, pokud mi to dovolila škola, po dopoledních. Rituál se nikdy téměř neměnil. Nevšímal jsem si výtahu a vyšel jsem po schodech k jeho bytu (po stejných schodech, po nichž Borges jednou šel s nově získaným výtiskem Tisíce a jedné noci; nevšiml si otevřeného okna, ošklivě se pořezal a zanícená rána mu přivodila horečnaté blouznění a následně přesvědčení, že se zbláznil); zazvonil jsem; služebná mě dovedla přes chodbu se závěsem do malého obývacího pokoje, kam mi přišel Borges naproti a podával mi měkkou ruku.

Nekonaly se žádné úvodní přípravy; sedl si s očekáváním na pohovku, zatímco já jsem zaujal místo v křesle, a lehce astmatickým hlasem mi navrhl, co bychom mohli ten večer číst: „Co kdybychom si dnes vybrali Kiplinga?“ Ovšemže ve skutečnosti žádnou odpověď neočekával.

V tomto obývacím pokoji, pod Piranesiho rytinou okrouhlých římských ruin, jsem četl Kiplinga, Stevensona, Henryho Jamese, několik hesel z Brockhausovy německé encyklopedie, verše Marinovy, Enriqua Banchse, Heina (ovšem tyto posledně jmenované znal nazpaměť, takže sotva jsem začal číst, vzápětí se ozval jeho váhavý hlas a recitoval zpaměti; váhání se týkalo pouze intonace, nikoliv slov samotných, ta si pamatoval neomylně). Mnohé z těchto autorů jsem před22) Fragment staroanglické básně Battle of Maldon, pravděpodobně z konce desá-

tého století.

cteni - 2 vydani.indd 32

23.11.2012 14:53:04

33

tím nečetl, takže tam probíhal podivný rituál. Já jsem objevoval text tím, že jsem ho četl nahlas, zatímco Borges používal své uši tak, jak jiní čtenáři používají oči, aby zběžně přehlédli stránky a našli určité slovo, větu nebo odstavec, a tím si utvrdili svou paměť. Když jsem četl, přerušoval mě a text komentoval, aby si (jak se domnívám) o něm v mysli udělal poznámku.

Jednou mě přerušil po jednom řádku ze Stevensonových Nových povídek Tisíce a jedné noci, který mu přišel k popukání („oblečený a nalíčený tak, aby představoval osobu spojenou s tiskem ve stísněných podmínkách“ — „Jak může být někdo takto oblečený, no ne? Co myslíte, že tím Stevenson myslel? Že byl tak nemožně konkrétní? Co?“), a pak pokračoval v analýze stylistického prostředku určení někoho nebo něčeho pomocí obrazu nebo kategorie, která se jeví být přesná, a přitom nutí čtenáře, aby si utvořil svou osobní definici. Borges a jeho přítel Adolfo Bioy Casares si s touto myšlenkou hráli a vytvořili jedenáctislovnou povídku: „Cizinec stoupal potmě po schodech: tik-tak, tik-tak, tik-tak.“ Když jsem jednou četl Kiplingovu povídku „Přes všechny meze“, Borges mě přerušil po scéně, v níž indická vdova posílá svému milenci vzkaz, vytvořený z různých věcí svázaných do rance. Povšiml si poetické náležitosti tohoto obrazu a nahlas přemítal, zda si Kipling tento konkrétní, a přesto symbolický jazyk vymyslel.23) Potom, jako kdyby procházel knihovnou ve své hlavě, porovnal tento vzkaz s „filozofickým jazykem“ Johna Wilkinse, v němž každé slovo je definicí sebe sama. Borges například poznamenal, že slovo losos nám neříká nic o předmětu, který představuje; zana, odpovídající slovo ve Wilkinsově jazyce, založeném na předem zavedených kategoriích, znamená „šupinatá říční 23) V té době jsme ani Borges, ani já nevěděli, že Kiplingův svázaný vzkaz nebyl vy-

myšlený. Podle Ignace J. Gelba (The History of Writing [Dějiny psaní, Chicago 1952]) ve východním Turkestánu poslala mladá žena svému milenci vzkaz sestávající z hrudky čaje, listu trávy, červeného ovoce, sušené meruňky, kousku uhlí, květiny, kousku cukru, oblázku, sokolího pera a ořechu. Vzkaz zněl: „Už nemůžu pít čaj, jsem bez tebe bledá jako tráva, červenám se, když na tebe myslím, srdce mi hoří jako uhlí, jsi krásný jako květina a sladký jako cukr, ale copak máš srdce z kamene? Kdybych měla křídla, přiletěla bych k tobě, jsem tvá jako ořech, který držíš v ruce.“

cteni - 2 vydani.indd 33

23.11.2012 14:53:04

34

ryba s načervenalým masem“:24) z jako ryba, za jako říční ryba, zan jako šupinatá říční ryba a zana jako šupinatá říční ryba s načervenalým masem. Čtení Borgesovi u mne vždy vedlo k mentálnímu přeskupení mých vlastních knih; toho večera stáli Kipling a Wilkins na stejném pomyslném regále bok po boku.

Jindy (už si nepamatuji, co jsem mu zrovna četl) začal sestavovat improvizovanou antologii špatných veršů od slavných autorů obsahující Keatsovo „Pod vším svým peřím sova mrzla v sněhu“,25) Shakespearovo „Vždyť jsem to tušil! Strýc!“26) (Borgesovi připadalo slovo „strýc“ nepoetické, pro Hamleta nevhodné — dal by přednost výrazu „bratr mého otce“ nebo „příbuzný mé matky“), Websterovo „Člověk je míč, s nímž hvězdy hrají si“27) z jeho tragédie Vévodkyně z Malfi a Miltonovy závěrečné verše z Ráje opět nabytého — „a v dům své matky skrytě vrátil se“,28) který z Krista dělal (podle Borgese) anglického gentlemana v tvrdém klobouku, který jde domů k matce na čaj.

Někdy využíval předčítání pro své vlastní psaní. Objev ducha tygra v Kiplingově povídce „Bubny vpředu i vzadu“, kterou četl krátce před Vánocemi, ho přivedl k vytvoření jedné z posledních povídek, „Modrým tygrům“; „Dva obrazy v rybníku“ Giovanniho Papiniho inspirovaly jeho „24. srpen 1982“, datum, které tehdy leželo v budoucnosti; jeho rozčilení nad Lovecraftem (jehož povídky jsem několikrát začínal a pak přestával číst) ho přimělo k tomu, že napsal „opravenou“ verzi Lovecraftovy povídky a otiskl ji v Brodiově zprávě. Často mě požádal, abych něco zapsal na předsádku knihy, kterou jsme zrovna četli — odkaz k nějaké kapitole nebo nějakou myšlenku. Nevím, jak tyto poznámky využíval, avšak tento zvyk dělat si poznámky dozadu do knihy jsem od něj rovněž převzal.

24) Borges analyzoval Wilkinsův jazyk v eseji „El idioma analítico de John Wilkins“

25) 26) 27) 28)

cteni - 2 vydani.indd 34

(Analytický idiom Johna Wilkinse), in tentýž: Otras Inquisiciones (Další pátrání) (Buenos Aires 1952).

John Keats: „Předvečer svaté Anežky“, in tentýž: Když mraky září, přel. Jiřina Hauková (Praha 1961 [1820]).

William Shakespeare: Hamlet, přel. E. A. Saudek (Praha 1950 [1603]).

John Webster: Vévodkyně z Malfi, přel. Vladimír Pražák (Praha 1970 [1623]).

John Milton: Ráj opět nabytý, přel. A. Zvičínský (Praha 1893 [1671]).

23.11.2012 14:53:04