Alena Mornštajnová: Kapka Ája — ukázka by Host nakladatelství

Voda

tvoří většinu povrchu Země. Bez vody by nemohl existovat žádný život.

Alena Mernštajnevá

llustrevala Galina Miklínevá lrne 2e22

Jmenuji se Ája a bydlím v rybníce na kraji lesa. Od jednoho břehu k protějšímu je to pořádný kus – kapr Vladimír musí stopadesátkrát mávnout ploutvemi, než doplave na druhou stranu, a to je ze všech pěti ryb v rybníce největší. Taky je nejstarší a nejmoudřejší a zná odpověď na každou otázku. Jednou jsem se ho ptala, jak je možné, že všechno ví, když nikdy nevystrčil žábry z našeho rybníka, a on mi odpověděl: „Řekly mi to kapky vody, a ty vědí všechno, protože procestovaly celý svět.“ „To znamená, že i já jednou poznám celý svět a budu znát odpovědi na všechny otázky,“ zaradovala jsem se. A víte proč? Zapomněla jsem vám o sobě říct to nejdůležitější. Jmenuji se Ája… a jsem kapka vody.

Našemu rybníku se říká Nebeský. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že dostal jméno podle nebe, které se odráží na hladině, ale teď už vím, že nebeský je každý rybník, který nemá vlastní pramen, neleží ani na potoce, ani na řece a plní se jen a jen dešťovými kapkami. Když mi to kapr Vladimír řekl, nadšeně jsem pospíchala za maminkou paní Kapkovou a tatínkem panem Kapkou, abych se pochlubila, co jsem zjistila. „Je jasné, že bez nás, kapek vody, by žádný rybník u lesa nebyl. Kde by bydlel kapr Vladimír se svými kamarády? Kam by z placatého kamene skákal skokan Robert a co by si bez vody počalo rákosí a orobinec?“ vykládala jsem radostně. „Nenaparuj se jako kuňka obecná, nebo nám tady pukneš,“ řekl tatínek pan Kapka. „Ale je pravda, že kapky mají velkou zodpovědnost, a aby všechno zvládly, musí se toho hodně naučit. Takže je nejvyšší čas, abys i ty začala chodit do školy.“ „Hurá,“ řekla jsem a měla jsem vážně radost. Ještě jsem totiž ještě netušila, že do školy se jenom nechodí. Ve škole se taky musí dávat pozor a dělat úkoly. A taky jsem tehdy netušila, že do školy chodí i kapka Dája.

Rybník

je vodní nádrž s hrází určená hlavně k chovu ryb. Většinou je napájen vodou z pramene, řeky nebo potoka. Pokud je plněný dešťovou vodou tak jako rybník, ve kterém žije kapka Ája, říkáme mu nebeský.

Kuňka obecná

je malá žabička, která žije celé léto ve vodě a na zem vylézá až v zimě. Je plachá, takže je ji víc slyšet než vidět.

Kapr obecný

žije v rybnících. Tělo má pokryté šupinami a může dorůst délky jeden metr a vážit dvacet kilogramů. Ájin kamarád kapr Vladimír je však sotva poloviční.

Kapka Dája je ta nejvíc nafoukaná a protivná kapka z celého rybníka – a že nás kapek v rybníku je! „Nejsi mrňavá na to, abys chodila do školy?“ řekla mi hned prvního dne. „Nebo v tomhle rybníku může do školy chodit úplně každý? Koukej mazat na konec řady, mrně.“ To mě překvapilo. „Jsem sice malá, ale ještě vyrostu,“ řekla jsem. „Ale ty jsi hloupá, a to ti už zůstane.“ Okolostojící kapky se rozesmály a Dája zrudla tak, až jsem si myslela, že se vzteky vypaří. Naštěstí přišla slečna učitelka Vlnka. Dája se ovládla a sladce se na učitelku usmála. I já jsem se musela usmát, přestože ještě před chvílí se mi chtělo plakat. Slečna Vlnka totiž byla ta nejmilejší kapka, jakou jsem kdy viděla – tedy

samozřejmě hned po mojí mamince. Usmívala se, půvabně vlnila baculatým zadečkem a třpytila se všemi barvami duhy. Ách, pomyslela jsem si. Tohle bych jednou chtěla taky umět. Slečna učitelka nás všechny přeletěla pohledem. „Dobrý den, milé kapičky. Zdravím vás na začátku nového školního roku. Vítám mezi námi novou spolukapku Áju.“ Usmála se na mě. „Ájo, posaď se, prosím, támhle.“ Ukázala na konec řady. „Dávej pozor, co dělají ostatní, a neboj se, brzy se to taky naučíš,“ mrkla na mě a Dája se posměvačně ušklíbla. Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla. To byste nevěřili, kolik věcí se musí kapka naučit. Třeba takový tělocvik. Každý den jsme trénovaly skákání, odrážení, plavání a taky splývání ze splavu. Slečna učitelka dávala pozor, abychom při dopadu vypadaly elegantně. „Nesmíte se svalit dolů, jako kdybyste vyrůstaly v bahnité louži,“ říkala nám. „Snášejte se dolů jako slzy rosy z plátků růže.“ Snažila jsem se, ale stejně jsem se pokaždé překulila z našeho cvičného splávku jako nešikovný pulec, z čehož měla největší radost zlomyslná Dája. „Ája je ne-ši-ka,“ špitla pokaždé, když okolo mě procházela. Všimla jsem si, že si dává velký pozor, aby to slečna učitelka neslyšela. Nejraději jsem měla předmět přeměňování. Učily jsme se, jak se stát párou, sněhovou vločkou, jinovatkou nebo kouskem ledu.

Pára

Zahřátím se voda vypařuje a vzniká vodní pára.

Led

Při nízkých teplotách se voda mění v led.

Jinovatka

Malé ledové krystalky se ve velmi chladných mlhavých dnech usazují na trávě, větvích stromů nebo i autech a připomínají krajku.

Pulec

je žabí miminko. Žába naklade do vody vajíčka a z nich se vylíhnou pulci. Časem jim narostou zadní končetiny, pak přední a během pár měsíců je z nich dospělá žába.

Vypařování je docela jednoduché. Můžete si to zkusit. Zavřete oči, představíte si, že se ve vás rozhořel plamen, natáhnete se k obloze a chytíte se slunečního paprsku. Pak se jen vznášíte vzduchem, kolébáte se a užíváte si ten báječný pocit lehkosti. Ale slečna učitelka nám nikdy nedovolila, abychom se rozletěly moc daleko, asi abychom se nezatoulaly. Přeměnit se ve sněhovou vločku je mnohem těžší, ale úžasně zábavné. Je k tomu potřeba fantazie a výtvarný talent. Vyletíte vysoko do vzduchu, až tam, kde je opravdu hodně zima, zavřete oči a soustředíte se na něco krásného. Já jsem vždycky myslela na květiny sklánějící se nad hladinou rybníka. Představíte si, jak by ta hezká věc vypadala, kdyby byla z jemné krajky. Pak se pomalu vlníte a vydechujete a tančíte a snášíte se k zemi v rytmu padajícího listí. I když nerada, musela jsem uznat, že nejkrásnější vločky se dařilo vytvořit Dáje. Zato přeměňování v jinovatku a led jsem přímo nesnášela. Musíte se totiž opravdu hodně snažit, schoulit se do klubíčka a v duchu přivolávat studený vítr a mráz. V takovém skupenství se strašně špatně hýbe a mluví, a to já nemám ráda. Dopadnete na zem jako leklá ryba a ještě dobrou čtvrthodinu vám cvaká brada a huhňáte, jako kdybyste měli v puse mouchu. Když se chcete zeptat, co bude k obědu, zní to asi takhle: „Hu huhu huhuhu?“ Docela zábavný byl vodopis. Povídaly jsme si o řekách, mořích a oceánech, o cestování v mracích i říčních proudech.

Škola byla celkem vzato v pořádku, kdyby tedy nebyly ty úkoly. Některé byly snadné, jiné těžší. Před pololetím jsme dostaly tak těžký úkol, že jsem si s ním vůbec nevěděla rady.